Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

„Obzvlášť velká; budeme dělat generálku na tobě.“
„Opravdu?“ řekl jsem. (Do prdele, pomyslel jsem si.)
„Vrhneš se jako Fénix do ohně a povstaneš z vlastního popela.“
„Jsem připraven!“ řekl jsem. „Udělám novoroční předsevzetí že
přestanu jíst koblihy.“
Sokrates se na mne usmál a řekl: „Jen kdyby to bylo takhle
jednoduché. Teď jsi zpřeházená hromada zkroucených obvodů a
zastaralých návyků. Budeš muset změnit návyky chování, myšlení, snění
a nahlížení na svět. Z velké části se skládáš ze špatných návyků.“
Přibližoval se ke mně. „Překonal jsem několik namáhavých překážek,
Sokrate, a pořád dělám, co můžu. To ke mně sakra nemůžete mít trochu
úcty?“
Sokrates zaklonil hlavu a dal se do smíchu. Pak přišel až ke mně a
vytáhl mi košili z kalhot. Když jsem ji zastrkoval, rozcuchal mi vlasy.
„Poslouchej mě, ó Velký Šašku; každý potřebuje úctu. Ale nezíská ji,
když řekne: ‘Važte si mě, prosím vás.’ Úctu si dobudeš, jen když se
budeš úctyhodně chovat - a úcta bojovníka se nezískává snadno.“
Počítal jsem do deseti a pak jsem se zeptal: „Jak tedy získám vaši úctu,
ó Veliký a Strašlivý Bojovníku?“
„Když změníš svou hru.“
„Jaká je to hra?“
„Tvoje hra na ubožáčka. Přestaň být tak pyšný na průměrnost; ukaž
trochu ducha!“ Sokrates se zašklebil, vyskočil, plácl mě hravě přes tvář a
dloubl mě pod žebra.
„Nechte toho,“ zařval jsem; neměl jsem na jeho hru náladu.
Natáhl jsem se, abych ho chytil za ruku, ale on lehce vyskočil na stůl.
Pak mi skočil přes hlavu, obrátil se a odstrčil mě, až jsem padl na záda
na pohovku. Vztekle jsem se postavil a pokusil se ho odstrčit, ale sotva
jsem se ho dotkl, přeskočil pozpátku stůl. Já jsem upadl na břicho na
koberec. Klel jsem, zuřil a viděl rudě. Vyklouzl dveřmi do dílny. Kulhal
jsem za ním.
Sokrates vyskočil na blatník auta a drbal se na hlavě: „Ale, Dane, ty se
zlobíš!“
„To je pozoruhodný postřeh,“ zuřil jsem a těžce popadal dech. „To je
dobře,“ řekl. „Když vezmeme v úvahu tvůj povážlivý stav, měl by ses
~ 99 ~