Hříbě ze zlata

14
Věra Mertlíková
Klid lesa proťalo divoké zaržání.
Ryška. Volá hříbátko.
Zůstane zavřená nejmíň tři dny. A bude třeba ji dojit, jinak
vemeno oteče a klisna dostane horečku. Běs aby schvátil
knížete – dobrá Živa, Bohyně života, může být bez krvavých
obětí, tak proč ne Pán válečníků?
Musím něco udělat. Aspoň to zkusit. Ale co?
Úmyslně koupel protahovala. Nebylo kam spěchat. Marfa
a Světlana musely ve dvoře slyšet každé slovo. A najisto jí dají
nově získanou nadvládu pocítit.
Nakonec však nezbylo než do hořkého jablka kousnout.
Natáhla si vlhkou košili, zapletla vlasy a pomalu se vydala
ke dvorci.
„Teď vezmi nůž a oloupej cibuli. Trochu si popláčeš, ale tak
to na světě chodí.“
Hezká, černooká Světlana se mateřsky pousmála. Uřízla
z věnce u dveří pár hnědých cibulí a podala dívce ostrý nůž.
Marfa zatím přinesla ze sklepa hrnek sádla a pěkný kousek
uzeného boku.
„Není to nic těžkého. Všechno se naučíš.“ Chvíli Milanu
nechala, ať se nad palčivou pochoutkou potrápí, a pak velké
cibule sama nakrájela na kousky. „Pomůžu ti. Otec bude mít
radost, uvidíš.“
Dívka si hřbetem ruky otřela z tváře slzy. Nebylo to tak
zlé. Práce se jí, pravda, moc nedařila. Ale obě ženy ji mezi
sebe přijaly, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Ve velkém kotli nad ohněm pobublávala kaše. Byla z mačkaného
ovsa, ale trocha česneku a majoránka jí dodaly chuti.
A pro vůni se přidá uzené opečené v cibulce. Pro dva tucty