Pokřivenej svět: Povídky o rituálech

14
Honza Andrš
OMNN, že máme vyššího démona na útěku, PO v NS a je
potřeba vyhlásit KK2.“
Dívky se rychle přesunuly do bezpečí, téměř bezvládnou
nekromantku odtáhly s sebou.
„Jak jste říkala ty kódy, paní velmistryně?“
Ruslaně už do každičkého kousku těla proudila její
vlastní vnitřní energie smíchaná se vzrušením z nadcházejícího
souboje. Prohrábla si narudlé vlasy, posunula sponku
nad uchem a stiskla amulet Věstonické Venuše na krku.
Nic nedělal, byl to jen kus kovu, ale nosila ho pro štěstí.
„Jenom mistryně. Prostě jim řekněte, že je to v prdeli.“
Prolomit se jednosměrně do slabého pentagramu jí nedalo
žádnou práci. Když byla její síla uvnitř, opatrně ťukla do
levitující nevěsty.
„Démone, promluv!“
V místnosti se citelně ochladilo a světla několikrát blikla.
Vznášející se tělo se několikrát otřáslo a sneslo se ještě
o kousek níže. Otylčiny prsty na nohou se téměř dotýkaly
podlahy. A pak se její ústa otevřela.
„Jsem zde!“ zahřměl hluboký hlas. Zpoza baru se ozvalo
vyděšené pištění.
„A čehož si žádáš?“ zakřičela na něj Ruslana.
Démon se rozesmál. Už to ale nebyl hluboký, mimozemský
hlas temnot, ale normální, vysoko položený hlas
jednadvacetileté Otýlie.
„A čehož si žádám? Proč s náma všichni mluvíte, jak
kdybychom byli v roce 1845? Jenom proto, že jsem démon,
musím bejt geront? Abys věděla, je mi dvacet šest! Dvacet
šest let! Vypadám dobře, ne?“