jsem z toho věčně opakovaného „na nejbližším objezdu první, druhý, třetí výjezd“ měla hlavu jak pátrací balon. Měla bych to vlastně napsat anglicky, ale tímto jazykem nevládnu. Do Aniene a posléze do vinařství jsme přijeli kolem šesté hodiny, kdy tu obvykle končí pracovní i návštěvní doba. Naštěstí pro nás brány zůstaly otevřené, byli jsme stále ještě očekáváni, Emilie se velmi radovala, že jsme živi a zdrávi a ze všeho nejdřív zavolala do místního hotelu, zda se tam můžeme na noc ubytovat, abychom měli o starost míň a mohli se v klidu věnovat exkurzi a ochutnávce. Nejstarší vinice v záři zapadajícího slunce byla velmi fotogenická stejně jako budovy vinařství obklopené cypřiši a dalšími stromy. Na jaře prý jsou krásné zvláště ty ovocné, celé údolí prozáří a provoní. V únoru jsme ale o podobné zrakové zážitky ochuzeni, ještě že si to vynahradíme zážitky chuťovými. Ještě malinko k vinařství samému: bylo založeno v roce 1972 manželi, kteří do té doby o pěstování vína nevěděli nic, ale zahleděli se do farmy (v místním dialektu Mas) v této lokalitě a rozhodli se zde usadit. Jelikož k farmě patřily pozemky, pozvali si odborníka, profesora z Montpelier, a ten jim sdělil, že zdejší půda vytvořená kdysi působením ledovců se k ničemu jinému než k pěstování vína nehodí. Pustili se tedy do díla a v roce 1978 měli první ročník. Emilie při svém vyprávění zdůraznila, že zdejší vinice nejsou ošetřovány chemicky a mají je- ště jednu specifičnost: jsou zvelké části umístěné na pasekách uprostřed garrigues – místních lesních porostů, takže hrozny čerpají výživu nejen z výborné půdy, ale i ze svěžího vzduchu prosyceného vůní květin a stromů. Ve sklepě jsme pak viděli tanky s úrodou z roku 2014, soudky s ročníkem 2013 i láhve uložené podle ročníku od po- čátků vinařství. Uchovávají je takto proto, aby mohli sledovat, jak se jednotlivá vína vyvíjejí v čase, jak se mění jejich charakteristiky i třebas v návaznosti na objem láhve – nejlépe se jim prý daří v těch největších. A pak už se ochutnávalo a ochutnávalo, začalo se perlivým „dámským“ vínem a pokračovalo přes bílá a červená až z pálence, eau de vie, jak jinak než z vína. I na nákup došlo, v kufru auta přibyly další bedýnky. Hotel v Aniene jsme našli bez navigace, ráno jsme se pak dověděli, že jsme tu byli jedinými zákazníky. Oškrabali jsme jinovatku ze skel vozidla – i v Languedocu nedávno nasněžilo a tentokrát i malinko přimrzlo – a vyrazili na zpáteční cestu. Z té jsme ještě poněkud odbočili, to když jsme zjistili, že asi šest kilometrů od silnice se nachází moře. Neodolali jsme a sjeli do městečka Palavas, letního letoviska, které nebylo prázdné ani v únoru, jen na písku pláže si děti hrály v kulichách s bambulemi a po nábřeží chodili lidé v zimnících. Sluníčko ale svítilo, v zahrádce na pláži jsme si dali vínko a zaposlouchali se do koncertu žluté a modré v podání slunce, písku, nebe a moře. Všechno ale má svůj konec, příjemně naladěni jsme nastoupili do vozu a vyjeli teď už opravdu v obráceném směru: Avignon, Lyon, Dijon... Ještě nás zastavila jedna noc v Německu, útočiště nám poskytl hotel Akropolis nedaleko La Fontana (ten byl plný). Zprávy z domova strašily chumelenicemi a náledím, ale naštěstí pro nás se všechno zlé odbylo, když jsme si užívali sluníčka ve Francii, takže dálnice od hranic k hranicím byla suchá a sjízdná. Ba co víc, když už jsme fičeli kolem Plzně na Prahu, roztrhaly se mraky a vykouklo modré nebe se sluncem. Ať si někdo zkusí tvrdit, že jsme to nebyli my, kdo je spolu s výborným vínem z Francie dovezl až k nám. zb
Malá fotoreportáž k předcházejícímu článku, aby si užili i ti, kteří nemají facebook a nemohli si fotoseriály prohlédnout na profilu vinotéky. Komentáře netřeba, jen ten mistrál není vidět Po degustaci opouštíme sklep... Provence pod sněhem se hned tak nevidí. Z tohoto vinařství k nám přitéká např. luberon. Láhve různé velikosti, víno ve všech stejně pěkné. Vinice v Mas de Daumas Gassac
Change language