Pokřivenej svět: Povídky o rituálech

10
Honza Andrš
Nad severně orientovaným pentagramem nakresleným
krví na koberci se klidně vznášela korpulentní dívka v bílém
tričku s nápisem Nevěsta. Bez vlády nad svým tělem
a zjevně mimo vědomí visela s chodidly jen deset nebo
patnáct centimetrů nad zemí. Vypadala trochu jako motýl
napíchnutý na neviditelný špendlík. Oči měla zavázané
šátkem, na uších velká sluchátka a na hlavě bílý závoj.
„Co se tady stalo?“
Dívky se na ni upřeně dívaly – tedy jen tři. Čtvrtá se
v křesle věnovala láhvi bourbonu a nevypadala, že se jí cokoliv
z toho týká.
Blondýnka chytla Ruslanu za ruku: „My jsme… my
měly rozlučku. A nachystaly jsme Otylce překvapení.
Chtěly jsme prostě… aby si trochu užila.“
„Něco jste vyvolaly? Ducha? Poltergeista? Impa?“ Bylo
to jen její zbožné přání. Tohle je rozlučka se svobodou,
takže čarodějka odpověď znala, už když uviděla pentagram.
„I-Inkuba.“
Neasi.
„Vyššího démona, mistra sexuálních svodů a pěkně prohnanýho
zmetka vyvoláváte uprostřed obýváku,“ potřásla
hlavou. „Amatérky. Jak jste ho chtěly donutit ke spolupráci?
Je to inkubus! Strčí vás všechny do kapsy jako cetky z pouti.“
Odpovědí jí bylo uplakané ticho s rozmazanými řasenkami.
„Máte všechny nadání? Z čí krve je ten pentagram?
Není, doufám, její?“
Blondýnka se zapotácela a posadila se do křesla. Třásla
se jako ischemický ratlík a znovu se rozplakala. Ruslana
zvýšila hlas: „Může mi tedy někdo říct, co se tady stalo?“