MYŠLENKA

strana 3
MYŠLENKA
• POVÍDKY • POVÍDKY • POVÍDKY • POVÍDKY • POVÍDKY • POVÍDKY • POVÍDKY • POVÍDKY • POVÍDKY • POVÍDKY • POVÍDKY •
NEVĚRA
Rozbrečel jsem se. Už jsem to bez ní nemohl déle
vydržet. Bylo to strašný. A přitom jsem ji mohl
vzít sebou!
„Neříkej, že ne!“ nadával jsem si v duchu. Stále
nechápu, jak jsem na ni mohl zapomenout. Kolik
večerů jsem s ní strávil, kolik bezesných nocí byla
mou věrnou společnicí. Nikdy mě nezklamala.
Vždycky dovedla bez slůvka odporu vyslechnout
všechny mé problémy. Co na tom, že mi nikdy neporadila.
Dobře to dělá! Každý si má pomoci sám.
Ale každý potřebuje svou vrbu, do které si může
postěžovat. Ulevit si. A poté najít řešení.
Znovu jsem se převalil na posteli. Rozhlédl jsem
se po zšeřelé místnosti. Po ostatních postelích, na
kterých spalo pět mých kamarádů. Nebyli špatní.
Zapadl jsem mezi ně. Ale ji nahradit nemohli. Ještě
si vzpomínám na ten den, kdy mi matka oznámila,
že pojedu na letní tábor. Zpočátku mi to nevadilo.
Myslel jsem, že ji vezmu s sebou. Že s ní prožiji krásné
tři týdny uprostřed panenské přírody. Při dalších
matčiných slovech jsem zkameněl: „Je to chlapecký
tábor. Chtějí z vás udělat muže!“ Chlapecký tábor,
zněla mi ta slova ještě dlouho v uších. Nemůžu
ji vzít s sebou. Nejde to! Rezignoval jsem...
Ještě musím týden vydržet. Blbý týden! Nemůžu
usnout. Jako každou noc na tom zatraceným táboře.
Pořád na ni myslím. Miluji ji. Nikdy mě nezradila,
nikdy mě nezklamala. Určitě mě má ráda. A já
ji zradím! Jak jí musí být! Co když ji někdo osloví?!
Co když nevydrží o samotě. Mému bratrovi se také
líbila. Mohl na ní oči nechat. Ani se mu nedivím. Je
totiž krásná, nádherná, vzrušující, Moje...................
učebnice chemie.
Amen
Starý Abraham leží v posteli, na sobě má několik
houní a nad sebou několik křížků. U postele
stojí velké kyvadlové hodiny, které jakoby odměřovaly
jeho zbylý čas. Přichází malý upocený mnich
držící v ruce veliký kříž. Stoupne si k jeho posteli a
začíná drmolit modlitby. Abraham neposlouchá.
Náhle se zjeví na kopci a stane se ovčákem. Jedna
z ovcí k němu přiběhne a zadívá se na něj svýma
velkýma očima. Postupně se přidává druhá, třetí,
čtvrtá, až jsou kolem něj všechny. „Co když, co když
zemřeš? Co když, co když spadnem? Co když zemřem?“
ozývá se první. Ostatní se jedna po druhé
ptají také: „Co když zemřem?“ Abraham se je snaží
odehnat, ale jejich otázky mu zaplňují mozek čím
dál víc. „Co když zemřem, co když: Co když, co když
spadnem? Co když zemřem?“ ozývá se první ovce
ještě hlasitěji. Ostatní s přidávají také. Abraham je
zoufalý. „Proboha, co tím myslíte? Co tím k sakru
myslíte???“ ..“Ve jménu otce...“ ozve se nad ním
nenávistný, ale svým způsobem vlastně milý hlas.
Ocitá se opět v kruté realitě. Že leží na posmrtné
posteli, že vedle něho stojí velké kyvadlové hodiny,
které jako odměřovaly jeho zbylý čas a že vedle něj
stojí malý upocený mnich s nenávistným, ale svým
způsobem vlastně milým hlasem, který co chvíli
řekne to svoje AMEN. Vždyť ty ovce měli pravdu...
Jedním dechem
Bylo to tak lehké přiložit pušku k hlavě,
roztřesenými prsty zmáčknout spoušť, silná
rána, záblesk ohně a příliš moc krve na tak
malou dirku, potom jen tma a ticho, srdce
pomalu usnulo a sním i vše ostatní a já uviděl
světlo; světlo na konci života a začátku
něčeho, snad září jasně bíle, zatímco z hlavy
vytéká mozek a nevzpomíná si na níc, jen na
tmavé modročerno před očima coby konec
jedné utrápené duše...
BRUTÁLNÍ FTÍPKY
Povídají si dvě holčičky: „Můj táta ho má táákového.“
Druhá na to „hm, to ten muj ho má mnohem kratšího.. Ale
bolí to stejně.“
Dědo, jak to děláš, že na tebe furt letí mladý holky? Děda
jen mrkne a šibalsky si olízne obočí..
Chlapeček a holčička na pískovišti. Chlapeček zajede
holčičce pod sukýnku a rychle cukne zpátky a udiveně se
ptá: „Ty si taky chlapeček?“
Holčička na to: „Ne, já kakám!“