Encounter2017_MP03_CZ

SETKÁNÍ/ENCOUNTER 

28. 3.—1. 4. 2017 

Hard choices? 

Děkujeme všem partnerům 

a podporovatelům, 

bez jejichž pomoci by festival nevznikl!

MEETING POINT 

Mezinárodní festival divadelních škol 

SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2017 

Vedoucí redakce: 

Adam Harton 

Ilona Pawerová 

Zástupce vedoucího redakce: 

Nikol Hlávková 

David Šamánek 

Šéfredaktoři: 

Paulína Mazíková 

Monika Okurková 

Redaktoři: 

Patrik Boušek, Libor Brzobohatý, Lenka Dobrovolná, Lucie Hrochová, Pavla Kopřivová, 

Jana Kühn, Martina Ligurská, Jiří Liška, Magdaléna Milostná, Jan Motal, Jan Neugebauer, 

Karolina Ondrová, Lubica Omastová, Šimon Peták, Anna Ročková, Dagmar Říhová, 

Marek Slováček, Miroslav Sýkora, Milada Váchová, L’ubomír Višňovec, Markéta Tulisová 

Fotografové: 

Matouš Ondra, Anna Turková, Rudolf Vodička 

Komiks: 

Eva Polgary 

Překladatelé: 

Sára Galová, L’ubomír Višňovec, Lucie Kelčová, Vojtěch Marszalek, Eliana Denkocy, 

Barbora Schejbalová, Adéla Svídová, Zuzana Kernová 

Korektor anglické verze: 

Adrian Hundhausen, Tin Jurković 

Korektoři české verze: 

Anna Burianová, Lucie Říhová 

Sazba: 

Vojtech Cizmar 

Vydavatel: 

Janáčkova akademie múzických umění v Brně 

Divadelní fakulta 

Mozartova 1, 662 15 Brno 

IČ: 62156462 | DIČ: CZ62156462 

2

OBSAH 

. 

. 

. 

. 

ÚVODNÍK . 4 

RANNÍ DISKUZE 5 

WORKSHOP. 6 

HLAVNÍ PROGRAM. 7 

OFF–PROGRAM 13 

PROGRAM. 14 

FOTOGALERIE . 16 

FREKVENCE BABYLON. 20 

10 SLOV 21 

ZE ZÁKULISÍ. 22 

KOMIKS 23 

PODĚKOVÁNÍ . 24

ÚVODNÍK 

Stretnutie 1 

Slovenka prichádza s novým redakčným príspevkom(kocúr Njeguš) do školy 8.30, 

vchádza do izby, kde spí Češka, ktorá (ako sa Slovenka dozvedela zo sociálnej siete)do 

5.50 bola v redakcii. Slovenka spraví reprezentačnú selfie na sociálne siete o nestretávaní(pousmeje 

sa nad svojou dômyselnosťou), kocúra ponecháva v izbe a odchádza 

na diskusiu. 

Stretnutie 2 

Slovenka príde do izby, kde spí Češka aj Černohorec(rozumej kocúr), vezme Černohorca 

a odchádza do redakčnej miestnoti. V nej sa nachádza manažérka s rodiným 

príslušníkom. 

B: Tak tady se líhnou ty nápady? 

A: Tady se spíš dělaj tabulky. 

Stretnutie 3 

Češka medzi korektúrami robí prepis rozhovoru, Slovenka pozerá na tabulku rozpisov, 

ako by v nej chcela vypáliť dieru. 

M: Myslím, že největší zážitek z Encounteru už mám. Rozhovor s Kamilou Polívkovou. 

P: Podobne. Poliaci, Krakow. Muzikál. Uf. 

M: Poli, ten rozhovor má víc jak 7000 znaků. 

P: Ukaž, to sa musí dať skrátiť. No, úvod trebars. 

Slovenka skráti úvod asi o 100 znakov, zmaže jednu vetu a viac sa jej krátiť nepodarí. 

P: Tak to hold bude na 4 strany. Mrkni na ten úvod, či to tak môže byť. 

M:(po prečítaní) Jo, to je jako když si dáš s bolognskou pene nebo špagety. Je to trochu 

jiné, ale v podstatě stejné. 

A: Paula mohla by si spraviť úvodník? Nech stíhame? 

P: Mohla. A stíhať nebudeme. Posledná recenzia nám pred korektúrou a prekladom 

príde o jedenástej. 

Paulína Mazíková a Monika Okurková 

Šéfredaktorky Meeting Point 

4

RANNÍ DISKUZE 

RANNÍ DISKUZE—DEN DRUHÝ 

Chill out room. První ranní kafe, sladké pečivo a banány, které dodají energii před 

začátkem dikuze o představeních z předchozího dne. Na zeď jsou promítány fotky 

a jeden po druhém začínáme mluvit o tom, co jsme včera viděli a na mysli nám vyvstávají 

vzpomínky na skvělé zahájení prvního dne festivalu. 

Začínáme Prahou. 

Pražský „Pavilon“ je kolektivní prací, která je spíše performancí než klasickou divadelní 

hrou. Nezakládá se na dějové lince a herci sami ji popisují: „Je to jeden velký zmatek 

(bordel?). Podivná, ale ohromující show. Může vám předat všechno, anebo nic. Někdo 

ji miluje, někdo ji nenávidí. Je to takové naše děťátko.“ Pavilon předává apokalyptickou 

myšlenku v hlučné sci-fi atmosféře a využívá inscenačním týmem vytvořené zvláštní 

velké loutky, které vystupují co by cirkusové atrakce. Charaktery loutkových zvířat tvoří 

jejich divoké vášně. Jedna herečka zmiňuje: „Nebylo vůbec snadné naučit se s loutkami 

chodit tak, aby působily živě. A ač si myslíme, že se lidé po apokalypse změní, tak 

se nezmění, což je hlavním sdělením celého Pavilonu. 

Pokračujeme Římem. 

Paolo, režisér italské „Farmy“, dal plnou důvěru svým hercům a herečkám. Publikum 

mohlo na svoji kůži pocítit obrovskou energii a sílu hýbajících se těl a jedinečný dech 

vycházející z každé postavy. Zkoušení Farmy trvalo tři měsíce. Ze začátku se jednalo 

o improvizaci hledání jednotlivých postav a postupně se do procesu příprav zapojily 

všechny pedagogické složky Divadelní akademie v Římě Sofia Amendolea - zejména 

pedagogové zpěvu, tance, herectví, angličtiny, rétoriky a boxu. Což mělo velký vliv na 

téma představení, jelikož si herci mohli sáhnout až na samotnou podstatu hry. Herci 

se na akademii také učí divadelní terapii, která jim pomáhá pochopit rozdíl mezi fikcí 

a skutečností. Jeden z italských pedagogů dodává: „Člověk, chceme-li lidská bytost, je 

základním kamenem (materiálem) hry, se kterým pracujeme. Když pracujeme s herci, 

objevujeme spoustu lidské kreativity. Musíme být věrní a důvěřovat i ostatním. To je 

jediná možnost, jak zůstat lidmi a pochopit co lidskost vlastně znamená.“ S tím souvisí 

i jedna základní otázka, kterou se italský inscenační tým zabýval: „Co je to vlastně 

svoboda? A jak ji využít?“ 

A diskuzi končíme Vídní. 

Projekt Faedřina láska vídeňského Max Reinhardt Seminar začal jako „režisérská stáž“ 

a postupně se vyvinul až v inscenaci. Snahou bylo vytvořit pomocí tance nereálnou 

atmosféru, která odpovídá tématu. „Je to experiment pro každého z nás, ve kterém 

herci a herečky musí zvládnout samovolně přecházet mezi tancem a textem, což také 

působí problémy, jelikož bylo třeba zachovat stejnou hladinu energie u obou výstupů.” 

Otázka „Proč zrovna Sarah Kayne?” je zodpovězena v dvojznačném charakteru autorky 

– tedy ukázka hranice mezi krutostí, sexualitou a romancí. Očekávání z představení, 

které bylo vedeno linkou řecké tragédie, bylo vysoké, a tvrdě odvedenou práci diváci 

ocenili nadšeným potleskem. 

Tak zítra ráno se opět setkáme na Chill Out Room?! 

Jana Kühn 

5

WORKSHOP 

TĚLO JAKO NÁSTROJ 

Naše tělo! – Naše komunikace! – Naše volba! 

S radostí vás vítáme a zveme na menší rozehřátí - Řekněme „Ahoj“ svým tělem. 

Rock n Rollová hudba, reproduktory praskají - energie je ve vzduchu. Účastníci vchází 

do tanečního prostoru Astorka úžasně čilí a ve skvělé taneční náladě. 

Lektorka Hanka toho nemusí moc říkat, jakmile začala hrát hudba, všichni začali najednou 

šílet. Workshop je o komunikaci. Jak s někým navázat kontakt a vůbec jak se 

pro to rozhodnout? Mám? Nemám? A s kým? Jak to dát najevo? Jak s tím druhým komunikovat 

aniž bychom promluvili? Být sólo nebo si vybrat partnera ? V dobré náladě, 

nebo v té špatné? Rychle nebo pomalu? Skákat nebo chodit? Využít jen tanečního parketu 

nebo celé místnosti? Zůstat anebo jít? Jsme stejní? Co máme společného? Pojďme 

navázat kontakt! Pojďme tančit Roc‘n‘Roll společně! Zůstaňme ve vztahu k sobě! Jako 

skupina! Cítíte ty vibrace? Nakonec klesneme a poté se znovu zvedneme. 

Tělo je naším nástrojem. 

Jana Kühn 

6

HLAVNÍ PROGRAM 

TOWARDS THE DEPTH 

(DO HLOUBKY) 

Krakov, Polsko 

Autor: Autorský projekt 

Režie: Ewa Kaim 

Jazyk: polština 

Délka: 100 min 

Obsazení: 

Dominika Guzek, Agnieszka Kościelniak, Weronika Kowalska, Jan Marczewski, Łukasz 

Szczepanowski, Dawid Rudnicki 

ZPĚV JE VZLYK I POUSMÁNÍ 

Začnu tak, jak se v recenzi nesluší – u sebe. Nemůžu vystát muzikál. Ostentativní způsob 

herectví, nastavení vztahu performera vůči hledišti jako já-vy, namísto já-ty, takřka 

nevyhnutelné ukrádání z obsahu ve prospěch působivosti… Jen výčet některých 

hlavních důvodů mojí nelásky. Ale co na tom. Na konci inscenace Do hloubky, představení 

utkaného výhradně z polských lidových písní, jsem spolu s většinou sálu tleskal 

vestoje. 

Východiskem je lidský hlas. V hledišti se smráká, v reproduktorech sílí ženské brebentění. 

Ševel je rychlý, jednotlivá slova (byť bratrsky slovanská) nerozeznávám. Padne 

tma. Hlas zatančí dva tři obloučky a vykouzlí pousmání. Co říkal? Nevím. Jak to řekl, 

zarezonovalo v každém. Mnohokrát (když mladík odvětí otupělé „eeeh“, když dívka 

s úsměškem odfrkne, když se jiná zachichotá) mi ještě tento počáteční moment vytane. 

Snad proto, že v něm inscenace proměnila veškeré projevy lidského hlasu na zpěv. 

Do hloubky nemá jiné těžiště než herce. Herci ovládají svá těla tak, že taneční prvky 

vyznívají jako přirozený pohyb, přesto ale drží, obohacují, místy bez jiných opor vytvářejí 

rytmus hudby. Od začátku do konce plní náročná zadání s obrovským gustem, 

přetékají energií a jistotou. Ta jim dovoluje pohrávat si uvnitř nesmlouvavých taktů. 

Tolik hmatatelné svobody snad nelze najít jinde než v pevné partituře. Herecký výraz 

je ostentativní. Vztah k hledišti je já-vy. Přesto každý z pětice (i skupina jako celek) 

dokáže vést s publikem dialog, přesto zvládají herci – a ze všech nejlépe houslistka – 

bohatou škálu emocionálních odstínů a jejich modulaci. 

Sebevědomě přijímají sytou emocionalitu lidových písní jako výzvu k herecké stylizaci, 

jsou ale s to v ní existovat autenticky, uvolněně, s nadhledem. Jak se, proboha, podařilo 

skloubit takovou míru řemeslné dovednosti a vědomí sebe sama coby nástroje 

s takovou mírou osobitosti… studentům?! 

Po dumné písni s harmonikou představení opustí cestu smíchu s nářkem a ponechává 

jen nářek. Náhle je to dlouhé a jaksi znovu a znovu totéž. 

Můj vjem jasného, plného tvaru se rozostřuje. Mrzí mě to, ale doufám a věřím, že oni 

vědí, co dělají. 

7


Přišel čas, abych i já, divák, odvedl kus práce, zůstával s herci, byť mě nekrmí další 

a další laskominou, jak jsem si zvykl. 

Věděli, co dělali. 

Dělali nemožné. Nepozorovaně si otevřeli cestu k tomu, jak zakončit muzikál ve vztahu 

já-ty. Děkuju vám. Chci to jako cédéčko! 

Šimon Peták 

DO HLOUBKY 

Inscenace Do hloubky od polské National Academy of Theatre Arts in Krakow je zdánlivě 

pouhým pásmem lidových písní. V anotaci sami tvůrci píší, že jejich záměrem bylo 

oživit tuto dnes pozapomínanou část své kultury a „zjistit, zda je ještě možné cestovat 

do pečlivě skrytého prastarého světa.“ Už jen ovace ve stoje, kterými bylo dnešní 

představení oceněno, snad dokazují, že se jim to povedlo. 

Svět, do kterého byl divák vtažen, ovšem nepůsobil dojmem nějaké starobylé zaprášené 

minulosti, do které násilně vplouvá. Právě naopak. Viděli jsme současné mladé lidi 

s více či méně obyčejnými charaktery, kteří své běžné problémy vyjadřovali poněkud 

neobvyklým prostředkem – lidovou písní. Ironie a nadhled člověka dnešní doby jako 

by s tímto tradičním motivem šel ruku v ruce. Tento střet a zároveň soulad dvou časových 

rovin, se nejviditelněji odráží v moderně pojatých kostýmech s folklórními prvky. 

Hned na začátku herci energeticky nastavují laťku velice vysoko. Inscenace se od plynule 

navazujících sborů postupně poněkud tříští na jednotlivá individuální čísla. 

Hlasově i fyzicky výjimečně disponovaní herci předkládají divákům písně vícero způsoby: 

sólově i sborově, přičemž sólista má vždy stoprocentní podporu svých soustředěných 

kolegů. Někdy nechají působit samotnou píseň bez dalších příkras a jindy k ní 

připojují jednodušší i složitější choreografie. Nezřídka obsah písně divadelně ilustrují, 

herecky psychologizují a rozehrávají v širším měřítku. Místy se stále stejné prostředky 

stávají monotónními, nikdy ale ne na dlouho. Vyprávění hlavních protagonistů se ale 

nezužuje na vlastní přednes písně. Svému publiku sdělují i cizí příběhy, stěžují si, vedou 

mezi sebou dialogy, vtahují diváka do děje a přímo ho oslovují. V elegantně zcizeném 

závěru dokonce herci komunikují s hledištěm jako s návštěvníky jejich vlastního 

koncertu. Celé inscenaci díky tomu především nechybí společný jmenovatel a tím je 

neustálý a intenzivní kontakt s publikem. 

Převážně perkusivní hudební doprovod si herci za pomoci jednoho multiinstrumentalisty 

povětšinou obstarávají sami. Celá scéna sestává vlastně jen z hudebních nástrojů: 

bubnů a kajonů. Jako bicí nástroj je využíván i horizont tvořený velkým plechovým 

hranolovitým objektem. 

Úctyhodné množství energie, kterou herci do hlediště vysílají, drží publikum v pozoru 

a údivu a vyvolává pocity, které v nejednom divákovi rezonují i po konci představení. 

Karolina Ondrová 

8


HORSES AT THE WINDOW 

(KONĚ ZA OKNEM) 

Kišiněv, Moldávie 

Autor: Matei Visniec 

Režie: Emil Gaju 

Jazyk: rumunština 


Obsazení: 

Iulian Bubuioc, Maxim Chiriac, Ecaterina Gorcenco, Adriana Bitca, Tudor Turcan 

VÁLKA NENÍ HRA A DIVADLU OBČAS CHYBÍ HRAVOST 

Druhý festivalový den se na Encounteru představila i Akademie hudby, divadla a výtvarného 

umění z Kišiněva v Moldávii s inscenací Horses at the window. Těšila jsem se 

moc. Moldávie je pro mě tajemná, až exotická země. Očekávala jsem, že díky shlédnutému 

představení načerpám trochu z jejich krásné země plné velkých témat. 

Velké téma to bylo - válka není hra. 

Od začátku představení jsou diváci vtaženi do příběhu velmi expresivně. Výčet válečných 

konfliktů, člověk si řekne: „Páni… Uf.“ Divák čeká odlehčení. Nepřichází. První 

dialog pokračuje v duchu psychologického realismu. Divák zjišťuje, že inscenace je 

pojata realisticky, dobově a že v přední části scény je zavěšené okno. (Nebo mříž?!) 

A že za oknem je kůň. Pro mě nešťastně vyřešený zvukem koně z reproduktoru. Neb 

se domnívám, že se jedná, nebo mělo jednat, o stěžejní motiv inscenace. 

V polovině představení už na sobě, jako na divákovi, začínám pociťovat absenci lehkosti, 

alespoň malinkého nadhledu, intimity, něžnosti či výrazného gagu. Znovu a znovu 

je mi demonstrováno, že válka není hra. Hlavou se mi začíná honit, že ale divadlo je 

přece hravé. I když je o něčem tak beznadějném jako je válka. A trápení křehkých lidí 

v ní. Kůň mi začíná utíkat do světa expresivních dialogů (dialog – to je pro mě hlavní 

znak celé inscenace, protože se více než dvě postavy potkaly naprosto minimálně…) 

a mně se, i přes snahu a možná i touhu, nepodařilo na koně spolu s inscenátory nasednout. 

Jako s divákem se se mnou nepracovalo v principu napětí a uvolnění, humoru 

a vážnosti, konfliktu a pochopení, naštvání a soucitu. Viděla jsem jednu stranu mince. 

Mimo to jsem ale také viděla 5 mladých a nesmírně talentovaných lidí, kteří šli tzv. na 

dřeň. A měla-li bych možnost je vidět v inscenaci, kde se vzájemně více pochopíme, 

neváhala bych ani okamžik! 

Monika Okurková 

9


VÁLKA, VÁLKA, VÁLKA 

Moldavská Academy of music, theatre and fine arts je v letošním roce poprvé součástí 

programu Festivalu Setkání/Encounter. Přivezla do Brna inscenaci s názvem Koně za 

oknem. Jde o hru současného rumunského dramatika Mateie Vişniece zpracovávající 

válečné zkušenosti. 

Mezi inscenacemi, které jsme zatím měli možnost na letošním Encounteru vidět, se 

výrazně odlišuje tím, že klade velký důraz na slovo, který navíc v kombinaci s polofunkčními 

titulky samozřejmě komplikuje míru porozumění mezinárodního publika. 

Děj hry je tvořen výhradně z dialogů. Jde o tři mírně modelové epizody, ve kterých si 

válka prostřednictvím záhadného koně (u něhož si těžko být jistý, zda mělo jít o symbol 

nebo o reálné zvíře) vyžádá život syna, otce a manžela tří ženských postav. Jednotlivé 

příběhy propojuje mírně ironická postava vojenského posla ztvárněná Iulianem 

Bubuiocem, který ženám oznamuje smrt jejich příbuzných. V ostatních šesti rolích se 

střídají čtyři herci. Jejich výrazně emocionálnímu herectví chybí nějaký klidnější protipól, 

takže místy může ubíjet divákovu pozornost. 

Iluzivní historizující kostýmy výrazně vystupují na pozadí poměrně minimalistické scénografie, 

sestávající se ze zavěšených kusů dřeva, jejichž význam se mi nepodařilo odhalit, 

a tudíž na mě jako objekty, které čas od času někdo rozhoupal, působily poněkud 

samoúčelně. Na druhou stranu práce s rekvizitami je důsledná a precizní. Podzemní 

prostor, ve kterém se minimálně jedna z částí odehrává, je jednoduše a nápaditě naznačený 

vysoko zavěšeným zamřížovaným oknem. 

Herci jistě podali úctyhodné a vyčerpávající výkony ve službě závažnému tématu války, 

nicméně nesporně emocionální momenty, jako by zůstaly uzavřeny a vzdáleny od 

diváků v historii a uzavřeném světě inscenace. 

Karolina Ondrová 

10


336 LETTERS OF LOVE 

(336 DOPISŮ LÁSKY) 

Medellin, Kolumbie 

Autor: Autorské dílo 

Režie: Lavinia Sabina Sorge Radovani 

Jazyk: španělština 


Obsazení: 

Andres Felipe Gómez, Jazmin Parra, Eloisa Saldarriaga, Mateo Velasquez, Laura Valentina 

Gil Urrego, Mary Carmen Amaya, Juan Pablo Naranjo Rodriguez, Glitza Marly 

Vasquez 

HURÁ BLESKŮM! 

Inscenace v režii Lavinie Sabiny Sorge Radovani nám předvedla doslova nepřeberné 

množství inscenačních prostředků, a to pro jistotu najednou. Stroboskop, ještě více 

stroboskopu, blesk, voda, ještě více vody, 12 kilogramů dopisů, několik párů náhodně 

se zjevujících prsou, svítící mopy, mrtvolné líčení, silná slova, výstražná vytyčující páska, 

spousta bílého písku, patetická hudba a klobouk z panenek tělové barvy. 

Jenže, někdy méně může být více. Ačkoliv inscenace sklidila bouřlivý potlesk a celé 

HaDivadlo najednou působilo dojmem absolutního nadšení, byla to snad čistě citová 

záležitost. Herci z Kolumbie byli dojatí tak moc, jak to málokdo na jevišti dovede. Vděční 

za potlesk, šťastní za divácké přijetí. A čím více všichni plakali, tím více publikum 

tleskalo, jako by tleskalo samotné inscenaci. Hurá desetiminutovému dešti na scéně! 

Hurá bleskům! Hurá kombinacím kombinací! Hurá, hurá, hurá! Nebo že by divácká 

obec skutečně přijala všechny efekty s upřímným nadšením? 

Vzdálenost z Kolumbie do Česka je deset tisíc kilometrů, není to zrovna malý kus cesty, 

je to prostě na druhé straně světa a nám, středoevropanům, zvyklým na to a ono, 

támhleto a tamto, se otevírá úplně nový svět, nová kultura. A tak lze přistupovat i k jejich 

divadlu, jejich pohledu na umění. To, co nám může připadat patetické, zbytečné a jiné, 

takové, jaké se to tady nedělá, může pro ně být vrcholem upřímnosti a krásy. Směs 

žánrů, prostředků, různorodých prvků a hereckých postupů tady u nás možná působí 

zmatečně, nekonzistentně a tak trochu navíc. Mně ten koktejl moc nezachutnal. 

Stranou odlišných způsobů tvoření, stranou různých pojetí divadla, které se nedá jen 

tak lehce zhodnotit dvaadvacetiletým, jiné kultury neznalým okem – nepřesnost vždy 

zůstane nepřesností. Takže nesourodost pohybů, fokusu a neucelenost jednotlivých 

akcí bude rušit diváka v jakékoliv zemi, jakékoliv kultuře. Na druhou stranu schopnosti 

herců, vizuál představení a energie, s jakou se do díla tvůrci pustili, si zaslouží úctu. 

Dagmar Říhová 

11


336 DOPISŮ LÁSKY 

Představení je beznadějně vyprodané. Na vrcholu schodiště se ještě jednou kontrolují 

vstupenky. Spousta lidí se velice těší na inscenaci, která měla do Brna nejdelší cestu. 

Vstupuji do foyer, které mě zve do nového světa: světa psaní. Světa plného dopisů, 

poezie a lásky. Nemluvím španělsky, což je škoda, protože nemohu psát o ději. Zkusím 

hru ale popsat srdcem. Ozve se: „Dopis číslo pět.“ Psací stroj, pugét, dlouhý stůl, na 

kterém jsou svíčky. Herci a herečky. Ona čte. A pláče. Ta žena se zápalkami. On si dá 

doušek. Pláče. Všichni jsou oděni do dlouhých šatů, bílých a hnědých. Publikum: diví 

se, svléká očima, usmívá se, dává prostor, čeká poblíž. Představení začíná, když zazvoní 

zvonek. Diváci se posadí. 

Od samého začátku režisér vytváří zvláštní atmosféru. Světla v okamžiku mění pocit 

ze situace. Chladná modrá, narůžovělá, tmavě žlutá. Pocit nemění pouze osvětlení, ale 

také scénografie a použité materiály. Stíny postav diskutují, mají sex, hádají se, čtou, 

píší milostné dopisy. Nemohu určit časové období či století, do kterého inscenace diváka 

zve. Vše je huňaté, rozmazané, neostré a v dobrém slova smyslu tiché. Když divák 

přivykne scéně, obraz se náhle promění. Obrovský stůl, dadaistický výjev; nad ním je 

vyšší společnost, pod ním hladoví lidé. Začíná sněžit. Začínám snít o sněhu v Kolumbii? 

Stejné překvapení přichází, když zničehonic začne pršet. Přijde opravdu silné období 

dešťů. Šepot v hledišti. Myslím si, že je to překvapení pro více lidí. Androgynní herci/ 

herečky velmi výrazně hýbají rukama, pohyby těl nejsou vůbec plynulé. Něco mě ale 

skutečně zaujme: Patos a odvážný sentiment účinkujících. To je, hádám, kulturní specifikum. 

Stejně jako nevinný, jemný humor. 

Na jevišti je spousta soli (líbí se mi ale metafora nešťastné lásky a slaných slz), klec na 

ptáčky, nahota, poetické světlušky, a vysoko nad ním titulky. Představení se dle mého 

názoru soustředí na herce/herečky, hra samotná zůstává v pozadí. 

Ale jak mohu vůbec někoho soudit, teď, uprostřed noci?! Promluvme si s diváky ze 

všech koutů světa při ranní diskusi v Chill Out Roomu! 

Jana Kühn 

12

OFF-PROGRAM 

OTISK 

Otisk je výsledek společného workshopu JAMU a FMK UTB, který už několikátým rokem 

probíhá v prostorách muzea v Napajedlích. Workshop byl zaměřen na propojení 

současných technologií a scénické tvorby. V tomto případě to bylo především soustředění 

na pohybový materiál (studenti Nikol Dubovanová a Michal Nagy z Ateliéru fyzického 

divadla) v interakci s jeho digitálním zpracováním. Zvolena byla dnes už „klasická“ 

sestava multimediálních technologií - senzor pro zběr dat, počítač pro zpracování 

dat a projektor pro jejich vizualizaci. 

Prostorový senzor Kinect ovládá Alexandra Lavrová, studentka ateliéru Digitálního 

designu na záznam UTB ve Zlíně. S technikou pomáhal Michal HóR Horáček, student 

Ateliéru světelného designu, který se nakonec ujal i režie. Z tohoto pohledu můžeme 

hovořit o devised theatre v pravém slova smyslu. I když možná by bylo lepší hovořit 

spíše o vizuální performance, neboť hlavním smyslem bylo dramatické zpracování 

nebo vytěžení vizuálního obsahu. Každopádně autoři rozhodně nevnímají tento kus 

jako hotový, ale spíše jako work in progress. 

Ústředním tématem byla schopnost médií zachycovat stopy těla v čase a prostoru. 

Otisky na jednu stranu uchovávající a „zviditelňující“ pohyb, na druhou stranu fragmentální 

a pomíjivé. Otisky byly nahlíženy v širších souvislostech jako záznam činností 

člověka, stejně jako jakákoliv lidská stopa. Největším protikladem efemérních „digitálních 

stínů“ jsou desetitisíce let přetrvávajíci jeskynní kresby pravěkého člověka. Dá se 

říci, že díky nim máme nejstarší „záznamy“ pohybu lidské ruky. 

Kresby Altamíry jako ispirace pro práci s nejmodernějšími technologiemi? Proč ne. 

Pohybové divadlo často čerpá z primitivních vod lidského bytí. A tak se zde objevují 

obrazy sběračky a lovce a jsou dány do současného kontextu. Na úrovni jednotlivce 

se boj o přežití mění na přemazávání stopy a na hru o to, kdo bude mít větší stopu na 

plátně za sebou. Nakonec se objeví i „skutečné“ stopy Altamíry a performeři se s nimi 

musí vypořádat. 

Vladimír Burian 

13

PROGRAM 

14

15

FOTOGALERIE 

Ranní diskuze, foto: Rudolf Vodička 

Setkání odborníků/Meeting of professionals, 

foto: Michal Kremina

FOTOGALERIE 

Tělo jako nástroj, foto: Anna Turková 

Do hloubky, foto: Anna Turková

FOTOGALERIE 

Koně za oknem, foto: Anna Turková 

336 dopisů lásky, foto: Rudolf Vodička

FOTOGALERIE 

To drink/not to drink party, 

foto: Rudolf Vodička 

19

FREKVENCE BABYLON 

Se me enamora el alma. 

Nos sentimos en el país de los cuentos de hadas. 

Tengo tanto frío que no puedo escribir. 

Nuestro magíco sueño echo realidad. 

¡Asombrosamente indescriptible! No puedo quitar la sanrisa de mi rostro. 

La que tuvo retuvo y guardó para la vejez. 

םילעמ םינקחשה םידומילל הנורחאה הנשב ‏.ןייטשניולב םרוי לש קחשמל וידוטסב ׳ג הנשמ תיצחמ םה הצובקה 

‏.ילארשיה עונלוקהו ןורטאיתה םלועב עוצקמה ישנא בטימ םע ןמוא תואנדס םידמול ףסונבו ‏,תוקפה ‎10‎‏-ל 8 ןיב 

‏.׳ב הנש ליגרתכ החלצש רחאל תוגצהה ראוטרפרל הלבקתה ״ןאיבאפ״ הקפהה 

ףרגואירוכה ‏,יאמבה ‏-ןכ םג ןייטשניול םרוי לש קחשמל וידוטסה לש םירגוב השולש ףתושמב ורצי הקפהה תא 

תושובלתה תבצעמו 

Ni sí ni no ni todo lo contrario. 

Lodz Moim zdaniem festiwal jest bardzo dobrze zorganizowny,dlatego świetnie się 

tu czujemy. Brno jest prawie tak piekne, jak ludzie, ktorych tu spotykamy. Ufff, jest 

cudownie. Nie placz, kiedy odjade. 

Los españoles, muy españoles, mucho españoles. 

E o experiență extraordinară să fim aici, alături de lume venită din toate colțurile lumii. Ne dă 

posibilitatea să interacționăm și să descoperim multe lucruri noi si interesante. În special mă bucură 

tare deschiderea atât a organizatorilor, cât și a celorlalți participanți, și dorința lor de a afla 

mai multe despre țărișoara noastră micuță 

A veces la mejor decisión es no tomar ninguna decisión, que también es 

tomar una decisión. 

20

10 SLOV 

Druhý den festivalu v deseti slovech. 

— 

21

ZE ZÁKULISÍ 

JE TO OTÁZKA TECHNIKY! 

„Vy nás nevidíte, ale my vidíme vás.” Barbora a Johanka, studentky jevištní technologie, 

jsou mile překvapeny, jak tato věta zní. A fakt je to pravda! Co byste dělali, kdyby 

tu nebyl nikdo, kdo by vám nachystal jeviště, připravil kabely, rozestavěl kulisy, nasvítil 

a ozvučil scénu a pak zmáčkl tlačítko play? 

Festivalové dny jevištních technologů začínají časně ráno, kdy všechno připravují 

a chystají. Pár hodin před začátkem představení se na poslední chvíli snaží splnit 

všechna přání, ať už režisérů či herců, aby se všichni cítili během představení co nejpříjemněji. 

Po představení, když už jsou všichni diváci pryč, tam ještě hodinu a půl zůstávají 

a sklízí vše, co si předtím na to konkrétní představení připravili. Ale stále to není 

konec. Barbora to komentuje následovně: „Všichni tu pracujeme společně, jsme jako 

jedna rodina. Pokud někdo potřebuje pomoc, tak tu zůstáváme déle nebo přecházíme 

pomáhat do jiného divadla či zvučit párty.” 

A já přemýšlím, jak bude dlouhá ta dnešní párty… Ptám se holek i na ta speciální přání, 

protože si dokážu představit, jak to může být někdy velmi komplikované, nicméně mi 

odpovídají s úsměvem: „Vždy se snažíme najít nějaké schůdné řešení.” Dozvídám se, 

že občas komunikují „rukamanohama”, ale i tohle je součást mezinárodního festivalu. 

Například dnešní představení z Kolumbie - potřebují 50 kg soli a několik litrů vody. 

A aby se voda nedostala do elektického vedení, musí jevištní technologové postavit 

speciální bazén. Jejich práce je i riskantní. Zrovna jsem svědkem přestavby v Divadle 

Husa na provázku a vedle mě leze technolog v pěti metrové výšce a věší světlo. „To je 

naše práce a já znám své divadlo. Tady říkáme, že jestli spadneš, můžeme tě vystavit 

před divadlem jako atrakci.“ Ozve se hlas ze tmy ze zákulisí. Ptám se na různé otázky 

týkající se krušné práce technologa, ale nikomu z nich nevadí, že je téměř 24 hodin 

v kuse v jednom divadle. 

Dozvídám se, že je nemožné vidět nějaká jiná představení než ta, která se odehrávají 

v divadle, kde zrovna mají službu a zažít tak tu pravou festivalovou atmosféru. Nicméně 

si nestěžují na, někdy až vyčerpávající, kupu práce (pochopitelně bez nároku na 

nějakou peněžní odměnu) ale navíc, všichni technologové, s kterými jsem si povídala, 

jsou jednotní v přání užít si společně tenhle společný čas. A to, milý čtenáři, jsem nemohla 

mluvit se všemi 17 studenty technologie (doufám, že to je správný údaj), protože 

v divadle jsou vždy lidé, kteří preferují zůstat v podporujícím pozadí. 

Děkuju vám všem! 

Jana Kühn 

22

KOMIKS 

— PRÁCA ALEBO PÁRTY? 

— VEGE LEBO MÄSO? — SELFIE V BRNE! Z KTORÉHO UHLA? 

— EKOLOGICKY ALEBO POHODLNE? 

HARD CHOICES? 

for setkání/encounter 

By Eva polgary 

© 2017 

23

PODĚKOVÁNÍ 

PODĚKOVÁNÍ 

Poděkování patří všem studentům, kteří se na přípravách festivalu podílejí, zejména 

studentům Ateliéru divadelního manažerství a jevištní technologie, Ateliéru režie 

a dramaturgie, Ateliéru audiovizuální tvorby a divadla, Ateliéru scénografie, Ateliéru 

muzikálového herectví a Ateliéru činoherního herectví. 

DÁLE DĚKUJEME ZA PODPORU: 

Statutární město Brno 

Jihomoravský kraj 

Ministerstvo kultury České republiky 

Mezinárodní visegrádský fond 

Státní fond kultury České republiky 

POŘADATELÉ FESTIVALU: 

24

Encounter2017_MP03_CZ

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?