Hříbě ze zlata

eka teče, čas plyne.
Toho jara moc nenapršelo. Sotva sešel sníh, vyjeli
z knížecího dvorce na Veligradu poslové. Nesli krvavé
kopí s knížecí zástavou a volali věrné do zbraně. Dva týdny
před slunovratem vyjede z hradiště vojsko.
Ne proti divokým Maďarům, jejichž nájezdy sílí každým
rokem. Ani proti Čechům, kteří se před více než deseti lety
odtrhli od říše a začínají pošilhávat po moravských državách.
Nejhorší nepřítel bývá ten, kdo stojí nejblíž.
Svatopluk. Bratr knížete Mojmíra, druhý syn, který dostal
v léno Nitru a odjakživa se cítil povolán, aby vládl celé
Velké Moravě. Po letech vleklých bojů nastal čas ukončit spor
jednou provždy – a rozdrtit vzpurného sourozence na prach.
Toho jara dospěla Milana v ženu. Ženy z Kobylího dolu
ověnčily dívku květy a odvedly do svatyně na kopci, aby
ji laskavá Živa přijala a dala jí požehnání. Jako oběť vedly
březí jehnici. Ne však pod nůž. Ovečka rozšíří nevelké stádo
Dobré bohyně, aby dvě stařičké kněžky měly z čeho žít.
Je správné dávat Bohyni dary. Do svatyně nepřichází tolik
prosebníků jako dřív. Kněz Johan z Veligradu proti uctívání
Paní života brojí, jak jen může. Jenomže co ví bledý,
bezkrevný Kristus o ženských starostech? A děvče potřebuje