Erica Cirino – Moře plastu

cink-cink-cink-cink-cink-cink, chrastění okovů hlavní plachty
na vysokém hliníkovém stěžni, když se k lodi přiblíží bouřka;
občasné vrrrrrrrrunk, když se kormidlo otáčí kolem centrální
osy, která zřejmě potřebuje namazat. A pak, v mém bezprostředním
okolí, byly slyšet sporadické známky lidského života
na moři: dech, pohyb a řeč.
„Vidíš to?“ prořízl klid nějaký hlas. Byla to Malene Møhl,
kodaňská výzkumnice plastů a také milovnice plachtění.
Přimhouřila své oříškové oči a sledovala vlny. Sedm dalších
členů posádky buď ještě spalo na svých úzkých dřevěných
lůžkách, nebo se motali uvnitř stísněných obytných prostor
lodi, zatímco já a Malene jsme sloužily své překrývající se
ranní směny na palubě, staraly se o plachty a navigaci.
„Podívej, podívej – na přídi!“ řekla Malene a zprudka
ukázala rukou směrem k hladině. Asi deset metrů před naší
lodí se nacházel roztřepený roh vyšisované oranžové plastové
bedny na ryby, vznášející se v modravých vlnách. O několik
minut později jsem zahlédla, jak u pravoboku lodi pluje kus
bílého polystyrenu o velikosti lidské pěsti, a pak malou růžovou
plastovou prachovku u levoboku. Pak se objevila proražená
zelená plastová láhev od šamponu a za přídí víčko od
Tupperware, obsypané svijonožci. Brzy nato bylo moře opět
blankytně modré. Henrik, organizátor posádky, se vyškrábal
po krátkých dřevěných schodech z trupu do kabiny a běžel
na příď, zatímco si zapínal samonafukovací záchrannou vestu.
Světlé vlasy měl rozcuchané a oči napuchlé nedostatkem
spánku.
Jakmile se Henrik ocitl na přídi, probral se k životu;
stál pod vyhrnutou, líně plující genou (plachtou) a vyvolával,
co plulo kolem: „Lano! Bedna na ryby! Trubka! Láhev!
Balón!“ Zbytek posádky, rozespalý a vyburcovaný Henrikovým
hlasem, se postupně vyšplhal na palubu a také se
zahleděl do vln.
20