Pulsy 4/2015 Zvětšeniny z Kožmína

PROSINEC.2015.4 

STUDENTSKÁ LITERÁRNÍ REVUE 

PULSY - studentská literární revue // 1

2 // PULSY - studentská literární revue

Pulsy: 4/2015 

Editorka čísla: 

Barbora Svobodová 

Redakční rada: 

Zdeněk Ježek, Marek Lollok, Barbora 

Svobodová, Lucie Štěrbová, 

Vojtěch Velísek 

Korektura: 

Dagmar Dvořáčková, Lucie Štěrbová, 

Vladimíra Derková 

Grafická příprava: 

Vojtěch Winkler 

Fotografie: 

Zbyněk Fišer, Libor Galia, Jan Tlustý 

Logo: 

Peter Kušnírik 

vydává Revue PULSY 

Lipnice nad Sázavou 23 

582 32 

revuepulsy.cz 

revue.pulsy@gmail.com

TŘI PRO TŘI 

anketa 

ZASTÁVKY A ZASTAVENÍ 

ZDEŇKA KOŽMÍNA 

Jakub Španihel 

LÁSKA K LITERATUŘE 

JAKO ŽIVOTNÍ FILOZOFIE 

Rozhovor s 

Jiřím Rambouskem 

INTERPRETACE JE VÍC NEŽ 

INTERPRETACE: K REFLEXI 

HERMENEUTICKÉHO POHYBU 

U ZDEŇKA KOŽMÍNA 

Roman Kanda 

(Studie) 


KOŽMÍNOVSKÉ NÁPOVĚDY 

ANEB PRAKTICKY O 

TVŮRČÍM PSANÍ 

Petr Kuběnský 

(Esej) 

ZDENĚK KOŽMÍN 

A JEHO MALBY 

Jan Tlustý 

MOZAIKA VZPOMÍNEK 

Bohumil Bradáč, Helena 

Marešová, Dominika 

Dvořáčková, Eva Talpová, 

Ludmila Plátová 


EDITORIAL 

PROSINEC 2015 


První číslo naší literární revue loni připomínalo 

nedožité devadesátiny Olega Suse, v letošním 

roce pak uplynulo devadesát let od narození 

dalšího s Brnem spjatého literárního vědce, 

filozofa a pedagoga Zdeňka Kožmína. Zatím 

poslední Pulsy jsme tedy snad ani nemohli věnovat 

nikomu jinému. Jako studenti brněnské bohemistiky 

všichni profesora Kožmína tak trochu 

známe, i když jsme už neměli možnost setkat se 

s ním osobně. Z vyprávění někdy téměř mytického 

se vynořuje obraz výjimečného literárního 

badatele a především inspirujícího člověka. Jak 

ovšem osobnost takového formátu představit? 

Při hledání odpovědi na toto dilema mi pomyslnou 

pomocnou ruku podal Jiří Trávníček. Jednou 

v diskusi jen tak mimochodem, způsobem pro něj 

typickým, navrhl, že by se číslo mohlo jmenovat 

Zvětšeniny z Kožmína, a jeho nápadu jsem se 

s nadšením chopila. 

Aktuální číslo Pulsů se tedy nesnaží podrobně 

a soustavně mapovat život a práci Zdeňka Kožmína, 

ostatně něco takového v možnostech literárního 

časopisu snad ani není. Na následujících 

stránkách vám ve shodě s Kožmínovou metodou 

předkládáme jen několik dílčích vhledů do jeho 

díla a detailů z jeho osudu, které čtenáři snad 

pomohou vytvořit si o jeho přístupu, myšlenkách 

i životních cestách zase trochu přesnější představu. 

V úvodní anketě jsme se nejprve věnovali 

zejména jeho pedagogickému působení, proto 

jsme oslovili tři literární vědce, Kožmínovy bývalé 

studenty, Alenu Přibáňovou, Zbyňka Fišera a Josefa 

Prokeše, kteří na svého učitele zavzpomínali. 

V následujícím medailonu pak Jakub Španihel 

ve stručnosti přiblížil některé důležité momenty 

z profesní biografie Zdeňka Kožmína a zaměřil se 

také na jeho zásadní publikace. Po životopisné 

linii se ubíral i rozhovor, který jsem vedla s Jiřím 

Rambouskem, dlouholetým Kožmínovým přítelem 

a kolegou. A přestože jeho hlavní téma bylo 

dáno obsahovým zaměřením tohoto čísla, dostali 

jsme se k mnoha jiným záležitostem. 

Ve studii s názvem „Interpretace je víc než interpretace: 

K reflexi hermeneutického pohybu 

u Zdeňka Kožmína“ se Roman Kanda soustředí 

jak na Kožmínův přístup k teorii i praxi rozumění 

literárnímu textu, tak na vztah této koncepce 

k derridovské dekonstrukci a otevírá i cestu 

k dalšímu promýšlení dané oblasti. Esej Petra 

Kuběnského naopak představuje vyloženě prakticky 

orientovaný příspěvek, který se zaměřuje 

na pořádání tvůrčích dílen a na metodiku výuky 

slohu a výstavby textu, jejímž průkopníkem byl 

právě Zdeněk Kožmín. Předposledním textem, 

jejž doprovází speciální obrazová příloha, je pak 

krátký komentář Jana Tlustého představující 

i jednu dosud ne příliš známou oblast Kožmínova 

díla, a to jeho práce výtvarné. A protože, jak je 

patrné i z tohoto editorialu, byla pro nás velmi 

důležitá stopa pamětnická, uzavírá celé číslo textová 

koláž ze vzpomínek těch, kteří se se Zdeňkem 

Kožmínem potkávali také mimo akademické 

prostředí a viděli jej zase jinýma očima. 

Za kožmínovskými Pulsy tentokrát stojí daleko 

více lidí, kteří buďto jako autoři textů nefigurují, 

nebo se kromě vlastního příspěvku na vzniku čtvrtého 

čísla podíleli i jinak a zaslouží zde být zmíněni. 

Ať už se jedná o Zuzanu Urválkovou, Milana 

Suchomela, již vzpomínaného Jiřího Trávníčka 

nebo Zbyňka Fišera, který nám ze svého soukromého 

archivu poskytl fotografii Zdeňka Kožmína. 

Největší poděkování patří Janu Tlustému, díky 

němuž se na následujících stránkách mohl objevit 

dosud nezveřejněný fotografický materiál a jenž 

se na přípravě čísla podílel i jinak měrou vrchovatou. 

Doufám tedy, že si v pulsích Zvětšeninách 

z Kožmína najde každý čtenář něco, co jej za- 

ujme, a přeji příjemné čtení. 

Barbora Svobodová 

editorka čísla 


anketa Tři pro tři 

TŘI 

PRO 

TŘI 

Pro naši anketu se většinou snažíme volit respondenty, kteří se na věc dívají rozdílně – třeba 

k ní přistupují z jiné generační perspektivy, z odlišných oblastí zájmu. Tentokrát ale byla naše 

strategie opačná. Oslovili jsme tři literární vědce – Alenu Přibáňovou, Zbyňka Fišera a Josefa 

Prokeše – všechny spjaté s brněnským prostředím, někdejší studenty Zdeňka Kožmína, kteří 

se ke svému učiteli hrdě hlásí. 

I. Ovlivnil vás Zdeněk Kožmín ve vaší profesní 

dráze a směru bádání? 

Alena Přibáňová: Naprosto zásadně, protože 

jsem měla to štěstí, že mě učil od prvního do 

posledního ročníku. Hned v prvním cyklu nám 

přednášel teorii literatury, později vedl výběrové 

a interpretační semináře. Vysvětlil nám naprostá 

elementa – to, k čemu je vlastně teorie literatury 

dobrá. Na přednáškách nám ji představil jako disciplínu 

v historické perspektivě a souvislostech, 

v interpretačních seminářích velmi prakticky jako 

soubor nástrojů, které jsou nám k dispozici, pokud 

chceme uvažovat o textu. Odhalil nám, jak 

široké máme možnosti, že ke každému textu existuje 

řada klíčů a jde o to, vybrat si ten správný, 

který konvenuje nám i dílu. Díky němu jsme pochopili, 

že to, co nám literární text odhalí, je přímo 

úměrné tomu, co už víme – našim znalostem, 

zkušenostem. Že literární dílo je složitě utvářený 

artefakt, který v různých situacích může ukázat 

své rozličné rysy, nikoli mrtvola, kterou máme 

za úkol co nejpečlivěji rozpitvat podle nějakého 

univerzálního návodu. A že vůbec nejpodstatnější 

a zpravidla taky nejtěžší je umět se správně 

zeptat. 

Jinak byl profesor Kožmín velmi trpělivý a laskavý 

učitel, příliš benevolentní, než aby se nás 

snažil někam směrovat; nechával svým žákům 

velikou svobodu a každý si vybral nějaký uzlový 


od, z něhož se pak vydal svým směrem. Já jsem 

se v těch seminářích naučila podívat na literární 

dílo jako na specifickou formu komunikace, začaly 

mne proto zajímat otázky strategie vyprávění, 

projekce autora do textu, koncept implicitního 

autora a implicitního čtenáře, vztah mezi realitou 

a literární realitou, vypravěčské modely. Hodiny 

strávené interpretační analýzou jsem ale mnohokrát 

ocenila jako překladatel nebo editor a jsem 

si jistá, že kolegové, kteří odešli učit, si na profesora 

Kožmína mnohdy taky vděčně vzpomenou. 

Zbyněk Fišer: Profesor Zdeněk Kožmín ovlivnil 

každého, kdo se s ním potkal. Svým laskavým, 

přímým a otevřeným vnímáním bližních ve svém 

okolí přivedl snad každého partnera komunikace 

– kolegu, studenta či žáka – ke stejné tolerantní 

empatii, otevřenosti a zaujetí pro společnou 

věc. Svým přístupem k tématu hovoru nabízel 

profesor Kožmín prostor pro sdílení. I když přednášel, 

i když psal odborné texty, vytvářel pro 

posluchače nebo čtenáře mentální prostor k tvořivému 

dialogu. Ve vybraných chvílích pak mohl 

člověk v jeho blízkosti zažít takové mentální 

a emocionální sdílení i beze slov. Řekněte – koho 

by to neovlivnilo? 

Josef Prokeš: Zdeněk Kožmín byl svým tichým 

a nenápadným způsobem bezesporu nejvíce inspirující 

osobností mého vysokoškolského studia. 

Navrhl témata mé diplomové i disertační 

práce. Přiměl mě poctivě přelouskat celého Mukařovského. 

Vedl pro Vladimíra Nepustila a mě 

(opravdu jenom pro nás dva zájemce!) nepovinný 

seminář soudobé evropské literatury. Učil mě 

psát recenze, dělal jsem u něj pomocnou vědeckou 

sílu za dvě stovky měsíčně. Maminka se po 

návratu z fakulty pravidelně ptávala, co dnes 

pan docent? A já nadšeně referoval. Četl jsem 

jí nahlas články svého pana docenta v Hostu, 

Plameni, Impulsu, Červeném květu i Literárkách 

a těšil se, že si mě po promoci u sebe na katedře 

ponechá, jak slíbil. Pak jej ovšem tehdejší normalizační 

děkan František Frendlovský z fakulty vyhodil. 

A bylo na dvacet let „po ftákách“. Ale měl 

jsem oněch dvacet let na paměti páně docentovu 

radu, abych si každé prázdniny přečetl kompletně 

alespoň jednoho celého autora, a to pokud 

možno v takové posloupnosti, jak jeho dílo vznikalo 

– to abych postihl vývoj stylu i perspektivy 

nazírání. Takže mám takto načteného Karla Čapka, 

Vladislava Vančuru, Karla Poláčka, Vladimíra 

Neffa, Ladislava Fukse, Bohumila Hrabala… Vladimíra 

Holana, Františka Halase, Karla Tomana, 

Otokara Březinu, Jana Zahradníčka, Klementa 

Bochořáka, Oldřicha Mikuláška, Zdeňka Rotrekla, 

Ludvíka Kunderu… 

II. Co z Kožmínova díla má podle vašeho mínění 

potenciál oslovit současnou nejmladší generaci 

bohemistů? 

Alena Přibáňová: Nevím, zda to dokážu odhadnout, 

když už řadu let neučím. Řekla bych ale, že při uvažování 

o české literatuře jsou myšlenkově i metodologicky 

nedocenitelné Kožmínovy studie, v nichž 

prostřednictvím interpretace klíčových pojmů dospívá 

k vymezení charakteristických stylotvorných rysů 

toho kterého autora: jeho „zvětšeniny“ z bratří Čapků, 

z Komenského, z Holana, a samozřejmě i Skácelova 

monografie. Už pro to nakažlivé zaujetí, s nímž 

Kožmín k textu vždy přistupoval. A pro tu cestu od 

detailu k celku – s velikým nadhledem, ale nohama 

v textu; člověk si je při čtení neustále vědom jak Kožmínova 

poctivého strukturalistického školení, tak 

jeho filozofické erudice. 

Zbyněk Fišer: Interpretační texty, zvětšeniny, které 

jsou působivé pozorným, bedlivým, zodpovědným 

přístupem k textu rozebíranému i k textu rozebírajícímu 

a vykládajícímu. Také deníkové reflexe a postřehy, 

jež ohromují pozorným a pokorným přístupem 

k životu i zdánlivým maličkostem a všemu, co 

jedince přesahuje. 


anketa Tři pro tři 

Josef Prokeš: Současná nejmladší generace 

bohemistů by především potřebovala mít před 

sebou lidsky i profesně vyzrálé osobnosti typu 

pana profesora Kožmína. Osobnosti s jeho espritem 

a současně s jeho taktem a laskavostí. Co já 

vím, nikdy žádnému studentovi o hlavu neomlátil 

sebepitomější výrok. „Ano, vyjádřil jste se trochu 

nepřesně, ale myslel jste to dobře,“ pravil vlídně. 

Následně pak zkorigoval popletenou výpověď 

natolik dovedně, že se dotyčný cítil být skoro inteligentem. 

Kožmínovo dílo stojí za to číst už třeba jenom 

pro skvostný jazyk, kterým cítím probleskovat 

jeho učitele Jana Patočku. Některé záležitosti 

by se mladým bohemistům bez filozofické erudice 

mohly jevit obtížné, kupříkladu Smysl dekonstrukce. 

Derridovské průřezy. Jiné ale musí 

doslova polaskat duši každého bohemistického 

jelimánka, například Umění básně. 

III. Jakou oblast jeho rozsáhlé práce považujete 

za nejvíce inspirativní vy osobně? 

Alena Přibáňová: Odkázala bych k výše uvedenému, 

takže zvětšeniny a Skácel. A z osobních důvodů 

mám ráda jeho deníkové zápisky, hlavně Struktury, 

protože myslím, že bez jakékoli stylizace 

odrážejí autorovu povahu. Takhle si ho pamatuji. 

Zbyněk Fišer: Zopakoval bych totéž, co ve 

své předchozí odpovědi – interpretační texty, 

zvětšeniny, deníkové záznamy — osloví toho, 

kdo se takovým textům pokorně otevře a bude 

jim naslouchat. Zdeněk Kožním totiž svými texty 

nekřičí a nepřekřikuje. Někdy i vědomě šeptá. 

Josef Prokeš: Jako studenta mě fascinovala už 

jen metoda Kožmínových zvětšenin ze současné 

české prózy, kdy jediná typická věta či krátký úryvek 

textu fungovaly jako synekdocha celého díla 

daného autora. A uvědomme si, že šlo o knižní 

novinky zbrusu nové, kdy se recenzent nemohl 

opřít o žádná předchozí kritická hodnocení. 

S politováním musím konstatovat, že dnešní 

recenze nových knih beletrie a poezie namnoze 

sepisují publicisté (Karel Kryl je trefně označoval 

za „poblicisty“), kteří nemají ani ponětí nejenom 

o českém strukturalismu, nýbrž ani o poetice literárního 

textu. Jejich recenzní spisba je exhibice 

zbytnělého ega recenzenta na úkor knihy. A pan 

profesor Kožmín nás učil, že kritická hodnocení 

mají být službou literatuře. A sám to naplňoval 

celým svým dílem. 



Medailon // Zastávky a zastavení Zdeňka Kožmína 

ZASTÁVKY A 

ZASTAVENÍ ZDEŇKA 

KOŽMÍNA 

28. 2. 1925, Hněvice* 

† 12. 11. 2007, Brno 

Zdeněk Kožmín s rodiči a se sestrou 

Narodil se poslední únorový den roku 1925 

v kraji pod Řípem vedle Labe. Celé dětství 

strávil mezi vlaky, zamiloval si jedinečnou atmosféru 

malých nádražíček, na kterých jeho tatínek, 

výpravčí, sloužil. Na gymnázium nejprve chodil 

do Roudnice nad Labem, poté do Chomutova 

a znovu do Roudnice. Kvůli otcovu zaměstnání 

se rodina často stěhovala, ale právě to zřejmě 

zachránilo Zdeňka Kožmína před transportem do 

Terezína, kterému neušli jeho tehdejší roudničtí 

spolužáci. V době heydrichiády totiž gestapo 

připravilo brutální „odvetnou akci“ proti tamním 

gymnazistům, při níž pozatýkalo celé ročníky 

studentů sexty a septimy. V této době však Kožmín 

starší již po svém dalším přeložení pracoval 

v Chocni a jeho syn navštěvoval gymnázium ve 

Vysokém Mýtu, kde také v roce 1944 maturoval. 

Poté se Zdeněk Kožmín přihlásil na filozofickou 

fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval češtinu 

a filozofii. Mezi jeho učitele a inspirátory patřili 

například Jan Patočka nebo Jan Mukařovský, 

bohemistiku absolvoval v roce 1949 prací Jazyk 

T. G. Masaryka. Studium filozofie pak ukončil 

textem Rádlova filozofie. V témže roce zahájil 

i svou pedagogickou kariéru. Do roku 1953 (vyjma 

dvouleté přestávky během vojenské služby) 

učil na osmiletém gymnáziu ve Starém Jičíně na 

Ostravsku, nato na osmileté Střední a vyšší pedagogické 

škole v Břeclavi. Od roku 1956 se stal 

asistentem na katedře filologie na Vyšší pedago- 


gické škole v Brně, která se o rok později přeměnila 

v Pedagogickou fakultu tehdejší Univerzity 

Jana Evangelisty Purkyně, dnešní Masarykovy 

univerzity. 

Publikovat (nepočítáme-li několik krátkých 

článků z let těsně po válce) začal Kožmín také 

v polovině padesátých let. Svými recenzemi a odbornými 

statěmi přispíval do časopisů Host do 

domu, Zlatý máj, Červený květ, Plamen, Orientace, 

Literárních noviny či Estetika až do konce 

let šedesátých. Soustředil se především na domácí 

i zahraniční literární tvorbu, k níž přistupoval 

se znalostí českého strukturalismu, kterému 

dával filozofický přesah a obohacoval jej i svou 

mimořádnou vnímavostí vůči drobným a téměř 

nepostřehnutelným prvkům textu. Zpočátku se 

Kožmín věnoval stylistice díla. Roku 1966 se habilitoval 

prací Styl současné prózy, která vyšla 

v knižní podobě pod názvem Umění stylu. Kožmínova 

knižní prvotina se soustředí jak na obecnou 

analýzu a úvahy o postavení uměleckého stylu, 

tak i na rozbor tvorby pětadvaceti českých prozaiků 

s cílem pojmenovat specifické znaky v textech 

těchto autorů. Jako druhý v pořadí byl vydán 

Styl Vančurovy prózy, který ale vznikl už na začátku 

šedesátých let a autor se v něm podrobně 

zaměřuje na kompozici, vypravěčskou techniku 

a slohové vrstvy celého Vančurova díla od raných 

povídek po vrcholné romány. 

Po srpnové okupaci se stejně jako mnoha dalším 

změnil život i Zdeňku Kožmínovi. Přestože 

byl v roce 1969 zvolen proděkanem, byl následně 

s nástupem normalizace nucen z politických 

důvodů fakultu opustit. Jeho Umění stylu se 

ocitlo na seznamu zakázané literatury se zdůvodněním, 

že se v něm Kožmín věnuje až na 

výjimky rozboru textů těch autorů, kteří nejsou 

vůči staronovému režimu loajální (Škvorecký, Linhartová, 

Lustig, Aškenazy, Trefulka, Klíma). Začíná 

tak nová etapa jeho života, znovu se stává 

středoškolským učitelem, tentokrát v Zastávce 

u Brna, kde může pracovat také díky gentlemanské 

dohodě s tamějším ředitelem. Slíbil totiž, že 

na sebe během svého zastáveckého období nebude 

příliš upozorňovat. Během sedmdesátých 

let tedy Zdeněk Kožmín nepublikuje, ale plně se 

soustředí na pedagogickou práci a dělá i mnoho 

nad rámec běžných učitelských povinností – na 

gymnáziu založí i školní noviny nebo divadelní 

soubor. To ovšem neznamená, že by na psaní rezignoval 

zcela. 

Teprve po odchodu do důchodu v polovině 

osmdesátých let, kdy se také postupně uvolňuje 

politický tlak, začal Kožmín znovu zveřejňovat 

své příspěvky – vedle recenzí v denním tisku hlavně 

v časopise Český jazyk a literatura. A v roce 

1986 se mu podařilo vydat i knižní publikaci, 

učební text Interpretace básní, v němž se zaměřuje 

na to, jak zprostředkovat lyrickou poezii 

studentům a jakými cestami dospět k jejímu po- 


Medailon // Zastávky a zastavení Zdeňka Kožmína 

chopení – výrazně přitom čerpá ze svých vlastních 

zkušeností. S dobou „exilu“ v Zastávce bývá 

spojován i typicky kožmínovský literárně-analytický 

žánr, tzv. zvětšeniny, který však vznikl už na 

konci šedesátých let. Je to metoda založená na 

principu synekdochy, tedy na zdůraznění a analýze 

významově podstatného a typického prvku 

textu, jednoho detailu, jenž pak slouží k charakterizaci 

díla jako celku. Kožmín ji uplatnil například 

ve Zvětšeninách ze stylu bratří Čapků, které 

vyšly ještě před listopadem 1989, nebo později 

ve své poslední knize Zvětšeniny z Komenského, 

napsané spolu s manželkou Drahomírou. 

Po sametové revoluci se pak Zdeněk Kožmín 

znovu vrátil do akademického prostředí. Nejprve 

na brněnskou pedagogickou fakultu, ale vzápětí 

roku 1991 přešel na katedru české literatury Filozofické 

fakulty Masarykovy univerzity. V tomto 

roce byl rovněž jmenován profesorem. Vyučoval 

zde interpretační semináře zaměřující se na poezii 

nebo na přiblížení filozofických koncepcí dekonstrukce 

a hermeneutiky. Ve spolupráci s Jiřím 

Trávníčkem vytvořil obsáhlý přehled vývoje české 

poezie od čtyřicátých let do současnosti (respektive 

do devadesátých let) Na tvrdém loži z psího 

vína. Jeho monografie Skácel z roku 1994 pak 

představuje první pokus uchopit básníkovo dílo 

v jeho celistvosti a rozlehlosti: od novinářských 

začátků, tvorby pro děti, úprav dramat až samozřejmě 

po poezii. Dlouholeté přátelství, které badatele 

a básníka spojovalo, dává interpretacím 

osobní rozměr stejně jako implementace poznámek 

ze Skácelových rukopisů a knih, které měl 

Kožmín k dispozici. V polovině devadesátých let, 

ovšem s desetiletým zpožděním, vychází i příručka 

Tvořivý sloh, v níž se Zdeněk Kožmín znovu 

zabývá otázkami metodiky výuky češtiny na školách. 

Z textů zaměřených primárně na filozofii 

bezesporu stojí za zmínku Smysl dekonstrukce. 

Derridovské průřezy z roku 1998 a Modely interpretace. 

Patočkovské průhledy z roku 2001. Nedílnou 

součástí Kožmínovy tvorby jsou i soubory 

jeho deníkových záznamů Struktury a Obtisky 

vydané v letech 1995 a 1998, které jen potvrzují, 

že s velkou empatií a citlivostí nepřistupoval 

pouze k literatuře, ale i ke každodennímu dění. 

Dva roky po svém odchodu z fakulty, kde působil 

právě až do roku 2001, vydává soubor krátkých 

esejů Existencionalita, v němž komentuje 

jednotlivé básně Holanovy sbírky Předposlední. 

A zcela samostatnou, do velké míry jedinečnou 

kapitolu Kožmínova života tvoří i doba, kterou 

strávil v brněnském Hospici svaté Alžběty, ani 

tady se totiž o umění, knihy a filozofii nepřestal 

zajímat, a hlavně nepřestal předávat svou radost 

z nich dál. Zemřel 12. listopadu 2007. 

Jakub Španihel 


¨ 

LÁSKA K 

LITERATUŘE 

JAKO ŽIVOTNÍ 

FILOZOFIE 

Rozhovor s Jiřím 

Rambouskem 

nejen o Zdeňku 

Kožmínovi 

Literární vědec a pedagog Jiří Rambousek (1927) 

se celou svou profesní dráhu soustavně věnuje 

české literatuře zejména první poloviny minulého 

století. Se Zdeňkem Kožmínem jej pojilo dlouholeté 

přátelství a oba také v šedesátých letech 

působili na brněnské pedagogické fakultě. V některých 

životních obdobích se jejich osudy překrývaly 

více, v jiných méně, nikdy se ale neztratili 

z dohledu úplně, jak o tom svědčí následující 

řádky. 

Foto Libor Galia 


ozhovor s Jiřím Rambouskem 

Kdy jste se se Zdeňkem Kožmínem potkal 

poprvé? 

Po válce jsme oba studovali obor čeština a filozofie 

na pražské filozofické fakultě, ale Zdeněk 

byl o dva ročníky výš a osobně jsme se neznali. 

Prvně jsme se potkali v roce 1964, odešel jsem 

z Pedagogického institutu v Jihlavě, který se rušil, 

a nabídli mi místo buď v Českých Budějovicích, 

nebo v Brně. Vybral jsem si Brno, protože 

jsem tady měl příbuzné a možnost získat pro 

svou rodinu byt, a v září jsem přišel na zdejší pedagogickou 

fakultu, kde v té době byl odborný 

asistent Zdeněk Kožmín. 

Zděněk byl 

osoba vlídná, 

s milým 

¨úsměvem... 

A kdy už se dá mluvit o přátelství? 

Sblížili jsme se během „obrodného procesu“ 

a krátce před ním. Už od roku 1967 bylo vidět, 

že je něco ve vzduchu, že se proměňuje politické 

klima, ale pedagogická fakulta byla taková rezervace 

stalinismu, ostrov, kde všechno zmrzlo. 

Bylo tam mnoho učitelů, kteří dělali kariéru jako 

vysokoškolští kantoři, ale skutečné schopnosti 

pro vědeckou práci neměli. Pořád tam zůstávala 

padesátá léta. A my jsem to s těmi mladšími kolegy 

a přáteli, mezi nimiž byl také Zdeněk, chtěli 

změnit. Navíc jsme se tehdy více stýkali i proto, 

že nám Kožmín z nakladatelství Československý 

spisovatel přivezl návrh na napsání slovníkové 

příručky Česká literatura 1918–1945, kterou 

jsem spolu s Věrou Vařejkovou a Zdeňkem Zapletalem 

redigoval. Nakonec ale téměř celý náklad 

po srpnové okupaci skončil ve stoupě. 

Nejvíce času jsme ale spolu strávili až mnohem 

později, v době, kdy už byl Zdeněk nemocný 

a kdy po smrti své ženy Drahomíry pobýval 

v domově důchodců v Bystrci a potom v Hospici 

svaté Alžběty. Tam jsem za ním pravidelně chodil 

a povídali jsme si. 

Jaké vzpomínky ve vás toto první setkání zanechalo? 

Jednoznačně kladné. Zdeněk byl osoba vlídná, 

s milým úsměvem a my mladší, jak věkem, tak 

„služebně“, jsme ho obdivovali – byl už renomovaný 

literární kritik Hosta do domu. I když publikovat 

začal poměrně pozdě. Něco tedy uveřejnil už po 

roce 1945, ale v padesátých letech nepsal oslavné 

ódy na tehdejší primitivní agitační literaturu. 

V tom se podobal Olegu Susovi. Ale v polovině šedesátých 

let už bylo jeho jméno známé. V té době 

jsme se ale příliš neznali, samozřejmě jsme si tykali, 

věděl jsem, že se zajímá třeba i o sport a jiné 

věci, ale bližší kamarádský vztah to ještě nebyl. 

Se Zdeňkem Kožmínem jste oba studovali na 

Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, každý 

ale v jiném období – on mezi lety 1945 až 

1949 a vy jste školu opouštěl v roce 1952. 

To asi nebyla úplně lehká doba. 

Zdeněk studoval převážně v době, kdy fakulta 

byla ještě svobodná. Pořád tam působili všichni 

profesoři jako Albert Pražák, Vladimír Šmilauer, 

Otakar Vočadlo, Josef Kopal a další osobnosti 

spjaté s Masarykovou republikou. A ani po únoru 

1948 proces stalinizace nebyl tak překotný. Tehdejší 

garnitura si netroufla zbavit se najednou 

desítky profesorů a docentů. I když jako jedni 

z prvních museli odejít Václav Černý a Jan Patočka. 

Ještě náš ročník byl takzvaně nereformovaný, 

to znamenalo, že jsme si mohli zapsat, jaké 


přednášky jsme chtěli. Teprve poté měli studenti 

přesně stanovený rozvrh. Sice mezi námi převládalo 

spíš svazácké nadšení typické pro padesátá 

léta, ale nikdo se nebál před ostatními mluvit, 

nikdo nikoho neudával. Navíc byla filozofická fakulta 

celkově převážně levicová, takže vylučování 

bylo poměrně mírné. Zase to ale neznamená, že 

by žádné nebylo. Z mých kolegů postihlo například 

už tehdy velmi aktivního Vladimíra Justla. 

Zmínil jste Jana Patočku, který byl Kožmínův 

učitel. Jaký k němu měl vztah? 

Zdeněk Patočku obdivoval a často o něm mluvil, 

ale z jeho studentských let o tom nic bližšího nevím. 

V knize Modely interpretace. Patočkovské 

průhledy z roku 2001 ovšem své posluchačské 

zážitky z Patočkových přednášek připomíná. Navíc 

i téma Rádlovy filozofie, kterému se Kožmín 

věnoval ve své doktorské práci, Patočka také 

zpracovával. 

Já sám jsem byl v době svých studií několikrát 

na jeho semináři o Husserlovi, ale bylo to na mě 

tehdy příliš obtížné, zdálo se mi, že Patočka je 

příliš chytrý a zároveň suchý, tak jsem si předmět 

odhlásil. 

Podílel se tehdy Kožmín i nějak na literárním 

životě v Brně? 

Mohu mluvit až za druhou polovinu šedesátých 

let, ale pokud vím, tak nijak zvlášť do kulturního 

dění ve městě nezasahoval. Už předtím přispíval 

do Hosta do domu a do Rovnosti – kdyby to někdo 

sebral, tak by to bylo určitě zajímavé a cenné. 

Měl přátele mezi spisovateli a novináři. Stýkal 

se se Skácelem, Ludvíkem Kunderou i Mikuláškem, 

ale spíš se sešli nad kávou nebo někde ve 

vinárně, i když na to Zdeněk nikdy moc nebyl, aby 

někde vysedával. Byl spíš samotář, neměl potřebu 

obklopovat se lidmi a něco stále organizovat. 

Z Brna nepocházel, ale prožil zde větší část 

života. Jaký měl k jihomoravské metropoli 

vztah? Přirostla mu k srdci? 

Sám se k tomu vyjadřuje ve svých Obtiscích 

a krásně o tom mluví i ve filmu Panu profesorovi 

s láskou. Narodil se a vyrostl v Čechách, ale 

s městem postupně srostl a měl ho rád. Se ženou 

bydleli na rohu Antonínské a Mášovy, pak 

se přestěhoval na Kounicovu, do domu, kde je 

cukrárna Kolbaba. A potom si zamiloval Kunštát, 

kde se svou paní taky trávili hodně času. 

Víte, co Zdeňka Kožmína přivedlo v polovině 

padesátých let do Brna? 

Tehdy dostávali absolventi fakulty tak zvané 

umístěnky a k jejich přání, kde chtějí působit, 

se prakticky nepřihlíželo. Zdeněk nejprve učil ve 

Starém Jičíně a Břeclavi, ale brzy se dostal jako 

odborný asistent na brněnskou Vyšší pedagogickou 

školu, která se pak změnila v Pedagogický 

institut a následně v pedagogickou fakultu. Svou 

roli v tom sehrála Jarmila Kudová, původně středoškolská 

profesorka, romanistka a češtinářka, 

která Zdeňka do Brna doporučila. Věděla, jak je 

sečtělý a dobře poznala, že by byla škoda nedat 

mu příležitost k vědecké práci. 

V roce 1969 byl zvolen do funkce proděkana. 

Profesora Kožmína znám jen z vyprávění, ale 

jako funkcionáře si jej příliš neumím představit. 

Jak tuto roli zvládal? 

Měl být proděkanem pro vědeckou práci, ale do 

této funkce prakticky vůbec nenastoupil. Na konci 

šedesátých let byl sice zvolen, hned na to se 

také vystřídal stranický výbor a začali tam vládnout 

normalizátoři, kteří na příslušná místa dosadili 

svoje lidi. V té době byly katedry češtiny, 

ruštiny a západních jazyků spojeny, byla z nich 

pouhá oddělení a vedoucím spojené katedry se 

stal rusista Ivan Ščaděj, jehož Oleg Sus v Hostu 

do domu nazval „posledním mamutem dogmatismu“, 

tak si asi umíte přestavit, jak to vypadalo. 


ozhovor s Romanem Jiřím Rambouskem Sikorou 

Proděkanem byl pak Zdeněk krátce až po roce 

1989, ale tehdy už měl nakročeno na filozofickou 

fakultu, kde měl pro svou práci lepší podmínky 

a kde rychle získal profesuru. Ale chtěl bych se 

zmínit ještě o jedné stopě pedagogické fakulty 

v odkazu Zdeňka Kožmína. V devadesátých letech 

jsem zadal dvě diplomové práce zaměřené 

na Kožmínovu bibliografii z let 1945 až 1994, 

které pak vyšly jako závěrečný oddíl Kožmínovy 

knihy Studie a kritiky. 

Na začátku sedmdesátých let tedy musel fakultu 

opustit a odešel na gymnázium do Zastávky. 

Jak se tam dostal? 

Zdeňkovi tehdy pomohl někdo z rozumnějších 

členů krajského sekretariátu komunistické strany. 

Měl tam známé, protože přednášel členům 

kulturního oddělení o marxistické estetice, teorii 

kultury a podobných věcech. Někdo si prostě 

uvědomil, že poslat tak vynikajícího češtináře 

k lopatě by nemělo smysl a byla by to škoda. 

Místo v Brně dostat nemohl, ale byl vděčný i za 

tu Zastávku. Našel tam mezi členy sboru dobré 

přátele, kteří za ním jezdili i do Hospice svaté Alžběty. 

Z fakulty ovšem odešel dříve, než ho z ní 

normalizátoři stačili vyhodit. 

V jednom z vašich textů jsem se dočetla, že 

Kožmínovi údajně zakázali publikovat kvůli 

tomu, že se v Umění stylu primárně věnuje 

autorům, kteří buď emigrovali, nebo jsou odpůrci 

režimu. Z dnešního pohledu se to zdá 

naprosto absurdní. 

To ano, ale opravdu to tak bylo. Dostal jsem se 

ke kopii anonymního seznamu zakázané literatury 

z počátku sedmdesátých let, který navíc psal 

nějaký hlupák – jsou v něm chyby i stylistické nesmysly 

– dokonce hned v nadpisu je místo „závadných“ 

uvedeno „zvadných“ a podobné věci. 

Čítá asi třicet listů, na nichž jsou abecedně seřazené 

knížky od českých, ale i zahraničních autorů 

a u každého titulu je „zdůvodnění“, které zákaz 

vysvětluje. V případě Kožmínova Umění stylu tím 

argumentem skutečně bylo, že až na malé výjimky 

jsou rozbory prováděny na textech oportunistů, 

emigrantů a exponentů. 

A jaké byly vaše osudy během normalizace? 

Také jsem musel odejít z fakulty, v roce 1973. Už 

předtím jsem nesměl například zkoušet u státnic, 

učit jsem mohl jen slovenskou literaturu – ne že 

by to bylo něco podřadného, ale nejsem slovakista. 

Po prověrkách v roce 1970 nás vyloučili ze 

strany, nejprve říkali, že na zaměstnání to nemá 

žádný vliv, ale samozřejmě to nebyla pravda. Rok 

přede mnou odešla Věra Vařejková, odbornice 

na dětskou literaturu. U mě to chvíli vypadalo, 

že bych mohl být přeřazený do kategorie B, což 

byli lidé, kteří nesměli získat docenturu nebo profesuru, 

ale o práci nepřišli. Nakonec mě tehdejší 

vedoucí katedry Josef Veselý, takový typický normalizátor, 

taky vyhodil. 

Ve školství jsem pracovat nemohl, stejně tak 

jsem jako vyloučený nesměl zastávat ani místo 

památkáře, i když tehdejší ředitel krajského střediska 

péče o památky někoho jako já potřeboval. 

Nakonec jsem odešel do družstva Dlažba, kde 

jsem dělal skladníka, pak skladového účetního 

a potom jsem se na vlastní žádost stal vrátným, 

protože tam bylo při celodenních směnách více 

volna. Dělal jsem tehdy na vedlejší poměr i pro 

Vědu a život, z části i na cizí jméno. Upravoval 

jsem pro ně jazykově i stylisticky články a občas 

jsem zde mohl zveřejnit nějakou recenzi nebo 

kratší článek. Nakonec před důchodem jsem se 

ještě vrátil na tu pozici účetního. 

V tomto období, kdy jste vy pracoval ve stavebním 

družstvu a pan profesor v Zastávce, 

jste se stýkali? 

Pravidelně ne, ale bydleli jsme blízko sebe, takže 

jsme se párkrát náhodně potkali – pamatuji si, 

že jednou mi Zdeněk vypravoval, jak se studenty 

založil divadelní soubor a že hráli Čechova, snad 


¨Vnímavost, jemnost, 

skromnost, 

píle a láska 

k literatuře 

a umění. 

s tím představením i jezdili na nějaké zájezdy – 

dokonce k ruské posádce do Olomouce. Možná 

taky, že když se ke mně dostaly kopie nějakého 

Svědectví nebo samizdatu, jsem mu je pak donesl, 

ale to už nevím jistě. 

Takže se Kožmín o dění v samizdatu zajímal. 

Měl snahu přispívat do něj i sám nebo pokoušel 

se například posílat texty do exilových 

nakladatelství a časopisů? 

Do samizdatu, který tady v Brně vznikal pod vedením 

Milana Jelínka, nepřispíval, ale zajímal se 

o něj určitě. Totéž bylo i s exilem. Psát o literatuře 

ovšem nepřestal. Pracoval i během cest vlakem 

z Brna do Zastávky a zpět. Tak vznikly jeho 

Zvětšeniny ze stylu bratří Čapků. 

Ono nebylo v jeho povaze chtít se za každou 

cenu prosadit. Ani mu nevadilo, že není známý, 

po kariéře a slávě až tak netoužil. Byl myslím 

plně pohlcen svou učitelskou prací a dělalo mu 

radost, když si mohl povídat se studenty o knihách 

nebo o přírodě, nejlépe v atmosféře klidu 

a úsměvů. 

Mezi studenty byl jistě oblíben. Prý se dokonce 

někteří brněnští studenti hlásili a pak 

dojížděli hlavně kvůli němu raději do Zastávky, 

než aby navštěvovali gymnázia v Brně. 

To nevím, ale klidně je to možné, studenti ho měli 

velice rádi i na fakultě. 

V polovině osmdesátých let Zdeněk Kožmín 

začíná znovu publikovat a bylo mu umožněno 

vydat i skripta Interpretace básní, která 

se ale stala terčem tehdejší kritiky. Jak to 

onehdy bylo? 

Když Interpretace básní vyšly, tak Miloš Zelenka 

v Kmeni napsal něco ve smyslu, že je třeba dávat 

pozor na lidi takto píšící a smýšlející o literatuře, 

protože by se v jejich myšlenkách mohl vrátit 

duch roku osmašedesát. A to bylo v situaci, kdy 

lidé jako Kožmín nemohli víc než patnáct let publikovat 

ani jediný článeček… Atmosféra tehdy 

ale byla přece jen volnější, a tak se Kožmína mohli 

zastat Miloš Zelinský a Zdeňkův žák Josef Prokeš. 

Další dohru to ale pak nemělo. A na knihu 

byly také kladné ohlasy, například recenze Sylvy 

Bartůškové v Rovnosti. 

Po roce 1989 jste se oba vrátili na pedagogickou 

fakultu, ale pan profesor tam dlouho 

nezůstal. 

V devadesátých letech pak hodně pracoval, publikoval, 

jezdíval do Vídně přednášet tamním 

bohemistům, navštěvoval konference, na některých 

jsme byli spolu, párkrát jsem ho vezl domů 

autem. Byly to příjemné společné cesty. 

Po jeho přechodu na filozofickou fakultu jsme 

se stýkali častěji než dříve. Vídali jsme se i u obědů 

v rektorátní menze, kam chodím dodnes. Pamatuji 

si, že jsme se tam sešli i na Zdeňkovy pětasedmdesáté 

narozeniny. Zeptal jsem se ho tehdy, jaké 

plány má na další pětiletku svého života, a odpověď 

jsem si poznamenal. Celý příští rok hodlal přednášet 

o Ricoeurovi, jeho texty chtěl studovat hlavně 

ve francouzských originálech a pak přednášky 

přepracovat i do knížky. Dřív ale chtěl napsat jinou 

knihu – juxtapozic Holana a Patočky, ale ten záměr 


ozhovor s Jiřím Rambouskem 

zřejmě potom změnil a vydal Existencionalitu, interpretace 

k básníkově sbírce Předposlední. 

¨ 

Dovedl se nenápadně 

přiblížit k 

jádru básně 

A literatuře se nepřestal věnovat, ani když 

onemocněl a byl v hospici? 

Zdeněk se literaturou zabýval stále, navíc jej 

v hospici často někdo navštěvoval, jeho kolegové, 

přátelé i studenti. Byla tam příjemná atmosféra, na 

stěnách měl pověšené svoje obrázky, uměl totiž 

taky malovat. I když to tam nebylo tak pohodlné 

jako v domově důchodců v Bystrci. Ale personál, 

řádové sestry i civilní sestřičky, ho měl rád a byl velmi 

ochotný. 

Konal se tam také křest jeho poslední knížky 

o Komenském, kterou napsali dohromady s tehdy 

již zesnulou paní Kožmínovou. Byla to slavná událost 

a poslední veřejné představení Zdeňka Kožmína. 

Takže pan profesor měl i výtvarné nadání. Maloval 

často? 

Myslím, že ne. Já jsem ho nikdy malovat neviděl. 

Znal jsem jen ty krajinky a portréty, které měl v pokoji, 

ale podle toho, jak o nich mluvil, tak vše pocházelo 

z doby mládí, ve svých třiceti letech toho nechal, 

pak už se věnoval jenom filozofii a literatuře 

. 

A nesvěřil se vám někdy, jestli taky sám nepíše 

poezii nebo prózu? Když člověk čte jeho 

deníky, tak jsou velmi lyrické, skoro básnivé. 

Navíc i to malování naznačuje, že duši umělce 

jednoznačně měl. 

Máte pravdu, některé odstavce knih Struktury 

a Obtisky jsou skutečně básnivé a někdy jsou 

dokonce psány ve verších a připomínají moderní 

báseň. Když jsem je četl, musel jsem myslet na 

Šaldu a Píšu, kritiky, kteří vydali také významné 

knihy básní. Básnický talent Kožmín jistě měl, ale 

nemyslím, že by někdy napsal básnickou sbírku, 

povídku nebo román. Kdyby něco takového měl, 

patrně by to publikoval – podobně jako své deníky. 

Literatuře se věnoval spíš z té druhé, teoretické 

strany. 

Čím byl tedy jeho literárněvědný přístup jedinečný? 

Zdeněk Kožmín byl především interpret. Dovedl 

se nenápadně přiblížit k jádru básně, opouštěl 

klasické strukturalistické termíny, ačkoliv je 

všechny dokonale znal a uměl s nimi pracovat – 

a citlivě, s mimořádným smyslem, hledal vnitřní 

význam textu. Měl taky schopnost vcítit se do 

cizích myšlenkových soustav. Byl jeden z mála, 

kdo u nás zprostředkovával zmíněného Ricoeura 

nebo Derridovu dekonstrukci a všechno to dokázal 

vstřebat a vyložit. 

Vím, že je to hodně zjednodušující otázka, 

ale kdybyste měl na závěr Zdeňka Kožmína 

charakterizovat několika klíčovými slovy, 

která by ho nejlépe vystihovala? 

Vnímavost, jemnost, skromnost, píle a láska k literatuře 

a umění. 

Rozhovor vedla Barbora Svobodová 


Svatební fotografie Zdeňka a Drahomíry Kožmínových 


Studie // Interpretace je víc než interpretace 

INTERPRETACE JE VÍC NEŽ 

INTERPRETACE: 

K REFLEXI 

HERMENEUTICKÉHO 

POHYBU U ZDEŇKA 

KOŽMÍNA 

Teorie a praxe interpretace vychází z apriorní 

představy (stěží můžeme hovořit o logicky 

prokazatelném předpokladu), že rovina manifestace 

(„povrch textu“) odkazuje ke skryté rovině 

imanentního dění (k „textové hloubce“); že významy 

rozeseté ve struktuře díla utvářejí jeho smysl – 

jinými slovy, že jednotlivosti, například hlásková 

instrumentace nebo mobilizovaná slohová vrstva 

jazyka apod. jsou propojovány energií konečného 

sjednocení. Na základě této představy pak interpretační 

výkon směřuje k zachycení onoho sjednocujícího 

smyslu nebo alespoň k jeho přiblížení. 

Je zřejmé, že proces interpretace není „objektivní“ 

v tom smyslu, že by se vyčerpával svým zakotvením 

v předmětném textu. Dynamika procesu je 

generována aktivitou interpretujícího subjektu. 

Srozumitelně to vyjádřil Přemysl Blažíček: „Text 

básně nám dává jen to, co od nás žádá, či spíše co 

od nás dostává“ (Blažíček 2011: 144). Antropomorfizace 

neživého (tj. textu) v citované formulaci 

poukazuje na oboustrannost interpretace, v níž se 

tradiční subjekt-objektová epistemologie rozpouští. 

Někteří teoretikové, ovlivnění Heideggerovou 

filozofií nebo Peircovou sémiotikou, dokonce uvažují 

o interpretaci jako ontologickém pojmu. 


IN 

TER 

PRE 

TA 

CE 

Integrace – metafora – čas a prostor 

Název této studie, která chce stručně vyznačit 

teoretické kontexty interpretací Zdeňka Kožmína, 

je variací titulu recenze „Paměť je víc než 

paměť“ (srov. Kožmín 1995i). Kožmín se v ní zamýšlí 

nad sborníkem editorů Aleidy Assmannové 

a Dietricha Hardta Mnémosyné. Formy a funkce 

kulturní paměti (Mnemosyne. Formen und Funktionen 

der kulturellen Erinnerung). Už tato nahodilá 

okolnost je příznačná: ani recenzní žánr nebyl 

pro Kožmína rychlým produktem provozní rutiny, 

nýbrž znamenal naopak zastavení – příležitost 

k původní reflexi. Nejde však nyní o předmět recenze, 

ten můžeme klidně odsunout až za okraj. 

Běží o dynamiku autorova myšlení, o motivy, 

jichž se dotýká a které budou strukturovat první 

podkapitolu mé úvahy. Jsou to totiž motivy, 

které současně strukturují Kožmínovo uvažování 

o interpretaci a které tak stojí u základů jeho interpretační 

praxe. 

Prvním motivem je moment integrace, hledání 

nebo naopak vytrácení celku a celistvosti. To, 

čemu sociologové a teoretici modernizace říkají 

princip dělby práce, vede k rozporným důsledkům: 

ke fragmentaci poznání, kompetenčním 

sporům, v krajním případě k neschopnosti, ba 

nemožnosti skutečného dialogu (diskurzy jsou 

vzájemně inkompatibilní); a vede rovněž k erozi 

sdílených témat a společných otázek jdoucích napříč 

(nejen) vědeckou komunitou. Nejde ostatně 

o fenomén posledních desetiletí, už v roce 1847 

píše Marx v Bídě filosofie, že důsledkem dělby 

práce je specializace a s ní „odbornický idiotismus“ 

(Marx 1958: 173). U Kožmína pochopitelně 

nejde o konstatování ekonomicko-sociologických 

faktů, ale o artikulaci určitého existenciálního pocitu, 

o úzkost ze ztráty spojení, který se v postmodernismu 

stává kulturním a filozofickým paradigmatem, 

jak nastíníme ve druhé podkapitole. 

Právě interpretace ve smyslu permanentního 



navazování dialogu, objevování skrytých spojnic 

uložených hluboko pod kůží textu není nic než 

ohledáváním ztraceného celku, na který nelze 

přímo dosáhnout. Interpretace, jak bylo uvedeno 

ve vstupním odstavci, je odhalováním ukrytého: 

„Třeba při práci na Vančurově stylu,“ uvádí Kožmín, 

„jsem si pokaždé musel ohmatat tu překvapující 

jednoduchost onoho přesmyknutí od jednoho modelu 

vyprávění k druhému, kdy sice došlo k totální 

restrukturaci, ale kdy kupodivu něco společného tu 

dál trvalo, třebaže leccos často ve své negaci nebo 

v úplné skrytosti“ (Kožmín 1995k: 566). 

Druhým motivem, jenž se v Kožmínově recenzi 

a v jeho uvažování o interpretaci objevuje, je jeho 

zdůraznění poznávací funkce metafory. „O paměti 

se kupodivu nejlíp mluví v metaforách,“ parafrázuje 

Kožmín Assmannovou (tentýž 1995i: 

557). A snad se nedopustíme přílišné „nadinterpretace“, 

vyhodnotíme-li – při znalosti Kožmínova 

díla – tuto nenápadnou větu jako projev jeho 

noetického postoje. Jistě i proto byl Kožmín přitahován 

Skácelovou poezií, v níž metaforičnost 

místy nabývá zvlášť kondenzované jazykové podoby, 

interpretačně takřka nedohledné. Kožmín 

rozhodně nepatřil k zastáncům terminologické 

čistoty, nebyl doktrinářem ani puristou, který by 

pro eleganci systému občas obětoval nesouladné 

detaily – neboť zrovna detaily, které do systému 

nezapadají, ukazují pravdivě na limity teoretické 

reflexe. Na tento hluboký paradox poukázal 

Adorno. Přední reprezentant frankfurtské školy 

hovoří v Estetické teorii o idealistické předpojatosti 

filozofie, která má toliko pojmy a prostřednictvím 

pojmů se vztahuje k něčemu, „co sama 

nikdy nemá jako takové“ – a v tom spočívá její 

nepravda (Adorno 1997: 336–337). Pro Adorna 

začíná filozofie teprve touto sysifovskou prací 

odhalování vlastní nepravdy. Nevím, nakolik byl 

Kožmín obeznámen s Adornovou negativní dialektikou, 

nicméně se domnívám, že by mu neustále 

se větvící paradoxnost, prudké dialektické 

vyvažování Adornova myšlení bylo spíše vzdálené. 

Na existující hranice pojmů odpovídal Kožmín 

po svém: tu přesnou metaforou, onde slovní mlžinou, 

kritickým esejismem, ale vždy jakousi citlivostí 

intelektu. 

A konečně třetím motivem, který Kožmín ve 

vzpomínané recenzi vysunuje do popředí, jsou 

aspekty prostoru a času, kolem nichž nikoli náhodou 

rozvinul řadu svých interpretací moderní 

lyriky a prózy. Stačí připomenout názvy některých 

jeho statí: „Čas a moderní próza“ (Kožmín 

1995a), „Prostor camusovského hrdiny“ (tentýž 

1995b) „Časové modelace Karla Čapka“ (tentýž 

1995g), „Báseň a prostor“ (tentýž 1995f), „Halasův 

prostor“ (tentýž 1995e), „Kafkovo budování 

epického prostoru“ (tentýž 1999) atd. To, jak je 

v uměleckém textu čas a prostor konstruován, se 

stává určující pro charakteristiku autorova stylu. 

Pro Kafku je čas okamžikem, je „zadrhnutím a zauzlením 

života“, který na člověka doslova shodí 

maximum životních nároků. V Proměně podle 

Kožmína okamžik děsivé metamorfózy, k níž dochází 

hned na samém začátku textu bez jakékoli 

předchozí přípravy, určuje vývoj všech následujících 

událostí (tentýž 1995a: 66). Naproti tomu 

u Čapka je čas sledem „otevřených i prošlých lhůt“ 

(tentýž 1995g: 381). Jsou to, abychom tak řekli, 

spíše než rozhodující okamžiky (jako u Kafky) 

okamžiky rozhodnutí, chvíle mnohdy dramatické 

volby. Průzkum časoprostorových koordinát má 

ovšem u Kožmína dvojí povahu: jednak sleduje 

jeho funkci formálně-strukturní, jednak reflektuje 

vyšší rovinu filozofickou a kulturně antropologickou 

– jak to naznačuje v úvodu své úvahy nad Bachelardovou 

koncepcí (viz tentýž 1995f: 251). Ale 

přesvědčivá cesta k této vyšší, zobecňující rovině 

vede skrze mikroanalýzu – stylovou, kompoziční, 

zkrátka strukturní – konkrétních textů, od této 

„zvětšeniny“ pak k analýze autorského díla (snad 

nejpříkladněji Kožmín 1989), a teprve poté širšího 

literárního nebo celého kulturního kontextu. 


Hledání průsečíku 

Svou recenzi sborníku Mnémosyné, kterou tímto 

v naší úvaze definitivně opouštíme, uzavírá 

Kožmín slovy, jimiž se vrací k otázce dělby práce 

a fragmentace poznání: 

„Je možno použít různých badatelských metod, je 

možno zvolit si vždy zcela vlastní úhel pohledu, ale 

nejpodstatnější je sám průsečík všech metod a přístupů: 

že jde totiž především o nás samy, o lidskou 

situaci v současném světě, o možnost spojení tam, 

kde hrozí izolace, a to jak izolace vědních oborů, tak 

izolace – což je ještě závažnější – od vnitřních souvislostí 

člověkovy role v kulturním vývoji“ (Kožmín 

1995i: 565). 

Úsilí o propojování mikroanalýzy textu s makroanalýzou 

kontextů považuji za zřejmě nejviditelnější 

a zároveň nejtrvalejší moment Kožmínovy 

interpretační teorie a praxe. Vysvětluje ony 

typicky kožmínovské, na první pohled snad bizarní 

nebo nečekaně prudké obraty od detailu slovního 

spojení ke kosmické vzdálenosti tušeného, 

ale bezprostředně se nedávajícího celku. Výše 

citovaná charakteristika Vančurova uměleckého 

stylu se týká rovněž Kožmínova stylu práce: interpret 

je přesvědčen, že i ta nejdrobnější změna 

vyvolává či může vyvolat dalekosáhlé důsledky 

v podobě nové strukturace celého okolí. Dynamika 

nového strukturování, prolamování vnějšího 

a vnitřního, mikro a makrorovin – to jsou znaky, 

jimiž Kožmína zaujala proteovská filozofie Jacquesa 

Derridy (Kožmín patřil v českém prostředí 

k vůbec prvním vykladačům Derridova myšlení; 

více o tom v poslední podkapitole). 

Hledání průsečíků, jimiž bylo především pátrání 

po antropologickém podloží stylistických analýz 

a interpretací, které tak oceňuje u Emila Staigera, 

i když zdaleka ne nekriticky (tentýž 1995d), 

nebylo u Kožmína jen výsledkem střízlivého myšlenkového 

výkonu, nýbrž bylo dáno i empiricky. 

Za „bytostně určující“ označil Kožmín své studentské 

setkání s učiteli Janem Mukařovským 

a Janem Patočkou (tentýž 1995h: 529). Zatímco 

u Mukařovského a jeho strukturalismu se Kožmín 

učil analyzovat strukturu textu, jeho formální 

a jazykovou uspořádanost, tedy nahlížet na 

(literární) text především analyticko-noeticky, Patočka 

mu především svými interpretacemi předsokratovské, 

Platonovy a Aristotelovy filozofie 

ukázal, že text není jen dění sémantické, nýbrž 

také existenciální. Kožmín to ostatně, byť samozřejmě 

ve vyzrálé retrospektivě, říká explicitně, 

a pregnantně tak vystihuje svou vlastní, poněkud 

nezařaditelnou metodologickou pozici: „Uvědomuji 

si, že jsem přes snahu být ve své vlastní interpretační 

práci ‚nezávislý‘ zužitkovával plodné 

polaritnosti obou osobností vlastně neustále“ 

(tamtéž: 529–530). 

Je zřejmé, že Kožmínova fascinace zvláště Patočkovou 

fenomenologií – jejíž objevně „modelující 

‚vlnění‘“ se sám pokusil interpretačně zachytit 

(Kožmín 2001: 4) – znamenala jeho distanci vůči 

marxismu, která hraničí s vědomým ignorováním. 

A pokud o marxismu hovoří, tak oklikou, jako 

v případě Roberta Kalivody přes strukturalismus. 

Ostatně strukturalismus: v závěru recenze sborníku 

Struktura a smysl literárního díla chybí Kožmínovi 

určitý „mezičlánek“ mezi teoreticko-estetickou 

problematikou, tak jak ji strukturalismus 

otevírá, a dílčími rozbory konkrétních textů. Tento 

mezičlánek by podle Kožmína mohl spočívat 

„ve vytyčování obecnějšího smyslu konkrétního 

literárního dění, ve vytváření koncepcí literatury 

na reálné bázi artefaktů a na bázi filosofických 

sebeprojekcí člověka“ (tentýž 1995c: 287; zvýraznil 

Z. K.). Přitom je třeba říct, že český strukturalismus 

budování tohoto mezičlánku zůstal 

hodně dlužen. Že hledání obecnějšího v konkrétním 

nevedlo k propojení strukturalistické analýzy 

s antropologickými studii; že nebyla vytvořena 

uspokojivá strukturalistická koncepce literatury 

(například literárních dějin); a že pokusy o filozofické 

prohloubení strukturalismu skončily narou- 



bováním jiných myšlenkových koncepcí (povětšinou 

fenomenologických) na sám strukturalismus. 

Postmodernismus a dekonstrukce 

Zvláštní pozornost si zasluhuje Kožmínovo potýkání 

se s dekonstrukcí a postmodernismem. 

V postmodernismu Kožmín spatřoval naději pro 

korekci moderní racionality s jejím důrazem na 

pojmovost a systémovost. A je příznačné, že 

vymezuje postmodernismus nikoli pojmově, teoreticky, 

nýbrž jako pocit narůstajícího ohrožení 

identity člověka a ztráty spojení (kontinuity). 

Mluví v této souvislosti o specificky dvojlomném 

charakteru postmodernismu, o jeho ostří i mlze: 

„Nějaké razantní ostří nás odsekává od kořenů 

mnoha hodnot. Ale jindy ta nemožnost spojení 

s něčím prvotním vypadá spíš jako, jen jako mlha, 

která nám brání jasně vidět spojitosti“ (tentýž 

1995j: 539). Chybí střed, vytrácí se subjekt, zůstává 

jen samoúčelná otevřenost anonymních 

systémů. Samoúčel této otevřenosti leží v tom, 

že nejde o otevřenost vůči budoucnosti. Kategorie 

budoucnosti jako by vyvanula spolu se subjektem, 

který již neprojektuje, ale zůstává ponořen 

do přítomnosti vlekoucí se za horizont vnímatelného 

a myslitelného. Postmodernistické rozvolnění 

dichotomie vysokého a nízkého v umění je 

protikladem moderní klasičnosti – což je mimochodem 

aspekt, jehož vyzdvižení si Kožmín všiml 

ve Vodičkově reflexi o modernosti (tentýž 1995l). 

Ostří a mlha problematizuje strukturu argumentace, 

vyvážené deduktivní nebo induktivní procesy 

nahrazuje jakýmsi kmitáním nebo výkyvy, nikoli 

pozvolným sledováním problémů, nýbrž, jak 

píše Kožmín, záměrným „přesvícením“ detailů. 

A je zřejmé, že v tomto paradigmatu se vynořuje 

otázka interpretace se vší naléhavostí. 

Kožmína na Derridovi láká jednak jeho osobitost, 

„strmost a nepoddajnost“ (tentýž 1998: 5), 

ale i jistá (vyjádřeno navýsost banálně) dobová 

příznačnost. Příznačné je už Derridovo ukrývání 

ústřední otázky, k níž jeho interpretace směřují 

– je to ona postmodernistická mlha, která není 

než důsledkem oprávněné skepse, že ústřední 

otázky nelze klást předem, ale že se vynořují až 

uvnitř interpretace, v procesu dialogu s textem. 

Myslím, že tato „nejasnost“ či „přelévavost“ Derridova 

myšlení Kožmína oslovovala také tím, že 

představuje vskutku důslednou opozici tradičnímu 

hlasu logiky, pojmů a metafyziky. A snad 

je tu ještě jedna fascinace, totiž skutečnost, že 

interpretovat Derridu je sám dost riskantní podnik. 

Nejen kvůli složitosti jeho filozofického univerza, 

ale také proto, že jde o počínání značně 

paradoxní: interpret chce interpretovat to, co 

se samo interpretaci vzpírá, zastavit to, co je 

v pohybu, zachytit to, co uniká, vystavit legitimaci 

smyslu, jehož smysl je v zahalování. Proto 

nelze hovořit o „systému“ či o „metodě“; proto 

Kožmín hovoří o „průřezech“, jež spíše naznačují, 

než dostatečně vysvětlují komplexitu Derridova 

díla. Je v tom mnoho kožmínovského. Ani Kožmín 

sám, jak bylo již vzpomenuto, nikdy nesměřoval 

k systémovosti, a pokud mohl, nahradil 

pojem přiléhavější metaforou. Tento pohyb však 

v sobě obsahuje ambivalenci. Je na jedné straně 

osvobodivý, nepodléhá zákonům systémové 

imanence (kdy si systém sám diktuje podmínky 

argumentace, spojování pojmů atd.). Na straně 

druhé je i problematický tím, že zpřetrhává spojnice 

a teoretické kontexty: zatímco mezi pojmy 

spoje a návaznosti v rámci systému existují, mezi 

metaforami nikoli – jde o slovní záblesky, přesné, 

avšak izolované a izolující. 

Skutečnou výzvou Derridovy dekonstrukce je pro 

Kožmína její krajnost (již chápejme výlučně jako synonymum 

zaznamenané opravdové důslednosti), 

její pohyb na tenkém ledě filozofie, vědy a umění: 

„Je to na jedné straně situace naprosté skepse 

o možnosti smyslu daného řešení myšlenkového 

i uměleckého, ale současně jde o pokus zaktivizovat 

nové rezervy smyslu, které lze uvádět do pohybu 

novými spojeními v rozloze celé lidské kultury, 

veškeré možné sémantiky“ (tamtéž: 114). 


* * * 

Interpretace je víc než interpretace: je naší sebeinterpretací, 

naším prozkoumáváním sebe sama. 

Texty a literatura jsou pro nás důležité tím, že 

jsou něčím víc než pouhými texty nebo pouhou 

literaturou. Text není jen vehikulem významů, 

literatura není jen institucí. Takový uzavřený pohled 

autonomizace je v konečném důsledku smrtící 

(třebaže chápání autonomie jako abstraktní 

kategorie naopak brání rozpuštění literatury v jiných 

sférách sociální praxe, například ve sféře 

politické či ekonomické, což by byl smrtící úder 

vedený jinudy). Text a literatura nás paradoxně 

oslovují především svou „netextovostí“ a svou 

„neliterárností“, tím, že text v našem čtení žije 

svými obrazy, situacemi a ději, tím, že literatura 

reflektuje, ale i vytváří (!) naši existenci – právě 

tento moment tvorby vidím jako nejpodstatnější. 

Kožmínův akcent na antropologický rozměr 

literatury, textového dění, je hluboce inspirativní 

a hodný následování – ať už k němu vedou cesty 

skrze různé -ismy, počínaje třeba strukturalismem 

a konče třeba marxismem, nebo cestou 

takzvaného naivního čtení takzvaného běžného 

čtenáře. Kožmín to vyslovil přesně: „Text je nám 

příliš živoucí tkání významů, než aby nebyl stále 

propojován takříkajíc s naším dýcháním v současném 

světě. Na významech umění stále víc 

mámíme smysl naší existence ve světě“ (Kožmín 

1995h: 532–533). 

Odtud bych zahájil svou polemiku s Kožmínem. 

Z mého pohledu je Kožmínova nastiňovaná 

koncepce člověka zkrátka nadmíru abstraktní, 

imateriální – cítím tu silný vliv fenomenologie, 

která je příliš těžkotonážní na to, aby vytvořila 

se strukturalismem relativně koherentní, vnitřně 

se nerozlamující přístup ke světu, k člověku, k literatuře. 

Jsem přesvědčen, že právě materiální 

podmínky lidské existence a působení literatury 

nelze ponechávat přede dveřmi naší reflexe. To 

by však bylo na další samostatnou úvahu, což 

ostatně může být dokladem toho, že opětovné 

pročítání Kožmínových textů nepostrádá podnětnost. 

Roman Kanda 

Literatura 

Adorno, Theodor Wiesengrund 

1997 Estetická teorie. Praha: Panglos, 581 s. 

Blažíček, Přemysl 

2011 Knihy o poezii. Holan/Toman. Praha: Triáda, 471 s. 

Kožmín, Zdeněk 

1989 Zvětšeniny ze stylu bratří Čapků. Brno: Blok, 260 s. 

1995 Studie a kritiky. Praha: Torst, 635 s. 

1995a [1965] Čas a moderní próza. In Studie a kritiky. Praha: 

Torst, s. 66–70. 

1995b [1966] Prostor camusovského hrdiny. In Studie a 

kritiky. Praha: Torst, s. 139–141. 

1995c [1967] Smysl struktury a strukturalismus. In Studie a 


1995d [1968] Problémy antropologické poetiky. In Studie a 


1995e [1969] Halasův prostor. In Studie a kritiky. Praha: Torst, 

s. 161–166. 

1995f [1970] Báseň a prostor. In Studie a kritiky. Praha: Torst, 

s. 251–259. 

1995g [1989] Časové modelace Karla Čapka. In Studie a 


1995h [1991] Mukařovského poetika a situace interpretace. In 

Studie a kritiky. Praha: Torst, s. 529–533. 

1995i [1992] Paměť je víc než paměť. In Studie a kritiky. 

Praha: Torst, s. 557–565. 

1995j [1993] Ostří i mlha postmodernismu. In Studie a kritiky. 

Praha: Torst, s. 539–543. 

1995k [1994a] O interpretaci. Otázky Jiřího Holého pro Zdeňka 

Kožmína. In Studie a kritiky. Praha: Torst, s. 566–572. 

1995l [1994b] K Vodičkovu pojetí modernosti. In Studie a 


1998 Smysl dekonstrukce. Derridovské průřezy. Brno: Masarykova 

univerzita, Filozofická fakulta, 119 s. 

1999 Kafkovo budování epického prostoru. Poznámky k Hochzeitsvorbereitungen 

auf dem Lande. Česká literatura, roč. 47, č. 

5, s. 477–481. 

2001 Modely interpretace. Patočkovské průhledy. Brno: Masarykova 

univerzita, Filozofická fakulta, 118 s. 

Marx, Karel 

1958 Bída filosofie. Odpověď na „Filosofii bídy“ pana Proudhona. 

In Karel Marx – Bedřich Engels. Spisy. Svazek 4. Praha: 

Státní nakladatelství politické literatury, s. 83–196. 


Esej // Kožmínovské nápovědy aneb prakticky o tvůrčím psaní 

KOŽMÍNOVSKÉ NÁPOVĚDY 

ANEB PRAKTICKY O 

TVŮRČÍM PSANÍ 

Publikací o tom, jak psát a jak učit psát, jsou 

dnes v knihovnách desítky. Ještě před několika 

lety tomu tak ale nebylo. Když jsem začínal 

vést své první kurzy kreativního psaní, s povděkem 

jsem sáhl po dnes již klasické učebnici Zbyňka 

Fišera, která se pro mě stala svého druhu 

biblí (Fišer 2001). Netušil jsem tehdy ještě, že 

i Fišer měl svého mentora ve Zdeňku Kožmínovi. 

A z dnešního pohledu – dovedu-li své expresivní 

přirovnání do krajnosti – bych mohl úspěšně 

tvrdit, že Kožmínův Tvořivý sloh je pro současný 

vývoj tvůrčího psaní něco jako Starý zákon. 

Svůj článek jsem začal velmi osobně. Mám pro 

to dva důvody: jednak je čtvrté číslo Pulsů spjaté 

s člověkem, který pro brněnskou katedru hodně 

znamenal (ať lidsky, či z odborného hlediska), jednak 

chci hovořit o tématu, které pro mne osobní 

je, totiž o svých zkušenostech s dílnami tvůrčího 

psaní, které jsem mezi lety 2006 a 2011 pořádal. 

Mým záměrem však není ani nostalgické ohlédnutí, 

ani budování sentimentální piety, nýbrž 

shrnutí poznatků, k nimž jsem postupně dospěl, 

a zároveň zdůraznění toho nejpodstatnějšího, 

co iniciační spis Zdeňka Kožmína nabízí současnému 

zájemci o obor tvůrčího psaní. Věřím, že 

následující řádky mohou být cennou inspirací pro 

lektory kreativních dílen, jež stojí na počátku svojí 

dráhy, a snad i určitým otevřením obzorů pro 

(budoucí) učitele, kteří by rádi začlenili metody 

tvůrčího psaní do své výuky. 

První veřejný kurz, který jsem na podzim roku 

2006 uspořádal, jsem pragmaticky pojmenoval 

Literární víkend. Od té doby až dodnes jsem při 

různých příležitostech vedl mnohé další dílny se 

zcela odlišnými formáty i cílovými skupinami. 

Následující text však bude věnován právě Literárním 

víkendům, a to ze zřejmých důvodů: šlo 

o intenzivní lekce tvůrčího psaní, které měly stejnou 

časovou dotaci, pravidelný půlroční interval 

a přibližně stejnou účastnickou skupinu (sedm až 

patnáct lidí, středo- a vysokoškoláků, z nichž většina 

se stabilně navracela). Zde bych se krátce 

zastavil, protože zmíněné faktory jsou klíčové. 

Soustavná práce s relativně stejnou skupinou 

mladých autorů, z nichž se většina pravidelně 

věnuje literární tvorbě i mimo společná setkání, 

vyžaduje poněkud odlišný způsob koncepce lekcí, 

než je tomu u nárazových, relativně nahodilých 

akcí. Je třeba brát v potaz, že frekventanti kurzů 

dospívají (nezapomínejme na šestiměsíční rozestupy 

mezi jednotlivými dílnami), mění se jejich 

preference a celkový vztah k literatuře – z hlediska 

čtenářských návyků i z hlediska tvůrčích ambicí. 

Je tedy zřejmé, že dramaturgie kurzů musí na 

tyto proměny pružně reagovat a přizpůsobovat 

se jim. 1 Pro dramaturgii konkrétního kurzu bylo 


důležité i to, že šlo o intenzivní dvoudenní setkání. 

Při tvorbě lekcí tohoto typu je třeba dbát 

na pestrost a vyváženost jednotlivých aktivit, 

aby skupina nepodlehla pocitům monotónnosti 

a celkovému vyčerpání. Na prvních Literárních 

víkendech jsem s tímto faktorem pracoval spíše 

intuitivně a postupem času stále více plánovitě. 

Důležitost determinace 

Jako zásadnější problém, provázející minimálně 

první tři kurzy, dnes identifikuji fakt, že zadání 

mnohých cvičení akcentovalo spíše formální hledisko, 

jež měli účastníci naplnit, aniž by jej provázel 

úvodní stimul. Typickým případem takového 

špatného a ve své podstatě „školometského“ 

zadání byla tvorba dialogu bez použití uvozovacích 

vět či novinového stripu (tedy krátkého, 

několikaokénkového komiksu s vtipnou pointou). 

Bez bližšího upřesnění – například návrhu 

postav či vstupní situace – účastníci dlouho tápali, 

jak vlastně začít. Všiml jsem si, že o něco 

lepší výsledky pro aktivizaci frekventantů mělo 

psaní haiku, díky přirozeným asociacím, které si 

s touto japonskou formou tradičně spojujeme 

(inspirace v přírodních dějích, zhuštěné úvahy 

nad podstatou lidského jednání apod.). Naopak 

striktní a velmi jednoznačné zadání („Popište 

průběh svojí oblíbené cesty, kudy často chodíte. 

Využijte přitom vnímání všemi smysly kromě 

zraku.“) velmi snadno odbourávalo možné tvůrčí 

bloky spojené se začátkem psaní, byť mělo jiné 

nevýhody – ale o tom později. 

A zde poprvé přizveme ke slovu Zdeňka Kožmína, 

který v jedné z úvodních kapitol Tvořivého 

slohu nazvané Modelace průběhu textu navrhuje: 

„Lze určit charakter textu či charakter textové 

koncovky. Je možné stanovit, aby se určitý prvek 

objevil v textu víckrát, a to s touž či naopak rozdílnou 

funkcí“ (Kožmín 1995: 16). 

Z praktického hlediska jde o vůbec nejdůležitější 

zásadu pro hladký průběh lekce. Determinace 

neboli bližší obsahové dourčení textu je coby iniciační 

moment kreativní činnosti nezbytná. Definujeme-li 

například tři slova či motivy, které se 

musejí v textu objevit, jak Kožmín dále navrhuje, 

stavíme tím účastníka před tvůrčí výzvu, jíž je 

nucen čelit, a zároveň jej okamžitě aktivizujeme, 

aby se s tímto problémem vypořádal pomocí naznačení 

vývoje narativu. 

V průběhu doby jsem přišel na to, jak úvodní 

impulsy variovat způsobem, který zajišťuje diverzitu, 

vnáší prvek neopakovatelnosti a v neposlední 

řadě nevyčerpá samotného lektora. Existují 

totiž tři různé typy determinant (s různou mírou 

volnosti inspirace), které doporučuji pravidelně 

střídat: 

a) Zadání definovaná lektorem mají nejčastěji 

verbální charakter. Například náhodně rozlosované 

frazémy užívané v češtině mimo jiné umožňují 

autorům pronikat k podstatě jazyka, zkoumat 

jeho zaužívané mechanismy a automatizovat 

je prostřednictvím nových kontextů. Přidělení 

dvou vět, které se logicky vylučují („Otočil jsem 

klíčem. – Ruce mám zlomené.“) zase směřuje 

k lyrizaci výpovědi, práci s paradoxem a metaforickému 

uchopování světa. Je ale také možné 

stimulovat účastníka pomocí multisenzuálního 

působení, jako je v případě „čajové poezie“. Každý 

člen skupiny si vybere podle svého uvážení šálek 

s nálevem výrazného čaje a na základě chuti, 

vůně, případně i doplňujících informací přetavuje 

tyto vjemy do podoby básně, která ovšem nápoj 

nemusí vůbec tematizovat. 

b) Zadání tvořená účastníky umožňují vnášet 

do počáteční fáze tvorby nečekané motivy a originální 

témata, která nejsou vlastní lektorovu 

1 

Dramaturgii v tomto kontextu chápeme jako metodu koncepce jednotlivých kurzů s cílem maximálně se přiblížit očekávanému 

výstupu ve smyslu konkrétních poznatků a dovedností, které si účastníci odnášejí (srov. Dvořáková – Cholastová – 

Kuběnský 2012: 30–32). 



naturelu. Jde vlastně o principy podobné skupinovému 

brainstormingu, jenž může mít kupříkladu 

podobu iniciační věty, kterou bude text jiného 

autora začínat, ale může jít i o komplexnější 

několikafázovou variantu, během níž počáteční 

a pouze několika slovy vyjádřený nápad dojde až 

ke konečnému zpracování do podoby uměleckého 

díla. 

c) Stimulace vnějšími podněty je do značné 

míry závislá na prostoru a času, v němž se dílna 

odehrává. V nejjednodušší variantě se nabízí inspirace 

probíhajícím ročním obdobím, přičemž zadání 

může být dále determinováno (plodné jsou 

kontrasty typu „jaro a smrt“), případně aktivizace 

pomocí prostředí – z mého pohledu je hledání 

tvůrčího genia loci nejsilnější na místech, kde se 

stýká svět civilizace a přírody (opuštěné továrny, 

sudetská vesnice apod.). Pozoruhodnou výzvou 

mohou být různé podoby záznamů lidského jednání, 

což ale samozřejmě vyžaduje větší časovou 

dotaci. Příkladem takových cvičení může být sledování 

náhodných chodců ve městě a domýšlení 

jejich osudů nebo poezie tvořená z útržků zaznamenaných 

vět ve stylu poetiky Ivana Blatného. 

Závěrem je třeba dodat, že některé typy „formalistních“ 

zadání mohou přinést plodné výsledky, 

aniž by vyžadovaly další formu determinace, 

protože aktivizační potenciál nese samotný textový 

materiál. To je případ úloh ovlivněných postupy 

konkrétismu – v typogramech je zdrojem inspirace 

tvar liter, u konstelací princip jednoduché 

variace výchozího slova či sousloví apod. 

Dynamika skupiny 

Již jsem zmínil, že se účastníci mohou stát lektorovými 

partnery ve fázi motivace ostatních 

frekventantů kurzu. Hovořil jsem však pouze 

o možnostech spolupráce na vytváření rozličně 

pojatých „kartoték nápadů“, tedy zdrojů determinant 

pro začátek psaní. Tím ale samozřejmě 

nejsou způsoby vzájemné inspirace vyčerpány. 

U většiny Literárních víkendů jsem si navykl 

používat nějakou podobu skupinové práce. Ta 

nesla zpravidla charakteristiku většího literárního 

projektu, který spoléhal na různé formy kooperace 

mezi účastníky. Tyto formy bychom opět 

mohli rozdělit do tří kategorií: 

a) V prvé řadě se nabízí přímá participace na 

literárním díle, např. při psaní skupinové povídky 

s předem stanovenými determinantami. Jediným 

omezením této metody je fakt, že větší počet 

participantů aplikaci jednotlivých nápadů a psaní 

samotné spíše zpomaluje. Zmíněná povídka 

může úspěšně vznikat ve dvojici či trojici. Větší 

tvůrčí skupina by rozmělňovala aktivizační potenciál 

zadání. 

b) O něco raději jsem používal redakční systém 

založený na principu sdíleného řízení. Celá 

skupina může spolupracovat na vzniku fiktivních 

novin, časopisu či marketingové kampaně. Výhodou 

takového zadání je, že autoři jsou nuceni 

koordinovat své úsilí, vzájemně se usměrňovat, 

poskytovat si konstruktivní zpětnou vazbu v průběhu 

tvorby a sdílet svoje nápady. Zároveň jde 

o způsob, jak zábavně procvičovat psaní žánrů, 

v nichž dominuje administrativní, prostěsdělovací 

či publicistický styl, jinými slovy žánry nepříliš 

populární mezi mladými autory, jejichž ambice 

se zpravidla upínají k umělecké tvorbě. 

c) Konečně skupinová práce může také nabývat 

podoby decentralizovaného systému, v němž 

jednotlivé výstupy fungují v zásadě samostatně, 

ale ovlivňují charakter děl pozdějších a iniciují jejich 

vznik. Příkladem tohoto typu zadání je práce 

na rodinné kronice. Impulzem k tvorbě jsou 

fotografie členů fiktivní rodiny, přičemž je vhodné, 

aby se některé tváře na snímcích opakovaly. 

Účastníci tvoří kratší či delší popisky k těmto 

fotografiím, jež upomínají na historii jejich vzniku. 

Smyšlené historky oživují kolorit svérázné 

skupiny příbuzných a dávají vyvstat celé plejádě 

různorodých vztahů mezi jednotlivými postavami. 

Samotné stránky „kroniky“ jsou průběžně vystavovány 

na zdech místnosti, kde frekventanti 


tvoří, což zajišťuje provázanost mezi jednotlivými 

vyprávěními a zároveň anticipuje doplňování 

dalších střípků mozaiky. 

Inspirace nepravděpodobným 

Oddíl „Malé traktáty“, který tvoří středobod Kožmínovy 

učebnice Tvořivý sloh, obsahuje několik 

kapitolek s názvy jako „I číslovky inspirují“, „Nepodceňujme 

citoslovce“ či „Přitažlivost anket“. 

Všechny zmíněné pasáže nabádají k evokaci potenciálu 

přehlížených odvětví písemnictví či zdánlivě 

marginálních součástí jazykového systému. 

Při této příležitosti si dovolím malé pozastavení 

se nad stylem, jakým Kožmín předává své zkušenosti. 

Úvodní odstavec druhé ze zmíněných 

kapitol začíná větou: „Citoslovce představují 

specifickou formu vyjádření skutečnosti: chtějí 

zachytit svět přímo, bez pojmového a intelektuálního 

zprostředkování“ (Kožmín 1995: 24). Povšimněme 

si, že hned na počátku je vysloveno 

jádro problematiky. V jedné větě je nám předán 

jak důvod proč podporovat zapojení interjekcí 

do formulace zadání, tak i naznačen způsob, 

jakým je může lektor plodně využívat. V dalších 

odstavcích zmíněného traktátu jsou úvodní informace 

rozvedeny podrobněji způsobem, který má 

čtenáře-lektora především navést k ohledávání 

problematiky z různých stran. Zdeněk Kožmín 

samozřejmě své úvahy směřuje i k návrhům zcela 

konkrétních cvičení, ale mnohem cennější je, že 

ještě častěji podněcuje k divergentnímu, heuristickému 

způsobu uvažování. Tímto způsobem 

vlastně vychovává své nástupce k tomu, aby se 

nespokojili jen s libovolně širokou zásobárnou 

připravených zadání, ale aby byli především sami 

schopni hledat jiné cesty, jak rozvíjet kompetence 

svých svěřenců. 

A právě to nás přivádí zpět na začátek. Inspirace 

nepravděpodobným se stala pro Literární víkendy 

klíčovou. S ohledem na velkou časovou dotaci 

bylo nezbytné přestupovat neustále hranici 

pouhého tvořivého psaní, abych zabránil vyhoření 

účastníků. Nejobvyklejšími prostředky v boji 

s jednotvárností se staly různá drobná divadelní 

cvičení převzatá z dramaterapeutických příruček, 

diskuzní či argumentační hry apod. Stále častěji 

jsem se však snažil přicházet s nezvyklými textotvornými 

zadáními, které si nevystačily s pouhou 

verbální formulací. Účastníci tak tvořili například 

filmový scénář fabulující na téma „nalezená 

mrtvola“, přičemž hlavní pomůckou k usměrnění 

narace byla sbírka reálných předmětů, které 

„měl“ usmrcený muž v době vraždy při sobě. 

Jinou formu aktivizace představovalo promítání 

avantgardního filmu Mayi Deren Odpolední osidla, 

který se vyznačuje fraktálovitou strukturou 

vyprávění, pročež se následná tvorba zaměřila 

na zacyklenost coby princip textové výstavby. 

Odhlédneme-li od problematiky inspiračních 

zdrojů, otevírá se nám celé pole možností, jak 

účastníky vyrušovat ze zaběhlých schémat, jimiž 

se vztahují k literatuře. Zpravidla jde o přístupy 

pohybující se ve sférách intermediality. Báseň 

se přece dá napsat i beze slov – pomocí čísel, 

kaligrafie, kamenů, chemických vzorců… Texty 

mohou vznikat náhodně a přece se vyhnout klišé 

Arpova proslulého vytahování náhodných slov 

z klobouku – stačilo jen přidat víc nádob obsahujících 

slovní spojení a určit přesné pořadí jejich 

losování, respektující syntaktickou strukturu 

české věty. Participativní tvorba vzkazů, které si 

lidé přilepují na lednici, nebo nápodoba specificky 

českého fenoménu slam poetry zase adorovaly 

hravost a spontaneitu. Jedním z vůbec nejúspěšnějších 

cvičení z hlediska přijetí byla tvorba 

streetartových instalací. Konceptuálně laděná 

dílna pracovala výrazným způsobem s veřejným 

prostorem coby zdrojem inspirace a zároveň 

i s nezbytností propojovat literární a výtvarné 

prostředky v syntetickou strukturu díla. 

Malé vs. velké scénáře 

Chcete-li využívat metody tvůrčího psaní ve výuce 

češtiny, musíte jako pedagog hledat vhodné 



kompromisy mezi tím, co bude žáky bavit, co se 

potřebují naučit (z hlediska kurikula i z hlediska 

rozvoje praktických vyjadřovacích dovedností) 

a samozřejmě co snese hodinová dotace. S trochou 

praxe není těžké tyto složky vyvažovat ke 

spokojenosti všech stran. Není, myslím, na škodu 

si připomenout, že Zdeněk Kožmín byl gymnaziální 

učitel, a právě s tímto zřetelem svůj Tvořivý 

sloh koncipoval. Na několika místech otevřeně 

brojí proti typům zadání, která nemohou studenti 

vztahovat k sobě (namísto široce pojatého tématu 

k úvaze „Co dává člověku škola?“ například 

navrhuje různé podoby formulace „škola a já“) 

a oprávněně argumentuje tím, že konkrétnější 

a osobnější téma naplňuje žáka „větším uspokojením, 

protože mu lépe umožňuje navázat přesnější 

a plodnější vztahy se skutečností“ (Kožmín 

1995: 21). Zároveň ale uvažuje i nad dalšími dimenzemi 

slohové výuky, méně exponovanými, 

ale nikoli méně důležitými než ty, které jsem výše 

vyjmenoval. Například v jedné z úvodních kapitol 

se věnuje problematice akceptace plurality názorů: 

„Plodné je také začlenit do podobných prací 

dialogický úhel, konfrontaci pohledu dvou lidí, 

příslušníků dvou generací či dvou národů apod.“ 

(tamtéž: 15). Jak aktuální je v dnešní době nutnost 

vyvažování různých úhlů pohledu a pěstování 

nezávislého názoru, nejlépe ilustrují výsledky 

pravidelně konaných studentských voleb, v nichž 

se často na čelních místech objevují různá populistická 

a extremistická hnutí. 

Pro pravidelně konané otevřené dílny tvůrčího 

psaní, kam docházejí účastníci dobrovolně, aby 

rozvíjeli svůj potenciál (a jednou se třeba stali 

uznávanými autory), jsou však ve fázi plánování 

scénáře důležitá poněkud odlišná kritéria. Neplatí 

zde sice omezení daná učebními osnovami, 

ale je třeba počítat s tím, že frekventanti v určité 

chvíli začnou pociťovat potřebu soustředit svůj 

talent na komplexní literární útvary, za nimiž si 

budou stát a k nimž se budou chtít vracet i po 

skončení kurzu. 

Na prvních Literárních víkendech, ostatně ještě 

hodně poplatných inspiračním pokladnicím 

zkušenějších lektorů, převažovala tvorba menších 

cvičení s jednoznačným zadáním. Účastníci 

tak zpracovávali popisky fantaskních muzejních 

exponátů či anotace imaginárních knih, psali 

akrostichy na vlastní jméno nebo převypravovali 

pohádku o Sněhurce ve formě černé kroniky. 2 Na 

tom celkem vzato není nic závadného. Většina 

popsaných zadání v sobě nese prvek hravosti, 

který zajišťuje rychlou stimulaci tvůrčích sil a frekventanty 

bavilo poslouchat, jak téma uchopili 

jejich kolegové. Proto jsem cvičení tohoto druhu 

s oblibou používal i v průběhu dalších let. Oč častěji 

se však účastníci na víkendové dílny vraceli, 

tím menší chuť projevovali k procvičování základních 

dovedností, jako je například popis cesty, 

o němž jsem mluvil na začátku článku. Bylo to 

logické, většina z nich se účastnila různých literárních 

soutěží, publikovala svá díla na webu či 

v rozličných sbornících, a proto toužili své schopnosti 

uplatnit v textech, které mohli eventuálně 

začlenit do svého portfolia. 

Z toho důvodu jsem byl nucen přehodnotit dramaturgii 

kurzů tak, aby se v ní pravidelně střídala 

drobná cvičení se striktním zadáním, přinášející 

uspokojení především prvky hravosti, a velké 

scénáře, poskytující maximální míru volnosti 

v uchopení tématu. Stále častěji jsem pak komponoval 

podstatnou část kurzu do podoby celistvého, 

jednotně motivovaného bloku, v němž 

vznikalo i více textů. Jedním z typických zadání 

tohoto druhu bylo cvičení „Topologie“. Po stěnách 

místnosti jsem rozvěsil velké listy papíru, 

na nichž byla stručně popsána nějaká zajímavá 

lokace (jeskyně, panské sídlo, domovní blok, satelitní 

městečko) a ke každému místu jsem připsal 

i heslovitý inspirační popisek, který nastavil 

2 

Většina těchto cvičení byla více či méně inspirována již zmíněnou příručkou Tvůrčí psaní (Fišer 2001). 


jeho atmosféru a navrhl několik klíčových témat. 

Účastníkům jsem poté vysvětlil, že jejich texty by 

se měly vztahovat k jednomu z těchto čtyř prostorů, 

které jsou ale ve skutečnosti prostorem 

jedním, pouze se proměňujícím v průběhu času. 

Na vyvěšené čtvrtky papíru poté mohli připisovat 

další motivy a nápady, které mohl využít pro 

svoji tvorbu kdokoli jiný. Během půl dne se tak 

po místnosti objevovala vyvěšená rozličná díla, 

vyrůstající z kolektivně rozpracovávané inspirační 

matrice. 

Nechte účastníky růst 

Povšimněte si, že jsem v posledně jmenovaném 

zadání nespecifikoval formu ani rozsah, které 

měly výsledné texty dodržet. Tento způsob designu 

velkých scénářů se v průběhu let stal mým 

osobním lektorským krédem. Zdeněk Kožmín ve 

své knize nabádá na několika místech k tomu, 

aby se slohová cvičení ve škole vždy nějakým 

způsobem vztahovala k osobě pisatele; důvodem 

mu je, že „[m]ladí lidé potřebují pravdivě 

vyjadřovat svůj svět a navzájem si sdělovat své 

prožitky a názory“ (Kožmín 1995: 21). Šířeji pojato, 

učitel by se měl přizpůsobovat ve formulaci 

zadání věku pisatelů, jejich zájmům a zkušenostem. 

O něco podobného jsem se na Literárních 

víkendech pokoušel i já. Nešlo však jen o proměny 

tematických okruhů, ale obecněji o směřování 

k literárnímu vyzrávání účastníků kurzů. 

V době, kdy jsem si uvědomil, že mezi nimi převažují 

výrazné osobnosti profilující se ve svém 

volném čase jako básníci, prozaici či blogeři, začal 

jsem ustupovat od vynucování konkrétního 

stylu či formy, kterou je třeba naplnit. Samozřejmě 

jsem občas, přišlo-li mi to účelné, zařazoval 

i zadání s jednoznačnými kritérii. Jak jste si však 

na předchozích příkladech všimli, zpravidla šlo 

o pokusy proniknout do neobvyklých sfér literatury, 

jen obtížně kategorizovatelných po literárně-druhové 

stránce. Jinak jsem se ale držel hesla 

„stimulovat, ale neomezovat“. Vždy jsem dával 

frekventantům možnost, zdálo-li se jim zadání 

moc těsné, aby psali podle sebe, i kdyby hotový 

text neodpovídal určeným parametrům. Mohli 

klidně rozpracovávat dílo vzniklé v předchozím 

cvičení nebo začít úplně nové na bázi, která jim 

vyhovuje. 

Nejvágněji vystavěná zadání jsem pak nechával 

na úplný závěr kurzu. Šlo o tvorbu determinovanou 

jen drobným aktivizačním podnětem, 

ať už jím bylo spojení vylosovaného substantiva 

a adjektiva, načrtnutí toposu či zajímavé postavy 

příběhu. Spolu s dostatkem času na práci se dostavovaly 

nejlepší výsledky, měřeno spokojeností 

autorů. A tímto způsobem vzniklé „opus magnum“ 

(jak jsem si cvičení tohoto druhu nazval) se 

také obvykle stávalo součástí již zmiňovaného 

osobního literárního portfolia. 

Závěrem 

Letošní kožmínovské výročí se pro mě stalo podnětem 

k promyšlení a sumarizaci nejdůležitějších 

zkušeností, které jsem za šest let realizace Literárních 

víkendů nasbíral. Samozřejmě ne všechny 

z nich jsou přenositelné pro jakýkoli typ kreativních 

dílen a libovolnou skupinu účastníků, ale 

množství předestřených paralel s Kožmínovou 

učebnicí, zaměřenou na natolik vzdálenou oblast 

tvůrčího psaní, jako je výuka slohu na školách, 

snad přesvědčivě ukazuje, že jádro těchto zkušeností 

jakousi obecnou platnost má. 

Sekundárním cílem, který jsem si pro tento článek 

vytyčil, je poukázat na aktuálnost Kožmínova 

přístupu ke kreativnímu psaní. Předpokládám, 

že mnozí pravidelní čtenáři Pulsů se časem zapojí 

do pedagogického procesu prostřednictvím 

výuky literatury, kde nacházejí tvůrčí dílny stále 

silnější uplatnění s ohledem na rámcový vzdělávací 

program. Porovnáte-li jeho nejelementárnější 

teze s pasážemi Tvořivého slohu, o nichž jsem 

v tomto článku pojednal, pravděpodobně vám 

mimovolně na mysli vyvstane množství analogií, 

ať už jde o rozvoj samostatného myšlení, mul- 



tioborové přesahy do jiných disciplín, nutnost 

precizně formulovat své myšlenky či nezbytnost 

procvičování argumentačních dovedností. 

Pozoruhodné rovněž je, že ačkoli učebnice 

čtenáři předkládá množství ukázek ze slohových 

prací Kožmínových studentů, na žádném místě 

nenarazíte na hodnocení, které by se vyslovovalo 

k tomu, že by ten který žák něco učinil špatně. 

I v tom byl profesor Kožmín velmi moderním pedagogem, 

který rozuměl potřebám svých žáků. 

Neboť tvořivé psaní, vedeme-li jej správně, je 

především hrou, která by měla v prvé řadě bavit, 

navádět účastníky dílen k plodnému vztahu k literatuře 

a světu vůbec. Není totiž nic fatálnějšího, 

než když nabírá výuka literatury pro mladého 

člověka podobu strachu před prázdnou stránkou. 

Slovy samotného Zdeňka Kožmína, „hra má naopak 

mobilizovat aktivitu žáků tak, aby je každý 

jejich text posunul o kousek dál nejen v jejich 

slohových dovednostech, ale také v pronikání do 

lidských vztahů, do reálné magie jazyka, do odkrývání 

vazeb skutečnosti“ (Kožmín 1995: 18). 

Petr Kuběnský 

Literatura 

Dvořáková, Dagmar – Cholastová, Jitka – Kuběnský, Petr 

2012 Od modelu k vzdělávací praxi. In: Tvůrčí psaní v literární výchově jako nástroj poznávání. Brno: Masarykova univerzita, s. 19-36. 

Fišer, Zbyněk 

2001 Tvůrčí psaní. Malá učebnice technik tvůrčího psaní. Brno: Paido. 164 s. 

Fišer, Zbyněk a kol. 

2012 Tvůrčí psaní v literární výchově jako nástroj poznávání. Brno: Masarykova univerzita. 226 s. 

Kožmín, Zdeněk 

1995 Tvořivý sloh: malé traktáty a malé scénáře. Praha: Victoria Publishing. 102 s. 


ZDENĚK KOŽMÍN 

A JEHO MALBY 

Nepříliš známou kapitolou v životě Zdeňka Kožmína 

je jeho výtvarná činnost. Kožmín maloval 

rád už od dětství, ve svých vzpomínkách z osmdesátých 

let jeho maminka píše: 

„Po nějaké době projevoval zájem o malování obrazů, 

nejdříve barvou a pak i olejovými barvami. 

Narodil se v mém rodném kraji, tak maloval horu 

Říp a okolí a více obrázků jiných. […] Jako malý 

kluk, asi přes dva roky mu bylo, nakreslil tužkou 

pěkné auto s volantem.“ 

Kožmínův zájem o malbu potvrzují i jeho spolužáci 

z roudnického gymnázia prof. MUDr. Robert 

Bardfeld a Ing. Miroslav Kubík. Robertu Bardfeldovi 

věnoval Zdeněk Kožmín na začátku čtyřicátých 

let dva obrazy: olejomalbu města Roudnice 

nad Labem (předlohou byla černobílá pohlednice) 

a portrét ženců malovaný podle reprodukce. 

V pozůstalosti se dále dochoval obraz hory Řípu 

(nejpozději 1941), obraz Vysokého Mýta (čtyřicátá 

léta) a rovněž dva portréty Kožmínovy pozdější 

ženy Drahomíry, jejichž dataci není možné přesně 

určit – pravděpodobně vznikly ke konci čtyřicátých 

let či v první polovině let padesátých. O další 

výtvarné činnosti Zdeňka Kožmína nejsou známé 

žádné další doklady; drobné skici se nicméně objevují 

rovněž v Kožmínových denících a není bez 

zajímavosti, že v prvních letech zastáveckého působení 

učil Kožmín také hodiny výtvarné výchovy. 

Jan Tlustý 


¨Portrét ženců malovaný podle 

reprodukce a olejomalba 

Vysokého Mýta 



Mozaika vzpomínek 

MOZAIKA 

VZPOMÍNEK 

Odkaz člověka se vždy skládá z různých střípků a nedá se redukovat pouze na jeho vědeckou 

a odbornou práci, i když je jako v Kožmínově případě inspirující a bohatá. Obrátili jsme se proto 

na lidi, kteří se pohybují mimo akademické prostředí, a požádali je, aby na Zdeňka Kožmína 

zavzpomínali. Vedle obrazu profesora a vědce se tak objevují i obrazy kolegy, pacienta, rádce 

či důvěrníka, prostě neobyčejně obyčejného života… 

Těšila ho každá návštěva… 

V Hospici svaté Alžběty pracuji již déle než jedenáct 

let. Za tu dobu se v něm vystřídalo mnoho pacientů 

a má paměť mi už nedovoluje vzpomenout 

si na většinu z nich. Některé si ale vybavuji velmi 

dobře a k těm „nezapomenutelným“ patří zcela 

jistě pan profesor Zdeněk Kožmín. Přišel k nám 

na podzim roku 2004 ve velmi zbědovaném stavu 

po operaci. Ležící, bolestivý a dezorientovaný. 

Postupně se ale jeho zdravotní stav zlepšoval. 

Za pomoci fyzioterapeutky začal cvičit. Nejprve 

na lůžku a pak se jeho životní prostor zvětšoval. 

S pomocí chodítka začal podnikat první nesmělé 

krůčky po chodbách. Postupně jsme se dozvídali, 

s kým máme tu čest. Začali ho navštěvovat jeho 

přátelé z řad bývalých spolupracovníků a studentů. 

Dostaly se nám do rukou jeho knížky. Krátce 

po zlepšení jeho zdravotního stavu se ho paní 

primářka Svobodová ptala, co by si ještě v životě 

přál. Odpověděl, že by rád dokončil knihu o Komenském. 

Přišlo nám to tenkrát jako čirá utopie, 

vždyť průměrná doba pobytu pacientů v našem 

hospici je asi třicet dní. Pan profesor ale u nás 

pookřál na těle i na duchu. Pověstné byly vizity 

u jeho lůžka. Vybíral básně svých oblíbených básníků 

Jana Skácela a Vladimíra Holana. Nejdříve 

poprosil o přečtení básně a pak začalo zkoušení 

zdravotnického personálu. A tak se pan profesor 

mohl vrátit do let svého učitelování. Netrápil nás. 

Byl to velmi laskavý zkoušející. 

Po čase se jeho stav dokonce zlepšil natolik, že 

se mohl vrátit do domu s pečovatelskou službou 

v Brně, kde dříve žil. Když po několika měsících 

už nebylo možné, aby tam samostatně pobýval, 

vracel se k nám jako starý známý. Do pokojíčku, 

který si vyzdobil svými obrazy. Se starou dřevěnou 

truhlou, ve které měl uloženy své knižní 

poklady. Čas šel dál a stav pana profesora se 

pozvolna horšil. Stále si ale zachovával svou laskavost, 

skromnost a příjemné chování. Na jeho 

pokoj jsme vždy rádi chodili. Někdy v noci býval 

dezorientovaný, a to velmi milým způsobem. 

Zazvonil třeba k ránu a říkal: „Tak jsem na tom 

představení Osvobozeného divadla. Je to výborné, 

ale teď je přestávka a já bych si dal kafíčko.“ 

Rádi jsme mu ho vařili. Těšila ho každá návštěva. 

Chodil za ním například jeho spolužák z gymnázia 

v Roudnici profesor Křivohlavý a také ho dvakrát 


Foto Zbyněk Fišer 

navštívila stařičká paní Skácelová, vdova po jeho 

příteli Janu Skácelovi. Bylo dojemné vidět je, jak 

spolu pijí sklenku červeného vína. Hospicoví dobrovolníci 

pana profesora vyváželi na vozíku na 

projížďky k řece, kde mu největší radost dělaly 

bělostné labutě. A splnilo se i jeho velké přání. 

V květnu roku 2007 se dočkal křtu své knihy 

Zvětšeniny z Komenského, kterou psal se svojí 

paní a s jejímž dokončením mu pomohl jeho žák 

Jan Tlustý. Křest ve společenské místnosti byl 

velkou událostí pro celý hospic. Pan profesor se 

dočkal naplnění svého bohatého života. Všichni 

jsme mu to moc přáli. Mnoho času mu už nezbývalo 

a v listopadu téhož roku odešel navždy. Jak 

psal jeho milovaný básník Jan Skácel: „Odešel 

tiše za ticho se schovat.“ Děkujeme, pane profesore, 

za vše, čím jste nás obohatil. 

Bohumil Bradáč 

zdravotní bratr Hospice svaté Alžběty 

Vzpomínám na Zdeňka Kožmína 

Před devadesáti lety se v prvním patře nádraží 

v Hněvicích v Polabí narodil Zdeněk Kožmín. 

Vzpomínají-li na něho přátelé dnes, vyzdvihují 

pravděpodobně jeho učitelskou a vědeckou 

dráhu. Zdeněk však nebyl jen vynikající učitel 

a literární vědec. Já jsem ho znala od doby jeho 

gymnaziálního působení v Zastávce u Brna jako 

hodného, skromného a tolerantního člověka. Dokázal 

se těšit i z úplně obyčejných věcí. 

Zažila jsem, když si Zdeněk zařizoval dva pokojíky 

v penzionu v Bystrci. Dělal to s nadšením 

a s přehledem. Objevem pro něho bylo nepřeberné 

množství nábytku a bytových doplňků v IKEA. 

Tehdy už těžko chodil a docela rád tam využíval 

pojízdného křesla pro imobilní. Další radost 

a překvapení mu působila montáž knihovniček 

a pracovního stolu. Tohoto nově zařízeného bydlení 

si bohužel dlouho neužíval. 

Život mu zpříjemňovaly nejen badatelská činnost, 

ale (pokud byl zdravý) i dlouhé procházky 

nepříliš kopcovitou krajinou brněnského okolí. Při 

tom mu samozřejmě vyhládlo, takže se těšil také 

z jídla. Toho dobrého si v pozdějším věku příliš neužil. 

Již v osmdesátých letech mi vyprávěl, že by 

bylo docela zajímavé rozebrat fenomén gastronomie 

v románech Vladimíra Párala. Později, 

když už byl sám, si pochutnával na „opravdu dobrých“ 

pomazánkách a salátech z Alberta. Pokud 

se mu naskytla příležitost dostat se do kaváren 

či hospod v blízkosti Starého Brna, radoval se 

z docela obyčejného jídla, pití a hlavně z možnosti 

být mezi lidmi. Vzpomínám-li na Zdeňka, vybavují 

se mi jen hezké zážitky. 

Zdeňka Kožmína mělo rádo mnoho lidí. Jen 

málo z nich však přijde k jeho hrobu u zdi kunštátského 

hřbitova. 

Helena Marešová 

pedagožka gymnázia TGM v Zastávce u Brna 

Velká chuť žít… 

Jako citát na naše svatební oznámení zvítězila 

svou osobitostí i nad jinak velmi přitažlivými biblickými 

verši věta z darovaných Struktur: „Obejmi 

život horkým tělem a nedovol mu, aby ti utekl. 

Miluj se s ním a připoutej ho k sobě.“ Cítím z toho 


Mozaika vzpomínek 

velkou chuť žít, až sžíravý oheň, který to milované 

tělo s vášnivým srdcem a nohama na milované 

zemi sežehne do lásky až věčné, stejně 

bezvýhradné. 

Na pana profesora Kožmína stále vzpomínám. 

Přes všechno, co si prožil a musel prožívat v posledních 

dnech, působil jako pokojný, vše s pokorou 

přijímající, vyrovnaný člověk. A moudrý 

v těch nejprostších věcech, což se vlastně shoduje 

s citovaným veršem. Měl radost ze všeho, 

což bylo tak hezké! Vyzařovala z něj odevzdanost, 

vděčnost. Potěšil ho jakýkoli dárek, výhled, 

procházka, kniha… Když jsem jednou přišla pana 

profesora navštívit, celý zářil a šibalsky prohodil, 

že se musí s něčím pochlubit. A slavnostně vytáhl 

ze zásuvky blahopřání od pana prezidenta. To 

mě tehdy ovlivnilo v tom, že člověk má právo mít 

radost a dělit se o ni. 

V té době jsem se rozhodovala na jakou školu 

jít a velmi jsem to prožívala. Když jsem se mu 

se vším svěřila, kupodivu ho více zaujalo téma 

romských dětí než francouzské kultury – zářily 

mu oči a povídal a povídal o studentské „problematice“… 

Měl velkou radost, když jsem mu 

později předčítala právě vydanou sbírku Příběh 

na rozpálené žíly jeho bývalého žáka Oldřicha 

Ludvy Kozlowského, užívala jsem si společné 

rozbory a nadšení. Vím, že bych si s ním dobře 

popovídala i o mé nynější práci se schizofreniky, 

vždyť hned za citovanou větou vyjadřuje hluboké 

pochopení: „Ale možná jediná houba, kterou našel 

[muž z psychiatrické léčebny] ve volných srpnových 

lesích, ho fascinuje stejně úchvatně jako 

mě Norwid.“ 

Život prostě miloval. Své žáky miloval, svou 

ženu miloval, Mohylu míru miloval, verše, které 

rozebíral, miloval… Nepromarnil ho! Časem mi 

už klouzal skromně z vozíku, ale věřím, že života 

se držel tak, že se z jeho objetí nevymanil ani po 

smrti. 

Dominika Dvořáčková, toho času Volfová 

vděčný dobrovolník v Hospici sv. Alžběty 

Skvělý a přitom skromný 

Pana profesora jsem poznala, když jsem studovala 

na filozofické fakultě bohemistiku. Bylo to 

v první polovině devadesátých let a já jsem si 

ho hned vybrala jako svého guru. Přišel do třídy, 

nenápadný starší pán. Měl kostkovanou košili 

a vzorovanou kravatu. Šel pomalu, vlastně se 

trochu šoural. Mluvil spíš potichu. Byl nenápadný, 

ničím neohromoval. Někteří moji spolustudenti 

trochu zklamaně nakrčili nosy. Já jsem ale 

už po první přednášce věděla, že „budu chodit na 

všechno, co má Kožmín“. 

Přednášel úžasně Kunderu, Holana, Skácela, 

literární žánry. Vlastně už nešlo jen o literaturu. 

Pan profesor Kožmín šel vždy a ochotně přímo 

do hloubky věcí. Naučil mě přemýšlet o textech 

tak, že skrze literární text chápeme/uchopujeme 

svět, bytí. Posléze jsem se odhodlala a donesla 

mu na posouzení své básně. Podíval se a mrknul 

na mě chytrýma očima. Řekl jen: „Napište 

román.“ Důležité věci vyslovoval právě tímto 

způsobem – jen tak, mimoděk, nenápadně. Bez 


důrazu, bez nátlaku. Jako by utrousil cennou 

zlatinku. Román? Blbost, říkala jsem si. Později, 

když jsem panu profesoru Kožmínovi odevzdala 

svou diplomovou práci, řekl opět: „Pěkné, čte se 

to jako román.“ Nakonec jsem o pár let později 

ten román (vlastně byly dva) opravdu napsala. 

Mrzí mě, že už si je pan profesor nepřečte. 

Nikdy nezapomenu na jeho laskavost, lidskost, 

olbřímí znalosti. Zní to jako fráze: skvělý a přitom 

skromný. Ale jiná formulace mě nenapadá. 

Eva Talpová 

spisovatelka, fejetonistka a učitelka češtiny 

Radost z chůze… 

Pana profesora jsem poznala v Hospici svaté Alžběty, 

kde jsem pracovala jako sociální pracovnice. 

Jeho přítomnost v hospici byla velkým obohacením 

a darem. Ač byl u nás pacientem, výrazně 

se podílel na vytváření pěkné atmosféry. Prožili 

jsme s ním delší období, během kterého nám 

téměř každodenně vykládal básně. Vždy ráno 

jsme spolu s lékařem ve službě dělali každodenní 

lékařskou vizitu. Když jsme přišli na pokoj pana 

profesora, on už měl pro nás připravenou nějakou 

báseň. Nejčastěji ze svého oblíbeného Skácela. 

S noblesou a jemností sobě vlastní občas 

navrhoval, kdo z týmu by báseň tentokrát mohl 

přečíst. Pak se nás zeptal, jak básni rozumíme 

a co nám říká pro náš život. On sám pak často hovořil 

o přítomném okamžiku, o naději v každém 

dni, o hodnotě vztahu… Často jeho slova byla 

povzbuzením. A tak se naše péče o něj a jeho 

povzbuzování nás pečujících stávaly vzájemnou 

oporou a pomocí. Dodnes mám na paměti jeho 

jemný úsměv, často až šibalský, který se mně ale 

zdál i plný naděje. 

Někdy se hovoří o schopnosti některých lidí 

být duchovním otcem mladším generacím. Pro 

mě ztělesněním této vlastnosti byl pan profesor. 

Během několika let jsem potkala mnoho jeho bývalých 

studentů, ať už z gymnázia nebo z vysoké 

školy, kterým se při vyslovení jeho jména rozzářily 

oči a s vděčností vzpomínali na svého učitele. 

Měl úžasnou schopnost hovořit s člověkem se 

základním vzděláním, stejně jako se svými přáteli 

z akademického prostředí. 

Také měl jednu cennou a hodně vzácnou vlastnost: 

nedovedl o nikom mluvit negativně. Také 

on v životě prožil mnoho křivd a zla, ať už v době 

komunistického režimu nebo v soukromém životě, 

přesto jako by stále znovu přistupoval ke každému 

s úctou, vděčností a pochopením. 

Velmi mě také oslovilo, když v určitou chvíli 

dostal dopis od jedné své přítelkyně, která prožívala 

těžké období svého života, kdy se jí hodně 

zhoršilo zdraví. V dopise si stěžovala na svoji situaci. 

Jako odpověď na její dopis vznikl text, který 

ukazuje zralost života pana profesora a jeho 

touhu sdílet s paní svoji zkušenost přijetí nemoci: 

„Nepovažoval bych za větší štěstí, než kdybych 

směl prožít „chodící život“ zcela jako dříve 

i se všemi nedokonalostmi. Ta odsouzenost ke 

stálému ležení je náročná. Chůze se nabízí jen 

v podobě dávkovaného léčiva a jako taková je impozantní 

i hrozná. Je báječné, že se najde člověk, 

který je ochoten mě tlačit do vrchu nebo k vodě 

a dávat mi radost z chůze. Je báječné najít někoho, 

kdo člověka dotlačí do přírody.“ (Pozn. autorky: 

text byl již se souhlasem profesora Kožmína 

publikován ve výroční zprávě.) 

Ludmila Plátová 

sociální pracovnice 


SLOVO 

ZÁVĚREM 

Svět kolem nás poznáváme nejen skrze smyslové 

vnímání, ale rovněž zprostředkovaně – skrze 

vyprávění. To může nabývat mnoha podob. 

Může být popisné, stejně jako analyzující, lze 

jím vypovědět novou zkušenost, vybudovat fiktivní 

světy, stejně jako proklamovat již tolikrát 

zažité a známé. Přestože je vyprávění určitou 

antropologickou konstantou a součástí lidské 

mentální výbavy už tisíce let, literární věda se 

o způsoby a postupy, jež při vyprávění užíváme 

a jež případně variujeme, začala více zajímat 

teprve nedávno, na počátku dvacátého století. 

S postupnou proměnou umění a společnosti 

se proměňují i ony vyprávěcí způsoby, které 

jsou v literární naraci neodmyslitelně spjaté 

s její jazykovou povahou, s gramatickým, 

potažmo sémantickým systémem. Jenže vyprávění 

se nemusí nutně odehrávat pouze na 

úrovni jazykového znaku. Prostřednictvím čeho 

všeho dokážeme vyprávět? Gesta? Obraz? 

Hudba? Mají také tyto výrazové oblasti potenci 

vyprávět? Jaký je pak jejich vyprávěcí modus 

operandi? V otázkách by se dalo pokračovat, 

ale pokud dovolíte, necháme si je do následujícího 

čísla Pulsů. 

O čem tedy budeme vyprávět v jarních Pulsech? 

Rozhodně nebudete ochuzeni o příspěvky 

z oblasti klasické literární naratologie. Podíváme 

se například na její vztah k fikci nebo 

na vyprávění v publicistice. Kromě toho nahlédneme 

na možnosti narace u jiných znakových 

manifestací – zejména výtvarného umění. Než 

na to ale dojde, můžete si mezitím vyprávět 

například o Zdeňku Kožmínovi, jehož osobnost 

nám představilo zatím poslední podzimní číslo. 

Vojtěch Velísek, 

editor příštího čísla 



Co je tedy hlavní, pokud jde o báseň? 

Báseň se podle mého názoru stává pro nás naplno básní teprve 

tehdy, když pro nás něco podstatného znamená, když se 

včleňuje do našich reflexí o světě, kdy vstupuje do naší vlastní 

řeči, kdy je pro nás jak objevem nového, tak i potvrzením a 

osvětlením našich zkušeností. Báseň je naplno básní, je-li i inspirací 

našeho niterného života. Proto je tak důležité mít své 

básníky, své básně, svou poezii, přičemž slovo svou znamená 

zde osvojenou a žitou. 

Zdeněk Kožmín, Čím je báseň velká? Umění básně, 1990 

44 // PULSY - studentská literární revue 

REVUEPULSY.CZ

Pulsy 4/2015 Zvětšeniny z Kožmína

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template ?