16.12.2020 Views

M revue Moravského zemského muzea 2/2020

Občasník Moravského zemského muzea v Brně.

Občasník Moravského zemského muzea v Brně.

SHOW MORE
SHOW LESS

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.

MČasopisrevue

Moravského

zemského

muzea

2/2020


Výstava / Exhibition

Jízdárna Pražského hradu

Prague Castle Riding School

COMENIUS

1592—1670

Doba mezi rozumem a šílenstvím

Jan Amos Komenský a jeho svět

Between Insanity and Sanity

John Amos Comenius’ World

20. 12. 2020

——28. 3. 2021

Otevřeno

Openning hours

Denně / Daily

10.00—18.00

Více informací na

www.comenius2020.cz

Na facebooku a instagramu

#Comenius2020

Výstava se koná pod záštitou

prezidenta republiky,

pana Miloše Zemana

Záštitu nad výstavou převzalo

velvyslanectví Nizozemského

království v České republice

partneři výstavy

hlavní mediální partneři

mediální partneři

partneři Správy Pražského hradu


M úvodník

Vážení přátelé a příznivci

Moravského zemského muzea,

je mi ctí, že Vás mohu i v této naše

životy hluboce zasahující době pozdravit

nad novým číslem M revue,

na jejíchž stránkách se Vás snažíme

informovat o výsledcích naší práce

a o budoucím směřování Moravského

zemského muzea. Od jara letošního

roku čelíme neviditelnému

nepříteli, který pomalu, ale nenávratně

mění vše kolem nás. Věřím

však, že toto vydání M revue budete

do svých rukou brát již v čase, kdy se

náš svět, po řadu měsíců ochromený

pandemií nemoci covid-19, bude zamýšlet

nad svým dalším směřováním

s nadějí, kterou nám dávají výsledky

usilovné práce badatelů zkoumajících

smrtící virus, dešifrujících jeho

genom a hledajících účinný lék

a vakcínu. Už minule jsem na tomto

místě připomínal, že rok vymezený

v čínském kalendáři lednem 2020

a únorem 2021 měl být rokem velké

změny, nikoliv však ve znamení neštěstí.

I proto chci doufat, že vše

zdárně překonáme a v novém roce

dokážeme navázat na to dobré, co

jsme budovali v uplynulých letech.

Kulturní instituce a s nimi rovněž

muzea jsou stále zde, připraveny přinášet

všem zájemcům poznání, ponaučení

či prosté rozptýlení od každodenních

starostí.

Na následujících stránkách si Vám

dovolujeme nabídnout podrobnější

pohled do činností Moravského

zemského muzea a jeho plánů.

Z nedávných akcí připomeňme například

pro web připravenou prezentaci

Račte vstoupit do divadla, která

přibližuje půvabný svět starých divadelních

cedulí, či bližší představení

mimořádných výstav Čas rytířů dalekých

moří. Sběratel a mecenáš Jindřich

Vávra v Pavilonu Anthropos

či Do Brna široká cesta. Kramářské

písně se světskou tematikou v Dietrichsteinském

paláci. Ty obě nám krátké

letní „nadechnutí“ umožnilo zpřístupnit

i návštěvníkům v sálech našeho

muzea a až budete číst tyto

řádky, budete si je snad už zase

v prodloužených termínech moct

přijít prohlédnout. Stejně tak jako do

Dietrichsteinského paláce dlouho

připravovanou expozici Tváří v tvář,

představující to nejzajímavější z barokního

portrétu ve sbírkách českých

a moravských paměťových institucí.

Můžete se dočíst také o řadě dalších

projektů Moravského zemského

muzea. Nechť už jejich příprava

a spuštění předcházely pandemii

a podařilo se je zahájit v letních

měsících, nebo vám je nabídneme

v rámci uvolňování vládních opatření,

ať již se tak stane v závěru letošního

či s příchodem roku nového.

Společně s Černou madonou například

absolvujete cestu na vyšetření

počítačovým tomografem ve svatoanenské

nemocnici, připomenete si

s námi 140. výročí unikátního nálezu

bohužel dnes už neexistující tzv. šipecké

čelisti neandertálského dítěte

či s kurátory Oddělení dějin hudby

MZM budete instalovat výstavu věnovanou

Leoši Janáčkovi v New

Yorku nebo znovuobnovovat tu,

která přibližuje proslulého skladatele

v jeho „Domečku“ na rohu Kounicovy

a Smetanovy. V rozhovoru vám

představíme vedoucího našeho Centra

Mendelianum dr. Jiřího Sekeráka,

společně s doc. Martinem Olivou se

zamyslíme nad záhadou „posvátné

práce“ v Krumlovském lese nebo se

ve vzpomínkách těch, jež měli tu příležitost

se s ním setkat osobně, vrátíme

k jedné z nejvýraznějších postav

historie Moravského zemského

muzea: doc. Karlu Valochovi, jemuž

jsme u příležitosti nedožitých stých

narozenin v jeskyni Kůlna odhalili

pamětní desku.

Letošní rok nás přiměl čelit mnoha

nečekaným výzvám a komplikacím.

Jsem však přesvědčený, že i Moravské

zemské muzeum a jeho pracovníci

svou činností přinesli trochu

„světla poznání, ponaučení a zábavy“

do jinak zachmuřeného světa.

Věříme, že Vás pohled do aktuální

činnosti našeho muzea zaujme

a zachováte nám i nadále Vaši přízeň

a podporu. Děkuji Vám, že jste stále

s námi a doufám, že se brzy setkáme

na některé z nově připravovaných

akcí Moravského zemského muzea.

S úctou a přáním bezvirových dnů

Jiří Mitáček

generální ředitel

1


M obsah??????????

4 16

31

01 M úvodník:

Vážení přátelé a příznivci

Moravského zemského muzea

04 M téma:

Karlu Valochovi

s úctou a láskou

16 M událost:

Tváří v tvář. Aristokratický

portrét v baroku

23 M výstavy:

Do Brna širokou cestou

přibližuje kramářské písně /

K cestování v prostoru i čase

zve rytíř Dalekých moří J. Vávra

/ Račte vstoupit do divadla

(alespoň virtuálně) / (Ne)výstavy

v čase covidovém aneb

Bylo, nebylo

31 M názor:

Krumlovský les. Nejzáhadnější

jev našeho pravěku

36 M příběh:

Šipecká čelist.

Vítězství K. J. Mašky

44 M profil:

Jiří Sekerák:

Slovo genetika její objevitel,

J. G. Mendel neznal

55 M report:

Jiří Langer: Mé vzpomínky

na Ondřeje Sekoru / Zaniklý

život na Moravě získal

novou podobu / CT vyšetření

Černé madony odhalilo

červotoče

61

64

68

70

Před oponou, za oponou:

Festival mění vědu v přitažlivou

hru / Muzejníci představili

učitelům nové programy /

Archeologové v Brně debatovali

o neolitu a eneolitu /

Galerijní tramvaj vozila

Moravské zemské muzeum

Na moravském písečku:

Více Janáčka. Nová expozice

přibližuje hudebního génia

zblízka

Pod čarou:

Nesoustavné poznámky

v/o roztříštěné době

My a svět:

Jak jsme jeli do New Yorku

instalovat a zahajovat výstavu

2

www.mzm.cz


??????????

36

44 70

79 M panorama:

Náhodný nález odhalil keltské

pohřebiště v Mořicích / Znovuobjevené

originály kreseb

internačního tábora Svatobořice

/ Děda i vnuka, J. Wankela

i K. Absolona, představuje

obnovená expozice / Kramářské

písně si vyslechli v originálním

provedení / Jako růže

inspirací pro knihu? Možná,

říká spisovatelka Lucie Hlavinková

83 M knihovna:

Nakladatelské počiny

84

M Chef d´ oeuvre:

Malíř Vítězslav Nezval

OBÁLKA

1. strana

V baroku tvořily nedomyslitelnou součást

interiérů šlechtických rezidencí i městských

paláců portréty. Jejich mimořádnou kolekci

nabízí výstava Tváří v tvář v Dietrichsteinském

paláci MZM.

2. strana

Zevrubný pohled na osobnost i práci J. A. Komenského

nabízí výstava COMENIUS. Doba

mezi rozumem a šílenstvím. Jan Amos Komenský

a jeho svět, kterou připravily Kancelář

prezidenta republiky a Správa pražského

hradu spolu s Moravským zemským muzeem

do Jízdárny Pražského hradu.

3. strana

Krásný nový rok přejí čtenářům M revue

pracovníci MZM!

4. strana

Samurajská zbroj, jeden z nejatraktivnějších

exponátů výstavy Čas rytířů dalekých

moří. Sběratel a mecenáš Jindřich Vávra

v Pavilonu Anthropos MZM.

Časopis

Moravského zemského

muzea v Brně

Šéfredaktor: PhDr. Jiřina Veselá

Layout a technická redakce: Milan Mačinec

Obálka: Milan Mačinec

Fotografie: Filip Fojtík

(pokud není uvedeno jinak)

Redakční rada:

RNDr. Barbora Javorová – předsedkyně

Mgr. Jiří Mitáček, Ph.D., PhDr. Hana Dvořáková,

RNDr. Vladimír Antonín, CSc., doc. PhDr. Martin

Oliva, Ph.D., DSc., PhDr. Jaroslav Blecha,

Milan Mačinec.

Redakce: M revue, Zelný trh 6, 659 37 Brno,

e-mail: jvesela@mzm.cz

Vydává a tiskne: Moravské zemské muzeum,

Zelný trh 6, 659 37 Brno

Distribuce: neprodejné, direct mailing

Vychází dvakrát ročně

V evidenci periodického tisku pod číslem

MK ČR E 21957

www.mzm.cz

M revue

3


M téma??????????

KARLU VALOCHOVI

s úctou a láskou

Rovných sta let by se na jaře roku 2020 dožil náš dlouholetý kolega,

pedagog, významný znalec paleolitu, známý, přítel, Absolonův žák, člověk

se zajímavým osudem etc.: doc. PhDr. Karel Valoch DrSc.

Jeho osobnost i celý životní příběh

napsaný na papíře nikdy nevyzní

tak, jako když jsme někde kolektivně

seděli se skleničkou vína a nezávazně

povídali. Starý pán uměl

všechny peripetie svého osudu

podat velmi pěkně, chronologicky,

pouze věci nepříjemné odbyl

máchnutím ruky. K těm nejzajímavějším

historkám patřily ty o ´starém

dědku Absolonovi´, který si

půjčil a už nikdy nevrátil deníček

s výstřižky (Valochovi se drahocenný

notýsek dostal zpět o desítky

let později při vyklízení Absolonovy

pozůstalosti v 90. letech),

nebo jak již jako tříletý hošík

správně rozpoznal, že ten bílý

kámen je paleolitický artefakt…

Některé Valochovy vyprávěnky

byly zdokumentovány Českým rozhlasem

a televizí, ale zdaleka nejde

o ty nejpovedenější. Vědecká práce

pak zůstává uchována v jeho početných

publikacích a pracovních denících,

byť jsou občas některé jeho

klikyháky k nerozluštění.

V době, kdy jsem studovala archeologii

na brněnské univerzitě, byl

stále aktivním zaměstnancem muzea.

Jednou mě zastavil na chodbě Ústavu

Anthropos a zeptal se, zda by se mi

nehodily nějaké odborné knihy, že

se jich potřebuje zbavit. Netušila

jsem, kolik mu je, vypadal stále

stejně dobře, takže ze mě naprosto

bezprostředně vypadlo: „Pane docente,

snad se nechystáte do důchodu?“

Na jeho udivený pohled

nikdy nezapomenu. Penzistou byl

v té době už několik let…

U příležitosti jeho stých narozenin,

které měly být spojeny s velkou

mezinárodní konferencí, jíž býval

sám pravidelným členem, jsme na

Ústavu Anthropos a Centru kulturní

antropologie vyvinuli iniciativu

k zachování trvalejší památky

na jeho osobu a práci. Tak, aby jeho

význam a odkaz mohla vnímat i široká

veřejnost, ne jen úzký okruh

odborníků.

To vše bylo důvodem pro instalaci

pamětní desky ve vybraném veřejném

prostoru. Na to, že se první

jednání rozběhla ´až´ v lednu tohoto

roku, podařilo se vše velmi

pružně realizovat a nebýt epidemie

koronaviru, který mimo mnoho

dalších aktivit zrušil rovněž konání

mezinárodní konference, byla by

pamětní deska slavnostně odhalena

přímo v den Valochových narozenin

15. dubna 2020.

Takto jsme se na slavnostním odhalení

desky sešli až 11. června.

Deska je umístěna v jeskyni Kůlna,

v místě, které měl docent Valoch

tak rád a jež ve spolupráci s dalšími

odborníky archeologicky prozkoumal

a proslavil bez nadsázky opravdu

po celém světě. Portrét doplňuje

4

www.mzm.cz


odlitek pěstního klínu, jednoho

z nejhezčích Valochových nálezů

v Kůlně. Symbolicky jsme Karla Valocha

přivítali zpět mezi námi, protože

v desce je ukrytá schránka

s částí jeho popela.

Osobní kontakt s člověkem, jaký

Karel Valoch bezesporu byl, nemůže

nic nahradit. Proto jsme se

rozhodli i tento materiál doplnit

o autentické zážitky těch, kteří měli

to štěstí se s ním dostávat do pravidelného

kontaktu. Obrátili jsme se

na Rudolfa Musila, posledního žijícího

kolegu K. Valocha a jeho dlouholetého

spolupracovníka, a současné

zaměstnance MZM, Valochova

prvního žáka, archeologa Martina

Olivu, a jeho posledního studenta,

Petra Nerudu, a oslovili jsme také

dlouholetého muzejníka, pamětníka

mnoha událostí, ale zejména

bývalého vedoucího Pavilonu Anthropos

Oldřicha Neužila. Všichni

zareagovali s velkým potěšením, že

mohou Karlu Valochovi vzdát hold

alespoň tímto způsobem. Žádný

z nich se ale nedržel položených

otázek… Vlastně tak mimoděk potvrdili

to, co je naznačeno v úvodu:

jsou lidé, které nejde nacpat do předem

daných škatulek, protože jsou

jim prostě malé, neboť se běžným

normám vymykají. Pěkné čtení.

Zdeňka Nerudová,

Centrum kulturní antropologie

MZM

Pamětní desku realizovala MgA. Irena Armutidis.

Foto F. Fojtík, MZM 2020

Při příležitosti nedožitých stých narozenin doc. PhDr. Karla Valocha Dr.Sc. (1920–2013), světově uznávaného

odborníka na paleolitickou archeologii a významného krasového badatele, byla 11. června 2020 v jeskyni

Kůlna v Moravském krasu slavnostně odhalena jeho pamětní deska. Deska byla realizována díky sponzorským

darům MZM, společnosti Kalcit s.r.o., rodiny a přátel. Zhotovitelkou návrhu je MgA. Irena Armutidis.

Za umožnění instalování desky v jeskyni Kůlna vděčíme Správě jeskyní ČR a Agentuře ochrany přírody a krajiny

ČR. V neposlední řadě patří dík rodině Karla Valocha.

www.mzm.cz

M revue

5


M téma??????????

Život v nečinnosti

si neuměl představit

Tyto stručné poznámky vychází z dlouhodobé spolupráce s Karlem, na

kterého mám jen ty nejlepší vzpomínky. V žádném případě nemůže však

ukázat vše, co jsme vzájemně prožili.

Oba jsme měli jednu společnou

vášeň, a to Moravský kras. Toulali

jsme se v něm jak před druhou válkou,

tak během ní, i když každý z jiného

důvodu. Mě zajímaly především

jeskyně a jejich chodby, zatímco

Karla pouze lokality s paleolitickými

nálezy. Nemyslím si však, že by tam

tehdy dělal sám nějaké větší sondy,

vedl ho tam zájem o známé paleolitické

nálezy. Bylo jen otázkou času,

kdy se setkáme. Z jeho tehdejšího vyprávění

vím, že musel bydlet ve svém

mládí buď na ulici Cejl nebo v blízkém

okolí. Vyprávěl mi totiž o stálých

půtkách dvou skupin kluků, kteří se

nazývali ´Oberceláci´ a ´Unterceláci´

(horní a spodní Cejl), do nichž se

zřejmě přes svou klidnou povahu

rovněž zapojoval. Ke které patřil

Karel, si již nevzpomínám.

Uplynula dlouhá doba, když jsme

se setkali podruhé. Zhruba ve stejnou

dobu jsme totiž oba nastoupili

do Moravského muzea, já na oddělení

geologicko-paleontologické,

kde byl tehdy vedoucím Dr. Pokorný,

a Karel na tehdejší oddělení

pro diluvium, kde byl vedoucím

Dr. Jelínek. Tehdy se nevypisovaly

konkurzy jako dnes, a tak vlastně

ani nevím, jak se Dr. Jelínek o Karlovi

dověděl a jak se tedy vlastně do

muzea dostal. Ani on a ani já jsme

ale mezitím nezměnili svůj původní

zájem, Karel o paleolit a já o geologii

a paleontologii pleistocénu.

Nejtěžší bývá pro mnoho lidí najít

smysl svého života. To se nás dvou

netýkalo. Karel byl před nástupem

do muzea zaměstnán v knihkupectví.

A pokud je mi známo, publikoval

i menší články a byl již známým

odborníkem pro paleolit. Neměl

přitom ani střední školu s maturitou.

Byl však nesmírně pracovitý

a houževnatý a podařilo se mu v relativně

krátké době dostudovat i postupně

získat titul PhDr. a DrSc

a habilitovat se na Filosofické fakultě

univerzity. Neznám nikoho jiného,

který by byl schopen v tak krátké

době během zaměstnání toto vše

zvládnout. Jedině vytrvalost však

může člověka někam přivést. A to

mu bylo při příchodu do Moravského

muzea již 32 let.

Jak Karel, tak i já jsme pracovali,

i když v odlišných odborných specializacích,

ve stejné geologické

době – v pleistocénu. Brzy jsme se

spojili a vytvořili na dlouhou dobu

spolupracující a o odborných problémech

diskutující dvojici. Oba jsme

si totiž již tehdy uvědomovali, že

nové poznatky je možné získat jen

Se svým dlouholetým kolegou profesorem

R. Musilem v muzeu v Popradu.

Foto P. Neruda, 2008

6

www.mzm.cz


Účastnící tzv. Kvartérní exkurze v Gánovcích.

Foto Archív Ústavu Anthropos

z terénního výzkumu a že pohled

z hlediska jedné discipliny neodpovídá

možnostem, které výzkum

dává. Důležitý je i plán práce, bez

něhož si člověk říká předem o neúspěch.

Nikdy jsme neměli současné

názory za definitivní. A tak začaly

tematicky široké diskuse, úvahy

a velmi úzká spolupráce, která vyústila

ve společné terénní výzkumy.

Navrhl jsem Karlovi jako první

společnou práci dokumentaci a popis

všech sprašových profilů v Brně

a v nejbližším okolí. Tím se v tomto

rozsahu ještě nikdo nezabýval a jednalo

by se o publikaci, která by do

budoucnosti zachovala znalosti

o všech mizejících odkryvech. Brněnské

okolí je přitom klasickým územím

pro studium sprašových pokryvů.

O spolupráci jsme požádali

J. Petrboka (mollusca) a Vl. Nečesaného

(uhlíky). V úvahu jsme brali

i to, že Karel by se mohl zároveň seznámit

s hlavní odbornou geologickou

terminologií a v terénu pak

s tím, jaké dedukce je možné z uložení

sedimentů získat. Karel souhlasil.

Jednotlivé schematizované profily

zakreslené v měřítku 1:100 uváděly

všechny nálezy (plže, osteologický

materiál, uhlíky, artefakty a stratigrafii

vrstev), které byly zpracovány

v samostatných kapitolách. Takto

bylo navštíveno celkem 15 lokalit,

které dnes již neexistují. Já jsem část

po části stěnu čistil a diktoval Karlovi,

co má o sedimentech napsat.

Karel moje povídání zapisoval do sešitu.

V kanceláři jsme udělali definitivní

úpravu o zjištěných faktech.

Výsledky byly publikovány jednak

v našich časopisech, jednak v zahraničí

(1955).

Přibližně v téže době navrhl Karel

archeologický výzkum v jihovýchodním

okraji Rozdrojovic, kde

povrchovým sběrem získal již dříve

četnou paleolitickou industrii. Jednalo

se pravděpodobně o jeho první

terénní výzkum většího rozsahu.

Z celkem dvanácti provedených

sond Karel zpracoval paleolitický

materiál, já se věnoval jejich popisu

a stratigrafickému začlenění jednotlivých

vrstev (publikace 1955).

Potěšeni dosavadními úspěchy

jsme se rozhodli podobně jako spraš

v Brně zpracovat také všechny stávající

sprašové odkryvy ve Vyškovské

bráně (1957).

Pak jsme obrátili svou pozornost

na Moravský kras. Šlo o jeskyni Žitného,

nacházející se v jeho střední

části poblíž Křtin. Karel se zabýval

paleolitickým osídlením lokality,

Dvořák geologickou a geografickou

pozicí, Pelíšek sedimenty, Kuchtík

uhlíky a já faunou. Jednalo se o typický

multidisciplinární přístup,

který jsme propagovali od samého

počátku naší práce (publikováno

r. 1957).

V dalších letech jsme společně

připravili řadu různě zaměřených

odborných publikací vzniklých na

základě našich terénních výzkumů

(říční terasy, spraše Červeného

kopce a mnohé další), které dokumentují

vysokou intenzitu naší spolupráce

až do roku 1965. Exkurze do

terénu tvořily tehdy její neodmyslitelnou

část.

Naším posledním společným terénním

výzkumem byla jeskyně Pod

hradem. Zatímco já jsem se zabýval

sedimenty a jejich paleontologickým

obsahem, Karel před jeskyní

prohlížel kbelík po kbelíku, a že jich

bylo požehnaně. Vždyť jen podélný

profil má 30 m a někde dosahuje až

do hloubky 5 m. Je to dodnes v naší

republice největší podélný profil

s jeskynními sedimenty s paleontologickým

obsahem. Výsledek ho ale

zklamal, předpokládal mnohem

větší počet nálezů paleolitických artefaktů

(publikace 1965).

Od roku 1965 jsme měli již samostatné

terénní výzkumy a podíleli

jsme se na nich jen zpracováním nálezů,

které přísluší naší specializaci

(Kůlna, Stránská skála atd). Jinak

však naše spolupráce pokračovala.

Oba jsme se zúčastňovali jak výzkumů

u nás, tak i v zahraniči, odborných

našich a mezinárodních

konferencí, terénních výzkumů jiných

pracovníků jak v zahraničí, tak

u nás (dlouhodobě vždy po několik

týdnů, především Německo, u nás

Dolní Věstonice aj.), a to nejrůznějšího

odborného zaměření, v podstatě

tedy všech akcí různých oborů,

které se soustředily na období pleistocénu.

V životě je to jako v podniku. Jsou

tam vztahy formální dané organizačním

řádem, a vztahy neformální.

Ty jsou pro práci každého z nás nejdůležitější.

Není jednoduché uvést

vše, co z tak úzké spolupráce, kterou

jsme oba prošli, vzniklo. Byla svým

způsobem něco výjimečného. Již jen

vzájemná diskuse z pohledu různého

www.mzm.cz

M revue

7


M téma??????????

odborného zaměření, jak o našich

plánech tak i o výzkumech a publikacích

jiných kolegů nejrůznějších

disciplin, nám přinášela stále něco

nového, jiné možnosti řešení. Mohu

říci, že oba jsme z této kooperace

měli prospěch a uvedené období je

nazapomenutelné.

Karel si život v nečinnosti nedovedl

představit. Byl ve svém oboru

úspěšným a známým, byl nadaný ve

všech směrech, věda byla jeho láskou,

které věnoval veškerý svůj čas.

Jeho největším životním úspěchem

byl výzkum jeskyně Kůlny. Karel se

v diskusi nikdy s nikým nehádal, ať

dotyčný prosazoval sebevětší pitomosti.

Ovládal umění jednat s lidmi.

Čas je přitom nejdokonalejší houba,

která odsaje případné nepříjemné

vzpomínky. Karel byl pilný a pracovitý.

Chce-li člověk něčeho dosáhnout,

nesmí zapomenout, že jeho

pracovní doba není ohraničena.

Oba jsme se řídili tím, že každý se

má přesvědčit na vlastní oči, co je

pravdivé. Teprve teď, když jsem již

starší, jsem porozuměl, kolik toho

s odchodem každého takového

přítele mizí, ale i to, že naše názory

mohou žít dál v jiných lidech. Člověku

dělá dobře, když ví, že někdo

bude pokračovat tam, kde on končí.

A to se plně Karlovi splnilo.

Rudolf Musil

Jak se vystavují

Venuše

Můj pracovní poměr v Moravském zemském muzeu skončil. Sbalil jsem

svých pět švestek a odešel do důchodu. Dveře za mnou zapadly a já

jsem byl přesvědčený, že se nikdy neotevřou. A tak jsem zamířil na Špilberk,

byl jsem přijat a nastoupil jako ostraha na Měnínskou bránu. Moje

dny dostaly opět řád a já jsem se setkával s řadou nových lidí, ale

i s těmi, které jsem znal od dávného minula.

Tehdy se to stalo. V bráně se otevřely

dveře a vešel docent Valoch. Štíhlý,

prošedivělý, bezmála devadesátník.

Ten první den jsme bránu střežili

spolu a povídali si zhruba tři hodiny.

Nazítří přišel znovu a povídali jsme

si a střežili jenom hodinu. Třetí den

jsem měl volno, a tak jsme se sešli

v Moravském zemském muzeu,

v Ústavu Anthropos, a debata pokračovala.

Vždyť už jsme se tehdy

znali víc než 40 let.

Tenkrát se zrodil ten nápad. „Pane

docente, vzpomínáte na doktorku

Hochmannovou? Než odešla do důchodu,

dohodla se s dr. Tomáškem,

tehdy šéfem výstavního oddělení, že

spolu vytvoří výstavu. Tak vznikla

Antika v československých sbírkách či

jak se to přesně jmenovalo. Myšlenka

to byla skvělá a oba spiklenci

na ní svědomitě pracovali. Všechno

by dobře dopadlo, nebýt těch velkolepých

malérů. Nejprve při skládání

z auta sklouzl a rozlomil se etruský

sarkofág. Potom spadla jedna vitrína

a rozbily se dvě antické nádoby.

Stejný osud potkal i další vitríny

a poškodily se další nádoby. Potom

se výstava otevřela a zase zavřela.

Ale pak jednoho dne byla doopravdy

hotová a byla to snad největší

a nejnáročnější výstava, kterou

Moravské muzeum ve své historii

vytvořilo.

„Co kdybychom, pane docente,

snad vůbec poprvé dali dohromady

evropskou výstavu originálů nejstaršího

umění? Věstonickou Venuši,

hlavičku ženy a sošku muže z Brna

přece máme a s profesorem Svobodou

z Archeologického ústavu se

snad dohodneme a já věřím, že

i v Praze a na Slovensku nám vyhoví.

Tedy mně by určitě nepůjčili nic, ale

vám myslím i v Rakousku a Německu.

Co vy na to, pane docente?

Já bych se postaral o bezpečnost

a snad také o peníze.“ S tím jsme se

rozešli.

Následující den dorazil docent na

Měnínskou bránu hned v 9 hodin

ráno a bylo vidět, že je až nezvykle

rozšafný. „Přemýšlel jsem o tom

dlouho do noci, Oldřichu, a jdeme

do toho. Pravda, nebude to výstava

celoevropská, ale středoevropská,

ale i to stačí. I tak doposud nikdo nic

takového neudělal.“

Následující den jsem požádal

o schůzku ing. arch. Kabeláčovou.

„Podzemní sál musí být dokonale zabezpečený

mechanicky i elektronicky.

Musíme zajistit i ozbrojenou

ostrahu a každá vitrína musí mít charakter

trezoru. Může se i obtížně stavět,

ale nesmí jít rozbít ani otevřít.“

Zhruba po týdnu mi sdělila:

„Mám firmu, která vybavuje klenotnictví

v Rusku. Takže sklo, na které

se střílelo ze samopalu. Chci od nich

ale dokonalou skleněnou konstrukci

bez pomocných kovových spojek.“

Mezitím docent Valoch sestavoval

předběžný soupis možných zápůjček.

Geograficky: Česká republika,

Slovensko, Rakousko, Německo,

Polsko a Ukrajina. Zahájil také předběžnou

sondáž pojišťoven, jak pojistit

předměty nenahraditelné a cenově

nevyčíslitelné.

8

www.mzm.cz


Potom už nadešel okamžik, kdy

záměr bylo třeba učinit oficiálním.

Setkání s tehdejším ředitelem muzea

a ekonomkou bylo až nečekaně konstruktivní.

Žádné kritické připomínky,

pár technických dotazů

a ekonomka prohlásila: „O peníze se

nebojte, já je zajistím. Takovou věc

podpoříme.“

Oficiální záštitu jsme získali od

ministra kultury a ministra zahraničních

věcí.

Protože bylo třeba, aby se pavilon

Anthropos ocitl ve zvláštním policejním

režimu, ukázalo se nezbytné

setkat se s hejtmanem Jihomoravského

kraje. I tady bylo jednání

srdečné a vstřícné.

Potom už začaly odcházet dopisy

českým, ale především zahraničním

institucím, od kterých jsme žádali

zapůjčení často toho nejhodnotnějšího,

co ve svých sbírkách mají.

Mezitím probíhala montáž mříží,

elektronického zabezpečení, upravovala

se trezorová místnost pro dočasné

uložení dovezených exponátů,

na podlahy se pokládal poměrně vysoký

červený koberec, protože náhoda

či nehoda se může vždycky stát

a měla by fatální následky. A pak už

se vyráběly vitríny, začala jejich

montáž, přicházely odpovědi na dopisy

a většinou byly kladné. Kouzlo

jména docenta Karla Valocha působilo

dokonale.

Pak jsme narazili poprvé. Willendorfskou

Venuši nedostaneme a je

to definitivní. A ani druhá špatná

zpráva na sebe nedala dlouho čekat.

Mamutí lebku zdobenou malbou

z Mežiriče nám půjčí, ale žádají takovou

finanční částku, na kterou nemáme.

Tak jsme navštívili ukrajinský

Výklad na výstavě Nejstarší umění.

Foto J. Cága 2009, MZM

Aktivní pomoc při výzkumu jeskyně Výpustek.

Foto Z. Nerudová, 2010

Na své vlastní oslavě 90. narozenin v živé

diskuzi s profesorem Gerhardem Trnkou.

Foto J. Cága 2010, MZM

www.mzm.cz

M revue

9


10

V jeskyni Kůlně při podepisování nejnovější knihy.

Foto I. Mrázková, 2012


M revue

11


M téma??????????

konzulát v Brně. Pan konzul nás

přátelsky přijal, hovořil dlouho

o vzájemných vztazích a hospodářských

obtížích, ale na výsledku to

nic nezměnilo.

Přestože to nebylo příjemné, koncepci

výstavy to nenarušilo. S blížícím

se termínem vernisáže se jen víc

a víc prodlužovala pracovní doba do

stále pozdějších večerních hodin.

V tu dobu už naši mladší kolegové

podle požadavků zapůjčujících institucí

vyjížděli do muzeí po celé střední

Evropě, někdy s ozbrojenou ochranou,

někdy se zapůjčeným speciálním

vozidlem pro převoz uměleckých

předmětů a jindy pouze vozem

Moravského zemského muzea sváželi

poklady nad jiné cennější.

Vzhledem k pracnosti montáže se

to zdálo skoro nemožné, ale nakonec

stála většina trezorových vitrín

na svém místě. Začala instalace

vlastních exponátů.

A tehdy se to stalo. V noci dorazilo

auto s venuškami z německé

Nebry. Tři tyčinky s prsy, tři drobné

ženské postavy, pojistná hodnota

každé 1 milion eur. Jdu do patra,

otevřu trezor, vyjmu kazetu, zamknu

a jdu do podzemního sálu.

Tam kazetu otevřu a místo tří figurek

jsou v ní pouze dvě. Následuje

strašný úlek. Okamžitě uzavřít budovu,

nikdo nesmí vcházet ani vycházet,

jestli se venuška nenajde, voláme

policii. Pomalu se vracím

a znovu otevírám trezor. Na polici,

snad přímo vedle místa, kde ležela

kazetka, spočívá figurka. Naprosto

neporušená. Byla to určitě moje

chyba, alespoň částečně. Možná

chyboval i někdo jiný, ale to už se

nikdy nedozvím. Těch patnáct zlých

minut však nikdy nezapomenu.

V těchto dnech byl také z funkce

odvolán dosavadní ředitel a jmenován

nový.

Blíží se vernisáž a pracuje se do

pozdního večera. Vedoucí party výstavníků,

docenta Valocha i mě

večer co večer vozí domů. Nastala

poslední noc, všechny exponáty jsou

na místě, vitríny uzavřeny, elektronika

funguje, texty a popisky rozneseny.

Přichází dobrý muž od výstavníků

a hlásí: „Já ty texty do stojanů,

které mám, nedostanu. Musím je

umístit provizorně, ale hned po vernisáži

to bude v pořádku.“

Následující den je tiskovka a vernisáž.

Docent Valoch provádí rakouské

a německé hosty. Já hejtmana a hosty

z ministerstev. Následuje koncert

operních árií, přijímáme gratulace

a pro dnešek končíme.

Následující den: Máte se ihned

dostavit k novému panu řediteli.

V dobré náladě vcházíme. „Dostal

jsem dopis od návštěvníka. Stěžuje

si na špatné rozmístění textů a mluví

o neschopnosti těch, kteří za to

nesou odpovědnost. A to jste vy dva.

Návštěvník je váš bůh. Za takovou

práci vás samozřejmě potrestám.

A nedělejte si naději, že bych vám

dal jedinou korunu odměny. Zítra

tady chci mít omluvný list pro toho

pána.“ Dopis napsal docent Valoch.

Pak přišla komise a výstava získala

cenu Gloria musaealis a ještě

další ocenění a pan ředitel pravil, že

s tím je spojena i finanční částka,

jestli ji chceme. A docent Valoch

odmítl, že nechceme, už jsme dostali

dost. A v jeho hlase nebyla ani

stopa ironie.

Oldřich Neužil

Trnitou cestou

do Anthroposu

Na stará setkávání vzpomínám vesměs nerad. Mívám pocit, že něco mělo

být jinak a že už se to nedá napravit.

Vzpomínky na Karla Valocha jsou

výjimkou. Jen díky tomu, že jsem

zarputile sledoval cíl, který kdysi

přede mne stavěl a který mé okolí

považovalo za klamný, jsem se stal

archeologem a prošel vcelku příjemnou

profesionální dráhou, jejíž přínos

ovšem budou muset posoudit

jiní. Společně jsme po léta kopali do

zadřené výhybky, až jsme ji konečně

přehodili.

Podle rodičovských představ jsem

měl v životě dělat něco praktického

(oni se ke svým mladistvým zájmům

taky nedostali), což mě však naprosto

netáhlo, takže jsem nakonec

nesměřoval nikam. Abych se stal

aspoň něčím, vyučil jsem se v Královopolské

kotlářem, a co pak s nešikovným

dělníkem, než dát ho na

průmyslovku (plus 2 roky vojny)

a pustit do života? To, co mě opravdu

bavilo, byly totiž chiméry, dostupné

jen známostmi a protekcí. Tedy, ne

že by podobné postoje neměly tehdy

pravdivé a oprávněné jádro… Tím

víc bylo ale zapotřebí někoho, kdo

něčím podobným sám prošel a kdo

by si mě na druhé straně i povšimnul.

A byl to právě Karel Valoch, kdo

se od sběratele pazourků v prostředí

brněnských německých amatérů

probíjel k archeologii přes pilu ve

Velkých Karlovicích, kde musel za

války počítat kmeny, a úvazek

v Rovnosti, kde zastával funkci účetního

bez maturity. Tu složil až čtyři

12

www.mzm.cz


Legendární fotografie: Vilém Gebauer si

s Karlem Valochem prohlížejí unikátní nález

čelisti neandrtálce.

Karel Valoch na sběrech.

roky po přijetí na odborné místo

v Diluviálním oddělení MZM, kde

pak v letech 1953 až 1956 studoval

večerní střední školu pro pracující

a teprve poté školu vysokou. Do

jeho blízkosti jsem se dostal přes

preparátora Ústavu Anthropos Viléma

Gebauera, Karlova kamaráda

a spolusběratele od dětských let.

Jeho otec se za války nechal neprozřetelně

zapsat do německého katastru,

takže Vilém musel narukovat,

dostal se s Wehrmachtem až k Moskvě,

ale během ústupu z Westerplatte

dezertoval. Před poválečným

vyháněním Němců se ukryl, na rozdíl

od Valochovy poloněmecké rodiny,

z níž dva členové nepřežili pohořelický

pochod. Gebauer byl

studnicí poměrně temných, ale o to

zajímavějších historií nejen z války,

ale i o okolnostech nejznámějších

archeologických objevů, jichž byl za

svého působení v Archeologickém

ústavu v 50. letech sám aktérem.

V muzejních laboratořích jsem

proto kromě vybírání šnečků a mikrofauny

z proplachů předváděl své

nálezy a tahal rozumy. Kontaktovat

přímo dr. Valocha jsem si z počátku

moc netroufal. Byla na něm patrná

neochota ztrácet čas něčím zbytečným,

po celý život pro něj typická,

a já jsem si před ním zas tak nezbytným

nepřipadal. Tím víc musím

ocenit, že času pak pro mě ztrácel

mnoho, dokonce mi na vojnu psal

na stroji dlouhé dopisy, které mně

pomáhaly držet se nad vodou. Dodnes

je mám schované, i když ty své

bych z jeho pozůstalosti nejraději

odstranil.

Cesta byla složitá, ale nakonec

jsem se přece jen stal jeho žákem

a následovníkem. K tomu „žákovství“

chci uvést ještě tolik: je snadnější

říct, v čem rozhodně nespočívá,

totiž v přebírání a sveřepém

www.mzm.cz

M revue

13


M téma??????????

Zleva L. Seitl, K. Valoch, J. Kovanda a J. Fridrich.

Foto archiv Ústav Anthropos MZM.

hájení názorů na tu či onu konkrétní

vědeckou otázku. Spíše jde o snahu

neustupovat více než učitel z obecných

postojů, konkrétně nenechávat

si něco autoritativně nakukat, a promýšlet

vše z různých stran bez

ohledu na možnost těžit z módních

trendů, což bylo pro Karla Valocha

jakožto vědce vždycky příznačné.

Imponovala mi taky jeho snaha

zvládnout (a dle možností i recenzovat)

veškerou důležitou literární

produkci daného oboru z celého

světa. To se mu až do 80. let 20. století

skutečně dařilo a my mladší

jsme z tohoto jeho přehledu mohli

čerpat. Dnes to už nejde, vychází

toho příliš a články se zhusta překrývají

nebo pojednávají o nepodstatných

detailech. Dalším povahovým

rysem, hodným následování, je

ochota pracovat bez velkých nářků

naplno i v bídných podmínkách

a nečekat na ty příznivější. Po vyškrtnutí

z komunistické strany měl

K. Valoch dokonce po dva roky

zákaz publikovat. Někam „ven“ ovšem

tu a tam něco propašoval a zbytek si

nechal v šuplíku na lepší časy. Zmíněnou

zahraniční literaturu nám

úspěšně opatřoval různými (též oficiálně

zapovězenými) cestami i v době,

o níž se říká, že vědeckým kontaktům

nepřála. Jistě, na světový archeologický

kongres v Nice nemohl

roku 1976 kvůli zákazu od inspektorky

na KNV ani odjet, byť tam vedl

celou sekci o starém paleolitu. Pamatuji

si, jak ho to mrzelo, ale nezačal

kvůli tomu pít jako mnoho jiných

odstrčených vědců, a nepřestal dělat

aspoň to, co bylo možné. A že toho

bylo pak ještě opravdu hodně.

Martin Oliva

Skromný, pečlivý a slušný.

Ve vědě i v životě

Můj opravdu intenzivní zážitek, kdy jsem ocenil osobnost Karla Valocha,

nastal až po několika letech naší spolupráce v Anthroposu.

Pro svoji doktorandskou práci

jsem si vybral střední paleolit, neandertálce,

a klíčovou lokalitou byla

jeskyně Kůlna, kterou kopal právě

docent Valoch. Bylo pro mne samozřejmě

nesmírně cenné, že jsem

mohl přímo s ním konzultovat některé

mně nejasné body. Postupně

jsme spolu hovořili stále častěji a logicky

jsem ho po dokončení práce

poprosil, aby si ji přečetl a sdělil mi

své kritické připomínky. Na druhý

den mi řekl, že má několik poznámek,

které by se mnou chtěl probrat.

Ve své pracovně pak vytáhl opravdu

objemný balík papírů hustě popsaných

z obou stran a začal bod po

bodu probírat moji práci. Nakonec

to trvalo asi tři dny, než jsme

všechny jeho poznámky prošli. Pro

mě spočívala síla toho zážitku jednak

v tom, že jsem viděl neuvěřitelnou

pečlivost, kterou tomu věnoval,

a zároveň mě zaujalo to, že se nespokojil

s tím, aby mi svoje připomínky

strčil do ruky, ať se s tím nějak popasuji.

Chtěl diskutovat a hlavně poslouchal

moje argumenty, zajímalo

ho, proč jsem to napsal právě takhle,

proč tvrdím to či ono. Tento postup

není, myslím, úplně obvyklý a já

jsem si tehdy uvědomil, jak důkladně

k vědě i všemu, co s ní souvisí,

přistupuje.

Jak byl skromný ve svém životě

a jak se běžně slušně choval, tak tyto

14

www.mzm.cz


svoje vlastnosti přenášel i do vědy. To

co dělal, dělal neobyčejně poctivě.

Podle mého názoru se nikdy nepokoušel

fakta jakkoli zamlžit nebo je

uzpůsobit, aby zapadala do nějaké

jeho teorie. A přitom je to tak snadné

někde něco například „opomenout“

a získat tak silnější argumenty. Myslím

si ale, že něčeho takového se pan

docent Valoch nikdy nedopustil.

Byl rovněž velmi obětavý, což bylo

vidět na tom, jak se staral o svého

syna i v době, kdy už to spíš mohlo

být naopak. Současně je pravda, že

do svého soukromého života nikoho

moc nepouštěl. Jasně odděloval privátní

a vědecký svět.

Už ke sklonku kariéry, ve svých

devadesáti, se úplně přirozeně připojil

k výzkumu před horním vchodem

jeskyně Výpustek, kterou jsem chtěl

ověřit, zda na tom místě zůstaly neporušené

sedimenty, nebo ne. Terén

je před vchodem značně upravený

a řešil jsem otázku, jak to tam kdysi

vypadalo. A pan docent tam tak stojí

a říká „Petře, to je zvláštní, já si ten

vchod takhle vůbec nepamatuju.”

Potom ještě různě chodil okolo

a brumlal si něco pro sebe. Po chvíli

se rozpomněl. „Když jsem tady byl

v roce 33 se svým bratrem Hugem,

tak my jsme koukali takhle nějak

dolů do takové malé díry.” A já mu

na to povídám: „To je výborné, že mi

to říkáte, protože teď jsem si jistý, že

tu ty původní sedimenty budou.

Abyste se mohli dívat, jak říkáte, museli

jste zjevně stát na osypovém kuželu.”

A sonda potom tohle všechno

potvrdila. Kdo jiný nám tehdy mohl

takto zprostředkovat události z doby

před druhou světovou válkou? A docent

Valoch si vše pamatoval velmi

přesně. Byly to navíc i velmi půvabné

momentky. Jako když s bratrem tajně

kopali v Býčí skále a zmrzlí se pak

hřáli venku. Okolo procházel Karel

Absolon a ptal se: „Kluci, neviděli

jste tady někoho, kdo by mi kopal

v jeskyni?” Což oni v tu chvíli samozřejmě

popřeli.

I ve vysokém věku si udržoval výbornou

kondici, i když měl nějaké

problémy se srdíčkem. Byli jsme na

jednom z posledních zájezdů ve

francouzském „ráji paleolitických

lokalit“ Les Eyzies a on mi slíbil ukázat

ještě nějaká místa, která jsem

neznal a na nichž on byl v roce 1964

při své první výpravě do Francie. Za

velmi horkého dne jsme nachodili

ohromné množství kilometrů, i já

měl dost, ale on po celou dobu ještě

dokázal poutavé vyprávět, kde byl

a co mu kdo kde ukazoval.

V kondici byl i mentálně a stále byl

ochoten se učit nové věci. Velmi brzo

začal například používat výpočetní

techniku. Uměl pracovat na počítačích

v několika systémech. Jednou,

to už mu bylo asi dvaadevadesát,

chtěl psát svému mladšímu kolegovi

do Německa a pořád přemýšlel, kam

mu ten dopis poslat. „Proč mu nenapíšete

email“, zeptal jsem se. A on na

to: „No, protože ten dědek stará ho

nepoužívá a používat neumí.”

Petr Neruda

Generální ředitel MZM s neteří K. Valocha

paní Marií Valeskou, při slavnostním aktu

odhalení pamětní desky.

Foto F. Fojtík, MZM 2020.

Karel Valoch se synem na udělení Ceny

Jihomoravského kraje v roce 2011.

Foto J. Cága.

www.mzm.cz

M revue

15


M událost

TVÁŘÍ V TVÁŘ.

Aristokratický portrét

v baroku

Dějinné události jsou jen částí historie. Tu další, neméně důležitou,

tvoří také osobnosti. A to nejen ty, které vnímáme jako hybatele

kol lidských osudů. Spadají sem i ti, jejich činy možná byly opomenuty

nebo nebyly tak důležité, ale kteří přesto jako my všichni

zanechali větší či menší otisk v toku dějin. Pokud to protiepidemická

opatření již dovolila, jejich podobu si můžete nyní připomenout

na mimořádné výstavě MZM v Dietrichsteinském paláci

Tváří v tvář.

V období baroka tvořily portréty

nedomyslitelnou součást interiérů

šlechtických rezidencí i městských

paláců. Také dnes se s nimi setkáváme

při prohlídkách hradů

a zámků, při návštěvách muzeí

a galerií. Co však tato díla sdělují

dnešnímu divákovi? Většina z nás

se zaměří na podobu zachycené

osobnosti, dokážeme ocenit malířský

přednes, živost provedení, propracované

detaily. V době svého

vzniku však měla každá podobizna

svou funkci a specifickou informační

hodnotu. A právě tomuto

aspektu portrétní tvorby se výstava

Tváří v tvář věnuje. Navazuje tak

na publikaci Tváří v tvář: Barokní

portrét v zemích Koruny české

(eds. Zuzana Macurová – Lenka

Stolárová – Vít Vlnas), kterou vydalo

Moravské zemské muzeum

před třemi lety. Oproti knize jsou

však na výstavě prezentována

především díla spjatá s moravským

prostředím – autorstvím, vlastnictvím

a zejména osobou portrétovaného.

„Při výběru jednotlivých děl

pro mne nebyla důležitá ani tak

umělecká kvalita, ale spíš společenská

funkce díla. Pokusila jsem se

sestavit kolekci, která reprezentativně

představí širokou a pestrou

škálu barokního šlechtického portrétu,

a to nejen po stránce formální,

ale zejména významové,“

vysvětluje kurátorka výstavy Zuzana

Macurová z MZM.

16

www.mzm.cz


Císař Karel VI. a císařovna Alžběta Kristýna, Matthäus Donner – okruh, po 1737, patinovaná sádra,

Národní památkový ústav, státní zámek Vizovice.

Panovníci na štítu

V českých zemích se začaly šlechtické

podobizny výrazněji prosazovat

od 16. století. Z počátku se uplatnily

zejména ve větších cyklech –

tzv. portrétních galeriích. Tyto obrazové

soubory zachycovaly významné

členy rodu, a to nejen ty žijící,

ale i zemřelé, symbolicky tak

prezentovaly starobylost a kontinuitu

rodu a jeho ukotvenost ve stavovské

společnosti. V průběhu 17.

a 18. století se však škála portrétních

typů výrazně rozšířila. Aristokraté

se dávali zpodobovat v různých životních

etapách, s rozličnými atributy

odkazujícími nejen na jejich

postavení, ale i zájmy a záliby, prostor

dostaly uvolněnější a živější podobizny.

Šlechta se dokonce po

vzoru francouzského dvora nechávala

portrétovat v alegorizujících

kostýmech. Častější byly rovněž

portréty dětí. Všechny tyto typy jsou

na výstavě zastoupeny.

Výstavu zahajují ukázky panovnického

portrétu. Podobizny vladaře

a členů jeho rodiny tvořily zcela běžnou

a samozřejmou součást uměleckého

mobiliáře šlechtických venkovských

zámků i městských paláců.

„Panovnický dvůr totiž hrál v životě

barokní aristokracie zásadní roli.

Vztahy s Vídní ovlivňovaly společenské

postavení, kariérní možnosti

i prestiž konkrétního jednotlivce,

a tím i celého jeho rodu. Podobizny

členů habsburského rodu nacházející

se v aristokratických sídlech tak

symbolizovaly loajalitu a vztah k vládnoucí

dynastii. Tyto malby však zároveň

sloužily jako vzor, který šlechta

následovala ve své vlastní vizuální reprezentaci,“

upřesňuje Zuzana Macurová.

Na přehlídce jsou zastoupeni habsburští

panovníci od Leopolda I. po

www.mzm.cz

M revue

17


M událost

Maxmilián Oldřich z Kounic, Hyacinthe Rigaud, 1698, olej, plátno, Národní památkový ústav, zámek Slavkov.

18

www.mzm.cz


Maxmilián Oldřich a Marie Eleonora z Kounic,

Nicolaes Maes a dílna, kol. 1687, olej,

plátno, Národní památkový ústav, zámek

Slavkov.

Karel Jan Nepomuk a Marie Josefa z Liechtensteinu,

August Friedrich Oelenhainz –

dílna, kol. 1775, olej, plátno, Národní památkový

ústav, státní zámek Milotice.

Josefa II. Vedle malovaných portrétů

jsou zde prezentovány i exkluzivní

ukázky sochařské produkce – mramorové

reliéfy císaře Josefa I.

a jeho ženy Amálie Vilemíny zapůjčené

z Moravské galerie a busty

Karla VI. a Alžběty Kristýny vyhotovené

v okruhu vlivného vídeňského

akademického sochaře a medailéra

Matthäuse Donnera. Poměrně unikátní

jsou rovněž tři štíty z Národního

muzea s portréty císařů a českých

králů Leopolda I., Josefa I. a Karla VI.

Tato díla představují jedinečnou autentickou

památku na korunovaci

Karla VI. a jeho manželky Alžběty

Kristýny v Praze na podzim roku

1723. Štíty patrně tvořily součást

slavnostní výzdoby. Po skončení korunovačních

slavností je získal majitel

panství Bítov – Maxmilián Arnošt

II. Jankovský z Vlašimi, jenž působil

ve dvorských službách všech tří vyobrazených

panovníků.

V životní velikosti

V druhé, největší výstavní místnosti

jsou představeny základní typy aristokratického

portrétu – podobizny

mající diváka obeznámit se specifickým

postavením zobrazené osoby,

jejími funkcemi, zásluhami, případně

zájmy a zálibami i konvenčně

pojaté malby.

Tím nejreprezentativnějším a nejvznešenějším

typem byla bezpochyby

celofigurová podobizna v životní

velikosti. „Tento typ máme na

výstavě zastoupen rozměrným portrétem

Maxmiliána Oldřicha z Kounic,

zapůjčeným ze zámku ve Slavkově.

Jedním z výrazných atributů

www.mzm.cz

M revue

19


M událost

Jan Adam z Questenbergu, Nicolas de Largilliére (?), kol.

1698, olej, plátno, Národní památkový ústav, státní zámek

Jaroměřice nad Rokytnou.

Jan Antonín z Questenbergu jako Merkur, Jan de Herdt, po

1662, olej, plátno, Národní památkový ústav, státní zámek

Jaroměřice nad Rokytnou.

na tomto plátně je ceremoniální

hejtmanský meč opřený o stůl. Maxmilián

Oldřich zastával nejvyšší

zemský úřad od roku 1720 až do své

smrti roku 1746. Během šestadvaceti

let v této funkci reformoval moravskou

daňovou soustavu, podporoval

rozvoj obchodu, vybudoval

císařskou cestu mezi Brnem a Olomoucí.

Byl rovněž iniciátorem přestavby

Zemského domu v Brně.

Maxmilián Oldřich z Kounic je zde

prezentován ještě jednou podobiznou

– menším plátnem, na kterém je zachycen

jako dvacetiletý mladík.

Malbu si hrabě pořídil během své

kavalírské cesty v ateliéru pařížského

malíře Hyacintha Rigauda,

nejvýznamnějšího a nejvyhledávanějšího

portrétisty francouzského

královského dvora Ludvíka XIV.

Právě díla, která si aristokraté přivezli

ze studijních cest, případně zahraničních

misí spojených s působením

v diplomatických službách

habsburské monarchie, náleží mezi

nejzajímavější a nejkvalitnější ukázky

portrétní malby,“ vysvětluje Zuzana

Macurová. Řada těchto obrazů totiž

vznikla v ateliérech význačných portrétistů

v předních uměleckých centrech

Evropy. Na výstavě tak lze

vidět například protějškové podobizny

Aloise Arnošta Podstatského

z Lichtensteinu a jeho manželky Josefy,

které vyhotovil dvorní malíř

bavorského kurfiřta, Georg Desmarées,

nebo třeba portrét Dominika

Ondřeje z Kounic od vyhledávaného,

původem vlámského portrétisty

Jacoba Ferdinanda Voeta, usazeného

v Římě. Tento portrét,

malovaný během Kounicova několikaměsíčního

pobytu ve věčném

městě, reprezentuje intimnější polohu

aristokratických podobizen.

Dominik Ondřej z Kounic, potomek

starého moravského rodu, náležel

k nejvýraznějším osobnostem

střední Evropy konce 17. a začátku

18. století. „I proto jsme mu na výstavě

věnovali trochu více prostoru.

Tento diplomat, tajný rada a říšský

vicekancléř se nechal během života

portrétovat opakovaně, stejně jako

další členové jeho rodu. On sám je

na výstavě zastoupen hned několika

portréty z různých období života.

Kromě dvou maleb jsou k vidění

i ukázky několika grafických portrétů.

Seznámit se můžete i s Kounicovou

manželkou Marií Eleonorou rozená

ze Šternberka a třemi z jeho

20

www.mzm.cz


dětí – Karlem Františkem, Maxmiliánem

Oldřichem a Marií Eleonorou,“

říká kurátorka.

Dětské portréty

mnohdy zůstaly jedinou

památkou

Právě dětský portrét je dalším ze

specifických typů. K jeho výraznějšímu

prosazování dochází ve druhé

polovině 17. století. I v tomto žánru

se záhy uplatnily rozmanité obrazové

typy – reprezentativní podobizny

představující děti jako pokračovatele

rodové slávy a společenského

postavení, malby upomínající na

konkrétní životní události, intimněji

laděné podobizny, skupinové portréty

sourozenců, případně i posmrtné

podobizny mající památeční

funkci. V období raného novověku

se totiž dospělosti dožila přibližně

polovina narozených dětí. Nejkritičtější

byly zejména první týdny po

porodu, ale i poté dětem hrozila

řada fatálních nemocí a jiných nebezpečí.

Mnohé portréty tak brzy po

vyhotovení změnily svou funkci –

z děl oslavujících život a pokračování

rodu se staly památky na zemřelé

potomky. To je patrně i případ

portrétu Marie Terezie z Dietrichsteinu,

který zapůjčilo Regionální

muzeum v Mikulově. Na obraze je

zachyceno asi šestileté děvčátko

s pejskem. Z archivních pramenů

víme, že Marie Terezie zemřela

v sedmi letech, její portrét se tak

záhy stal upomínkou na jeden předčasně

skončený lidský život. Ostatní

prezentované dětské podobizny jsou

však již o poznání veselejší a hravější,

jako například dvojportrét

Karla Jana Nepomuka a Marie Josefy

z Liechtensteinu z dílny Augusta

Friedricha Oelenhainze, vy-

Instalaci výstavy Tváří v tvář tentokrát předcházelo

náročné vybalovaní jednotlivých

obrazů a plastik, které se do Moravského

zemského muzea svážely z mnoha míst.

www.mzm.cz

M revue

21


M událost

hledávaného portrétisty vídeňské

aristokracie.

A jistá hravost je charakteristická

i pro poslední typ podobizen – alegorizující

a kostýmové portréty.

Tento fenomén se ve střední Evropě

objevuje po polovině 17. století.

Z francouzského prostředí se uplatnil

typ Portrait historié, kdy se nechávali

příslušníci aristokracie vypodobňovat

v antikizujících kostýmech

historických a mytologických postav.

Prostřednictvím těchto alegorických

podobizen dochází ke ztotožnění

portrétované osoby a postavy,

kterou představuje, a tím i k symbolickému

„přenosu“ vlastností, ctností

a hrdinských činů. Výstavě v tomto

ohledu dominuje podobizna Jana

Antonína z Questenbergu, majitele

zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou,

který je na rozměrném plátně

zachycen jako posel bohů Merkur.

Pozoruhodné jsou i tři drobnější

práce zapůjčené z Hrádku u Nechanic,

na nichž jsou členové habsburské

dynastie oděni v divadelních

kostýmech z operních a baletních

představení, která se hrála na vídeňském

dvoře císaře Leopolda I. Zájem

o stylizovaný portrét přetrval do

pozdního 18. století. Postupem času

však klesal význam alegorického

podtextu a z kostýmovaných portrétů

se stala spíše módní, do značné

míry konvenční záležitost.

(red)

Foto: Archív MZM a Filip Fojtík

Celkem je na výstavě prezentováno čtyřicet tři podobizen z moravských

a českých sbírek. Hlavní okruhy jsou navíc doplněny ukázkami miniaturní

malby a grafické produkce.

Díla na výstavu zapůjčili Národní muzeum, Moravská galerie v Brně,

Městské muzeum a galerie v Poličce, Regionální muzeum v Mikulově,

paní Mercedes Dietrichstein. Nejvíce děl však pochází ze sbírek Národního

památkového ústavu, konkrétně z třinácti hradů a zámků, které

tato instituce spravuje.

Výstava potrvá do 14. března 2021.

Císařovna Klaudie Felicitas v kostýmu vestálky Klaudie Kvinty, Jan

Thomas a dílna, po 1674 olej, dřevo, Národní památkový ústav,

státní zámek Hrádek u Nechanic.

Císařovna Eleonora Gonzaga-Nevers v kostýmu Minervy, Jan Thomas

a dílna, po 1674, olej, dřevo, Národní památkový ústav, státní

zámek Hrádek u Nechanic.

22

www.mzm.cz


M výstavy

Do Brna široká cesta

přibližuje kramářské písně

Lidská zvědavost, někdy kořeněná trochou zlomyslnosti i touhou popást

se na cizím neštěstí, zůstává neměnná, co svět světem stojí. Co

se vyvíjí, jsou „kanály“, kterými potřebné informace proudí… A zatímco

naše prababičky a pradědové sice bulvár v dnešní podobě či sociální

sítě neznali, jejich roli jim suplovaly kramářské písně.

Ty se světskou tematikou představuje

nová výstava Moravského zemského

muzea Do Brna široká cesta,

která byla zahájena počátkem září

2020 a kterou lze zhlédnout do 7.

března 2021 v Dietrichsteinském

paláci. Jarmareční písně jsou tu prezentovány

z několika úhlů pohledu,

pro doplnění nechybí ani trojrozměrné

exponáty. Vystavované předměty

i texty jsou provázané s městem

Brnem a oblastí Moravy.

O bližší představení výstavy jsme

poprosili hlavní kurátorku Janu Polákovou

z Etnografického ústavu MZM.

Jak se realizuje projekt, na kterém

se podílí čtyři velké instituce?

Výstava je jedním z výstupů projektu

NAKI Ministerstva kultury ČR

Kramářské tisky z brněnských historických

fondů. Ten začal v roce 2018

a končit bude v roce 2022. Moravské

zemské muzeum na něm spolupracuje

s Ústavem českého jazyka Fi -

lozofické fakulty Masarykovy uni -

verzity, brněnským detašovaným

pra covištěm Etnologického ústavu

Akademie věd ČR a Moravskou

zemskou knihovnou v Brně. V týmu

jsem byla jediná, kdo měl nějaké

zkušenosti s tvorbou výstavy. Na začátku

se jejích příprav kolegové trochu

obávali, ale po předložení libreta

se práce hladce rozjela. Každý přispěl

do výstavy svým pohledem na

téma, díky čemuž jsme mohli představit

kramářské písně z úhlů, které

zatím zůstávaly široké veřejnosti

skryté, např. jejich hudební, jazyková

nebo grafická stránka. Logicky

jednotliví tvůrci dodali texty s diametrálně

odlišným stylem a roz -

sahem a na mně pak bylo vše sjednotit,

usměrnit a „přeložit“ do

běžného vyjadřovacího jazyka tak,

aby zůstala zachováná odbornost, ale

zároveň jsme návštěvníky neunudili

detaily nebo pro ně neznámými

pojmy.

Bylo zapotřebí kompromisů?

Od hlavního koordinátora projektu

jsem dostala právo veta. Nicméně

k nějakému razantnímu prosazování

vlastní vůle jsem nemusela

přistoupit. Vždy jsme se vzájemně

poslouchali, pracovali se všemi návrhy

a vybírali ty po všech stránkách

nejvhodnější. Nenazvala bych to

kompromisem, myslím, že všichni

byli s dohodnutou finální verzí spokojení.

Pro někoho je možná práce

v kolektivu náročná, protože čím víc

lidí, tím víc myšlenek a nápadů. Mně

se ale s kolegy pracovalo fantasticky.

Nemůžu však pominout ani spolupráci

dalších oddělení našeho muzea.

Kromě konzultací nad některými tématy

a zapůjčení trojrozměrných

předmětů jsem poskytla také prvotní

nápady pro vytvoření doprovodných

programů a aktivit, které jsou hodně

zaměřené na současnost. Kramářské

tisky se světskou tematikou je možné

srovnat s dnešním bulvárem, a to poskytuje

dost široké pole působnosti.

Jaká byla cesta mezi prvotní myšlenkou

a konečným přestřižením

červené pásky u výstavy?

Docela dlouhá a široká, protože

příprava výstavy je jen jedním z mno -

ha výstupů. A protože všichni na

projektu pracujeme jen malou částí

úvazku, zahájili jsme práce už na začátku

roku 2019. S takovým náskokem

má člověk pořád pocit, že času

je dost, ale musí se hodně hlídat, aby

ho pak někde nehledal. Náročné

bylo vyhledávání trojrozměrných

předmětů, které máme vypůjčené

www.mzm.cz

M revue

23


M výstavy

Hlavní autorka výstavy Jana Poláková

a generální ředitel MZM Jiří Mitáček při

verni sáži výstavy.

z mnoha paměťových i soukromých

organizací. K výstavě jsme vydali

také katalog opatřený odbornými

texty a částí, která blíže popisuje

dvacet pět vybraných exponátů.

Mezi konkrétními předměty ve výstavě

najdeme nejen tiskařský lis,

ale také například krinolínu nebo

dokonce řeznický špalek. Jakou

mají souvislost s písněmi?

Tiskařský lis je nejspíš jasný, bez

něj by spousta písní ani nevznikla.

O krinolíně a dalších módních

výstřel cích, jejich nepraktičnosti

a schopnosti zničit své majitelky finančně

i fyzicky vzniklo až překvapivé

množství textů a písní. Zdánlivě

nesouvisející řeznický špalek

propojuje ukázky textů o těžkém životě

řezníků, kteří musí vykoupit

zvíře na porážku celé, ale kosti už

nikdo kupovat nechce, s tragickou

čtyřnásobnou vraždou. Skutečně se

odehrála v jedné obci na Vyškovsku

v roce 1850 a dodnes tam o ní lidé

vědí.

Co jste při tvorbě výstavy musela

oželet?

Mít větší prostory a víc peněz, určitě

bychom dokázali vymyslet spoustu

dalších témat. Ale to zná asi každý

autor výstavy. První fáze „co tam mám

dát?“ se v závěru mění na otázku „co

mám vyhodit, když je všechno důležité

a zajímavé?“ Nicméně chybí mi ve

výstavě zmínka o tzv. míchanicích.

Byly to texty typu „Jeruzalém velké

město, Loučná Hora malá ves“. Někteří

podobný text určitě znají z písně

Evy Pilarové „Kočka není pes“. Jenže

ať jsem se snažila sebevíc, nenašla

jsem pro míchanice vhodné umístění

v rámci celé výstavy. Zajímavé a ne

příliš známé téma je také např. cenzura.

To sice taky ve výstavě o kramářských

písních se světskou tematikou

chybí, ale máme ještě šanci je zařadit

do výstavy o tiscích s duchovní tematikou,

plánované na rok 2022.

Jak vás osobně obohatila práce na

kramářských písních?

Pohled na život předků bývá

vždycky ovlivněný vlastními zkušenostmi.

Tisk je úžasné médium, kde

se jednou provždy něco zakonzervuje.

Na jednu stranu je to skvělé,

protože nám tak zůstanou zachované

určité informace. Na druhou

stranu je jejich interpretace někdy

hodně složitá, ne-li přímo nemožná.

Přiznávám se otevřeně, že před zahájením

projektu jsem neměla představu,

co můžu v kramářských tiscích

a písních najít. Při přípravě

výstavy jsme si rozdělili témata ke

zpracování. Na mně zbylo téma

s pracovním názvem novoty a novinky.

Upřímnou hrůzu z neznámého

brzy nahradilo nadšení, kolik

informací může etnolog v kramářských

písních objevit.

Můžete být konkrétní? Co vás překvapilo?

A pobavilo?

Například krásné texty o zavádění

a užitečnosti hospodářských

plodin. V písni o „zemských jabkách“

neboli bramborách jsem

našla 22 receptů, jak se brambory

upravovaly nebo využívaly v domácnosti.

Vtipné byly třeba stížnosti,

jak bylo dřív dobře a všichni

byli slušní, a jak je dnešní mládež

zkažená. Podobné názory starší

generace na mladší se asi táhnou

historií, co je lidstvo lidstvem. Vzhledem

k tomu, že jsem se s kramářskými

tisky dříve neseznamovala

Mezi nejoblíbenější patřily tzv. morytáty,

příběhy s děsivým obsahem, nejvíce zaměřené

na vraždy.

24

www.mzm.cz


Ukázka instalace tzv. špalíčků, které si

z jednotlivých písní vytvářeli jejich majitelé.

nějak podrobně, bylo pro mě vlastně

celé téma nové.

Trochu z jiného soudku. Nejsme

asi jediné, kdo se těší na otevření

stálé etnografické expozice v Paláci

šlechtičen. Jaká je vaše úloha v přípravě

této expozice?

Do přípravy expozice jsem naskočila

v době, kdy byl hotový scénář.

Jako kurátorka několika částí sbírky

jsem aktualizovala texty a výběr sbírkových

předmětů. Všechny musí

projít restaurátorským zásahem

nebo minimálně konzervací, takže

hodně konzultuji s naší restaurátorkou,

ale i s kolegy z jiných muzeí, kteří

mají zkušenosti s podobnou prací.

Kde berete inspiraci pro práci?

Kdo mě zná, ví, že hodně mluvím.

Ale já se snažím také hodně poslouchat.

Obzvlášť starší a zkušenější kolegy.

Ale inspirace k určitým tématům

přichází tak nějak sama. Někde

něco uslyším nebo si přečtu, uložím

do paměti a příležitostně opráším.

Jaké muzeum, expozice či konkrétní

výstava vám přijde hodná následování?

Co vás v oblasti výstavnictví

v poslední době nejvíce zaujalo?

Tak toto je moje Achillova pata.

Moc do jiných muzeí nechodím

a témata si hodně vybírám. Baví mě

technická muzea a architektura.

Chystám se na výstavu o Adolfovi

Loosovi, ta mě opravdu láká. Minulý

rok jsem viděla v Uměleckoprůmyslovém

muzeu výstavu Šílený hedvábník.

Její instalace, obsah i doprovodný

dokument byly vynikající.

Letos jsem byla pracovně ve vyškovském

muzeu a tam měli výstavu

oholubech aholubí poště. Nebyla

velká ani zvláštní svojí instalací, ale

plná zajímavých a neznámých informací.

Práce v muzeu zahrnuje především

práci se sbírkami. Máte vůbec prostor

opustit zdi muzea a vyrazit do

terénu?

Ano, práce se sbírkami je významná

složka mé práce. Já se ale

zaměřuji na zvykosloví a tam je prostoru

pro terénní výzkum pořád dostatek.

Pravda, není to na dlouhodobý

pobyt, ale zúčastněné pozorování

je víc než žádoucí. Nedávno

jsem pomáhala při obnově obchůzky

Lucek v Miloticích na Kyjovsku,

tak se na ni moc těším, i když

výzkum vánočních zvyků není

vždycky zrovna komfortní. Moje oblíbená

metoda je oral history, velmi

zjednodušeně řečeno rozhovory

s respondenty. A to byl taky základ

výzkumu mezi českými Řeky. Jde

o dlouhodobou spolupráci s brněnským

nadačním fondem Hellenika.

V roce 2018 jsme výstavou a filmem

představili Řeky na českém území

od 2. poloviny 20. století do současnosti.

Oslovili jsme několik více -

generačních rodin a ptali jsme se

nejen na životní osudy, ale také na

jejich názory na etnickou identitu,

potřebu udržování menšinové kultury

nebo předávání rodinné a komunitní

paměti. Letos jsme vydali

publikaci, která obsahuje vedle

stručného historicko-etnologického

přehledu také přepisy rozhovorů

s většinou respondentů.

Zdeňka Pitrunová

Foto: Filip Fojtík, MZM

Ludvík Běťák při přednesu kratochvílné

písně o Lenorce v rámci vernisáže výstavy.

www.mzm.cz

M revue

25


M výstavy

K cestování v prostoru i čase

zve rytíř Dalekých moří J. Vávra

Cestovat se dá nejen po cizokrajných místech. Cestovat se dá také

v čase. A ačkoliv poslední měsíce vzhledem k pandemické hrozbě covidu-19

výpravám za hranice nepřejí, možnost obou variant „přesunu“

nabízí od července návštěvníkům výstava Čas rytířů dalekých moří v Pavilonu

Anthropos MZM, která představuje výjimečného sběratele, mecenáše

a cestovatele Jindřicha Vávru.

Právě on totiž mimo jiné patřil

k vůbec prvním tuzemcům, kteří ze

svých cest přiváželi jak zajímavé suvenýry,

tak rovněž fotografické doklady

svého putování. A jeho

snímky nám dnes umožňují nejen

nahlédnout s mírnou nostalgií do

exotických končin, ale také porovnávat,

jak se za uplynulá desetiletí

proměnily. Prezentace Vávrovy fotografické

kolekce v takovém rozsahu

veřejnosti je navíc historickou premiérou.

Brněnský rodák Jindřich Vávra

(1831–1887) byl významnou osobností

rakouského veřejného života

i mužem mnoha nadání a zájmů. Již

od mládí se nadšeně věnoval především

přírodovědě, botanika se mu

stala láskou na celý život a tvořila

pomyslnou „červenou nit“ procházející

jeho četnými aktivitami. Poté,

co vystudoval medicínu, nastoupil

jako lodní lékař k námořnictvu.

Služba na lodích c. k. monarchie ho

dovedla do nejrůznějších míst po

celém světě, kde si vždy vyšetřil

chvilku pro sběr rostlin. „Svými odbornými

znalostmi a svým zájmem

o botaniku upoutal také pozornost

bratra rakouského císaře Františka

Josefa I. arcivévody Ferdinanda

Maxmiliána. Později proto doprovázel

jako lodní lékař členy panovnického

rodu při jejich cestách po

světě. Kromě botanického materiálu

dovážel i exotické předměty, mince

a hlavně fotografické záběry navštívených

lokalit včetně lidí, které pro

počínající rozvoj turistiky zhotovovaly

tamní ateliéry. Jeho ´fotografické

sběry´ z cest 1865–1879 jsou

zcela mimořádné a na výstavě v Pavilonu

Anthropos jsou prezentovány

jako celek vůbec poprvé,“ říká jedna

z kurátorek výstavy, ředitelka Historického

muzea a vedoucí Etnografického

ústavu MZM Hana Dvo-

Záběr z vernisáže, při níž spoluautoři Hana

Dvořáková a Petr Kostrhun představili doprovodné

publikace k výstavě.

26

www.mzm.cz


Kompletní samurajská zbroj s kufrem. Železo,

kůže, lak, dřevo, bavlna, samet. Japonsko, přelom

18. a 19. století. Sbírky Národního muzea –

Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických

kultur.

Model řadové lodi SMS Kaiser, která bojovala podobně jako Novara v bitvě u Lisu.

Sbírky Národního technického muzea v Praze.

řáková. K nejpůsobivějším patří

snímky z východní a jihovýchodní

Asie, z Austrálie či ze severní Afriky.

Vedle řady anonymních děl zahrnuje

Vávrova sbírka uložená

v šesti albech v Etnografickém ústavu

MZM také albuminové pozitivy

z éry mokrého kolodiového

procesu od fotografů světové proslulosti,

jako byli Samuel Bourne a Wilhelm

Burger.

Výběr z těchto sběrů doplněný

o osobní předměty J. Vávry mohou

návštěvníci výstavy zhlédnout v Pavilonu

Anthropos do 24. ledna 2021.

Přitažlivě instalovaná expozice nabízí

řadu atraktivních předmětů od

umně vyrobených lžic ze schránek

loděnky ze Samoy po kompletní

zbroj japonského samuraje včetně

kufru pro uložení. Předměty pocházejí

z fondů MZM, Národního technického

muzea, Moravské galerie

v Brně, Muzea města Brna a Archívu

města Brna, odkud byly pro potřeby

výstavy zapůjčeny. Novinku tvoří

rovněž exotika z Vávrovy sbírky,

Výjimečná publikace

i výukový program pro školáky

která jsou dnes uložena v Náprstkově

muzeu, odkud byla pro brněnskou

instalaci zapůjčena. Výstava tak

dokládá i kolegiální spolupráci těchto

dvou institucí. Zvláštní poděkování

patří také paní Marii Laudátové,

opatrovnici památky Jindřicha

Vávry.

(jih)

Foto: Filip Fojtík, MZM

Při vernisáži výstavy se uskutečnil také křest výjimečné publikace Jindřich

Vávra. Sběratel a mecenáš, která je dílem týmu špičkových badatelů,

z nichž každý se věnuje Vávrovu odkazu z pohledu své vědní disciplíny.

Souběžně vyšla i sesterská publikace Čas rytířů dalekých moří, která detailně

a v dosud nepublikované šíři představuje Vávrovu fotografickou

sbírku. Z obou svazků vyvstává obraz výjimečné osobnosti vědce, sběratele

a štědrého donátora Jindřicha Vávry. Kmotrem obou publikací se stal

přední historik fotografie Pavel Scheufler.

Od začátku školního roku je v nabídce Dětského muzea MZM výukový

interaktivní program navazující na stejnojmennou výstavu určený dětem

od předškoláků po druhý stupeň základních škol. Účastníci programu se

pomocí tvořivých aktivit a her seznámí s životem Jindřicha Vávry a v jeho

doprovodu prozkoumají celý svět. Uvědomí si, jaké poslání a funkci mají

paměťové instituce a prostřednictvím přitažlivých exponátů může dojít

k prohloubení zájmu o historii, botaniku, ale i cestování nebo dějiny

umění.

www.mzm.cz

M revue

27


M výstavy

Račte vstoupit do divadla

(alespoň virtuálně)

Staly se předstupněm dnešních běžných plakátů. Divadelní cedule,

které dostávaly velmi často díky psanému písmu či ručním ilustracím

podobu svébytného uměleckého artefaktu, sloužily jako pozvánka na

divadelní představení, ať už hostujícího či domovského souboru. Přinášely

přehršel podrobností, kde nechyběly samozřejmě ty nejdůležitější,

jako je místo, datum, čas a samozřejmě konkrétní titul včetně obsazení

s důrazem na herecké hvězdy.

Dnes jsou cedule vyhledávaným

kouskem sběratelů, ale i pouhých

příznivců starých časů, kteří si jimi

rádi vyzdobí současný interiér.

Především však slouží teatrologům

jako velmi důležité doklady umožňující

co nejpřesnější rekonstrukci

divadelního repertoáru. Polozapomenutý

fenomén divadelních cedulí

a jejich obsahový i formální vývoj

připomíná výstava Račte vstoupit

do divadla. Bohužel, ale současně

i bohudíky, přestože koronavirová

pandemie zabránila její plánované

instalaci v Moravském zemském

muzeu, mohou si ji zájemci projít

alespoň virtuálně…

Výstava současně přibližuje také

výsledky pětiletého grantového projektu

NAKI II Cesta k divadlu, dotovaného

Ministerstvem kultury

České republiky. Na jeho realizaci se

podílelo konsorcium tří institucí –

Národní muzeum (divadelní oddělení),

Institut umění – Divadelní

ústav a Moravské zemské muzeum

(Oddělení dějin divadla). Hlavním

cílem tohoto výzkumu bylo vyvinout

metodiku a specifické nástroje

pro uchování, exploataci a zpřístupnění

obsahu historických divadelních

cedulí, které patří k nejpřínosnějším

zdrojům informací o dějinách

divadla.

Sama výstava byla však koncipována

šířeji – jako obraz divadelního

života v českých zemích od 17. století,

kdy vznikaly první periochy,

předchůdci pozdějších cedulí (jakési

obsahy či výtahy představení řádových

a školních divadelních scén),

do poloviny 20. století, s přesahy až

do současnosti. Cedule k jednotlivým

představením proto doprovázejí

další atraktivní exponáty, ilustrující

divadelní tvorbu – scénické

a kostýmní návrhy, fotografie,

vzácné rukopisy a tisky, realizované

kostýmy, modely scén, rekvizity, obrazy

a busty. Důraz je kladen na

instituce, jejichž historie je podrobně

zmapována právě díky divadelním

cedulím (Stavovské, Prozatímní,

Národní a Divadlo na Vinohradech

v Praze, brněnské Národní

28

www.mzm.cz


divadlo, kočovné společnosti…).

Poprvé jsou ukázány i nově nalezené

předměty ze 17. a 18. století.

Premiéra výstavy Račte vstoupit

do divadla se konala v Národním

muzeu v Praze od 12. prosince 2019

do 12. března 2020, kdy ji předčasně

ukončila koronavirová karanténa.

S mimořádným ohlasem ji však

zhlédlo téměř 25 tisíc návštěvníků.

V květnu 2020 byla v mírně zredukované

verzi přenesena do Muzea

české loutky a cirkusu v Prachaticích.

K výstavě byly vydány dvě stejnojmenné

publikace: výpravná kniha

teatrologických studií s podrobným

soupisem exponátů a brožura pro

běžné návštěvníky s texty a obrazovou

přílohou. Obě nabídne MZM

na pokladnách svých stálých expozic

a také na e-shopu. (jih)

Foto: Archív MZM

Virtuální prohlídku spustíte ve webovém prohlížeči Firefox nebo Microsoft

Edge zadáním adresy: ractevstoupit.mzm.cz „Procházka výstavou“

je intuitivní, umožňuje zběžnou prohlídku s „nasátím“ atmosféry, ale také

zevrubné zastavení nad texty, vybranými exponáty atd. Je také ozvučena

a doplněna více než stostránkovým seznamem všech exponátů s jejich podrobným

popisem.

Upozorňujeme, že aplikace je poměrně náročná a na starších počítačích

nemusí fungovat stoprocentně.

Kostýmní návrhy Františka Muziky k inscenaci

hry bratří Čapků Ze života hmyzu. Národní divadlo

v Brně, 1934.

Božena Snopková jako Jenůfa v inscenaci

opery L. Janáčka Její pastorkyňa. Národní divadlo

Brno, 1919.

Fotografie z inscenace U sv. Antoníčka. Zemské

divadlo v Brně, 1933.

Pohled do výstavy Račte vstoupit do divadla

v historické budově Národního muzea v Praze.

www.mzm.cz

M revue

29


M výstavy

(Ne)výstavy v čase covidovém

aneb Bylo, nebylo…

Bylo – nebylo. Možná trochu pohádkový začátek, kterým lze uvést

zprávu o některých výstavách MZM, ne vždy ale určuje i dobrý konec.

Byť v tuto chvíli vzhledem k uzávěrce nelze ani předvídat, jak vše dopadne…

Pandemie a nutná bezpečnostní opatření totiž narušila chod

všech muzeí i galerií a nemohla se nedotknout také výstavních plánů,

které připravovali kurátoři Oddělení dějin hudby do Janáčkova památníku.

Kvůli složité mezinárodní situaci,

spojené právě s omezeními kvůli koronavirové

krizi se nemohla uskutečnit

výstava předního německého

výtvarníka Christiana Macketanze,

který připravil přímo pro Památník

Leoše Janáčka cyklus obrazů zaměřených

na skladatelovu ikonografii.

Návštěvníci o ni nepřijdou, ale nový

termín bude určen, až to dovolí epidemická

situace. Náhradou byla na

začátku října instalovaná výstava

Zdruhotvarů, ta však byla stejně jako

celé Moravské zemské muzeum dva

dny poté pro veřejnost uzavřena.

Ukončena měla být 29. listopadu, ale

je možné, že bude prodloužena…

Výstava přináší umělecká díla předních

českých i zahraničních autorů,

kteří se v letech 2008–2014 zúčastnili

projektu Druhotvary, v němž

každý z oslovených autorů výtvarně

reagoval na Janáčkův notový záznam,

tištěný či rukopisný. Vzniklo

tak za čtyři ročníky přes padesát děl,

z nichž bude část prezentována

právě aktuální výstavě. Vystavena

zde jsou díla Dalibora Chatrného,

Miloše Šejna, Esther Stocker, Pavla

Hayeka, Jiřího Kubového, Petra Veselého,

Pavla Rudolfa, Olgy Čechové,

Jiřího Davida, Jana Steklíka.

Podobně nešťastný osud stihnul

také výstavu Osud Leoše Janáčka,

která vznikla ve spolupráci s Národním

divadlem Brno v rámci mezinárodního

hudebního festivalu Janáček

Brno a byla nainstalovaná do

foyer Janáčkova divadla symbolicky

28. října… Fotografická výstava na

velkoformátových fotografiích představuje

nejdůležitější prameny vztahující

se ke genezi a recepci Janáčkovy

v pořadí čtvrté opery Osud.

Výstava je prodloužena, dle epidemiologické

situace, na neurčito.

(jih)

Foto: Archív MZM

30

www.mzm.cz


M názor

KRUMLOVSKÝ LES.

Nejzáhadnější jev našeho

pravěku

Přednedávnem vyšla druhá a patrně již poslední monografie o pravěké

těžbě v Krumlovském lese - Těžba a rituál, paměť a transformace. Uzavírky

šachet a obětiny z doby bronzové v Krumlovském lese. Na rozdíl od

té první z roku 2010 se zabývá jen starší dobou bronzovou a zahrnuje

výzkumy v letech 2009 až 2016. Později se zkoumala už jen těžba ze

střední doby kamenné čili mezolitu, tedy z doby, jež těsně předcházela

vzniku zemědělství v době před 7,7 tisíci lety. Tyto výzkumy jsou už jen

velmi omezené a, i když přinášejí výsledky evropského významu, dostatek

látky na další knihu již neposkytnou.

V čem spočívá význam zjištění,

o nichž nová kniha pojednává?

Těžko se o tom vypráví laikům,

zvláště když i reportéři a novináři, od

nichž by se dalo očekávat více porozumění,

očekávají spíše kusy zlata,

nadměrné Venuše, nebo alespoň jakákoli

„nej“ (např. největšího trpaslíka),

než svědectví jevů, o jejichž významu

se musí teprve přemýšlet.

Vyjděme jim však vstříc tvrzením,

že jsme objevili, prozkoumali a na

světlo vydali nejnepochopitelnější

a proto i nejzáhadnější jev našeho

pravěku. Jeho záhadnost nevyplývá

z dávného a nedostatečného výzkumu,

který ponechal mnoho nezodpovězených

otázek a prostoru

pro fantazii, což je třeba případ

známé Býčí skály, kde ani netušíme,

jak tam nálezy ležely a na co se při

výzkumu zapomnělo, natož co se

tam vlastně odehrávalo. Jak to bylo

v Krumlovském lese, víme docela

přesně, přestože další generace se

jistě doberou k ještě podrobnějším

poznatkům.

Co tedy kniha přináší nového?

Bylo známo již dříve, že jde o jedno

z největších těžních polí evropského

pravěku, s dochovaným reliéfem

i nadzemními terénními tvary v podobě

kamenných sedátek. To je zde

zcela unikátní, stejně jako provozování

těžby od mezolitu do starší

doby železné. Něco takového nemá

nikde jinde na světě obdoby. Až do

staršího eneolitu se zdařilejší polotovary

odtud odnášely k dalšímu

použití, což se změnilo v kultuře se

zvoncovitými poháry. Od té doby

zůstávalo téměř vše na místě, takže

to, co se pracně vytěžilo a naštípalo,

www.mzm.cz

M revue

31


M názor

se nahrnulo zpět do šachet, navršilo

na haldy a vysypalo na údolní svahy.

Toto plýtvání vrcholí ve starší době

bronzové, která tu zanechala tisíce

tun vytěženého rohovce, jader, úštěpů

a výrobního odpadu. Jediný

čtvereční metr tu může vydat víc těchto

produktů než všechna pohřebiště

a sídliště únětické kultury dohromady,

pokud ovšem vyloučíme

velkosídliště u nedalekých Kubšic,

kde se štípači z Krumlovského lesa

scházeli a předváděli si své dovednosti.

Mělo zpětné nanášení stařin

vyhojit „zraněnou Zemi“?

To bylo ovšem známo již dlouho.

Protože jsme si nemysleli, že bychom

mohli k otázkám těžby v době

bronzové něco podstatného přidat,

byl průzkum v posledních letech zaměřen

na zcela unikátní těžbu ve

střední době kamenné. Přitom jsme

se ovšem museli probíjet mladším

nadložím, které navíc překrývalo

dobývky nejrůznějšího stáří. Starší

doby bronzové jsme se tedy nezbavili

a naopak jsme k ní nahromadili

spoustu dalších poznatků. Na rozdíl

od knihy, kde všechny objevy rozsáhle

popisuji, je tu mohu představit

jen ve zkratce. V době únětické kultury,

která spolu s následující věteřovskou

skupinou spadá do starší

doby bronzové, se v Krumlovském

lese dolovalo na nejrozsáhlejší ploše

a z nejhlubších šachet dosahujících

hloubky až osmi metrů. Dobýval se

tu jurský rohovec, původně uložený

ve vápencích, podobných těm, které

známe ze Stránské skály u Brna

nebo z Pálavy. Ty krumlovské ale

později podlehly erozi, takže z nich

Tato pěkně vykroužená šachta je jednou

z těch mělčích.

Rohovce se tu dobývaly z třetihorních

písků, ale i z velmi tvrdých písčitě-detritických

konglomerátů.

32

www.mzm.cz


Vršek svahu nad východní částí druhého

revíru, kde již nedošlo k plynulému zarovnání

zpětně nanesených hald rubaniny.

zůstaly jen rohovce, uložené potom

do písků třetihorního moře a do písčitých

hlín s kamennou drtí z podložních

granodioritů. Zmíněné

velmi tvrdé sedimenty představují

těženou sloj právě v místech, která

jsme zkoumali v posledních letech,

to znamená v prvním a druhém revíru.

Zkoumaných lokalit s komplikovanými

sledy vrstev bylo tolik, že

nezbývá než začít od konce, tedy

tím, co vyšlo najevo až na závěr výzkumu

a čeho jsme si do té doby příliš

nevšímali. Těžební šachty, někdy

až několikametrové hloubky i průměru,

se nacházely na temenech několika

terénních hřbítků a na jejich

úbočích. Všechny dobývky překrývá

různě mocná vrstva rubaniny, resp.

lesní hlíny. Nyní se ukázalo, že

mocnost této vrstvy směrem po

svahu klesá, místo aby narůstala,

jak by bylo z pracovních důvodů

obvyklé – odkopávaná hlína se

přece vždycky hrne ze svahu dolů,

nikoli nahoru, a i její ponechávání

na místě by zamezilo v přístupu

k šachtám a v otevírání dalších.

Navíc: mocnost nánosu na vrcholech

hřbítků činí až tři metry – kde

se tu vzalo tolik sedimentu, když

šachty, které překrývá, jsou jím

Sondy na svahu východní části prvního revíru. Čím leží sonda

výše (srov. nadmořské výšky), tím je halda stařin mocnější

(znázorněno tmavším tónem).

zcela vyplněny a něco je ještě na

svazích? Možný závěr je jen jeden:

před hloubením šachet došlo

k plošnému snížení horních partií

hřbítků, přičemž odkopaný sediment,

a pak taky rubanina z šachet,

byl původně odhazován dolů po

svahu. V jistém okamžiku však převládl

dojem, že země (resp. Země)

byla už příliš pozměněna (ergo

snad „zraněna“), a vše se muselo

vrátit do původního stavu.

Odmítnout klišé znamená

cestu vpřed

Zpětné nanášení stařin do svahu

bylo provázeno intenzívním a stále

sílícím štípáním vytěžených rohovců,

protože horní partie násypů jsou

jimi promíseny nejvíce. Tato interpretace

je ostatně v souladu s motivací

celé těžby od samého začátku.

Pokud se vytěžené rohovce prakticky

neodnášely, musel popud k jejich

www.mzm.cz

M revue

33


M názor

(nesmírně pracnému!) dobývání vycházet

odjinud než z praktické potřeby

surovin na výrobu nástrojů.

Tomu nasvědčují i depoty rozštípaných

rohovců v šachtách a v haldách.

V jednom případě provází

koncentrace velkých naštípnutých

bloků nádobu únětické kultury, stojící

na dně šachty, na další hrnec

jsme narazili nade dnem další dobývky.

Pro lidi doby bronzové byl

Krumlovský les zřejmě krajinou

předků, protože tu byly vidět pozůstatky

jejich dávné činnosti. A za dar

z podzemního světa předků byl považován

i sám rohovec z podzemních

slojí, o němž se vědělo, že odedávna

sloužil k výrobě nástrojů

a zbraní. V rámci jediné ideologie

tedy proti sobě působily dvě tendence:

úcta k darům předků a úcta

k jejich krajině, která se těžbou rohovce

nevyhnutelné ničila. Nejprve

dominovalo první hledisko, posléze

převážilo to druhé. V knize nabízíme

četné analogie takové proměny

přístupů i odjinud, např. ze světa západoevropských

megalitů, které rozhodně

nebyly jen stabilními hrobkami

nebo věčnými krajinnými

megasymboly. Megality se totiž všelijak

přestavovaly a třeba i kácely,

aby jejich části posloužily ke zvýšení

verenace předků v monumentech jiného

typu (srov. kusy menhirů v pozdějších

hrobkách). Při takových dea

rekonstrukcích se vždy něco skrývalo,

přenášelo, vystavovalo jinak,

ale v zásadě neničilo, jen trochu měnilo

účel a smysl.

Není třeba zdůrazňovat, že tyto

výsledky a hlavně jejich výklad bude

přijat s nedůvěrou, a to jak prostými

lidmi – vyznavači „zdravého selského

rozumu“ – tak odborníky,

kterým přenášení motivací současných

lidí do minulosti taky většinou

není nijak vzdáleno. Rozhodující

ovšem je, že nejde o nějaké výmysly,

ale o nezvratně zjištěné skutečnosti,

a ty bychom měli nějak vysvětlit.

Můžeme samozřejmě psát nejapnosti

o tom, že se tu opatřovala

surovina na značně již zastaralé nástroje,

a před všemi rozpory a nepříjemnými

otázkami zavřít oči. Anebo

se snažit vyzvednout a vysvětlit

právě to, co současnému modelu nevyhovuje,

což ve vědě vždycky znamená

směr kupředu. Nesmíme jen

na tu cestu nastupovat příliš často,

protože potom by se žádný model

neměl čas ustavit a zažít. Je ovšem

zřejmé, že čas odmítnout zaužívaná

klišé o neustálé snaze pravěkých lidí

vylepšovat techniku za účelem boje

s nelítostnou přírodou a o jejich

ochotě dělat jen to, co jim přinese

Profil šachtou II-27-1. Hrnec na dně obklopují

velké kusy jednoduše oštípaných

rohovců (černě).

Dvojuchý hrnec únětické kultury ze dna šachty.

34

www.mzm.cz


Výzkum na nás kladl nebývalé nároky, na

všechno se šlo ručně.

Z hlubin věků nám z malého překopu kyne

neznámý předek.

nějaký hmotný prospěch, nadešel

nejpozději právě teď. Hmotařské

uvažování ve stylu „zdravého rozumu“

zkrátka pro starší pravěk

(zhruba tak do doby železné) neplatí.

Korunu mylných přístupů

k pravěku představoval donedávna

povinný marxismus (o leninismu

ani nemluvě), protože ten není

ničím jiným než domýšlením ekonomických

aspektů hmotařského

přístupu kživotu. Aten tu zpočátku

nebyl, vznikl až v průběhu dějin.

To ovšem neznamená, že by si

pravěcí lidé nehodlali opatřit dostatek

stravy nebo zajistit přebývání

v příjemném teple a suchu. Jistě

chtěli, něco pro to udělali, ale příliš

na to nemysleli. Tyto nezbytné činnosti

se vykonávaly mechanicky

a inovace nebyly vítané. Nejvíc vynalézavosti

a technického umu se

uplatnilo na stavbách, jež se zmíněnou

snahou o spočinutí v suchu

a teplu nesouvisely, a směřovaly

kamsi do sfér duchovních – k předkům

a božstvům. Konkrétně to byly

hroby, symbolická terénní znamení,

rituální okrsky a chrámy. Bodré lidové

chytráctví praví, že co archeologové

neumí vysvětlit (samozřejmě

jako něco materiálně praktického),

prohlásí za rituál. Takové rozumbrady

kupodivu nalezneme i mezi

samotnými archeology, tedy alespoň

těmi, kteří se k těmto věcem vůbec

vyjadřují. Všichni společně neberou

v úvahu, že každý z pravěkých jevů

musíme dekódovat ze všech možných

hledisek tehdejšího nazírání

a na soudobé třídění jejich významu

(technický, zásobovací, společenský,

sakrální apod.) zcela zapomenout.

Martin Oliva,

Ústav Anthropos MZM

www.mzm.cz

M revue

35


M příběh

ŠIPECKÁ ČELIST.

Vítězství K. J. Mašky

Má smysl připomínat i výročí věcí, které již neexistují? V pozadí nálezu

„šipecké čelisti“, od něhož 26. srpna 2020 uplynulo rovných 140 let, jako

by dnes tak trochu stála pohádková chytrá horákyně: o jeho významu tohoto

vůbec prvního objevu svého druhu ve střední Evropě není v současnosti

žádných pochyb. Úlomek střední části dolní čelisti neandertálského

dítěte však nenávratně na sklonku druhé světové války pohltily plameny

při požáru mikulovského zámku, který se měl původně stát bezpečným

azylem částí sbírek Moravského muzea. „Historie nálezu a diskuse s ní

spojené dnes už ustoupily do pozadí. Zejména cizojazyčná literatura se

již o nálezu prakticky nezmiňuje, přestože poměrně významně zasáhl do

vědecké polemiky o existenci staré lidské populace obývající Evropu

v době diluviální – ´před potopou´,“ zmiňuje archeolog Petr Neruda, vedoucí

Ústavu Anthropos MZM. Využijme však tohoto jubilea k tomu, abychom

připomněli také osobnost samotného objevitele šipecké čelisti, jednoho

ze zakladatelů moravské archeologie, Karla Jaroslava Mašky, a osud

jeho sbírek v Moravském zemském muzeu.

Syn blanenského řezníka měl původně

určenou jinou cestu. Poté, co

jeho vlastní otec zemřel při tyfové

epidemii, otčím pro vyženěného

chlapce navrhoval jistotu zámečnického

řemesla. Nakonec však nastoupil

na německou reálku v Brně.

„V tu dobu se také naplno projevilo

jeho české vlastenectví. Namísto

dosud užívaného německého tvaru

svého příjmení Maschka zvolil jeho

českou podobu Maška, kterému už

zůstal věrný po zbytek života,“ připomíná

vedoucí Centra Kulturní

antropologie MZM Petr Kostrhun.

Maškovým učitelem přírodopisu se

nestal nikdo menší než Johan Gregor

Mendel, jemuž nadějný student

měl dokonce pomáhat s pěstováním

hrachorů na zahradě starobrněnského

opatství. Oba spojoval zájem

o statistiku a matematiku, přátelství

obou mužů proto přetrvalo i v dalších

letech. V letech 1870-72 se stal

Maška posluchačem nově zřízené

inženýrské školy na německé technice,

kde se vzdělával v oborech silničního,

železničního a vodního stavitelství.

V dalších studiích pak

pokračoval ve Vídni a zakončil je

v roce 1877 státní profesorskou

zkouškou z matematiky a deskriptivní

geometrie pro české a německé

střední školy. „Kromě češtiny a němčiny

ovládal také francouzštinu, angličtinu

a italštinu, samozřejmostí

pro něj byly základy řečtiny i latiny,

stejně jako používání Gabelsbergova

těsnopisu, který byl tehdy vlastně

v Rakousku velkou novinkou a jímž

zřejmě pro ´potěchu´ svých budoucích

následovníků psal své archeologické

deníky,“ poznamenává vedoucí

Centra kulturní antropologie

MZM Petr Kostrhun s úsměvem.

Úzkoprsým matematikem uvězněným

ve světě přesných čísel ale

36

www.mzm.cz


Fotografie K. J. Mašky pořízená 10. 3. 1880,

v roce objevu šipecké čelisti.

Maška nikdy nebyl. Už od mládí

jeho zvídavého ducha přitahoval

dobrodružný život badatelů brouzdajících

nikoliv mezi závorkami rovnic,

ale po pravěkých hradištích

a mohylách, vyzvídajících při tom

od místních obyvatel místa nálezů

hromových klínů. „V tom mu byla

významnou oporou autorita zakladatele

moravské archeologie Jindřicha

Wankela, do jehož badatelské

rodiny patřil a s nímž zůstával v neustálém

styku. Když nevyšla Maškova

snaha získat místo definitivního

profesora v tyrolském Imstu,

zdá se dnes, s odstupem času, jako

mimořádně šťastná náhoda, že po

prázdninách 1878 zahájil mladý učitel

svoji pedagogickou kariéru na

německé reálce v Novém Jičíně.

Tady také o rok později získal definitivu.

Na Novojičínsku se Maška

velmi rychle zorientoval a naplno

rozvinul svoji vášeň pro archeologii.

Již na podzim roku 1878 začal

s prvními výkopy v jeskyních Šipka

a Čertova díra nedaleko Štramberku.

Rozsah jeho díla byl gigantický.

Maška tady strávil při vykopávkách

996 pracovních dnů.

V Šipce pokračoval po dalších takřka

deset let a získal odtud na 80

tisíc zejména medvědích kostí a tisíce

kamenných artefaktů,“ upřesňuje

Petr Kostrhun.

Mezi proudy

Dva dny před jeho devětadvacátými

narozeninami 26. srpna 1880

byla Maškova práce v Šipce korunována

již zmíněným nálezem čelisti

neandertálského dítěte. „Maška

si jasně uvědomoval, že je potřeba

nález zasadit do kontextu ostatních

evropských objevů. Ač byl ´pouze´

učitelem, dokázal shromáždit dostatek

odborných publikací a informací.

Naprosto správně usoudil,

že šipecký nález může srovnávat

například s tzv. naulettskou čelistí

z lokality Trou de la Naulette v Belgii

nebo s pověstnou částí lebky

z údolí Neandert(h)al, nalezenou

v roce 1856 a posléze popsanou německým

učitelem (všimněme si, že

to byl vlastně Maškův profesní kolega)

Johannem Carlem Fuhlrotrem,“

upozorňuje Petr Neruda. Právě v něm

lze podle něj spatřovat opravdu Maškova

dvojníka, který ač nebyl specialista,

rozpoznal výjimečnost nálezů

a jeho zásluhou se v roce 1856 začala

psát fascinující kapitola historie prehistorického

bádání.

Se svým objevem přišel Maška

totiž v době, kdy se vymezovaly dva

výrazně odlišné názorové proudy.

A historie uznání Maškovy fosilie

naráží mezi nimi. První, kdo mohl

šipeckou čelist studovat, byl Jindřich

Wankel, který byl podle Mašky znamenitostí

nálezu přímo unesen. Přelomové

je pak Maškovo vystoupení

na sjezdu rakouských antropologů

v Salzburgu v srpnu 1881. Zástupcem

oponentů je především Rudolf

Virchow, podle nějž čelist pochází

z doby mladší, náleží dospělému

www.mzm.cz

M revue

37


M příběh

člověku trpícímu retencí zubů a nenese

žádné pitekoidní (opicím podobné)

znaky. Maška vědom si Virchowova

významu a uznání této

vědecké kapacity, se obrací na jiné

autority. Na jeho stranu se sice staví

další a další osobnosti, ale ani tábor

Virchowových zastánců odmítajících

připustit, že šipecká čelist patří

k neandertálcům, neslábne. Řadí se

mezi ně jak Martin Kříž, tak například

Karel Absolon, který ještě

v roce 1933 pochybuje o přiřazení

šipecké čelisti k mousteriénu a na

svém trvá až do konce své vědecké

kariéry…. Svým postojem tak

Maška jednoznačně předběhl nejen

řadu svých souputníků, ale i následovníků.

Jen díky jeho vytrvalosti se

šipecká čelist stala uznávaným pozůstatkem

neandertálce. Konečným

argumentem ve dvacet let trvajícím

sporu pak měl až objev rentgenového

záření. Jeho paprsky prosvítil čelist

dvorní zubní lékař a mnichovský

profesor Friederich Otto Walhhoff

v roce 1901 a s konečnou platností

prokázal platnost Maškovy interpretace

čelisti coby neandertálské.

Muž mnoha zájmů,

vlastenec i vzorný otec

Kromě úspěchů v práci i na poli vědeckém

se Maškovi dařilo i v soukromém

životě. V době nálezu šipecké

čelisti se oženil s Bertou

Múčkovou a v Novém Jičíně se manželům

v rychlém sledu narodily čtyři

z jejich pěti dětí – Ludmila, Vanda,

Otokar (později rovněž středoškolský

učitel matematiky a hlavně budovatel

památky svého otce) a Jaroslav.

Ani starost o početnou rodinu

a její zajištění nebránily Maškovi

v široké paletě zájmů o další obory.

Věnoval se národopisu, literatuře,

dějepisu a filozofii. I když zřejmě mimořádně,

dokonce si sám vyzkoušel

také své literární schopnosti. Ve fejetonu

Kotouč z roku 1879 beletristickou

formou přibližuje čtenářům

představy o životě pravěkých lidí…

Hlavní vrchol Maškovy archeologické

činnosti přichází na počátku

80. let 19. století. V roce 1882, dva

roky po výkopech J. Wankela, zahajuje

dvanáctiletý výzkum stanice

lovců mamutů v Předmostí u Přerova.

Existenční důvody a možná

i obava před odnárodněním dětí v německém

prostředí vedou v únoru

38

www.mzm.cz


Takto vypadala ředitelna české reálky v Telči,

kterou Maška vedl v letech 1892–1915.

K. J. Maška při svých výzkumech v Předmostí

u Přerova v době epochálního objevu „hromadného

paleolitického hrobu“ roku 1894.

Pan ředitel Maška na rodinné fotografii,

pořízené na zahradě jeho domu v Telči

v roce 1911.

K. J. Maška na vykopávkách v Předmostí

u Přerova v roce 1894.

1892 Mašku k rozhodnutí změnit

působiště a přijmout na tu dobu

v relativně mladém věku ředitelské

místo na vůbec první české vyšší reálce

na Moravě v Telči.

Výzkumu v Předmostí se ale nevzdal.

V lokalitě, poskytující dosud

nevídané množství lidských výrobků,

kostí lovné zvěře, si připíše

dokonce i největší objev pozůstatků

pleistocenních lidí, jaký se kdy ve

světe udál. Provždy epochální nález

z roku 1894, kdy ovšem své výzkumy

s koncem prázdnin kvůli návratu

za katedru v už vzdálené Telči

Maška ukončil ve prospěch svého

konkurenta Martina Kříže, byl interpretován

jako hromadný hrob dvacítky

celých lidských těl. „Zde se

Maška nepochybně snažil představit

lovce mamutů jako člověka, vyhovujícího

morálním nárokům soudobé

evropské společnosti, když psal: Měl

jakési pojmy náboženské. Mrtvé pochovával.

Přesného dokladu lidožroutství

není. Postavení c. k. středoškolského

profesora mu nedovolovalo

přijmout myšlenku evoluce,“ zamýšlí

se archeolog z Ústavu Anthropos

Martin Oliva.

Pracovní vytížení i poměrná izolovanost

v Telči vedly bohužel však

také k tomu, že Maška zůstal dokumentaci

předmosteckého výzkumu

dosti dlužen. Omezovaly také jeho

další archeologické výzkumy. Za poslední

archeologickou aktivitu za

Maškova působení v čele telčského

vzdělávacího ústavu lze považovat

www.mzm.cz

M revue

39


M příběh

Pohled na předmosteckou cihelnu na konci

19. století. V mohutných sprašových návějích

(cihlářské hlíně) se nalézalo množství archeologických

nálezů z doby lovců mamutů.

Jeskyně Šipka u Štramberka na fotografii

Karla Absolona ze 30. let 20. století.

působení v Telči se Maška zapojil

rovněž do českého společenského

dění spojeného s Občanskou besedou.

Jako předseda národopisného

odboru zde založil v roce 1896 muzejní

spolek, který spravoval místní

Městské muzeum. Do Telče tak putovala

postupně v desítkách beden

Maškova sbírka.

výzkum velmi bohaté halštatské mohyly

Hlásnica u Brna, který se mu

podařilo realizovat v letech 1895-6.

Výtkou dnešního archeologa k této

akci ale je, že po ní nezůstala žádná

dokumentace, která patrně tentokrát

Maškou nebyla ani vypracována.

V Telči také Maškovi přivítali na svět

svého pátého, posledního potomka,

syna Lubomíra. Od počátku svého

Jeho srdce bilo pro

archeologii až do konce

A i když můžeme litovat nedostatečné

dokumentace jeho objevů,

rozhodně to neznamená, že by

Maška na archeologii rezignoval.

V Telči jej navštěvovaly nejrůznější

osobnosti z řad předních evropských

archeologů, ale také třeba cestovatelé

jako Emil Holub nebo Enrique

Stanko Vráz. Pro moravskou prehistorii

byly zásadní kontakty s Alešem

40

www.mzm.cz


Hrdličkou, ředitelem Oddělení pro

fyzickou antropologii National Museum

of Natural History ve Washingtonu.

Ten také naštěstí inicioval

zpracování předmosteckých koster

Jindřichem Matiegkou ještě před

tím, než byly zničeny stejně jako šipecká

čelist požárem mikulovského

zámku v dubnu 1945. V Telči si

také Maška ještě více prohloubil

své bohaté zkušenosti s určováním

paleontologických a osteologických

nálezů. Vytvořil si rozsáhlou

srovnávací sbírku, takže se na něj

jako na předního evropského odborníka

obraceli čeští i zahraniční

badatelé. Nepřestával rovněž publikovat,

zajímavé jsou například

jeho úvahy o diluviálním psu,

v nichž pojmenoval problémy,

které dosud současná věda řeší.

V roce 1909 začal Maška, jistě po

zralé úvaze, jednat s Moravskou musejní

společností a Moravským zemským

výborem o zpracování získaných

nálezů v samostatné monografii.

K jejímu vydání však nakonec především

kvůli finanční náročnosti nákladného

tisku nedošlo. Již od roku

1902 ale vedl rovněž jednání s Moravským

zemským muzeem o odprodeji

celé své sbírky. Tu MZM po zdolání

nečetných byrokratických překážek

a hlavně po váhání z Maškovy

strany získalo za 40 tisíc korun.

V závěru roku 1914 ji Maška postupně

předával Karlu Absolonovi,

jehož archeologickou dráhu sledoval

od počátku, což se neobešlo bez neshod.

Maška se cítil dotčen Absolonovým

vyjádřením, že jeho přítomnost

při přebírání nálezů není nutná. „Mě

záleží na řádném postupu víc než

muzeu, neboť odevzdávám ovoce celoživotní

práce své, jíž jsem za bídný groš

přenechal museu, jen aby zůstalo

v zemi a nevandrovalo do ciziny,“ vyjádřil

svoji nelibost Maška.

Počátkem dubna 1915 odešel

Maška z ředitelského postu v Telči

do penze. Přestěhoval se do Brna,

ale osud mu nedopřál ani rok zasloužilého

odpočinku. Ke zdravotním

problémům napomohlo i prochlazení

z nevytopených místností

v depozitářích MZM, kde rozbaloval

a dokumentoval předměty své

sbírky, jejímuž zpracování chtěl zasvětit

své důchodové dny. Šestého

února 1916 však podlehl opakovaným

záchvatům mrtvice.

(S přispěním textů Petra Nerudy

Martina Olivy a Petra Kostrhuna)

Zvířecí kosti z Maškových

výzkumů ve sbírkách MZM

Zaměříme-li se na zvířecí osteologický materiál z kolekce Karla Jaroslava

Mašky ve sbírkách Moravského zemského muzea, můžeme konstatovat,

že jeho největší část pochází z velmi známé jeskyně Šipka a poněkud

méně známé jeskyně Čertova díra. Jeskyně Šipka se nachází v severním

svahu kopce Kotouč u města Štramberk na severovýchodní Moravě, je

volně přístupná, a je tedy možné ji běžně navštívit. Jeskyni Čertovu díru,

která ležela v jižním svahu totožného kopce, už bohužel navštívit nelze,

neboť byla v prvních desetiletích dvacátého století odtěžena spolu s okolním

jurským vápencem, kterým je kopec Kotouč tvořen. Karel Jaroslav

Maška prováděl v jeskyni Šipce a Čertově díře rozsáhlé výzkumy v letech

1879–1887. Zvířecí kosti, tedy převážně fragmenty kostí, uložené z obou

lokalit v depozitářích Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea,

lze počítat v tisících.

K. J. Maška byl na svou dobu velmi

pečlivý, jak při vlastním výzkumu,

tak později při práci se získaným

archeologickým i paleontologickým

materiálem. Každá alespoň

trochu větší zvířecí kost ze Šipky

i Čertovy díry je pečlivě popsána

přímo Maškovou rukou, buď tuší

na povrchu kosti, nebo na papírovém

štítku nalepeném na kosti.

Popisek vždy obsahuje lokalitu,

datum vyzvednutí a často i druh

zvířete, ze kterého kost pochází.

Některé kosti z obou jeskyní jsou

navíc ještě označeny římskou číslicí,

většinou v rozsahu I–IV. Tato

čísla značí určitý stratigrafický horizont,

ve kterém byla kost nalezena

a pomáhají nám vytvořit si

představu o relativním stáří nálezu.

Kosti označené římskou jedničkou

jsou nejmladší, pocházejí ze závěru

poslední doby ledové, případně

i z mladších, holocenních, období;

kosti označené čísly II., III. a IV.

jsou starší.

www.mzm.cz

M revue

41


M příběh

Maškova sbírka, kterou zakoupilo MZM, čítá na tisíce kusů pleistocénních

kostí a je důležitou součástí paleontologických depozitářů

Ústavu Anthropos.

Část čelisti neandertálského dítěte, nalezená Maškou v roce 1880,

byla dlouhou dobu jablkem svárů evropských antropologů.

Přibližně 80 % veškerého zvířecího

osteologického materiálu, který

má MZM ve sbírkách ze Šipky,

pochází z medvěda jeskynního. Je

tedy zřejmé, že jeskyně sloužila

především jako zimoviště tohoto

druhu medvěda. Z archeologických

nálezů ze Šipky vyplývá, že jeskyně

byla i sídlištěm lidí, a to nejspíš opakovaně,

ale vždy pouze po časově

omezenou dobu. Kromě pozůstatků

medvědů jeskynních pochází

v Šipce větší množství zvířecích

kostí také z koní, praturů či zubrů,

srstnatých nosorožců, sobů, jelenů,

mamutů a zajíců, pokud jde o šelmy,

pak také z jeskynních lvů, z vlků

a hyen jeskynních, dále z lišek obecných

i polárních. V nízkých počtech

jsou ve sbírkách

MZM

z jeskyně Šipky

zastoupeny

i pozůstatky

dalších kopytníků,

a to losa,

sajgy tatarské,

pižmoně severního,

srnce a kamzíka, i kosti

šelem jako medvěda hnědého,

levharta skvrnitého, kočky divoké,

dhoula, rosomáka, jezevce

a kuny. V depozitářích Ústavu Anthropos

jsou uloženy také nepočetné

kosti hlodavců ze Šipky, zde je

řeč o bobru, svišti horském, plchu

velkém, lumíku velkém a myši, a nakonec

i kosti hmyzožravců, konkrétně

ježka evropského a rejska.

V Šipce byly Maškou nalezeny i kosterní

pozůstatky mnoha druhů

ptáků. V jeskyni Čertova díra nalezl

K. J. Maška ve srovnání s jeskyní

Šipkou vyšší podíl osteologického

materiálu pocházejícího z drobných

savců, převážně hlodavců a hmyzo-

42

www.mzm.cz


žravců. V depozitáři Ústavu Anthropos

MZM tvoří kosti nejčastěji

křečků, lumíků a hryzců z Čertovy

díry přibližně tři čtvrtiny veškerých

zvířecích kostí z této lokality, tedy

pokud jde o počty kusů. Maškovy

nálezy dále ukazují, že na osteologickém

materiálu z Čertovy díry se

ve srovnání se Šipkou výraznější

měrou podílejí i kosti ptáků, které ve

sbírkách MZM tvoří téměř 14 % kostí

z této jeskyně. Na větší savce tedy

zbývá jen necelých 12 % kostí, z nichž

nejhojnější byly opět pozůstatky medvědů

jeskynních, v menší míře se vyskytly

kosti koní, praturů a zubrů,

srstnatých nosorožců a mamutů, sobů

a jelenů, kamzíků i zajíců, ze šelem

vlků, jeskynních lvů, jeskynních hyen

a lišek. Pokud jde o větší savce i ptáky,

byla skladba zvířat obdobná v obou

jeskyních z kopce Kotouč.

Další lokalita, na které K. J. Maška

mezi lety 1882–1894 vědecky

pracoval, je sídliště paleolitického

člověka v Předmostí u Přerova.

Podle informací z dobových pramenů

vykopal Maška v Předmostí

snad na 2 tuny zvířecích kostí.

V depozitářích Ústavu Anthropos

MZM je z lokality Předmostí uloženo

tak veliké množství zvířecího,

převážně mamutího, osteologického

materiálu, že jeho celková

váha několika tun je nepochybná.

U části zvířecích kostí z Předmostí

uložených ve sbírkách se ale bohužel

nedochovala informace, z výzkumu

kterého badatele daný osteologický

materiál pochází. Můžeme

tedy pouze říci, že zcela bez pochyby

z Maškových výzkumů pochází

108 kusů kostí končetin

a zubů mamuta srstnatého, protože

u tohoto materiálu se jméno badatele

zachovalo. Nelze však vyloučit,

že z původní Maškovy sbírky pochází

i další osteologický materiál

z Předmostí u Přerova.

Kromě zvířecích kostí z velkých

Maškových výzkumů obsahují depozitáře

Ústavu Anthropos i dva

drobné, dost možná náhodné, Maškovy

nálezy, a to nález čtyř mamutích

kostí z Kyjova v okrese Hodonín

a nález pěti kusů koňských kostí

z Horních Věstonic na Mikulovsku.

Martina Roblíčková,

Ústav Anthropos MZM

Foto: Archív MZM a Filip Fojtík

Řada Maškových nálezů z jeskyně Šipky včetně těchto kostí jeskynního medvěda je

dodnes označena jím popsanými štítky, které označují místo a datum nálezu, někdy

i druhé určení či polohu v konkrétní archeologické vrstvě.

www.mzm.cz

M revue

43


M profil

Slovo GENETIKA

její objevitel, J. G. Mendel,

neznal

PhDr. Jiří Sekerák, PhD.

narozen 24. května 1962 v Třebíči

absolvent oborů filozofie na Filosofické a biologie na Přírodovědecké fakultě

Masarykovy univerzity (dříve UJEP) v Brně, v roce 2007 PhD. tamtéž

● V Mendelianu kurátor od roku 1994, vedoucí od roku 2000,

od roku 2007 editor Folia Mendeliana

autor a spoluautor řady monografií a publikací (Anordnung: Mendel’s Discovery…,

Mendel v černé skříňce, Genetics Behind the Iron Curtain…) spoluautor

scénáře mezinárodně oceněného filmu J. G. Mendel – neustálá výzva (2010),

garant a spoluautor expozic a výstav Mendeliana

člen výboru pro udělování Mendelovy pamětní medaile, člen Českého národního

komitétu pro dějiny vědy a techniky / IUHPS, člen International Mendel Day,

zpěvák, textař, spoluautor hudby a zakládající člen brněnské rockové kapely Tibet

44

www.mzm.cz


www.mzm.cz M revue 45


M profil

Položit první otázku v tomto rozhovoru

nebylo jednoduché. Oddělení

historie biologických věd

MZM je totiž tak trochu dva v jednom,

a co je důležitější? Do jeho

působnosti spadá už déle než půlstoletí

i Mendelianum, interaktivní

muzeum a centrum J. G. Mendela.

A protože ten je beze sporu

jednou z nejvýraznějších osobností

spojených s Brnem, začněme

tedy u objevitele genetiky. Platí

i o něm stejně jako například o Janáčkovi,

že nám ho nejprve musel

představit svět, abychom si všimli,

co máme doma?

Ano a ne. Odpověď má samozřejmě

několik rovin. Především na

význam Mendela upozornila poprvé

sama genetika. Zrodila se na počátku

20. století a jako nejdynamičtější

z moderních věd o životě nemá

v rodném listě žádné jedno konkrétní

místo nebo zemi. Je výsledkem

vědecké práce několika osobností

z Holandska, Německa, Rakousko-Uherska,

Anglie a mnoha

dalších zemí (Hugo de Vries, Carl

Correns, Erich von Tschermak-

-Seysenegg, William Bateson…).

Z toho je tedy jasné, že Mendela objevil

doslova svět. Na druhou stranu

však první opravdu historicko-vědní

ucelená monografická práce o životě

a díle Mendela vznikala u nás v Brně

a jejím autorem nebyl nikdo jiný,

než brněnský rodák Hugo Iltis. Odhaduji,

že tak 85, možná 90 % všech

základních informací o Mendelově

životě má původ v tomto díle. Bez

nadsázky tedy první podrobnější

pohled pro svět na Mendela opravdu

vznikl v Brně. A pak je tu ještě jedna

rovina, která se týká současného

stavu povědomí našich obyvatel

o světovém významu této osobnosti.

Často můžeme zaslechnout kritiku

v tom smyslu, že ve světě si cení

Mendela mnohem víc, než my doma.

Do značné míry to tak je, ale je to taková

ta ´chlupatá pravda´. Klišé, které

není příliš spravedlivé.

Nestálo by tedy za to udělat nějakou

megakampaň, jak teď bývá

častým zvykem?

Dřív i teď a možná také v budoucnosti

lze říct: lidé u nás Mendela

moc neznají, málo jsme pro to udělali.

A nebude to lež. Ale. Protože

povědomí o Mendelovi na obecné

úrovni určitě existuje. Většina zná

jeho jméno, tuší, že to byl vědec,

možná si ho spojí s hrachem a s genetikou.

Určitě by tak bylo možné

ještě to nějak zlepšit, udělat marketingovou

bublinu, uspořádat milion

akcí, obří výstavu typu Zlato Inků,

propašovat se do bulváru… Chopíli

se toho šikovní marketéři, bude to

mít určitě nějaký dopad. Současně

se to stane banálním, Mendel bude

chvíli fungovat jako značka a vše se

46

www.mzm.cz


??????????

nutně posune do deklinace. Jako když

před volbami napřete všechny síly na

propagaci nějakého nového hnutí, zajistíte

mu preference, a za čtyři roky

bude všechno jinak a nikdo si ani nevzpomene.

Vyšumí to. Já tomu říkám

´zkonzumovat Mendela´. Vymáčknout,

co se z něj dá. Propagace tohoto

druhu nejsem velkým příznivcem,

protože to spíš uškodí. Navíc pochopit

Mendelovy objevy a přínos podrobněji,

to je velmi složité.

Na koho tedy Mendelianum cílí?

Osobně mě nejvíc zajímá ta vrstva

veřejnosti, která má zájem. Lidé ne -

jsou hloupí, co potřebují vědět, vědí.

A když nepotřebují ke svému životu

a práci znát o Mendelovi víc, než

kdo to byl v obecné rovině, nutit jim

ho nechci. Pro zvídavé však uděláme

rádi cokoliv, abychom jim poskytli

co nejvíce informací. I když je to složité.

Jak říkal Henry Ford, devět

z deseti dolarů vložených do reklamy

jsou vyhozené peníze, až ten

desátý se vám x-násobně vyplatí. Ale

protože nevíte, který to byl, musíte

stejně investovat všech deset. Za

dobu fungování Mendeliana ale už

samozřejmě máme jasnější představu.

Za mne by mělo fungovat podobně

jako chrám, sekulární chrám.

Chceme návštěvníkům podávat informace

tak, aby měly přesah, a k tomu

využíváme všechny možné prostředky.

Naše interaktivní, vizuálně

a esteticky přitažlivá expozice, v níž

jsme se snažili Mendelův přínos

propojit s prezentací současné genetiky,

která by bez něj nebyla, v nich

musí zanechat dojem, i kdyby tomu

přesně nerozuměli. Když opouštíte

hrobky Údolí králů, hieroglyfy na

stěnách jste nerozluštili, ale odcházíte

plni dojmů. Tím, že Mendelianum

sídlí v prostorách, kam J. G.

Mendel opravdu pravidelně dochá-

zel, funguje tu genius loci, navíc Biskupský

dvůr je jedno z nejhezčích zákoutí

Brna vůbec. A do toho impresního

prostředí jsme přidali opravdový

příběh vzniku genetiky a s ním i složitosti

současného světa, který se s tím

vším prolíná… Potvrzením, že to

snad opravdu funguje, jsou reakce

nejen běžných návštěvníků, ale i odborníků

ze světa, jako například profesora

Daniela Fairbankse, děkana

věd na Utah Valley University, který

nám gratuloval, že se nám povedlo

vytvořit něco úžasného. Svědčí o tom

i to, že jsme v roce 2015 získali cenu

Muzeum roku od MKČR, Asociace

muzeí a galerií ČR a výboru ICOM

v rámci Gloria Musealis za 2. místo

v soutěži o nejlepší hodnocení na návštěvnickém

portálu. Jde tedy o cenu

od samotných návštěvníků, a to obzvlášť

potěší.

Kdo jsou nejčastější návštěvníci

Mendeliana?

Naší cílovou skupinou, kromě zájemců

z řad rozličné veřejnosti, jsou

především středoškoláci. Ne děti do

deseti let, ani ne studenti vysokých

škol v daném oboru, kteří už se věnují

vědě hlouběji a měli by na školách mít

přinejmenším srovnatelně vybavené

molekulární laboratoře jako my. Mimochodem,

ne vždy to prý tak ale

opravdu je… Studentům středních

škol ale poskytujeme něco, k čemu by

se jinde jistě nedostali. Zřejmě z toho

důvodu jsou školy, které se k nám

opakovaně vrací, a to nejen z tuzemska,

ale i ze Slovenska, Polska, Rakouska.

Dokonce musíme spíš odmítat

a zařazovat na čekací listinu. Náš

dvouhodinový program zvládneme

kapacitně nabídnout třem školám

denně. Už nyní se nám však objednávají

skupiny na květen příštího roku.

Nevýhodou ovšem stále je, že jednotliví

mimobrněnští návštěvníci,

a možná nejen ti, si nás občas pletou

s Mendelovým muzeem v areálu starobrněnského

kláštera. A i když

chtěli původně k nám, vydají se na

Mendlák…

Když už jste zmínil augustiniánské

opatství, kde Mendel žil a kde funguje

muzeum, jaké jsou vlastně

vaše vzájemné vztahy?

Doufám, že teď korektní, ale situace

byla dlouho poměrně složitá

a nepřehledná. Vědecko-výzkumné,

vzdělávací i popularizační aktivity

rozvíjí Mendelianum v MZM od

svého vzniku v roce 1964. To není

náhoda, nedlouho před tím byla

udělena Nobelova cena za objev

Centrum Mendelianum v Biskupském dvoře.

Studenti v Mendelianu.

www.mzm.cz

M revue

47


M profil

Generální ředitel MZM Jiří Mitáček a Jiří Sekerák

při předávání Mendelovy pamětní medaile

prof. Danielu Fairbanksovi, 2017.

Nositel Nobelovy ceny James D. Watson

s manželkou při návštěvě Mendeliana. Mendelovu

pamětní medaili obdržel v roce 2008.

založila také to naše zemské muzeum,

tudíž jsme vlastně spadali

pod společnou organizaci. Iltis pomáhal

při získávání prostředků pro

vybudování Mendelova památníku

a počátkem třicátých let založil

a vedl první opravdové Mendelovo

muzeum v Brně. Především se však

tomuto osobnímu příteli Alberta

Einsteina podařilo najít a odkoupit

od augustiniánů Mendelův originální

rukopis Pokusy s rostlinnými

hybridy a řadu dalších cenných věcí.

Je velmi pravděpodobné, že nebýt

toho, nezachovalo by se skoro nic,

protože v okamžiku své smrti byl

Mendel jako prelát víceméně lokálně

významnou osobností, určitě

nebyl, až na jednu drobnou výjimku,

oceňován jako vědec. Iltis

dokázal zcela legálně od augustiniánů,

ale i z vídeňské univerzity

a od dalších institucí soustředit

mnoho materiálu a stal se také autorem

životopisu J. G. Mendela, který

dodnes zůstává zásadním a neměnným

zdrojem informací, které o Mendelovi

víme.

struktury DNA, což současně znamenalo

počátek rehabilitace mendelovské

genetiky za železnou oponou,

tedy rovněž u nás. Mendelianum

bylo nástupcem muzea, které založil

úplně první Mendelův životopisec

Hugo Iltis. Už zhruba jako pětadvacetiletý

pracoval jako sekretář pro

Naturforschender Verein v Brně, což

byla společnost, přes kterou Mendel

publikoval své objevitelské výzkumné

práce. Tato společnost byla

dceřinou společností Moravskoslezské

hospodářské společnosti, která

Činnost Iltisova muzea ukončil

nástup Hitlera?

Ještě před tím už se o člena svého

řádu začali zajímat také sami starobrněnští

augustiniáni a věnovali mu

v klášteře pamětní místnost. Kolegou

Iltise byl další významný brněnský

přírodovědec Jaroslav Kříženecký,

který pokračoval v práci i poté, co Iltis

jako známý brněnský Žid musel emigrovat

do USA. Protože spolek spravující

muzeum se nepřihlásil k Říši,

počátkem čtyřicátých let zanikl. Všechen

majetek převzali nacisti – měli

to ulehčené, protože od výstavy

k Mendelovu výročí na brněnské

48

www.mzm.cz


??????????

radnici v roce 1942 bylo vše, jak věci

z kláštera, tak z Iltisova muzea, pohromadě.

Mimochodem, nacisti plánovali

založit ústav rasové hygieny,

kde mělo být vše uloženo a který by

nesl Mendelovo jméno. Nějak nepostřehli,

že právě jeho objev je o tom,

že hybrid je informačně bohatší než

´čistá´ linie, a tvoří tedy pravý opak

jejich zvrácených teorií. Mendel se

jim nicméně velmi hodil svým původem

ze slezské německy mluvící rodiny

a koneckonců i dnes má svoji

bustu mezi německými velikány v jejich

síni slávy v památníku Walhalla

u bavorského Řezna. Naštěstí ústav

nikdy nevznikl, i tak ale bylo Mendelovo

jméno zcela neprávem leckde

nějaký čas po válce s nacisty bohužel

podvědomě spojováno.

Apotom?

Mendelův objevitelský rukopis se

záhadně ztratil ze spolkového sejfu,

všechno ostatní bylo jaksi odloženo

zpět do kláštera. Jak věci z něj, tak

i z Iltisova muzea. Kříženeckého

snahy o vybudování nového muzea se

nesetkaly s kladným přijetím, v padesátých

letech se genetika zatracovala

a Kříženecký sám si dokonce odseděl

několik měsíců za odmítnutí lysenkismu.

Nemohl působit ani jako vysokoškolský

pedagog. Jediný, kdo měl

odvahu ho zaměstnat, byl tehdejší ředitel

MZM Jan Jelínek. Mimo jiné zásluhou

předchozího ředitele MZM

doc. Jana Šmardy a dalších našich kolegů

z oddělení botaniky se také podařilo

zachránit shromážděné památky,

které při rušení augustiniánského

řádu skončily vyházené na dvoře.

Nikdo jiný nenašel tehdy dost odvahy,

aby nenahraditelné památky na hromadě

určené k odvozu na smetiště

odnesl. Za to jim dnes patří velké poděkování.

Kříženecký se už ale oficiálního

otevření Mendeliana, které založil,

bohužel nedožil. O Mendelově

rukopisu se nevědělo nic až do počátku

90. let minulého století, kdy se

objevil v Německu u potomků Mendelových

sester. Byla dokonce snaha

prohlásit ho za bavorskou kulturní památku,

ale české ministerstvo zahraničí

ho v roce 2012 získalo zpět. Nyní

je uložen v Opatství Staré Brno Řádu

sv. Augustina.

V majetku MZM je ale jiný, neméně

cenný dokument…

Jedná se o Mendelovou rukou

psaný životopis, který napsal, když

chtěl jít studovat do Vídně. Nic jistějšího,

než sám o sobě tehdy uvedl,

o něm vlastně nevíme. Mendel ho

napsal ve Znojmě s datem 17. dubna

1850. Do jisté míry představuje zcela

ojedinělou sondu do Mendelova vlast -

ního chápání svého společenského

postavení, svých motivací, přání

a životních cílů. Kromě toho máme

celou řadu dalších podobně cenných

originálů, například jeho dopisy rodičům

a příbuzným, třídní knihu

a podobně. Další vzácný doklad

Mendelovy práce mají ještě v brněnském

hydrometeorologické ústavu,

kde schraňují jeho záznamy o počasí.

Kdyby totiž Mendel nebyl vnímán

především jako genetik, proslul

by jako jeden ze zakladatelů meteo -

rologie. Před nějakou dobou jsem

sestavil konvolut těch nejcennějších

Nositel Nobelovy ceny Marshall W. Nirenberg

s manželkou, Annou Matalovou a Jiřím

Sekerákem při návštěvě Mendeliana v sídle

ombudsmana na Údolní, 2006. Při této příležitosti

obdržel Mendelovu pamětní medaili.

Nositel Nobelovy ceny Paul Nurse s Jiřím

Sekerákem na letošní návštěvě Mendeliana

v Biskupském dvoře.

www.mzm.cz

M revue

49


M profil

věcí, které na našem území máme,

bez ohledu na to, kdo je nyní jejich

správcem, a podle mého názoru by

bylo nejlepším řešením prohlásit jej

jako celek kulturní památkou. Aby

byly věci pod kontrolou a nemohlo

se znovu nic ztratit. První kroky již

byly učiněny, tak uvidíme.

Pokud se nepletu, sídlem Mendeliana

byl původně starobrněnský

klášter.

Ano, to je pravda, od roku 1965 až

do roku 2000. Poté, co se jeho prostory

v restituci vrátily řádu, jsme

sedm let působili díky zásahu ombudsmana

Otakara Motejla v sídle

jeho úřadu na Údolní a v roce 2012

se Mendelianum postupně přestěhovalo

do Biskupského dvora.

Uspěli jsme s projektem o přidělení

evropských peněz na vybudování

návštěvnického centra a to tu funguje

již něco přes pět let. Jak jsem

říkal, naší snahou bylo skloubit

úplné počátky genetiky spojené

s Mendelovým jménem s její moderní,

současnou podobou.

uvědomil, že i on se může stát předmětem

sebezkoumání z hlediska

metod moderní vědy. Vědy o vědě

pak zkoumají vědu jako fenomén,

který doprovází civilizaci, je stále významnějším

jevem a hraje stále důležitější

společenskou, poznávací,

technologickou, ekonomickou, politickou,

kulturní a já nevím jakou ještě

roli. Specifikem naší práce je zkoumání

biologických věd, tedy zjednodušeně

věd o životě, které to na rozdíl

od věd o neživé přírodě měly se svojí

emancipací od náboženství, a tedy

i svým vznikem, mnohem složitější,

neboť v jejich pozadí stále zůstává tajemná

záhada toho, co vlastně život je

a jak vznikl. Isaac Newton mohl být

angažovaný anglikán a zároveň vytvořit

základy moderní fyziky, ale

enigma života je v řadě náboženství

a filozofií posvátná věc. Teprve s Darwinem

přichází doba, kdy se život ve

všech svých podobách a formách začíná

vysvětlovat možným mechanismem

bez nadpřirozeného důvodu.

Hledá se zakotvení v empirii, ověřitelných

faktech a experimentu, proto má

historie biologických věd svá složitější

specifika. Snažíme se dokumentovat

dějiny tohoto vývoje, zkoumat povahu

metod, které jej doprovází a díky

Mendelovu odkazu jsme i centrem

vzniku jedné z biologických věd, která

je dnes snad nejdůležitější a nejslibnější

ze všech – genetiky. Jsme unikátním

muzejním pracovištěm svého

druhu v tuzemsku, na vysokých

Vy jste ale vedoucím Oddělení historických

věd. Přiznávám, že zatímco

předmět zájmu dějin divadla

nebo mineralogie je zce la

jasný, v tomto případě úplně přesně

nevím, čím se vlastně zabýváte?

Historie biologických věd je součástí

vědy o vědě a je plodem období,

kdy vznikaly i jiné metavědy. Velmi

podobně, jako například vznikala

kdysi antropologie, když si člověk

Figurína Gregora Mendela, která je umístě -

ná v původním zasedacím sále Moravskoslezské

hospodářské společnosti, kam

Mendel pravidelně docházel. V rámci současného

Mendeliana je částí expozice s názvem

Vědecké prostředí Mendelova objevu.

Biskupský dvůr 2020.

Bývalá expozice Mendeliana v refektáři

kláštera, 1999. Autorem jejího návrhu byl

architekt Bohuslav Fuchs.

50

www.mzm.cz


??????????

Transsibiřská magistrála, okolí železniční

stanice Irkutsk, 1994. Foto Jiří Sekerák.

Typické sibiřské posvátné místo, tzv. obó,

v oblasti východního břehu jezera Bajkal,

1994. Foto Jiří Sekerák.

školách máme kolegy, kteří se věnují

stejnému oboru, ale obvykle jsou

součástí jinak orientovaných pracovišť,

kateder nebo ústavů. Od roku

1965 také vydáváme odborný recenzovaný

časopis Folia Mendeliana.

Nyní jsem za něj zodpovědný už delší

dobu a snažím se udržet jeho tradiční

kvalitu i jedinečný mezinárodní význam.

Není to nic snadného. Podobně

je tomu i s tradicí udělování

Mendelovy pamětní medaile. Od počátku

devadesátých let každoročně

jménem Mendeliana udělujeme toto

významné mezinárodní ocenění za

přínos v rozvíjení Mendelova dědictví.

Mezi nositele tohoto našeho ocenění

patří řada tuzemských a mezinárodních

osobností mimořádného

vý zna mu a mezi nimi i nositelé Nobelovy

ceny, například James D. Watson

nebo Marshall W. Nirenberg.

Jak jste se dostal právě k tomuto

vědnímu oboru?

Jsem dítě šedesátých let. Silně na

mě zapůsobily filmy Karla Zemana,

verneovky, viděl jsem přistávat Američany

na Měsíci… Nepochyboval

jsem, že budu vědec. Původně jsem

zvažoval biofyziku, ale to by znamenalo

studia v Moskvě, jinde to tehdy

nešlo, což se mi vůbec nechtělo. Na

gymnáziu přibyl zájem o filozofii

a pak jsem využil toho, že na tehdejší

UJEP, dnešní Masarykově univerzitě,

otevřeli obor, kde bylo možné experimentálně

sloučit studia filozofie na FF

a studia biologie na přírodovědě. Přinášelo

to sice mnoho komplikací,

mu seli jsme zvládnout všechny pře -

de psané zkoušky na každém z oborů,

takže jsme jich skládali mnohem víc,

než byl zákonem daný maximální

počet, ale protože navíc jinak hrozila

vojna, motivace byla značná. Když

jsem se svojí studentskou vědeckou

prací uspěl v celostátní soutěži vysoko -

školské odborné činnosti, dostal jsem

příležitost pracovat jako pomocná vědecká

síla na lékařské fakultě, kde

jsem se seznámil s Mendelianem.

Takže když mi hned po studiu nabídli

místo, neváhal jsem. Nebylo to ale nakonec

tak přímočaré, jak se zprvu

zdálo. Po vojně jsem chvíli pracoval na

sociologickém ústavu AV, pak několik

let na Ústavu religionistiky MU.

K tomuto období se váže jedna

vaše velmi důležitá životní cesta.

Můžete aspoň stručně přiblížit

vaše putování po Sibiři a tamních

buddhistických klášterech?

www.mzm.cz

M revue

51


M profil

Zúčastnil jsem se vědecké expedice

v okolí jezera Bajkal, kterou organizovala

MU v roce 1994. Cílem

bylo zkoumat a dokumentovat aktuální

procesy obnovy starých i vzniku

nových buddhistických klášterů na

Sibiři po komunistických represích.

V rámci toho jsem měl samostatný

úkol, mapovat a dokumentovat projevy

tradičního žitého šamanismu.

Později jsem například publikoval

v odborné literatuře dokumentaci

šamanského rituálu svěcení obó,

místa duchů předků tam, kde kdysi

stávala vesnice, kterou nechal odsunout

a zlikvidovat v padesátých letech

Stalin. Expedice trvala čtyři

měsíce, během kterých jsem v divočině

kolem Bajkalu procestoval (jak

se dalo) skoro dva tisíce kilometrů.

Také jsem během dvou týdnů urazil

dohromady skoro šestnáct tisíc kilometrů

po Transsibiřské magistrále.

Bylo to opravdu výjimečné. Po návratu

však došlo k redukci pracovišť

MU a jako služebně nejmladší pracovník

ústavu jsem si hledal znovu

stálé místo, i když externě jsem pravidelně

vyučoval na MU náboženství

přírodních národů a sociobiologii

až do roku 2008. Jednoho dne jsem

cestou na pedagogickou fakultu,

kam jsem měl už tou dobou vyřízený

přestup, na Mendelově náměstí

potkal tehdejší vedoucí Mendeliana,

paní Dr. Annu Matalovou, která mi

nabídla, abych se vrátil. Na rozdíl od

vysokoškolských pracovišť té doby

se mi Mendelianum zdálo jako okno

otevřené do vědy i do světa, oprášil

jsem angličtinu a v roce 1994 nastoupil

do MZM. Když pak Anna

Matalová v roce 2000 odešla do důchodu,

Mendelianum jsem pře vzal

jako jeho v pořadí čtvrtý vedoucí.

A váš hlavní cíl?

Podle mne má interpretace Mendela

v současnosti stále mezery. Vnímáme

ho jako klasika, jako někoho,

kdo položil základy, ale už jako by

neměl co říct k současné vědě. Jenže

to tak úplně není. Málokdo z dnešních,

i těch špičkových vědců, se

totiž v jeho odkazu orientuje podrobně.

Obdobně jako když budete

skládat televize, už nemusíte dopodrobna

vědět, jak přesně funguje integrovaný

obvod, prostě ho vezmete

a použijete. Tak i nobelisté zabudovali

do své struktury poznání Mendelovy

poznatky a staví dál, výš a do

šířky. Paradoxně se nám pak při návštěvě

někteří klidně přiznají, když

listují faksimiliemi jeho tištěných

prací, že je vlastně nikdy nečetli.

Mojí ambicí je proto prostudovat

Mendelovy práce tak, abych znal

každý řádek, abych věděl, proč přesně

použil ten nebo ten termín, jaký

to mělo přesný význam a jak se to

vztahuje k současnosti. Mohou to

být zdánlivé maličkosti, jako když

například Mendel zásadně používal

výraz dominující namísto současného

dominantní. Ale to jeho je

mnohem přesnější, jeho pohled je

relevantnější, protože dominantní

jsou věci jednou provždy, zatímco

on svým vyjádřením připouštěl, že

Novostavba buddhistického kláštera na Sibiři

poblíž Kurumkanu, 1994. Foto Jiří Sekerák.

Obřad svěcení posvátného místa, 1994.

Foto Jiří Sekerák.

se v čase mohou některé parametry

změnit. Zdánlivě marginálie, ale

současně podle mne jeden z důkazů,

potvrzující platnost Mendelova pohledu

a vnímání a velikost jeho přehledu

v problematice.

Připravujete se nějak na blížící se

200. výročí narození J. G. Mendela?

Už dřív jsme digitalizovali všechny

nejdůležitější obrazové a textové dokumenty,

abychom je zachránili informačně.

Teď vše zpracováváme

a rádi bychom soubor znovu vydali

jako novou verzi „Iconographia

Mendeliana“, nejdříve v české a následně

i anglické verzi. Kromě toho

bychom rádi realizovali ve spolupráci

s městem informační projekt

Mendelovo Brno, za nímž stojí především

práce Dr. Anny Matalové a její

dcery prof. Evy Matalové. Sa mo zřej -

mě pak pracujeme na celé řadě dalších

projektů, jednak v rámci mezinárodního

společenství International

Mendel Day a také na projektu mezinárodní

konference k datu Mendelova

dvoustého výročí. K tomu počítáme

s řadou dalších publikací

a propagačních produktů, je toho

myslím víc než dost, co nás v této

souvislosti čeká.

52

www.mzm.cz


??????????

Největší bajkalský ostrov Olchon je pova -

žován za centrum tradičního šamanismu.

Skála Šamanka, 1994. Foto Jiří Sekerák.

Kvetoucí Sibiř, 1994. Foto Jiří Sekerák.

Čím vás osobně J. G. Mendel po

těch letech společného života nejvíc

fascinuje?

Svým osudem. Svého uznání se nedožil.

Kdysi jsem četl Lemovu povídku

o tom, že jsou tři typy géniů.

Ti, co se uznání dožijí, pak ti co se ho

dočkají až po smrti a logicky tu

budou asi i ti, co zůstanou navždy neobjeveni.

Představíme-li si civilizaci

jako nějakou řeku, všichni pracují po

jejích březích, aby ovlivnili její tok.

Některým se to povede a jsou za to

velebeni ještě za svého života, druzí

se toho nedožijí, protože se nacházeli

dále od břehu. Ta třetí skupina pracuje

ale tak daleko, že řeka proteče

a oni zůstanou neobjeveni. U toho

Mendela je úžasné, že dokázal odhalit

tak elementární věc, že ten tok

opravdu změnil, i když současně stál

opravdu hodně mimo. Jeho osud je

románový příběh. Mendel objevil genetiku,

ale pojem genetika nikdy neslyšel.

Obdobně jako Kolumbus objevil

Ameriku, aniž znal její jméno.

Ke svému životu i dílu se například

Einstein sám vyjadřoval, mnoho věcí

osobně upřesnil, komentoval. Můžeme

tak spekulovat o tom, proč si

jako ženatý člověk do zápisků z pobytu

v Praze česky vpisoval poznámky

o prostitutkách, možná ho to

zlidští, ale teorii relativity to neovlivní.

U Mendela zůstává spousta

nepoznaného, co stále dává prostor

pro imaginaci. Fascinuje mne, že

mám možnost být u toho tak blízko.

Z jiného soudku. Vaším koníčkem,

zálibou, vášní je hudba. Už bezmála

tři desetiletí vystupujete s kapelou

Tibet, která patří k brněnským

rockovým legendám. Jak jste

se k hudbě dostal?

Pocházím z muzikální rodiny,

chodil jsem do Kantilény, hrál na

různé nástroje, ale že bych měl být

muzikant, s tím se nepočítalo. Chtěl

jsem být vědec. Doufal jsem, že i to

jde skloubit, vždyť třeba slavný kytarista

kapely the Queen, Brian May,

je vynikající astrofyzik, který spolupracuje

s NASA. Svého času měl

i Tibet našlápnuto, jednali jsme

v roce 1998 o vydání našeho druhého

alba „Šrivatsa“ dokonce i se zástupci

opravdu velkého hudebního

vydavatelství Sony Music/Bonton,

kteří se tehdy rozhodovali mezi

námi a dnes dobře známou kapelou

Wohnout. Ale i protože jsme se

striktně odmítli kvůli muzice přestěhovat

z Brna do Prahy a věnovat se

tomu na plný úvazek, bylo nám po

čase sděleno, že padl los na ně.

Nepřipadáte si už trochu starý na

rokenrol?

Jako ten náctiletý kluk, co ho

mám stále v sobě :), určitě ne. Spíš si

všímám, že rokenrol nějak stárne

společně i s námi :). Ale je pravda, že

když jsme Tibet zakládali, neuměl

jsem si představit, že bych ještě v padesáti

hrál. Jsme dinosauři, na druhé

straně, v tuzemsku je spousta starších

kapel a ještě víc ve světě, která

je pořád aktivní. Dokonce občas vystupujeme

společně například s Helmutovou

stříkačkou, Tichou dohodou

nebo Frantou Jetelem.

Proč ten název Tibet? Pro mě to

spíš navádí na nějakou etno-ezoterickou

kapelu…

Když jsem končil školu, těsně před

revolucí v roce 1989, se mi v legendární

kavárně Venuše dostala do

rukou anglická verze Tibetské knihy

mrtvých, správný překlad jejího

názvu zní: Hluboké učení o spontánním

vysvobození skrze rozjímání

o pokojných a hněvivých božstvech…

Tenkrát na samém počátku

devadesátek se rocková hudba začala

těsně vázat i s grafickými prvky

a designem, snažila se být víc

komplexnějším vyjádřením umění

a stylu. Typickým příkladem byla

třeba velmi známá brněnská kapela

bratří Jirásků Bratrstvo, se kterými

jsme tehdy vyrazili na naše vůbec

první turné. Mě a Jirku Štefla, se kterým

jsme kapelu založili, fascinoval

symbol šrivatsy – nekonečného uzlu

životů, který byl na obalu Tibetské

knihy mrtvých také její jedinou

www.mzm.cz

M revue

53


M profil???

ilustrací. A ten jsme si vybrali jako

náš znak. Odtud název Tibet, který

je vlastně odvozením z té grafiky.

Jsem vděčný za všechno, co mi přinesly

roky s Tibetem, tu tvůrčí svobodu

při psaní textů, skládání hudby

a radost z okamžiků na pódiu. Moc

si vážím všeho, co jsem díky kapele

měl možnost zažít a s kým se seznámit.

Ať už je to fakt, že jsem mohl

zpívat v pražské Lucerně, spolu na

turné s Uriah Heep, pro tisíce lidí

v Rondu před Def Lepard, na výstavišti

před Smokie, na Slovensku

i u nás s Elánem a Citronem, v klubech

a festivalech v Holandsku a Belgii,

na Open Air festivalech jako je

Benátská noc, Rock for People, Trutnov,

Písek, Český Brod, Zlín, Rio Riviera,

Mariánské léto, Jam Rock Žam -

berk, Vaňkovka Fest nebo natáčet ve

studiu s Terezou Černochovou, Ilonou

Csákovou a na videu spolupracovat

třeba s Markem Vašutem, Ivanem

Urbánkem, Pavlem Jiráskem

a mnoha dalšími zajímavými osobnostmi.

Radost mi udělalo také,

když se náš singl Robinsonaut (2012)

na 8 týdnů vyšvihl v oficiálním žebříčku

IFPI na druhé místo mezi

nejhranějšími novinkami v českých

rádiích. A hlavně, díky Tibetu jsem

poznal i svou manželku.

Tradiční otázka na závěr: nastoupil

byste znovu do muzea?

Když se někdy nakupí věci, které

mne stresují, a postrádám potřebné

zázemí k tomu, aby se vyřešily, ne -

jsem si jistý. Ale vím, že bych se nakonec

zase znovu rozhodl stejně. Paradoxně

tehdy byla hlavním důvodem

mého nástupu šance k vlastnímu

rozvoji, kterou bych na akademické

půdě neměl. Od té doby se toho

v tomto ohledu hodně změnilo. Ale

že bych litoval… I kdybych byl docentem

na nějaké katedře, určitě

bych se nepoznal s tolika nobelisty

jako v Mendelianu. A lepší ocenění,

než když mi její držitel za fyziolo -

gii a lékařství Paul Nurse po jeho

návště vě a rozhovoru se mnou řekl,

že musí přehodnotit, co si o Mendelovi

dosud myslel, si ani neumím

představit. Chápu, že určitě šlo částečně

i o zdvořilost, ale na druhé

straně: říkat to nemusel.

Jiřina Veselá

Foto. Archív J. Sekeráka a MZM

Gregor Mendel Memorial Medal – The list of laureates

2020 J. Sölkner University of Natural Resources and Life Sciences Vienna

2019 C. Laukaitis University of Arizona Cancer Center

2018 W. Wackernagel Carl von Ossietzky Universitaet, Oldenburg

2017 D. J. Fairbanks Utah Valley University

2016 J. Vollmann University of Natural Resources and Life Sciences, BOKU,

Vienna

2015 A. Matalová Mendelianum MZM, Brno

2014 H. Lesot University of Strasbourg

2013 F. Di Trocchio Sapienza University of Rome

2012 R. C. Karn University of Arizona, Butler University

2011 S. Zadražil Faculty of Science, Charles University, Prague

2010 W. Mann Theresia Mendel’s descendant, Darmstadt

2008 J. D. Watson Cold Spring Harbor Laboratory, Long Island

2007 D. Lane Institute of Molecular and Cell Biology, Singapore

2006 M. W. Nirenberg Lab. of Biochem. Genetics, Nat. Inst. of Health, Bethesda

2005 J. Lužný Mendel University, Brno

2004 J. Šmarda Biological Institue, Faculty of Medicine of Masaryk

University, Brno

2003 P. T. Sharpe Guy’s Hospital, London

2002 J. Klein Max-Planck-Institut für Biologie, Tübingen

2001 L. Lojda University of Veterinary and Pharmaceutical Sciences, Brno

2000 C. Kovář Mendel’s Beehouse, Brno

1999 F. W. Anders Institute of Genetics, Giessen

1998 F. Brückner Crop Research Istitute, Kroměříž

1995 V. N. Soyfer George Mason University, Fairfax

1994 F. J. Ayala University of California, Irvine

1993 F. Weiling University of Agriculture, Bonn

1992 B. Jennings Hastings Centre, Briacliff Manor, New York

1992 T. Hirano Japan Mendel Society, Tokyo

1992 H. Galjaard Erasmus University, Rotterdam

Z koncertu Tibetu na Zelném trhu k 200. vý -

ročí MZM, 2017.

54

www.mzm.cz


M report

Jiří Langer: Mé vzpomínky

na Ondřeje Sekoru

Přípravě sekorovské výstavy a vydání související monografie předcházel

rozsáhlý výzkum a sběr dostupných informací z nejrůznějších zdrojů. Je

nicméně přirozené, že k novým objevům na zkoumaném poli často dochází

i po vernisážích a křtech – výstavy i publikace mohou inspirovat

dosud žijící pamětníky, aby se podělili o své vzpomínky. Ondřej Sekora

sice zemřel už v roce 1967, jako autor knížek pro děti ale udržoval řadu

kontaktů se svými čtenáři, a tak někteří z nich mohou i po tolika letech

přispět zajímavými detaily z autorova života. Následující text etnologa Jiřího

Langera právě takové přináší; zároveň dokládá, že Sekora ovlivnil

řadu dětí nejen jako literát a ilustrátor, ale i výtvarný mentor. (tp)

V mém životě sehrál významnou

roli český malíř-ilustrátor a spisovatel

Ondřej Sekora (1899–1967). Narodil

se ve stejném roce jako můj táta

a jeho druhá manželka se přátelila

s mou maminkou, se kterou se od

podzimu roku 1945 potkávala

v Praze-Dejvicích v Sokole. Protože

jsem odmalička tíhl ke kreslení přírody,

domluvila mi maminka návštěvu

v Sekorově dejvickém ateliéru.

Stalo se to někdy v mých deseti

jedenácti letech…

Jaké bylo moje překvapení, když

mne mistr nejprve zavedl do sklepa,

kde měl složky svých školských

prací. Byly to kopie kreseb Holbeinových

a Rubensových a neměly nic

společného s jeho broučím světem

v čele s Ferdou Mravencem. Poradil

mi, abych se učil nejprve z kreseb Alšových

(měli jsme totiž doma

knížku, která jich byla plná) způsobem,

že si jeho ilustraci v knize položím

na stole před sebe a vedle na

papír se pokusím nakreslit totéž tak,

abych neudělal ani o čárku více nebo

méně. Byla to opravdu účinná metoda!

Vedla mne později až k soukromému

studiu kresby portrétu

u ak. mal. Jaroslava Kováře (tehdejšího

člena sdružení Hollar) a ke

snaze studovat po maturitě na gymnáziu

na Akademii výtvarných

umění s cílem věnovat se restaurátorství

výtvarných děl. To však bohužel

zhatily neustálé a často nejednoznačné

školské reformy padesátých

let – podařilo se mi absolvovat (nudě

se v odborných předmětech) pouze

druhý ročník tehdejšího oddělení

výstavnictví a aranžérství Průmyslové

školy bytové tvorby. Ale

i potom, při univerzitním studiu historie,

jsem chodíval tajně po večerech

kreslit na pražskou AVU akty,

což býval základ průpravy pro

všechny školy výtvarného umění.

A právě Ondřeji Sekorovi vděčím za

své pozdější ilustrační schopnosti

uplatněné v mé etnografické, historické

i literární publicistice!

Mou životní dráhu pak Ondřej Sekora

nepřímo ovlivnil ještě jednou –

jeho poválečná levicová orientace

mně podstatně pomohla ke studiu

na gymnáziu a dalších školách. Když

se na jaře roku 1951 před ukončením

povinné školní docházky tzv. Střední

školy komisionálně rozhodovalo

o dalším osudu absolventů, bylo zvykem

zařazovat děti rodičů-úředníků

do dělnických zaměstnání. Pohovor

s komisí o mém dalším osudu, kterého

se zúčastnil můj otec, dospěl

k zajímavému řešení. Nesmlouvavý

předseda komise určoval klukům

z intelektuálních rodin pouze hornictví

nebo hutnictví. Když vyzval

mého otce, aby se vyjádřil k mé budoucnosti,

otec řekl, že sám jako

strojař začínal svoji životní dráhu

u černého řemesla a že nebude na

škodu, když já začnu také učebním

poměrem, například ve strojírenství

u jeho kamaráda na Kladně. Jen

k tomu dodal, že rád kreslím – čemuž

on jako technik moc nerozumí – a že

www.mzm.cz

M revue

55


M report

Snímek Jiřího Langera (*1936) z doby,

kdy působil jako muzejní pracovník zaměřený

především na lidovou architekturu.

Dvůr Tomáše Šroby č. 81 v Zuberci, 1953.

moje kresby pochválil i malíř Sekora.

To vyburcovalo předsedu komise,

který vzkypěl slovy: „S takovým

strejčkováním je už, soudruhu,

konec!“ Ale jeden ze členů komise

do toho vstoupil otázkou, zda jde

o Ondru Sekoru. Když mu to táta

potvrdil, tak se rozzářil a důrazně

prohlásil: „No, když to řekl Ondra

Sekora, tak ho na školu doporučíme!“

A opravdu doporučili a mohl

jsem studovat dál na gymnáziu.

Moje osudy byly ale i nadále komplikované

byrokracií tehdejších let.

Láska ke kresbě mne však neopustila

dodnes, ilustroval jsem poměrně

mnoho knih (především svých textů),

uspořádal řadu výstav a vždy si

s vděčností vzpomínám na Sekorův

dar do mého života.

Marta Čechová v Těmicích u Bzence ustrojená

v kroji v den tamních hodů, 1954.

Příprava koláčků na hodech v Těmicích

u Bzence, 1954.

56

www.mzm.cz


M report

Zaniklý život na Moravě

získal novou podobu

Uplatnit nejvýznamnější ze současných i historických sběrů z výzkumné

a sbírkotvorné činnosti Geologicko-paleontologického oddělení MZM a vykreslit

tak mimořádnou pestrost a význam moravských nalezišť a zkamenělin.

Takový byl hlavní cíl několikaletého postupného oživení stálé expozice,

kterou se toto oddělení prezentuje již od roku 1991. Pod názvem

Zaniklý život na Moravě její scénář navrhla tehdejší vedoucí oddělení dr. Jiřina

Uhrová společně s kurátorem dr. Jaroslavem Říhou.

O architektonické řešení se v tehdy

nově rekonstruovaném Dietrich -

stein ském paláci postaral Výstavní

národní podnik města Prahy. Expozice

o třech sálech vykreslovala

vývoj života na Zemi převážně na

základě paleontologických nálezů

z oblasti Moravy, na které je toto

zdánlivě malé území obzvláště bohaté.

Tento základní koncept chtěli

současní kurátoři zachovat i do budoucna,

nutné však bylo expozici

výrazně modernizovat, a to nejen po

stránce odborné, ale rovněž po

stránce estetické, grafické a dispoziční.

Přestavba vstupního a třetího výstavního

sálu, jenž byl věnován geologickým

obdobím od druhohor po

čtvrtohory, započala v roce 2017.

Demontovány byly středové panelové

vitríny s původními modely

a dioramaty, čímž prostor získal postrádanou

vzdušnost. Na místo

sloupcovitých vitrín pak byly umístěny

velkoformátové zkameněliny.

Úvodní sál zpestřila moderní projekce

vzniku Země, nové podsvícené

vitríny s pohyblivou lupou umožňují

pozorování i nejmenších detailů růz -

ných typů vzácných zkamenělin. Instalována

byla rovněž podsvícená tabule

s chronologickou geologickou

časovou osou s klíčovými událostmi

ve vývoji života na Zemi doprovázenými

kresbami Zdeňka Buriana.

Jednu z dominant úvodního sálu

tvoří zdařilý model vyhubeného

ptáka doda (dronte mauricijský),

symbolizující vymíraní druhů, které

nás doprovází celou historií života na

Zemi, či unikátní odlitek pliosaura

Thalassiodracon hawkinsi, jehož originál

je vystaven v Přírodovědném

muzeu v Londýně.

Ve třetím sále došlo k téměř kompletní

výměně exponátů. Část věnovaná

druhohorám vyzdvihuje rozmanitost

života v tehdejších mořích na

základě bohatých nálezů amonitů,

měkkýšů, korálů či ježovek ze světoznámých

lokalit Štramberk, Olomučany

a Cetechovice, ale také lilijic

z brněnské Stránské skály a plazích

zubů z lomu na Hádech. Následující

třetihory doplnily dlouholeté sběry

paleogenních hlubinných ryb a žraloků

z výzkumů vedoucí oddělení

dr. Růženy Gregorové, jejichž výjimečné

zachování umožnuje návštěvníkům

spatřit například i světelné

orgány. Bujný život v hlubinách

i mělčinách neogenního moře karpatské

předhlubně a vídeňské pánve

dobře ilustrují bohaté nálezy schránek

bezobratlých ale také pozůstatky

sirén, velryby a obřího žraloka druhu

megalodon. Suchozemské prostředí

moravských třetihor dokládají vzácné

pozůstatky nosorožců, chobotnatců

a rostlin. Ve čtvrtohorách pak nově

přibyla působivá kostra medvěda

jeskynního zapůjčená z Ústavu Anthropos,

která byla sestavena již v roce

1891 významným moravským archeologem

a paleontologem Janem Knie -

sem.

Postupná obnova stálé expozice

vyvrcholila na počátku roku 2020,

kdy došlo k aktualizaci poslední nedotčené

výstavní části: druhého sálu

věnovanému prvohorám, který tvoří

co do počtu exponátů téměř polovinu

expozice. Důraz byl kladen převážně

na popularizaci devonu Moravského

krasu, kterým geologie

Moravy tolik proslula zejména díky

jeskynním systémům. Zdůrazněna

byla také brněnská dominanta Hády,

ze které muzejníci díky úzké spolupráci

s terénním výzkumníkem Tomášem

Viktorýnem získali unikátní

nálezy devonských korýšů či hlavonožců,

z nichž některé představují

vůbec první nálezy toho druhu z Moravy.

Sbírkotvorná činnost Geologicko-paleontologického

oddělení za

posledních několik let také přispěla

k rozšíření kolekcí z permského období,

kdy byly uplatněny nálezy světově

proslulých krytolebců, ryb

a sladko vodních žraloků z Boskovické

brázdy. Pro milovníky trilobitů

www.mzm.cz

M revue

57


M report

pak byly nově vystaveny aktuální nálezy

moravských exemplářů, které

byly v původní expozici značně zastíněny

slavnějšími barrandienskými

trilobity ze středních Čech. Za zmínku

rovněž stojí historické sběry kulmských

břidlic z 19. století převážně

z oblasti Nízkého Jeseníku. Během

ruční těžby těch to pokrývačských

břidlic byly často nacházeny cenné

pozůstatky karbonských rostlin a živočichů,

z nichž některé byly zachovány

v nejmenších detailech.

Letos přibyla ještě dotyková inter -

aktivní obrazovka s nejvýznamnějšími

nalezišti zkamenělin na Moravě.

Návštěvník zde získá základní

informace o nalezištích doprovázené

četnými snímky zkamenělin ze

sbírek Moravského zemského muzea

či historických a současných snímků

konkrétních lokalit.

Ačkoliv se paleontologie může

zdát jako archaická věda, pokrok jí

rozhodně nelze upřít. Každý rok jsou

objevovány dosud vědě neznámé

druhy živočichů a rostlin v horninách

po celém světě. Dříve nalezené

exempláře jsou podrobovány novým

analýzám, které dnes pomáhají i po

desítkách až stovkách milionů let

odhalit původní zbarvení živočicha,

způsob jeho pohybu, přesnou pozici

na stromu života či klima, které panovalo

v době, kdy organismus žil.

Stejně jako u popularizace jiných

přírodních věd, tak i u paleontologie

je možné široce uplatnit moderní

technologie a vizualizace. Udržet ve

stálé expozici současné trendy a aplikovat

nejnovější výzkumy zůstane

snahou kurátorů i nadále.

Autoři textu a fotografií:

Gabriela Calábková, Jakub Březina

Úvodní část byla oživena moderní projekcí

vzniku Země.

Aktuální expozice poskytuje návštěvníkům

podstatně více prostoru.

Poprvé byly v expozici uplatněny nálezy

kompletních trilobitů z území Moravy.

58

www.mzm.cz


M report

CT vyšetření

ČERNÉ MADONY

odhalilo červotoče

Bezesporu patřila k nejstarším pacientům, kteří kdy absolvovali vyšetření

ve Fakultní nemocnici u svaté Anny. A určitě se také zařadila i k těm nejvýznamnějším,

řečeno současnou terminologií VIP pacientům. Na konci

července roku 2020 totiž restaurátoři přivezli svatoanenským odborníkům

na „cétečko“ dřevěnou sochu tzv. Černé madony z druhé poloviny 17. století,

která je hlavním prvkem oltáře v kapli právě rekonstruovaného Paláce

šlechtičen MZM. „Počítačový tomograf pomůže objasnit detaily dřevořezby,

stav dřeva i rozsah případného poškození dřevokazným hmyzem. Identifikuje

také všechny spoje jednotlivých částí sochy, tloušťku a vrstvy povrchových

úprav,“ shrnula mluvčí nemocnice Dana Lipovská. A právě rozsáhlé

poškození červotočem odborníky nemile zaskočilo.

Roku 1654 vytvořila Jana Františka

Priska hraběnka Magnisová nadační

odkaz na realizaci ústavu určeného

k výchově opuštěných dívek z aristokratických,

případně významných

měšťanských rodin. Vykonavatelem

hraběnčina odkazu se stal roku 1669

kníže Ferdinand z Dietrichsteina.

Pro potřeby nadace byl následně

v letech 1674 až 1679 vystavěn

brněnským stavitelem Janem Křtitelem

Ernou patrový dům na rohu

Kobližné ulice – dnešní Palác šlechtičen.

„Již od počátku byla součástí

stavby také mariánská kaple, a právě

do tohoto prostoru byla socha

Černé madony určena. Navzdory

tomu, že kaple prošla v průběhu let

několika stavebními a uměleckými

úpravami, zůstala dodnes součástí

hlavního oltáře, i když samotnou sochou

se historikové umění doposud

příliš nezabývali,“ upřesňuje podrobnosti

Zuzana Macurová z MZM.

Další výzdoba kaple Očištění Panny

Marie je probádána mnohem lépe,

zejména nástěnné malby Josefa

Sterna s mariánskými motivy z roku

1756, které zdobí klenbu kaple.

„Socha je polychromována formou

lazurovaného stříbra a zlata,

takže poškození není zvenku téměř

vidět. Musím říci, že nás překvapil

počet hřebíků v sošce, množství

prasklin, které běžně nejsou vidět,

a také rozsah poškození dře vo kaz -

ným hmyzem. Podrobně se Madoně

v ateliéru a se sondážními průzkumy

budeme věnovat zřejmě až

koncem roku,“ komentoval předběžné

výsledky z CT historik umění

Martin Čihalík ze společnosti Pastiglia,

která provádí obnovu památek,

a dodal: „Všechny informace jsou

pro nás zásadní kvůli přístupu k restaurování

a dalším navazujícím

průzkumům jako jsou například

sondáže. CT používáme v rámci

Socha Černé Madony je polychromovaná

formou lazurovaného stříbra a zlata.

průzkumu pouze u velmi cenných

památek – především středověkých,

případně raně barokních. Pravidelně

děláme i rentgeny obrazů, ale

to si vystačíme s veterináři, kteří

mají pojízdný rentgen,“ podotkl

s úsměvem Martin Čihalík.

www.mzm.cz

M revue

59


M report

Ve Fakultní nemocnici u sv. Anny

v Brně již lékaři CT sochy dělali, a to

před pěti lety sochu Krista z brněnského

kostela u sv. Jakuba. V obou

případech se jednalo o placené služby.

Budova Paláce šlechtičen náleží

Moravskému zemskému muzeu od

roku 1957, využívána byla především

Etnografickým ústavem. Nyní však

objekt zůstává už třetím rokem

z valné části veřejnosti nepřístupný

kvůli nutné rekonstrukci. Její součástí

je i obnova celé kaple, na níž se přece

jen podepsal zub času. Poškozený je

i samotný sedmimetrový mramorový

oltář sv. Trojice, který bude vyčištěn,

opraven a zakonzervován. Kaple bude

– po dokončení všech stavebních

úprav – opět sloužit jako výstavní

prostor. V opraveném paláci budou

otevřeny dvě stálé výstavy, k prezentaci

národopisné se přidají ještě

loutky. Návštěvníci se mohou těšit na

moderní, zajímavé expozice Tradiční

kultura na Moravě v zrcadle času

a Loutkářské umění.

(jih)

Foto: Archív MZM, FNUSA

a Pastiglia, s.r.o.

Svatoanenští lékaři mají s mlčenlivými pacienty

zkušenosti. Před pěti lety podobně jako Černá

Madona absolvovala CT vyšetření socha Krista

z brněnského kostela sv. Jakuba.

Počítačový tomograf odhalil restaurátorům

například rozsah poškození červotočem nebo

jiným dřevokazným hmyzem. Překvapivým

zjištěním bylo i množství hřebíků.

Již od počátku byla součástí Paláce šlechtičen

mariánská kaple, do jejíhož prostoru byla socha

Černé madony určena.

60

www.mzm.cz


Před oponou – za oponou

Festival mění vědu

v přitažlivou hru

Věda v Brně není nuda! Motto oblíbeného

Festivalu vědy se zcela naplnilo

také při ročníku 2020, který

se uskutečnil první říjnový víkend

v areálu Dopravního hřiště Riviéra

Brno. Na festivalu se už tradičně se

svým programem představují vědecké

a paměťové instituce či science

centra z celého Jihomoravského

kraje – a Moravské zemské

muzeum mezi nimi nechybělo ani

tentokrát. Muzejníci přitažlivou

formou nechali především děti, ale

často se zájmem přihlíželi i dospělí,

nahlédnout do tajemného světa své

práce, která propojuje vědy, historii

a umění. Oddělení dějin divadla

MZM například představilo ojedinělý

fond kovových tiskařských

štočků určených v minulosti k propagaci

činoherního a hudebního

divadla. Program byl založen na

názorných ukázkách a obrazovém

předvedení technologických postupů

čištění, ošetření a digitalizace

štočků. Se značným zájmem

se také setkal program Staň se na

chvíli antropologem, který připravilo

Centrum kulturní antropologie

MZM. Na jeho stanovišti účastníci

Festivalu vědy zkoušeli vrátit

podobu lidem žijícím v dávné minulosti,

na kostrách poznávali rozdíly

mezi pohlavími a zkoušeli

podle poškození kostí určit, jaká

daný člověk prodělal zranění a odhalit

možnou příčinu jeho smrti.

(red)

Foto: Archív MZM

Muzejníci představili

učitelům nové

programy

Nutná protiepidemická opatření

zavřela školy i muzea. Přesto jak

učitelé, tak muzejníci věří, že po

odeznění epidemie se jejich spolupráce

zase navrátí k normálu, a to

snad ještě v tomto školním roce.

Z jaké nabídky programů, které

pro jejich žáky připravilo MZM, si

mohou vybírat, se pedagogové dozvěděli

na tradičním setkání, které

se uskutečnilo 17. září v přednáškovém

sále Dietrichsteinského paláce

MZM. Představeny byly aktuální

www.mzm.cz

M revue

61


Před oponou – za oponou

na organizaci archeologického sympozia

Otázky neolitu a eneolitu našich

zemí. Jedná se o konferenci

s poměrně dlouholetou tradicí, šlo

již o 39. ročník setkání, které hostí

odborníky na mladší a pozdní dobu

kamennou především z Čech, Moravy

a Slovenska. Konference je

ovšem otevřená všem zájemcům

o dané období, každý rok jsou tak

zváni rovněž účastníci ze zahraničí.

Příležitosti ke kontaktu využívají

především kolegové ze zemí střední

Evropy, letos do Brna zavítala dokonce

odbornice na kamennou industrii

až z Francie: doktorka Solène

Denis.

Nedílnou součástí konference

tvoří i společenská setkání, z nichž

jedno proběhlo v rekonstruovaných

prostorách přednáškového sálu Dietrichsteinského

paláce, jehož interiéry

byly oceněny pochvalnými komentáři.

Odborná exkurze zavedla

účastníky do nádherných prostor

i dlouhodobé vzdělávací programy

MZM pro všechny stupně vzdělávání

i chystané výstavy. Připravené

ukázky představily přítomným programy

pro stálé expozice, ať už se

jedná o Středoevropskou křižovatku:

Morava ve 20. století či Zaniklý

život na Moravě aneb mořem

i souší pravěké Moravy. Seznámit

se mohli také s ukázkami pracovních

listů a pomůcek pro studenty.

Pracovníci Oddělení dějin literatury

a Oddělení dějin kultury antitotalitního

zaměření (tzv. ODKAZ)

jim také podrobně prezentovali

možnosti programů v Domě Jiřího

Gruši MZM. Jako vždy se setkání

stalo také vhodnou příležitostí, při

níž se jak učitelé, tak muzejníci

mohou podělit o zkušenosti a očekávání

spojená s programy a návštěvou

Moravského zemského

muzea. (red)

Foto: Archív MZM

Archeologové v Brně

debatovali o neolitu

a eneolitu

Moravské zemské muzeum se v roce

2020, spolu s Ústavem archeologie

a muzeologie Masarykovy univerzity

a Muzeem Brněnska, podílelo

62

www.mzm.cz


poutního areálu ve Křtinách a do archeologům

notoricky známé jeskyně

Býčí skála.

Konání 39. ročníku konference se

neslo až do poslední chvíle v poněkud

nejistém duchu, neboť zhoršující

se koronavirová situace hrozila

zrušením hromadných akcí a z pochopitelných

důvodů znemožnila

některým (zejména zahraničním)

zájemcům se setkání osobně zúčastnit.

Organizátoři tak využili možností

moderních informačních technologií

a většina konference mohla

proběhnout v online prostředí formou

přímých přenosů. „Chtěla bych

tímto vyjádřit velký dík všem kolegům,

kteří se na konání konference

podíleli a pomohli tak uchovat její

tradici i v této nelehké době,“ uvedla

za organizátory Alžběta Čerevková

z Archeologického ústavu MZM.

(čer)

Foto: Archív MZM

se proměnila v mobilní pozvánku na

výstavy Moravského zemského

muzea. Stalo se tak od srpna do září

letošního roku ve spolupráci s Dopravním

podnikem města Brna.

Jeho speciální galerijní tramvaj

představila MZM jako moderní

instituci s více než dvousetletou tradicí,

která maximálně naplňuje své

motto …spojovat minulost s budoucností.

Ve svých sbírkách pečuje

MZM o více než šest a půl milionu

často zcela unikátních předmětů,

z nichž mnohé mohou diváci spatřit

při krátkodobých výstavách nebo ve

stálých expozicích. Blíže se pasažéři

mohli seznámit s právě probíhající

výstavou Čas rytířů dalekých moří,

věnovanou cestovateli, sběrateli

a vědci Jindřichu Vávrovi, s mimořádnou

výstavou Ondřej Sekora:

Mravenčí a jiné práce přibližující

tuto fenomenální osobnost české literatury

a výtvarného umění, či

s půvabnou výstavou o historii odívání

Jako růže. Móda zrcadlem doby.

(jih)

Foto: Archív MZM

Galerijní tramvaj

„vozila“ Moravské

zemské muzeum

I běžná všednodenní cesta do práce

nebo domů se může změnit v příjemný

a obohacující zážitek. Třeba

když nastoupíte do tramvaje, která

www.mzm.cz

M revue

63


Na moravském písečku

Více Janáčka.

Nová expozice přibližuje

hudebního génia zblízka

Co nejvěrněji vystihnout a přiblížit návštěvníkům prostředí, v němž žil se

svojí rodinou a pracoval Leoš Janáček. O to se snaží nová expozice v Památníku

Leoše Janáčka MZM, která je umístěna v bývalém salonu manželů

Janáčkových, kde po úpravách nahradila od října 2020 již nevyhovující

řešení pocházející z roku 2004. „Nový mobiliář a celkovou architektonickou

koncepci navrhl Tomáš Rusín, který se promyšlenými a nápaditými

detaily odkazuje na skladatelovo původní zařízení, dochované v pracovně

a na dobových fotografiích,“ popisuje autor koncepce a vedoucí Oddělení

dějin hudby MZM Jiří Zahrádka.

Jelikož jde o rozsahem nevelkou výstavu,

obsahově je zaměřena především

na Janáčkův život právě v domečku

na Smetanově ulici č. 14,

kam se spolu se svou ženou Zdeňkou

a hospodyní Mařou přestěhoval

v roce 1910 a kde žil až do roku

1928, kdy umírá. Jsou zde tak prezentovány

fotografie skladatele v zahradě

před domem, ale i v interiéru,

a materiály odkazující se k původnímu

zařízení domku. Expozice také

připomíná Janáčkovo operní, symfonické

i komorní dílo, a to na základě

skladatelových autografů, které

mají velkou výpovědní i vizuální

hodnotu. K vidění je také několik Janáčkových

osobních předmětů, jako

jeho taktovka, psací potřeby či Hippův

chronoskop, přístroj jímž Janáček

měřil délku hovoru, když revidoval

své časové údaje o nápěvcích

mluvy. Potřeboval jej rovněž ke svým

přednáškám o skladbě na mistrovské

škole. Expozice doplňuje autenticky

zachovanou Mistrovu pracovnu

s původním mobiliářem i klavírem

Ehrbar a přednáškový sál, kde pravidelně

probíhají výstavy českého i zahraničního

výtvarného umění.

Nemohlo být v Brně

lepšího bydlení…

Památník Leoše Janáčka sídlí u někdejší

varhanické školy v zahradním

domku, kde skladatel žil v letech

1910 až 1928. Pro něj a jeho choť

Zdeňku Schulzovou, dceru ředitele

učitelského ústavu, se nároží dnešní

Kounicovy a Smetanovy stalo v pořadí

třetí brněnskou společnou

adresou. Mladí manželé bydleli

zprvu v Měšťanské (nynější Křížové)

ulici na Starém Brně; po narození

dcery Olgy 15. srpna 1882 bydleli na

Klášterním (nynějším Mendlově)

náměstí č. 2. Zde se narodil i zemřel

Janáčkův syn Vladimír (1888-1890),

zde dokončoval skladatel svou Pastorkyni,

když umírala v roce 1903

jeho milovaná dcera Olga.

Když v roce 1908 získal Janáček

pro varhanickou školu budovu na

Giskrově (nynější Kounicově) ulici,

napadlo ho, že místo nepotřebných

koníren, stojících v zahradě budovy,

by bylo možno postavit domek pro

ředitele varhanické školy; v nájem-

64

www.mzm.cz


ném, které by ředitel platil, se měly

splácet náklady na postavení domku.

Stavba, k níž brzy získal svolení, byla

realizována podle návrhu stavitele

Aloise Horáka a 2. července 1910 se

Janáčkovi stěhovali. Nový byt byl

sice méně prostorný než předchozí,

ale byl útulný a měl elektrické osvětlení.

Janáček zde našel důstojné

i klidné prostředí pro svou práci.

Hospodyně Janáčkových, Marie

Stejskalová, o tom vypráví: „Nemohlo

být v Brně lepšího bydlení,

než jaké jsme teď měli my ´v domečku´,

jak jsme začali říkat a jak se

to potom ujalo napřed na varhanické

škole a potom v celém Brně.

Chodilo se k nám z Haberlerovy

(nynější Smetanovy) ulice proti botanické

zahradě širokou mřížovou

branou přes dvůr varhanické školy

do zahrádky vlevo. Pán dal zahrádku

oddělit od ostatního dvora

nízkým železným plůtkem s brankou

u chodníčku, kolem kterého

jsme potom mívali plno květin, nejvíc

kosatců, blízko vchodu do domečku

byla skalka. Ve stínu a vlhku

kolem arkýře se krásně dařily kapradiny,

školnice z varhanické školy jim

říkala ´čertovy prsty´. Bývaly až po

pás vysoké, naši si je dovezli z Huk -

vald. Mezi nimi rostly konvalinky.

Po délce plotu do Haberlerovy ulice

byly keře bílého a modrého plnokvětého

šeříku. Když se na jaře rozvily,

byly domeček i varhanická

škola plné vůně, my jsme měli v pokojích

všude velké kytice, kdekomu

jsme rozdávali šeřík…V zahrádce

rostlo pár ovocných stromů: dvě

hrušky, bluma, meruňky, třešeň; jabloním

se tam nevedlo. Nejblíž domečku,

u plotu zahrady vedlejšího

semináře, stál vlašský ořech. Dobře

se mu tam dařilo a brzy se rozrostl

tak, že jsme z nejvyšších větví nemohli

česat ořechy…Tam, kde bylo

Porcelánová busta Leoše Janáčka (Emil

Hlavica, 1926).

Hippův chronoskop.

www.mzm.cz

M revue

65


Na moravském písečku

na zahrádce nejvíc slunce, pěstovali

jsme nejnutnější zeleninu pro kuchyni.

Všichni tři jsme zde rádi pracovali:

pán si sám ošetřoval keře

vína u zdi semináře, lezl na žebřík,

když česal ovoce, taky rád opatroval

okurky. Z Giskrovy ulice k oknům

pánovy pracovny se táhl ještě jeden

kus zahrady, ale tam bylo mezi varhanickou

školou a Engelmannovou

vilou moc stínu, nic se tam nedařilo,

tak tam zahradník Reiching, co nám

taky upravoval Oluščin hrob, vysel

jeden trávník a zasadil tam čtrnáct

krušpánků, jak si to pán přál… Den

ode dne se nám dařilo v domečku

líp, zvlášť když začala škola. To jsme

až v bytě slyšeli hrát varhany a na

dvorku pod podjezdem, hlavně na

zelené lavičce u vchodu, bylo pořád

živo, smích, křik, jak se tam elévi

před hodinou nebo po ní bavili. Co

chvíli k nám zaskočil některý z profesorů

a hlavně slečny profesorky,

třeba jen na pár slov s milostpaní.

Tak jsme vždycky věděly hned, co se

na varhanické škole děje. Bylo teď

u nás rušněji, víc života a spokojenosti.

Klidně uběhla zima, a když se

otevřelo jaro, to se teprv ukázalo, jak

je tu krásně. Z botanické zahrady se

z rána a na večer táhlo plno vůně,

a když rozkvetly naše šeříky, až hlava

bolela, jak to mámilo. A toho zpěvu

kosů, drozdů, pěnkav – ani všechny

ty ptáky neznám, co kolem domečku

zpívali.“

Kolovrátek, ikona

i Olžin vějíř

Byt v domku za varhanickou školou

byl třípokojový, jeho průčelí se otvíralo

do zahrady na severní straně.

Do bytu se vcházelo verandou, z níž

vedly jedny dveře do kuchyně

a druhé do předsíně; z předsíně se

vstupovalo do salónu a odtud do Janáčkovy

pracovny. Mezi pracovnou

Záběry do nové expozice v salonu Památníku

Leoše Janáčka.

66

www.mzm.cz


a kuchyní byla ložnice, která - stejně

jako kuchyně - neměla přímé osvětlení.

Stavitel byl zřejmě nucen respektovat

soukromí sousedního objektu

a nemohl okna v domku

situovat na nejteplejší jižní stranu.

Proto paní Janáčková ozdobila ložnici

i kuchyni bílými pokrývkami

s lidovým vyšíváním, které alespoň

poněkud zjasnily tmavé místnosti.

Okna salónu vedla na západ a okna

v arkýři na severní průčelní stranu,

kde se dobře dařilo klíviím, které

často kvetly ještě v zimě. Před okny

arkýře stál vyřezávaný kolovrátek,

který paní Janáčková dostala od své

babičky. Vedle dveří do předsíně stával

stříbrník s rodinným porcelánem

a sklem, na protější stranu mezi

okna postavil Janáček ruskou ikonu,

kterou koupil v Moravské ústředně.

Vpravo od ní na malém stolečku na

šití ležel Olžin vějíř a jugoslávské

opánky. Dveře mezi salónem a pracovnou

byly ozdobeny krásnou slováckou

koutnicí. Téměř celé zařízení

bytu - včetně nábytku v pracovně -

pocházelo z výbavy paní Janáčkové.

Okna pracovny, nejteplejší místnosti

v domku, vedla na západ. Mezi okny

stávala selská malovaná truhla, kterou

Janáček koupil u starožitníka

Rubínka na Pekařské ulici za 5 zlatých

a kterou mu později vymalovala

žena malíře Joži úprky Anežka.

Janáček si do ní ukládal rukopisy

svých skladeb a paní Janáčková tam

ukládala i ty, které Janáček odhodil

do proutěného koše na papíry jako

nepotřebné. V roce 1918 ´objevil´

Janáček v truhle partituru své první

opery Šárka, později už vybíral rukopisy

z truhly Janáčkův žák Břetislav

Bakala a objevoval skladby, na

které Janáček už dávno zapomněl,

např. Suitu op. 3, Adagio pro

orchestr, motivicky spjaté s operou

Šárka a Zápisník zmizelého, který

v roce 1921 připravil k provedení.

Proto první výtisk Zápisníku obdržel

Bakala s Mistrovým věnováním:

„Že jste to vytáhl z truhly,

proto na památku L. Janáček, Brno

23. listopadu 1921.“

V rohu u dveří do salónu stával Janáčkův

psací stůl, na něm v kovo-

Nová stálá expozice

v Památníku Leoše Janáčka

vých rámečcích fotografie Antonína

Dvořáka a skladatelovy dcery Olgy;

stříbrné psací náčiní dostal Janáček

darem od manželů Stösslových

v roce 1919. V rohu - mezi dveřmi

do salónu a do ložnice - stála kamna

a vedle nich police s notami. Proti

dveřím do salónu stála knihovna,

kterou si Janáčkovi dali dělat, když

se stěhovali do domku, vlevo od ní

stoleček s křeslem. Uprostřed místnosti

stál klavír zn. Ehrbar, který

manželé Janáčkovi dostali v roce

1881 od Zdeňčina otce Emiliána

Schulze. Na zdi mezi knihovnou

a okny bývaly zavěšeny věnce

a stuhy mezi fotografiemi interpretů

a přátel, nad psacím stolem visívaly

portréty Leoše a Zdeňky od malíře

J. L. Šichana. Janáčkův portrét je

dnes v pracovně na Hukvaldech,

Zdeňčin portrét si odvezl po její

smrti do Vídně její bratr dr. Leo

Schulz. Vedle dveří z pracovny do

ložnice visela velká Olžina fotografie,

na druhé straně malovaný talíř,

který dostal Janáček od členů Ruského

kroužku, když se přestěhoval

do nového bytu v roce 1910. Talíř je

opatřen rusky psaným věnováním.

V tiché pracovně, vzdálené městskému

hluku, Janáček komponoval:

v domku za varhanickou školou

prožil svá nejplodnější léta, zde

vzniklo celé jeho stěžejní dílo. Zde

jej navštěvovali jeho žáci, zde pracoval

se svými opisovači, zde jej vyhledávali

jeho přátelé z domova i z ciziny.

A když v roce 1928 zemřel, rozhodla

se Zdeňka Janáčková po poradě

s profesorem Vladimírem Helfertem

věnovat zařízení pracovny

tehdejšímu Zemskému muzeu

v Brně. Protože však zprvu nebyla

v Zemském muzeu vhodná místnost,

byla Janáčkova pracovna na

krátkou dobu umístěna v Městském

muzeu (v budově nynější Nové radnice)

a konečně v roce 1935 přestěhována

do Moravského zemského

muzea. Zdeňka Janáčková bydlela

v domku za konzervatoří se svou

hospodyní Marií Stejskalovu sama:

v bývalé Mistrově pracovně, pod fotografií

své dcery Olgy, zemřela 17.

února 1938. V roce 1956 se Janáčkova

pracovna vrátila do domku za

konzervatoří a byla zde instalována

v původní podobě; 8. 6. 1957 byla

však zpřístupněna veřejnosti jen část

Janáčkova bytu, zbylá část byla obývána

domovníkem.

(S použitím textu Svatavy Přibáňové)

Autor: Jiří Zahrádka

Architektonické řešení: Tomáš Rusín, arch. kancelář RAW

Výroba mobiliáře: Sheraton interier

Fotografické práce a tisk: Karel Poneš, Fotografix

Spolupráce: Nikola Illeová, Blanka Šnajdrová

Výstava vznikla ve spolupráci s Nadací Leoše Janáčka.

Poděkování patří Tomáši Rusínovi za bezplatné architektonické

řešení výstavy.

www.mzm.cz

M revue

67


Pod čarou

Nesoustavné poznámky

v/o roztříštěné době

Nikdy jsem nevěřila v zušlechťující funkci, natožpak očistnou moc utrpení.

I psychologové dnes odmítají zlidovělé tvrzení o tom, co nezabije,

ale posílí: to, co nás přímo nezlikviduje, může mít – a obyčejně mívá –

následky stejně fatální: deformující, navždy poznamenávající. Dokáže

pokřivit naše vnímání, vztahy, prožívání dalšího života. Proto nerada

slyším a čtu, že se něco může stát i „díky“ dnešní pandemii. – Ne.

Smrtelné nemoci se neděkuje, je to čiré zlo. Rozumný, neřkuli moudrý

člověk si dokázal vážit všeho dobrého ve své existenci i dříve, bez

toho, aby to stálo statisíce životů.

Tak jak je fragmentární dnešní doba,

vylučující plánování a nutící nás reagovat

na rychle se měnící situaci,

tak i následující črty a postřehy jsou

hrstí momentů, vzniklých pod dojmem

dne…

Přišla – nezvána, zůstává – nevítána.

I proto mne irituje výtvarné pojednávání

roušek, ať už módní nebo

„žertovné“. Až příliš to připomíná

stockholmský syndrom. Rouška je

hygienická pomůcka. Nic méně, ale

nic více. Nutná – a dočasná.

V přímém přenosu (doslova) nyní

sledujeme, jak velkou moc má slovo.

A média si oblíbila militantní rétoriku:

„jsme ve válce“, „apokalypsa“,

„lockdown se blíží mílovými kroky“,

„rekordní počty“, „budou mrtví“…

Jako bychom to nevěděli. Dobrý velitel

jasně vyloží situaci a perspektivu,

ale dbá také o morálku mužstva.

Ví, že bez ní nevyhraje. A že

nervózní (až nadsazená, tedy hysterická)

dikce („dramatické selhání“,

„zostříme“, „přitvrdíme“) posluchače

nezkázní, ale naopak vyděsí a v dů-

sledku dovede ke vzdoru, zatímco

táž informace, podaná věcně, střízlivě

a s náznakem naděje, nás (paradoxně)

uklidní.

Ano, přece jen zmíním jeden, jediný

klad, a je škoda, že nás k tomuto

poznání musela přivést takto

krutá zkušenost: technika je dobrý

sluha – a musí jím zůstat. Je rozdíl

pobývat u počítače s radostí –

a nemít jinou možnost kontaktu.

Snad nám tedy zůstane vědomí nenahraditelnosti

osobní interakce.

Doktor Martin Jan Stránský, neurolog

a potomek majitelů Lidových

novin, upozorňuje na měřitelné

ubývání mozkových spojů při komunikaci

pouze on-line, na degeneraci

slovní zásoby a formulační obratnosti,

na rostoucí neschopnost

přečíst řeč těla.

68

www.mzm.cz


??????????

Bude hospodářsky těžko (co to

píšu, na obrazovce Werich s Horníčkem

zpívají „nuzota z lidí vlky

činí“). V polovině 30. let vznikla ini -

ciativa Demokracie dětem, tvořená

intelektuálními elitami tehdejšího

Československa (výmluvné jméno:

Karel Čapek): vysoké školy, vědci

a umělci se spojili, aby vyzvali k pomoci

těm nejmenším z rodin postižených

krizí. Věděli, že neléčená

bída hmotná přivodí vzápětí i bídu

duševní. Nechtěli dopustit zhrubnutí

a úpadek veřejného prostoru.

Dějiny 20. století, bohužel, jejich

obavu potvrdily.

Jakkoli se to nezdá, bude problém

získat zase důvěru v ostatní –

v bližní, jak se hezky říkalo. Neohlédnout

se po tom, kdo zakašlal,

nebát se, že člověk bez roušky mne

nakazí, nebýt neklidní a nedůtkliví

v davu… Proto se nevzdávejme:

jakkoli je situace vážná, není

důvod (ani příčina) se při setkání

nepozdravit, neprohodit několik

povzbudivých slov, a také nezapomenout

připojit úsměv: ústa jsou

sice schována, ale na očích se

pozná. À propos, pozdrav: proč –

když jsme se museli vzdát podání

ruky – nahradili jsme je nedůstojným

opičím tanečkem? Vraťme se

k civilizovanému bontonu: distingovanému

kývnutí, případně lehké

úkloně (u pánů doprovázené

smeknutím).

Vždyť kam se uchylujeme, když

nevíme, jak dál? Ke vzpomínkám,

k tradici. Pro útěchu i pro inspiraci.

A tehdy nastane naše chvíle: kdo

jiný než paměťové instituce a jejich

„sourozenci“ má tento potenciál?

Muzea, archivy, galerie, knihovny,

divadla… budou připomínat, utěšovat,

posilovat. Bude to jejich povinnost

ke spoluobčanům zasaženým

obavami, strachem a bezradností.

Kultura v nejširším slova smyslu

(tedy i způsob jednání, úroveň chování)

se musí stát azylem. Ona totiž

– jak říká krásný příměr – není jakousi

třešničkou na hotovém pečivu,

ale kváskem – tedy jedním ze

základních předpokladů, aby se dílo

povedlo. A umění má, na rozdíl od

jiných oborů, funkci nejen informativní,

ale i formativní. Jistě,

v bezvýchodné situaci může pomoci

i šachová příručka (jak víme

od Stefana Zweiga). Ale co pro

vězně Terezína znamenaly koncerty!

V Ravensbrücku pořádala

Nina Jirsíková taneční vystoupení.

Na pokoutně získané kousky papíru

lidé zrekonstruovali Máchův

Máj. V pankrácké sekyrárně odsouzenci

čekající na popravu tajně připravovali

dokonce rukopisný „časopis“,

plný černého humoru a také

poezie: Nezval, Villon, ba i vlastní

tvorba…

Odolejme pokušení představit si

svět po pandemii jako zelenou louku,

na níž bude možno vystavět novou

společnost s lidstvem, které nedělá

staré chyby. Takové konstrukce čpí

sociálním inženýrstvím jak belzebub

sírou. Jak někdo moudrý už řekl, člověk,

tedy i lidský rod, je definován

tím, co udělal. Ne tím, co teprve plánuje.

Nápad, ten má každý, říkával

šéfredaktor Lidovek Arnošt Heinrich.

Nevím, nakolik by souhlasili výše

zmínění psychologové, ale soudím,

že si musíme uchovat i jakousi míru

rozhořčení a naštvanosti: abychom

nerezignovali. Nezvykli si. Že si musíme

zachovávat hrdý, ba tvrdohlavý

distanc od nastalé situace, abychom

si nepřestali uvědomovat její nenormálnost

a nezapomněli, že naše životy

– které jsme si pracně po léta

budovali, s láskou formovali – vypadaly

jinak. A že je chceme zpět.

Protože jednou toto vše pomine

a my se budeme chtít vrátit.

Tak aby bylo kam.

Hana Kraflová

Oddělení dějin literatury

Foto: Archív MZM

www.mzm.cz

M revue

69


My a svět

Jak jsme jeli

do NEW YORKU

instalovat

a zahajovat výstavu

Přibližně před rokem se na Jiřího Zahrádku, kurátora Archivu Leoše Janáčka

MZM, obrátil ředitel Českého centra v New Yorku Miroslav Konvalina se žádostí

o přípravu výstavy v Bohemian National Hall Gallery u příležitosti uvedení

Janáčkovy opery Káťa Kabanová v Metropolitní opeře. Protože jeho manželka

Šárka Zahrádková pracuje v TIC BRNO, p. o. na projektu věnovaném propagaci

osobnosti a díla Leoše Janáčka a jeho spojení s městem Brnem, nabízelo se

připravit výstavu ve spolupráci MZM, Metropolitní opery, Českého centra New

York a TIC BRNO. Tak se i stalo a v únoru 2020 byla do New Yorku odeslána

výstava nazvaná Dílo mi z pera proudilo jako krásná řeka Volha. Zrození

a život Janáčkovy opery Káťa Kabanová, která představovala několik témat.

Prezentovala okolnosti vzniku Káti Kabanové a její světové premiéry v Brně

v roce 1921 a přibližovala historii inscenování Janáčkových oper na scéně

Metropolitní opery v New Yorku počínaje tamním prvním uvedením Její pastorkyně

ještě za života skladatele. Vztahu Janáčka a Brna se věnovala prezentace

aktuálního janáčkovského dění ve skladatelově městě. S tím souvisela

i poslední část představující sérii papírových koláží výtvarnice Venduly Chalánkové

s motivy portrétů Janáčka a jeho blízkých, které vznikly pro TIC BRNO.

Před plánovaným zahájením výstavy 12. března 2020 odjel Jiří Zahrádka se

ženou Šárkou a s ředitelkou TIC BRNO Janou Tichou Janulíkovou do New

Yorku, aby výstavu na místě instalovali a zahájili. Vyostřená situace související

s pandemií nemoci covid-19, kvůli níž prezident Trump zakázal lety z Evropy

do USA, proměnila pracovní pobyt v celkem dobrodružnou výpravu. Bezprostředně

po návratu sepsala Šárka Zahrádková pro rodinu a přátele cestovní

deníček, který vám ve zkrácené podobě nabízíme.

Neděle 8. března 2020

Odlétáme s Austrian Airlines v 10:45

z Vídně, přímý let na letiště JFK

v New Yorku. Brzy ráno z Brna nic

rozumného nejede, přijedeme tedy

autem k Janě (kousek od Břeclavi),

tam odložíme naše auto a na letiště

nás všechny odveze Janin tatínek.

V ČR je aktuálně 32 nakažených,

všechno funguje, proběhla jedna

vlna nájezdů na obchody s potravinami,

ale jinak je klid. Let trvá 9:45

hodin, uběhne rychle, čteme, pospáváme,

koukáme na filmy. V 15:30

místního času jsme na letišti v New

Yorku. Tamní imigrační kontrola

není nic příjemného. Co jsme zač,

co budeme dělat v USA, kde budeme

bydlet, kolik máme peněz na

účtu, kolik v hotovosti, co přivážíme…

Stručně mu vysvětluji, že

přijíždíme kvůli výstavě a bydlet

máme přímo v Českém centru.

Úředník některé otázky pokládá víckrát,

nejdřív si myslím, že věku navzdory

už je asi senilní, ale když to

udělá po několikáté, usoudím, že je

70 www.mzm.cz


Procházka přes Brooklynský most

po celodenní instalaci výstavy.

to asi nějaká jeho výslechová strategie.

Nakonec se mi podaří rozhodit

jeho poker face řkouc, že má přijít

podívat se na výstavu osobně a že ho

srdečně zveme.

Z letiště cestujeme MHD. Nejdřív

vlakem Air Train z letiště na metro,

nedaří se nám zjistit, kde si máme

pořídit lístky, obsluha na perónu

tvrdí, že až ve vlaku. Ve vlaku to nevypadá,

pak kdesi vyčteme, že až

u východu. Tam jsou opravdu automaty,

které ovšem nechtějí spolupracovat

s našimi bankovními kartami.

Postoupíme do metra, další

obsluha nám poradí, jak se nejlépe

dostat na místo určení. Dle instrukcí

po chvíli vystoupíme z linky E a čekáme

na linku F. Uplyne nekonečně

dlouhá doba, mezitím projede několik

dalších E, konečně přijede F, radujeme

se, že nás čeká jen jeden přestup.

Ve vagónu se ozývá nějaké

služební hlášení, načež zjišťujeme, že

jako zázrakem se ocitáme zpátky na

trase E, byť evidentně sedíme v F.

Nejspíš to nějak souvisí s tím hlášením…

Docestujeme na Upper East

Side, nejdřív ze všeho si dáme kafe

a vydáme se na 73. ulici, kde je

Český národní dům s Českým centrem,

knihovnou, konzulátem, společností

Czech Invest a českou restaurací.

A bytem, ve kterém jsme

ubytovaní. Jdeme se projít a pořídit

něco na snídani. Najdeme jakousi

samošku a drahé je prostě všechno.

Ale Upper East Side, kde dříve sídlila

početná česká komunita, je jinak

pěkná část s cihlovými domy, trochu

připomínající Londýn. Nad hlavou

nám přejede kabina lanovky na sousední

Roosevelt Island. Do Central

Parku to máme deset minut.

Pondělí 9. března 2020

Ráno se vydáme o dvě patra výš do

Českého centra, pozdravíme se

s tamním milým osazenstvem,

včetně Mirka Mildeho, výtvarníka,

který s námi bude instalovat. Hodnotíme

situaci u nás a v NYC, kde

www.mzm.cz

M revue

71


Na obzoru ikonická Socha Svobody. Zblízka jsme ji neviděli,

protože z důvodu zhoršující se epidemiologické

situace už jsme si netroufali do metra.

72 www.mzm.cz


M revue

73


My a svět

je aktuálně hlášených 16 případů.

Zatím všechno funguje, ve školách

se většinou učí, obchody prodávají

atd. Zastaví se za námi český konzul

a sděluje, že momentálně s napětím

čeká, jestli se bude rušit proslulý

půlmaraton v ulicích NYC,

kterého se vždy účastní i spousta cizinců

a přihlížejících. Ti se mačkají

a závodníci se potí a prskají. Pustíme

se do práce, rozměřujeme prostor

pro panely a Vendulčiny obrázky,

které dorazily na místo už

v předstihu. Vybalujeme, instalujeme.

Zajdeme si na roh pro pizzu.

Odpoledne pokračujeme. Navečer

vyrazíme na doporučení Mirka metrem

k Brooklyn Bridge. Je teplo,

asi 18 stupňů, což je na začátek

března dost netypické, jak nás ponaučí

místní. Přejdeme po mostě

na protější Brooklyn, projdeme se

vDumbo avparku uvody, mezitím

se setmí, obdivujeme z protějšího

břehu rozsvícený Manhattan,

mosty, v dálce sochu Svobody

a vůbec. Pěkné je to. Zpátky na

Manhattan přejedeme metrem,

které dělá dojem, že kromě koronaviru

si z něj člověk odnese ještě

všechny typy žloutenky a TBC.

Večer se projdeme ještě po Broadway,

5. avenue a Times Square –

mraky reklam a davy, to nám asi

jednou stačilo. I když lidí je obecně

míň, než v NYC bývá zvykem. Vracíme

se v noci přes Central Park.

Úterý 10. března 2020

Hned po ranním probuzení na mě

vyskočí zprávy, že se u nás zavírají

školy a zakazují akce s účastí nad

100 lidí. Volá nám naše Aňa a líčí situaci

u nich ve škole. Děcka z toho

mají srandu. Dopoledne pokračujeme

s přípravou výstavy. Jirka

s Mirkem se lopotí s plotrem, já

s prezentací s fotkami z janáčkovských

inscenací z Metropolitní opery

a naším animovaným videem, které

má běžet na obrazovce. Nedaří se

nám to rozchodit, řeším to na dálku

s naším IT kolegou z filozofické fakulty

a dále s bráchou, toho času na

Srí Lance. Internet je neobyčejně pomalý,

nevěřícně hledím na to, že na

odeslání cca 250 MB přes úschovnu

budu čekat 10 minut. Dostanu vysvětlení,

že v dané rezidenční oblasti

prý nejsou firmy, které by rychlý internet

potřebovaly. (Vážně jsme

v New Yorku?!) Po nějaké době

a se vzdálenou dopomocí to nějak

přeperu a prezentace funguje. Jirka

s Mirkem zatím zvládnou instalaci

plotru. Mezitím jsme získali od Petera

Clarka z Metropolitan Opera

Archives vstupenky do MET, takže

večer vyrážíme pěšky na Wagnerova

Bludného Holanďana. Lístky máme

na kase, navíc do třetí řady. Euforie.

Inscenace je úplně nová, premiéra

byla před týdnem. Gergijeva máme

doslova na dosah ruky, orchestr je

senza, pěvci taky, inscenace více

méně tradiční, neurazí ani nenadchne.

Ale zážitek – poprvé v Met.

Neb máme pořád vtipu na rozdávání,

Jura praví, že jsme vzali korouša

do Metky, aby se trochu kultivoval, ale

říkal, že na Wagnera se může vykašlat…

V NYC se zatím jinak nic nezavírá,

jen pár škol. Ale oblast New

Rochelle kus nad NYC ohraničili

jako kontaminovanou zónu.

74 www.mzm.cz


Středa 11. března 2020

Výstava je připravená, máme den

volno. Konzul nás zve na kafe a hlásí,

že půlmaraton zrušili. Je v očekávání,

jestli přestane hrát Broadway.

Vyslovuje obavu, že si nebude moct

zaletět do Prahy k zubaři. V New

Yorku převedli vyučování na univerzitách

do distanční formy, přímá

výuka byla zrušená. Vyrážíme konečně

do Breuer, budovy Metropolitního

muzea, kde je velká výstava

Gerharda Richtera. Krása. Pak pokračujeme

pěšky do MoMa, Museum

of Modern Art. Je vidět, že

jsou tady zvyklí na úplně jiné nápory

návštěvníků. Teď je tady pár

lidí. Krásná výstava Judda. Jinak je

muzeum obrovské, takže přiměřeně

úmorné. Jdeme se podívat také do

zdejšího Design shopu. Muzejní

shopy ve Vídni či Londýně se jeví

nápaditější. Po cestě ještě nahlížíme

do výlohy soukromé galerie, kde nás

ihned odchytí, odtáhnou dovnitř,

vše nám nadšeně ukazují a nabízí za

výhodné ceny. Naštěstí po chvíli pochopí,

že s námi žádné velké kšefty

nebudou. Pak jdeme pěšky na západní

stranu Manhattanu, po cestě

nakoukneme do přízemí Empire

State Building, kde opět místo obvyklých

náporů zevluje tak do 10 lidí.

Dojdeme na High Line, tj. bývalý železniční

násep upravený na vycházkovou

zónu. Pěkné. Po asi 20 nachozených

km jedeme zpátky metrem

a počet potencionálních nákaz sami

pro sebe rozšiřujeme kromě koronaviru,

všech typů žloutenky a TBC

ještě minimálně na lepru a horečku

dengue.

Čtvrtek 12. března 2020

Ráno se dozvídáme, že Trump vyhlásil

zákaz cest ze zemí Schengenu

do USA s platností od páteční půlnoci.

Očekává se v důsledku toho

i zrušení zpátečních letů do Evropy

a uzavření hranic. Přituhuje. V Českém

centru ještě společně přemítáme,

jestli dnešní zahájení výstavy

nezrušit. Ještě se uvidí. Vyrážíme do

Met pozdravit Petera Clarka z Metropolitan

Opera Archives. Chvíli

posedíme u něj v archivu, poděkujeme

za lístky, předáme nějaké materiály

a při odchodu se ptáme, jestli

hrozí, že Met přestane hrát. Protože

u nás už jsou všechna divadla zavřená.

Říká, že vůbec neví. (Později

téhož dne starosta NYC vyhlásí zrušení

akcí s účastí nad 500 lidí a uzavření

divadel na Broadway. A přestane

hrát i Met.) Jdeme do kavárny

napojit se na wi-fi a sledovat další

vývoj událostí. Aerolinky začnou na

Trumpovu restrikci reagovat. Přijde

nám sms, že Austrian Airlines zrušily

náš zpáteční let do Vídně. Infolinka

Austrian Airlines nereaguje,

přebukovat online nejde. Do toho

hrozí uzavření hranic u nás. Od teď

budeme až do soboty večera dostávat

z různých stran různé informace

Plakát k výstavě v Českém centru

New York.

www.mzm.cz

M revue

75


My a svět

Mirek Milde a Jiří Zahrádka instalují výstavu

v galerii v České národní budově.

Mike nás potom bere na večeři do

restaurace, ve které je jindy obtížné

zajistit rezervaci. Jsme tam víceméně

sami. Objednává vynikající

jídlo a víno, snaží se rozptýlit sklíčenost

a celkem se mu to daří. Stážistky

z ČC, které pracují bez nároku

na honorář a pobyt v USA si kompletně

hradí samy, musí zrušit předplacené

ubytování, zpáteční letenky

atd. a vrátit se do ČR předčasně, tedy

nejlépe ihned. Takže jsou bez nálady.

Večer nám let z Curychu do

Vídně zase zruší. Čekáme, jestli proběhne

další rebooking. V noci dohledám,

že nás přesunuli na let v pondělí

večer s Air France přes Paříž do

Vídně. Žádná zpráva k tomu už nepřijde,

dohledat se dá jen přímo na

Austrian Airlines.

typu: Držte se za každou cenu vašich

letenek, musí vás někam přebukovat.

Na vaše letenky se vykašlete, sežeňte

si hned nové. Přímé lety aktuálně

vyskočily na 69 000. Hlavně

nelétejte přes Schengen, raději přes

Moskvu nebo Istanbul. Rozhodně

ne přes Istanbul, kdyby navazující

let zrušili, co tam. Jeďte ihned na letiště

a řešte to na místě. Na letiště

nejezděte, tam je totální chaos / tam

je úplně mrtvo. Zatím vyčkáváme,

co Austrian Airlines provedou

s naším zrušeným letem. Po několika

hodinách dostaneme zprávu, že

byl proveden rebooking na let se

Swiss Air přes Curych do Vídně.

Chvíle úlevy, radujeme se. Zahájení

výstavy bylo zrušeno, ale muzikolog

a náš kamarád Mike Beckerman,

který měl zahajovat s námi, dorazí

dle původního plánu. Kolegové

z ČC operativně vymyslí, že zahájení

proběhne jako live stream. Takže

dojdeme do ČC, hodíme se do gala

a jdeme zahajovat. Na kameru.

Pátek 13. března 2020

Ráno hned kontrolujeme na Air

France, jestli lety zatím platí. Zatím

ano. Takže zjišťujeme na všech stranách,

jak se vlastně dostaneme

z Vídně k nám, když hranice s Rakouskem

jsou uzavřené. Opět dostáváme

hromadu různých informací:

Pro rodinné příslušníky může na letitě

někdo přijet. Nemůže přijet

nikdo. Když přijede, musí být automaticky

potom v karanténě. Nemusí

být v karanténě. Musíte se dostat

k hranicím nějakým vlakem/autobusem.

Nebo si vzít taxi. Kousek za

hranice by snad někdo autem zajet

mohl. Nemohl, musíte přejít pěšky -

po vzoru krále Šumavy. Atd. Přemýšlíme,

jak do aerolinek dostat informaci,

že vůbec netrváme na původním

místě doletu, tj. Vídni, ale

radši bychom doletěli do Prahy. Ale

nefungují žádné kontaktní kanály.

Infolinka Austrian Airlines hraje

valčík Na krásném modrém Dunaji.

Jura je bez nálady a opakuje „Smrt

v Benátkách, smrt v Benátkách“.

76

www.mzm.cz


Během dopoledne let s Air France

z letového plánu zase zmizí, ale

místo něj je tam jiný o něco později,

takže zatím pořád věříme. V pátek

hlavně řešíme, jak se dostat z Vídně

a pořád kontrolujeme aktuální flight

status. Oporou je nám Mirek Konvalina,

který volá na všechny světové

strany a dělá pro nás maximum. Odpoledne

se jdeme aspoň místně projít.

Muzea, divadla apod. jsou zavřená,

takže Metropolitan Museum

a Guggenheim Museum okukujeme

aspoň zvenku. Do metra už vůbec

nemáme odvahu vlézt. V Central

Parku je naštěstí pořád pěkně,

všechno začíná kvést.

média a ptají se ho na aktuální možnosti

návratu z NYC. Protože takových

zoufalců jako my je v USA celá

řada, mluví se o tom, že by se z ČR

vypravilo letadlo, v krajním případě.

To nám potvrzuje i ministr

zahraničí Petříček, který ochotně

komunikuje. Všichni společně i se

stážistkami přežíváme v ČC na

Whisky Trebitsch, čti Třebíč. Pak se

jdeme aspoň na chvíli projít po

Upper East Side a do Central Parku.

Neděle 15. března 2020

Mám budík na 5:00 hodin ráno,

v ČR je 10:00 dopoledne. Dozvídám

se, že máme přes America Tours rezervované

nové letenky přes Amsterdam

s Deltou a posléze KLM do

Prahy. Přes Moskvu už to nešlo.

Takže bychom už aspoň nemuseli

řešit štrapáci z Vídně. Na dálku ještě

řešíme rychlý převod platby za letenky

– operativně s mým tátou.

Holt jako obvykle když teče do bot,

Sobota 14. března 2020

V sobotu dopoledne dorazí sms, že

zrušili let z Paříže do Vídně, rebooking

už si máme zajistit sami. Nejbližší

možný let s Air France do

Vídně je až ve středu. Znamenalo by

to pobyt cca 26 hodin na letišti v Paříži,

což by tak nevadilo, ale horší je

nulová jistota, že nebude zrušen

i tento let. Takže se opět usazujeme

nahoře v Českém centru a zjišťujeme,

co dál. Mezitím to vypadá, že

u nás bylo nově rozhodnuto, že s vytištěným

boarding pasem může

někdo autem dojet do Vídně na letiště

za účelem vyzvednutí navrátilců.

Teď ještě jak do té Vídně. Začínáme

připouštět, že se vzdáme

možnosti rebookingu našich stávajících

letenek, protože to vypadá

jako marnost. Mirek Konvalina kontaktuje

agenturu America Tours,

kde nám ochotně zjišťují aktuální

ceny a možnosti. Šlo by to nejspíš

přes Moskvu, abychom se vyhnuli

navazujícímu letu v zemích Schengenu.

Navečer Jirku kontaktují česká

Noční Manhattan.

V Metropolitní opeře na předposledním představení

před uzavřením v důsledku epidemie.

Že bude zrušená celá sezóna 2020/2021

by v té době nejspíš nikdo nečekal.

www.mzm.cz

M revue

77


My a svět

naši zlatí rodiče přiskočí na pomoc.

Ještě že je máme. A pak už vlastně

všechno běží, žádné další zprávy

o zrušených letech nepřichází.

Kolem poledne nás přijede vyzvednout

autem portugalský manžel

české ředitelky Czech Tourismu Michaely

Claudino, která nám byla

rovněž oporou, a odveze nás na letiště.

Letadlo do Amsterdamu je

plné do posledního místa. Letíme

přes noc z neděle na pondělí.

Pondělí 16. března 2020

Na letišti v Amsterdamu máme mít

jenom cca půl hodiny, než se uzavře

gate na další let do Prahy. Naštěstí letadlo

z NYC dorazí dřív, takže naopak

ještě čekáme. Do Prahy pak letí skoro

prázdné letadlo. Po příletu mluvím po

telefonu s paní z America Tours, která

se zajímá, jak jsme dorazili. Sděluje,

že má v USA pořád dost klientů, že už

se nedá ani přes Moskvu a že letenky

vyskočily na cca 50 000 Kč. A že ten

naposledy přebukovaný let z Paříže

nakonec beztak zrušili taky. Dopravíme

se vlakem z Prahy do Břeclavi,

vyzvedneme si u Jany auto a jedeme

domů. I když bychom nemuseli, protože

USA zatím kupodivu nespadají

do rizikových oblastí, zavřeme se

doma do přísné karantény. Nikdo

neví, kterého nežádoucího kamaráda

jsme si z newyorského metra nebo

bůhví odkud přivezli. V New Yorku

se probouzelo jaro, u nás také. Jaro

s koronou.

Zahájení výstavy v Českém centru

Dílo mi z pera proudilo jako krásná řeka Volha.

Zrození a život Janáčkovy opery Káťa Kabanová

můžete zhlédnout zde:

http://www.mzm.cz/janackovo-brno-na-navsteve-v-new-yorku/

Aktuální dodatek: České centrum

New York je od začátku října otevřeno,

byť v omezeném režimu,

a pokračuje i v programu online,

včetně projektu Janáček online, pro

který jsme připravili videoprohlídku

Památníku Leoše Janáčka.Výstava je

stále v Bohemian National Hall Gallery,

nyní konečně přístupná. Metropolitní

opera ohlásila znovuotevření

až na podzim roku 2021.

Šárka Zahrádková

V letadle z New Yorku do Amsterdamu.

78

www.mzm.cz


M panorama

Náhodný nález

odhalil keltské

pohřebiště v Mořicích

Náhodný nález několika částí bronzového

bohatě zdobeného nánožníku

z mladší doby železné, který v únoru

2020 objevil s pomocí detektoru

kovů Ivo Chytil z Vrchoslavic na poli

nacházejícím se západně od obce

Mořice, odstartoval další výzkum.

Charakter nálezu nasvědčoval tomu,

že mohlo jít o narušený, mělce zahloubený

kostrový hrob. Ten se však

ani při následné ověřovací akci provedené

pracovníky Ústavu archeologické

památkové péče Brno nepodařilo

objevit.

Bronzový nánožník sestávající

z bohatě zdobených dutých polokoulí

tvořil součást ženského kroje

a byl nošen zpravidla v párech. Po

odborném laboratorním ošetření

fragmentů se zjistilo, že se skutečně

jedná o dva kusy masivních plasticky

zdobených nánožníků. Na

podzim, po sklizni, kdy to bylo

možné, se na pole badatelé vrátili.

Odborníci z Ústavu archeologické

památkové péče Brno a Moravského

zemského muzea spolu

s dobrovolníky z řad amatérských

archeologů uprostřed vytyčené

koncentrace nálezů po dohodě

s obhospodařovatelem pole provedli

kopanou sondáž. Bylo zjištěno,

že v hloubce cca 0,4 m pod

stávajícím terénem se nachází geologické

sprašové podloží, v němž

bylo možné identifikovat několik

sídlištních objektů datovaných do

pravěku. Dále byla odkryta obdélná

jáma se zaoblenými rohy,

orientovaná ve směru sever – jih,

jejíž parametry naznačovaly přítomnost

kostrového hrobu, a bylo

tedy přistoupeno k jeho exkavaci.

V hloubce cca 0,8 m od úrovně

podloží bylo skutečně dosaženo

kostry, která byla uložena na zádech

ve směru sever – jih, lebkou k severu.

Na levém předloktí se nacházel

jednoduchý bronzový náramek, na

pravé pažní kosti železný nápažník.

V oblasti torza trupu pak byl zjištěn

železný fragment, který byl až v průběhu

konzervace identifikován jako

dvojice silně zkorodovaných spon

sloužících původně k sepnutí šatu.

Velmi špatně dochované kosterní

pozůstatky náležely staršímu jedinci

mužského pohlaví ve věku přibližně

50 let.

V průběhu výzkumu se sice nepodařilo

najít původní hrob, z něhož

dvojice nánožníků mohla pocházet,

byla však jednoznačně prokázána

přítomnost dosud neznámého keltského

pohřebiště o dvou a více hrobech.

Nacházelo se na mírné vyvýšenině,

cca 100 m východně od

polohy se sídlištními laténskými nálezy.

Sídliště i pohřebiště byla využívána

dle všeho alespoň nějakou

dobu v jeden časový horizont. Od-

krytý hrob lze na základě výbavy datovat

na přelom 4. a 3. století před

Kristem.

Hana Čižmářová

(Moravské zemské muzeum)

Ivan Čižmář, Miroslav Popelka

(Ústav archeologické památkové

péče Brno, v. v. i.)

Znovuobjevené

originály kreseb

internačního

tábora Svatobořice

I každoroční revize starších sbírkových

fondů se mohou stát zdrojem

zajímavých objevů… Ať z jakýchkoliv

důvodů, stávalo se, že muzejníci

v 70.–80. letech zapsali získané

předměty do přírůstkové knihy, ale

už se k nim nevrátili, a ty zůstaly ve

II. stupni evidence v počítači nezpracované.

Jedním z takových případů

je „znovuobjevený“ přírůstek

Historického oddělení MZM č. 74

z roku 1986, obsahující soubor 78

originálních kreseb internačního tábora

ve Svatobořicích u Kyjova. Ten

byl zřízen na podzim 1942 z rozkazu

říšského ministra Karla Hermanna

Franka pro příbuzné zahraničních

www.mzm.cz

M revue

79


M panorama

i domácích odbojářů, kteří byli hromadně

pozatýkáni v rámci Akce E

(Emigranten) dne 17. září 1942.

Tábor fungoval až do dubna 1945

a za dobu existence jím prošlo přes

2 700 osob, včetně židů, kteří odtud

byli postupně převáženi do vyhlazovacích

táborů na smrt.

Autorem vzácných kreseb je významný

český pedagog, textilní výtvarník,

grafik, kreslíř a spisovatel

Josef Jaroslav Filipi (1875–1954),

který byl ve Svatobořicích uvězněn

s celou svojí rodinou z důvodu odchodu

jeho syna Bohdana do československé

zahraniční armády. Takřka

tříletý pobyt v internačním

táboře popsal pan řídící učitel Filipi

jednak v kronice „Za prkenným plotem“

(vyšla tiskem v roce 2000 jako

příloha knihy Josefa Havla „Poupata

ožehlá nenávistí“), ale také celou

řadou kreseb, zachycujících všední

život nedobrovolných obyvatel svatobořického

lágru.

(Jbre)

Děda i vnuka,

J. Wankela a K. Absolona,

představuje

obnovená expozice

Originální předměty z pozůstalostí

Karla Absolona a jeho děda, zakladatele

moravské archeologie Jindřicha

Wankela i spoustu dalších

jedinečných exponátů, které dosud

nebyly vystaveny, nově představuje

obnovená instalace výstavy věnované

těmto významným badatelům

meziválečného období umístěná

před Památníkem prof. Karla Absolona

v prvním patře Die trich -

stein ské ho paláce. Reinstalace byla

připravena letos u příležitosti připomenutí

60 let od úmrtí Karla

Absolona a jedinečným způsobem

umožňuje nahlédnout do bohatství

archivních a starých depozitárních

fondů MZM. Vůbec poprvé návštěvníci

mohou vidět část zcela

unikátního souboru archeologických

nálezů z neolitu a paleolitu

z území Francie a Belgie. Tyto artefakty

Karel Absolon nakupoval

za vysoké částky coby srovnávací

sbírky pro svůj připravovaný vědecký

ústav Anthropos. Podstatnou

část sbírky tvoří kolekce francouzského

sběratele A. de Paniaguy,

která byla z Paříže převezena v roce

1929. Celkem bylo Karlem Absolonem

za nálezy slíbeno 169.000

prvorepublikových korun (dnešní

hodnota by byla nejméně patnáctinásobná

a pohybovala by se kolem

2,5 milionu korun). Přestože právě

uhrazení této částky doprovázela

řada sporů, dnes vystavené artefakty

představují nejen úchvatný

pohled do západoevropského pravěku,

který v českých muzejních

sbírkách nemá obdobu, ale jsou

také významnou kapitolou v dějinách

moravské archeologie.

Vystaven je také výběr originálních

archiválií, publikací, předmětů

i nálezů, které zprostředkovávají

osobní pohled na Karla

Absolona a Jindřicha Wankela.

80

www.mzm.cz


scéna“ a způsoby předávání informací.

Takovou možnost nabídl

účast ní kům hravý, zajímavý a přitažlivý

program letošního Dne seniorů

ve čtvrtek 1. října. Jeho téma

se odrazilo od probíhající výstavy

o historii světských kramářských

písní Do Brna široká cesta v Dietrichsteinském

paláci. Příchozí se

mohli zúčastnit například hrané

kostýmované procházky středem

města, která na pozadí kriminálních

činů banálních i hrozných dokladovala

v praxi, jak se zprávy šířily dříve

a jakému informačnímu tlaku i metodám

čelíme dnes. Návštěvníky za

pomoci hlasu, gest, kostýmů, rekvizit

a všeho rozličného umu provedly

brněnské průvodcovské legendy

Jana Čuprová, Jan Čajník Kruba

a Petr Tlustý. V podání tohoto

osvědčeného kvarteta poté nejen senioři

mohli přihlížet originálnímu

provedení kramářských písní před

budovou muzea na Zelném trhu.

Vzhledem k protiepidemickým opatřením

už se sice někteří chránili

rouškou, ale naštěstí se vše odehrálo

Pozornost si zaslouží například

osobní dokumenty, Absolonovo vysvědčení,

pracovní deníky, archeologická

dokumentace z Dolních

Věstonic s osobními poznámkami,

příruční fotoaparát, ukázky Absolonovy

entomologické sbírky, dobové

repliky Věstonické venuše a dalších

uměleckých předmětů z doby lovců

mamutů nebo také originál filmového

pásu, zachycujícího ná vště -

vu T. G. Masaryka na světoznámém

věstonickém nalezišti. Ve vitríně věnované

Jindřichu Wankelovi zaujme

vedle jeho osobních kreseb Moravského

krasu z poloviny 19. století,

intimního deníku ze studentských

let, mikroskopu či poznámek k jeho

antropologickému výzkumu lebek

především originál lebky tzv. Prin -

cez ny z Býčí skály a moderní antropologická

rekonstrukce její podoby.

Historickou část expozice hodlají

kurátoři Centra kulturní antropologie

v Moravském zemském muzeu

dále rozšiřovat. (pk)

Kramářské písně

si vyslechli v originálním

provedení

Na vlastní oči, ale i uši porovnat, jak

se v toku času proměnila „mediální

www.mzm.cz

M revue

81


M panorama

podle plánu – uzavření muzea a zrušení

akcí pro veřejnost bylo vyhlášeno

až o dva týdny později. (red)

Foto: Archív MZM

Jako růže inspirací

pro knihu? Možná,

říká spisovatelka

Lucie Hlavinková

Nejen pro ženy přitažlivou výstavu

Jako růže. Móda zrcadlem doby

provázela i řada neméně atraktivních

doprovodných akcí – přednášky,

komentované prohlídky,

workshop… Prohlédnout si ji přišla

také brněnská spisovatelka Lucie

Hlavinková, jejíž knížka Kdo šije

u Podolské se s jejím tématem volně

propojuje. „Pozvání do Die trich -

stein ské ho paláce jsem přijala moc

ráda a nechala se provést kurátorkou

Libuší Dufkovou. Připravila výstavu

s moderními interaktivními prvky,

promyšlenou a uspořádanou pou ta -

vě i pro ty, které nezajímá jen móda,

ale zejména život našich předků,

protože jeho změny jsou právě velmi

dobře patrné na proměnách způsobu

oblekání,“ shrnula svoje zážitky

Lucie Hlavinková a dodala:

„Mám velice ráda období přelomu

19. a 20. století, ve kterém dochází

k překotným změnám ve společnosti

i myšlení lidí. I v mých dalších

knihách Apatykář a Sestry Foxovy,

odehrávajících se v této době, se

snažím čtenářům přiblížit skutečnost,

že odsud pochází mnoho vynálezů,

které dodnes používáme,

a také spousta součástí životního

stylu, považovaných dnes za normální,

a to včetně stylu oblékání.“

Na výstavě Jako růže spisovatelku

nejvíce zaujaly dětské oděvy, které

běžně na výstavách historických

oděvů k vidění nejsou, a také příklady

vesnického oblečení, které se

také ve sbírkách uchovaly vzácněji.

„Přece jenom se v rodinách po předcích

schovávaly spíše luxusní kousky

a ty obyčejné, všední připadají pozoruhodné

až nám s velkým odstupem

času,“ míní. Lucie Hlavinková

však neocenila jen samotné exponáty,

ale i celou promyšlenou instalaci:

„Výstavy v muzeích nemusí být

jen naaranžované, nic neříkající,

mrtvé kousky oděvů. Můžeme

z nich poznat, jací byli naši předchůdci,

jaký život žili a o jakém

třeba snili, když vidíme nachystanou

ručně vyšívanou výbavu. Kdo ví,

možná až budu psát svou příští

knihu, vzpomenu si na některý exponát.

Znovu ožije v příběhu a dodá

mu punc opravdovosti, malý oka -

mžik dávno ztracené obyčejnosti,

kterou mám ráda jako autorka i čtenářka

historických románů.“

(jih)

Foto: Filip Fojtík

82

www.mzm.cz


M knihovna

Nakladatelské počiny

JANTAROVÁ

STEZKA

V PROMĚNÁCH

ČASU

Ivan Čižmář, Hana

Čižmářová, Alena

Humpolová (eds.)

STŘEDO-

EVROPSKÁ

KŘIŽOVATKA:

Morava

ve 20. století

Jan Břečka (ed.)

Jantarová stezka představovala po celé období protohistorické

epochy důležitý koridor spojující severní Pobaltskou

oblast se Středomořím, a jak již název vypovídá, hlavní komoditou

na této cestě byla jantarová surovina a výrobky z ní

provedené, které tvořily protihodnotu luxusního zboží typického

pro vyspělejší Adriatickou oblast. Při sestavování

knihy se sešla celá řada rozličných zajímavých příspěvků

růz ným způsobem se problematiky dotýkajících a s ohledem

na širokou škálu témat byly tyto sestaveny do jednotlivých

tematicky či chronologicky zaměřených kapitol.

Monografie Jantarová stezka v proměnách času je dedikovaná

osobnosti a dílu PhDr. Jany Čižmářové při příležitosti

významného jubilea.

ISBN: 978-80-7028-534-3 / 2020 / 728 stran / formát 210×297 mm / pevná vazba / 1 238 Kč

Knižní podoba Průvodce novou expozicí Moravského zemského

muzea Středoevropská křižovatka: Morava ve 20. století.

Morava je zemí uprostřed Evropy, kde se kříží dopravní,

kulturní a jiné pomyslné či reálné křižovatky, sousedí s Čechami,

Slezskem, Slovenskem i Rakouskem a její dějiny jsou

s dějinami těchto zemí úzce spjaty. Expozice je koncipována

tak, aby připomenula významné osobnosti, fenomény a určitá

specifika spojená s historií Moravy. V deseti tematických

okruzích jsou sledovány politické, kulturní a sociální

dějiny této historické země, které jsou promítnuty v tomto

Průvodci.

ISBN: 978-80-7028-530-5 / 2019 / 344 stran / formát 210×297 mm / pevná vazba / 555 Kč

ČAS RYTÍŘŮ

DALEKÝCH

MOŘÍ

Hana Dvořáková,

Petr Kostrhun,

Pavel Scheufler (eds.)

Kniha fotografií z šedesátých a sedmdesátých let předminulého

století, které na svých plavbách uskutečněných v letech

1857–1879 shromáždil brněnský rodák a absolvent lékařské

fakulty na univerzitě ve Vídni Jindřich Blažej Vávra (1831–

1887). Jako lodní lékař dvakrát obeplul svět a jako přítel panovnického

rodu se účastnil několika zvláštních misí.

Počtem a pestrostí snímků získaných za pobytů na pěti kontinentech

se v jeho době nemohl pochlubit žádný jiný obyvatel

Království českého. Fotografie sestavené dle dobové

módy do alb pak spolu s dalšími předměty odkázal Františkovu,

dnes Moravskému zemskému muzeu, kde jsou součástí

sbírkového fondu Etnografického ústavu.

978-80-7028-535-0 / 2020 / 296 stran / formát 235×210 mm / pevná vazba / 580 Kč

KRÁLOVO POLE

FRANTIŠKA

KRESSY

Normalizační Brno VII

František Kressa

Pavel Paleček

Závěrečný 7. díl série Normalizační Brno Františka Kressy

přináší fotografie z 3. největší části města Brna – z Králova

Pole, v níž sídlila jediná česká veterinární univerzita i vojenská

akademie. Před rokem 1989 se ale této části říkalo

Brno V. Tento díl završuje nedokončenou sérii o bezčasí

husákovské normalizace jedinečného brněnského fotografa

Františka Kressy, který v dubnu 2019 náhle zemřel. V době

70. a 80. let ale zachytil unikátní podobu Brna a každodenní

život jeho obyvatel v sérii 20 tisíc snímků. Ty jsou

nyní uloženy v Moravském zemském muzeu v Brně a ukazují

atmosféru jakéhokoliv komunistického města ve východní

Evropě. Nejzajímavější z těchto fotografií najdou

čtenáři v závěrečném dílu jedinečné série.

ISBN: 978-80-7028-533-6 / 2020 / 384 stran / formát 115×160 mm / brožovaná vazba / 325 Kč

www.mzm.cz

M revue

83


M Chef d' oeuvre

Malíř Vítězslav Nezval

Talent je jenom jeden – ale vystřeluje

rozličnými směry. Není to nic překvapivého,

stává se to často. Básník

Vítězslav Nezval se tvůrčím způsobem

projevil nejen v literatuře, poezii,

dramatu, próze i esejistice, ale

rovněž v hudbě (složil několik písní)

a ve výtvarném umění.

Začátek jeho malířské tvorby byl

předznamenán tragicky, jak vzpomíná

ve své memoárové knize Nezvalův

celoživotní přítel, muzikolog

a hudební skladatel Jiří Svoboda;

píše, že za heydrichiády v roce 1942

měl básník strach o život, odjel

z Prahy k rodičům do Brna a potřeboval

nějak oslabit svoji úzkost:

„úžil se mi dech, špatně se mně dýchalo,

nikde jsem neměl stání, polehával

jsem na divaně a povzdychával.

Jednoho dne jsem si řekl, že

takhle to už dál nepůjde. Musím

rozhodně něco dělat. Ale co? Něco,

co vůbec nedovedu, v čem jsem naprostý

antitalent. A v čem jsem antitalent?

V malířství. Já tedy budu

malovat.“ Jiří Svoboda cituje Nezvalova

slova: „Žádné fantazie, kreslil

jsem zcela reálné věci, to, co jsem

viděl v pokoji. Židli, stůl, hodiny

atd. A bavilo mě to, i když jsem byl

trochu nešikovný. Šel jsem tedy ke

svému příteli, malíři Vlastíkovi Fialovi,

bydlel tehdy nedaleko, také

v Žabovřeskách. Fiala mě poučil

o perspektivě, barvách a o všem ostatním,

co musí malíř znát po praktické

a technické stránce.“ Malíř Bedřich

Vaníček, jiný Nezvalův přítel

(jejich společný překlad surrealistické

sbírky Paula Éluarda Veřejná

růže vydal Mánes roku 1936), po

zhlédnutí jeho obrazů řekl prý lakonicky:

„Nezval – ten umí všechno!“

Básník se ovšem o výtvarné umění

zajímal již dříve; v roce 1938 vyšel

u Borového soubor reprodukcí Jindřicha

Štyrského a Toyen, doprovázen

Nezvalovou předmluvou a verši,

věnovanými těmto autorům, po

válce opatřil Nezval předmluvami

monografie Antonína Slavíčka a Rudolfa

Kremličky.

Student, který na gymnáziu dostával

z kreslení známku pouze „dostatečnou“,

zanechal tedy i výtvarný

odkaz. A Oddělení dějin literatury

MZM tak dnes s potěšením spravuje

soubor Nezvalových obrazů: krajin,

portrétů, zátiší… převážně olejomaleb.

Realistických. A jednu surreálnou…

František Schildberger

NEZVALŮV SLON

Život je dar.

Žít je vždy nečekaný dárek.

Maličký slon

zabloudil do Pisárek.

Teď na zastávce elektriky

čeká na svůj spoj do Afriky.

A básník? Také se vrátil zpátky

ke břehu řeky Svratky.

Svůj slaměný klobouk

však zanechal na chodníku.

Svůj slaměný klobouk

zapomněl na rovníku.

(2020)

Připravili František Schildberger a Hana Kraflová,

Oddělení dějin literatury MZM

Foto: Jan Cága.

84

www.mzm.cz


PF

20

21


Moravské zemské muzeum, 2020

Hooray! Your file is uploaded and ready to be published.

Saved successfully!

Ooh no, something went wrong!