ukazka

ÚVOD
Feminismus zblízka
Kdykoliv se mě lidé ptají, kdo jsem a co dělám, hrdě
odpovídám, že jsem spisovatelka, feministická teoretička
a kulturní kritička. Říkám jim, že píšu o populární kultuře
a o filmech a rozebírám jejich obsah.
Lidi to většinou zaujme a vyptávají se. Každý přece
chodí do kina, dívá se na televizi, listuje časopisy –
a každý přemýšlí o tom, co čte a slyší, o obrazech, které
vidí. Pro lidi různorodého ražení, s nimiž se setkávám,
je snadné pochopit, co dělám jako kulturní kritička,
chápou i mou vášeň pro psaní (spousta lidí chce psát
a píše). Ale feministická teorie? Tady se proud otázek zarazí.
Místo vyptávání se spíš narážím na poznámky, jak je
feminismus špatný a feministky zlé; jak „ony“ nenávidí
muže; jak „ony“ odporují přírodě a bohu; jak „ony“ jsou
všechny lesby; jak „ony“ zabírají pracovní místa a ztěžují
život odstrkovaným bílým mužům.
Když se těch samých lidí zeptám na feministické knihy
nebo časopisy, které četli, nebo na feministické přednášky,
15

které slyšeli, na feministické aktivistky, které znají, odpoví
mi, že všechno, co vědí o feminismu, se dozvídají z třetí
ruky, že se k feministickému hnutí vlastně nepřiblížili
natolik, aby měli nezprostředkované informace, o co tomuto
hnutí skutečně jde. Většinou si myslí, že feminismus
je smečka naštvaných žen, které chtějí být jako muži.
Ani je nenapadne, že feminismus je boj za spravedlnost,
aby ženy získaly rovná práva. Když mluvím o feminismu,
který znám – zblízka a osobně –, lidé ochotně naslouchají,
a když naše rozhovory končí, spěchají mi říct, že jsem
jiná, ne jako ty „pravé“, zuřivé feministky, které nenávidí
muže. Ujišťuji je, že jsem tak skutečná a tak radikální
feministka, jak jen je to možné, a pokud se odváží poznat
feminismus zblízka, zjistí, že vůbec není takový, jak si ho
původně představovali.
Pokaždé když odcházím z takového setkání, chtěla
bych mít po ruce malou knížku, abych mohla říct: přečtěte
si tohle a dozvíte se, co je to feminismus a o co mu
jde. Potřebuju knížku stručnou, relativně čtivou a srozumitelnou;
žádnou bichli zatíženou těžko srozumitelným
žargonem a akademickým jazykem, ale přímočarou, jasnou
knihu, která by byla přístupná, aniž by však zjednodušovala.
Toužím po takové knížce od té doby, kdy
feministické myšlení, politika a praxe změnily můj život.
Chtěla jsem ji rozdávat lidem, které mám ráda, aby mohli
lépe pochopit, o co mi jde; aby pochopili feministickou
politiku, které tak hluboce věřím a která je základem
mého politického života. Chtěla jsem, aby měli odpověď
na otázku „co je to feminismus?“, která nepramení
ze strachu ani z fantazií. Chtěla jsem, aby měli po ruce
jednoduchou definici, kterou by si mohli opakovaně číst,
aby věděli: „Feminismus je hnutí za zrušení sexismu,
16

sexistického vykořisťování a útlaku.“ Velice se mi líbí
tato definice, kterou jsem poprvé předložila před více než
deseti lety ve své knize Feministická teorie: Z okraje do
středu. Líbí se mi, protože jasně říká, že toto hnutí není
zaměřeno proti mužům. Jasně říká, že problémem je sexismus.
A to nám pomáhá uvědomit si, že my všichni, ženy
i muži, jsme od narození socializováni, abychom přijímali
sexistické myšlení a jednání. V důsledku toho mohou být
ženy stejně sexistické jako muži. A přestože to neomlouvá
ani neospravedlňuje mužskou nadvládu, znamená to, že
by bylo naivní a chybné, kdyby feministické myslitelky
toto hnutí zjednodušovaly na hnutí žen proti mužům.
Chceme-li skoncovat s patriarchátem (což je jiné jméno
pro institucionalizovaný sexismus), musíme si uvědomit,
že dokud nezměníme své myšlení a cítění, dokud se nevzdáme
sexistického myšlení a jednání a nenahradíme je
feministickým myšlením a jednáním, pak se všichni na
udržování sexismu podílíme.
Muži jako celek měli a mají z patriarchátu největší
prospěch, protože se domnívají, že jsou nadřazeni ženám
a měli by nám vládnout. Tyto výhody však nejsou
zadarmo. Výměnou za všechny výhody, které muži z patriarchátu
získávají, se od nich vyžaduje, aby ženám dominovali,
aby nás vykořisťovali a utlačovali, a pokud je to
nutné, aby patriarchát udrželi třeba násilím. Pro většinu
mužů je obtížné být patriarchy. Většině mužů vadí nenávist
a strach ze žen, násilí mužů na ženách, a to i mužům,
kteří toto násilí udržují. Mají ovšem strach se svých výhod
vzdát. Co by se stalo se světem, který tak důvěrně
znají, kdyby se patriarchální uspořádání změnilo? Proto
je pro ně snazší mužskou nadvládu pasivně podporovat,
i když v duchu a v hloubi srdce vědí, že je to špatně.
17

Muži mi opakovaně říkají, že netuší, co feministky vlastně
chtějí. Věřím jim to. Věřím také v jejich schopnost změnit
se a růst. A věřím, že kdyby o feminismu věděli více,
přestali by se ho bát, protože by ve feministickém hnutí
našli naději na vlastní osvobození z otroctví patriarchátu.
Právě pro tyto muže, mladé i staré, a pro nás všechny
jsem napsala tuto krátkou příručku – knihu, po které
jsem toužila více než dvacet let. Musela jsem ji napsat,
protože jsem stále čekala, že ji napíše někdo za mě – ale
nenapsal. A bez ní nejde oslovit ty velké spousty lidí, kteří
jsou denně bombardováni antifeministickým odporem,
který jim říká, aby nenáviděli toto hnutí, o němž vědí
jen velmi málo, a aby mu vzdorovali. Mělo by existovat
mnohem víc takových feministických příruček, snadno
přístupných brožur a knížek o feminismu, aby tato kniha
byla jen dalším vášnivým hlasem, jedním z mnoha, který
by se hlásil k feministické politice. Měly by existovat
billboardy, reklamy v časopisech, reklamy v autobusech,
v metru i ve vlacích; v televizi by místo reklam měly být
vysílány naše informace, aby se celý svět dozvěděl více
o feminismu. K tomu máme ještě daleko. Ale právě to je
třeba, abychom předávali feminismus dál, aby toto hnutí
zakořenilo v myslích a srdcích každého člověka. Feministické
změny se již příznivě dotkly životů nás všech.
A přesto ztrácíme ze zřetele to dobré, slyšíme-li o feminismu
jen to špatné.
Když jsem se poprvé vzepřela proti mužské nadvládě,
vzbouřila se proti patriarchálnímu myšlení (a také proti
nejsilnějšímu patriarchálnímu hlasu v mém životě – hlasu
mé matky), byla jsem ještě teenagerka – se sebevražednými
sklony, v depresi, nejistá při hledání svého místa
v životě a jeho smyslu. Potřebovala jsem feminismus,
18

abych z něj čerpala základní pojmy rovnosti a spravedlnosti.
Máma se k feministickému myšlení také přiklonila.
Vidí, že mně a všem jejím dcerám (je nás dohromady
šest) feministická politika pomohla k lepšímu životu. Ve
feministickém hnutí vidí příslib a naději. Právě o tento
příslib a naději se s vámi všemi chci prostřednictvím této
knihy podělit.
Představte si, že žijete ve světě, kde neexistuje nadvláda,
kde ženy a muži nejsou stejní, nebo dokonce ve
všem rovní, ale kde spolu navzájem vycházíme v duchu
vzájemnosti. Představte si, že žijete ve světě, kde všichni
můžeme být tím, kým jsme, ve světě míru a možností.
Feministická revoluce sama o sobě takový svět nevytvoří;
potřebujeme skoncovat s rasismem, třídním elitářstvím
a imperialismem. Umožní nám však stát se plně seberealizovanými
ženami a muži schopnými vytvářet společenství
lásky, žít společně, uskutečňovat své sny o svobodě
a spravedlnosti, žít v pravdě, že jsme si všichni „rovni“
[created equal, odkaz na ústavu USA – pozn. překl.].
Přistupte blíž. Pohleďte, jak se feminismus může dotknout
i vás a změnit váš život i životy nás všech. Přistupte
blíž a zakuste na vlastní kůži, co je feministické hnutí.
Přistupte blíž a zjistíte, že feminismus je pro všechny.
19

Feministická politika
Naše pozice
Feminismus je jednoduše řečeno hnutí za zrušení
sexismu, sexistického vykořisťování a útlaku. Tuto definici
feminismu jsem před více než deseti lety předložila
v knize Feministická teorie: Z okraje do středu. Tehdy jsem
doufala, že moje definice vejde do běžného povědomí.
Líbila se mi, protože nedělá z mužů nepřátele. Tím, že
jako ústřední problém identifikuje sexismus, jde přímo
k jádru věci. Prakticky jde o definici, která naznačuje, že
problémem je veškeré sexistické myšlení a jednání, ať už
jsou jeho původci ženy, nebo muži, děti, nebo dospělí.
Je také dostatečně široká, aby zahrnovala i systémové pojetí
institucionalizovaného sexismu. Jako definice je otevřená.
Abychom pochopili feminismus, musíme nutně
porozumět sexismu.
Jak vědí všichni zastánci feministické politiky, většina
lidí sexismu nerozumí, a pokud ano, myslí si, že nepředstavuje
problém. Masy lidí si myslí, že feminismus
vždy a pouze znamená, že se ženy snaží vyrovnat mužům.
20

A obrovská většina těchto lidí si myslí, že feminismus je
přímo zaměřen proti mužům. Toto nepochopení feministické
politiky odráží skutečnost, že většina lidí se o feminismu
dozvídá z patriarchálních masmédií. Nejčastěji tak
slyší o feminismu ztělesněném ženami, které se zasazují
především o rovnost pohlaví, o stejnou mzdu za stejnou
práci a někdy i o to, aby se ženy a muži dělili o domácí
práce a rodičovské povinnosti. Vidí, že tyto ženy jsou obvykle
bílé a materiálně privilegované. Z masmédií vědí, že
osvobození žen se zaměřuje na svobodu jít na potrat, být
lesba, bránit se znásilnění a domácímu násilí. Ze všech
těchto otázek se masy lidí nejsnáze ztotožňují s myšlenkou
rovnosti pohlaví na pracovišti – s požadavkem stejné
mzdy za stejnou práci.
Protože naše společnost je stále založena především na
„křesťanské“ kultuře, masy lidí nadále věří, že bůh určil,
aby ženy byly v domácnosti podřízeny mužům. Přestože
se masy žen zapojily do pracovního procesu, přestože hlavami
mnoha rodin jsou ženy, které jsou jejich jedinými
živitelkami, v představě domácího života, která nadále
ve společnosti převládá, zůstává logika mužské nadvlády
nedotčena, ať už jsou muži v domácnosti přítomni,
nebo ne. Mylná představa o feministickém hnutí, která
naznačovala, že je zaměřeno proti mužům, s sebou nesla
mylný předpoklad, že veškerý prostor obsazený ženami
bude nutně prostředím, kde nebude existovat patriarchát
a sexistické myšlení. Tomu uvěřilo i mnoho žen, dokonce
i těch, které se angažovaly ve feministické politice.
Mezi prvními feministickými aktivistkami, které na
mužskou nadvládu reagovaly hněvem, se skutečně objevovalo
mnoho protimužských nálad. Právě tento hněv vyvolaný
nespravedlností byl původním podnětem k vytvoření
21

hnutí za osvobození žen. Většina feministických aktivistek
(z nichž většinu tvořily bělošky) si zpočátku uvědomovala
podstatu mužské nadvlády, když pracovala
v prostředí angažovaném proti třídní a rasové nadřazenosti
s muži, kteří světu vykládali o důležitosti svobody
a zároveň si ženy ve vlastních řadách podřizovali. Ať už
se jednalo o bílé ženy pracující ve prospěch socialismu,
černé ženy pracující ve prospěch občanských práv
a osvobození černochů, nebo indiánské ženy hájící práva
původních obyvatel, bylo jasné, že muži chtějí mít hlavní
slovo a chtějí, aby je ženy následovaly. Účast v těchto
radikálních osvobozeneckých bojích probudila v pokrokových
ženách ducha vzpoury a odporu a přivedla je až
k současnému osvobození žen.
S rozvojem současného feminismu, kdy si ženy uvědomily,
že muži nejsou jedinou společenskou skupinou
podporující sexistické myšlení a chování – že i ženy mohou
být sexistické – přestaly protimužské nálady utvářet
vědomí tohoto hnutí. Pozornost se přesunula k celkovému
úsilí o vytvoření genderové spravedlnosti. Ženy se
však nemohly v zájmu dalšího rozvoje feminismu spojit,
aniž by se postavily proti svému vlastnímu sexistickému
myšlení. Sesterstvo nemůže být dost silné, dokud mezi
sebou ženy povedou konkurenční boj. Utopické pojetí
sesterstva založeného pouze na vědomí skutečnosti,
že všechny ženy jsou nějakým způsobem obětí mužské
nadvlády, narušily diskuse o třídě a rase. Diskuse o třídních
rozdílech se v současném feminismu objevily již
v počátcích a diskusím o rase předcházely. Převratné poznatky
o třídních rozdílech mezi ženami publikovalo nakladatelství
Diana Press již v polovině 70. let dvacátého
století ve sbírce esejů Třída a feminismus. Tyto diskuse
22

nezlehčovaly feministické heslo „sesterstvo je mocné“;
pouze zdůrazňovaly, že sestrami v boji se můžeme stát
pouze tehdy, když se vypořádáme se způsoby, jak ženy –
prostřednictvím pohlaví, třídy a rasy – ovládají a vykořisťují
jiné ženy, a vytvoříme politickou platformu, která by
tyto rozdíly řešila.
Přestože černošky byly aktivní v současném feministickém
hnutí již od jeho počátku, nebyly to ony, kdo
se stal „hvězdou“ hnutí a kdo přitahoval pozornost masmédií.
Černošky aktivní ve feministickém hnutí byly
často revolučními feministkami (stejně jako mnohé bílé
lesby). Již tehdy se dostávaly do konfliktů s reformními
feministkami, které rezolutně prosazovaly představu
hnutí, jehož cílem je výhradně zrovnoprávnění žen
s muži v rámci stávajícího systému. Ještě předtím, než se
ve feministických kruzích začalo mluvit o rase, bylo černým
ženám (a jejich revolučním spolubojovnicím) jasné,
že v rámci stávajícího kapitalistického patriarchátu bělošské
nadřazenosti nikdy rovnosti nedosáhnou.
Feministické hnutí bylo od svého počátku polarizované.
Reformní myslitelky se rozhodly klást důraz na
rovnost pohlaví, zatímco revoluční myslitelky nechtěly
pouze změnit stávající systém tak, aby ženy měly více
práv. Chtěly jsme tento systém změnit, skoncovat s patriarchátem
a sexismem. Protože patriarchální masmédia
neměla o revolučnější vize zájem, nikdy se nám nedostalo
pozornosti v mainstreamovém tisku. Vize „osvobození
žen“, která zaujala veřejnost a stále si udržuje její
pozornost, představovala ženy jako ty, které chtějí to,
co mají muži. A právě tato vize byla snáze realizovatelná.
Změny v ekonomice naší země, ekonomický útlak,
ztráta pracovních míst atd. vytvořily klima zralé k tomu,
23