KNIHKUPEC 12

knihkupec 

ČERVENEC/SRPEN2022 

ALENA 

MORNŠTAJNOVÁ: 

LASKAVOST JE 

NAKAŽLIVÁ STEJNĚ 

JAKO ZLO 

MILENA 

LENDEROVÁ: 

JAK SE PÍŠOU 

DĚJINY DĚTSTVÍ 

TOMÁŠ REICHEL: 

ČLOVĚK MUSÍ 

JÍT OD ZÁPASU 

K ZÁPASU 

KNIŽNÍ 

NOVINKY 

69 Kč // nebo zdarma k nákupu ve vašem knihkupectví 

Kristýna 

Sněgoňová 

a František Kotleta 

Lhát se má 

9 772787 925005 > 

RECENZE A TIPY 

Foto: Michaela Merglová

Editorial 

Milí čtenáři, 

3 

EDITORIAL 

jsou tu prázdniny a s nimi konečně více času na čtení. Knihy se 

ve vašich cestovních zavazadlech vydají do všech koutů světa, 

aby vám v neznámých destinacích připomínaly vaše spojení 

s domovem, vaše kořeny. Možná to máte také tak, že i v okamžiku, 

kdy na tom nejvzdálenějším místě na planetě otevřete knihu ze 

své domácí knihovny, cítíte najednou, že jste trochu doma, což 

může na někoho mít konejšivý efekt. 

Knihy mají totiž vedle svého dějového poselství právě i něco 

navíc. Že nás s něčím nebo někým spojují. Třeba s člověkem, od 

kterého jsme knihu dostali, nebo si ji půjčili. Třeba s místem, kde 

jsme ji koupili anebo právě s naším domovem. Kniha je takový 

malý zázrak a zázraky si nesmíme nechat nikým vzít. I kdyby stál 

benzín stovku a plyn dvě. I kdyby bitcoin spadl na nulu a papír 

si nulu přidal. Nenechte se připravit o svou radost ze čtení knih 

a dopřávejte ji i svým blízkým. 

Krásné prázdniny s knihou! 

Zdeněk Novák, 

vydavatel 

Knihkupec 

do schránky 

roční předplatné 

měsíčníku 

Registrujte se k odběru na stránkách 

www.knihkupec.net/predplatne 

nebo na naši mailovou adresu 

predplatne@rosier.cz 

zašlete zprávu, kde uvedete jméno, 

příjmení, adresu, na kterou si přejete 

magazín zasílat, e-mail a telefon. 

Jakmile obdržíme vaši objednávku, 

zašleme na váš e-mail nebo telefon 

číslo účtu a variabilní symbol. 

Po obdržení platby vám zašleme první 

(aktuální) číslo magazínu. 

Cena ročního 

předplatného je 

621 Kč 

magazín Knihkupec Nezávislý knižní měsíčník. Přináší svým čtenářům rozhovory s autory a osobnostmi knižního světa, recenze, doporučení, knižní tipy a přehled důležitých 

knižních novinek. Pravidelně se věnuje i dalším důležitým událostem ze světa nejen knižní kultury. Vydavatel a sídlo redakce Rosier, s.r.o. se sídlem v Mratíně, K Homoli 

280, 250 63, IČO: 09961399, DIČ: CZ09961399, www.knihkupec.net Periodicita Měsíčník se dvěma kumulovanými vydáními. Leden+únor, březen, duben, květen, červen, 

červenec+srpen, září, říjen, listopad, prosinec. 10 vydání v roce. Kontakt do redakce magazin@rosier.cz Inzerce Zuzana Turňová, zuzana.turnova@rosier.cz Registrace MK ČR 

Časopis byl zapsán do evidence periodického tisku potvrzením Ministerstva kultury České republiky ze dne 15. 3. 2021 a bylo mu přiděleno evidenční číslo MK ČR E 24148. ISSN 

9-772787-925005. Obálka, sazba a grafika Nina Orlová Formát 297 x 210 mm (A4) Tisk PrintPoint, s.r.o. Distribuci v ČR zajišťuje Euromedia Group, a.s., knižní distribuce

4 

ROZHOVOR 

Epocha, 320 Kč, již vyšlo 

Lhát se má 

František Kotleta 

(alias Leoš Kyša) 

a Kristýna Sněgoňová 

jsou dost možná 

nejzářivější hvězdy 

domácí fantastiky. 

Jejich společná 

série vesmírných 

dobrodružství Legie je 

tedy logicky projektem, 

který vzbuzuje 

zaslouženou pozornost 

daleko za hranicemi 

fanoušků sci-fi a fantasy. 

text: Boris Hokr 

foto: Michaela Merglová 

Na vaše knihy se nadšeně čeká a ještě 

nadšeněji se čtou. Přesto, pro neznalé 

čtenáře, jak byste představili… jeden 

druhého? 

L - Kristýna je zjevení, na nějž jsem 

narazil díky povídce v časopise Pevnost. 

Okamžitě jsem věděl, že s ní stvořím 

nejlepší českou sci-fi ságu všech dob. 

K - Jsem asi jeden z mála lidí, kteří milovali 

akční fantastiku a přitom se s personou 

„František Kotleta“ úplně minuli. 

Když jsem Leoše viděla poprvé, na křtu 

antologie Ve stínu Říše, kde si nasadil 

bekovku a najednou se představoval 

jinak, musela jsem si na Databázi knih 

ověřit, že jsem to pochopila správně. 

Měla jsem tehdy matnou představu, že 

je „František Kotleta“ sdílená identita 

redakce Pevnosti, a nikdy jsem nezkoumala, 

jestli je to pravda. Takže i když asi 

zná většina čtenářů líp než já řezníka 

z Bruntálu, já znám líp než většina lidí 

kluka ze Dvorců. A vyhrála jsem, protože 

je úžasný. 

Už dva roky spolu píšete sérii Legie, 

ovšem vaše spolupráce začala už 

dlouho předtím… 

L - Díky povídkovým antologiím Ve 

stínu, do kterých Kristýna přispívala. 

A také jsem ji donutil napsat její první 

román Krev pro rusalku. 

K - Vlastně začala na křtu antologie Ve 

stínu Říše, když mi poprvé řekl, že shání 

spoluautory sci-fi série, kterou by rád 

napsal, aniž by o ní cokoliv dalšího věděl, 

a já předstírala, že mám hotový román, 

protože navrhl, že by ho nakladatelství 

Epocha vydalo. Tehdy jsem měla s bídou 

padesát stran, ale dopsala jsem Krev pro 

rusalku asi za čtrnáct dní, což předurčilo 

můj přístup k deadlinům a systematické 

práci. 

L - Tady vidíš, že lhát se má. Kdyby mi 

Kristýna netvrdila, že má „prakticky 

hotový román“, nenutil bych ji tak vehementně 

ho dopsat. 

Legie je označovaná jako space opera, 

což je – podle úhlu pohledu – královna 

sci-fi i vrcholný sci-fi brak. Co vám 

nabízí a čím si troufáte ji obohatit vy? 

L - Legie je hlavně sci-fi seriál a jak mu 

kdo chce říkat, už je na něm. Nás baví, 

že to, co jsme od dětství sledovali v televizi, 

jsme si vytvořili po svém, a věřím, že 

v mnoha ohledech lépe, protože papír 

tvorbu neomezuje tolik jako televizní

ozpočet. A také jsme to mohli udělat 

s českým humorem a nadsázkou. Někdy 

říkám, že je to napůl seriál Firefly a napůl 

Červený trpaslík. U Kristýny víc Trpaslík, 

u mě zase Firefly. 

K - Chápu, ale nemám moc ráda 

potřebu nálepkovat díla jako „akční 

fantasy“ nebo „space opera“ a současně 

volat po multižánrových textech. 

Čtenář se pomocí „labelu“ snáz zorientuje 

v nabídce, ale to, že Legie není 

romantický příběh ze Skotské vysočiny, 

pochopí už z obálek a našich jmen. 

Jsme relativně konzistentní autoři a ve 

svém zaměření „průhlední“. Označení 

„space opera“ na začátku část lidí 

zmátlo, protože v Legii nenašli to, co 

za gró subžánru považují oni – military 

detaily, vysokou politiku ve stylu Duny, 

unesenou princeznu, která se jednou 

možná taky stane Jediem. Legie je hra. 

Je to humor, papírová krev, volnost 

a láska k jejím hrdinům. 

L - Je vůbec zvláštní, jak se u nás stala 

space opera úzkoprofilovým zbožím. My 

ten nedávný pohled rozbíjíme a hlavně 

jsme asi jediní, jejichž hrdina ve space 

opeře skutečně zpívá ve vesmíru operní 

árie. 

Když zmiňujete árie… jakou hudbu ve 

vesmíru nikdy neuslyšíte? 

L - Ve vesmíru je každá hudba. Ale ta 

naše šlape ve stylu rebelie, ať už si pod 

tím představíš punk, rock‘n‘roll, nebo 

Nicka Cavea. 

Když říkáš ta „co by kdyby“ a paralely, 

tak ok – proč mám pocit, že se jeden 

díl (Rudý vrabčák) odehrává v Kremlu 

a další (Pán hor) je Hana Marie 

Körnerová gone wild? Dala by to moje 

babička? (Ona je mrtvá, ale i tak). 

L - Naši čtenáři jsou všeho věku, což je 

naprosto úžasné. Od patnáctiletých, po 

devadesátileté. Myslím, že užít si Legii 

může každý, kdo má rád trochu té nadsázky 

a dobrodružství. 

A co se týče odkazů na popkulturu – to 

je přece podstata české fantastiky, tak 

proč se jí vyhýbat? 

K - Tvoje babička je ideální čtenář. Jestli 

byla mrtvá už předtím, nemůže aspoň 

tvrdit, že jí to způsobila Legie. 

Zazněly tady Firefly a Červený trpaslík, 

z toho mi vychází, že Legie je 

týmovka. Kdo z jejích postav je vaším 

oblíbencem? 

L - U každého týmu je důležité, aby 

v něm bylo napětí, trocha nevraživosti či 

soutěživosti, ale nakonec hlavně schopnost 

táhnout za jeden provaz. A taky, 

aby s ním byla zábava. Postavy jsme 

ladili spolu, takže je milujeme rovným 

dílem. Dobře, já možná o trochu víc 

kapitána Moravce. Ale to jenom proto, 

že je to sympaťák jako já. 

K - Kapitán Moravec je očividně Leošovo 

alter ego, zatímco já nic takového 

nemám a všechny postavy Legie jsou 

pro mě stejně živé a svobodné jako lidé, 

které denně potkávám v Lidlu, školce 

nebo vlaku. 

Mimochodem, oba se hrdě hlásíte 

k braku, ale proč píšete právě sci-fi 

a fantasy brak, proč ne krimi nebo 

porno? Jak to mimochodem berou 

vaše děti? Není jim líto, že nepíšete 

třeba My Little Pony nebo něco do 

Magnesia Litera? 

L - Moje dcera jezdí na larpy, čte fantastiku 

a píše hororové příběhy, takže bych 

řekl, že je ráda. Fantastika samotná je 

pro mě nejkrásnější z žánrů, protože 

nabízí obrovské množství postupů, 

příběhů a vesmírů, ve kterých se mohou 

odehrávat. Může být vysoká i nízká, 

náročná i podbízivá, upjatá i holka do 

větru. Je nespoutaná, svobodná a nikdo 

jí neříká, jak by měla vypadat, což je pro 

mě naprosto ideální situace. A to je na 

ní nejkrásnější. 

K - Dcera je na mě pyšná, což je pro 

každého rodiče cenná hodnota, a líbí 

se jí celá ta mašinérie, do které je 

v roli kreslířky zapojená i naše rodinná 

kamarádka, takže je práce na Legii 

ještě větší zábava. Synovi je jedno, co 

a jak dělám, hlavně když mu to vydělá 

na nové kolo. Pohádky jim vymýšlím 

bokem, ale možná mi jednou někdo 

zaplatí i za dobrodružství Drsňáka 

>> 

5 

O čem vlastně Legie je? A proč by 

měla zajímat čtenáře? 

L - Legie je o lidech, kteří se postavili 

mimozemské invazi a rozhodli se přežít 

a zároveň to nebrat moc vážně. Myslím, 

že tohle je odvěké téma lidstva a samozřejmě 

literatury – boj proti silnějšímu, 

odvaha postavit se uzurpátorovi, i když 

by možná bylo výhodnější s ním kolaborovat. 

O tom všem Legie je. A také 

o těch mimozemšťanech, vesmíru, lásce 

a humoru. 

K - Doufám, že proto, že ji píšeme 

s radostí a myslím, že je to na ní znát. Že 

si v ní hrajeme se všemi těmi „co kdyby“, 

bizarnostmi a paralelami s naší minulostí 

i současností, které by se do jedné 

knihy nevešly. Že čtenářům neříkáme 

„žerte tohle velké téma“ a necpeme 

jim do tváří věci, které v Legii jsou, ale 

neprvoplánově a ozdobené polevou 

z humoru, který stejně jako vesmír 

nemá hranice. 

Legie 

Vesmír je kruté místo. Lidé to zjistili v den, kdy na jejich planetu zaútočila 

invazní flotila neznámé civilizace. Krátká, ale tvrdá válka udělala z lidstva 

otroky. Otroky, kteří si zaslouží život, jenom pokud budou svým mimozemským 

majitelům věrní a užiteční. Ale dokud stojí poslední voják odporu, je 

tady vždycky naděje. Minimálně na pořádnou pomstu. A možná i něco víc. 

Vesmírná loď Kraksna pod velením kapitána Moravce vyráží na svou misi…

6 

KRISTÝNA SNĚGOŇOVÁ 

(*1986) 

Ostřílená povídkářka finálně 

rozkopla dveře ke slávě debutovým 

románem Krev pro rusalku 

(2018, 2021), drsnou noirovou 

detektivkou o světě, kde magicky 

nadané víly žijí na okraji společnosti 

a živí se jako prostitutky. 

Podobně drsná Zřídla (2019) ji 

etablovala jako zkušenou autorku, 

jež v roce 2020 výrazně zaujala 

veřejnost sérií Města – originálním 

postapokalyptickým světem, 

kde se lidé pokusili zachránit 

civilizaci díky vyvýšeným městům 

chráněným před nebezpečím, 

na které jeho obyvatelé už dávno 

zapomněli. Tuto sérii dosud tvoří 

romány Město v oblacích (2020) 

a Země v troskách (2021). 

Jindry, Bobkového Deníska a Šušňové 

Sofie. V dnešní době, v desetiletích po 

filmovém Pánu prstenů, čase velkých 

streamovacích služeb a nostalgii 

v podobě návratů do světů našeho 

dětství, je radost být fantastický autor. 

Čtenáři jsou hladoví po hraní se sny 

a velkých dobrodružstvích. A vy jako 

autor s nimi můžete mluvit o všem, ale 

přitom v mantinelech omezených jen 

vaší vlastní představivostí. 

Jak se spolupracuje na sérii, která 

má dvanáct knih a během které 

ještě musíte ošetřit i svoje vlastní 

kariéry? A nenutilo vás to někdy 

k nějakým nepříjemným kompromisům? 

L - Musel jsem si zvyknout, že Kristýna 

se živí jen smaženým sýrem a bílou 

čokoládou, což pro mě, fanouška zeleniny, 

je trochu utrpení. 

K - Občas je to náročné, protože den 

má jen 24 hodin a hlava se unaví snáz 

než ruce nebo nohy, aspoň ta moje. 

Legie je hra s parťákem, která mě baví, 

ale snažím se kvůli ní nezapomínat na 

své soukromé světy a postavy, jejichž 

příběhy jim dlužím uzavřít. Dost mi 

v tom pomáhá právě bílá čokoláda 

a smažený sýr. 

L - A tatarka s hranolkami. Vždycky, 

když zapomenu objednat tatarku, je 

naše tvůrčí duo na rozpadnutí! 

K - Protože hranolky bez tatarky je 

podobná hereze jako Legie beze mě. 

Jste součástí fandomu, platí stále, že 

v tomhle máte coby autoři fantastiky 

velkou výhodu, protože vás fanoušci 

nabíjí svou energií přímo na conech, 

nejen vaše konta? 

L - Fanoušci našich knih jsou obrovskou 

vzpruhou. Na Světě knihy během 

autogramiády před stánkem našeho 

nakladatele Epochy ucpali vchod do 

celého areálu a kolem chodili redaktoři 

z jiných nakladatelství a vrhali 

vražedné pohledy. To je obrovská 

podpora, která nás pohání vpřed skoro 

tak dobře jako smažený sýr. 

K - Fanoušci jsou skvělí. Velice slušní, 

zábavní, s často neskutečným rozhledem, 

zájmy i profesemi. Možná se 

pletu, protože autorsky neznám jiné 

žánry, ale mám pocit, že vztah s nimi 

je zvláštně osobní, jako mít hodně 

velkou rodinu, jejíž členy sice vídáte 

jen dvakrát ročně, ale pokaždé si to 

užijete. 

L - Nejlepší je, že je s nimi vážně 

sranda. Berou nás střílet, nechávají 

nám v nakladatelství Epocha čokolády… 

No dobře, nechávají je tam Kristýně, 

ale když to není bílá čokoláda, 

kterou jedinou jí, není to krádež! 

K - A teď vážně pro všechny fanoušky. 

Když mi něco necháte v nakladatelství 

a nezalepíte to, ostatní to tam sežerou. 

Sežrali by to možná i zalepené, ale jen 

ať víte, kam mizí vaše dárky. 

Občas jsou součástí vašich rozhovorů 

narážky na to, jak si vyděláváte 

na ostrov v Karibiku… co nejbizarnějšího 

jste si za honoráře za knihy 

koupili? 

L - Založili jsme si společný účet na 

sdílené náklady. Kristýna si s ním ale 

omylem svázala svůj účet na Boltu, 

takže jsme si za to spolu ještě nekoupili 

nic kromě čepic s pokémonem 

Pikachu. Ale jednou jsme si za něj 

půjčili koloběžky a jezdili po Bratislavě 

v těch čepicích a křičeli: „Nejlepší je 

stejně Bruntál!“ Naštěstí si všichni mysleli, 

že jde o nějakou metalovou kapelu. 

K - „Omylem“. Ty jsi ale ňáník! 

Stará poučka říká začínajícím autorům 

„pište o tom, co znáte“. Co jsou 

vaše libůstky, které prostě v knihách 

musíte mít? 

L - Historie, zvláště ta česká. Miluji 

narážky na ni dávat do svých knih. 

Koneckonců, první díl Legie se jmenuje 

Operace Thümmel. 

K - Velké věci. Miluju věci, které mě 

přesahují. Velké stroje, velké výbuchy, 

velká monstra. Mám asi malý penis, ale 

nevadí mi to. 

L - Hlavně, abys měla velký smažák! 

Raději děkuji za rozhovor… 

FRANTIŠEK KOTLETA 

(*1981) 

Autor dobré dvacítky knih, z nichž 

každá se stala bestsellerem. 

Debutoval románem Hustej 

nářez (2010), v němž postavil 

mimozemské dobyvatele proti 

pozemským upírům. Mezi jeho 

nejslavnější romány patří ty 

z postapokalyptické série Spad. 

Jeho poslední romány jsou postapunkový 

Underground (2020) 

a Underground: Revoluce (2021), 

popisující příběh transhumánních 

prostitutek v Praze roku 22. století. 

Publikuje i v zahraničí a masivně 

podporuje domácí autory 

a autorky a zlolajně si vybudoval 

identitu renomovaného novináře 

Leoše Kyši.

Nevstoupíš dvakrát do stejné 

řeky… nebo ano? Okouzlující 

romance od autorek bestsellerů 

Božský a Vášnivý. 

Co kdybyste se mohli vidět očima 

jiných lidí? Podmanivý román 

o tom, jak blízcí a zároveň 

vzdálení si vzájemně jsme. 

Vraždili byste pro svou 

vysněnou práci? 

Napínavý thriller 

z lékařského prostředí. 

Jak mě nemoc naučila 

vážit si života. Dojemný 

opravdový příběh 

o nemoci a uzdravení. 

Něžný a laskavý příběh 

s nečekaným rozuzlením. 

Novinka od autorky 

Adresa Naděje. 

Věci, které si mámy skutečně 

myslí, ale radši je nevysloví 

nahlas… Nekonečně zábavná 

četba pro všechny rodiče. 

Více než 1 800 

hodnocení na 

Databázi knih 

90 % 

Přežije láska tajemství 

pomerančového háje? 

Šťavnaté a voňavé letní 

čtení ze slunné Sevilly. 

Co kdyby všechno, co jste kdy 

milovali a znali… prostě zmizelo? 

Mysteriózní román, který vás 

nenechá vydechnout. 

Román, který jste si zamilovali, 

nyní ve speciální filmové edici! 

Na českou premiéru filmu 

se můžete těšit 29. září.

Komtur 

// Petr S. Pixy 

8 

KNIŽNÍ TIPY 

Dobrodružná detektivka z Prahy 19. století. 

Banda podvodníků se chystá k loupeži korunovačních 

klenotů. Během odvážného plánu 

rozkrývají další záhady a mysteria vedoucí 

o staletí zpět. Dostanou se na stopu největšího 

zlatého pokladu, odhalí dvojí životy velkých 

postav naší historie – a nakonec i ještě většího. 

A samozřejmě půjde o život. 

Argo, 498 Kč, již vyšlo 

Poslední baronka 

// Silvester Lavrík 

Život v harmonii s planetou Zemí 

Obraz dějin kdysi bohaté Spiše 

propletených s dějinami Evropy. 

Baronka Margita Czóbelová prožila 

život plný zvratů. Války, revoluce 

a totalitní režimy jí vzaly skoro 

všechno, hrdost a humor si ale 

vzít nenechala. Silvester Lavrík na 

základě barončiných deníků vykreslil 

barvitý portrét jedné podivuhodné 

ženy a malého kusu krásné země. 

Knižní tipy 

Někdo v letních dnech u čtení rád odpočívá, jiný se 

zase hlouběji ponoří do závažnějších témat. Vyberte 

si z pestré směsky, která uspokojí i náročnější čtenáře. 


Ruční práce // Leila Slimani, 

Clément Oubrerie 

Strhující životopis téměř zapomenuté hrdinky, 

doktorky Suzanne Noëlové. Feministka, která 

usilovala o volební právo žen, průkopnice rekonstrukční 

a estetické chirurgie. Bojovala však také 

s obviněními, že estetická chirurgie příliš vychází 

vstříc mužskému pohledu na svět. Mnoha pacientům 

pomohla získat zpět sebevědomí 

a důstojnost. 


Temno 

// Ivana Čornejová 

Málokterá etapa českých dějin 

vzbuzovala a vzbuzuje u historiků tak 

protikladné soudy jako doba pobělohorská. 

Přehledný a vyvážený pohled 

na dobu, kterou jsme si podle Jiráska 

uvykli nazývat temnem, přináší ve 

druhém svazku Stručných historií 

historička Ivana Čornejová, přední 

odbornice na dějiny jezuitského řádu 

a pražské univerzity. 

Paseka, 349 Kč, již vyšlo 

Hamnet 

// Maggie O‘Farrelová 

Hamnet je inspirován životem slavného dramatika. 

Příběh o poutu mezi dvojčaty, manželství poznamenaném 

žalem a o neobyčejné ženě, jejíž jméno 

se zmiňuje jen na okraj. Ze všeho nejvíc je to něžné 

a nezapomenutelné vyprávění o chlapci, na nějž 

se téměř zapomnělo, avšak jeho jméno přetrvává 

v jedné z nejslavnějších her literární historie. 

Argo, 448 Kč, již vyšlo

V chapadlech murmuru 

// Jan Bělíček 

Literární kritik a novinář Jan Bělíček hledal slovo, 

které vystihuje naši současnost nejlépe, a vyskočil 

na něj podivný výraz murmur. V hučení murmuru 

bývá těžké se zorientovat, a tak se Jan Bělíček ve 

své svébytné čítance současné beletrie zabývá 

tématy jako gender, úzkosti nebo rasa a hledá 

jejich odraz v dílech současných autorů. 

9 


Lolita 

// Vladimir Nabokov 

Lolitu netřeba představovat, výstřední zpověď 

čtyřicátníka Humberta Humberta o jeho zničující 

posedlosti „nymfičkou“ Dolores Hazeovou je již dávno 

literární nesmrtelnou klasikou. Román prosycený 

slovní virtuozitou, humorem a ironií oslovuje stále 

nové generace čtenářů. I toto čtvrté vydání slavného 

románu je důkazem, že Lolita nestárne. 

Veřejní nepřátelé 

// Michel Houellebecq, 

Bernard-Henri Lévy 

Dva kontroverzní autoři si půl roku 

dopisují, aby se vypsali z obrazně 

i doslova palčivých témat. Dojde 

na ekzém, Sartra, ego i levici. To, co 

začalo jako korespondence zavilých 

nepřátel, přerostlo v jiskřivou intelektuální 

výměnu mezi dvěma mistry 

pera. Výsledkem je provokativní 

názorový střet, ukazující společnost 

v tragikomickém světle. 


Vyšehrad, 349 Kč, již vyšlo 

Zákon genu 

// Václav Kotrman (ed.), 

Leoš Kyša (ed.) 

Genetika je pro vědu stále obrovskou výzvou 

a polem pro nové fascinující objevy. A stejně tak 

pro spisovatele sci-fi. Antologie české fantastiky 

vydaná u příležitosti 200. výročí narození otce 

genetiky, Johanna Gregora Mendela, obsahuje 

povídky předních českých autorů sci-fi 

jako jsou František Kotleta, Ondřej Neff nebo 

Roman Bureš. 


Císařská politika 

// Aleš Skřivan st. 

Kniha popisuje složité vazby Rakousko-Uherska 

a Německa v období těsně před 1. světovou válkou. 

Připomíná bosenskou anekční krizi, rakouské 

spory se Srbskem či hrozbu, že Rakousko-Uhersko 

pozbyde postavení velmoci. Přibližuje tak okolnosti, 

které po sarajevském atentátu strhly smrtící lavinu, 

jež pohřbila miliony lidských životů. 


Hádanky a hlavolamy 

Sherlocka Holmese – 

paměťový palác 

// Tim Dedopulos 

Sherlock Holmes s doktorem Watsonem 

jsou zpět s novou várkou kriminálních 

zápletek a hádanek. V této 

knize se dr. John Watson podělí 

o několik lekcí velkého detektiva – 

o jeho techniky pro posílení paměti, 

jejichž zvládnutí vám pomůže myslet 

stejně jako proslulý Sherlock. Čeká 

vás více než 100 zapeklitých rébusů 

a zkoušek paměti. 

Universum, 449 Kč, 

vychází 8. července

Svoboda – iluze volnosti 

Drákula v moderních podmínkách 

10 

PROMOTION 

Americká autorka bestselleru Dětské 

zoubky, Zoje Stage, má pro temnotu 

a napětí slabost, to je jisté. Román Útěk 

za svobodou, se kterým se nyní představuje, 

to jenom potvrzuje. Vítejte v divočině! 

Tři dívky, kdysi nerozlučné kamarádky, 

společně vyrazí na výpravu do divoké 

přírody, aby zkusily navázat tam, kde 

před lety skončily. Náročný terén, divoká 

krajina a záhadně mizející zásoby si však 

začínají vybírat 

svou daň. 

Napětí by se 

dalo krájet a na 

povrch vyplouvají 

tajemství jejich 

společné minulosti. 

A ještě něco 

víc. Pronásleduje 

je jakési nepopsatelné 

zlo, 

kterému všechny 

tři budou muset 

čelit. Otázka zní, 

zda ho přežijí… 

Fobos, 399 Kč, 

vychází 20. července 

Osvědčený americký spisovatel science fiction, 

fantasy a hororu Dan Simmons se u čtenářů 

zapsal mimo jiné svým nejautobiografičtějším 

hororem Temné léto. Nyní přichází s novinkou 

Děti noci. A připravte se, že až si ji přečtete, uvěříte 

i tomu, čemu jste doposud nevěřili. 

Příběh se odehrává zčásti v Rumunsku a zčásti 

v Americe. Vypráví o těžce nemocném chlapci 

Joshuovi, který se v jednom pustém rumunském 

sirotčinci nakazí z transfuze virem HIV. Místo aby 

zemřel, se ale začne zázračně uzdravovat. Jeho reakce zaujme doktorku 

Kate Neumanovou. Chlapce adoptuje a odveze do USA. Netuší však, že 

o Joshuu má zájem ještě někdo jiný. Potomci legendárního Drákulovského 

klanu chlapce unesou a Kate se do Rumunska bude muset vrátit. Ve svém 

boji s lidskými i upířími nepřáteli naštěstí nebude sama. Kdo jí pomůže 

a zda zvítězí, už v tomto mrazivém, a zároveň velice lidském románu zjistíte 

sami – pokud si ho přečtete. 

Děsivé léto 

s novými horory 



text: Hana Wielgusová 

Jíst maso, či nejíst? 

Začínající argentinská autorka Agustina 

Bazterrica zřejmě ani v nejmenším netušila, 

jak bude její dystopický román z roku 

2017 Znamenitá mrtvola zanedlouho 

aktuální. 

Svět se jednoho dne změní. Zmizí z něj 

všechna zvířata – lidé je jako nositele smrtícího 

viru zlikvidovali. Viru, který rozdělí 

lidi na ty, kteří jedí maso a na ty, kteří jsou 

sami jedeni. Po smrti malého syna opustí 

ředitele mrazíren Marcose manželka. Když 

Marcos dostane darem na chov pro maso 

mladou ženu, 

jeho temná 

mysl nabere 

nepředstavitelně 

děsivý směr 

a pojem lidskost 

tak zcela změní 

svůj význam. 

Je možné, že 

po téhle knížce 

se z vás stanou 

vegetariáni, ale 

věřte, stojí to 

za to! 



V létě občas sice zaprší, zabouří, ale většinou svítí hřejivé 

sluníčko, které zapadá až bůhvíkdy. Co je to proti krásně 

ponuré podzimní nebo zimní atmosféře, kdy se všude válí 

mlha, nepříjemně mží nebo zuří vánice a už v pět je tma 

jako v pytli? Také se vám zdá léto málo děsivé, milí hororoví 

fanoušci? Tak s tím vám můžeme pomoci! Máme pro vás totiž 

pěkně strašidelné letní hororové novinky – a to rovnou čtyři! 

Úžasné dědictví – má to ale háček 

Sídlo hrůzy britského autora Lee Mountforda, je 

typickým duchařským románem. Máte-li tento 

žánr rádi, je přesně pro vás. Jste-li ovšem zrovna 

teď třeba sami na chatě, možná si to ještě rozmyslete… 

Příběh vypráví o dvou sestrách, které zdědí nádherný 

dům Perronových. Dějí se tu však divné 

věci. Odporný zápach, prudké klesání teploty 

a nevysvětlitelné zvuky jsou čím dál hrůzostrašnější 

a obě ženy mají navíc pocit, že je někdo stále pozoruje. Když pak 

najdou tajnou místnost plnou okultních artefaktů a záhadnou knihu, slovo 

znepokojení se stane jen velmi slabým výrazem pro to, co pociťují. Děj graduje 

čím dál víc, až se sestry ocitnou tváří v tvář čemusi ďábelskému. Dům 

Perronových někdo ovládá… Tak co, milí hororoví fanoušci – už se těšíte na 

léto? 


vychází 31. srpna

Inferium 2: Invaze // Roman Bureš 

Roman Bureš je jako autor vcelku nenápadný, 

jeho knihy nicméně patří k tomu 

nejlepšímu, co se v české fantastice dá 

najít. Po úspěšné sérii Propast času potěšil 

čtenáře samostatnými romány Říše 

nebo Planeta idiotů a ve své novince se 

vrací k úspěšnému Inferiu z roku 2019. 

Jeho pokračování nese podtitul Invaze 

a svému názvu plně dostává. 

mohli mít zbraně, kterými by dokázali 

Inferiu zle zatopit. Satan navíc slábne. 

Přítomnost nevinné lidské duše v Pekle 

vychyluje rovnováhu a je proto třeba ji 

poslat zpět na zem. Jenže právě na tento 

okamžik čekají andělé v Demokratické 

republice Eden, kde šikují své pluky 

a chystají se vtrhnout do Inferia. Válka 

andělů a démonů je na spadnutí. 

11 

RECENZE 

Polodémon Ronan se po návratu z Pekla 

snaží žít normálním životem a na vše 

zapomenout. Přestěhoval se do New 

Yorku, ale předchozí slib, že nebude 

zabíjet, mu dlouho nevydrží. V hlavě mu 

navíc pořád vězí vzpomínka na nevinnou 

Židovku Amálku, kterou v Pekle ponechal 

jejímu osudu. 

V Pekle se zatím od prožité války proti 

vzbouřenému lidskému dobytku vše 

vrací do starých kolejí. Lidé jsou zpět 

v ohradách masokombinátů a démoni 

se snaží modernizovat svou armádu. Ve 

vzduchu visí proroctví Serafů o blížící se 

invazi a svět lidí se exponenciálně vyvíjí, 

podle pekelných odhadů by již brzy 

Invaze je hned od počátku divoká jízda 

a autor čtenáře vrhá rovnou do děje. 

Nezdržuje se zbytečným vysvětlováním, 

zároveň ale nenasazuje příliš překotné 

tempo a dokáže vybalancovat množství 

postav a jejich motivací tak, aby byly 

dobře srozumitelné i pro ty, kdo první 

díl nečetli. Bureš je zručný spisovatel 

a nepotřebuje okázalé popisy nebo složité 

konstrukce, aby udeřil na solar – stačí 

mu k tomu jediný výjev jako při odhalení 

fungování Edenu. Výlet do pekla není 

v české fantastice ojedinělý, pohrává si 

s ním namátkou Kopřivův Asfalt, Vyhlídka 

na věčnost od Jiřího Kulhánka nebo 

nedokončená série Daemonica. Burešovo 

Inferium ale nabízí nad rámec zábavnosti 


také notnou dávku pochmurně cynického 

humoru a společenské reflexe, 

díky čemuž se může hrdě řadit po 

bok těch nejlepších zářezů tuzemské 

fantastické scény. 

Michaela Merglová 

Robinsoni a donkichoti // Aleš Palán 

Prostor, 497 Kč, již vyšlo 

Neukrývají se v šumavské divočině, 

naopak je můžeme denně potkávat. 

Někteří je považují za blázny, jiní se jim 

raději vyhnou. Svérázné figurky, které 

nejdou s proudem, ale našly si svůj 

vlastní neobvyklý vesmír. Gavin je ve 

svém nitru stále chlapcem a rozumí si 

víc s dětmi než s dospělými, vyzdvihuje 

čest a chlapecké přátelství jako z Foglarovek, 

Flyp kreslí obrázky ve spolupráci 

s plísní a bydlí v krechtu na brambory, 

Šimon skládá básně a oslovuje lidi na 

ulici, Lenka pase krávy, Ivan sbírá staré 

artefakty a vypráví neuvěřitelné historky 

ze svého dětství, Mojmír je kandidát věd, 

ale žije v zahradním domku, aby byl blíž 

přírodě, Petr si vytvořil domov ve středověké 

zřícenině. 

Aleš Palán, spisovatel a publicista je 

známý především svými úspěšnými 

knižními rozhovory. Například v knize 

Jako v nebi, jenže jinak, za niž získal 

ocenění Magnesia Litera 2020, nebo 

v knize Raději zešílet v divočině, jež byla 

oceněna v anketě Kniha roku Lidových 

novin, či Návrat do divočiny nebo 

Nevidím ani tmu, rozhovory se ženami, 

které měly v životě setsakramentskou 

smůlu, ale nevzdaly to; ve všech těchto 

dílech přibližuje svět osobností, které 

nezapadají do žádných škatulek, ale 

jejich postoje a přístup k životu stojí za 

to přiblížit druhým. 

V Robinsonech a donkichotech opět 

dokazuje svoji neuvěřitelnou schopnost 

pokládat otázky tak, aby tyto jedince, 

jakkoli jsou plašší, rozpovídal. On sám 

říká, že to není žádný fígl, že jen prostě 

naslouchá. Vzbudit v lidech, kteří žijí 

stranou od davu a běžného nalinkovaného 

života, pocit, že se mu mohou otevřít 

a že jim naslouchá s porozuměním, 

je obrovským uměním. A uvést jejich 

příběhy v knižní podobě spolu s jedinečnými 

a originálními fotografiemi Karla 

Cudlína, oceňovaného a renomovaného 

českého fotografa, je dílo, jež je po 

zásluze přijímáno čtenáři, kteří by si do 

takovéhoto jiného způsobu života nikdy 

netroufli, ale rádi si o něm přečtou, 

anebo je kniha povzbudí v jejich tajných 

snech učinit i svůj život nezávislým na 

tradičních zvycích obecně pojímaného 

stylu většiny. 

Zuzana Dorogiová

12 

INFLUENCEŘI 

Nechte 

se ovlivnit! 

Veronika Černucká 

Veronika je spisovatelka, která píše detektivky. 

Také pracuje jako speciální pedagog a učitelka 

českého jazyka a občanské výchovy. 

Jak byste charakterizovala obsah 

Nejoblíbenější kniha? 

vašeho instagramového profilu? 

Mám jich docela dost. Myslela jsem si, 

Všechno se točí kolem knížek, jak 

že vyberu Deset malých černoušků od 

jinak. Informuji fanoušky o svých 

Agathy Christie, ale kdybych si měla vzít 

detektivkách, připravuji pro ně soutěže na pustý ostrov jen jednu knihu, nejspíš 

o knížky ve spolupráci s různými 

by to byl Marťan. Důvod? Báječný 

nakladateli. Najdete tam recenze, tipy cynický humor. Z českých by to byla 

na čtení a v poslední době přidávám Aristokratka. Je trhlá, nekorektní a já 

informace ze svého soukromí. Potěšilo u ní mívám záchvaty smíchu, i když ji 

mě, kolik lajků a komentářů mají 

znám skoro nazpaměť. Pokud se ptáte 

fotky z každodenního života s mou 

na moji detektivku, tak Půlnoční vrah. 

rodinou, zejména s dětmi Kačenkou (4) Je komplikovaná, vtipná a s chutí rýpu 

a Martínkem (9). 

do našich nešvarů. Čtenáři ale lépe 

hodnotí detektivku Přichází čas pomsty. 

Jaký žánr osobně preferujete? 

Ta je o poznání drsnější. Obecně jsem 

Navždycky zůstanu věrná detektivkám. ráda, když autoři boří tabu a když jsou 

Jako čtenář chci řešit záhady a jako nechutní a sem tam na hraně dobrého 

spisovatelka vás chci napálit. Přeji si, vkusu. Nemám ráda průměrnost. 

abyste si na konci řekli: Tohle by mě Ta nudí. Z knížek musí dýchat člověčina 

v životě nenapadlo. Miluji klasické 

a pochopení pro všechno lidské. 

hádanky ve stylu Agathy Christie plné Nemám ráda aroganci nebo poučování. 

poschovávaných stop a vodítek. Baví 

mě i psychologické thrillery s tzv. 

Největší knižní překvapení této doby? 

nespolehlivou vypravěčkou. Ta je 

Nevybírám si knihy podle autorů, 

otřesená, závislá na všem možném a vy země původu nebo podle nakladatelů. 

nevíte, jestli je to hodná holka, nebo A reklamy nebo ocenění v literárních 

proradná potvora. Hltám všechno, co soutěžích naprosto ignoruji. Pokaždé 

v žánru detektivek vyjde, a detektivky jsem ráda, když objevím klasickou 

tvoří 90 % toho, co přečtu. Mám také detektivku nebo psychologický thriller, 

ráda odbornou nebo populárně 

který nevyřeším. V tomhle jsem jako 

naučnou literaturu v oblasti literární autorka detektivek v nevýhodě. Hledám 

vědy. Baví mě číst recenze nebo eseje. stopy, dívám se, jak je autor skryl, říkám 

I proto jsem vystudovala bohemistiku. si, jak bych to zamotala já, a někdy čtu 

@VeronikaCernucka.spisovatel 

dokonce knížky od konce. Hodně mi 

záleží na stylu. Vracím se k detektivkám, 

kde je patrný originální rukopis. Miluji 

básnický styl kontrastující s perverzitami 

anebo přímočarý styl a černý humor. 

Na nočním stolku leží Iluze a hodně 

dobrá je Šelma. Z českých autorů 

detektivek mám ráda Naďu Horákovou. 

Takhle z hlavy se mi vybaví i severský 

thriller Kaštánek. 

Kolik přečtete ročně knih? 

Bude to znít šíleně, ale klidně tisíc. Ve 

všední dny si vychutnávám ticho, když 

děti usnou, a protože jsem učitelka, 

mám čas o prázdninách. Já čtu vlastně 

pořád, bez knížek bych nemohla 

existovat. Potřebuji své děti, smích, 

tanec a knihy. Takové ty vytištěné, 

co člověk vezme do ruky. Nechápu 

spisovatele, kteří tvrdí, že nemají čas 

na čtení cizích knížek, protože musí 

psát své vlastní. Když si přečtu dobrou 

detektivku, mám chuť psát vlastní. 

Když slyším dobrou hudbu, chci složit 

písničku. Když vidím skvělý obraz, chci 

namalovat svůj. To bohužel neumím. 

Co se týče mé tvorby, jedna detektivka 

ročně není problém. Letos jsem stihla 

dokonce dvě. Přečtené knihy posílám 

dál, většinou jde o dary dětským 

domovům a podobně. Jsem knihomol 

a spisovatelka, ale v mé knihovničce je 

maximálně padesát knížek.

Tři // Valérie Perrinová 

13 

Valérie Perrinová se českým čtenářům 

představila románem Vyměnit vodu 

květinám, jehož hlavní hrdinka pracuje 

jako správkyně hřbitova. Druhá 

autorčina kniha nazvaná jednoduše 

a výstižně Tři je příběhem, jenž se svým 

námětem i zpracováním vryje pod kůži, 

a ještě dlouho po přečtení ve čtenáři 

doznívá. 

Vypravěčkou je Virginie, která je velmi 

těsně spjatá s Étiennem, Adrienem 

a Ninou. V roce 1986, kdy jim bylo deset, 

se seznámili na základní škole a od té 

doby byli jako trojčata. Spolu se učili, 

spolu si hráli, společně objevovali krásy 

i nástrahy života. Byli si oporou, jedno 

tělo, jedna duše. Jejich snem byla Paříž, 

kterou chtěli dobýt jako muzikanti. 

Idylka? Jak se to vezme, stačí, aby se 

do vztahu vloudily pochyby a tajemství 

a rozleptaly i nejpevnější vztah. A když 

o jednatřicet let později, v roce 2017 

vyplaví jezero, u něhož trojice přátel 

trávila většinu volných chvil, vrak auta 

s mrtvým tělem, píše Virginie o této 

události reportáž. Spolu s článkem 

se noří do minulosti, aby na povrch 

nechala vystoupat dávná tajemství 

i křivdy. Jakou roli hraje Virginie ve 

vztahu nerozlučné trojky? Proč s ní 

ostatní nemluví? A čí jsou vlastně 

ostatky nalezené ve vraku? 

Román Tři je vrstevnatým příběhem, 

do kterého se musíte nořit velmi 

pozvolna. Zpočátku je neprůhledný 

a je trochu těžké se začíst a proniknout 

do podstaty děje na první dobrou. Jakmile 

se vám to podaří, máte vyhráno 

a můžu vám garantovat, že na příběh 

jen tak lehce nezapomenete. 

Valérie Perrinová stvořila literární dílo, 

které pro svou promyšlenost, provázanost 

i obsáhlost – čítá úctyhodných 

600 stran, patří mezi knihy, které 

můžeme nazvat vybroušeným klenotem. 

Dala si záležet nejen na tom, aby 

čtenáře zaujala neotřelým námětem, 

který může lehce šokovat a v každém 

případě překvapí, především nabízí 

lahůdku v podobě kvalitního literárního 

projevu. Daří se jí udržet čtenáře 

v patřičném napětí až do překvapivého 

konce, vyvolat silné emoce a pomocí 

hudebního podkresu navodit správnou 

retro atmosféru. Hudba jako taková 

hraje v příběhu významnou roli, tak 

velkou, že jsem si po přečtení vytvořila 

svůj vlastní playlist s francouzskou 

muzikou. 

Jota, 498 Kč, již vyšlo 

Kdo a jací jsou Étienne, Adrien, Nina 

i tajemná Virginie? Tentokrát by byla 

škoda prozradit cokoli bližšího o postavách, 

jejich příběh je originální a zaslouží 

si, abyste se s nimi potkali jako s nepopsanými 

stránkami nového sešitu. 

Dojemné vyprávění o přátelství, rodině 

a vztazích, které nás formují, doporučuji 

všem čtenářům, kteří milují spletité a vrstevnaté 

příběhy. 

Barbora Javorková 

RECENZE 

Život na 

houpačce 

AUTENTICKÉ PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA ‚‚HRANIČÁŘŮ’’ A JEJICH BLÍZKÝCH 

Život na houpačce představuje 22 příběhů lidí, kteří se denně potýkají 

s diagnózou hraniční poruchy osobnosti a obrovskou psychickou bolestí. 

A také přátel či příbuzných, kteří jim stojí po boku. Výpovědi „hraničářů“ 

mohou přispět k pochopení těchto zdravotních potíží a upozornit na 

alarmující nebezpečí, které s sebou přináší neznalost a nezájem. 

299 Kč, vychází 26. července

14 

TIPY OSOBNOSTÍ 

Lenka Altrichterová 

Šéfredaktorka 

nakladatelství Motto 

a Domino 

Letos cpu svým nejlepším 

kamarádkám na dovolenou 

nejméně pět knižních tipů, ale 

kdybych se musela omezit na 

jeden, byly by to Samotářky od 

Barbory Šťastné. Bára umí hned 

na několika prvních stránkách 

vykouzlit pocit, že je ten příběh 

tak trochu váš, a tak jsem se do 

osudů jejích tří hrdinek silně 

vžila. Pohybujeme se v jihočeské 

vesnici v rozmezí tří generací. 

Narazíte tam na malé komunistické 

hajzlíky, nebezpečné 

kolaboranty, naivní mladé holky 

i tiché ženy s těžkým tajemstvím. 

Happy end nečekejte, 

čekejte život. 

Aneta Kollerová Mašková 

Spisovatelka a knihkupkyně 

Lincoln: Tým rivalů je nadčasová kniha. Není to jen životopis 

a zaznamenání prezidentských časů Abrahama 

Lincolna, je to i příběh o pracovitosti, odhodlanosti, 

inteligenci, moci laskavosti i lidskosti a síle ducha 

i vzdělání, nikoli akademického, nýbrž všednodenního. 

Je to příběh, který může inspirovat, a to ani nemusíte 

kandidovat na prezidenta. Stačí, když chcete být 

v životě úspěšní, ať už to znamená cokoliv, a svoje sny 

nikoli jen snít, nýbrž i žít. Inspirujících příběhů není 

nikdy dost. 

Tipy 

Jakou knihu byste doporučili 

nejlepšímu příteli a proč? 

osobností 

knižního světa 

Jitka Jindřišková 

Historička a nordistka, 

překladatelka z norštiny 

V souvislosti s uvedením filmu Tove o finskošvédské 

umělkyni Tove Jansson v českých kinech ožilo i její 

literární dílo. Nakladatelství Argo letos vydalo nejprve 

knihu obsahující dvě krátké prózy Dcera sochaře / Fair 

play a vzápětí velkoryse pojatou publikaci Muminek – 

omnibus I, která obsahuje polovinu sebraných mumincích 

komiksových stripů, určených především dospělým 

čtenářům. A je to krása! Dobrodružné příhody, svébytný 

humor a finská povaha se snoubí v tom nejlepším balení. 

Alexandra Bajnarová 

Spisovatelka 

Doporučila bych knihu Na konci světa od Hany Kolaříkové. Naprosto mě okouzlila 

svým poetickým, bohatým jazykem. Zavádí čtenáře do hor, kde se v syrovosti přírody 

odehrává hlavní linka příběhu, a vede k zamyšlení – mimo jiné i nad tím, o co všechno 

přicházíme, když se vzdalujeme přírodě a tím pádem i sami sobě. Má pro mě podmanivou, 

evokativní atmosféru a na každé stránce čtenář téměř fyzicky pocítí chuť 

ostružin.

Markéta Hejkalová 

Dobře si 

rozmyslete, 

kam pojedete 

na dovolenou 

Fejeton 

15 

FEJETON 

Většina těch, kdo na dovolenou rádi 

jezdí s cestovními kancelářemi, už má 

zájezd na letošní léto asi koupený. To 

je dobře, protože díky tomu nedopadnou 

tak jako hrdina románu Ondřeje 

Hübla Opona. Ten vlastním úsilím 

vybudoval úspěšnou firmu, je bohatý 

muž, ale jeho dcera projevuje velké 

sympatie pro novou levici a myšlenky 

komunismu. Otec jí chce ukázat, jak to 

v komunismu chodilo doopravdy, a ve 

specializované cestovní kanceláři koupí 

pro celou rodinu zájezd do padesátých 

let dvacátého století. Všechno dopadne 

trochu jinak, ale to už si přečtěte sami, 

třeba zrovna na dovolené. Opona stojí 

za to, je to napínavý román a čte se 

jedním dechem. 

Zrovna tak jako román Aleny 

Mornštajnové Listopád, který nedávno 

získal cenu Česká kniha. Jeho základem 

je představa, že v listopadu 1989 proběhl 

v tehdejším Sovětském svazu puč, 

moci se chopila vojenská junta a celou 

východní Evropu vrhla zpátky do kruté 

komunistické diktatury ve stylu padesátých 

let. Do 24. února letošního roku 

mohla taková představa leckomu připadat 

vzdálená, ale po ruském útoku na 

Ukrajinu už víme, že Putinovy výhrůžky 

o návratu před rok 1997 bychom měli 

brát vážně. Dobrá literatura má zvláštní 

dar – dokáže zachytit signály, které 

v obvyklém hluku a shonu každodenního 

života neslyšíme. 

Zaskočilo mě zjištění, že někteří kritikové 

a dokonce i kolegové spisovatelé označují 

tyto skvělé knihy (a mnohé další) 

poněkud opovržlivě za mainstream. 

Že by vedlejší toky, ramena a kanály, 

bezesporu také krásné a zajímavé, 

záviděly hlavnímu proudu literatury, 

protože je víc vidět? Čtivě a poutavě 

napsaná kniha s poselstvím, které 

není banální – to přece není nedostatek, 

nýbrž přednost. Čím víc lidí si obě 

knihy přečte, tím lépe. Snad si většina 

čtenářů uvědomí, že svoboda je mnohem 

důležitější než cena benzinu 

a výše účtu za plyn a elektřinu. 

foto: Eva Puella 

Lyrickoepická skladba Máj je jednoznačně vrcholem díla 

zakladatele moderní české poezie a největšího představitele 

českého romantismu Karla Hynka Máchy. Nejproslulejší báseň 

české literární historie o kráse přírody, o lásce i o smrti vychází 

v pozoruhodném výtvarném zpracování, jemuž dominují 

typicky jemné a citlivé ilustrace Martina Augustína. Ty spolu 

s nebývale nápaditým a propracovaným grafickým řešením 

dotvářejí jedinečnou atmosféru Máchova geniálního textu. 

Nepochybně se jedná o jedno z nejromantičtějších a zároveň 

nejpůsobivějších vydání tohoto klasického díla.

16 

ROZHOVOR 

Představa smrti 

byla v rodině 

neustále přítomná 

text: Jan David 

foto: Barbora Maršíček Votavová, archiv 

Dětství je název i téma obsáhlé knihy o osmi stech stranách, která je tematickým 

titulem série Velké dějiny zemí Koruny české. „Je to vůbec první publikace v Česku, 

která se snaží zmapovat dějiny dětství, a to od středověku zhruba do 80. let dvacátého 

století,“ říká editorka a spoluautorka Prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc. z filozofické 

fakulty pardubické univerzity. 

V tak obsáhlé knize se samostatnou 

částí vysvětlivek velmi oceňuji dvě 

záložky rozdílných barev. Kolik záložek 

jste potřebovala při jejím vzniku vy? 

Také se mi líbí, když se nakladatelství 

rozhodne vyjít vstříc svému čtenáři. 

Když mi vyjde knížka, a má „mašličku“, 

vždycky mě to potěší. Nicméně při 

vzniku knihy Dětství jsem záložky moc 

nepotřebovala, protože nás ji dělalo více, 

a dávala jsem ji dohromady v počítači. 

Když ale potřebuji něco najít, využívám 

barevná lepítka. 

Na obálce vidím celkem sedm jmen. 

Jste editorka, nicméně jste také 

autorkou nebo spoluautorkou kapitoly 

s názvem Dětství v dlouhém 19. století. 

Ano, je to moje parketa, pak jsem ještě 

hodně zasahovala do dějin První republiky, 

protože tam jsme opravdu stavěli 

na zeleném drnu. Zatímco profesor Rýdl 

se věnoval dějinám školství a pedagogických 

teorií, já jsem se zaměřovala na 

každodennost dětství. A kolegům Knapíkovi 

a Francovi jsem napsala dějiny 

příchodu na svět, protože tam vnímám 

zajímavý fenomén, kdy se od roku 1948 

po vydání zákona o národním pojištění 

masivně přesunuly porody do porodnic. 

Pak jsem ještě u „středověku“ dávala 

dohromady obrázky. Osobně pro mě 

byla inspirací francouzská historiografie, 

protože druhým oborem jsem francouzštinářka. 

Konkrétně slavný historik 

Philippe Ariès totiž už na začátku 60. 

let minulého století rozbouřil zajímavou 

diskuzi. Pravda, našich tehdejších historiků 

se nedotkla, podobně jako se jich 

velmi dlouho nedotýkaly dějiny žen. 

Témata žen jste popsala také 

v mnoha knihách. Čím ale Ariès 

rozbouřil diskuzi? 

Řekl, že dítě nemělo hodně dlouho 

autenticitu. Sice viděl situaci trochu 

černě, ale ostří kritici ho časem nařkli 


z toho, že tvrdil, že děti nebyly milované. 

To je nesmysl! Dítě bylo v rodině 

důležité. V minulosti neexistoval 

sociální systém, takže se počítalo, že 

se později ujme péče o nemohoucí 

rodiče. Někdo také musel zdědit 

majetek, i když byl sebemenší. První 

náznaky péče, která se věnuje dětem, 

se sice objevují už ve středověku, prosazují 

se však v 18. století, se vznikem 

vzdělávací povinnosti a s určitými 

zásahy do zdravotnictví. Osobně se 

domnívám, že kvalita emocí v rodině 

byla v minulosti úplně jiná než dnes. 

Neustále tam byla přítomná představa 

smrti a nebezpečí. Dětí se rodilo obrovské 

množství, ale zdaleka ne všechny 

se dožily dospělosti. 

A můžete v této souvislosti objasnit 

rozdíl mezi černou a bílou legendou 

dětství, které jsou v knize vícekrát 

zmiňované? 

Zmiňovaná černá legenda byla 

přiřknutá Arièsovi a na ni navazovali 

další historici. Ve Francii se ještě týká 

zajímavého, velmi rozšířeného fenoménu 

nájemných kojných, které žily 

mimo velké městské aglomerace. 

K nim se děti vozily a někdy s nimi 

rodiče úplně ztratili kontakt, což bylo 

prezentováno jako mocný argument 

chybějícího rodičovského citu. To je 

dokladem toho, že dětem nebyla

věnovaná stejná pozornost jako dnes. 

Ano, je pravda, že hluboko do 20. století 

byly běžné fyzické tresty, což si myslím, 

že není výraz nelásky, ale výraz dobové 

mentality, a pak také rodičovské bezradnosti. 

Když tehdy někdo zavřel dítě do 

komory nebo mu nařezal, tak se nedá 

říct, že ho neměl rád. Bílá legenda pak 

vznikla jako reakce na Arièse, a ta zase 

tvrdila, že děti byly od malička milované, 

že jim rodiče věnovali pozornost. 

Musíme si ale uvědomit, z jakých pramenů 

její zastánci čerpali – z privilegovaných 

vrstev, kde lidé byli gramotní, kde 

se dětem pozornost opravdu věnovala, 

kde pro ně byl dostupný i lékař. 

17 

Ani v knize není řečeno, jestli některá 

verze platí. 

Ano, všiml jste si, že jsme jako autoři zdaleka 

nebyli jednotní. Osobně se kloním 

spíše k Arièsovi, ale kolega Martin Nodl 

ho zase odmítá. Ostatní zůstávají spíše 

na půdě neutrality. 

Dozvěděla jste se díky kolegům něco 

překvapivého v tématu dětství? 

Moc už mě překvapit nemohlo, protože 

téma sleduji od momentu, kdy se u nás 

svobodně otevřely knihovny a začaly 

sem proudit publikace ze západu. 

Mohla jsem jezdit za hranice a načítat, 

co jsem potřebovala. Z mého pohledu 

je zajímavě zpracované téma příchodu 

na svět, porodních babiček, raná péče 

o novorozeně… Zajímavé je, že u nás 

zatím nikdo nezpracoval dějiny sourozeneckých 

vztahů. 

Chystáte se na ně? 

Ne ne. (smích) 

Jaké bylo dětství ve vámi sledovaném 

19. století oproti dnešku? 

Zdá se mi, že dnes problémy dětství 

v naší společnosti zveličujeme. Dnešní 

dítě, i když zahlcené informacemi, skrze 

které se může obtížněji rozhodovat, je 

na tom o stovky procent lépe, než na 

tom bylo dítě v 19. století. Velká část 

tehdejší společnosti vůbec nevěděla, 

jestli dítě po příchodu na svět neumře 

dřív, než vyroste. Jestli mu rodina vždy 

bude schopna poskytnout jídlo, oblečení, 

střechu nad hlavou. Vzdělání tehdy 

bylo sekundární. Rodiče, kteří byli chudí, 

se dokonce bránili tomu posílat dítě 

do školy, protože by doma přišli o pracovní 

sílu. Jako jedinou výhodu našich 

dávných předků vidím, že měli pestřejší 

sociální a emocionální svět, protože dětí 

v rodině bylo hodně. Děti byly zvyklé 

uvažovat v intencích party, ať už to byla 

rodina se spoustou sourozenců, školní 

třída nebo někdo, s kým pásly husy. 

Vybavovalo se vám při psaní Dětství 

něco z vašeho dětství? 

První republiku už bohužel nepamatuji, 

reálný socialismus se na mě ale 

podepsal. 

Snad to tak nevyznělo s první 

republikou! 

Kdepak. (smích) Já mám takové svoje 

uštěpačné tvrzení, že to, co si ještě 

pamatuji, pro mě není historie – a to mě 

nebaví. Když jsem ale četla novější část, 

kterou psali kolegové Knapík s Francem, 

tak jsem si na leccos vzpomněla, 

a propašovala jsem do knihy celou řadu 

fotografií ze svého rodinného archivu. 

Takže třeba moderní otec s kočárkem 

je můj tatínek s mojí nejmladší sestrou 

v roce 1956. Vybavila jsem si i pionýrské 

tábory a podobné radovánky. 

Váš tatínek byl takový mužský kočárkový 

průkopník? 

Je pravda, že se uměl postarat o mimino. 

Nejenom ho povozit, ale také nakrmit 

a přebalit. To všechno zvládal. Byl na 

všechno velmi šikovný. A jako absolvent 

reálného gymnázia mi ještě na vysoké 

škole pomáhal s latinou. 

Jak jste se dostala ke zpracovávání 

tématu dětství? 

Logicky přes dějiny žen. A k těm jsem se 

dostala přes francouzskou historiografii, 

díky které jsem přišla na to, že není 

třeba je psát jako dějiny žen, které stále 

za něco bojovaly. Téma jsem zkoumala 

optikou ženských životních cyklů 

a samozřejmě zjistila, že většina žen 

nebojovala vůbec o nic. 

Z jakých zdrojů při bádání o dětství 

vycházíte? 

Pracujeme zejména s dobovými 

pedagogickými a lékařskými spisy, 

učebnicemi, církevními traktáty, ale 

i obrazovými prameny. Ještě jsme 

mohli pracovat s věcmi, které zpracovali 

etnografové, ať už jde o hry, někdy stravování, 

vůbec zacházení s dětmi, nebo 

specifický dětský nábytek. A pak je to 

také korespondence rodičů, ale i osobní 

dětské deníky, které si děti v privilegovaných 

vrstvách musely povinně psát od 

12 let pod dohledem vychovatele. To je 

>>

18 

Co „psacího“ vás čeká tento týden 

v půlce června? 

Zrovna zítra nemusím na fakultu, takže 

budu pracovat na krásném tématu 

o pobytu vyhnaného francouzského 

krále Karla X. na Pražském hradě 

v letech 1832 až 1836. S kolegou Martinem 

Halatou jsme objevili spoustu 

pramenů. Už se na to docela těším 

a doufám, že z toho časem bude další 

knížka. 

pro mě nejkrásnější a nejmilejší pramen, 

bohužel se jich zachovalo velice málo. 

Jak dlouho trvaly práce na této knize? 

Začali jsme v roce 2017 nebo 2018, kdy 

jsme podepsali smlouvu. Na konečnou 

přípravu jsem pak díky covidovému 

období měla víc času, asi rok a půl jsem 

dodělávala závěrečné práce, kdy jsem 

musela všechno zkontrolovat, dodat 

prameny, literaturu, obrázky… Naší výhodou 

bylo, že s výjimkou první republiky 

už jsme měli nabádáno, a šlo spíše 

o to dát informacím vhodnou formu. 

Nejlépe byly zpracovány dějiny vzdělání, 

a to i v české historiografii, protože se 

tam profiloval český nacionalismus – 

bojovali jsme o vlastní školství, protože 

nám Němci nepřáli. Každodenní dějiny 

dětství tu ale dosud nedělal nikdo. 

A jak je to s tou první republikou? 

Paradoxně je toto období nejméně zpracované 

a dalo nám nejvíc práce. Všude 

jinde jsme už mohli navázat na nějaký 

dílčí nebo základní výzkum. Třeba 

kolega Maur je historický demograf, 

takže měl krásně zpracovanou problematiku 

natality, rodičovství i dětské 

mortality. 

Jak při takovém masivním objemu 

informací kontrolujete, zda některé 

nejsou v tak objemném titulu minimálně 

zdvojené? 

Bylo to docela zábavné, ale máme dnes 

výhodu počítačů, kdy si můžeme křížově 

zadávat různé termíny i letopočty, 

a můžeme odchytit většinu dublovaných 

sdělení. Bez počítačů to kdysi 

bývalo mnohem složitější. 

Jak se vám vedle vaší práce na filozofické 

fakultě pardubické univerzity 

podařilo napsat ty desítky knih? 

Jednu dobu jsem sama sobě šéfovala, 

protože jsem byla děkankou, takže 

jsem si mohla ideálně rozdělit čas. 

A od té doby jsem vždy měla štěstí na 

šéfy, kteří mému psaní přáli. Je to ale 

koníček, takže mi nevadí psát něco 

i o sobotách a nedělích. Ak tuál ně 

mám velmi krásnou komplikaci, 

protože jsem šťastnou babičkou čtyř 

vnoučat, takže díky nim někdy nastává 

příjemné zdržení. Teď jsem s nimi 

měla tři víkendy po sobě a nenapsala 

jsem vůbec nic, ale byla to nádhera. 

Kdybych učila na střední škole, bylo by 

to s časem mnohem složitější. 

Potřebujete někdy při psaní kávu 

nebo jiného pomocníka? 

Večer už si kávu nedělám, a doufám 

že nebudu nařčená z alkoholismu, 

protože dobře se mi píše při sklence 

dobrého vína. 

V zimě červené, v létě bílé? 

Přesně tak. A ještě mám svoji teorii, 

že bílé víno se ideálně hodí k žehlení, 

protože je vždycky skvěle vychlazené. 

(smích) 

MILENA LENDEROVÁ (1947) 

Česká historička, profesorka, 

autorka literatury faktu (napsala 

pětadvacet knih), která se 

zabývá dějinami 19. století – především 

gender history, dějinami 

každodennosti a česko-francouzskými 

kulturními vztahy. 

Vystudovala dějepis a francouzštinu 

na Filozofické fakultě 

Univerzity Karlovy. V roce 2001 

byla jmenována profesorkou 

v oboru české dějiny. Učí na 

Fakultě filozofické Univerzity 

Pardubice, kde byla v letech 

2001–2007 děkankou. Je držitelkou 

mnoha ocenění, v roce 2007 

obdržela Řád Akademických 

palem udělený Francouzským 

velvyslanectvím v Praze za 

zásluhy o šíření francouzského 

jazyka, vědy a kultury. V roce 

2011 dostala Medaili Jana A. 

Komenského za zásluhy o rozvoj 

české vzdělanosti. Z knižních 

ocenění například Magnesia 

Litera za literaturu faktu (2016).

Edice Echo 

RWARTH 

ROFEJEV 

JIŘINA 

PREKOPOVÁ 

KAMILA 

BENDOVÁ 

PAUL 

RUSESABAGINA 

JAROSLAV 

VRZALA 

SEYRAN 

ATESOVÁ 

MATTHIAS 

BURCHARDT 

DANIEL 

HANNAN 

JOHN 

O’SULLIVAN 

KAREL 

SCHWARZENBERG 

PULLMANN 

MICHAL 

MARTA 

KUBIŠOVÁ 

ROBERT 

KVAČEK 

ALAIN 

FINKIELKRAUT 

ROD 

VELCÍ ČEŠI 

1918 

KNIHA HISTORIKA 

A PUBLICISTY 

JOSEFA LANDERGOTTA 

KNIHA NOVINÁŘE A DIPLOMATA 

TOMÁŠE SMETÁNKY 

PIRK 

DEBORAH 

TIGRIDOVÁ 

STANISLAV 

ONDŘEJ 

FOUS 

LENDVAI 

NOWAK 

PAUL 

ANDRZEJ 

DANIEL 

SCHUEFTAN 

ČORNEJ 

KOLÁŘ 

PETR 

PAVEL 

JAN 

MACEK 

DREHER 

ROGER 

SCRUTON 

PRAŽSKÉ JARO 1968 

V TAJNÝCH DOKUMENTECH 

MINISTERSTVA 

ZAHRANIČÍ USA 

PODÍVÁM SE 

NA TO RÁNO 

E 

IEDMAN 

LEOTTI 

KOMÁREK 

KOUTECKÝ 

JOSEF 

RADKIN 

HONZÁK 

DANIEL 

PIPES 

JIŘÍ HABSBURSKO- 

-LOTRINSKÝ 

PETER 

POMERANTSEV 

VLADIMÍR 

BUKOVSKIJ 

KRASTEV 

JAROSLAV RÓNA 

IVAN 

PETR 

PITHART 

JIŘÍ 

BARTOŠKA 

ANDRZEJ 

NOWAK 

KAMILA 

BENDOVÁ 

KNIHA NOVINÁŘE 

A SCENÁRISTY 

ONDŘEJE 

ŠTINDLA 

50 PODIVUHODNÝCH 

POSTAV 

KNIHA EXPREZIDENTA 

VÁCLAVA KLAUSE 

PODTRŽENO 

VÝPISKY Z ČETBY 

1970 – 2020 

BESTSELLER 

JIŘÍHO PEŇÁSE 

VÝPRAVY 

NOVÁ KNIHA NOVINÁŘE 

PETRA HOLUBA 

KORONAVIRUS 

FALEŠNÝ 

POPLACH

20 

TIP REDAKCE 

text: Jiří Popiolek 

foto: Jan Křikava 

Jímavý příběh zapomenutého kraje – 

Ašska 

Klára Teršová se narodila v Aši – a po letech 

se do ní vrátila, protože se rozhodla na svůj 

poněkud zapomenutý a přehlížený kraj 

upozornit. A šla na to z gruntu a chytře. Kromě 

spousty jiných aktivit, jimiž Ašsko propaguje, 

i historickou novelou Bílý pramen, která 

funguje především jako silný, emotivní příběh 

zasazený do nádherné, panenské přírody 

nejzápadnějšího cípu naší republiky. 

Vernéřovská balada 

Dvacátá a třicátá léta dvacátého století. 

Hedvika prožívá dětství a mládí v malé, 

čistě německé vesničce Wernersreuth 

(dnes Vernéřov) nedaleko Aše. Vyrůstá 

na statku svého otce v nehostinném 

hornatém kraji, kde lidé musejí tvrdě 

pracovat, aby se uživili, a někdy ani 

to nestačí. Její osud se nijak neliší od 

stovek jiných v tomto regionu, ale 

vlastně i všude na světě – prožívá první 

lásky, konflikty se spolužáky, umírá 

jí maminka, nerozumí si s otcem ani 

nevlastním bratrem… 

Jenže Hedvika je přeci jen trochu jiná – 

se životem, který jí osud nalinkoval, se 

není schopná smířit a pokouší se najít 

cestu, jak z něj vyklouznout. Útěky, uzavíráním 

se do sebe, usilovným studiem. 

Netuší však, že každá zvolená cesta se 

nakonec ukáže být slepá, nebo ji zavede 

pouze zpátky tam, odkud vyšla – do 

Wernersreuthu, v němž už život s blížící 

se druhou světovou válkou a radikalizací 

německého obyvatelstva, podléhajícího 

vábivým lžím Konráda Henleina, není 

tak prostý (jakkoli drsný) a jednoduchý 

jako dřív. 

Černá a bílá 

Ne, na dobro a zlo se tady opravdu 

nehraje. Také Hedvika se s henleinovci 

zaplete – jakkoli jen okrajově. Jako 

Němce v Československu, žijící na periferii, 

kde panuje neustálý pocit ublíženosti 

a kde je jenom tenká hranice mezi 

prospěšným vlastenectvím a zhoubným 

nacionalismem, tomuto vábení zprvu 

podlehli i kvalitní a slušní lidé. Sňatkem 

s henleinovským aktivistou Antonem 

si pak Hedvika jasně nalinkuje i to, jak 

bude vypadat její život po válce – čeká ji 

odsun. 

O odsunu však Bílý pramen není, 

tím celý Hedvičin příběh jen vrcholí, 

završuje se – stejně jako jedna dlouhá 

etapa života Ašska a jeho obyvatel. Bílý 

pramen je především mrazivým, ale 

zároveň krásným svědectvím o tom, jak 

normální a nijak výjimečný život místní 

lidé vedli. O tom, že i sudetští Němci, 

ti, které nám oficiální propaganda léta 

démonizovala (a pro určitou část Čechů 

jsou strašákem dodnes), prožívali stejné 

emoce jako my a toužili po jediném – žít 

spokojeně a šťastně, milovat, mít co jíst 

a kde složit hlavu. 


Hlavní hrdina jménem 

Ašsko 

Klíčový pro pochopení Bílého pramene 

je pak blízký vztah Kláry Teršové k Ašsku. 

Z jednotlivých řádků přímo sálá její láska 

k této lokalitě – a to jak ke krásné, podmanivé 

přírodě plné lesů, kopců i divokých 

bystřin, tak k Aši jako maloměstu, 

jež v novele dýchá prvorepublikovou 

atmosférou kaváren, parků, nádherných 

vyhlídek, ale i továren a hospod, v nichž 

se začínají zejména nespokojení mladí 

radikalizovat. 

Klára Teršová, která o životě v tomto 

regionu plánuje celou volnou trilogii, 

pak velmi rafinovaným způsobem pracuje 

i se samotným textem. Vše je psáno 

úsporným jazykem, a stejně strohé jsou 

i dialogy jednotlivých postav, jejichž 

lehce načrtnuté charakteristiky ale mají 

paradoxně značnou hloubku. 

Tak se do útlé novely podařilo vložit 

mnoho motivů – sem tam jen nahozených 

a dále nerozvíjených, avšak ve 

výsledku tvořících pestrou mozaiku, 

která ukazuje život meziválečného 

Ašska v průběhu dynamických dvaceti 

meziválečných a válečných let. 

Tímto odosobněným způsobem pak 

Klára Teršová zároveň znásobila i emotivní 

efekt celého textu – čtenář si musí 

spoustu věcí vědomě domyslet, a tak na 

něj veškeré neštěstí, které se postavám 

děje, dopadá o to tíživěji a silněji. 

Nezbývá tak než doufat, že podobné 

emoce se podaří přenést i do dalšího 

dílu z let sedmdesátých, normalizačních 

– a tedy ze své podstaty i šedivějších. 

KLÁRA TERŠOVÁ (*1989) 

Klára Teršová se narodila v roce 

1989 v Aši. Vystudovala politologii 

na Univerzitě v Hradci Králové 

a ekonomii na České zemědělské 

univerzitě. Dva semestry absolvovala 

ve španělské Salamance a Granadě, 

jako stážist ka působila v Bruselu. 

Po studiích pracovala ve státní 

správě a chtěla se stát diplomatkou 

v některé z hispánských zemí. 

Od útlého věku psala do školních 

novin a časopisů nebo pro sebe. 

Souhra okolností ji zavedla zpátky 

do Aše. Neutišená situace města 

v pohraničí ji podnítila k založení 

neziskové organizace Smrčiny, 

jejímž cílem je rozvoj tohoto rozporuplného, 

i když krásného místa. 

Současnost a minulost, zchátralost 

i překrásná příroda byly inspirací 

k napsání knihy Bílý pramen. 

V současné době autorka vede svoji 

kavárnu v části obce Vernéřov u Aše. 

Píše blog o životě na konci světa, 

o Ašsku a o pečení.

To nejlepší čtení na léto 

NOVINKY Z ARGA 

#mojeargo 

ALICE HORÁČKOVÁ 

ROZPŮLENÝ DŮM 

Román o svobodomyslných ženách a pytlácích, kšeftmanech 

s textilem a spiritistech se odehrává v sudetské 

vesnici první poloviny 20. st., kde Češi a Němci žili ve 

smíšených manželstvích. Autorka splétá velký román 

z rodinných příběhů, vzpomínek i archivních záznamů. 

William Joyce 

Olíkova dobrodružná výprava 

Kazuo Ishiguro 

Klára a Slunce 

Přenádherný, dobrodružný příběh 

o veliké odvaze a síle přátelství. 

Záhadná země hraček 

skrývá mnohá tajemství. Platí 

v ní zákony staré jako dětství 

samo a naplňuje se tam kouzlo, 

kterým se z obyčejné hračky 

stává hračka nejmilovanější. 

Olíka ušila Vilíkovi maminka a 

plyšáček je chlapcovým nejlepším 

kamarádem. Jenže v říši 

hraček žijí také padouši, a Olíkovi 

hrozí veliké nebezpečí! 

Barbora Majchráková 

Zámeček 

Co všechno jste schopni udělat 

pro splnění svého snu? Vzdát se 

práce? Peněz? Bydlení? 

Pro svůj utopický sen vlastnit 

zámek udělala hrdinka knihy 

mnohem víc. Bylo by to jako z 

červené knihovny! Až na to, že 

ten zámek má (narozdíl od románových 

předloh) protékající 

střechu, nezdravě vyboulené 

stěny a chybějící okna. Humoristická 

novela pro ženy, aby 

zapomněly na běžné starosti, 

zasmály se, a možná je čtení i 

povzbudilo v plnění jejich snů. 

Nový román držitele Nobelovy 

ceny za literaturu je zpovědí vyřazené 

robotky Kláry, která dostává 

výjimečný úkol – starat se 

o vážně nemocné dítě, na jehož 

nemoc není lék. Autor průzračně 

prostými slovy vytváří záludně 

složitý obraz současného spíš 

než budoucího lidstva. Podobně 

jako dřívější Ishigurova próza Neopouštěj 

mě i tento román patří 

do žánru sci-fi, daleko víc však 

připomíná tu tragikomickou, tu 

melancholickou pohádku. Pohádku o lidském světě odkázaném na 

nelidské Slunce, v jehož proměnlivém světle se dospělí nejednou 

jeví dětinštější než děti a roboti lidštější než lidé. 

Kristin Hannahová 

Děvčata z Firefly Lane 

Román na prostoru více než 

třiceti let mapuje vztah dvou 

zcela rozdílných žen, které však 

pojí nesmírně silné pouto. Jejich 

příběh, v němž nechybí komické 

chvilky ani dojemné okamžiky, je 

tak především velkolepou oslavou 

ženského přátelství. 

KNIHY POHODLNĚ ZAKOUPÍTE TAKÉ V PŘÁTELSKÉM KNIHKUPECTVÍ WWW.KOSMAS.CZ

22 

ROZHOVOR 

Není cestopis 

jako cestopis 

Kniha Pas a pes od Jakuba Kynčla nezapře novinářskou praxi 

autora, který se na svých cestách nebojí opustit vyšlapané cestičky. 

Až čtenáře nakonec možná překvapí, že uhnaný cestovatel v jednu 

chvíli zanechá lovu krásných snímků a dá prioritu něčemu úplně 

jinému. Záchraně psa z pouště Atacama. 

Jak se z člověka stane cestovatel? 

S tímto výrazem jsem i po letech směrem 

ke své osobě stále ještě opatrný. 

Se stálou prací se nedá jen tak sebrat 

a někam na měsíc odjet. Ale myslím, 

že už jsem viděl slušnou část světa, 

poznal mnoho kultur a ochutnal mnoho 

opravdu divných specialit, a přitom jsem 

nikdy neodjel do zahraničí na déle než 

24 dnů v kuse. Cestovatelem se stáváte 

postupně. Zjišťujete, co chcete zažívat, 

jaký typ míst vás láká a tomu postupně 

podřizujete plány svých cest. 

Až vás to zcela pohltí? 

Ano, v mém případě ano. Plánování 

cest mě baví stejně jako jejich samotné 

prožívání. I hledání letů tak, abych mohl 

z letiště přímo do práce a využil tak 

úplně každou hodinu na cestě, je slušná 

výzva. 

Kolik zemí jste už navštívil? 

Ještě v roce 2019 bych vám odpověděl, 

že do svých čtyřicátin v roce 2025 chci 

stihnout 100 zemí. Pandemie koronaviru 

mi trochu promíchala rozdané 

Grada, 449 Kč, již vyšlo 

karty v rukou. Zatímco v roce 2019 jsem 

viděl sedm nových zemí, o rok později to 

byla jen jedna. Počítadlo bude na konci 

letošního roku ukazovat nejspíš číslo 75 

nebo 76. 

Pandemie část světa uzavřela, ale co 

přesně změnila vám? 

Narodil se potomek, najednou byla omezení 

pomalu i na popojetí do vedlejšího 

města a já jsem trochu vypadl z toho 

cestovacího životního stylu. Když jsem 

najednou zase mohl někam jet, začal 

jsem se nejdříve vracet na místa, kde to 

mám nejraději. Abych si to divné období 

kompenzoval zážitky, o kterých jsem 

dopředu věděl, že budou skvělé. A v tom 

původním tempu poznávání nových míst 

stále ještě nejsem. 

Jaké jsou pro vás ty zaručené jistoty, 

tedy destinace, kam se rád vracíte? 

Island je krásný, Norsko nebo Švýcarsko 

také. Jsou to ale hodně drahé destinace. 

Opravdu hodně mám rád Portugalsko, 

kde se člověku dostane hodně muziky za 

přiměřený peníz. Když v takovém středním 

Portugalsku opustíte pobřeží a zajedete 

na venkov do hor, čeká vás jeden 

z nejlepších road tripů v Evropě vůbec. 

Mimo náš světadíl to je pak Střední a Jižní 

Amerika. První velkou srdcovkou bylo 

a stále ještě je Belize, v posledních letech 

se ale hodně vracím do Chile. 

Je to destinace pro každého? 

Pokud se ptáte, zda je nebezpečná, tak 

o nic více než Václavské náměstí po půlnoci. 

Mexiku, Kolumbii, Kostarice, Chile 

a další zemím z knížky vládne španělština. 

Cestovky tam na pobytové zájezdy moc 

nesměřují a bez základní znalosti jazyka 

to může být trochu nekomfortní. Jinak je 

to pro mě ale část světa, která nemá konkurenci. 

Nicméně stále ještě jsem nebyl 

na Novém Zélandu, tak kdo ví... 

text: Lubomír Slabý 

foto: Nakladatelství GRADA 

JAKUB KYNČL (*1985) 

Médiím se věnoval už od školy 

a v mediálním světě také zakotvil. 

Právě novinařina ho přivedla 

k jeho velkému hobby – fotografii. 

V kombinaci s velkým 

nadšením pro cestování začal 

publikovat cestovní reportáže 

z nejrůznějších koutů naší planety. 

Některé z jeho fotografií 

se dostaly do předních médií ve 

Velké Británii či u protinožců. 

Rád se označuje slovem gastrocestovatel, 

země totiž v neposlední 

řadě rád poznává i prostřednictvím 

zažívacího traktu. 

V červnu vydal svou knižní 

prvotinu, cestopis Pas a pes. 

Proč se tam vracíte? Co vás tam tak 

přitahuje? 

V některých zemích to je skvělá gastronomie, 

v jiných zemích zase dobrodružství, 

která neprožijete nikde jinde. Nebo 

třeba i dobrá káva. V Chile to je s jídlem 

slabší, ale zase je všudypřítomné dobré 

víno. Navíc těch dobrodružství stranou 

od civilizace je tam nepřeberně, proto se 

tam tak rád vracím. 

Z Chile jste si přivezl i fenku Norii, 

která se stala výraznou tváří vaší knihy 

Pas a pes. O čem vlastně knížka je? 

Je to extrakt toho nejzajímavějšího 

z mých cest do Střední a Jižní Ameriky 

za posledních deset let. Myslím, že se mi 

názorně povedlo ukázat, že když je člověk 

do určité míry magor, tak jde leccos. 

Stihnout nemyslitelné za jeden jediný 

den anebo změnit život jedné psí duši, 

ač se to zdá na první, druhý i jakýkoliv 

další pohled skoro nemožné. Každý cestujeme 

jiným stylem a uzpůsobujeme 

tomu jinak velkou část našeho života. 

Myslím, že bude pro čtenáře zajímavé 

nahlédnout pod pokličku někomu, kdo 

cestování posledních deset let podřizoval 

naprostou většinu svého života.

Plameňák // Alexandra Bajnarová 

Tři zcela rozdílní lidé, jedno místo a čas. 

Muž středního věku Jakub objeví pozdě 

večer ve svém pokoji mladíka Jonáše, 

zaměstnance hotelu, který zde evidentně 

chtěl přespat. Recepční Klára 

musí nastalou situaci diplomaticky 

řešit, protože Jakub se hodlá zasadit 

o Jonášovo propuštění. 

Klára ví, že dlouhá noc, která je ještě 

čeká, hraje pro ni, a pokud se jí během té 

doby podaří uklidnit Jakuba rozhovorem 

natolik, aby svou žádost stáhl, uchrání 

Jonáše před obrovskými existenčními 

problémy – mladík se totiž musí zcela 

sám starat o vážně nemocnou matku. 

Klára s Jakubem si tak na Jakubovu 

žádost na přeskáčku vyprávějí čtyři 

nejvýznamnější okamžiky svého života, 

které je dovedly právě sem na toto místo 

– a sami si tak zároveň ujasní spoustu 

věcí, které jen tušili, ale nedokázali je 

vyslovit nahlas… 

Novela Alexandry Bajnarové Plameňák 

je rafinovaná svým přístupem k vyprá- 

vění jednotlivých životních příběhů 

a osudů, jež jinak nijak zvlášť nevybočují 

z toho, co může potkat každého z nás. 

Přeskakování v čase tam a zase zpátky 

má to kouzlo, že na spoustu skutečností, 

které se jevily jako jednoznačné, přinese 

úplně jiný pohled, a to, co vypadalo zprvu 

odsouzeníhodné, se najednou dá lidsky 

pochopit. A samozřejmě – je to taky skoro 

až detektivní hra se čtenářem, který hledá 

skutečný důvod jednání postav v indiciích 

zlehka roztroušených v textu, aby vysvětlení 

objevil až po mnoha stránkách. 

Především se však jedná o silné lidské 

příběhy, emotivní, zároveň však zcela 

uvěřitelné, dojímavé i mrazivé. Závěrečné 

rozuzlení pak přináší potřebnou katarzi, 

a hlavně pak naději. Ne, nic není zahaleno 

v růžovém oparu jako dřív, spousta rozbitých 

vztahů se už nikdy neslepí, ale přede 

všemi se náhle objevuje aspoň náznak 

cesty, kudy jít dál. A to je cennější než 

vymýšlet nereálné happy endy. 

Alexandra Bajnarová tak dokázala svůj 

na první pohled obyčejný příběh opentlit 

Rosier, 359 Kč, již vyšlo 

spoustou chytrých a příjemných pastiček 

na čtenáře, díky nimž přináší čtení 

Plameňáka radost i trochu té dychtivosti 

při hledání pravdy. 

Jiří Popiolek 

23 

RECENZE 

Až uvidíš moře // Scarlett Wilková 

Motto, 449 Kč, již vyšlo 

Matka s ostatními dětmi a ženami 

prchaly z vesnic v horách Gramosu 

v severním Řecku, kde se ukrývali 

za občanské války partyzáni, a které 

bombardovala vládní vojska. Babička 

by cestu nezvládla a chtěla, aby s ní 

alespoň vnučka zůstala. V noci zasáhla 

jejich domek bomba. Babička zemřela 

v sutinách. Desetiletá Sotiria se pak 

přidala k další partě uprchlíků. Za ruku se 

jí chytla osamělá baculatá Koula a vlak 

je v roce 1948 dovezl až do Československa, 

jež přijalo tisíce dětí s matkami 

či s prarodiči a další tisíce sirotků, kteří 

byli rozmístěni do dětských domovů. 

Obě děvčata tvrdila, že jsou sestřenice, 

aby alespoň mohla zůstat spolu. Sotiria 

si nepamatovala své příjmení přesně, 

Koula vůbec, takže když po letech přes 

Červený kříž Sotirii hledali přeživší rodiče, 

nebyly o ní žádné záznamy. Koulini rodiče 

nepřežili. A dívky se přizpůsobovaly 

novému prostředí, tak odlišnému od toho 

jejich. Sotiria zpívala na školních vystoupeních 

a náhodně její fotku objevila její 

matka v novinách. Sotiria se ale vlastní 

rodiny stranila, chtěla žít jako české dívky, 

a když dostala v rámci zaměstnání šičky 

možnost bydlet na ubytovně, dala jí před 

rodinou přednost. Odvážná a pracovitá 

dívka se naučila šít a navrhovat šaty, které 

od ní kupovaly kolegyně a jejich známé. 

Jenže to bylo obohacování na úkor pracu- 

jící třídy, a tak se brzy setkala s praktikami 

StB a velmi rychle přišla na to, že 

to vyprávění o komunistických ideálech 

není až takové, o jakém jim říkali. 

Ostravská novinářka Scarlett Wilková 

pro Paměť národa ve společnosti Post 

Bellum zpovídala nemálo Řeků, kteří 

se zde usadili a založili rodiny, mnohdy 

i s českými partnery. Z jejich vzpomínek 

poskládala dílky zapadající do 

sebe jako puzzle, a vytvořila tak fiktivní 

rodinu, její členy a přátele v knize Až 

uvidíš moře. Úsporným a čistým stylem, 

bez složitých odboček přibližuje 

čtenářům, jaké to je žít v cizině, kde ne 

všichni uprchlíky přijímají s otevřenou 

náručí. Bez znalosti jazyka a s jinými 

zvyky. Citlivě popisuje pocity a rozervanost 

emigrantů, kteří se dlouhou dobu 

nesměli vrátit domů a když už mohli, 

stýskalo se jim po českých přátelích. 

Sotiria prožívá mnohé, než se podívá 

znovu do Řecka, a její život změní 

poprvé spatřené moře. 

Zuzana Dorogiová

24 

ROZHOVOR 

Michaela 

Janečková 

Naše babi měla svatozář 

text: Helena Herynková 

foto: Mirka Sulírová 

Novinářka a spisovatelka Michaela Janečková vyrazila na 

dobrodružnou výpravu na Kubu se svým dědou a vznikla 

z toho skvělá kniha Třešně v rumu. Nejen o jejím 

literárním debutu jsme si povídaly. 

O vašem dědečkovi a společné cestě ale potřeba zmínit to zásadní – že se náš 

jste mluvila už v mnohých rozhovorech. 

Naši čtenáři však pravděpo- 

je zatvrzelý komunista, a já zkrátka ne. 

pohled na svět liší jak noc a den. Děda 

dobně všechno nevědí… Proč jste se Dělí nás čtyři dekády, ale hlavně propast, 

s dědou vydala právě na Kubu? 

řekněme, ideologická. Já jsem ročník 88, 

Byla to shoda několika událostí. Po vyrostla jsem ve svobodě, jsem taková 

smrti naší babi, což byla mimochodem Havlova generace. Což v každodenním 

opravdu úžasná žena, a knížka je věnována 

právě i jí, bylo na dědovi znát, že logicky, jako každý zapálený botanik 

soužití přináší nelehké výzvy. No a vlastně 

by potřeboval nějakou vzpruhu. Cokoliv, touží spatřit prales, tak děda už dlouho 

prostě zase se na něco opravdu těšit. zasněně mluvil o hrdinném ostrově, 

A protože děda jde do všeho po hlavě který „se vzepřel bezpáteřním zločincům 

z USA“ – Kubě. I s babičkou leccos 

a je duší dobrodruh (což je jedna z věcí, 

co na něm obdivuju), naplánovat nějakou 

expedici se přímo nabízelo. Tady je že nepojede. Nesnášela totiž horko, takže 

procestovali, ale na Kubu se babi zařekla, 

Karibik ji vyloženě odpuzoval. Kuba tak 

visela ve vzduchu jako dědův nesplněný 

sen. Navrhla jsem mu tedy, že s ním 

pojedu. Nejdřív si myslel, že si dělám legraci, 

ale pak jsme to fakt začali plánovat. 

A tušila jste, že zážitky budou tak 

zábavné a výživné, že se o ně budete 

chtít podělit se světem? 

Takhle… faktor „děda“ je významný, on 

je takový náš rodinný nepředvídatelný 

koeficient, kterým i když vynásobíte 

obyčejnou cestu na nákup, tak je skoro 

jisté, že se stane něco nestandardního. 

Takže v hlavě mi samozřejmě blikaly 

všechny varovné kontrolky. Nicméně na 

knížku jsem na začátku vůbec nepomýšlela. 

Ono by to ani nešlo – člověk by 

měl možná tendenci přehnaně číhat na 

historky, nebo cíleně podněcovat nějakou 

legraci, což obvykle dopadá katastrofálně 

Cosmopolis, 279 Kč, již vyšlo 

nevtipně. 

MICHAELA JANEČKOVÁ 

(*1988) 

vystudovala žurnalistiku na 

Karlově univerzitě a nyní pracuje 

jako novinářka. S psaním začínala 

jako redaktorka Lidových 

novin, ve kterých rozkrývala 

například podhoubí tuzemské 

extrémní pravice. Informace 

z jejích článků přispěly k odsouzení 

takzvaných žhářů z Vítkova. 

Poté vyměnila tužku za mikrofon 

a přešla do České televize, 

kde za ekonomickou redakci 

točí už více než deset let reportáže 

pro Události a edituje pořad 

Byznys ČT24. Příležitostně spolupracuje 

s Deníkem N a magazínem 

Forbes. 

A jak jste se cítila, když jste viděla 

hotovou a vytištěnou knihu Třešně 

v rumu? 

Díky spiklencům z nakladatelství Grada 

se mi poštěstilo něco, co bych přála 

bez nadsázky každému autorovi. A sice 

zachytit ten vzácný okamžik, kdy je celý 

náklad už hotový a vytištěný, ale ještě 

pohromadě, zabalený na paletách ve 

skladu, těsně před distribucí do knihkupectví. 

Což bývá někdy jen pár hodin. 

Takže když jsem dostala echo, že „orel 

je v hnízdě“, naložila jsem svoji tehdy 

roční dceru a vyrazily jsme do skladu 

v Záběhlicích. Když jsem pak před sebou 

viděla tu hromadu čerstvých voňavých 

knížek, spadla mi brada. Doslova se 

přede mnou zhmotnilo to, co jsem po 

večerech v pyžamu cvakala do noťasu, 

byl to fakt surreálný zážitek. Na tu radost 

a zároveň lehké mrazení a trému, jestli

to vůbec bude někdo kupovat, na to 

určitě nikdy nezapomenu. A navíc můžu 

říct, že jsem byla u každého jednoho 

výtisku, co má teď kdo doma. 

Vzpomenete si na okamžik, který 

rozhodl, že z příspěvků #tresnevrumu 

bude celá knížka? 

Úplně přesně. Protože síla sociálních 

síti je ohromná, jak se příspěvky sdílely 

dál, ozvalo se pár nakladatelství, jestli 

neuvažuju o tom rozšířit to na knížku. 

To mi sice polichotilo, ale nepřikládala 

jsem tomu nějakou velkou váhu. Jenže 

když se ozvala redaktorka Romana 

Homonická z Grady ještě za půl roku, 

jestli to teda píšu, tak jsem si řekla, že 

bych byla úplně pitomá, abych to aspoň 

nezkusila. Tak jsme se dohodly, že se do 

toho pustím, a když usoudím, že to jako 

jde a že se nevystřílel veškerý děj jen 

těmi statusy, tak do toho jdu. No a výsledek 

teď držíte v ruce. 

Měl váš děda radost, že je jedním 

z hlavních hrdinů nejen vaší expedice, 

ale posléze také literárního debutu? 

Ha, tak to ani trochu. Třešně v rumu 

si neberou servítky a vytryskly jako 

svobodná, ironická výpověď nezatížená 

žádnými ohledy na nikoho a na nic. Což 

se neslučuje s jeho pohledem na svět. 

Je v mnoha pasážích brutálně upřímná, 

některé situace jsou dotažené ad absurdum. 

Už při psaní jsem věděla, že buď 

to pustím takhle, jak to je, anebo Třešně 

nebudou vůbec. A jsou samozřejmě 

šíleně neobjektivní, protože jde jen 

o můj pohled. 

Navíc dlužno říct, že děda Evžen je 

literární postava, skutečný děda se 

jmenuje jinak a změnila jsem i všechny 

podstatné reálie, podle kterých by 

ho někdo cizí mohl poznat. Nicméně 

i přesto je děda rozčilený na maximum, 

nevím, jestli víc kvůli tomu, že jsem se 

obula do něj, nebo do Kuby… asi obojí. 

A nedivím se, každý máme nějaké 

ego, na takovou reakci má plné právo. 

Nečekal to. Jenže podcenil moji psavost 

a to, že „výlet s dědou, komunistou, 

a navíc na Kubu“ je opravdu neotřelý 

námět. Uvidíme, jestli a jak se nám 

podaří se s tím popasovat do budoucna, 

do rodinných vztahů to hodilo takový 

menší granát. Což jsem ale čekala, a na 

otázku „stálo ti to za to?“ po dlouhém 

zvažování musím říct – jo, stálo. Ostatně, 

děda svými vrtochy a výstupy „obšťastňuje“ 

celou rodinu už desetiletí, knížka 

je takový drobný dloubanec i proto, 

aby mu všechno zkrátka neprošlo tak 

snadno. A aby se nezapomnělo, že naše 

babi měla svatozář. 

Uhranula vám Kuba něčím, na co 

nikdy nezapomenete (ať už v dobrém, 

či ve zlém)? 

Rozhodně. V místech, která ještě nikdo 

„nevylepšoval“, je nádherná, nedotčená, 

tropická příroda. Utkvěly mi vodopády 

El Nicho, to je skutečný ráj. No a na druhou 

stranu bych ráda z hlavy vymazala 

příšerná města Cienfuegos a Matanzas, 

to byl masakr i pro mě. Už nikdy se 

nebudu posmívat Bruntálu. 

Nyní k vaší práci… Kdy jste se rozhodla 

být novinářkou? 

Ono mě to nějak vcuclo. Studovala jsem 

sice žurnalistiku, ale to samo o sobě 

ještě vůbec neznamená, že se tomu člověk 

bude věnovat, nebo že v tom bude 

jednou dobrý. To nevybrousíte na přednáškách 

ve škole, ale až praxí. Měla jsem 

štěstí, že můj ročník byl, myslím, jeden 

z posledních, kdy ještě velké redakce 

celostátních deníků ochotně braly 

stážisty, takže jsem se uchytila drápkem 

v Lidových novinách. Tam jsem 

měla štěstí na Lukáše Dolanského, nyní 

zpravodaje ČT v Bruselu, který tehdy 

vedl živelnou domácí redakci, nedal mi 

nic zadarmo, ale taky si liboval v různých 

bizárech, zajímavostech a pikoškách, 

což nás spojovalo. A to mi už tak nějak 

zůstalo, i když jsem pak vyměnila tužku 

za mikrofon a zabydlela se v ekonomickém 

zpravodajství České televize. 

Jaká témata vás při novinařině nejvíc 

baví, nebo zajímají? 

Právě ta, kde se skrývá nějaká absurdita. 

Může to být odpíchnuté i od nějaké 

úplné maličkosti, takové to, co vás zarazí 

a řeknete si: „Ehm, počkat, cože?!“ To mě 

baví. A je mi ve finále jedno, jestli je to 

nějaké spotřebitelské téma, zahraniční 

dění nebo politika. 

Četla jsem, že byste nejraději jezdila 

na koni po lesích a střílela 

z luku. Ovládáte obě tyto disciplíny 

najednou? 

Ano, ale chtěla bych to umět ještě líp. 

Předloni mi bohužel na věčně zelené 

pastviny odcválal můj parťák Dukát, 

první kůň, bylo mu 23 let. Šel do 

všeho, nemusela jsem na něj používat 

uzdečku, takže jsme si kromě slalomů 

brdských lesů vyzkoušeli i jezdeckou 

lukostřelbu. Což opravdu spočívá v tom, 

že cváláte na koni a ze sedla trefujete 

terče. Úplně jsem tomu propadla. Teď 

jsem ale v takové mezifázi, pořídili jsme 

si sice koňského nástupce, ale piplám 

ho od hříběte a ještě potrvá, než s klidným 

svědomím pustím otěže a natáhnu 

tětivu. Takže teď mě za pár dní čeká 

u známých na ranči lukostřelecký 

workshop, těším se na pár nových modřin. 

Abych ale odpověděla na otázku 

ohledně toho, jestli umím střílet z koně 

za jízdy – ano, blbě, ale ráda. (smích) 

A co jiného vás baví, když máte volno? 

Myslím, že když se jakéhokoliv koňáka 

zeptáte na „volný čas“, tak nebude rozumět 

otázce… (smích) 

Jste rovněž vášnivou čtenářkou? Jaká 

kniha právě čeká na nočním stolku? 

Teď mě momentálně obklopují leporela 

s obrázky Lady a Zmatlíkové, dcera 

miluje Palečka, takže toho dokážu procítěně 

performovat jak v koloně na dálnici, 

tak v posteli před usnutím. Já mám 

teď rozečtené Akademické jezdecké 

umění od Benta Branderupa a Smrť 

staré Maši, kterou napsal můj mnohem 

talentovanější spolužák z vejšky Vráťa 

Maňák. 

Tradiční otázka na závěr… Chystáte 

pro nás již nějakou další knížku a prozradíte 

alespoň trochu z obsahu? 

Pomalu vzniká, dílem je už na papíře 

a dílem v hlavě, ale to bude chtít ještě 

spoustu hodin, než to vykoukne na 

svět. Prozradím jen to, že už to nebude 

o cestování s dědou, za prvé se mnou už 

určitě nikam nepojede (smích), ale taky 

mi to téma přijde už vyčerpané. Co bych 

ale určitě ráda, aby text znovu okořenil 

svými fantastickými grafickými glosami 

Lumír Kajnar. Ten ilustroval Třešně, 

a právě díky němu vypadají, jak vypadají, 

navrhl i obálku. Bez něj už by mě 

to tak nebavilo a že jsme spolu zvládli 

vydat ilustrovanou beletrii považuju za 

malý zázrak. 

25

26 

text: Anastasja Vištalová 

TIP REDAKCE 

Léto plné slunce, 

romantiky 

a nových začátků! 

Letní dovolené se nezřídka nesou 

ve znamení poznávání nových krajů 

a válení se někde u vody. K tomuto 

období doslova zalitém sluncem 

nepochybně patří i bezstarostný, 

romantický počin, jenž bez ohledu 

na všechny strasti, které budou 

muset protagonisté překonat, vždy 

dobře skončí. 

Dovolte mi, abych vás vzala na pouť skrze ty nejlepší knihy pro ženy 

a dívky, jež se tuto letní sezónu objeví na pultech českých knihkupectví. 

Vězte, že ani v jedné z těch několika knih, které vám záhy představím, 

nebude chybět humor, výborné postavy i přidaná hodnota. Vždyť 

nejlepší přítelkyní každého zarytého knihomola je právě nádherná, 

novotou zářící kniha, kterou si může směle zabalit na jakékoliv dobrodružství 

či jen na relaxační víkend někde na chatě. Nemějte strach, 

o perfektní společnici do každé situace nebude nouze, letošní nálož 

novinek je opravdu obrovská, a tak spíše nebudete vědět, po jaké sáhnout 

dříve! 

Romantické komedie jsou trendem 

dnešní doby 

Sousloví romantická komedie si většina lidské populace spojuje spíše s kinematografickým 

průmyslem, ale v poslední době i u nás prorazil trend její knižní podoby. Vězte, že knížky, 

které vám teď představím, vám zaručeně dokážou zvednout náladu a vytáhnout vás z jakékoliv 

nepohody. Moje (tak trochu) fingovaná svatba je volným pokračováním oblíbené série 

Můj (tak trochu) komický románek, jehož první díl 

si s nádechem oblíbené Bridget Jonesové rychle 

získal oblibu mezi početnou čtenářskou základnou. 

V případě, že sami holdujete lehce humornému 

pohledu na každodenní eskapády partnerského 

života, tak vězte, že tato série je pro vás to pravé 

ořechové! 

Red, 349 Kč, 

vychází 17. srpna 

Ex v éteru je celosvětový bestseller, jenž si konečně 

našel cestu i do našich luhů a hájů. Vhled do 

moderátorské profese i poutavý vztahový vývoj 

mezi ním a ní činí z knihy něco, co nebudete chtít 

dát z ruky. K tomu všemu si přidejte ještě vtipné 

popichování mezi protagonisty a čtivý styl, kterým 

je příběh vypravován, a dostanete skvost, s nímž 

rádi strávíte nejeden příjemný okamžik. Kromě 

úžasného vnitřku na vás čeká neméně působivý 

zevnějšek, který bude dozajista hodnotnou chloubou 

vaší knihovničky. 

Red, 399 Kč, vychází 24. srpna

Romantika s vážnější tematikou 

27 

Kdo by neznal populární kultovní snímek Zaříkávač koní, kombinující lásku k majestátním 

zvířatům spolu s vážnější rodinnou tragédií a rodícím se vztahem, kdy si k sobě 

na první pohled dvě odlišné osobnosti pomalu nacházejí cestu. Toto vše se odehrává 

v nádherných kulisách malebné přírody. V případě, že se řadíte mezi příznivce shora 

popsaného, by vám určitě neměl uniknout román 

Nory Welling s názvem Vše, co k tobě cítím, 

který si vyjma výše zmiňovaného bude pohrávat 

i s poměrně velkým kulturním rozdílem obou charakterů. 

O bouři emocí a nějaké to životní moudro 

samozřejmě nebude nouze. Vydejte se objevovat 

krásu andaluských koní i citlivé pouto, rodící se 

mezi dvěma zcela rozdílnými lidmi, které dohromady 

spojí sebevražda blízké osoby. 

Red, 369 Kč, 13. července 

Red, 349 Kč, vychází 24. srpna 

Léto lásky se i přes svůj poměrně klišé název, který se tváří jako tuctový románek, 

pokusí vyprávět poměrně složitý příběh o velké ztrátě, těžkostech života a znovunalezení 

sebe sama. Rodinná tragédie donutí Hope, aby se přestěhovala z rušného, 

příležitostmi nabitého New Yorku zpátky do rodného Lynwood Falls, místa, kde lišky 

dávají dobrou noc. To, co se zpočátku zdálo jako kruté hrátky osudu se postupně mění 

na něco, co dívce úplně změní její dosavadní život, a to v tom nejlepším smyslu slova. 

Krásně sepsaný počin o hledání a naplnění vytyčených cílů ve snaze dosáhnout partnerského 

a profesního štěstí. 

Zpátky do lavic aneb Novinky z vysokoškolského prostředí 

Milostné příběhy zasazené do prostředí univerzitních kampusů v poslední době rapidně 

nabírají na popularitě, ale jak mezi záplavou lákavé nabídky rozeznat skutečné klenoty? 

Upřímně doufám, že i na tuto otázku vám pomohu najít odpověď, neboť se společně 

mrkneme na zoubek dvěma novým nadějím, které byste při návštěvě vašeho oblíbeného 

knihkupectví rozhodně neměli nechat ležet ladem. Pojďme se do toho tedy pustit. 

Red, 399 Kč, 

vychází 17. srpna 

Spálené mosty vás vezmou až do dalekého amerického Fletcheru, v jehož srdci se 

nachází útulné univerzitní městečko. Ella Johnsová je připravená začít svůj život od píky, 

zapomenout na staré křivdy, neduhy a nezdary 

a plně se ponořit do studia, které později zcela 

jistě předurčí její profesní dráhu. Na své vysokoškolské 

štrece potká zamračeného, zprvu 

nesympatického Chasea, jenž je na první dobrou 

ztracen ve své vlastní verzi pekla. Holky jako je ona 

nerandí s chlapci jako je on, i přes tento propastní 

rozdíl ji k němu něco zoufale táhne, touží mu 

pomoct a vyhnat běsy z jeho všedních dnů. Jenže 

dokážou k sobě dva naprosto odlišní lidé najít 

cestu, nebo utonou ve studnici svého strachu? 

Naproti tomu ve druhém románu s názvem Polib mě se přesuneme na floridské pobřeží 

do území věčného léta a pohody. Ivy a Ryan jsou jako dva odlišné póly magnetu, každý 

pochází z jiné sociální vrstvy, každého sužují jiné problémy. Ti dva se neměli nikdy potkat, 

ale i přesto na sebe nějakou zvláštní náhodou narazili. Ona je zajištěnou dědičkou, on 

zase klukem z problémové rodiny, se kterým se život příliš nemazal. Jenže když se poprvé 

potkají, něco mezi nimi zajiskří. Může z pouhé chemie vzniknout vážný vztah co vydrží? 

Red, 399 Kč, vychází 20. července

28 

TIPY OSOBNOSTÍ 

Helena Herynková 

On-line marketing 

nakladatelství Rosier 

Na dovolené by nám měly dělat 

společnost knížky, u nichž si opravdu 

odpočineme. Proto bych vám doporučila 

přibalit Třešně v rumu. Je to 

neskutečně vtipné, trefné a místy škodolibě 

dojemné vyprávění o autorčině 

neuvěřitelné cestě na Kubu s dědou, 

zapřisáhlým komunistou, a o všem, co 

se jim přihodilo. Jestli jste trochu jako 

já, neberte si knihu mezi lidi, při čtení 

jsem musela několikrát vysvětlovat 

(třeba v tramvaji), že nejsem hlučný, 

smějící se blázen, ale ta knížka je prostě 

jen tak vtipná. 

Štěpánka Mrázková 

PR manažerka 

nakladatelství Grada 

Z příjemně pracovních důvodů jsem se začetla 

do romantického příběhu Emily Henryové, který 

loni vyšel pod názvem Letní sázka, a vřele vám 

ho doporučuji na dovolenou. Já jsem sáhla po 

anglickém originálu Beach read. Čeká na mne 

ještě druhý díl Ságy rodu Floriů, kniha od Marka 

Haddona a pár dalších úlovků ze Světa knihy. 

Tipy 

Jakou knihu byste doporučili 

vzít si na dovolenou? 

osobností 

knižního světa 

Jana Kaizrová 

PR manažerka 

nakladatelství Slovart 

Pro mě přichází letní mare, sole, 

amore s prvními slunečními jarními 

paprsky. Ale Eva, ta má pocit, že 

v životě zaspala mnoho důležitých 

okamžiků. A s tím je teď konec. Eva 

nasedá na vlak a doufá, že na konci 

cesty prostorem i časem se jí podaří 

vyjasnit otevřené otázky jejího dětství. 

Eva spí, dramatický příběh z jižního 

Tyrolska, je kniha, kterou byste si na 

vaši cestu na dovolenou určitě měli 

přibalit. 

Veronika Černucká 

Autorka detektivek 

Lucie Zelinková 

Knižní influencerka a marketérka 

Na dovolenou doporučuji nestárnoucí klasickou 

detektivku Smrt na Nilu od Agathy Christie. Ideálně 

se hodí k návštěvě Egypta. Jen riskujete, že se 

spálíte, protože ji neodložíte, dokud nebudete na 

poslední stránce. A pokud by jedna byla málo, tak 

jsou tu ještě Jatka Leeho Childa s hlavním hrdinou 

Jackem Reacherem. To je silně návykové čtení. 

Jde napsat dobrou romantickou sérii, kde bude 

dostatek vášně a milostných aférek, a zároveň 

tam akcentovat feministickou linku? Jistě, už jste 

chtěli odpovědět, že ne, že je to blbost, ale tady 

vás zastavím. Autorce série Rebelky z Oxfordu Evii 

Dunmore se přesně tohle povedlo. Zároveň je to 

celé svěží, vtipné, oddychové čtení, které bude 

vynikajícím parťákem na letní dovolenou k moři, 

nebo třeba na chatu. Nebudete mít totiž pocit, že 

marníte čas jen čistou, jednoduchou knížkou, ale 

zároveň je to čtení absolutně lehoučké.

Alex, léto a já // Emily Henryová 

To takhle jednou potkáte naprosto 

nemožného kluka v béžových kalhotách 

a stane se z něj přítel na celý 

život. Náhoda nebo osud? Těžko byste 

hledali rozdílnější, a přitom naprosto 

k sobě padnoucí dvojici, jako jsou 

Poppy a Alex. Ona ztřeštěná a neukotvená, 

on pořádkumilovný a sevřený. 

Každý si žije vlastní život plný soukromých 

dramat, ale každé léto podnikají 

společnou dovolenou. Jak tohle asi 

může dopadnout? 

Emily Henryová již pár let dojímá 

čtenáře napříč světem. Ani v případě 

její třetí knihy Alex, léto a já tomu 

nebude jinak. A vypadá to na opravdu 

vydařený počin. Velmi milý, přívětivý 

příběh pohladí nejen zaryté romantiky. 

Každý, kdo hledá něco pěkného, 

si v něm najde to svoje. Ostatní 

minimálně pobaví, protože ústřední 

dvojice srší jiskřivým a uvolněným 

humorem, který odzbrojuje a baví. 

A hlavně vás příběh přenese do nejrůznějších 

destinací, kam jste se zatím 

třeba nestihli vydat. Vyzdvihnout se dá 

perfektně vytvořená atmosféra každé 

cesty. Dýchne na vás vůně opalovacího 

krému, tíha batohu na zádech i síla 

drinků na baru. 

Úplně stejně pak stojí za zmínku atmosféra 

a energie mezi Poppy a Alex. Ač je 

součástí jejich příběhů celá řádka lidí, 

kteří je doplňují a spoluutváří, středobodem 

jsou hlavně oni dva. Autorka 

z nich vyždímala naprosto všechno. 

A rozhodně se podařilo, protože jejich 

příběh se čte téměř sám. Silné pouto, 

hluboké a opravdové city, nejistota 

vlastní i vztahová. Hledání místa, kde 

zakotvit, co se svým životem. To v určité 

fázi řeší asi každý, ať je mileniál nebo 

ne. Emily Henryové se podařilo zahrát 

na správné struny. Dokázala vystihnout 

obavy a strach, pocit odcizení i naprosté 

euforie. Život Poppy budete závidět. 

A stejně vám mezi řádky dokáže, že to 

může být jen pozlátko. K Alexovi budete 

přistupovat opatrně a s respektem, ale 

těžko odoláte pocitu, že ho máte rádi. 

Metafora, 449 Kč, již vyšlo 

Léto, Alex a já přišlo ve správnou chvíli. 

Takže pokud hledáte perfektní knihu na 

letní dovolenou, u které si odpočinete, 

pobavíte se a možná i načerpáte tolik 

potřebnou energii, určitě si ji zabalte 

s sebou. Nebudete litovat. 

Tereza Bártová 

29 

RECENZE 

Tlukot // Javier Ruescas, Francesc Miralles 

Šulc-Švarc, 329 Kč, již vyšlo 

Dva španělští autoři Francesc Miralles 

a Javier Ruescas spolu napsali novelu 

v žánru young adult, a to neotřelým způsobem. 

Začtěte se a zjistíte, že o lásce se 

dá krásně hovořit také s využitím moderních 

technologií. 

Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá studentka 

Elia, která se právě probudila 

z kómatu. Po zdravotní stránce dívce nic 

nechybí, ale nedokáže si vzpomenout, co 

se dělo v posledních třech dnech před 

nehodou, která jí změnila život. Doufá, 

že s pomocí rodičů a nejlepší kamarádky 

Sue záhadě přijde na kloub. Pokouší 

se složit střípky vzpomínek a zároveň 

naskočit zpátky do svého života. Tuší, 

že se před nehodou přihodilo něco, co 

jí obrátilo svět vzhůru nohama, ale co? 

Záhadu podpoří i fakt, že se do konverzace 

zapojil záhadný mladík Phoenix, 

a jak to tak vypadá, Eliu velmi dobře zná, 

naopak jeho nezná nikdo. 

Autoři pro svůj počin zvolili ne příliš 

častou, přesto oblíbenou formu, 

kdy se postavy příběhu domlouvají 

pomocí SMS zpráv. Elia a její nejbližší 

využívají HeartBits, smyšlenou 

obdobu WhatsApp a podobných 

aplikací. Díky tomu se příběh čte rychle, 

svižně, koresponduje se současnou 

„instantní“ dobou. 

Děj je tvořen krátkými údernými zprávami, 

jejichž úsporný styl neumožňuje 

hlubší seznámení s postavami, jejich 

povahovými vlastnostmi či vzhledem, 

přesto o nich lze i z toho mála docela 

dost zjistit. Elia je na svůj věk poměrně 

vyzrálá, přemýšlivá dívka, miluje podmanivou 

hudbu písničkářky Reginy 

Spektor. Má úžasný vztah s rodiči 

i kamarádkou Sue, která je pro Eliu velkou 

oporou. Dívka si mimo jiné libuje 

v citátech, jejichž autorem je Buddha – 

ty uvozují každodenní začátky skupinové 

konverzace. 

Hlavním těžištěm novely Tlukot je Elia 

a její ztráta paměti, vedle toho nechávají 

autoři čtenáře nahlédnout do světa 

současných španělských teenagerů 

prožívajících první lásky i běžné radosti 

a starosti studentského života, stejné 

jako u české mládeže. 

Primárně je Tlukot určen mladým 

čtenářům. „SMSkování“ je pro mnohé 

z nich nejčastějším způsobem komunikace, 

proto by se novela mohla 

zamlouvat i těm, kteří se jinak čtení 

knih vyhýbají. 

Barbora Javorková

Text: Adriana Šťastná 

30 

PROMOTION 

Někdo to rád 

žhavé 

Prázdniny 

Red, 399 Kč, vychází 27. července 

Geneva Lee, autorka několika románových 

bestsellerů, přichází s erotickým 

románem, který je svým názvem jako 

stvořený pro letní pokušitelky. Chtíč 

je pokračováním její předešlé knihy 

Vášeň, kde se čtenářky znovu setkávají 

s Clarou Bishopovou. Ta se snaží 

vzpamatovat po těžkém rozchodu 

s princem z Cambridge. Brzy na to se jí 

do rukou dostanou dopisy, jež v dobré 

víře před ní její kamarádky ukrývaly. 

Oba se nakonec usmíří a začínají 

novou životní etapu v Notting Hillu, 

bohužel ani to netrvá věčně. Objevuje 

se totiž opět Clařin bývalý psychopatický 

expřítel a zhrzená Pepper a ani 

královská rodina nezůstávají pozadu. 

Jejich vztah tak čelí mnoha různým 

zkouškám a je jen na nich, zda je společně 

zvládnou překonat. 

Red, 399 Kč, vychází 7. července 

jsou v plném proudu, letní svršky a nové plavky již 

netrpělivě čekají na první vynošení a opalovací krém je již stálou 

výbavou plážových tašek společně s piknikovou dekou. Nezadané 

kamarádky vám neustále vypráví o letních žhavých románcích 

s pikantními detaily a vy truchlíte. Víte totiž, že se vás to úplně tak 

netýká, ale i tak po něčem obzvlášť vzrušujícím toužíte? Odhoďte 

veškerý stud, zábrany a ponořte se do příběhů, které budou 

žhavější víc jak rtuť teploměru v pravé poledne. 

Bez povšimnutí nesmí zůstat Nikki Sloane se 

svými hříšnými příběhy. K Třem (s)prostým pravidlům 

a Třem drsným lekcím si tentokrát připravila 

novinku v podobě Tří drobných chybiček. Vše 

se, jak jinak, točí okolo sexu, hříchu a rozkoše, 

který není jen zdrojem příjmů, ale také velkým 

koníčkem. Je tu stále jedna žena, po které on 

tolik touží a ona se nenápadně vzdaluje. Chce ji 

však natolik, že je ochoten přijít o své dlouholeté 

vybudované impérium. A pak je tu ona – na první 

pohled (po)slušná dívka. Stačila jedna temná 

noc, a i ona odhodila své zábrany a vrhla se do 

klína cizího muže. 

Není to tak dlouho, co Kate Stewart přispěchala 

se svými novinkami, které se velmi brzy staly 

oblíbenými, ať už se jednalo o Kluka napravo 

či Hejno havranů. A právě Exodus je tak dalším 

dílem série Havraního bratrstva. Znovu se tak 

setkáváte s Cecílii, která si v sobě nese šrámy 

na duši a zlé vzpomínky spojené se svými kluky. 

Všichni ji varovali a ona si stejně nedala říct. 

Společně s ostatními si musí odpykávat svůj 

vlastní trest a ví jediné – ve lži už dál žít nechce. 

Red, 349 Kč, vychází 3. srpna 

Pokud uvítáte i něco naprosto nevšedního a zcela originálního, budete možná lehce zaskočeni 

erotickým románem, který je moderním převyprávěním mýtu o Hádovi a Persefoně. Tolik opěvovaná 

a oblíbená Persefona Dimitriouová má v plánu uprchnout z ultramoderního města Olymp. 

Vše se zkomplikuje tím, že ji matka nechá bez varování zasnoubit s Diem, nebezpečným vládcem 

temného města. V tu chvíli se jako jediné řešení nabízí útěk do zakázaného dolního města, kde 

bude muset uzavřít smlouvu s mužem, který je stejně tak temný jako jeho minulost. I on brzy 

pochopí, že Persefona je mu více než k užitku, protože se díky ní může po mnoha letech konečně 

pomstít. Brzy na to zjistí, že v něm probouzí tak silnou vášeň a touhu, za kterou je ochoten 

rozpoutat klidně i válku s celým Olympem, a to jen kvůli tomu, aby si ji nechal jen sám pro sebe. 

A přesně taková je novinka od Katee Robert Neonoví bohové. 

Red, 399 Kč, vychází 31. srpna

32 

TIP REDAKCE 

text: Jiří Popiolek 

foto: archiv 

Josie 

Quinnová 

Panteon literárních detektivů současnosti – 10 

Také stát Pensylvánie na severovýchodě Spojených států má svůj Midsomer. 

Jmenuje se Denton, policii tam šéfuje jistá Josie Quinnová a mrtvol v lesích, na 

benzinkách, v domech a na ulicích najdete tolik, že by se museli spojit všichni 

sérioví vrazi světa, aby to dokázali trumfnout. 

Patnáct knih zařazených do jedné série 

za pouhopouhých pět let. To je účet 

Lisy Reganové, jejíž temné detektivky 

z amerického maloměsta ukrytého do 

lůna panenské přírody dvě stě padesát 

kilometrů od Pittsburghu mají spád, 

spoustu nečekaných dějových zvratů 

– a jako hlavní trumf charismatickou 

hrdinku s problematickou minulostí 

a bez jakýchkoli zábran při překračování 

pravidel a předpisů. 

Nakladatelství Grada představilo českým 

čtenářům prozatím první čtyři případy 

této hrdinky – a vzhledem k tomu, 

že autorka zvládá plus minus tři knihy 

ročně, bude to docela honička držet 

s jejím tempem krok. 

Rebelka s traumaty 

z dětství 

Samozřejmě, stejně jako by Gregory 

House z populárního televizního seriálu 

těžko mohl kdekoli pracovat jako lékař, 

Josie Quinnová by po všech svých 

eskapádách stěží zůstala u policie, 

a už vůbec by se jí nepodařilo šéfovat 

jakémukoli oddělení. Jenže o to tady 

vůbec nejde. 

Reganové romány jsou především 

zábava, podpořená kvalitním řemeslem, 

uměním psát mimořádně čtivě 

a schopností zamotat jednotlivé 

případy tak, aby byl čtenář napnutý 

od první stránky až do poslední – a aby 

neměl moc čas a příležitost přemýšlet 

o tom, co čte. Což není ani náznakem 

výtka. V rámci zvolené strategie jsou 

tyhle detektivky špičkovým produktem, 

který splňuje přesně to, co slibuje. 

A tohle se vždycky cení. 

Přitom všechny ingredience, s nimiž 

Lisa Reganová pracuje, jsou notoricky 

známé. Viz samotná Josie. V dětství 

týraná holčička, jejíž otec spáchal 

sebevraždu a matka ji zavírala na 

hodiny a někdy i dny do skříně – kde 

si vybudovala solidní fobii ze tmy 

a malých prostorů. A samozřejmě také 

s mnoha tajemstvími z minulosti, jež 

její rodinu obestírají a které je potřeba 

řešit – takže brzy dojde i na případ, kde 

se náhle odnikud objeví potenciální 

příbuzní, čtenáře čeká nejedno překvapení… 

a ne, nebudu se tady ohánět 

známým Cimrmanovým citátem 

z Větru z hor: „Nedělej si výčitky, milý 

synu. Já totiž nejsem tvůj otec. Jsem 

tvůj syn.“ Ani nebudu nic prozrazovat… 

protože to my nesmíme. 

Potěcha pro 

čtenářčino oko 

Pokud pomineme místy až naturalistický 

nádech jednotlivých případů 

a jakousi bezděčnou krutost, s níž Lisa 

Reganová likviduje své postavy – a to 

často i ty klíčové, u kterých čtenář 

předpokládá, že se s nimi bude setkávat 

v mnoha dalších pokračováních –, 

dala by se série o Josie Quinnové zařadit 

do subžánru „detektivka pro ženské 

čtenářstvo“. 

Jako typická představitelka tohoto 

šuplíku v detektivní komodě mě 

napadá především Lisa Jacksonová, 

s níž má Josiina tvůrkyně společného

33 

Lisa Reganová 

Americká spisovatelka Lisa 

Reganová známá bestsellerovou, 

dnes již patnáctidílnou, sérií 

s detektivem Josie Quinnovou, 

ale i dalšími krimi thrillery. Je 

členkou spisovatelských skupin 

Sisters in Crime, International 

Thriller Writers a Mystery Writers 

of America. Žije ve Philadelphii 

se svým manželem, dcerou 

a bostonským teriérem, který se 

jmenuje Mr. Phillip. 

mnohem víc než jenom křestní jméno. 

Především se jedná o náladu vyprávění 

– maloměstské hospody plné rázovitých 

štamgastů, všude domy s úhlednými 

i zanedbanými zahrádkami; panenskou 

přírodou se prohánějí špinavé, otlučené 

pick-upy, okolní husté lesy šumí, vše prostupuje 

podprahová atmosféra strachu, 

hlavní ženská hrdinka, navenek silná 

a nekompromisní, uvnitř křehká a zranitelná, 

naráží na spoustu mužských 

předsudků, s nimiž se jako policistka 

musí vyrovnat… 

A pak jsou tady všichni ti „hommes 

fatales“, tedy muži, ze kterých se hrdince 

zamotá hlava a změknou jí kolena (a je 

jich víc než obvykle, protože Josie na ně 

má nebývalou smůlu, takže se objevují 

a rychle zase mizí v propadlišti dějin). 

Svalnatí, zachmuření, s ostře řezanou 

tváří, hrdinka se jich ráda dotýká a myslí 

na to, co s nimi bude dělat v noci, a ač 

jí jinak nečiní problém podezřelého 

ze sexuálních zločinů střelit nejdříve 

do levého kolena, pak do pravého 

kolena, a nakonec do rozkroku (což je 

posléze ohodnoceno jako přiměřená 

sebeobrana a následuje povýšení), 

potřebuje se stejně nakonec schoulit 

do náruče svého vyvoleného a cítit 

blízkost jeho voňavého těla. 

Pokud je dotyčný zraněn (samozřejmě 

vážně, kupříkladu dvěma ranami 

kulovnicí do prsou), hrdinka trpí a tráví 

u něj v nemocnici hodiny a hodiny – 

v době, kdy by měla jako šéfka oddělení 

vyšetřovat. A jakmile se osudový 

muž probere, přicházejí potoky šťastných 

slz a „skákání, objímání, narážení 

do hrudníků, pištění a kvílení“. 

Pohádka 

s otevřenými 

kartami 

Vše výše řečené ale opravdu není 

hodno jakéhokoli zlehčování, či 

dokonce znevažování, protože se 

jedná o racionální autorské rozhodnutí 

zacílené na konkrétní čtenářskou 

skupinu, které jsou příběhy Josie 

Quinnové určeny především (a ta 

podobné věci vyžaduje). Stejně jako 

v detektivkách drsné školy očekáváte 

neoholené alkoholiky trousící jednu 

cynickou hlášku za druhou (a nikdo 

se tomu nepodivuje), tahle literatura 

je Josiino království (a království 

jí podobných), přiznaná pohádka 

pro dospělé ženy, v níž si nikdo na 

nic nehraje ani nepředstírá. A Lisa 

Reganová má celý svůj svět vymyšlený 

dokonale funkčně. 

Na rozdíl od zmiňované Lisy 

Jacksonové zde navíc nejsou často 

upozaďovány samotné detektivní 

zápletky, pořád jsou to především 

nelítostné, krvavé, mrazivé, temné 

případy, v nichž se nešetří emocemi 

– a k řešení je třeba dospět poctivou 

prací a rozplétáním jednotlivých 

stop. 

Josie Quinnová tak přes všechny 

své vnitřní démony a rebelskou 

povahu pořád používá své malé šedé 

>>

34 

mozkové buňky, a i když jsou někdy 

její nestandardní postupy značně za 

hranou, na nepředvídatelné náhody 

a řešení spadlá z nebe se tady moc 

nehraje. Což je jenom dobře, protože 

tím kvalita celé série stoupá 

značně nad standard podobně laděných 

knih. 

Ideální čtení na 

dovolenou 

Setkání s Josie Quinnovou a všemi 

postavami, které se motají kolem ní 

(chápavá, i když už místy zmatená 

babička Lisette bydlící v nedalekém 

domově důchodců; otravná 

a ambiciózní novinářka Trinity, která 

je pro svou kariéru schopna jít přes 

mrtvoly; striptérka Misty, která kdysi 

Josie přebrala manžela – a s níž má 

policistka značně komplikovaný vztah; 

kolegové a kolegyně, mladé dívky 

určené k únosu nebo znásilnění i jejich 

vrazi, a další), je tak příjemně stráveným 

časem, který ubíhá velice rychle. 

K čemuž přispívá i úsporný styl vyprávění, 

jejž Lisa Reganová zvolila – nic se 

moc neokecává, kapitoly jsou krátké, 

dialogy úderné. 

Série Josie Quinnová proto dokonale 

naplňuje představu oddechového 

čtení, které je ideální na dovolenou 

– nebo i na večery, při nichž si 

člověk chce s knihou v ruce především 

odpočinout. Nic víc, ale ani nic 

méně. A o to jde především. 

Mizející dívky (orig. 2018) Dívka beze jména (2018) Matčin hrob (2018) 

Nečekané přiznání (2018) 

The Bones She Buried (2019) 

Her Silent Cry (2019) 

Cold Heart Creek (2019) 

Find Her Alive (2020) 

Save Her Soul (2020) 

Breathe Your Last (2020) 

Hush Little Girl (2021) 

Her Deadly Touch (2021) 

The Drowning Girls (2021) 

Watch Her Disappear (2022) 

Local Girl Missing (2022) 

Série 

Josie Quinnová 

od Lisy Reganové

Základní kniha žánru 

TRUE CRIME 

Kniha TED BUNDY, VRAH PO MÉM BOKU spisovatelky Ann Rule zpracovává kriminální kauzu, která 

otřásla Amerikou. S mrazením, stupňujícím se s každou další stránkou, sledujeme, jak si autorka 

postupně uvědomuje, že její citlivý spolupracovník z krizové linky Ted Bundy je ve skutečnosti jedním 

z nejděsivějších sériových vrahů Ameriky. Bundy se doznal k zabití nejméně šestatřicet mladých žen po 

celých Spojených státech a byl odsouzen k smrti na elektrickém křesle...

36 

Klasická hudba zvenčí i zevnitř // Lukáš Hurník 

RECENZE 

Klasické hudbě se říká také vážná. 

Buďte si jisti tím, že při čtení této knihy 

vážní nebudete. 

Autorem je Lukáš Hurník – hudební 

skladatel, publicista, moderátor a šéf 

rozhlasových stanic D-dur a Jazz. Už 

v první kapitole zjistíte, že to je člověk 

se smyslem pro humor a nadhledem. 

Ačkoliv se okolo hudby pohybuje od 

narození, dokáže tento svět vtipně 

a originálně zprostředkovat i člověku 

odkojenému českým popem, který 

má klasiku spojenou s pochodem 

Mendelssohna na svatbách. 

Na začátku vás pobaví jednoduchý kvíz, 

který odhalí, jakými jste posluchači. 

Výsledek testu je pomyslnou vstupenkou 

k dalšímu čtení. Začíná se zlehka. 

Jednoduše proniknete do funkcí hudby, 

poznáte tón, barvu, melodii, harmonii 

a zjistíte, proč rocková hudba opravdu 

není rytmická. Platí i v hudbě, že 

v nejlepším se má přestat? Odpověď 

naleznete v podkapitole „Pauza“. A co má 

co dělat v knize o hudbě Jo Nesbø? Lukáš 

Hurník myslí na všechny typy čtenářů, 

a tak občas hltáte stránky a těšíte se, co 

dalšího přinesou tak jako při čtení severských 

detektivek. 

V knize nechybí zajímavosti ze světa 

muzikoterapie, vždyť léčivým účinkům 

hudby se věřilo už ve starověku. Profesor 

Žilka léčil astma hrou na zobcovou flétnu. 

Jaká skladba hraje na emoční struny 

autorovi knihy až tak, že při jejím poslechu 

natahuje moldánky? Co propojuje 

jazz a vážnou hudbu? Také jste netušili, 

že hobojisté ovládají tzv. kontinuální 

dech? Umí se nadechnout nosem za současného 

vyfukování ústy. Takto vznikají ty 

efektní melodie. Zkuste si to! Proniknete 

do dirigentského řízení orchestru 

a pochopíte, proč někteří dirigenti kolem 

sebe potřebují dvoumetrový prostor. 

Součástí knihy jsou doporučené skladby 

k poslechu tzv. sázky na jistotu. K nim 

nechybí autorovy poznámky. Odkazy s QR 

Grada, 389 Kč, již vyšlo 

kódy na komentované videonahrávky 

přinesou nový rozměr čtení. Kniha je 

velmi čtivá, plná zajímavostí, humorných 

přirovnání a trefných ilustrací. Své 

čtenáře nadchne napříč knižním trhem 

a může být milým a vděčným dárkem. 

Silvie Ulrichová 

1945 // Jiří Padevět 

Host, 349 Kč, již vyšlo 

Konec druhé světové války je na 

spadnutí, ale Němci ustupující před 

vítězi stále zabíjejí civilisty. Při pochodech 

smrti z koncentráků, kdo padl, 

byl usmrcen, lidé umírali vyčerpáním 

a hlady. Jedli trávu mezi kolejemi. 

Sověti se chovají jako dobyvatelé, 

znásilňují, plení a vraždí. Češi, kteří 

byli celou válku zalezlí, jsou najednou 

velcí vlastenci a neváhají se mstít na 

německých starcích, ženách a dětech. 

Při odsunu německého obyvatelstva 

ze Sudet tito vlastenci vraždí nevinné. 

Zlo a pomstychtivost propuká zejména 

ve zbabělcích a často v kolaborantech 

s esesáckým režimem, a když to 

poválečný chaos dovolí, zmocňují se 

i majetku někdejších sousedů a sadisticky 

zabíjejí ty, kteří neudělali nic špatného, 

jen mlčeli k bezpráví. 

Jiří Padevět, spisovatel, historik, knihkupec 

a nakladatel má tak úžasně kultivovaný 

jazykový knižní projev protkaný 

nevšedními a originálními metaforami, 

že některé mikropovídky připomínají 

až básně v próze. Krásná slova, 

radostná atmosféra z konce války, sny 

o budoucnosti, to vše se tak příjemně 

čte… a najednou prásk! Rána a konec 

života jedince, jenž byl v nesprávný čas 

v nesprávném místě. A to je ještě málo, 

často je život ukončen po prožitém utr- 

pení, po drastickém mučení. Na konci 

každé povídky je pak uvedeno kde 

a kdy k tomu doopravdy ve skutečnosti 

došlo. Nic není vymyšleno. Holá a krutá 

pravda, o níž propagandisté po únoru 

1948 záměrně mlčeli, a ty, kteří ji zmiňovali 

nebo rozkrývali, byli posíláni do 

komunistických lágrů nebo byli nuceni 

emigrovat. 

Když tuhle útlou, ale ve své výpovědi 

silnou knihu čtete, nevíte, zda plakat 

smutkem, vzteky, anebo se jako milovníci 

češtiny kochat uměleckým vyjádřením 

autora. 

Každopádně je to důležitá a zásadní 

kniha, která vás zasáhne hluboko do 

ledví a uvědomíte si, jak je důležité 

vědět a stále připomínat, zejména mladým 

generacím, události uplynulých let, 

které pro mnohé jsou zapadlé v mlhách 

minulého století, a pamětníků těch 

krvavých časů již mnoho nezbývá. 

Zuzana Dorogiová

Přítelkyně z kamenné vily // Frances Mayesová 

37 

Ty tři se potkaly na dni otevřených 

dveří v luxusním seniorském domě 

Chapel Hill v Severní Karolíně. Dvě 

vdovy a jedna rozvedená. Ve věku mezi 

šedesáti a sedmdesáti lety zvažují, že by 

bylo s ohledem na budoucnost dobré 

být v pečovatelském domě. Jenže když 

se spolu daly do řeči, zjistily, že ani jedné 

se sem dvakrát nechce. Především 

proto, že by měly nalinkovaný denní 

program, jehož obsah se jim nijak 

moc nelíbil. Padly si do oka a strávily 

spolu ještě nějaký čas, než se rozhodly 

k dobrodružnému kroku. Pronajaly si 

na rok v Toskánsku starou kamennou 

vilu, kterou hodlají zvelebovat, a pak se 

uvidí. Krok do neznáma tří dam Camilly, 

Susan a Julie sleduje jejich budoucí 

sousedka, básnířka Kit, rovněž Američanka, 

trvale usazená v Itálii, která právě 

pracuje na biografii své přítelkyně Margaret, 

extravagantní spisovatelky. Uvítá 

rozptýlení v podobě nově příchozích 

a stane se jejich průvodkyní a kamarádkou. 

Seznámí je s lidmi z městečka San 

Rocco a se svými přáteli z uměleckého 

světa. Jelikož se odvážné babičky celý 

svůj život zajímaly nejen o vaření, ale 

i o výtvarné umění, architekturu i literaturu, 

je o čem mluvit i co objevovat. 

A ony objevují s dětinským nadšením 

kouzlo pohodového života plného 

dobrého jídla a nových receptů, výtečných 

vín, pestrých zahrad i starobylých 

uliček městečka. V tomto duchu plyne 

text románu Přítelkyně z kamenné vily 

autorky cestopisů a kuchařek Frances 

Mayesové, milovnice Toskánska. 

Poklidně, pomalu a s vychutnáváním 

nejen jídel a vín, ale i života. Všechny 

mají za sebou svůj osobní příběh, 

který pozvolna, tak, jak vzrůstá důvěra 

mezi nimi, odhalují, a vědí, že se na 

své parťačky mohou spolehnout. 

Panuje mezi nimi vzájemnost a svoboda, 

která je jednotlivě i dohromady 

přivede k aktivitám, o nichž už dávno 

zapomněly snít. Přitom se navzájem 

nijak neomezují, pomáhají si, když jsou 

v úzkých a radují se z úspěchů a radosti 


těch druhých. Krásné ženské přátelství 

bez přetvářky a klamu, které je tím spíš 

obdivuhodné, když pomyslíme na to, 

že se seznámily až ve vysokém věku. 

Ale v tomto hluboce lidském románu 

nehraje věk žádnou roli. 

Zuzana Dorogiová 

Bezstarostné léto 

s nakladatelstvím Bourdon

text: Petr Matoušek 

foto: OneHotBook 

38 

AUDIOKNIHY 

Odstup je 

klíč, který 

odemyká 

brány 

Uhlazený baryton OTAKARA BROUSKA ML. se v letních 

titulech vydavatelství OneHotBook prosazuje hned dvakrát. 

Nejprve ve westernu Síla psa z pera Američana THOMASE 

SAVAGE a vzápětí jím promlouvají Hrdinové starého Řecka 

v poťouchlém náhledu Brita STEPHENA FRYE. 

Fryovo uchopení antických mýtů je 

rozevláté do té míry, jako by se před 

námi odehrávaly o dovolené přímo na 

řecké pláži. Cítil jste to i ve studiu? 

Díky civilnosti se na ně člověk opravdu 

lehce soustředí i ve chvílích, kdy je 

vedro. Přitom nemám pocit, že bychom 

za tu humornou zkratku platili daň co 

do obsahu. Autor, původem komik, 

text vybavil skvělými dialogy, jelikož 

má zkušenosti se stand-upem a na 

plátně ztvárnil Oscara Wildea. V tom je 

asi nejzásadnější rozdíl od klasického 

znění těchto látek, jak je máme zažité 

od Gravese nebo Petišky: záměrně jim 

OneHotBook, 11:11, 399 Kč 

odebral sošnou velkolepost, a báječně je 

tím odlehčil. Anglicky suchým, ale jemným 

humorem, gradovaným parádními 

skeči. 

Není výhoda v tom, že britský a český 

humor mají podobné rysy? 

Mně se na Angličanech líbí jejich 

odstup, který publikum baví přece 

jen jinak než naše rejpalství. Odstup 

od toho, co v postavách předvádějí – 

v tom je klíč, který odemyká lecjaké 

brány. Oni na divadle nikdy nebudou 

své rozdrásané nitro odhalovat tak 

jako Rusové a Američané podle teorie 

Stanislavského. Britský divák je srozuměn 

s tím, že vy mu tu situaci prostě 

ukazujete coby herec – a nemusíte 

si kvůli tomu obrazně rvát žíly. Takže 

i vypjaté chvíle mají u Frye eleganci 

šumivého vína, které člověk rád stráví. 

I přesto, že v Řecku éry mýtů byl život 

podle autora stejně nesmiřitelný jako 

jeho rekové, když se vedle všelijakých 

příšer utkávali i se svými náturami. Ne-li 

s poruchami osobnosti. 

Která z oněch osmi hrdinských 

diagnóz vás zasáhla nejvíc? 

Héraklova deprese. Ten silák byl přinucen 

zabít své děti, protože jeho macecha 

Héra se nakrkla a dala mu Diův 


úlet krvavě sežrat. Říkal jsem si, jak věky 

věků pořád platí, že za něco pykáme. 

A děsivá byla duše Iásónovy Médeie: 

čarodějka jako obrázek, jenže mrcha jak 

břitva. Navíc i četní bohové – ostatně 

jsou to zase lidské výtvory – se uchylují 

k nekalostem třeba čistě proto, že oproti 

křesťanskému Bohu-otci rádi špacírovali 

po zemi a vyřizovali si tu účty. A Fry stojí 

nad nimi a celý ten šrumec diriguje. 

Síla psa je obrazoborecký western, 

kde se postavy v kotli ranče škvaří 

hezky pozvolna. Smažil jste se při 

načítání s nimi? 

Spíš jsem ustavičně cítil kafemlejnek, 

pro aktéry tak neodvratný. Z té pláně 

není úniku, a tak se klička osudu točí 

a točí, až všechny semele. Tedy až na 

finální zvrat, který je v knize o dost působivější. 

V ryze vizuálním provedení už 

mě tolik nezasáhl. Chtěl jsem ten oscarový 

film vidět hlavně proto, abych se 

ujistil, že jsem se na základě autorových 

plastických popisů do scény dobře vžil. 

Namlouval se vám snáz Savageův 

frustrovaný kovboj, anebo farmář 

z Houellebecqova Serotoninu, který 

ve Francii 21. století trpí toutéž ztrátou 

smyslu? 

No, blízcí mi nebyli (smích). V Síle psa 

mě zaujalo předurčení chlapáka, kdežto 

antihrdina Serotoninu mě upřímně 

štval – a asi mě i k něčemu vyburcoval, 

jestliže mi vynesl audiocenu za interpretaci. 

Přesto se k takové poloze nenechávám 

strhnout často. Táta mi kdysi dal 

ohledně hlasového herectví geniální tip: 

víš, někdy to stačí jen ozvučit. V tom je 

ten anglický přístup. Myšlenka je řečena 

a mnohé z ní přirozeně vyplyne. Zrodí se 

vtip a lidi se budou smát, anebo se tou 

distancí umocní děs – a při obojím není 

nutné zbytečně přehrávat.

Agatha Christie: Kočka mezi holuby 

Čte: Lukáš Hlavica 

09:13 / 379 Kč 

Meadowbank patří k nejúspěšnějším dívčím školám 

v Anglii, jenže nedávno tu někdo zastřelil učitelku. Když 

dojde k dalšímu útoku, zavládne ve škole chaos. Něco 

by mohla vědět jedna ze studentek, která ovšem umírá 

strachy. Bez pomoci Hercula Poirota se tak neobejde, 

alespoň pokud se nechce stát příští obětí… 

39 

AUDIOKNIHY 

Audioknižní tipy 

vydavatelství OneHotBook 

Walter Tevis: 

Dámský gambit 

Čte: Jana Plodková 

12:30 / 439 Kč 

Jussi Adler-Olsen: 

Chlorid sodný 

Čte: Igor Bareš 

15:59 / 469 Kč 

Na šachovnici válí tahle dívka ze sirotčince líp než 

kdekterý chlap z USA. Je načase, aby vyhrála národní 

šampionát a vyzvala nafoukané Rusy. Jenže v cestě jí ještě 

stojí záludná sokyně, jíž se dává mat převelice těžko… 

Oddělení Q odhalí v případech údajných sebevražd 

a tragických nehod významných osobností vzorec. A protože 

další oběť je podle všeho na spadnutí, pouští se i přes 

proticovidová opatření do zběsilého pátrání po vrahovi. 

Georges Simenon: 

Maigret a zločin na vsi 

Čte: Jan Vlasák 

04:49 / 319 Kč 

Peter May: 

Noční brána 

Čte: David Matásek 

14:36 / 429 Kč 

Maigret se vydá po boku vystrašeného učitele do 

vesničky na západním pobřeží Francie. Důvod? Vražda 

Leonie Birardové, z níž je podezřelý právě jeho společník. 

Ale co když z něj místní udělali obětního beránka? 

Enzo MacLeod v nové forenzní síle – francouzský venkov 

poskytl jeho důvtipu další dvě záhady, které od sebe dělí 

sedm desetiletí. Klíč k nim je třeba hledat ve válečné 

hamižnosti a v záhadném úsměvu Mony Lisy z Louvru.

OneHotBook, 10:08 hod, 379 Kč 

40 

Červený trpaslík // Rob Grant a Doug Naylor 

RECENZE AUDIOKNIH 

Britský parodický sci-fi sitcom Červený 

trpaslík je fenoménem již od konce 

80. let, kdy byla s úspěchem odvysílána 

první televizní série. Rok po ní scenáristé 

Rob Grant a Doug Naylor přišli 

s alternativní románovou verzí příběhu, 

později následovanou dalšími třemi 

knihami. Českým posluchačům jsou ve 

zvukové podobě k dispozici zatím první 

dvě knihy Nekonečno vítá ohleduplné 

řidiče a Lepší než život – obě režírované 

Jitkou Škápíkovou a načtené Kamilem 

Halbichem. 

Rimmerův dabér má náladu Červeného 

trpaslíka zjevně pořád pod kůží. Jen 

v postavě excentrického Kocoura je snad 

občas o něco rezervovanější, než by si 

zmíněný zasloužil. Na druhou stranu 

je příjemné, že Kamil Halbich nenapodobuje 

ikonický dabing v podání 

svých hereckých kolegů, dokonce 

i postava Rimmera zní v audioknize 

jinak než v dabingu seriálové verze. 

Stejně, jako autoři knihy nechtěli kopí- 

rovat svou práci pro seriál, nekopíruje 

Halbich dabing. 

Interpret skvěle zvládá dialogy, věrohodně 

vystihuje náladu jednotlivých promluv 

i popisných pasáží, přičemž dobře dokresluje 

četné humorné narážky. Takřka 

dokonalé pochopení textu je znát z každé 

věty. Je třeba ocenit, že Halbich netlačí na 

pilu, nesnaží se intonací nikterak upozorňovat, 

kdy přijde vtip nebo bizarní situace, 

naopak přistupuje na hru se čtenářem, 

kterou nastavila autorská dvojice, a přenáší 

ji na posluchače. Kromě samotného 

textu také interpretuje i zvuky jindy specifické 

hlavně pro dramatizace, například až 

nepříjemně věrohodné Listerovo chrápání, 

zvuk dávení, nebo beat disco hudby, čímž 

se poslech stává mnohem dynamičtější. 

Za zmínku zde stojí i použitá hudba. Obě 

audioknihy rámují variace na původní 

seriálovou znělku, ještě zajímavější jsou 

však hudební předěly jednotlivých pasáží. 

K nim totiž posloužilo množství retrofutu- 

ristických melodií v žánru space disco, 

případně jsou využívány jiné zvuky 

a ruchy, věrohodně dokreslující atmosféru 

Červeného trpaslíka. 

Přemysl Krejčík 

Celou recenzi si můžete přečíst na 

Čte: 

Kamil Halbich 


Ruka / Wallanderův svět // Henning Mankell 


Desátým příběhem z audioknižní 

série příběhů s oblíbeným švédským 

komisařem je titul Ruka / Wallanderův 

svět, kombinující dvojici různorodých 

textů. Prvním z nich je novela Ruka, 

kterou autor Henning Mankell napsal 

původně jako poděkování holandským 

čtenářům v roce 2004. Společnost jí na 

nahrávce dělá Wallanderův svět, jakýsi 

autorův doslov a zároveň průvodce 

celou sérií, kterým se Mankell se svým 

hrdinou definitivně rozloučil. 

Režisér Michal Bureš se tak tentokrát 

musel uchýlit k drobné změně oproti 

zaběhnutému schématu, v jehož 

rámci doposud vyšly chronologicky 

všechny předchozí romány s Kurtem 

Wallanderem. Audioknihou totiž 

provázejí hned dva interpreti. Ruku 

opět načetl Jiří Vyorálek, který je 

s Mankellovými příběhy pevně spjat. Se 

všemi postavami příběhu se opět po 

čase setkává jako se starými známými, 

s kterými začnete konverzaci tam, 

kde jste při minulém setkání skončili. 

Typické nevrlé Mankellovské postavičky 

ztvárňuje sebejistě a bez sebemenšího 

zaváhání. Posluchačům předává příběh 

s lehkou ironií v hlase, korespondující 

s tónem, jakým autor s humorem sobě 

vlastním příběh okořenil. 

Druhou encyklopedickou polovinu 

audioknihy ale bylo záhodno vypravěčsky 

odlišit. Volba padla na Jiřího 

Hromadu, který se doposud příliš 

v audioknižním světě neobjevuje. 

Jakožto zkušený herec s bohatým 

fondem rozhlasových nahrávek se ale 

zhostil úlohy stárnoucího spisovatele se 

ctí, s nadhledem interpretuje Mankellovy 

myšlenky, provází posluchače klíčovými 

událostmi z Wallanderova života a připomíná 

i nejdůležitější postavy, které 

komisaře po mnoho let při jeho dobrodružstvích 

provázely. Kromě toho jeho prostřednictvím 

autor nechává také nahlédnout 

pod pokličku toho, z jakých pohnutek 

a v jaké atmosféře jeho romány vznikaly, 

zmiňuje se i o tom, proč jeden rukopis 

spálil a nikdy nedokončil a nevyhýbá se ani 

komentářům k četným setkáním s možná 

až příliš velkými fanoušky svých knih. 

Tomáš Macháček 

Celou recenzi si můžete přečíst na 

Čtou: 

Jiří Vyorálek 

a Jiří Hromada

K průvodcům Lingea 

konverzace zdarma 

100 

dalších 

destinací 

12 

jazyků 

Čísla 

Všeobecné výrazy 

Určování času 

Barvy a rozměry 

Veřejné nápisy 

Cestování 

Ubytování 

Stravování 

Na dovolené 

Sport a volný čas 

Nakupování 

Nouzové situace 

Bydlení 

Rodina 

Práce a brigáda 

Komunikace 

Oboustranný slovník 

www.lingea.cz 

řečtina 

konverzace 

+ 

Tato příručka vám umožní 

pohotově se dorozumět 

v běžných i nouzových situacích 

na cestách a při komunikaci 

s cizinci, a to i pokud jste v jazyce 

úplným začátečníkem. 

Důraz je kladen na praktickou 

aktivní komunikaci, přehlednost 

a snadnou orientaci v textu. 

OBSAH 

KONVERZACE 

• 1 200 vět a frází 

• 800 slovíček v tématech 

• 5 000 hesel ve slovníku 

• Výslovnost 

• Doporučení a upozornění 

ISBN 978-80-7508-598-6 

řečtina konverzace 

řečtina 

konverzace 

s námi se domluvíte 

AKCE PLATÍ DO 31. ČERVENCE 

NEBO DO VYPRODÁNÍ ZÁSOB 

hřbet 

9 mm

42 

ROZHOVOR 

Píšu, gumuju, 

značkuju 

Tak filmový Václav Havel načítá audioknihy 

text: Jan David 

foto: Patrik Borecký, OneHotBook 

Jak herec namlouvá i dvacet postav 

v jediné audioknize? Viktor Dvořák 

si to vyzkoušel třeba v příbězích 

Sirotčince slečny Peregrinové pro 

podivné děti. „Spousta kolegů už si 

všechno nahrává do svých tabletů, 

kam si dělají i poznámky. Tak daleko 

jsem nedošel, já mám raději papír,“ 

říká herec, držitel divadelní Thálie, 

který zazářil v hlavní roli Václava Havla 

v celovečerním filmu. Mluví také 

o dabingu, v den rozhovoru pracoval 

na komentáři k dokumentu slavného 

hudebníka Mobyho. 

Poslouchal jsi jako kluk rozhlasové 

příběhy nebo pohádky? 

V neděli jsem klasicky poslouchal 

pohádku. Naučil mě to táta, pár jich 

poslouchal i se mnou. Díky tomu vím, že 

rádio také existuje, a že je dobré občas 

ho zapnout. Třeba Vltavu nebo Prahu. 

A posloucháš dneska audioknihy? 

Pár jsem si jich naposlechl, ale zatím 

málo. Teprve před půl rokem jsem 

si pořídil první auto, takže jsem až 

nedávno zjistil, jak je super jet, pustit si 

audioknihu, poslouchat. Doufám teda, 

že se to... 

Jo, smí se to! (smích) Pokud nedržíš 

telefon u ucha. 

(smích) Je to vážně skvělá možnost 

– řídit a zároveň poslouchat mluvené 

slovo. Nemusím sedět třeba před nějakou 

krabičkou a koukat se na obrázky. 

Třeba i po tom, co trávíš večery na 

divadelních prknech? 

To víš, že jo. Je to stokrát opakovaná 

pravda, že poslech podporuje rozvoj fantazie. 

Nasloucháš, přitom si můžeš příběh 

sám dotvářet. To je kouzlo rozhlasu. 

Na čem teď děláš? 

Není to audiokniha, ale také se to týká 

mluveného slova. Od rána jsem dnes 

byl ve studiu České televize, kde jsem 

namlouval dokument, který o sobě natočil 

muzikant Moby. A bylo to zajímavé. 

Co třeba? 

Prý se cítil mnohem šťastnější a svobodnější 

v minulosti, kdy žil za padesát 

dolarů někde v tovární hale, než když se 

stal později bohatým a slavným. Začíná 

svůj příběh tím, jak se jeho otec dozvěděl, 

že se s ním rozchází žena, a rozjel se 

autem plnou rychlostí proti zdi. Moby 

popisuje, jak se potom dál protloukal. 

Začal strašně moc chlastat, drogovat, 

probouzel se mezi cizími lidmi, přitom 

byl u sebe doma. 

A tento dokument namlouváš takovým 

tím typickým, vážným, dokumentárním 

hlasem? 

Záleží, jak je dokument střižený, a toto 

není ten případ. Moby tam často mluví 

sám se sebou, nebo ve fingovaných 

rozhovorech s psychoanalytičkou. 

Takže jsi českým hlasem Mobyho? 

Dalo by se to tak říct. Zní to moc hezky, 

ale když to říkáš, trošku se zdráhám to 

tak vnímat. 

Proč? Jsi dneska skromný? 

(smích) Nevím, já se jen vždycky snažím 

udělat to co nejlépe, baví mě to. A když 

řekneš, že jsem hlasem Mobyho, tak mi

to přijde až nepatřičné. Třeba o něm 

bude za dva roky další dokument, a pak 

ho může namlouvat někdo jiný. To 

označení prostě může mít dost omezenou 

platnost. Ale ano, měl jsem hlavní 

komentář v tomto dokumentu, na 

kterém dělalo víc lidí. 

I když je v dokumentu víc než jeden 

hlas, už se dnes ve studiu při nahrávání 

navzájem nepotkáváte s dalšími 

herci. Nechybí ti vzájemná interakce? 

Interakce tam není, musíš si ji představit. 

Dotvářet sám. Mí starší kolegové, 

kteří zažili dabing ještě před třiceti čtyřiceti 

lety, vzpomínají, jak všichni přišli 

na celé odpoledne do televize. Chodba 

byla plná herců, kteří ve filmu dabovali 

role, a režisér si je zval postupně 

jako u doktora. Všichni tam byli pořád 

dohromady, a točili podle toho, jaký 

obraz přišel na řadu – ve dvou, ve třech, 

ve čtyřech, spolu. Teď tam přijdu sám, 

maximálně potkám ve dveřích nějakou 

odcházející kolegyni. Překvapivě často 

spolupracuji s Ninou Horákovou od 

nás z divadla, která má krásný hlas, je 

šikovná a žádaná, a hodně teď dabuje. 

Mám štěstí, že s ní často dabuju pár – 

milenecký, manželský... Většinou to ale 

zjistím jenom z papíru, z rozpisu. Když 

pak přijdu do divadla, tak ji pozdravím 

s tím, že už jsme spolu v dabingu zase 

chodili. 

Aniž byste se vůbec zahlédli. 

A aniž bychom se o tom možná někdy 

vůbec dozvěděli. Někdy to nejde ani 

postihnout, tak dneska vypadá dabing. 

Když se dostaneme k namlouvání 

audioknih, je to vůbec namlouvání? 

Jak se tomu říká? 

Používám slovo načítání. 

Načítáš teď něco? 

Teď zrovna ne, ale mám za sebou 

aktuálně tři zajímavé audioknihy, každá 

byla úplně jiná. Načetl jsem třeba knihu 

Aramejský Otčenáš – Meditace na 

Ježíšova slova. Ta knížka je tady už asi 

dvacet let, znám ji dlouho, a jsem moc 

rád, že jsem ji mohl načíst. 

Proč? 

Je to text, který má filozofický až 

terapeu tický rozměr. Klasický překlad 

křesťanského otčenáše, který jsme tady 

dosud znali, je velmi omezující. A parta 

lidí v čele s Ludmilou Chrášťanskou se 

před lety rozhodla, že vydá jeho moderní, 

přesnější překlad. Aramejština totiž byla 

specifický jazyk, velmi mnohovrstevnatý 

a mnohovýznamový, kdy u každé věty 

záleželo, v jakém kontextu byla řečena. 

V audioknize vždy výrok zazní v aramejštině, 

a já pak říkám třeba dalších deset 

významů, které může mít. Přijde mi, že 

lidé v Ježíšově době museli úplně jinak 

přemýšlet. Myslím, že si to ani dost dobře 

neumíme představit. Uměli asi naslouchat 

mnohem lépe než my. 

Četl jsi i aramejsky? 

Kdepak, aramejštinu četla Ludmila, protože 

ji studovala. Já jsem četl ty zbytky. 

Zase skromnost? 

Dobře, je pravda, že tam zaznívá hlavně 

čeština. (smích) 

A ty další dvě knihy? 

Načítal jsem s režisérkou Sašou 

Bauerovou Tajný deník Adriana Molea. 

Tuto audioknihu jsme dělali rozhlasovým 

způsobem, tedy trochu jiným způsobem, 

než se dělají běžné audioknihy. 

To znamená jakým? 

Preciznějším, je to víc vyprávěné, víc 

hrané. U audioknih znám dva způsoby, 

jak je číst. Některá studia, ale i někteří 

herci a režiséři ctí variantu, kdy se kniha 

z mého pohledu přečte suše. Posluchač 

získá danou informaci textu, ale není to 

moc hrané. Už je pak na něm, jak moc 

si v nitru dotvoří atmosféru. Popravdě, 

s touto formou nemám zkušenosti, 

zatím jsem tak nic nenačítal, takže na to 

nemám jednoznačný názor. Netvrdím, co 

je dobře, ale asi je mi bližší to, co mi dá 

víc práce. Proto jsme na Adriana Molea 

potřebovali mnohem víc času, než jsme 

původně mysleli. Je to i proto, že deníková 

forma, ve které je kniha psaná, je 

ošemetná. Aby nepřebíjela obsah, aby 

to nebylo příliš monotónní. Navíc jsme 

se rozhodli některé části natočit znovu, 

takže jsme přidávali frekvence. Výsledek 

jsem ale ještě neslyšel. 

Co jsou frekvence? 

Natáčecí frekvence, točíš ve studiu třeba 

od 14 do 18 hodin. Přidávali jsme nahrávací 

čas. 

A třetí audiokniha z poslední doby? 

Ta byla také moc hezká. Načítal jsem 

několik kapitol z fantasy knížky Prohnilé 

město od Leigha Barduga. Je to hodně 

>> 

VIKTOR DVOŘÁK (*1979) 

Herec a dabér původem 

z Českých Budějovic. Po 

absolvování DAMU působil 

v Moravském divadle Olomouc, 

pak v ostravském Divadle 

Petra Bezruče. Od roku 2009 

je členem souboru Městských 

divadel pražských. V roce 2019 

získal Thálii v kategorii Činohra 

muži za roli Louise Aronsona 

ve hře Andělé v Americe. 

Divákům je známý i z televize 

díky seriálům První republika, 

Kriminálka Anděl, Ordinace 

v růžové zahradě, Redakce. 

S načítáním audioknih začal 

před lety s titulem Sirotčinec 

slečny Peregrinové pro 

podivné děti od amerického 

spisovatele Ransoma Riggse 

a Společenstvo klíčníků od 

Daniely Krolupperové. Má rád 

vlaky a tramvaje, jeho oblíbená 

je pražská linka 22, rád se projede 

Posázavským Pacifikem. 

43

44 

dlouhý příběh. Jednotlivé části příběhu 

jsou nahlíženy různými postavami 

a tedy i interprety. Každá postava vždy 

vypráví celou kapitolu. Každý herec jich 

tak načte několik a dohromady se tak 

složí celý příběh. Je to super, protože 

je vidět, jak na sebe různí lidé nahlížejí. 

Příběh se najednou jeví jinak než 

od jednoho vypravěče. To mě na tom 

bavilo, navíc mám rád žánr fantasy. 

Když ses chystal na svou filmovou 

roli prezidenta ve filmu Havel, nechal 

ses zavřít i do vězeňské cely. Jak se 

připravuješ na načítání audioknih? 

Potřebuju hlavně hodně času, brýle 

a tužku. 

Nějaké speciální brýle, co šetří oči? 

Kdepak (smích). To jsou moje klasické 

dioptrické brýle na čtení. Ne každý je 

k této práci potřebuje. Já už jo. 

S poznámkami na papíře pracuješ 

rád? 

Dělám to tak, ale spousta kolegů už 

si všechno nahrává do svých tabletů, 

kam si dělají i poznámky. Tak daleko 

jsem nedošel, já mám raději papír. 

Píšu, gumuju, značkuju. Jsem v tomto 

stará škola. 

K audioknihám ses dostal skrze několik 

knih ze série začínající Sirotčincem 

slečny Peregrinové, kde jsi načetl 

spoustu postav. Jak se v nich orientuješ? 

Zrovna v tomto případě s každou knihu 

postav přibývalo, takže mi postupně 

docházely značky. (smích) Všechna 

kolečka, čárky, křížky a nevím jaké další 

symboly… Řekl bych, že v šestém díle 

už bylo nějakých dvacet postav, které 

musím mít připravené. Samozřejmě 

není možné, abys všechny ty postavy 

poznal po hlase na první dobrou, ale 

o určité rozdíly se vždy snažím. Záleží 

také na tom, jak moc je chce režisér, se 

kterým spolupracuješ, odlišovat anebo 

ne. Přístupů je víc. Mě baví ten rozhlasovější, 

i proto, že je zábavnější. Navíc to 

beru tak, že člověk kupující audioknihu 

od ní očekává zároveň i určitý pohled, 

výklad, interpretaci. 

Jinak by ji mohla přečíst online aplikace. 

Přesně tak. 


Jak je pro tebe jako herce zajímavé 

načítání audioknih finančně? 

Pokud to chceš dělat dobře, tak tuhle 

práci nemůžeš převádět jenom na to, 

co za ni dostaneš. Stačí to tak? 

Moc ne. A když bys porovnal ocenění 

aspoň obecně třeba s filmem, divadlem 

nebo seriálem? 

Neumím to ale porovnat. Když jsem se 

ptal kolegů, kteří se v oboru pohybují 

déle, tak jsem zjistil, že jsem dostal 

podobně, jako by dostali oni. Je pravda, 

že některá studia se snaží tlačit cenu 

dolů, bohužel je taková doba, ale já 

mám většinou dobré zkušenosti. Shrnu 

to asi tak – za načítání dostaneš nějaké 

peníze, ale ten čas, který na tom strávíš 

mimo studio, se stejně nedá zaplatit. 

Příprava je násobná a tu ti nikdo 

nezaplatí. Většina lidí, kteří načítají 

audioknihy, by ti asi řekla, že příprava 

zabírá víc času, než by se zdálo. To je 

ale u každé práce, kterou chceš odvést 

dobře. 

Kde se rád připravuješ na načítání? 

Doma, když potřebuju klid. Když už 

mi ticho vadí, vyrazím do kavárny. Ten 

kavárenský ruch mi dělá v jisté fázi 

dobře, učím se při něm i texty. A když 

mi časově teče do bot, tak potom už 

dělám všude. Využiju každou volnou 

chvilku v metru, v autobusu... Furt 

a kdekoliv. V ruce mám tužku a frčím. 

Každopádně mám radost, že audioknih 

je čím dál víc. Vypadá to, že lidé 

o ně mají zájem. Tak si jen přeju, aby 

se nám všem podařilo udržet vysokou 

laťku kvality.

jeste to promysli rozkres.indd 1 16.05.2022 10:48:03 

Pacienti 

Sigmunda Freuda 

// Mikkel Borch-Jacobsen 

Seznamte se s pacienty Sigmunda Freuda, česko- 

-rakouského neurologa a psychologa. Naleznete 

mezi nimi řadu prominentních umělců, filozofů, 

lékařů nebo vědců, kteří nebyli sužováni jen duševními 

poruchami, ale i závislostí na opiu a kokainu. 

Jejich osudy jsou svědectvím doby přelomu 19. 

a 20. století a těžkých počátků moderní psychiatrie. 

Alpress, 399 Kč, již vyšlo 

Dalajlamova kočka 

– Probuď v sobě kotě 

// David Michie 

45 

KNIŽNÍ TIPY 

Knižní tipy 

Mezi odlehčeným letním čtením se určitě najde 

čas a chuť střihnout si něco k zamyšlení a rozšíření 

obzorů. 

Čtyři tisíce týdnů 

– Time management pro 

smrtelníky 

// Oliver Burkeman 

Oliver Burkeman vás odnaučí vyhlížet vysněný 

dostatek času a ukáže vám, jak zažívat radost i ve 

dnech, kdy se na vás všechno sype. Jeho kniha 

je plná originálních postřehů z klasické literatury 

i psychologických výzkumů. A především ji napsal 

s pochopením pro smrtelníky, kteří se snaží smířit 

s tím, že nemůžou stihnout všechno. 

Jan Melvil Publishing, 379 Kč, již vyšlo 

„Adam Grant vás přiměje zamyslet se nad tím, čemu věříte, co si myslíte 

a kým vůbec jste. Jak jste na to všechno vlastně přišli? Proč je to pro vás 

tak důležité? A proč se toho tak pevně držíte? Dodá vám odvahu vylézt 

ze zákopů a naslouchat odlišným názorům.“ 

– Forbes 

Kolik rodinných oslav a pracovních jednání skončilo dusnem, kolik podnikatelských 

nápadů bankrotem! Jen kvůli strachu připustit, že nikdo z nás nemá patent 

na rozum. Co ale dělat, když zjistíme, že nám naše stará přesvědčení už neslouží? 

Známkou inteligence bývá schopnost snadno se učit a dobře si pamatovat, ale v rychle se 

měnícím světě jsou důležité i opačné dovednosti: přehodnocovat a odnaučovat se. Dávat 

přednost nepříjemným pochybám před příjemným přesvědčením paradoxně bývá nejtěžší 

právě pro ty nejchytřejší – copak můžou přiznat, že něčemu nerozumějí? 

Adam Grant roky zkoumal, co lidem pomáhá vykročit z bezpečných jistot starých názorů, 

když začnou být nebezpečné. Naučí vás, jak přežít v polarizované společnosti bez ztráty 

přátel, a ukáže, že změna mínění nemusí bolet. Dokonce to může být zábava! 

NAUČÍTE SE 

Včas poznat, že lžete sami sobě, a radovat se z toho, že jste na to přišli. 

Nahlas se ozvat, když se všichni okolo nadchnou pro pitomost. 

Vytvořit kolem sebe zdravé prostředí, ve kterém konflikty 

připomínají tanec, a ne rvačku. 

Nebrat si nesouhlas a kritiku jako útok na své ego. 

Vychovávat zvědavé a světu otevřené děti. 

A taky lépe snášet příbuzné a kolegy, kteří mají ve všem hned jasno. 

ADAM GRANT (* 1981) je profesorem psychologie 

a managementu na Pensylvánské univerzitě. Svůj výzkum fungování 

kolektivů převyprávěl milionům čtenářů v pěti knihách vydaných 

v pětatřiceti jazycích. Kniha Ještě si to promysli se vyšplhala 

na první místo žebříčku bestsellerů New York Times, v nichž 

byl Adam ve stejný rok podepsaný i pod nejčtenějším článkem. 

S manželkou Allison a třemi dětmi žije ve Filadelfi i. 

www.melvil.cz 

Jako koťata to zažíváme často. Stačí, aby 

vítr přivál peříčko, abychom zaslechli 

lákavé zurčení vody, a jsme v tom. 

Naprosté okouzlení. Pak vyrosteme 

a tyhle maličkosti na nás už nedělají 

takový dojem. Je možné znovu obnovit 

původní nadšení ze života, které nám 

bylo tak přirozené? Můžeme v sobě, milí 

čtenáři, probudit naše vnitřní kotě? 

Synergie Publishing, 289 Kč, již vyšlo 

ADAM 

GRANT 

JEŠTĚ TO 

PROMYSLI 

Proč je důležité vědět, co všechno nevíme, 

a umět změnit názor 

#1 New York Times Bestseller 

Proč je důležité vědět, co všechno nevíme, 


ADAM 

ADAM 

GRANT 

„Brilantní… Zaručeně vás přiměje zvážit vaše názory 

„Brilantní… Zaručeně a nejdůležitější vás přiměje rozhodnutí.“ zvážit vaše názory 

a nejdůležitější rozhodnutí.“ 

— Daniel Kahneman, nositel Nobelovy ceny 

Daniel Kahneman, nositel Nobelovy ceny 

Balkán – Ráj svobodného 

cestování 

// Marek Audy 

Dobrá zpráva! Balkán stále zůstává rájem svobodného 

cestování. Užijte si horské planiny pěšky i na 

lyžích, divoké řeky, krasové jeskyně a fůru dobrodružství 

v Bulharsku, Černé Hoře, Srbsku i Bosně 

a Hercegovině. Kniha Marka Audyho Balkán – Ráj 

svobodného cestování plná fotek, GPS souřadnic 

a QR kódů vám poslouží i jako turistický průvodce. 


Ještě to promysli 

– Proč je důležité vědět, 

co všechno nevíme, 


// Adam Grant 

Co dělat, když zjistíme, že nám naše 

stará přesvědčení už neslouží? 

Adam Grant roky zkoumal, co lidem 

pomáhá vykročit z bezpečných jistot 

starých názorů, když začnou být nebezpečné. 

Naučí vás, jak přežít v polarizované 

společnosti bez ztráty přátel 

a ukáže, že změna mínění nemusí bolet. 

Dokonce to může být zábava! 

Jan Melvil Publishing, 429 Kč, již vyšlo

46 

ROZHOVOR 

Nikdo z nás 

nemá 

křišťálovou 

kouli 

text: 

Martina Vlčková 

foto: Karolína Lukašíková, archiv Host 

Kdysi studoval bohemistiku 

s historií a psal básně, dnes 

šéfuje nakladatelství Host, 

které pro české čtenáře 

objevilo Kateřinu Tučkovou, 

Alenu Mornštajnovou nebo 

Stiega Larssona. Jak Tomáš 

Reichel vidí následující 

měsíce a z čeho čerpá 

energii a tolik potřebný 

nadhled? 

Před námi je léto, čas prázdnin 

a dovolených. Jak ho vnímáte z pozice 

knižního profesionála? 

Když si zavzpomínám na naše začátky 

před pětadvaceti lety, tak pro nás letní 

sezóna vlastně neexistovala – tehdy 

jsme vydávali odborné knížky a poezii 

a když nám přišlo vyúčtování z Kosmasu, 

byly to z dnešního pohledu drobné. 

Postupně se to ale otočilo, když jsme 

začali vydávat víc beletrie. Několik let už 

navíc nabízíme o prázdninách paperbacková 

vydání našich nejúspěšnějších 

titulů za akční cenu a letní měsíce jsou 

pro nás velmi úspěšné. Samozřejmě 

to není tak silné jako o Vánocích, ale 

rozhodně už nezažíváme hluché měsíce 

nebo dokonce něco jako propad. 

thriller, dystopický epos a paranormální 

dobrodružství. Tohle všechno nás moc 

těší, ovšem pak jsou věci, které tak 

povzbudivé nejsou. 

Myslíte celkovou situaci na trhu a ve 

společnosti? 

Přesně tak. Tržby v knižním průmyslu 

obecně stagnují nebo mírně klesají, 

a naproti tomu všechny vstupy se dramaticky 

zdražují – teď myslím hlavně 

cenu tisku a papíru, které oproti minulému 

roku vzrostly o 30 až 40 procent! 

Ve chvíli, kdy se ceny zvedají a tržby 

nerostou se tak dostáváme do pasti… 

Navíc nikdo neví, jak to bude pokračovat 

dál. Co přinese další zdražování, jak 

vysoká bude inflace a tak dále. 

TOMÁŠ REICHEL (*1971) 

Vystudoval gymnázium 

v Blansku a nedokončil 

bohemistiku a historii 

na Filozofické fakultě 

Masarykovy univerzity 

v Brně. Od roku 1993 

působil v redakci časopisu 

Host, o tři roky později se 

stal spoluzakladatelem, 

spolumajitelem a ředitelem 

nakladatelství Host. Je 

autorem básnických 

sbírek Před branou popela 

a Ztracený ráj. 

V jaké je teď nakladatelství Host 

vlastně kondici? Jak se mu aktuálně 

daří? 

Daří se nám relativně dobře. Pustili 

jsme do světa celou řadu obchodně 

ambiciózních titulů. Například román 

Bílá Voda Kateřiny Tučkové, na který 

máme fantastické ohlasy. Dále thriller 

Chlorid sodný Jussiho Adlera-Olsena, 

což je už devátý díl oblíbené detektivní 

série s vyšetřovatelem Carlem 

Mørckem. Vyšla i krásná dětská knížka 

Aleny Mornštajnové s názvem Kapka 

Ája nebo nová Samantha Shannonová. 

Její novinka se jmenuje Když spadne 

maska a jde o čtvrtou část úspěšné 

série o jasnovidcích a totalitním Scionu. 

Autorka v ní skvěle mísí žánry a vytváří 

příběh, který je současně politický 

Co vás drží, abyste nepropadl skepsi? 

Prožíváme divnou dobu, ale člověk 

stejně musí druhý den ráno vstát a jít 

něco dělat. Snažit se držet nad hladinou. 

Jít od zápasu k zápasu, jak říkají 

sportovci. 

Nad papírovými knihami visel 

Damoklův meč už několikrát. Myslíte 

si, že teď mají opravdu na kahánku? 

Rozhodně ne. Moje generace, a s nadšením 

pozoruju, že i mladší lidé, dáváme 

přednost papírovému vydání. Chceme 

knížku držet v ruce, listovat v ní, cítit 

její vůni. Ale to vůbec neznamená, že 

by čtenáři úplně ignorovali elektronickou 

formu – tu si stáhnou do čtečky 

a cestují s ní třeba po městě nebo na 

dovolenou, ale doma v knihovně chtějí

mít klasickou knížku. A pak je tu ještě 

jeden důležitý faktor – řada lidí pracuje 

na počítači a tudíž kouká celý den na 

obrazovku. Když přijdou večer domů, 

už v tom pokračovat nechtějí, což je 

pochopitelné. Trochu jiná situace je na 

západních trzích – tam byl propad klasických 

knížek a naopak nástup e-knih 

výraznější. Ale pořád to není žádná 

katastrofa. 

Jak se podle vás změnil vkus čtenářů? 

Herci a filmaři říkají, že je vidět, že 

po covidu se lidé chtějí hlavně bavit. 

Myslím, že lidé přirozeně hledají oddech 

a únik, ale když se podíváme, jaké naše 

knihy se nejvíc prodávají, tak to asi tak 

úplně neplatí. Vydáváme vážnou beletrii, 

pak kvalitní detektivky a různé fantasy 

příběhy, které jsou často velmi temné 

a krvavé a rozhodně se nedá říci, že 

by byly určené k nezávaznému pobavení. 

Už zmíněné spisovatelky Kateřina 

Tučková a Alena Mornštajnová dosahují 

prodejů kolem dvou set tisíc kusů, což je 

na český trh opravdu velké číslo. A píšou 

docela neveselé příběhy z naší nedávné 

historie. Samozřejmě se snažíme hledat 

i odlehčenější knížky. Na podzim například 

chystáme opravdu velmi vtipnou 

detektivku Karstena Dusseho Vraždi všímavě, 

která se dlouho držela na špičce 

německých žebříčků. 

podobnosti odhadnout, že kniha má 

šanci stát se bestsellerem. Posuzuje se 

žánr, téma, děj, styl psaní... Jestli nakonec 

půjde o skutečný bestseller, v tom 

hraje roli třicet procent čehosi, co se 

v daném okamžiku protne s nevysloveným 

čtenářským očekáváním, s něčím, 

co rezonuje ve společnosti a není dosud 

pojmenováno. Teprve, když se kniha 

skutečně stane bestsellerem, můžeme 

zpětně analyzovat, co pojmenovala lépe 

než jiné. Ale tohle se dopředu nedá 

úplně odhadnout. Dokážu si představit, 

že kdyby třeba Brownův Da Vinciho kód 

vyšel o pět let dříve nebo později, tak 

se z něj bestseller vůbec nemusel stát. 

Nikdo z nás nemá křišťálovou kouli, aby 

věděl, co se stane. 

Vaše práce je evidentně dobrodružná… 

V některých momentech ano. Mě 

osobně na tom baví dvě věci: za prvé, 

samotné čtení, pořád mě baví číst, 

necítím se vyhořelý (což musím zaklepat). 

Čtu i po večerech a většinou mě 

ani nenapadne zapnout si televizi. Když 

posuzuji nové tituly – snažím se k textu 

přistupovat bez předsudků a rád se 

nechávám okouzlit a strhnout. Za 

druhé: samotné nakladatelování, podnikání, 

kdy člověk organizuje spoustu 

věcí do nějakého celku. Snaží se, aby 

vše fungovalo – od hledání nových 

textů či žánrů, až po vedení a ladění 

kolegů v týmu. Je tam matematika, 

ekonomika, řízení rizika. 

47 

Jak se vlastně pozná bestseller? 

Existují nějaké signály? 

Dopředu velice těžko, svou roli v tom 

hraje spousta různých faktorů. Jeden 

příklad za všechny – před více než deseti 

lety nám do redakce přišel katalog 

švédského nakladatelství Norstedts, kde 

jsem uviděl anotaci třetího dílu Milénia 

švédského spisovatele Stiega Larssona. 

Spolu s ním tam byla informace, že 

se předchozích dvou dílů prodalo ve 

Švédsku jeden a půl milionu výtisků. 

První díl, Muži, kteří nenávidí ženy, už 

tehdy figuroval například na žebříčcích 

ve Francii. Zaujalo mě to a tak jsem si 

nechal přeložit ukázku. Po několika 

stránkách mně to sepnulo způsobem, 

který mě úplně odrovnal, stal jsem se 

Larssonovým fanouškem a zakoupili 

jsme práva na vydání série. V té chvíli 

jsem samozřejmě nedokázal dohlédnout, 

jaké obrátky to nabere, ale byl 

jsem přesvědčený, že to bude úspěšné. 

Takže se dá říct, že záleží hlavně na 

intuici? 

Člověk, který se delší čas zabývá vydáváním 

knih, může s jistou mírou pravdě- 

>> 

Stánek nakladatelství Host na letošním veletrhu Svět knihy v Praze

48 

Aktuality 


Ředitel nakladatelství na veletržním stánku – na tuzemské největší knižní akci je 

zapotřebí každá ruka 

A jak jste na tom se psaním básní, 

kterému jste se kdysi věnoval? 

To už je hodně dávno, na vlastní poezii 

už dlouho nemám čas a myšlenky. 

Chybí mi patřičné soustředění, nedá se 

nic dělat, uspokojení hledám v práci. 

Možná že až půjdu do důchodu, tak se 

ke psaní vrátím. 

A co děláte, když potřebujete dobít 

baterky? Jak vypadá váš volný čas? 

Dříve skoro neexistoval. Byli jsme 

mladí, plní energie a nadšení a literaturu 

jsme s kolegy řešili neustále. 

I v hospodě. Teď už jsem ve věku, kdy 

si hranici mezi prací a soukromím 

hlídám. Rozhodně už nesedím v kanceláři 

dvanáct hodin. Covid nás naučil 

víc pracovat z domova, což považuju za 

skvělou věc. Už jen v tom, že ušetříte 

spoustu času přejížděním z domu do 

kanceláře. S rodinou žijeme v mém 

rodném domě poblíž Lysic, asi půl 

hodiny od Brna. Do lesa to máme pár 

kroků… Procházky považuju za nejúčinnější 

lék na všechno. Ruch města 

mám rád, ale čím jsem starší, tím víc 

potřebuju být venku. Čerstvý vzduch, 

lesy, louky, pole, a tak dále. 

Máte dvě malé děti, čtete jim? 

Jasně! I když jsem unavený, snažím se, ale 

upřímně – častěji čte manželka. V červnu 

jsem na veletrhu Svět knihy pořídil nový 

výtisk Pohádek z pařezové chaloupky 

Křemílka a Vochomůrky, protože můj 

původní se dávno rozpadl: a děti byly nadšené. 

A já s nimi. Tyhle dva lesní mužíčky 

jsem vždycky měl moc rád. A při čtení dětem 

jsem se tak trochu vrátil do vlastního dětství. 

Co byste nám doporučil z literatury pro 

dospělé? Jaký je váš osobní letní tip? 

Tak na léto se určitě hodí detektivka, titul 

Kdo seje vítr autorské dvojice Michael Hjorth 

a Hans Rosenfeldt je sedmým svazkem 

Případů policejního psychologa Sebastiana 

Bergmana a podle mě je tahle série jednou 

z nejlepších ze severské vlny. 

A jak v Hostu vidíte poprázdninovou část 

roku? Jaké máte plány? 

Myslím, že náš podzimní ediční plán je 

nabitý. Vyjde nová kniha Larse Keplera 

s názvem Pavouk, připravujeme novinky 

Petry Dvořákové a Viktorie Hanišové nebo 

nositelky Nobelovy ceny Olgy Tokarczukové. 

A mnoho dalších, věřím, že se čtenáři mají na 

co těšit. 


Host, 499 Kč, již vyšlo

Skandar a zloděj jednorožců 

// A. F. Steadmanová 

V této fantastické knize pro děti, jako stvořené 

pro fanoušky Percyho Jacksona a Eragona, bojuje 

o svůj osud chlapec toužící jezdit na smrtonosném 

jednorožci. Tváří v tvář magii živlů, urputným bitvám 

na obloze, prastarým tajemstvím, napínavým 

závodům a samozřejmě i krvežíznivým jednorožcům 

začíná Skandarovi docházet, že se ocitl se 

svými přáteli ve velkém nebezpečí. 

NOVÝ HRDINA PŘEBÍRÁ OTĚŽE 

A ZLODĚJ 

O 

JEDNOROŽCŮ 

A. F. STEADMANOVÁ 

HOST 

49 

KNIŽNÍ TIPY 


Knižní tipy 

Letní dlouhé dny přímo svádějí ke čtení, ať už venku 

na terase nebo v pořádném ušáku. Proto pro vás 

máme knižní tipy k dovolenkovému odpočinku. 

Pomerančový háj 

// Rosanna Ley 

Vražda s nápovědou 

// Catherine Shepherd 

Další případ soudní lékařky Julie 

Schwarzové. Julia a její asistentka Lenja 

se v zápalu boje s časem a rafinovanými 

šiframi dostanou k pachateli až moc 

blízko… Mladá žena nezemřela náhodou, 

navíc Julia najde na její hlavě tetování, 

šifrovanou zprávu, kterou musí vyřešit. 

Jedna věc je jistá: pokud nenajdou 

odpověď včas, zemře někdo další. 

Cosmopolis, 379 Kč, již vyšlo 

Holly miluje pikantní pomerančovou marmeládu. 

Chystá se dát košem své stresující práci a otevřít si 

obchůdek Hořký pomeranč, oslavu ovoce, které ji 

v životě tak inspiruje… Hollyina matka Ella miluje 

španělskou Sevillu. Proč se tedy zdráhá jet tam 

s Holly na obchodní cestu? A má to něco společného 

s tajemným receptem na sevillský pomerančový 

koláč? 


Sabat 

// Lizzie Fry 

Představte si svět, kde matky předávají dcerám 

magické schopnosti. A k tomu prezidenta USA, 

populistického demagoga, který se rozhodne, 

že je třeba všechny čarodějnice zavřít. Být ženou 

rázem znamená být zločincem. A zatímco svět 

zatýká čarodějnice, jistá mladá žena v sobě objeví 

schopnosti, o jakých se jí ani nezdálo. Začíná boj 

kdo s koho. 


Říkejte mi Win 

// Harlan Coben 

Novinka od autora, který má exkluzivní 

smlouvu s Netflixem! Windsor Horne 

Lockwood III. je pro svou rodinu ochotný 

udělat cokoliv. Když se najde obraz, 

který jeho rodině před lety ukradli, 

vydává se po stopách starého zločinu. 

Oproti policii je Win ve výhodě: má 

vztah k případu, peníze a nebojí se vzít 

spravedlnost do vlastních rukou... 

Kalibr, 399 Kč, vychází 4. července

50 

ROZHOVOR 

Laskavost je 

nakažlivá stejně 

jako zlo 

text: Helena Herynková 

foto: David Konečný 

Dětská knížka bez ilustrací je jako letní den bez sluníčka. 

Proto je dobře, že Kapka Ája, nová knížka Aleny 

Mornštajnové, ožila krásnými ilustracemi z dílny Galiny 

Miklínové. S oběma dámami jsme si povídaly nejen 

o jejich nejnovější spolupráci. 

ALENA MORNŠTAJNOVÁ (*1963) 

vystudovala angličtinu a češtinu 

na Filozofické fakultě Ostravské 

univerzity. Pracovala jako lektorka 

anglického jazyka a překladatelka, 

nyní se živí jako spisovatelka. 

Žije ve Valašském Meziříčí. 

Debutovala v roce 2013 románem 

Slepá mapa, druhý román 

Hotýlek vyšel v roce 2015. Román 

Hana z roku 2017 byl přeložen do 

čtrnácti jazyků včetně angličtiny 

a němčiny a získal několik 

ocenění. Do dalších jazyků se dále 

překládá. Od června 2019 uvádí 

jeho divadelní adaptaci Národní 

divadlo Brno, v červnu roku 

2021 měla premiéru adaptace 

v Klicperově divadle v Hradci 

Králové. Čtvrtým románem Aleny 

Mornštajnové jsou Tiché roky 

(2019), které se staly vítězem 

čtenářské ankety Kniha roku. Na 

jaře roku 2021 vydala svůj pátý 

román Listopád. Je také autorkou 

knih pro děti Strašidýlko Stráša, 

Teribear – Tajemství modré krabice 

a Kapka Ája. Všech autorčiných 

knih se prodalo celkem přes 

půl milionu výtisků. 

Jak se zrodila Kapka Ája? 

A.M.: V květnu 2018 jsem byla na rezidenčním 

pobytu v Českém Krumlově. 

Každé ráno – než se město zaplnilo 

turisty, jsem chodívala na procházku 

kolem Vltavy a pokaždé jsem se 

zastavila u jezu a pozorovala kapky 

vody, jak vyskakují a třpytí se ve slunci. 

Vypadalo to, jako kdyby spolu soutěžily, 

která z nich vyskočí nejvýš, která bude 

nejkrásnější. A tak mě napadlo, že bych 

mohla napsat knihu o vodě, o kapkách 

vody. Jak chodí do školy a učí se přeměňovat 

v led či páru, jak putují světem 

i potrubím. 

Jak se vám Ája kreslila? 

G.M.: Báječně! Kapka má sama o sobě 

sice jednoduchý tvar, ale pozor! 

i spoustu podob. Stejně jako její jiná 

forma, vločka. Takže to byl přesně typ 

práce – výzvy, která mě velmi baví. 

Navíc Alena krásně, ale nedirektivně, 

vykreslila charaktery hlavních postav, 

a to je vždy velmi vzrušující cesta, 

najít jejich podobu. Pro knihu vytvořil 

i autorské písmo grafik Jirka Vaněk ze 

studia CartonClan, a tak se mi zdá, že se 

povedlo kongeniálně spojit všechny její 

části – text, grafickou úpravu i ilustrace – 

v jeden celek. 

A proč je hrdinkou právě vodní kapka? 

A.M.: Kapka vody je dokonalá knižní 

hrdinka, která autorovi dovoluje rozvi- 

nout fantazii. Voda je všude kolem nás 

a taková knižní kapka vody může zažít 

spoustu dobrodružství. 

Když připravujete ilustrace pro knížku, 

čtete ji předem celou? 

G.M.: Samozřejmě, a ne jednou. Některé 

knihy čtu třeba i pětkrát. Ovšem nejdůležitější 

je první čtení. Mám takový rituál: 

musím si udělat prostor, když doma 

nikdo není, soused neřeže na cirkulárce 

a ideálně nesvítí moc sluníčko. Uvařím 

si dobrý čaj, zavěsím se v ateliéru do 

hamaky a nechám na sebe text působit. 

Připadám si jako nějaké médium, 

přes které proudí z jedné strany příběh 

a na druhé straně už z mlhy vystupují 

postavy. Vidím obrazy děje, následně 

pak naslouchám, jaký má kniha rytmus, 

a hledám úpravu, která by jí slušela. 

Host, 369 Kč, již vyšlo

Tohle prostě miluju! To, jak na mě 

první čtení zapůsobí, je velmi důležité, 

a pokud to nezafunguje tak, abych 

byla spokojená, musím práci bohužel 

odmítnout. 

Vybíráte už u psaní dětské knížky 

místa, kde by měla či mohla být ilustrace? 

A.M.: Mám obrazové vidění, takže když 

knihu píšu, ať je to kniha pro děti nebo 

pro dospělé, odehrává se přede mnou 

jako film. A věřím Galině, že vybere ty 

nejzajímavější scény, zachytí je, a spolu 

s grafikem umístí ilustraci na správné 

místo v knize. Kdybych to měla shrnout 

– já napíšu text a zbytek práce nechávám 

na odbornících. A věřím jim, že 

svou práci udělají, jak nejlépe dovedou. 

Kdy se ve vás probudila touha dělat 

to, co děláte, tedy vyprávět příběhy 

slovem či obrazem? 

A.M.: Přání vyprávět příběhy ve mně 

bylo od dětství. Copak může být něco 

hezčího než vytvářet nové světy, vdechovat 

životy postavám a vymýšlet pro ně 

příběhy? 

G.M.: Asi už někde v raném dětství. 

Pokreslila jsem, co šlo, bohužel i zdi 

v domě (smích). Později jsem pochopila, 

že moje cesta nepovede matematickou 

alejí, ale čím dál více mě bavila literatura, 

dějepis, vlastně i občanská nauka, 

prostě příběhy. Bavilo mě psát, ale 

výtvarná linka převážila. I když jako scenáristka 

svých animovaných filmů psaní 

také občas oživím... A později to určitě 

bylo setkání s několika důležitými lidmi, 

kteří mi ukázali směr, kudy se vydat. 

Co myslíte, jsou děti náročnější obecenstvo 

než dospělí? 

A.M.: Asi to nedokážu posoudit. Jak 

dětský, tak i dospělý čtenář odloží knihu, 

která ho neosloví a nezaujme. Dětský 

čtenář vám svůj názor řekne do očí, 

dospělý napíše do diskuze nebo recenze 

na internetu. Takže zpětnou vazbu 

dostanete v každém případě. 

G.M.: Děti vám nic neodpustí. Jsou 

velmi upřímné a bezprostřední. 

Nepoužívají příliš taktiku, jak se vyhnout 

nepříjemným situacím. A také dají 

dostatečně jasně najevo, když je něco 

nebaví. Současnou generaci je velmi 

těžké něčím zaujmout, obzvlášť knihou. 

V konkurenci všech možných her 

a strea movacích společností je to zázrak, 

když se podaří, že dítě odloží tablet 

a poslouchá, jak čtete. Jezdím často na 

besedy, různé programy, workshopy pro 

děti po celém světě, a tak bych nad nimi 

nelámala hůl. Pořád to ještě jde. Ale 

je to čím dál větší práce. A je potřeba, 

aby pomohla rodina a škola. Zároveň >> 

GALINA MIKLÍNOVÁ (*1970) 

je česká režisérka, výtvarnice 

animovaných filmů a ilustrátorka. 

V letech 1984–1988 vystudovala 

Střední uměleckoprůmyslovou 

školu v Uherském Hradišti, obor 

užitá grafika, a v letech 1991–1997 

Vysokou školu uměleckoprůmyslovou 

v Praze, ateliér filmové 

a televizní grafiky. V roce 1995 

studovala animovaný film na 

Humberside University ve Velké 

Británii. Nejen děti znají její 

kreslené hrdiny z večerníčku 

O Kanafáskovi, či veselé nezbedníky 

Lichožrouty. Zabývá se jak 

filmovou tvorbou, tak knižními 

ilustracemi. Je držitelkou mnoha 

prestižních ocenění za svou 

tvorbu. 

51

52 

se na ně nesmí tlačit. Nedávno jsem 

měla čtení v Chicagu v české škole TGM 

během Noci s Andersenem. Tahle škola 

odvádí skvělou práci, děti byly připravené. 

Jak jsem se posouvala během dne 

ke starším dětem, vyfasovala jsem večer 

nakonec puberťáky. Představila jsem jim 

knihu, kterou jsem pro ně vybrala, všichni 

měli mobil v ruce, poslouchat chtěly asi 

jen dvě děti. Začala jsem těm dvěma 

zájemcům číst, ostatním jsem řekla, ať 

klidně koukají do mobilu, a pokud by je 

to čtení rušilo, ať si nasadí sluchátka. Ale 

ne naštvaně, prostě jsem jim dala možnost 

si vybrat. Ke konci poslouchali, až 

na jednu výjimku, všichni. Dříve bych se 

vztekala a tlačila na ně, ale naučila jsem 

se dát dětem prostor. 

Co je při tvorbě pro děti podle vás nejdůležitější? 

A.M.: Snažím se, aby mé knihy pro děti 

nebyly podbízivé a ani prvoplánově 

poučné, ale aby si z nich děti něco 

odnesly. To něco může být nějaká informace, 

jako tomu je v Kapce Áje, kde se 

přece jenom mimoděk dozvědí, jak to 

s tou vodou v přírodě je. Ale může to 

být třeba i takový ten aha moment, jako 

v Teribearovi, kdy děti možná pochopí, 

že každý potřebujeme svůj domov. A že 

domov není jen místo k bydlení, ale 

místo, kde nás mají rádi. Pokud si u čtení 

knihy Strašidýlko Stráša malí čtenáři 

uvědomí, že každý se občas bojí a není na 

tom nic špatného, účel knihy byl splněn. 

Především bych však chtěla, aby moje 

knihy bavily jak děti, tak jejich rodiče. 

A byla v nich laskavost. Protože laskavost 

je nakažlivá, stejně jako zlo. 

G.M.: Aby se z práce těšil sám autor. Zní 

to sobecky, ale není to tak. Děti jsou 

rovnocenní parťáci a pokud se bavíte vy, 

a rozumíte tomu, co děláte a proč bez 

postranních úmyslů, jako jsou myšlenky 

na ocenění nebo dobrou kritiku, tak je 

to podle mne ten nejlepší recept. Také 

nefunguje příliš mnoho edukace a málo 

humoru. Prostě, aby si tvůrce namíchal 

takový koktejl, který si sám dokáže 

vychutnat. Často se nás s Pavlem Šrutem 

lidé ptali, jak se nám podařilo udělat 

takový hit jako Lichožrouty? Nijak, chtěli 

jsme se jen společně smát a bavit. 

Román Hana byl přeložen již do celé 

řady jazyků. Je pro vás některý překlad 

výjimečnější než jiné, Aleno? 

Říká se, že důležité jsou překlady do 

angličtiny a němčiny, takže jsem ráda, že 

Hana do těchto dvou jazyků přeložena 

byla. Pro mě byl zajímavý překlad do 

arabštiny, tam je těžké poznat, kde kniha 

začíná a kde končí. Momentálně se těším 

na překlad do francouzštiny. Ale mám 

radost ze všech jazyků, je to pro mě ocenění 

mé práce, potvrzení, že má práce 

není špatná. 

Také jako 

audiokniha 

Délka nahrávky: 1 h 14 min. 

Čte Veronika Khek Kubařová 

OneHotBook, 299 Kč, již vyšlo 

Galino, za svou tvorbu jste získala 

mnoho ocenění. Kterého si ceníte nejvíc, 

jestli to lze určit? 

Myslím, že ne. Samozřejmě mě potěšila 

cena za celovečerní Lichožrouty z Indie, 

nebo Chicaga, protože si uvědomíte, že 

vaše sdělení je srozumitelné napříč kontinenty. 

Ale čím dál více mi dělají radost 

spíše jiná ocenění, kupříkladu když mi 

16letá slečna napíše, že chce studovat 

ilustraci, protože jsem ji odmalinka 

inspirovala, vyrostla na mých večerníčcích, 

doma četli knihy s mými hrdiny. 

Jasně, byla malá, ale vzpomněla si na to 

i v pubertě?! Jupííí, to pak vidíte, že vaše 

práce má smysl. 

A teď trochu Sophiina volba. Dokážete 

nám říci jednoho svého hrdinu/ 

hrdinku, kterého máte nejraději? 

A.M.: Obvykle je to hrdina knihy, na které 

právě pracuji, protože s ním trávím nejvíc 

času. A hrdiny dětských knih mám určitě 

ráda všechny stejně. 

G.M.: Já mám ráda vždycky toho posledního. 

Protože ten potřebuje nejvíce péče 

ve světě, do kterého přichází. Takže teď 

je to momentálně Kapka Ája. Ale přece 

jen zmíním postavu zlobivé uspávací 

peřiny Kanafáska, takové moje alter ego, 

autorský večerníček a následně knihu. 

Kanafásek je se mnou nejdéle, jelikož 

pruhovanou peřinu jsem měla už jako 

dítě a ten sympatický rošťák byl, a doufám 

pořád je, ve mně přítomný. 

Už jste spolupracovaly na jednom 

příběhu pro děti – Strašidýlko Stráša. 

Můžete se tedy po Strášovi a Áje 

těšit na nějakou vaši další společnou 

knížku? 

A.M.: Galina to ještě neví, ale jeden nápad 

bych měla… nebo spíš dva (smích). 

G.M.: To je opravdu otázka spíš na Alenu. 

A ona ví (a pokud ne, tak teď už ano), že 

mě spolupráce s ní velmi těší a bude-li 

mít chuť se zase setkat nad novou knihou, 

budu moc ráda! 

Dámy, co rády děláte, když právě 

nepracujete? 

A.M.: Momentálně mám pocit, že pracuju 

pořád, což je samozřejmě špatně. 

Každý den si ale najdu čas na ranní jógu, 

krátkou procházku a večer pár stránek 

dobré knihy. 

G.M.: Dříve jsem ráda relaxovala prací 

na zahradě, ale v poslední době je to 

pro mne pořád práce (smích). Abych si 

opravdu odpočinula, jdu se projít sama, 

anebo s kamarádkou na delší túru. Nebo 

si roztopím saunu a koukám jen tak do 

zahrady, jak rostou stromy. Nebo zajdu 

do našeho místního vinařství na dvě 

deci. Vždycky tam někoho potkám, koho 

ráda vidím. Čím jsem starší, tak k relaxaci 

potřebuji dělat něco opravdu jen pro 

sebe. 

A na závěr, jakou knížku máte rozečtenou 

na nočním stolku? 

A.M.: Nečtu v posteli, to bych hned 

usnula, ale pořídila jsem si skvělé čtecí 

křeslo. Takže teď čtu Senzibila od 

Markéty Pilátové a na cestách poslouchám 

audioknihu Duna od Franka 

Herberta. Zjistila jsem, že už jsem asi 

poslední člověk na světě, kdo tuhle klasiku 

nečetl, tak doháním resty. 

G.M.: Kromě nového rukopisu pro 

lublaňské nakladatelství, na který se moc 

těším, na mě čeká nová Kateřina Tučková 

a její novinka Bílá Voda, a také druhý 

díl Šikmého kostela od Karin Lednické. 

A téměř už mám dočteného, což mě 

velmi mrzí, posledního Petra Stančíka 

– román Pravomil. Čtení téhle knihy, 

ostatně jako každého jeho románu, je 

vážně rozkoš.

Kazu Kibuishi 

Amulet 7 

Začátek konce je tady. Výpravu zaskočí návrat 

lovce Gabilana a konečně odhalíme původ 

a záměry tajemného hlasu, kvůli kterému 

Emily znovu prožije nejtěžší okamžik svého 

života. Kazu Kibuishi v pohádkové fantasy 

Amulet spojuje vlivy ze Star Wars, Pána 

prstenů nebo ze série o Harrym Potterovi. 

Luke Pearson 

s teP hen Davies 

Hilda a loď duchů 

V Trolberském zálivu se ztrácejí lodě a u starého 

větrného mlýnu se děje něco podivného. 

Modrovlasá rozumbrada Hilda musí vyřešit obě 

záhady, aby ochránila městečko Trolberg před 

nebezpečím. Ještě že se může spolehnout na 

pomoc kamarádky Fridy a svérázného Poleňáka. 

v ojtěch Matocha 

k areL o soha 

Prašina: 

Křídový panáček 3 

Na Prašině začne řádit tajemný žhář a na 

ohořelých stěnách se objeví podivný symbol… 

Svět knižního fenoménu se rozrůstá v komiksové 

sérii s novými příběhy, novými hrdiny a novými 

záhadami. Toto jsou kroniky Prašiny.

54 

ROZHOVOR 

Moje děti jsou pro 

mě nehynoucí 

inspirací 

text: Simona Barešová 

foto: archiv autorky 

Irena Hejdová se nedávno 

stala vedoucí kulturní rubriky 

Deníku N. Přispívala do 

Aktuálně.cz, Seznam Zpráv 

i do časopisu Heroine. Po 

příběhu bratrů, kteří zažijí 

dobrodružství v odpadních 

trubkách, nyní v Hostu vychází 

její druhá dětská kniha Skutek 

utek!, detektivní výprava na 

pár metrech čtverečních, 

inspirovaná životem 

v lockdownu. 


Trochu mě děsí, že jste s mou 

rodinou strávila lockdown. Nedokážu 

si jinak vysvětlit, že víte, jak to u nás 

doma vypadalo. Předpokládám, že 

se u vás taky „čumělo“ na tablet 

a hrál se Minecraft? 

Ano, čumění, řvaní, ustavičné otázky 

a výkřiky „mami“ a „mám hlad“ se 

střídaly v pravidelných, neustále se 

zkracujících intervalech. To se to pak 

píše samo, že… 

A co nervy, podařilo se vám je 

rozplést? Našli jste si nějaký recept, 

abyste se z toho nezbláznili? 

V knížce to je jednoznačně humor 

a do jisté míry tolerance. 

V první vlně nám pomohl pobyt na 

chalupě a pocit jakéhosi dobrodružství 

– v té druhé už jen zásoby čokolády 

pro matku. Naštěstí jsem si kupodivu 

celou dobu nevzpomněla, že 

existuje alkohol, to už by ze mě byla 

alkoholička. Ale ten humor a pocit, 

že všechno zlé je k něčemu dobré, 

taky dost pomáhaly – minimálně je 

výsledkem tato knížka. 

Našla jste na lockdownu i něco 

pozitivního? 

Zdokonalila jsem se v: pečení chleba, 

předstírání otravných činností, které 

mi umožnily vyhnout se zájmu dětí, 

koukání do blba a tváření se, že 

všechno je přece úplně v pohodě… 

Když jsem byla malá, milovala 

jsem knížky, do kterých se dá psát, 

a navíc v nich byly úkoly. Do knihy 

Skutek utek! jste dostala obojí. Byl 

to spontánní nápad, který se zrodil 

až při tvorbě ilustrací, nebo jste to 

měla rozmyšlené už od začátku? 

Už jsem měla úkoly v předchozích 

knihách a budu v tom pokračovat 

i do budoucna – mimo jiné proto, 

že já bych si v dětství čmárání do 

knih nikdy nedovolila, a tvářím se 

podrážděně dokonce i tehdy, když to 

děti dělají s mými knihami, které jsou 

k tomu určené. 

Obligátní otázka – chystáte 

nějakou další knihu? 

Redaktorku dětské literatury Pavlu 

jsem zavalila hned několika tituly – 

dopsaný mám už román pro starší 

čtenáře a netrpělivě čekám, až ho 

konečně přečte, a ráda bych do 

konce roku napsala i knížku pro 

vděčnou předškolní až raně školní 

cílovou skupinu, ze které mi sice 

vlastní děti neodvratně vyrůstají, 

ale stále jsou pro mě nehynoucí 

inspirací.

Šup do postýlky 

s oblíbenými hrdiny! 

Vydejte se s dětmi před spaním za nezapomenutelným dobrodružstvím s oblíbenými hrdiny z animovaných 

filmů od Disneyho a Pixaru! Šlápněte na plyn a zazávoďte si s Burákem a Bleskem, zaplavte si s 

Nemem a Dory v oceánu, zažijte dobrodružství s Úžasňákovými či ve světě Toy Story nebo se vypravte 

Vzhůru do oblak. Čeká na vás dvanáct nádherných pohádek, na které si najdete kdykoli čas. 

© Disney/Pixar 

www.albatrosmedia.cz

56 

připravila: Martina Vlčková 

foto: Stanislava Topoľská 

PTÁME SE 

otázek 

Pro Terezu Kostkovou 

Oblíbená herečka a moderátorka nezahálí ani o prázdninách 

– v Praze ji můžeme vidět hned na několika letních scénách, 

v Bratislavě na Shakespearovských slavnostech. A k tomu si 

na Českém rozhlase Dvojka pravidelně povídá se zajímavými 

osobnostmi z nejrůznějších oborů. Jaká je čtenářka? 

1. Jakou knihu právě čtete? 

Žádnou a všechny. Na stole mám 

několik zajímavých literárních počinů 

mých hostů z rozhlasových Blízkých 

setkání. Všechny jsem v rámci 

přípravy rozečetla, ale protože 

vysílám každý den, tak nelze moc 

dobře spojit ten stav začtení se 

s různorodým pátráním po faktech. 

Tedy všechny „nakousl koláče“ 

dojím o prázdninách. Moc se na to 

těším! Jsem si jistá, že neztvrdnou… 

Asi začnu Alešem Palánem a jeho 

novou knížkou rozhovorů Robinsoni 

a donkichoti. 

2. Je pro vás lepší papírové vydání, 

nebo čtečka? 

Jednoznačně a jedině papír. 

3. S jakou literární postavou byste 

šla na víno? 

S Klárkou z knihy mého muže, 

původem slovenského režiséra 

a herce Jakuba Nvoty. Jmenuje se 

Jak Klára obrátila všechno vzhůru 

nohama, vydal ji Radioservis a já 

jsem měla tu čest ji přeložit ze 

slovenštiny do češtiny. Kdybych se 

s ní opravdu mohla potkat, chtěla 

bych slyšet její otázky a hlavně 

odpovědi. Ovšem vzhledem k jejímu 

věku bych ji vzala spíš do cukrárny. 

4. U které knihy jste se smála nahlas? 

U mnoha, teď se mi vybavuje třeba 

román švédského spisovatele Jonase 

Jonassona Stoletý stařík, který vylezl 

z okna a zmizel. To je skvělý příběh! 

Plný bizarních situací a vtipných hlášek. 

A to nemluvím o kouzlu osobnosti 

hlavního hrdiny Alana Karlssona… 

5. Oblíbený citát z knihy? 

Je mnoho pasáží, které ve mně utkvěly, 

ne slovo od slova, to ani nejde, ale 

zapsaly se a zapustily kořeny. Jeden 

příklad za všechny – jako mladá jsem si 

v románu Netrpělivost srdce od Stefana 

Zweiga podtrhla: „Je dvojí soucit, jeden, 

ten zbabělý a sentimentální, který je 

vlastně jen netrpělivostí srdce, aby se co 

nejrychleji zbavilo trapného dojetí cizím 

neštěstím, soucit, který vůbec není 

soucítěním, nýbrž jen instinktivním 

odvrácením cizího utrpení od vlastní 

duše. A ten druhý, který jediný má 

smysl – ten nesentimentální, avšak 

tvořivý soucit, který ví, co chce, a je 

odhodlán trpělivě a s účastenstvím 

vydržet až do konce svých sil a ještě 

za něj.“ 

6. Jakou knihu byste si vzala na pustý 

ostrov? 

Romány Hedvábí a Pan Gwyn. Ital 

Alessandro Baricco, který je oba napsal, 

je skvostný autor a mně osobně hodně 

blízký. Myslím si, že jeho knížky mají 

obrovský lidský přesah a nadčasovou 

poetiku. Číst je můžete kdykoliv 

a kdekoliv, třeba i na pustém ostrově… 

A pak bych tam určitě sáhla i po 

Irvingově Modlitbě za Owena Meanyho. 

To je strhující vyprávění, u kterého 

jednou vybuchnete smíchy, podruhé 

zatrnete úzkostí. Zkrátka parádní jízda na 

horské dráze emocí. 

7. Kde knihy nejčastěji nakupujete? 

V knihkupectví, je to jako s papírem – 

žádné experimenty. 

8. Co děláte s knihami, které už 

nechcete? 

Miluji knihovny! Myslím ty police 

doma, ne instituce. Ale ty vlastně taky... 

Povětšinou mám odložené tituly doma, 

hlavně ty, co stojí za to – stěna s knihami 

pak vypadá hned lépe. 

9. Proč je podle vás dobré číst knihy? 

Je to jedinečná a neopakovatelná 

možnost zvláštního setkání s druhým 

člověkem. A sám se sebou. 

10. Jakého spisovatele byste si vybrala, 

aby napsal váš životní příběh? 

Vystačím si se spisovatelem jménem 

život.

JAVIER RUESCAS & FRANCESC MIRALLES 

TLUKOT 

Když potkáš lásku svého života… 

… a zapomeneš na to 

Napínavý romantický příběh 

psaný v esemeskách. 

Ideální kniha pro začínající čtenáře 

young adult literatury. 

https://www.facebook.com/sulcsvarc/ 

https://www.instagram.com/sulcsvarc/ 

ŠULC–ŠVARC

58 

KŘÍŽOVKA 

ZÍSKEJTE JEDNU 

Z 3 KNIH LÉTO 

V KAVÁRNĚ NOVÝCH 

ZAČÁTKŮ 

Správné znění tajenky 

zašlete e-mailem na 

magazin@rosier.cz. 

Do předmětu napište 

Křížovka a nezapomeňte 

připsat adresu, na kterou 

zašleme případnou 

výhru. Na Instagramu 

@magazinknihkupec 

zveřejníme 31. srpna 

jména tří výherců, které budeme následně sami 

kontaktovat. 

Tajenka ukrývá přání redakce všem našim čtenářům.

Na ostrově uprostřed řeky protékajcí velkoměstem žijí 

v primitivních podmínkách tři opuštění chlapci, členové 

dětského gangu. Denně se musejí starat, aby nakradenou 

kořiští uspokojili muže, pro něhož pracují. Nejvíc ze všeho 

se bojí, aby nedospěli a nemuseli opustit jediný způsob 

života, který znají. Vše se ale změní, když se jeden z nich 

skamarádí s dívkou z normálního světa. 

Pozoruhodný historický román vypráví strhující drama 

mladé Číňanky Daiyu v kulisách amerického Západu 

osmdesátých let 19. století. Její dětství je přerváno zmizením 

rodičů a ona se musí vzdát domova i budoucnosti, kterou 

si pro sebe představovala. Kniha přináší zajímavé odkazy 

na tradiční čínskou kulturu a seznamuje čtenáře s méně 

známou kapitolou amerických dějin. 

Nakladatelství založené v prosinci 1989 

Dáváme kvalitním knihám prostor 

Renomovaná rakouská autorka Monika Helferová 

se v románu vrací k vlastním kořenům, k životu prarodičů 

v horské vesnici na pozadí první světové války. Zkoumá 

detaily zásadních událostí, jež předcházely narození její 

matky, „spratka“, jehož početí provázely neurčité okolnosti, 

které způsobily, že ji otec absolutně ignoroval, nezajímal se 

o ni a nikdy v životě se na ni ani nepodíval. 

Volné pokračování slavného románu Andělin popel. Autor, 

nesoucí v sobě všechny bolesti irského Limericku, dospívá 

a odchází do Ameriky. Pracuje v docích, slouží v armádě, 

snaží se studovat… Dobývá srdce krásné blondýny a zakládá 

rodinu v protestantském prostředí. Ale i společenský vzestup 

si vybírá svou daň. Příběh plný laskavého humoru je opět 

napsán s velkým citem a znalostí dobových reálií.

KNIHKUPEC 12

Transform your PDFs into Flipbooks and boost your revenue!

Delete template?

Save as template ?