Herausgeber

knihovnakrupka.tode.cz

Herausgeber

Egon Wiener

2012


Liebe Leser,

wir leben in der Euroregion Neiße, wo bereits seit 20 Jahren

die grenzüberschreitende Zusammenarbeit besteht. Für die

Entwicklung der Zusammenarbeit ist es sehr wichtig, die Nachbarn

kennen zu lernen. So entstand die Idee, dieses Buch herauszugeben,

das uns Ansichten einer interessanten Person

– eines Anwohners der Euroregion Neiße, vermittelt.

Sie halten in Ihren Händen ein tschechisch-deutsches Buch

von Egon Wiener „Eine Auswahl aus Egons Ansichtskarten“.

Der Autor lebt in Liberec, wo er kurz nach dem Zweiten Weltkrieg

geboren wurde. Seine tschechisch-deutsch-jüdische Familie

ist wie ein Spiegel dieser Gegend.

Wenn sich Egon Wiener erinnert, was seine Heimat, heute

die Euroregion Neiße, durchgemacht hat, ist er dazu voll berechtigt.

Er ist ein Teil von allen, die in der Euroregion leben

und gelebt haben. Sein Opa war der Verwalter des jüdischen

Friedhofes. Seine Oma, eine Deutsche, versteckte während des

gesamten Krieges auf dem Dachboden einer deutschen Kneipe,

wo auch Menschen im Totaleinsatz (Zwangsarbeit der tschechischen

Bevölkerung während des Krieges) wohnten, ihren

jüdischen Sohn. Die Verwandten von Egon Wiener standen an

den Fronten des Zweiten Weltkrieges und auch auf den anderen

Seiten.

Der Autor ist in den 50-er und 60-er Jahren aufgewachsen, er

traf sich mit Familien, die in diese Gegend kamen und er erinnert

sich an die, die weggegangen sind. Er stand genauso an

der Spitze der Jugend und Kinderorganisation in der Liberec-

-Gegend, wie seine Verwandten an der Spitze der Sozialdemokraten

und Gewerkschaften zwischen den beiden Weltkriegen.

Mit dem Schreiben hat Egon Wiener erst in der Rente ange-


fangen. Er ist jetzt 65 Jahre alt, seit 19 Jahren ein Witwer. Sein

Sohn Jakub ist Professor an der Technischen Universität in

Liberec und seine Tochter Sára studiert dort Pädagogik.

Egon Wiener lebt immer noch in Liberec, er ist Autor vieler

Essays und Äußerungen, die sowohl im Internet wie auch als

Bücher publiziert werden, er ist ein bekannter und angesehener

Sammler alter Ansichtskarten und Realien des Landkreises

Liberec.

Wir wünschen Ihnen ein interessantes Leseerlebnis,

wobei Sie neue Ansichten entdecken werden.


Milí čtenáři,

žijeme v Euroregionu Nisa, ve kterém se již přes 20 let rozvíjí

spolupráce přes hranice. Pro rozvoj spolupráce je velmi důležité

poznat své sousedy. Tak vznikl nápad vydat tuto knížku, která

nám zprostředkovává pohled jednoho zajímavého člověka –

obyvatele Euroregionu.

Dostává se Vám do rukou dvojjazyčná knížka Egona Wienera

– výběr z Egonových pohledů a pohlednic. Autor žije v Liberci,

kde se těsně po skončení druhé světové války narodil. Jeho

česko-německo-židovská rodina je zrcadlem tohoto kraje.

Pokud Egon Wiener vzpomíná, čím jeho rodný kraj, (dnes Euroregion

Nisa) prošel, má k tomu plné oprávnění. Je součástí

všech, kteří v Euroregionu žili. Jeho dědeček byl správcem židovského

hřbitova. Jeho babička – Němka – ukrývala po celou

válku na půdě německé hospody, kde byli ubytováni i totálně

nasazení, svého syna – Žida. Příbuzní Egona Wienera stáli na

frontách druhé světové války i na opačných stranách.

Autor vyrůstal v období a prostředí padesátých a šedesátých

let, setkával se s rodinami, které do tohoto kraje přicházely,

a pamatuje ty odcházející. Stál v čele mládežnické a dětské organizace

na Liberecku tak, jako jeho příbuzní v čele sociálních

demokratů a odborů v době mezi oběma světovými válkami.

Autorsky tvořit začal Egon Wiener teprve v důchodu. V současnosti

je mu 65 let, je devatenáct let vdovcem, má syna Jakuba

– profesora na Technické univerzitě v Liberci a dceru Sáru,

studující pedagogiku tamtéž.

Egon Wiener stále žije v Liberci, je autorem řady fejetonů

a úvah, které jsou publikovány na internetu i vydávány knižně,


je známým a uznávaným sběratelem starých pohlednic a reálií

Libereckého kraje.

Přejeme Vám zajímavé čtení,

při kterém objevíte nové pohledy.


Gleich hinter dem Haus liegt Rádlo

Genauso, wie wenn man wartet, wer den ersten Preis gewinnt,

hat Rádlo die meisten Wähler, Lose, die in der Tombola

gewinnen. Nur einmal dreht sich die Urne und dieser nahe

Ort von Liberec, Jablonec und Rychnov wird seinen Liebling,

Persönlichkeit, großen Mann oder Frau haben, eine Berühmtheit,

die hier geboren und leben wird, auch wenn heute jeder

gewonnen hat, der hier lebt. Das ist das Schicksal aller glücklichen

Satelliten der großen Städte und deren Umgebung. Man

kommt hierher zum Erholen, Relaxen, die Leute fühlen sich

hier in Sicherheit. Rádlo ist ein Ort mit wunderbarer Tradition,

gelegen auf Terrassen, wie die Gärten von Semiramidina

oder Malá Strana unterhalb von Pražský hrad. In der reichen

Landesgeschichte konnte ich lesen, dass man Rádlo mit einer

Insel mitten im Meer auf dem Weg zum Glück vergleicht, einem

Ort mit sauberer und gesunder Luft. Und überall hin ist es

nah. Was bedeuten heute schon zwanzig Minuten ins Zentrum

der nahen Großstadt und noch weniger nach Jablonec, gleich

um die nächste Ecke?

Als ich es prüfen wollte, lief ein Eichhörnchen über den Weg

mitten in der Gemeinde. Und die Vögel sangen und tanzten am

Zaun jedes Gartens. Die Gemeinde umfasste zwanzig Quadratkilometer

im Umkreis und die Chronik hat den Anbau von

Karotten hervorgehoben, auch wenn hier das Land noch viel

Anderes und Gutes hervorbrachte. Achten Sie gar nicht darauf,

dass im Stadtwappen ein kaputtes Rad dargestellt ist. Das ist

lange vorbei. Ich würde sagen, dass es eher umgekehrt ist: es

gibt hier so viele Autos, dass wohl jeder zwei haben muss.

In Rádlo zu leben wird auch die Gesundheit fördern. Die

Chronik besagt, dass im 18. Jahrhundert zwei Wundheiler hier


schafften. Sogar ein im Mantel verhüllter Dr. Kittel erschien

hier, aber wie schon gesagt wurde, er hatte keinen Grund zu

verweilen, es gab niemanden zum Heilen.

Dann wäre es schon interessanter, den Schatz aus dem 17.

Jahrhundert zu suchen, der ganz bestimmt hier in einer Grotte

versteckt ist und niemand sucht ihn. Es wird hier noch mehr

Schätze geben. Es wurden hier Edelsteine geschliffen und das

teure tschechische Glas wurde hier geblasen, geschnitten und

bemalt.

Rádlo war noch vor kurzem ein Ort, wo es bis zu 16 Kneipen

gab. Wenn es nichts anderes besagen soll, dann besagt es etwas

über das gute Essen und Trinken und auch Dienste, die man

hier den Gästen angeboten hat. Und darüber, dass die Leute

hier ein Leben im Einklang mit der Natur in der Umgebung

gelebt haben. Es ist hier so schön und ich wünschte, es bliebe so

für immer und dass es den Einwohnern von Rádlo gelingt, die


Faszination für die Landschaft auch für die weiteren Generationen

zu bewahren. Den Charakter und die Unverwechselbarkeit

der Region zu bewahren, dass wünschte ich allen, die hier

leben. Einheimische von Rádlo, es ist hier bei euch wunderbar.

Auf Wiedersehen, ich komme wieder.


Za humny je Rádlo

Tak, jako se čeká, kdo vyhraje hlavní cenu, má Rádlo nejvíc

volitelů, losů, co vyhrávají v tombole. Jen jednou se otočí

osudí a tahle blízká část Liberce, Jablonce a Rychnova bude

mít svého favorita, osobnost, velkého muže – ženu, někoho

slavného, kdo se tu narodí a bude zde žít. I když dnes vyhrál

každý, kdo tu bydlí. To je úděl všech šťastných satelitů velkých

měst a jejich okolí. Sem se jezdí odpočívat, relaxovat, tady se

lidé cítí v bezpečí.

Rádlo je místo s nádhernou tradicí umístěné na terasách,

jako zahrady Semiramidiny či Malá Strana pod Pražským hradem.

Z bohaté historie kraje jsem vyčetl, že o Rádlu se hovoří

jako o ostrovu uprostřed moře na cestě za štěstím, o místě

s čistým vzduchem a zdravým povětřím. A všude je blízko.

Co to dnes je, dvacet minut do středu blízké metropole a ještě

míň do Jablonce, ležícího za nejbližším rohem?

Když jsem si to šel ověřit, přes cestu mi přeběhla veverka –

uprostřed obce. A zpívali tu ptáci a tancovali nad plotem každé

zahrady. Dvacet kilometrů čtverečních kol dokola měřila obec

a kronika vyzdvihla tradici pěstování mrkve, ač půda tu plodila

i všelicos jiného dobrého. Nic nedejte na to, že ve znaku

obce je rozbité kolo u špatné silnice. Tomu už dávno odzvonilo,

řekl bych, že řeč je o opaku. Aut je tu tolik, že snad každý má

dvě.

Žít v Rádle bude i zdraví prospěšné. Kronika říká, že tu v 18.

století stačili na práci dva ranhojiči. Mihl se tu i pláštěm zahalený

doktor Kittel, ale jak bylo dříve řečeno, neměl proč se tu

zdržovat, nebylo koho léčit.

Spíš se tak vydat za pokladem ze 17. století, který tu jistojistě

dosud leží zakopán ve zdejší jeskyni nikým nehledán. Pokladů


tu bude víc. Brousily se tu drahé kameny, malovalo, foukalo

a řezalo drahé české sklo.

Rádlo bylo ještě nedávno místo, kde se uživilo až šestnáct

hospod. Když už o ničem jiném, tak to mluví o dobrém jídle

a pití a službách, které tu hostům poskytovali. O tom, že se tu

dobře žilo lidem v souladu s okolní přírodou. Je tu až neskutečně

krásně a moc rád bych, aby při tom zůstalo napořád.

Aby se rádelským dařilo zachovat to okouzlení krajinou i dalším

generacím. Zachovat ráz a rázovitost zdejšího kraje bych

přál všem, kteří tu žijí. Rádelští, je u vás krásně. Nashledanou,

přijdu zas.


Vater – ein Teil des Lebenslaufes

Er konnte alles und wenigstens in meinen Augen war er groß,

auch wenn er nicht groß gewachsen war. Er wurde zum Weber,

etwas anderes, als wenn er in Liberec geboren worden wäre.

Man hat zu Hause deutsch gesprochen, was sonst, und mit

der anderen Hälfte Mischepoche tschechisch. Als er dreizehn

wurde, war sein Bar Micva in der Synagoge, selbstverständlich

in Liberec. Heute steht auf demselben Platz die neue Synagoge.

Vater, da würdest du staunen und deinen Augen nicht glauben.

Als die Deutschen mit Streichhölzern und Benzin die alte

vernichtet haben, blieb nur eine gerade Ebene übrig. Die Tanten,

Onkel und Cousins, die sie besuchten, landeten in Auschwitz,

von wo sie nicht mehr zurückkamen. Der Vater überlebte und

seine Brüder auch. Und sie haben den Faschisten schön eingeheizt

in Tobruk, Monte Casino, Russland, bei Dankerque...

Nach dem Krieg war mein Vater nicht mehr als Weber tätig.

Zu Hause habe ich von ihm ein an ein Brett geklebtes Foto, das

an der Ehrentafel der besten Dreher in Totex Chrastava hing.

Er steht da mit einer modernen Baskenmütze mit einer Antenne,

die nach oben steht. Er vergaß aber, dass, wenn er die

Dreherbrille zum Fotografieren abgenommen hat, er sie dann

sofort wieder aufsetzen sollte. Und weil er es in der Euphorie

vergessen hat, wurde er schon eine halbe Stunde später mit einem

Rettungswagen ins Krankenhaus gebracht. Ein Stahlspan

bohrte sich in sein Auge und man musste ihn mit einem starken

Magnet entfernen.

Totex Chrastava, das war im Lebenslauf meines Vaters ein

Begriff. Je nach Wetter ist er zur Arbeit abwechselnd mit dem

Fahrrad, dem Zug oder Motorrad gefahren oder man konnte

auch zu Fuß gehen. Es sind gute vier Kilometer von Mach-


nín nach Chrastava. Er hat dort nach seinem Strafvollzug aus

den fünfziger Jahren als Dreher angefangen und arbeitete sich

hoch. Da war er schon Meister der Elektriker, der Hofgruppe

und sogar der Heizer im Kesselhaus. Das alte Kesselhaus stand

ursprünglich auch mit dem hohen Schornstein unterhalb der

Bahnstrecke und man konnte aus dem Zug die Schaufeln und

Kohlehalden sehen.

Damals gab es in der ganzen Republik am Freitag kein Fleisch.

Man sollte überall nur Gemüse kochen. Kein Fleisch, von

welchem es in den fünfziger Jahren in Böhmen so wenig gab.

Die Betriebsküchen kochten wirklich nur Hülsenfrüchte mit

Eiern (das war dann lustig), Buchtel mit Pudding, Nudeln mit

Mohn oder Semmelauflauf und Gemüsesuppen. Das störte den

Vater weniger, weil er Vegetarier war und richtigen Eintopf, was

eine Kunst für sich war, nur er selbst so kochen konnte, dass

darin der Löffel stand.

Aber seine Truppe der Heizer respektierte dieses Fleischverbot

am Freitag nicht. Sie haben an jedem fleischlosen Tag

irgendeinen Hund gebraten. Der Duft des Bratens zog durch

ganz Chrastava, durch die Stadt, Straßen, Gärten, bis zum Nationalkomitee.

Denen lief das Wasser auch im Mund zusammen

und man hat ihnen das Braten, Kochen und Garen von

Hunden verboten. Die Heizer von Totex, Männer gewohnt an

Schaufel und Schläge, lachten sie aus und mein Vater war mit

ihnen unglücklich. Es war noch gut, dass die Vorgesetzten

ihm glaubten, dass er Vegetarier ist, aber auch so bekam er viel

Ärger. Er konnte das Arbeitervolk nicht führen und überzeugen,

die Hundeorgien zu beenden, die auch von den örtlichen

Funktionären besucht wurden, die die Einladung nie abgelehnt

haben.


Die Welt ging nicht unter. Mein Vater wechselte zur Firma

Zelenina Terezín und verkaufte Kohl, Kohlrabi und Blumenkohl

und war wieder unter seinesgleichen.


Táta – kus životopisu

Uměl všechno a aspoň v mých očích byl velikým, i když moc

nevyrostl. Vyučil se tkalcem. Čím taky jiným, když se narodil

v Liberci. Doma se mluvilo, jak jinak, než německy a s druhou

půlkou mišpoche česky. Když mu bylo třináct, měl bar micva

v synagoze. Samozřejmě, že v Liberci. Dnes na tom samém

místě stojí nová synagoga. (Táto, to bys koukal a vlastním očím

nevěřil.)

Když Němci sirkami a benzínem zničili tu starou, zůstala po

ní jen rovná plocha. Tety, strýcové a bratranci, co do ní chodili,

skončili v Osvětimi, odkud se už nevrátili. Tatínek přežil

a jeho bratři taky. A fašistům pěkně zatopili v Tobruku,

v Monte Casinu, v Rusku, u Dankerque…

Po válce už táta netkalcoval. Mám doma nalepenou na

prkénku jeho fotku, co visela na desce cti nejlepších soustružníků

Totexu Chrastava. Stojí tam u soustruhu v módní rádiovce

s anténkou, co trčí vzhůru, ale zapomněl, že když si sundal

soustružnické brýle k focení, měl by si je zase fofrem zpátky

nasadit. A protože si na to v euforii z focení nevzpomněl, už za

půl hodiny ho vezla sanitka do liberecké nemocnice na oční.

Do oka se mu zasekla ocelová špona, kterou mu tam museli

vyndat silným magnetem.

Totex Chrastava, to byl v životopisu táty pojem. Do práce

jezdil střídavě podle počasí na kole, vlakem, na motorce,

dalo se jít i pěšky. Z Machnína do Chrastavy to jsou dobré čtyři

kilometry. Po výkonu trestu z let padesátých tam začal jako

soustružník a po žebříčku stoupal výš a výš. To už byl mistrem

elektrikářské a nádvorní party a taky topičů v kotelně. Stará kotelna

i s vysokým komínem stála původně pod tratí a z vlaku

bylo vidět na lopaty a na haldy uhlí.


Tehdy byly v celé republice pátky bezmasými dny. Všude se

mělo vařit pouze ze zeleniny. Žádné maso, kterého bylo v padesátých

letech v Čechách tak málo. Závodní kuchyně vařily

opravdu jen luštěniny s vajíčkem, (to bylo veselo), buchtičky se

šodó, nudle s mákem či zemlbábu a zeleninové polévky. To tátovi

zas tak nevadilo, protože byl vegetarián a pořádný eintopf,

což byla věda, uměl uvařit jen on sám tak, aby v něm lžíce stála.

Ovšem ten zákaz masa v pátek nerespektovala jeho kotelnická

parta, a každý ten bezmasý den pekla, smažila a vařila

nějakého pejska. Vůně z pečeného masa se táhla Chrastavou

po celém městě, ulicemi, zahradami, až po národní výbor. Tam

si rovněž utírali sliny z brady a smažit, vařit a dusit psa jim

zakázali. Totexáčtí kotelníci, muži od lopaty a od rány se jim

hlučně vysmáli a táta v tom lítal s nimi. Ještě, že mu nadřízení

uvěřili, že je vegan, ale i tak mu to spočítali. Neuměl pracující

vést a přesvědčit, aby ukončili psí zabijačky a hody, na které

chodili rádi i místní potentáti, kteří pozvání nikdy neodmítli.


Svět se nezbořil. Táta přešel do podniku Zelenina Terezín

a prodával zelí, kedlubny a květák a byl opět mezi svými.


Die Geige

Bin ich überhaupt berechtigt, über sie zu schreiben? Ich, der

kein musikalisches Gehör hat und der weiß, dass eine Geige zu

spielen nicht nur schwere Arbeit, sondern auch ein Geschenk

von oben ist.

Zum ersten Mal habe ich eine Geige in der ersten Klasse

beim Beginn des Schuljahres im September 1953 in Machnín

gesehen. Der Herr Schulleiter hatte lange Finger und sein

Sakkoanzug war auf den Schultern abgenutzt. Er nahm irgendetwas

aus dem Fidelkasten heraus was ja die Geige war

hat sie unter‘s Kinn gelegt und begann zu spielen. Ich wette,

dass bei uns Dorfkindern in dem Augenblick das Herz stehen

blieb. Wir haben die Geige zum ersten Mal gehört und es war

ein Ton, der sowohl die Wand, wie auch den Boden reizte und

mit dem Stein am Glas kratzte, brannte wie Brennesseln, wie

wenn du das Bein ins kochende Wasser steckst. Er zog unsere

Zähne heraus, zog an den Haaren, drosselte und erstickte uns.

Mit großen Augen haben wir den komischen Ton durch alle

Zellen aufgenommen, Augen aufgeschlagen, Hände hinter

dem Rücken und kaum geatmet. Die Welt blieb stehen. Der

Schulleiter Jiránek hörte mit dem Spiel auf, hat uns verwundert

angeschaut und fragte: „Habt ihr noch nie eine Geige gehört?“

Und wir, erschrockene Dorferstklässler, haben zum ersten Mal

einstimmig mit einem Satz gesagt: „Haben wir nicht gehört,

Herr Lehrer...“

Die Lehrer, damals Absolventen der nationalen vierjährigen

pädagogischen Schule (heute erste Klasse der Grundschule),

mussten ein Musikinstrument spielen können. Wo sollten wir,

meistens Kinder von Dorf-Übersiedlern, irgendetwas über die


Geige oder Klavier erfahren? Es gab kein Fernsehen und die

Kinder hatten nichts anderes als den Hof von den Deutschen,

wo sie wohnten. Wir haben aus den Dorflautsprechern an den

Säulen schon Musik spielen gehört, aber wie sollten wir wissen,

wie das eine oder andere Musikinstrument aussieht? Und so

saßen wir mit dem Mund weit offen da und staunten, wie ja in

der Zukunft noch so oft.

Die Schule vermittelte Informationen, die wir sonst nicht

erfahren hätten. Wer von den Eltern wusste mehr, als wir damals?

Soviel ich weiß, hatte niemand im Dorf ein Abitur. Möglich,

dass nur der Frisör Herr Jůza und vielleicht noch die beiden

Lehrer, der Schulleiter mit seiner Frau und die Lehrerin

Krauskopová, die mit ihnen aus Prag kam. Alle drei kamen

1953 aus Prag mit dem Einweisungsschein der pädagogischen

Mittelschule, der sie zum Lehren in der Grundschule berechtigte.

Meine weitere Begegnung mit der Geige ereignete sich, als ich

das Orchester im Theater F. X. Šaldy in Liberec spielen gesehen

habe, das nicht voll besetzt war. Es war in einer Theatervorstellung

für Kinder am Vormittag. Die paar Musikanten, die bestimmt

schlechte Laune hatten, dass sie am Sonntagvormittag

spielen müssen, haben mich tief beeindruckt, besonders, dass

die Interpreten zu laut sind und der Ton der Musikinstrumente

mir unangenehm, gewinnend und alles übertönend war. Mir

wurde klar, dass ich die Musik nicht verstehe, dass ich immer

eine Zwei in Musik haben werde. Daran hat sich wirklich nichts

geändert, wie sich später zeigte. Ich kann bis heute nicht singen

und lernte auch nicht, ein Musikinstrument zu spielen.

Der Fehler wird bei mir sein, weil ich später zu denen gehörte,

die die Interpreten bewundert haben und vor allem die Musikinstrumente

selbst; die vollkommene Form, Verarbeitung,


Glasur, Glanz und künstlerische Verarbeitung. Aber die Musik

selbst bleibt für mich für immer unerreichbar.

Die Geige habe ich auch auf den Bildern von Marc Chagall

gesehen. Ein Dorfmann im langen Mantel mit verrückter Mütze

auf dem Kopf spielte sie. Damals habe ich die Musik auch vom

Kunstbild in der Galerie der Prager Burg spielen gehört. Ich

hörte und sah den Räuber Ritter Dalibor, wie er Geige im Gefängnisfenster

im Turm Daliborka spielte. Den preußischen

König, wie er alleine in Berlin auf bekanntem Bild spielt. Zu

Hause habe ich alte 78er-Schellack-Platten mit berühmten italienischen

Star-Geigenspielern vom Ende des 19. und Beginn

des 20. Jahrhunderts. Am meisten haben mich gegenwärtige

russische, jüdische oder georgische Musikemigranten beeindruckt,

die Europa, Israel und auch Nordamerika mit schöner

Musik überfluteten.

Ich habe gehört, dass sie zu den Besten gehören, was jemals

aus Russland in die Welt kam. Viele lehren Musik an den Mu-


sikschulen oder spielen in den besten Orchestern der Welt. Sie

spielen selbstverständlich auch in Böhmen, im Theaterorchester

in Liberec, sie spielen und lehren an der Musikschule. Ich

habe gehört, dass sehr gut und dass wir dankbar sein müssen,

dass auf der Welt es weniger Kinder gibt, die die Geige erst mit

Schulbeginn gesehen haben und auf Interpreten angewiesen

waren, die das Geigenspiel lehrten und konnten es selbst nicht.


Housle

Mám právo vůbec o nich psát? Já, který nemá hudební

sluch a ví, že hrát na ně není jen dřina, ale dar od kohosi nahoře?

Poprvé jsem uviděl housle v první třídě při zahájení školního

roku v září roku 1953 v Machníně. Pan řídicí učitel měl

dlouhé štíhlé prsty a sako na rameni odřené. Obratně vyndal

cosi z pouzdra – to cosi byly housle – založil je pod bradu

a začal hrát. Vsadím se, že všem nám vesnickým dětem v tom

okamžiku srdce zůstalo stát. Slyšeli jsme housle poprvé a byl

to zvuk, který dráždil zeď i podlahu a škrábal kamenem o sklo

a pálil jako kopřivy, jako když strčíš nohu do vařící vody. Trhal

nám zuby, tahal za vlasy, škrtil a dusil. Vyvalenýma očima

jsme ten prapodivný neznámý zvuk přijímali všemi póry těla.

Oči na stopkách, ruce složeny za zády ani jsme nedýchali. Svět

kolem nás se zastavil. Řídící Jiránek náhle přestal hrát, podíval

se na nás nechápavě a zeptal se: ,,Vy jste ještě neslyšeli

nikoho hrát na housle?“ A my, vyděšení machnínští vesničtí

prvňáčci, jsme řekli poprvé jednomyslně celou větou: ,,Neslyšeli,

pane učiteli.“

Učitelé, tehdy národní absolventi čtyřleté pedagogické školy

(dnes prvního stupně základní školy), museli hrát na hudební

nástroje. Kde jsme se měli my, děti většinou vesnických dosídlenců,

dozvědět něco o houslích nebo o klavíru? Televize nebyla

a rodiče většiny dětí neměli nic jiného než stavení po

Němcích, ve kterém bydleli. Z rádia a vesnického tlampače na

sloupech jsme slyšeli hudbu, ale jak jsme měli vědět, jak vypadá

ten či onen hudební nástroj? A tak jsme tam seděli s pusou

otevřenou a zírali, jako ještě v budoucnu mnohokrát.


Škola nám dávala informace, ke kterým jsme se jinak dostat

neuměli. Kdo z rodičů věděl víc než tenkrát my? Co vím,

tak v celé obci neměl maturitu nikdo. Snad jenom holič pan

Jůza. A možná ještě oba učitelé, řídící s manželkou a učitelka

Krauskopová, která s nimi přišla z Prahy. Všichni přišli do obce

v roce 1953 z Prahy na umístěnku ze střední pedagogické školy,

která je opravňovala učit na prvním stupni.

Mé další setkání s houslemi bylo, když jsem viděl hrát orchestr

v divadle F. X. Šaldy v Liberci, který nebyl v plném obsazení.

Bylo to na divadelním odpoledním představením pro

děti. Těch pár hudebníků, kteří jistě byli otráveni, že musí hrát

v neděli odpoledne, ve mně zanechalo silný dojem. Hlavně ten,

že interpreti jsou příliš hluční a hlas hudebních nástrojů mi je

nepříjemný, drásající, vítězný a vše přehlušující. Utvrdil jsem

se v tom, že hudbě nerozumím a že dvojku ze zpěvu už budu

mít navždycky. Na tom se skutečně, jak se později ukázalo, nic

nezměnilo. Zpívat dodnes neumím a hrát jsem se na žádný hudební

nástroj nenaučil. Chyba bude na mé straně, neboť později

jsem vždy patřil k těm, co obdivovali interprety a hlavně samotné

hudební nástroje. Jejich dokonalý tvar, opracování, glazuru,

lesk a umělecké zpracování. Hudba samotná mi však zůstává

trvale zamčená devaterými zámky.

Housle jsem rovněž viděl na obrazech Marca Chagalla. Hrál

na ně vesnický chlap v dlouhém kabátě s bláznivou čepicí na

hlavě. Tehdy jsem uslyšel hrát hudbu i z umělcova obrazu

v galerii Pražského hradu. Slyšel jsem a viděl lapku, rytíře Dalibora,

hrát na housle v okně vězení ve věži Daliborce. Pruského

krále, jak v Berlíně hraje sám na známém obrazu. Doma mám

staré šelakové desky s otáčkami 78, kde hrají na housle slavné

italské hvězdy z konce 19. a počátku 20. století. Snad největší

dojem na mně udělali současní ruští, židovští či gruzínští


hudební emigranti, kteří zaplavili Evropu, Izrael i Severní Ameriku

sličnou muzikou.

Slyšel jsem, že patří k nejlepšímu, co z Ruska kdy přišlo

do světa. Spousta jich hudbu učí v hudebních školách, hraje

v nejlepších orchestrech světa. Samozřejmě hrají i v Čechách.

V libereckém divadelním orchestru, v hudební škole hrají

a vyučují. Slyšel jsem, že velmi dobře a že jsme jim právem

vděční, že ubývá na světě těch, co uviděli housle až nástupem

do školy a byli odkázáni na interprety, co učili a sami neuměli.


Zum Arzt

Aus Machnín sind es nach Stráž nad Nisou nur zirka drei

– vier Kilometer. Es war schon fast zwanzig Jahre nach dem

Krieg und jeder dachte, dass er gerade deswegen nie wieder

irgendwohin zu Fuß gehen wird und wartete geduldig auf den

Bus. Gott weiß, wie es damals war. Ich hatte ein geplatztes Trommelfell

und musste zum Arzt wegen Penicillinspritzen. Der

Arzt hatte aber in unserem Dorf nur an zwei Wochentagen

Sprechstunde, sonst war er in Stráž nad Nisou. Das Gesundheitszentrum

in Stráž war zwar nicht am Rand der Gemeinde,

trotzdem war die Busreise nicht so günstig, weil er nicht ins

Zentrum fuhr. Viele also, auch wenn ungern, gingen ab und zu,

zu Fuß, genauso wie ich damals.

Man baute in der Zeit um Liberec viele neue Straßen, so dass

man durch Baustellen fuhr und auch ging. Ich beobachtete auf

dem Weg zum Arzt die riesigen Baumaschinen, so dass ich

ein Brettchen mit einem Nagel übersehen hatte, das auf dem

Weg bis zu dem Augenblick lag, wo ich darauf trat. Der Nagel

bohrte sich sowohl durch den Schuh wie auch durch meinen

Fuß. Der Schmerz! Heute lache ich darüber, aber die Fußsohle

ist ein sehr empfindlicher Körperteil. Damals lachte nur der

Arzt und spritzte eine Spritze nach der anderen, bis ein Zahn

angefangen hat weh zu tun... Zum Glück war der zuständige

Zahnarzt für die Gemeinde Machnín wo sonst, als in Stráž nad

Nisou. Ich kann mich nicht so richtig erinnern, aber wir aus

Machnín mussten die aus Stráž mögen. Die hatten alles gleich

vor der Nase.

Der Zahnarzt war auf der anderen Seite der Gemeinde im

VEB Tesla, so dass ich mich mit dem verbundenem Fuß vom

Allgemeinarzt, im Körper drei Spritzen, zum weiteren Arzt


quer durch ganz Stráž schleppte. Vorbeifahrende Autos hupten

und leuchteten auf, niemand hielt aber an. Die Fahrer winkten,

öffneten die Fenster und riefen witzige Sprüche zu.

Ich hatte sowieso genug. Man musste in Tesla am Pförtner

vorbei, entlang des Zauns in den hinteren Teil des Hauptgebäudes.

Der Fuß tat weh, das Ohr war entzündet und eingewickelt,

im Hintern hatte ich eine Tetanusspritze und zwei Penicillinspritzen

gleich daneben. Der Zahnarzt spritzte sicherheitshalber

sofort, in völliger Stille, eine weitere Spritze ins Zahnfleisch

und sagte: „Der Zahn muss raus“ und ging weg. Ich

auch, nachdem ich mich ein bisschen von dem Spritzenreichtum

erholte. Alles tat weh, von der Hacke bis zu den Zähnen.

Mit dem Zahn zur Erinnerung in der Hand, verbunden wie ein

Soldat, der die Schlacht bei Solferin überlebte, humpelte ich

nach Hause, nach Machnín. Von Tesla aus nach Stráž nad Nisou

war es zirka eine Stunde zu Fuß. Ich brauchte gut zwei

Stunden und zum Schluss bin ich recht gut in Machnín angeko-


mmen. Ich legte mich auf das Kanapee und schlief bei Tageslicht

ein. Ich träumte, dass ich ein Rettungshubschrauber bin,

der damals in Böhmen noch nicht war, in meiner Fantasie aber

schon existierte und ich war der Pilot. Dieser Tag war mein

Höhepunkt, was sowohl die Einstiche unter die Haut, wie auch

die zurückgelegte Strecke im Frühling wegen ärztlicher Behandlung

betrifft.

Das einzige, was an dem tränenreichen Gesundheitswandern

sympathisch war, war, dass es ohne die Gesundheitskarte

und Zuzahlung ging. Ich habe überlebt, bin hier, ohne dreißig

Kronen bei der Registrierung. Ich kann beißen, gehen und höre

auch das, was ich nicht hören soll. Ich bin ein geheilter Optimist,

der niemanden um etwas beneidet. Ich bin froh, wenn

man nicht zum Arzt muss, auch wenn... Auch der Arzt muss ja

von etwas leben.


K doktorovi

Z Machnína je to do Stráže nad Nisou asi jen tři – čtyři kilometry.

Bylo téměř dvacet let po válce a každý si myslel, že

právě už proto nikdy a nikam pěšky nepůjde, a tak trpělivě

čekal na autobus. Bůh suď, jak to tehdy bylo. Měl jsem prasklý

ušní bubínek a k doktorovi jsem musel na penicilinové injekce.

Doktor ale v naší vesnici ordinoval jen dva dny v týdnu, ostatní

dny byl ve Stráži nad Nisou. Zdravotní středisko ve Stráži nebylo

hned na kraji obce, přesto cesta autobusem nebyla až tak

výhodná, protože nezajížděl do centra. Mnozí tedy, ač neradi,

přece jen občas chodili pěšky, stejně jako tehdy já.

V té době se kolem Liberce mohutně stavěly silnice, a tak

se jezdilo i chodilo po staveništi. Cestou k lékaři jsem si prohlížel

mohutné stavební stroje, takže jsem si nevšiml prkénka

s hřebíkem, které leželo na cestě do doby, než jsem na něj šlápl.

Propíchl jsem si botu a chodidlo k tomu. Ta bolest! Dnes se

tomu směju, ale chodidlo je citlivá část těla. Tehdy se smál jen

doktor a píchal do mě injekce jednu za druhou, až mě z toho

rozbolel zub… Ještě, že zubní doktor pro obec Machnín sídlil,

kde jinde, než ve Stráži nad Nisou. Už si to tak moc nepamatuji,

ale my machnínští jsme museli mít ty ze Stráže rádi. Měli

všechno doma u nosu.

Zubař sídlil na druhé straně obce v n. p. Tesla, a tak jsem se

šoural se zavázaným chodidlem od praktického doktora, maje

v sobě tři injekce, za dalším doktorem napříč celou Stráží.

Kolem mě projíždějící auta houkala a mrkala světly, ale nikdo

mi nezastavil. Řidiči mávali, otevírali okna u aut a pokřikovali

vtipné průpovídky.

Měl jsem toho právě dost. V Tesle se muselo přes vrátnici,

potom podél plotu do zadní části traktu hlavní budovy.


Noha mě bolela, ucho jsem měl zanícené a obvázané, v zadnici

tetanovku a dvakrát penicilin hned vedle. Zubař mi pro jistotu

hned, za úplného ticha, dal další injekci do dásně a řekl:

„Ten zub půjde pryč“ a odešel. Já taky, jen co jsem se trochu z té

smrště injekcí zmátožil. Bolelo mě všechno od paty po zuby.

Se zubem v hrsti na památku, obvázaný jako voják, co přežil

bitvu u Solferina, jsem se belhal domů, do Machnína. Od Tesly

ze Stráže nad Nisou je to pěšky tak hodinu. Já to šel dobré dvě,

a nakonec jsem se do Machnína dobelhal docela v pohodě. Lehl

jsem si na kanape a usnul za denního světla. Zdál se mi sen, že

jsem záchranářským vrtulníkem, který ještě v té době v Čechách

nelétal, ale v mé fantazii už tu byl a já ho pilotoval. Ten

den byl můj vrcholový, co do počtu bodnutí pod kůží i pěších

jarních kilometrů za lékařským ošetřením, za zdravím.

Jediné, co bylo v tom slzavém putování za zdravím sympatické,

že to šlo bez karty zdravotní pojišťovny a bez platby

v hotovosti. Přežil jsem to, jsem tady. Bez třiceti korun při


identifikaci. Koušu, došlapuji a slyším i to, co nemusím. Jsem

vyléčený optimista, co už nikomu nic nezávidí. Jsem rád, když

nikomu nic není a k doktorovi nemusí, i když… I ten doktor

z něčeho musí být živ.


Über die Drahtzieher, aber nicht nur

Sie konnten in Machnín, in Chotyně, in Smržovka, in Turnov

oder in Písek, überall in Böhmen, in Russland, in Amerika oder

in Deutschland noch in den fünfziger Jahren des vergangenen

Jahrhunderts einen Drahtzieher antreffen. Ich habe ihn unweit

von Liberec getroffen, in Machnín unter dem Friedhof, in der

ehemaligen deutschen Gaststätte Nordlicht (Polární záře), wo

wir damals mit den Eltern lebten.

Was habe ich, als Junge, über das Drahtziehen gewusst? Tja,

ein verdrahteter Topf stand auf dem Herd beider Omas, sowohl

in Hrádek nad Nisou wie auch in Mníšek pod Brdy. Zu Hause

nicht. Die Mutter mochte neue.

Ich war von Natur aus neugierig. Ein Wort gab das andere

und der Drahtzieher wanderte von der Pforte durch den Garten

ins Haus. „Mama, ich bringe dir einen Gast, den Herrn

Drahtzieher!“ Meine Mutter erlitt fast einen Herzinfarkt. Sie

ahnte schon länger, dass es mit meinem sozialen Mitgefühl

schwierig sein wird, wollte den Drahtzieher aber nicht ins

Haus lassen. Nichts desto trotz saß der sehr interessante Mann

bald in der Küche am Tisch, trank Kaffee, knabberte an Keksen

und erzählte. Auch meine Mutter mochte Geschichten und zusammen

mit mir hatten wir genug zum Fragen.

„Kommen Sie von Trenčín?“ hat die Mutter angefangen und

fragte weiter: „Sind Sie alleine oder haben Sie einen Gehilfen?

Erzählen Sie, wo Sie schon überall waren und wie es Ihnen in

der Welt gefällt. Haben Sie Kinder? Und was sagt Ihre Frau,

dass Sie so wenig zu Hause sind?“ Ich hatte auch einige Fragen

und fragte das Grundlegende: „Spielen Sie Murmeln?“ Nach

den Keksen gab es schon lauwarme Buchtel und der Drahtzie-


her, der in einem Korbstuhl saß, schaute mich an, als ob er an

seine Kinder weit weg dachte.

Er erzählte weniger über die Drahtnetze, die geschickt verflochten,

wie ein Wunder wieder das Wasser im Tontopf hielten,

mehr aber darüber, woher die Drahtzieher kommen. Er

war wahrscheinlich traurig. Er dachte an Berge, die bis zum

Himmel ragen, wo Leute wie er leben, wo höchstens Hafer und

Kartoffeln wachsen und wo Not und Hunger herrschen. Er

sagte, und das weiß ich genau: „Wenn ich einmal am Tag vom

Haferbrot satt werden könnte, würde ich nicht durch die Welt

wandern“.

Nur schwer begreift diese Worte ein Junge, dem sie das Essen

aufzwingen mussten. Mir wurde damals überhaupt nicht klar,

dass es keine leeren Worte sind, dass Leute wirklich Hunger

haben können. Eigentlich habe ich keine anderen Drahtzieher

im Dorf gesehen. Ähnliche Händler und Handwerker wurden

weniger. Die Welt veränderte sich und die Leute haben angefangen,

die gebrochenen Töpfe gegen Töpfe aus Metall, Blech,

Guss, Titan und Keramik auszutauschen, und wenn diese ausgedient

hatten, wanderten sie in die Mülltonne. Mich, einen

Jungen aus Machnín, haben auch andere Sachen erst viel später

angefangen zu interessieren. Makov, Kysuca, Rovné, Vysoká,

Tvrzovka, Čadca. Das letzte war die Hauptstadt der Drahtzieher.

Damals gingen die Männer schon Jahrzehnte in die Welt,

um die Töpfe zu reparieren und kehrten nach Hause zurück,

um den Familien Geld zum Lebensunterhalt zu bringen. Sie

haben sich angepasst, aber das Heim fehlte ihnen. Es waren

Reisende, deren Herzen zu Hause blieben. Die Hände arbeiteten,

zogen Drähte in der weiten Ferne, auch in der Gegend um

den Jeschken, in Kreisen, wie wenn man einen Stein ins Wasser

wirft.


Dieser einfache Drahtzieher, den ich vor sechzig Jahren in

Machnín getroffen habe, hatte das, was heute vielen Leuten

fehlt. Eine wunderbare Gabe: kämpfen und leben...


O drátenících a nejen o nich

V Machníně, v Chotyni, ve Smržovce, v Turnově nebo v Písku,

po celých Čechách, v Rusku, v Americe či v Německu jste

mohli ještě v padesátých letech minulého století potkat dráteníka.

Já se s ním potkal kousek od Liberce, v Machníně pod

hřbitovem, v bývalé německé hospodě Polární záře, kde jsme

tehdy s rodiči bydleli.

Co já, jako kluk, věděl o drátování? Jo, sdrátovaný hrnec stál

na plotně obou babiček v Hrádku nad Nisou i v Mníšku pod

Brdy. Doma ne. Maminka si potrpěla na nové.

Byl jsem od přírody zvědavý. Slovo dalo slovo, a dráteník

putoval od branky zahradou do domu. „Mami, vedu ti hosta,

pana dráteníka!“ Maminku téměř schvátil infarkt. Tušila už

delší dobu, že s mým sociálním cítěním bude potíž, ale dráteníka

do domu pustit nechtěla. Nicméně už za deset minut

ten velmi zajímavý muž seděl v kuchyni u stolu, popíjel kafe,

chroupal nějaké sušenky a vyprávěl. I maminka měla ráda příběhy,

a ve spojení se mnou jsme se měli na co vyptávat.

„Jste od Trenčína?“ začala maminka a pokračovala: „Jste

sám nebo máte pomocníka? Povídejte, kde všude jste byl,

jak se vám líbí ve světě? Máte děti? A co vaše paní na to, že jste

tak málo doma?“ Ani já nezůstal s otázkami pozadu a položil

tu zásadní: „Hrajete kuličky?“ Po sušenkách přišly na řadu už

vychladlé buchty a dráteník, usazen v proutěné židli, se na mě

podíval, jako by si vzpomínal na své děti daleko odtud.

Vyprávěl, ani ne tak o pavučině drátů, které umě pospojovány

jako zázrakem držely opět vodu v kameninovém hrnci,

ale o tom, kde se tu u nás dráteníci berou. Asi mu bylo teskno.

Vzpomínal na hory vysoké až do nebe, kde žijí lidé jako on,

kde roste leda oves, brambory, a kde je nouze a hlad. Řekl, a to


si pamatuji doslova: „Kdybych se jednou za den mohl najíst

ovesným chlebem, nechodil bych světem drátovat“.

Jen těžko taková slova chápe kluk, kterého do jídla museli

nutit. Tenkrát mi ani nedošlo, že to nejsou prázdná slova, že

lidé opravdu mohou mít hlad. Já už vlastně víc dráteníků ve

vesnici neviděl. Podobných obchodníků a řemeslníků ubylo.

Svět se změnil a lidé začali prasklé hrnce měnit za kovové,

plechové, litinové, titanové, keramické a ty, pokud dosloužily,

šly do popelnice. Mne, kluka z Machnína, začaly zajímat i jiné

věci až mnohem, mnohem později.

Makov, Kysuca, Rovné, Vysoká, Tvrzovka, Čadca. To poslední

bylo hlavním městem dráteníků. Muži v té době už desítky

let odcházeli do světa spravovat hrnce a domů se vraceli,

aby rodinám přinesli peníze na živobytí. Zvykli si, ale domov

jim scházel. Byli to cestovatelé, ale jejich srdce zůstávala doma.

Ruce pracovaly, drátovaly daleko široko i od Ještědu, v kruzích,

jako když kámen do vody hodíš.


Ten obyčejný dráteník, kterého jsem potkal před šedesáti

lety v Machníně, měl v sobě, co mnoha lidem dneska schází.

Úžasnou věc. Bojovat a žít…


Darré-Souš im Isergebirge

Erna Reichlová hatte einen Neffen Rudla, der wie ich aus

Machnín war. Es war in den fünfziger Jahren des vergangenen

Jahrhunderts und wir waren mit Rudla und Jarda Kalenský unzertrennliche

Kumpel. Warum damals Jarda mit uns nicht nach

Souš gefahren ist, weiß ich nicht.

Darré. So haben Souš mein Vater und auch die Tante von Rudla

genannt. Darré, das war eine große, sehr große Wasserfläche

im Isergebirge. Es gibt sie immer noch, heute dient sie aber als

Wasserreservoire von Trinkwasser für die Städteballungen

Jablonec und Liberec.Heute trinkt Ing. Reichl dieses Wasser

täglich in Jablonec, ich in Liberec.

Damals fuhren wir mit der „Tante“ Erna nach Souš zum

Baden und um von einem Ende ans andere zu schwimmen

und auch um so ein bisschen der Tante zu helfen, touristische

Markierungen an die umliegenden Bäume zu malen. Man

fuhr damals überall mit dem Zug, Bus oder in der Gegend von

Jablonec mit der Straßenbahn. Den, der die Straßenbahnen in

Jablonec abgeschafft hat, würde ich gerne kennen, um ihm eine

zu verpassen... Wo waren die Autos? Keine Ahnung. Normale

Menschen hatten damals keine Autos. Sie hatten andere Sorgen.

Erna war mit ihrem Kübelchen in unserem Umfeld berühmt.

Soviel ich weiß, heiratete sie niemals und mit uns hat sie mehrere

solche Arbeitsreisen um Machnín und Jablonec gemacht.

Als Touristin kannte sie auch Geschichten, die sie spannend

erzählen konnte und wir liebten sie dafür.

Wir haben das Wasser an der Seite der Berghütte in Smědava

betreten, an der Quelle des Baches Smědá, der bei Hochwasser

so stark das Leben in Frýdlant, Raspenava und der ganzen weiten

Umgebung stören kann. Erna markierte und wir badeten.


Zum Schluss haben wir beschlossen, Darré zu besiegen und ans

andere Ende zu schwimmen. Tante Erna schwamm, ob sie wollte

oder nicht, mit uns zur Sicherheit, damit wir nicht ertrinken.

Wie man sieht, wir haben‘s überlebt.

Rudla hat in Brünn an der Forstschule studiert und lebt in

Jablonec, ich in Liberec. Tante Erna Reichlová, wie die ganze

Generation vor uns, ist nicht mehr tätig und markiert auch keine

touristischen Markierungen mehr. Schon lange ist sie nicht

mehr bei uns. Sie ist bestimmt im touristischen Paradies. Auch

Jarda Kalenský, den wir damals so vermisst haben, starb kurz

nach dem Abitur im Jahre 1966. Nur wir beide sind geblieben,

zwei ältere Herren. Der eine „rodete“ die Wälder, der andere

suchte dort die Pilze. Rudla war erfolgreich, ich... Das soll jemand

anderes beurteilen.

Aber Darré-Souš kann niemand anderer der Länge nach

durchschwimmen. Dieser kleine Sieg bleibt für immer bei uns,

zwei Jungs aus Machnín und Tante Erna mit ihren Farben, mit

welchen sie die touristischen Markierungen anmalte...


Darré – Souš v Jizerských horách

Erna Reichlová měla synovce Rudlu, který byl, jako já,

z Machnína. Psala se padesátá léta minulého věku a my jsme

s Rudlou a s Jardou Kalenským byli nerozlučná trojka. Proč

s námi tehdy Jarda nejel na Souš nevím.

Darré. Tak Souši říkal můj táta i Rudlova teta. Darré, to byla

velká, převeliká vodní plocha v Jizerských horách. Ona pořád

je, ale dnes slouží jako zásobárna pitné vody pro aglomeraci

měst Jablonce a Liberce. Dnes Ing. Reichl pije tuhle vodu každý

den v Jablonci, já v Liberci.

Tehdy jsme se s „tetou“ Ernou jeli na Souš vykoupat a přeplavat

ji z jednoho konce na druhý. A taky tak trochu pomoci tetě

malovat turistické značky na okolní stromy. Všude se tehdy

jezdilo vlakem, autobusem, nebo i po Jablonecku tramvají.

Tomu, a chtěl bych znát, kdo zrušil tramvaje jezdící po Jablonecku,

bych dal přes pr… Kde byla auta? Nevím. Normální lidi

tehdy auta neměli. Měli jiné starosti.

Erna s kyblíčkem barev byla v našem okolí pověstná. Pokud

vím, tak se nikdy nevdala a s námi těch pracovních cest kolem

Machnína i Jablonce udělala víc. Jako turistka znala i příběhy,

které nám poutavě vyprávěla a my jsme ji za to měli ohromně

rádi.

Do vody jsme vstoupili ze strany od horské chaty na Smědavě,

od prameniště říčky Smědé, která umí tak mocně při

povodních narušit chod domácností ve Frýdlantu, Raspenavě

a v celém široširém okolí. Erna značkovala a my se koupali. Nakonec

jsme se rozhodli Darré pokořit a přeplavat. Teta Erna

plavala chtě nechtě s námi, jako jistota, abychom se cestou

neutopili. Jak vidno, neutopili.


Rudla vystudoval lesárnu v Brně a žije si v Jablonci, já v Liberci.

Teta Erna Reichlová, jako celá generace před námi, už

nepodniká a turistické značky nekreslí. Dávno s námi není. Je

jistě v turistickém ráji. Ani Jarda Kalenský, který nám tenkrát

tak scházel. Zemřel krátce po maturitě v roce 1966. Zůstali jsme

jen my, dva staří páni. Jeden „plundroval“ lesy, druhý do nich

chodil hledat houby. Rudla byl úspěšný, já… To ať posoudí někdo

jiný.

Ale Darré – Souš, už nikdo jiný na délku nepřeplave. To malé

vítězství už navždy zůstane nám, dvěma hochům z Machnína

a „tetě“ Erně s barvami, kterými značkovala turistické cesty…


Aus der Chronik von Machnín

Der Schulleiter, Herr Josef Klos, wurde Archivar unserer

Gemeinde. Ich wohnte damals unweit von ihm, bezweifle aber,

dass wir gemeinsamen Gesprächsstoff hätten. In dem Jahr war

ich gerade zwei Jahre alt und hatte das Problem, dass meine Beine

zu dick waren, so dass man sie jeden zweiten Tag massierte,

was wehtat. Ich fürchtete mich davor und Herr Schulleiter, der

hatte andere Sorgen.

Er hat in der Chronik festgehalten, dass der örtliche Jugendverein

den Maibaum gegenüber der Jugend aus Chrastava verteidigt

hatte und dass die LPG in Machnín auch beim zweiten

Anlauf nicht besonders erfolgreich war. Er hat auch andere

Tatsachen festgehalten, die man heute schwer versteht.

Der Landwirt Herr Špinka aus Machnín Nr. 47 bekam einen

Enkel. Herr Špinka hat sich aus dem Anlass entschlossen, eine

Feier zu veranstalten und für die Gäste ein richtiges Festmahl

vorzubereiten. Er hat ohne Erlaubnis der „Obrigkeit“ schwarz

ein Kalb geschlachtet, Bekannte und Freunde eingeladen, die

an Ort und Stelle das Kalb verspeisten. Man benötigte im Jahre

1949 eine schriftliche Erlaubnis und die bekam man nicht,

wenn man die Pflichtabgaben an landwirtschaftlichen Erzeugnissen

nicht abgeliefert hat.

Keine Ahnung, wie die Informationen über das Schlachtfest

bis zur Obrigkeit gelangten. Wer von den Nachbarn Herrn

Špinka angezeigt hat, steht in der Chronik nicht. In der Chronik

steht nur, dass eine große Untersuchung angefangen hat,

dass sich Herr Špinka mit Ehefrau ungehörig benahm. Man

hat bei ihnen während der Durchsuchung nicht abgegebenes

Getreide und Mohn gefunden. Als Hauptbeweis für die feindliche

Stellung von Špinka zur Republik wurde die Haut vom


Kalb sichergestellt. Špinka verteidigte sich, dass es die Haut

vom Bernhardiner ist. Genauso ist es wirklich in der Chronik

der Gemeinde aus dem Jahre 1949 geschrieben.

Die Ermittler dieses skandalösen Vergehens haben eine

Volksversammlung einberufen, wo die Eheleute Špinka vor der

ganzen Gemeinde verhört wurden. Dieses öffentliche Autodafé

wurde ins Restaurant Grüner Baum in Machnín einberufen,

in dasselbe Restaurant, wo die Schulkinder ihre Kindervorstellungen

spielten, wo man Kindermärchen projizierte und wo

auch der Zauberer auftritt. An diesem Ort, vor allen Bürgern

von Machnín und vollem Saal, haben die Ermittler das wahre

Gesicht des Volksfeindes Herr Špinka mit Ehefrau aufgedeckt,

damit die Gemeinde weiß, was für ein Frosch an der Quelle saß

und warum das Wasser nicht geflossen ist.

Ich weiß nicht, ob mit allgemeiner Zustimmung oder auch

ohne sie, aber anhand einer Gerichtsentscheidung aus Liberec

wurden beide Eheleute ins Gefängnis geschickt. Keine Ahnung

für wie lange, und wahrscheinlich wusste es auch der Herr

Schulleiter nicht, weil er es nicht in die Chronik schrieb.

Auch nach all den Jahren lässt mich der Gedanke nicht los:

War es wirklich die Haut eines Kalbs oder eines Bernhardiners?

Nur, wir können denken was wir wollen, aber die Angst wegen

eines schwarzen Schlachtfestes war unter den Landwirten groß.

Die Deutschen haben wegen eines schwarzen Schlachtfestes

mit dem Konzentrationslager bestraft, die Kommunisten mit

Uranbergbau. Warum sollte man Herrn Špinka nicht Glauben

schenken? Der Unterschied zwischen den Häuten ist minimal.

Ging es nicht eher um eine vorbildliche Bestrafung in einer

Gemeinde, wo die LPG wiederholt in Schwierigkeiten steckte?

Wer weiß.


Heute hat die Geschichte keine Lösung. Es geht eher darum,

dass es eine Aussage über eine Etappe ist, die in wenigen Zeilen

in der Chronik festgehalten wurde. Heute wissen die Leute in

Machnín nicht mehr, was deren Eltern miterlebt haben. Man

sprach einfach nicht darüber und später passierte nichts Ähnliches.

Auch so schauderte einem! Wie konnten die Leute in

der Gemeinde sich treffen, grüßen, Hände reichen? Es blieben

nur ein paar Zeilen des Herrn Schulleiters, dass es wirklich in

Machnín im Jahre 1949 passierte.


Z machnínské kroniky

Řídicí učitel, pan Josef Klos, se stal i archivářem naší obce.

Bydlel jsem tehdy od něho, co by kamenem dohodil, ale pochybuji,

že bychom si měli co říci. V tom roce mi byly dva

roky a mým problémem byly příliš tlusté dolní končetiny,

které mi obden masírovali, což bolelo. Já z toho měl strach

a pan řídicí, ten měl jiné starosti.

Do kroniky poznamenal nejen to, že místní svaz mládeže

uhájil postavenou májku před svazáky z Chrastavy, ale i to, že

v Machníně se JZD moc nedaří ani na druhý pokus. Zapsal

i jiné reálie, nad kterými dnes zůstává rozum stát.

Zemědělci panu Špinkovi z Machnína č.p. 47 se narodilo

vnouče. Pan Špinka se rozhodl při té příležitosti uspořádat

oslavu a pro hosty uchystat hostinu jak se patří. Bez povolení

„vrchnosti“ na černo zabil tele, pozval přátele i známé, kteří na

místě tele snědli. K zabíjačce bylo v roce 1949 nutné mít písemné

povolení a nedostal ho nikdo, pokud neodevzdal státu

povinné dávky zemědělských produktů.

Nevím, jak se informace o zabíjačce dostala k vrchnosti.

Kdo ze sousedů poslal na pana Špinku udání kronikář nezaznamenal.

V kronice jen stojí, že začalo velké vyšetřování a že

pan Špinka s manželkou se nepřístojně bránili. Během prohlídky

bylo u nich nalezeno neodevzdané obilí a něco máku.

Jako hlavní důkaz Špinkova nepřátelského postoje k republice

byla zajištěna kůže z telete. Špinka se bránil tím, že jde

o kůži z bernardýna. Takto je to skutečně psáno v kronice

obce Machnín z roku 1949.

Vyšetřovatelé tohoto skandálního prohřešku svolali lidové

shromáždění, kde byli manželé Špinkovi podrobeni výslechu

před celou obcí. Toto veřejné autodafé bylo svoláno do restau-


ace Zelený strom v Machníně, do téže restaurace, kde žáci

základní školy hrávali svá dětská představení, kde se promítaly

dětské pohádky a kde vystupoval i kouzelník. Na tomto místě,

přede všemi machnínskými občany a naplněným sálem,

odhalili vyšetřovatelé pravou tvář nepřítele lidu pana Špinky

s manželkou, aby obec věděla, jaká že to žába seděla na prameni,

a proč voda netekla.

Nevím, zda se všeobecným souhlasem nebo i bez něj, ale

rozhodnutím soudu v Liberci byli oba manželé odsouzeni do

vězení. Na kolik let nevím a nevěděl to asi ani pan řídicí, který

to do kroniky nezapsal.

V hlavě mi dnes i po všech těch letech vrtá otázka: Byla to

skutečně kůže z telete nebo z bernardýna? No, mysleme si, co

chceme, ale strach z černé porážky byl mezi zemědělci velký.

Němci za černou porážku posílali do koncentračních táborů,

komunisté do uranových dolů. Proč panu Špinkovi nevěřit?

Ony se ty kůže od sebe tolik neliší. Nešlo spíše o exemplární


potrestání v obci, kde se zemědělskému družstvu opakovaně

nedařilo? Kdo ví.

Ten příběh dnes už nemá rozuzlení. Jde spíš o to, že to je

výpověď o jedné epoše zachycené několika řádky v kronice.

Lidé v Machníně dnes už neví, čemu jejich rodiče přihlíželi.

O tom se prostě nemluvilo a nic podobného se pak už nekonalo.

I tak z toho trne. Jak se potom ti lidé mohli v obci potkávat,

zdravit, podávat si ruce? Zbylo jen pár řádků pana řídicího

v obecní kronice, že se to opravdu stalo v Machníně léta Páně

1949.


Rádlo in Böhmen, immer noch in den Sudeten

Als ich die Bücher über Kája Mařík lesen wollte, die die ganze

Erste Republik las, sind wir nach Mníšek pod Brdy gefahren.

Als ich größer wurde und erleben wollte, was im Gelände Karl

May erlebte, habe ich festgestellt, dass der Autor von Indianerbüchern

niemals im Ausland war. Als ich mich entschied, dass

ich etwas in Rádlo bei Jablonec in Böhmen kaufe, wollte ich

diese sonderbare Gemeinde zuerst besuchen, ihre Atmosphäre

atmen lernen. Damals stand ich am Bahnsteig der tschechischen

Bahn in Rádlo, was mich an eine der verlassenen Stationen

„Bedarfshalt“ Machnín Burg erinnerte. Voller Besorgnis

stieg ich vorsichtig von der Bahnstrecke in Richtung Wolken.

Ich bin mir sicher, dass ich gesund und voller starken Willens

auf demselben Weg zurück in die 60er Jahre zurückkehrte.

Liebe auf den ersten Blick zur Gemeinde des unbekannten Namens

Rádlo entbrannte in dem Augenblick nicht.

Es vergingen vierzig Jahre, man schreibt Mitte April 2012. Es

ist kalt wie in Russland, im Lande der ehemaligen Bolschewiken,

das aber vielleicht deswegen, weil ich ein gutes Mittagessen

in Železný Brod hatte. Das Straßenschild zeigte wer weiß wohin

und obwohl ich es nicht wollte, befand ich mich in dieser

überraschend schönen Gemeinde. In guter Laune habe ich

dem Auto befohlen: „Stehen bleiben!“ und wanderte durch diese

Landschaft voller Schluchten, Ausblicke und Weiden.

Ein Gelände, das sich ein Mensch aus dem unteren Elbtal

nur schwer vorstellen kann. Berge, die bis zum Himmel ragen

und wunderbare Marianengraben. Wunderschön sauberen

und tiefen Graben. Man kann nicht an „enfant terrible“ unserer

Literatur, der vor 150 Jahren Liberec gesehen hat und angeblich


dass es im Rauchmeer, in Tälern und Bergen versinkt. Der hätte

wegen Rádlo mit seinen Hängen und wunderschönen Tälern

einen unschönen Tod gehabt. Ich freue mich, dass Rádlo eine

so schöne Geschichte hat, die von anständigen Menschen

geschrieben wurde, die hier lebten. Dafür, dass es immer noch

in den Sudeten liegt, waren es überraschenderweise Tschechen.

Falls in Liberec im 13. Jahrhundert zuerst die Deutschen lebten,

kamen sie nach Rádlo, wie sie selbst zugegeben haben, erst

nach den Tschechen. Letztendlich ist es egal, wenn sie zusammen

leben konnten. Was sollte man denn vorenthalten?

Vielleicht nur das, dass der Ort, das Dorf, das Städtchen in so

unterschiedlichen Höhenlagen liegt. Zum Teufel mit dem antisemitischen

Publizist Neruda! Mich hat dieses Dorf angesprochen.

Es ist schön, fast wie mein „mit Legenden umwobenes

Machnín“ oder wie Ořechovka in Prag, Suzdal in Russland oder

österreichischer Retz.

Ich will noch weiter gehen: Ich sehe Rádlo wunderschön wie

San Remo, als den selbständigen souveränen Staat San Marino,

als ein akademisches Städtchen. Ich empfinde es als einen Satellit

mit wunderbaren Baugrundstücken, wo ich nicht weit davon

bin, eine Zone der Aktivitäten zu sehen, wo sich der Traum

über saubere Luft, Sonne und Wind, über nettes Beisammensein

im warmen Zimmer erfüllt. Es geht um die Schönheit des

Waldes, der durch den Garten wie in einer Tragödie von Shakespeare

schreitet, als der Speer den Wald hinabsteigt, um den

Feind zu vernichten.

„Rádlo, so nah“, steht im Kopf meiner wunderschönen Postkarte,

eines Buches, wo ihr einen Ehrenplatz habt. Rádlo bei

Jablonec, ich würde eher sagen, bei Liberec, lebt und begrüßt

die, die hier bauen. Und neue Bauten, das ist das heutige Rádlo,


das ich am Sonntag, den 16. April 2012, besuchte. Obwohl ich

fror, es gefiel mir sehr bei euch.


Rádlo v Čechách, pořád ještě v Sudetech

Když jsem si chtěl přečíst knížky o Kájovi Maříkovi, které

četla celá První republika, jeli jsme do Mníšku pod Brdy. Když

jsem povyrostl a chtěl prožít, co prožil v terénu Karel May,

zjistil jsem, že autor indiánek nikdy v cizině nebyl.

Když jsem se rozhodl, že si něco koupím v Rádle u Jablonce

v Čechách, chtěl jsem tuhle prazvláštní obec nejdříve navštívit,

naučit se dýchat její atmosféru. Stál jsem tehdy na nástupišti

Českých drah v Rádle, připomínající mi jednu z opuštěných

stanic „na znamení“ Machnín hrad. Pln obav jsem obezřetně

stoupal od tratě směrem k oblakům. Vím jistě, že ve zdraví

a pln silné vůle jsem se touže cestou vrátil zpět do šedesátých

let. Láska na první pohled k obci neznámého jména Rádlo v té

chvíli nevznikla.

Je o čtyřicet let později, píše se polovina dubna 2012. Zima je

jako v Rusku, v zemi bývalých bolševiků, ale to je možná tím,

že jsem byl po dobrém obědě v Železném Brodu. Silniční ukazatel

navigoval kudy kam, a ač jsem to neměl v úmyslu, skončil

jsem v téhle překvapivě sličné obci na kopci. V dobrém rozmaru

jsem poručil autu: „Stůj!“, a prošel se pěšky touhle krajinou

plnou strží, výhledů a pastvin.

Terén, jaký si jen těžko umí představit člověk z dolního

Polabí. Kopce do nebe a úžasné Mariánské příkopy. Nádherné

čisté a hluboké příkopy. Nelze nevzpomenout enfant terrible

naší literatury, který před sto padesáti lety uviděl Liberec, a prý

že tone v moři kouře, v dolinách a kopcích. Ten by měl z Rádla

pro jeho stráně a krásná údolí ošklivou smrt.

Těší mne, že má Rádlo tak pěknou historii, kterou psali

slušní lidé, co zde žili. Na to, že je stále v Sudetech, to byli překvapivě

Češi. Jestliže v Liberci ve 13. století bydleli jako první


Němci, do Rádla přišli, jak sami přiznávali, až po Češích.

Nakonec je to ale jedno, pokud spolu uměli žít. Co jim

vyčítat? Asi jen to, že je ta osada, ves, městečko v tak rozdílných

nadmořských výškách. Čert vem antisemitského publicistu

Nerudu! Mě tahle vesnice dostala. Je krásná, skoro jako

můj „legendární Machnín“ či jako Ořechovka v Praze, nebo

Suzdal v Rusku či rakouský Retz.

Půjdu ještě dál: Vidím Rádlo krásné jako San Remo, jako

samostatný suverénní stát San Marino, jako akademické městečko.

Vnímám je jako satelit s úžasnými parcelami, kde nejsem

dalek vidět zónu aktivity, kde se naplňuje sen o čistém ovzduší,

slunci a větru, o líbezném posezení v teple uprostřed pokoje.

Je to tu o kráse lesa, který prostupuje zahradou jako v Shakespearově

tragédii, kdy les kopí sestupuje, aby zničil nepřítele.

„Rádlo, tak blízko“, stojí v záhlaví mé krásné dopisnice, knihy,

ve které máte své čestné místo. Rádlo u Jablonce, řekl bych

spíše u Liberce, žije a vítá ty, kteří zde staví. A nové stavby, to je


dnešní Rádlo, kterým jsem se prošel v neděli 16. dubna 2012.

Ač mi byla zima, moc se mi u vás líbilo.


Katzenhund, bei uns im Herbst

Es ist später Nachmittag. Die Dunkelheit steht vor der Tür

und der Winter greift nach der Klinke. Der Wind weht durch

die Fenster in die Wohnungen, hier und da liegt zu Hause auf

dem Teppich ein trockenes Blatt. Die Bäume verlieren die

Blätter nicht eins nach dem anderen, sondern nach dem ersten

Nachtfrost gleich zu Tausenden. Der ganze Garten ist voll. Das,

was auf den Bäumen bleibt, ist eine bunte Palette, gemischte

Tüte, ein Spektrum, das von grün bis ocker und gebrannte

Siena reicht. Am meisten interessierte mich die Farbe der

Blätter, wenn durch das Gelbe die Sonne selbst strahlte. Es ist

als ob auf den Ästen das Gold fließen würde. Ein Fluss, Bach

oder Wasserfall strahlend gelber Farbe, eine Zitrone und auch

Apfelsine, gelber Papagei oder gelbliches Hähnchen.

Gelber Stein im Ring meiner Mutter, der durch das tägliche

Tragen abgeschliffen wurde. Auf Anfrage beim Goldschmied

hat sie festgestellt: „Es handelt sich um einen seltenen Stein,

den würde ich nicht wegwerfen. Der wird immer seinen Preis

haben.“ Der Herbstwind hat das Haar meiner Mutter unordentlich

gemacht und sie verabschiedete sich nur schwer von

dem Ring der Farbe des Löwenzahns. Sie hat ihn für immer in

einem Kästchen verschlossen, das ich behalten habe.

Ich stand allein am Fenster und überlegte, was mir der

Herbst je gab oder nahm. Es war ein gewöhnlicher Nachmittag

und ich hielt für eine Weile still, um die Luft einzuatmen, die

nicht mehr ein leichter Wind ist, der die Wange streicht und das

Haar hebt. Dieser verhielt sich so, als ob er mich nicht gekannt

hätte. Meine Wangen wurden beide rosa, das Haar unordentlich

und schon war er weg. Zum Glück kam die Sonne hinter

den Wolken hervor, damit sie ab und zu lächelt und die Blätter


durchstrahlt. Die fielen wie der Schnee und summten, wie es

im Maisfeld vor der Ernte summt.

Ich stand wie ein kleiner Junge da und vernahm mit allen

Sinnen, wie der Herbst klopft und wartet, bis ich die Tür öffne

und entgegen komme. Es kam nicht so. Nein, ich trank nichts,

ich liege nur so und mein Bauch ist kalt. Vom Boden kommt

schon der Winter, der Herbst ist nur in den Blättern auf dem

Baum. Der Winter greift nach der Klinke. Durch die Fenster

zieht‘s und die Felder werden braun. Es ist gerodet, was von der

Ernte übrig blieb. Die Erde roch nach fettem Erdreich der Farbe

einer Milchschokolade. Was auf den Bäumen aus Gold ist, das

liegt auf dem Boden nur so. Aus Farben, die die Natur um die

Ecke mischt und in der Nacht, als niemand zuschaut, alles

umher streicht. Die Bäume, die Erde, einen Teil des Weltalls...

Soweit ich sehen kann, dort ist es schön. Du musst nur eine

Mütze, einen Schal und ein Handtuch nehmen. Der Schnupfen

droht. Der Herbst ist für diejenigen schön, die es schätzen, dass


es nicht mehr warm ist, der Winter aber noch nicht da ist. Es

gibt weder warme Morgen noch Abende. Zum Glück muss ich

nicht Berge schmutzigen Schnee’s aufräumen, auf heißem Sand

laufen und in den Stausee baden gehen. Der Herbst ist in der

Mitte der Nostalgie, wonach ich mich immer gesehnt habe. Er

ist irgendwo in der Mitte des Weges dort, wohin ich gehe.

Es ist später Nachmittag und kein Mai. Die Sonne entschied

sich immer noch nicht und ich stehe und warte... Mein Haar

ist weiß und die Natur weiß nicht, was sie mit mir machen

soll. Was für ein Wetter ist das? Půl napůl, halb und halb. Es ist

weder eine Katze noch ein Hund, es ist ein Katzenhund... Und

ich mag ihn.


Kočkopes, u nás na podzim

Je pozdní odpoledne. Tma je za dveřmi a zima bere za kliku.

Okny fouká vítr do bytů, sem tam už i doma na koberci

leží suchý list. Stromy se listí zbavují ne po jednom, ale po prvních

nočních mrazech už po tisících. Je jich plná zahrada. To,

co na větvích zůstává, je pestrá paleta, všehochuť, spektrum od

zelené po okr a sienu pálenou. Nejvíce mě zaujala barva listí,

pokud žlutou prostupuje samo slunce. To je, jako by po větvích

teklo samo zlato. Řeka, potok či vodopád barvy zářící žlutě, citrón

i pomeranč, žlutý papoušek či žluťoučké kuře.

Žlutý kamínek z prstýnku mé maminky, který se každodenním

nošením obrousil. Dotazem u zlatníka zjistila, že: „Jedná

se o vzácný kamínek, ten bych nevyhodil. Ten stále bude mít

svou cenu.“ Mamince podzimní vítr rozfoukal vlasy a ona

se s prstýnkem barvy pampelišek těžko loučila. Uzavřela ho

navždy ve skříňce, která mi po ní zůstala.

Stál jsem u okna sám a přemýšlel o tom, co mi kdy podzim

dal nebo vzal. Bylo obyčejné odpoledne a já se na chvilku zastavil,

abych se nadýchal vzduchu, který už není větříkem, co hladí

po tváři a čechrá vlasy. Tenhle dělal, že mne nezná. Tváře

mi zrůžověly z obou stran, rozcuchal vlasy a uháněl pryč. Ještě,

že sluníčko vylezlo zpoza mraků, aby se občas usmálo a prozářilo

listí. To padalo jako sníh a šumělo, jak šustí z nesklizených

kukuřičných palic v poli.

Stál jsem jak uličník a všemi póry naslouchal, jak podzim

klepe a čeká, až mu otevřu a půjdu vstříc. Nestalo se tak. Ne,

nic jsem nepil, jenom si tak ležím a studí mne na břiše. Od

země je už zima, podzim je jenom v listech na stromě. To

zima bere za kliku. Okny fouká a pole se barví do hněda. Je zaorané,

co zbylo po sběru úrody. Zem zavoněla mastnou hlínou


arvy mléčné čokolády. Co je na stromech ze zlata, to na zemi

leží už jen tak. Z barev, co příroda někde za rohem míchá

a v noci, když se nikdo nedívá, natírá vše kolem. Stromy, zemi,

kus vesmíru…

Kam dohlédnu, tam je krásno. Jen si musíš vzít čepici, šálu

a kapesník. Hrozí ti rýma. Podzim je krásný pro ty. co ocení, že

už není teplo a ještě není zima. Už není teplých jiter, ani podvečerů.

Ještě, že nemusím odklízet hromady špinavého sněhu,

že nemusím běhat po horkém písku a jít se smočit do přehrady.

Podzim je v polovině stesku, po čem jsem kdy zatoužil. Je někde

uprostřed na cestě tam, kam mířím.

Je pozdní odpoledne a není máj. Slunce se pořád nerozhodlo

a já stojím a čekám… Mám bílé vlasy kolem hlavy a příroda si

se mnou neví rady. Co je to za počasí? Půl napůl, halb und

halb. Není to kočka ani pes, je to kočkopes… A já ho mám rád.


Inkognito von Rádlo

Als ich fünfzehn Jahre alt war, musste ich immer bei Nachrichten

lächeln, wie wenn die Presseagentur meldete, dass

die chinesische Regierung ernsthaft die Regierung der USA

wegen Überschreitung der Grenzen der Chinesischen Volksrepublik

zum 589. Mal wegen dem Überflug der amerikanischen

Flugzeuge warnt. Dasselbe Niveau habe ich erreicht, als ich in

den Chroniken der nahen Gemeinden meines Geburtsortes gelesen

habe, dass sie während der gemeinsamen Regierung vom

zukünftigen Kaiser und Reformator Josef II. besucht wurden.

Sehr schön, außer der Anzahl der Besuche, war geheim, wer

zur Inspektion gekommen war. Das war für mich, einen neugierigen

Jungen, immer etwas Interessantes. Ein öffentlich gemachtes

Geheimnis, das aber streng respektiert wurde.

In die Gemeinde, auf Tschechisch genannt Milíře, kommt

auf Pferden eine Gruppe von Personen. Nicht groß, nicht klein,

aber auch so sind da einige hohe Tiere regionaler Landrat,

Bischof, vielleicht sogar Journalisten. Vorne, auf einem einfachen

Pferd ohne Schmuck (heute in einem Skoda), ein einfach

gekleideter schlanker Herr mit asketischem Gesicht. Man soll

ihn Herr Graf, zum Beispiel Novotný, ansprechen, damit niemand

nicht mal im Traum auf die Idee käme, dass es sich dabei

selbst um den Mitregent Kaiser Joseph II. handelt. Er kam,

damit er den Vorrang seinen Augen gewährt vor den Augen

anderer.

Alle um ihn haben die Rolle der Verneinung mitgespielt. Es

passierte höchstens, dass sich gewöhnlich der niedrigste Seelenpastor

geirrt hat und auf Knien Seine Hoheit um eine Gabe

für die Pfarrei gebeten hat... (Was heute bei solchen Besuchen

alle machen).


Wie viele von unseren Omas damals ein Goldstück vom Kaiser

selbst während der Inspektionsreise durch Böhmen bekommen

haben, das hat jeder Schreiber in der Grenzgemeinde

festgehalten. Der Kaiser verteilte an Tschechen, Deutsche, an

Kinder vor der Schule, an Omas mit Tragkörben am Rücken,

an Männer, die am Feld geackert haben. Einige mussten dem

Kaiser den Pflug leihen, damit er mit den Kühen das Pflügen

ausprobiert.

Es passierte auch in unserer Gegend, dass sie von Josef II.

wiederholt besucht wurde. In Rádlo gefiel ihm der Hügel in der

Gemeinde Milíře, von wo ein wunderschöner Ausblick ins

Land ist und von wo man den eventuellen Feind sofort wie auf

der Hand sehen würde. Strategische Gegend, strategischer Hügel...

Zum zweiten Mal hat er ihn ein Jahr später betreten, im

Jahre 1778.

Es gab keine anderen solcher Autoritäten und Herrscher, die

inkognito in ihre Dörfer und Städte gefahren sind, um zu sehen


und zu hören. Vor mehr als 200 Jahren hatten wir das Glück

wiederholt und das wunderschöne Rádlo war nicht alleine.

Schade, dass es von solchen Besuchen nicht mehr gab. Es gäbe

Stoff für die Chronik: Es war einmal, es war einmal nicht...


Rádelské inkognito

V patnácti letech mě vždy spolehlivě dostaly světové tiskové

agentury ohlášením pětistého osmdesátého devátého a dalšího

vážného varování vlády Čínské lidové republiky vládě USA

kvůli bezprecedentnímu porušení hranic ČLR přeletem amerických

letadel. Na stejné úrovni jsem se ocital, pokud jsem

se dočetl v kronikách obcí blízko mého rodiště, že je navštívil

v době svého spoluvladaření budoucí císař a reformátor Josef II.

Okouzlující, vedle četnosti návštěv, bylo utajení toho, kdo

přijel na inspekci. To mě, jako kluka, bažícího po záhadách,

pokaždé dostalo. Vždy veřejně odhalené tajemno, které však

bylo přísně respektováno.

Do obce česky řečené Milíře přijíždí koňmo skupina osob.

Nemalá, nevelká, ale i tak je v ní pár vysokých hodnostářů –

krajský hejtman, biskup, možná i novináři. V čele, na prostém

koni bez ozdob (dnes ve škodovce), prostě oblečený hubený

pán asketické tváře. Nechává se oslovovat pane hrabě, třeba

Novotný, aby nikoho ani ve snu nenapadlo, že by to mohl být

sám spoluvladař císař Josef II. na inspekci. Přijel, aby dal přednost

vlastním očím před očima jiných.

Všichni kolem s ním hráli tu roli na zapřenou. Maximálně se,

obvykle ten nejnižší duchovní pastýř spletl a na kolenou prosil

Jeho Milost o příspěvek na faru… (Což dneska u příležitosti

takových návštěv dělají úplně všichni).

Co našich prababiček tehdy dostalo zlaťák od samotného

císaře při jeho inspekční cestě Čechami, psal každý písmák

z pohraniční obce. Císař rozdával Čechům, Němcům, dětem

před školami, babkám s nůšemi na zádech, mužům, kteří orali

na polích. Někteří museli vladaři půjčit i pluh, aby si zkusil orat

s kravkami.


Stalo se i v našem kraji, že ho Josef II. navštívil opakovaně.

V Rádle se mu zalíbil kopec v osadě Milíře, odkud byl krásný

výhled po kraji a odkud by případný nepřítel byl viděn jako

na dlani. Strategické území, strategický vršek… Podruhé naň

vystoupil o rok později v roce 1778.

Nebylo více takových autorit a vládců, aby se na zapřenou

rozjeli do svých vesnic a měst, vidět a poslouchat. Před více než

dvěma sty lety jsme měli to štěstí opakovaně a krásné Rádlo

v tom nebylo samo. Škoda, že takových návštěv nebylo víc.

Bylo by o čem psát do kronik: Bylo, nebylo…


Regionaler Jahrestag

Vor 45 Jahren wurde der Grundstein der neuen Gestaltung

des Jeschken gelegt, die wir heute kennen. Wer von uns hatte

beim Anblick des Jeschken nicht das Gefühl von etwas Besonderem?

Der Jeschken ist für Liberec ein zuverlässiges Wetterbarometer,

ein Bau, den man nicht so oft sieht und auch nach

Jahren gehört er zur modernen Architektur, die mir gefällt. Er

ist eines der wenigen Plätze in Liberec, der die Touristen schon

ganze Jahrzehnte anzieht. Die Besuche des Gipfels Jeschken

haben interessante Anfänge. Man schrieb das Jahr 1844 und

die Liberecer Weber haben gegen unmenschliche Bedingungen

protestiert, unter welchen sie in den Textilfabriken arbeiten

mussten. Die Stadt Liberec hat damals zur Unterdrückung der

Arbeiterunruhen die Armee nach Liberec gerufen und die haben,

im Rahmen einer Ausbildung und Verbesserung der Kondition,

einen Angriff auf den Berg Jeschken unternommen.

Genauso, wie später die Eheleute Vajner das Freizeitzentrum

Babylon gebaut haben, so verkauften damals die Eheleute Hasler

den Soldaten, die den Jeschken „erobert“ haben, Semmeln

und Würstchen. Somit haben beide Familien ein ganz neues

Gesicht des Tourismus in unserer Region begonnen. Auch die

ersten aus dem Kreis Liberec abgeschickten Ansichtskarten

sind die, die vor 1890 gerade vom Jeschken abgeschickt wurden.

In den Jahren 1905-1906 wurden die verschiedenen Buden

mit einem richtigen Berghotel wie einer Burg ersetzt. „Die

Burg“ konnte nur schwer dem großen Interesse der Touristen

im Sommer, Winter, jeden Tag, standhalten. In den 30er Jahren

kamen noch zusätzlich die, die die gerade fertig gestellte Seil-


ahn genutzt haben. Als ob es niemals enden sollte. Bis das Jahr

1963 kam und der 31. Januar. Das Hotel brannte bis auf die

Grundmauer nieder. Der überwiegende Teil des „Steingebäudes“

war ja aus Holz. Nach einem längeren Wettbewerb, was

und wie am Berg zu bauen ist, gewann der Entwurf des Architekten

Karel Hubáček aus Liberec, der mit seinen Kollegen einen

Gebäudeentwurf in Form eines rotierenden Hyperboloid

ausgearbeitet hat. Nichts stand mehr der Entsorgung des Torsos

des ausgebrannten Hotels im Weg. Am 11. Dezember des Jahres

1964 brannte auch die sog. Rohan‘s Hütte, wo die Arbeiter

untergebracht waren, die die Trümmer des alten Gebäudes aufgeräumt

haben. Es ging langsam voran. Die Grundmauern aus

Stein des alten Hotels wurden am 25. Januar 1965 gesprengt

und man begann mit der Ausgrabung für den zukünftigen

Bau...


Am 30. Juli 1966 haben die Fanfaren angekündigt, dass der

Grundstein gelegt wurde. Am Anklopfen des Steins haben

wichtige Personen aus Entfernungen teilgenommen, wohin

man vom Jeschken blicken kann, außer aus Deutschland und

Polen, wohin die Einladungen nicht geschickt wurden, auch

wenn von dort der Jeschken auch wie auf dem Teller liegt. Man

hat in den Grundstein ein Gedenkschreiben eingelegt und der

Kinderchor Jeschken hat gesungen (man musste sie einladen),

der von Doc. Pazderka geleitet wurde. Die regionale Presse hat

alles detailliert beschrieben.

Der Jeschken verschönerte durch das neue Gebäude, wurde

größer und zu einer Zelebrität, einer „Attraktivität“, die nur

schwer von etwas in der Region übertroffen wird. Liberec, Liberecer

Region und der ganze Landkreis sind eine Region unter

dem Jeschken, egal was wir anstellen. Und ich hoffe, es bleibt so.


Regionální výročí

Před 45 lety byl položen základní kámen nové tváře Ještědu,

té kterou dnes známe. Kdo z nás při pohledu na Ještěd neměl

pocit něčeho krásného? Ještěd je pro Liberec spolehlivým

barometrem počasí, stavbou, která jen tak všude k vidění není

a je stále, i po letech moderní architekturou, která se líbí. Je

to jedno z mála míst v Liberci, které přitahuje turisty už celá

desetiletí.

Návštěvy vrcholu Ještěd mají své zajímavé počátky. Psal

se rok 1844 a liberečtí tkalci se bouřili proti nelidským podmínkám,

za kterých museli pracovat v textilkách. Tehdy na

potlačení nepokojů mezi dělníky povolal magistrát do Liberce

vojáky a ti, v rámci výcviku a zlepšení kondice, podnikli útok

na horu Ještěd. Tak, jako později manželé Vajnerovi postavili

Centrum zábavy Babylon, manželé Haslerovi prodávali

vojákům „dobyvším“ Ještěd housky a uzenky. Tím odstartovaly

obě rodiny zcela nový pohled na turismus v naší oblasti. Vždyť

i první pohlednice odeslané z Libereckého kraje jsou ty odeslané

před rokem 1890 právě z Ještědu.

Různé přístřešky nahradil v letech 1905–1906 skutečný horský

hotel v podobě hradu. „Hrad“ odolával jen stěží obrovskému

zájmu turistů v létě, v zimě, den po dni. Ve třicátých letech

se k nim přidali i ti, co přijížděli právě postavenou lanovkou.

Jako by to nemělo nikdy skončit. Až přišel rok 1963 a s ním

31. leden. Hotel vyhořel do základů. Vždyť značná část té „kamenné“

budovy byla ze dřeva. Po delší soutěži, jak a co postavit

nového na temeni hory, zvítězil návrh Liberečáka architekta

Karla Hubáčka, který s kolegy vypracoval návrh budovy v podobě

rotačního hyperboloidu.


Nic nestálo v cestě odstranění starého torza vyhořelého hotelu.

11. prosince roku

1964 vyhořela i tzv. Rohanova chata sloužící k ubytování

dělníků, kteří odklízeli trosky staré budovy. Šlo to pomalu.

Kamenné základy starého hotelu byly odstřeleny 25. ledna

1965 a začalo se s hloubením pro budoucí stavbu….

Fanfáry lesních rohů 30. července 1966 oznámily položení

základního kamene nového hotelu. Poklepu na kámen

se zúčastnili papaláši ze vzdálenosti, kam až z Ještědu lze dohlédnout,

kromě Německa a Polska, kam pozvánky neposlali,

i když i odtamtud mají Ještěd jako na talíři. Do kamene v základech

vložili pamětní listinu, a k tomu všemu zazpíval pěvecký

sbor Ještěd, (nebylo možno jej nepozvat) vedený doc. Pazderkou.

O všem se rozepsaly mnohem podrobněji i místní regionální

noviny.


Ještěd novou budovou zkrásněl, zmohutněl a stal se celebritou,

„atraktivitou“, kterou v regionu těžko něco překoná.

Liberec, Liberecko a celý kraj je krajem pod Ještědem, ať děláme,

co děláme. Doufám, že to tak i zůstane.


Über Gläser, aus welchen wir trinken

Meine Generation hat das erste, beliebteste Senfglas kennen

gelernt, ein Glas, das in der Getränkeindustrie zur Legende

wurde. Glauben Sie‘s oder nicht, es war ein schwerer Kampf,

aus den tschechoslowakischen Haushalten den „Senfservice“

auszurotten. Die Zeitungen, das Radio, jedermann sprach

darüber, es passierte aber nichts. Die Nation trank immer noch

aus den Senfgläsern. Es hat sich in dem Augenblick erledigt, als

der Senf in vollkommen anderem Glas verkauft wurde, das keinen

zum Trinken verführte. So hat sich die Schwäche unserer

Eltern in Bezug auf die Gläser „erledigt“ und wir waren keine

Barbaren mehr. Man kann in den derzeitigen amerikanischen

Filmen sehen, dass sie auch in Restaurants aus Flaschen trinken

und keiner sagt, dass es deren Image schadet.

Ich kehre gerne nach Hause zurück, nach Böhmen, zum

Glas, das genauso gute Tradition hat wie das, was aus ihm

fließt. Das tschechische Tafelglas. Es tranken daraus Herren,

Marketenderinnen, Säufer, Lakaien, Narren, Reiche und Arme,

Mägde und auch angesehene Herrschaften. Grafen, Herzögen,

Kindern, Priestern und auch Mönchen, all jenen verfärbte sich

das Getränk golden. Wegen der Gläser wurden Glashütten gebaut,

Wälder ausgebrannt, Leute schadeten ihrer Gesundheit an

den Glasöfen. Aus Glas wurden dünne Beine der Tänzerinnen

geboren, durchsichtiger Gläser, deren Bäuche voll von Wein.

So wurde die Tradition des tschechischen Glases geboren, welches

graviert, geschliffen, bemalt wurde und zu welchem man

auch bemalte Metallkappen zufügte.

Wir hatten in den 50er Jahren zu Hause einen Farbbecher auf

langem Stiel, oben bauchig, geschliffen, von der Firma Moser

aus Karlsbad und dann noch ein großes Set geschliffenen Gla-


ses. Die Mutter reinigte es einmal jährlich. Ordentlich im Seifenwasser,

ein Stück nach dem anderen hat sie gewaschen und so

habe ich nach fünfzig Jahren kein einziges Stück gefunden, das

dank dieser Pflege einen Riss hätte oder kaputt wäre... Ich habe

jedes Mal der Mutter gesagt, sie soll das Glas nicht waschen und

es verstaubt lassen. Und sie jedes Jahr, als niemand zuschaute,

es aus der Vitrine herausgenommen, und eine Stunde später

gehe ich durch die Küche und auf der Tischdecke trocknen die

Gläser, Stiele nach oben mit neuen Kratzern... Und mein Vater

sagt: „Siehst du, so ist deine Mutter“, winkt mit der Hand

und geht nach nebenan und liest. Dies waren während meiner

Jugend die häufigen Begegnungen mit Glas und Gläsern. Für

uns, die sich für „Gläser“ interessierten, war hier ein bestimmtes

Phänomen. Skloexport – eine Exportgesellschaft, die

den Musterraum direkt bei uns in Liberec hatte, wo verschiedenstes

Glas und Glaszweige waren, dass normale Menschen

nicht aus dem Staunen kamen; Gläser verschiedener Arten aus

allen Glashütten in der Republik, für tschechische und ausländische

Haushalte. Entwicklung, Gegenwart, Vergangenheit;

von kleinen Gläsern für Pygmäen bis zu Riesenschalen für

Schauspielerinnen und Schauspieler; von Miniaturgläsern bis

zu Fünf-Liter-Biertöpfen. Auch wenn der Musterraum nur für

ausländische Händler war, kaum einer von uns hat ihn nicht

gesehen und ist nicht durch die Säle gegangen. Das war kein

„Senfservice“ mehr, sondern ein gläserner Traum, gläsernes

Märchen, wenn Sie wollen, gläsernes Gedicht. Etwas, was niemand

zu Hause hatte. Das waren Begegnungen mit dem Schönen.

Mit überirdischer Schönheit...

Dazu noch die Gläser im Glasund Bijouterie-Museum in

Jablonec nad Nisou. Und auch in Liberec selbst, im Nord-


öhmischen Museum, das voll von Gläsern und Glas ist, seit

der Antike bis zu den Entwürfen der gegenwärtigen Ateliers der

tschechischen und auch der Fachleute für Glas aus der Welt ist,

von Železný Brod über Turnov, Nový Bor und Umgebung.

Dies ist der Ort, wo in Böhmen das meiste Glas geboren

wurde. Ich habe die Glashütten in Harrachov vergessen, deren

typische wunderschön farbigen Gläser, Glashütten überall in

der Republik, die wunderschönes und funktionierendes Glas

herstellen konnten, sozusagen auch Gläser...

Heute, wenn ich trinke, dann lieber aus einem Glas als direkt

aus der Flasche. Es gehört zur guten Erziehung und das Bier

schmeckt viel besser. Nicht nur das Bier in Kneipen, der Wein

in Weinstuben, aber auch zu Hause.

Seien die tschechischen Glashütten gelobt, und alle, die ein

wunderschönes Glas herstellen können. Das Glas soll klingen!

Tost an alle, die aus ihnen trinken, an Gläser und auch Menschen,

sie sollen leben...


O skleničkách, ze kterých pijeme

Má generace poznala tu první, nejoblíbenější skleničku od

hořčice, skleničku, která se v nápojovém průmyslu stala legendou.

Věřte, nevěřte, byl to nelehký boj vymýtit z československých

domácností „hořčicový servis“. Noviny, rádio, kdekdo

o tom tehdy mluvil a nic se nedělo. Národ pil stále z hořčicových

skleniček. Vše se vyřešilo, když se začala hořčice prodávat

v úplně jiné skleničce, ze které už pití nikomu nechutnalo.

Tím byl ,,vyřešen“ poklesek našich rodičů ve vztahu k nápojovému

sklu a přestali jsme být za barbary. V současných amerických

filmech vidíme, že oni jsou zvyklí i v restauracích pít

přímo z lahve, a nikdo neříká, že jim to kazí image.

Rád se vracím domů, do Čech, ke sklenici, která má stejně

dobrou tradici jako to, co z ní teče. České stolní sklo. Pili z něho

páni, kmáni, markytánky, ožralové, lokajové, blázni, bohatí

i chudí, děvečky i důstojní páni. Hrabata, knížata, děti, faráři

i mniši, těm všem zlátl mok ve sklenici. Díky sklenicím se

stavěly sklárny, pálily lesy, lidé u sklářských pecí si ničili zdraví.

Ze skla se rodily tenké nožky tanečnic, průsvitných sklenic,

jejich bříška byla plná vína. Tak vznikla tradice českého skla,

do kterého se rylo, které se brousilo, malovalo, a k němuž se

i přidávala kovová malovaná víčka.

My měli v padesátých letech doma barevný pohárek na

dlouhé nožce, nahoře baňatý, broušený, od firmy Moser z Karlových

Varů, a pak velkou soupravu broušeného skla. Jeho očistu

matka prováděla jednou ročně. Řádně v mýdlové vodě,

kus po kuse umyla a tak, po padesáti letech jsem nenašel

kus, který by nebyl z téhle zapřisáhlé péče nakřápnutý nebo

rozbitý… Říkal jsem matce pokaždé, aby sklo nemyla a nechala

je zaprášené. A ona je každý rok, když se nikdo nedíval, vyn-


dala z vitríny a za hodinu jdu kuchyní a na ubrusu na stole se

suší sklenice nožkami nahoru s novými šrámy… A na to můj

táta: „Vidíš, to je celá tvoje máma,“ mávne rukou a jde si číst.

To byla v dobách mého mládí má časná machnínská setkání

se sklem a skleničkami.

Pro nás, co je zajímaly ,,skleničky“ tu byl jistý fenomén.

Skloexport – podnik zahraničního obchodu, který měl vzorkovnu

u nás v Liberci, kde bylo všelikerého skla a sklářských

odnoží, až z toho všeho obyčejným lidem oči přecházely. Sklenice

na tisíce druhů ze všech republikových skláren, pro české

i zahraniční domácnosti. Vývoj, současnost, minulost. Od malých

sklenic pro Pygmeje až po obří číše pro herečky a herce.

Od pidisklenic po pětilitrové skleněné hrnce na pivo. Ač

vzorkovna byla pouze pro zahraniční obchodníky, málokdo

z nás ji neviděl, a jejími sály se neprošel. To už nebyl žádný „

hořčicový servis“, ale skleněný sen, skleněná pohádka, chcete-li

skleněná báseň. Něco, co nikdo doma neměl. To byla setkání

s krásou. S nadpozemskou krásou…

K tomu ještě sklenice v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci

nad Nisou. A v samotném Liberci Severočeské muzeum plné

skla a sklenic od antiky po návrhy současných ateliérů českých

i světových sklářských kapacit od Železného Brodu přes

Turnov, Nový Bor a okolí.

To je to místo, kde se zrodilo v Čechách nejvíce sklenic. Zapomněl

jsem na sklárny v Harrachově, jejich typické krásně

barevné sklenice, na sklárny po celé republice, které uměly vyrobit

překrásné a funkční sklo, potažmo i sklenice…

Dnes, když piji, tak raději ze sklenice než přímo z lahve.

Patří to ke slušnému vychování a pivo chutná mnohem

líp. Nejen pivo po hospodách, víno ve vinárnách, ale i doma

v soukromí.


Budiž chvála českým sklárnám, a všem, co umí vyrobit krásnou

sklenku. Ať zvoní sklo! Přípitek všem, co z nich pijí, skleničkám

i lidem, ať žijí…


Holz

Den Opa von meiner Frau kannte ich nicht mehr. Er war Tischler

in Horní Hanychov, dort, wo unterhalb vom Jeschken

vor dem Krieg so viele Tschechen wohnten, dass sie im Dorf

einen eigenen Bürgermeister hatten. Die Tschechen lebten eng

zusammen. Sie spielten Amateurtheater, sangen im Chor, turnten,

tranken in tschechischen Kneipen. Der Opa Polejů war

ein Holzfachmann und das Holz spielte in seinen Händen ein

Solostück. Ich habe nur noch das Holz angetroffen, das er zum

Beispiel zur Kaffeemühle umgewandelt hat, die er mit Messing

und noch anderem Holz bestückte. Man nennt es eine Intarsie

und es ist ein Erlebnis, es anzuschauen. Als ob das Holz

sprechen würde. Und dann sah ich sein Schlafzimmer und die

Küche. Er hat sie selbst gemacht. Es war ja auch nicht möglich,

dass er etwas aus Holz bei anderen kaufen würde. Und dazu all

die Uhren, Blumenkästen für Fenster und Kochlöffel, Rührer,

Gabeln.

Danach habe ich das Werkzeug in die Hand bekommen, mit

dem er all das geschaffen hat. Werkzeug? Nein. Heute arbeiten

am Werkzeugdesign ganze Ateliers. Dieses habe ich noch nie

in meinem Leben gesehen und in der Hand gehalten. Werkzeuge

wie eine Geige oder Violine, und da könnte man noch

blumiger werden. Er hat sie selbst hergestellt und sie passten in

seine Hände voller Schwielen, wie wenn man sagt, wie der Dill

in die Dillsoße. Auch nach Hundert Jahren war das Werkzeug

voll funktionsfähig, scharf, genau und perfekt. Man würde heute

sagen, ergonomisch, funktionell und schön, einfach.

Ich habe eine Vitrine voll mit seinen Werkzeugen, gleich neben

dem Porzellan aus Meißen und Stará Role. Ich habe ein

Stück echter Kunst eines Tischlers, der Wunder vollbrachte. An


der Wand daneben habe ich im schwarzen Glasrahmen ein

Foto, wo er an der Werkbank mit Schürze steht und ein bisschen

ängstlich in mein Gesicht schaut, der Opa Josef Polej der

Tischler. Er half der Oma in ihrer kleinen Molkerei. Er blieb

aber, und das muss man sagen, in den Herzen von denjenigen,

für welche er aus einem Holzstück ein Teil von deren Stube, die

Treppen zum Boden, ein Schmuckgeländer, ein Tor zum Stall

oder eine Wiege machte.

Die Wiege habe ich gesehen und nicht nur eine. Sie sind voll

mit Herzchen, Täubchen und Engelchen, mit einem scharfen

Sägeblatt geschnitzt, gehobelt mit Honigduft und gestrichen

mit Kamille. Das Holz, das durch seine Hände wanderte, hat

den Anschein von altem Zinn, Bronzestatuen, einem Goldschmied,

der eine Rose im blühenden Obstgarten auf einem

Tablett ausgehämmert hat, blühende Blumen, die der Gärtner

in eine Vase aus feinem Chinaporzellan gab. Viele Menschen

werden sich noch an der göttlichen Schönheit erfreuen, für die


die Welt der abgerackten, schwieligen Hände nicht fremd ist.

Schade, dass niemand ein Denkmal solchen Menschen baut,

wie er einer war. Sie hätten es verdient.


Dřevo

Dědečka z manželčiny strany jsem už neznal. Byl truhlářem

v Horním Hanychově tam, kde pod Ještědem žilo před válkou

tolik Čechů, že měli v obci svého starostu. Češi žili hodně pospolu.

Hráli ochotnické divadlo, zpívali ve sboru, cvičili, popíjeli

v českých hospodách. Děda Polejů byl fachman na dřevo

a dřevo v jeho rukách zpívalo sólový part.

Já se setkal už jenom se dřevem, které pozměnil třeba v kávový

mlýnek, který osadil mosazí a ještě jiným dřevem. Říká

se tomu intarsie a je to krása pro oči. To dřevo, jakoby mluvilo.

A pak jsem uviděl jeho ložnici a kuchyni. Udělal si ji sám. Však

by to ani jinak nešlo, aby si něco ze dřeva u jiného kupoval.

A k tomu všechny hodiny, truhlíky do oken a kuchyňské vařečky,

kvedlíky, vidličky.

Pak jsem dostal do ruky nářadí, kterým to všechno vyrobil.

Nářadí? Ne. Dnes na designu nářadí pracují celé ateliery.

Tohle jsem v životě neviděl a v ruce nedržel. Nástroje podobné

houslím či viole, a to jsem ubral. Vyrobil si je sám, na koleně

a pasovaly do jeho mozolnatých dlaní jako, jak se to říká, jako

kopr do koprovky. Ještě po stu letech nic nebylo na těch nástrojích

uvolněné, nefunkční, neostré či nepřesné. Dnes by se

řeklo ergonomické, funkční a krásné, jednoduché.

Těch jeho pracovních nástrojů mám plnou vitrínu, kde

vedle porcelánu z Míšně a Staré Role mám kus opravdového

kumštu truhláře, který dělal zázraky. Vedle na zdi v obyčejném

černém rámu mám pod sklem fotku, jak stojí u ponku v zástěře

a trochu vystrašeně mi kouká do tváře děda Josef Polej –

truhlář. Babičce pomáhal v její malé mlékárně. „Zvostal“ však,

a to je třeba říct, v srdcích těch, kterým udělal ze dřeva kus

jejich sednice, schody na půdu, ozdobné zábradlí, vrátka do

chlívku nebo kolíbku.


Tu kolíbku, a ne jednu, jsem viděl. Jsou plné srdíček, holubiček

a andělíčků, vyřezávané ostrou pilkou, hoblované s medovou

vůní a heřmánkem natírané. Dřevo, které odešlo z jeho

rukou, má punc starého cínu, bronzových soch, zlatníka, co

vytepal růži v rozkvetlém sadu na měděný podnos, rozkvetlých

květin, které dal zahradník do vázy z jemného čínského porcelánu.

Z té boží krásy se budou radovat ještě dlouho mnozí, kterým

není cizí svět upracovaných, mozolnatých rukou. Škoda, že

nikdo nepostaví pomník lidem, jako byl on. Zasloužili by si to.


Teppiche

Wer aus Liberec oder Jablonec ist, muss zu ihnen ein positives

Verhältnis haben. Das wäre schlimm, wenn man es nicht

hätte! Die Teppiche wurden doch hier viele Jahre produziert

und sie wurden von Einheimischen gewebt; die meisten aus

Vratislavice, die ursprünglichen, meistens deutscher Angehörigkeit,

aber auch einige Tschechen. Nach dem Krieg und

nach der Abschiebung der Deutschen kamen meistens Fachleute

aus Mähren, um die Grenzregion zu besiedeln. Einige wenige

Deutsche sind geblieben, falls sie nachgewiesen haben, dass sie

keine Nazis und in den Fabriken unentbehrlich waren. Nun,

damit wir nicht verheimlichen, auch einige von denen, die bei

den Tschechen ihre antifaschistische Vergangenheit für Geld,

Gold, Bilder,... gekauft haben.

Die Teppiche bedeuteten Besitztum, Reichtum, Ansehen

und das alles war hier umher in großer Anzahl. Schöne, große,

kleine, orientalische, im Jugendstiel, nach der Mode aus Wien,

aus den besten Materialien, später aus Nylon, moderne. Für jede

Bude, in Flure, in Thronsäle, für Fürsten und auch Könige, für

Ärzte in die Warteräume, für Rathäuser, für Hotels, russische

Offiziere, die sie zu Hause in Kasachstan an die Wände gehängt

haben. Gebetsteppiche für militante Islamisten, Teppichsets für

das Bad, für die Toilette, Ausschussware und auch handgewebte

Wollstücke.

Auch der Kaiser kam nach Vratislavice in den Betrieb, um

sie zu sehen. Er hatte für den Inhaber des Teppichwerkes eine

Ernennungsurkunde in den Adelsstand mit, hat sie aber nicht

überreicht. Ihm wurde schnell klar, aber erst vor Ort, dass

ein Teppich mit seinem Porträt, den er hier als Geschenk bekommen

würde, zum Schuhreinigen auf seinem Gesicht di-


enen würde. Das konnte er nicht zulassen und so hat er alles

abgesagt, so dass Herr Ginzkey nicht zum Baron wurde. Auch

so wurde der Fabrikant Ginzkey unglaublich hochmütig.

Herr Ginzkey hatte eine Tochter Hermina, die wunderschön

malte. Sehr oft, als ich ihre Bilder beobachtet habe, dachte ich,

dass es nicht viele so geschickte Frauen gibt und dass ihr Vater

für sie den Ruhm nicht kaufen muss. Seine Teppiche, das war

damals in Österreich ein wirklicher Höhepunkt und Hermina

die Kirsche auf der Torte...

Und wo ist der Ruhm dieser Familie, der Arbeiter, der Designer,

der Händler mit Teppichen aus Vratislavice geblieben?

Ich liege gerade auf einem und in dieser Lage erinnere mich an

sie. An die Deutschen, Tschechen, Juden, Ukrainer, Russen,

Slowaken, Polen, Sinti und Roma, an alle, die dort arbeiteten.

Designer, Frauen, die hier in drei Schichten gearbeitet haben,

fantastischer Musterraum, Fabrik, wo Hunderte von Menschen

aus Nah und Fern Arbeit gehabt haben. Heute klingt es wie


ein Märchen, eine Erzählung über etwas, was es schon lange

nicht mehr gibt: Bytex, Textilana, Seba, Hedva, Kolora, Plastimat

oder Tesla.

Es ist interessant, dass Leute, die hier damals schwer gearbeitet

haben, sich an diese Arbeit mit Nostalgie und schön erinnern.

Es waren einfach wunderschöne Teppiche. Wir finden

sie bis heute in unseren Haushalten, Burgen und Schlössern in

der ganzen Welt.


Koberce

Ten, kdo je z Liberce nebo Jablonce, musí k nim mít pozitivní

vztah. To by tak bylo, aby neměl! Vždyť koberce se

tady hezkých pár let vyráběly a tkali je místní lidé. Nejvíce

ti z Vratislavic, ti původní, většinou německé národnosti, ale

i nějací ti Češi. Po válce a po odsunu Němců přišli osídlit pohraničí

z vnitrozemí většinou odborníci z Moravy. Něco málo

Němců zůstalo, pokud prokázali, že nebyli nacisty a jsou v továrnách

nepostradatelní. No, a co bychom zapírali, i pár těch,

co si u Čechů koupili svou antifašistickou minulost za peníze,

zlato, obrazy…

Koberce znamenaly majetek, bohatství, postavení, a to vše tu

bylo kolem v hojném počtu. Krásné, velké, malé, orientální,

secesní, podle módy z Vídně, z těch nejlepších materiálů,

později i ze silonu, moderní. Do každé ratejny, na chodby,

do trůnních sálů, knížatům i králům, doktorům do čekárny, na

radnici, do hotelů, ruským důstojníkům, co si je doma věšeli

na zeď v Kazachstánu. Modlitební koberečky, militantním islamistům,

kobercové sety do koupelny, na záchody, šmejdy i ručně

vázané kusy z vlny.

I císař pán se na ně přijel přímo do Vratislavic do výroby

podívat. Měl pro majitele kobercárny s sebou v aktovce jmenovací

šlechtický dekret, ale nepředal jej. Včas si uvědomil, a to

až na místě, že koberec s jeho portrétem, co by tu dostal darem,

sloužil by na očištění bot o jeho tvář. To nemohl připustit.

Všechno zrušil, takže se pan Ginzkey nestal baronem. I tak

továrník Ginzkey nemístně zpychl.

Ginzkey měl dceru Hermínu a ta krásně malovala. Mnohokrát,

když sem se díval na její obrazy, jsem si řekl, že tako-


vých šikovných bab mnoho není a že jí papínek nemusí slávu

kupovat. Jeho koberce, to byla za Rakouska opravdová špička

a Hermína třešnička na dortíku…

A kdeže zůstala sláva téhle rodiny, dělníků, návrhářů, obchodníků

s vratislavickými koberci? Na jednom z nich právě

ležím a v téhle poloze na ně vzpomínám. Na Němce, Čechy,

Židy, Ukrajince, Rusy, Slováky, Poláky a cikány, na všechny, co

tu pracovali. Návrháři, ženský co dělaly na tři směny, úžasná

vzorkovna, fabrika, co dala práci stovkám lidí z blízkého i dalekého

okolí. Dnes už to zní jako pohádka, vyprávění o něčem,

co už dávno není: Bytex, Textilana, Seba, Hedva, Kolora, Plastimat

či Tesla.

Zajímavé je, že lidé, kteří zde kdysi těžce pracovali, na

tuhle práci s nostalgií a hezky vzpomínají. Byly to prostě parádní

koberce. Dodnes je najdeme v našich domácnostech,

hradech i zámcích celého světa.


An die Kirche in Machnín

Die Kirche in Machnín ist eine der jüngsten in den Gemeinden

um Liberec. Wenn ich richtig zähle, ist sie zehn Jahre

älter als ich. Es handelt sich aber um die zehn Jahre, die für

das Leben in den Sudeten so viel bedeuteten. Gerade während

dieser zehn Jahre mussten sich unsere Nachbarn entscheiden,

ob sie hier bleiben oder weggehen, um nie wieder zurück zu

kommen. Die Kirche zu Machnín ist geblieben...

Die deutschen Nachbarn haben die Alternative der schnellen

Lösung gewählt, die mit deren Abschiebung Vertreibung aus

dem tschechischen Grenzgebiet endete. Ich kann es nicht anders

sagen und behaupten, als dass sie selbst über das eigene

Schicksal entschieden haben, dass es deren Schicksalswahl war,

als sie gewählt und sich für den Wolf entschieden haben... Die

Kirche zu Machnín hat es überstanden. Es ist verwunderlich,

dass mein Vater, der Holocaust überlebte, einmal wöchentlich

in die Kirche ging und die Kirchenuhr einstellte und aufdrehte.

Die Uhr hatte eine melodische Stimme und es war eine Zeit,

wo die Leute noch deren Stimme schätzen konnten. Wenn sie

wissen wollten, wie spät es ist, sind sie stehen geblieben und

haben sich zum Kirchturm umgedreht. Sie konnten sich auf sie

verlassen, die Kirchenuhr ging genau und wer sich nicht umdrehte,

hat die Schläge gezählt.

Die Kirche an der Straße aus Machnín nach Chrastava kannte

ich vertraulich. Wir wohnten unterhalb im ehemaligen

Gasthof Nordlicht – Polární záře. Man konnte den Namen des

Gasthofes von weitem auf dem Putz sehen. Das Haus steht unter

dem Friedhof, gegenüber der ehemaligen Tischlerei Simm

und Wagner. Auch wenn meine Mutter nicht zur Kirche ging,


hat sie mich geschickt, ein paar Blumen aus dem Garten in die

Vase zu geben. „Damit es dort fröhlicher ist“, meinte sie.

Die Kirche hat die Vertreibung der Tschechen, der Kommunisten,

der Juden, den Krieg und die spätere Vertreibung der

Deutschen ohne Einbußen überstanden, ohne ein einziges kaputtes

Fenster. Und nichts ging verloren, wahrscheinlich, weil

aus der Gemeinde nie wieder alle Tschechen noch Deutsche

weggingen. Immer sind ein paar geblieben... All das Schlechte

und Gute aus den Zeiten wurde längst verschwiegen und vergessen.

Nur auf dem Friedhof in Machnín liegen einige Rote-

-Armee-Soldaten aus dem Jahre 1945. Sie starben weit weg von

ihrer Heimat und der orthodoxen Kirche.

Wie wenige Menschen gingen zur Kirche in Machnín! Einmal

sind wir nur so, als Rezession, am Anfang der 60er Jahre

mit Ruda Reichl und Jarda Kalenský nach Silvester am Neujahr

zur Heiligen Messe und Predigt gegangen. Es kamen weniger

zusammen, als Juden in der Synagoge zum Gebet sein müssen,


trotzdem betete der Priester und wir haben zugehört. Keiner

hat uns weggeschickt, uns Jungs in der Pubertät. Ich erinnere

mich bis heute an die Atmosphäre, genauso daran, dass, auch

wenn die Bewohner von Machnín nicht zur Kirche gingen und

die Hilfshand nicht gereicht haben, schadeten sie ihr auch

nicht.

Das Verhältnis zur Kirche wurde wohl auch davon geprägt,

dass hier viele Vorkriegskommunisten und Antifaschisten lebten.

Auf jeden Fall lebten hier viele anständige Menschen, mindestens

meiner Erinnerung nach und solche schmeißen keine

Steine in die Fenster anderer. Auch nicht in die einer Kirche.

Ich bin froh, dass das Interesse für die Kirche in Machnín

wächst, zusammen mit dem Interesse der Eingliederung in das

Leben der Gemeinde. Das Leben kehrt so zu seinen Wurzeln

zurück. Hoffentlich werden sich die Leute wieder zum Kirchturm

umdrehen, um nach der Uhr zu schauen und werden

dem Läuten zuhören. Sie bleiben für eine Weile in der tägli-


chen Eile stehen, setzen sich auf die Bank am Friedhof, lehnen

sich an den Zaun, stellen die Tasche auf die Erde, schauen sich

um und widmen die Zeit den anderen; der Nachbar dem Nachbarn...

Sie vergessen das Böse und denken an das, was für uns

oder sie in Machnín, der Gemeinde bei Liberec, schön war...


Kostelíku v Machníně

Kostel v Machníně je jedním z nejmladších kostelů v obcích

kolem Liberce. Počítám-li dobře, je o deset let starší než já.

Jedná se ale o těch deset let, které pro život v Sudetech tolik

znamenaly. Právě v oněch deseti letech se naši sousedé museli

rozhodnout, zda tu zůstanou nebo zda odejdou, aby se již nikdy

nevrátili. Zůstal tu machnínský kostelík…

Němečtí sousedé zvolili alternativu rychlého řešení, které

skončilo jejich odsunem – vyhnáním z českého pohraničí. Nemohu

jinak, než říci a trvat na tom, že o svém osudu rozhodli

sami, a že to byla jejich osudová volba, když hlasovali a zvolili

vlka…

Machnínský kostel to přečkal. S podivem je, že můj otec,

který přežil holocaust, sem chodil jednou týdně natahovat

a seřizovat kostelní hodiny. Hodiny měly melodický hlas

a byla to doba, kdy lidé jejich hlas ještě dovedli ocenit. Pokud

chtěli vědět kolik je hodin, tak se zastavili a otočili ke kostelní

věži. Mohli se spolehnout, kostelní hodiny ukazovaly přesně,

a kdo nedohlédl, počítal jejich údery.

Kostelík při silnici z Machnína do Chrastavy jsem znal

důvěrně. Bydleli jsme pod ním v bývalém hostinci Nordlicht

– Polární záře. Název hostince byl na omítce domu viditelný

zdaleka. Dům stále stojí pod hřbitovem, naproti bývalé truhlárně

Simm a Wagner. Přestože maminka do kostela nechodila,

posílala mne, abych tam do vázy donesl pár kytek ze zahrady.

„Aby to tam bylo veselejší,“ říkávala.

Kostel přestál vyhnání Čechů, komunistů, Židů, válku a pozdější

vyhnání Němců bez úhony, bez jediného rozbitého okna.

Ani se z něj nic neztratilo, asi i proto, že z obce nikdy neodešli

všichni Češi ani Němci. Vždy jich tu pár, či o něco víc, zůsta-


lo… Vše špatné i dobré z té doby je dávno promlčeno a zapomenuto.

Jen na machnínském hřbitově leží několik rudoarmějců

z pětačtyřicátého roku. Zemřeli daleko od svého domova

a svého pravoslavného kostela.

Jak málo lidí do machnínského kostela chodilo! Jednou

jsme jen tak, z recese, počátkem šedesátých let šli s Rudou Reichlem

a Jardou Kalenským po Silvestru na Nový Rok poslechnout

si mši svatou a kázání. Sešlo se nás míň, než musí

být židů v synagoze na modlení, a přesto se kněz modlil a my

poslouchali. Nikdo nás nevyhnal, nikdo nás, puberťáky, nevyhodil.

Tu atmosféru si pamatuji dodnes, stejně jako to, že i když

machnínští do kostela nechodili a pomocnou ruku nepodali,

neškodili mu.

Vztah ke kostelu byl snad dán i tím, že tu žilo hodně předválečných

komunistů a antifašistů. Rozhodně tu vždy žilo hodně

slušných lidí, alespoň, co já si pamatuji, a takoví neházejí

kameny do oken nikomu. Ani do těch kostelních.


Jsem rád, že zájem o machnínský kostelík roste spolu se zájmem

o jeho začlenění do života obce. Život se tak vrací ke

svým kořenům. Snad se opět lidé budou ohlížet přes rameno ke

kostelní věži, kolik že je hodin a budou poslouchat vyzvánění.

Na chvíli se zastaví ve všedním shonu, sednou si na lavičku

u hřbitova, opřou se o plot, tašku postaví na zem, rozhlédnou

se kolem sebe a věnují svůj čas jeden druhému, soused sousedu.

Zapomenou na zlé a připomenou si, co pro nás bylo nebo je

v Machníně, v obci u Liberce, krásné…


Telefon

Sie haben hier eine Anforderung aus Prag, um fünf Uhr am

Nachmittag. Auf diese Weise hat man sich noch vor kurzem

aus Jablonec, aus Liberec nach Prag, Hradec angerufen... Es

bequem zu haben bedeutete, das Gespräch sofort zu bestellen,

genannt „blitzartig“ oder billiger „für später“. Dies aber bedeutete,

zuerst in der Zentrale anzurufen, aus dem Apparat an der

Wand bei der Post, im Geschäft, in der Telefonzelle, im Büro.

Nur wenige Menschen hatten das Telefon zu Hause, und

wenn doch, hatte derjenige rund um die Uhr zu tun, weil zu

ihm alle aus der nahen und fernen Umgebung telefonieren

kamen. Er empfand es aber als eine Selbstverständlichkeit, als

einen Dienst, Berufung, Vorteil und auch harte Arbeit. Es war,

wie zu Hause einen Zuchtbullen, ein Kaninchen – belgisches

Männchen, einen Ziegenbock oder eine Hundezuchtstation zu

haben. Essen mussten alle jeden Tag, auch an Samstagen und

Sonntagen, warum also schlendern. Genauso war es mit dem

Telefon. Es im Dorf zu haben, bedeutete ständige Bereitschaft,

jederzeit das Haus zu öffnen und sagen: „Kommen Sie herein

zum Telefonieren!“

Es war gar nicht so lange her, zirka vor fünfzig Jahren, also

noch in der zweiten Hälfte des zwanzigsten Jahrhunderts. Für

die junge Generation muss es wie aus der Zeit der Hussiten

oder der Belagerung von Prag durch die Schweden vorkommen.

Fünfzig Jahre und heute kann das Telefon wie ein

größerer Ohrring im Ohr sein und die Nummer kann, ohne

die Tastatur zu berühren, gewählt werden.

Am anderen Ende der Welt ist es genauso. Ich las das Buch

von Hoffmeister über China. Es spielt in den fünfziger Jahren,

und ein ganzes Kapitel ist einem Gespräch aus Peking ins


Adlergebirge gewidmet. Was soll ich euch erzählen, es war ein

Horror. Ich zitiere: „Nun, und da war ich sehr überrascht, als

ein kleines barfüßiges Mädchen mit blauer Milchkanne in unsere

Stube kam und sagte: „Sie haben im Konsum eine Aufforderung

aus Prag für gestern früh, 10 Uhr.“ Somit war es dann

schwierig, irgendwo anzurufen.

Ich habe in den 70er Jahren in Frýdlant in Böhmen eine

wirkliche, funktionsfähige, echte Telefonzentrale mit Stiften

aus der Zeit der Österreich-Ungarn-Monarchie voll in Betrieb

gesehen und niemand hat sich darüber gewundert. Es gab keine

andere Zentrale. Man hat so telefoniert, dass die Gespräche

bestellt wurden und man rief: „Hallo, Sie haben hier Turnov,

sprechen Sie!“ Zack! und der Stift wurde per Hand in der Zentrale

ins richtige Loch gesteckt. Und so ging es die ganze Schicht.

Die Damen des Telefondienstes hatten Kopfhörer, in beiden

Händen Stifte, die sie blitzartig in die Öffnungen im Paneel ges-


teckt haben und ständig wiederholten: „Sie haben hier Plzeň,

Prag, Liberec, Chotyně…“

Wir haben uns überhaupt nicht gewundert. Es war fehlerlos.

Wie könnte man denken, es könnte auch anders funktionieren?

Warum? Und so kam ich gegen Abend von der Arbeit und

rief schon vor der Tür: „Mutter, heute war‘s auf Arbeit hektisch.

Ich bekam zweimal Prag, einmal Dobříš, aber Kladno kam

nicht. Dort hat es keiner abgenommen. Mist, morgen muss ich

es nochmals versuchen.“


Telefon

Máte tu výzvu z Prahy na pátou hodinu odpoledne. Takhle

se volalo ještě nedávno z Jablonce, z Liberce do Prahy, do Hradce…

Mít komfort znamenalo objednat si hovor na teď hned,

takzvaně „bleskem“ nebo laciněji „na později“. To ovšem znamenalo

nejdříve volat na ústřednu z aparátu přidělaného pevně

ke zdi na poště, v obchodě, v telefonní budce, v kanceláři.

Jen málo lidí mělo telefon doma, a pokud ano, měl dotyčný

o zábavu postaráno, protože k němu chodili telefonovat všichni

z blízkého i dalekého okolí. Bral to ale jako samozřejmost,

jako službu, poslání, výhodu i řeholi. To bylo, jako mít doma

chovného býka, králíka – belgického samce, kozla nebo psí

chovnou stanici. Jíst museli všichni každý den o sobotách i nedělích,

tak jaképak courání. Stejné to bylo s telefonem. Mít ho

na vesnici znamenalo mít stálou pohotovost, otevřít kdykoli

barák a říct: „Pojďte dál a zavolejte si!“

Nebylo to tak dávno, zhruba před padesáti lety, tedy ještě

v druhé polovině dvacátého století. Mladé generaci to musí

připadat jak z doby husitských válek či obléhání Prahy Švédy.

Padesát let a dnes je telefon i jako větší náušnice v uchu a číslo

lze vytočit, aniž bychom se dotkli číselníku.

Na druhé straně zeměkoule je to navlas stejné. Četl jsem

Hoffmeistrovu knížku o Číně. Děj se odehrává v padesátých letech

a celá jedna kapitola je věnována telefonátu z Pekingu

do Orlických hor. Co vám mám povídat, byl to horor. Cituji:

„Nu, a tak jsem byl nesmírně překvapen, když malá bosá holčička

s modrou bandaskou mléka vešla do naší světnice a řekla:

„Máte v konsumu výzvu z Prahy na deset hodin včera ráno.“

To bylo potom těžké se někam dovolat.


V sedmdesátých letech jsem ve Frýdlantu v Čechách viděl

skutečnou, funkční, opravdovou kolíčkovou telefonní ústřednu

z doby Rakouska Uherska v plném provozu a nikomu to

nepřišlo divné. Jiná ústředna nebyla. Telefonovalo se tak, že

se hovory objednávaly a volalo se: „Haló, máte tady Turnov,

mluvte!“ Šup! a kolíček se „rúčo“ zasunul na ústředně do správné

dírky. A tak to šlo po celou směnu. Spojovatelky měly na

uších sluchátka, v obou rukou kolíčky, které bleskově zasouvaly

do otvorů v panelu před sebou a stále opakovaly: „Máte

tady Plzeň, Prahu, Liberec, Chotyni…“

Vůbec nám to nepřišlo divné. Nemělo to chybu. Copak by

někoho napadlo, že by to mohlo být i jinak? Proč? A tak jsem

přišel v podvečer z práce a už ode dveří jsem volal: „Mámo,

dneska byl v práci fofr. Dostal jsem na drát dvakrát Prahu,

jednou Dobříš, ale to Kladno mi nepřišlo. Tam mi to nikdo nevzal,

zatraceně, zítra to musím zkusit znovu.“


Wirfst du die Knarre weg

Wie alt war ich nur? Es war im Jahr, eigentlich weiß ich es gar

nicht mehr, vielleicht 1951. Der Krieg endete vor sechs Jahren,

die Schützengräben um die kleinen Grenzbunker bei unserer

Gemeinde waren in perfektem Zustand und die Figur des

vierjährigen Knaben ging ihnen vollkommen verloren, so dass

ich immer nur hörte: „Wo bist du, wo hast du dich versteckt?“

Meine Mutter rief.

Wir suchten Pilze. Wir waren im Wald schon seit dem Mittag

und ich suchte statt Pilzen die Bunker und überlegte, wie ich

mindestens in einen gelangen und mich dort verstecken könnte.

Endlich. Die Mutter war mit dem Sammeln von Birkenpilzen

beschäftigt, hat das Verfolgen meiner Aktivitäten für einige

Minuten unterlassen und das habe ich voll ausgenutzt.

Zuerst das Gitter, dann ein Tor aus Stahl oder Guss, einige

Schritte in der Dunkelheit, in die feuchte Düsterheit. Ich hatte

Angst, dass ich am liebsten schreien würde, es ging aber

nicht. Ich war in dem erträumten Bunker. Durch die Öffnungen,

die ursprünglich für die Gewehrläufe bestimmt waren,

drangen enge Sonnenlichtstrahlen hinein. Es kam mir wie im

verzauberten Schloss vor. Und dann habe ich sie in dem ganzen

Unrat gesehen und war mit einem Sprung bei ihr. Auf dem

Boden lag eine richtige Pistole. Damals konnte man noch keine

chinesischen Kunststoffwunder der Nachbildungen echter

Gewehre kaufen. Was mich überraschte war, dass sie so schwer

war. Ich habe nur mit Mühe die Pistole aufgehoben, die Augen

weit aufgerissen. Auf nichts anderes habe ich gewartet. Gerade

wurde mein Knabentraum erfüllt. Keine Pfeile, Bögen, Schleuder,

Armbrüste, Schwerte oder Holzpistole mehr. Ich habe eine

richtige Pistole...


Von draußen habe ich das hysterische Geschrei meiner

Mutter gehört, das ich immer hörte, wenn sie mein Vater mit

irgend etwas ärgerte. Das passierte aber nicht nur bei uns. Genauso

schrie die Haluzová auf Haluza zwei Häuser weiter.

Ich kam aus dem Bunker heraus, in gestreckter Hand die

Pistole und schrie. Nun, schrie, eher quietschte: „Mama, ich

bin hier!“, und hob die Hand mit der Pistole nach oben, damit

man mich überhaupt sieht. Ich weiß nicht, was auf mich größeren

Eindruck gemacht hat. Die Mutter stand da drei Schritte

entfernt, als ob die Welt für eine Weile stehen blieb. Alles war

still und ich könnte wetten, dass ich hörte, wie in der Kneipe in

Bedřichovka einen Kilometer unterhalb, vom Tisch eine Zwei-

-Kronenmünze auf den Boden fiel und am Teller klimperte,

den da die Katze mit Essensresten hatte.

Die Mutter kam nur langsam wieder zu sich. Ich erkannte

es an ihr, weil sie mit den Augen zwinkerte und die Lippen

bewegten sich. Sie sprach nicht, auf jeden Fall habe ich

nichts gehört. In dem Moment passierte gar nichts. Es dauerte

nur eine Weile. Dann hob die Mutter die Hände. Ich höre es

heute noch und damals haben es bestimmt auch in der nahen

Chrastava und wohl auch an der Ostsee gehört: „Wirfst du die

Knarre weg!“ und etwas wie: „Jesus, ich werde mal wegen dem

Jungen wahnsinnig.“

Mir wurde schlecht und die Hose vorne nass. Geben Sie zu,

wenn solches Geschrei nicht ein erwachsener Mann aushält,

ich meine meinen Vater, wie soll es dann ein kleiner Junge

aushalten. Mit großer Überwindung habe ich nachgegeben

und die Pistole weggeworfen.

Ich muss zugeben, dass seitdem mehr als sechzig Jahre vergangen

sind und ich suche sie immer noch. Jedes Mal, wenn

ich im Wald in Bedřichovka über Machnín bin, suche ich einen


Vorwand, dass ich dorthin gehen muss und jedes Mal gehe ich

auch dorthin. Ich weiß, dass ich nichts finde, trotzdem... Hier

irgendwo habe ich sie weggeworfen...

Ich gebe zu, dass ich es meiner Mutter, soll sie in Frieden

ruhen, niemals vergeben habe. Warum musste ich die Pistole

wegwerfen? Auch der Vater war derselben Meinung. Er suchte

sie und fand auch nichts. Die Mutter, das weiß ich ganz genau,

suchte sie nie. Weiber sind ganz andere Menschen. Mein Vater

erklärte mir noch am Abend, wie es in der Welt zwischen Mann

und Frau läuft und ich musste mit ihm, ob ich wollte oder nicht,

einverstanden sein. Trotzdem musste ich daran denken. Wollte

ich sie etwa erschießen?

Es passieren Sachen zwischen Himmel und Erde, aber erzählen

Sie es einem vierjährigen Knaben... Mutter, ich mochte

dich sehr, vergib mir...


Zahodíš tu bouchačku

Kolik mi to jenom bylo? Psal se rok, ani už vlastně nevím

jaký, snad jednapadesátý. Válka skončila před šesti lety, zákopy

kolem malých příhraničních bunkrů u naší obce byly ve skvělém

stavu a postavička čtyřletého kluka se v nich dočista ztrácela,

a proto jsem pořád slyšel: „Kde jsi, kam ses mi schoval?“

To volala moje maminka.

Hledali jsme houby. Byli jsme v lese už od oběda a já místo

po houbách pokukoval po bunkrech a přemýšlel, jak se aspoň

do jednoho dostat a schovat se v něm. Konečně. Maminka zaujata

sbíráním křemenáčů na pár minut polevila ve sledování

mých aktivit a já toho plně využil.

Nejdřív mříž, pak ocelová nebo litinová branka, pár kroků

do tmy, do vlhkého přítmí. Bál jsem se, až bych strachem

křičel, ale nešlo to. Byl jsem ve vysněném bunkru. Otvory,

kterými původně měly trčet ven hlavně zbraní, pronikaly

dovnitř úzké paprsky slunečního světla. Připadal jsem si jako

v začarovaném zámku. A pak jsem ji uviděl v té spoustě haraburdí

a byl jsem skokem u ní. Na zemi ležela opravdová pistole.

V té době se ještě v hračkářství neprodávaly čínské plastové

zázraky, napodobeniny opravdových zbraní. Co mě překvapilo,

že byla tak těžká. Sotva jsem pistoli uzvedl, oči navrch hlavy.

Na nic dalšího jsem nečekal. Právě se mi splnil klukovský sen.

Už žádné šípy, luky, prak, samostříl, meč nebo pistole ze dřeva.

Mám opravdovou pistoli…

Zvenku se už ozýval hysterický křik mojí matky, který

jsem znal, když ji táta něčím vytočil. Nebyli jsme v tom sami.

Zrovna takhle křičela Haluzová na Haluzu o dva baráky dál…

Vylezl jsem z bunkru, v napřažené ruce pistoli a zakřičel. No,

zakřičel, spíš zapištěl: „Mamí, tady jsem!“, a zvedl ruku s pisto-


lí vzhůru, abych byl vůbec vidět. Nevím, co mě ohromilo víc.

Matka tam stála tak na tři kroky ode mne a svět se na chvíli

jakoby zastavil. Vše utichlo a já bych se vsadil, že jsem slyšel

jak v hospodě na Bedřichovce kilometr pod námi spadla ze

stolu dvoukoruna na podlahu a cinkla o talíř, který tam měla

kočka na zbytky.

Maminka se jen pomalu vzpamatovávala. Poznal jsem to

na ní tak, že pomrkávala a začala pohybovat rty. Nemluvila,

rozhodně jsem nic neslyšel. Vůbec nic se ten moment nedělo.

To vše trvalo jen chvilku. Pak matka zvedla ruce. Slyším to

ještě dnes a tehdy to slyšeli jistě i v blízké Chrastavě a snad i na

Baltu u moře: „Zahodíš tu bouchačku!“ a něco jako: „Ježíš, já se

z toho kluka jednou zblázním.“

Udělalo se mi zle a kalhoty vpředu mi zvlhly. Uznejte, že

když takový křik nevydrží dospělý chlap, myslím svého tátu,

tak jak to má vydržet malý kluk. S obrovským sebezapřením

jsem vyhověl a pistoli odhodil.


Musím se přiznat, že od té doby uplynulo víc jak šedesát let

a já ji stále hledám. Pokaždé, když jsem v lese na Bedřichovce

nad Machnínem, najdu si záminku, že musím ta místa navštívit

a neomylně tam pokaždé zamířím. Vím, že nic nenajdu

a přesto… Tady, tady jsem ji někde zahodil…

Přiznám se, že jsem to mamince, dej jí pámbu lehké odpočinutí,

nikdy neodpustil. Proč jsem pistoli musel zahodit? I táta

byl stejného názoru. Hledal ji a taky nic nenašel. Matka, a to

vím bezpečně, ji nehledala nikdy. Ženský jsou úplně jiný lidi.

Táta mi ještě večer vysvětlil, jak to ve světě mezi mužem a ženou

chodí a já s ním chtě nechtě souhlasil, ale stejně mi to

vrtalo hlavou. Copak jsem ji chtěl zastřelit?

Dějí se věci mezi nebem a zemí, ale vykládejte to čtyřletému

klukovi… Maminko, měl jsem tě moc rád, odpusť mi…


Leinenmacher aus dem Grenzgebiet Liberec

und Zittau

Wir leben in einer Gegend, wo das Leinen und die Leinenmacher

keine Grenze kannten. Die gemeinsame Sprache und

der Beruf hat sie so verschmelzen lassen, dass das Grenzgebiet

entlang der Lausitzer Neiße, in den Hügeln des Isergebirges

und des Riesengebirges, sie nicht daran gehindert hat, auch viele

andere gemeinsame Dinge zu haben. Und dies schon seit

dem frühen Mittelalter bis in die Mitte des vergangenen Jahrhunderts,

als die Folgen des Zweiten Weltkrieges zur absoluten

Vernichtung der bestehenden, Hunderte von Jahren unveränderter

Ordnung. Der Krieg von Preußen und Sachsen an der

Grenze des Iserund Riesengebirges endete. Die Entstehung der

Deutschen Demokratischen Republik und neue Grenzen an

der Neiße ermöglichten die Gründung neuer Staatseinheiten.

Leinen. Davon ist hier nicht viel geblieben, bis auf das neu

entdeckte, das ein großes Erlebnis in der Gegenwart ist. Leinen

als die Grundlage eines Kunstwerkes. Leinen von unbeschreiblichem,

unermesslichem Wert. Drei Tücher, die hier

zum Bestandteil der hiesigen Geschichte wurden. Zwei Fastentücher

in Zittau, heute schon von der Stadt Zittau ausgestellt

und der Jugendstil-Vorhang von Gustav Klimt in Liberec, bis

jetzt keusch im Theater von Liberec versteckt. Der Bühnenvorhang

mit seinen grandiosen Maßen, vergleichbar mit den

Zittauer Fastentüchern, im Wert aber weit alles übertreffend,

was auf Leinen in dieser Region je gemalt wurde. Tja, Leinen

vom unermesslichen Wert und wir können sie nicht verkaufen,

weder an die Touristen noch an die Anwohner.

Das Wiener Museum von Gustav Klimt würde wer weiß was

für den Vorhang aus Liberec geben. Starten wir doch eine Zu-


sammenarbeit bei der Werbung, so dass die Besucher Infomaterial

sowohl zum Besuch des Vorhangs in Liberec wie auch der

Fastentücher in Zittau haben. Lassen wir doch Werbespots mit

der Finanzhilfe aus Brüssel über grenzüberschreitende Wunder

drehen, die große Scharen von Touristen und Kunstliebhabern

in diese Region anlocken könnten. Absolut einzigartige

Kunstschätze können die Besucherzahlen des Liberecer Theaters

erhöhen, dessen leere Sitze mit der Schließung einzelner

Bühnen drohen.

Der ausgerollte Vorhang von Klimt vor Beginn der Vorstellung

selbst würde sicher ein unvergessliches Ereignis sein.

„Ein Leinenpaket“ ein Päckchen auf der Schulter des Leinenmachers

wurde zum Symbol der Textilindustrie bei uns. Auch

wir in Liberec und der nahen Umgebung haben Leinen, das

von echten Künstlern des Fachs aufgewertet wurde.

Die schlechten Besucherzahlen der Region im Zusammenhang

mit den neuen Stadtattraktionen, dem Liberecer Unter-


grund, Museum Shoah, IQ Park, Museum der Straßenbahnen

und Sportareal in Jeřmanice, könnte radikal den gegenwärtigen

Zustand ändern.

Ein Paket solcher Attraktivität ist unübersehbar. Die Bekanntmachung

des Liberecer Vorhangs von Klimt und der

Zittauer Fastentücher sollte in den touristischen Führern von

Mitteleuropa und jedes Kulturliebhabers in Böhmen sein.


Pláteníci z pomezí Liberce a Žitavy

Žijeme v kraji, kde plátno a pláteníci nepoznali hranic.

Společná řeč a profese je sblížila natolik, že pomezí hranic

probíhající na Lužické Nise, v kopcích Jizerských hor a Krkonoš

jim nijak nebránila mít i společné spousty dalších věcí.

A to už od raného středověku do poloviny minulého století,

kdy důsledky druhé světové války vedly k naprosté devastaci

stávajícího, stovky let neměnného pořádku. Skončila vláda

Pruska a Saska na pomezí Jizerských a krkonošských hor.

Vznik Německé demokratické republiky a nové hranice na

Nise daly vzniknout novým státním útvarům.

Plátno. Toho tu moc nezůstalo, až na to znovuobjevené, které

je obrovským zážitkem v současnosti. Plátno jako základ uměleckého

díla. Plátna obrovské, nezměrné hodnoty. Tři plátna,

která se stala součástí místních dějin: Dvě postní žitavská

plátna, dnes už městem Žitavou v Německu vystavená a liberecká,

secesní opona od Gustava Klimta, dosud cudně skrytá

v libereckém divadle. Jevištní opona svými grandiózními rozměry

srovnatelná s žitavskými postními plátny, cenou i hodnotou

převyšující daleko široko vše, co na plátnech bylo kdy

v tomto regionu namalováno. Ano, plátna nedozírné hodnoty

a my je v podstatě, v tomto štůsku pro turistu, ale i pro místní,

neumíme prodat.

Vídeňské muzeum Gustava Klimta by dalo nevím co za to,

vlastnit libereckou oponu. Vyzvěme je ke spolupráci na její propagaci,

ať jejich návštěvníci mají k dispozici propagační materiály

k návštěvě opony v Liberci a gotických maleb na plátně

v Žitavě. Nechme natočit propagační klipy za pomoci financí

Bruselu o příhraničních zázracích, které do oblasti na Nise

mohou přivést davy turistů – milovníků umění. Naprosto uni-


kátní umělecké skvosty mohou zvýšit návštěvnost libereckého

divadla, jehož prázdná sedadla hrozí uzavřením jednotlivých

scén. Spuštěná Klimtova opona před zahájením samotného

představení by jistě byla nezapomenutelným zážitkem.

„Balíček plátna“ – štůsek na rameni pláteníka se stal symbolem

textilního průmyslu u nás. I my v Liberci a v jeho nejbližším

okolí, máme plátna zhodnocena malbou skutečných

umělců svého oboru.

Skomírající návštěvnost regionu ve spojení s novými atrakcemi

města, městským podzemím, muzeem Šoa, IQ parkem,

muzeem tramvají a sportovním areálem v Jeřmanicích

by mohla radikálně změnit současný stav. Balíček takových

atraktivit je nepřehlédnutelný.

Zviditelnění liberecké Klimtovy opony a žitavských postních

pláten by se mělo dostat do turistických průvodců střední

Evropy a každého milovníka kultury v Čechách.


Hochwasser

Im letzten Jahrhundert waren in der Liberec-Gegend zwei

Hochwasser, die „schon etwas Besonderes waren“ und die man

hundertjähriges Wasser nennt.

Damals beendete ich die dritte Klasse der Grundschule in

Machnín, und es begann gleich in der Mitte der ersten Ferienwoche

zu regnen. Das werden schöne Ferien sein, dachte

ich und begann, Bücher zu besorgen, damit ich genug zu lesen

habe und mich nicht langweile. Wie falsch ich lag! Zuerst

fielen große Tropfen und der Regen wurde zum unendlichen

Regenguss. Es goss und goss ohne Unterbrechung. Es war kein

leichter Sommerregen, den ich kannte.

Ich begann gerade die Abenteuergeschichten von O. Batlička

zu lesen, die ich aber nicht zu Ende lesen sollte. Draußen

passierten Sachen! Das Wasser gelangte nach und nach in alle

Rinnen, Spalten, sickerte durch die Fenster, kam aus der Kanalisation

heraus, füllte die Gräben. Die Dachrinnen tosten und

liefen über, klangen wie Orgelpfeifen und dann heulten die

Feuerwehrsirenen, die zur Hilfe riefen. Die Neiße kochte und

bebte, wie ein Topf mit Wäsche, unter welchem jemand ständig

heizt. Es kamen Bretter, Tore, ganze Zaunteile, abgerissene

Geländer und Hundehütten zum Vorschein. Ich bekam Angst.

Am Freitag in der Nacht heulten schon die Sirenen von Liberec,

Frýdlant, über Chrastava bis nach Hrádek nad Nisou.

Mohelka, Jeřice, Nisa, Smědá und kleine Bäche an den Wiesen

konnte man nicht von Seen unterscheiden. Die Wiesen, Felder,

Wege waren binnen einiger Stunden überflutet und das

Wasser verstopfte die Durchgänge unter Brücken, riss mit sich

Schleusen, Stauseen. Machnín war eine große Lagune. Die

Holzbrücke über die Neiße an der Pfeiffer-Fabrik hinter dem


Kindergarten verschwand, ohne sich zu verabschieden. Das

Wasser nahm sie zirka hundert Meter flussabwärts mit sich.

Die Züge nach Hrádek und Frýdlant fuhren noch. Der Vater

entschied damals, dass wir die Oma in Loučná in Hrádek nad

Nisou besuchen werden. Die Zugfahrt war eine Fahrt durch eine

Wasserwelt. Links und rechts eine unendliche Wasserfläche.

Trotz allem sind wir in Hrádek angekommen. Wir gingen zum

Ring. Danach war nur noch eine riesige Wasserfläche bis irgendwohin

nach Zittau und man konnte nichts anderes tun,

als zurückzugehen. Alle versicherten uns, dass den Menschen

in Loučná die Soldaten aus Grabštejn geholfen haben.

Den Rückweg nach Machnín vergesse ich nie. Überall war

nur Wasser. Am schlimmsten war es in Bílý Kostel. In der Zeit

ertrank dort gerade einer der eingesetzten Soldaten, der Soldat

Miroslav Vavřiník.

Die Neiße in Bílý Kostel stieg am Freitag, den 4. Juli um 230

cm, auf der Straße war ein Meter Wasser. Die Jeřice in Mníšek

stieg um 310 cm. Meine Erinnerung und mein Tagebuch haben

nur einige Angaben festgehalten. Damals war das einzige

Kohlekraftwerk in der Liberec-Gegend in Andělská Hora in

vollem Betrieb. Auch dieses stand aber am zweiten Tag unter

Wasser und war somit außer Betrieb. Die Neiße, die von allen

Seiten fließt, überflutete Motoren und auch die Hilfsbetriebe.

Die Fässer mit Chemikalien aus Mníšek erschienen später

am unteren Strom der Neiße tief in Deutschland. Die Lokomotive,

die im Flussbett unter dem Schloss in Frýdlant lag, war

lange ein dankbares Motiv für Fotografen, die die Schäden des

Hochwassers 1958 fotografiert haben. Ich erinnere mich, dass

auf den überfluteten Wiesen bei Pragovka in Loučnà im weichen

Sand riesengroße Disteln wuchsen, wo wunderschön verfärbte

Stieglitze landeten.


Überflutet war auch das damals noch funktionierende Bergwerk

Kristýna und auch der Teich im Garten in Loučná, wo

der Onkel Valtr Pekingenten züchtete. Die endeten traurig. Als

Emigrantinnen landeten sie auf den Tischen der Entenesser mit

Sauerkraut in der Deutschen Demokratischen Republik.

Wir, die Jungs aus Machnín, die Karbid zum Sprengen von

Blechdosen brauchten, haben das Feuer im nahen Vesec

geschätzt. Das Wasser überflutete das Lager mit Karbid und nachdem

es zum Kontakt von Karbid und Wasser kam, folgte ein

verheerendes Feuer.

In Liberec hatten viele Erwachsene Probleme mit der Arbeit

in Textilana unterhalb des Stausees, wo das Wasser um mehrere

Meter stieg und auch die Straße und die Fabrik überflutete.

Ich erinnere mich, wie überall die Nationalkomitee’s durch

die Lautsprecher und die örtliche Durchsage um Hilfe gebeten

haben und die Bürger ermahnten, sich dem Wasser um jeden

Preis zu stellen.


An der Spitze war Chrastava, wo die Bürger wirklich mitgemacht

haben und nicht nur ihre eigenen Besitztümer geschützt

haben, sondern auch den der Gemeinde. Meine kindliche Erinnerung

aus der Zeit ist chaotisch, wie ungefähr die ganzen

zehn Tage, als alle Erwachsenen um mich die Folgen des Hochwassers

beseitigt haben.

Eintrag aus dem Tagebuch von diesem Sommer: „Samstag,

12. Juli 1958, allgemeiner Arbeitstag. (Die Samstage waren damals

Arbeitstage). Die Fabriken in der Umgebung haben wieder

angefangen zu arbeiten. Totex, Textilwerke, Tesla, landwirtschaftliche

Betriebe.“ Es waren Ferien, die man nicht vergisst.


Povodeň

V minulém století postihly Liberecko dvě povodně, které

„za něco stály“ a kterým se říká stoletá voda.

Tehdy jsem skončil pátou třídu základní školy v Machníně

a hned v polovině prvního týdne prázdnin začalo pršet.

To budou prázdniny!, pomyslel jsem si a začal shánět knížky,

abych měl něco ke čtení a nenudil se. Jak jsem se mýlil! Zprvu

padaly velké kapky a déšť se začal měnit v nekonečný liják. Lilo

a lilo bez přestání. Nebylo to lehké šumění letního deště, jaké

jsem znal.

Zrovna jsem se začetl do dobrodružných příběhů O. Batličky,

které mi nebylo dopřáno dočíst. Venku se děly věci! Voda

postupně pronikala do všech spárů, škvír, zatékala do oken,

vytékala kanalizací, plnila příkopy. Okapy hučely a přetékaly,

vydávaly zvuk, jako píšťaly varhan a pak začaly ječet jako hasičské

sirény volající o pomoc. Nisa se vařila a vzdouvala jako

hrnec s prádlem, pod který stále někdo přikládá. Začaly se

na ní objevovat prkna, klády, branky, celé části plotů, stržená

zábradlí, psí boudy. Začal jsem se bát.

V pátek v noci už houkaly sirény od Liberce, Frýdlantu, přes

Chrastavu do Hrádku nad Nisou. Mohelka, Jeřice, Nisa, Smědá

a malé potůčky na stráních už nebyly k rozeznání od jezer.

Louky, pole, cesty byly během několika hodin zaplaveny

a voda ucpávala průtoky pod mosty, brala s sebou stavidla,

jezy. Machnín byla jedna velká laguna. Dřevěný most přes

Nisu u Pfeifferovy továrny za mateřskou školou zmizel bez

rozloučení. Voda ho odnesla asi sto metrů po řece níž.

Vlaky do Hrádku a do Frýdlantu ještě jezdily. Tatínek tehdy

rozhodl, že se pojedeme podívat na babičku do Loučné v Hrádku

nad Nisou. Cesta vlakem byla cestou vodním světem. Zleva


i zprava nekonečná plocha vod. Přesto jsme do Hrádku dojeli.

Došli jsme na náměstí. Dál už byla jen jedna velká vodní plocha

až někam k Žitavě a nezbylo, než se vrátit. Všichni nás

ujišťovali, že lidem v Loučné pomohli vojáci z Grabštejna.

Na zpáteční cestu vlakem do Machnína nezapomenu nikdy.

Všude kolem byla jen a jen voda. Nejhorší to ale bylo v Bílém

Kostele. V té době se tam právě utopil jeden ze zasahujících vojáků,

vojín Miroslav Vavřiník.

Nisa v Bílém Kostele v pátek 4. července stoupla o 230 cm,

na silnici bylo na metr vody. Jeřice v Mníšku stoupla o 310 cm.

Moje vzpomínky a můj deník zachytily jen některé údaje. V té

době ještě pracovala na plné obrátky i jediná uhelná elektrárna

na Liberecku v Andělské Hoře. I ta ale byla druhý den povodně

vyřazena z provozu. Nisa, která ji v podstatě obtéká ze všech

stran, zatopila motory i pomocné provozy. Sudy s chemikáliemi

z chemičky v Mníšku se později objevily na dolním toku

Nisy hluboko v Německu. Lokomotiva, která ležela v řečišti pod

frýdlantským zámkem, byla hodně dlouho vděčným objektem

fotografů fotících škody velké vody roku 1958. Pamatuji se,

že na loukách zatopených povodní u Pragovky v Loučné rostly

v měkkém pískovišti nesmírně velké stvoly bodláků, na které

přilétávali nádherně zbarvení stehlíci.

Zatopený byl tehdy ještě funkční důl Kristina i rybníček na

zahradě v Loučné, kde strýček Valtr choval pekingské kachničky.

Ty skončily smutně. Jako emigrantky se ocitly na stolech

jedlíků kachen se zelím v Německé demokratické republice.

My, machnínští kluci, kteří jsme potřebovali karbid na bouchání

plechovek, jsme dovedli ocenit požár v blízkém Vesci.

Voda zatopila sklad karbidu a po spojení vody s karbidem následoval

ničivý požár.


V Liberci měla spousta dospělých problémy s prací v Textilaně

pod přehradou, kde se voda zdvihla o několik metrů a zatopila

silnici i továrnu pod ní. Pamatuji se, jak všude národní

výbory prostřednictvím tlampačů a místního vysílání žádaly

o pomoc a nabádaly občany, aby se postavili vodě stůj co stůj.

V čele byla Chrastava, kde se občané skutečně zapojili a chránili

nejen své majetky, ale i majetek obce. Mé dětské vzpomínky

z té doby jsou chaotické, jako zhruba celých těch deset dní,

kdy všichni dospělí kolem mne odstraňovali následky povodně.

Záznam z deníku toho léta: „Sobota 12. července 1958, všední

pracovní den. (Soboty byly tehdy pracovní všechny). Továrny

v okolí začaly opět pracovat. Totex, textilky, Tesla, zemědělské

závody.“ Byly to prázdniny, na které se nezapomíná.


Über Sprachen nur ganz am Rande

In dir leben so viele Menschen wie du Sprachen sprichst.

Sprachen sind und werden der Schlüssel zur Bildung sein,

schrieb mir mal der Onkel Uri, er hat es am weitesten gebracht,

bis nach Südamerika. Aber er war nicht glücklich. Er lebte nicht

zu Hause wo er geboren wurde.

Er lief vor sich selbst und vor den Frauen weg und reiste um

die Welt. Als richtiger Matrose hatte er mehrere Frauen gleichzeitig.

Sie trafen sich bei seinem Begräbnis. Es waren drei

und sie sprachen unterschiedliche Sprachen, er konnte alle.

Er war der erste Schiffsoffizier und hat unter Deck mit der Kohlenschaufel

angefangen. Auf seiner Uniform waren jetzt ganz

viele Streifen. Vom Krieg hatte er viele Auszeichnungen, die er

prahlerisch links über der Tasche, in der ein weißes Taschentuch

war, genäht hat. Seine Laufbahn stieg weiter bis zur VIP

Karriere. Alles drehte sich um die Schiffe auf denen der Onkel


fuhr. Er sprach tschechisch recht gut obwohl es in seiner Jugend

zu Hause nicht gesprochen wurde. Er war stolz ein Tscheche

zu sein und von hier stammt. Er erzählte mir, dass er, je nachdem

in welchem Land er sich gerade befand, in dessen Sprache

denkt. Auf See kam es darauf an, welche Matrosen an Bord

waren denen er befiehlt…

Meiner Meinung nach, sollte Englisch die Sprache sein,

die jeder Mensch beherrscht. Wenn man jedoch etwas über

Ökonomie weiß, sollte man die Sprachen der Chinesen, Russen

oder Araber lernen. In Südund Mittelamerika wird noch lange

spanisch gesprochen werden. Deutsch, Französisch, Niederländisch

und Italienisch aber wahrscheinlich nur noch auf dem

alten Kontinent. Die Sprache der Tschechen, Polen, Serben,

Ungarn, Finnen, Norwegen und Schweden ist und bleibt die

Sprache der Holzhütten, Märchen, Volkslieder, Erzählungen

am Lagerfeuer und der Volksmuseen. Nur mit der Muttersprache

ausgestattet ist es als ob man durch einen bunten Garten

voll mit Blumen, Obst und Gemüse wandert und nichts riechen,

streicheln oder probieren kann. Die Fremdsprache ist ein

Schlüssel, ein Teller voller Leckerbissen. Es hängt nur von uns

ab, ob wir von weitem zusehen oder ob wir die Schüchternheit,

Faulheit und Bequemlichkeit der Fahrt in alten Gleisen überwinden

werden. Einige der heutigen Generation der 50-jährigen

und älter (ich habe es selbst gehört) geben ihre Unkenntnis

einer weiteren Sprache als der Muttersprache als Verschulden

der Kommunisten an. Wahr ist, dass nur ein bequemer Mensch

nicht die Regeln des Verzichts, der Gedächtnisquälerei und

der Mehrkosten für Bildung einhalten kann. Die Sprachausstattung

ist ein Teil unserer Bildung, eine Chance auf dem Arbeitsmarkt

erfolgreich zu sein. Während des Sozialismus gab

es eine Zeit als das Fernsehen statt der dummen Fernsehserien


Sprachkurse gesendet hat. Es ist vernünftig, es zunächst mit

Russisch zu versuchen und dann schrittweise schwierigere

Sprachen zu versuchen.


O jazycích, jen tak lehce

Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Ač nerad, odpovím.

Nemám kamarády, zůstal jsem sám. Jazyk je a bude

klíč ke vzdělání, napsal mi kdysi strýček Uri, který to dotáhl

nejdál, až do Jižní Ameriky, ale šťastný nebyl. Nežil doma, kde

se narodil.

Utíkal světem, potom sám před sebou a před ženami.

Jako správný námořník jich měl současně víc. Sešly se na jeho

pohřbu. Byly tři a mluvily rozdílnými jazyky, on uměl všechny.

Byl funkcí prvním lodním důstojníkem, který začínal u lopaty

s uhlím v podpalubí. Pásek na rukávu nádherné uniformy

měl spoustu. Z války mu zbyla spousta vyznamenání, která si

frajersky našil vlevo na saku nad kapsičku, ve které měl bílý

kapesník. Dosáhl ještě výš, na skvostnou VIP kariéru.

Všechno to bylo o lodích, na kterých se strýček plavil. Česky

mluvil docela dobře, doma tak sice za jeho mládí nemluvili,

ale byl hrdý na to, že je Čech a že odtud pochází. Řekl mi, že

v které zemi se zrovna nachází, v té řeči přemýšlí, na moři zas

podle toho, jaké má vedle sebe námořníky, kterým poroučí…

Já sám si myslím, že angličtina je tou řečí, která by měla být

ve výbavě každého člověka. Žel, člověk, který ví něco o ekonomice,

by se měl učit řeči Číňanů, Rusů nebo Arabů. Španělsky

se bude ještě dlouho mluvit v Jižní a ve Střední Americe,

německy, francouzsky, holandsky a italsky už asi jen na Starém

kontinentu. Řeč Čechů, Poláků, Srbů, Maďarů, Finů, Norů

a Švédů je a zůstane řečí dřevěných srubů, pohádek, národních

písniček, vyprávění u táborových ohňů a lidových skanzenů.

Být vybaven pouze jazykem mateřským, je jako procházet

se pestrou zahradou plnou květin, ovoce a zeleniny a nesmět

si přivonět, pohladit či ochutnat. Cizí řeč je klíč, talíř plný po-


choutek. Je čistě na nás, zda budeme jen z povzdálí přihlížet, či

překonáme ostych, lenost a pohodlnost jízdy ve starých kolejích.

Někteří z dnešní generace padesátníků a výše (a slyšel

jsem to na vlastní uši) svou neznalost obcování v jiném, než

rodném jazyku svalují na komunisty. Pravdou je, že jen pohodlný

člověk není schopen se podřídit režimu odříkání, týrání

paměti a vícenákladům na vzdělání.

Jazykové vybavení je součástí našeho vzdělání, šancí uspět

na trhu práce. Byla doba, ještě za socialismu, kdy televize místo

přihlouplých televizních novel vysílala jazykové kurzy. Dobré

je zkusit to nejprve třeba s ruštinou a od té se postupně propracovat

k jazykům obtížnějším.


Schwein, Schweinchen haben

Schwein zu haben bedeutet Glück haben. Woher es kam, woher

man es hat, das blieb für mich geheim. Ich weiß nur eins,

ich bin dem Totengräber von der Schaufel gesprungen.

Die tschechische Sprache ist einfach toll, man hat für alles

ein Sprichwort. Tja, leider gilt hier nicht, je dümmer der Bauer,

desto größer die Kartoffeln. Wenn du etwas haben willst musst

du etwas opfern. Nichts ist umsonst, alles kostet etwas. Einfach

gesagt, nicht mal in die Kneipe solltest du ohne Geld gehen…

Aber zurück zum Schwein. Schwein haben bedeutet im

tschechischen Klinke haben. Diese habe einen ziemlich prosaischen

Zweck – sie öffnen und schließen etwas und mit

Glück funktioniert der Mechanismus.

An drei außergewöhnliche Klinken (Schweine) erinnere ich

mich.

Die Klinke am Seitentor der Kirchenwand in der Mitte der

Dětřichov. Sie blieb an dieser Stelle gut 200 Jahre. Wer diese

massive und barocke Schmiedearbeit anfasste, hat Jahrhunderte

in der Hand gehalten. Sie war stark wie der Glaube eines

Katholiken, eines deutschen Bauern und auch Hilfsarbeiters.

Generationen haben sie nach oben und unten gedrückt, sie

öffnete den Weg zu Gott. Die Klinke am Kirchentor.

Ich war überrascht, dass sie so viele Jahre da blieb. Von der

Straße so weit zu sehen. Als ob sie da bis ans Ende der Welt bleiben

sollte. Sehen Sie, sie blieb nicht. Irgendwann um das Jahr

1980 wurde sie von einem gottlosen Verbrecher gestohlen.

Die Klinke verschwand und keiner weiß wo sie ist. Sagen Sie

mal, was sind das für Leute, die einen gesunden Baum fällen,

die etwas klauen, das ihnen nicht gehört?


Die zweite Klinke, vielleicht noch massiver, war am Schmuckgitter

des Tores eines Bürgerhauses gegenüber vom Rathaus in

Liberec. Ein Haus, das sich mit so einem Tor schmückte, war

einmalig. Der Herr, der es kaufte, schmückte nicht nur das

Haus sondern auch die Stadt mit einem beispiellosem Stück des

Schmiedehandwerkes. Die Klinke war die Kirsche auf der Torte,

die Erdbeere im Sektglas. Für den der sie drückte und die

Kraft zum Drücken hatte, öffnete sich das Tor zum Glück. Sesam,

öffne dich. Ehrliche, alte Handwerkskunst…

Diese Klinke ist auch weg. Das Tor, die Tür und die Gitter

blieben nur, weil der Dieb sie nicht wegtragen konnte. Die Klinke

konnte er einfach klauen und hat damit das Herz der Tür

ausgerissen. Wer kann dies begreifen? Wo sind die Männer?

Sind wir etwa im Krieg, dass man die Kirchenglocken, Klinken

aus Bronze; die Juwelen des Barock; klaut?

Die letzte Klinke habe ich. Als vor 30 Jahren die Burg

Grabstejn und das Schloss umgebaut wurden, hat man den alten


Putz abgeklopft und die alten verrotteten Fenster zerschlagen,

aus einem der Rahmen ist die alte, ursprüngliche Fensterklinke

gefallen, die ich im Schutt, der zur Müllhalde gefahren wurde

gefunden habe. Diese habe ich als Erinnerung mitgenommen.

Ich habe die jüngere Schwester der Klinke, kleine Klinke. Vom

Glück nur einen kleinen Anteil, ein ganz kleines Schweinchen.

Sie hat eine besondere Form, im Muster vom Ende des 19.

Jahrhunderts. Sie ist aus Edelmetall bedeckt mit einer Schicht

alter Patina. Sie schaute gleichzeitig mit dem alten Fenster in

die wunderschöne Landschaft unterhalb der Burg, in die Gemeinde

Chotyne. Jetzt bewundere ich sie und bin begeistert. Sie

gehört zu den Dingen die ich in meinem Leben gefunden habe.

Ich habe Schwein, wenn sie so wollen Schweinchen, trotzdem

bin ich glücklich und zufrieden. Es reicht mir, auch wenn es

klein ist, um meinen Alltag zu erfreuen und aufzuheitern…


Mít kliku, kličku

Mít kliku znamená mít štěstí. Kde se to vzalo, odkud to kdo

má, mi zůstalo utajeno. Vím jenom, že mám kliku. Utekl jsem

hrobníkovi z lopaty.

Čeština je prostě úžasná. Na všechno má vtipnou průpovídku.

Žel, tady neplatí, že čím hloupější sedlák, tím větší brambory.

Chceš-li něco znát, musíš pro to něco obětovat. Nic není

zadarmo a všechno něco stojí. Zjednodušeně řečeno, ani do

hospody bez peněz nelez…

K té klice. Jsou různé a mají dost prozaický účel – něco

otevírají a při štěstí, že mechanismus funguje, také zavírají. Asi

tak tři kliky byly výjimečné a ty si pamatuji.

Klika v Dětřichově na postranní brance ve zdi u kostela ve

středu obce. Vydržela na svém místě dobrých dvě stě let. Masivní,

barokní kovářská práce. Kdo za ni vzal, držel v ruce staletí.

Mohutná jak víra katolíka, německého sedláka i nádeníka.


Generace ji tiskly nahoru i dolů, otevírala jim cestu k Bohu.

Klika od vrátek do kostela. Vzalo mi dech, že tam tolik let vydržela.

U silnice a tolika lidem na očích. Jakoby tam měla zůstat

do konce světa. No, vidíte, nezůstala. Tak někdy v osmdesátém

roce minulého století ji ruka neznaboha ukradla. Klika zmizela

a je bůhví kde. Řekněte, co je to za lidi, pokácí-li zdravý strom,

ukradnou-li něco, co jim nepatří?

Druhá klika, snad ještě masivnější, byla na okrasném mřížoví

na vratech měšťanského domu naproti liberecké radnici.

Dům honosící se vraty, že kolem nemají obdoby. Panáček, co

je koupil, ozdobil nejen dům, ale i město nevídaným kovářstvím.

A klika byla třešničkou na dortu, jahodou ve skleničce

se šampaňským. Kdo ji stiskl a měl tu sílu zatlačit, vrata se mu

otevřela jak brána ke štěstí. Sezame, otevři se. Poctivá, stará

rukodělná práce…

Klika je rovněž pryč. Vrata, dveře a mřížoví zůstalo jen proto,

že zloděj by je neunesl. Kliku si odnesl snadno a dveřím

vylomil jejich srdce. Kdo tohle pochopí, kdo tohle pochopí?

Kdeže ti muži jsou? Copak je válka, že se loupí kostelní zvony,

bronzové kliky, barokní skvosty?

Poslední kliku mám já. Našel jsem ji ve vybourané suti vyvážené

na skládku při opravě zámku a hradu Grabštejn před

třiceti lety. Otloukala se omítka, rozbíjela se stará ztrouchnivělá

okna a z jednoho rámu vypadla stará, původní, okenní

klička. Tu jsem si vzal na památku. Mám mladší sestru kliky.

Kličku. Ze štěstí jenom malý díl, docela malou kličku.

Má zvláštní tvar, vzor konec 19. století. Je z ušlechtilého

kovu pokrytá vrstvou staré patiny. Zároveň se starým oknem

hleděla do krásné krajiny dolů pod hrad, do obce Chotyně.

Teď si ji prohlížím já a jsem jí nadšen. Je součástí mých akvizic,

které jsem kdy v životě našel. Mám kliku, kličku chcete-li,


a přesto jsem šťasten a spokojen. Stačí mi, byť je malá, aby potěšila

a rozjasnila můj všední den…


Was hast du unter dem Baum gesucht?

Unsere Jugend, der Zustand der Schwerelosigkeit, der

zurückkommt, wenn du allein bist. So wie der duftender warmer

Wind, der damals dein Haar auflockerte und deine Schritte

fehlerlos weiter führte... Die Zeit der Jugend, des unzähligen

Glücks, die Zeit der Erinnerungen und das Panoptikum

der Liebschaften. Die Zeit der großen Irrtümer und auch

der großen Taten, Entscheidungen, Geschenke, Weihnachtsbäume,

strahlender Kinderaugen, aber auch der Trauer, dass

nicht mehr alle mit uns am Tisch sind. Wie blind und grausam

konnten wir sein! Wie sehr dachten wir, dass das große, kindliche

Weihnachtsglück ewig dauern wird und dass wir uns immer

am Weihnachtsbaum treffen werden. Alles. Das war das

Weihnachtsgeschenk, das nicht verpackt war, das einfach da

lag. Wir alle: Mutter, Vater, Opas, Omas, Brüder, Schwestern, je

nachdem wie die Familie groß war. Du hast das Geschenk nicht

gesucht und heute fehlt es so. Das war die Zeit der glücklichen

Jugend. Die Zeit der Weihnachten, der Bäume, der Schachteln

und Dosen mit Schleifen, Bändern, Schnürchen umwickelt, die

Zeit der großen farbigen Glaskugeln, der Kerzen, der Süßigkeiten,

Silberlamellen, Glasspitzen und Blechständer in der Form

von Wulstlingen oder Zwerge, die den Baum auch mehrere Wochen

hielten. Der Baum stand immer am Fenster und leuchtete

jeden Abend, wie ein Leuchtturm auf der Insel Rügen, so dass

jeder weiß, dass diese Feiertage immer noch voll von Schokoladenfiguren

und in Alufolie gewickelter hausgemachter Schokolade

sind. Und was erst, wenn durch die Kerzen die Gardinen

brannten und eine Gräte des Karpfen sich in den Gaumen

bohrte und die Suppe ausgegossen wurde! Wir waren damals

Kinder des Glücks mit strahlenden Augen. Wir sahen den Va-


ter mit der Mutter wegen der Geschenkpakete nicht. Wie ich

es heute bereue! Sie sind nicht mehr hier. Die Geschenkkisten

sind geblieben. Wir haben es damals nicht kapiert, dass der Zauberabend,

großzügig und reich, einmal enden wird und wir

bleiben hier allein. Mit einem Berg von Geschenken und leeren

Kisten. Deswegen wollen die älteren keinen Baum mehr. Ein

paar Kiefernäste reichen. Das Weihnachtsglück war hier bereits

und es war wundervoll, glauben Sie mir. Mama, Papa, ihr

alle, die nicht mehr mit uns sind: „Schöne Weihnachten“.


Co jsi hledal pod stromečkem?

Svoje mládí, ten stav beztíže, který se vrací, jsi-li sám. Jako

ten voňavý teplý vítr, který kdysi čechral vlasy a vedl tvé kroky

neomylně dál... Čas mládí, čas přelétavého štěstí, čas vzpomínek

a panoptikum lásek. Čas omylů i velkých činů, rozhodnutí,

darů i dárků, vánočních stromků, rozzářených dětských

očí, ale i smutku za toho, kdo s námi u stolu už není. Jak jsme

dovedli být slepí a krutí! Jak moc jsme si mysleli, že to velké,

dětské vánoční štěstí bude věčné a že se budeme u stromečku

scházet napořád. Všichni. To byl ten vánoční dárek, který

se nebalil, který tam prostě jenom byl. My všichni: máma,

táta, dědové, babičky, bratři, sestry, jak kdo měl velkou rodinu...

Ten dárek jsi nehledal a dneska tolik schází. To byl ten

čas šťastného mládí. Čas vánoc, stromečků, krabic a krabiček

ovázaných mašlí, stužkou, provázkem, čas velkých skleněných

barevných koulí, svíček, vánočních kolekcí, drátěných háčků,

stříbrných lamel, skleněných špiček a plechových podstavců ve

tvaru muchomůrek či elfů, co drželi stromek i několik týdnů.

Stromek stával vždy u okna a každý večer svítil, jako maják

na ostrově Rügen, aby každý věděl, že tyhle svátky jsou ještě

plné čokoládových a fondánových figurek a domácí čokolády

balené do staniolu. A co teprve, když od svíček chytly záclony

a kůstka z kapra se zapíchla do patra a polívka se rozlila! Byli

jsme tenkrát děti s plamínky štěstí v rozzářených očích. Neviděli

jsme tátu s mámou pro krabice s dárky. Jak toho dnes

lituji! Už tu nejsou. Krabice od dárků zůstaly. Nechápali jsme

tenkrát, že ten kouzelný večer, štědrý a bohatý, jednou skončí

a my tu zůstaneme sami. S hromadou dárků a prázdných krabic.

Proto ti starší už nechtějí stromek. Pár smrkových větviček

postačí. Vánoční štěstí už tu bylo a bylo krásné, věřte mi.


Maminko, táto, vám všem, kteří jste už odešli: „Krásné svátky.

Vánoční“.


Was alles Sie aus dem fahrenden Zug zwischen

Liberec und Zittau sehen werden

Der alte Reichl verlor alles beim Brand. Ruda erzählte mir,

was alles der gestrige Brand der Schwab-Textilfabrik in Machnín

Hamrštejn genommen hat. „Nun, und was blieb ihm

übrig?“, wollte ich Ruda anhalten. „Stiefel, echt nur Stiefel“, hat

Ruda schnell erzählt. Und dann lachten wir und lachten, wie

zwei Verrückte. Wir waren fünf und uns war überhaupt nicht

klar, welche bedeutende Fabrik gerade vernichtet wurde. Wir

waren es gewohnt, dass es um uns ständig irgendwo brannte,

die Leute starben, uns hat jemand ununterbrochen vor irgendetwas

gewarnt. Vergeblich. Der Krieg endete vor einigen Jahren

und auf neugierige Jungs lauert überall Gefahr. Am liebsten

spielten wir in der Nähe der Bahnstrecke. Wie aufregend es für

uns war! jetzt gerade fuhr an uns ein Zug vorbei und gleich wird

er an der Grenze sein. Wie es wohl in Zittau aussieht? Wurde

die Stadt auch so wie Berlin bombardiert? Die tschechischen

Züge halten in Zittau nicht, sie fahren nur durch und angeblich

werden sie von Grenzsoldaten mit Hunden begleitet...

Wir reisten mit dem Zug unglaublich gerne, es hat sich auch

gelohnt. Man konnte vieles aus den Fenstern beobachten und

es war auch gefährlich. Wir lehnten uns aus den Fenstern und

wenn die Lokomotive beschleunigte, flog eine Wolke von

glühenden Funken in unser Haar oder brannte auf der Haut

oder in den Augen. Das war das kindliche Adrenalin.

Erst viel später habe ich die Landschaft und industrielle

Fabrikbauten bemerkt, die in großer Anzahl auf beiden Seiten

dieser romantischen Zugstrecke in den Mäandern des so ruhigen

Flusses Neiße verstreut sind. Wie falsch ich mit meiner

Demut an meiner lieben Lausitzer Neiße lag! Später habe ich


an deren Ufern zwei Hochwasser erlebt und erlebte, was ich nie

geglaubt hätte.

Noch vor dem nächsten großen Wasser möchte ich Ihnen

mitteilen, was alles die Augen eines Jungen gesehen haben, der

hier im Dorf lebte. Er war hier wahrscheinlich geboren und

musste bestimmt mit den Zügen spielen. Die Züge beobachten,

ihnen zuwinken und über sie träumen, in ihnen zur Schule

fahren, zum Arzt, zur Oma, zum Fußball oder einfach so, um

wieder aus dem Fenster in die Landschaft zu schauen, wo was

neues gebaut wurde, was abgebrannt war und was das große

Wasser nahm. Wieder und wieder im Abteil des Zuges zwischen

Liberec Zittau.

Ich sehe mich neben dem Vater. Er sitzt neben mir und ich

frage und kann nicht aufhören. Meine erste Station Machnín.

Der Zug kommt gerade aus Liberec. Nein, es ist kein Zug mit

einem Motor, es ist eine Dampfmaschine. Man kann ihn von

weitem hören. Die Oma in Hrádek und unglaublich viele schöne

Sachen, die ich aus dem Zugfenster sehe, warten auf uns.

Wir fahren auf Gleisen, die schon im Jahre 1859 gelegt wurden.

Sie gehören zu den ältesten in der Österreichischen Monarchie,

genauso wie der Teil der Schwab-Textilfabrik, wo so viele Sachen

von Herr Reichl verbrannt sind.

Sobald der Zug Machnín verlässt, sind vor ihm zwei große

Eisenbahnbrücken, die über der Lausitzer Neiße stehen. Links

stehen rekonstruierte Gebäude der Textilweberei Textilana, die

ersten von Dutzenden an der Strecke nach Zittau. Es handelt

sich meistens um wirklich wunderschöne industrielle Bauten

die Ende des 19. Jahrhunderts mit ausgeprägten Elementen des

zauberhaften Jugendstils erbaut wurden. Viele gibt es in Jablonec

und auch Liberec, sie sind schön, funktionell und befinden

sich in einmaliger Natur entlang der Neiße und der Dämme,


auf welchen die Züge fahren. Das Tal eingeschlossen von Hügeln,

Dörfern, Städtchen und Fabriken ist höchst kulturell und

passt in die hügelige Landschaft. Auch das, was so schrecklich

aussieht, direkt hinter der nächsten Zughaltestelle Machnín-

Burg, ist überraschend schön und nett.

Das einzige Kraftwerk, das Lignit aus Hrádek verbrennt,

wurde 1914 in Betrieb genommen und 1966 geschlossen. Ein

Baukomplex, konserviert wie das Dornröschen-Schloss, ein

Städtchen, das den Schlaf der Zufriedenen schläft Andělská

Hora – Machnín Burg. Von der umgebenden Natur ist durch

die Schlackeberge nicht viel zu erkennen, wo die Natur einen

Vertrag mit einem Zauberer abgeschlossen hat, dass er sie einschlafen

lässt und zurück zur Geburt führt. Hierher würde ich

Kindergruppen führen, damit sie die Kraft der Natur versus industrielle

Bauten lernen. Man sollte auch den stilvollen Ausbau

der Arbeiterhäuser erwähnen, der wörtlich ein Volksmuseum

aus dem Beginn des 20. Jahrhunderts darstellt.

Der Zug fährt weiter zur Andělská Hora und Chrastava. Sobald

er aus dem zauberhaften Tal des Kraftwerkes unter der

verlassenen Burgruine Hamrštejn fährt, wird er von weiteren

bedeutenden Industriebauten Ende des 19. und Beginn des 20.

Jahrhunderts umgeben.

Von hier musste man nicht wegen der Arbeit zur Übersee, in

die belgischen Kohlebergwerke, in große Industriestädte. Hier

stehen die Fabriken eine neben der anderen. Heute stehen sie

leider nur noch und prahlen mit deren perfekten Funktion und

Architektur. Die Arbeit bieten sie nicht an. Sie sind geschlossen

und oft warten sie nur noch, bis sie jemand gnädig abreißt. Sie

sind einsturzgefährdet. Aber so lange sie stehen, sollte man sie

sehen. Sie haben eine wunderbare, großartige Geschichte und


die dort arbeitenden Menschen haben ein Werk geschaffen,

wofür sich diese Region nicht schämen muss.

Und dabei wurden diese Fabriken oft zum Bestandteil dieser

Landschaft. Sie grenzen sich nicht von der umgebenden Bebauung

ab. Sie beweisen, dass die Industriebauten mit der Natur

verschmelzen können und schmeicheln. Mindestens so sehe

ich heute aus dem Zugfenster die Fabrikhallen, all die Betriebsstätten

der Webereien, Spinnereien, Färbereien, der Besitzer

Feill, Klinger, Altschull, Liebieg und weiterer. Fabriken, die sozusagen

sofort in Filmen spielen können, die Kulissen deren

Zeit darstellen. Fabriken wie Textilana, Totex, deren Schlösser,

Villen, Fabrikhäuser, provisorische Unterbringungen für die

Gefangenen des Zweiten Weltkrieges – Frauen aus dem Konzentrationslager

Gross Rosen in Bílý Kostel waren. All das steht

hier bis jetzt. Sämtliche Bauten haben deren Gesichtsabdruck

in der Landschaftsgeschichte, sind Bestandteil der Geschichte

der Nationen, die hier lebten und leben.

Die Papierfabrik, das Werk der Brüder Soyka in Bílý Kostel.

Den letzten Besitzer habe ich gekannt. Er kehrte aus der Emigration

als ausländischer Soldat.

Bereits bei der Einfahrt des Zuges nach Chotyně sehen wir

das Torso der Gießerei aus dem Jahr 1913, unten im Tal die

ursprüngliche Textilfabrik, später Schokoladenfabrik und Maschinenfabrik.

Die Tischlerei in Chotyně unterhalb des Dammes

hat Skier, Schlitten und gebogene Möbel produziert.

Hrádek nad Nisou, die Vorstadt von Zittau, mehr als je zuvor

mit ihr verbunden, kehrt zu seinen Wurzeln zurück. In Hrádek

sind es nur Fabriken, gleich bei der Zugeinfahrt in das

Stadtgebiet. Das Industriepotential war so gewaltig, dass fast in

jeder Straße ein Betrieb, eine Fabrik oder eine Produktionshalle


stand. Sie wissen nicht, wohin Sie den Kopf drehen sollen, in

welche Richtung Sie schauen sollen.

Und schon sind wir an der Grenze der Republik, wo die

gegenwärtige Industriezone mit modernen und höchst

zweckmäßigen Industriebauten der Gegenwart entstanden ist.

Hier endet der Zug mit den Passagieren auf der Strecke Liberec

Zittau seine Wanderung entlang des Industrieweges durch

eine der schönsten Ecken der tschechisch-deutschen Grenze,

die von den Mäandern der Lausitzer Neiße geprägt werden.


Co všechno uvidíte z okna vlaku jedoucího

z Liberce do Žitavy

Starýmu Reichlovi shořelo všechno. Ruda mi přeříkával,

co všechno si včerejší požár Schwabovy textilky v Machníně –

Hamrštejnu vzal. „No a co mu zbylo?“, chtěl jsem Rudu zastavit.

„Holinky, fakt jenom holinky,“ chrlil ze sebe Ruda. A pak jsme

se smáli a smáli, jako dva blázni. Bylo nám pět a vůbec nám

nedošlo, jaká významná továrna právě vzala za své. Byli jsme

zvyklí na to, že kolem nás stále někde hořelo, umírali lidé, stále

nás někdo před něčím varoval. Marně. Válka skončila před pár

lety a všude číhalo na zvědavé kluky nebezpečí.

Nejraději jsme si hráli blízko trati. Jak to pro nás bylo vzrušující!

Teď právě kolem nás projel vlak a za chvilku bude za

hranicí. Jak asi vypadá ta Žitava? Je taky vybombardovaná jako

Berlín? České vlaky v Žitavě nestaví, pouze projíždějí a prý je

doprovázejí pohraničníci se psy…

Vlakem jsme cestovali hrozně rádi, však také bylo proč. Bylo

nač se dívat z oken a bylo to i nebezpečné. Nahýbali jsme se

z oken, a když lokomotiva zabrala, tak nám sprška žhavých uhlíků

vlétla do vlasů a pálila kůži nebo v očích. To byl náš dětský

adrenalin.

Mnohem později jsem si začal všímat krajiny a industriálních,

továrních staveb, kterých bylo rozeseto jako máku po

obou stranách této romantické vlakové trasy v meandrech tak

tiché řeky Nisy. Jak jsem se mýlil v té pokoře mé milé Lužické

Nisy! Později jsem na jejích březích prožil dvě povodně a zažil,

čemu bych nikdy nevěřil. Než přijde ta další velká voda, chci se

s vámi podělit o to, co vše viděly oči kluka bydlícího zde ve vesnici.

Asi se tu musí narodit a rozhodně si s vláčky alespoň hrát,

chodit se dívat na vlaky, mávat jim a snít o nich, jezdit s nimi


do školy, k doktorovi, k babičce, na fotbal nebo jen tak, aby se

znovu podíval z okna do krajiny, kde co kdo nového postavil,

co shořelo a co vzala velká voda. Znovu a znovu být v kupé ve

vlaku na trase Liberec – Žitava.

Vidím se vedle táty. Sedí vedle mne a já se ptám a nejsem

k zadržení. Má první zastávka – Machnín. Vlak právě přijíždí

z Liberce. Ne, není to motorák, ale pára. Je ji slyšet zdaleka.

Čeká nás hrádecká babička a strašně moc krásných věcí, které

vidím z okna vlaku.

Jedeme po kolejích, které byly položeny už v roce 1859

a patří k těm nejstarším v rakouské monarchii, stejně jako ta

část Swabovy textilky, ve které shořelo tolik věcí panu Reichlovi.

Jen co vlak opustí Machnín, má před sebou dva obrovské

železniční mosty klenoucí se nad Lužickou Nisou. Vlevo stojí

rekonstruované budovy textilní přádelny firmy Textilana,

první z desítek na trase do Žitavy. Většinou jde o opravdu

krásné industriální stavby z konce 19. století s výraznými prvky

kouzelné secese, tak módní a oblíbené v našem kraji. Je jich

plný Jablonec i Liberec, jsou krásné, funkční a zasazené do

neopakovatelné přírody podél Nisy a náspů, po kterých jezdí

vlak. Údolí sevřené kopci, vesnicemi, městečky a továrnami je

vysoce kulturní a úžasně zapadá do zvlněné krajiny. Vždyť i to,

co vypadá hrůzně, hned za další železniční stanicí Machnín –

hrad, je překvapivě krásné a přívětivé.

Jediná tepelná elektrárna spalující místní hrádecký lignit,

uvedená do chodu v roce 1914 a uzavřená roku 1966. Komplex

staveb zakonzervovaný jako zámek Šípkové Růženky, městečko

spící spánkem spravedlivých Andělská Hora – Machnín

hrad. Kopce strusky k nerozeznání od okolní přírody, která

uzavřela dohodu s čarodějem, aby ji uspal a vrátil k počátku je-


jího zrození. Sem bych vodil skupiny dětí, aby se učily poznávat

sílu přírody versus industriální stavby. Za zmínku stojí i stylová

výstavba zaměstnaneckých domků tvořících doslova skanzen

počátku 20. století. Vlak odtud míří k Andělské Hoře a do

Chrastavy. Jen co vyjede z kouzelného údolí elektrárny pod

opuštěnou zříceninou hradu Hamrštejnu, je obklopen dalšími

významnými industriálními stavbami z konce 19. a počátku 20.

století.

Odtud se nemuselo za prací za oceán, do belgických uhelných

dolů, do velkých průmyslových měst. Zde stojí továrny

jedna vedle druhé, jen si vybrat. Žel, dnes už jen stojí

a chlubí se svou dokonalou funkčností a architekturou. Práci

neposkytují. Jsou uzavřeny a mnohdy už jen čekají, až do nich

někdo milostivě strčí.

Jsou na spadnutí. Ale dokud stojí, stojí za zhlédnutí. Mají

úžasnou, velkolepou historii a lidé v nich pracující vytvářeli

dílo, za které se zdejší kraj nemusil schovávat za plot.

A přitom se tyhle továrny staly často součástí koloritu

kraje. Nejsou vyčleněny z okolní zástavby. Jsou důkazem, že

industriální stavby mohou splynout s přírodou a pohladí. Aspoň

já tak i dnes vidím z okna vlaku tovární haly, všechny

ty provozovny tkalcoven, přádelen, barvíren, úpraven majitelů

Feillů, Klingerů, Altschullů, Liebiegů a dalších. Továrny, které

takříkajíc z fleku, mohou hrát ve filmech, vytvářet kulisy svého

věku. Továrny jako Textilana, Totex, jejich zámečky, vily, tovární

domy, provizorní stavby pro ubytování zajatců z druhé světové

války – žen z koncentračního tábora Gross Rosen v Bílém

Kostele. To vše tu dosud stojí. Všechny tyto stavby mají svůj

otisk tváře v dějinách krajiny, jsou součástí paměti národů,

které zde žily a žijí.


Papírna, továrna bratří Soyků v Bílém Kostele. Toho posledního

majitele jsem znal. Vrátil se z emigrace jako zahraniční

voják.

Už při dojezdu vlaku do Chotyně vidíme torzo slévárny

z roku 1913, dole v údolí původní textilku, později čokoládovnu

a strojírnu. Truhlárna v Chotyni pod náspem vyráběla lyže,

sáňky a ohýbaný nábytek.

Hrádek nad Nisou, to předměstí Žitavy, spojené s ní více

než kdy jindy, se vrací ke svým kořenům. V Hrádku to jsou

továrny od samého vjezdu vlaku na území města. Průmyslový

potenciál byl tak mohutný, že téměř v každé ulici byla

provozovna, továrna či výrobní hala. Nevíte, kam dřív hlavu

otočit, na kterou stranu se podívat.

A už jsme na hranicích republiky, kde vyrostla současná

hrádecká průmyslová zóna s moderními vysoce účelovými

industriálními stavbami současnosti. Tady vlak s pasažéry na

trase Liberec – Žitava končí svou pouť po industriální cestě

jedním z nejkrásnějších koutů česko-německého pomezí určeného

meandry Lužické Nisy.


Das Geschäft bei uns im Dorf

Bei uns im Dorf konnte niemand nur vom Geschäft leben.

Überleben, das bedeutet Handwerk, Arbeit, sozusagen „nebenbei“,

eine Kuh, ein Feld, etwas anderes... So baute ein Maurer im

Sommer, im Winter machte er Harken. Der Schuhmacher hatte

im Garten Kartoffeln und Blumenkohl. Die Frisörin, Frau Lanková,

hatte bis zur „Währung“ 1953 ein Lebensmittelgeschäft

im Erdgeschoss. Einige Male saß ich bei ihr auf hohem Stuhl,

schrie vor Angst, ging aber mit einem Haarschnitt weg.

Im Geschäft lief es so ab, dass meine Mutter die Lebensmittelkarten

verwaltete, ich gab ihr Vater´s Portmonee. Ein Meter

höher hat Frau Lanková die Karten zerschnitten und die Mutter

holte aus dem Geldbeutel die Noten und Münzen.

Ich liebte schon immer Gurken. Die im 5-Liter-Behälter mit

einer Holzgabel innen haben mich fasziniert. Frau Lanková

wusste es und statt einer Süßigkeit beim Abschied nach dem

abgeschlossenen Geschäft hat sie immer mit den Holzgreifärmen

aus dem Glas eine Gurke geholt, von welcher noch die

duftende, grüne, saure Flüssigkeit tropfte.

Es sind 60 Jahre vergangen, ich habe es aber immer noch

vor den Augen. Ich, der glücklichste Mensch der Welt, verlasse

das Geschäft mit einer Gurke im Mund. Meine Mutter dreht

die Augen, zwinkert wichtig, die Besitzerin des Geschäfts zuckt

mit den Schultern bedeutend. Beide Frauen haben sich ein Zeichen

gegeben, dass das was ich tue, nicht normal ist und gleichzeitig

als ob sie sagen würden: Ist gut, Hauptsache er treibt

keinen Unsinn.

Zum Laden führten von der Straße zirka sechs Treppen und

für mich waren sie so etwas wie eine Kapitänsbrücke. Wenn

ich die Treppen mit meiner Mutter hinaufgestiegen bin, habe


ich nicht vergessen, mich umzudrehen und jemandem zuzuwinken.

Unterhalb der Treppe stand immer jemand und diskutierte

mit jemandem. Oben wehte eine frische Brise und ich

sah mich entweder im Korb eines Schiffes oder im Luftballon

von einem Bild, das zu Hause im Wohnzimmer hing. Und jetzt

stellen Sie sich vor, meine Mutter führt mich aus dem Laden,

mein Mund ist voll einer saftigen Gurke und unten stehen die

Freunde Mrázek, Reichl, Jungs Fořta, Jarisch, Jarda Kalenský,

Jungs Jůza und bestimmt einer der Jungs von Lanka. Konnte

ich mich glücklicher fühlen? Nein.

Der Weg nach nach Hause war bergauf um zwei Häuser. Wir

wohnten gegenüber der Tischlerei Simm und Wagner, wo mein

Vater der nationale Verwalter war. Viele der Tischler hatten

noch einen Nebenverdienst, der eine reparierte Autos, der andere

war Imker. Der nächste hatte zu Hause eine Kuh, fünfzig

Kaninchen, einen Apfelbaumhain, einen Laden mit Kohle und

Brennholz.

Wir, die Jungs, liebten den Dorfschmied Lammel, einen

Deutschen, der nicht vertrieben wurde und sprach, so viel

ich mich erinnere, nur Deutsch. Es ist sonderbar, dass es uns

Jungs nicht gar nicht so ungewöhnlich vorkam. Unser Industriedorf

hatte auch viele Antifaschisten und die mussten nicht

nach Deutschland. Wir haben es so erlebt, dass wir bei ihnen

Briefmarken holten, weil sie mit denen, die weggegangen sind,

einen regen Briefwechsel hatten. Und so mussten auch die, die

in „Tep“, in „Mischwaren“, im Milchgeschäft, beim Fleischer,

gearbeitet haben, Deutsch sprechen. Auch zu Hause kam ich

mir manchmal so, wie später auf Rügen. In Sprache und Nation

Halb und Halb.

Da war ich aber schon 15 und wuchs aus den Latzhosen. Frau

Lanková hat das Geschäft und auch das Gewerbe geschlossen,


ins Pferdeparadies ist auch der Schmied Lammel gegangen. In

den Läden verkauften junge Mädchen, die höchstens Russisch

sprachen. Die alten Deutschen sind dann nachträglich in den

60-er Jahren ausgesiedelt. Wir, die Jungs, sind gewachsen und

einige von uns kehren immer noch zurück. Wir können nicht

die Orte vergessen, wo wir zur Schule gingen...


Obchod u nás na vsi

U nás na vesnici jenom z obchodování nebyl nikdo živ. Uživit

se, znamenalo mít řemeslo, práci takříkajíc „bokem“, krávu,

pole, něco jiného… Takový zedník v létě stavěl, v zimě podomácku

dělal hrábě. Švec měl na zahradě brambory a květák.

Holička, paní Lanková, měla až do „měny“ v třiapadesátém

v přízemí obchůdek potravinami. Na vysoké stoličce jsem

u ní párkrát seděl, řval strachem, ale odešel ostříhán.

V krámě to chodilo tak, že moje maminka obhospodařovala

potravinové lístky, já jí podával tátovu „šrajtofli“. O metr

výš pak paní Lanková ty lístky stříhala a maminka vytahovala

z peněženky bankovky a mince.

Já měl odjakživa rád okurky. Ty v pětilitrové sklenici s dřevěnou

vidličkou uvnitř mě doslova fascinovaly. Paní Lanková

to věděla a místo bonbónu na rozloučenou po uzavření obchodu,

mi vždy podala dřevěnými chapadly ze sklenice jednu

okurku, z níž ještě stékal voňavý zelený kyselý lák.

Je to šedesát let, ale mám to stále před očima. Já, nejšťastnější

člověk na světě, odcházím z obchodu s okurkou v puse.

Maminka oči v sloup, významně mrká, majitelka obchodu významně

krčí ramenem. Obě ženy si tak daly znamení, že to, co

dělám, není normální a zároveň jako by si řekly: Budiž, hlavně,

že netropí hlouposti. Obchůdek měl ke dveřím ze silnice asi

šest schůdků a byl pro mě něco jako kapitánský můstek. Když

jsem s maminkou ty schody vystoupal, nezapomněl jsem se

otočit, abych někomu dole zamával. Dole pod schody vždy

někdo stál a s někým diskutoval. Nahoře foukal svěží větřík

a já si připadal jako v koši buď na lodi, nebo jako v balónu

z jednoho obrazu, co visel doma v obýváku. A teď si představte,


maminka mě vede z krámu ven, já mám plnou pusu šťavnaté

okurky a dole stojí kamarádi Mrázek, Reichl, kluci Fořtovi, Jarisch,

Jarda Kalenských, kluci Jůzovi a určitě i některý z kluků

Lankových. Mohl jsem si připadat šťastnější? Ne.

Domů to bylo do kopce ob dva domy. Bydleli jsme naproti

truhlárně Simm a Wagner, kde byl můj tatínek národním

správcem. Spousta truhlářů měla ještě vedlejší výdělek, někdo

spravoval auta, druhý včelařil. Další měl doma krávu, padesát

králíků, sad jablek, prodejničku uhlí a palivového dříví.

My, kluci, jsme milovali vesnického kováře Lammla, Němce,

co nemusel do odsunu a mluvil, co si pamatuju jenom

německy. Zvláštní je, že nám klukům to ani nijak zvlášť nepřišlo.

Ta naše industriální vesnice byla i hodně o antifašistech

a ti do Německa nemuseli. My jsme to vnímali tak, že jsme si

k nim chodili pro poštovní známky, neboť oni si s těmi, co odešli,

hodně psali. A tak i ti, co prodávali v „Tepu“, ve „Smíšeném

zboží“, v mlékárně, u řezníka, museli umět německy. I doma


jsem si někdy připadal jako později na Rujáně. Jazykově a národnostně

půl na půl.

Ale to mi už bylo patnáct a z krátkých kalhot s padacím

mostem jsem už vyrostl. Paní Lanková zavřela krám i živnost,

do koňského nebe odešel i podkovář Lammel. V krámech prodávala

mladá děvčata, co uměla maximálně tak rusky. Staří

Němci se dodatečně v šedesátých letech vystěhovali do NSR.

My, kluci, jsme vyrostli a někteří z nás se pořád vracejí. Nemůžeme

zapomenout na místa, kde jsme chodili do školy…


Mirabellen

Wenn ich schon keine Schokolade darf, dann gönnt mir

mindestens die Mirabellen, die gelben Zwetschgen. Die gelben,

kleinen rötlichen Aprikosen unserer Gräben, Wiesen,

Felder, Hänge und Gärten voller Unkrautes. Gönnt mir die

Freude des frühen Alters. Obst, eher Unkraut unserer Obstgärten,

Bastarde der haarigen fleischigen Pfirsiche, süßer

Aprikosen und bosnischer Pflaumen, Plebejer unter dem

Markenobst duftenden Äpfeln, Butterbirnen und südlichen

Zitrusfrüchten. Mirabellen, die Vogelfängerinnen großer

Pflaumen und all der Schönheit die den Tisch schmückt

und dieses Land hergibt. Woher bist du, woher bist du zu

uns gekommen, Mirabellche? Dass du angeblich die Frucht einer

unanständigen Liebe bist. Myrobalan? Oder die alleinständige

Art Prunus Domestica? Es ist mir egal, du schmeckst nach

Sonne, Mirabellche, nach dem sonnigen Italien. Und dass du

bei mir im Garten in Hrádek nad Nisou wächst, liegt nur an

dem wahren Sprichwort über den dummen Bauern und seinen

wunderschönen großen Kartoffeln. Ich will nicht weiter

forschen, woher du kommst. Jeder hat das Recht auf sein Geheimnis.

Jeder Baum lebt und gut bestäubt, trägt er auch. Für Leute,

die Probleme mit dem Zucker haben ideal. So klein, sage ich mir,

die haben bestimmt keinen Zucker, nur Fruktose. Diese kleine

Kugel kann doch keine Gefahr darstellen. Mirabellche gold-

-gelb, die Größe einer Traube, einer Stachelbeere... Du verrätst

deinen Verzehrer bestimmt nicht. Du bist wie eine Wolke voller

Regen, mein pomologisches Obstwunder. Es geht darum, was

du mir unwissend gibst, um den Geschmack dieser kleinen

Steinfrucht, die nach wirklicher Ambrosia schmeckt. Du bist


ein Bonus, ein Benefit der schönen Natur für uns alle, die keine

Sauerkirschen und Rosinen in Schokolade, süße Melonen und

was weiß ich noch alles, dürfen. Ich weiß, dass die Mirabellchen

den Geschmack der süßesten Preiselbeeren, Heidelbeeren,

Himbeeren, Brombeeren und Erdbeeren auf dem Tisch

eines armen Diabetikers haben. Als ob sie aus dem Buch eines

Märchenerzählers kämen, vom Strand junger, schöner, braun

gebrannter Körper. Meine kleine Exotik. Du bist der Duft historischer

Segelschiffe aus Sansibar, das Obst der tschechischen

Flüsse voll von Karpfen, Zander und Plötze, der Kiefernwald

und der Korb voller Steinpilze, die Sonne und Spinnnetze im

Wald, der Sumpf mit Libellen und wunderschönen Schmetterlingen.

So sehe ich den kleinen, gelben, lebendigen Wühler die Mirabellche.

Und ich will gar nichts hören, wie viel Zucker sie hat,

was alles ich essen darf und nicht darf...


Mirabelky

Když už nesmím čokoládu, tak mi aspoň dopřejte mirabelky,

špendlíky. Ty žluté, malé načervenalé meruňky našich příkopů,

luk, polí, strání a zaplevelených zahrad. Dopřejte mi tu radost

předčasného stáří. Ovoce, spíš plevele našich sadů, bastardů,

levobočků chlupatých masitých broskví, sladkých meruněk

a bosenských švestek, plebejců mezi značkovým ovocem – voňavými

jablíčky, máslovými hruškami a jižními citrusy. Mirabelky,

ty ptáčnice velkých blum a vší té krásy, co zdobí stůl

a rodí tahle země.

Odkud jsi, odkud jsi k nám přišla, mirabelko? Že jsi prý

plodem čísi nepatřičné lásky. Myrobalán? Nebo samostaný

druh Prunus Domestica? Je mi to jedno, chutnáš po sluníčku,

mirabelko, po slunné Itálii. A že mi rosteš na zahradě v Hrádku

nad Nisou, pak jenom díky pravdivosti rčení o hloupém sedlákovi

a jeho krásných velkých bramborách. Nechci víc pátrat,

odkud jsi. Každý má právo na své tajemno.

Každý stromek si žije a dobře opylen i plodí. Pro ty, co mají

potíže s cukrem – ideální. Tak malé, říkám si, jistě nemají žádný

cukr, jen fruktózu. Od takové drobné kuličky mi nebezpečí

nehrozí. Mirabelko zlatá, žlutá, velikosti kuličky hroznového

vína, angreštu... Ty svého konzumenta jistě nezradíš. Jsi jako

mrak plný deště, můj pomologický, ovocnářský zázrak. Je to

o tom, co mi nevědomky dáváš, o chuti téhle malé peckoviny,

co chutná po skutečné ambrosii.

Jsi bonusem, benefitem krásné přírody pro nás pro všechny,

co nesmí višně a rozinky v čokoládě, sladké melouny a co

já vím co ještě. Vím zcela jistě, že mirabelky mají chuť těch

nejsladších brusinek, borůvek, malin, ostružin i jahod na stole

chudáka cukrovkáře. Jsou jako z knížky pohádkáře, z pláže


mladých, krásných opálených těl. Moje malá exotika. Jsi vůní

korábů vozících hřebíček ze Zanzibaru, Ovocem českých řek

plných kaprů, candátů a plotic, lesem borovic a košíků plných

pravých hříbků, slunce a lesních pavučin, mokřadů s vážkami

a krásnými motýly.

Takhle já vidím tu malou žlutou živoucí neposedu – mirabelku.

A nechci nic slyšet, kolik cukru tají, co všechno smím

a nesmím jíst...


Luftfahrt oder Wie man in Liberec und Prag

schwebte, flog und sprang

Die ersten und erfolgreichen waren die Brüder Montgolfier

im Jahre 1783. Acht Jahre später, in Prag am 11. September

1791 während der Feier zur Krönung von Leopold II.

zum tschechischen König, startete im Wasserstoffluftballon

J. P. Blanchard. Der, der als Erster den Kanal von Frankreich

nach England überflog und was noch interessanter ist, er war

der Erste, der den Fallschirmsprung überlebt hat. Dann stockte

das Fliegen in Prag irgendwie.

Und unsere Vorfahren in Liberec? Binnen von 25 Jahren

waren sie dort, wo Prag war. Unweit des Schlosses in Liberec,

auf dem Grundstück der ehemaligen Reithalle hat der niederländische

Seilakrobat A. Terzy in einen Korb des Heißluftballons

aus Papier Tiere gesetzt. Leider wurde nicht überliefert,

welche es waren. Die Einheimischen haben es genau beobachtet

und wollten noch in diesem Jahr auch fliegen. Sie haben

kopiert, was sie konnten und als sie schon in der Gondole saßen,

hat irgendjemand etwas vergessen und der Ballon verbrannte

noch vor dem Start.

In Prag hat man es weitere Hundert Jahre nicht mehr versucht.

Bis zur Landesjubiläumausstellung in Prag im Jahre

1891 hat sich die Situation so entwickelt, dass ein Teil der Ausstellung

auch die Prager Luftfahrtschule war. Es wurde schnell

klar, dass es ein Schwindel war. Der Ballon „Kysibelka“ war

flach, angebunden und wurde niemals in die Luft freigelassen

und hatte keine geometrischen Formen. Einfach gesagt, er war

ganz schön schief. Der Kapitän war Max Wolff, der eine Uniform

trug, die von der damaligen Presse mit der Uniform eines

Zirkusdompteurs der Löwen verglichen wurde und es war so


ein „Hosenscheißer“, dass er im Gegenteil zu seinen Mitarbeitern

keinen Fuß in den Luftballonkorb setze, weil er ängstlich

war. Die ganze Luftfahrtschule war so, dass man für zwei

Goldstücke in den Korb der Kysibelka einsteigen konnte. Man

wurde an einem Seil in keine große Entfernung hochgezogen

und anschließend wieder zurückgeholt. Dann bekam man von

Kapitän Wolff feierlich eine besondere Medaille für Tapferkeit

überreicht.

An diesem tragikomischen Fliegen ist die außerordentlich

wertvolle Medaille am wertvollsten, die die Flugabonnenten

bekamen ein rautenförmigen Messingguss goldener Farbe. Die

Prager mochten den feigen Wolff nicht und der entschied sich

zum Schluss etwas daran zu ändern. Er ließ Kysibelka mit zwei

Freiwilligen im Luftballonkorb fliegen. Sie hatten kein Glück.

Der Ballon platzte ungefähr in Tausend Meter Höhe und fiel

mit großem Riss unweit des Ausstellungsgeländes nieder, wo er

verbrannte. Die Freiwilligen haben überlebt und alles hatte ein

Nachspiel bei Gericht.


Der Kapitän Wolff wurde wegen Unachtsamkeit, welcher

Menschenleben gefährdet hat, zu 14 Tagen Gefängnis verurteilt

und die Trümmer der verbrannten Kysibelka wurden als Souvenir

für die Ausstellung auseinander genommen. Die Prager

bestellten noch in dem Sommer erfahrene Franzosen, damit

sie wirkliche Luftballons und auch die Fallschirmsprünge vorführen.

Nach Liberec kehrte das Fliegen erst wieder am Anfang

des Jahrhunderts zurück. Hoffen wir, dass für immer. Dafür

muss man aber einen Flughafen haben...


Vzduchoplavba aneb Jak se v Liberci a v Praze

vznášelo, létalo a skákalo

Ti první a úspěšní byli bratři Montgolfierové v roce 1783.

Osm let po nich, v Praze 11. září 1791 při oslavách korunovace

Leopolda II. za českého krále, vzlétl ve vodíkovém balóně J. P.

Blanchard. Ten, který první přeletěl kanál z Francie do Anglie

a co je ještě zajímavější, byl první, co přežil seskok padákem.

Pak se Pražanům létání nějak zadrhlo.

A naši předchůdci v Liberci? Do dvaceti pěti let byli tam,

kde Praha. Kousíček od libereckého zámku, na pozemcích

bývalé jízdárny holandský provazolezec A. Terzy do koše papírového

horkovzdušného balónu posadil zvířata. Žel, nedochoval

se záznam, která to byla. Místní se dobře dívali a ještě

téhož roku chtěli vzlétnout rovněž. Okopírovali, co se dalo,

a když už seděli v gondole, někdo něco opomenul a balón shořel

ještě před startem.

V Praze to ani nezkoušeli dalších sto let. Až při Zemské

jubilejní výstavě v Praze roku 1891 se ledy pohnuly tak, že

součástí výstavy byla Pražská větroplavecká škola. Že šlo víceméně

o podfuk, se zjistilo záhy. Balón „Kysibelka“ byl plochý,

upoutaný balón, který nikdy nebyl vypuštěn volně do vzduchu

a dokonce neměl ani geometricky souměrné tvary. Jednoduše

řečeno, byl pěkně šišatý. Jeho kapitánem byl Max Wolff, chodící

v uniformě, kterou dobový tisk přirovnával k uniformě

cirkusového krotitele lvů a byl to takový „srábek“, že na rozdíl

od svých pomocníků ani nohou nevstoupil do koše balónu, jak

se ho bál.

Celá větroplavecká škola spočívala v tom, že za dva zlaté

směl abonent vzduchoplavby vstoupit do koše Kysibelky

a rumpálem byl po laně vypuštěn do nevelké vzdálenosti od


země a následně stažen na zem. Pak jej kapitán Wolff slavnostně

dekoroval za statečnost zvláštní medailí.

Na tom tragikomickém létání je nejcennější mimořádně

vzácná medaile, kterou abonenti létání dostali – kosočtvercový

odlitek z mosazné slitiny zlaté barvy. Zbabělého Wolffa

si Pražané neoblíbili, a ten se nakonec odhodlal něco na tom

změnit. Vypustil Kysibelku se dvěma dobrovolníky v koši balónu.

Moc štěstí neměli. Ve výši asi tisíc metrů balón praskl

a s velkou trhlinou spadl nedaleko výstaviště, kde shořel. Dobrovolníci

přežili a vše mělo dohru u soudu.

Kapitán Wolff byl za neopatrnost, která ohrozila lidské životy

odsouzen ke čtrnácti dnům vězení a trosky ohořelé Kysibelky

byly rozebrány jako suvenýr z výstavy. Pražané si ještě téhož

léta objednali zkušené Francouze, aby jim ukázali opravdové

balóny včetně seskoků padákem. Do Liberce se létání vrátilo

až opět počátkem století. Věřme, že natrvalo. Ale k tomu všemu

je potřeba mít letiště, že…


Vitamine nach 1945

Wir Jungs hatten es nie ganz leicht und besonders die, die in

die Familien der Siedler im Grenzgebiet nach der Vertreibung

der Deutschen geboren wurden. Die Umgebung, in welche uns

unsere verehrten Eltern gebracht haben, war ganz anders als bei

den Omas, Tanten und Onkel im Inland. Die Welt war verkehrt.

Was in den Sudeten normal war, war in Nymburk oder in Kolín

auf den Kopf gestellt. Alles drehte sich über die Deutschen

und nach den Deutschen. Vom Topf in der Spüle bis zu den

Büchern, Bildern und Geschirr in der Anrichte. Die Dachböden

voller Reichtum, Schätze unter dem Fußboden versteckt.

Die Gärten, Wiesen, Felder, Hänge, Bäche, das Ufer der Neiße,

alles was Sie sehen war anders als dort woher unsere Eltern

herkamen. Dort, in der Heimat meiner Mutter verstanden es

die Leute überhaupt nicht. Hier verlief die Zeit noch anders.

Andere, schnellere, die ständig in Eile war, in alle Richtungen

sich beeilte und mächtig uns schüttelte. Alles, absolut alles war

hier anders. Alles drehte sich darum, dass sich niemand irrtümlich

anschießt, etwas Unbekanntes trinkt, etwas anzündet

und irgendwohin fällt. Um uns waren überall Fallen. Zugeschüttete

Schächten, Keller, Tunnel, die irgendwohin führten

und wer weiß woher.

Es waren hier Tiere, die nur Deutsch verstanden, Kinder

von Deutschen, die hier mit den Eltern blieben und Tschechisch

lernten. Es waren hier viele Mitschüler aus gemischten Ehen,

wo man zu Hause Deutsch sprach. Man konnte hier wunderbar

Briefmarken, Ansichtskarten, Patronen und erotische Zeitschriften

sammeln. Schon immer war es hier ein Paradies für

Jungs und soviel ich weiß auch für die Mädels.


Die Deutschen hinterließen viel Technik, die niemand

wollte. Räder, Heilhilfsmittel bei Rheuma, Elektrotherapie,

Optik, insbesondere Ferngläser, alte Radios, Messer, Bajonette,

Uniformen, Violinen, Bilder mit bizarren Motiven, Pillen, die

mal geheilt haben. Solche habe ich mal probiert. Sie waren auf

dem Dachboden, in einer alten geschnitzten Medikamentendose,

die die Deutschen nicht ins neue Zuhause mitgenommen

haben. Das haben sie gut gemacht. Es war kein Vitamin, kein

Vitamin C oder süßer Sacharin. Es war ganz gewöhnlicher Aluminiumacetat.

Sauer, abgelaufen und eklig zum Erbrechen.

Genauso.

„Warum erbrichst du ständig?“, fragte die Mutter, „Du hast

dasselbe wie der Vater gegessen und der erbricht nicht. Nimm

die Kohletablette oder die Soda!“ Und ich? Ich nichts. Ich habe

wie ein Blöder erbrochen und hatte Angst zu sagen, was uns

hier die Faschisten für Ekelzeug gelassen haben. Zwei Tage

konnte ich nicht auf die Beine wegen Aluminiumacetat... Paradoxerweise.

Den anderen hat es eher auf die Beine geholfen.

Es half wahrscheinlich nur die Erwachsenen, nicht aber den

Neugierigen wie mir und Ruda Reichlů, Petr Mrázků, die Jungs

Lanka, Jarisch, Pavel Koutný und weitere in unserer Straße. Die

Straße führte vom Laden mit Mischwaren bis nach oben zu

Sedláčeks und weiter nach Chrastava an den Birken und der

alten Eiche vorbei, wo die Hussiten besiegt wurden.

Tja, Vitamine! Die waren an der Reihe gleich nach dem

weißen Flüssigpuder, der damals beliebter Körperanstrich für

Bisse von Mücken, Wanzen, Bienen bis zur beliebiger Allergie

war, einschließlich Scharlach und Masern jeder Art, wie zum

Beispiel Pocken und andere Kindersorgen, mit welchen man

zum Arzt musste.


Erst dann waren die Vitamine an der Reihe. Vitamin C,

Kalzium, Birnen, Äpfel, Paprika, Karotten und Rüben. Direkt

aus dem Beet, nicht gewaschen, höchstens im Fass mit Regenwasser

abgespült. Und wir waren gesund, satt und braun

gebrannt! Und wir waren auch belehrt, wie die Kondome aussehen.

Sie wurden doch einige Kilometer von hier produziert,

in Hrádek nad Nisou.

Noch zu den Vitaminen. Kalzium und Vitamin C. Saures Vitamin

C, pfui! Besser war das Steinobst aus dem Nachbarsgarten.

Da wuchsen immer größere und süßere Äpfel als bei uns.

Und das ist die Wahrheit, nichts als Wahrheit, und wenn nicht,

dann soll ich...


Vitamíny po pětačtyřicátém

My, kluci, jsme to nikdy neměli moc lehké a zvlášť ti, kteří

se narodili dosídlencům v pohraničí po odsunu Němců. Prostředí,

kam nás drazí rodiče přivedli, bylo úplně jiné než

u babiček, tet a strýců ve vnitrozemí. Byl to svět naruby. Co

bylo normální v Sudetech, bylo v Nymburku nebo v Kolíně postavené

na hlavu. Vše bylo o Němcích a po Němcích. Od hrnce

ve dřezu po knížky, obrázky a nádobí v kredencích. Půdy plné

bohatství, poklady skryté pod podlahami.

Zahrady, louky, pole, stráně, potoky, břeh Nisy, na co ukážete,

to bývalo jiné než tam, odkud naši přišli. Tam, v maminčině

kraji, tomu vůbec nerozuměli. Tady se odehrával jiný čas.

Jiný, rychlejší, co pořád kvaltoval, pospíchal na všechny strany

a mocně s námi dováděl. Všechno, všecičko tu bylo naopak.

Vše stálo na tom, aby se nikdo ničím nepostřelil, něčeho neznámého

nenapil, něco nezapálil a někam nespadnul. Kolem nás

byly samé nástrahy. Zasypané šachty, sklepy, tunely, co vedly

bůhví kam a bůhví odkud.

Byla tu zvířata, co rozuměla jenom německy, děti Němců,

které tu zůstaly s rodiči a učily se česky. Byla tu spousta spolužáků

ze smíšených manželství, kde se doma mluvilo německy.

Bezva se tu sbíraly známky, pohledy, náboje a erotické časopisy.

Odjakživa tu byl klučičí ráj, a co já vím, možná i holčičí.

Po Němcích tu zbyla spousta techniky, o kterou už nikdo

nestál. Kola, léčivá hejblata na revma, elektroléčbu, optika,

hlavně dalekohledy, prastará rádia, nože, bodáky, uniformy,

housle, obrazy s prapodivnými náměty, pilulky, které kdysi

léčily. Jedny takové jsem ochutnal. Byly z půdy, ze staré vyřezávané

lékárničky, kterou si Němci nevzali do svého nového

domova. Dobře udělali. To nebyl žádný vitamín, žádné céčko


nebo sladký sacharin. Byl to prachobyčejný octan hlinitý. Kyselý,

prošlý a hnusný k pozvracení. Úplně a doslova.

„Co pořád zvracíš?“, ptala se máma, „Jedl jsi, co táta, a ten

nezvrací. Vem si černý uhlí nebo sodu!“ A já? Já nic. Zvracel

jsem jak Alík, a bál se říct, co za sajrajt nám tu fašouni zanechali.

Dva dni jsem se nemohl postavit na nohy. Po octanu hlinitém…

Paradox. Ostatním, spíš na nohy pomáhal. Pomáhal

asi jen dospělákům, ale ne zvědavcům jako jsem byl já a Ruda

Reichlů, Petr Mrázků, kluci Lankovi, Jarisch, Pavel Koutný

a další v naší ulici vedoucí od krámu se smíšeným zbožím až

nahoru k Sedláčkům a dál, do Chrastavy kolem břízek a starého

dubu, kde byli poraženi husiti.

Jo, vitamíny! Ty přišly na řadu hned po bílém tekutém

pudru, který byl tehdy oblíbeným nátěrem na těla poštípaná od

komárů, blech, včel až po alergii na cokoli, včetně spály a osypek

všeho druhu, jako například neštovice a jiná dětská trápení,

s kterými se muselo k doktorovi.


Pak přišly teprve vitamíny. Céčko, vápník, hrušky, jablka,

papriky, mrkev a kedlubny. Přímo ze záhonu, nemyté, maximálně

opláchnuté v sudu s dešťovou vodou. A byli jsme zdraví,

sytí a opálení! A taky jsme byli poučeni, jak vypadají prezervativy.

Vždyť se vyráběly jen pár kilometrů odsud, v Hrádku nad

Nisou.

Ještě k vitamínům. Vápník a céčka. Kyselá céčka, fuj! Lepší

byly peckoviny ze zahrad od souseda. Na jejich zahradě vždy

rostla jablíčka větší a sladší, než na té naší. A to je pravda pravdoucí,

ať se propadnu, není-li to tak.


Im Himmel mit dem Vater

Was alles ich am Himmel sehe. Das ist keine Frage. Ich lehne

nur so meinen Kopf zurück und träume. An der Hand mit kleinem

Freund und wir gehen zusammen durch den Frühlingsregen,

der duftet und streichelt die Seele und den Körper. Er hält

meine verschwitzte Hand in seiner kleinen Hand, als ob er die

ganze Welt darin halten würde. Die Welt, die in meine Hand in

seiner Hand passt. Oder ist es gerade umgekehrt?

Ich gehe durch den Frühlingsregen und halte in meiner

Hand seine Hand. Wir haben es nicht eilig. Wir gehen durch

eine leere Straße, wo weit und breit niemand ist. Alle haben

sich vor dem Regen versteckt. Ich träume es wahrscheinlich

nur, es ist aber ein schöner Traum. Wir sind beide hier, aber eigentlich

nur ich. Der Große und auch der Kleine, beide Hände

verschlungen. Ich sehe es voll klar. Vom blauen Himmel fällt

das Wasser und ich halte meinen Vater flehend fest. Ich fürchte

nichts und habe auch keine Angst, nur meine Hände schwitzen,

wie fest er mich hält. Wir sind bis auf die Knochen nass, es geht

uns aber wunderbar. Wie alt bin ich nur? Wie alt bin ich? Ich

wandere durch die Zeit...

Auf einmal scheint und wärmt wieder die Sonne vom hohen

Himmel, als ob es überhaupt nicht geregnet hätte. Alles in

der Umgebung raucht. Die Wolken, Dämpfe, als ob die ganze

Welt um uns eine große Wäscherei wäre und die hätten die

Fenster und Türen weit aufgeschlagen. Der Qualm vom Wasser,

heißer Dampf, der unterhalb des Deckels entkam. Alles um uns

qualmt. „Vater, was ist es?“, frage ich meinen Vater. Auf einmal

ist es um uns wunderschön, alles duftet. Unsere Schritte

schweben. Wir fliegen. Es wurden Tausende, Milliarden von

Mücken aus dem warmen Regen geboren und tanzen überall


umher, wohin das Auge reicht.

Was alles ich am Himmel sehe. Am weitesten ist die mächtige

Sonne, darunter strahlt blau deren Schatten. Blau wie eine

Kornblume, roter Mohn des Patrioten und gelb, das ist die Farbe

der österreichischen Sonnenblume. Unsere Welt ist eine Palette,

woraus das ganze Universum besteht. Aus der Farbe des

Smaragd und des Regens, des Schweißes in der Hand, die ich

so fest halte und die die meine drückt. Ich bin hier in zweifacher

Form, in der Kameraprojektion, klein und groß und möglicherweise

auch Kopf über.

Jedes Mal bin ich es. Ein Junge mit dummen Fragen, mit

der Bewunderung des Sohnes zum Vater und des Vaters zum

Sohn. Ich weiß es, weil er mir immer noch fehlt. Längst ist der

Augenblick weg, ich träume es immer noch. Mit dem Vater

sein, mit dem Sohn dort, irgendwo auf der Straße im Regen.

Nass wie Hühner, berauscht von der Landschaft des feuchten

Dampfes und von der heißen Sonne angestrahlt, auf glühendem

Asphalt stehend.

Ich sehe es hundertmal, tausendmal. Wie es ist, wie es war

und wird für die Männer, die von dieser Szene weggehen, nachdem

die Lampen ausgeschaltet werden. Ich weiß es und will es

nicht kennen. Alles für den Augenblick, für die Hand in meiner

verschweißten Hand und meine in seiner, wo die eine Hand die

andere wärmt.

Wie schön es war! Ich fragte meinen Vater: „Werden wir für

immer Freunde, Vater?“, und er lachte. Ich wusste, dass das Leben

zu kurz ist, damit der Vater die Antwort kennt. Er hat sich

damit auch nicht mehr befasst. Wir hatten es beide eilig. Es war

nur der warme Regen und der blaue Himmel mit der wärmenden

Sonne, die mich zu einer solch dummen Frage bewegten.

Wie lange wird dieser schöne vergängliche Augenblick dau-


ern? Wann erreichen wir das Ziel, wo der Vater dem Sohn sagt:

„Genug Spaß, dort ist das Handtuch und trockne deine Haare,

dass du keinen Schnupfen bekommst...“ Wir wussten beide,

dass wir das Abendbrot essen werden und dann schlafen gehen.

Nie wieder kehrt die Märchenzeit zurück. Vater, ich vermisse

dich wie jeder Junge. Jedes Mal, wenn ich aus Kindermund

höre: „Vater, für den Vater...“, sehe ich, was alles auf dem Himmel

ist. Für diesen wieder erlebten Augenblick würde ich heute

alles stehen lassen und nur laufen. Wie sehr, sehr vermisse ich

es und doch weiß ich längst, dass niemand, auch alle Heiligen

nicht, in die Dunkelheit Licht bringen und helfen können.

Und gerade für ihn, diesen einen flüchtigen Augenblick lohnt

es sich zu leben. Für eine Hand, die die andere in der Hand hält.


Na obloze s tátou

Co všechno vidím na obloze. To není otázka. Jen si tak

zakláním hlavu a sním. Za ruku si vedu malého kamaráda

a jdeme spolu jarním deštěm, co voní a hladí na těle i na duši.

Drží mou upocenou ruku ve své malé dlani, jako by v ní držel

celý svět. Svět, který se vejde do mé ruky v jeho dlani. Nebo je

to právě naopak?

Jdu jarním deštěm a ve své dlani držím jeho ruku. Nespěcháme.

Jdeme prázdnou ulicí, kde nikdo nikde není. Všichni

se schovali před deštěm. Asi se mi to jen zdá, ale je to krásný

sen. Jsme tu oba dva, ale jsem to pořád já. Ten velký i malý,

ruce propletené.

Vidím se úplně jasně. Z modré oblohy padá voda a já

se svého tatínka úpěnlivě držím. Nebojím se a ani nemám

strach, jen se mi potí dlaně, jak mne pevně drží. Jsme promočeni

na kost, ale je nám neskonale dobře. Kolik mi to jen je?

Kolik mi je let? Bloudím v čase…

Z vysoké oblohy nad námi náhle opět svítí a hřeje sluníčko,

jako by ani nepršelo. Ze všeho kolem se kouří. Mraky

páry, jako by celý svět kolem nás byla jedna velká prádelna

a ta měla okna i dveře dokořán. Čoud z vody, horká pára, co

utekla zpod pokličky. Vše kolem nás čadí. „Co to je, tati?“

ptám se svého táty. Náhle je kolem nás až neskutečně krásně,

vše kolem voní. Naše kroky se vznášejí. Letíme. Kolem se

zrodily tisíce, miliardy mušek z teplého deště a tančí všude,

kam oko dohlédne.

Co všechno vidím na obloze! Nejvýš je mocné slunce, pod

ním plá modře jeho stín. Modrá jak chrpa, rudý mák patriota

a žlutá, která je barvou rakouské slunečnice. Náš svět je paletou,

z níž je stvořen celý, celičký vesmír. Z barvy smaragdu


a deště, z potu dlaně, kterou tak pevně svírám, a která svírá

mne. Jsem tady ve dvojí podobě, projekcí kamery, malý i velký

a snad i vzhůru nohama.

Pokaždé jsem to já. Kluk s hloupými otázkami, s obdivem

syna k tátovi a táty k synovi. Vím to, protože mi stále schází.

Dávno už ten okamžik vyprchal, ale já o něm stále sním. Být

s tátou, se synem, tam, kdesi na ulici v dešti. Zmoklí, mokří

jako slepice, opilí krajinou vlhké páry a ozářeni horkým sluncem,

stojící na rozpařeném asfaltu.

Vidím to stokrát, tisíckrát. Jak je, jak bylo a jak bude těm

chlapům, až odejdou z téhle scény, až vypnou reflektory. Vím

to a nechci se k tomu znát. Vše za ten okamžik, za onu ruku

v mé upocené dlani a mou v jeho, kdy jedna ruka hřeje druhou.

Jak bylo krásně! Ptal jsem se svého táty: „Budeme navždy kamarády,

táto?“, a on se tomu smál. Věděl jsem, že život je příliš

krátký, aby táta znal odpověď. On se tím už ani nezabýval.

Oba jsme někam pospíchali. To jen teplý déšť a modrá obloha


s hřejícím sluncem, mě donutily položit tak hloupou otázku.

Jak dlouho bude trvat tahle krásná pomíjející chvíle? Kdy

dojdeme do cíle, kde táta řekne synovi: „Dost bylo legrace, vem

si tamhle ručník a vysuš si hlavu, ať nedostaneš rýmu…“ Oba

jsme věděli, že se navečeříme, umyjeme a pak půjdeme spát.

Nikdy se už nevrátí pohádkový čas. Tatínku, scházíš mi,

jako každýmu klukovi. Pokaždé, když z dětských úst slyším:

„Táto, tátovi…“, vidím, co všechno je na obloze. Pro tu chvíli

znovu prožitou, bych dnes vše nechal stát a běžel. Jak moc,

moc mi to schází a přitom dávno vím, že nikdo, ani všichni

svatí mi do tmy neposvítí a pomoci nemohou.

A právě pro něj, pro ten jeden prchavý okamžik stojí za to

žít. Pro jednu ruku, která drží v dlani druhou.


Wenn du aus dem Zug aussteigst

Die tschechischen Bahnhöfe sind oft sehr ähnlich, Stück für

Stück, zwei für einen Zwanziger. Österreichischen und silbernen.

Geranien hinter den Fenstern, umher Ziergärten, gekehrter

Sand, gestrichene Geländer. Saubere Toiletten, geputzte

Fenster, gekehrt, gelüftete Warteräume...

Leider kann man nichts kritisieren. Falls die Bahnhofgebäude

noch stehen, sind sie verlassen. Die Warteräume sind

geschlossen, genauso wie die Toiletten und wer weiß wo sind

die Blumenkästen voll mit Geranien. Die Welt ist anders geworden.

Absolut.

Falls du schon aus dem Zug aussteigst und auf dem Boden

stehst, dann begrüße ich dich zu Hause in Liberec. Hier steht

auch mein Bahnhof. Viele Jahre nicht gepflegt und jetzt strahlt

er im neuen Glanz. Wenn du kein Bummler bist und den Verlockungen

der allgegenwärtigen Boutiquen widerstehst, stehst

du nach ein paar Schritten in der Tür nach draußen zur Straße.

Es führen nur drei Treppen nach außen, du hast aber die Wahl

der drei Himmelsrichtungen, wohin vom Bahnhof zu gehen.

Links, das ist zum Jeschken, geradeaus der Nase nach ins Zentrum

oder rechts, Richtung Prag, Zentrum Babylon...

Also wohin? Noch vor fünfzig Jahren führte die Richtung

links in einen Dschungel verlorener Wege und Steige. In der

Richtung war die alte Molkerei, das Viadukt, die alte Bäckerei,

der Schlachthof, lose Straßenbahngleise, die zum Jeschken

führten. Die Straßen dunkel, eng, zusammengedrängt um das

Kino Sofia. Die Atmosphäre vergleichbar mit Bronx. Das waren

die alten, echten Stadtviertel von Liberec im Stadtzentrum, die

der Stadt das Gesicht gaben.


Schornsteine, Schornsteine, Schornsteine und Abfälle, die

direkt in die Neiße führten. Ratten am Tag und in der Nacht,

Angst haben, dem Opa die Kohle im Keller holen. Enge Gassen

und ständiges klingeln der Straßenbahn hinter dem Rücken.

So ging man links ins Zentrum. Der Hauptweg führte entlang

der Gleise ins Zentrum, direkt zum Rathaus, dann zum ZOO,

zum Hörfunk und ins Isergebirge, zur Česká Chalupa (Tschechisches

Berghaus). Heute beginnt der Weg mit vergangenem

Ruhm von Liberec. Links steht ein toter Käfer, verlassener Koloss,

ausgeraubter Ruhm von Skloexport, früher ein Gebäudekomplex

der staatlichen Verwaltung.

Unglaubliche, zu Grund herunterwirtschaftete, brutal

zertretene Welt der vergangenen Zeit der zentralen Planung.

Weiter unten, rechts die Ikone der Ersten Republik, das Hotel

Imperial. Geschlossen, weil es angeblich nicht im Stande war,

selbst zu verdienen. Ein Hotel mit Tradition, genauso wie das


ekannte Hotel Perun in Hejnice. Das ist bereits abgestürzt,

zur großen Freude der Anwohner von Hejnice.

Wozu sind die stilvollen unterirdischen öffentlichen

Toiletten? Früher ein Stolz der Stadt, heute dauerhaft geschlossen.

Wie einfach wäre es, sie dem Zauberer der Gegenwart in

Liberec anzubieten, dem Miloš Vajner, um sie etwa in ein Süßwasseraquarium

zu verwandeln. Hechte im Stadtzentrum mit

einer großen verglasten Pyramide. Pinkeln können wir auch

weiter in Tesco, wie bis jetzt.

Die Stadt ohne Geld, ohne einen Architekten, mit armen

Spacius und seiner besonderen Kunstart der Stadtplastik ist

eine Darstellung dessen, wie die Aufgabe „Die Kunst in die

Stadt bringen“ nicht aussehen soll.

Weiter und weiter. Durch die tote Prager Straßee, am wunderschönen

Rathaus, dem Theater, der Synagoge, der Bücherei

und weiter nach Ruprechtice. Die Straßen schrecklich voll mit

Autos, geschlossener Theaterweinkeller, verlassenes Café im Jugendstil;

und was am meisten weh tut, das fehlende Restaurant

und Bierlokal Rathauskeller. Der Rathauskeller hat angeblich

Wasser unter dem Fußboden. Mein Gott, das haben wohl alle

Liberecer Bauten in dieser Stadt! Die Rathausbeamten kreuzen

mittags durch die Stadt, statt zu Hause und unter dem Dach zu

sitzen und in aller Ruhe Mittag zu essen. Über das Liberecer

Schloss spreche ich gar nicht. Der Diebstahl hat keinen Vergleich

in der Welt und niemand kann dafür.

Wenn Sie am Bahnhof rechts abbiegen, ist die Laune gleich

anders. Früheres Zentrum der Liberecer Industrie unterer Bahnhof,

Gaswerk, Straßenbahndepot, Dutzende von Fabriken,

weltbekannte Textilwerke, Herz, Körper und auch Arme der

Stadt. Die Macht, das Reichtum, die Geldquelle der städtischen

und privaten Kassen, ein Viertel der Lager, Geschäfte, Fabri-


kreste, Büros; wenn nicht Miloš Vajner wäre, wäre heute auch

kein Zentrum der Unterhaltung, des Wissens, eines Hotelkomplexes,

der Entspannung und der Wasserwelt. Wiederbelebung

verlassener Fabrikobjekte. Dort, wo die Stadt nicht mit ihren

Förderungen erfolgreich war. Projekte mit einer Gehirnkapazität,

dorthin gehen heute die Touristen, die sonst aus Liberec

nichts kennen.

Das sind die drei Wege vom Liberecer Bahnhof. Sie führen

auch weiter, in die Galerie, ins Nordböhmische Museum, zum

Holocaust-Museum, in den Botanischen Garten, zum Skifahren

nach Bedřichov, zum Javorník und Jeschken, in die Sporthalle

zum Eishockey und zu den Megaprogrammen.

Es gibt trotzdem weniger Touristen in unserer Stadt. Der

Vorhang von Klimt im Theater wer kennt sie, wer weiß darüber?

Wer bewundert gezielt die Industriebauten im Jugendstil in Liberec

und Jablonec, wer weiß, dass sie überhaupt existieren?

Die Industriezone Kateřinky, mehr als hundert Jahre alt, jüdis-


che Denkmäler, Aussichtsturme und Warten im Isergebirge…

Wer kann die Zusammenarbeit mit den Deutschen und Polen

im Rahmen der Euroregion Neiße entwickeln, wer kann weitere

Lehrveranstaltungen organisieren?


Když vystoupíš z vlaku

Česká nádraží jsou často jako přes kopírák, kus po kusu dva

za dvacetník. Rakouský a stříbrný. Muškáty za okny, kolem

okrasné zahrádky, uhrabaný písek, natřená zábradlí. Čistá WC,

umytá okna, zameteno, vyvětrané čekárny…

Žel už není, co kritizovat. Pokud nádražní budovy ještě

stojí, jsou opuštěné. Čekárny jsou uzavřené, stejně jako toalety

a tytam jsou truhlíky plné begónií. Svět se změnil. Totálně.

Pokud už z vlaku vystoupíš a stojíš na zemi, pak tě vítám

doma v Liberci. Zde stojí i moje nádraží. Desítky let neupravené

nyní svítí novostí. Pokud nejsi hýřil a odoláš svodům

všudypřítomných butiků, po pár krocích stojíš ve dveřích vedoucích

ven na ulici. Ven vedou jen tři schůdky, ale ty máš

na výběr ze tří světových stran, kam se z libereckého nádraží

vydat. Doleva, to je k Ještědu, přímo, rovně za nosem do centra,

nebo doprava, směr Praha, krematorium, Centrum Babylon…

Tak kam? Ještě tak před padesáti lety směr vlevo vedl do

džungle ztracených cest a cestiček. Tím směrem stála stará

mlékárna, viadukt, staré pekárny, jatka, viklající se tramvajové

koleje stoupající pod Ještěd. Ulice ponuré, namačkané a stěsnané

kolem kina Sofia. Atmosféra srovnatelná s Bronxem. To

byly staré, opravdové liberecké čtvrtě v centru města, které mu

daly tvář.

Komíny, komíny, komíny a odpady vedoucí rovnou do

Nisy. Potkani v noci i ve dne, pro strach jít do sklepa dědečkovi

pro uhlí. Úzké uličky a stálé tramvajové zvonění za zády.

Tak se chodívalo vlevo od centra.

Hlavní cesta vedla po kolejích do centra rovnou k radnici,

pak do ZOO, k rozhlasu a do Jizerek, na Českou chalupu. Dnes

cesta začíná zašlou slávou Liberce. Vlevo stojí mrtvý brouk,


opuštěný moloch, zašlá, vykradená sláva Skloexportu, dřív

komplex budov státní správy. Neskutečný, prohospodařený,

brutálně rozkopaný svět minulé doby centrálního plánování.

Níž, po pravé straně ikona První republiky, hotel Imperial.

Zavřený, protože si prý nebyl schopen na sebe vydělat. Hotel

s tradicí, stejně jako známý hejnický Perun. Ten ale už spadl,

k velké radosti hejnických.

Na co jsou stylové podzemní veřejné záchodky? Kdysi chlouba

města, dnes trvale uzavřené. Jak by bylo jednoduché nabídnout

je mágovi liberecké současnosti Miloši Vajnerovi a nechat

je proměnit třeba ve sladkovodní akvárium. Štiky v centru

města s velkou prosklenou pyramidou. Čurat můžeme v Tescu

tak jako dosud.

Město bez peněz, bez architekta, s ubohým Spaciem a jeho

prazvláštním pojetím umění městské plastiky je podobou

toho, jak nemá vypadat zadání „Přivést umění do města“.


Dál a dál. Mrtvou Pražskou ulicí, kolem překrásné radnice,

divadla, synagogy, knihovny a dál do Ruprechtic. Ulice zoufale

přecpané auty, zavřená divadelní vinárna, osiřelá secesní

kavárna Pošta, a co bolí nejvíc, chybějící restaurace a pivnice

Radniční sklípek. Radniční sklep má prý vodu pod podlahou.

Proboha, to mají snad všechny liberecké stavby v tomhle

městě! Radniční úředníci v době oběda křižují centrem, místo,

aby seděli doma a pod střechou a v klidu obědvali. O Libereckém

zámku nemluvím. Jeho rozkradení nemá ve světě

obdoby, a nikdo za nic nemůže.

Uhnete-li od nádraží doprava, nálada je hnedle jiná. Dřívější

centrum libereckého průmyslu – dolní nádraží, plynárna, tramvajové

depo, desítky továren, světoznámé textilky, srdce, tělo

i paže města. Síla, bohatství, zdroj peněz městské i soukromé

pokladny, čtvrť skladů, prodejen, torza továren, kanceláří a nebýt

Miloše Vajnera, nebylo by dnes Centra zábavy, poznání,

hotelového komplexu, relaxu a vodního světa. Obnovený život

v opuštěných továrních objektech, Tam, kde město neuspělo se

svými dotacemi, projekty a kapacitou mozků, tam dnes míří

turisti, kteří jinak z Liberce nic neznají.

To jsou tři cesty z libereckého nádraží. Vedou i dál do galerie,

Severočeského muzea, k Muzeu holocaustu, do botanické

zahrady, na lyže do Bedřichova, na Javorník a na Ještěd, do

sportovní haly na hokej a na megaprogramy.

Přesto je turistů v našem městě méně, než by mohlo být.

Divadelní Klimtova opona – kdo ji zná, kdo o ní ví? Kdo cíleně

obdivuje secesní industriální stavby Liberce a Jablonce, kdo

ví, že vůbec existují? Průmyslová zóna Kateřinky, stará přes sto

let, židovské památky, vyhlídkové věže a rozhledny Jizerských

hor…


Kdo umí rozvinout spolupráci s Němci a Poláky v rámci Euroregionu

Nisa, kdo je schopen zorganizovat další a další poznávací

a vzdělávací akce?


An lustigen Geschichten mangelt es bei uns

nicht

Ein Haus reparieren, bauen oder umbauen ist und war

auch nie ein Spaziergang durch einen Rosengarten, besonders,

wenn Sie nicht erben, sondern alles vom Lohn bezahlen. Nun

ja, ich habe mich beschwert und jetzt zum Hauptthema. Ich

habe ganz schlau eine tschechische Firma ausgesucht, die aber

ukrainische Maurer beschäftigte. Was für Maurer! Meistens

Intellektuelle, Wissenschaftler, Bergbau-Ingenieure, Ökonomen,

musikalische Virtuosen und ihre heranwachsende Söhne.

Die meisten der genannten halten mit uns anspruchsvolle

wissenschaftliche Auseinandersetzungen auf dem Niveau von

großen Universitäten, leider aber auf Kosten der Mischmaschine

und des abfallenden Putzes.

Der tschechische Herr Ingenieur, Inhaber eines erfolgreichen

Reisebüros und einer Baufirma hat sich bemüht, nur

manchmal vermischte sich sonderbar die Arbeit der einen Firma

mit der anderen, so dass Sergej zum Flughafen fuhr und

Aljoša stand lächelnd am Gartentor, weil er eigentlich am Flughafen

sein sollte. Als ich dann mit ihm aus Verzweiflung im

Hof Wodka trank, hat er zugegeben, dass der Chef oft mit der

Logistik Probleme hat. Meistens wird es mit einer Ermäßigung

für nächste Dienstleistungen erledigt.

So haben wir also gebaut. Manchmal fiel etwas runter, vor

allem, wenn der Sopransänger Ilja sang, sonst ein Solist der

Oper in Odessa. Damals brachten die Nachbarinnen warme

Würste, hausgemachte Rollen mit Creme und süße Omeletts.

Es kam auch zur Beleidigung mit Fäusten vom Nachbar, der zu

Hause diese Rollen mit Creme von seiner Ehefrau nicht bekam.

Ilja hatte in Liberec eine Ehefrau, die Psychologin war und jetzt


arbeitete sie als Putzfrau in Plaza. Die hat ihn damals professionell

zu Hause verarbeitet und hat ihm ein Messer auf den Hals

gelegt, wortwörtlich.

Als wir auf diese Weise ein halbes Jahr gebaut haben und das

Geld ging aus, hat sich der Chef der Liberecer Baufirma für eine

Lösung entschlossen, die die Mobilisierung aller verfügbaren

Kräfte und Beendigung der Arbeiten in vereinbarten Terminen

bedeutete. Er beeilte sich, versprach, vergab Belohnungen und

die Arbeit wurde endlich sichtbar.

Serjoža, irgendwann ein Geologe in der Altai, fragte nach

einem Fahrrad, auf welchem keiner aus unserer Familie sicherlich

fährt, weil die ganze Zeit, wo er bei uns arbeitet, es immer

auf demselben Platz, wo es auf das Fahrrad regnete, stehen

sieht. Miron, ehemaliger Parteifunktionär einer Chemiefabrik

fragte wieder nach einem Sofa, das wir sicherlich wegschmeißen

wollen und der Meteorologe Anatol, der am Nordpol

überlebte, hat hinter dem Schornstein Rollschuhe gefunden,

die die Kinder schon vergessen haben. Ich musste den Kindern

irgendwo in Russland entgegenkommen, so dass die Rollschuhe

dort landeten, wo er sie haben wollte.

Die meisten Sorgen hat mir aber Semjon gemacht, der Sohn

des Opernsängers. Ich weiß nicht, wie er an mein Festnetztelefon

kam, aber er erhöhte meine Telefonrechnung um unglaubliche

acht Tausend Kronen. Als ich nachfragte, ob er

seine Mutter zu Hause in der Ukraine angerufen hat, teilte mir

die zuständige Dame der Telefongesellschaft mit, dass ich die

Anrufe bei der Erotik-Nummer bisschen übertrieben habe.

Also keine Mutter, sondern ein erregter Semjon am Kopfhörer,

in der Ecke am Boden in der Mitte von Kalk, Sand und Zement...

Sein Vater hat ihn durch einen Schlag mit dem Griff

einer Schaufel von seiner Abhängigkeit geheilt.


Dann wollte ich wissen, wie der Vater und Sohn die Telefonrechnung

bezahlen werde. Bar oder per Überweisung?

Zum Haus kam eine schwarze Limousine und ein junger, viel

versprechender, kurzhaariger Mann im Anzug und stieg aus.

Dieser Mafioso verlangte im gebrochenen Tschechisch eine

Erklärung, was der Herr gegen seinen Jungen habe? Der Herr

wurde richtig sauer und teilte diesem Unternehmer in einem erlesenen

Tschechisch mit, dass er eine entsprechende Erklärung

zusammen mit der Ausländerpolizei bekommen wird. Ich

weiß nicht warum, aber auf einmal hatte es dieser Manager eilig

und fuhr weg, ohne mir zu sagen: „Da svidanija.“ Inzwischen

bekam Semjon hinter dem Haus eine weitere Portion der

psychologischen Kur mit dem Schaufelgriff, zur Entwöhnung

nicht nur bei den erotischen Anschlüssen anzurufen.

Wie durch ein Wunder erreichten wir das Ende. Es wurde

fertig, ausgezahlt und versprochen, dass wir uns an das Schlechte

nicht im Bösen erinnern werden. Dann versprach ich

mir, nie wieder ukrainisch-russische Intellektuelle, Akademiker,

Wissenschaftler, Künstler und Jugendliche zu nehmen, sie

nicht beschenken, nicht zuhören und „Auf Wiedersehen“ zu

wünschen, sondern immer nur „Leben Sie wohl“, vergessen

Sie, dass Sie bei uns waren. Wir werden uns lange erinnern und

lange davon erzählen, was uns diese fast ganze russischukrainische

Akademie der Wissenschaften gekostet hat, die der

tschechische Kaspermann initiierte, ein Zirkusdirektor vom

Besten.

Ein goldener tschechischer Biertrinker und Faulenzer, der

um die Ecke wohnt! Dieser braucht nicht Ihr Fahrrad, Rollschuhe

oder Sofa, um in Fahrt zu kommen. Auch wenn... Ich

erinnere mich, dass ich zuerst eine tschechische Firma mit nur

tschechischen Arbeitern eingeladen habe. Es kamen alle, tra-


ten ins Haus und haben sich an Stelle mit dem Umfang der geforderten

Arbeiten bekannt gemacht. Sie nickten verständlich

während der Darlegung mit den Köpfen und als die Exkursion

im Haus zu Ende war, sagten sie: „Aber hier ist zu viel Arbeit!

Heuern Sie die Ukrainer an“ und gingen weg.


O humorné příběhy u nás není nouze

Opravovat dům, stavět nebo přestavovat není a nikdy nebyla

procházka růžovým sadem, zvláště když nedědíte a vše

financujete z výplaty. No budiž, postěžoval jsem si a teď k tomu

hlavnímu. Chytře jsem si vybral českou firmu, která ovšem zaměstnávala

ukrajinské zedníky. Co zedníky! Většinou intelektuály,

přírodovědce, báňské inženýry, ekonomy, hudební virtuosy

a jejich dospívající syny. Většina ze jmenovaných s námi

vedla sofistikované spory o vědeckých problémech na úrovni

významných univerzit, žel na úkor práce s míchačkou a právě

nahozené odpadávající omítky.

Český pan inženýr, majitel úspěšné cestovky a stavební firmy

se snažil, leč mnohdy se mu práce jedné firmy prolnula záhadným

způsobem do druhé, takže Sergej jel na letiště a Aljoša

nám postával s úsměvem u branky s tím, že je tam asi špatně,

že by spíš měl být na té Ruzyni. Když jsem pak s ním ze zoufalství

na dvorku pil vodku, přiznal, že pan šéf má s logistikou

často značné nepříjemnosti. Většinou to prý řeší nabídkou slevy

na služby příští.

Takhle jsme tedy stavěli. Občas něco spadlo, hlavně když si

tenor Ilja, jinak sólista opery v Oděse, zpíval. Tehdy k nám

místní sousedky nosily teplé uzeniny, domácí kremrole a sladké

palačinky. I na inzultace pěstmi došlo od souseda, jemuž se

doma nedostávalo od manželky oněch kremrolí a pozornosti.

Ilja měl v Liberci ženu psycholožku, nyní uklízečku v Plaze. Ta

si ho tehdy doma profesionálně rozebrala a dala mu nůž na krk

doslova a do písmene.

Když jsme tímto způsobem stavěli půl roku a peníze docházely,

šéf liberecké stavební firmy se rozhodl pro řešení, které

znamenalo mobilizaci všech dostupných sil a dokončení prací


ve sjednaných termínech. Šturmoval, dušoval se, odměny rozdával

a práce začala být konečně vidět.

Serjoža, kdysi zaaltajský geolog, si řekl o kolo, na kterém nikdo

z naší rodiny jistojistě nejezdí, protože za celou dobu, co

u nás pracuje, ho vidí stále na stejném místě, kde na něj prší.

Miron, bývalý partajní tajemník chemické továrny zase požádal

o kanape, které jistě už chceme vyhodit a meteorolog

Anatol, který obstál na severním pólu, našel za komínem kolečkové

brusle, dětmi už oplakané. Nemohl jsem dětem kdesi

v Rusku nevyhovět, takže brusle skončily, kde si je přál mít.

Nejvíc starostí mi však přidělal Semjon, syn operního pěvce.

Nevím, jak se dostal k mé pevné telefonní lince, ale zvedl můj

účet za volání na nebývalých osm tisíc korun českých. Když

jsem zjišťoval, zda volal domů mamince na Ukrajinu, sdělila

mi příslušná telefonní úřednice, že jsem to s tím voláním děvčatům

na erotické lince trochu přehnal. Tedy žádná maminka,

ale vzrušený Semjon u sluchátka, v koutku na zemi uprostřed

vápna, písku a cementu… Z té erotické závislosti ho vyléčil

jeho otec násadou od lopaty jedním sezením.

Pak jsem zatoužil zvědět, jak ten telefonní účet budou otec se

synem splácet. Cash nebo složenkou? K domu přijela černá limuzína

a z ní vystoupil mladý perspektivní, na ježka ostříhaný

kravaťák, mafioso a lámanou češtinou se dožadoval vysvětlení,

co si to pán na jeho chlapce vymyslet? Pán se strašně naštval

a velmi vybranou češtinou sdělil tomuto podnikateli, že mu

poskytne patřičné vysvětlení ve spolupráci s cizineckou policií

ruku v ruce. Nevím proč, ale náhle měl onen manažer naspěch

a odjel, aniž mi řekl: „Da svidanija.“ Mezitím vzadu za domem

dostával Semjon další porci psychologické léčby násadou od

lopaty, aby si odvykl volání nejen na linku erotickou.


Zázrakem jsem se dočkal. Bylo dokonáno, vyplaceno a slíbeno,

že na to špatné nebudeme ve zlém vzpomínat. Pak jsem

si dal závazek sám sobě, už nikdy nebrat ukrajinsko-ruské intelektuály,

akademiky, vědce, umělce a adolescenty, neobdarovávat

je, neposlouchat a nepřát jim nashledanou, ale vždy jen

sbohem, zapomeňte, že jste u nás byli, my budeme vzpomínat

a dlouho počítat, co nás stála ta téměř celá rusko-ukrajinská

akademie věd zprostředkovaná českým kašpárkem, principálem

všech běd.

Zlatý český flákač popíjející pivo za pivem a bydlící vedle

za rohem! Ten nepotřebuje na rozjezd vaše kolo, brusle či otoman.

I když… Vzpomínám, že jsem si nejprve pozval českou

firmu s ryze českým obsazením. Přišli všichni, vpochodovali do

domu a seznámili se na místě s rozsahem požadovaných prací.

Během výkladu pokyvovali chápavě hlavami, a když byla

exkurze po domě u konce, se slovy: „Ale tady je moc práce!

Angažujte Ukrajince,“ odešli.


Sonderbare Schicksale

Ich weiß nicht, ob ich es erwähnte, dass die Dörfer in Nordböhmen

in der Vergangenheit auch ungewolltes Zuhause vieler

Menschen waren, denen es angeordnet wurde, hier zu leben.

Die Hälfte des vergangenen Jahrhunderts war hinsichtlich

der Geschichte unseres Landes bedeutend, weil die Ergebnisse

des Zweiten Weltkrieges ins Leben politischer Entscheidungen

gebracht wurden, die die Schicksale vieler Einzelner beeinflussten.

In der Praxis war nicht alles so, wie es geplant war. Auch

unter den Organisatoren der Weltgeschichte waren „Schwächlinge“

und auch unter den Leuten war die Begeisterung nicht

so groß, wie man erwartete. Und so wurden Schritte unternommen,

die den Umbruch der Gesellschaft unterstützen sollten

und die letztendlich alle von uns betrafen. Meine Erfahrung

lässt mich das vergessen, was hier geschehen ist.

Wie es passierte, weiß ich nicht mehr. Ich stand vor jemandem,

der wissen wollte, ob Herr Doktor bei uns Kindern nicht

etwas anderes untersuchte als ein anderer Arzt. Die Mutter, als

sie es am Nachmittag von mir hörte, hat schrecklich geschimpft,

alle verflucht und fragte mich dasselbe. Das ganze Dorf

sprach darüber. Die Antwort war damals: „Er betatschte mich

nicht.“ Dann haben wir gehört, dass der alte Doktor kein Kinderarzt

war, sondern der persönliche Arzt von Präsident Beneš,

der nach seinem Tod aus Prag weggehen musste. Man hat für

ihn schnell eine Arbeit gefunden und so kurierte uns ein Burgdoktor.

Irgendjemand hat beschlossen, dass man ihm den Aufenthalt

auf frischer Luft im Grenzland noch mit einem Skandal

verschönert, das ihn vernichtet. Ich persönlich bin froh, dass

ich an der Arbeit des Herrn Doktors nichts Schlechtes gefun-


den habe und konnte ihn so mit meinen Mitschülern von der

falschen Beschuldigung retten.

Einen ähnlichen Fall habe ich auf der anderen Seite von Jeschken

notiert. Man hat dort, in eines der kleinsten Dörfer, eine

sehr vornehme Dame aus Prag umgesiedelt. Sie hatte Pech, weil

ihren Ehemann, einen tapferen General der Ersten Republik

und Legionär war. Und seine Untergeordneten, Mitarbeiter und

auch die Öffentlichkeit ihn liebte. Er wurde freigesprochen vom

Verdacht, dass er mit den Faschisten kollaborierte und dass er

die Ideale der Ersten Republik verraten hat. Freigesprochen

vom Vorwurf starb er kurz danach. Und die Ehefrau? Sie hat

die Koffer gepackt und musste verschwinden, weg aus Prag. So

lautete irgendeine Entscheidung, von welchen es damals genug

gab.

Die Frau General hat aber auch im kleinen Dorf das Andenken

an ihren Ehemann gepflegt. Sie schrieb Erinnerungen, lebte

ein nicht gebrochenes Leben und zerbrach mit ihrem Vorbild


die stereotypen Ansichten über die bürgerliche Demokratie als

einen Destabilisator der Entwicklung. Sie freute sich auf die

Zeit der Veränderungen. Sie hat es nicht erlebt und sie wäre

enttäuscht gewesen. Wir sind nur Menschen und große Ideale

sind nicht für alle. Viele haben sie gegen bequeme Sessel gut

bezahlter Stellen ausgetauscht, sichere Plätzchen und Vorteile,

die ihnen das neue Regime bot.

Heute, genauso wie früher, vermischen sich die menschlichen

Schicksale mit den geschichtlichen Umbrüchen. Wir

sollten damit rechnen, dass wenn die Zeit der Fragen kommt,

sollten wir die Antworten kennen. Keinem wurde vorher verziehen,

keine Äste eines Baumes haben bislang die Ewigkeit

berührt.


Prapodivné osudy

Nevím, zda jsem se vám zmínil o tom, že vesnice na

severu Čech byly kdysi, i nechtěným domovem mnoha lidí,

kterým zde bylo přikázáno žít. Polovina minulého století byla

z hlediska dějin naší země významná i tím, že výsledky druhé

světové války přinesly do života politická rozhodnutí týkající

se osudů mnoha jednotlivců.

V praxi nebylo vše tak, jak bylo plánováno. I mezi organizátory

světodějných změn se našli „slaboši“ a ani mezi

lidmi dole nebylo nadšení takové, jak bylo očekáváno. A tak,

na pomoc přerodu společnosti, byly podniknuty kroky, které

se v konečné podobě dotkly každého z nás. Má zkušenost mi

nedává na to, co se zde odehrávalo, zapomenout.

Jak se to seběhlo, už nevím. Stál jsem před někým, kdo chtěl

vědět, zda pan doktor, když nás, děcka, prohlížel, nedělal něco

jiného, než jiný pan doktor. Maminka, když to ode mne odpoledně

slyšela, příšerně nadávala, proklínala kdekoho a ptala

se mě na to samé. Byla toho plná obec. Odpověď tehdy zněla:

„Neosahával mě.“

Pak jsme se doslechli, že starý pan doktor nebyl dětský

doktor, ale osobní lékař prezidenta Beneše, který po prezidentově

smrti musel odejít z Prahy. Práci pro něj našli brzo a tak

nás léčil hradní doktor. Někdo si usmyslel, že mu pobyt na čerstvém

povětří v pohraničí ještě opepří skandálem, který jej zničí.

Osobně jsem rád, že jsem na práci pana doktora nic špatného

neshledal a mohl tak, společně se svými spolužáky, zbavit pana

doktora falešného obvinění.

Druhý podobný případ jsem zaznamenal z druhé strany Ještědu.

Tam byla do jedné z nejmenších obcí vysídlena z Prahy

jedna moc nóbl paní. Měla smůlu, že jejího manžela, statečného


prvorepublikového generála a legionáře milovali podřízení,

spolupracovníci i veřejnost. Byl osvobozen z podezření, že kolaboroval

s fašisty a že se zpronevěřil ideálům První republiky.

Osvobozen z nařčení krátce nato zemřel. A manželka? Balila

kufry a musela z očí, pryč z Prahy. Tak znělo čísi rozhodnutí,

kterých v té době nebylo málo.

Paní generálová ale i na malé vesnici udržovala památku

svého muže. Psala paměti, žila nezlomeným životem a svým

příkladem bořila stereotypní názory na chápání buržoazní demokracie,

jako destabilizátora vývoje a těšila se na čas změn.

Nedočkala se jich a byla by i zklamaná. Jsme jenom lidé a veliké

ideály nejsou vlastní všem. Mnozí je vyměnili za pohodlná

křesla dobře placených míst, trafiky a výhody, které jim nový

režim poskytoval.

Dnes, stejně jako dříve, se lidské osudy prolínají s dějovými

zvraty a tak bychom měli počítat s tím, že až nadejde čas

otázek, měli bychom mít připravené odpovědi. Nikomu není


předem odpuštěno, žádný strom se dosud větvemi nedotkl

věčnosti.


Auch das war das alte Liberec

Der Opa wuchs im Waisenhaus auf. Ich bin mir nicht sicher,

wie es in Liberec in 1889 war, aber in dem Liberecer Waisenhaus

konnte es nicht anders sein als in anderen Anstalten dieser

Zeit. Ich mache mir keine Hoffnung auch deswegen, weil

ich den Winter nicht mag und der Winter in Liberec bedeutet

Schnee und Frost. Dieser kann auch böse zu Kindern sein, die

beide Eltern haben.

Damals rechnete die nur einige Jahre alte Schule U Soudu

(Beim Gericht), die modernste der Zeit, damit, dass die Hälfte

der Kinder aus Liberec, die im Sommer Barfuß läuft, keine

Schuhe auch im Winter haben wird. Deswegen waren die

Schultoiletten für Jungs mit Pissoiren mit einer Fußbodenheizung

ausgestattet, worauf Holzlatten installiert waren, damit

die Barfuß stehenden Jungs, die auf eine Teerwand des Klos

gepinkelt haben, sich dabei nicht erkältet haben.


Wie hat man wohl die Kinder aus einem Waisenhaus in

Liberec behandelt? Allein der Straßenname U Sirotčince (Am

Waisenhaus), später verbessert auf U Opatrovny (Am Pflegeheim)!

Der Opa erzählte mir einmal, dass er einmal Schnupfen

hatte und Sie kennen es, die Augen entzündet und die Ohren

taub. Das Waisenhaus hat damals gerade das Liberecer Gaswerk

besichtigt. Das Gaswerk war damals unterhalb des Liberecer

Bahnhofs unweit des heutigen Babylons. Aus dem offenen

Reservoire stieg etwas beißendes, was in den Augen

brannte. Und damals haben sie meinen lieben zappelnden Opa

hoch gehoben und ließen ihn einatmen. Die Krankheit floss aus

ihm von oben und unten. Auch so war Liberec des 19. und 20.

Jahrhunderts. Man konnte die Armut der Kinder ohne Schuhe

und auch des erkälteten Waisenkindes sehr schnell mit der modernen

Therapie heilen.

Das ursprüngliche Viertel unterhalb des Bahnhofes war

sowieso komisch. Voll von Textilfabriken, engen Gassen, Ga-


agen, Hinterflügel, Trafostationen, Straßenbahn-Garagen

und vor allem der untere Bahnhof. Es war eine kleine Industriezone

tief unterhalb der Nádražní ulice (Bahnhofstraße),

zentrales Stadtviertel, das vom Bahnhof wie ein Kessel aussah,

wo man im Kessel die Wäsche wäscht und dessen Deckel in

unregelmäßigen Intervallen das kochende Wasser anhebt. Von

hier kam nicht der Duft des frisch gebackenen Brotes, sondern

das morgendliche Knirschen der ersten Straßenbahnen. Wie

sehr sich dieser Platz verändert hat!


I to byl starý Liberec

Dědeček vyrůstal v sirotčinci. Nevím, jak to chodilo v Liberci

roku 1889, ale v libereckém sirotčinci to nemohlo být lepší

než v jiných takových ústavech své doby. Nedělám si iluze

i proto, že nemám rád zimu a liberecká zima je o sněhu a mrazu.

Ta bývá zlá i k pilným dětem majícím oba rodiče.

V té době jen pár roků stará škola U Soudu, nejmodernější

té doby, počítala s tím, že polovina dětí z Liberce, chodících

bosky v létě, nebude obutí měnit ani v zimě. Z toho důvodu

byly vybaveny školní chlapecké pisoáry podlahovým topením,

na kterém byly instalovány dřevěné rošty, aby bosí stojící

chlapci, čůrající na dehtem natřenou stěnu záchodu při tomto

výkonu nenastydli stáním bosýma nohama na studené

podlaze.

Jak se asi zacházelo v Liberci s dětmi ze sirotčince? Už název

té ulice U Sirotčince, později vylepšený na U Opatrovny! Děda


mi vyprávěl, že měl jednou rýmu a od ní, znáte to, oči zanícené

a zalehlé uši. Sirotčinec právě byl v té době v liberecké

plynárně na exkurzi. Plynárna tehdy bývala pod libereckým

nádražím poblíž dnešního Babylónu. Z jejího otevřeného rezervoáru

stoupalo vzhůru cosi čpavého, co pálilo v očích. A tehdy

tam mého milého zmítajícího se dědečka nadzvedli a dali mu

nadechnout. Nemoc z něj vytekla horem dolem. I takový byl

Liberec přelomu 19. a 20. století. Chudobu dětí bez bot i nastuzeného

sirotka uměl vyléčit nato šup moderní terapií.

Vůbec ta původní čtvrť pod nádražím byla prapodivná.

Plná textilních továren, úzkých uliček, garáží, zadních traktů,

trafostanic, tramvajových garáží a především dolního vlakového

nádraží. Byla to malá průmyslová zóna hluboko pod úrovní

výstavní Nádražní ulice, centrální čtvrť města, která od

nádraží vypadala jako kotel, kde se vyváří prádlo v kotli, jehož

pokličku v nestejných intervalech nadzvedává vařící voda.

Odtud se nelinula vůně pečeného chleba, ale ranní skřípění

prvních tramvají. Jak se tohle místo dnes změnilo!


Freiwillig lesen

„In dein Gehirn kriechen! In dein Gehirn kriechen! Die

Brillenschlange hat vier Augen! Die Blindschleiche, die Blindschleiche!“

Was alles er ertragen musste, was alles diente seiner

Demütigung. Dass er Plattfüße hat, konnte er bis jetzt verheimlichen.

Es wird reichen, wenn das jemand entdecken wird. Was

noch? Was noch? Wie noch mehr den Unglücklichen in den

Augen der Mitschüler lächerlich machen?

Er las und las noch mehr. Das Buch wurde in solchen Augen

hinter der Brille zur Bibel, Sonne und Wasser, Luft und

allem, was zum Leben nicht fehlen darf. Jede Seite diente als

Anleitung, was zu machen ist. Jede Zeile, jeder Absatz, jedes

einzelne Wort wurde zum Granat, zur Bombe, zum Schrapnell,

weil das ganze Buch bildete für die kindliche Seele einen Schild,

einen Felsen, ein Geländer und eine Burg, in dessen Wänden

sie sich vor der Welt versteckte. Vor der kindlichen Welt, wo

man nichts vergibt, wo man die Sachen mit den echten Namen

nennt, wo die Kinder oft sehr grausam sein können und dies

auch sind. Und eine Blindschleiche zu sein und zu lesen, das

wird nicht vergeben. Das ist die Antwort auf die Frage, was die

Kinder zur Abneigung gegenüber den Irren führt, warum sie

sie mit Steinen bewerfen.

Heute ist es schon anders. Das Dorf war früher ein zu Hause

vieler Menschen, die den Verstand verloren haben, Krücken

hatten oder ein Auge mit einem Band verdeckt hatten und

bettelten... Was gut war, dass immer jemand die Spötter verjagte,

die das Bier und die Suppe in der Kneipe bezahlten und eine

Zigarette schenkten. Es war so, dass das Lesen, Schreiben oder

Lernen beim Kerzenlicht, eine Aktivität war, die die Sehkraft

schwächte.


Auch später war es nicht besser. Sie lebten in deren abgeschotteten

Welt, wo die Freude das Buch, die Bibel, altes Blatt

waren und jeder Atemzug, Herzschlag waren ein Pfahl in der

Mitte des Scheiterhaufens, wo der Katzer angekettet war, der

im Buch die Wahrheit gefunden hat, nichts als die Wahrheit,

die einfach auch mit dem Katzer verbrannte.

Positiv ist, dass die Bücher nur noch dort brennen, wo man

nichts mehr erwartet. Das bedeutet Trauer und Freude gleichzeitig,

dass unsere Welt eine Welt der Toleranz ist. Leben und

leben lassen. Heute ist es kein Problem, dicke Brillen zu tragen,

Plattfüße, schwarze Augen, haarige Ohren, kurze Arme zu haben.

Heute geht niemand mehr zur Schule ohne das Pausenbrot,

mit Büchern unter dem Arm, die mit einem Schnürsenkel

umbunden sind. Das Lesen ist lange kein Stigma der Behinderten

und Verstoßenen. Das Lesen ist ein Privileg der Schlauen

und Dummen, die zur Vernunft wie die Kinder der Bibel kamen,

die begriffen haben und ihren Herrn loben. Das Buch ist

ein Kompass, ein Boot und auch die Krücke eines Gelähmten.


Ich bin froh, dass ich in einer Zeit lebe, wo man die, die lesen,

nicht mehr verspottet. Dass dies der Geschichte gehört und das

Lesen wieder ein Privileg aller ist, die gern lesen und denen das

Buch Freude, Glück und Freude bringt. Und jetzt alle in die

Bibliothek! Oder noch anders: Noch fünf Minuten und dann

schlafen! Die Klügeren lesen noch eine Weile unter der Decke.


Číst ze svobodné vůle

„Do mozku ti vlízt! Do mozku ti vlízt! Brejlovec má čtyry

voči! Slepejš, slepejš!“ Co všechno musel snést, čím vším se ho

snažili pokořit. Že má ploché nohy zatím tajil, bude stačit, až

to někdo objeví. Co ještě? Co ještě? Jak ještě nešťastníka v očích

spolužáků zesměšnit?

Četl a četl ještě víc. Knížka se v takových očích za brýlemi

stávala biblí, sluncem i vodou, vzduchem, vším, bez čeho

nemá cenu žít. Každá stránka byla návodem, co dělat. Každý

řádek, odstavec, každé jednotlivé slovo se stalo granátem, bombou,

šrapnelem, neboť celá knížka byla té dětské duši štítem,

skálou, zábradlím a hradem, v jehož zdech se skrývala před

světem. Před dětským světem, kde se neodpouští, kde jsou

věci nazývány pravým jménem, kde děti mohou být a často

jsou velmi kruté a být slepejš a číst se neodpouští. To je odpověď

na otázku, co vede děti k odmítání bláznů, proč po nich házejí

kamením.

Dnes už to takové není. Vesnice byla dříve domovem mnoha

lidí, co se rozešli s rozumem, měli berle, prázdný oční důlek zakrytý

páskou, žebrali… Pozitivní bylo, že se vždycky našel někdo,

kdo posměváčky zahnal, pivo, polívku v hospodě zaplatil,

cigaretou podaroval. Ono číst nebo psát, učit se při svíčkách,

to byla aktivita, která kradla, brala zrak.

Lepší to nebylo ani později. Žili svým odloučeným světem,

kde radostí byla kniha, bichle, starý foliant a každý nádech a výdech,

tlukot srdce byl kůlem uprostřed hranice, k němuž byl

přikován kacíř, co našel v knize pravdu, nic než pravdu, a která

shořela snadno i s kacířem.

Pozitivní je, že ohně z knih hoří už jen na místech, kde

nečekáte nic víc. Je v tom smutek i radost, že náš svět je svě-


tem tolerance. Žít a nechat žít. Dnes není problém nosit tlusté

brýle, mít ploché nohy, černé oči, chlupaté uši, krátké ruce.

Dnes nikdo nechodí do školy bez svačiny s knížkami pod paždí

svázanými tkaničkou. Četba už dávno není stigmatem postižených

a zavržených. Čtení je výsadou chytrých i hloupých, kteří

zmoudřeli jako děti bible, které prozřeli a chválí svého pána.

Kniha je kompasem, lodí i berlí postiženého obrnou.

Jsem rád, že žiji v době, kdy posměch tomu, kdo čte, patří

historii a čtení se opět stává výsadou všech, kteří čtou rádi, kterým

knížka přináší radost, štěstí a potěšení. A teď všichni do

knihovny! Nebo ještě jinak: Ještě pět minut a spát! Ti chytřejší

čtou ještě chvíli pod dekou.


Allen Menschen guten Willens

Die Musik eines Orchesters täuscht mich. Der Kinderchor

spielt ein Spiel, wo das Böse verliert, täglich begleitet es eine

Dame am Klavier und viele Leute umher sterben. Tante Trude

und Onkel Otto machen sich fertig. Es erwartet sie eine lange

dreitägige Reise in den Osten mit der Zielstation Ausschwitz.

Sie wissen es noch nicht... Die Oma und Opa vom Vater sind

schon hingefahren.

Auch die Mutter und der Vater haben sich für die Reise

vorbereitet. Die Leute umher sagten: „Fahren Sie, den Leuten

geht es dort gut, Hitler gab euch die ganze Stadt im goldenen

Streifen Böhmens mit dem Namen Terezín.“ Der Vater mit der

Mutter haben überlebt, Otto und Truda, der Opa, die Oma und

weitere 22 aus unserer Mischpoche hatten das Glück nicht. Sie

endeten im Straßenstaub und Schornsteinrauch der polnischen

Städte.

An der Wand des Museums Schoa in Liberec ist ein Lichtstrahl

an den Namen der Cousins, Cousinen, Tanten und Onkel

und sämtlicher Omas und Opas, die ich je hatte. Der Lichtstrahl

begleitet sie auf dem Weg mit dem Davidstern an der

Brust, von wo sie nie wieder zurückkehren werden.

Es fuhr niemals ein Zug zurück, nur der, der sie in einem

vornehm mit Holz vertäfelten Abteil weggebracht hat. Sie fuhren

drei Tage wie eine vornehme Gesellschaft zur Rampe in

Auschwitz, wo sie der Gott und Teufel in einer Person begrüßte.

Doktor Mengele, weißer Kittel über der Uniform, wie eine

Dame mit der Sense hat er entschieden, wer vielleicht überleben

wird: nach rechts, nach links. Wohin gehen, wen ermorden,

wen jetzt gerade verbrennen...


Es gab keinen Tag, an dem sich mein Vater nicht geschämt

hat, dass er überlebt hat. In der Nacht fürchtete er, dass sie ihn

wieder holen werden und durch die Gänge des Palais Pečka in

Prag zerren werden. Deswegen hat er so viel aus dem Schlaf

geschrien. Ich fürchtete mich. Trotzdem habe ich ihm an einem

Morgen gesagt, er soll sie nicht fürchten. Dass ich zwar

klein bin, aber dass ich hier bin und keine Angst habe, weil die

Faschisten nie wieder zurückkommen werden. Ich wünschte

sehr, dass er mir glaubte, dass es für immer die Wahrheit ist.

Sie kamen niemals von der Gemeinde, dass er beten kommen

soll, dass sie warten, bis die vorgeschriebene Anzahl zustande

kommt, damit deren Gebet den Gott erreicht. Wie süß, albern

und herzrührend: bete und du wirst erlöst. Nein, zu diesen

gehöre ich nicht, keine Chance, ich bete nicht. Und trotzdem

weiß ich, dass dieser Glaube im Menschen das ist, was heilt und

wieder gesund macht. Wo aber war unser Gott und alle „unsere

Heiligen“, als mein Volk in Belsen und Ausschwitz industriell

ermordet wurde?

Es ist Ende Januar, Beginn von Februar, der Holocaust-Gedenktag

das Verhindern von Verbrechen gegen die Menschlichkeit.

Faschisten aller Länder, ich wünschte, ihr würdet keines

natürlichen Todes sterben. Eure Körper sollten schwarz werden

wie euer Gewissen. Ich wünschte, die Sonne würde stehen

bleiben und mit ihren Strahlen die Augen blenden, die zugeschaut

haben und taten, als ob sie nichts sehen.

Es gibt den Grund warum man leben und lieben soll, immer

mehr. Die Welt umarmen, einen Baum pflanzen, damit in seinem

Schatten all die Platz finden würden, die Menschen sind.

Die Welt ist voll von Menschen, die sich mögen, Kinder zeugen

und positiv denken. Shalom an alle Menschen guten Willens


und jene, die uns nicht mögen. Die Welt gehört allen, unabhängig

von der Hautfarbe.


Všem lidem dobré vůle

Hudba orchestru mě mate. Dětský sbor hraje hru, ve které

zlo prohrává, denně k tomu hraje dáma na klavír a spousta lidí

kolem umírá. Teta Truda a strýček Otto se chystají. Mají před

sebou dlouhou třídenní cestu vlakem na východ s cílovou stanicí

Osvětim. To ještě nevědí… Tatínkova babička a dědeček

tam už odjeli.

Na cestu se chystala i maminka s tatínkem. Lidé kolem nich

říkali: „Jeďte, lidi se tam mají dobře, Hitler vám dal celé město

ve zlatém pruhu země české se jménem Terezín.“ Táta s mámou

přežili, Otto s Trudou, děda, babička a dalších dvacet

dva z naší mišpoche už to štěstí neměli a skončili v prachu

cest a kouři komínů polských měst.

Na zdi Muzea Šoa v Liberci je světelný paprsek u jmen bratranců,

sestřenic, tet a strýců a všech babiček a dědečků, co jsem

jich kdy měl. Paprsek je všechny doprovází na cestě s Davidovou

hvězdou na prsou, odkud se nikdy nevrátili.

Nikdy jim nejel zpáteční vlak, jenom ten, který je odvezl ve

vznešeném dřevem obloženém kupé. Tři dny jeli jako vznešená

honorace k rampě v Osvětimi, kde je vítal bůh a satan v jedné

osobě. Doktor Mengele, bílý plášť přes uniformu, jak dáma

s kosou rozhodoval, kdo možná přežije: doleva, doprava. Kam

jít, koho zavraždit, koho spálit teď hned…

Nebylo dne, aby se můj táta nestyděl, že přežil. V noci se

bál, že pro něj opět přijdou a budou ho zase vláčet chodbami

Pečkova paláce v Praze. Proto tolik křičel ze spaní. Já se jich

bál. Přesto jsem mu jednou ráno řekl, ať se nebojí. Že jsem

sice malý, ale že jsem tady a že nemám strach, protože fašisti se

už nikdy nevrátí. Moc jsem si přál, aby mi uvěřil, aby to byla

pravda navždy.


Z obce pro něj nikdy nepřišli, aby se šel modlit, že čekají, až

jich bude stanovený počet, aby modlitba k Bohu doletěla. Jak

sladké, pošetilé a za srdce beroucí: modli se a budeš osvobozen.

Ne, k těm já nepatřím, nemám šanci, já se nemodlím. A přesto

vím, že tahle víra v člověku je to, co léčí a uzdravuje. Ale kde

byl náš Bůh a všichni „naši svatí“, když můj národ v Belzenu

a Osvětimi průmyslově vraždili?

Je konec ledna, začátek února, Den obětí šoa, předcházení

zločinů proti lidskosti. Fašisté všech zemí, kéž byste nezemřeli

přirozenou smrtí, ale vaše těla zčernala, jako vaše svědomí.

Kéž se slunce zastaví a svými paprsky oslepí oči, které

přihlíželi a dělali, že nic nevidí.

Je proč žít, a proč milovat, je stále víc. Obejmout svět, zasadit

strom, aby se do jeho stínu mohli posadit všichni ti, kteří

jsou lidmi. Svět je plný lidí, kteří se mají rádi, plodí děti a mají

pozitivní myšlení. Šalom všem lidem dobré vůle i těm, co nás

rádi nemají. Svět patří všem bez rozdílu barvy kůže.


Säbel, Säbelchen

Säbel, Schwerte, Gewehre und Bajonetts. Dafür interessieren

sich viele. Wer etwas sucht, dann vorwiegend aus Armeebeständen

und je älter, desto besser. Es passiert, dass die

moderne Innenausstattung einer Wohnung die Trophäen des

Krieges der Buren mit den Engländern vom Beginn des 20.

Jahrhunderts schmücken, der Deutschen mit den Deutschen

von 1866, des Napoleon mit den Russen aus der ersten Dekade

des 19. Jahrhunderts und von beiden Kriegen des vergangenen

Jahrhunderts.

Es passierte, dass auf meinem Tisch zwei Säbel aus dem

Osten landeten. Ein Dolch aus Dagestan in einer originalen

Dolchscheide, ich glaube, vom Krieg auf der Krim mit den Engländern

und ein Kosaken-Säbel ohne Scheide aus dem Bürgerkrieg

in Russland.

Von solchen Gewehrüberresten tauchte bei uns eine Unmenge

nach all den Kriegen in der Geschichte von Nordböhmen

auf. Keine Beschlagnahme im Grenzgebiet, ohne dass die Jungs

jeden Tag mit so etwas nicht gespielt hätten. Und das weiß ich

sehr gut aus eigener Erfahrung. Die meisten Gewehre stammten

vom letzten Krieg. Aus jedem Haus wurde jemand einberufen,

nicht jeder kam aber zurück. Umso mehr hat man zu

Hause das beschützt, was er nach Hause geschickt hat, welche

Trophäe er ergattert hat. Es waren wieder vorwiegend Gewehre,

ob Kaltoder Schießgewehre, Medaillen und Auszeichnungen.

Man hat auch alte Helme, monströs und fremdartig gefunden.

Eine haben wir mit Ruda Reichel in deren Villa entdeckt. Selbstverständlich

haben wir dann den tropischen Helm der Afrikakorps

im Dorf getragen.

Es gab viele schwarze Scheiden mit den Dolchen der Ju-


gendorganisation Hitlerjugend. Die mit dem Hakenkreuz auf

dem Griff, den wir so lange ausgeklopft haben, bis der Dolch

komplett zerstört war. Überall gab es viele Bajonetten und es

gab keinen Haushalt, wo man damit nicht das Kleinholz zum

Anzünden des Ofens genommen hat.

Pistolen, Gewehre und Maschinengewehre. Davor hatten wir

Jungs Angst. Wenn man sie in unseren Verstecken gefunden

hätte, drohte eine empfindliche Strafe von unseren Eltern. Sie

hatten sie selbstverständlich auch, aber gut versteckt. Was uns

betrifft, hatten sie Angst, dass wir uns wehtun oder die Polizei

nach Hause holen werden und das wäre schlimm. Dafür drohte

die Gefängnisstrafe und für lange.

Wunderbar waren auch die deutschen und ausländischen

Auszeichnungen. Gott, wie man damals damit im

Tauschgeschäft gehandelt hat! Und es passierte oft, wie ich

mich erinnere. Wir haben bei den Reichels reguläre Wettkämpfe

im Fechten mit Offiziers-Hiebgewehren mit Büscheln von

Militärparade-Uniform aus der Kiste vom Dachboden. Und

wir rechneten die Kratzer, Zähne auf der Klinge, die mit jedem

Kontakt des Gewehrs mit dem Gegnergewehr anstiegen. Wir

waren dumme Dorfjungs und die Eltern, die gerade in diesem

Fall, wo sie nicht mussten, tolerant waren. Uns so haben wir

vernichtet, was man vernichten konnte. Es war doch von den

„Deutschen“.

Diese Säbel und Säbelchen wurden noch toleriert und man

hat sie an den Wänden und Balken aufgehängt. Schlimmer

war es mit den Büchern und was für Schätze darunter waren!

Seltene Ausgaben, Bindungen, Illustrationen, Autorenausgaben,

bibliophile Ausgaben. Auch ich als Junge habe mich von

den Schulwettbewerben im Sammeln von Altpapier hinreißen

lassen und muss damit prahlen, dass ich sehr oft, tja leider, am


meisten auf dem Leiterwagen gebracht habe und wurde auf

dem schwarzen Brett gelobt. Heute sollte ich dafür am Pranger

stehen. Aber so war es früher. Wir waren dumme Jungs und

unsere Eltern und Lehrer auch. Der Unterschied besteht darin,

dass wir nur Kinder, Kinderchen waren...


Šavle, šavličky

Šavle, meče, pušky a bodáky. O to je dnes velký zájem. Kdo

něco shání, tak převážně z výzbroje armády a čím starší, tím

lepší. Stává se, že moderní interiér bytu zdobí trofeje z války

Burů s Angličany z počátku 20. století, Němců s Němci z roku

1866, Napoleona s Rusy z první dekády 19. století a z obou

válek století minulého. Přihodilo se, že se na mém stole objevily

dvě šavle z Východu. Dagestánský kinžál v originální pochvě

tuším, že z Krymské války s Angličany a kozácká šavle bez

pochvy z občanské války v Rusku.

Takových torz zbraní se u nás, po všech těch válkách

v historii severních Čech objevilo bezpočet. Nebylo konfiskátu

v pohraničí, aby si kluci každodenně s něčím takovým nehráli,

a to vím dobře z vlastní zkušenosti. Převážná část zbraní pocházela

z války poslední. Z každé chalupy někdo narukoval, ne

každý se však vrátil, a tak doma o to víc ochraňovali, co poslal

domů, co za trofej získal. Byly to zase převážně zbraně ať již

chladné nebo palné, medaile a vyznamenání. Našly se i staré

přilbice, monstrózní a cizorodé. Jednu jsme s Rudou Reichlem

objevili v jejich vilce. Samozřejmě jsme pak nosili po vesnici

tropickou přilbu afrikakorpsu.

Ve velkém se nacházely černé pochvy s dýkami mládežnické

organizace hitlerjugend. Ty s hákovým křížem na rukojeti,

který jsme vytloukali, dokud jsme dýku dokonale nezničili.

Bajonetů bylo všude plno a nebylo domácnosti, aby se s nimi

nedělaly třísky do kamen.

Pistole, pušky a samopaly. Těch jsme se, my kluci, báli. Za

jejich objevení v našich skrýších hrozilo citelné rodičovské potrestání.

Páni rodiče je samozřejmě měli také, ale dobře schova-


né. Co se nás týče, báli se, že si ublížíme nebo přivedeme domů

policajty a bude zle. Za to se chodilo do vězení a na dlouho.

Parádní byla i německá a cizí vyznamenání. Bože, jak se

s tím tenkrát obchodovalo na bázi výměny! A dělo se tak často,

aspoň co já pamatuju.

U Reichlů jsme organizovali regulérní soutěže v šermu sečnou

důstojnickou zbraní se střapci od parádní vojenské uniformy

z krabice na půdě. Počítali jsme šrámy, zuby na čepeli,

které narůstaly každým střetem zbraně se zbraní nepřítele. Byli

jsme hloupí vesničtí kluci a rodiče, kteří zrovna v tomhle případě,

kdy nemuseli, byli tolerantní, a tak se ničilo, co se dalo.

Vždyť to bylo „po Němcích“.

Tyhle šavle a šavličky byly ještě tolerovány a věšeny na zdi

a trámy. Horší to bylo s knihami, a jaké mezi nimi byly skvosty!

Vzácná vydání, vazby, ilustrace, autorská vručení, bibliofilská

vydání. I já, jako kluk podlehl školním soutěžím ve sběru

starého papíru a musím se pochlubit, že často, ach, velmi


často, jsem toho přivezl na žebřiňáčku nejvíc a býval chválen

školními nástěnkami. Dnes bych za to měl stát na pranýři. Ale

takhle to dříve chodilo. Byli jsme hloupí kluci a naši rodiče

a učitelé taky. Rozdíl byl v tom, že my jsme byli děti, dětičky…


Zungenbrecher zu kompliziert für ein Dorf

Die Sprache, die ich nicht lernen musste, weil sie um mich

wie das Summen von Bienen klang, das Deutsche, habe ich fast

vergessen. In den Jahren um den Tod von Gottwald bis zur Änderung

der Verfassung in 1960 dachte ich, dass man Deutsch

nicht lernen muss, dass es jeder kennt von der Oma. Die Eltern

sprachen miteinander auf Deutsch, die Nachbarn schrien über

den Zaun auch Deutsch und der Pfarrer verabschiedete sich

mit seinen Schäfchen auch auf Deutsch. Auch unser Doktor

Fischer aus Chrastava sprach Deutsch in Ausschwitz. Der Vater

schrie auf die Brüder Deutsch, auf mich Tschechisch, im Laden

sprach man Deutsch und auch Tschechisch, beim Komitee,

in der Bibliothek und am Bahnhof Tschechisch. Im TEP

dann Tschechisch, im Milchladen Deutsch und beim Fleischer

Brauner mit beiden Sprachen. Allgemein galt überall Tschechisch,

aber Deutsch auch.

Die Kinder hatten es fein. Außer in der Schule. Dort herrschte

der neue Direktor Jiránek aus Prag ausschließlich auf

Tschechisch. Ich glaubte wirklich als Kind, dass jeder Mensch

zweisprachig geboren wird. In unserem Dorf waren auch nach

der Abschiebung viele Deutsche, eigentlich die Hälfte des Dorfes.

Die Hälfte, die weggegangen ist, war sowieso mit der anderen

verwandt, aber Sie kennen es. Es muss immer jemand

auslöffeln, so dass sie es irgendwie untereinander ausgemacht

haben.

Die Einheimischen hielten sowieso die Deutschen für Faschisten,

auch die Kommunisten unter ihnen. Die waren aber

direkt vom Gottwald und unserem entfernt verwandten Bruno

Kohler beschützt. Wer würde es aber auseinander nehmen

wollen? Auch damals niemand. Mehr oder weniger war es so


in allen Familien, einschließlich der von Hitler, Churchill und

auch bei den Ur-Verwandten der britischen Königin.

Jede Münze und jede Ansichtskarte haben eine Vorderund

eine Hinterseite und so passierte es, dass ich zum örtlichen Laden

mit einem auf Deutsch geschriebenen Zettel zum Einkaufen

gegangen bin und wurde bedient. Beim Elternabend mit

den Lehrern der örtlichen Schule hat der neue Direktor mit den

Lehrerinnen gejammert, dass sie sich mit den Schülern auf

Tschechisch nicht verständigen können, aber mit den Eltern

war es noch schwieriger. In der Kneipe „ Am grünen Baum“

wurde das Bier bestellt, aber um zu zahlen, wurde der Ober auf

Deutsch gerufen. Tja, das waren Zeiten, die dann nur von den

„Volkskursen Russisch“ gestört wurden, wo man den Leuten,

die Russisch lernen wollten, empfohlen hat, hauptsächlich

Tschechisch zu sprechen... Ganz wie im Irrenhaus!

Das Leben verlief aber in seinem Tempo und die Gemeinde

Machnín entwickelte sich im Sinne der Dorf-Sozialisierung.


Am Komitee und auf der Post wurde ausschließlich Tschechisch

gesprochen und die Dorforganisation der KSČ (KPT)

arbeitete so, als ob im Dorf nur noch Tschechen leben würden.

Zum Schluss endeten die letzten Deutschen am Friedhof und

fast alle Enkel und Enkelinnen haben das Deutsche vergessen.

Jetzt ist das Englische modern, dem fehlt aber das, was ich

und meine Altersgenossen erlebt haben. Jemanden zu Hause

haben, dessen Muttersprache es ist und diese morgens beim

Aufstehen zwischen der Tür beim Weggehen zur Schule zu

hören.


Jazykolamy až příliš složité na jednu vesnici

Tu řeč, kterou jsem se učit nemusel, protože zněla kolem

mě jako bzukot včel, němčinu, jsem skoro zapomněl. V těch letech

kolem Gottwaldovy smrti až po změnu ústavy v roce 1960

jsem si myslel, že němčina se učit nemusí, že ji každý zná – od

babičky. Rodiče tak mluvili mezi sebou, sousedi na sebe

přes plot křičeli německy, farář se tak loučil s ovečkami. I náš

doktor Fischer z Chrastavy němčil v Osvětimi. Táta křičel na

bratry německy, na mě česky, v krámě se mluvilo německy

i česky, ve škole, na výboru, v knihovně a na nádraží česky.

V TEPu česky, v mlíkárně německy a u řezníka Braunera oběma

jazyky. Obecně platilo: všude česky, ale německy taky.

Děti to měly prima. Kromě školy. Tam řádil nový ředitel Jiránek

z Prahy výhradně česky. Opravdu jsem si jako dítě myslel,

že každý člověk se rodí dvojjazyčný. V naší obci bylo Němců

i po odsunu stále dost, v podstatě polovina obce. Ta polovina,

která odešla, byla s tou druhou stejně v příbuzenském vztahu,

ale znáte to. Vždycky to někdo musí odskákat, takže se nějak

mezi sebou i na odsunu dohodli.

Místní stejně měli Němce za fašouny, i komunisty z nich,

ale ti byli pod ochranou samotného Gottwalda a našeho vzdáleného

příbuzného Bruno Kohlera. Kdo by to však rozplétal?

Ani tehdy o to nikdo nestál. Bylo to tak více či méně ve všech

rodinách včetně té Hitlerovy, Churchillovy i u prarodičů a prapříbuzných

britské královny.

Každá mince i pohlednice má svůj rub a líc, a tak se seběhlo,

že jsem nejednou s lístečkem psaným německy odkráčel do

místního obchodu za nákupem a bylo mi vyhověno. Na schůzce

rodičů s učiteli v místní škole si nový ředitel s učitelkami

zoufali, že se nemohou domluvit česky s žáky, ale s rodiči to


ylo ještě horší. V hospodě U Zeleného stromu se objednávalo

pivo, ale s placením se na vrchního volalo německy. Jó, to byly

časy, které pokazily až „lidové kurzy ruštiny“, kde se lidem

snažícím naučit se rusky, doporučovalo hlavně mluvit česky…

Úplný Kocourkov!

Ale život šel svým tempem a obec Machnín se vyvíjela v duchu

socializace vesnice. Na výboru a na poště se mluvilo výhradně

česky a vesnická organizace KSČ už pracovala, jakoby

v obci žili jenom Češi a komunisti. Nakonec skončili poslední

Němci na hřbitově a jejich vnuci a vnučky německy zapomněli

skoro všichni.

Teď frčí angličtina, ale té schází to, co potkalo mě a mé vrstevníky.

Mít někoho doma, komu je ta řeč mateřštinou a slýchat

ji ráno při vstávání i mezi dveřmi, když odchází do školy…


Eine Welt ohne Grenzen

Heute, wenn viele Tschechen Immobilien und Gewerbe in

Zittau kaufen und viele Lausitzer ihre Firmen in Nordböhmen

haben, scheint es, dass nichts unmöglich ist. Und warum sollte

es sein? Es liegt nur bei unseren Kindern (wir die Älteren haben

wohl schon Pech), ob sie richtig Deutsch oder Englisch lernen

und in der Konkurrenz überleben. Es kostet aber etwas. Ich

spreche nicht über das Geld. Absichtlich. Es geht nicht um Geld

und es wird niemals nur ums Geld gehen. Ja, vielleicht in der

einen, der ersten Generation. Es muss in einem sein, genauso

wie beim Sportler, jeder muss selbst wollen. Sich der Sprache

widmen, seinen Traum leben, viel mehr als es andere machen.

Sich unterscheiden wollen. Dann gibt es aber keine Zeit, in den

Restaurants zu sitzen und auf die Kommunisten zu schimpfen,

dass sie es damals so schnell fallen ließen. Es ist in uns. Es geht

um die Faulheit, nicht bereit sein, seine Bequemlichkeit zu opfern.

Mein Onkel lernte in der Ersten Republik Schlosser, eher

Bordmechaniker, bei einem Spezialisten in Zittau. Er fuhr jeden

Tag aus Liberec mit dem Zug nach Zittau. Auf eigene

Kosten. Ohne Förderung. Mit dem ersten Zug hin, nach zehn

Stunden zurück. Es gab damals in Liberec keinen, wo er Bordmechaniker

lernen konnte. Er schaffte es in Zittau gerade noch

rechtzeitig bevor hierher Hitler mit seiner Gefolgschaft kam.

Mein Onkel starb im fortgeschrittenen Alter mit dem Rang eines

Vize-Admirals als Generalinspekteur der größten israelischen

Reederei.

Fürchten wir uns vor eigener Bequemlichkeit, Faulheit, Unlust

sich die Hände zu beschmutzen und Schwielen auf den

Händen zu haben, morgens zu verschlafen und seine Pflich-


ten zu ignorieren. Alles wollen und nichts oder nur sehr wenig

von seiner Bequemlichkeit zu opfern. Es ist schade, nicht die

Eigenschaften der ersten berühmten VIP´s zu haben. Sie konnten

unter ihnen sein. Es hätte gereicht, nur mehr zur Schule zu

gehen, auf einiges zu verzichten und dann würde es nur noch

ausreichen, zu klingeln, die Klinke zu nehmen und die Tür zur

Welt zu öffnen.

Es ist nicht das Ende aller Tage, jeder spielt mit seinem

Schicksal und seiner Karriere. Sie steht mit uns in der Mitte des

Weges und ist in Reichweite. Nichts ist unmöglich und es gibt

nur eine Welt. Ohne Grenzen. Lassen Sie sich nicht entmutigen.


Svět bez hranic

Dnes, kdy si spousta Čechů kupuje nemovitosti i živnosti

v Žitavě a spousta Lužičanů má své firmy na severu Čech, zdá

se, že už nic není nemožné. A proč by mělo být? Je jen na

našich dětech (nám starším už asi odzvonilo), zda se naučí

dobře německy nebo anglicky a uspějí v konkurenci. Něco to

ovšem stojí. Nemluvím o penězích. Záměrně. Není a nikdy to

nebude jen o penězích. Ano, snad v té jedné, v první generaci.

Musí to v člověku být, jako ve sportovci, každý musí chtít sám.

Věnovat se jazyku, svému snu – oboru mnohem víc než se mu

věnují ostatní.

Chtít vyniknout. Potom ovšem není čas vysedávat v restauracích

a nadávat na komunisty, že to tenkrát tak rychle pustili.

Je to v nás. Je to lenost, nechuť obětovat své pohodlí.

Můj strýček se za První republiky vyučil zámečníkem, spíš

lodním mechanikem u specialisty v Žitavě. Do Žitavy denně

dojížděl vlakem z Liberce. Za své. Bez dotací. Prvním vlakem

tam, po deseti hodinách zpátky. V Liberci tehdy nebyl nikdo,

u koho by se jako lodní zámečník vyučil. V Žitavě to stihl právě

včas, než sem dorazil Hitler se svou pakáží. Strýček v pokročilém

věku zemřel v hodnosti viceadmirála jako generální inspektor

největší izraelské plavební společnosti.

Strachujme se vlastní pohodlnosti, lenosti, nechuti umazat

si ruce šmírem a nadělat si v dlaních mozoly, ráno zaspat

a vykašlat se na povinnosti. Chtít vše a obětovat nic nebo jen

málo ze svého pohodlí. Je škoda nemít vlastnosti těch prvních

slavných VIP. Mohli jste být mezi nimi. Stačilo jen víc chodit

do školy, leccos si odpustit, a pak už stačilo jen zazvonit, vzít za

kliku a otevřít dveře do světa.


Není všem dnům odzvoněno, každý si hraje se svým osudem

a s kariérou. Ta stojí spolu s námi uprostřed cesty a je na dosah.

Nic není nemožné a svět je jen jeden. Bez hranic. Nedejte se

tím odradit.


Die Jungs haben ihre Prioritäten

Damals hat in Machnín die Gräber Herr Láska (Herr Liebe)

ausgehoben. Für uns, zehnjährige Jungs, war es sehr, sehr

lustig. Auch deswegen, weil der Friedhof in der Mitte des Dorfes

ist (außerdem das beste Grundstück), wir saßen dort und

haben den alten Láska beobachtet, wie er mit der Schaufel arbeitet.

Und das er es konnte!

Aber der alte Seidl, der gegenüber dem alten Gasthof wohnte

und in der Scheune einen Friedhofwagen unglaublicher

Schönheit hatte, ließ uns nicht näher kommen. Er fürchtete

um das Glas seines Pullmanns, Rolls-Royce unter den Bestattungswagen.

Auch so denke ich, dass er keine Konkurrenz hatte.

Wenn er in Aktion war, so im Frack mit dreieckigem Hut, die

Pferde mit hohen Federn und Schabracken, alles glänzte und

war mit unglaublicher Liebe und Pflege gepflegt.

Ich weiß nicht warum, aber wir fürchteten weder den Grabgräber

noch den feinen Bestatter. Wahrscheinlich lag es daran,

dass der Krieg und der damit verbundener Tod noch allgegenwärtig

in allen Familien war. Für uns war der Tod ein Teil des

Lebens.

Ein Begräbnis hat das Dorfleben für einen halben Tag unterbrochen.

Am meisten war der Verkehr betroffen. Die Musik,

der Bestattungswagen und die Verbliebenen gingen langsam

durch die Dorfmitte. Die Busfahrer und andere Fahrer haben

sich im solchen Fall den Verbliebenen angeschlossen und

weinten, dass sie keine Prämien bekommen.

Im Gegenteil zu uns, die sich gleich nach dem Begräbnis

hinter dem Friedhof trafen, um zu überlegen, ob der Tote an

den Sargdeckel klopfen wird, um zu deuten, dass er noch lebt.

Und was wir mit den Wachsblumen machen werden, die so


wunderbar brennen... Ich wollte über die schweren Augenblicke

des Menschenlebens bisschen lustiger schreiben, es ist aber

nicht so leicht. Auf dem Friedhof zu lachen, da fürchteten wir

uns.

Aber wahr ist, dass wir die schreckliche Realität auch wieder

so todernst nicht erlebten. Es könnte sein, dass um uns überall

deutsche Tote waren und die Tschechen, die zu uns in die Sudeten

zuzogen, waren jung und gesund. Tja, das waren Zeiten!

Herr Láska hat uns vergewissert, dass er nicht sterben darf, dass

niemand sonst ein Grab so schnell, tief und gut ausheben kann.

Herr Seidl war froh, dass es nicht abgeschoben wurde und dass

er bis zum Tod mit dem Wagen fahren wird. Auf die Frage, wer

für sie das Grab ausheben werde und wer sie wegbringt,

drückten sie sich zu beantworten. Sie mochten solche Fragen

nicht und haben die Antworten gemieden. Sie wussten, wie es

kommt und so schwiegen sie lieber.


Diese morbide Phase hat uns verlassen, kurz nachdem wir

festgestellt haben, dass unsere Mitschülerinnen zwar Charaktermängel

haben, aber sonst die körperlichen Vorteile unsere

Vorstellungen übertreffen; und wir, neugierigen Jungs, wollten

es so früh wie möglich wissen. Dazu diente das örtliche Kino.

Wenn es dunkel wurde, war unsere Welt von der silbernen Leinwand

im Saal der Gaststätte „Am grünen Baum“ beleuchtet.

Die Liebe wurde zum Thema unserer neuer Streitigkeiten und

der Tod ging durch das offene Fenster weg, damit die kindliche

Seele nicht mehr leidet.


Kluci mají své priority

Kdysi kopal v Machníně hroby pan Láska. Nám, desetiletým

klukům to přišlo hodně, hodně zábavné. Už proto, že hřbitov je

uprostřed vesnice (mimochodem nejlepší parcela) posedávali

jsme kolem a zírali, jak to starýmu Láskovi jde s lopatou. A že

mu to šlo!

To starý Seidl, který bydlel naproti staré hospodě a v kůlně

měl hřbitovní kočár nevídané krásy, nás k sobě blíž nepouštěl.

Bál se totiž o sklo svého pulmanna, rols-royse mezi funebráckými

vozy. I tak si myslím, že neměl konkurenci. Když byl v akci,

tak ve fraku s třírohým kloboukem, koně s vysokými chocholy

a čabrakami, kolem vše nablýskané, ošetřované s nevídanou

láskou a péčí.

Nevím, čím to bylo, ale nebáli jsme se ani kopáče hrobů ani

fajnového funebráka. Snad to bylo tím, že válka a smrt s ní


spojená byla ještě všudypřítomná ve všech rodinách. Smrt jsme

brali jako součást života.

Takový pohřeb zastavil život na vesnici na půl dne. Nejvíce

omezil místní dopravu. Hudba, funebrácký kočár a pozůstalí

zvolna kráčeli středem obce. Však také autobusáci a ostatní

řidiči se v takovém případě k pozůstalým přidávali s nářkem,

že nedostanou prémie.

Zato my jsme se hned po pohřbu sešli za hřbitovem, abychom

uvažovali, zda mrtvý bude ťukat na víko rakve, aby dal

vědět, že je ještě živý, a co podnikneme s voskovými květinami,

které tak báječně hoří… Chtěl jsem psát o těžkých chvílích v životě

lidském trochu humorněji, ale ono to zas tak snadné není.

Smát se na hřbitově jsme se přeci jen báli.

Pravdou je, že jsme tu hroznou realitu zas tak smrtelně

neprožívali. Snad to bylo tím, že všude kolem byli nebožtíci

německé národnosti a Češi se k nám do Sudet stěhovali mladí

a zdraví. Jo, to byly časy! Láska nás ubezpečoval, že nesmí


umřít, že nikdo jiný neumí vykopat hrob tak rychle, hluboko

a v takové kvalitě. Seidl si liboval, že nemusí do odsunu a že

bude jezdit do smrti. Na dotaz, kdo vykope jámu jim a kdo je

odveze, se ošívali odpovědět. Z takových otázek radost neměli

a odpovědím se vyhýbali. Věděli, jak to chodí a tak raději mlčeli.

Morbidní období nás opustilo záhy po tom, co jsme zjistili,

že naše spolužačky mají sice charakterové vady, ale ostatní

fyzické přednosti převyšují naše představy a my, zvídaví kluci,

jsme tomu chtěli na kloub přijít co nejdřív. K tomu posloužilo

místní kino. Když se zhaslo, byl náš svět prozářen stříbrným

plátnem v sále hospody U Zeleného stromu. Láska se stala námětem

našich nových sporů a smrt odešla otevřeným oknem,

aby už netrápila dětskou duši.


Zusammenarbeit der Bibliotheken in der Euroregion

Neiße

Die Euroregion Neiße kann auf lange Zusammenarbeit der Bibliotheken

zurückblicken. Im Jahre 1999 wurde eine formelle

Arbeitsgruppe gegründet, dessen Grundlage die Bibliotheken

in Liberec, Zittau und Hirschberg (Jelenia Góra) bildeten.

Mit der Zeit kamen auch andere Bibliotheken hinzu. Die

Vertreter der Bibliotheken treffen sich viermal pro Jahr, alle

zwei Jahre werden Fachkonferenzen veranstaltet.

Die Bibliotheken organisieren außerdem gemeinsame Ausstellungen,

literarische Spaziergänge oder die Herausgabe von

Publikationen. Ein schönes Beispiel ist das Kinderbuch „Vergessene

Ostereier“. Das Buch in vier Sprachen ist für Kinder

bestimmt und es erzählt Geschichten über die Volkstraditionen

der Weihnachtszeit, der Fastenzeit und der Ostern.


Kontakte

Krajská vědecká knihovna v Liberci

Rumjancevova 1362/1, 460 53 Liberec 1

Tschechische Republik

www.kvkli.cz

Christian-Weise-Bibliothek

Neustadt 47, 02763 Zittau

Deutschland

www.cwbz.de

Jeleniogórskie Centrum Informacji i Edukacji Regionalnej –

Książnica Karkonoska

58-500, ul. Bankowa 27, Jelenia Góra

Polen

http://biblioteka.jelenia-gora.pl/


Über die Euroregion Neiße

Die Euroregion Neisse-Nisa-Nysa ist ein Verband von drei

Rechtssubjekten: Stowarzyszenie Gmin Polskich Euroregionu

Nysa, Euroregion Nisa – Interessengemeinschaft juristischer

Personen und die Kommunalgemeinschaft Euroregion Neisse,

e.V..

Die Hauptbeschäftigung der Euroregion Neisse-Nisa-Nysa ist

die Initiierung der gemeinsamen grenzüberschreitenden Zusammenarbeit

und die Koordinierung solcher Tätigkeiten in der

Dreiländerregion, die sich grenzüberschreitend auswirken. Die

Euroregion unterstützt vor allem solche Aktivitäten, die für

die Annäherung, das Kennenlernen, die Zusammenarbeit und

die Partnerschaft der Einwohner und weiterer Subjekte in ihrer

Grenzregion wichtig sind.

Die Euroregion Neisse-Nisa-Nysa ist eine Euroregion von drei

Grenzgebieten mitten im Herzen von Europa, wo die Grenzen

der Bundesrepublik Deutschland, der Republik Polen und der

Tschechischen Republik sich treffen.

www.ern.cz

www.neisse-nisa-nysa.org


Spolupráce knihoven v Euroregionu Nisa

Euroregion Nisa se může pochlubit dlouholetou spoluprací

knihoven. V roce 1999 vznikla formální pracovní skupina,

jejíž základ tvořily knihovny v Liberci, Žitavě a Jelení Hoře.

Postupně přibyly i knihovny další. Knihovníci se scházejí čtyřikrát

do roka, jednou za dva roky pořádají odborné konference.

Kromě toho knihovny organizují společné výstavy, literární

vycházky nebo vydávání publikací. Hezkým příkladem je vydání

knihy pro děti s názvem „ Zapomenutá velikonoční vajíčka“.

Kniha ve 4 jazycích je určena dětem a jsou v ní zosobněny

příběhy spojené s lidovými tradicemi v období Vánoc, Masopustu

a Velikonoc.


Kontakty

Krajská vědecká knihovna v Liberci

Rumjancevova 1362/1, 460 53 Liberec 1

Česká republika

www.kvkli.cz

Christian-Weise-Bibliothek

Neustadt 47, 02763 Zittau

Německo

www.cwbz.de

Jeleniogórskie Centrum Informacji i Edukacji Regionalnej –

Książnica Karkonoska

58-500, ul. Bankowa 27, Jelenia Góra

Polsko

http://biblioteka.jelenia-gora.pl/


O Euroregionu Nisa

Euroregion Neisse-Nisa-Nysa je sdružením tří právních subjektů:

Stowarzyszenie Gmin Polskich Euroregionu Nysa, Euroregion

Nisa – zájmové sdružení právních osob a Kommunalgemeinschaft

Euroregion Neisse, e.V..

Hlavní náplní činnosti Euroregionu Neisse-Nisa-Nysa je iniciace

vzájemné přeshraniční spolupráce a koordinace takových

činností v Trojzemí, které mají přeshraniční dopad. Euroregion

především podporuje aktivity mající význam při sbližování,

poznávání, spolupráci a partnerství obyvatel a dalších subjektů

na svém příhraničním území.

Euroregion Neisse-Nisa-Nysa je euroregionem tří hraničních

oblastí nacházejících se v srdci Evropy na území, kde se stýkají

hranice Spolkové republiky Německo, Polské republiky

a České republiky.

www.ern.cz

www.neisse-nisa-nysa.org


Herausgeber

Gemeinde Rádlo

www.radlo.cz

Gemeindebibliothek Rádlo (Obecní knihovna na Rádle)

Gebäude der Gemeindeverwaltung

(Rádlo 252)

Öffnungszeiten der Bibliothek: Di, Do: 15.00 – 18.00 Uhr

http://www.knihovnaradlo.wz.cz/

Die Bücher stehen kostenlos zur Verfügung in der Gemeindebibliothek

Rádlo und weiteren Bibliotheken der Euroregion Neiße.

Sie können dieses Buch auch in Ihr Lesegerät downloaden. Das

Buch erscheint als e-Buch.


Vydavatel

Obec Rádlo

www.radlo.cz

Obecní knihovna na Rádle

Budova obecního úřadu

(Rádlo 252)

Výpůjční doba v knihovně: Út, Čt: 15.00 – 18.00 hod.

http://www.knihovnaradlo.wz.cz/

Knihy jsou bezplatně k dispozici

v Obecní knihovně na Rádle a v dalších knihovnách Euroregionu

Nisa.

Stáhněte si tuto knihu do své čtečky.

Kniha vychází i jako e-kniha.


© Text: Egon Wiener

http://egonovypohledy.blogspot.com

V roce 2012 vydal Ing. Ivan Ulrych – Nakladatelstvi VEGA-L,

jako svoji 241. publikaci

© VEGA-L, V Zahrádkách 1617, 288 02 Nymburk, info@vega-l.cz

Koverze do elektronických formátů Lukáš Vik: www.tvorbaeknih.cz

ISBN 978-80-87275-62-7

Ähnliche Magazine