You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
MČasopisrevue
Moravského
zemského
muzea
2/2020
Výstava / Exhibition
Jízdárna Pražského hradu
Prague Castle Riding School
COMENIUS
1592—1670
Doba mezi rozumem a šílenstvím
Jan Amos Komenský a jeho svět
Between Insanity and Sanity
John Amos Comenius’ World
20. 12. 2020
——28. 3. 2021
Otevřeno
Openning hours
Denně / Daily
10.00—18.00
Více informací na
www.comenius2020.cz
Na facebooku a instagramu
#Comenius2020
Výstava se koná pod záštitou
prezidenta republiky,
pana Miloše Zemana
Záštitu nad výstavou převzalo
velvyslanectví Nizozemského
království v České republice
partneři výstavy
hlavní mediální partneři
mediální partneři
partneři Správy Pražského hradu
M úvodník
▲
Vážení přátelé a příznivci
Moravského zemského muzea,
je mi ctí, že Vás mohu i v této naše
životy hluboce zasahující době pozdravit
nad novým číslem M revue,
na jejíchž stránkách se Vás snažíme
informovat o výsledcích naší práce
a o budoucím směřování Moravského
zemského muzea. Od jara letošního
roku čelíme neviditelnému
nepříteli, který pomalu, ale nenávratně
mění vše kolem nás. Věřím
však, že toto vydání M revue budete
do svých rukou brát již v čase, kdy se
náš svět, po řadu měsíců ochromený
pandemií nemoci covid-19, bude zamýšlet
nad svým dalším směřováním
s nadějí, kterou nám dávají výsledky
usilovné práce badatelů zkoumajících
smrtící virus, dešifrujících jeho
genom a hledajících účinný lék
a vakcínu. Už minule jsem na tomto
místě připomínal, že rok vymezený
v čínském kalendáři lednem 2020
a únorem 2021 měl být rokem velké
změny, nikoliv však ve znamení neštěstí.
I proto chci doufat, že vše
zdárně překonáme a v novém roce
dokážeme navázat na to dobré, co
jsme budovali v uplynulých letech.
Kulturní instituce a s nimi rovněž
muzea jsou stále zde, připraveny přinášet
všem zájemcům poznání, ponaučení
či prosté rozptýlení od každodenních
starostí.
Na následujících stránkách si Vám
dovolujeme nabídnout podrobnější
pohled do činností Moravského
zemského muzea a jeho plánů.
Z nedávných akcí připomeňme například
pro web připravenou prezentaci
Račte vstoupit do divadla, která
přibližuje půvabný svět starých divadelních
cedulí, či bližší představení
mimořádných výstav Čas rytířů dalekých
moří. Sběratel a mecenáš Jindřich
Vávra v Pavilonu Anthropos
či Do Brna široká cesta. Kramářské
písně se světskou tematikou v Dietrichsteinském
paláci. Ty obě nám krátké
letní „nadechnutí“ umožnilo zpřístupnit
i návštěvníkům v sálech našeho
muzea a až budete číst tyto
řádky, budete si je snad už zase
v prodloužených termínech moct
přijít prohlédnout. Stejně tak jako do
Dietrichsteinského paláce dlouho
připravovanou expozici Tváří v tvář,
představující to nejzajímavější z barokního
portrétu ve sbírkách českých
a moravských paměťových institucí.
Můžete se dočíst také o řadě dalších
projektů Moravského zemského
muzea. Nechť už jejich příprava
a spuštění předcházely pandemii
a podařilo se je zahájit v letních
měsících, nebo vám je nabídneme
v rámci uvolňování vládních opatření,
ať již se tak stane v závěru letošního
či s příchodem roku nového.
Společně s Černou madonou například
absolvujete cestu na vyšetření
počítačovým tomografem ve svatoanenské
nemocnici, připomenete si
s námi 140. výročí unikátního nálezu
bohužel dnes už neexistující tzv. šipecké
čelisti neandertálského dítěte
či s kurátory Oddělení dějin hudby
MZM budete instalovat výstavu věnovanou
Leoši Janáčkovi v New
Yorku nebo znovuobnovovat tu,
která přibližuje proslulého skladatele
v jeho „Domečku“ na rohu Kounicovy
a Smetanovy. V rozhovoru vám
představíme vedoucího našeho Centra
Mendelianum dr. Jiřího Sekeráka,
společně s doc. Martinem Olivou se
zamyslíme nad záhadou „posvátné
práce“ v Krumlovském lese nebo se
ve vzpomínkách těch, jež měli tu příležitost
se s ním setkat osobně, vrátíme
k jedné z nejvýraznějších postav
historie Moravského zemského
muzea: doc. Karlu Valochovi, jemuž
jsme u příležitosti nedožitých stých
narozenin v jeskyni Kůlna odhalili
pamětní desku.
Letošní rok nás přiměl čelit mnoha
nečekaným výzvám a komplikacím.
Jsem však přesvědčený, že i Moravské
zemské muzeum a jeho pracovníci
svou činností přinesli trochu
„světla poznání, ponaučení a zábavy“
do jinak zachmuřeného světa.
Věříme, že Vás pohled do aktuální
činnosti našeho muzea zaujme
a zachováte nám i nadále Vaši přízeň
a podporu. Děkuji Vám, že jste stále
s námi a doufám, že se brzy setkáme
na některé z nově připravovaných
akcí Moravského zemského muzea.
S úctou a přáním bezvirových dnů
Jiří Mitáček
generální ředitel
1
▲
M obsah??????????
4 16
31
01 M úvodník:
Vážení přátelé a příznivci
Moravského zemského muzea
04 M téma:
Karlu Valochovi
s úctou a láskou
16 M událost:
Tváří v tvář. Aristokratický
portrét v baroku
23 M výstavy:
Do Brna širokou cestou
přibližuje kramářské písně /
K cestování v prostoru i čase
zve rytíř Dalekých moří J. Vávra
/ Račte vstoupit do divadla
(alespoň virtuálně) / (Ne)výstavy
v čase covidovém aneb
Bylo, nebylo
31 M názor:
Krumlovský les. Nejzáhadnější
jev našeho pravěku
36 M příběh:
Šipecká čelist.
Vítězství K. J. Mašky
44 M profil:
Jiří Sekerák:
Slovo genetika její objevitel,
J. G. Mendel neznal
55 M report:
Jiří Langer: Mé vzpomínky
na Ondřeje Sekoru / Zaniklý
život na Moravě získal
novou podobu / CT vyšetření
Černé madony odhalilo
červotoče
61
64
68
70
Před oponou, za oponou:
Festival mění vědu v přitažlivou
hru / Muzejníci představili
učitelům nové programy /
Archeologové v Brně debatovali
o neolitu a eneolitu /
Galerijní tramvaj vozila
Moravské zemské muzeum
Na moravském písečku:
Více Janáčka. Nová expozice
přibližuje hudebního génia
zblízka
Pod čarou:
Nesoustavné poznámky
v/o roztříštěné době
My a svět:
Jak jsme jeli do New Yorku
instalovat a zahajovat výstavu
2
www.mzm.cz
??????????
36
44 70
79 M panorama:
Náhodný nález odhalil keltské
pohřebiště v Mořicích / Znovuobjevené
originály kreseb
internačního tábora Svatobořice
/ Děda i vnuka, J. Wankela
i K. Absolona, představuje
obnovená expozice / Kramářské
písně si vyslechli v originálním
provedení / Jako růže
inspirací pro knihu? Možná,
říká spisovatelka Lucie Hlavinková
83 M knihovna:
Nakladatelské počiny
84
M Chef d´ oeuvre:
Malíř Vítězslav Nezval
OBÁLKA
1. strana
V baroku tvořily nedomyslitelnou součást
interiérů šlechtických rezidencí i městských
paláců portréty. Jejich mimořádnou kolekci
nabízí výstava Tváří v tvář v Dietrichsteinském
paláci MZM.
2. strana
Zevrubný pohled na osobnost i práci J. A. Komenského
nabízí výstava COMENIUS. Doba
mezi rozumem a šílenstvím. Jan Amos Komenský
a jeho svět, kterou připravily Kancelář
prezidenta republiky a Správa pražského
hradu spolu s Moravským zemským muzeem
do Jízdárny Pražského hradu.
3. strana
Krásný nový rok přejí čtenářům M revue
pracovníci MZM!
4. strana
Samurajská zbroj, jeden z nejatraktivnějších
exponátů výstavy Čas rytířů dalekých
moří. Sběratel a mecenáš Jindřich Vávra
v Pavilonu Anthropos MZM.
Časopis
Moravského zemského
muzea v Brně
Šéfredaktor: PhDr. Jiřina Veselá
Layout a technická redakce: Milan Mačinec
Obálka: Milan Mačinec
Fotografie: Filip Fojtík
(pokud není uvedeno jinak)
Redakční rada:
RNDr. Barbora Javorová – předsedkyně
Mgr. Jiří Mitáček, Ph.D., PhDr. Hana Dvořáková,
RNDr. Vladimír Antonín, CSc., doc. PhDr. Martin
Oliva, Ph.D., DSc., PhDr. Jaroslav Blecha,
Milan Mačinec.
Redakce: M revue, Zelný trh 6, 659 37 Brno,
e-mail: jvesela@mzm.cz
Vydává a tiskne: Moravské zemské muzeum,
Zelný trh 6, 659 37 Brno
Distribuce: neprodejné, direct mailing
Vychází dvakrát ročně
V evidenci periodického tisku pod číslem
MK ČR E 21957
www.mzm.cz
M revue
3
▲
M téma??????????
KARLU VALOCHOVI
s úctou a láskou
Rovných sta let by se na jaře roku 2020 dožil náš dlouholetý kolega,
pedagog, významný znalec paleolitu, známý, přítel, Absolonův žák, člověk
se zajímavým osudem etc.: doc. PhDr. Karel Valoch DrSc.
Jeho osobnost i celý životní příběh
napsaný na papíře nikdy nevyzní
tak, jako když jsme někde kolektivně
seděli se skleničkou vína a nezávazně
povídali. Starý pán uměl
všechny peripetie svého osudu
podat velmi pěkně, chronologicky,
pouze věci nepříjemné odbyl
máchnutím ruky. K těm nejzajímavějším
historkám patřily ty o ´starém
dědku Absolonovi´, který si
půjčil a už nikdy nevrátil deníček
s výstřižky (Valochovi se drahocenný
notýsek dostal zpět o desítky
let později při vyklízení Absolonovy
pozůstalosti v 90. letech),
nebo jak již jako tříletý hošík
správně rozpoznal, že ten bílý
kámen je paleolitický artefakt…
Některé Valochovy vyprávěnky
byly zdokumentovány Českým rozhlasem
a televizí, ale zdaleka nejde
o ty nejpovedenější. Vědecká práce
pak zůstává uchována v jeho početných
publikacích a pracovních denících,
byť jsou občas některé jeho
klikyháky k nerozluštění.
V době, kdy jsem studovala archeologii
na brněnské univerzitě, byl
stále aktivním zaměstnancem muzea.
Jednou mě zastavil na chodbě Ústavu
Anthropos a zeptal se, zda by se mi
nehodily nějaké odborné knihy, že
se jich potřebuje zbavit. Netušila
jsem, kolik mu je, vypadal stále
stejně dobře, takže ze mě naprosto
bezprostředně vypadlo: „Pane docente,
snad se nechystáte do důchodu?“
Na jeho udivený pohled
nikdy nezapomenu. Penzistou byl
v té době už několik let…
U příležitosti jeho stých narozenin,
které měly být spojeny s velkou
mezinárodní konferencí, jíž býval
sám pravidelným členem, jsme na
Ústavu Anthropos a Centru kulturní
antropologie vyvinuli iniciativu
k zachování trvalejší památky
na jeho osobu a práci. Tak, aby jeho
význam a odkaz mohla vnímat i široká
veřejnost, ne jen úzký okruh
odborníků.
To vše bylo důvodem pro instalaci
pamětní desky ve vybraném veřejném
prostoru. Na to, že se první
jednání rozběhla ´až´ v lednu tohoto
roku, podařilo se vše velmi
pružně realizovat a nebýt epidemie
koronaviru, který mimo mnoho
dalších aktivit zrušil rovněž konání
mezinárodní konference, byla by
pamětní deska slavnostně odhalena
přímo v den Valochových narozenin
15. dubna 2020.
Takto jsme se na slavnostním odhalení
desky sešli až 11. června.
Deska je umístěna v jeskyni Kůlna,
v místě, které měl docent Valoch
tak rád a jež ve spolupráci s dalšími
odborníky archeologicky prozkoumal
a proslavil bez nadsázky opravdu
po celém světě. Portrét doplňuje
4
www.mzm.cz
odlitek pěstního klínu, jednoho
z nejhezčích Valochových nálezů
v Kůlně. Symbolicky jsme Karla Valocha
přivítali zpět mezi námi, protože
v desce je ukrytá schránka
s částí jeho popela.
Osobní kontakt s člověkem, jaký
Karel Valoch bezesporu byl, nemůže
nic nahradit. Proto jsme se
rozhodli i tento materiál doplnit
o autentické zážitky těch, kteří měli
to štěstí se s ním dostávat do pravidelného
kontaktu. Obrátili jsme se
na Rudolfa Musila, posledního žijícího
kolegu K. Valocha a jeho dlouholetého
spolupracovníka, a současné
zaměstnance MZM, Valochova
prvního žáka, archeologa Martina
Olivu, a jeho posledního studenta,
Petra Nerudu, a oslovili jsme také
dlouholetého muzejníka, pamětníka
mnoha událostí, ale zejména
bývalého vedoucího Pavilonu Anthropos
Oldřicha Neužila. Všichni
zareagovali s velkým potěšením, že
mohou Karlu Valochovi vzdát hold
alespoň tímto způsobem. Žádný
z nich se ale nedržel položených
otázek… Vlastně tak mimoděk potvrdili
to, co je naznačeno v úvodu:
jsou lidé, které nejde nacpat do předem
daných škatulek, protože jsou
jim prostě malé, neboť se běžným
normám vymykají. Pěkné čtení.
Zdeňka Nerudová,
Centrum kulturní antropologie
MZM
Pamětní desku realizovala MgA. Irena Armutidis.
Foto F. Fojtík, MZM 2020
Při příležitosti nedožitých stých narozenin doc. PhDr. Karla Valocha Dr.Sc. (1920–2013), světově uznávaného
odborníka na paleolitickou archeologii a významného krasového badatele, byla 11. června 2020 v jeskyni
Kůlna v Moravském krasu slavnostně odhalena jeho pamětní deska. Deska byla realizována díky sponzorským
darům MZM, společnosti Kalcit s.r.o., rodiny a přátel. Zhotovitelkou návrhu je MgA. Irena Armutidis.
Za umožnění instalování desky v jeskyni Kůlna vděčíme Správě jeskyní ČR a Agentuře ochrany přírody a krajiny
ČR. V neposlední řadě patří dík rodině Karla Valocha.
www.mzm.cz
M revue
5
M téma??????????
Život v nečinnosti
si neuměl představit
Tyto stručné poznámky vychází z dlouhodobé spolupráce s Karlem, na
kterého mám jen ty nejlepší vzpomínky. V žádném případě nemůže však
ukázat vše, co jsme vzájemně prožili.
Oba jsme měli jednu společnou
vášeň, a to Moravský kras. Toulali
jsme se v něm jak před druhou válkou,
tak během ní, i když každý z jiného
důvodu. Mě zajímaly především
jeskyně a jejich chodby, zatímco
Karla pouze lokality s paleolitickými
nálezy. Nemyslím si však, že by tam
tehdy dělal sám nějaké větší sondy,
vedl ho tam zájem o známé paleolitické
nálezy. Bylo jen otázkou času,
kdy se setkáme. Z jeho tehdejšího vyprávění
vím, že musel bydlet ve svém
mládí buď na ulici Cejl nebo v blízkém
okolí. Vyprávěl mi totiž o stálých
půtkách dvou skupin kluků, kteří se
nazývali ´Oberceláci´ a ´Unterceláci´
(horní a spodní Cejl), do nichž se
zřejmě přes svou klidnou povahu
rovněž zapojoval. Ke které patřil
Karel, si již nevzpomínám.
Uplynula dlouhá doba, když jsme
se setkali podruhé. Zhruba ve stejnou
dobu jsme totiž oba nastoupili
do Moravského muzea, já na oddělení
geologicko-paleontologické,
kde byl tehdy vedoucím Dr. Pokorný,
a Karel na tehdejší oddělení
pro diluvium, kde byl vedoucím
Dr. Jelínek. Tehdy se nevypisovaly
konkurzy jako dnes, a tak vlastně
ani nevím, jak se Dr. Jelínek o Karlovi
dověděl a jak se tedy vlastně do
muzea dostal. Ani on a ani já jsme
ale mezitím nezměnili svůj původní
zájem, Karel o paleolit a já o geologii
a paleontologii pleistocénu.
Nejtěžší bývá pro mnoho lidí najít
smysl svého života. To se nás dvou
netýkalo. Karel byl před nástupem
do muzea zaměstnán v knihkupectví.
A pokud je mi známo, publikoval
i menší články a byl již známým
odborníkem pro paleolit. Neměl
přitom ani střední školu s maturitou.
Byl však nesmírně pracovitý
a houževnatý a podařilo se mu v relativně
krátké době dostudovat i postupně
získat titul PhDr. a DrSc
a habilitovat se na Filosofické fakultě
univerzity. Neznám nikoho jiného,
který by byl schopen v tak krátké
době během zaměstnání toto vše
zvládnout. Jedině vytrvalost však
může člověka někam přivést. A to
mu bylo při příchodu do Moravského
muzea již 32 let.
Jak Karel, tak i já jsme pracovali,
i když v odlišných odborných specializacích,
ve stejné geologické
době – v pleistocénu. Brzy jsme se
spojili a vytvořili na dlouhou dobu
spolupracující a o odborných problémech
diskutující dvojici. Oba jsme
si totiž již tehdy uvědomovali, že
nové poznatky je možné získat jen
Se svým dlouholetým kolegou profesorem
R. Musilem v muzeu v Popradu.
Foto P. Neruda, 2008
6
www.mzm.cz
Účastnící tzv. Kvartérní exkurze v Gánovcích.
Foto Archív Ústavu Anthropos
z terénního výzkumu a že pohled
z hlediska jedné discipliny neodpovídá
možnostem, které výzkum
dává. Důležitý je i plán práce, bez
něhož si člověk říká předem o neúspěch.
Nikdy jsme neměli současné
názory za definitivní. A tak začaly
tematicky široké diskuse, úvahy
a velmi úzká spolupráce, která vyústila
ve společné terénní výzkumy.
Navrhl jsem Karlovi jako první
společnou práci dokumentaci a popis
všech sprašových profilů v Brně
a v nejbližším okolí. Tím se v tomto
rozsahu ještě nikdo nezabýval a jednalo
by se o publikaci, která by do
budoucnosti zachovala znalosti
o všech mizejících odkryvech. Brněnské
okolí je přitom klasickým územím
pro studium sprašových pokryvů.
O spolupráci jsme požádali
J. Petrboka (mollusca) a Vl. Nečesaného
(uhlíky). V úvahu jsme brali
i to, že Karel by se mohl zároveň seznámit
s hlavní odbornou geologickou
terminologií a v terénu pak
s tím, jaké dedukce je možné z uložení
sedimentů získat. Karel souhlasil.
Jednotlivé schematizované profily
zakreslené v měřítku 1:100 uváděly
všechny nálezy (plže, osteologický
materiál, uhlíky, artefakty a stratigrafii
vrstev), které byly zpracovány
v samostatných kapitolách. Takto
bylo navštíveno celkem 15 lokalit,
které dnes již neexistují. Já jsem část
po části stěnu čistil a diktoval Karlovi,
co má o sedimentech napsat.
Karel moje povídání zapisoval do sešitu.
V kanceláři jsme udělali definitivní
úpravu o zjištěných faktech.
Výsledky byly publikovány jednak
v našich časopisech, jednak v zahraničí
(1955).
Přibližně v téže době navrhl Karel
archeologický výzkum v jihovýchodním
okraji Rozdrojovic, kde
povrchovým sběrem získal již dříve
četnou paleolitickou industrii. Jednalo
se pravděpodobně o jeho první
terénní výzkum většího rozsahu.
Z celkem dvanácti provedených
sond Karel zpracoval paleolitický
materiál, já se věnoval jejich popisu
a stratigrafickému začlenění jednotlivých
vrstev (publikace 1955).
Potěšeni dosavadními úspěchy
jsme se rozhodli podobně jako spraš
v Brně zpracovat také všechny stávající
sprašové odkryvy ve Vyškovské
bráně (1957).
Pak jsme obrátili svou pozornost
na Moravský kras. Šlo o jeskyni Žitného,
nacházející se v jeho střední
části poblíž Křtin. Karel se zabýval
paleolitickým osídlením lokality,
Dvořák geologickou a geografickou
pozicí, Pelíšek sedimenty, Kuchtík
uhlíky a já faunou. Jednalo se o typický
multidisciplinární přístup,
který jsme propagovali od samého
počátku naší práce (publikováno
r. 1957).
V dalších letech jsme společně
připravili řadu různě zaměřených
odborných publikací vzniklých na
základě našich terénních výzkumů
(říční terasy, spraše Červeného
kopce a mnohé další), které dokumentují
vysokou intenzitu naší spolupráce
až do roku 1965. Exkurze do
terénu tvořily tehdy její neodmyslitelnou
část.
Naším posledním společným terénním
výzkumem byla jeskyně Pod
hradem. Zatímco já jsem se zabýval
sedimenty a jejich paleontologickým
obsahem, Karel před jeskyní
prohlížel kbelík po kbelíku, a že jich
bylo požehnaně. Vždyť jen podélný
profil má 30 m a někde dosahuje až
do hloubky 5 m. Je to dodnes v naší
republice největší podélný profil
s jeskynními sedimenty s paleontologickým
obsahem. Výsledek ho ale
zklamal, předpokládal mnohem
větší počet nálezů paleolitických artefaktů
(publikace 1965).
Od roku 1965 jsme měli již samostatné
terénní výzkumy a podíleli
jsme se na nich jen zpracováním nálezů,
které přísluší naší specializaci
(Kůlna, Stránská skála atd). Jinak
však naše spolupráce pokračovala.
Oba jsme se zúčastňovali jak výzkumů
u nás, tak i v zahraniči, odborných
našich a mezinárodních
konferencí, terénních výzkumů jiných
pracovníků jak v zahraničí, tak
u nás (dlouhodobě vždy po několik
týdnů, především Německo, u nás
Dolní Věstonice aj.), a to nejrůznějšího
odborného zaměření, v podstatě
tedy všech akcí různých oborů,
které se soustředily na období pleistocénu.
V životě je to jako v podniku. Jsou
tam vztahy formální dané organizačním
řádem, a vztahy neformální.
Ty jsou pro práci každého z nás nejdůležitější.
Není jednoduché uvést
vše, co z tak úzké spolupráce, kterou
jsme oba prošli, vzniklo. Byla svým
způsobem něco výjimečného. Již jen
vzájemná diskuse z pohledu různého
www.mzm.cz
M revue
7
M téma??????????
odborného zaměření, jak o našich
plánech tak i o výzkumech a publikacích
jiných kolegů nejrůznějších
disciplin, nám přinášela stále něco
nového, jiné možnosti řešení. Mohu
říci, že oba jsme z této kooperace
měli prospěch a uvedené období je
nazapomenutelné.
Karel si život v nečinnosti nedovedl
představit. Byl ve svém oboru
úspěšným a známým, byl nadaný ve
všech směrech, věda byla jeho láskou,
které věnoval veškerý svůj čas.
Jeho největším životním úspěchem
byl výzkum jeskyně Kůlny. Karel se
v diskusi nikdy s nikým nehádal, ať
dotyčný prosazoval sebevětší pitomosti.
Ovládal umění jednat s lidmi.
Čas je přitom nejdokonalejší houba,
která odsaje případné nepříjemné
vzpomínky. Karel byl pilný a pracovitý.
Chce-li člověk něčeho dosáhnout,
nesmí zapomenout, že jeho
pracovní doba není ohraničena.
Oba jsme se řídili tím, že každý se
má přesvědčit na vlastní oči, co je
pravdivé. Teprve teď, když jsem již
starší, jsem porozuměl, kolik toho
s odchodem každého takového
přítele mizí, ale i to, že naše názory
mohou žít dál v jiných lidech. Člověku
dělá dobře, když ví, že někdo
bude pokračovat tam, kde on končí.
A to se plně Karlovi splnilo.
Rudolf Musil
Jak se vystavují
Venuše
Můj pracovní poměr v Moravském zemském muzeu skončil. Sbalil jsem
svých pět švestek a odešel do důchodu. Dveře za mnou zapadly a já
jsem byl přesvědčený, že se nikdy neotevřou. A tak jsem zamířil na Špilberk,
byl jsem přijat a nastoupil jako ostraha na Měnínskou bránu. Moje
dny dostaly opět řád a já jsem se setkával s řadou nových lidí, ale
i s těmi, které jsem znal od dávného minula.
Tehdy se to stalo. V bráně se otevřely
dveře a vešel docent Valoch. Štíhlý,
prošedivělý, bezmála devadesátník.
Ten první den jsme bránu střežili
spolu a povídali si zhruba tři hodiny.
Nazítří přišel znovu a povídali jsme
si a střežili jenom hodinu. Třetí den
jsem měl volno, a tak jsme se sešli
v Moravském zemském muzeu,
v Ústavu Anthropos, a debata pokračovala.
Vždyť už jsme se tehdy
znali víc než 40 let.
Tenkrát se zrodil ten nápad. „Pane
docente, vzpomínáte na doktorku
Hochmannovou? Než odešla do důchodu,
dohodla se s dr. Tomáškem,
tehdy šéfem výstavního oddělení, že
spolu vytvoří výstavu. Tak vznikla
Antika v československých sbírkách či
jak se to přesně jmenovalo. Myšlenka
to byla skvělá a oba spiklenci
na ní svědomitě pracovali. Všechno
by dobře dopadlo, nebýt těch velkolepých
malérů. Nejprve při skládání
z auta sklouzl a rozlomil se etruský
sarkofág. Potom spadla jedna vitrína
a rozbily se dvě antické nádoby.
Stejný osud potkal i další vitríny
a poškodily se další nádoby. Potom
se výstava otevřela a zase zavřela.
Ale pak jednoho dne byla doopravdy
hotová a byla to snad největší
a nejnáročnější výstava, kterou
Moravské muzeum ve své historii
vytvořilo.
„Co kdybychom, pane docente,
snad vůbec poprvé dali dohromady
evropskou výstavu originálů nejstaršího
umění? Věstonickou Venuši,
hlavičku ženy a sošku muže z Brna
přece máme a s profesorem Svobodou
z Archeologického ústavu se
snad dohodneme a já věřím, že
i v Praze a na Slovensku nám vyhoví.
Tedy mně by určitě nepůjčili nic, ale
vám myslím i v Rakousku a Německu.
Co vy na to, pane docente?
Já bych se postaral o bezpečnost
a snad také o peníze.“ S tím jsme se
rozešli.
Následující den dorazil docent na
Měnínskou bránu hned v 9 hodin
ráno a bylo vidět, že je až nezvykle
rozšafný. „Přemýšlel jsem o tom
dlouho do noci, Oldřichu, a jdeme
do toho. Pravda, nebude to výstava
celoevropská, ale středoevropská,
ale i to stačí. I tak doposud nikdo nic
takového neudělal.“
Následující den jsem požádal
o schůzku ing. arch. Kabeláčovou.
„Podzemní sál musí být dokonale zabezpečený
mechanicky i elektronicky.
Musíme zajistit i ozbrojenou
ostrahu a každá vitrína musí mít charakter
trezoru. Může se i obtížně stavět,
ale nesmí jít rozbít ani otevřít.“
Zhruba po týdnu mi sdělila:
„Mám firmu, která vybavuje klenotnictví
v Rusku. Takže sklo, na které
se střílelo ze samopalu. Chci od nich
ale dokonalou skleněnou konstrukci
bez pomocných kovových spojek.“
Mezitím docent Valoch sestavoval
předběžný soupis možných zápůjček.
Geograficky: Česká republika,
Slovensko, Rakousko, Německo,
Polsko a Ukrajina. Zahájil také předběžnou
sondáž pojišťoven, jak pojistit
předměty nenahraditelné a cenově
nevyčíslitelné.
8
www.mzm.cz
Potom už nadešel okamžik, kdy
záměr bylo třeba učinit oficiálním.
Setkání s tehdejším ředitelem muzea
a ekonomkou bylo až nečekaně konstruktivní.
Žádné kritické připomínky,
pár technických dotazů
a ekonomka prohlásila: „O peníze se
nebojte, já je zajistím. Takovou věc
podpoříme.“
Oficiální záštitu jsme získali od
ministra kultury a ministra zahraničních
věcí.
Protože bylo třeba, aby se pavilon
Anthropos ocitl ve zvláštním policejním
režimu, ukázalo se nezbytné
setkat se s hejtmanem Jihomoravského
kraje. I tady bylo jednání
srdečné a vstřícné.
Potom už začaly odcházet dopisy
českým, ale především zahraničním
institucím, od kterých jsme žádali
zapůjčení často toho nejhodnotnějšího,
co ve svých sbírkách mají.
Mezitím probíhala montáž mříží,
elektronického zabezpečení, upravovala
se trezorová místnost pro dočasné
uložení dovezených exponátů,
na podlahy se pokládal poměrně vysoký
červený koberec, protože náhoda
či nehoda se může vždycky stát
a měla by fatální následky. A pak už
se vyráběly vitríny, začala jejich
montáž, přicházely odpovědi na dopisy
a většinou byly kladné. Kouzlo
jména docenta Karla Valocha působilo
dokonale.
Pak jsme narazili poprvé. Willendorfskou
Venuši nedostaneme a je
to definitivní. A ani druhá špatná
zpráva na sebe nedala dlouho čekat.
Mamutí lebku zdobenou malbou
z Mežiriče nám půjčí, ale žádají takovou
finanční částku, na kterou nemáme.
Tak jsme navštívili ukrajinský
⊳
Výklad na výstavě Nejstarší umění.
Foto J. Cága 2009, MZM
Aktivní pomoc při výzkumu jeskyně Výpustek.
Foto Z. Nerudová, 2010
Na své vlastní oslavě 90. narozenin v živé
diskuzi s profesorem Gerhardem Trnkou.
Foto J. Cága 2010, MZM
www.mzm.cz
M revue
9
10
V jeskyni Kůlně při podepisování nejnovější knihy.
Foto I. Mrázková, 2012
M revue
11
M téma??????????
konzulát v Brně. Pan konzul nás
přátelsky přijal, hovořil dlouho
o vzájemných vztazích a hospodářských
obtížích, ale na výsledku to
nic nezměnilo.
Přestože to nebylo příjemné, koncepci
výstavy to nenarušilo. S blížícím
se termínem vernisáže se jen víc
a víc prodlužovala pracovní doba do
stále pozdějších večerních hodin.
V tu dobu už naši mladší kolegové
podle požadavků zapůjčujících institucí
vyjížděli do muzeí po celé střední
Evropě, někdy s ozbrojenou ochranou,
někdy se zapůjčeným speciálním
vozidlem pro převoz uměleckých
předmětů a jindy pouze vozem
Moravského zemského muzea sváželi
poklady nad jiné cennější.
Vzhledem k pracnosti montáže se
to zdálo skoro nemožné, ale nakonec
stála většina trezorových vitrín
na svém místě. Začala instalace
vlastních exponátů.
A tehdy se to stalo. V noci dorazilo
auto s venuškami z německé
Nebry. Tři tyčinky s prsy, tři drobné
ženské postavy, pojistná hodnota
každé 1 milion eur. Jdu do patra,
otevřu trezor, vyjmu kazetu, zamknu
a jdu do podzemního sálu.
Tam kazetu otevřu a místo tří figurek
jsou v ní pouze dvě. Následuje
strašný úlek. Okamžitě uzavřít budovu,
nikdo nesmí vcházet ani vycházet,
jestli se venuška nenajde, voláme
policii. Pomalu se vracím
a znovu otevírám trezor. Na polici,
snad přímo vedle místa, kde ležela
kazetka, spočívá figurka. Naprosto
neporušená. Byla to určitě moje
chyba, alespoň částečně. Možná
chyboval i někdo jiný, ale to už se
nikdy nedozvím. Těch patnáct zlých
minut však nikdy nezapomenu.
V těchto dnech byl také z funkce
odvolán dosavadní ředitel a jmenován
nový.
Blíží se vernisáž a pracuje se do
pozdního večera. Vedoucí party výstavníků,
docenta Valocha i mě
večer co večer vozí domů. Nastala
poslední noc, všechny exponáty jsou
na místě, vitríny uzavřeny, elektronika
funguje, texty a popisky rozneseny.
Přichází dobrý muž od výstavníků
a hlásí: „Já ty texty do stojanů,
které mám, nedostanu. Musím je
umístit provizorně, ale hned po vernisáži
to bude v pořádku.“
Následující den je tiskovka a vernisáž.
Docent Valoch provádí rakouské
a německé hosty. Já hejtmana a hosty
z ministerstev. Následuje koncert
operních árií, přijímáme gratulace
a pro dnešek končíme.
Následující den: Máte se ihned
dostavit k novému panu řediteli.
V dobré náladě vcházíme. „Dostal
jsem dopis od návštěvníka. Stěžuje
si na špatné rozmístění textů a mluví
o neschopnosti těch, kteří za to
nesou odpovědnost. A to jste vy dva.
Návštěvník je váš bůh. Za takovou
práci vás samozřejmě potrestám.
A nedělejte si naději, že bych vám
dal jedinou korunu odměny. Zítra
tady chci mít omluvný list pro toho
pána.“ Dopis napsal docent Valoch.
Pak přišla komise a výstava získala
cenu Gloria musaealis a ještě
další ocenění a pan ředitel pravil, že
s tím je spojena i finanční částka,
jestli ji chceme. A docent Valoch
odmítl, že nechceme, už jsme dostali
dost. A v jeho hlase nebyla ani
stopa ironie.
Oldřich Neužil
Trnitou cestou
do Anthroposu
Na stará setkávání vzpomínám vesměs nerad. Mívám pocit, že něco mělo
být jinak a že už se to nedá napravit.
Vzpomínky na Karla Valocha jsou
výjimkou. Jen díky tomu, že jsem
zarputile sledoval cíl, který kdysi
přede mne stavěl a který mé okolí
považovalo za klamný, jsem se stal
archeologem a prošel vcelku příjemnou
profesionální dráhou, jejíž přínos
ovšem budou muset posoudit
jiní. Společně jsme po léta kopali do
zadřené výhybky, až jsme ji konečně
přehodili.
Podle rodičovských představ jsem
měl v životě dělat něco praktického
(oni se ke svým mladistvým zájmům
taky nedostali), což mě však naprosto
netáhlo, takže jsem nakonec
nesměřoval nikam. Abych se stal
aspoň něčím, vyučil jsem se v Královopolské
kotlářem, a co pak s nešikovným
dělníkem, než dát ho na
průmyslovku (plus 2 roky vojny)
a pustit do života? To, co mě opravdu
bavilo, byly totiž chiméry, dostupné
jen známostmi a protekcí. Tedy, ne
že by podobné postoje neměly tehdy
pravdivé a oprávněné jádro… Tím
víc bylo ale zapotřebí někoho, kdo
něčím podobným sám prošel a kdo
by si mě na druhé straně i povšimnul.
A byl to právě Karel Valoch, kdo
se od sběratele pazourků v prostředí
brněnských německých amatérů
probíjel k archeologii přes pilu ve
Velkých Karlovicích, kde musel za
války počítat kmeny, a úvazek
v Rovnosti, kde zastával funkci účetního
bez maturity. Tu složil až čtyři
12
www.mzm.cz
Legendární fotografie: Vilém Gebauer si
s Karlem Valochem prohlížejí unikátní nález
čelisti neandrtálce.
Karel Valoch na sběrech.
roky po přijetí na odborné místo
v Diluviálním oddělení MZM, kde
pak v letech 1953 až 1956 studoval
večerní střední školu pro pracující
a teprve poté školu vysokou. Do
jeho blízkosti jsem se dostal přes
preparátora Ústavu Anthropos Viléma
Gebauera, Karlova kamaráda
a spolusběratele od dětských let.
Jeho otec se za války nechal neprozřetelně
zapsat do německého katastru,
takže Vilém musel narukovat,
dostal se s Wehrmachtem až k Moskvě,
ale během ústupu z Westerplatte
dezertoval. Před poválečným
vyháněním Němců se ukryl, na rozdíl
od Valochovy poloněmecké rodiny,
z níž dva členové nepřežili pohořelický
pochod. Gebauer byl
studnicí poměrně temných, ale o to
zajímavějších historií nejen z války,
ale i o okolnostech nejznámějších
archeologických objevů, jichž byl za
svého působení v Archeologickém
ústavu v 50. letech sám aktérem.
V muzejních laboratořích jsem
proto kromě vybírání šnečků a mikrofauny
z proplachů předváděl své
nálezy a tahal rozumy. Kontaktovat
přímo dr. Valocha jsem si z počátku
moc netroufal. Byla na něm patrná
neochota ztrácet čas něčím zbytečným,
po celý život pro něj typická,
a já jsem si před ním zas tak nezbytným
nepřipadal. Tím víc musím
ocenit, že času pak pro mě ztrácel
mnoho, dokonce mi na vojnu psal
na stroji dlouhé dopisy, které mně
pomáhaly držet se nad vodou. Dodnes
je mám schované, i když ty své
bych z jeho pozůstalosti nejraději
odstranil.
Cesta byla složitá, ale nakonec
jsem se přece jen stal jeho žákem
a následovníkem. K tomu „žákovství“
chci uvést ještě tolik: je snadnější
říct, v čem rozhodně nespočívá,
totiž v přebírání a sveřepém
www.mzm.cz
M revue
13
M téma??????????
Zleva L. Seitl, K. Valoch, J. Kovanda a J. Fridrich.
Foto archiv Ústav Anthropos MZM.
hájení názorů na tu či onu konkrétní
vědeckou otázku. Spíše jde o snahu
neustupovat více než učitel z obecných
postojů, konkrétně nenechávat
si něco autoritativně nakukat, a promýšlet
vše z různých stran bez
ohledu na možnost těžit z módních
trendů, což bylo pro Karla Valocha
jakožto vědce vždycky příznačné.
Imponovala mi taky jeho snaha
zvládnout (a dle možností i recenzovat)
veškerou důležitou literární
produkci daného oboru z celého
světa. To se mu až do 80. let 20. století
skutečně dařilo a my mladší
jsme z tohoto jeho přehledu mohli
čerpat. Dnes to už nejde, vychází
toho příliš a články se zhusta překrývají
nebo pojednávají o nepodstatných
detailech. Dalším povahovým
rysem, hodným následování, je
ochota pracovat bez velkých nářků
naplno i v bídných podmínkách
a nečekat na ty příznivější. Po vyškrtnutí
z komunistické strany měl
K. Valoch dokonce po dva roky
zákaz publikovat. Někam „ven“ ovšem
tu a tam něco propašoval a zbytek si
nechal v šuplíku na lepší časy. Zmíněnou
zahraniční literaturu nám
úspěšně opatřoval různými (též oficiálně
zapovězenými) cestami i v době,
o níž se říká, že vědeckým kontaktům
nepřála. Jistě, na světový archeologický
kongres v Nice nemohl
roku 1976 kvůli zákazu od inspektorky
na KNV ani odjet, byť tam vedl
celou sekci o starém paleolitu. Pamatuji
si, jak ho to mrzelo, ale nezačal
kvůli tomu pít jako mnoho jiných
odstrčených vědců, a nepřestal dělat
aspoň to, co bylo možné. A že toho
bylo pak ještě opravdu hodně.
Martin Oliva
Skromný, pečlivý a slušný.
Ve vědě i v životě
Můj opravdu intenzivní zážitek, kdy jsem ocenil osobnost Karla Valocha,
nastal až po několika letech naší spolupráce v Anthroposu.
Pro svoji doktorandskou práci
jsem si vybral střední paleolit, neandertálce,
a klíčovou lokalitou byla
jeskyně Kůlna, kterou kopal právě
docent Valoch. Bylo pro mne samozřejmě
nesmírně cenné, že jsem
mohl přímo s ním konzultovat některé
mně nejasné body. Postupně
jsme spolu hovořili stále častěji a logicky
jsem ho po dokončení práce
poprosil, aby si ji přečetl a sdělil mi
své kritické připomínky. Na druhý
den mi řekl, že má několik poznámek,
které by se mnou chtěl probrat.
Ve své pracovně pak vytáhl opravdu
objemný balík papírů hustě popsaných
z obou stran a začal bod po
bodu probírat moji práci. Nakonec
to trvalo asi tři dny, než jsme
všechny jeho poznámky prošli. Pro
mě spočívala síla toho zážitku jednak
v tom, že jsem viděl neuvěřitelnou
pečlivost, kterou tomu věnoval,
a zároveň mě zaujalo to, že se nespokojil
s tím, aby mi svoje připomínky
strčil do ruky, ať se s tím nějak popasuji.
Chtěl diskutovat a hlavně poslouchal
moje argumenty, zajímalo
ho, proč jsem to napsal právě takhle,
proč tvrdím to či ono. Tento postup
není, myslím, úplně obvyklý a já
jsem si tehdy uvědomil, jak důkladně
k vědě i všemu, co s ní souvisí,
přistupuje.
Jak byl skromný ve svém životě
a jak se běžně slušně choval, tak tyto
14
www.mzm.cz
svoje vlastnosti přenášel i do vědy. To
co dělal, dělal neobyčejně poctivě.
Podle mého názoru se nikdy nepokoušel
fakta jakkoli zamlžit nebo je
uzpůsobit, aby zapadala do nějaké
jeho teorie. A přitom je to tak snadné
někde něco například „opomenout“
a získat tak silnější argumenty. Myslím
si ale, že něčeho takového se pan
docent Valoch nikdy nedopustil.
Byl rovněž velmi obětavý, což bylo
vidět na tom, jak se staral o svého
syna i v době, kdy už to spíš mohlo
být naopak. Současně je pravda, že
do svého soukromého života nikoho
moc nepouštěl. Jasně odděloval privátní
a vědecký svět.
Už ke sklonku kariéry, ve svých
devadesáti, se úplně přirozeně připojil
k výzkumu před horním vchodem
jeskyně Výpustek, kterou jsem chtěl
ověřit, zda na tom místě zůstaly neporušené
sedimenty, nebo ne. Terén
je před vchodem značně upravený
a řešil jsem otázku, jak to tam kdysi
vypadalo. A pan docent tam tak stojí
a říká „Petře, to je zvláštní, já si ten
vchod takhle vůbec nepamatuju.”
Potom ještě různě chodil okolo
a brumlal si něco pro sebe. Po chvíli
se rozpomněl. „Když jsem tady byl
v roce 33 se svým bratrem Hugem,
tak my jsme koukali takhle nějak
dolů do takové malé díry.” A já mu
na to povídám: „To je výborné, že mi
to říkáte, protože teď jsem si jistý, že
tu ty původní sedimenty budou.
Abyste se mohli dívat, jak říkáte, museli
jste zjevně stát na osypovém kuželu.”
A sonda potom tohle všechno
potvrdila. Kdo jiný nám tehdy mohl
takto zprostředkovat události z doby
před druhou světovou válkou? A docent
Valoch si vše pamatoval velmi
přesně. Byly to navíc i velmi půvabné
momentky. Jako když s bratrem tajně
kopali v Býčí skále a zmrzlí se pak
hřáli venku. Okolo procházel Karel
Absolon a ptal se: „Kluci, neviděli
jste tady někoho, kdo by mi kopal
v jeskyni?” Což oni v tu chvíli samozřejmě
popřeli.
I ve vysokém věku si udržoval výbornou
kondici, i když měl nějaké
problémy se srdíčkem. Byli jsme na
jednom z posledních zájezdů ve
francouzském „ráji paleolitických
lokalit“ Les Eyzies a on mi slíbil ukázat
ještě nějaká místa, která jsem
neznal a na nichž on byl v roce 1964
při své první výpravě do Francie. Za
velmi horkého dne jsme nachodili
ohromné množství kilometrů, i já
měl dost, ale on po celou dobu ještě
dokázal poutavé vyprávět, kde byl
a co mu kdo kde ukazoval.
V kondici byl i mentálně a stále byl
ochoten se učit nové věci. Velmi brzo
začal například používat výpočetní
techniku. Uměl pracovat na počítačích
v několika systémech. Jednou,
to už mu bylo asi dvaadevadesát,
chtěl psát svému mladšímu kolegovi
do Německa a pořád přemýšlel, kam
mu ten dopis poslat. „Proč mu nenapíšete
email“, zeptal jsem se. A on na
to: „No, protože ten dědek stará ho
nepoužívá a používat neumí.”
Petr Neruda
Generální ředitel MZM s neteří K. Valocha
paní Marií Valeskou, při slavnostním aktu
odhalení pamětní desky.
Foto F. Fojtík, MZM 2020.
Karel Valoch se synem na udělení Ceny
Jihomoravského kraje v roce 2011.
Foto J. Cága.
www.mzm.cz
M revue
15
▲
M událost
TVÁŘÍ V TVÁŘ.
Aristokratický portrét
v baroku
Dějinné události jsou jen částí historie. Tu další, neméně důležitou,
tvoří také osobnosti. A to nejen ty, které vnímáme jako hybatele
kol lidských osudů. Spadají sem i ti, jejich činy možná byly opomenuty
nebo nebyly tak důležité, ale kteří přesto jako my všichni
zanechali větší či menší otisk v toku dějin. Pokud to protiepidemická
opatření již dovolila, jejich podobu si můžete nyní připomenout
na mimořádné výstavě MZM v Dietrichsteinském paláci
Tváří v tvář.
V období baroka tvořily portréty
nedomyslitelnou součást interiérů
šlechtických rezidencí i městských
paláců. Také dnes se s nimi setkáváme
při prohlídkách hradů
a zámků, při návštěvách muzeí
a galerií. Co však tato díla sdělují
dnešnímu divákovi? Většina z nás
se zaměří na podobu zachycené
osobnosti, dokážeme ocenit malířský
přednes, živost provedení, propracované
detaily. V době svého
vzniku však měla každá podobizna
svou funkci a specifickou informační
hodnotu. A právě tomuto
aspektu portrétní tvorby se výstava
Tváří v tvář věnuje. Navazuje tak
na publikaci Tváří v tvář: Barokní
portrét v zemích Koruny české
(eds. Zuzana Macurová – Lenka
Stolárová – Vít Vlnas), kterou vydalo
Moravské zemské muzeum
před třemi lety. Oproti knize jsou
však na výstavě prezentována
především díla spjatá s moravským
prostředím – autorstvím, vlastnictvím
a zejména osobou portrétovaného.
„Při výběru jednotlivých děl
pro mne nebyla důležitá ani tak
umělecká kvalita, ale spíš společenská
funkce díla. Pokusila jsem se
sestavit kolekci, která reprezentativně
představí širokou a pestrou
škálu barokního šlechtického portrétu,
a to nejen po stránce formální,
ale zejména významové,“
vysvětluje kurátorka výstavy Zuzana
Macurová z MZM.
16
www.mzm.cz
Císař Karel VI. a císařovna Alžběta Kristýna, Matthäus Donner – okruh, po 1737, patinovaná sádra,
Národní památkový ústav, státní zámek Vizovice.
Panovníci na štítu
V českých zemích se začaly šlechtické
podobizny výrazněji prosazovat
od 16. století. Z počátku se uplatnily
zejména ve větších cyklech –
tzv. portrétních galeriích. Tyto obrazové
soubory zachycovaly významné
členy rodu, a to nejen ty žijící,
ale i zemřelé, symbolicky tak
prezentovaly starobylost a kontinuitu
rodu a jeho ukotvenost ve stavovské
společnosti. V průběhu 17.
a 18. století se však škála portrétních
typů výrazně rozšířila. Aristokraté
se dávali zpodobovat v různých životních
etapách, s rozličnými atributy
odkazujícími nejen na jejich
postavení, ale i zájmy a záliby, prostor
dostaly uvolněnější a živější podobizny.
Šlechta se dokonce po
vzoru francouzského dvora nechávala
portrétovat v alegorizujících
kostýmech. Častější byly rovněž
portréty dětí. Všechny tyto typy jsou
na výstavě zastoupeny.
Výstavu zahajují ukázky panovnického
portrétu. Podobizny vladaře
a členů jeho rodiny tvořily zcela běžnou
a samozřejmou součást uměleckého
mobiliáře šlechtických venkovských
zámků i městských paláců.
„Panovnický dvůr totiž hrál v životě
barokní aristokracie zásadní roli.
Vztahy s Vídní ovlivňovaly společenské
postavení, kariérní možnosti
i prestiž konkrétního jednotlivce,
a tím i celého jeho rodu. Podobizny
členů habsburského rodu nacházející
se v aristokratických sídlech tak
symbolizovaly loajalitu a vztah k vládnoucí
dynastii. Tyto malby však zároveň
sloužily jako vzor, který šlechta
následovala ve své vlastní vizuální reprezentaci,“
upřesňuje Zuzana Macurová.
Na přehlídce jsou zastoupeni habsburští
panovníci od Leopolda I. po
www.mzm.cz
M revue
17
M událost
Maxmilián Oldřich z Kounic, Hyacinthe Rigaud, 1698, olej, plátno, Národní památkový ústav, zámek Slavkov.
18
www.mzm.cz
Maxmilián Oldřich a Marie Eleonora z Kounic,
Nicolaes Maes a dílna, kol. 1687, olej,
plátno, Národní památkový ústav, zámek
Slavkov.
Karel Jan Nepomuk a Marie Josefa z Liechtensteinu,
August Friedrich Oelenhainz –
dílna, kol. 1775, olej, plátno, Národní památkový
ústav, státní zámek Milotice.
Josefa II. Vedle malovaných portrétů
jsou zde prezentovány i exkluzivní
ukázky sochařské produkce – mramorové
reliéfy císaře Josefa I.
a jeho ženy Amálie Vilemíny zapůjčené
z Moravské galerie a busty
Karla VI. a Alžběty Kristýny vyhotovené
v okruhu vlivného vídeňského
akademického sochaře a medailéra
Matthäuse Donnera. Poměrně unikátní
jsou rovněž tři štíty z Národního
muzea s portréty císařů a českých
králů Leopolda I., Josefa I. a Karla VI.
Tato díla představují jedinečnou autentickou
památku na korunovaci
Karla VI. a jeho manželky Alžběty
Kristýny v Praze na podzim roku
1723. Štíty patrně tvořily součást
slavnostní výzdoby. Po skončení korunovačních
slavností je získal majitel
panství Bítov – Maxmilián Arnošt
II. Jankovský z Vlašimi, jenž působil
ve dvorských službách všech tří vyobrazených
panovníků.
V životní velikosti
V druhé, největší výstavní místnosti
jsou představeny základní typy aristokratického
portrétu – podobizny
mající diváka obeznámit se specifickým
postavením zobrazené osoby,
jejími funkcemi, zásluhami, případně
zájmy a zálibami i konvenčně
pojaté malby.
Tím nejreprezentativnějším a nejvznešenějším
typem byla bezpochyby
celofigurová podobizna v životní
velikosti. „Tento typ máme na
výstavě zastoupen rozměrným portrétem
Maxmiliána Oldřicha z Kounic,
zapůjčeným ze zámku ve Slavkově.
Jedním z výrazných atributů
www.mzm.cz
M revue
19
M událost
Jan Adam z Questenbergu, Nicolas de Largilliére (?), kol.
1698, olej, plátno, Národní památkový ústav, státní zámek
Jaroměřice nad Rokytnou.
Jan Antonín z Questenbergu jako Merkur, Jan de Herdt, po
1662, olej, plátno, Národní památkový ústav, státní zámek
Jaroměřice nad Rokytnou.
na tomto plátně je ceremoniální
hejtmanský meč opřený o stůl. Maxmilián
Oldřich zastával nejvyšší
zemský úřad od roku 1720 až do své
smrti roku 1746. Během šestadvaceti
let v této funkci reformoval moravskou
daňovou soustavu, podporoval
rozvoj obchodu, vybudoval
císařskou cestu mezi Brnem a Olomoucí.
Byl rovněž iniciátorem přestavby
Zemského domu v Brně.
Maxmilián Oldřich z Kounic je zde
prezentován ještě jednou podobiznou
– menším plátnem, na kterém je zachycen
jako dvacetiletý mladík.
Malbu si hrabě pořídil během své
kavalírské cesty v ateliéru pařížského
malíře Hyacintha Rigauda,
nejvýznamnějšího a nejvyhledávanějšího
portrétisty francouzského
královského dvora Ludvíka XIV.
Právě díla, která si aristokraté přivezli
ze studijních cest, případně zahraničních
misí spojených s působením
v diplomatických službách
habsburské monarchie, náleží mezi
nejzajímavější a nejkvalitnější ukázky
portrétní malby,“ vysvětluje Zuzana
Macurová. Řada těchto obrazů totiž
vznikla v ateliérech význačných portrétistů
v předních uměleckých centrech
Evropy. Na výstavě tak lze
vidět například protějškové podobizny
Aloise Arnošta Podstatského
z Lichtensteinu a jeho manželky Josefy,
které vyhotovil dvorní malíř
bavorského kurfiřta, Georg Desmarées,
nebo třeba portrét Dominika
Ondřeje z Kounic od vyhledávaného,
původem vlámského portrétisty
Jacoba Ferdinanda Voeta, usazeného
v Římě. Tento portrét,
malovaný během Kounicova několikaměsíčního
pobytu ve věčném
městě, reprezentuje intimnější polohu
aristokratických podobizen.
Dominik Ondřej z Kounic, potomek
starého moravského rodu, náležel
k nejvýraznějším osobnostem
střední Evropy konce 17. a začátku
18. století. „I proto jsme mu na výstavě
věnovali trochu více prostoru.
Tento diplomat, tajný rada a říšský
vicekancléř se nechal během života
portrétovat opakovaně, stejně jako
další členové jeho rodu. On sám je
na výstavě zastoupen hned několika
portréty z různých období života.
Kromě dvou maleb jsou k vidění
i ukázky několika grafických portrétů.
Seznámit se můžete i s Kounicovou
manželkou Marií Eleonorou rozená
ze Šternberka a třemi z jeho
20
www.mzm.cz
dětí – Karlem Františkem, Maxmiliánem
Oldřichem a Marií Eleonorou,“
říká kurátorka.
Dětské portréty
mnohdy zůstaly jedinou
památkou
Právě dětský portrét je dalším ze
specifických typů. K jeho výraznějšímu
prosazování dochází ve druhé
polovině 17. století. I v tomto žánru
se záhy uplatnily rozmanité obrazové
typy – reprezentativní podobizny
představující děti jako pokračovatele
rodové slávy a společenského
postavení, malby upomínající na
konkrétní životní události, intimněji
laděné podobizny, skupinové portréty
sourozenců, případně i posmrtné
podobizny mající památeční
funkci. V období raného novověku
se totiž dospělosti dožila přibližně
polovina narozených dětí. Nejkritičtější
byly zejména první týdny po
porodu, ale i poté dětem hrozila
řada fatálních nemocí a jiných nebezpečí.
Mnohé portréty tak brzy po
vyhotovení změnily svou funkci –
z děl oslavujících život a pokračování
rodu se staly památky na zemřelé
potomky. To je patrně i případ
portrétu Marie Terezie z Dietrichsteinu,
který zapůjčilo Regionální
muzeum v Mikulově. Na obraze je
zachyceno asi šestileté děvčátko
s pejskem. Z archivních pramenů
víme, že Marie Terezie zemřela
v sedmi letech, její portrét se tak
záhy stal upomínkou na jeden předčasně
skončený lidský život. Ostatní
prezentované dětské podobizny jsou
však již o poznání veselejší a hravější,
jako například dvojportrét
Karla Jana Nepomuka a Marie Josefy
z Liechtensteinu z dílny Augusta
Friedricha Oelenhainze, vy-
Instalaci výstavy Tváří v tvář tentokrát předcházelo
náročné vybalovaní jednotlivých
obrazů a plastik, které se do Moravského
zemského muzea svážely z mnoha míst.
www.mzm.cz
M revue
21
M událost
hledávaného portrétisty vídeňské
aristokracie.
A jistá hravost je charakteristická
i pro poslední typ podobizen – alegorizující
a kostýmové portréty.
Tento fenomén se ve střední Evropě
objevuje po polovině 17. století.
Z francouzského prostředí se uplatnil
typ Portrait historié, kdy se nechávali
příslušníci aristokracie vypodobňovat
v antikizujících kostýmech
historických a mytologických postav.
Prostřednictvím těchto alegorických
podobizen dochází ke ztotožnění
portrétované osoby a postavy,
kterou představuje, a tím i k symbolickému
„přenosu“ vlastností, ctností
a hrdinských činů. Výstavě v tomto
ohledu dominuje podobizna Jana
Antonína z Questenbergu, majitele
zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou,
který je na rozměrném plátně
zachycen jako posel bohů Merkur.
Pozoruhodné jsou i tři drobnější
práce zapůjčené z Hrádku u Nechanic,
na nichž jsou členové habsburské
dynastie oděni v divadelních
kostýmech z operních a baletních
představení, která se hrála na vídeňském
dvoře císaře Leopolda I. Zájem
o stylizovaný portrét přetrval do
pozdního 18. století. Postupem času
však klesal význam alegorického
podtextu a z kostýmovaných portrétů
se stala spíše módní, do značné
míry konvenční záležitost.
(red)
Foto: Archív MZM a Filip Fojtík
Celkem je na výstavě prezentováno čtyřicet tři podobizen z moravských
a českých sbírek. Hlavní okruhy jsou navíc doplněny ukázkami miniaturní
malby a grafické produkce.
Díla na výstavu zapůjčili Národní muzeum, Moravská galerie v Brně,
Městské muzeum a galerie v Poličce, Regionální muzeum v Mikulově,
paní Mercedes Dietrichstein. Nejvíce děl však pochází ze sbírek Národního
památkového ústavu, konkrétně z třinácti hradů a zámků, které
tato instituce spravuje.
Výstava potrvá do 14. března 2021.
Císařovna Klaudie Felicitas v kostýmu vestálky Klaudie Kvinty, Jan
Thomas a dílna, po 1674 olej, dřevo, Národní památkový ústav,
státní zámek Hrádek u Nechanic.
Císařovna Eleonora Gonzaga-Nevers v kostýmu Minervy, Jan Thomas
a dílna, po 1674, olej, dřevo, Národní památkový ústav, státní
zámek Hrádek u Nechanic.
22
www.mzm.cz
M výstavy
▲
Do Brna široká cesta
přibližuje kramářské písně
Lidská zvědavost, někdy kořeněná trochou zlomyslnosti i touhou popást
se na cizím neštěstí, zůstává neměnná, co svět světem stojí. Co
se vyvíjí, jsou „kanály“, kterými potřebné informace proudí… A zatímco
naše prababičky a pradědové sice bulvár v dnešní podobě či sociální
sítě neznali, jejich roli jim suplovaly kramářské písně.
Ty se světskou tematikou představuje
nová výstava Moravského zemského
muzea Do Brna široká cesta,
která byla zahájena počátkem září
2020 a kterou lze zhlédnout do 7.
března 2021 v Dietrichsteinském
paláci. Jarmareční písně jsou tu prezentovány
z několika úhlů pohledu,
pro doplnění nechybí ani trojrozměrné
exponáty. Vystavované předměty
i texty jsou provázané s městem
Brnem a oblastí Moravy.
O bližší představení výstavy jsme
poprosili hlavní kurátorku Janu Polákovou
z Etnografického ústavu MZM.
Jak se realizuje projekt, na kterém
se podílí čtyři velké instituce?
Výstava je jedním z výstupů projektu
NAKI Ministerstva kultury ČR
Kramářské tisky z brněnských historických
fondů. Ten začal v roce 2018
a končit bude v roce 2022. Moravské
zemské muzeum na něm spolupracuje
s Ústavem českého jazyka Fi -
lozofické fakulty Masarykovy uni -
verzity, brněnským detašovaným
pra covištěm Etnologického ústavu
Akademie věd ČR a Moravskou
zemskou knihovnou v Brně. V týmu
jsem byla jediná, kdo měl nějaké
zkušenosti s tvorbou výstavy. Na začátku
se jejích příprav kolegové trochu
obávali, ale po předložení libreta
se práce hladce rozjela. Každý přispěl
do výstavy svým pohledem na
téma, díky čemuž jsme mohli představit
kramářské písně z úhlů, které
zatím zůstávaly široké veřejnosti
skryté, např. jejich hudební, jazyková
nebo grafická stránka. Logicky
jednotliví tvůrci dodali texty s diametrálně
odlišným stylem a roz -
sahem a na mně pak bylo vše sjednotit,
usměrnit a „přeložit“ do
běžného vyjadřovacího jazyka tak,
aby zůstala zachováná odbornost, ale
zároveň jsme návštěvníky neunudili
detaily nebo pro ně neznámými
pojmy.
Bylo zapotřebí kompromisů?
Od hlavního koordinátora projektu
jsem dostala právo veta. Nicméně
k nějakému razantnímu prosazování
vlastní vůle jsem nemusela
přistoupit. Vždy jsme se vzájemně
poslouchali, pracovali se všemi návrhy
a vybírali ty po všech stránkách
nejvhodnější. Nenazvala bych to
kompromisem, myslím, že všichni
byli s dohodnutou finální verzí spokojení.
Pro někoho je možná práce
v kolektivu náročná, protože čím víc
lidí, tím víc myšlenek a nápadů. Mně
se ale s kolegy pracovalo fantasticky.
Nemůžu však pominout ani spolupráci
dalších oddělení našeho muzea.
Kromě konzultací nad některými tématy
a zapůjčení trojrozměrných
předmětů jsem poskytla také prvotní
nápady pro vytvoření doprovodných
programů a aktivit, které jsou hodně
zaměřené na současnost. Kramářské
tisky se světskou tematikou je možné
srovnat s dnešním bulvárem, a to poskytuje
dost široké pole působnosti.
Jaká byla cesta mezi prvotní myšlenkou
a konečným přestřižením
červené pásky u výstavy?
Docela dlouhá a široká, protože
příprava výstavy je jen jedním z mno -
ha výstupů. A protože všichni na
projektu pracujeme jen malou částí
úvazku, zahájili jsme práce už na začátku
roku 2019. S takovým náskokem
má člověk pořád pocit, že času
je dost, ale musí se hodně hlídat, aby
ho pak někde nehledal. Náročné
bylo vyhledávání trojrozměrných
předmětů, které máme vypůjčené
www.mzm.cz
M revue
23
M výstavy
Hlavní autorka výstavy Jana Poláková
a generální ředitel MZM Jiří Mitáček při
verni sáži výstavy.
z mnoha paměťových i soukromých
organizací. K výstavě jsme vydali
také katalog opatřený odbornými
texty a částí, která blíže popisuje
dvacet pět vybraných exponátů.
Mezi konkrétními předměty ve výstavě
najdeme nejen tiskařský lis,
ale také například krinolínu nebo
dokonce řeznický špalek. Jakou
mají souvislost s písněmi?
Tiskařský lis je nejspíš jasný, bez
něj by spousta písní ani nevznikla.
O krinolíně a dalších módních
výstřel cích, jejich nepraktičnosti
a schopnosti zničit své majitelky finančně
i fyzicky vzniklo až překvapivé
množství textů a písní. Zdánlivě
nesouvisející řeznický špalek
propojuje ukázky textů o těžkém životě
řezníků, kteří musí vykoupit
zvíře na porážku celé, ale kosti už
nikdo kupovat nechce, s tragickou
čtyřnásobnou vraždou. Skutečně se
odehrála v jedné obci na Vyškovsku
v roce 1850 a dodnes tam o ní lidé
vědí.
Co jste při tvorbě výstavy musela
oželet?
Mít větší prostory a víc peněz, určitě
bychom dokázali vymyslet spoustu
dalších témat. Ale to zná asi každý
autor výstavy. První fáze „co tam mám
dát?“ se v závěru mění na otázku „co
mám vyhodit, když je všechno důležité
a zajímavé?“ Nicméně chybí mi ve
výstavě zmínka o tzv. míchanicích.
Byly to texty typu „Jeruzalém velké
město, Loučná Hora malá ves“. Někteří
podobný text určitě znají z písně
Evy Pilarové „Kočka není pes“. Jenže
ať jsem se snažila sebevíc, nenašla
jsem pro míchanice vhodné umístění
v rámci celé výstavy. Zajímavé a ne
příliš známé téma je také např. cenzura.
To sice taky ve výstavě o kramářských
písních se světskou tematikou
chybí, ale máme ještě šanci je zařadit
do výstavy o tiscích s duchovní tematikou,
plánované na rok 2022.
Jak vás osobně obohatila práce na
kramářských písních?
Pohled na život předků bývá
vždycky ovlivněný vlastními zkušenostmi.
Tisk je úžasné médium, kde
se jednou provždy něco zakonzervuje.
Na jednu stranu je to skvělé,
protože nám tak zůstanou zachované
určité informace. Na druhou
stranu je jejich interpretace někdy
hodně složitá, ne-li přímo nemožná.
Přiznávám se otevřeně, že před zahájením
projektu jsem neměla představu,
co můžu v kramářských tiscích
a písních najít. Při přípravě
výstavy jsme si rozdělili témata ke
zpracování. Na mně zbylo téma
s pracovním názvem novoty a novinky.
Upřímnou hrůzu z neznámého
brzy nahradilo nadšení, kolik
informací může etnolog v kramářských
písních objevit.
Můžete být konkrétní? Co vás překvapilo?
A pobavilo?
Například krásné texty o zavádění
a užitečnosti hospodářských
plodin. V písni o „zemských jabkách“
neboli bramborách jsem
našla 22 receptů, jak se brambory
upravovaly nebo využívaly v domácnosti.
Vtipné byly třeba stížnosti,
jak bylo dřív dobře a všichni
byli slušní, a jak je dnešní mládež
zkažená. Podobné názory starší
generace na mladší se asi táhnou
historií, co je lidstvo lidstvem. Vzhledem
k tomu, že jsem se s kramářskými
tisky dříve neseznamovala
Mezi nejoblíbenější patřily tzv. morytáty,
příběhy s děsivým obsahem, nejvíce zaměřené
na vraždy.
24
www.mzm.cz
Ukázka instalace tzv. špalíčků, které si
z jednotlivých písní vytvářeli jejich majitelé.
nějak podrobně, bylo pro mě vlastně
celé téma nové.
Trochu z jiného soudku. Nejsme
asi jediné, kdo se těší na otevření
stálé etnografické expozice v Paláci
šlechtičen. Jaká je vaše úloha v přípravě
této expozice?
Do přípravy expozice jsem naskočila
v době, kdy byl hotový scénář.
Jako kurátorka několika částí sbírky
jsem aktualizovala texty a výběr sbírkových
předmětů. Všechny musí
projít restaurátorským zásahem
nebo minimálně konzervací, takže
hodně konzultuji s naší restaurátorkou,
ale i s kolegy z jiných muzeí, kteří
mají zkušenosti s podobnou prací.
Kde berete inspiraci pro práci?
Kdo mě zná, ví, že hodně mluvím.
Ale já se snažím také hodně poslouchat.
Obzvlášť starší a zkušenější kolegy.
Ale inspirace k určitým tématům
přichází tak nějak sama. Někde
něco uslyším nebo si přečtu, uložím
do paměti a příležitostně opráším.
Jaké muzeum, expozice či konkrétní
výstava vám přijde hodná následování?
Co vás v oblasti výstavnictví
v poslední době nejvíce zaujalo?
Tak toto je moje Achillova pata.
Moc do jiných muzeí nechodím
a témata si hodně vybírám. Baví mě
technická muzea a architektura.
Chystám se na výstavu o Adolfovi
Loosovi, ta mě opravdu láká. Minulý
rok jsem viděla v Uměleckoprůmyslovém
muzeu výstavu Šílený hedvábník.
Její instalace, obsah i doprovodný
dokument byly vynikající.
Letos jsem byla pracovně ve vyškovském
muzeu a tam měli výstavu
oholubech aholubí poště. Nebyla
velká ani zvláštní svojí instalací, ale
plná zajímavých a neznámých informací.
Práce v muzeu zahrnuje především
práci se sbírkami. Máte vůbec prostor
opustit zdi muzea a vyrazit do
terénu?
Ano, práce se sbírkami je významná
složka mé práce. Já se ale
zaměřuji na zvykosloví a tam je prostoru
pro terénní výzkum pořád dostatek.
Pravda, není to na dlouhodobý
pobyt, ale zúčastněné pozorování
je víc než žádoucí. Nedávno
jsem pomáhala při obnově obchůzky
Lucek v Miloticích na Kyjovsku,
tak se na ni moc těším, i když
výzkum vánočních zvyků není
vždycky zrovna komfortní. Moje oblíbená
metoda je oral history, velmi
zjednodušeně řečeno rozhovory
s respondenty. A to byl taky základ
výzkumu mezi českými Řeky. Jde
o dlouhodobou spolupráci s brněnským
nadačním fondem Hellenika.
V roce 2018 jsme výstavou a filmem
představili Řeky na českém území
od 2. poloviny 20. století do současnosti.
Oslovili jsme několik více -
generačních rodin a ptali jsme se
nejen na životní osudy, ale také na
jejich názory na etnickou identitu,
potřebu udržování menšinové kultury
nebo předávání rodinné a komunitní
paměti. Letos jsme vydali
publikaci, která obsahuje vedle
stručného historicko-etnologického
přehledu také přepisy rozhovorů
s většinou respondentů.
Zdeňka Pitrunová
Foto: Filip Fojtík, MZM
Ludvík Běťák při přednesu kratochvílné
písně o Lenorce v rámci vernisáže výstavy.
www.mzm.cz
M revue
25
▲
M výstavy
K cestování v prostoru i čase
zve rytíř Dalekých moří J. Vávra
Cestovat se dá nejen po cizokrajných místech. Cestovat se dá také
v čase. A ačkoliv poslední měsíce vzhledem k pandemické hrozbě covidu-19
výpravám za hranice nepřejí, možnost obou variant „přesunu“
nabízí od července návštěvníkům výstava Čas rytířů dalekých moří v Pavilonu
Anthropos MZM, která představuje výjimečného sběratele, mecenáše
a cestovatele Jindřicha Vávru.
Právě on totiž mimo jiné patřil
k vůbec prvním tuzemcům, kteří ze
svých cest přiváželi jak zajímavé suvenýry,
tak rovněž fotografické doklady
svého putování. A jeho
snímky nám dnes umožňují nejen
nahlédnout s mírnou nostalgií do
exotických končin, ale také porovnávat,
jak se za uplynulá desetiletí
proměnily. Prezentace Vávrovy fotografické
kolekce v takovém rozsahu
veřejnosti je navíc historickou premiérou.
Brněnský rodák Jindřich Vávra
(1831–1887) byl významnou osobností
rakouského veřejného života
i mužem mnoha nadání a zájmů. Již
od mládí se nadšeně věnoval především
přírodovědě, botanika se mu
stala láskou na celý život a tvořila
pomyslnou „červenou nit“ procházející
jeho četnými aktivitami. Poté,
co vystudoval medicínu, nastoupil
jako lodní lékař k námořnictvu.
Služba na lodích c. k. monarchie ho
dovedla do nejrůznějších míst po
celém světě, kde si vždy vyšetřil
chvilku pro sběr rostlin. „Svými odbornými
znalostmi a svým zájmem
o botaniku upoutal také pozornost
bratra rakouského císaře Františka
Josefa I. arcivévody Ferdinanda
Maxmiliána. Později proto doprovázel
jako lodní lékař členy panovnického
rodu při jejich cestách po
světě. Kromě botanického materiálu
dovážel i exotické předměty, mince
a hlavně fotografické záběry navštívených
lokalit včetně lidí, které pro
počínající rozvoj turistiky zhotovovaly
tamní ateliéry. Jeho ´fotografické
sběry´ z cest 1865–1879 jsou
zcela mimořádné a na výstavě v Pavilonu
Anthropos jsou prezentovány
jako celek vůbec poprvé,“ říká jedna
z kurátorek výstavy, ředitelka Historického
muzea a vedoucí Etnografického
ústavu MZM Hana Dvo-
Záběr z vernisáže, při níž spoluautoři Hana
Dvořáková a Petr Kostrhun představili doprovodné
publikace k výstavě.
26
www.mzm.cz
Kompletní samurajská zbroj s kufrem. Železo,
kůže, lak, dřevo, bavlna, samet. Japonsko, přelom
18. a 19. století. Sbírky Národního muzea –
Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických
kultur.
Model řadové lodi SMS Kaiser, která bojovala podobně jako Novara v bitvě u Lisu.
Sbírky Národního technického muzea v Praze.
řáková. K nejpůsobivějším patří
snímky z východní a jihovýchodní
Asie, z Austrálie či ze severní Afriky.
Vedle řady anonymních děl zahrnuje
Vávrova sbírka uložená
v šesti albech v Etnografickém ústavu
MZM také albuminové pozitivy
z éry mokrého kolodiového
procesu od fotografů světové proslulosti,
jako byli Samuel Bourne a Wilhelm
Burger.
Výběr z těchto sběrů doplněný
o osobní předměty J. Vávry mohou
návštěvníci výstavy zhlédnout v Pavilonu
Anthropos do 24. ledna 2021.
Přitažlivě instalovaná expozice nabízí
řadu atraktivních předmětů od
umně vyrobených lžic ze schránek
loděnky ze Samoy po kompletní
zbroj japonského samuraje včetně
kufru pro uložení. Předměty pocházejí
z fondů MZM, Národního technického
muzea, Moravské galerie
v Brně, Muzea města Brna a Archívu
města Brna, odkud byly pro potřeby
výstavy zapůjčeny. Novinku tvoří
rovněž exotika z Vávrovy sbírky,
Výjimečná publikace
i výukový program pro školáky
která jsou dnes uložena v Náprstkově
muzeu, odkud byla pro brněnskou
instalaci zapůjčena. Výstava tak
dokládá i kolegiální spolupráci těchto
dvou institucí. Zvláštní poděkování
patří také paní Marii Laudátové,
opatrovnici památky Jindřicha
Vávry.
(jih)
Foto: Filip Fojtík, MZM
Při vernisáži výstavy se uskutečnil také křest výjimečné publikace Jindřich
Vávra. Sběratel a mecenáš, která je dílem týmu špičkových badatelů,
z nichž každý se věnuje Vávrovu odkazu z pohledu své vědní disciplíny.
Souběžně vyšla i sesterská publikace Čas rytířů dalekých moří, která detailně
a v dosud nepublikované šíři představuje Vávrovu fotografickou
sbírku. Z obou svazků vyvstává obraz výjimečné osobnosti vědce, sběratele
a štědrého donátora Jindřicha Vávry. Kmotrem obou publikací se stal
přední historik fotografie Pavel Scheufler.
Od začátku školního roku je v nabídce Dětského muzea MZM výukový
interaktivní program navazující na stejnojmennou výstavu určený dětem
od předškoláků po druhý stupeň základních škol. Účastníci programu se
pomocí tvořivých aktivit a her seznámí s životem Jindřicha Vávry a v jeho
doprovodu prozkoumají celý svět. Uvědomí si, jaké poslání a funkci mají
paměťové instituce a prostřednictvím přitažlivých exponátů může dojít
k prohloubení zájmu o historii, botaniku, ale i cestování nebo dějiny
umění.
www.mzm.cz
M revue
27
▲
M výstavy
Račte vstoupit do divadla
(alespoň virtuálně)
Staly se předstupněm dnešních běžných plakátů. Divadelní cedule,
které dostávaly velmi často díky psanému písmu či ručním ilustracím
podobu svébytného uměleckého artefaktu, sloužily jako pozvánka na
divadelní představení, ať už hostujícího či domovského souboru. Přinášely
přehršel podrobností, kde nechyběly samozřejmě ty nejdůležitější,
jako je místo, datum, čas a samozřejmě konkrétní titul včetně obsazení
s důrazem na herecké hvězdy.
Dnes jsou cedule vyhledávaným
kouskem sběratelů, ale i pouhých
příznivců starých časů, kteří si jimi
rádi vyzdobí současný interiér.
Především však slouží teatrologům
jako velmi důležité doklady umožňující
co nejpřesnější rekonstrukci
divadelního repertoáru. Polozapomenutý
fenomén divadelních cedulí
a jejich obsahový i formální vývoj
připomíná výstava Račte vstoupit
do divadla. Bohužel, ale současně
i bohudíky, přestože koronavirová
pandemie zabránila její plánované
instalaci v Moravském zemském
muzeu, mohou si ji zájemci projít
alespoň virtuálně…
Výstava současně přibližuje také
výsledky pětiletého grantového projektu
NAKI II Cesta k divadlu, dotovaného
Ministerstvem kultury
České republiky. Na jeho realizaci se
podílelo konsorcium tří institucí –
Národní muzeum (divadelní oddělení),
Institut umění – Divadelní
ústav a Moravské zemské muzeum
(Oddělení dějin divadla). Hlavním
cílem tohoto výzkumu bylo vyvinout
metodiku a specifické nástroje
pro uchování, exploataci a zpřístupnění
obsahu historických divadelních
cedulí, které patří k nejpřínosnějším
zdrojům informací o dějinách
divadla.
Sama výstava byla však koncipována
šířeji – jako obraz divadelního
života v českých zemích od 17. století,
kdy vznikaly první periochy,
předchůdci pozdějších cedulí (jakési
obsahy či výtahy představení řádových
a školních divadelních scén),
do poloviny 20. století, s přesahy až
do současnosti. Cedule k jednotlivým
představením proto doprovázejí
další atraktivní exponáty, ilustrující
divadelní tvorbu – scénické
a kostýmní návrhy, fotografie,
vzácné rukopisy a tisky, realizované
kostýmy, modely scén, rekvizity, obrazy
a busty. Důraz je kladen na
instituce, jejichž historie je podrobně
zmapována právě díky divadelním
cedulím (Stavovské, Prozatímní,
Národní a Divadlo na Vinohradech
v Praze, brněnské Národní
28
www.mzm.cz
divadlo, kočovné společnosti…).
Poprvé jsou ukázány i nově nalezené
předměty ze 17. a 18. století.
Premiéra výstavy Račte vstoupit
do divadla se konala v Národním
muzeu v Praze od 12. prosince 2019
do 12. března 2020, kdy ji předčasně
ukončila koronavirová karanténa.
S mimořádným ohlasem ji však
zhlédlo téměř 25 tisíc návštěvníků.
V květnu 2020 byla v mírně zredukované
verzi přenesena do Muzea
české loutky a cirkusu v Prachaticích.
K výstavě byly vydány dvě stejnojmenné
publikace: výpravná kniha
teatrologických studií s podrobným
soupisem exponátů a brožura pro
běžné návštěvníky s texty a obrazovou
přílohou. Obě nabídne MZM
na pokladnách svých stálých expozic
a také na e-shopu. (jih)
Foto: Archív MZM
Virtuální prohlídku spustíte ve webovém prohlížeči Firefox nebo Microsoft
Edge zadáním adresy: ractevstoupit.mzm.cz „Procházka výstavou“
je intuitivní, umožňuje zběžnou prohlídku s „nasátím“ atmosféry, ale také
zevrubné zastavení nad texty, vybranými exponáty atd. Je také ozvučena
a doplněna více než stostránkovým seznamem všech exponátů s jejich podrobným
popisem.
Upozorňujeme, že aplikace je poměrně náročná a na starších počítačích
nemusí fungovat stoprocentně.
Kostýmní návrhy Františka Muziky k inscenaci
hry bratří Čapků Ze života hmyzu. Národní divadlo
v Brně, 1934.
Božena Snopková jako Jenůfa v inscenaci
opery L. Janáčka Její pastorkyňa. Národní divadlo
Brno, 1919.
Fotografie z inscenace U sv. Antoníčka. Zemské
divadlo v Brně, 1933.
⊳
Pohled do výstavy Račte vstoupit do divadla
v historické budově Národního muzea v Praze.
www.mzm.cz
M revue
29
▲
M výstavy
(Ne)výstavy v čase covidovém
aneb Bylo, nebylo…
Bylo – nebylo. Možná trochu pohádkový začátek, kterým lze uvést
zprávu o některých výstavách MZM, ne vždy ale určuje i dobrý konec.
Byť v tuto chvíli vzhledem k uzávěrce nelze ani předvídat, jak vše dopadne…
Pandemie a nutná bezpečnostní opatření totiž narušila chod
všech muzeí i galerií a nemohla se nedotknout také výstavních plánů,
které připravovali kurátoři Oddělení dějin hudby do Janáčkova památníku.
Kvůli složité mezinárodní situaci,
spojené právě s omezeními kvůli koronavirové
krizi se nemohla uskutečnit
výstava předního německého
výtvarníka Christiana Macketanze,
který připravil přímo pro Památník
Leoše Janáčka cyklus obrazů zaměřených
na skladatelovu ikonografii.
Návštěvníci o ni nepřijdou, ale nový
termín bude určen, až to dovolí epidemická
situace. Náhradou byla na
začátku října instalovaná výstava
Zdruhotvarů, ta však byla stejně jako
celé Moravské zemské muzeum dva
dny poté pro veřejnost uzavřena.
Ukončena měla být 29. listopadu, ale
je možné, že bude prodloužena…
Výstava přináší umělecká díla předních
českých i zahraničních autorů,
kteří se v letech 2008–2014 zúčastnili
projektu Druhotvary, v němž
každý z oslovených autorů výtvarně
reagoval na Janáčkův notový záznam,
tištěný či rukopisný. Vzniklo
tak za čtyři ročníky přes padesát děl,
z nichž bude část prezentována
právě aktuální výstavě. Vystavena
zde jsou díla Dalibora Chatrného,
Miloše Šejna, Esther Stocker, Pavla
Hayeka, Jiřího Kubového, Petra Veselého,
Pavla Rudolfa, Olgy Čechové,
Jiřího Davida, Jana Steklíka.
Podobně nešťastný osud stihnul
také výstavu Osud Leoše Janáčka,
která vznikla ve spolupráci s Národním
divadlem Brno v rámci mezinárodního
hudebního festivalu Janáček
Brno a byla nainstalovaná do
foyer Janáčkova divadla symbolicky
28. října… Fotografická výstava na
velkoformátových fotografiích představuje
nejdůležitější prameny vztahující
se ke genezi a recepci Janáčkovy
v pořadí čtvrté opery Osud.
Výstava je prodloužena, dle epidemiologické
situace, na neurčito.
(jih)
Foto: Archív MZM
30
www.mzm.cz
M názor
▲
KRUMLOVSKÝ LES.
Nejzáhadnější jev našeho
pravěku
Přednedávnem vyšla druhá a patrně již poslední monografie o pravěké
těžbě v Krumlovském lese - Těžba a rituál, paměť a transformace. Uzavírky
šachet a obětiny z doby bronzové v Krumlovském lese. Na rozdíl od
té první z roku 2010 se zabývá jen starší dobou bronzovou a zahrnuje
výzkumy v letech 2009 až 2016. Později se zkoumala už jen těžba ze
střední doby kamenné čili mezolitu, tedy z doby, jež těsně předcházela
vzniku zemědělství v době před 7,7 tisíci lety. Tyto výzkumy jsou už jen
velmi omezené a, i když přinášejí výsledky evropského významu, dostatek
látky na další knihu již neposkytnou.
V čem spočívá význam zjištění,
o nichž nová kniha pojednává?
Těžko se o tom vypráví laikům,
zvláště když i reportéři a novináři, od
nichž by se dalo očekávat více porozumění,
očekávají spíše kusy zlata,
nadměrné Venuše, nebo alespoň jakákoli
„nej“ (např. největšího trpaslíka),
než svědectví jevů, o jejichž významu
se musí teprve přemýšlet.
Vyjděme jim však vstříc tvrzením,
že jsme objevili, prozkoumali a na
světlo vydali nejnepochopitelnější
a proto i nejzáhadnější jev našeho
pravěku. Jeho záhadnost nevyplývá
z dávného a nedostatečného výzkumu,
který ponechal mnoho nezodpovězených
otázek a prostoru
pro fantazii, což je třeba případ
známé Býčí skály, kde ani netušíme,
jak tam nálezy ležely a na co se při
výzkumu zapomnělo, natož co se
tam vlastně odehrávalo. Jak to bylo
v Krumlovském lese, víme docela
přesně, přestože další generace se
jistě doberou k ještě podrobnějším
poznatkům.
Co tedy kniha přináší nového?
Bylo známo již dříve, že jde o jedno
z největších těžních polí evropského
pravěku, s dochovaným reliéfem
i nadzemními terénními tvary v podobě
kamenných sedátek. To je zde
zcela unikátní, stejně jako provozování
těžby od mezolitu do starší
doby železné. Něco takového nemá
nikde jinde na světě obdoby. Až do
staršího eneolitu se zdařilejší polotovary
odtud odnášely k dalšímu
použití, což se změnilo v kultuře se
zvoncovitými poháry. Od té doby
zůstávalo téměř vše na místě, takže
to, co se pracně vytěžilo a naštípalo,
www.mzm.cz
M revue
31
M názor
se nahrnulo zpět do šachet, navršilo
na haldy a vysypalo na údolní svahy.
Toto plýtvání vrcholí ve starší době
bronzové, která tu zanechala tisíce
tun vytěženého rohovce, jader, úštěpů
a výrobního odpadu. Jediný
čtvereční metr tu může vydat víc těchto
produktů než všechna pohřebiště
a sídliště únětické kultury dohromady,
pokud ovšem vyloučíme
velkosídliště u nedalekých Kubšic,
kde se štípači z Krumlovského lesa
scházeli a předváděli si své dovednosti.
Mělo zpětné nanášení stařin
vyhojit „zraněnou Zemi“?
To bylo ovšem známo již dlouho.
Protože jsme si nemysleli, že bychom
mohli k otázkám těžby v době
bronzové něco podstatného přidat,
byl průzkum v posledních letech zaměřen
na zcela unikátní těžbu ve
střední době kamenné. Přitom jsme
se ovšem museli probíjet mladším
nadložím, které navíc překrývalo
dobývky nejrůznějšího stáří. Starší
doby bronzové jsme se tedy nezbavili
a naopak jsme k ní nahromadili
spoustu dalších poznatků. Na rozdíl
od knihy, kde všechny objevy rozsáhle
popisuji, je tu mohu představit
jen ve zkratce. V době únětické kultury,
která spolu s následující věteřovskou
skupinou spadá do starší
doby bronzové, se v Krumlovském
lese dolovalo na nejrozsáhlejší ploše
a z nejhlubších šachet dosahujících
hloubky až osmi metrů. Dobýval se
tu jurský rohovec, původně uložený
ve vápencích, podobných těm, které
známe ze Stránské skály u Brna
nebo z Pálavy. Ty krumlovské ale
později podlehly erozi, takže z nich
Tato pěkně vykroužená šachta je jednou
z těch mělčích.
Rohovce se tu dobývaly z třetihorních
písků, ale i z velmi tvrdých písčitě-detritických
konglomerátů.
32
www.mzm.cz
Vršek svahu nad východní částí druhého
revíru, kde již nedošlo k plynulému zarovnání
zpětně nanesených hald rubaniny.
zůstaly jen rohovce, uložené potom
do písků třetihorního moře a do písčitých
hlín s kamennou drtí z podložních
granodioritů. Zmíněné
velmi tvrdé sedimenty představují
těženou sloj právě v místech, která
jsme zkoumali v posledních letech,
to znamená v prvním a druhém revíru.
Zkoumaných lokalit s komplikovanými
sledy vrstev bylo tolik, že
nezbývá než začít od konce, tedy
tím, co vyšlo najevo až na závěr výzkumu
a čeho jsme si do té doby příliš
nevšímali. Těžební šachty, někdy
až několikametrové hloubky i průměru,
se nacházely na temenech několika
terénních hřbítků a na jejich
úbočích. Všechny dobývky překrývá
různě mocná vrstva rubaniny, resp.
lesní hlíny. Nyní se ukázalo, že
mocnost této vrstvy směrem po
svahu klesá, místo aby narůstala,
jak by bylo z pracovních důvodů
obvyklé – odkopávaná hlína se
přece vždycky hrne ze svahu dolů,
nikoli nahoru, a i její ponechávání
na místě by zamezilo v přístupu
k šachtám a v otevírání dalších.
Navíc: mocnost nánosu na vrcholech
hřbítků činí až tři metry – kde
se tu vzalo tolik sedimentu, když
šachty, které překrývá, jsou jím
Sondy na svahu východní části prvního revíru. Čím leží sonda
výše (srov. nadmořské výšky), tím je halda stařin mocnější
(znázorněno tmavším tónem).
zcela vyplněny a něco je ještě na
svazích? Možný závěr je jen jeden:
před hloubením šachet došlo
k plošnému snížení horních partií
hřbítků, přičemž odkopaný sediment,
a pak taky rubanina z šachet,
byl původně odhazován dolů po
svahu. V jistém okamžiku však převládl
dojem, že země (resp. Země)
byla už příliš pozměněna (ergo
snad „zraněna“), a vše se muselo
vrátit do původního stavu.
Odmítnout klišé znamená
cestu vpřed
Zpětné nanášení stařin do svahu
bylo provázeno intenzívním a stále
sílícím štípáním vytěžených rohovců,
protože horní partie násypů jsou
jimi promíseny nejvíce. Tato interpretace
je ostatně v souladu s motivací
celé těžby od samého začátku.
Pokud se vytěžené rohovce prakticky
neodnášely, musel popud k jejich
www.mzm.cz
M revue
33
M názor
(nesmírně pracnému!) dobývání vycházet
odjinud než z praktické potřeby
surovin na výrobu nástrojů.
Tomu nasvědčují i depoty rozštípaných
rohovců v šachtách a v haldách.
V jednom případě provází
koncentrace velkých naštípnutých
bloků nádobu únětické kultury, stojící
na dně šachty, na další hrnec
jsme narazili nade dnem další dobývky.
Pro lidi doby bronzové byl
Krumlovský les zřejmě krajinou
předků, protože tu byly vidět pozůstatky
jejich dávné činnosti. A za dar
z podzemního světa předků byl považován
i sám rohovec z podzemních
slojí, o němž se vědělo, že odedávna
sloužil k výrobě nástrojů
a zbraní. V rámci jediné ideologie
tedy proti sobě působily dvě tendence:
úcta k darům předků a úcta
k jejich krajině, která se těžbou rohovce
nevyhnutelné ničila. Nejprve
dominovalo první hledisko, posléze
převážilo to druhé. V knize nabízíme
četné analogie takové proměny
přístupů i odjinud, např. ze světa západoevropských
megalitů, které rozhodně
nebyly jen stabilními hrobkami
nebo věčnými krajinnými
megasymboly. Megality se totiž všelijak
přestavovaly a třeba i kácely,
aby jejich části posloužily ke zvýšení
verenace předků v monumentech jiného
typu (srov. kusy menhirů v pozdějších
hrobkách). Při takových dea
rekonstrukcích se vždy něco skrývalo,
přenášelo, vystavovalo jinak,
ale v zásadě neničilo, jen trochu měnilo
účel a smysl.
Není třeba zdůrazňovat, že tyto
výsledky a hlavně jejich výklad bude
přijat s nedůvěrou, a to jak prostými
lidmi – vyznavači „zdravého selského
rozumu“ – tak odborníky,
kterým přenášení motivací současných
lidí do minulosti taky většinou
není nijak vzdáleno. Rozhodující
ovšem je, že nejde o nějaké výmysly,
ale o nezvratně zjištěné skutečnosti,
a ty bychom měli nějak vysvětlit.
Můžeme samozřejmě psát nejapnosti
o tom, že se tu opatřovala
surovina na značně již zastaralé nástroje,
a před všemi rozpory a nepříjemnými
otázkami zavřít oči. Anebo
se snažit vyzvednout a vysvětlit
právě to, co současnému modelu nevyhovuje,
což ve vědě vždycky znamená
směr kupředu. Nesmíme jen
na tu cestu nastupovat příliš často,
protože potom by se žádný model
neměl čas ustavit a zažít. Je ovšem
zřejmé, že čas odmítnout zaužívaná
klišé o neustálé snaze pravěkých lidí
vylepšovat techniku za účelem boje
s nelítostnou přírodou a o jejich
ochotě dělat jen to, co jim přinese
Profil šachtou II-27-1. Hrnec na dně obklopují
velké kusy jednoduše oštípaných
rohovců (černě).
Dvojuchý hrnec únětické kultury ze dna šachty.
34
www.mzm.cz
Výzkum na nás kladl nebývalé nároky, na
všechno se šlo ručně.
Z hlubin věků nám z malého překopu kyne
neznámý předek.
nějaký hmotný prospěch, nadešel
nejpozději právě teď. Hmotařské
uvažování ve stylu „zdravého rozumu“
zkrátka pro starší pravěk
(zhruba tak do doby železné) neplatí.
Korunu mylných přístupů
k pravěku představoval donedávna
povinný marxismus (o leninismu
ani nemluvě), protože ten není
ničím jiným než domýšlením ekonomických
aspektů hmotařského
přístupu kživotu. Aten tu zpočátku
nebyl, vznikl až v průběhu dějin.
To ovšem neznamená, že by si
pravěcí lidé nehodlali opatřit dostatek
stravy nebo zajistit přebývání
v příjemném teple a suchu. Jistě
chtěli, něco pro to udělali, ale příliš
na to nemysleli. Tyto nezbytné činnosti
se vykonávaly mechanicky
a inovace nebyly vítané. Nejvíc vynalézavosti
a technického umu se
uplatnilo na stavbách, jež se zmíněnou
snahou o spočinutí v suchu
a teplu nesouvisely, a směřovaly
kamsi do sfér duchovních – k předkům
a božstvům. Konkrétně to byly
hroby, symbolická terénní znamení,
rituální okrsky a chrámy. Bodré lidové
chytráctví praví, že co archeologové
neumí vysvětlit (samozřejmě
jako něco materiálně praktického),
prohlásí za rituál. Takové rozumbrady
kupodivu nalezneme i mezi
samotnými archeology, tedy alespoň
těmi, kteří se k těmto věcem vůbec
vyjadřují. Všichni společně neberou
v úvahu, že každý z pravěkých jevů
musíme dekódovat ze všech možných
hledisek tehdejšího nazírání
a na soudobé třídění jejich významu
(technický, zásobovací, společenský,
sakrální apod.) zcela zapomenout.
Martin Oliva,
Ústav Anthropos MZM
www.mzm.cz
M revue
35
▲
M příběh
ŠIPECKÁ ČELIST.
Vítězství K. J. Mašky
Má smysl připomínat i výročí věcí, které již neexistují? V pozadí nálezu
„šipecké čelisti“, od něhož 26. srpna 2020 uplynulo rovných 140 let, jako
by dnes tak trochu stála pohádková chytrá horákyně: o jeho významu tohoto
vůbec prvního objevu svého druhu ve střední Evropě není v současnosti
žádných pochyb. Úlomek střední části dolní čelisti neandertálského
dítěte však nenávratně na sklonku druhé světové války pohltily plameny
při požáru mikulovského zámku, který se měl původně stát bezpečným
azylem částí sbírek Moravského muzea. „Historie nálezu a diskuse s ní
spojené dnes už ustoupily do pozadí. Zejména cizojazyčná literatura se
již o nálezu prakticky nezmiňuje, přestože poměrně významně zasáhl do
vědecké polemiky o existenci staré lidské populace obývající Evropu
v době diluviální – ´před potopou´,“ zmiňuje archeolog Petr Neruda, vedoucí
Ústavu Anthropos MZM. Využijme však tohoto jubilea k tomu, abychom
připomněli také osobnost samotného objevitele šipecké čelisti, jednoho
ze zakladatelů moravské archeologie, Karla Jaroslava Mašky, a osud
jeho sbírek v Moravském zemském muzeu.
Syn blanenského řezníka měl původně
určenou jinou cestu. Poté, co
jeho vlastní otec zemřel při tyfové
epidemii, otčím pro vyženěného
chlapce navrhoval jistotu zámečnického
řemesla. Nakonec však nastoupil
na německou reálku v Brně.
„V tu dobu se také naplno projevilo
jeho české vlastenectví. Namísto
dosud užívaného německého tvaru
svého příjmení Maschka zvolil jeho
českou podobu Maška, kterému už
zůstal věrný po zbytek života,“ připomíná
vedoucí Centra Kulturní
antropologie MZM Petr Kostrhun.
Maškovým učitelem přírodopisu se
nestal nikdo menší než Johan Gregor
Mendel, jemuž nadějný student
měl dokonce pomáhat s pěstováním
hrachorů na zahradě starobrněnského
opatství. Oba spojoval zájem
o statistiku a matematiku, přátelství
obou mužů proto přetrvalo i v dalších
letech. V letech 1870-72 se stal
Maška posluchačem nově zřízené
inženýrské školy na německé technice,
kde se vzdělával v oborech silničního,
železničního a vodního stavitelství.
V dalších studiích pak
pokračoval ve Vídni a zakončil je
v roce 1877 státní profesorskou
zkouškou z matematiky a deskriptivní
geometrie pro české a německé
střední školy. „Kromě češtiny a němčiny
ovládal také francouzštinu, angličtinu
a italštinu, samozřejmostí
pro něj byly základy řečtiny i latiny,
stejně jako používání Gabelsbergova
těsnopisu, který byl tehdy vlastně
v Rakousku velkou novinkou a jímž
zřejmě pro ´potěchu´ svých budoucích
následovníků psal své archeologické
deníky,“ poznamenává vedoucí
Centra kulturní antropologie
MZM Petr Kostrhun s úsměvem.
Úzkoprsým matematikem uvězněným
ve světě přesných čísel ale
36
www.mzm.cz
Fotografie K. J. Mašky pořízená 10. 3. 1880,
v roce objevu šipecké čelisti.
Maška nikdy nebyl. Už od mládí
jeho zvídavého ducha přitahoval
dobrodružný život badatelů brouzdajících
nikoliv mezi závorkami rovnic,
ale po pravěkých hradištích
a mohylách, vyzvídajících při tom
od místních obyvatel místa nálezů
hromových klínů. „V tom mu byla
významnou oporou autorita zakladatele
moravské archeologie Jindřicha
Wankela, do jehož badatelské
rodiny patřil a s nímž zůstával v neustálém
styku. Když nevyšla Maškova
snaha získat místo definitivního
profesora v tyrolském Imstu,
zdá se dnes, s odstupem času, jako
mimořádně šťastná náhoda, že po
prázdninách 1878 zahájil mladý učitel
svoji pedagogickou kariéru na
německé reálce v Novém Jičíně.
Tady také o rok později získal definitivu.
Na Novojičínsku se Maška
velmi rychle zorientoval a naplno
rozvinul svoji vášeň pro archeologii.
Již na podzim roku 1878 začal
s prvními výkopy v jeskyních Šipka
a Čertova díra nedaleko Štramberku.
Rozsah jeho díla byl gigantický.
Maška tady strávil při vykopávkách
996 pracovních dnů.
V Šipce pokračoval po dalších takřka
deset let a získal odtud na 80
tisíc zejména medvědích kostí a tisíce
kamenných artefaktů,“ upřesňuje
Petr Kostrhun.
Mezi proudy
Dva dny před jeho devětadvacátými
narozeninami 26. srpna 1880
byla Maškova práce v Šipce korunována
již zmíněným nálezem čelisti
neandertálského dítěte. „Maška
si jasně uvědomoval, že je potřeba
nález zasadit do kontextu ostatních
evropských objevů. Ač byl ´pouze´
učitelem, dokázal shromáždit dostatek
odborných publikací a informací.
Naprosto správně usoudil,
že šipecký nález může srovnávat
například s tzv. naulettskou čelistí
z lokality Trou de la Naulette v Belgii
nebo s pověstnou částí lebky
z údolí Neandert(h)al, nalezenou
v roce 1856 a posléze popsanou německým
učitelem (všimněme si, že
to byl vlastně Maškův profesní kolega)
Johannem Carlem Fuhlrotrem,“
upozorňuje Petr Neruda. Právě v něm
lze podle něj spatřovat opravdu Maškova
dvojníka, který ač nebyl specialista,
rozpoznal výjimečnost nálezů
a jeho zásluhou se v roce 1856 začala
psát fascinující kapitola historie prehistorického
bádání.
Se svým objevem přišel Maška
totiž v době, kdy se vymezovaly dva
výrazně odlišné názorové proudy.
A historie uznání Maškovy fosilie
naráží mezi nimi. První, kdo mohl
šipeckou čelist studovat, byl Jindřich
Wankel, který byl podle Mašky znamenitostí
nálezu přímo unesen. Přelomové
je pak Maškovo vystoupení
na sjezdu rakouských antropologů
v Salzburgu v srpnu 1881. Zástupcem
oponentů je především Rudolf
Virchow, podle nějž čelist pochází
z doby mladší, náleží dospělému
www.mzm.cz
M revue
37
M příběh
člověku trpícímu retencí zubů a nenese
žádné pitekoidní (opicím podobné)
znaky. Maška vědom si Virchowova
významu a uznání této
vědecké kapacity, se obrací na jiné
autority. Na jeho stranu se sice staví
další a další osobnosti, ale ani tábor
Virchowových zastánců odmítajících
připustit, že šipecká čelist patří
k neandertálcům, neslábne. Řadí se
mezi ně jak Martin Kříž, tak například
Karel Absolon, který ještě
v roce 1933 pochybuje o přiřazení
šipecké čelisti k mousteriénu a na
svém trvá až do konce své vědecké
kariéry…. Svým postojem tak
Maška jednoznačně předběhl nejen
řadu svých souputníků, ale i následovníků.
Jen díky jeho vytrvalosti se
šipecká čelist stala uznávaným pozůstatkem
neandertálce. Konečným
argumentem ve dvacet let trvajícím
sporu pak měl až objev rentgenového
záření. Jeho paprsky prosvítil čelist
dvorní zubní lékař a mnichovský
profesor Friederich Otto Walhhoff
v roce 1901 a s konečnou platností
prokázal platnost Maškovy interpretace
čelisti coby neandertálské.
Muž mnoha zájmů,
vlastenec i vzorný otec
Kromě úspěchů v práci i na poli vědeckém
se Maškovi dařilo i v soukromém
životě. V době nálezu šipecké
čelisti se oženil s Bertou
Múčkovou a v Novém Jičíně se manželům
v rychlém sledu narodily čtyři
z jejich pěti dětí – Ludmila, Vanda,
Otokar (později rovněž středoškolský
učitel matematiky a hlavně budovatel
památky svého otce) a Jaroslav.
Ani starost o početnou rodinu
a její zajištění nebránily Maškovi
v široké paletě zájmů o další obory.
Věnoval se národopisu, literatuře,
dějepisu a filozofii. I když zřejmě mimořádně,
dokonce si sám vyzkoušel
také své literární schopnosti. Ve fejetonu
Kotouč z roku 1879 beletristickou
formou přibližuje čtenářům
představy o životě pravěkých lidí…
Hlavní vrchol Maškovy archeologické
činnosti přichází na počátku
80. let 19. století. V roce 1882, dva
roky po výkopech J. Wankela, zahajuje
dvanáctiletý výzkum stanice
lovců mamutů v Předmostí u Přerova.
Existenční důvody a možná
i obava před odnárodněním dětí v německém
prostředí vedou v únoru
38
www.mzm.cz
Takto vypadala ředitelna české reálky v Telči,
kterou Maška vedl v letech 1892–1915.
⊳
K. J. Maška při svých výzkumech v Předmostí
u Přerova v době epochálního objevu „hromadného
paleolitického hrobu“ roku 1894.
Pan ředitel Maška na rodinné fotografii,
pořízené na zahradě jeho domu v Telči
v roce 1911.
K. J. Maška na vykopávkách v Předmostí
u Přerova v roce 1894.
1892 Mašku k rozhodnutí změnit
působiště a přijmout na tu dobu
v relativně mladém věku ředitelské
místo na vůbec první české vyšší reálce
na Moravě v Telči.
Výzkumu v Předmostí se ale nevzdal.
V lokalitě, poskytující dosud
nevídané množství lidských výrobků,
kostí lovné zvěře, si připíše
dokonce i největší objev pozůstatků
pleistocenních lidí, jaký se kdy ve
světe udál. Provždy epochální nález
z roku 1894, kdy ovšem své výzkumy
s koncem prázdnin kvůli návratu
za katedru v už vzdálené Telči
Maška ukončil ve prospěch svého
konkurenta Martina Kříže, byl interpretován
jako hromadný hrob dvacítky
celých lidských těl. „Zde se
Maška nepochybně snažil představit
lovce mamutů jako člověka, vyhovujícího
morálním nárokům soudobé
evropské společnosti, když psal: Měl
jakési pojmy náboženské. Mrtvé pochovával.
Přesného dokladu lidožroutství
není. Postavení c. k. středoškolského
profesora mu nedovolovalo
přijmout myšlenku evoluce,“ zamýšlí
se archeolog z Ústavu Anthropos
Martin Oliva.
Pracovní vytížení i poměrná izolovanost
v Telči vedly bohužel však
také k tomu, že Maška zůstal dokumentaci
předmosteckého výzkumu
dosti dlužen. Omezovaly také jeho
další archeologické výzkumy. Za poslední
archeologickou aktivitu za
Maškova působení v čele telčského
vzdělávacího ústavu lze považovat
www.mzm.cz
M revue
39
M příběh
Pohled na předmosteckou cihelnu na konci
19. století. V mohutných sprašových návějích
(cihlářské hlíně) se nalézalo množství archeologických
nálezů z doby lovců mamutů.
Jeskyně Šipka u Štramberka na fotografii
Karla Absolona ze 30. let 20. století.
⊳
působení v Telči se Maška zapojil
rovněž do českého společenského
dění spojeného s Občanskou besedou.
Jako předseda národopisného
odboru zde založil v roce 1896 muzejní
spolek, který spravoval místní
Městské muzeum. Do Telče tak putovala
postupně v desítkách beden
Maškova sbírka.
výzkum velmi bohaté halštatské mohyly
Hlásnica u Brna, který se mu
podařilo realizovat v letech 1895-6.
Výtkou dnešního archeologa k této
akci ale je, že po ní nezůstala žádná
dokumentace, která patrně tentokrát
Maškou nebyla ani vypracována.
V Telči také Maškovi přivítali na svět
svého pátého, posledního potomka,
syna Lubomíra. Od počátku svého
Jeho srdce bilo pro
archeologii až do konce
A i když můžeme litovat nedostatečné
dokumentace jeho objevů,
rozhodně to neznamená, že by
Maška na archeologii rezignoval.
V Telči jej navštěvovaly nejrůznější
osobnosti z řad předních evropských
archeologů, ale také třeba cestovatelé
jako Emil Holub nebo Enrique
Stanko Vráz. Pro moravskou prehistorii
byly zásadní kontakty s Alešem
40
www.mzm.cz
Hrdličkou, ředitelem Oddělení pro
fyzickou antropologii National Museum
of Natural History ve Washingtonu.
Ten také naštěstí inicioval
zpracování předmosteckých koster
Jindřichem Matiegkou ještě před
tím, než byly zničeny stejně jako šipecká
čelist požárem mikulovského
zámku v dubnu 1945. V Telči si
také Maška ještě více prohloubil
své bohaté zkušenosti s určováním
paleontologických a osteologických
nálezů. Vytvořil si rozsáhlou
srovnávací sbírku, takže se na něj
jako na předního evropského odborníka
obraceli čeští i zahraniční
badatelé. Nepřestával rovněž publikovat,
zajímavé jsou například
jeho úvahy o diluviálním psu,
v nichž pojmenoval problémy,
které dosud současná věda řeší.
V roce 1909 začal Maška, jistě po
zralé úvaze, jednat s Moravskou musejní
společností a Moravským zemským
výborem o zpracování získaných
nálezů v samostatné monografii.
K jejímu vydání však nakonec především
kvůli finanční náročnosti nákladného
tisku nedošlo. Již od roku
1902 ale vedl rovněž jednání s Moravským
zemským muzeem o odprodeji
celé své sbírky. Tu MZM po zdolání
nečetných byrokratických překážek
a hlavně po váhání z Maškovy
strany získalo za 40 tisíc korun.
V závěru roku 1914 ji Maška postupně
předával Karlu Absolonovi,
jehož archeologickou dráhu sledoval
od počátku, což se neobešlo bez neshod.
Maška se cítil dotčen Absolonovým
vyjádřením, že jeho přítomnost
při přebírání nálezů není nutná. „Mě
záleží na řádném postupu víc než
muzeu, neboť odevzdávám ovoce celoživotní
práce své, jíž jsem za bídný groš
přenechal museu, jen aby zůstalo
v zemi a nevandrovalo do ciziny,“ vyjádřil
svoji nelibost Maška.
Počátkem dubna 1915 odešel
Maška z ředitelského postu v Telči
do penze. Přestěhoval se do Brna,
ale osud mu nedopřál ani rok zasloužilého
odpočinku. Ke zdravotním
problémům napomohlo i prochlazení
z nevytopených místností
v depozitářích MZM, kde rozbaloval
a dokumentoval předměty své
sbírky, jejímuž zpracování chtěl zasvětit
své důchodové dny. Šestého
února 1916 však podlehl opakovaným
záchvatům mrtvice.
(S přispěním textů Petra Nerudy
Martina Olivy a Petra Kostrhuna)
Zvířecí kosti z Maškových
výzkumů ve sbírkách MZM
Zaměříme-li se na zvířecí osteologický materiál z kolekce Karla Jaroslava
Mašky ve sbírkách Moravského zemského muzea, můžeme konstatovat,
že jeho největší část pochází z velmi známé jeskyně Šipka a poněkud
méně známé jeskyně Čertova díra. Jeskyně Šipka se nachází v severním
svahu kopce Kotouč u města Štramberk na severovýchodní Moravě, je
volně přístupná, a je tedy možné ji běžně navštívit. Jeskyni Čertovu díru,
která ležela v jižním svahu totožného kopce, už bohužel navštívit nelze,
neboť byla v prvních desetiletích dvacátého století odtěžena spolu s okolním
jurským vápencem, kterým je kopec Kotouč tvořen. Karel Jaroslav
Maška prováděl v jeskyni Šipce a Čertově díře rozsáhlé výzkumy v letech
1879–1887. Zvířecí kosti, tedy převážně fragmenty kostí, uložené z obou
lokalit v depozitářích Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea,
lze počítat v tisících.
K. J. Maška byl na svou dobu velmi
pečlivý, jak při vlastním výzkumu,
tak později při práci se získaným
archeologickým i paleontologickým
materiálem. Každá alespoň
trochu větší zvířecí kost ze Šipky
i Čertovy díry je pečlivě popsána
přímo Maškovou rukou, buď tuší
na povrchu kosti, nebo na papírovém
štítku nalepeném na kosti.
Popisek vždy obsahuje lokalitu,
datum vyzvednutí a často i druh
zvířete, ze kterého kost pochází.
Některé kosti z obou jeskyní jsou
navíc ještě označeny římskou číslicí,
většinou v rozsahu I–IV. Tato
čísla značí určitý stratigrafický horizont,
ve kterém byla kost nalezena
a pomáhají nám vytvořit si
představu o relativním stáří nálezu.
Kosti označené římskou jedničkou
jsou nejmladší, pocházejí ze závěru
poslední doby ledové, případně
i z mladších, holocenních, období;
kosti označené čísly II., III. a IV.
jsou starší.
www.mzm.cz
M revue
41
M příběh
Maškova sbírka, kterou zakoupilo MZM, čítá na tisíce kusů pleistocénních
kostí a je důležitou součástí paleontologických depozitářů
Ústavu Anthropos.
Část čelisti neandertálského dítěte, nalezená Maškou v roce 1880,
byla dlouhou dobu jablkem svárů evropských antropologů.
Přibližně 80 % veškerého zvířecího
osteologického materiálu, který
má MZM ve sbírkách ze Šipky,
pochází z medvěda jeskynního. Je
tedy zřejmé, že jeskyně sloužila
především jako zimoviště tohoto
druhu medvěda. Z archeologických
nálezů ze Šipky vyplývá, že jeskyně
byla i sídlištěm lidí, a to nejspíš opakovaně,
ale vždy pouze po časově
omezenou dobu. Kromě pozůstatků
medvědů jeskynních pochází
v Šipce větší množství zvířecích
kostí také z koní, praturů či zubrů,
srstnatých nosorožců, sobů, jelenů,
mamutů a zajíců, pokud jde o šelmy,
pak také z jeskynních lvů, z vlků
a hyen jeskynních, dále z lišek obecných
i polárních. V nízkých počtech
jsou ve sbírkách
MZM
z jeskyně Šipky
zastoupeny
i pozůstatky
dalších kopytníků,
a to losa,
sajgy tatarské,
pižmoně severního,
srnce a kamzíka, i kosti
šelem jako medvěda hnědého,
levharta skvrnitého, kočky divoké,
dhoula, rosomáka, jezevce
a kuny. V depozitářích Ústavu Anthropos
jsou uloženy také nepočetné
kosti hlodavců ze Šipky, zde je
řeč o bobru, svišti horském, plchu
velkém, lumíku velkém a myši, a nakonec
i kosti hmyzožravců, konkrétně
ježka evropského a rejska.
V Šipce byly Maškou nalezeny i kosterní
pozůstatky mnoha druhů
ptáků. V jeskyni Čertova díra nalezl
K. J. Maška ve srovnání s jeskyní
Šipkou vyšší podíl osteologického
materiálu pocházejícího z drobných
savců, převážně hlodavců a hmyzo-
42
www.mzm.cz
žravců. V depozitáři Ústavu Anthropos
MZM tvoří kosti nejčastěji
křečků, lumíků a hryzců z Čertovy
díry přibližně tři čtvrtiny veškerých
zvířecích kostí z této lokality, tedy
pokud jde o počty kusů. Maškovy
nálezy dále ukazují, že na osteologickém
materiálu z Čertovy díry se
ve srovnání se Šipkou výraznější
měrou podílejí i kosti ptáků, které ve
sbírkách MZM tvoří téměř 14 % kostí
z této jeskyně. Na větší savce tedy
zbývá jen necelých 12 % kostí, z nichž
nejhojnější byly opět pozůstatky medvědů
jeskynních, v menší míře se vyskytly
kosti koní, praturů a zubrů,
srstnatých nosorožců a mamutů, sobů
a jelenů, kamzíků i zajíců, ze šelem
vlků, jeskynních lvů, jeskynních hyen
a lišek. Pokud jde o větší savce i ptáky,
byla skladba zvířat obdobná v obou
jeskyních z kopce Kotouč.
Další lokalita, na které K. J. Maška
mezi lety 1882–1894 vědecky
pracoval, je sídliště paleolitického
člověka v Předmostí u Přerova.
Podle informací z dobových pramenů
vykopal Maška v Předmostí
snad na 2 tuny zvířecích kostí.
V depozitářích Ústavu Anthropos
MZM je z lokality Předmostí uloženo
tak veliké množství zvířecího,
převážně mamutího, osteologického
materiálu, že jeho celková
váha několika tun je nepochybná.
U části zvířecích kostí z Předmostí
uložených ve sbírkách se ale bohužel
nedochovala informace, z výzkumu
kterého badatele daný osteologický
materiál pochází. Můžeme
tedy pouze říci, že zcela bez pochyby
z Maškových výzkumů pochází
108 kusů kostí končetin
a zubů mamuta srstnatého, protože
u tohoto materiálu se jméno badatele
zachovalo. Nelze však vyloučit,
že z původní Maškovy sbírky pochází
i další osteologický materiál
z Předmostí u Přerova.
Kromě zvířecích kostí z velkých
Maškových výzkumů obsahují depozitáře
Ústavu Anthropos i dva
drobné, dost možná náhodné, Maškovy
nálezy, a to nález čtyř mamutích
kostí z Kyjova v okrese Hodonín
a nález pěti kusů koňských kostí
z Horních Věstonic na Mikulovsku.
Martina Roblíčková,
Ústav Anthropos MZM
Foto: Archív MZM a Filip Fojtík
Řada Maškových nálezů z jeskyně Šipky včetně těchto kostí jeskynního medvěda je
dodnes označena jím popsanými štítky, které označují místo a datum nálezu, někdy
i druhé určení či polohu v konkrétní archeologické vrstvě.
www.mzm.cz
M revue
43
▲
M profil
Slovo GENETIKA
její objevitel, J. G. Mendel,
neznal
PhDr. Jiří Sekerák, PhD.
●
●
narozen 24. května 1962 v Třebíči
absolvent oborů filozofie na Filosofické a biologie na Přírodovědecké fakultě
Masarykovy univerzity (dříve UJEP) v Brně, v roce 2007 PhD. tamtéž
● V Mendelianu kurátor od roku 1994, vedoucí od roku 2000,
od roku 2007 editor Folia Mendeliana
●
●
autor a spoluautor řady monografií a publikací (Anordnung: Mendel’s Discovery…,
Mendel v černé skříňce, Genetics Behind the Iron Curtain…) spoluautor
scénáře mezinárodně oceněného filmu J. G. Mendel – neustálá výzva (2010),
garant a spoluautor expozic a výstav Mendeliana
člen výboru pro udělování Mendelovy pamětní medaile, člen Českého národního
komitétu pro dějiny vědy a techniky / IUHPS, člen International Mendel Day,
zpěvák, textař, spoluautor hudby a zakládající člen brněnské rockové kapely Tibet
44
www.mzm.cz
www.mzm.cz M revue 45
M profil
Položit první otázku v tomto rozhovoru
nebylo jednoduché. Oddělení
historie biologických věd
MZM je totiž tak trochu dva v jednom,
a co je důležitější? Do jeho
působnosti spadá už déle než půlstoletí
i Mendelianum, interaktivní
muzeum a centrum J. G. Mendela.
A protože ten je beze sporu
jednou z nejvýraznějších osobností
spojených s Brnem, začněme
tedy u objevitele genetiky. Platí
i o něm stejně jako například o Janáčkovi,
že nám ho nejprve musel
představit svět, abychom si všimli,
co máme doma?
Ano a ne. Odpověď má samozřejmě
několik rovin. Především na
význam Mendela upozornila poprvé
sama genetika. Zrodila se na počátku
20. století a jako nejdynamičtější
z moderních věd o životě nemá
v rodném listě žádné jedno konkrétní
místo nebo zemi. Je výsledkem
vědecké práce několika osobností
z Holandska, Německa, Rakousko-Uherska,
Anglie a mnoha
dalších zemí (Hugo de Vries, Carl
Correns, Erich von Tschermak-
-Seysenegg, William Bateson…).
Z toho je tedy jasné, že Mendela objevil
doslova svět. Na druhou stranu
však první opravdu historicko-vědní
ucelená monografická práce o životě
a díle Mendela vznikala u nás v Brně
a jejím autorem nebyl nikdo jiný,
než brněnský rodák Hugo Iltis. Odhaduji,
že tak 85, možná 90 % všech
základních informací o Mendelově
životě má původ v tomto díle. Bez
nadsázky tedy první podrobnější
pohled pro svět na Mendela opravdu
vznikl v Brně. A pak je tu ještě jedna
rovina, která se týká současného
stavu povědomí našich obyvatel
o světovém významu této osobnosti.
Často můžeme zaslechnout kritiku
v tom smyslu, že ve světě si cení
Mendela mnohem víc, než my doma.
Do značné míry to tak je, ale je to taková
ta ´chlupatá pravda´. Klišé, které
není příliš spravedlivé.
Nestálo by tedy za to udělat nějakou
megakampaň, jak teď bývá
častým zvykem?
Dřív i teď a možná také v budoucnosti
lze říct: lidé u nás Mendela
moc neznají, málo jsme pro to udělali.
A nebude to lež. Ale. Protože
povědomí o Mendelovi na obecné
úrovni určitě existuje. Většina zná
jeho jméno, tuší, že to byl vědec,
možná si ho spojí s hrachem a s genetikou.
Určitě by tak bylo možné
ještě to nějak zlepšit, udělat marketingovou
bublinu, uspořádat milion
akcí, obří výstavu typu Zlato Inků,
propašovat se do bulváru… Chopíli
se toho šikovní marketéři, bude to
mít určitě nějaký dopad. Současně
se to stane banálním, Mendel bude
chvíli fungovat jako značka a vše se
46
www.mzm.cz
??????????
nutně posune do deklinace. Jako když
před volbami napřete všechny síly na
propagaci nějakého nového hnutí, zajistíte
mu preference, a za čtyři roky
bude všechno jinak a nikdo si ani nevzpomene.
Vyšumí to. Já tomu říkám
´zkonzumovat Mendela´. Vymáčknout,
co se z něj dá. Propagace tohoto
druhu nejsem velkým příznivcem,
protože to spíš uškodí. Navíc pochopit
Mendelovy objevy a přínos podrobněji,
to je velmi složité.
Na koho tedy Mendelianum cílí?
Osobně mě nejvíc zajímá ta vrstva
veřejnosti, která má zájem. Lidé ne -
jsou hloupí, co potřebují vědět, vědí.
A když nepotřebují ke svému životu
a práci znát o Mendelovi víc, než
kdo to byl v obecné rovině, nutit jim
ho nechci. Pro zvídavé však uděláme
rádi cokoliv, abychom jim poskytli
co nejvíce informací. I když je to složité.
Jak říkal Henry Ford, devět
z deseti dolarů vložených do reklamy
jsou vyhozené peníze, až ten
desátý se vám x-násobně vyplatí. Ale
protože nevíte, který to byl, musíte
stejně investovat všech deset. Za
dobu fungování Mendeliana ale už
samozřejmě máme jasnější představu.
Za mne by mělo fungovat podobně
jako chrám, sekulární chrám.
Chceme návštěvníkům podávat informace
tak, aby měly přesah, a k tomu
využíváme všechny možné prostředky.
Naše interaktivní, vizuálně
a esteticky přitažlivá expozice, v níž
jsme se snažili Mendelův přínos
propojit s prezentací současné genetiky,
která by bez něj nebyla, v nich
musí zanechat dojem, i kdyby tomu
přesně nerozuměli. Když opouštíte
hrobky Údolí králů, hieroglyfy na
stěnách jste nerozluštili, ale odcházíte
plni dojmů. Tím, že Mendelianum
sídlí v prostorách, kam J. G.
Mendel opravdu pravidelně dochá-
zel, funguje tu genius loci, navíc Biskupský
dvůr je jedno z nejhezčích zákoutí
Brna vůbec. A do toho impresního
prostředí jsme přidali opravdový
příběh vzniku genetiky a s ním i složitosti
současného světa, který se s tím
vším prolíná… Potvrzením, že to
snad opravdu funguje, jsou reakce
nejen běžných návštěvníků, ale i odborníků
ze světa, jako například profesora
Daniela Fairbankse, děkana
věd na Utah Valley University, který
nám gratuloval, že se nám povedlo
vytvořit něco úžasného. Svědčí o tom
i to, že jsme v roce 2015 získali cenu
Muzeum roku od MKČR, Asociace
muzeí a galerií ČR a výboru ICOM
v rámci Gloria Musealis za 2. místo
v soutěži o nejlepší hodnocení na návštěvnickém
portálu. Jde tedy o cenu
od samotných návštěvníků, a to obzvlášť
potěší.
Kdo jsou nejčastější návštěvníci
Mendeliana?
Naší cílovou skupinou, kromě zájemců
z řad rozličné veřejnosti, jsou
především středoškoláci. Ne děti do
deseti let, ani ne studenti vysokých
škol v daném oboru, kteří už se věnují
vědě hlouběji a měli by na školách mít
přinejmenším srovnatelně vybavené
molekulární laboratoře jako my. Mimochodem,
ne vždy to prý tak ale
opravdu je… Studentům středních
škol ale poskytujeme něco, k čemu by
se jinde jistě nedostali. Zřejmě z toho
důvodu jsou školy, které se k nám
opakovaně vrací, a to nejen z tuzemska,
ale i ze Slovenska, Polska, Rakouska.
Dokonce musíme spíš odmítat
a zařazovat na čekací listinu. Náš
dvouhodinový program zvládneme
kapacitně nabídnout třem školám
denně. Už nyní se nám však objednávají
skupiny na květen příštího roku.
Nevýhodou ovšem stále je, že jednotliví
mimobrněnští návštěvníci,
a možná nejen ti, si nás občas pletou
s Mendelovým muzeem v areálu starobrněnského
kláštera. A i když
chtěli původně k nám, vydají se na
Mendlák…
Když už jste zmínil augustiniánské
opatství, kde Mendel žil a kde funguje
muzeum, jaké jsou vlastně
vaše vzájemné vztahy?
Doufám, že teď korektní, ale situace
byla dlouho poměrně složitá
a nepřehledná. Vědecko-výzkumné,
vzdělávací i popularizační aktivity
rozvíjí Mendelianum v MZM od
svého vzniku v roce 1964. To není
náhoda, nedlouho před tím byla
udělena Nobelova cena za objev
⊳
Centrum Mendelianum v Biskupském dvoře.
Studenti v Mendelianu.
www.mzm.cz
M revue
47
M profil
Generální ředitel MZM Jiří Mitáček a Jiří Sekerák
při předávání Mendelovy pamětní medaile
prof. Danielu Fairbanksovi, 2017.
Nositel Nobelovy ceny James D. Watson
s manželkou při návštěvě Mendeliana. Mendelovu
pamětní medaili obdržel v roce 2008.
⊳
založila také to naše zemské muzeum,
tudíž jsme vlastně spadali
pod společnou organizaci. Iltis pomáhal
při získávání prostředků pro
vybudování Mendelova památníku
a počátkem třicátých let založil
a vedl první opravdové Mendelovo
muzeum v Brně. Především se však
tomuto osobnímu příteli Alberta
Einsteina podařilo najít a odkoupit
od augustiniánů Mendelův originální
rukopis Pokusy s rostlinnými
hybridy a řadu dalších cenných věcí.
Je velmi pravděpodobné, že nebýt
toho, nezachovalo by se skoro nic,
protože v okamžiku své smrti byl
Mendel jako prelát víceméně lokálně
významnou osobností, určitě
nebyl, až na jednu drobnou výjimku,
oceňován jako vědec. Iltis
dokázal zcela legálně od augustiniánů,
ale i z vídeňské univerzity
a od dalších institucí soustředit
mnoho materiálu a stal se také autorem
životopisu J. G. Mendela, který
dodnes zůstává zásadním a neměnným
zdrojem informací, které o Mendelovi
víme.
struktury DNA, což současně znamenalo
počátek rehabilitace mendelovské
genetiky za železnou oponou,
tedy rovněž u nás. Mendelianum
bylo nástupcem muzea, které založil
úplně první Mendelův životopisec
Hugo Iltis. Už zhruba jako pětadvacetiletý
pracoval jako sekretář pro
Naturforschender Verein v Brně, což
byla společnost, přes kterou Mendel
publikoval své objevitelské výzkumné
práce. Tato společnost byla
dceřinou společností Moravskoslezské
hospodářské společnosti, která
Činnost Iltisova muzea ukončil
nástup Hitlera?
Ještě před tím už se o člena svého
řádu začali zajímat také sami starobrněnští
augustiniáni a věnovali mu
v klášteře pamětní místnost. Kolegou
Iltise byl další významný brněnský
přírodovědec Jaroslav Kříženecký,
který pokračoval v práci i poté, co Iltis
jako známý brněnský Žid musel emigrovat
do USA. Protože spolek spravující
muzeum se nepřihlásil k Říši,
počátkem čtyřicátých let zanikl. Všechen
majetek převzali nacisti – měli
to ulehčené, protože od výstavy
k Mendelovu výročí na brněnské
48
www.mzm.cz
??????????
radnici v roce 1942 bylo vše, jak věci
z kláštera, tak z Iltisova muzea, pohromadě.
Mimochodem, nacisti plánovali
založit ústav rasové hygieny,
kde mělo být vše uloženo a který by
nesl Mendelovo jméno. Nějak nepostřehli,
že právě jeho objev je o tom,
že hybrid je informačně bohatší než
´čistá´ linie, a tvoří tedy pravý opak
jejich zvrácených teorií. Mendel se
jim nicméně velmi hodil svým původem
ze slezské německy mluvící rodiny
a koneckonců i dnes má svoji
bustu mezi německými velikány v jejich
síni slávy v památníku Walhalla
u bavorského Řezna. Naštěstí ústav
nikdy nevznikl, i tak ale bylo Mendelovo
jméno zcela neprávem leckde
nějaký čas po válce s nacisty bohužel
podvědomě spojováno.
Apotom?
Mendelův objevitelský rukopis se
záhadně ztratil ze spolkového sejfu,
všechno ostatní bylo jaksi odloženo
zpět do kláštera. Jak věci z něj, tak
i z Iltisova muzea. Kříženeckého
snahy o vybudování nového muzea se
nesetkaly s kladným přijetím, v padesátých
letech se genetika zatracovala
a Kříženecký sám si dokonce odseděl
několik měsíců za odmítnutí lysenkismu.
Nemohl působit ani jako vysokoškolský
pedagog. Jediný, kdo měl
odvahu ho zaměstnat, byl tehdejší ředitel
MZM Jan Jelínek. Mimo jiné zásluhou
předchozího ředitele MZM
doc. Jana Šmardy a dalších našich kolegů
z oddělení botaniky se také podařilo
zachránit shromážděné památky,
které při rušení augustiniánského
řádu skončily vyházené na dvoře.
Nikdo jiný nenašel tehdy dost odvahy,
aby nenahraditelné památky na hromadě
určené k odvozu na smetiště
odnesl. Za to jim dnes patří velké poděkování.
Kříženecký se už ale oficiálního
otevření Mendeliana, které založil,
bohužel nedožil. O Mendelově
rukopisu se nevědělo nic až do počátku
90. let minulého století, kdy se
objevil v Německu u potomků Mendelových
sester. Byla dokonce snaha
prohlásit ho za bavorskou kulturní památku,
ale české ministerstvo zahraničí
ho v roce 2012 získalo zpět. Nyní
je uložen v Opatství Staré Brno Řádu
sv. Augustina.
V majetku MZM je ale jiný, neméně
cenný dokument…
Jedná se o Mendelovou rukou
psaný životopis, který napsal, když
chtěl jít studovat do Vídně. Nic jistějšího,
než sám o sobě tehdy uvedl,
o něm vlastně nevíme. Mendel ho
napsal ve Znojmě s datem 17. dubna
1850. Do jisté míry představuje zcela
ojedinělou sondu do Mendelova vlast -
ního chápání svého společenského
postavení, svých motivací, přání
a životních cílů. Kromě toho máme
celou řadu dalších podobně cenných
originálů, například jeho dopisy rodičům
a příbuzným, třídní knihu
a podobně. Další vzácný doklad
Mendelovy práce mají ještě v brněnském
hydrometeorologické ústavu,
kde schraňují jeho záznamy o počasí.
Kdyby totiž Mendel nebyl vnímán
především jako genetik, proslul
by jako jeden ze zakladatelů meteo -
rologie. Před nějakou dobou jsem
sestavil konvolut těch nejcennějších
Nositel Nobelovy ceny Marshall W. Nirenberg
s manželkou, Annou Matalovou a Jiřím
Sekerákem při návštěvě Mendeliana v sídle
ombudsmana na Údolní, 2006. Při této příležitosti
obdržel Mendelovu pamětní medaili.
Nositel Nobelovy ceny Paul Nurse s Jiřím
Sekerákem na letošní návštěvě Mendeliana
v Biskupském dvoře.
www.mzm.cz
M revue
49
M profil
věcí, které na našem území máme,
bez ohledu na to, kdo je nyní jejich
správcem, a podle mého názoru by
bylo nejlepším řešením prohlásit jej
jako celek kulturní památkou. Aby
byly věci pod kontrolou a nemohlo
se znovu nic ztratit. První kroky již
byly učiněny, tak uvidíme.
Pokud se nepletu, sídlem Mendeliana
byl původně starobrněnský
klášter.
Ano, to je pravda, od roku 1965 až
do roku 2000. Poté, co se jeho prostory
v restituci vrátily řádu, jsme
sedm let působili díky zásahu ombudsmana
Otakara Motejla v sídle
jeho úřadu na Údolní a v roce 2012
se Mendelianum postupně přestěhovalo
do Biskupského dvora.
Uspěli jsme s projektem o přidělení
evropských peněz na vybudování
návštěvnického centra a to tu funguje
již něco přes pět let. Jak jsem
říkal, naší snahou bylo skloubit
úplné počátky genetiky spojené
s Mendelovým jménem s její moderní,
současnou podobou.
uvědomil, že i on se může stát předmětem
sebezkoumání z hlediska
metod moderní vědy. Vědy o vědě
pak zkoumají vědu jako fenomén,
který doprovází civilizaci, je stále významnějším
jevem a hraje stále důležitější
společenskou, poznávací,
technologickou, ekonomickou, politickou,
kulturní a já nevím jakou ještě
roli. Specifikem naší práce je zkoumání
biologických věd, tedy zjednodušeně
věd o životě, které to na rozdíl
od věd o neživé přírodě měly se svojí
emancipací od náboženství, a tedy
i svým vznikem, mnohem složitější,
neboť v jejich pozadí stále zůstává tajemná
záhada toho, co vlastně život je
a jak vznikl. Isaac Newton mohl být
angažovaný anglikán a zároveň vytvořit
základy moderní fyziky, ale
enigma života je v řadě náboženství
a filozofií posvátná věc. Teprve s Darwinem
přichází doba, kdy se život ve
všech svých podobách a formách začíná
vysvětlovat možným mechanismem
bez nadpřirozeného důvodu.
Hledá se zakotvení v empirii, ověřitelných
faktech a experimentu, proto má
historie biologických věd svá složitější
specifika. Snažíme se dokumentovat
dějiny tohoto vývoje, zkoumat povahu
metod, které jej doprovází a díky
Mendelovu odkazu jsme i centrem
vzniku jedné z biologických věd, která
je dnes snad nejdůležitější a nejslibnější
ze všech – genetiky. Jsme unikátním
muzejním pracovištěm svého
druhu v tuzemsku, na vysokých
Vy jste ale vedoucím Oddělení historických
věd. Přiznávám, že zatímco
předmět zájmu dějin divadla
nebo mineralogie je zce la
jasný, v tomto případě úplně přesně
nevím, čím se vlastně zabýváte?
Historie biologických věd je součástí
vědy o vědě a je plodem období,
kdy vznikaly i jiné metavědy. Velmi
podobně, jako například vznikala
kdysi antropologie, když si člověk
Figurína Gregora Mendela, která je umístě -
ná v původním zasedacím sále Moravskoslezské
hospodářské společnosti, kam
Mendel pravidelně docházel. V rámci současného
Mendeliana je částí expozice s názvem
Vědecké prostředí Mendelova objevu.
Biskupský dvůr 2020.
Bývalá expozice Mendeliana v refektáři
kláštera, 1999. Autorem jejího návrhu byl
architekt Bohuslav Fuchs.
50
www.mzm.cz
??????????
Transsibiřská magistrála, okolí železniční
stanice Irkutsk, 1994. Foto Jiří Sekerák.
Typické sibiřské posvátné místo, tzv. obó,
v oblasti východního břehu jezera Bajkal,
1994. Foto Jiří Sekerák.
školách máme kolegy, kteří se věnují
stejnému oboru, ale obvykle jsou
součástí jinak orientovaných pracovišť,
kateder nebo ústavů. Od roku
1965 také vydáváme odborný recenzovaný
časopis Folia Mendeliana.
Nyní jsem za něj zodpovědný už delší
dobu a snažím se udržet jeho tradiční
kvalitu i jedinečný mezinárodní význam.
Není to nic snadného. Podobně
je tomu i s tradicí udělování
Mendelovy pamětní medaile. Od počátku
devadesátých let každoročně
jménem Mendeliana udělujeme toto
významné mezinárodní ocenění za
přínos v rozvíjení Mendelova dědictví.
Mezi nositele tohoto našeho ocenění
patří řada tuzemských a mezinárodních
osobností mimořádného
vý zna mu a mezi nimi i nositelé Nobelovy
ceny, například James D. Watson
nebo Marshall W. Nirenberg.
Jak jste se dostal právě k tomuto
vědnímu oboru?
Jsem dítě šedesátých let. Silně na
mě zapůsobily filmy Karla Zemana,
verneovky, viděl jsem přistávat Američany
na Měsíci… Nepochyboval
jsem, že budu vědec. Původně jsem
zvažoval biofyziku, ale to by znamenalo
studia v Moskvě, jinde to tehdy
nešlo, což se mi vůbec nechtělo. Na
gymnáziu přibyl zájem o filozofii
a pak jsem využil toho, že na tehdejší
UJEP, dnešní Masarykově univerzitě,
otevřeli obor, kde bylo možné experimentálně
sloučit studia filozofie na FF
a studia biologie na přírodovědě. Přinášelo
to sice mnoho komplikací,
mu seli jsme zvládnout všechny pře -
de psané zkoušky na každém z oborů,
takže jsme jich skládali mnohem víc,
než byl zákonem daný maximální
počet, ale protože navíc jinak hrozila
vojna, motivace byla značná. Když
jsem se svojí studentskou vědeckou
prací uspěl v celostátní soutěži vysoko -
školské odborné činnosti, dostal jsem
příležitost pracovat jako pomocná vědecká
síla na lékařské fakultě, kde
jsem se seznámil s Mendelianem.
Takže když mi hned po studiu nabídli
místo, neváhal jsem. Nebylo to ale nakonec
tak přímočaré, jak se zprvu
zdálo. Po vojně jsem chvíli pracoval na
sociologickém ústavu AV, pak několik
let na Ústavu religionistiky MU.
K tomuto období se váže jedna
vaše velmi důležitá životní cesta.
Můžete aspoň stručně přiblížit
vaše putování po Sibiři a tamních
buddhistických klášterech?
www.mzm.cz
M revue
51
M profil
Zúčastnil jsem se vědecké expedice
v okolí jezera Bajkal, kterou organizovala
MU v roce 1994. Cílem
bylo zkoumat a dokumentovat aktuální
procesy obnovy starých i vzniku
nových buddhistických klášterů na
Sibiři po komunistických represích.
V rámci toho jsem měl samostatný
úkol, mapovat a dokumentovat projevy
tradičního žitého šamanismu.
Později jsem například publikoval
v odborné literatuře dokumentaci
šamanského rituálu svěcení obó,
místa duchů předků tam, kde kdysi
stávala vesnice, kterou nechal odsunout
a zlikvidovat v padesátých letech
Stalin. Expedice trvala čtyři
měsíce, během kterých jsem v divočině
kolem Bajkalu procestoval (jak
se dalo) skoro dva tisíce kilometrů.
Také jsem během dvou týdnů urazil
dohromady skoro šestnáct tisíc kilometrů
po Transsibiřské magistrále.
Bylo to opravdu výjimečné. Po návratu
však došlo k redukci pracovišť
MU a jako služebně nejmladší pracovník
ústavu jsem si hledal znovu
stálé místo, i když externě jsem pravidelně
vyučoval na MU náboženství
přírodních národů a sociobiologii
až do roku 2008. Jednoho dne jsem
cestou na pedagogickou fakultu,
kam jsem měl už tou dobou vyřízený
přestup, na Mendelově náměstí
potkal tehdejší vedoucí Mendeliana,
paní Dr. Annu Matalovou, která mi
nabídla, abych se vrátil. Na rozdíl od
vysokoškolských pracovišť té doby
se mi Mendelianum zdálo jako okno
otevřené do vědy i do světa, oprášil
jsem angličtinu a v roce 1994 nastoupil
do MZM. Když pak Anna
Matalová v roce 2000 odešla do důchodu,
Mendelianum jsem pře vzal
jako jeho v pořadí čtvrtý vedoucí.
A váš hlavní cíl?
Podle mne má interpretace Mendela
v současnosti stále mezery. Vnímáme
ho jako klasika, jako někoho,
kdo položil základy, ale už jako by
neměl co říct k současné vědě. Jenže
to tak úplně není. Málokdo z dnešních,
i těch špičkových vědců, se
totiž v jeho odkazu orientuje podrobně.
Obdobně jako když budete
skládat televize, už nemusíte dopodrobna
vědět, jak přesně funguje integrovaný
obvod, prostě ho vezmete
a použijete. Tak i nobelisté zabudovali
do své struktury poznání Mendelovy
poznatky a staví dál, výš a do
šířky. Paradoxně se nám pak při návštěvě
někteří klidně přiznají, když
listují faksimiliemi jeho tištěných
prací, že je vlastně nikdy nečetli.
Mojí ambicí je proto prostudovat
Mendelovy práce tak, abych znal
každý řádek, abych věděl, proč přesně
použil ten nebo ten termín, jaký
to mělo přesný význam a jak se to
vztahuje k současnosti. Mohou to
být zdánlivé maličkosti, jako když
například Mendel zásadně používal
výraz dominující namísto současného
dominantní. Ale to jeho je
mnohem přesnější, jeho pohled je
relevantnější, protože dominantní
jsou věci jednou provždy, zatímco
on svým vyjádřením připouštěl, že
Novostavba buddhistického kláštera na Sibiři
poblíž Kurumkanu, 1994. Foto Jiří Sekerák.
Obřad svěcení posvátného místa, 1994.
Foto Jiří Sekerák.
se v čase mohou některé parametry
změnit. Zdánlivě marginálie, ale
současně podle mne jeden z důkazů,
potvrzující platnost Mendelova pohledu
a vnímání a velikost jeho přehledu
v problematice.
Připravujete se nějak na blížící se
200. výročí narození J. G. Mendela?
Už dřív jsme digitalizovali všechny
nejdůležitější obrazové a textové dokumenty,
abychom je zachránili informačně.
Teď vše zpracováváme
a rádi bychom soubor znovu vydali
jako novou verzi „Iconographia
Mendeliana“, nejdříve v české a následně
i anglické verzi. Kromě toho
bychom rádi realizovali ve spolupráci
s městem informační projekt
Mendelovo Brno, za nímž stojí především
práce Dr. Anny Matalové a její
dcery prof. Evy Matalové. Sa mo zřej -
mě pak pracujeme na celé řadě dalších
projektů, jednak v rámci mezinárodního
společenství International
Mendel Day a také na projektu mezinárodní
konference k datu Mendelova
dvoustého výročí. K tomu počítáme
s řadou dalších publikací
a propagačních produktů, je toho
myslím víc než dost, co nás v této
souvislosti čeká.
52
www.mzm.cz
??????????
⊳
Největší bajkalský ostrov Olchon je pova -
žován za centrum tradičního šamanismu.
Skála Šamanka, 1994. Foto Jiří Sekerák.
Kvetoucí Sibiř, 1994. Foto Jiří Sekerák.
Čím vás osobně J. G. Mendel po
těch letech společného života nejvíc
fascinuje?
Svým osudem. Svého uznání se nedožil.
Kdysi jsem četl Lemovu povídku
o tom, že jsou tři typy géniů.
Ti, co se uznání dožijí, pak ti co se ho
dočkají až po smrti a logicky tu
budou asi i ti, co zůstanou navždy neobjeveni.
Představíme-li si civilizaci
jako nějakou řeku, všichni pracují po
jejích březích, aby ovlivnili její tok.
Některým se to povede a jsou za to
velebeni ještě za svého života, druzí
se toho nedožijí, protože se nacházeli
dále od břehu. Ta třetí skupina pracuje
ale tak daleko, že řeka proteče
a oni zůstanou neobjeveni. U toho
Mendela je úžasné, že dokázal odhalit
tak elementární věc, že ten tok
opravdu změnil, i když současně stál
opravdu hodně mimo. Jeho osud je
románový příběh. Mendel objevil genetiku,
ale pojem genetika nikdy neslyšel.
Obdobně jako Kolumbus objevil
Ameriku, aniž znal její jméno.
Ke svému životu i dílu se například
Einstein sám vyjadřoval, mnoho věcí
osobně upřesnil, komentoval. Můžeme
tak spekulovat o tom, proč si
jako ženatý člověk do zápisků z pobytu
v Praze česky vpisoval poznámky
o prostitutkách, možná ho to
zlidští, ale teorii relativity to neovlivní.
U Mendela zůstává spousta
nepoznaného, co stále dává prostor
pro imaginaci. Fascinuje mne, že
mám možnost být u toho tak blízko.
Z jiného soudku. Vaším koníčkem,
zálibou, vášní je hudba. Už bezmála
tři desetiletí vystupujete s kapelou
Tibet, která patří k brněnským
rockovým legendám. Jak jste
se k hudbě dostal?
Pocházím z muzikální rodiny,
chodil jsem do Kantilény, hrál na
různé nástroje, ale že bych měl být
muzikant, s tím se nepočítalo. Chtěl
jsem být vědec. Doufal jsem, že i to
jde skloubit, vždyť třeba slavný kytarista
kapely the Queen, Brian May,
je vynikající astrofyzik, který spolupracuje
s NASA. Svého času měl
i Tibet našlápnuto, jednali jsme
v roce 1998 o vydání našeho druhého
alba „Šrivatsa“ dokonce i se zástupci
opravdu velkého hudebního
vydavatelství Sony Music/Bonton,
kteří se tehdy rozhodovali mezi
námi a dnes dobře známou kapelou
Wohnout. Ale i protože jsme se
striktně odmítli kvůli muzice přestěhovat
z Brna do Prahy a věnovat se
tomu na plný úvazek, bylo nám po
čase sděleno, že padl los na ně.
Nepřipadáte si už trochu starý na
rokenrol?
Jako ten náctiletý kluk, co ho
mám stále v sobě :), určitě ne. Spíš si
všímám, že rokenrol nějak stárne
společně i s námi :). Ale je pravda, že
když jsme Tibet zakládali, neuměl
jsem si představit, že bych ještě v padesáti
hrál. Jsme dinosauři, na druhé
straně, v tuzemsku je spousta starších
kapel a ještě víc ve světě, která
je pořád aktivní. Dokonce občas vystupujeme
společně například s Helmutovou
stříkačkou, Tichou dohodou
nebo Frantou Jetelem.
Proč ten název Tibet? Pro mě to
spíš navádí na nějakou etno-ezoterickou
kapelu…
Když jsem končil školu, těsně před
revolucí v roce 1989, se mi v legendární
kavárně Venuše dostala do
rukou anglická verze Tibetské knihy
mrtvých, správný překlad jejího
názvu zní: Hluboké učení o spontánním
vysvobození skrze rozjímání
o pokojných a hněvivých božstvech…
Tenkrát na samém počátku
devadesátek se rocková hudba začala
těsně vázat i s grafickými prvky
a designem, snažila se být víc
komplexnějším vyjádřením umění
a stylu. Typickým příkladem byla
třeba velmi známá brněnská kapela
bratří Jirásků Bratrstvo, se kterými
jsme tehdy vyrazili na naše vůbec
první turné. Mě a Jirku Štefla, se kterým
jsme kapelu založili, fascinoval
symbol šrivatsy – nekonečného uzlu
životů, který byl na obalu Tibetské
knihy mrtvých také její jedinou
www.mzm.cz
M revue
53
M profil???
ilustrací. A ten jsme si vybrali jako
náš znak. Odtud název Tibet, který
je vlastně odvozením z té grafiky.
Jsem vděčný za všechno, co mi přinesly
roky s Tibetem, tu tvůrčí svobodu
při psaní textů, skládání hudby
a radost z okamžiků na pódiu. Moc
si vážím všeho, co jsem díky kapele
měl možnost zažít a s kým se seznámit.
Ať už je to fakt, že jsem mohl
zpívat v pražské Lucerně, spolu na
turné s Uriah Heep, pro tisíce lidí
v Rondu před Def Lepard, na výstavišti
před Smokie, na Slovensku
i u nás s Elánem a Citronem, v klubech
a festivalech v Holandsku a Belgii,
na Open Air festivalech jako je
Benátská noc, Rock for People, Trutnov,
Písek, Český Brod, Zlín, Rio Riviera,
Mariánské léto, Jam Rock Žam -
berk, Vaňkovka Fest nebo natáčet ve
studiu s Terezou Černochovou, Ilonou
Csákovou a na videu spolupracovat
třeba s Markem Vašutem, Ivanem
Urbánkem, Pavlem Jiráskem
a mnoha dalšími zajímavými osobnostmi.
Radost mi udělalo také,
když se náš singl Robinsonaut (2012)
na 8 týdnů vyšvihl v oficiálním žebříčku
IFPI na druhé místo mezi
nejhranějšími novinkami v českých
rádiích. A hlavně, díky Tibetu jsem
poznal i svou manželku.
Tradiční otázka na závěr: nastoupil
byste znovu do muzea?
Když se někdy nakupí věci, které
mne stresují, a postrádám potřebné
zázemí k tomu, aby se vyřešily, ne -
jsem si jistý. Ale vím, že bych se nakonec
zase znovu rozhodl stejně. Paradoxně
tehdy byla hlavním důvodem
mého nástupu šance k vlastnímu
rozvoji, kterou bych na akademické
půdě neměl. Od té doby se toho
v tomto ohledu hodně změnilo. Ale
že bych litoval… I kdybych byl docentem
na nějaké katedře, určitě
bych se nepoznal s tolika nobelisty
jako v Mendelianu. A lepší ocenění,
než když mi její držitel za fyziolo -
gii a lékařství Paul Nurse po jeho
návště vě a rozhovoru se mnou řekl,
že musí přehodnotit, co si o Mendelovi
dosud myslel, si ani neumím
představit. Chápu, že určitě šlo částečně
i o zdvořilost, ale na druhé
straně: říkat to nemusel.
Jiřina Veselá
Foto. Archív J. Sekeráka a MZM
Gregor Mendel Memorial Medal – The list of laureates
2020 J. Sölkner University of Natural Resources and Life Sciences Vienna
2019 C. Laukaitis University of Arizona Cancer Center
2018 W. Wackernagel Carl von Ossietzky Universitaet, Oldenburg
2017 D. J. Fairbanks Utah Valley University
2016 J. Vollmann University of Natural Resources and Life Sciences, BOKU,
Vienna
2015 A. Matalová Mendelianum MZM, Brno
2014 H. Lesot University of Strasbourg
2013 F. Di Trocchio Sapienza University of Rome
2012 R. C. Karn University of Arizona, Butler University
2011 S. Zadražil Faculty of Science, Charles University, Prague
2010 W. Mann Theresia Mendel’s descendant, Darmstadt
2008 J. D. Watson Cold Spring Harbor Laboratory, Long Island
2007 D. Lane Institute of Molecular and Cell Biology, Singapore
2006 M. W. Nirenberg Lab. of Biochem. Genetics, Nat. Inst. of Health, Bethesda
2005 J. Lužný Mendel University, Brno
2004 J. Šmarda Biological Institue, Faculty of Medicine of Masaryk
University, Brno
2003 P. T. Sharpe Guy’s Hospital, London
2002 J. Klein Max-Planck-Institut für Biologie, Tübingen
2001 L. Lojda University of Veterinary and Pharmaceutical Sciences, Brno
2000 C. Kovář Mendel’s Beehouse, Brno
1999 F. W. Anders Institute of Genetics, Giessen
1998 F. Brückner Crop Research Istitute, Kroměříž
1995 V. N. Soyfer George Mason University, Fairfax
1994 F. J. Ayala University of California, Irvine
1993 F. Weiling University of Agriculture, Bonn
1992 B. Jennings Hastings Centre, Briacliff Manor, New York
1992 T. Hirano Japan Mendel Society, Tokyo
1992 H. Galjaard Erasmus University, Rotterdam
Z koncertu Tibetu na Zelném trhu k 200. vý -
ročí MZM, 2017.
54
www.mzm.cz
M report
▲
Jiří Langer: Mé vzpomínky
na Ondřeje Sekoru
Přípravě sekorovské výstavy a vydání související monografie předcházel
rozsáhlý výzkum a sběr dostupných informací z nejrůznějších zdrojů. Je
nicméně přirozené, že k novým objevům na zkoumaném poli často dochází
i po vernisážích a křtech – výstavy i publikace mohou inspirovat
dosud žijící pamětníky, aby se podělili o své vzpomínky. Ondřej Sekora
sice zemřel už v roce 1967, jako autor knížek pro děti ale udržoval řadu
kontaktů se svými čtenáři, a tak někteří z nich mohou i po tolika letech
přispět zajímavými detaily z autorova života. Následující text etnologa Jiřího
Langera právě takové přináší; zároveň dokládá, že Sekora ovlivnil
řadu dětí nejen jako literát a ilustrátor, ale i výtvarný mentor. (tp)
V mém životě sehrál významnou
roli český malíř-ilustrátor a spisovatel
Ondřej Sekora (1899–1967). Narodil
se ve stejném roce jako můj táta
a jeho druhá manželka se přátelila
s mou maminkou, se kterou se od
podzimu roku 1945 potkávala
v Praze-Dejvicích v Sokole. Protože
jsem odmalička tíhl ke kreslení přírody,
domluvila mi maminka návštěvu
v Sekorově dejvickém ateliéru.
Stalo se to někdy v mých deseti
jedenácti letech…
Jaké bylo moje překvapení, když
mne mistr nejprve zavedl do sklepa,
kde měl složky svých školských
prací. Byly to kopie kreseb Holbeinových
a Rubensových a neměly nic
společného s jeho broučím světem
v čele s Ferdou Mravencem. Poradil
mi, abych se učil nejprve z kreseb Alšových
(měli jsme totiž doma
knížku, která jich byla plná) způsobem,
že si jeho ilustraci v knize položím
na stole před sebe a vedle na
papír se pokusím nakreslit totéž tak,
abych neudělal ani o čárku více nebo
méně. Byla to opravdu účinná metoda!
Vedla mne později až k soukromému
studiu kresby portrétu
u ak. mal. Jaroslava Kováře (tehdejšího
člena sdružení Hollar) a ke
snaze studovat po maturitě na gymnáziu
na Akademii výtvarných
umění s cílem věnovat se restaurátorství
výtvarných děl. To však bohužel
zhatily neustálé a často nejednoznačné
školské reformy padesátých
let – podařilo se mi absolvovat (nudě
se v odborných předmětech) pouze
druhý ročník tehdejšího oddělení
výstavnictví a aranžérství Průmyslové
školy bytové tvorby. Ale
i potom, při univerzitním studiu historie,
jsem chodíval tajně po večerech
kreslit na pražskou AVU akty,
což býval základ průpravy pro
všechny školy výtvarného umění.
A právě Ondřeji Sekorovi vděčím za
své pozdější ilustrační schopnosti
uplatněné v mé etnografické, historické
i literární publicistice!
Mou životní dráhu pak Ondřej Sekora
nepřímo ovlivnil ještě jednou –
jeho poválečná levicová orientace
mně podstatně pomohla ke studiu
na gymnáziu a dalších školách. Když
se na jaře roku 1951 před ukončením
povinné školní docházky tzv. Střední
školy komisionálně rozhodovalo
o dalším osudu absolventů, bylo zvykem
zařazovat děti rodičů-úředníků
do dělnických zaměstnání. Pohovor
s komisí o mém dalším osudu, kterého
se zúčastnil můj otec, dospěl
k zajímavému řešení. Nesmlouvavý
předseda komise určoval klukům
z intelektuálních rodin pouze hornictví
nebo hutnictví. Když vyzval
mého otce, aby se vyjádřil k mé budoucnosti,
otec řekl, že sám jako
strojař začínal svoji životní dráhu
u černého řemesla a že nebude na
škodu, když já začnu také učebním
poměrem, například ve strojírenství
u jeho kamaráda na Kladně. Jen
k tomu dodal, že rád kreslím – čemuž
on jako technik moc nerozumí – a že
www.mzm.cz
M revue
55
▲
M report
Snímek Jiřího Langera (*1936) z doby,
kdy působil jako muzejní pracovník zaměřený
především na lidovou architekturu.
⊳
Dvůr Tomáše Šroby č. 81 v Zuberci, 1953.
moje kresby pochválil i malíř Sekora.
To vyburcovalo předsedu komise,
který vzkypěl slovy: „S takovým
strejčkováním je už, soudruhu,
konec!“ Ale jeden ze členů komise
do toho vstoupil otázkou, zda jde
o Ondru Sekoru. Když mu to táta
potvrdil, tak se rozzářil a důrazně
prohlásil: „No, když to řekl Ondra
Sekora, tak ho na školu doporučíme!“
A opravdu doporučili a mohl
jsem studovat dál na gymnáziu.
Moje osudy byly ale i nadále komplikované
byrokracií tehdejších let.
Láska ke kresbě mne však neopustila
dodnes, ilustroval jsem poměrně
mnoho knih (především svých textů),
uspořádal řadu výstav a vždy si
s vděčností vzpomínám na Sekorův
dar do mého života.
Marta Čechová v Těmicích u Bzence ustrojená
v kroji v den tamních hodů, 1954.
⊳
Příprava koláčků na hodech v Těmicích
u Bzence, 1954.
56
www.mzm.cz
M report
▲
Zaniklý život na Moravě
získal novou podobu
Uplatnit nejvýznamnější ze současných i historických sběrů z výzkumné
a sbírkotvorné činnosti Geologicko-paleontologického oddělení MZM a vykreslit
tak mimořádnou pestrost a význam moravských nalezišť a zkamenělin.
Takový byl hlavní cíl několikaletého postupného oživení stálé expozice,
kterou se toto oddělení prezentuje již od roku 1991. Pod názvem
Zaniklý život na Moravě její scénář navrhla tehdejší vedoucí oddělení dr. Jiřina
Uhrová společně s kurátorem dr. Jaroslavem Říhou.
O architektonické řešení se v tehdy
nově rekonstruovaném Dietrich -
stein ském paláci postaral Výstavní
národní podnik města Prahy. Expozice
o třech sálech vykreslovala
vývoj života na Zemi převážně na
základě paleontologických nálezů
z oblasti Moravy, na které je toto
zdánlivě malé území obzvláště bohaté.
Tento základní koncept chtěli
současní kurátoři zachovat i do budoucna,
nutné však bylo expozici
výrazně modernizovat, a to nejen po
stránce odborné, ale rovněž po
stránce estetické, grafické a dispoziční.
Přestavba vstupního a třetího výstavního
sálu, jenž byl věnován geologickým
obdobím od druhohor po
čtvrtohory, započala v roce 2017.
Demontovány byly středové panelové
vitríny s původními modely
a dioramaty, čímž prostor získal postrádanou
vzdušnost. Na místo
sloupcovitých vitrín pak byly umístěny
velkoformátové zkameněliny.
Úvodní sál zpestřila moderní projekce
vzniku Země, nové podsvícené
vitríny s pohyblivou lupou umožňují
pozorování i nejmenších detailů růz -
ných typů vzácných zkamenělin. Instalována
byla rovněž podsvícená tabule
s chronologickou geologickou
časovou osou s klíčovými událostmi
ve vývoji života na Zemi doprovázenými
kresbami Zdeňka Buriana.
Jednu z dominant úvodního sálu
tvoří zdařilý model vyhubeného
ptáka doda (dronte mauricijský),
symbolizující vymíraní druhů, které
nás doprovází celou historií života na
Zemi, či unikátní odlitek pliosaura
Thalassiodracon hawkinsi, jehož originál
je vystaven v Přírodovědném
muzeu v Londýně.
Ve třetím sále došlo k téměř kompletní
výměně exponátů. Část věnovaná
druhohorám vyzdvihuje rozmanitost
života v tehdejších mořích na
základě bohatých nálezů amonitů,
měkkýšů, korálů či ježovek ze světoznámých
lokalit Štramberk, Olomučany
a Cetechovice, ale také lilijic
z brněnské Stránské skály a plazích
zubů z lomu na Hádech. Následující
třetihory doplnily dlouholeté sběry
paleogenních hlubinných ryb a žraloků
z výzkumů vedoucí oddělení
dr. Růženy Gregorové, jejichž výjimečné
zachování umožnuje návštěvníkům
spatřit například i světelné
orgány. Bujný život v hlubinách
i mělčinách neogenního moře karpatské
předhlubně a vídeňské pánve
dobře ilustrují bohaté nálezy schránek
bezobratlých ale také pozůstatky
sirén, velryby a obřího žraloka druhu
megalodon. Suchozemské prostředí
moravských třetihor dokládají vzácné
pozůstatky nosorožců, chobotnatců
a rostlin. Ve čtvrtohorách pak nově
přibyla působivá kostra medvěda
jeskynního zapůjčená z Ústavu Anthropos,
která byla sestavena již v roce
1891 významným moravským archeologem
a paleontologem Janem Knie -
sem.
Postupná obnova stálé expozice
vyvrcholila na počátku roku 2020,
kdy došlo k aktualizaci poslední nedotčené
výstavní části: druhého sálu
věnovanému prvohorám, který tvoří
co do počtu exponátů téměř polovinu
expozice. Důraz byl kladen převážně
na popularizaci devonu Moravského
krasu, kterým geologie
Moravy tolik proslula zejména díky
jeskynním systémům. Zdůrazněna
byla také brněnská dominanta Hády,
ze které muzejníci díky úzké spolupráci
s terénním výzkumníkem Tomášem
Viktorýnem získali unikátní
nálezy devonských korýšů či hlavonožců,
z nichž některé představují
vůbec první nálezy toho druhu z Moravy.
Sbírkotvorná činnost Geologicko-paleontologického
oddělení za
posledních několik let také přispěla
k rozšíření kolekcí z permského období,
kdy byly uplatněny nálezy světově
proslulých krytolebců, ryb
a sladko vodních žraloků z Boskovické
brázdy. Pro milovníky trilobitů
www.mzm.cz
M revue
57
M report
pak byly nově vystaveny aktuální nálezy
moravských exemplářů, které
byly v původní expozici značně zastíněny
slavnějšími barrandienskými
trilobity ze středních Čech. Za zmínku
rovněž stojí historické sběry kulmských
břidlic z 19. století převážně
z oblasti Nízkého Jeseníku. Během
ruční těžby těch to pokrývačských
břidlic byly často nacházeny cenné
pozůstatky karbonských rostlin a živočichů,
z nichž některé byly zachovány
v nejmenších detailech.
Letos přibyla ještě dotyková inter -
aktivní obrazovka s nejvýznamnějšími
nalezišti zkamenělin na Moravě.
Návštěvník zde získá základní
informace o nalezištích doprovázené
četnými snímky zkamenělin ze
sbírek Moravského zemského muzea
či historických a současných snímků
konkrétních lokalit.
Ačkoliv se paleontologie může
zdát jako archaická věda, pokrok jí
rozhodně nelze upřít. Každý rok jsou
objevovány dosud vědě neznámé
druhy živočichů a rostlin v horninách
po celém světě. Dříve nalezené
exempláře jsou podrobovány novým
analýzám, které dnes pomáhají i po
desítkách až stovkách milionů let
odhalit původní zbarvení živočicha,
způsob jeho pohybu, přesnou pozici
na stromu života či klima, které panovalo
v době, kdy organismus žil.
Stejně jako u popularizace jiných
přírodních věd, tak i u paleontologie
je možné široce uplatnit moderní
technologie a vizualizace. Udržet ve
stálé expozici současné trendy a aplikovat
nejnovější výzkumy zůstane
snahou kurátorů i nadále.
Autoři textu a fotografií:
Gabriela Calábková, Jakub Březina
Úvodní část byla oživena moderní projekcí
vzniku Země.
Aktuální expozice poskytuje návštěvníkům
podstatně více prostoru.
Poprvé byly v expozici uplatněny nálezy
kompletních trilobitů z území Moravy.
58
www.mzm.cz
M report
▲
CT vyšetření
ČERNÉ MADONY
odhalilo červotoče
Bezesporu patřila k nejstarším pacientům, kteří kdy absolvovali vyšetření
ve Fakultní nemocnici u svaté Anny. A určitě se také zařadila i k těm nejvýznamnějším,
řečeno současnou terminologií VIP pacientům. Na konci
července roku 2020 totiž restaurátoři přivezli svatoanenským odborníkům
na „cétečko“ dřevěnou sochu tzv. Černé madony z druhé poloviny 17. století,
která je hlavním prvkem oltáře v kapli právě rekonstruovaného Paláce
šlechtičen MZM. „Počítačový tomograf pomůže objasnit detaily dřevořezby,
stav dřeva i rozsah případného poškození dřevokazným hmyzem. Identifikuje
také všechny spoje jednotlivých částí sochy, tloušťku a vrstvy povrchových
úprav,“ shrnula mluvčí nemocnice Dana Lipovská. A právě rozsáhlé
poškození červotočem odborníky nemile zaskočilo.
Roku 1654 vytvořila Jana Františka
Priska hraběnka Magnisová nadační
odkaz na realizaci ústavu určeného
k výchově opuštěných dívek z aristokratických,
případně významných
měšťanských rodin. Vykonavatelem
hraběnčina odkazu se stal roku 1669
kníže Ferdinand z Dietrichsteina.
Pro potřeby nadace byl následně
v letech 1674 až 1679 vystavěn
brněnským stavitelem Janem Křtitelem
Ernou patrový dům na rohu
Kobližné ulice – dnešní Palác šlechtičen.
„Již od počátku byla součástí
stavby také mariánská kaple, a právě
do tohoto prostoru byla socha
Černé madony určena. Navzdory
tomu, že kaple prošla v průběhu let
několika stavebními a uměleckými
úpravami, zůstala dodnes součástí
hlavního oltáře, i když samotnou sochou
se historikové umění doposud
příliš nezabývali,“ upřesňuje podrobnosti
Zuzana Macurová z MZM.
Další výzdoba kaple Očištění Panny
Marie je probádána mnohem lépe,
zejména nástěnné malby Josefa
Sterna s mariánskými motivy z roku
1756, které zdobí klenbu kaple.
„Socha je polychromována formou
lazurovaného stříbra a zlata,
takže poškození není zvenku téměř
vidět. Musím říci, že nás překvapil
počet hřebíků v sošce, množství
prasklin, které běžně nejsou vidět,
a také rozsah poškození dře vo kaz -
ným hmyzem. Podrobně se Madoně
v ateliéru a se sondážními průzkumy
budeme věnovat zřejmě až
koncem roku,“ komentoval předběžné
výsledky z CT historik umění
Martin Čihalík ze společnosti Pastiglia,
která provádí obnovu památek,
a dodal: „Všechny informace jsou
pro nás zásadní kvůli přístupu k restaurování
a dalším navazujícím
průzkumům jako jsou například
sondáže. CT používáme v rámci
Socha Černé Madony je polychromovaná
formou lazurovaného stříbra a zlata.
průzkumu pouze u velmi cenných
památek – především středověkých,
případně raně barokních. Pravidelně
děláme i rentgeny obrazů, ale
to si vystačíme s veterináři, kteří
mají pojízdný rentgen,“ podotkl
s úsměvem Martin Čihalík.
www.mzm.cz
M revue
59
M report
Ve Fakultní nemocnici u sv. Anny
v Brně již lékaři CT sochy dělali, a to
před pěti lety sochu Krista z brněnského
kostela u sv. Jakuba. V obou
případech se jednalo o placené služby.
Budova Paláce šlechtičen náleží
Moravskému zemskému muzeu od
roku 1957, využívána byla především
Etnografickým ústavem. Nyní však
objekt zůstává už třetím rokem
z valné části veřejnosti nepřístupný
kvůli nutné rekonstrukci. Její součástí
je i obnova celé kaple, na níž se přece
jen podepsal zub času. Poškozený je
i samotný sedmimetrový mramorový
oltář sv. Trojice, který bude vyčištěn,
opraven a zakonzervován. Kaple bude
– po dokončení všech stavebních
úprav – opět sloužit jako výstavní
prostor. V opraveném paláci budou
otevřeny dvě stálé výstavy, k prezentaci
národopisné se přidají ještě
loutky. Návštěvníci se mohou těšit na
moderní, zajímavé expozice Tradiční
kultura na Moravě v zrcadle času
a Loutkářské umění.
(jih)
Foto: Archív MZM, FNUSA
a Pastiglia, s.r.o.
Svatoanenští lékaři mají s mlčenlivými pacienty
zkušenosti. Před pěti lety podobně jako Černá
Madona absolvovala CT vyšetření socha Krista
z brněnského kostela sv. Jakuba.
Počítačový tomograf odhalil restaurátorům
například rozsah poškození červotočem nebo
jiným dřevokazným hmyzem. Překvapivým
zjištěním bylo i množství hřebíků.
Již od počátku byla součástí Paláce šlechtičen
mariánská kaple, do jejíhož prostoru byla socha
Černé madony určena.
60
www.mzm.cz
Před oponou – za oponou
▲
Festival mění vědu
v přitažlivou hru
Věda v Brně není nuda! Motto oblíbeného
Festivalu vědy se zcela naplnilo
také při ročníku 2020, který
se uskutečnil první říjnový víkend
v areálu Dopravního hřiště Riviéra
Brno. Na festivalu se už tradičně se
svým programem představují vědecké
a paměťové instituce či science
centra z celého Jihomoravského
kraje – a Moravské zemské
muzeum mezi nimi nechybělo ani
tentokrát. Muzejníci přitažlivou
formou nechali především děti, ale
často se zájmem přihlíželi i dospělí,
nahlédnout do tajemného světa své
práce, která propojuje vědy, historii
a umění. Oddělení dějin divadla
MZM například představilo ojedinělý
fond kovových tiskařských
štočků určených v minulosti k propagaci
činoherního a hudebního
divadla. Program byl založen na
názorných ukázkách a obrazovém
předvedení technologických postupů
čištění, ošetření a digitalizace
štočků. Se značným zájmem
se také setkal program Staň se na
chvíli antropologem, který připravilo
Centrum kulturní antropologie
MZM. Na jeho stanovišti účastníci
Festivalu vědy zkoušeli vrátit
podobu lidem žijícím v dávné minulosti,
na kostrách poznávali rozdíly
mezi pohlavími a zkoušeli
podle poškození kostí určit, jaká
daný člověk prodělal zranění a odhalit
možnou příčinu jeho smrti.
(red)
Foto: Archív MZM
Muzejníci představili
učitelům nové
programy
Nutná protiepidemická opatření
zavřela školy i muzea. Přesto jak
učitelé, tak muzejníci věří, že po
odeznění epidemie se jejich spolupráce
zase navrátí k normálu, a to
snad ještě v tomto školním roce.
Z jaké nabídky programů, které
pro jejich žáky připravilo MZM, si
mohou vybírat, se pedagogové dozvěděli
na tradičním setkání, které
se uskutečnilo 17. září v přednáškovém
sále Dietrichsteinského paláce
MZM. Představeny byly aktuální
www.mzm.cz
M revue
61
Před oponou – za oponou
na organizaci archeologického sympozia
Otázky neolitu a eneolitu našich
zemí. Jedná se o konferenci
s poměrně dlouholetou tradicí, šlo
již o 39. ročník setkání, které hostí
odborníky na mladší a pozdní dobu
kamennou především z Čech, Moravy
a Slovenska. Konference je
ovšem otevřená všem zájemcům
o dané období, každý rok jsou tak
zváni rovněž účastníci ze zahraničí.
Příležitosti ke kontaktu využívají
především kolegové ze zemí střední
Evropy, letos do Brna zavítala dokonce
odbornice na kamennou industrii
až z Francie: doktorka Solène
Denis.
Nedílnou součástí konference
tvoří i společenská setkání, z nichž
jedno proběhlo v rekonstruovaných
prostorách přednáškového sálu Dietrichsteinského
paláce, jehož interiéry
byly oceněny pochvalnými komentáři.
Odborná exkurze zavedla
účastníky do nádherných prostor
i dlouhodobé vzdělávací programy
MZM pro všechny stupně vzdělávání
i chystané výstavy. Připravené
ukázky představily přítomným programy
pro stálé expozice, ať už se
jedná o Středoevropskou křižovatku:
Morava ve 20. století či Zaniklý
život na Moravě aneb mořem
i souší pravěké Moravy. Seznámit
se mohli také s ukázkami pracovních
listů a pomůcek pro studenty.
Pracovníci Oddělení dějin literatury
a Oddělení dějin kultury antitotalitního
zaměření (tzv. ODKAZ)
jim také podrobně prezentovali
možnosti programů v Domě Jiřího
Gruši MZM. Jako vždy se setkání
stalo také vhodnou příležitostí, při
níž se jak učitelé, tak muzejníci
mohou podělit o zkušenosti a očekávání
spojená s programy a návštěvou
Moravského zemského
muzea. (red)
Foto: Archív MZM
Archeologové v Brně
debatovali o neolitu
a eneolitu
Moravské zemské muzeum se v roce
2020, spolu s Ústavem archeologie
a muzeologie Masarykovy univerzity
a Muzeem Brněnska, podílelo
62
www.mzm.cz
poutního areálu ve Křtinách a do archeologům
notoricky známé jeskyně
Býčí skála.
Konání 39. ročníku konference se
neslo až do poslední chvíle v poněkud
nejistém duchu, neboť zhoršující
se koronavirová situace hrozila
zrušením hromadných akcí a z pochopitelných
důvodů znemožnila
některým (zejména zahraničním)
zájemcům se setkání osobně zúčastnit.
Organizátoři tak využili možností
moderních informačních technologií
a většina konference mohla
proběhnout v online prostředí formou
přímých přenosů. „Chtěla bych
tímto vyjádřit velký dík všem kolegům,
kteří se na konání konference
podíleli a pomohli tak uchovat její
tradici i v této nelehké době,“ uvedla
za organizátory Alžběta Čerevková
z Archeologického ústavu MZM.
(čer)
Foto: Archív MZM
se proměnila v mobilní pozvánku na
výstavy Moravského zemského
muzea. Stalo se tak od srpna do září
letošního roku ve spolupráci s Dopravním
podnikem města Brna.
Jeho speciální galerijní tramvaj
představila MZM jako moderní
instituci s více než dvousetletou tradicí,
která maximálně naplňuje své
motto …spojovat minulost s budoucností.
Ve svých sbírkách pečuje
MZM o více než šest a půl milionu
často zcela unikátních předmětů,
z nichž mnohé mohou diváci spatřit
při krátkodobých výstavách nebo ve
stálých expozicích. Blíže se pasažéři
mohli seznámit s právě probíhající
výstavou Čas rytířů dalekých moří,
věnovanou cestovateli, sběrateli
a vědci Jindřichu Vávrovi, s mimořádnou
výstavou Ondřej Sekora:
Mravenčí a jiné práce přibližující
tuto fenomenální osobnost české literatury
a výtvarného umění, či
s půvabnou výstavou o historii odívání
Jako růže. Móda zrcadlem doby.
(jih)
Foto: Archív MZM
Galerijní tramvaj
„vozila“ Moravské
zemské muzeum
I běžná všednodenní cesta do práce
nebo domů se může změnit v příjemný
a obohacující zážitek. Třeba
když nastoupíte do tramvaje, která
www.mzm.cz
M revue
63
▲
Na moravském písečku
Více Janáčka.
Nová expozice přibližuje
hudebního génia zblízka
Co nejvěrněji vystihnout a přiblížit návštěvníkům prostředí, v němž žil se
svojí rodinou a pracoval Leoš Janáček. O to se snaží nová expozice v Památníku
Leoše Janáčka MZM, která je umístěna v bývalém salonu manželů
Janáčkových, kde po úpravách nahradila od října 2020 již nevyhovující
řešení pocházející z roku 2004. „Nový mobiliář a celkovou architektonickou
koncepci navrhl Tomáš Rusín, který se promyšlenými a nápaditými
detaily odkazuje na skladatelovo původní zařízení, dochované v pracovně
a na dobových fotografiích,“ popisuje autor koncepce a vedoucí Oddělení
dějin hudby MZM Jiří Zahrádka.
Jelikož jde o rozsahem nevelkou výstavu,
obsahově je zaměřena především
na Janáčkův život právě v domečku
na Smetanově ulici č. 14,
kam se spolu se svou ženou Zdeňkou
a hospodyní Mařou přestěhoval
v roce 1910 a kde žil až do roku
1928, kdy umírá. Jsou zde tak prezentovány
fotografie skladatele v zahradě
před domem, ale i v interiéru,
a materiály odkazující se k původnímu
zařízení domku. Expozice také
připomíná Janáčkovo operní, symfonické
i komorní dílo, a to na základě
skladatelových autografů, které
mají velkou výpovědní i vizuální
hodnotu. K vidění je také několik Janáčkových
osobních předmětů, jako
jeho taktovka, psací potřeby či Hippův
chronoskop, přístroj jímž Janáček
měřil délku hovoru, když revidoval
své časové údaje o nápěvcích
mluvy. Potřeboval jej rovněž ke svým
přednáškám o skladbě na mistrovské
škole. Expozice doplňuje autenticky
zachovanou Mistrovu pracovnu
s původním mobiliářem i klavírem
Ehrbar a přednáškový sál, kde pravidelně
probíhají výstavy českého i zahraničního
výtvarného umění.
Nemohlo být v Brně
lepšího bydlení…
Památník Leoše Janáčka sídlí u někdejší
varhanické školy v zahradním
domku, kde skladatel žil v letech
1910 až 1928. Pro něj a jeho choť
Zdeňku Schulzovou, dceru ředitele
učitelského ústavu, se nároží dnešní
Kounicovy a Smetanovy stalo v pořadí
třetí brněnskou společnou
adresou. Mladí manželé bydleli
zprvu v Měšťanské (nynější Křížové)
ulici na Starém Brně; po narození
dcery Olgy 15. srpna 1882 bydleli na
Klášterním (nynějším Mendlově)
náměstí č. 2. Zde se narodil i zemřel
Janáčkův syn Vladimír (1888-1890),
zde dokončoval skladatel svou Pastorkyni,
když umírala v roce 1903
jeho milovaná dcera Olga.
Když v roce 1908 získal Janáček
pro varhanickou školu budovu na
Giskrově (nynější Kounicově) ulici,
napadlo ho, že místo nepotřebných
koníren, stojících v zahradě budovy,
by bylo možno postavit domek pro
ředitele varhanické školy; v nájem-
64
www.mzm.cz
ném, které by ředitel platil, se měly
splácet náklady na postavení domku.
Stavba, k níž brzy získal svolení, byla
realizována podle návrhu stavitele
Aloise Horáka a 2. července 1910 se
Janáčkovi stěhovali. Nový byt byl
sice méně prostorný než předchozí,
ale byl útulný a měl elektrické osvětlení.
Janáček zde našel důstojné
i klidné prostředí pro svou práci.
Hospodyně Janáčkových, Marie
Stejskalová, o tom vypráví: „Nemohlo
být v Brně lepšího bydlení,
než jaké jsme teď měli my ´v domečku´,
jak jsme začali říkat a jak se
to potom ujalo napřed na varhanické
škole a potom v celém Brně.
Chodilo se k nám z Haberlerovy
(nynější Smetanovy) ulice proti botanické
zahradě širokou mřížovou
branou přes dvůr varhanické školy
do zahrádky vlevo. Pán dal zahrádku
oddělit od ostatního dvora
nízkým železným plůtkem s brankou
u chodníčku, kolem kterého
jsme potom mívali plno květin, nejvíc
kosatců, blízko vchodu do domečku
byla skalka. Ve stínu a vlhku
kolem arkýře se krásně dařily kapradiny,
školnice z varhanické školy jim
říkala ´čertovy prsty´. Bývaly až po
pás vysoké, naši si je dovezli z Huk -
vald. Mezi nimi rostly konvalinky.
Po délce plotu do Haberlerovy ulice
byly keře bílého a modrého plnokvětého
šeříku. Když se na jaře rozvily,
byly domeček i varhanická
škola plné vůně, my jsme měli v pokojích
všude velké kytice, kdekomu
jsme rozdávali šeřík…V zahrádce
rostlo pár ovocných stromů: dvě
hrušky, bluma, meruňky, třešeň; jabloním
se tam nevedlo. Nejblíž domečku,
u plotu zahrady vedlejšího
semináře, stál vlašský ořech. Dobře
se mu tam dařilo a brzy se rozrostl
tak, že jsme z nejvyšších větví nemohli
česat ořechy…Tam, kde bylo
Porcelánová busta Leoše Janáčka (Emil
Hlavica, 1926).
Hippův chronoskop.
www.mzm.cz
M revue
65
Na moravském písečku
na zahrádce nejvíc slunce, pěstovali
jsme nejnutnější zeleninu pro kuchyni.
Všichni tři jsme zde rádi pracovali:
pán si sám ošetřoval keře
vína u zdi semináře, lezl na žebřík,
když česal ovoce, taky rád opatroval
okurky. Z Giskrovy ulice k oknům
pánovy pracovny se táhl ještě jeden
kus zahrady, ale tam bylo mezi varhanickou
školou a Engelmannovou
vilou moc stínu, nic se tam nedařilo,
tak tam zahradník Reiching, co nám
taky upravoval Oluščin hrob, vysel
jeden trávník a zasadil tam čtrnáct
krušpánků, jak si to pán přál… Den
ode dne se nám dařilo v domečku
líp, zvlášť když začala škola. To jsme
až v bytě slyšeli hrát varhany a na
dvorku pod podjezdem, hlavně na
zelené lavičce u vchodu, bylo pořád
živo, smích, křik, jak se tam elévi
před hodinou nebo po ní bavili. Co
chvíli k nám zaskočil některý z profesorů
a hlavně slečny profesorky,
třeba jen na pár slov s milostpaní.
Tak jsme vždycky věděly hned, co se
na varhanické škole děje. Bylo teď
u nás rušněji, víc života a spokojenosti.
Klidně uběhla zima, a když se
otevřelo jaro, to se teprv ukázalo, jak
je tu krásně. Z botanické zahrady se
z rána a na večer táhlo plno vůně,
a když rozkvetly naše šeříky, až hlava
bolela, jak to mámilo. A toho zpěvu
kosů, drozdů, pěnkav – ani všechny
ty ptáky neznám, co kolem domečku
zpívali.“
Kolovrátek, ikona
i Olžin vějíř
Byt v domku za varhanickou školou
byl třípokojový, jeho průčelí se otvíralo
do zahrady na severní straně.
Do bytu se vcházelo verandou, z níž
vedly jedny dveře do kuchyně
a druhé do předsíně; z předsíně se
vstupovalo do salónu a odtud do Janáčkovy
pracovny. Mezi pracovnou
⊳
Záběry do nové expozice v salonu Památníku
Leoše Janáčka.
66
www.mzm.cz
a kuchyní byla ložnice, která - stejně
jako kuchyně - neměla přímé osvětlení.
Stavitel byl zřejmě nucen respektovat
soukromí sousedního objektu
a nemohl okna v domku
situovat na nejteplejší jižní stranu.
Proto paní Janáčková ozdobila ložnici
i kuchyni bílými pokrývkami
s lidovým vyšíváním, které alespoň
poněkud zjasnily tmavé místnosti.
Okna salónu vedla na západ a okna
v arkýři na severní průčelní stranu,
kde se dobře dařilo klíviím, které
často kvetly ještě v zimě. Před okny
arkýře stál vyřezávaný kolovrátek,
který paní Janáčková dostala od své
babičky. Vedle dveří do předsíně stával
stříbrník s rodinným porcelánem
a sklem, na protější stranu mezi
okna postavil Janáček ruskou ikonu,
kterou koupil v Moravské ústředně.
Vpravo od ní na malém stolečku na
šití ležel Olžin vějíř a jugoslávské
opánky. Dveře mezi salónem a pracovnou
byly ozdobeny krásnou slováckou
koutnicí. Téměř celé zařízení
bytu - včetně nábytku v pracovně -
pocházelo z výbavy paní Janáčkové.
Okna pracovny, nejteplejší místnosti
v domku, vedla na západ. Mezi okny
stávala selská malovaná truhla, kterou
Janáček koupil u starožitníka
Rubínka na Pekařské ulici za 5 zlatých
a kterou mu později vymalovala
žena malíře Joži úprky Anežka.
Janáček si do ní ukládal rukopisy
svých skladeb a paní Janáčková tam
ukládala i ty, které Janáček odhodil
do proutěného koše na papíry jako
nepotřebné. V roce 1918 ´objevil´
Janáček v truhle partituru své první
opery Šárka, později už vybíral rukopisy
z truhly Janáčkův žák Břetislav
Bakala a objevoval skladby, na
které Janáček už dávno zapomněl,
např. Suitu op. 3, Adagio pro
orchestr, motivicky spjaté s operou
Šárka a Zápisník zmizelého, který
v roce 1921 připravil k provedení.
Proto první výtisk Zápisníku obdržel
Bakala s Mistrovým věnováním:
„Že jste to vytáhl z truhly,
proto na památku L. Janáček, Brno
23. listopadu 1921.“
V rohu u dveří do salónu stával Janáčkův
psací stůl, na něm v kovo-
Nová stálá expozice
v Památníku Leoše Janáčka
vých rámečcích fotografie Antonína
Dvořáka a skladatelovy dcery Olgy;
stříbrné psací náčiní dostal Janáček
darem od manželů Stösslových
v roce 1919. V rohu - mezi dveřmi
do salónu a do ložnice - stála kamna
a vedle nich police s notami. Proti
dveřím do salónu stála knihovna,
kterou si Janáčkovi dali dělat, když
se stěhovali do domku, vlevo od ní
stoleček s křeslem. Uprostřed místnosti
stál klavír zn. Ehrbar, který
manželé Janáčkovi dostali v roce
1881 od Zdeňčina otce Emiliána
Schulze. Na zdi mezi knihovnou
a okny bývaly zavěšeny věnce
a stuhy mezi fotografiemi interpretů
a přátel, nad psacím stolem visívaly
portréty Leoše a Zdeňky od malíře
J. L. Šichana. Janáčkův portrét je
dnes v pracovně na Hukvaldech,
Zdeňčin portrét si odvezl po její
smrti do Vídně její bratr dr. Leo
Schulz. Vedle dveří z pracovny do
ložnice visela velká Olžina fotografie,
na druhé straně malovaný talíř,
který dostal Janáček od členů Ruského
kroužku, když se přestěhoval
do nového bytu v roce 1910. Talíř je
opatřen rusky psaným věnováním.
V tiché pracovně, vzdálené městskému
hluku, Janáček komponoval:
v domku za varhanickou školou
prožil svá nejplodnější léta, zde
vzniklo celé jeho stěžejní dílo. Zde
jej navštěvovali jeho žáci, zde pracoval
se svými opisovači, zde jej vyhledávali
jeho přátelé z domova i z ciziny.
A když v roce 1928 zemřel, rozhodla
se Zdeňka Janáčková po poradě
s profesorem Vladimírem Helfertem
věnovat zařízení pracovny
tehdejšímu Zemskému muzeu
v Brně. Protože však zprvu nebyla
v Zemském muzeu vhodná místnost,
byla Janáčkova pracovna na
krátkou dobu umístěna v Městském
muzeu (v budově nynější Nové radnice)
a konečně v roce 1935 přestěhována
do Moravského zemského
muzea. Zdeňka Janáčková bydlela
v domku za konzervatoří se svou
hospodyní Marií Stejskalovu sama:
v bývalé Mistrově pracovně, pod fotografií
své dcery Olgy, zemřela 17.
února 1938. V roce 1956 se Janáčkova
pracovna vrátila do domku za
konzervatoří a byla zde instalována
v původní podobě; 8. 6. 1957 byla
však zpřístupněna veřejnosti jen část
Janáčkova bytu, zbylá část byla obývána
domovníkem.
(S použitím textu Svatavy Přibáňové)
Autor: Jiří Zahrádka
Architektonické řešení: Tomáš Rusín, arch. kancelář RAW
Výroba mobiliáře: Sheraton interier
Fotografické práce a tisk: Karel Poneš, Fotografix
Spolupráce: Nikola Illeová, Blanka Šnajdrová
Výstava vznikla ve spolupráci s Nadací Leoše Janáčka.
Poděkování patří Tomáši Rusínovi za bezplatné architektonické
řešení výstavy.
www.mzm.cz
M revue
67
▲
Pod čarou
Nesoustavné poznámky
v/o roztříštěné době
Nikdy jsem nevěřila v zušlechťující funkci, natožpak očistnou moc utrpení.
I psychologové dnes odmítají zlidovělé tvrzení o tom, co nezabije,
ale posílí: to, co nás přímo nezlikviduje, může mít – a obyčejně mívá –
následky stejně fatální: deformující, navždy poznamenávající. Dokáže
pokřivit naše vnímání, vztahy, prožívání dalšího života. Proto nerada
slyším a čtu, že se něco může stát i „díky“ dnešní pandemii. – Ne.
Smrtelné nemoci se neděkuje, je to čiré zlo. Rozumný, neřkuli moudrý
člověk si dokázal vážit všeho dobrého ve své existenci i dříve, bez
toho, aby to stálo statisíce životů.
Tak jak je fragmentární dnešní doba,
vylučující plánování a nutící nás reagovat
na rychle se měnící situaci,
tak i následující črty a postřehy jsou
hrstí momentů, vzniklých pod dojmem
dne…
Přišla – nezvána, zůstává – nevítána.
I proto mne irituje výtvarné pojednávání
roušek, ať už módní nebo
„žertovné“. Až příliš to připomíná
stockholmský syndrom. Rouška je
hygienická pomůcka. Nic méně, ale
nic více. Nutná – a dočasná.
V přímém přenosu (doslova) nyní
sledujeme, jak velkou moc má slovo.
A média si oblíbila militantní rétoriku:
„jsme ve válce“, „apokalypsa“,
„lockdown se blíží mílovými kroky“,
„rekordní počty“, „budou mrtví“…
Jako bychom to nevěděli. Dobrý velitel
jasně vyloží situaci a perspektivu,
ale dbá také o morálku mužstva.
Ví, že bez ní nevyhraje. A že
nervózní (až nadsazená, tedy hysterická)
dikce („dramatické selhání“,
„zostříme“, „přitvrdíme“) posluchače
nezkázní, ale naopak vyděsí a v dů-
sledku dovede ke vzdoru, zatímco
táž informace, podaná věcně, střízlivě
a s náznakem naděje, nás (paradoxně)
uklidní.
Ano, přece jen zmíním jeden, jediný
klad, a je škoda, že nás k tomuto
poznání musela přivést takto
krutá zkušenost: technika je dobrý
sluha – a musí jím zůstat. Je rozdíl
pobývat u počítače s radostí –
a nemít jinou možnost kontaktu.
Snad nám tedy zůstane vědomí nenahraditelnosti
osobní interakce.
Doktor Martin Jan Stránský, neurolog
a potomek majitelů Lidových
novin, upozorňuje na měřitelné
ubývání mozkových spojů při komunikaci
pouze on-line, na degeneraci
slovní zásoby a formulační obratnosti,
na rostoucí neschopnost
přečíst řeč těla.
68
www.mzm.cz
??????????
Bude hospodářsky těžko (co to
píšu, na obrazovce Werich s Horníčkem
zpívají „nuzota z lidí vlky
činí“). V polovině 30. let vznikla ini -
ciativa Demokracie dětem, tvořená
intelektuálními elitami tehdejšího
Československa (výmluvné jméno:
Karel Čapek): vysoké školy, vědci
a umělci se spojili, aby vyzvali k pomoci
těm nejmenším z rodin postižených
krizí. Věděli, že neléčená
bída hmotná přivodí vzápětí i bídu
duševní. Nechtěli dopustit zhrubnutí
a úpadek veřejného prostoru.
Dějiny 20. století, bohužel, jejich
obavu potvrdily.
Jakkoli se to nezdá, bude problém
získat zase důvěru v ostatní –
v bližní, jak se hezky říkalo. Neohlédnout
se po tom, kdo zakašlal,
nebát se, že člověk bez roušky mne
nakazí, nebýt neklidní a nedůtkliví
v davu… Proto se nevzdávejme:
jakkoli je situace vážná, není
důvod (ani příčina) se při setkání
nepozdravit, neprohodit několik
povzbudivých slov, a také nezapomenout
připojit úsměv: ústa jsou
sice schována, ale na očích se
pozná. À propos, pozdrav: proč –
když jsme se museli vzdát podání
ruky – nahradili jsme je nedůstojným
opičím tanečkem? Vraťme se
k civilizovanému bontonu: distingovanému
kývnutí, případně lehké
úkloně (u pánů doprovázené
smeknutím).
Vždyť kam se uchylujeme, když
nevíme, jak dál? Ke vzpomínkám,
k tradici. Pro útěchu i pro inspiraci.
A tehdy nastane naše chvíle: kdo
jiný než paměťové instituce a jejich
„sourozenci“ má tento potenciál?
Muzea, archivy, galerie, knihovny,
divadla… budou připomínat, utěšovat,
posilovat. Bude to jejich povinnost
ke spoluobčanům zasaženým
obavami, strachem a bezradností.
Kultura v nejširším slova smyslu
(tedy i způsob jednání, úroveň chování)
se musí stát azylem. Ona totiž
– jak říká krásný příměr – není jakousi
třešničkou na hotovém pečivu,
ale kváskem – tedy jedním ze
základních předpokladů, aby se dílo
povedlo. A umění má, na rozdíl od
jiných oborů, funkci nejen informativní,
ale i formativní. Jistě,
v bezvýchodné situaci může pomoci
i šachová příručka (jak víme
od Stefana Zweiga). Ale co pro
vězně Terezína znamenaly koncerty!
V Ravensbrücku pořádala
Nina Jirsíková taneční vystoupení.
Na pokoutně získané kousky papíru
lidé zrekonstruovali Máchův
Máj. V pankrácké sekyrárně odsouzenci
čekající na popravu tajně připravovali
dokonce rukopisný „časopis“,
plný černého humoru a také
poezie: Nezval, Villon, ba i vlastní
tvorba…
Odolejme pokušení představit si
svět po pandemii jako zelenou louku,
na níž bude možno vystavět novou
společnost s lidstvem, které nedělá
staré chyby. Takové konstrukce čpí
sociálním inženýrstvím jak belzebub
sírou. Jak někdo moudrý už řekl, člověk,
tedy i lidský rod, je definován
tím, co udělal. Ne tím, co teprve plánuje.
Nápad, ten má každý, říkával
šéfredaktor Lidovek Arnošt Heinrich.
Nevím, nakolik by souhlasili výše
zmínění psychologové, ale soudím,
že si musíme uchovat i jakousi míru
rozhořčení a naštvanosti: abychom
nerezignovali. Nezvykli si. Že si musíme
zachovávat hrdý, ba tvrdohlavý
distanc od nastalé situace, abychom
si nepřestali uvědomovat její nenormálnost
a nezapomněli, že naše životy
– které jsme si pracně po léta
budovali, s láskou formovali – vypadaly
jinak. A že je chceme zpět.
Protože jednou toto vše pomine
a my se budeme chtít vrátit.
Tak aby bylo kam.
Hana Kraflová
Oddělení dějin literatury
Foto: Archív MZM
www.mzm.cz
M revue
69
▲
My a svět
Jak jsme jeli
do NEW YORKU
instalovat
a zahajovat výstavu
Přibližně před rokem se na Jiřího Zahrádku, kurátora Archivu Leoše Janáčka
MZM, obrátil ředitel Českého centra v New Yorku Miroslav Konvalina se žádostí
o přípravu výstavy v Bohemian National Hall Gallery u příležitosti uvedení
Janáčkovy opery Káťa Kabanová v Metropolitní opeře. Protože jeho manželka
Šárka Zahrádková pracuje v TIC BRNO, p. o. na projektu věnovaném propagaci
osobnosti a díla Leoše Janáčka a jeho spojení s městem Brnem, nabízelo se
připravit výstavu ve spolupráci MZM, Metropolitní opery, Českého centra New
York a TIC BRNO. Tak se i stalo a v únoru 2020 byla do New Yorku odeslána
výstava nazvaná Dílo mi z pera proudilo jako krásná řeka Volha. Zrození
a život Janáčkovy opery Káťa Kabanová, která představovala několik témat.
Prezentovala okolnosti vzniku Káti Kabanové a její světové premiéry v Brně
v roce 1921 a přibližovala historii inscenování Janáčkových oper na scéně
Metropolitní opery v New Yorku počínaje tamním prvním uvedením Její pastorkyně
ještě za života skladatele. Vztahu Janáčka a Brna se věnovala prezentace
aktuálního janáčkovského dění ve skladatelově městě. S tím souvisela
i poslední část představující sérii papírových koláží výtvarnice Venduly Chalánkové
s motivy portrétů Janáčka a jeho blízkých, které vznikly pro TIC BRNO.
Před plánovaným zahájením výstavy 12. března 2020 odjel Jiří Zahrádka se
ženou Šárkou a s ředitelkou TIC BRNO Janou Tichou Janulíkovou do New
Yorku, aby výstavu na místě instalovali a zahájili. Vyostřená situace související
s pandemií nemoci covid-19, kvůli níž prezident Trump zakázal lety z Evropy
do USA, proměnila pracovní pobyt v celkem dobrodružnou výpravu. Bezprostředně
po návratu sepsala Šárka Zahrádková pro rodinu a přátele cestovní
deníček, který vám ve zkrácené podobě nabízíme.
Neděle 8. března 2020
Odlétáme s Austrian Airlines v 10:45
z Vídně, přímý let na letiště JFK
v New Yorku. Brzy ráno z Brna nic
rozumného nejede, přijedeme tedy
autem k Janě (kousek od Břeclavi),
tam odložíme naše auto a na letiště
nás všechny odveze Janin tatínek.
V ČR je aktuálně 32 nakažených,
všechno funguje, proběhla jedna
vlna nájezdů na obchody s potravinami,
ale jinak je klid. Let trvá 9:45
hodin, uběhne rychle, čteme, pospáváme,
koukáme na filmy. V 15:30
místního času jsme na letišti v New
Yorku. Tamní imigrační kontrola
není nic příjemného. Co jsme zač,
co budeme dělat v USA, kde budeme
bydlet, kolik máme peněz na
účtu, kolik v hotovosti, co přivážíme…
Stručně mu vysvětluji, že
přijíždíme kvůli výstavě a bydlet
máme přímo v Českém centru.
Úředník některé otázky pokládá víckrát,
nejdřív si myslím, že věku navzdory
už je asi senilní, ale když to
udělá po několikáté, usoudím, že je
70 www.mzm.cz
▲
Procházka přes Brooklynský most
po celodenní instalaci výstavy.
to asi nějaká jeho výslechová strategie.
Nakonec se mi podaří rozhodit
jeho poker face řkouc, že má přijít
podívat se na výstavu osobně a že ho
srdečně zveme.
Z letiště cestujeme MHD. Nejdřív
vlakem Air Train z letiště na metro,
nedaří se nám zjistit, kde si máme
pořídit lístky, obsluha na perónu
tvrdí, že až ve vlaku. Ve vlaku to nevypadá,
pak kdesi vyčteme, že až
u východu. Tam jsou opravdu automaty,
které ovšem nechtějí spolupracovat
s našimi bankovními kartami.
Postoupíme do metra, další
obsluha nám poradí, jak se nejlépe
dostat na místo určení. Dle instrukcí
po chvíli vystoupíme z linky E a čekáme
na linku F. Uplyne nekonečně
dlouhá doba, mezitím projede několik
dalších E, konečně přijede F, radujeme
se, že nás čeká jen jeden přestup.
Ve vagónu se ozývá nějaké
služební hlášení, načež zjišťujeme, že
jako zázrakem se ocitáme zpátky na
trase E, byť evidentně sedíme v F.
Nejspíš to nějak souvisí s tím hlášením…
Docestujeme na Upper East
Side, nejdřív ze všeho si dáme kafe
a vydáme se na 73. ulici, kde je
Český národní dům s Českým centrem,
knihovnou, konzulátem, společností
Czech Invest a českou restaurací.
A bytem, ve kterém jsme
ubytovaní. Jdeme se projít a pořídit
něco na snídani. Najdeme jakousi
samošku a drahé je prostě všechno.
Ale Upper East Side, kde dříve sídlila
početná česká komunita, je jinak
pěkná část s cihlovými domy, trochu
připomínající Londýn. Nad hlavou
nám přejede kabina lanovky na sousední
Roosevelt Island. Do Central
Parku to máme deset minut.
Pondělí 9. března 2020
Ráno se vydáme o dvě patra výš do
Českého centra, pozdravíme se
s tamním milým osazenstvem,
včetně Mirka Mildeho, výtvarníka,
který s námi bude instalovat. Hodnotíme
situaci u nás a v NYC, kde
www.mzm.cz
M revue
71
Na obzoru ikonická Socha Svobody. Zblízka jsme ji neviděli,
protože z důvodu zhoršující se epidemiologické
situace už jsme si netroufali do metra.
72 www.mzm.cz
M revue
73
My a svět
je aktuálně hlášených 16 případů.
Zatím všechno funguje, ve školách
se většinou učí, obchody prodávají
atd. Zastaví se za námi český konzul
a sděluje, že momentálně s napětím
čeká, jestli se bude rušit proslulý
půlmaraton v ulicích NYC,
kterého se vždy účastní i spousta cizinců
a přihlížejících. Ti se mačkají
a závodníci se potí a prskají. Pustíme
se do práce, rozměřujeme prostor
pro panely a Vendulčiny obrázky,
které dorazily na místo už
v předstihu. Vybalujeme, instalujeme.
Zajdeme si na roh pro pizzu.
Odpoledne pokračujeme. Navečer
vyrazíme na doporučení Mirka metrem
k Brooklyn Bridge. Je teplo,
asi 18 stupňů, což je na začátek
března dost netypické, jak nás ponaučí
místní. Přejdeme po mostě
na protější Brooklyn, projdeme se
vDumbo avparku uvody, mezitím
se setmí, obdivujeme z protějšího
břehu rozsvícený Manhattan,
mosty, v dálce sochu Svobody
a vůbec. Pěkné je to. Zpátky na
Manhattan přejedeme metrem,
které dělá dojem, že kromě koronaviru
si z něj člověk odnese ještě
všechny typy žloutenky a TBC.
Večer se projdeme ještě po Broadway,
5. avenue a Times Square –
mraky reklam a davy, to nám asi
jednou stačilo. I když lidí je obecně
míň, než v NYC bývá zvykem. Vracíme
se v noci přes Central Park.
Úterý 10. března 2020
Hned po ranním probuzení na mě
vyskočí zprávy, že se u nás zavírají
školy a zakazují akce s účastí nad
100 lidí. Volá nám naše Aňa a líčí situaci
u nich ve škole. Děcka z toho
mají srandu. Dopoledne pokračujeme
s přípravou výstavy. Jirka
s Mirkem se lopotí s plotrem, já
s prezentací s fotkami z janáčkovských
inscenací z Metropolitní opery
a naším animovaným videem, které
má běžet na obrazovce. Nedaří se
nám to rozchodit, řeším to na dálku
s naším IT kolegou z filozofické fakulty
a dále s bráchou, toho času na
Srí Lance. Internet je neobyčejně pomalý,
nevěřícně hledím na to, že na
odeslání cca 250 MB přes úschovnu
budu čekat 10 minut. Dostanu vysvětlení,
že v dané rezidenční oblasti
prý nejsou firmy, které by rychlý internet
potřebovaly. (Vážně jsme
v New Yorku?!) Po nějaké době
a se vzdálenou dopomocí to nějak
přeperu a prezentace funguje. Jirka
s Mirkem zatím zvládnou instalaci
plotru. Mezitím jsme získali od Petera
Clarka z Metropolitan Opera
Archives vstupenky do MET, takže
večer vyrážíme pěšky na Wagnerova
Bludného Holanďana. Lístky máme
na kase, navíc do třetí řady. Euforie.
Inscenace je úplně nová, premiéra
byla před týdnem. Gergijeva máme
doslova na dosah ruky, orchestr je
senza, pěvci taky, inscenace více
méně tradiční, neurazí ani nenadchne.
Ale zážitek – poprvé v Met.
Neb máme pořád vtipu na rozdávání,
Jura praví, že jsme vzali korouša
do Metky, aby se trochu kultivoval, ale
říkal, že na Wagnera se může vykašlat…
V NYC se zatím jinak nic nezavírá,
jen pár škol. Ale oblast New
Rochelle kus nad NYC ohraničili
jako kontaminovanou zónu.
74 www.mzm.cz
Středa 11. března 2020
Výstava je připravená, máme den
volno. Konzul nás zve na kafe a hlásí,
že půlmaraton zrušili. Je v očekávání,
jestli přestane hrát Broadway.
Vyslovuje obavu, že si nebude moct
zaletět do Prahy k zubaři. V New
Yorku převedli vyučování na univerzitách
do distanční formy, přímá
výuka byla zrušená. Vyrážíme konečně
do Breuer, budovy Metropolitního
muzea, kde je velká výstava
Gerharda Richtera. Krása. Pak pokračujeme
pěšky do MoMa, Museum
of Modern Art. Je vidět, že
jsou tady zvyklí na úplně jiné nápory
návštěvníků. Teď je tady pár
lidí. Krásná výstava Judda. Jinak je
muzeum obrovské, takže přiměřeně
úmorné. Jdeme se podívat také do
zdejšího Design shopu. Muzejní
shopy ve Vídni či Londýně se jeví
nápaditější. Po cestě ještě nahlížíme
do výlohy soukromé galerie, kde nás
ihned odchytí, odtáhnou dovnitř,
vše nám nadšeně ukazují a nabízí za
výhodné ceny. Naštěstí po chvíli pochopí,
že s námi žádné velké kšefty
nebudou. Pak jdeme pěšky na západní
stranu Manhattanu, po cestě
nakoukneme do přízemí Empire
State Building, kde opět místo obvyklých
náporů zevluje tak do 10 lidí.
Dojdeme na High Line, tj. bývalý železniční
násep upravený na vycházkovou
zónu. Pěkné. Po asi 20 nachozených
km jedeme zpátky metrem
a počet potencionálních nákaz sami
pro sebe rozšiřujeme kromě koronaviru,
všech typů žloutenky a TBC
ještě minimálně na lepru a horečku
dengue.
Čtvrtek 12. března 2020
Ráno se dozvídáme, že Trump vyhlásil
zákaz cest ze zemí Schengenu
do USA s platností od páteční půlnoci.
Očekává se v důsledku toho
i zrušení zpátečních letů do Evropy
a uzavření hranic. Přituhuje. V Českém
centru ještě společně přemítáme,
jestli dnešní zahájení výstavy
nezrušit. Ještě se uvidí. Vyrážíme do
Met pozdravit Petera Clarka z Metropolitan
Opera Archives. Chvíli
posedíme u něj v archivu, poděkujeme
za lístky, předáme nějaké materiály
a při odchodu se ptáme, jestli
hrozí, že Met přestane hrát. Protože
u nás už jsou všechna divadla zavřená.
Říká, že vůbec neví. (Později
téhož dne starosta NYC vyhlásí zrušení
akcí s účastí nad 500 lidí a uzavření
divadel na Broadway. A přestane
hrát i Met.) Jdeme do kavárny
napojit se na wi-fi a sledovat další
vývoj událostí. Aerolinky začnou na
Trumpovu restrikci reagovat. Přijde
nám sms, že Austrian Airlines zrušily
náš zpáteční let do Vídně. Infolinka
Austrian Airlines nereaguje,
přebukovat online nejde. Do toho
hrozí uzavření hranic u nás. Od teď
budeme až do soboty večera dostávat
z různých stran různé informace
Plakát k výstavě v Českém centru
New York.
⊳
www.mzm.cz
M revue
75
My a svět
Mirek Milde a Jiří Zahrádka instalují výstavu
v galerii v České národní budově.
⊳
Mike nás potom bere na večeři do
restaurace, ve které je jindy obtížné
zajistit rezervaci. Jsme tam víceméně
sami. Objednává vynikající
jídlo a víno, snaží se rozptýlit sklíčenost
a celkem se mu to daří. Stážistky
z ČC, které pracují bez nároku
na honorář a pobyt v USA si kompletně
hradí samy, musí zrušit předplacené
ubytování, zpáteční letenky
atd. a vrátit se do ČR předčasně, tedy
nejlépe ihned. Takže jsou bez nálady.
Večer nám let z Curychu do
Vídně zase zruší. Čekáme, jestli proběhne
další rebooking. V noci dohledám,
že nás přesunuli na let v pondělí
večer s Air France přes Paříž do
Vídně. Žádná zpráva k tomu už nepřijde,
dohledat se dá jen přímo na
Austrian Airlines.
typu: Držte se za každou cenu vašich
letenek, musí vás někam přebukovat.
Na vaše letenky se vykašlete, sežeňte
si hned nové. Přímé lety aktuálně
vyskočily na 69 000. Hlavně
nelétejte přes Schengen, raději přes
Moskvu nebo Istanbul. Rozhodně
ne přes Istanbul, kdyby navazující
let zrušili, co tam. Jeďte ihned na letiště
a řešte to na místě. Na letiště
nejezděte, tam je totální chaos / tam
je úplně mrtvo. Zatím vyčkáváme,
co Austrian Airlines provedou
s naším zrušeným letem. Po několika
hodinách dostaneme zprávu, že
byl proveden rebooking na let se
Swiss Air přes Curych do Vídně.
Chvíle úlevy, radujeme se. Zahájení
výstavy bylo zrušeno, ale muzikolog
a náš kamarád Mike Beckerman,
který měl zahajovat s námi, dorazí
dle původního plánu. Kolegové
z ČC operativně vymyslí, že zahájení
proběhne jako live stream. Takže
dojdeme do ČC, hodíme se do gala
a jdeme zahajovat. Na kameru.
Pátek 13. března 2020
Ráno hned kontrolujeme na Air
France, jestli lety zatím platí. Zatím
ano. Takže zjišťujeme na všech stranách,
jak se vlastně dostaneme
z Vídně k nám, když hranice s Rakouskem
jsou uzavřené. Opět dostáváme
hromadu různých informací:
Pro rodinné příslušníky může na letitě
někdo přijet. Nemůže přijet
nikdo. Když přijede, musí být automaticky
potom v karanténě. Nemusí
být v karanténě. Musíte se dostat
k hranicím nějakým vlakem/autobusem.
Nebo si vzít taxi. Kousek za
hranice by snad někdo autem zajet
mohl. Nemohl, musíte přejít pěšky -
po vzoru krále Šumavy. Atd. Přemýšlíme,
jak do aerolinek dostat informaci,
že vůbec netrváme na původním
místě doletu, tj. Vídni, ale
radši bychom doletěli do Prahy. Ale
nefungují žádné kontaktní kanály.
Infolinka Austrian Airlines hraje
valčík Na krásném modrém Dunaji.
Jura je bez nálady a opakuje „Smrt
v Benátkách, smrt v Benátkách“.
76
www.mzm.cz
Během dopoledne let s Air France
z letového plánu zase zmizí, ale
místo něj je tam jiný o něco později,
takže zatím pořád věříme. V pátek
hlavně řešíme, jak se dostat z Vídně
a pořád kontrolujeme aktuální flight
status. Oporou je nám Mirek Konvalina,
který volá na všechny světové
strany a dělá pro nás maximum. Odpoledne
se jdeme aspoň místně projít.
Muzea, divadla apod. jsou zavřená,
takže Metropolitan Museum
a Guggenheim Museum okukujeme
aspoň zvenku. Do metra už vůbec
nemáme odvahu vlézt. V Central
Parku je naštěstí pořád pěkně,
všechno začíná kvést.
média a ptají se ho na aktuální možnosti
návratu z NYC. Protože takových
zoufalců jako my je v USA celá
řada, mluví se o tom, že by se z ČR
vypravilo letadlo, v krajním případě.
To nám potvrzuje i ministr
zahraničí Petříček, který ochotně
komunikuje. Všichni společně i se
stážistkami přežíváme v ČC na
Whisky Trebitsch, čti Třebíč. Pak se
jdeme aspoň na chvíli projít po
Upper East Side a do Central Parku.
Neděle 15. března 2020
Mám budík na 5:00 hodin ráno,
v ČR je 10:00 dopoledne. Dozvídám
se, že máme přes America Tours rezervované
nové letenky přes Amsterdam
s Deltou a posléze KLM do
Prahy. Přes Moskvu už to nešlo.
Takže bychom už aspoň nemuseli
řešit štrapáci z Vídně. Na dálku ještě
řešíme rychlý převod platby za letenky
– operativně s mým tátou.
Holt jako obvykle když teče do bot,
Sobota 14. března 2020
V sobotu dopoledne dorazí sms, že
zrušili let z Paříže do Vídně, rebooking
už si máme zajistit sami. Nejbližší
možný let s Air France do
Vídně je až ve středu. Znamenalo by
to pobyt cca 26 hodin na letišti v Paříži,
což by tak nevadilo, ale horší je
nulová jistota, že nebude zrušen
i tento let. Takže se opět usazujeme
nahoře v Českém centru a zjišťujeme,
co dál. Mezitím to vypadá, že
u nás bylo nově rozhodnuto, že s vytištěným
boarding pasem může
někdo autem dojet do Vídně na letiště
za účelem vyzvednutí navrátilců.
Teď ještě jak do té Vídně. Začínáme
připouštět, že se vzdáme
možnosti rebookingu našich stávajících
letenek, protože to vypadá
jako marnost. Mirek Konvalina kontaktuje
agenturu America Tours,
kde nám ochotně zjišťují aktuální
ceny a možnosti. Šlo by to nejspíš
přes Moskvu, abychom se vyhnuli
navazujícímu letu v zemích Schengenu.
Navečer Jirku kontaktují česká
Noční Manhattan.
V Metropolitní opeře na předposledním představení
před uzavřením v důsledku epidemie.
Že bude zrušená celá sezóna 2020/2021
by v té době nejspíš nikdo nečekal.
www.mzm.cz
M revue
77
My a svět
naši zlatí rodiče přiskočí na pomoc.
Ještě že je máme. A pak už vlastně
všechno běží, žádné další zprávy
o zrušených letech nepřichází.
Kolem poledne nás přijede vyzvednout
autem portugalský manžel
české ředitelky Czech Tourismu Michaely
Claudino, která nám byla
rovněž oporou, a odveze nás na letiště.
Letadlo do Amsterdamu je
plné do posledního místa. Letíme
přes noc z neděle na pondělí.
Pondělí 16. března 2020
Na letišti v Amsterdamu máme mít
jenom cca půl hodiny, než se uzavře
gate na další let do Prahy. Naštěstí letadlo
z NYC dorazí dřív, takže naopak
ještě čekáme. Do Prahy pak letí skoro
prázdné letadlo. Po příletu mluvím po
telefonu s paní z America Tours, která
se zajímá, jak jsme dorazili. Sděluje,
že má v USA pořád dost klientů, že už
se nedá ani přes Moskvu a že letenky
vyskočily na cca 50 000 Kč. A že ten
naposledy přebukovaný let z Paříže
nakonec beztak zrušili taky. Dopravíme
se vlakem z Prahy do Břeclavi,
vyzvedneme si u Jany auto a jedeme
domů. I když bychom nemuseli, protože
USA zatím kupodivu nespadají
do rizikových oblastí, zavřeme se
doma do přísné karantény. Nikdo
neví, kterého nežádoucího kamaráda
jsme si z newyorského metra nebo
bůhví odkud přivezli. V New Yorku
se probouzelo jaro, u nás také. Jaro
s koronou.
Zahájení výstavy v Českém centru
Dílo mi z pera proudilo jako krásná řeka Volha.
Zrození a život Janáčkovy opery Káťa Kabanová
můžete zhlédnout zde:
http://www.mzm.cz/janackovo-brno-na-navsteve-v-new-yorku/
Aktuální dodatek: České centrum
New York je od začátku října otevřeno,
byť v omezeném režimu,
a pokračuje i v programu online,
včetně projektu Janáček online, pro
který jsme připravili videoprohlídku
Památníku Leoše Janáčka.Výstava je
stále v Bohemian National Hall Gallery,
nyní konečně přístupná. Metropolitní
opera ohlásila znovuotevření
až na podzim roku 2021.
Šárka Zahrádková
⊳
V letadle z New Yorku do Amsterdamu.
78
www.mzm.cz
M panorama
▲
Náhodný nález
odhalil keltské
pohřebiště v Mořicích
Náhodný nález několika částí bronzového
bohatě zdobeného nánožníku
z mladší doby železné, který v únoru
2020 objevil s pomocí detektoru
kovů Ivo Chytil z Vrchoslavic na poli
nacházejícím se západně od obce
Mořice, odstartoval další výzkum.
Charakter nálezu nasvědčoval tomu,
že mohlo jít o narušený, mělce zahloubený
kostrový hrob. Ten se však
ani při následné ověřovací akci provedené
pracovníky Ústavu archeologické
památkové péče Brno nepodařilo
objevit.
Bronzový nánožník sestávající
z bohatě zdobených dutých polokoulí
tvořil součást ženského kroje
a byl nošen zpravidla v párech. Po
odborném laboratorním ošetření
fragmentů se zjistilo, že se skutečně
jedná o dva kusy masivních plasticky
zdobených nánožníků. Na
podzim, po sklizni, kdy to bylo
možné, se na pole badatelé vrátili.
Odborníci z Ústavu archeologické
památkové péče Brno a Moravského
zemského muzea spolu
s dobrovolníky z řad amatérských
archeologů uprostřed vytyčené
koncentrace nálezů po dohodě
s obhospodařovatelem pole provedli
kopanou sondáž. Bylo zjištěno,
že v hloubce cca 0,4 m pod
stávajícím terénem se nachází geologické
sprašové podloží, v němž
bylo možné identifikovat několik
sídlištních objektů datovaných do
pravěku. Dále byla odkryta obdélná
jáma se zaoblenými rohy,
orientovaná ve směru sever – jih,
jejíž parametry naznačovaly přítomnost
kostrového hrobu, a bylo
tedy přistoupeno k jeho exkavaci.
V hloubce cca 0,8 m od úrovně
podloží bylo skutečně dosaženo
kostry, která byla uložena na zádech
ve směru sever – jih, lebkou k severu.
Na levém předloktí se nacházel
jednoduchý bronzový náramek, na
pravé pažní kosti železný nápažník.
V oblasti torza trupu pak byl zjištěn
železný fragment, který byl až v průběhu
konzervace identifikován jako
dvojice silně zkorodovaných spon
sloužících původně k sepnutí šatu.
Velmi špatně dochované kosterní
pozůstatky náležely staršímu jedinci
mužského pohlaví ve věku přibližně
50 let.
V průběhu výzkumu se sice nepodařilo
najít původní hrob, z něhož
dvojice nánožníků mohla pocházet,
byla však jednoznačně prokázána
přítomnost dosud neznámého keltského
pohřebiště o dvou a více hrobech.
Nacházelo se na mírné vyvýšenině,
cca 100 m východně od
polohy se sídlištními laténskými nálezy.
Sídliště i pohřebiště byla využívána
dle všeho alespoň nějakou
dobu v jeden časový horizont. Od-
krytý hrob lze na základě výbavy datovat
na přelom 4. a 3. století před
Kristem.
Hana Čižmářová
(Moravské zemské muzeum)
Ivan Čižmář, Miroslav Popelka
(Ústav archeologické památkové
péče Brno, v. v. i.)
Znovuobjevené
originály kreseb
internačního
tábora Svatobořice
I každoroční revize starších sbírkových
fondů se mohou stát zdrojem
zajímavých objevů… Ať z jakýchkoliv
důvodů, stávalo se, že muzejníci
v 70.–80. letech zapsali získané
předměty do přírůstkové knihy, ale
už se k nim nevrátili, a ty zůstaly ve
II. stupni evidence v počítači nezpracované.
Jedním z takových případů
je „znovuobjevený“ přírůstek
Historického oddělení MZM č. 74
z roku 1986, obsahující soubor 78
originálních kreseb internačního tábora
ve Svatobořicích u Kyjova. Ten
byl zřízen na podzim 1942 z rozkazu
říšského ministra Karla Hermanna
Franka pro příbuzné zahraničních
www.mzm.cz
M revue
79
M panorama
i domácích odbojářů, kteří byli hromadně
pozatýkáni v rámci Akce E
(Emigranten) dne 17. září 1942.
Tábor fungoval až do dubna 1945
a za dobu existence jím prošlo přes
2 700 osob, včetně židů, kteří odtud
byli postupně převáženi do vyhlazovacích
táborů na smrt.
Autorem vzácných kreseb je významný
český pedagog, textilní výtvarník,
grafik, kreslíř a spisovatel
Josef Jaroslav Filipi (1875–1954),
který byl ve Svatobořicích uvězněn
s celou svojí rodinou z důvodu odchodu
jeho syna Bohdana do československé
zahraniční armády. Takřka
tříletý pobyt v internačním
táboře popsal pan řídící učitel Filipi
jednak v kronice „Za prkenným plotem“
(vyšla tiskem v roce 2000 jako
příloha knihy Josefa Havla „Poupata
ožehlá nenávistí“), ale také celou
řadou kreseb, zachycujících všední
život nedobrovolných obyvatel svatobořického
lágru.
(Jbre)
Děda i vnuka,
J. Wankela a K. Absolona,
představuje
obnovená expozice
Originální předměty z pozůstalostí
Karla Absolona a jeho děda, zakladatele
moravské archeologie Jindřicha
Wankela i spoustu dalších
jedinečných exponátů, které dosud
nebyly vystaveny, nově představuje
obnovená instalace výstavy věnované
těmto významným badatelům
meziválečného období umístěná
před Památníkem prof. Karla Absolona
v prvním patře Die trich -
stein ské ho paláce. Reinstalace byla
připravena letos u příležitosti připomenutí
60 let od úmrtí Karla
Absolona a jedinečným způsobem
umožňuje nahlédnout do bohatství
archivních a starých depozitárních
fondů MZM. Vůbec poprvé návštěvníci
mohou vidět část zcela
unikátního souboru archeologických
nálezů z neolitu a paleolitu
z území Francie a Belgie. Tyto artefakty
Karel Absolon nakupoval
za vysoké částky coby srovnávací
sbírky pro svůj připravovaný vědecký
ústav Anthropos. Podstatnou
část sbírky tvoří kolekce francouzského
sběratele A. de Paniaguy,
která byla z Paříže převezena v roce
1929. Celkem bylo Karlem Absolonem
za nálezy slíbeno 169.000
prvorepublikových korun (dnešní
hodnota by byla nejméně patnáctinásobná
a pohybovala by se kolem
2,5 milionu korun). Přestože právě
uhrazení této částky doprovázela
řada sporů, dnes vystavené artefakty
představují nejen úchvatný
pohled do západoevropského pravěku,
který v českých muzejních
sbírkách nemá obdobu, ale jsou
také významnou kapitolou v dějinách
moravské archeologie.
Vystaven je také výběr originálních
archiválií, publikací, předmětů
i nálezů, které zprostředkovávají
osobní pohled na Karla
Absolona a Jindřicha Wankela.
80
www.mzm.cz
scéna“ a způsoby předávání informací.
Takovou možnost nabídl
účast ní kům hravý, zajímavý a přitažlivý
program letošního Dne seniorů
ve čtvrtek 1. října. Jeho téma
se odrazilo od probíhající výstavy
o historii světských kramářských
písní Do Brna široká cesta v Dietrichsteinském
paláci. Příchozí se
mohli zúčastnit například hrané
kostýmované procházky středem
města, která na pozadí kriminálních
činů banálních i hrozných dokladovala
v praxi, jak se zprávy šířily dříve
a jakému informačnímu tlaku i metodám
čelíme dnes. Návštěvníky za
pomoci hlasu, gest, kostýmů, rekvizit
a všeho rozličného umu provedly
brněnské průvodcovské legendy
Jana Čuprová, Jan Čajník Kruba
a Petr Tlustý. V podání tohoto
osvědčeného kvarteta poté nejen senioři
mohli přihlížet originálnímu
provedení kramářských písní před
budovou muzea na Zelném trhu.
Vzhledem k protiepidemickým opatřením
už se sice někteří chránili
rouškou, ale naštěstí se vše odehrálo
Pozornost si zaslouží například
osobní dokumenty, Absolonovo vysvědčení,
pracovní deníky, archeologická
dokumentace z Dolních
Věstonic s osobními poznámkami,
příruční fotoaparát, ukázky Absolonovy
entomologické sbírky, dobové
repliky Věstonické venuše a dalších
uměleckých předmětů z doby lovců
mamutů nebo také originál filmového
pásu, zachycujícího ná vště -
vu T. G. Masaryka na světoznámém
věstonickém nalezišti. Ve vitríně věnované
Jindřichu Wankelovi zaujme
vedle jeho osobních kreseb Moravského
krasu z poloviny 19. století,
intimního deníku ze studentských
let, mikroskopu či poznámek k jeho
antropologickému výzkumu lebek
především originál lebky tzv. Prin -
cez ny z Býčí skály a moderní antropologická
rekonstrukce její podoby.
Historickou část expozice hodlají
kurátoři Centra kulturní antropologie
v Moravském zemském muzeu
dále rozšiřovat. (pk)
Kramářské písně
si vyslechli v originálním
provedení
Na vlastní oči, ale i uši porovnat, jak
se v toku času proměnila „mediální
www.mzm.cz
M revue
81
M panorama
podle plánu – uzavření muzea a zrušení
akcí pro veřejnost bylo vyhlášeno
až o dva týdny později. (red)
Foto: Archív MZM
Jako růže inspirací
pro knihu? Možná,
říká spisovatelka
Lucie Hlavinková
Nejen pro ženy přitažlivou výstavu
Jako růže. Móda zrcadlem doby
provázela i řada neméně atraktivních
doprovodných akcí – přednášky,
komentované prohlídky,
workshop… Prohlédnout si ji přišla
také brněnská spisovatelka Lucie
Hlavinková, jejíž knížka Kdo šije
u Podolské se s jejím tématem volně
propojuje. „Pozvání do Die trich -
stein ské ho paláce jsem přijala moc
ráda a nechala se provést kurátorkou
Libuší Dufkovou. Připravila výstavu
s moderními interaktivními prvky,
promyšlenou a uspořádanou pou ta -
vě i pro ty, které nezajímá jen móda,
ale zejména život našich předků,
protože jeho změny jsou právě velmi
dobře patrné na proměnách způsobu
oblekání,“ shrnula svoje zážitky
Lucie Hlavinková a dodala:
„Mám velice ráda období přelomu
19. a 20. století, ve kterém dochází
k překotným změnám ve společnosti
i myšlení lidí. I v mých dalších
knihách Apatykář a Sestry Foxovy,
odehrávajících se v této době, se
snažím čtenářům přiblížit skutečnost,
že odsud pochází mnoho vynálezů,
které dodnes používáme,
a také spousta součástí životního
stylu, považovaných dnes za normální,
a to včetně stylu oblékání.“
Na výstavě Jako růže spisovatelku
nejvíce zaujaly dětské oděvy, které
běžně na výstavách historických
oděvů k vidění nejsou, a také příklady
vesnického oblečení, které se
také ve sbírkách uchovaly vzácněji.
„Přece jenom se v rodinách po předcích
schovávaly spíše luxusní kousky
a ty obyčejné, všední připadají pozoruhodné
až nám s velkým odstupem
času,“ míní. Lucie Hlavinková
však neocenila jen samotné exponáty,
ale i celou promyšlenou instalaci:
„Výstavy v muzeích nemusí být
jen naaranžované, nic neříkající,
mrtvé kousky oděvů. Můžeme
z nich poznat, jací byli naši předchůdci,
jaký život žili a o jakém
třeba snili, když vidíme nachystanou
ručně vyšívanou výbavu. Kdo ví,
možná až budu psát svou příští
knihu, vzpomenu si na některý exponát.
Znovu ožije v příběhu a dodá
mu punc opravdovosti, malý oka -
mžik dávno ztracené obyčejnosti,
kterou mám ráda jako autorka i čtenářka
historických románů.“
(jih)
Foto: Filip Fojtík
82
www.mzm.cz
M knihovna
▲
Nakladatelské počiny
JANTAROVÁ
STEZKA
V PROMĚNÁCH
ČASU
Ivan Čižmář, Hana
Čižmářová, Alena
Humpolová (eds.)
STŘEDO-
EVROPSKÁ
KŘIŽOVATKA:
Morava
ve 20. století
Jan Břečka (ed.)
Jantarová stezka představovala po celé období protohistorické
epochy důležitý koridor spojující severní Pobaltskou
oblast se Středomořím, a jak již název vypovídá, hlavní komoditou
na této cestě byla jantarová surovina a výrobky z ní
provedené, které tvořily protihodnotu luxusního zboží typického
pro vyspělejší Adriatickou oblast. Při sestavování
knihy se sešla celá řada rozličných zajímavých příspěvků
růz ným způsobem se problematiky dotýkajících a s ohledem
na širokou škálu témat byly tyto sestaveny do jednotlivých
tematicky či chronologicky zaměřených kapitol.
Monografie Jantarová stezka v proměnách času je dedikovaná
osobnosti a dílu PhDr. Jany Čižmářové při příležitosti
významného jubilea.
ISBN: 978-80-7028-534-3 / 2020 / 728 stran / formát 210×297 mm / pevná vazba / 1 238 Kč
Knižní podoba Průvodce novou expozicí Moravského zemského
muzea Středoevropská křižovatka: Morava ve 20. století.
Morava je zemí uprostřed Evropy, kde se kříží dopravní,
kulturní a jiné pomyslné či reálné křižovatky, sousedí s Čechami,
Slezskem, Slovenskem i Rakouskem a její dějiny jsou
s dějinami těchto zemí úzce spjaty. Expozice je koncipována
tak, aby připomenula významné osobnosti, fenomény a určitá
specifika spojená s historií Moravy. V deseti tematických
okruzích jsou sledovány politické, kulturní a sociální
dějiny této historické země, které jsou promítnuty v tomto
Průvodci.
ISBN: 978-80-7028-530-5 / 2019 / 344 stran / formát 210×297 mm / pevná vazba / 555 Kč
ČAS RYTÍŘŮ
DALEKÝCH
MOŘÍ
Hana Dvořáková,
Petr Kostrhun,
Pavel Scheufler (eds.)
Kniha fotografií z šedesátých a sedmdesátých let předminulého
století, které na svých plavbách uskutečněných v letech
1857–1879 shromáždil brněnský rodák a absolvent lékařské
fakulty na univerzitě ve Vídni Jindřich Blažej Vávra (1831–
1887). Jako lodní lékař dvakrát obeplul svět a jako přítel panovnického
rodu se účastnil několika zvláštních misí.
Počtem a pestrostí snímků získaných za pobytů na pěti kontinentech
se v jeho době nemohl pochlubit žádný jiný obyvatel
Království českého. Fotografie sestavené dle dobové
módy do alb pak spolu s dalšími předměty odkázal Františkovu,
dnes Moravskému zemskému muzeu, kde jsou součástí
sbírkového fondu Etnografického ústavu.
978-80-7028-535-0 / 2020 / 296 stran / formát 235×210 mm / pevná vazba / 580 Kč
KRÁLOVO POLE
FRANTIŠKA
KRESSY
Normalizační Brno VII
František Kressa
Pavel Paleček
Závěrečný 7. díl série Normalizační Brno Františka Kressy
přináší fotografie z 3. největší části města Brna – z Králova
Pole, v níž sídlila jediná česká veterinární univerzita i vojenská
akademie. Před rokem 1989 se ale této části říkalo
Brno V. Tento díl završuje nedokončenou sérii o bezčasí
husákovské normalizace jedinečného brněnského fotografa
Františka Kressy, který v dubnu 2019 náhle zemřel. V době
70. a 80. let ale zachytil unikátní podobu Brna a každodenní
život jeho obyvatel v sérii 20 tisíc snímků. Ty jsou
nyní uloženy v Moravském zemském muzeu v Brně a ukazují
atmosféru jakéhokoliv komunistického města ve východní
Evropě. Nejzajímavější z těchto fotografií najdou
čtenáři v závěrečném dílu jedinečné série.
ISBN: 978-80-7028-533-6 / 2020 / 384 stran / formát 115×160 mm / brožovaná vazba / 325 Kč
www.mzm.cz
M revue
83
▲
M Chef d' oeuvre
Malíř Vítězslav Nezval
Talent je jenom jeden – ale vystřeluje
rozličnými směry. Není to nic překvapivého,
stává se to často. Básník
Vítězslav Nezval se tvůrčím způsobem
projevil nejen v literatuře, poezii,
dramatu, próze i esejistice, ale
rovněž v hudbě (složil několik písní)
a ve výtvarném umění.
Začátek jeho malířské tvorby byl
předznamenán tragicky, jak vzpomíná
ve své memoárové knize Nezvalův
celoživotní přítel, muzikolog
a hudební skladatel Jiří Svoboda;
píše, že za heydrichiády v roce 1942
měl básník strach o život, odjel
z Prahy k rodičům do Brna a potřeboval
nějak oslabit svoji úzkost:
„úžil se mi dech, špatně se mně dýchalo,
nikde jsem neměl stání, polehával
jsem na divaně a povzdychával.
Jednoho dne jsem si řekl, že
takhle to už dál nepůjde. Musím
rozhodně něco dělat. Ale co? Něco,
co vůbec nedovedu, v čem jsem naprostý
antitalent. A v čem jsem antitalent?
V malířství. Já tedy budu
malovat.“ Jiří Svoboda cituje Nezvalova
slova: „Žádné fantazie, kreslil
jsem zcela reálné věci, to, co jsem
viděl v pokoji. Židli, stůl, hodiny
atd. A bavilo mě to, i když jsem byl
trochu nešikovný. Šel jsem tedy ke
svému příteli, malíři Vlastíkovi Fialovi,
bydlel tehdy nedaleko, také
v Žabovřeskách. Fiala mě poučil
o perspektivě, barvách a o všem ostatním,
co musí malíř znát po praktické
a technické stránce.“ Malíř Bedřich
Vaníček, jiný Nezvalův přítel
(jejich společný překlad surrealistické
sbírky Paula Éluarda Veřejná
růže vydal Mánes roku 1936), po
zhlédnutí jeho obrazů řekl prý lakonicky:
„Nezval – ten umí všechno!“
Básník se ovšem o výtvarné umění
zajímal již dříve; v roce 1938 vyšel
u Borového soubor reprodukcí Jindřicha
Štyrského a Toyen, doprovázen
Nezvalovou předmluvou a verši,
věnovanými těmto autorům, po
válce opatřil Nezval předmluvami
monografie Antonína Slavíčka a Rudolfa
Kremličky.
Student, který na gymnáziu dostával
z kreslení známku pouze „dostatečnou“,
zanechal tedy i výtvarný
odkaz. A Oddělení dějin literatury
MZM tak dnes s potěšením spravuje
soubor Nezvalových obrazů: krajin,
portrétů, zátiší… převážně olejomaleb.
Realistických. A jednu surreálnou…
František Schildberger
NEZVALŮV SLON
Život je dar.
Žít je vždy nečekaný dárek.
Maličký slon
zabloudil do Pisárek.
Teď na zastávce elektriky
čeká na svůj spoj do Afriky.
A básník? Také se vrátil zpátky
ke břehu řeky Svratky.
Svůj slaměný klobouk
však zanechal na chodníku.
Svůj slaměný klobouk
zapomněl na rovníku.
(2020)
Připravili František Schildberger a Hana Kraflová,
Oddělení dějin literatury MZM
Foto: Jan Cága.
84
www.mzm.cz
PF
20
21
Moravské zemské muzeum, 2020