Hříbě ze zlata

8
Věra Mertlíková
„Za pět hřiven bych ti prodal pár mladých hřebců uvyklých
uzdě a sedlu. Kdybych je měl. Dobře víš, že mám koně
zamluvené na tři léta dopředu. Ale Xanthos není obyčejné
zvíře. Sami bohové ho vyvolili…“
„Já vím, já vím. Xanthos mu říkáš? Pěkné jméno – znamená
Zlatý, že ano? Poslyš, Bolku, já toho do zítřka musím
ještě hodně stihnout. Teď ti dám pět hřiven. A zbytek kníže
doplatí, až se vrátíme z války.“
„A co když v boji padne – anebo zapomene?“
„Dobře. Teď šest hřiven a zbytek po návratu. A k tomu
si Svatoboj, Mojmírův nejstarší syn, vezme tvou Milanu za
konkubínu. Má už čtyři, ale žádná mu nedala syna. Když
budeš mít štěstí, zasedne tvůj vnuk na knížecí stolec!“
„Rozmyslím si to.“
„Mám rozkaz přivést slunečního koně hned. Ráno vyrážíme.
Bude třeba obětovat Perunovi a přečíst znamení. Žrec
přísahal, že kdo věnuje bohům zlaté hříbě, dosáhne vítězství,
bude vládnout na Veligradu dlouhá léta a všichni před ním
skloní hlavy!“
„A co na to říká Černý Johan?“
„O ničem neví!“ Muži se na sebe podívali jako dva spiklenci.
Jistěže o ničem neví! Kněží, kteří přišli na Moravu
z franské země místo dobrých bratrů Konstantina a Metoděje,
si respekt získávali jen s obtížemi. A Johan, nevrlý
snědý tlusťoch v umaštěném hábitu až odněkud z Říma, si
jej nejspíš nezíská nikdy.
„Kníže ho postaví před hotovou věc. Může se modlit za
zdar výpravy ke svému Kristu. Ale muži chtějí, aby se na naši
stranu postavil i Perun. Jen blázen by se pustil do rozhodující
bitvy bez podpory Pána válečníků.“
„Svatá pravda,“ ušklíbl se Bolek. „Ať je po tvém. Přines