Aforismy k životní moudrosti

(Epist. 1,11, v. 27)
* Podnebí, ne duši, změní ti, kdo se plaví za moře.
Co se však z druhé strany týká hlavy vybavené velkými schopnostmi, která jediná se smí odvážit řešit
velké a obtížné problémy týkající se obecného a celku, pak bude sice pracovat na tom, aby si co možná
rozšířila svůj obzor, ale vždy rovnoměrně, na všechny strany, aniž by se příliš ztrácela v jedné zvláštní
oblasti, známé jen malému množství lidí, tj. aniž by příliš zacházela do specialit nějaké jednotlivé vědy,
nemluvě už o tom, aby se zabývala nějakou mikrovědou. Neboť pro takového člověka není nutné, aby se
staral o těžko přístupné předměty v zájmu oslabení konkurence, nýbrž látku k novým, důležitým a
správným kombinacím mu dá právě to, co je všem při ruce. Úměrně tomu však mohou jeho zásluhu ocenit
všichni, jimž jsou známa data, tedy velká část lidského pokolení. Na tom se zakládá mocný rozdíl mezi
slávou, dosažitelnou pro básníky a filosofy, a věhlasem, k němuž mohou dospět fyzikové, chemici,
anatomové, mineralogové, zoologové, filologové, historici atd.
Kapitola V.
Předpisy a zásady pro život
Ještě méně než kde jinde si zde kladu za cíl úplnost, neboť jinak bych musel opakovat mnohá, zčásti
vynikající životní pravidla, sestavená mysliteli všech dob, od Theognida a Pseudosalomona, až
k Rochefoucauldovi; přičemž bych se také nemohl vyhnout mnoha široce známým obecným místům.
S úplností však většinou také odpadá systematické uspořádání. Člověk se může utěšit tím, že obojí ve
věcech tohoto druhu má téměř nevyhnutelně za následek nudu. Podal jsem zde pouze to, co mě právě
napadlo, zdálo se mi hodné sdělení a co, nakolik si vzpomínám, nebylo ještě řečeno, alespoň ne zcela a
právě takto, tedy právě jen paběrky k tomu, co na tomto nepřehledném poli už vykonali jiní.
Abych přesto vnesl do velké rozmanitosti sem příslušejících náhledů a rad jistý pořádek, chci je rozdělit
na všeobecné, pak na takové, jež se týkají našeho chování k sobě samým a k druhým, a konečně k běhu
světa a osudu.
A. Všeobecné
1) Za nejvyšší pravidlo veškeré životní moudrosti pokládám jednu větu, kterou vyslovil Aristoteles jen
tak mimochodem v Etice Nikomachově (VII, 12): „... rozumný člověk následuje toho, co jest bezbolestné,
nikoli však toho, co jest příjemné." *
* Etika Níkomachova, Praha 1996, s. 191.
Pravda tohoto tvrzení spočívá v tom, že všechen požitek a štěstí je negativní povahy, naopak bolest
pozitivní. Výklad a zdůvodnění této poslední věty lze najít v mém hlavním díle, sv. 1, § 58. Přece ji však
chci vysvětlit ještě i zde na každodenním faktu. Je-li celé tělo zdravé, až na nějaké malé bolavé místo,
neuvědomujeme si zdraví celku, ale obracíme neustále svou pozornost k bolesti zasaženého místa a
pohoda celkového životního pocitu je zrušena. - Právě tak, když nám všechny záležitosti vyjdou podle
našich úmyslů, až na jednu, máme ji neustále v hlavě, ač byla jen nepatrného významu: myslíme často na
ni a málo na všechny důležité věci, které vyšly podle nás. - V obou případech je omezována vůle, jednou,
jak se objektivuje v organismu, podruhé, jak se objektivuje v úsilí člověka. U obou objektivací vidíme, že
její uspokojení působí vždy jen negativně, tudíž je nepociťujeme přímo, nýbrž si je uvědomujeme
nanejvýš cestou reflexe. Naopak její překážka je pozitivní, dává o sobě vědět sama. Každý požitek
spočívá pouze v odstranění této překážky, v osvobození od ní, a má proto krátké trvání.