Pulsy 4/2015 Zvětšeniny z Kožmína
Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
Mozaika vzpomínek<br />
MOZAIKA<br />
VZPOMÍNEK<br />
Odkaz člověka se vždy skládá z různých střípků a nedá se redukovat pouze na jeho vědeckou<br />
a odbornou práci, i když je jako v Kožmínově případě inspirující a bohatá. Obrátili jsme se proto<br />
na lidi, kteří se pohybují mimo akademické prostředí, a požádali je, aby na Zdeňka <strong>Kožmína</strong><br />
zavzpomínali. Vedle obrazu profesora a vědce se tak objevují i obrazy kolegy, pacienta, rádce<br />
či důvěrníka, prostě neobyčejně obyčejného života…<br />
Těšila ho každá návštěva…<br />
V Hospici svaté Alžběty pracuji již déle než jedenáct<br />
let. Za tu dobu se v něm vystřídalo mnoho pacientů<br />
a má paměť mi už nedovoluje vzpomenout<br />
si na většinu z nich. Některé si ale vybavuji velmi<br />
dobře a k těm „nezapomenutelným“ patří zcela<br />
jistě pan profesor Zdeněk Kožmín. Přišel k nám<br />
na podzim roku 2004 ve velmi zbědovaném stavu<br />
po operaci. Ležící, bolestivý a dezorientovaný.<br />
Postupně se ale jeho zdravotní stav zlepšoval.<br />
Za pomoci fyzioterapeutky začal cvičit. Nejprve<br />
na lůžku a pak se jeho životní prostor zvětšoval.<br />
S pomocí chodítka začal podnikat první nesmělé<br />
krůčky po chodbách. Postupně jsme se dozvídali,<br />
s kým máme tu čest. Začali ho navštěvovat jeho<br />
přátelé z řad bývalých spolupracovníků a studentů.<br />
Dostaly se nám do rukou jeho knížky. Krátce<br />
po zlepšení jeho zdravotního stavu se ho paní<br />
primářka Svobodová ptala, co by si ještě v životě<br />
přál. Odpověděl, že by rád dokončil knihu o Komenském.<br />
Přišlo nám to tenkrát jako čirá utopie,<br />
vždyť průměrná doba pobytu pacientů v našem<br />
hospici je asi třicet dní. Pan profesor ale u nás<br />
pookřál na těle i na duchu. Pověstné byly vizity<br />
u jeho lůžka. Vybíral básně svých oblíbených básníků<br />
Jana Skácela a Vladimíra Holana. Nejdříve<br />
poprosil o přečtení básně a pak začalo zkoušení<br />
zdravotnického personálu. A tak se pan profesor<br />
mohl vrátit do let svého učitelování. Netrápil nás.<br />
Byl to velmi laskavý zkoušející.<br />
Po čase se jeho stav dokonce zlepšil natolik, že<br />
se mohl vrátit do domu s pečovatelskou službou<br />
v Brně, kde dříve žil. Když po několika měsících<br />
už nebylo možné, aby tam samostatně pobýval,<br />
vracel se k nám jako starý známý. Do pokojíčku,<br />
který si vyzdobil svými obrazy. Se starou dřevěnou<br />
truhlou, ve které měl uloženy své knižní<br />
poklady. Čas šel dál a stav pana profesora se<br />
pozvolna horšil. Stále si ale zachovával svou laskavost,<br />
skromnost a příjemné chování. Na jeho<br />
pokoj jsme vždy rádi chodili. Někdy v noci býval<br />
dezorientovaný, a to velmi milým způsobem.<br />
Zazvonil třeba k ránu a říkal: „Tak jsem na tom<br />
představení Osvobozeného divadla. Je to výborné,<br />
ale teď je přestávka a já bych si dal kafíčko.“<br />
Rádi jsme mu ho vařili. Těšila ho každá návštěva.<br />
Chodil za ním například jeho spolužák z gymnázia<br />
v Roudnici profesor Křivohlavý a také ho dvakrát<br />
38 // PULSY - studentská literární revue
Change language