Parkinson Help - VLNY - 13-2017 MAIL

ČTVRTLETNÍK VLNY PARKINSON-HELP Z. S. 

JAN ŠKRKAL – OTEC PARKINSONIÁD 

VÍCE NA STR. 23 

MOTTO: POMÁHÁM TOBĚ, POMÁHÁM TAK I SOBĚ

LÁSKA DIVY DOKÁŽE 

Marcela Vojtovičová 

Před léty do očí muže se dívala, 

jeden pohled stačil a ona se zamilovala. 

Těžko říci, kdo koho více tehdy miloval, 

když ten zázrak v lázních Čeladná se stal. 

Netrvalo dlouho, jejich svatba byla, 

lásku těch dvou prstýnky navždy zpečetila. 

Ty jsi byla jeho a on byl zase tvůj, 

jen vaše oči říkaly to, o čem jste si již dávno snívali. 

Radost, jako muška zlatá, chvíli při nich stála, 

než zpráva o Parkinsonovi na okno zaťukala. 

Ta žena se však nedala a svým způsobem 

s nemocí svého muže bojovat začala. 

V Rožnově klub založila, 

aby život lidem s Parkinsonem ulehčila. 

Na pomoc Lidku přivolala, 

aby těla ztuhlá rozhýbala. 

Besedy, cvičení, schůzky a rekondice, 

to je práce, která ji času zabere vždy nejvíce. 

Věřte, že jednoduché to není, 

připravit vše k našemu uspokojení. 

Dělá to však pro nás s potěšením a ráda, 

porazit Parkinsona, to by si ze srdce přála. 

Ten se však drží zuby, nehty, 

bojovat s ním, není úkol vůbec lehký. 

Pět let klub v Rožnově máme, 

nemoci přibývá, a tak se rozrůstáme. 

Vlaďce, Lidce i spřízněným duším děkujeme, 

že budeme pravidelně cvičit, to my slibujeme. 

Vlaďce a Honzovi chceme přát, hodně štěstí, zdraví, 

aby ještě mnoho let se vzájemně milovali. 

Ruce své propletou, oči se setkají, 

sny svoje budou snít, a to čas zastaví! 

Za Klub Parkinson - Help Rožnov pod Radhoštěm 

Marcela Vojtovičová

SLOVO 

ŠÉFREDAKTORKY 

Vážení a milí čtenáři, 

opět nastal podzim, čas krátkých dnů 

a dlouhých večerů. Miluji chodit po horách, 

toulat se přírodou, objevovat krásy okolí, a tak 

se přiznám, že vlhké, sychravé dny zrovna 

nemusím, neboť mě nutí více se schylovat do 

tepla domova. Ale co, říkám si, konečně bude 

OBSAH 

Úvodní slovo 3 

Novinky z DS Háje 4 

Na odborné téma 5–8 

Z klubů: 

Český Ráj 9 

Praha 10 

Rožnov pod Radhoštěm 11–12 

Ostrava 13–15 

Karlovarsko 16 

10. Parkinsoniáda 17–19 

Unie Roska na Parkinsoniádě 20–22 

Zamyšlení Honzy Škrkala 23 

Fejeton - Elektrický skútr 24–25 

Fejeton - Korsika 25–28 

Jeden z nás - Václav Veselý 29–30 

Jsou s námi - Liduška Babiánová 31–35 

Okénko - Kurkuma 35–36 

Klinické studie/hodnocení 36–38 

Jako vždy na jedničku 39 

více času věnovat se ostatním koníčkům. 

Mimo jiné, ráda archivuji rodinné fotografie. 

A tak vybírám ty nejhezčí pořízené snímky, 

lepím je do alba a vybavuji si letní zážitky, jež 

zachycují. Z příspěvků našich čtenářů jsem 

se přesvědčila, že i oni rádi vzpomínají na 

léto, na prázdniny, na dovolenou. Přitom se 

nejedná pouze o vzpomínky soukromé, ale, 

a především, o vzpomínky ze společných 

setkání parkinsoniků, jejichž vyvrcholením 

jistě bylo setkání na 10. Parkinsoniádě, 

již tradičně pořádané spolkem Parkinson 

Slovácko v čele s manžely Škrkalovými, 

kterým za vše patří naše velké poděkování. 

Přeji vám hezké chvilky strávené nad VLNAMI. 

Za redakci časopisu 

Hana Hettychová 

Vlny číslo 13/2017 

Vydává Parkinson-Help z. s. 

IČ 22754059 

Registrováno pod číslem: MK ČR E 22279 

Vychází v říjnu 2017. 

Redakce: 

Mgr. Hana Hettychová 

Jana Večlová 

Roman Pošta 

Marie Salavcová 

Martina Uhrová 

Mgr. Vlaďka Malíková 

Redakční rada: 

prof. MUDr. Robert Jech, Ph. D. 

odb. as. MUDr. Kateřina Menšíková, Ph.D. 

odb. as. MUDr. Tereza Uhrová, Ph.D. 

Mgr. Dagmar Zavadilová 

Bankovní spojení: č. ú. 251244245/0300 

Adresa: Parkinson-Help z.s. 

Dürerova 2177/18, 100 00 Praha 10 

č.ú. veřejné sbírky: 268127424/0300 

DMS PARKI na telefon 87 777 

DTP a design: Vítězslav Jančák 

http://grafik.ujancaku.net 

Tisk: www.tiskdo1000.cz 

Foto obálka: Radek Frýsa 

4 VLNY 13/2017

ÚVODNÍ SLOVO 

Jako každý rok, i ten letošní, jsme ukončili 

půlroční sezónu aktivit s koncem 

školního roku. 

Klub P-H Praha už třetím rokem pořádal 

„Zvonkobraní“ v DS Zvonková na Praze 10. 

S obsluhou, přípravou a úklidem vydatně 

pomáhali dobrovolníci, bez kterých bychom 

to zvládli jen stěží. Dobré jídlo a pití 

s ledem bylo zcela na místě a bylo ho dost. 

AKTUÁLNĚ 

Z CENTRÁLY 

rozjet na dovolené, chaty, hlídat vnoučata 

či děti, a pokusili jsme se nabrat sil. 

Uprostřed prázdnin do klubové nečinnosti 

vstoupila 10. Parkinsoniáda. Na Moravu, 

kde se Parkinsoniáda konala, se nás 

celkem sjelo 47 a odvezlo se devět medailí. 

Při zoufalém vedru, je cestování dráhami 

a autobusy poměrně dost vyčerpávající 

pro zdravé, natož tak pro nemocné. 

Za úctyhodné reprezentování a za ochotu 

jet přes půl republiky vám děkuji. 

Právě na Parkinsoniádě jsem si uvědomila, 

jak skvělé lidi kolem sebe mám. 

A to i díky tomu, že se ochotně, jako 

jeden muž, chopili sedmi dortů a podle 

jejich velikosti nastoupili a popřáli 

Honzovi Škrkalovi k jeho nedávným 70. 

narozeninám. Bylo u srdce hřející vidět 

celé P-H sedět při večerním programu 

u jednoho stolu, jak si povídají, sdílejí 

si zážitky, či skotačí v tanečním rytmu. 

Klub P-H Rožnov ukončil sezónu tradičním 

„Grilování u Svobodů na vršku“. 

A i u ostatních klubů se činnost přes 

prázdniny pozastavila, abychom se mohli 

Mám vás ráda a těším se na další aktivity, 

které spolu prožijeme. 

Romana Skála-Rosenbaum 

VLNY 13/2017 5

CENTRUM 

PARKINSON 

NOVINKY Z DENNÍHO STACIONÁŘE – DS HÁJE 

Po prázdninovém odpočinku denní 

stacionář opět funguje v plném provozu. 

Klienti se vrátili z dovolených, ať už 

od moře, či z chaloupek. 

Máme pro vás určité pozvání a také 

několik novinek. 

V denním stacionáři DS Háje proběhl 

„Den otevřených dveří“, který se konal 

dne 3. října 2017. Od 10:00 proběhla 

prohlídka Domova, také se zodpovídaly 

případné dotazy účastníků. Další 

akcí bude Vánoční jarmark, který 

proběhne v našem domově ve středu 

13. listopadu 2017 od 16:00. 

Tímto se s vámi loučím, i když zůstávám 

stále ve styku s klienty s Parkinsonovou 

nemocí a těším se s vámi na 

viděnou nejpozději 11. dubna 2018 na 

společném setkání ku příležitosti Světového 

dne Parkinsonovy nemoci. 

Romana Kolářová 

A teď k těm novinkám. Do stacionáře 

nastoupil nový kolega Dominik. Máme 

z toho radost, protože mužských je 

v sociálních službách jako šafránu. Další 

novinkou je, že se po mateřské dovolené 

vrací vedoucí Denního stacionáře 

Lucie Holušová. Denní program a otevírací 

doba stacionáře zůstává beze 

změn. Telefonní čísla se rovněž nemění. 


NA ODBORNÉ 

TÉMA 

POSTAVENÍ ZDRAVOTNICKÉHO ASISTENTA 

V OŠETŘOVATELSKÉM TÝMU – ANEB KDYŽ 

DVA DĚLAJÍ TOTÉŽ, NENÍ TO TOTÉŽ 

Mgr. Patrik Burda 

Anotace: 

Příspěvek pojednána o kompetencích nelékařských 

zdravotnických pracovníků. Jedná 

se o srovnání kompetencí mezi zdravotnickým 

asistentem a všeobecnou sestrou. 

Autor si uvědomuje obtížnost orientace 

v jednotlivých profesích ve zdravotnických 

službách. Problém s orientací „kdo je kdo“ 

nemají jen pacienti a rodinní příslušníci, 

ale také někdy i zdravotníci samotní. Dle 

vyhlášky o činnostech zdravotnických pracovníků 

a jiných odborných pracovníků 

jsou stanoveny kompetence jednotlivých 

profesí. Bohužel, v praxi je často tato vyhláška 

těžko uchopitelná a nejsou výjimkou 

situace, kdy dochází k porušování 

této vyhlášky a na zdravotnické asistenty 

jsou kladeny úkoly, které jim nenáleží. Ve 

zdravotnickém zařízení může docházet 

k situaci, kdy některé činnosti, které patří 

do rukou všeobecné sestry, přebírají zdravotničtí 

asistenti. Je potom paradoxem, 

kdy zdravotnický asistent vykonává vyšší 

kompetence, na které není během kvalifikační 

přípravy připravován (za tabulkový 

plat zdravotnického asistenta vykonává 

práci zdravotní sestry). 

Kdo je zdravotnický asistent 

Zdravotnický asistent je maturitní 

obor, který se studuje na středních 

zdravotnických školách. Jedná se 

o čtyřleté denní studium nebo pěti 

leté večerní studium. Podmínkou pro 

přijetí je splnění povinné školní docházky 

a příjímacího řízení (na tomto 

místě je nutno uvést, že průměr známek 

ze základní školy bývá mnohem 

horší než při oboru všeobecná sestra 

v minulosti – dle názoru autora není 

možno i z tohoto důvodu vrátit vzdělávání 

sester na střední školy). Vzdělávání 

vychází z Rámcových, potažmo 

Školních vzdělávacích programů. 

Druhým způsobem, jak získat kvalifikaci, 

je vzdělávací program akreditovaného 

kvalifikačního kurzu ministerstva 

zdravotnictví ČR (jedná 

se o 900 hodinový kurz). Dle názoru 

autora není možno všechna témata 

probrat jako při přípravě na střední 

zdravotnické škole. 


NA ODBORNÉ 

TÉMA 

Kompetence zdravotnického asistenta 

a všeobecné sestry 

Není cílem tohoto článku poukázat 

na kompetence dle vyhlášky. Ovšem 

jsou situace, kdy se neorientují v problematice 

ani zdravotníci samotní. 

Z vlastní zkušenosti autora, jako učitele 

na střední zdravotnické škole a všeobecné 

sestry, lze jako příklad uvést: 

• zjišťování informací, hodnocení, 

škály (zdravotnický asistent získává 

informace nutné ke stanovení ošetřovatelských 

problémů, ovšem hodnocení 

a škálování patří do rukou 

všeobecné sestry) 

• podávání léčebných přípravků (problém 

nastává u podávání přípravků 

intravenózní cestou, což patří do 

rukou všeobecné sestry, ale z důvodu 

personálního zajištění chodu 

oddělení toto běžně vykovávají zdravotničtí 

asistenti, kteří tuto problematiku 

nemají odučenou a nacvičenou, 

jedná se jen o informační téma 

v rámci studia) 

• měření a hodnocení fyziologických 

funkcí (zdravotnický asistent je může 

měřit, ale již by je neměl vyhodnocovat. 

V úplném extrému by to znamenalo, 

pokud by natočil EKG a pacient by 

měl na křivce patologii, asistent toto 

nemusí poznat a může dojít k prodlení) 

• převazy (asistent může asistovat při 

tomto výkonu, ale již by neměl určovat 

a popisovat v jaké fázi je rána, jaký 

stupeň hojení vykazuje a jaké převazové 

materiály je vhodné použít) 

A co dál… Asistenty nahradí praktické 

sestry 

V poslední době, nyní dokonce Parlamentem 

ČR a senátem, prošla novela 

zákona o vzdělávání nelékařských 

profesí, kdy by po absolvování střední 

zdravotnické školy a roku na vyšší odborné 

škole byla udělena absolventu 

kvalifikace praktické sestra (v praxi by 

tedy přibyla další pozice se svými kompetencemi, 

tzn. mezi sanitáře, ošetřovatele, 

zdravotnické asistenty, všeobecné 

sestry pracující pod odborným 

dohledem či bez odborného dohledu 

by přibyla pozice praktická sestra). Pro 

pacienty by orientace mezi jednotlivými 

nelékařskými profesemi byla velmi 

složitá. Také se uvažuje o změně v odborném 

dohledu pro budoucí praktické 

sestry, kdy je dle novelizace zákona 

stanoveno, že dohlížející zdravotnický 

pracovník musí být nepřetržitě telefonicky 

dostupný s fyzickou dosažitelností 

do 30 minut, dále odborný dohled 

může provádět také lékař. 

Dle názoru autora tato novelizace není 

šťastná z několika důvodů: 

• v multidisciplinárním týmu by praktická 

sestra byla jediná bez vysokoškolského 

vzdělání (multidisciplinární 

tým tvoří lékař, fyzioterapeut, 

nutriční terapeut, sociální pracovník, 

psycholog, ergoterapeut, atp.) 

• činnosti vykonávající při poskytování 

ošetřovatelské péče jsou čím, více 

složitější a náročnější nejen na technické 

provedení, ale také na teoretické 

poznatky 


NA ODBORNÉ 

TÉMA 

• na střední školy jsou přijímáni studenti, 

kteří by před časem navštěvovali 

učební obor (někdy není možné 

z jejich hlediska pojmout množství 

informací, které potřebuje praktická 

sestra ke své práci, např. aplikace 

infuzních roztoků, zavádění invazivních 

vstupů atd.) 

oddělení, ap.). Konfrontace se smrtí 

v instituci (ve zdravotnickém zařízení) 

není pro žáky šťastná (často 

právě zdravotnická zařízení nejsou 

schopna správně uchopit problematiku 

paliativní péče a provádět důstojnou 

péči o umírajícího až do jeho 

poslední chvíle). 

Zdravotnický asistent z pohledu učitele 

na střední zdravotnické škole 

Zdravotnický asistent má své místo 

v ošetřovatelském týmu (jsou zdravotnická 

zařízení, která dokázala uchopit 

tuto profesi a problematiku jejích 

kompetencí, a ve kterých již léta není 

problém v dané oblasti). Zdravotnický 

asistent není všeobecná sestra, obě 

profese mají rozdílná kurikula vzdělání, 

rozdílnou přípravu a své kompetence. 

I přes jistý souhlas se současným modelem 

vzdělávání všeobecných sester 

autor vnímá určité problémy při přípravě 

na povolání. 

Největší problémy při přípravě 

zdravotnických asistentů v následujících 

oblastech: 

• Věk – kdy žák střední zdravotnické 

školy odchází na praktickou výuku 

do zdravotnických zařízení (obor 

Ošetřovatel ve 2. ročníku a obor 

Zdravotnický asistent ve 3. ročníku) 

ve věku 16, respektive 17 roků. Dle 

názoru autora je tento věk nízký na 

setkávání s bolestí, utrpením či smrtí 

(praktická výuka většinou začíná 

na pracovištích, jako jsou léčebny 

pro dlouhodobě nemocné, interní 

• Problémy výuky – při přípravě na 

povolání jsou vyučována témata 

podle Rámcových vzdělávacích programů 

a mohou nastat paradoxní 

situace, kdy se žák setkává v praxi 

s péčí o těžce nemocné a umírající 

pacienty, přičemž teoreticky je tato 

problematika probírána v rámci 

přednášek předmětu psychologie až 

ve 4. ročníku. 

• Způsob péče vzorů – současná situace 

ve zdravotnictví není dobrá 

nejenom v oblasti personální kritické 

situace, ale také v podmínkách. Zdravotníci 

jsou často přepracovaní, demotivovaní 

a unavení. Toto vše se odráží 

nejen na přístupu ke studentům, 

ale také na způsobech komunikace, 

přístupem ke své profesi a předávání 

nevhodných informací budoucím 


NA ODBORNÉ 

TÉMA 

zdravotníkům. I když pro studenty 

jsou sestry z praxe vzorem, setkávají 

se skutečností, kdy jsou odrazováni 

od práce ve zdravotnictví, jsou nabádáni 

k tomu, aby neposkytovali kvalitní 

péči (takhle to nedělejte, v praxi 

je to jinak, naučte se podávat infuze, 

stejně to budete dělat, atp.) 

• Izolace od reality – studenti bývají 

často odtrženi od reality, bolest a utrpení 

znají z PC her, popř. z videí na 

You-Tube. Problém nastává z komunikací 

face to face, kdy studenti sice 

dokáží komunikovat přes sociální 

sítě, ale běžná komunikace v určitých 

situacích jim činí problémy. Odtržení 

od reality u nich nastává i v tom smyslu, 

že mohou z televizních seriálů 

vnímat, jak je medicína všemocná, 

a že se v ní vše odehrává jako v seriálech 

z urgentních příjmů. 

Jak se budí víly 

Jan Ztepilý 

Krajka je z pavučin, kapiček rosy, 

malířem jitro, co každou noc kosí. 

Tma již je v nesnázích, odchází záhy, 

k slunci se nakloní nebeské váhy. 

Hlavy své znavené uložit musí, 

bytosti andělské, co den je dusí. 

S příchodem stmívání jejich moc sílí, 

vílám je znamením, magickou chvílí. 

Rozbřesk jsou hvězdy, plující oblohou, 

nyní se před Tebou, skrývat již nemohou. 

Procitnou ze snění, v nadvládě noci, 

stanou se ve chvilce, geniem loci. 

Autor fotografie: Radek Frýsa 

Novinka na trhu 

Lehké skládací elektrické vozíky 

FLEXiThrone 

informace včetně foto a videa 

můžete zhlédnout na 

http://www.flexithrone.cz/ 


Z KLUBŮ 

Klub Parkinson-Help 

ČESKÝ RÁJ 

předsedkyně: Helena Váňová 

místopředseda: Vlastimil Kolář 

kontakt: ceskyraj@parkinson-help.cz 

Z plánovaných akcí bych vám chtěla 

představit ještě tu, na kterou se já 

osobně velmi těším, a kterou plánujeme 

na začátek roku 2018. Pod názvem 

„Setkání šikovných ručiček“ proběhne 

setkání parkinsoniků, které láká cokoli 

tvořit vlastníma rukama. Jana Večlová 

Naše první setkání po prázdninách 

proběhlo v sobotu 16. září. Navštívili 

jsme Muzeum motocyklů v Borku, 

zacvičili jsme si v Domě pečovatelské 

služby v Radvánovicích pod vedením 

naší cvičitelky Mileny Špínové. Odpoledne 

se slova ujala ředitelka Parkinson-Help 

Romana Skála-Rosenbaum. 

Představila nám některé pomůcky, 

které usnadňují život zdravotně postiženým, 

vyzkoušeli jsme si pár fíglů, 

jak obelstít „OFF stav“ - tuto informaci 

uvítali především noví členové klubu 

a jejich partneři. 

Z plánu činnosti 

„Tančíme nejen s parkinsonem“ 

- pokračujeme v oblíbeném cvičení 

v rytmu hudby s lektorkou Lucií Pfeiferovou. 

Zacvičit si můžete každý pátek 

v Klubu Aktivních Seniorů (KAS), Žižkova 

ulice 2047, Turnov. 

Setkání v Liberci - zájemci o členství 

i stávající členové nás najdou každý druhý 

čtvrtek od 16 do 17 hodin v klubovně 

Komunitního střediska Kontakt v Liberci, 

Palachova 504/7, v 5. patře (přesné 

termíny najdete na našem webu). 

a Václav Veselý nám pomohou s tvorbou 

obrázků, Renata Jarošová nás naučí 

tvořit z pedigu nebo vyrábět krásné 

figurky z korálků a drátků. 

Podrobnosti najdete na našich stránkách 

http://www.parkinson-ceskyraj.cz 

Helena Váňová 


Z KLUBŮ 


PRAHA 

předsedkyně: Jana Večlová 

místopředseda: Roman Pošta 

kontakt: praha@parkinson-help.cz 

Klub Parkinson-Help-Praha má novou 

předsedkyni klubu 

Bylo to po mne těžké rozhodnutí, nahradit 

Janu Večlovou ve funkci předsedkyně 

klubu, ale protože Janu znám již dlouho, 

a vím, čím musela v posledním půl roku 

Pro ty, co mne neznají: 

Jmenuji se Marta Veselá, narodila jsem 

se v Jeseníku. Své dětství jsem prožila 

na Dobříši u babičky a dědy. Vzhledem 

k tomu, že babička měla obchod 

s hračkami, prožila jsem snad nejkrásnější 

dětství na světě. 

Vystudovala jsem střední hotelovou 

školu se zaměřením na gastronomii, 

která mne moc baví. Pracuji v mateřské 

škole jako vedoucí stravování 

a často po práci jezdím dělat rauty na 

různých prestižních akcích. 

projít, souhlasila jsem s nabídkou Romany 

Skála-Rosenbaum, že povedu klub 

Praha minimálně do konce roku. Budu 

se snažit, aby naše schůzky a společné 

akce byly zajímavé, abyste dostali všechny 

informace, budu ráda, když přijdete 

sami s nějakou iniciativou, jak si zpříjemnit 

den, schůzi nebo nějaký výlet. 

Mám ráda práci v kolektivu, do něhož 

si vybírám lidi zejména podle kvality 

práce a podle toho jak se chovají. Kolikrát 

je lepší obyčejný člověk, který se 

umí chovat a pracovat než arogantní 

šéf ověnčený tituly. 

Marta Veselá 

vesela.marta@seznam.cz 


Z KLUBŮ 


ROŽNOV POD 

RADHOŠTĚM 

předseda: Vlaďka Svobodová 

místopředseda: Jan Svoboda 

kontakt: parkinson-roznov@seznam.cz 

Jarmark neziskových organizací 

Stalo se již tradicí, že v měsíci září probíhají 

v našem městě Rožnov pod Radhoštěm 

Dny sociálních služeb. 

V úterý 5. 9. 2017 se jako první konala 

přednáška: „Žijí mezi námi!“ na téma 

Parkinsonova choroba, která proběhla 

v zasedací místnosti Městského 

úřadu. Pracovnice „Stromu života“ seznámila 

přítomné s pomůckami pro 

nemocné, a také s možností využití 

služeb domácí péče. 

Poté se ujal slova MUDr. Martin Nevrlý 

z Fakultní nemocnice v Olomouci. Ve 

své přednášce probral všechny příznaky 

onemocnění PN a současné možnosti 

jejich léčby. 

Vyslovil i smutnou skutečnost, že i když 

v mnoha nemocech nastává kýžený 

obrat a výzkumy pokročily v léčbě 

např. Alzheimerovy nemoci, u Parkinsonovy 

nemoci se žádný převratný obrat 

ve výzkumu nekoná a nemoc nadále 

patří k nevyléčitelným. 

Pana doktora Nevrlého doplnila vrchní 

sestra Mgr. Petra Řeháková a vedoucí 

sestra Centra pro diagnostiku a léčbu 

neurodegenerativních onemocnění při 

FN Olomouc Renata Coufalová, a to 

především praktickými radami pro nemocné 

PN. 

Je třeba poděkovat pracovníkům Městskému 

úřadu za to, že tuto přednášku 

VLNY 13/2017 13

Z KLUBŮ 

a besedu umožnili a poděkovat především 

hostům z Fakultní nemocnice 

v Olomouci, že si na nás udělali čas 

a erudovanou přednáškou seznámili 

všechny přítomné (a byl jich plný sál) 

s touto nevyléčitelnou nemocí, možnostmi 

léčby a neocenitelnými praktickými 

radami. Děkujeme! 

Další den proběhl na náměstí Jarmark 

neziskových organizací v sociální oblasti. 

Prezentaci našeho klubu provedla 

paní Lidka Babiánková, horlivá 

propagátorka chůze s Nordig-wolking 

holemi. Představila náš klub, který 

bude letos slavit 5. výročí vzniku. Na 

připraveném pódiu probíhal kulturní 

program, který provázel všechny Dny 

sociálních služeb. Jak již bylo řečeno, 

Dny se staly tradicí, a tak se můžeme 

opět těšit na příští ročník. 



Z KLUBŮ 


OSTRAVA 

předseda: Ing. Jiří Ocelka 

místopředseda: Ing. Eva Kubelková 

kontakt: ostrava@parkinson-help.cz 

Konference ke světovému dni Parkinsonovy 

nemoci – Polsko 

V naplánovaný čas, paní doktorka - 

neuroložka Anežka Gorkowska z místní 

kliniky program zahájila. Její první 

slova k předsedovi Klubu parkisoniků 

Jastrzembie, panu Karlu Kuraszovi 

směrovala a s velkou kyticí v náručí mu, 

za vzornou a dlouhodobou 18letou činnost 

a práci, kterou pro nemocné vykonal 

a dosud vykonává, děkovala. 

Členové ostravského klubu Parkinson-Help 

již delší dobu udržují přátelství se svými kolegy 

z Polska, kteří je letos v červnu pozvali 

na slavnostní konferenci konanou ve městě 

Jastrzembie-Zdroj. 

Setkali jsme se 12. 6. 2017 na Univerzitním 

náměstí v Karviné, byli jsme čtyři. 

Počasí nám přálo, a tak jsme společně 

vyrazili na onu konferenci. No ale, aby 

nějaká vzpomínka na tento den nám 

zůstala, musím přiznat, že hned po 

ránu jsme v Polsku trochu i zabloudili. 

Ale vše se v dobré obrátilo a do cíle 

jsme v čas dorazili. 

Milé bylo přivítání - členové z Warszawy, 

Lodzie, Katowic i Trzebinia, se 

k nám hned ubírali a mile nás vítali, i slzičky 

se v očích objevili. 

Dále přednášky lékařů a rehabilitačních 

sester dle plánu následovaly. Rovněž 

kulturní program nechyběl - i národní 

písně ze Slezska jsme si společně 

zazpívali. Na závěr prohlídku lázeňským 

parkem jsme absolvovali. 

Pořadatelé všem účastníkům popřáli hodně 

zdraví, poděkovali za účast a tlumočili, 

abychom se o své dojmy ze společného 

setkání se svými přáteli doma podělili. 

Za Klub Parkinson-Help Ostrava 

Anna Koleková 


Z KLUBŮ 

Ostravská Parkiniáda 

Letošní ostravská PARKINIÁDA proběhla 

v sobotu 10. 6. 2017 v Centru 

volného času v Ostravě-Porubě. Počasí 

nám tentokrát nepřálo - pršelo, nás 

to ovšem nezaskočilo, a dá se říct, že 

v počtu 50 účastníků se nás z celé republiky 

sešlo. 

Prezentace v 9:30 začala. V 10:30 předseda 

soutěžící i doprovod přivítal, vzácné 

hosty a vedení z Prahy představil. 

Ředitelka P-H, Ing. Romana Skála – Rosenbaum 

štěstí soutěžícím popřála. 

Soutěžilo se ve stolním tenise či v Holandském 

biliáru (my tomu šupec v Ostravě 

říkáme). Rovněž motoriku rukou 

jsme si vyzkoušeli a rybičky lovili. Uzly na 

motouz se nám také hezky dařili. Organizační 

skupina ostravského klubu nám, 

jako každým rokem, svačinku a škálu 

různých zákusků k posilnění připravila. 

Na svačinku se vždy všichni moc těšíme, 

protože nám pekárna Illík chleba darem 

dodává. Účastníci se již předem doptávají, 

zda ten chutný chléb s domácím 

sádlem a cibulí opět ochutnají. 

Že se všichni soutěžící snaží, to nám 

fotografiemi zdokumentuje a na po- 


Z KLUBŮ 

zvání vždy ráda mezi nemocné přijde 

paní Mgr. Jana Janošcová. Ne vždy se 

setkáváme s takovým přístupem. 

Velmi nás to povzbuzuje k chuti do 

další činnosti. Snaha podporovat 

v aktivitě nemocné, a tím jim pomáhat 

zvládnout jejich bolesti a strasti, 

není marná a viditelně přináší radost 

a spokojenost. 

Než jsme se nadáli, bylo tu vyhlašování 

vítězů. Začalo loučení a my se ubírali 

plni nových zážitků ke svým domovům. 

Děkujeme touto cestou všem organizátorům 

za přípravu celé akce a za krásně 

strávený čas v jejich společnosti. 


Čas ubíhal a nastal čas oběda. Byl připraven 

guláš, který nám přichystala 

Farma Růžďka s.r.o., provozovna Ostrava-Svinov. 

Musíme firmu pochválit, 

zaslouží si to, protože gulášek neměl 

žádnou chybičku. Účastnici si dopřávali 

i nášup. Počasí bylo stále deštivé, 

a tak jsme jednu soutěž nezvládli 

- ruské kuželky. 

ŽIVOTNÍ JUBILEUM OSLAVÍ: 

Jana Mráčková (listopad) 

Paedr. Jiří Luksík (listopad) 

Josef Vopálenský (listopad) 

Josef Mareš (listopad) 

GRATULUJEME! 

Bilbova píseň 

J.R. Tolkien 

U ohně sedím, přemítám, 

o všem, co jsem kdy viděl, 

o lučním kvítí, motýlech z letních dnů, 

kterými jsem šel. 

O žlutém listí, babím létě, 

v tolika prošlých podzimech. 

O mlze, o stříbrném slunci, 

svištění větru ve vlasech. 

U ohně sedím, přemítám, 

jaký to bude asi svět, 

až budu muset zimu zřít 

a jaro - to už nevidět. 

Vždyť všechno co jsem neviděl, 

je víc nežli co viděné. 

A každé jaro v každém háji 

je vždycky jinak zelené. 


Z KLUBŮ 


KARLOVARSKO 

předsedkyně: Jana Patočková 

místopředsedkyně: Martina Uhrová 

kontakt: janinka1961@gmail.com 

Cesty po jihozpadní Anglii 

S odchodem prázdnin se většina z nás 

navrátila do svých domovů a ke každodení 

práci. Zážitky letních dnů jsou 

pro nás již pouhou vzpomínkou. Tak 

jako každý rok, 

stejně i letos, jsem 

strávila velkou část 

léta na jihozápadě 

Anglie v hrabství 

Cronwol. Jedná se 

o nádhernou část 

ostrova, kde je 

i v lednu slunečné 

počasí s teplotami 

kolem 15 stupňů. Moje návštěvy zde 

se vždy točí hlavně a především kolem 

vnoučat, ale pokaždé mi syn připraví 

nějaké to překvapení v podobě nezapomenutelných 

výletů do okolí. Mým 

velkým přáním bylo navštívit záhadné 

místo z doby, kdy vládl král Artuš. 

Stonehenge 

se nachází na Salisburské pláni. Návštěvníci 

tvrdí, že zde proudí neuvěřitelně 

pozitivní energie, a tak jsem se 

chtěla přesvědčit, co je na tom pravdy. 

Projížděli jsme kopcovitou krajinou 

jížní Anglie, když tu najednou se před 

námi otevřela širá pláň a na jejím obzoru 

se rýsovaly ohromné kameny tvořící 

magický kruh. Už jenom jejich výška 

vyráží člověku dech a přemýšlíte, jak to 

tenkrát lidé dokázali bez moderní techniky 

postavit. Je to opravdu mystické 

místo a i přes velké množství turistů 

panuje kolem klid a mír. Myšlenky vás 

vrátí do dávné minulosti a vy čekáte, 

že se každou chvíly objeví zástup druidů 

a kněžek provozujících starodávné 

náboženské rituály. Prostě nádhera! 

A nad tím vším dohlíží starý havran, 

kterého z klidu nevyruší ani děti žadonící 

o to, aby mohli ptáka pohladit. 

V těsné blízkosti se nachází stejnojmenné 

městečko, které si i dnes zachovalo 

atmosféru doby krále Artuše. Procházkou 

úzkými uličkami si v duchu představujete 

v zákrutu vyjíždějící rytíře ve zbroji 

doprovázející krásné dámy na koních. 

Když vyjdete z uliček ven a projedete silnicí 

tak úzkou, že se tam dvě auta vedle 

sebe nevejdou, rozprostře se před vámi 

planinana, na které se tyčí již zmíněná 

neuvěřitelná stavba kamených kvádrů. 

Neskutečně krásný pohled! 

Odjížděla jsem spokojená a nabitá klidem. 

Vůbec mi nevadilo, že začalo pršet 

a prudce se ochladilo. 

Jana Patočková 

předsedkyně klubu Karlovarsko 


Jak rožnováci prožívali výroční 

Parkinsoniádu 

10. PARKINSONIÁDA 


Loučili jsme se slibem nového setkání 

na cestě do Dubňan. 

Tak jako každý rok, tak i letos, jsme se 

setkali před 10. Parkinsoniádou u naší 

předsedkyně Vlaďky Svobodové. 

Je tu pátek a my vyrážíme na Jižní 

Moravu. Tak, jako poslední roky 

i letos je vedro k zalknutí, teploměr 

šplhá nad 30° C. Zastavujeme v Miloticích, 

kde jsme si prohlédli zámecké 

zahrady. Naši pozornost upoutal 

mořský orel, který svým rozpětím 

křídel a hrozivými skřeky přilétával 

na přivolání svého pána a budil 

v nás opravdu respekt. 

Každý z účastníků něco dobrého 

připravil, a tak se ochutnávala jedna 

dobrota za druhou. Zúčastnili se 

nově i manželé Zelenkovi, také manželé 

Janyškovi, Richtrovi a Maruška 

Salavcová, kteří se stali našimi členy. 

Diskutovalo se hlavně o nadcházející 

Parkinsoniádě, a s ní spojené 

návštěvě Dubňan. Zakončením byla 

příprava kotlíkové „vaječiny“ našimi 

chlapci pod odborným dohledem 

Honzy Svobody. Trvalo to trochu déle, 

neboť umíchat 120 vajec není jen tak, 

ale nakonec si všichni pochutnali. 

Po příjezdu do Dubňan a ubytování 

se již chystáme na večerní program 

pod názvem „Třesení smíchem“ souboru 

Heleme se a Matýsek, který 

proběhl v Kulturním domě v Hodoníně. 

Celým večer nás provázel Láďa 

Šimek a potlesk nás všech patřil oběma 

souborům. 



Po horké noci, se probouzíme do soutěžního 

dne. Kluby z České republiky, 

Polska, Německa, Slovenska a ROSKY 

se řadí a následně nastupují na plochu 

haly. Všechny zúčastněné přivítal, jako 

již tradičně, Honza Škrkal. Připomněl 

minulé ročníky Parkinsoniády a popřál 

všem hodně zdaru v nadcházejících 

soutěžích. Parkinson hymna zakončila 

slavnostní část a začalo se soutěžit. 

Během dne dostali slovo Mgr. Oto 

Gál, Mgr. Dagmar Dupalová společně 

s ostatními fyzioterapeutkami. 

V tom vedru byla vítězství opravdu zasloužená. 

Našemu klubu se podařilo 

uspět na všech medailových pozicích. 

Antonín Janyška získal 1. místo v Bocca, 

Honza Svoboda 2. místo ve foukačce, 

Mirek Mičkal 3. místo ve stolním 



který popřál vítězům jednotlivých soutěží. 

Večerní program ukončil pěvecký 

mužský sbor spolu s cimbálovkou. 

Záštitu nad příštím, již 11. ročníkem 

Parkinsoniády, po dohodě převzal Slovenský 

klub, a tak se můžeme těšit na 

příští setkání na Slovensku. 

tenise a 4. místo v bowlinku, Pavel Bůček 

3. místo v Bocca. 

Nastal čas slavnostního předávání cen. 

Honza Škrkal přečetl zdravici prezidenta 

republiky Miloše Zemana. Předsedkyně 

P-H Romana Skála-Rosembaum 

za všechny poděkovala Honzovi i Helence 

Škrkalovým za jejich dlouholetou 

práci, kterou pro Parkinsoniky vykonávají. 

Na plochu nastoupili zástupci 

jednotlivých klubů s dorty, na kterých 

vyobrazená čísla představovala dobu, 

kdy se Parkinsoniáda konala. Tyto dorty 

předaly manželům Škrkalovým, společně 

s vydařenou obrazovou karikaturou. 

Za rožnovský klub se připojila předsedkyně 

Vlaďka Svobodová, která 

Honzovi předala obraz s jeho podobiznou 

a básní „Zlatý člověk“. 

Při následném předávání pohárů a medailí 

se v hale objevil pan Andrej Babiš, 

Závěrem je třeba poděkovat našim 

jednak doprovodům, kteří se o nás po 

celou dobu soutěží i mimo ně vzorně 

starali, ale především však manželům 

Škrkalovým - Honzo a Helenko, ještě 

jednou velké díky! 




UNIE ROSKA NA PARKINSONIÁDĚ 

Kolotoč oslav 25. výročí založení Unie 

ROSKA se roztáčí na plné obrátky. Na 

mnoha místech republiky probíhají od 

jara nejrůznější akce – mezinárodní rekondiční 

pobyt spolu se slovenskými 

přáteli v Luhačovicích, setkání pacientů 

s lékaři z MS center, koncert v Praze 

spojený s oceněním zasloužilých členů, 

oslavy Světového dne RS v Klimkovicích 

a Českých Budějovicích, sudoval 

v Bosonohách u Brna… 

O víkendu 4.–6. 8. 2017 se na chvíli 

zastavil i s roskaři z Brna, Kyjova a Ostravy 

na 10. Parkinsoniádě v Dubňanech 

u Hodonína. A zde byl opravdu 

velký důvod k oslavám. Nejen jejich 10. 

a naše 25., ale i 70. narozeniny skvělého 

a neúnavného organizátora Parkinsoniád 

Jendy Škrkala. A právě díky 

jemu jsme zde po čtvrté a inspirovali 

jsme se k pořádání Roskiády. 

V pátek 4. 8. 2017 jsme byli v Hodoníně 

v Kulturním domě na koncertě – směs 

scének, písniček, tanečků a vyprávění 

naladil všechny do slavnostní nálady. 

V sobotu byl hlavní sportovní den. Po 

nástupu 13 družstev včetně Unie RO- 

SKA a nezbytném přivítání hostů i přes 

velké horko se parkinsonici i roskaři vypořádávali 

s nástrahami nejrůznějších 

disciplín. Soutěžilo se ve foukačce, kopu 



na branku, střelbě hokejkou, hodu na 

koš, v šipkách, boccie, curlingu, stolním 

tenise, kuželkách i bowlingu. 

Po vyhlášení výsledků a předání medailí, 

diplomů, pohárů i dárků dostali 

Jenda Škrkal a jeho opora manželka 



Helenka spoustu dárků k narozeninám, 

ale hlavně jako poděkování za 

super organizaci všech ročníků. Předávání 

ocenění se zúčastnil i Andrej 

Babiš s náměstkyní hejtmana JMK 

Taťánou Malou. Zdravici poslal i prezident 

ČR Miloš Zeman. Večer pak pokračoval 

kulturním programem, i na 

zpěv a tanec došlo. 

Nejúspěšnější mezi roskaři byly Olga, 

Renáta a Vlasta A., které si vezou nejvíce 

medailí a pohárů. Mnozí byli na 

stupních vítězů jen jednou, na některé 

se tentokrát nedostalo, a to se oceňovala 

i bramborová medaile. 

Ale ani ti nemuseli být smutní. Už 15.– 

17. září 2017 měli totiž šanci se zlepšit 

na 1. Roskiádě ve Sportovním centru 

Nymburk. A právě Parkinsoniáda se 

stala inspirací v pořádání historicky 

prvních sportovních her roskařů. Vedle 

tradičních disciplín hod na koš, kop na 

branku, střelba hokejkou, šipky, hod 

do košíku využijeme i bazén, a to k plavání 

50 m volným způsobem. V případě 

příznivého počasí využijeme i skvělý 

venkovní areál – vrh koulí a pètanque. 

Děkuji všem, kteří se 10. Parkisoniády 

zúčastnili, i těm, co přijeli na 1. Roskiádu, 

která se konala pod záštitou vicepremiéra 

Pavla Bělobrádka, hejtmanky 

Středočeského kraje Jaroslavy Pokorné 

Jermanové, krajské radní pro sociální 

oblast Jaroslavy Němcové a starosty 

Nymburka Pavla Fojtíka. Opravdu není 

nutné zvítězit, ale trochu si zasportovat 

a přijít mezi kamarády. 

Akce jsme se mohli zúčastnit díky státním 

dotacím MZ ČR a příspěvku od Nadace 

Zdraví pro Moravu. 

Vlasta Blatná, Roska Brno – město 



ZAMYŠLENÍ HONZY ŠKRKALA 

Vážení přátelé parkinsonici, už týden 

přemýšlím, co vám mám napsat. Je mi 

z toho docela ouvej a nejen proto, že 

jsem prohlásil, že jako organizátoři, myslím 

tím sebe a manželku, s Parkinsoniádou 

končíme. Vidím i cítím, že jsme se 

vyhoupli do stádia, ve kterém se říká 

v nejlepším přestat. To však není pravý 

důvod. Věřte, nevěřte i nás zdravíčko 

o hodně více trápí, než v začátcích. 

Když jsme začínali s 1. Parkinsoniádou, 

tak jsem postavil náš kolektiv před hotovou 

věc. Neptal jsem se a oni neprotestovali. 

Jenom jeden se bál toho, že na to 

nemáme. Nechali se přesvědčit a na tu 

desítku jsme to dotáhli. I přesto, že jedna 

z nich byla na Slovensku. Jen škoda, že se 

zúčastňovalo málo spolků z Česka. 

Milí kolegové, přátelé i sympatizanti. Řekl 

bych, že ta poslední byla nejvydařenější, 

a že v nejlepším se má přestat. Kromě 

toho si myslím, že změna je život, a že 

i Parkinsoniáda potřebuje oživení, a proto 

bude 11. Parkinsoniáda na Slovensku. 

Co bude dál, se uvidí… necháváme otevřené. 

Rád bych, aby se Parkinsoniády 

ujali mladí. Nejlépe z vysoké školy 

a příbuzenského oboru PN. 

V tomto rozjímání chybí dvě poděkování. 

Vlastně by jich tu mělo být hodně. 

Poděkování patří našim kolegům ze 

spolku Slovácko. 

První poděkování 

Milí přátelé ze spolku Parkinson Slovácko, 

moc vám děkuji za to, že jste do 

takového nejistého projektu s námi šli. 

Byla to odvaha. Byl to boj se sebou samým 

i s nepochopením a s nesouhlasem 

mnoha odpůrců. 

Druhé poděkování 

Milí přátelé ze spolku Parkinson Slovácko. 

Děkuji vám, že jste vydrželi až do 

desáté Parkinsoniády. Jsme vám za to 

velmi vděční. Přesto, že ovace sklízím 

převážně já, patří také vám všem, kteří 

jste přiložili ruku k dílu. 

Opět jsem se moc neptal, ale jsem přesvědčen, 

že mě chápete. Kromě toho 

víte stejně jako já, že Parkinsoniáda nejen 

uspěla, ale i zasela své plody. Neházím 

flintu do žita, ale budu hledat adekvátní 

náhradu (organizátora) a věřím, 

že se mi podaří ji najít. 

Ještě alespoň jedno poděkování 

To patří všem účastníkům, sponzorům, 

pomocníkům, rozhodčím a mnoha 

dalším příznivcům. V neposlední řadě 

i mé ženě Heleně. 

Honza Škrkal 14. srpna 2017 


FEJETON 

ELEKTRICKÝ SKÚTR 

Byl již časný podzim, konec měsíce září 

roku 2016, krátce po mých polokulatých 

narozeninách. Zazvonil telefon a na druhém 

konci slyším hlas předsedy našeho 

ostravského klubu. Sděluje, že dostal 

příkaz z vedení - ředitelka prý vzkazuje 

urychleně jednat na výboru a zajistit 

i moravské koláčky napekla - ty „klubáčci“ 

již po celé republice znají. 

Následující den netrpělivě návštěvu 

čekám. Jaké to bylo překvapení, když 

i ředitelka paní Ing. Romana Skála- Rosenbaum 

přijela. Když srdečné přivítání 

venku proběhlo, dovnitř jsem je vyzvala. 

Bylo mi řečeno, že všichni ještě nejsou 

a chvíli venku ještě počkáme. Za 

organizační záležitosti. Abych nemusela 

do Ostravy, že přijedou zítra za mou 

do Karviné, a to i vedení z Prahy. Honilo 

se mi v hlavě, co se asi děje? Nic mě nenapadá, 

tudíž nic podstatného. Jediné, 

co mě napadlo, bylo, že když přijedou 

jednat do Karviné, a tak dalekou cestu 

ke mně váží, bylo by dobré něco k jídlu 

připravit. V podvědomí se i vybavuje jedno 

pořekadlo, které praví, že s plným žaludkem 

se lépe pracuje. Abychom lepší 

mysl měli, oběd připravím. Tak znova si 

v hlavě promítám, co asi uvařím? Abych 

zítra moc práce neměla, rozhodnu se, že 

dnes ještě bramborový salát a maso na 

řízky připravím. A tak se stalo, za chvíli 

bylo vše přichystáno. Ke kávičce jsem 

nedlouho další vozidlo označeno logem 

LPN s.r.o. Praha zaparkovalo. To jsem 

ještě stále netušila, co se na mně chystá. 

Po chvilce řidič z auta vyložil elektrický 

skútr, který jsem s rukou paní ředitelky 

přebírala, popřála mi k narozeninám 

štěstí, zdraví a rovněž, hodně najetých 

kilometrů bez nehod k tomu. Netuším, 

čím jsem si to zasloužila, ale s tak velkou 

radostí jsem ho přebrala, že až slzičky 

mi oči zarosily. Nepamatuji, kdy naposledy 

jsem tak šťastná byla. 

Zdravotní stav se mi poslední dobou 

velice zhoršuje, pohyblivost moje 

klesá. V letošním roce mě ještě čeká 

operace. Na kole již delší dobu nejez- 


FEJETON 

dím. K cestování používám raději koloběžku, 

která mi vyhovuje a udržuje 

stabilitu. Ještě v loňském roce jsem se 

zúčastnila kolování seniorů v Karviné, 

kde jsem jízdu na koloběžce absolvovala. 

Na stránkách se také o tom psalo. 

V letošním roce se opět kolování seniorů 

v srpnu koná a již se doptávají, 

zda s koloběžkou se na startu objevím. 

Budou velice překvapeni, že koloběžku 

jsem za svého nového mazlíčka vyměnila. 

Doufám, že i letos se opět na 

předních místech v tabulce umístím. 

KORSIKA 

Píše se rok 2017, je září a já cestuji na 

Korsiku, ostrov, na kterém jsem se před 

15 lety seznámila s mým mužem - 15 let, 

to už je kus života. Seznámení to bylo 

velmi romantické, tak já se o ně podělím. 

Fotografie jsou ovšem letošní. 

Mazlíček je pohodlnější, rychlejší, pomáhá 

mi zvyšovat sebevědomí a nevyléčitelnou 

nemoc zvládám snadněji. 

Doveze mně všude, kam potřebuji, 

a tak díky jemu, jsem opět neustále 

v pohybu. (Mého obdarovaného skutříka, 

jsem si mazlíčkem nazvala.) 

Nejsem tak stále odkázána na manžela, 

který mě hodně pomáhá a všude autem 

vozívá. Mému mazlíčkovi, prý abych se 

zalíbila, tak od dětí jsem reflexní vestu, 

rukavice s ustřihnutými prstíky a přilbu 

dostala. Příkazy jsem ještě od nich 

dostala, že bezpečnost na silnici musím 

dodržovat. Nejdelší trasu, kterou jsem 

s mazlíčkem zvládla, byla cesta dlouhá 9 

km, a to do stanice Prstná. 

Dodatečně, ještě jednou touto cestou 

děkuji paní ředitelce, že vážila takovou 

náročnou cestu, aby mi mohla osobně 

předat nyní již můj elektrický skútr. Napomáhá 

mi prožít život s PN snadněji 

a nabízí mi neocenitelné služby. Moc si 

toho vážím, děkuji. 


Stále jsem potápěčské batole. Rozhlížím 

se, jak vstoupit do vodní říše, kterou otec 

všech potápěčů J.Y. Cousteau, nazval 

Světem ticha. Pořád nemám parťáka, se 

kterým bych pravidelně zkoumala svět 

pod hladinou, trénovala neobvyklé situace, 

konzultovala výstroj. Pauzy, kdy se 

potápím, jsou dlouhé, to není dobře, nemám 

natrénováno. Jak bych mohla mít - 

stále stejná situace, malé děti, moře práce 

v kanceláři, zahrada, domek …. a muž 

- nyní již vím, že nevěrný. 

Zpátky do Světa ticha. Proudovým potápěčem 

jsem se stala na Korsice. Bylo září 

2002, krátce po obrovských povodních, 

které zasáhly rozsáhlé území naší republiky. 

To byla jedna katastrofa. Druhou 

bylo zemětřesení v mém manželství. 

Potřebovala jsem si odpočinout. Hru na 


FEJETON 

šťastné manželství už nehraju, už ani neprotestuju, 

jsem odevzdaná, nechci nic 

řešit, chci spát, jíst, nasávat slunce, zírat 

do vln a říkat si MODRÁ je dobrá. Vyrazili 

jsme na Korsiku. Pár spolucestujících 

jsem už znala, většinu podle vidění z bazénu, 

někdo byl vloni v Egyptě. Buddyho 

nemám, bydlet budu s Kamilou. Je to 

usměvavá řeznice, temperament, pusa 

od ucha k uchu. 

okno - zaseklo se, pršelo na mne, ale 

nevadí, klec ve mne vzbuzovala pocit 

bezpečí. Nad ránem jsem usnula a vůbec 

mi nevadilo, že ležím na pivních plechovkách. 

Ráno připomínalo prádelnu, 

dusno a vlhko. Musím do batohu a ten je 

v zadní části auta. Otevírám dveře, hlavně 

ať nevypadnou batohy, pod autem je 

louže. Batohy nevypadly, vypadl Martin. 

Také se uchýlil před bouřkou do bezpečí 

klece. Martin byl mým „buddym“ na celou 

korsickou Odysseu. Asi mi zachránil 

i život. O tom později. 

Nepamatuji se přesně, kolik nás na Korsice 

bylo, ale měli jsme dvě lodě. Nalodili 

jsme se za plného slunce, ovšem noční 

přejezd bylo zase peklo. Příšerné vlny 

a vítr mne vrhaly na zábradlí, kde jsme 

všichni zvraceli. Byla jsem unavená 

z předchozí bouřlivé noci a teď to pokračuje. 

To jsem zvědavá, jak se tyhle trosky 

budou potápět. Možná se potopíme dřív 

než bychom chtěli, i s lodí. Odysseus - 

Bůh moře - se „móc“ zlobil. 

Prvním korsickým zážitkem je obří 

bouřka. Jednu noc jsme měli trávit na útesu 

pod širým nebem. Noc ve spacáku. To 

už jsem nezažila dlouho. Těšila jsem se na 

hvězdy, vlhký vzduch, šumění „moříčka“. 

Pozor, změna: širé nebe se zatáhlo a světelné 

efekty, které tvořila bouřka, připomínaly 

peklo, „moříčko“ nešumělo, ale 

patrně burácelo. To jsme však neslyšeli, 

neboť bouřka burácela víc. Strašně lilo. 

Bála jsem se vlézt do auta, neuhodí do 

něj blesk? „Neuhodí, zalez“, řval některý 

z mužů, „je to Faradayova klec“. 

Znělo to sebejistě, tak jsem do klece 

vlezla, bylo nás tam hodně, nešlo zavřít 

Do přístavu jsme nemohli a zakotvit v tomhle 

počasí nebylo možné. Prostě jsme 

pluli „NĚKAM“. 

Potom přišel příběh hodný romantické 

povídky na téma kuriózní seznámení. 

Každý večer, pokud to bylo možné a nefoukal 

vítr, jsme obě lodi svázali k sobě, 

společně konverzovali, večeřeli, sdělovali 

si dojmy z uplynulého dne, hledali 

v atlasech ryb a plánovali další den. 

V den „D“ začala bouřka v okamžiku, kdy 

jsem seděla na vedlejší lodi a povídala si 

se spřáteleným manželským párem. Na 

palubě se povaloval usměvavý vtipný 

starší chlapík, neznala jsem ho. „Bolí 


FEJETON 

mne záda“, utrousil mezi řečí. Začínala 

bouřka: kolikátá už? 

budoucího muže tu noc našli ve člunu až 

nad ránem. Moře, bouřka, cvakání ráhna 

a „problafaná“ noc …. Po roce jsme 

spolu bydleli a po 8 letech se vzali. Známe 

se 15 let, bydlíme v domě u jezera, do 

nedávna jsme se potápěli. Potkala jsem 

buddyho nejen pod vodu, ale hlavně pro 

život. Brali jsme se, kdy už byla známá 

moje diagnóza Parkinsonovy nemoci. 

Málo takových mužů! 

Společnost se rozcházela do kajut. Kapitáni 

rozvazovali lodě, z bezpečnostních 

důvodů a my se snažili dokončit myšlenky. 

Nakonec Jarda přeskočil na naší palubu. 

Co dělat s lodí za bouřky, dodnes 

nevím, tudíž jsem se rozvazování a kotvení 

neúčastnila. A tak, abychom nepřekáželi, 

sedli jsme si do nafukovacího 

člunu a povídali si. Foukal vítr, ale zatím 

nepršelo. Postupně jsme se do člunu zasoukali, 

aby na nás nefoukalo. Nad námi 

cvakalo ráhno a kapitán se snažil zakotvit. 

Nedařilo se mu to. Tu noc jsme celou 

jezdili po moři, kapitán v pravidelných intervalech 

pokřikoval: „Kotvu dolů, kotvu 

nahoru!“ Marně se snažil. Mně a mého 

A skoro jsem zapomněla na adrenalinový 

příběh, podle kterého jsem dostala 

přezdívku „Proudový potápěč“. 

Poslední den našeho dobrodružství 

jsme se rozdělili. Jedna loď plula kamsi, 

ta moje na kanice. Kanic je krásná, 

krotká, veliká ryba. Do vody jsme měli 

jít čtyři - kapitán a jeden záložní potá- 


FEJETON 

pěč zůstali na palubě. Naše plachetnice 

nebyly potápěčům přizpůsobené, bylo 

na nich málo místa. Jeden pár skočil do 

vody ze zádi, já s Martinem z přídi, lano 

pro jistotu ve vodě. Rychle jsem ho čapla, 

pěkně to tu táhne, proud na hladině. 

Domluvili jsme se, že se sejdeme na dně, 

třeba tam bude proud slabší. Nebyl, ale 

hloubkové opojení, které mě poprvé 

a naposled v životě potkalo, způsobilo, 

že jsem ho nevnímala. 

Byla jsem divákem na baletním představení. 

Seděla jsem spokojeně na písečném 

dně a pozorovala obří chaluhy, 

jejichž listy se vlnily v proudu jako sukně 

baletek. Pěkně temperamentně. Nevím, 

jak dlouho jsem tam zírala na tu krásu, 

ale můj buddy Martin byl nekompromisní. 

Na rozdíl ode mne byl v obraze. 

Kanici, nikde, druhý pár nikde, vzduch 

v lahvi v 37 m hloubky rychle mizí a já se 

„pitomě“ usmívám. Plácla jsem ho přes 

ruku! „Proč mi saháš na výstroj?“ Jdeme 

nahoru, signalizoval jeho energicky 

vztyčený palec. „Nikam nejdu, ještě to 

nekončí, bude přídavek!” Drapnul mne 

za ramenní popruh, přifoukl žaket a táhl 

mne nahoru. „Jedu výtahem, konec 

představení…” 

Ale kdepak - představení teprve začíná, 

naše hlavy vykoukly na hladině, jsou celkem 

pěkné vlny, točím se kolem své osy 

a hledám loď. No nazdar, je tak daleko, 

že ji sotva vidím, vykukuje a ztrácí se na 

horizontu, skáče na vlnách jako „jojo“ na 

šňůrce. Fakt daleko a pořád se vzdaluje. 

Učinila jsem marný pokus, sundala 

svou růžovou ploutev a zkusila jí mávat. 

Údajně nás možná i v tomhle okamžiku 

zahlédli. Co budeme dělat? Proud nepřepereme, 

nemá smysl jít proti němu, 

Máme asi půl lahve, žakety nás bezpečně 

drží na hladině, že by tu byli žraloci? 

O tom nic nevím, tak, o co vlastně jde. 

Byli jsme klidní, analyzovali situaci. Za 

námi je nějaký ostrůvek, bylo by prima 

se na něj dostat, určitě lepší, než se nechat 

unášet proudem neznámo kam, na 

ostrově máme větší šanci, že nás někdo 

uvidí. Martin má kompas, nabrali jsme 

směr ostrov a asi tak 5m nad dnem, jsme 

se k němu přibližovali. V hlavě mi běžela 

myšlenka - snad nás nenechají hledat vrtulníkem, 

nevím, zda mi to kryje pojistka. 

Na lodi se tou dobou děly také zajímavé 

věci. Rádio, kterým chtěli informovat 

druhou loď, nefungovalo. Lano, které 

bylo ve vodě, se namotalo na lodní 

šroub, čímž ji znehybnilo. Celkem dlouho 

trvalo, než ho vyřezali. 

Dno pod námi se začínalo zvedat a slunce 

kreslilo do písku pod vodou tetelivé 

abstraktní obrazy. Vykoukli jsme. Ha, 

náš ostrov, budeme Robinsoni. Otočím 

se na druhou stranu. Za Martinem je 

člun plný francouzských potápěčů. Byli 

v obraze, vytáhli nás k sobě a odvezli na 

naši loď. Ani nevím, jestli jsem děkovala. 

Až v tuto chvíli to na mne začalo doléhat, 

byla jsem prochladlá, vysoukala jsem 

se z výstroje, ani se mi nechtělo mluvit, 

požádala jsem o čaj s rumem a klepala 

se zimou, a teď už i strachem. Seděla 

jsem a hlavou mi běžely možné scénáře. 

„Martine, dík, na co jsi celou dobu myslel?” 

„Že máš dvě děti, a tak že se musíme 

vrátit!” Prima kluk! 

Rena ta B urianová 


JEDEN Z NÁS 

CO ŘÍCI O SOBĚ? 

Václav Veselý 

Co říci o sobě? To je velmi těžké 

a mnohdy to může být i neobjektivní. 

Za pár dnů mi bude šedesát let. Chtěl 

bych se zastavit, ale to nejde u člověka 

s Parkinsonovou nemocí. Tito lidé se 

nemohou zastavit, musí jít stále dopředu. 

Tak jen trochu otočím hlavu, abych 

si prohlédl tu klikatou cestu, kterou mi 

život připravil. 

k tomu patřilo. Byl to úlet, který trval 

dva roky. Poté mne zaujal v novinách 

inzerát, že jakási dánská firma shání 

kreativního technika. Oprášil jsem 

svou němčinu a napsal jsem odpověď. 

Pohovor dle mého úsudku dopadl 

dobře. Na jeho oficiální výsledek jsem 

ovšem čekal celé prázdniny. Koncem 

srpna mi volal ředitel oné firmy a sdělil 

mi, že jsem byl přijat a od září, že mám 

nastoupit. V této firmě jsem prožil šest 

let nejlepšího života. Dobrou zprávu 

záhy vystřídala smutná. 

Narodil jsem se 28. září léta páně 1957, 

a protože toho dne je sv. Václava, patrona 

naší země, dostal jsem jméno 

Václav. Jsem rád, že mi rodiče dali tak 

významné jméno, a jsem po právu na 

něj i hrdý. 

Dětství jsem prožil na dvou místech. 

Prvním byla Dubeč, kde jsem bydlel 

se svými rodiči, a kde jsem chodil do 

základní školy. Druhým místem byly 

Novohradské hory, kam jsem jezdil 

k babičce na prázdniny. Čas ubíhal a já 

skládal zkoušky na střední a po čtyřech 

letech na vysokou školu. Studia jsem 

dokončil v roce 1981. Následovala roční 

vojenská služba, která pro mne měla 

jeden pozitivní výsledek - zachránila mi 

hlas. Po ukončení vojny jsem nastoupil 

jako hlavní technolog do s. p. Strojobal. 

Za dva roky po té jsem na dovolené potkal 

dívku z Jeseníku, se kterou jsem se 

později oženil. 

Po osmnácti letech práce v továrně 

jsem z ní odešel a šel dělat obchodníka 

se svařovacími zdroji a všeho, co 

Psal se rok 1999 a mně byla diagnostikována 

Parkinsonova nemoc. Myslel 

jsem, že se mi zastaví srdce, a že celý 

můj život je v troskách. Přemýšlel jsem 

a řekl jsem si, život mám jen jeden 

a ten si chci pořádně užít a žádný Parkinson 

mne nezastaví. Začal jsem více 

pracovat, více cestovat, vydal jsem se 

i na první rekondiční pobyt do Beskyd, 

který se konal v rekreačním středisku 

Orbita. Projel jsem Německo, Dánsko, 

Norsko, Rakousko, severní a střední 

Itálii a další státy. S mými spolužáky 

jsem chodil do přírody na pěší pocho- 


JEDEN Z NÁS 

dy. Zpočátku se nemoc nikterak neprojevovala, 

ale po šesti letech se Parkinson 

opět ozval. Tehdy již dánskou firmu 

neřídil dánský ředitel a firma nebyla již 

dánská, ale byla prodána do Švédska. 

Jejím ředitelem byl Čech, který mě pro 

nadbytečnost propustil. Po extrémně 

náročné práci jsem byl najednou 

doma a měl jsem mnoho času. Co dál? 

Začal jsem kreslit, psát knížky o našich 

výpravách během studií a starat se 

o zahradu. Po odchodu z firmy jsem šel 

okamžitě marodit. Má stálá nemoc nakonec 

přešla v invalidní důchod. Shodou 

okolností jsem dostal informaci, 

že se hledá technik v Domově důchodců 

na Zahradním Městě. To místo jsem 

dostal a pracuji zde doposud. 

V roce 2006 jsem se stal členem pražského 

klubu Společnosti Parkinson. 

Funkce byly již obsazeny, a tak jsem 

se věnoval vedení kroniky. Devět let 

jsem psal ručně kroniku našeho klubu. 

Umístil jsem do ní i některé své obrázky. 

Kreslení tuší nebo perem mne velice 

bavilo. Začal jsem kreslit podle fotografií 

Karla Plicky Prahu, později jsem 

kreslil i stromy, zvířata, lokomotivy, 

zátiší a květiny. Obrázky mi posuzovala 

manželka, která se stala i mým kritikem. 

Abych svoje kresby přiblížil lidem, 

začal jsem vydávat kreslené kalendáře. 

První kalendář byl složen z mých dosud 

nejlepších kreseb. Ostatní, a bylo jich 

celkem šest, měly vždy nějaké téma. 

Po deseti letech nemoci jsem byl zvolen 

předsedou Společnosti Parkinson. 

V té době měla společnost 2300 členů 

organizovaných v 18 klubech. Během 

mého předsedování jsme založili další 

dva kluby a zviditelnili se i ve společnosti. 

Dostali jsme příležitost ukázat lidem, 

kdo vlastně jsme. Prezentovali jsme se 

v devítidílném televizním pořadu „Je- 


JEDEN Z NÁS 

JSOU S NÁMI 

Rozhovor do pravidelné rubriky „Jsou 

s námi“ pro vás tentokrát připravila 

Romana Skála-Rosenbaum a představí 

vám v něm Lidušku Babiánkovou 

z Rožnova pod Radhoštěm. 

den společný svět“, který byl zaměřen 

na vzácné choroby, přičemž jeden díl 

byl věnován Parkinsonově nemoci. Rovněž 

v jednom dílu pořadu Klíč jsem měl 

možnost hovořit nejenom o nemoci, ale 

i o mém koníčku, kreslení obrázků. 

Lidka je drobná žena, která má neuvěřitelnou 

sílu. A to není myšleno pouze 

fyzicky. Má dobrou duši, vždy je pozitivně 

naladěna, ochotna pomoc, je 

ve své podstatě pravou i levou rukou 

předsedkyně P-H klubu Rožnov pod 

Radhoštěm, Vlaďky. Moc toho o sobě 

Lidka nenapovídá, je spíš ženou činu, 

a tak jí snad trochu rozmluvím. 

Největším, nejenom televizním, ale 

i společenským úspěchem, byl vánoční 

koncert věnovaný SP a Parkinsonově 

nemoci, který vysílala ČT1 v přímém 

přenosu. Po dvou letech předsedování 

jsem z výboru odešel. Byl jsem na dně 

svých sil. Po několika letech jsem se do 

výboru na rok vrátil, abych posílil výbor, 

ve kterém pracovala Jana Večlová 

a Václav Fiedler. Byla to již jiná doba, 

a tak práce výboru, i když se Jana snažila, 

byla nesourodá. Nakonec jsem po 

roce, kdy se ve vedení SP vystřídali dva 

předsedové, ze SP odešel, na protest, 

jak výbor jednal s Janou Večlovou. 

Oba jsme vstoupili do Parkinson-Help 

a založili zde nový klub Praha, který má 

dnes víc než 70 členů. 

Lidko, proč ti učarovala práce právě 

s parkinsoniky? 


JSOU S NÁMI 

Já na to zkusím odpovědět. Je to velká 

síla, která v těchto nemocných je a obrovská 

vůle nevzdávat se a bojovat 

s touto nemocí. Ti, se kterými já pracuji, 

mají motivaci, svůj cíl a velký úkol. 

Chtějí dokázat, že to tak nebude, že se 

to změní, že to oddálí, že to posunou 

a pracují na tom. Jsou to velcí bojovníci 

a já se od nich učím překonávat svoje 

problémy a nevzdávat se. 

Pamatuješ ještě, když jsi mezi nás 

přišla poprvé, kdy a kde to bylo? 

jsem je jenom sledovala, poslouchala 

jejich osudy a říkala si, co zde vlastně 

dělám? Vždyť já o nemoci nevím vůbec 

nic. Jak mám vést cvičební hodiny pro 

tento specifický druh nemoci? Skoro 

můžu říct, že jsem byla v šoku. 

Co bylo impulsem, že jsi zůstala? 

Impuls? Impulsem byla v té době vlastní 

traumatizující událost v rodině, kde jsem 

si uvědomila, že v problému nesmíme 

zůstávat sami, ale že musíme možná 

něco, nebo i pro někoho něco udělat. 

Vrátíme se trošku na počátek tvé 

cvičitelské kariéry. Jsi původně cvičitelka, 

tělocvikářka, či, co je tvoje 

profese? 

Pamatuji si na to velice dobře, byla to 

druhá schůzka od oficiálního založení 

klubu v Rožnově. Všichni se teprve 

seznamovali a každý o sobě řekl, kdy 

onemocněl, jak dlouho nemoc trvá 

a jak se cítil, když mu byla tato informace 

předána. Nejvíce na mě zapůsobilo 

přiznání jednoho člověka, Jarouška, 

který sbíral zbraně. Ten přišel s tím, že 

jak se diagnózu dozvěděl, chtěl se zastřelit, 

když ovšem dospěl k tomu, že 

to opravdu udělá, vzpomněl si na svoji 

rodinu - manželku, děti a vnoučata, 

vrátil se domů a zbraně nepoužil. Já 

Cvičitelkou jsem od roku 1971, ale až 

po roce 1981, kdy jsem začala pracovat 

jako vychovatelka v domově mládeže 

a přitom dálkově studovala pedagogickou 

školu (zaměření tělesná výchova) 

začal můj opravdový profesní růst. 

Práce se středoškoláky mě nejenom 

bavila, ale také mě nasměrovala zabývat 

se psychologií, a to nejen jejich, 

ale i lidí okolo mně. Také jsem učila na 

rodinné škole zdravotní tělesnou výchovu, 

několik let jsem při práci dělala 

masérku a dodnes vedu kurzy zdravotního 

cvičení pro veřejnost. 

Jsi neuvěřitelně skromný člověk, nikdy 

si nestěžuješ, jak to děláš? 

Ale, to je jenom zdání. Sama nezvládám 

nic. Musím mít kolem sebe chápající lidičky, 

kteří radí, pomáhají a tvoří sehraný 

tým, ale v prvé řadě je to chápající 


JSOU S NÁMI 

manžel, podporující všechny moje nápady, 

které také někdy usměrňuje. 

Pokud vím, tvůj manžel je rovněž 

z branže sportovní, nemáte někdy 

chuť si odpočinout? 

Máme dvě dcery a do věku 15 let, dělaly 

biatlon. Mladší v 11 letech po úraze 

onemocněla a všechny pohybové a tělovýchovné 

aktivity jsme museli zrušit. 

Už se k normální tělesné výchově 

a sportu nedostala, ale zřejmě stačilo 

to, co jsme do ní vkládali do těch 11 let. 

Dnes mají obě dcery již svoje děti a vedou 

je ke sportům spíše rekreačním, 

Manžel je spíše technik. Sport měl pouze 

jako relaxaci a doplněk. Dělal vodáctví, 

cyklistiku, posilování a turistiku, ale 

dnes, jako důchodce, má svoji zahrádku 

a pracuje v kroužku „Veselá věda“ 

s dětmi (první až pátá třída). 

Nyní odpovím na tu otázku, jestli nemáme 

chuť si odpočinout. 

Já si myslím, že pro nás je spokojeností 

radostná odezva a užitečnost, jako pro 

důchodce, z části i relaxace, takže odpočívání 

si zařazujeme podle toho, jak 

potřebujeme. 

Jablka nepadla daleko od stromu, či 

mají tvé děti jiné zájmy? 

zkouší s nimi plavání, lyže, kolo, turistiku, 

takže přirozený pohyb a všechny 

věci, které by děti měly trošku umět, 

aby se zařadily v dnešní době. 

Já sama mám dva kluky, jak víš. Oba 

sportovali. V poslední době však vítězí 

počítač, mrzí mě to. Měla bys 

nějaký návod, jak ty děti motivovat 

v současné době mobilů, sociálních 

sítí a jiných pasivních lákadel? 

To je přechodné období. Důležité je, aby 

již od malička rodiče s dětmi provozovali 

různé sporty, zkusili si s nimi spoustu pohybových 

aktivit a zažívali pěkné chvilky. 

Může to být nejenom s rodiči, ale i s kamarády, 

ve sportovním oddíle, atd. Nejdůležitější 

je získat radost z pohybu. Až 

budou dospělí, vrátí se ke sportu a vloží 

do svých dětí potřebu pohybu. Prostě 

předají dál, co získali v dětství. 


JSOU S NÁMI 

Parkinsonici mají své mouchy asi 

trošku více než zdraví lidé. Co je podle 

tebe u nás dominantním rysem, 

je-li nějaký? 

Co je všeobecně známé, tak je pomalost 

nebo překotnost pohybu, ale 

z mého pohledu je to také úpornost. 

Nedívají se vpravo, vlevo a mají jenom 

ten svůj cíl. Nevšímají si reakcí a potřeb 

okolí a nad tím je třeba se zamyslet. 

Co bychom mohli, jako organizace, 

ještě vypilovat? Máš nápady, co bychom 

mohli ještě realizovat? 

Odpověď bude těžší, ale já se to pokusím 

shrnout do několika bodů: 

Co se týká celostátního setkání, mělo 

by být jen víkendové, program by měl 

být odpočinkový, zařadit celodenní výlet, 

procházky, taneční večer s hudbou, 

odpoledne, kdy si mohou vyměňovat 

zkušenosti. Hlavním tahákem by mohlo 

být setkání s 2–4nějakou významnou 

osobností, se kterou by proběhla beseda. 

Může to být sportovec, umělec, lékař, 

vědec nebo i nějaký rozumný politik. 

Dále je velmi důležité to, co děláte - 

podporovat a rozšiřovat informace 

o Parkinsonově nemoci a dostávat je 

do podvědomí veřejnosti. Také si myslím, 

že i boj s legislativou, je další taková 

dobrá věc, poněvadž tím usnadňujete 

život parkinsonikům, a to není 

snadná práce. 

Také si myslím, že je dobré, aby bylo nejenom 

těch pár míst pro parkinsoniky, 

jak máte třeba v Domově pro seniory 

v Hájích, ale aby těchto sociálních zařízení, 

vhodných pro parkinsoniky bylo 

více. Nemusí to být jenom v domovech 

důchodců, ale může to být i služba terénní, 

která by byla schopná se o tyto 

lidi postarat. 

Rovněž je důležité neustále udržovat 

a posilovat administrativní zázemí, které 

děláte pro kluby. 


OKÉNKO 

Nebylo by také špatné, kdyby se podařilo 

sehnat nějaké peníze a pomoci 

klubům i finančně, protože ne všechny 

kluby mají možnost nějaké prostředky 

sehnat. Zvlášť když jsou v malých městech. 

Například rožnovský klub dostal 

od města jen 5.000 Kč. 

Závěr 

Za prvé bych hrozně přála všem klubům 

a všem těm nemocným, aby byli 

v péči dobrého lékaře, který k nim bude 

vnímavý a udělá si na ně čas. Dále bych 

přála všem klubům, aby měly cvičitele, 

kteří nebudou vylepšovat jenom pohybový 

režim svých klientů, ale aby posilovali 

i jejich životní optimismus a napomáhali 

zrelaxovat jejich psychiku. 

Dalším mým přáním je, aby kluby měly 

dostatek dobrovolníků ochotných pomoci, 

povzbudit a vytvořit tak příjemné 

klubové klima, do kterého se všichni těší. 

A úplně poslední, co chci říct je, že pro 

kluby je přínosné sdružení v Parkinson 

- Help a chtěla bych tímto i poděkovat 

nejenom všem jeho pracovníkům, ale 

i předsedům jednotlivých klubů, členům 

výborů a všem dobrovolníkům. 

Přeji všem, aby se jim jejich práce co 

nejlépe dařila. 

Liduško děkuji ti za příjemný rozhovor. 

Přeji tobě i celé tvojí rodině 

pevné zdraví a věřím, že s námi zůstaneš 

ve spolupráci ještě pár let. 

Jménem Parkinson-Help děkuji, že 

jste s manželem s námi. 

Romana Skála-Rosenbaum 

KURKUMA 

Kurkuma neboli indický šafrán je koření 

ze sušeného mletého oddenku kurkumovníku 

dlouhého (Curcuma longa), 

žluté barvy. Pochází z jižní Asie, největším 

producentem je Indie. Dále se 

pěstuje na Srí Lance, v Číně, v Indonésii, 

Peru či na Jamajce. Obsahuje asi 5 % 

éterického oleje a žluté barvivo kurkumin). 

Hodně se používá v kari koření. 

Kurkumou můžeme kořenit maso, rýži, 

cizrnu, míchaná vejce, luštěniny apod. 

Kurkuma má vynikající protizánětlivé 

účinky, působí pozitivně při trávicích 

potížích, při bolestech v krku, při problémech 

se žlučníkem, při zánětech 

střev, regeneruje játra, snižuje cholesterol 

a čistí pokožku. 

Někdy se výtažky z kurkumovníku používají 

i jako lék proti rakovině. V American 

Journal of Epidemiology byly dokonce 

zveřejněny výsledky výzkumů, 

které prokazují, že kurkuma podporuje 

mozkové kognitivní funkce, dokáže 

léčit Alzheimerovu chorobu, ozdravit 

a aktivovat činnost celého mozku 

a posílit paměť. Rovněž ji lze výborně 

uplatnit i při léčbě mozkových příhod, 

Parkinsonovy choroby apod. 

V současnosti je na trhu jednak čerstvý 

kurkumový kořen, a jednak také kurkumový 

prášek. Uvádí se, že bychom 

měli zkonzumovat cca 1 gram kurkuminu 

denně. Pro lidský organismus je 

ovšem poměrně obtížné kurkumin absorbovat. 

Není tedy možné zdraví prospěšnou 

dávku dostat do těla pouhým 


SOCIÁLNĚ-ZDRAVOTNÍ 

TÉMATIKA 

zvýšeným kořeněním pokrmů a pro léčbu 

nemocí se doporučuje použít vhodné 

potravinové doplňky, které obsahují výtažky 

z kořene s vysokým obsahem kurkuminu. 

Aby se kurkumin do těla vstřebal, 

měli bychom dodržet určité kroky: 

• kurkumu je potřeba povařit 

• kurkumu je vhodné konzumovat 

společně s černým pepřem (černý 

pepř zajišťuje lepší vstřebatelnost do 

organismu) 

• kurkumu konzumujte se zdravým tukem, 

protože kurkumin je rozpustný 

v tucích (s olivovým olejem, kokosovým 

olejem atd.) 

Přinášíme užitečné informace pro ty, 

kteří mají otázky týkající se klinických 

studií, a jak to vlastně funguje. 

I přestože se kurkuma jeví jako koření, 

které působí velmi pozitivně na naše 

zdraví, je vždy dobré mít na paměti, že 

všeho je třeba užívat s mírou. Nelze ani 

podceňovat vzájemné působení účinných 

látek v lécích a potravinách. Rovněž 

tak je na nás, abychom dokázali 

vnímat, jak naše tělo reaguje na určité 

konkrétní látky a dokázali rozpoznat jejich 

příznivé či nepříznivé účinky. 

Použitý zdroj: http://www.spektrumzdravi.cz/ 

rozvoj-osobnosti/kurkuma-zazracne-koreni-s- 

-obdivuhodnymi-ucinky-na-zdravi 

Zpracovala Hana Hettychová 

KLINICKÉ STUDIE / HODNOCENÍ 

Studie probíhají na renomovaných 

zdravotnických pracovištích ve fakultních 

nemocnicích atp. 

CO JSOU TO KLINICKÉ STUDIE? 

Jedná se o ověřování, prokazování 

účinnosti a bezpečnosti potenciálních 

léčivých přípravků, které vzešly z detailního 

testování v laboratorních podmínkách. 

Klinické studie se provádějí 

před schválením registrace léčiva, tj. 

před jeho vstupem na trh. 

KDO KLINICKÉ STUDIE PROVÁDÍ? 

Klinické studie provádějí zdravotničtí 

odborníci. Realizátoři studií se díky 

nim mohou tváří v tvář setkat s přelomovými 

léčebnými novinkami a spolupracovat 

na mezinárodních projektech, 

které spoluurčují směr moderní 

medicíny. 

JAK DLOUHO STUDIE TRVAJÍ 

A KOLIK STOJÍ? 

„Klinické studie trvají v průměru 6–7 let. 

Společně s 3–6 letým preklinickým zkoušením 

v laboratorních podmínkách stojí 

přibližně 30 miliard Kč u jednoho jediného 

léku. Pro lepší představu uveďme, že jen 

v roce 2012 investovaly inovativní farmaceutické 

společnosti do výzkumu a vývoje 

nových, účinnějších léčiv téměř 2 biliony korun,“ 

vysvětluje Jakub Dvořáček z AIFP. 

CO KLINICKÝM STUDIÍM PŘEDCHÁZÍ? 

Aby se lék dostal do klinického hodnocení, 

musí absolvovat důkladné testování 

v laboratorních podmínkách. 

V realitě to vypadá tak, že z každých 



TÉMATIKA 

10 000 látek vyvinutých v laboratořích 

se do fáze klinických studií dostane jen 

5–6 potenciálních léků. Z nich pouze 1 

až 2 léky obstojí a dostanou se k pacientům. 

Ostatní v průběhu rozsáhlého 

klinického hodnocení neprokáží dostatečnou 

účinnost, vhodnost nebo bezpečnost 

atp. Výzkum je v těchto případech 

ukončen. 

JAK KLINICKÉ STUDIE PROBÍHAJÍ? 

„Klinické studie mají tři, respektive čtyři 

fáze, které jsou náležitě monitorovány, 

kontrolovány, analyzovány a hlášeny,“ vysvětluje 

prof. MUDr. Karel Pavelka, 

DrSc., ředitel Revmatologického 

ústavu a dodává: „Kandidátní lék je vždy 

porovnáván buď s nejlepší dostupnou, 

schválenou léčbou, ve specifických případech 

s placebem.“ 

Fáze I: V této fázi je kandidátní léčivá 

látka poprvé podána člověku. Zkoumá 

se především její chování v lidském organismu, 

snášenlivost a působení na 

jednotlivé orgány. Této části hodnocení 

se účastní malá skupinka zdravých dobrovolníků 

čítající maximálně několik desítek 

jedinců. Ve výjimečných případech 

se již v této fázi podává lék pacientům 

(např. cytotoxická léčiva v onkologii). 

Fáze II: Látka se poprvé podává malému 

počtu pacientů s cílovým onemocněním. 

Ověřují se léčebné účinky na 

lidský organismus, hledá se mj. vhodné 

dávkování, shromažďují se i další údaje 

o účinku potenciálního léku (např. snášenlivost, 

chování v organismu atp.). 

Této fáze hodnocení se účastní maximálně 

stovky pacientů. 

Fáze III: Této části hodnocení se účastní 

stovky až tisíce pacientů. Zkoumá se 

především dlouhodobá účinnost kandidátního 

léku, jeho bezpečnost, precizuje 

se dávkování atd. 

„Projde-li kandidátní lék všemi třemi fázemi 

klinického hodnocení úspěšně, je nutné 

všechny výsledky předložit k registraci, kterou 

ve Spojených státech provádí Úřad pro 

kontrolu potravin a léků (FDA), v Evropě 

Evropská léková agentura (EMA) a v České 

republice Státní ústav pro kontrolu léčiv 

(SÚKL),“ doplňuje Jakub Dvořáček. Pokud 

lék v registračním procesu obstojí, 

může vstoupit na trh a začít pomáhat 

pacientům. 

Registrací však sledování léku nekončí. 

U většiny přípravků provádějí inovativní 

farmaceutické společnosti tzv. poregistrační 

sledování, tj. fázi IV. 

Fáze IV: Během této části hodnocení 

se shromažďují informace o výskytu 

případných nežádoucích účinků, účincích 

při dlouhodobém podávání, nové 

informace o možných interakcích s jiným 

léky a podávání přípravku speciálním 

skupinám osob (starší lidé, těhotné 

ženy atd.). V těchto dlouhodobých 

studiích se také např. sleduje, jak podávání 

léku prodlužuje život pacientů 

a zlepšuje jeho kvalitu. 

JAK JE ZARUČENA BEZPEČNOST 

PACIENTŮ? 

Veškeré informace o realizované studii 

jsou kontinuálně detailně kontrolovány 

a analyzovány. V případě, že 

kandidátní lék neprokáže dostateč- 



TÉMATIKA 

nou účinnost a bezpečnost, je studie 

ukončena. 

VZTAHUJÍ SE NA PROVÁDĚNÍ STUDIÍ 

NĚJAKÁ PRAVIDLA? 

„Ano, průběh klinického hodnocení je celosvětově 

standardizovaný. Jako takový 

podléhá přísným pravidlům Správné klinické 

praxe, Helsinské deklarace, legislativy 

EU a ČR pro provádění klinických hodnocení,“ 

informuje Jakub Dvořáček. Na 

etické a správné provedení studií dle 

schváleného protokolu studie dohlíží 

inovativní farmaceutická společnost 

(zadavatel) a kontrolní úřady, tj. SÚKL 

a EMA, resp. ostatní regulační autority 

v Evropě, a nezávislé etické komise. 

KDO REALIZACI STUDIE SCHVALUJE? 

Každé pracoviště, na kterém studie 

probíhá, musí postupovat v souladu se 

standardy Správné klinické praxe. Povolení 

v České republice vydává SÚKL. 

KLINICKÉ HODNOCENÍ NENÍ V ČR 

MOŽNÉ ZAHÁJIT BEZ: 

povolení SÚKL, souhlasů etických komisí 

(zpravidla se jedná o schválení tzv. 

multicentrické etické komise současně 

se schválením místní etické komise 

zdravotnického zařízení), informovaného 

souhlasu pacienta. 

PROBÍHÁ KLINICKÉ HODNOCENÍ 

TAKÉ V ČR? 

V České republice je schváleno přibližně 

300 klinických studií ročně, inovativní 

farmaceutické společnosti do něj 

každoročně investují přibližně 1,2 miliardy 

korun. „Nejčastěji jsou klinické studie 

realizovány v oblasti onkologie, endokrinologie 

a revmatologie. Jen za období 2007 

– 2011 se do nich zapojil každý třetí český 

lékař a na 80 tisíc pacientů,“ doplňuje Jakub 

Dvořáček. 

Díky tomu, že v rámci klinického hodnocení 

dochází většinou ke srovnání 

s nejlepší dostupnou léčbou hrazenou 

na náklady inovativní farmaceutické 

společnosti, šetří systém zdravotního 

pojištění. V období 2007–2011 bylo takto 

ušetřeno na 850 milionů korun jen ve 

třech nejzávažnějších oblastech léčby. 

JSOU INFORMACE O PROBÍHAJÍCÍCH 

STUDIÍCH VEŘEJNĚ DOSTUPNÉ? 

Ano, realizované studie jsou uváděny 

ve veřejně dostupném registru na 

stránkách farmaceutických firem, databázi 

SÚKL http://www.sukl.cz/modules/evaluation, 

v evropském registru 

klinických hodnocení https://www. 

clinicaltrialsregister.eu a mezinárodním 

registračním portálu http://www. 

ClinicalTrials.gov. 

POČET NOVĚ VYVÍJENÝCH LÉČIV DLE 

TERAPEUTICKÉ OBLASTI: 

Onkologická onemocnění: 948 

Vzácná onemocnění: 460 

Nemoci dýchacího ústrojí: 398 

Duševní poruchy: 255 

Kardiovaskulární choroby: 252 

Zdroj: podle materiálů www.aifp.cz, 

upravila Romana Skála-Rosenbaum 


1 

JAKO VŽDY NA JEDNIČKU 

„Příležitosti slouží k tomu, aby se využily.“ 

Paulo Coelho 

Ve dnech 18.–22. 9. 2017 proběhl v Trojanovicích 

rekondiční pobyt Spolku Parkinson 

– Help. Jeho organizace se opět 

výborně zhostili rožnováci - manželé 

Vlaďka a Honza Svobodovi a cvičitelka 

Lidka Babiánková. 

Bohatý a zajímavý program byl vhodně 

zaměřen na naše zdravotní problémy a potřeby. 

Mnozí z nás jezdí na rekondiční pobyty 

pravidelně a opakovaně, přesto jsme 

i tentokrát měli možnost poznat opět něco 

nového a užitečného. V lekci terapeutky 

Dagmar Drastíkové jsme se seznámili s cvičební 

pomůckou Daflex, kterou terapeutka 

již několik let s úspěchem používá při léčbě 

osob s pohybovým hendikepem. „Vodomilci“ 

si užili dvou návštěv krytého bazénu. 

S logopedkou Mgr. BcA. Martou Tománkovou, 

jsme trénovali způsob, jak posílit hlas 

a učili se, jak výrazněji a lépe artikulovat. Ti, 

kteří mají rádi pohyb s hudbou, byli nadšeni 

taneční terapií, pod vedením cvičitelky 

Moniky Klečkové z Ostravy. Pravidelná 

cvičení po celou dobu pobytu průběžně 

a neúnavně vedla jedna z organizátorek rekondice, 

cvičitelka Lidka Babiánková. 

K rekondici těla patří neoddělitelně také 

rekondice ducha. Původní záměr, poznávací 

zájezd do malebného Štramberka, 

bohužel, zhatilo nepříznivé počasí. Organizátoři 

však operativně nabídli náhradní, 

neméně zajímavý program. Navštívili jsme 

známý pohankový mlýn, který provozuje 

pan Šmajstrla z Frenštátu. Výklad o zdravotních 

účincích získal v pohance nové 

příznivce. Domů jsme pak odjížděli s užitečným 

a zdravým suvenýrem do kuchyně. 

Součástí výletu byla rovněž návštěva 

frenštátského městského muzea. Tamní 

průvodkyně originálním způsobem doplnila 

výklad o místních zvycích zpěvem 

valašských písní. S úspěchem se setkala 

také bohatá tombola (každý něco vyhrál). 

Z dárků účastníků ji obětavě připravily Eva 

a Vlaďka Svobodovy. 

Tradiční náplní rekondičních pobytů jsou 

sportovní soutěže. Do nich se zapojili nejen 

nemocní Parkinsonovou chorobou, 

ale také jejich doprovod. Tentokrát se 

zápolilo ve stolním tenisu, hře Molki, oblíbeném 

holandském billiardu neboli „šupci“, 

v šipkách i foukačce (střílení šipek na 

terč foukáním). S vědomím, že „důležité je 

zúčastnit se“, si všichni soutěžení naplno 

užili, vítězové byli po právu odměněni. 

Pobyt byl zakončen společenským večerem, 

jako vždy obětavě přijel k tanci 

zahrát pan Zázvorka. 

Opět jsme si uvědomili, co vše patří k našemu 

životu: nejen pravidelné návštěvy lékaře 

a levodopa (ve vší úctě k oběma), ale také 

porozumění a blízkost přátel. Setkávání se 

s nimi přináší radost a posiluje nás v boji 

s naší nemocí. A za tuto příležitost chceme 

organizátorům srdečně poděkovat. 

Jménem spokojených účastníků 

Zuzana Štěrbová 


Kontakty Parkinson-Help z.s. 

www.parkinson-help.cz 

Klub Jméno Pozice Mobil Mail služební Mail soukromý 

Kancelář Skála-Rosenbaum Romana, Ing. ředitelka 732 540 715 romana@parkinson-help.cz romana@parkinson-help.cz 

Pošta Roman předseda 724 035 413 roman@parkinson-help.cz roman@parkinson-help.cz 

Hettychová Hana, Mgr. šéfredaktorka 724 326 009 hana.hettychova@seznam.cz hana.hettychova@seznam.cz 

Český ráj www.parkinson-ceskyraj.cz 

Vaňová Helena předseda 605 592 869 ceskyraj@parkinson-help.cz fatalista56@seznam.cz 

Vlastimil Kolář místopředseda 602 473 272 ceskyraj1@parkinson-help.cz kolar@chemingstav.cz 

Karlovarsko www.parkinson-karlovarsko.cz 

Patočková Jana předseda 602 262 505 karlovarsko@parkinson-praha.cz janinka1961@gmail.com 

Uhrová Martina místopředseda 732 277 344 karlovarsko1@parkinson-praha.cz martina.uhrova75@seznam.cz 

Ostrava www.parkinson-ostrava.cz 

Ocelka Jiří, Ing. předseda 602 532 343 ostrava@parkinson-help.cz jiri.ocelka@centrum.cz 

Kubelková Eva, Ing. místopředseda 603 182 722 ostrava1@parkinson-help.cz e.kubelkova@centrum.cz 

Praha www.parkinson-praha.cz 

Večlová Jana předseda 724 009 823 praha@parkinson-help.cz jana@vecl.cz 

Pošta Roman místopředseda 724 035 413 roman@parkinson-help.cz roman@parkinson-help.cz 

Rožnov pod Radhoštěm www.parkinson-roznov.cz 

Svobodová Vlaďka předseda 777 276 470 roznov@parkinson-help.cz parkinson-roznov@seznam.cz 

Svoboda Jan místopředseda 724 759 769 parkinson-roznov@seznam.cz 


Honzo, děkujeme 

Parkinsonici dnes velkou slávu mají, 

jubilejní 10. Parkinsoniádu pořádají. 

Scházíme se zde dlouhých 10 let, 

to by nám mohli i zdraví závidět. 

Nebýt otce myšlenky Honzíka Škrkaly, 

nesportovali bychom, nehráli. 

Nikdo mu tehdy nevěřil, 

že by se jeho záměr podařil. 

Po boku jeho věrná žena vždy stála, 

ráda pomohla, o muže svého se i bála. 

Nebyla to vždy legrace, 

občas ji z toho bylo i do pláče. 

Jsme tu parta, jak se patří, 

trápení nás sbližuje, 

hlavu chceme nosit vzhůru, 

na tom každý pracuje. 

Někdo ztěžka nohy vláčí, 

jiný běží o sto šest, 

sejdeme se spolu v cíli, 

pro všechny to bude čest. 

Čest, že život nevzdáváme, 

válčíme s ním pořád dál, 

nemoci se postavíme, 

bojovat s ní budem dál… 

Soupeře my zdolat chceme, 

s Parkinsonem se popereme, 

šipky, bocca, kuželky, 

na to máme myšlenky. 

Bojovat my všichni budem, 

podle vlastních sil, 

a když se to nepodaří, 

lepší prostě zvítězil. 

Želva, hala, to je pojem, 

rádi se tu spolu sejdem. 

Kluby na plac pochodují, 

hymnu spolu všichni pějí. 

Ruka v ruce rozechvělá, 

pomalu se k nebi zvedá, 

oči vlhnou, slzy kanou, 

Honzo, díky a brzy opět na shledanou! 

Za všechny Marcela Vojtovičová

Parkinson Help - VLNY - 13-2017 MAIL

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?