Krajina háďat: Povídky o apokalypse

Krajina háďat: Povídky o apokalypse
Copyright © 2019 Gorgona Books
Translation © 2019 Jan Kravčík
Dotyk motýlího křídla © 2019 Jarmila Mlčoušková
Hráč © 2019 Ivana Molnárová Dubcová (přeložil Jan Kravčík)
Jen na mě nezapomeň © 2019 Marek Brenišin (přeložil Jan Kravčík)
Krajina háďat © 2019 Lukáš Vlasák
Konec emocí © 2019 Jan Stejskal
Mea culpa © 2019 Dalibor Boubín
Mýtina © 2019 Rostislav Prchlík
Návrat postapokalyptického otce © 2019 Veronika Fiedlerová
Nezvaný host © 2019 Adi Kovanič
Plody rodinného stromu © 2019 Tomáš Laube
Slib © 2019 Pavel Mondschein
Téma je apokalypsa © 2019 Tereza Holubová
ISBN 978-80-88029-46-5

Do třetího ročníku literární soutěže Tovaryši kalamáře,
pořádané nakladatelstvím Gorgona, autoři a autorky zaslali
celkem 92 soutěžních příspěvků. Téma Apokalypsa se opět
ukázalo dostatečně pružným a tvůrci dostatečně kreativními.
Ve svých pracích zobrazovali nejen zkázu světa, ať už
způsobenou ekologickou katastrofou či globálním vojenským
konfliktem, ale také apokalypsy rodinné či osobní.
Vždy si velmi ceníme toho, pokud je téma pojato s humorem.
Tentokrát jsme mohli ocenit vtipnou pointu Slibu
Pavla Mondscheina, hravost Nezvaného hosta Adi Kovanič
nebo nápaditost Terezy Holubové v anekdotě Téma je apokalypsa.
Naopak za schopnost střízlivě vylíčit smutnou až
tragickou situaci bez zbytečného patosu chválíme Ivanu
Molnárovou Dubcovou s jejím Hráčem.
Silnou stránkou apokalyptických povídek bylo místy až
mistrné vylíčení atmosféry, která čtenáře dokáže doslova
pohltit. Dech se vám bude tajit u hororové Mýtiny Rostislava
Prchlíka nebo u znepokojivě intenzivního příběhu
z prostředí psychiatrické léčebny Jen na mě nezapomeň
od Marka Brenišina. Hutnou atmosférou dýchají rovněž
prvorepublikové Plody rodinného stromu Tomáše Laubeho
či Konec emocí Jana Stejskala.
Těší nás, že už potřetí můžeme vypravit do světa tucet
žánrově i tematicky pestrých příběhů. Do třetice tak
děkujeme účastníkům soutěže, gratulujeme jejím vítězům
a čtenářům přejeme příjemné počtení.
editoři

Lukáš Vlasák (*1991) se narodil v máchovských Litoměřicích
a vyrůstal v chemických Lovosicích. Literaturu studoval
v Praze i Brně, nyní pracuje jako nakladatelský redaktor.
Povídky publikoval časopisecky a v soutěžních sbornících
Kafe v pět (2014), Fascinace (2016), Kočas (2018) a Mlok
(2019). Zajímá se o současnou českou prózu a hraje na kytaru
v duu Šavlozubý ponožky. Má rád básníky za mikrofonem,
nádraží, čajovny a cesty z kopce. Bydlí na Žižkově se
ženou, dcerou a fenou.

Lukáš Vlasák
KRAJINA HÁĎAT
Mezi nohama mladé milenky dokázal Pavel zapomenout
na vše, i na konec světa.
Jejich dnešní setkání, jako tolik předešlých, vyvrcholilo
společným velkým třeskem, při němž se mu v hlavě zatmělo.
Potom se Pavlův vesmír začal znovu rozpínat a nabývat
starých známých kontur.
Alžběta se otočila na bok a přitáhla si peřinu tak, že
mu vzadu odhalila své dokonale kulaté tvary. Tvary, které
Pavlovu ženu Simonu s každým dítětem postupně opouštěly.
Valentovi měli děti dvě – starší Veroniku a mladšího
Adámka. Kdysi, ještě před potomky, se Pavel učil každý
záhyb Simonina těla nazpaměť. Znal všechna souhvězdí
pih, která na kůži měla. I tu hvězdokupu ve tvářích, do níž
se často a rád propadal, aby tam zapomněl na okolní svět,
jako to dělal nyní s Alžbětou.
„Obejmi mi mě,“ zasténala Alžběta.
Objal ji.
„A povídej mi pohádku na dobrou noc,“ zašeptala.
„Zpaměti umím jen o Červené karkulce.“
„Tu mám stejně nejradši.“
Aby ne, napadlo Pavla. Neznal nikoho, na koho by příběh
o holčičce, která neposlechla maminku a sešla z cestičky,
pasoval víc než na Alžbětu. Má snad on být tím
velkým zlým vlkem? Došlo mu, že v pohádce stejně jako

6 Lukáš Vlasák
v Alžbětině životě jedna důležitá postava zoufale chybí. Tatínek.
Jenže hrát obě role bylo pro Pavla nemožné.
Devatenáctiletá Alžběta, i když si to ve své stále trochu
dětské naivitě myslela, nebyla Pavlovou první velkou láskou
po Simoně. Ve skutečnosti měl v průběhu manželství
milenek víc a ona měla být podle původního plánu jen
další v pořadí, která mu umožní nakrátko se ztratit v rozkoši
a pak se vrátit domů za ženou a dětmi. S čistou hlavou.
Patřil k Simoně, Verunce a Adámkovi a nikdy si doopravdy
nepřál patřit jinam. Přesto ho vábení sirén táhlo
z vyhřátého manželského lůžka do nebezpečných vod. Zatím
nenatrefil na rozeklaná skaliska, která by jeho rodinné
bárce prorazila trup, ale ztrácel opatrnost, neboť mu ubývalo
sil na vymýšlení všelijakých originálních krytí.
Dnes to chtěl s Alžbětou ukončit. Dokud je ještě čas,
umiňoval si. Ale sotva večer zaťukal na dveře garsonky,
vtáhla ho dovnitř chtivá náruč a čas, o který šlo Pavlovi
především, přestal hrát roli. Rozum se vrátil až uprostřed
noci, kdy po pasáži „Proč máš tak velké oči?“ Alžběta konečně
usnula.
Vstal a potichu se oblékl. Pohledem zavadil o zrcadlo
nad toaletním stolkem naproti posteli. „Proč máš tak velké
oči?“ zeptal se ještě jednou cizího chlapa v odrazu.
Ve dveřích jednopokojového bytu se na Alžbětu ohlédl.
Příště se s ní musí sejít odpoledne v kavárně a definitivně to
utnout. Na rozdíl od předchozích avantýr Simona Alžbětu
znala. Byla to dcera její kamarádky. Vídaly se, ne pravidelně,
ale přece jen.
Opatrně za sebou zacvakl dveře. Světlo na chodbě nefungovalo.
Přidržoval se zábradlí a potmě vyšel na ulici.

Krajina háďat 7
Že lampy nesvítí ani tam, mu došlo až po chvíli. Zřejmě
nějaký plošný výpadek, pomyslel si.
Auto nechal o blok dál, na parkovišti pod Nuselským
mostem. Vyrazil ulicí. Byl na tmu zvyklý, bydlel se Simčou
a dětmi na kraji vesnice, ale tady ve městě mu připadala
nepřirozená. Otřásl se, ne však chladem, jelikož poslední
letní noci ještě dýchaly teplým vzduchem. Že by strach ze
tmy? Ten už dlouho nezažil. Uvědomoval si, že velcí zlí vlci
nejsou jen v pohádkách, ale ve svých letech se bál už jen
máločeho. Důvěrně znal jen strach, že se to jednou provalí.
Na konci řady činžáků se mu otevřel výhled na parkoviště.
Záře ohně ho zabolela v očích, musel si je zakrýt dlaní.
Pavel byl od jejího zdroje vzdálen asi třicet metrů, ale ani
na vteřinu nezapochyboval – ten hořící vůz byl jeho džíp.
Rozeběhl se k němu. Požár ho tak oslnil, že si nevšiml siluet
vyčkávajících za hranicí světelného kruhu.
U ohně mu došlo, že blíž než na pět kroků se k autu
stejně nedostane. Kovová výheň mu to nedovolila. Snad
bude v Alžbětině domě hasičák, zadoufal.
Otočil se. Před ním vyvstaly ze stínů dvě postavy.
„Co tu jen tak čumíte? Pomozte mi sehnat něco, čím to
uhasíme!“
Že se mu nechystají pomoct, došlo Pavlovi hned, jak ti
dva vytáhli zbraně, které doposavad drželi za zády. Baseballová
pálka a teleskopický obušek, klasika pouličních
útočníků. Byli to kluci. Oba kolem dvacíti. S takovými by
Alžběta měla chodit spíš, napadlo ho. I když tihle nespadali
do škatulky jejího vkusu. Měli na sobě černé mikiny
s kapucí, dozdobené sichrhajckami, nášivkami a plackami
s písmeny NPS.

8 Lukáš Vlasák
„To se ti nedoneslo, taťko?“ vyštěkl jeden z nich a hlas
mu ještě trochu puberťácky přeskakoval. „Je konec světa.
Konec vašeho světa. Teď je to krajina háďat. Berem si, co
nám patří, jasný?“
Pavel nechápal. Chtělo se mu něco zařvat, ale byl tak
konsternovaný, že ze sebe nevydal hlásku. Místo toho instinktivně
udělal pár krůčku, takřka na místě, aby si zajistil
pevnou půdu pod nohama. Chystal se ty dva rozrazit a běžet
pryč. Co na tom, jestli přitom slízne pár ran? Takových
už bylo… Vtom se mu na okraji zorného pole mihlo pár
dalších stínů.
Výrostci před ním nebyli sami. Vypadalo to na čtyřnásobnou
přesilu. Přesto to risknul. Vypálil plnou rychlostí
vpřed a váhu svého metrákového těla použil jako beranidlo.
Než však přišel náraz zepředu, schytal pár ran do týla.
Zhroutil se tváří do štěrku.
Zakrátko přišel k sobě, rozostřený obraz se začal skládat
dohromady. Mohl být mimo sotva minutu, protože
z hořícího džípu šlehaly plameny jen o trochu nižší.
Útočníci jej obestoupili. Jeden ho těžkou koženou botou
převalil na záda. Pavel neměl sílu odporovat. Všiml si jen,
že parta je co do pohlaví vyvážená. Skolily ho dvě holky,
jedna s golfovou holí, druhá s lešenářskou trubkou. A ano,
obě rovněž Alžbětina věku. Pomsta na velkém zlém vlkovi.
Jestlipak ho taky rozpářou a zašijou mu do břicha kamení?
Zírali na něj. A strašně, strašně dlouho nic neříkali.
„Co chcete?“ vymáčkl ze sebe. „Kromě klíčků od toho
auta, co jste zapálili, u sebe nemám nic. Vlastně jo, mobil,
peněženku a v ní nanejvýš pár stovek. Jestli vám jde o tohle,
vezměte si to a táhněte do prdele.“

Krajina háďat 9
„Ale ale, taťka se nám rozpovídal!“ zasmál se jeden
z kluků. „Prachy klidně přilož na oheň, debile, kartu
jakbysmet. Nic z toho už neplatí. Háďata nechtěj vůbec nic,
jen si užít trochu zábavy.“
„Jo! Girls just wanna have fun!“ zařvala menší, oplácanější
holka, co měla spínacími špendlíky vyzdobený i obličej.
Její hlas byl hrubý, prokouřený a vychlastaný. Když
si Pavel představil, že něco takového by mohlo za pár let
vyrůst z Veroniky, sevřely se mu útroby.
„Tenhle už to pochopil, pojďte, najdeme někoho dalšího,
komu je potřeba vylíčit nový pořádek světa!“ zavelel
maník s pálkou.
A skutečně – všichni čtyři klidně odkráčeli. Neutíkali,
neschovávali se před policií. Šli sebejistě, jako by jim ulice
patřila. Cestou mlátili do lamp a plechových košů a vyřvávali:
„Hej, lidi, vstávejte! Tohle je začátek! Začátek konce!“
Pavel se přetočil zpátky na břicho, aby se s oporou všech
čtyř končetin postavil. Než se mu to podařilo, do úst se mu
vyřinuly žaludeční šťávy a pozvracel se.
Plameny takřka dohasly. Zavřel oči a přál si, aby mu vesmír
dal znamení, co má dělat. Tohle byl průser. Kardinální.
V kapse zavibroval mobil. Volá: Moje Simonka. Hodiny
v rohu displeje ukazovaly 2:32. „Začátek! Začátek
konce!“ doznívalo Pavlovi v uších.
Přijal hovor. „Ahoj,“ odmlčel se, „lásko.“
„Pavle!“ vyhrkla Simona. „Jsi v pořádku?“
Měl sto chutí přiznat, že v pořádku rozhodně není, ale
včas se zarazil – nemyslelo mu to teď natolik, aby dokázal
zkonstruovat nějakou přijatelnou variantu událostí.
„Jo. Jo, jsem.“

10
Lukáš Vlasák
„Kde jsi?“
„V práci přece.“
„Máte tam nějaké ticho.“
Pavel pracoval jako výčepní. Měl na starost nablýskaný
pult s pípami, chloubu vyhlášeného pražského hostince.
V tuto noční hodinu se mu manželka obvykle nedovolala,
a pokud ano, sotva ho ve sluchátku přes všechen ten lomoz
podniku slyšela. Naštěstí šlo v tomto případě vymyslet
vhodnou lež hravě: „Šel jsem na dvůr, dát si pauzu. Potřeboval
jsem se nadýchat trochu čerstvého vzduchu.“
„Doufám, že nekouříš. Víš, že to vždycky poznám,“ vyčetla
mu. Od zavedení zákazu kouření v restauracích šla po
každém podezřelém závanu tabáku jako lovecký pes.
Pavel měl co dělat, aby ušklíbnutí zadusil ještě v zárodku.
Skutečně páchl kouřem na sto honů, ale od cigaret
to nebylo. A protože nejlepší obrana v partnerských hádkách
je útok, vyjel na ni: „Kdybys konečně přestala řešit
kraviny, bylo by na světě líp.“ Přitom si vzpomněl na provolávání
útočníků a přeběhl mu mráz po zádech.
„Máš na srdci něco důležitýho, nebo mě chceš jenom
prudit?“ vyjel na ni v závěrečném výpadu. Dávno už Simoně
přestal tolerovat, že mu volala jen tak, protože ho
chtěla slyšet, protože jí chyběl.
Chvíli naštvaně mlčela, ale pak řekla: „Promiň. Já…
Nevolám, abych tě kontrolovala. Mám strach, Pavle. Nejde
proud. A není to jen u nás. Nesvítí celá Bašť, ani Líbeznice.
Tam, kde bývá nad Prahou ta oranžová záře, není
nic. Z vesnice jsem slyšela divné zvuky, jako křik, výstřely
a snad i výbuchy. Copak vám v práci proud jde?“
Pavel sevřel telefon. „Poslouchej, Simi. Budu stručnej,

Krajina háďat 11
protože nevím, jestli i telefony brzo neohluchnou. Něco se
fakt děje. Lidi se chovají divně. Tady taky. Jedu hned domů.
Pusť psy a zamkněte se. I branku. Do hodiny jsem u vás.“
Simona neodpověděla, a tak oddálil telefon od ucha
a podíval se na displej: Hovor ukončen. Pokusil se ji vytočit
znovu, ale ozval se jen protivný trojtón ohlašující nemožnost
spojení.
„Do prdele.“
Zadíval se smutně na torzo džípu. Věděl, že bude složité
to Simoně vysvětlit, ale zbývala mu jediná možnost, jak se
dostat co nejrychleji domů.
„Alžběto! Alžběto, vstávej!“
Zevnitř slyšel, jak se pokusila marně rozsvítit a pak do
něčeho kopla. Ozvaly se tlumené nadávky a pak konečně
i zarachocení klíčů v zámku.
Místo milenčina chtivého náručí ho za dveřmi tentokrát
čekala facka – avšak jen naoko, bez upřímné razance. „Ty
hade! Uspat mě a pak se vytratit. Jsem snad nějaká rajda
na jednu noc?“
„Rychle dovnitř,“ přerušil ji a hrnul se do bytečku.
„Copak, taťko, máš chuť na přídavek?“
To oslovení, to ho vykolejilo.
Netrvalo dlouho a i v té tmě si Alžběta všimla, jak je
zřízený. „Co se ti stalo?“
Vynechal podrobnosti. Řekl jí jen, že v celém městě,
možná v celé republice, nejde proud a že venku ho zbila
nějaká mladá parta, která mu zapálila džíp. „Potřebuju si
půjčit pižďucha, abych se dostal domů.“
„Jasně, takže mě tu necháš na pospas ňákejm grázlům
a pojedeš si za ní,“ odsekla.

12
Lukáš Vlasák
„Neser, Bětuno. To auto jsem ti koupil já. Vůbec bych
se tě nemusel prosit. Mám dvě děti, copak to nechápeš?“
„A co já? Já taky potřebuju ochránit.“
Rozmýšlel se asi dvě vteřiny. Stejně už s tou variantou
v duchu počítal. „Dobře, pojedeme spolu. Zůstaneš u nás,
dokud se to venku neuklidní.“
„A co řekneš Simoně?“
„To nevím, sakra. Řeknu jí třeba, že ses za mnou zrovna
stavila v práci, když šly věci do kopru. A tak jsem tě vzal
s sebou, protože…“
„No, jen to dořekni, vždyť já vím, že kromě mámy nikoho
nemám.“
„Promiň, nechtěl jsem ti připomínat zrovna tohle.“
„Dobře,“ vzdychla Alžběta, „tak jedem.“
„A nechceš se trochu převléct?“
Během rozhovoru na sebe navlékla jen lehké sportovní
kraťasy a nechala si Pavlovo tričko, které nosila na spaní
a které na něm vyžadonila před pár týdny, protože chtěla
spát v něčem, co voní jako on.
„Proč jako?“
„Takhle bys za mnou do hospody asi nepřišla, nemyslíš?“
„Pfff, vy ženáči jste všichni stejní, musíte mít za všech
okolností dokonalý alibi, protože jste z těch svejch fúrií posraný
až za ušima.“
Pavel se jí raději neptal, kde načerpala tolik zkušeností,
že si dovoluje zobecňovat chování zadaných mužů, a mlčky
přihlížel tomu, jak se svléká celá donaha, bere si čisté krajkové
kalhotky, legíny, co jí dokonale obepínají dolní část
těla, a černé triko s výstřihem tak akorát, aby působil lascivně
a zároveň ponechal dostatek prostoru pro předsta-

Krajina háďat 13
vivost. Přestříkla se parfémem, z něhož šel do kolen, a dodala:
„Malovat se nebudu, jestli ti to nevadí.“
„To přežiju. Jedem.“
Než vyšli z domu, zkontroloval, zda je vzduch na ulici
čistý. Pižďuch stál jen pár kroků od vchodu, naštěstí celý.
Byl to malý třídveřový citroën limetkové barvy. Koupil jí
ho za pár šupů, aby za ním mohla dorazit i tehdy, když si
Simona vzala džíp a nechala Pavla doma samotného. Párkrát
se zkoušeli milovat i v něm, ale s něčím takovým francouzští
inženýři nepočítali.
„Ptám se tě, jestli budeš řídit!“ přerušila Alžběta tok
vzpomínek na společné chvilky.
Vyklepal je z hlavy a odpověděl: „Jasně.“
Hodila mu klíčky přes kapotu. „Tak jedem. Taťko.“
Strčil klíčky do zapalování a modlil se, aby auto naskočilo.
Vzpomněl si na román Tma od Ondřeje Neffa, kde
veškerými obvody přestala proudit elektřina a nefungovalo
lautr nic. Tohle naštěstí nebyl jejich případ, vypadalo to, že
přerušena je jen dodávka ze sítě.
Utahané herky pod pižďuchovou kapotou zaržály, reflektory
se rozsvítily a Pavel s Alžbětou vyrazili směr Bašť.
Zvuk starého motoru připadal Pavlovi ve ztichlé noční
ulici hlasitější než obvykle. Jízda v naprosté temnotě uprostřed
velkoměsta nebyla nic příjemného. Měl tendence
zhasnout i vlastní světla, protože si kvůli nim připadal na
ráně, ale to už by neviděl nic. Občas zahlédl za okny problikávat
plamínky svíček anebo míhat se kužely baterky.
Ale většinou měli lidé zatažené žaluzie a závěsy. Pokud
nespali a o nastalém chaosu věděli, nechtěli s ním mít nic
společného a jen se tiše modlili za brzký východ slunce.

14
Lukáš Vlasák
Pavel s Alžbětou se pomalu prokousávali městem, mířili
z centra na sever. On na každém rohu trnul, co na ně
vystartuje, ona se kupodivu cítila mnohem lépe, než kdyby
ji nechal samotnou v té bonsaj-verzi pronájmu. Zapálila si.
„Nekuř, prosím tě, Simonka to ucítí.“
Alžběta se usmála a vyfoukla mu oblak dýmu přímo
do obličeje.
Až na to, že byla všude nezvyklá tma, se v noční Praze
nic podezřelého nedělo. Alžběta začala Pavla podezírat, že
si to celé vymyslel, a dorážela na něj, proč bylo nutné ji tahat
z postele a vozit za manželkou. Má to snad být nějaká
brutální forma rozchodu? Kromě šrámů, které Pavel u hořícího
džípu utržil, trička načichlého dýmem a faktu, že si
radši půjčil pižďucha, protože údajně nemohl jet vlastním
autem, neměla žádný hmatatelný důkaz, že je se světem
něco v nepořádku.
Na Alžbětiny neustálé dotazy a narážky Pavel neměl
jasnou odpověď. Sám v situaci tápal, a tak zarytě mlčel.
Soustředil se na řízení.
„Tak víš co,“ prohlásila po další tirádě bez odpovědi
Alžběta, „když mi to neřekneš ty, řekne mi to někdo jiný.“
A zapnula rádio.
Pavel pochyboval, že zrovna stanice byly z odstavení dodávky
proudu vynechány, ale Alžběta vytrvale přelaďovala
frekvenci, desetinu po desetince, až se jí podařilo nalézt
něco jako vysílání.
„… se, že my, radioamatéři, jsme jediní, komu se podařilo
prolomit hradbu mlčení. Tady DJ Mrákula na frekvenci
90,2. Nebojte se, posluchači, mám dost baterií na to, abych
to ještě nějakou tu chvíli utáhl. Můj kámoš Sowatson má

Krajina háďat 15
dokonce naftový generátor a ve sklepě solidní zásobičku,
lepší než lecjaká benzínka. Kde bydlí, vám samozřejmě neřeknu,
kdoví, jak se tahle zombie apokalypsa, nebo co to
je, vyvine. Vládní hlášení na frekvenci 100,1, které jsme
už všichni slyšeli stokrát, mluví o teroristickém útoku. No
to by nás nenapadlo, pane ministře, děkujeme! Ale kdo za
ním stojí se můžete dozvědět jen díky nám, podnikavým
radioamatérům, kteří pro vás sbírají hlášení o evidentně
dlouho připravovaných útocích undergroundového hnutí,
jehož členové si říkají háďata. Za chvíli si vás převezme
můj kámoš MC Kodiak, aby vám řekl, co je nového. Ale
než si to na papíře sesumíruje, pustím vám jednu písničku.
Omluvte mou chudou diskotéku, mám tu jen natahovací
gramofon a pár starých vinylů. Takže, jestli jste si mysleli,
že mu uniknete aspoň po konci světa, pletli jste se – je tady
božský Kája a jeho Lady Karneval. Protože… Páni a paní,
já vím, jak se ruší žal!“
„Jestli tenhle trapák vždycky snil o tom, že jednou nahradí
Leoše Mareše, tak se mu to právě podařilo. Vsadím
se, že ho teď poslouchá víc lidí než Ranní show na Evropě 2.
Nalaď tam tu vládu,“ řekl Pavel Alžbětě a dodal: „Tak vidíš,
že jsem nekecal.“
Na dané frekvenci skutečně vysílali krátké oficiální
hlášení stále dokola: „Vážení spoluobčané, hovoří ministr
obrany České republiky. Základní prvek infrastruktury
státu – rozvody elektrické sítě – napadla dosud neznámá
teroristická organizace. Na celém našem území nejde od
dnešní půlnoci proud. Pan prezident a ostatní nejvyšší
ústavní činitelé jsou v bezpečí.“
„Tak to se nám ulevilo,“ neodpustil si Pavel.

16 Lukáš Vlasák
„Pšt!“
„… řešíme a do rána ji budeme mít plně pod kontrolou.
Nabádáme občany, aby se nedopouštěli žádných ukvapených
činů, zavřeli se doma a strávili těch pár hodin do rozednění
se svými blízkými.“ Na závěr si pan ministr dovolil
sklouznout do osobnějšího, emotivnějšího tónu: „Nejste
v tom sami. Společně jim zatneme tipec.“ Pak se rádio na
chvilku odmlčelo a stejná zpráva začala nanovo. „Vážení
spoluobčané…“
Pavel se uchechtl. „Měl spíš říct, že je roztrhneme jako
hada. Háďata… Co to má kurva znamenat?“
„Panebože,“ vydechla Alžběta a s vytřeštěnýma očima
vstřebávala, co právě slyšela. „Jsme v prdeli, jsme v prdeli…“
„Nepanikař, prosím tě. A vrať tam DJ Mrákulu, třeba
ještě stihneme šalala-lala-lalala-lalali.“
Alžběta se na něj nechápavě podívala. „Pozor!“ zakřičela
náhle. Pavel dupl na brzdu. Most Barikádníků před
nimi byl zatarasen průvodem háďat v černém.
Viděli je. Nemohli je nevidět. Byli široko daleko jediným
zdrojem světla. A pižďuchův motor navíc řval jak
kráva. Dav, který k nim stál doposud zády, se začal otáčet.
Do noci vystoupily bledé hubené tváře s propadlýma
očima. První z anarchistů v čele davu se Pavlovu autíčku
na klíček rozběhl vstříc.
„Couvej, couvej!“ zaječela Alžběta.
„To nestihnu.“
Pavel věděl, že pižďuchova zpátečka je pomalá, a než by
se otočil, ti parchanti by ho obklíčili. Bylo jich tolik, že je
klidně mohli i s jejich čtyřrychlostním prdítkem svrhnout
z mostu.

Krajina háďat
Povídky o apokalypse
antologie III. ročníku literární soutěže Tovaryši kalamáře
sestavili Hana Fruhwirtová & Jan Kravčík
ISBN 978-80-88029-46-5
© 2019 Gorgona Books. Všechna práva vyhrazena.
První vydání. Doporučená cena 319 Kč.
redakce Jan Kravčík, Hana Fruhwirtová
spolupráce Vojtěch Sedláček
překlady ze slovenštiny Jan Kravčík
úprava a obálka Jan Kravčík
ilustrace na obálce Tithi Luadthong
vydalo nakladatelství
Gorgona Books s. r. o.
Vlachova 1513, CZ 155 00 Praha 5 – Stodůlky
www.gorgona.eu
vytiskla tiskárna
Totem.com.pl sp. z o.o.
ul. Jacewska 89, PL 88-100 Inowrocław
www.totem.com.pl

Apokalypsa nemusí být jen konec světa, případně
katastrofa či konflikt k němu směřující. Existují totiž
i apokalypsy soukromé, osobní – a neméně děsivé.
Dvanáct českých a slovenských autorů a autorek
odhaluje své apokalyptické vize v jedinečné
povídkové antologii.
MEDIÁLNÍ PARTNER SOUTĚŽE
Doporučená cena 319 Kč
Zúčastněte se příštího ročníku literární soutěže
Tovaryši kalamáře a získejte profesionální hodnocení
od lidí z branže, které vaši tvorbu posune vpřed!
Sledujte facebook.com/gorgonabooks