„Stavbyvedoucí v procesu výstavby“

ČVUT v Praze, Fakulta stavební, Katedra technologie staveb – Stavbyvedoucí v procesu výstavby
Pracovně právní vztah (stavbyvedoucí je zaměstnanec zhotovitele)
Pracovně právní vztah vzniká pracovní smlouvou uzavřenou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem
podle ustanovení § 34 Zákoníku práce. Pracovní smlouva, kterou je zaměstnavatel povinen
uzavřít písemně, musí obsahovat
a) druh práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat,
b) místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být práce podle písmene a) vykonávána,
c) den nástupu do práce.
Není-li v pracovní smlouvě sjednáno pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad, je
pravidelným pracovištěm místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Jestliže je však místo výkonu
práce sjednáno šířeji než jedna obec, považuje se za pravidelné pracoviště obec, ve které nejčastěji
začínají pracovní cesty zaměstnance.
V pracovní smlouvě, kterou obě strany uzavřou, by nemělo být pouze uvedeno, že pracovník
je přijímán pro výkon technického dozoru stavebníka. Je mimořádně důležité, aby obsah, rozsah činností
a způsoby provádění funkce stavbyvedoucího bylly obsaženy v popisu práce! Může se při tom
vycházet ze Stavebního zákona.
Pracovník, který bude funkci stavbyvedoucího pro svého zaměstnavatele vykonávat bez dostatečně
podrobně popsané náplně práce, si musí uvědomit, že zaměstnavateli vždy odpovídá za škodu
způsobenou chybným prováděním svěřené práce.
Odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli je několik druhů:
1. obecná odpovědnost,
2. odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody,
3. odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách podléhajících vyúčtování,
4. odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů.
Obecná odpovědnost za škodu
Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením
povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Nutnými předpoklady vzniku
obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu jsou:
• porušení právní povinností na straně zaměstnance,
(je zapotřebí připomenout § 301 písm. c Zákoníku práce stanovující, že zaměstnanci jsou povinni
dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané; dodržovat ostatní
předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli řádně seznámeni)
• vznik škody ocenitelné v penězích na straně zaměstnavatele,
• příčinná souvislost mezi porušení povinností zaměstnancem a vznikem škody,
• zavinění na straně zaměstnance (úmysl nebo nedbalost).
Pro zaměstnance je samozřejmě výhodné, že zaměstnavatel, který chce na něm uplatnit náhradu
škody, musí prokázat současnou existenci všech čtyř předpokladů.
Výše náhrady škody způsobené zaměstnancem z nedbalosti (tj. neúmyslně) je omezena částkou
rovnající se čtyř a půl násobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti,
kterým způsobil škodu. Pokud by ji však způsobil úmyslně nebo v opilosti či pod vlivem návykových
látek, toto omezení pro výši náhrady škody neplatí. Navíc může zaměstnavatel v těchto případech
požadovat i úhradu další jemu vzniklé škody, např. ušlého zisku.
Podílí-li se na vzniku škody několik zaměstnanců, na každého z nich připadne povinnost
uhradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění. V případě odpovědnosti za škodu způsobenou
z nedbalosti vyrobením zmetku je výše náhrady škody limitována částkou nejvýše poloviny
průměrného měsíčního výdělku zaměstnance.
Odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody
Povinnost nahradit škodu může zaměstnanci vzniknout i tehdy, pokud ji sám přímo nezpůsobí.
Zaměstnavatel může na zaměstnanci, který nezakročil proti hrozící škodě ani na ni neupozornil,
ačkoliv by tím jejímu vzniku bylo zabráněno, požadovat, aby přispěl k úhradě vzniklé škody v rozsahu
2010 © Josef Ladra, Václav Pospíchal 4