Aforismy k životní moudrosti

podstatu, a proto se tím jeho bytí nezabývá tolik, aby ztratilo zájem o všechno ostatní. To připadá jen
nejvyšší duchovní výtečnosti, která se označuje názvem genialita: neboť jen ona si bere za své téma bytí a
podstatu věcí v celku a absolutně. Odtud její hluboké chápání, úměrné jejímu individuálnímu zaměření,
vyjádřit se v umění, poezii nebo filosofii. Proto je jedině člověku tohoto druhu naléhavou potřebou
nerušené zabývání se sebou, svými myšlenkami a díly, vítanou je mu samota a volný čas nejvyšším
dobrem, všechno ostatní může postrádat, ba dokonce, když to máje mu to k tíži. Jen o takovém člověku
můžeme tedy říci, že jeho těžiště je zcela v něm. Z toho je také jasné, že nanejvýš vzácní lidé tohoto
druhu, dokonce při nejlepším charakteru, se tak bezmezné a niterně neangažují v přátelství, v rodině a
obecních věcech, jako mnoho jiných: neboť se mohou utěšit jen sami sebou. V tom je izolující prvek,
který je tím účinnější, když dosahuje toho, čím se ostatní nemohou dokonale uspokojit. Proto ani pořádně
nemohou vidět sobě podobné, ano, ve všem a v každém vždy pociťují to heterogenní, a postupně si
zvykají žít mezi lidmi jako nejodlišnější bytosti a ve svých myšlenkách o nich používají ne první, ale třetí
osobu plurálu.
Z tohoto hlediska se nám jeví ten, koho příroda v intelektuálním ohledu bohatě vybavila, jako
nejšťastnější; tak je jisté, že subjektivní nám leží blíže než objektivní, jehož působení, ať už je jakéhokoli
druhu, je vždy zprostředkováno subjektivním, a je tudíž jen sekundární. To dokazuje také krásný verš:
Πλουτος o της ψυχης πλουτος μονoς εστιν αληϋης,
Τ'αλλα δ'εχει ατην πλειονα των κτεανων. *
Lucian. in Anthol. 1,67.
* Bohatství duše je jediné opravdové bohatství, však honba za vnějším majetkem zaslepuje.
Takový vnitřní boháč nepotřebuje z vnějšku nic víc než negativní dar, totiž volný čas, aby mohl vzdělávat
a rozvíjet své duchovní schopnosti a mohl užívat své vnitřní bohatství, tedy vlastně jen dovolení smět být
celý život, každý den a každou hodinu zcela sám sebou. Jestliže je někdo určen k tomu, aby otiskl stopu
svého ducha celému lidskému pokolení, pak pro něj existuje jen jedno štěstí či neštěstí, totiž, když se mu
umožní dokonale vzdělat své vlohy a uskutečnit svá díla - nebo se mu v tom brání. Všechno ostatní je pro
něj malicherné. Vidíme tedy, že velcí duchové všech dob dávali volnému času největší hodnotu. Neboť
volný čas jednoho každého je natolik hodnotný, jak je hodnotný on sám. „Blaženost jest v prázdni", říká
Aristoteles (Etika Níkomachova, Praha 1996, s. 264) a Diogenes Laertios (II, 5, 31) zpravuje, že Sokrates
„chválil volný čas jako nejkrásnější majetek". *
* Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Pelhřimov 1997. s. 92.
Tomu odpovídá, že Aristoteles (Eth. nic. X, 7, 8, 9) označuje filosofický život za nejšťastnější. Patří sem
i to, co říká v Politice (IV, 11): τον ευδαιμονα βιον ειναι τον κατ αρετη ν ανεμποδιστον, což v překladu ν
zásadě udává: „největší štěstí je moci cvičit svou znamenitost, ať už je jakéhokoli druhu“. To je v souladu
i s Goethovým výrokem ve Vilému Meisterovi: „Kdo je s talentem zrozen k talentu, nachází v něm své
nejkrásnější bytí". - Mít volný čas je však nyní cizí nejen obyčejnému údělu, ale i obyčejné povaze
člověka: neboť jeho přirozeným určením je, že svůj čas tráví obstaráváním toho, co je nutné pro existenci
jeho a jeho rodiny. Je synem nouze, ne svobodné inteligence. Příslušně tomu se volný čas stává
obyčejnému člověku brzy zátěží, ba konečně utrpením, když jej není schopen vyplnit prostřednictvím
všemožně vymýšlených a fingovaných účelů, hrou, prostě zabít jakýmkoli způsobem: z téhož důvodu se mu
stává hrozbou, neboť právem znamená difficilis in otio quies (obtíž najít ve volnu klid). Z druhé strany je
však intelekt rozšířený daleko nad normální míru právě tak abnormální, jako nepřirozený. Nadaný člověk
však volný čas potřebuje, právě ten volný čas, který jiného hned zatěžuje a hned kazí; neboť bez něj je
ujařmeným Pegasem, tedy nešťastným. Setkají-li se však obě nepřirozenosti, vnější a vnitřní, pak je to
velké štěstí: neboť člověk takto obdařený si vede život vyššího druhu, totiž život uvolněný od obou
protikladných zdrojů lidského utrpení, nouze a nudy, či starostlivého shánění pro bídnou existenci a
neschopnosti snést volný čas (tj. svobodnou existenci). Oběma zlům se člověk vyhne jen tak, že je
vzájemně neutralizuje a vyruší.