Hříbě ze zlata

12
Věra Mertlíková
mít střechu nad hlavou, ochranu a zajištění až do smrti. Jen
musíš být rozumná. Nejsi žádná krasavice. A velké věno ti dát
nemůžu – máš pět bratrů a dvě sestry.“
„Nemusíš mi dávat nic,“ zvedla pyšně hlavu. „Nevezmu si
kněžice ani družiníka! Chlapi z hradiště se jenom cpou, pijí
a jezdí do bitev. Xanthos si nezaslouží kvůli nim zemřít – jak
jsi jim ho mohl vydat?!“
„U všech bohů – proč mám zrovna já tak přitroublou
dceru? Kníže poručil! Chceš se stavět Mojmírově vůli? A třetina
hříbat stejně zemře, než dospěje. Nikde není psáno, že
bychom ho odchovali, i kdybychom ho hlídali sebelíp. Anebo
že po roce nepřelíná a nebude z něj obyčejný ryzák. Za dvouměsíčního
hřebečka ještě nikdy nikdo šest hřiven nezaplatil!“
„Mně nevadí, že jsi ho prodal – ale že ho zabijí!“
„Každý jednou umře. Teď si běž vyprat košili. A pak pomůžeš
ženským s večeří.“
„A když ne?“ Milana popadla vědra a vzdorně na otce
pohlédla.
Bolkovi na čele naběhla žíla. „Budeš o hladu. A vezmu na
tebe karabáč. Však já tě naučím poslušnosti – anebo tě dám
prvnímu, kdo si o tebe řekne, ať se s tebou trápí někdo jiný!“
Okamžik se měřili pohledy. Pak otcova ruka sama sjela
k rukojeti biče spleteného z kožených řemínků, který měl
zavěšený u pasu. A dívka ucouvla. Díval se za ní, jak se
schválně pomalu táhne s těžkými vědry k potoku. Zlost ho
pomalu přecházela. Červen dal rozkvést loukám a naplnil
vzduch tisícem vůní. Dobrý čas k výpravě proti nepříteli –
a šest hřiven stříbra člověk nezíská každý den!
Za dospělého hřebce bych dostal mnohem víc. Ale kdo chce
moc, nemá nic. A hříbě, třebas pěkně zbarvené, nemusí proto
být o nic lepší nebo rychlejší než ostatní.