Henri Lefebvre – Urbánní revoluce

Kapitola 1
Od města k urbánní společnosti
Vyjdeme z jednoho předpokladu: kompletní urbanizace
společnosti; předpokladu, který bude třeba podpořit argumenty,
podložit fakty. Z tohoto předpokladu vyplyne definice.
„Urbánní společností“ budeme nazývat společnost, která
dosahuje úplné urbanizace, dnes v oblasti možného, zítra
reálně.
Tato definice učiní konec dvojznačnosti v používání pojmů.
Ve skutečnosti často popisujeme slovy „městská/urbánní
společnost“ jakékoli město nebo sídliště městského typu: řeckou
obec, orientální správní centrum nebo středověké město,
město obchodní nebo průmyslové, malé městečko nebo
velkoměsto. V krajním změtení pojmů se zapomíná na společenské
vztahy (výrobní vztahy), jimiž je každý městský typ
jedinečný, nebo se tyto vztahy kladou do závorek. Tak jsou
navzájem srovnávány „městské/urbánní společnosti“, které
naprosto nejsou srovnatelné. Z čehož profitují níže uvedené
ideologie: organicismus (každá „společnost městského typu“,
na niž se zaměříme, tvoří organický „celek“), teorie konti-
19

nuality („městská/urbánní společnost“ by se v dějinách vyskytovala
kontinuálně nebo trvale), evolucionismus (období,
v nichž se transformace společenských vztahů rozplývá nebo
mizí).
Zde si vyhradíme termín „urbánní společnost“ pro společnost,
která se rodí z industrializace. Tato slova tedy označují
společnost utvářenou v tomto procesu, jenž v daném
období dominuje a vstřebává do sebe zemědělskou výrobu.
Tato urbánní společnost se ustavuje až na samém konci procesu,
v jehož průběhu se tříští staré městské formy, zděděné
z nespojitých transformací. Důležitým aspektem teoretického
problému je dospět k tomu, abychom kladli nespojitosti do
vztahu ke spojitostem (diskontinuita-kontinuita) a obráceně.
Jak by mohly existovat absolutní nespojitosti bez skrytých
spojitostí, bez podpory a bez vlastního procesu? A naopak,
jak by mohla existovat kontinuita bez krizí, bez toho, aby se
v ní objevovaly nové prvky nebo vztahy?
Specializované vědy (to jest sociologie, politická ekonomie,
historie, antropogeografie atd.) navrhly rozsáhlá názvosloví,
aby charakterizovaly „naši“ společnost, realitu a její
skryté tendence, skutečnost a sféru možností. Bylo možné
hovořit o industriální společnosti a později o společnosti
postindustriální, o společnosti technicistní, o společnosti
hojnosti, společnosti volného času, spotřební společnosti
atd. Každé z těchto označení v sobě nese kus empirické nebo
pojmové pravdy, kus přehánění a kus zobecnění. Abychom
nějak pojmenovali postindustriální společnost, to jest takovou,
která se zrodila z industrializace a střídá ji, navrhujeme
zde pojem urbánní společnost, pojem, který spíše než dovršenou
skutečnost označuje tendenci, směřování, potencionalitu.
Což nijak nebrání konkrétní kritické charakterizaci
současné skutečnosti, například analýze „byrokratické společnosti
řízené spotřeby“.
20

Jedná se o teoretický předpoklad, který má vědecké myšlení
právo formulovat a ze kterého má právo vycházet. Tato
procedura je ve vědách nejen běžná, ale i nutná. Bez teoretických
předpokladů se věda neobejde. Zdůrazněme nyní,
že naše hypotéza se týká věd, jež nazýváme „společenské“,
a je nedílně spojena s epistemologickou a metodologickou
koncepcí. Poznání není nutně kopií nebo odrazem, nápodobou
nebo simulací již reálného objektu. A obráceně, poznání
nevytváří nutně svůj objekt ve jménu teorie, která mu předchází,
nějaké teorie objektu nebo „modelů“. Pro nás je objekt
už obsažen v hypotéze, hypotéza se o něj opírá. Jestliže se
tento „předmět“ nalézá mimo to, co lze (empiricky) konstatovat,
není proto ještě fiktivní. Předpokládáme předmět, jenž
se může projevit, urbánní společnost, to jest možný objekt,
jehož zrod a rozvoj ve vztahu k procesu a praxi (praktickému
jednání) máme ukázat.
Tato hypotéza má teprve dojít svého oprávnění, to nepřestaneme
opakovat a pokoušet se o to. V její prospěch mluví
dostatek argumentů a důkazů, od nejzřetelnějších až po ty
nejsubtilnější.
Je snad třeba dlouze připomínat, že zemědělská výroba
ztratila ve velkých průmyslových zemích a ve světovém měřítku
veškerou autonomii? Že už nepředstavuje hlavní sektor,
dokonce ani sektor vyznačující se nějakými speciálními charakteristikami
(pokud se nejedná o zaostalou oblast)? Jestliže
nevymizely místní a krajové zvláštnosti původem z dob, kdy
tam zemědělství převládalo, jestli dokonce rozdílnosti z toho
pocházející bývají tu a onde zdůrazňovány, nemění to nic
na tom, že se zemědělská výroba mění v odvětví průmyslové
produkce, podřízené jejím imperativům, podrobené jejím
tlakům. Hospodářský růst a industrializace, které to společně
způsobily, rozšiřují své působení na všechna území, kraje,
národy, světadíly. Výsledek: Tradiční uspořádání vlastní
21

venkovskému životu se transformuje; vesnice je pohlcována
nebo překrývána rozsáhlejšími celky; integruje se do průmyslu
a do spotřeby produktů tohoto průmyslu. Koncentraci
populace doprovází koncentrace výrobních prostředků.
Urbánní tkáň bují, prorůstá a rozkládá zbytky zemědělského
života. Výraz „urbánní tkáň“ neoznačuje pouze zastavěnou
oblast ve městech, ale celý soubor projevů dominance města
nad venkovem. V tomto smyslu tvoří část urbánní tkáně
i chata, dálnice, supermarket na zelené louce. Tato více nebo
méně kompaktní, více nebo méně aktivní tkáň ušetří pouze
oblasti stagnující nebo skomírající, ponechané „přírodě“.
Pro zemědělské výrobce, „rolníky“, se rýsuje perspektiva agroměsta,
stará vesnice mizí. Agroměsto, jež N. Chruščov přislíbil
sovětským rolníkům, se už ve světě tu a tam stává skutečností.
Ve Spojených státech, s výjimkou určitých oblastí
na jihu, rolníci zdánlivě vymizeli; přetrvávají jen ostrůvky
vesnické chudiny vedle ostrůvků chudiny městské. Zatímco
se tento aspekt globálního rozvoje (industrializace a/nebo urbanizace)
ubírá svou cestou, velkoměsto se bouřlivě rozvíjí:
předměstí, rezidenční čtvrti a průmyslové komplexy, satelitní
sídliště, sotva odlišná od urbanizovaných střediskových vesnic.
Malá a střední městečka se stávají odnožemi, jakýmisi
polokoloniemi metropole. Takto naše hypotéza postuluje završení
urbanizace jako bod, k němuž dospívají dosud získané
poznatky, a zároveň jako výchozí bod nových studií a nových
projektů. Hypotéza anticipuje. Projikuje základní tendence
přítomnosti. V lůně „byrokratické společnosti řízené spotřeby“
se vytváří urbánní společnost.
Záporný argument, důkaz absurditou: žádná jiná hypotéza
nevyhovuje, žádná jiná neobsáhne celek problémů.
Postindustriální společnost? Vyvstává tu otázka: Co přijde po
industrializaci? Společnost volného času? To uspokojivě zodpovídá
jen část otázky; omezuje zkoumání tendencí a poten-
22

cionalit na „vybavení“, realistický postoj, který této definici
pranic neubírá na demagogii. Bude růst masivní spotřeba
donekonečna? Obvykle se spokojujeme s tím, že vezmeme
současné údaje a extrapolujeme je, s tím rizikem, že zredukujeme
skutečnost a její možnosti na jediný z jejich aspektů.
A tak dále.
Výraz „urbánní společnost“ odpovídá teoretické potřebě.
Nejedná se pouze o literární nebo pedagogický konstrukt,
ani o formulaci nabytých vědomostí, ale o propracování,
zkoumání, ba dokonce o výzkum utváření pojmů. Rýsuje se
tu a nabývá na ostrosti myšlení směřující k čemusi konkrétnímu,
snad i ke konkrétnu. Tento pohyb myšlení, jestliže se
potvrdí, zamíří do praxe, urbánní praxe, vždy znovu postihované
a chápané. Bezpochyby budeme muset, než vstoupíme
do sféry konkrétna, to jest do teoreticky uchopené společenské
praxe, překročit určitý práh. Nejedná se tedy o hledání
empirického návodu na výrobu urbánní reality jakožto
produktu. Neočekává se snad až příliš často od „urbanismu“
právě tohle, a neslibují to až příliš často „urbanisté?“ Proti
empirismu, který konstatuje, proti extrapolacím, které se
odvažují, konečně proti drobkům údajně poživatelných vědomostí
se teď staví teorie, vycházející z teoretické hypotézy.
K jejímu zkoumání, k jejímu zpracovávání se pojí metodické
postupy. Například zkoumání týkající se možného předmětu,
jež ho má definovat a uchopit v rámci nějakého projektu,
takové zkoumání už nese jméno. Vedle klasických postupů
a operací, dedukce a indukce, je to transdukce (úvaha o možném
předmětu).
Z pojmu „urbánní společnost“, který zde uvádíme, vyplývá
tedy zároveň hypotéza i definice.
Stejně bude s použitím slov „urbánní revoluce“ popisován
soubor transformací, kterými prochází současná společnost,
aby se posunula z období, v němž dominují otázky růstu
23

a industrializace (modelování, plánování, programování), do
období, v němž rozhodujícím způsobem převládne urbánní
problematika a v prvním plánu se ocitne výzkum řešení
a modalit vlastních urbánní společnosti. Některé z těchto
transformací budou náhlé. Jiné postupné, předvídané, dohodnuté.
Které? Bude nutno se pokusit tuto legitimní otázku
zodpovědět. Není předem jisté, zda to bude odpověď jasná,
myšlení uspokojující, prostá dvojznačností. Výraz „urbánní
revoluce“ neoznačuje jednání násilné svou podstatou. Také
je nevylučuje. Jak lze předem rozhodnout, co se dá očekávat
od násilného jednání, a čeho se dá dosáhnout jednáním uváženým?
Násilí se snaží zbavit všech pout. Myšlení zas tím, že
svoje pouta láme, vede k potlačení násilí.
Co se týče urbanismu, zde jsou dva milníky na cestě, kterou
bude třeba urazit:
a) Mnoho lidí už několik let spatřuje v urbanismu sociální
praxi vědeckého a technického charakteru. V tom případě
by se teoretická reflexe mohla a měla na tuto praxi zaměřit
a pozvednout ji na pojmovou úroveň, přesněji řečeno na
úroveň epistemologickou. Jenže absence takové urbanistické
epistemologie přímo bije do očí. Pokusíme se nyní tuto mezeru
zaplnit? Nikoliv. Ve skutečnosti má tato mezera smysl.
Nebude to snad proto, že institucionální a ideologická povaha
toho, co se nazývá urbanismem, dosud převažuje nad povahou
vědeckou? Ani za předpokladu, že by tato procedura
zobecněla a poznání se vždy řídilo epistemologií, se nezdá,
že by to mohlo mít vliv na současný urbanismus. Bude třeba
zjistit proč a vyslovit to.
b) Tak, jak se urbanismus prezentuje, to jest jako politický
(v oné dvojí podobě, institucionální a ideologické),
neunikne dvojí kritice: kritice zprava a kritice zleva.
24

Kritika zprava, což nelze přehlédnout, obvykle lpí na minulosti,
často je humanistická. Přímo nebo nepřímo kryje
a ospravedlňuje neoliberální ideologii, to jest „svobodné
podnikání“. Otevírá cestu všem „soukromým“ iniciativám
kapitalistů a jejich kapitálu.
Kritika zleva, což mnozí ještě přehlížejí, není kritika, jíž se
ohání ta nebo ona skupina, klub, strana, aparát, ideolog zařazený
„nalevo“. Je to kritika, která se snaží razit cestu možnému,
zkoumat a vytyčit krajinu, která není pouhou oblastí
„skutečného“, završeného, zabraného existujícími ekonomickými,
společenskými a politickými silami. Je to tedy kritika
u-topická, protože si udržuje odstup ve vztahu ke „skutečnému“,
aniž by je však přitom ztrácela z dohledu.
Vyznačíme tedy osu,
0 100%
která postupuje od nepřítomnosti urbanizace („čistá příroda“,
země ponechaná živlům) až k završení procesu. Tato
osa, signifikantní pro označované, totiž pro urbanitu (urbánní
realitu), je zároveň prostorová a časová: prostorová, neboť
proces se šíří v prostoru, který modifikuje; časová, protože
se rozvíjí v čase jako zpočátku minoritní, později však v praxi
a v dějinách převládající aspekt. Toto schéma představuje
pouze jeden aspekt příběhu, až do jistého bodu abstraktní
a libovolný výřez času, jenž dává přednost některým operacím
(periodizacím) před jinými. Není přitom nadán absolutním
privilegiem, je na stejném stupni (relativní) nutnosti ve
vztahu k ostatním výřezům.
Vytyčme určité milníky na cestě, kterou urazil „urbánní
fenomén“ (krátce: urbanita). Nejprve – co se na té cestě nachází?
Populace, které jsou ve vztahu s etnologií, s antropolo-
25