Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

Procítil jsem každou emoci, slyšel každý výkřik úzkosti a každý
výbuch smíchu. Každý lidský úděl se mi otevřel. Všechno jsem cítil a
pochopil jsem.
Svět je zabydlen množstvím myslí, vířících rychleji než kterýkoli vítr
v honu za rozptýlením a v úprku před nepříjemností změn, před
dilematem života a smrti - a hledajících cíl, bezpečí a zábavu; snažících
se najít smysl tajemství. Skutečnost se nikdy nepodobá jejich snům;
štěstí vždy zůstává někde za rohem - za rohem, za který se nikdy
nedostanou. A zdrojem toho všeho je lidská mysl.
Sokrates odstraňoval pruhy látky, jimiž jsem byl připoután. Sluneční
paprsky mi proudily okny garáže do očí - do očí, které toho tolik viděly -
a vháněly do nich slzy.
Sokrates mi pomohl dojít do kanceláře. Když jsem ležel na pohovce a
celý se třásl, uvědomil jsem si, že už nejsem ten naivní a nafoukaný
mladík, který před několika minutami, hodinami či dny seděl celý
rozklepaný na šedivé židli. Cítil jsem se velmi starý. Viděl jsem utrpení
světa, stav lidské mysli, a málem jsem v bezútěšném smutku plakal. Není
úniku.
Naproti tomu Sokrates byl v dobrém rozmaru. „Ted už není čas na
hraní. Moje směna už skoro končí. Jdi domů a trochu se vyspi, chlapče.“
Těžce jsem vstal a navlékl jsem si nesprávný rukáv bundy. Když jsem
ho namáhavě svlékal, slabým hlasem jsem se zeptal: „Sokrate, proč jste
mě přivázal?“
„Nikdy nezeslábneš tak, aby ses nemohl ptát, co? Přivázal jsem tě,
abys nespadl ze židle, až sebou budeš zmítat a hrát si na Petra Pana.“
„Opravdu jsem létal? Měl jsem pocit, že ano.“ Znovu jsem se ztěžka
posadil.
„Pro tuhle chvíli řekněme, že to byl let představivosti.“
„Hypnotizoval jste mě nebo co?“
„Ne tak, jak si myslíš, rozhodně ne do té míry, do jaké jsi byl
zhypnotizován svými vlastními zmatenými duševními procesy.“ Zasmál
se, sebral svůj batoh (kde jsem ho jen viděl?) a chystal se k odchodu.
„Jen jsem tě vtáhl do jedné z mnoha paralelních skutečností pro tvou
zábavu a poučení.“
~ 42 ~