Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

Ve vzpomínce mi zazněl jeho smích. Pak jsem si vzpomněl na jednu
příhodu ze stanice. Choval jsem se letargicky; Sokrates mě náhle popadl
za ramena a zatřásl mnou. „Probuď se! Kdybys s jistotou věděl, že máš
smrtelnou nemoc a že ti zbývá už jen krátký čas života, nechtěl bys z
toho času promarnit ani minutu. A já ti říkám, že máš smrtelnou nemoc.
Jmenuje se narození. Nezbývá ti víc než pár let života. Nikomu nezbývá
víc! Tak buď šťastný teď bezdůvodně - jinak nebudeš šťastný nikdy.“
Měl jsem pocit, že musím neodkladně něco podniknout, ale neměl
jsem kam jít. Tak jsem zůstal na místě jako přístavní tulák, bloudící
ustavičně ve svém nitru: „Kdo jsem? Co je to osvícení?“
Sokrates mi jednou řekl, že ani pro bojovníka neexistuje vítězství nad
smrtí; zbývá jen pochopit, „kdo vlastně všichni jsme.“
Ležel jsem na slunci a vzpomněl si, jak jsem loupal cibuli až do
poslední vrstvy, abych zjistil „kdo vlastně jsem.“ A vzpomněl jsem si na
muže z jednoho Salingerova románu, který viděl někoho pít sklenici
mléka, a řekl: „Bylo to, jako když se přelévá Bůh do Boha - jestli mě
chápete.“
Vzpomněl jsem si na sen mudrce Lao-C’ :
Lao-C’ usnul a zdálo se mu, že je motýl. Když se probudil, ptal se sám
sebe: „Jsem muž, jemuž se právě zdálo, že je motýl, nebo jsem spící
motýl, jemuž se zdá, že je člověk?“
Procházel jsem se po pláži a pobrukoval jsem si jednu dětskou
říkanku:
Vesluj, vesluj ve své loďce, dnes je krásný den, mořský proud tě nese
lehce, život je jen sen.
Po jedné odpolední procházce jsem se vrátil na své tábořiště, ukryté za
skalisky, a vytáhl jsem z batohu starou knihu, kterou jsem si přivezl z
Indie. Byl to rozdrbaný anglický překlad duchovních lidových příběhů.
Listoval jsem v ní a narazil na příběh o tom, co je osvícení:
~ 176 ~