Karlaz: Cesta člověka (Důležité je odejít do samoty a ticha)

gavlas.tomas

DŮLEŽITÉ JE ODEJÍT DO SAMOTY

A TICHA

Hlupáci se pořád hemží jak mravenci a svůj smutek zahánějí tisícem

rozptýlení. Dobrovolně se zavírají do hlučných cel, aby neslyšeli

a neviděli. Byli svedeni na povrch, o kterém si myslí, že je

hlubinou. Říkám, že ti, kteří se neodváží sestoupit do svého nitra,

naleznou cíl cesty jen na povrchu. Bez velké samoty nevzniká na

zemi žádné velké dílo. Jen v tichu, kdy je mysl jasná, je možné

objevit něco nového. Nějaké skryté tajemství, které stojí za to

přinést lidem. Byl jsem za tebou vyslán, abych tě oddělil od davu.

Dost dlouho už jsi vozil kamení a dělal dalších dvanáct zbytečných

činností. Předej své kolečko těm, kteří po něm baží a utiš se, abys

mohl naslouchat. Tvá služba má být větší.

Posílám tě na pouť, která vede do odlehlých míst. Do hlubokých

lesů. K jezerům a řekám. Podél hran oceánu, i přes duny pouští.

K srdci džunglí a až na vrcholky nejvyšších skal. Do klášterů a jejich

svatyní. Odejdeš, aby ses postavil čelem k základním skutečnostem

života. K těm místům půjdeš sám, protože tato cesta je jen pro jednoho.

Ti, kteří přibírají druhého, neodcházejí na pouť, ale na pouhý

výlet. Ty chlapče odcházíš, aby ses setkal s mlčícím, který ti odhalí

cíl. Půjdeš ve strachu i v bolesti. Spatříš vyjít plameny z hroudy

kamení. Usedneš, aby ses naučil, co se naučit máš. Budeš naslouchat

stromu, který káže lesu i zvířatům. V dešti a mlze půjdeš

posvátnými cestami. Prach ze své tváře smyješ vodou z fontány

milenců. Mineš mnoho opuštěných pousteven a hle, z prázdnoty

přijde bohatost. Z ticha poznáš více než z klevetění a lidských slov.

Celé měsíce nespatříš člověka. Uprostřed lesů najdeš dřevěný srub.

Roztopíš kamna a v nejtemnější noci zaslechneš duchy, jak mluví.

Ráno se vydáš dál. Lesem a okolo jezer. Ztratíš se v močálech, ale

cizí stín tě vyvede ven. Budeš přemýšlet. O rodině. O přátelích,

které si dlouho neviděl. O lidech, kterým bys měl odpustit a o těch,

137


které bys sám měl požádat o odpuštění. Půjdeš v dešti. Ve větru.

V zimě. V mlze. Půjdeš od rána do vyčerpání a zase znova. Věci,

které zažiješ, nebude možné popsat slovy, protože by tím ztratily

všechnu svou krásu. Zastavíš se jen na jídlo nebo ke spánku. U cesty

si ošetříš nohy. Budeš číst v písmech a slova proroků pohnou

tvou myslí. Pochopíš. Vrátíš se do minulosti a vzpomeneš na staré

dny. Budeš se snažit pochopit zrození a smrt. Zeptáš se. „Kam šli

ti, kteří zemřeli?“ Nedostaneš odpověď ani znamení. Nevzdáš to.

Půjdeš dlouho, než dojdeš do vsi. Zatoužíš po víně, ale ještě než

dopiješ láhev, budeš se těšit na zítřek. Až odejdeš zpět do lesů,

kde svět utichne a ty budeš zase sám. Sám se svými myšlenkami.

Sám se sebou. V horách skočíš nahý do ledového jezera a zařveš

jak lev. Zatoužíš stát se lovcem a rybářem. Postavit srub u jezera.

Znova překonáš bolest a strach. Utáhneš obvaz. Budeš přemýšlet

o životním poslání. O cestě a cíli. V kopci zařveš, že cesta není cíl.

Cesta je přece cesta. Cíl je cíl. Budeš pozorovat duhu a přemýšlet

o zázracích. Zvířata budou všude okolo tebe. Dojdeš k potoku

a nabereš z něj křišťálově čistou vodu. Usměješ se a usneš pod

otevřeným nebem. Ráno vstoupíš na nehostinné planiny, kterým

vládne jen déšť a vítr. Budeš slabý. Nebudeš už chtít chlad, ale teplo.

Zároveň se budeš chtít naučit přijímat věci tak, jak jsou. Ztratíš

se v myšlenkách o hříchu a ctnosti. O čase a smyslu. Pořád půjdeš,

pořád budeš někam směřovat. Nesedneš si dlouho u cesty, aby ses

neproměnil v kámen. Hodiny budeš raději rozmlouvat s cizinci

v tvé hlavě. Půjdeš sám, ale občas se ohlédneš přes rameno. „Nejde

za mnou někdo?“ Spatříš stádo sobů, jak běží po mlžném hřebeni.

Budeš si představovat, že je přemůžeš holýma rukama a pomažeš

se jejich krví. Půjdeš špinavý. Vítr si s tebou bude hrát jako s peříčkem.

Vzpomeneš si na věci, které se staly před dlouhou dobou.

Vystavíš království z myšlenek a necháš ho ve vteřině padnout,

jako by bylo z písku. Přijde k tobě inspirace a ty zadržíš dech. Vydechneš.

Přestaneš přemýšlet. Budeš vděčný. Půjdeš tupě. Pomalu.

Budeš kulhat. Chlad vystřídá teplo a déšť sucho. Jazyky žlutých

písků si začnou brát zemi a cesta tě zavede do nitra pouště. Písek

k tobě bude mluvit hlasem větru a slunce. V dálce zahlédneš lišku

138


a holubici. Fata morgana? Nebudeš tomu rozumět, ale ani tam

se neobrátíš. Pohublý a s praskajícími rty staneš před skálou, na

které stojí dávný chrám. V prameni na úpatí se očistíš a na oltáři

spálíš své hadry. Oblečeš se do bílé tuniky, kterou jsi celou cestu

nesl jen pro tuto chvíli. Skalní branou vstoupíš na pusté nádvoří.

Usedneš a ztratíš se v hluboké kontemplaci. Ztratíš pojem o čase

a tvé nehty budou dlouhé. Při úplňku k tobě přistoupí mnich.

Nepromluví. Ani ty se ale nebudeš ptát, protože už budeš daleko.

Odvede tě do kamenné cely v srdci kláštera, kde znova usedneš.

Ve správný čas to uvidíš a to co spatříš, nedokážeš popsat slovy.

Ten, který mlčí, promluví, aby krátce sňal závoj světa. Zasvětí tě.

Padneš na kolena a poděkuješ. Vydáš se na cestu domů a už navždy

půjdeš jinak. Až se tě krajané budou ptát: „Kde jsi byl chlapče?“,

tak se odmlčíš. Budeš z těch, kteří se vydali na dlouhou a těžkou

pouť, ne proto, aby o ní mluvili, ale aby byli změněni.

Eliáši. Ten, který mě vyslal, tě sledoval v časech, kdy jsi pro všechno

rozptýlení zapomněl na radost mlčení a pokoj osamělosti. Nehněvá

se. Dobře ví, že sotva může dojít poznání ten, který je neustále

vyháněn ze samoty svého nitra. Ví, jak těžké je byť i v časech klidu

spatřit a rozlišit to, co k tobě přichází zevnitř, natož to dokázat ve

chvíli, kdy tě rozptyluje celý svět. Mistři dávných národů proto

odcházeli do pustin, kde byli zbaveni trojího boje. Vyrušování ze

strany sluchu, řeči a zraku. Uzavírali brány od vnějších vlivů, aby

snadněji nahlédli pod závoj světa. A pokud to bylo těžké i pro ně,

tak o co těžší to je pro mladého chlapce, jakým jsi ty.

Lidé v neklidu měst nevidí, kým jsou, ale jakmile zmizí ruch všech

rozptýlení, začnou z nich vyvěrat myšlenky a vzpomínky jak láva

z dlouho spící sopky. Teprve v tichu začnou jasně nahlížet celý

svůj dosavadní život. Rozebírat vše do podrobností, vciťovat se do

své minulosti a neúprosně soudit sami sebe. Tisíce a tisíce detailů,

pocitů, vzpomínek a vhledů. Mnozí nováčkové proto z pustin

139


utíkají zpět do měst. Mysleli si, že tam najdou klid, ale místo toho

spatřili démona. Jenže ten démon nebyl v pustinách, ale v nich.

V samotě totiž každý najde jen to, co do ní přinese. A to zvlášť na

poušti. Kdo v sobě má zlo, spatří zlo, kdo v sobě má pokoj, spatří

pokoj. Odlehlá místa nejsou pro žvanily a požitkáře, ale pro lidi

posedlé poznáním.

Strach ze samoty a opuštěných míst zmizí, až bude duše čistá. Kdo

je očištěn, najde v samotě útěchu, kdo ne, ten musí projít prvotní

očistou, která může být bolestivá. Když postavím prázdný hrnec

na rozžhavené uhlí, žár brzy začne spalovat všechnu nečistotu

a stravovat rez v něm. Prázdnota bude podobně jako oheň temné

noci spalovat všechny špatné sklony a návyky, které v sobě máš.

Tehdy zaslechneš hlas pouště a samota ti přestane být utrpením.

Stane se nekončícím nazíráním, které bude odhalovat krásu země,

moudrost nebe a smysl větru. V každém nádechu ucítíš lehkost

bytí, které bude natolik příjemné, že v něm i po odhalení potřebného

ještě chvíli setrváš. Stejně jako krásná žena, která si občas

prodlouží lázeň, aby se mohla kochat pevností svého těla. Nezůstávej

ale příliš dlouho. Stejně i ta žena, ať se osuší a jde darovat

svou krásu světu. Ptáš se mě, kdy je čas se vrátit k lidem. Pokud

se zčeřená voda v tvé mysli uklidní a ty spatříš, kým jsi, jako

v zrcadle. Pokud opustíš své mámení a zbavíš se neuspořádaných

náklonností. Pak teprve se staneš skutečně svobodným a budeš

připraven se vrátit zpět. Takto proměněn už nebudeš brát jen

z tradice a cizích příběhů, ale i z niterné zkušenosti. Čeká tě velký

návrat. Z ticha a samoty se vrátíš se stejným důvodem, s kterým

jsi tam odešel. Abys pokračoval v cestě, abys rostl a naplňoval

své životní poslání. Samotu si ale přineseš sebou a ona se stane

neoddělitelnou součástí tvé existence.

140

More magazines by this user
Similar magazines