MarketaNa čele pelotonu nejvíc fouká
Markéta Pekarová Adamováje nejmladší (a jedinou) předsedkynípolitické strany v Čechách„Patříš k plotně! „Nevypiskuj a nepřekážejv politice, jsi jen hloupánanynka“. „Kdybys radši rodila, tobys byla společnosti užitečnější.“To není výčet všech reakcí, kterémi na mě a mou práci chodí, aleobčas se takové (a samozřejměi mnohem vulgárnější, ale ty rovnoumažu) najdou. Vyvažuje jei velké množství pozitivních reakcí,povzbudivých a přejícných. Nicméněto, že žena vede politickoustranu, že je aktivní poslankyní,to se zkrátka stále ještěne všem zdá jako běžnávěc. Ostatně předsedkyníparlamentní politické strany jsemv současnosti sama. Přála bych si,aby tomu tak nebylo. Pokud bychmohla být vzorem ostatním ženámpolitičkám, byla bych ráda.Protože i když v čele pelotonu nejvícfouká, je možné v něm jet a odvéstdobrý výkon.Cyklistickou paralelu nepoužívámnáhodou. Ráda relaxuji jízdou nasilničním i horském kole. Na silnicíchžen cyklistek přibývá, taksnad bude i čím dál více žen, kterése vrhnou do politických vod.Jejich čeření přináší i konkrétnívýsledky. Třeba větší zaměření napraktické věci: pomoc se skloubenímrodinného a profesního života,zkvalitnění vzdělávání našichdětí nebo podpora samoživitelů.Témat k řešení je nespočet. Vždymi bylo blízké věci řešit, nejeno nich mluvit. Ostatně známý výrokŽelezné lady, Margaret Thatcher -„Chcete-li, aby se něco řeklo, požádejtemuže. Chcete-li, aby se něcoudělalo, požádejte ženu,“ - podlemě sedí jako poklička na hrnec. :)Ale pozor! Neznamená to, že bychsnad považovala muže za špatnépolitiky nebo vnímala ženy političkyza mnohem lepší. I zkušenostChcete-li, aby se něcoudělalo, požádejte ženu.mě poučila, že záleží na konkrétnímčlověku. Kouzlo je v diverzitě.A to nejen v politice, ve firmách,ale zkrátka v životě obecně.Každý den se snažím něco novéhonaučit. Baví mě rozšiřovat si obzorya být nápomocná druhým.I proto jsem místo dovolenýchjezdívala dobrovolničit do zahraničí(dětských domovů v Maroku,Arménii nebo odlehčovacího centrav Srbsku) nebo pořádala táborypro děti ze složitých podmínek.Když už jsem byla poslankyní, takjsem si zase v době parlamentníchprázdnin zkusila práci v Alzheimercentru. Vlastní zkušenost je k nezaplacení.Nesmírně si vážím prácevšech zdravotníků, sociálníchpracovníků, pečovatelů a dalšíchpomáhajících profesí. Až jednouskončím v politice, tak má cestazřejmě zamíří do takové profese.Před sebou mám ještě hodně politickýchúkolů a cílů. Každá práce,kterou děláme, by měla mít nějakýcíl. Ten můj má jednu obecnoumnožinu a mnoho drobných podmnožin– chci, aby Česká republikaa všichni její občané mohli zažívatdrobné a velké radosti každýden. Zní to banálně? Ale vždyťco je nakonec nejdůležitější?!Že máme svobodu a možnostiprojevit svůj talent, píli a um.K tomu potřebujeme skvěléškolství. Že máme dobré podmínkypro zdravý život. K tomu potřebujemečistou přírodu, chytré nakládánís odpady, kvalitní zdravotní péči.Že máme právo na důstojný života práci. K tomu potřebujeme, abyu nás firmy prosperovaly, nebylijsme daňovým peklem, bydlenínebyl nedostupný luxus, snaha secenila a odměňovala. Vždycky jemožné si vybrat – buď můžemežehrat na osud, nebo se zvednouta jít něco udělat.Jako holka z rodiny řezníka a švadleny,nejstarší ze tří sourozenců,jsem vždy byla motivovanák tomu druhému. Zůstalo mi toa už navždy zůstane. Nejen, že je tocesta přinášející víc plodů, ale nakonecje to i cesta zábavnější.
Change language