Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

„Kolik je hodin?“
„Je teď“ odpověděl jsem s povzdechem, „nemusíte to pořád...“
„Kde jsme?“ zeptal se nevinně.
„Tady ale...“
„Poslouchej, co ti říkám,“ přerušil mě. „Zůstaň v přítomnosti.
Minulost nemůžeš nijak změnit a budoucnost nikdy nedopadne přesně
tak, jak si ji naplánuješ nebo jak v ni doufáš. Nikdy nebyli minulí
bojovníci a nikdy nebudou budoucí. Bojovník je tady a teď. Tvůj
zármutek, tvůj strach a tvůj hněv, tvá lítost a tvá vina, tvá závist a tvé
plány a touhy existují jen v minulosti nebo v budoucnosti.“
„Zaražte, Sokrate, jasně si vzpomínám, že jsem byl vzteklý vždy v
přítomnosti.“
„Ba ne, řekl. „Chceš říct, že ses v přítomném okamžiku vztekle
choval. To se rozumí samo sebou. Akce probíhá vždycky v přítomné
chvíli, protože to je projev těla, a to může existovat jen v přítomnosti.
Ale mysl je jako fantóm a ve skutečnosti nikdy v přítomném okamžiku
neexistuje. Má nad tebou moc jedině proto, že odvádí tvou pozornost od
přítomnosti.“
Sklonil jsem se, abych si zavázal střevíc a ucítil jsem dotek na
spáncích.
Zavázal jsem si tkaničku a vztyčil jsem se. Octl jsem se na staré
zatuchlé půdě bez oken. Byl jsem sám. V nejasném šeru jsem v jednom
koutě rozeznal několik beden, které měly tvar rakví, postavených na
výšku.
Okamžitě jsem dostal strach, zvlášť když jsem si uvědomil, že v
nehybném vzduchu vůbec nic neuslyším, jako by ten mrtvý, vydýchaný
vzduch všechny zvuky utlumil. Udělal jsem opatrný krok a zpozoroval
jsem, že stojím na pětiúhelníku, na pěticípé hvězdě, namalované na
podlaze hnědou barvou. Podíval jsem se na ni zblízka; rudohnědý nátěr
byla ve skutečnosti zaschlá nebo schnoucí krev.
Za sebou jsem uslyšel vrčivý smích, tak odporný a děsivý, že jsem
musel polknout, abych se zbavil kovové chuti, která mi stoupala do úst.
Bezděčně jsem se otočil a stál jsem tváří v tvář malomocné, znetvořené
zrůdě. Dýchala mi do tváře odporně nasládlý dech dávno zemřelých.
~ 157 ~