Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

Tvé pochopení je založeno na této nevědomosti. Já jsem legrační blázen,
ty jsi vážný osel.“
„Poslyšte,“ řekl jsem, „pár věcí byste o mně měl vědět. Především
jsem už taky svým způsobem bojovník. Jsem zatraceně dobrý
gymnasta.“
Abych doložil, co jsem řekl, a abych ukázal, že i já umím být
spontánní, vstal jsem z pohovky a provedl jsem přemet vzad ze stoje s
elegantním doskokem na koberec.
„No ne,“ řekl, „to bylo skvělé. Udělej to ještě jednou.“
„Ono to není tak těžké, Soku. Pro mě je to opravdu snadné.“ Snažil
jsem se, jak jsem mohl, aby můj hlas nezněl blahosklonně ale nemohl
jsem potlačit hrdý úsměv. Byl jsem zvyklý předvádět takové kousky
dětem v parku. Taky to vždycky chtěly vidět ještě jednou.
„Tak dobře, Soku, dívejte se pozorně.“ Vyskočil jsem vzhůru a zrovna
když jsem se začal zaklánět, něco nebo někdo mě vyhodil do vzduchu.
Přistál jsem jako hromádka neštěstí na pohovce. Byl jsem celý
zachumlaný v mexické přikrývce ze zadního opěradla. Rychle jsem
vystrčil hlavu a pohlédl na Sokrata. Pořád seděl na druhé straně
místnosti, přes tři metry ode mne, stočený v křesle, a škodolibě se
usmíval.
„Jak jste tohle udělal?“ Můj zmatek byl stejně dokonalý jako jeho
nevinný výraz.
„Líbil se ti tvůj let?“ ptal se. „Chceš to vidět ještě jednou?“ a dodal:
„Nic si z toho nedělej, že s to trošku pokazil, Dane; i velký bojovník jako
ty může občas něco zpackat.“
Vstal jsem otupěle a urovnal jsem přikrývku na pohovce. Musel jsem
dělat něco rukama; potřeboval jsem čas na přemýšlení. Jak to udělal? Zas
jedna otázka, která zůstane bez odpovědi.
Sokrates tiše vyšel z kanceláře, aby naplnil nádrž dodávky plné
kuchyňských potřeb. „Zas už jde někomu dodat dobrou náladu na cestu,“
pomyslel jsem si. Pak jsem zavřel oči a lámal jsem si hlavu Sokratovým
zjevným pohrdáním přírodními zákony nebo přinejmenším zdravým
rozumem.
„Chtěl bys poznat pár tajemství?“ Ani jsem ho nezaslechl, jak
vstoupil; seděl se zkříženýma nohama ve svém křesle.
~ 20 ~