Erica Cirino – Moře plastu

Když to vypadalo, že se větší část ranní umělohmotné přehlídky
rozptyluje, rozešli se i přihlížející námořníci. Zatímco
se obloha rozjasňovala, posádka se postupně shromáždila
v útulné kabině a rozesadila se na dvoustupňové lavice z týkového
dřeva, bok po boku. Seděli jsme bosí, na sobě měli
nesourodé sportovní šortky, trička a nepromokavé bundy,
doplněné tenkými samonafukovacími záchrannými vestami.
Kdosi přinesl termosku s horkou kávou, dva bochníky lehce
připáleného a pomačkaného celozrnného chleba, upečeného
den předtím v malé a mastné lodní peci, sklenici jahodové zavařeniny
koupenou v obchodě a vaničku másla, které se v subtropickém
teple rychle roztékalo. Vroucí černá káva chutnala
hořce a lehce po moři, protože keramické hrnky, z nichž jsme
ji popíjeli, se myjí ve slané vodě; do chlebového těsta jsme
z jedné čtvrtiny také přimíchávali slanou vodou, abychom šetřili
zásoby pitné vody; byl křupavý a slaný, chutnal po moři.
U kormidla byla řada na Henrikovi. Každý den jsme museli
odpracovat dvě čtyřhodinové směny, vždy s osmihodinovým
odstupem. Denní rozvrh každého námořníka – kdy se
bude moci vyspat, najíst a trávit čas s ostatními – do značné
míry určovalo načasování pravidelných služeb na palubě.
Například po směně od 2.00 do 6.00 jsem se nezmohla na
víc než padnout do svého dřevěného lůžka, tvarem připomínajícího
sarkofág.
Toho dne však byli všichni vzhůru a od dopoledne seděli
v kabině. Když jsme usedli, Malene si všimla, že se k naší
lodi blíží velký kulatý předmět zelené barvy ponořený pod
hladinou. Pohupoval se ve vlnách a Malene z něj nespustila
oči. Henrikovy ruce přejížděly po paprscích modrého kormidla
Christianshavnu, až nasměroval loď směrem k té věci ve
vodě. Námořníci se vyškrábali na příď, pozorovali to a přemýšleli
– je to mořská želva, ryba, nebo…? Ne, nic nenasvědčovalo
tomu, že ta věc, ať už je to cokoli, je živá.
23