Cesta pokojneho bojovnika.pdf - Morio

Do kraje přišli verbíři a odváděli mladé muže do války. Sedlákův syn
se jim nehodil, a proto ho nechali doma.
„Štěstí? Smůla?“
Smutně jsem se usmál a znovu jsem pevně sevřel rty, protože jsem
pocítil další nápor bolesti.
Joyin hlas mě uklidňoval: „Všechno má svůj smysl, Danny; záleží jen
na tobě, v čem ti to může být prospěšné.“
„Jak mi může být tahle nehoda prospěšná?“
„Žádné nehody neexistují. Všechno je lekce. Všechno má svůj smysl,
smysl, smysl,“ opakovala mi šeptem do ucha.
„Ale co má gymnastika, můj trénink - to všechno je pryč.“
„Tohle je tvůj trénink. Bolest očišťuje mysl i tělo; spálí mnoho
překážek. Viděla v mých očích otázku a dodala: „Bojovník bolest
nevyhledává, když ale přijde, využije ji. A teď odpočívej, Danny,
odpočívej.“ Vyklouzla z místnosti za zády přicházející ošetřovatelky.
„Neodcházej, Joy,“ zamumlal jsem a hned nato jsem tvrdě usnul a na
všechno zapomněl.
Navštívili mě přátelé a rodiče přicházeli každý den, ale většinu
nekonečných tří týdnů jsem zůstával sám, leže rovně natažen na zádech.
Díval jsem se na bílý strop a celé hodiny jsem meditoval, pronásledován
melancholií, sebelítostí a marnými nadějemi.
Jednoho úterního rána jsem vyšel do jasného zářijového slunce a opřen
o nové berle jsem se pomalu belhal k rodinnému autu. Zhubnul jsem
skoro o patnáct kilo a kalhoty mi volně visely na vystouplých kyčelních
kostech. Pravá noha vypadala jako hůlka s dlouhou fialovou jizvou po
straně.
Den byl výjimečně bez smogu a čerstvý větřík mě hladil po tváři.
Přinášel s sebou květinové vůně, na které jsem mezitím zapomněl;
cvrlikání ptáků na stromech spolu s pouličním hlukem vytvořilo
symfonii pro mé znovu se probouzející smysly. Několik dnů jsem zůstal
u rodičů, odpočíval jsem na horkém slunci a pomalu plaval v mělké části
bazénu - bolestně jsem nutil své sešívané svaly do práce. jedl jsem
střídmě - jogurty, ořechy, sýr, syrovou zeleninu. Pomalu se mi vracela
vitalita.
~ 91 ~