Tlumočení pro věřící

Tlumočení pro neslyšící věřící – moje zkušenost
HELENA
ANDREJSKOVÁ
Ačkoli sama v Boha nevěřím, věřím, že
k těm, kteří v něj věří, Bůh promlouvá všemi
jazyky a také všem jazykům rozumí. Neslyšící
bezpochyby mohou hovořit s Bohem
přímo. Chtějí-li však sdílet svou víru, být
součástí širšího společenství věřících lidí
a nebýt v něm jen na návštěvě, ale opravdu
do něj patřit, narážejí na problém, že kromě
duchovní osoby (kněze, pastora atp.)
potřebují prostředníka ještě
jednoho – tlumočníka.
Nás tlumočníků, jak stále slýcháme
i říkáme, je však vzhledem k poptávce a šíři
této poptávky od neslyšících klientů stále
málo. Tlumočníků, kteří by měli zkušenost
s tlumočením pro věřící neslyšící nebo by
chtěli této zkušenosti nabýt, je však ještě
méně. Mnozí se bojí, že je toto tlumočení
příliš obtížné (to bezpochyby je), že se
nebudou umět náležitě chovat v rámci
posvátného prostoru, že neznají Písmo svaté,
neporozumějí všem souvislostem, nebudou
se mít s kým poradit s případnou přípravou,
že neslyšící budou s jejich tlumočením nespokojeni,
že budou sami nespokojeni s tím,
jak obtížné pro ně bude tak náročný obsah
předat.
Mé obavy byly v počátku stejné. Hlavní
věc, kterou jsem ale řešila předtím, než jsem
zhruba před půl rokem začala v podstatě
náhodou tlumočit pro neslyšící věřící (říkám
v podstatě, ale náhoda to myslím nebyla), byl
fakt, že sama věřící nejsem. Nevím, zda to
dokážu správně opatřit argumenty, ale
domnívám se, že dobrý tlumočník pro neslyšící
věřící, by měl sám mít hlubokou víru
v Boha. Jedině takový tlumočník může dle
mého soudu být opravdu dobrý, a možná
ještě lepší než dobrý, záleží na talentu,
a možná i na přízni Ducha Svatého. Proč?
Protože jakkoli je možné náboženské texty,
především Bibli, její konkrétní pasáže, pochopit
opravdu do hloubky, se všemi souvislostmi
a odkazy na jiné její části, události
a všem věřícím známé a sdílené pravdy,
jedině věřící tlumočník má vnitřní prožitek
víry, který mu umožňuje být v maximální
empatii vůči svým neslyšícím bližním. Jedině
on může mít náležité hluboké porozumění
všem souvislostem (především těm, které
jsou spíše citového a prožitkového rázu
a jsou slovy nesnadno sdělitelné) a navenek
má samozřejmě naprosto adekvátní,
emocionálně zabarvenou – protože
autentickou – mimiku.
Ano, rozumíte mi správně, neutrální
tlumočník je v náboženském prostředí dle
mého soudu na škodu. Jak můžete zachovávat
neutrální výraz, když tlumočíte sdělení
typu: „Děkujeme ti, Pane Ježíši, žes nás
vykoupil svou krví. Sláva tobě na věčnosti.
Věřím, že ty vedeš mé kroky a vždy mi
ukážeš správnou cestu, kudy mám jít…“.
Výroky bývají obsahově i emočně natolik
silné, že bez adekvátního prožitku vám
nezbývá, než pokusit se tento prožitek v sobě
vzbudit a vhodný výraz napodobit i svou
mimikou. Ale cítíte se pak jaksi neupřímně,
což se vám u běžného tlumočení tolik
nestává. Tady jde opravdu o něco jiného. Jste
v daném společenství cizincem, a čím více
cizincem jste, tím více je vám to v konečném
součtu na škodu.
Začala jsem tlumočit pro věřící neslyšící
s tímto počátečním handicapem,
ale i s handicapy jinými. Dopředu jsem
je (neslyšící, kteří se na mě na jednom
náboženském setkání obrátili s nabídkou,
zda bych pro ně nechtěla tlumočit bohoslužby
v jejich církvi) upozornila na to, že
1. nejsem věřící, 2. jsem v oblasti tlumočení
pro věřící nováček, 3. nemám detailní,
možná ani dostatečně povšechnou znalost
Bible.
Zároveň jsem ale do této výzvy šla s tím, že
1. jsem z jistého úhlu pohledu ideální adept,
protože sama nemám žádnou víru, která by
mi bránila pochopit jejich přesvědčení, 2. bez
zkušeností jsem tabula rasa a mohu se učit
vše od nuly, 3. jsem ochotna se učit, 4. cítím,
že toto je nabídka, kterou bych v tuto chvíli
měla přijmout, 5. jsem ochotna docházet
tlumočit na bohoslužby pravidelně a přijímat
veškerou zpětnou vazbu od neslyšících,
6. mám jedinečnou příležitost na sobě
a svém tlumočení dlouhodobě a intenzivně
pracovat v reálných a obtížných
podmínkách.
Mému rozhodnutí začít tlumočit pro
věřící napomohl také fakt, že mi neslyšící
nabídli dlouhodobý mentoring, co se týče
porozumění Bibli, užití adekvátních znaků
a jazykových vyjádření v českém znakovém
jazyce, a možnost kdykoli konzultovat
s nimi problematické pasáže. Kdykoli během
tlumočení, před ním i po něm, od nich
dostávám zpětnou vazbu. Vnímám to jako
velké plus. Zároveň jsem jim nápomocna při
jejich přípravě tlumočení písní do českého
znakového jazyka (zatím neproběhlo, ale
věřím, že k tomu po pečlivých přípravách
a především po doladění včasného zaslání
písní k přípravě časem dojde).
Nesmím však zapomenout také na
podporu, jíž se mi dostává od mých kolegů
tlumočníků, kteří mají větší zkušenosti s
tlumočením v náboženském prostředí než já
a jsou mi nápomocni v mém
tápání a nalézání správného překladu.
Jako tlumočníci jsme zvyklí zaměřovat
se především na jazykovou správnost svého
tlumočení, odvozujeme svou úspěšnost
v tlumočení dle míry a množství chyb,
přešlapů, nesprávných interpretací v poměru
k těm správným atd. Někdy ale zapomínáme
na to, že se pohybujeme v celém rámci
společenských vztahů, v síti společenství
lidí, jejich názorů a emocí, a chtě nechtě je
ovlivňujeme. Pro mě zatím výsledek mé půlroční
práce tlumočení v rámci církve zdánlivě
nic nevypovídá o mé překladatelské práci
samotné (a že je to někdy pěkná fuška, to
jen tak mezi námi). Hlavní výsledek je velice
pozitivní. Neslyšící se cítí být plnou součástí
svého (nyní již i svého!) společenství věřících,
svého sboru, kam mnoho let docházeli, pilně
se modlili, snažili se budovat vztahy, „být“
bratry a sestrami jako ostatní,
a přesto byli stále na okraji a cítili se
neviděni a neslyšeni. K této změně došlo
až díky tomu, že mají pravidelně na bohoslužbách
svého tlumočníka. Tato změna byla
důležitá navenek (najednou si všichni ostatní
členové sboru naplno uvědomili, že mají
11 12