PSYCHOSOMATICKÉ

Toto pojetí, sepjetí tělesného neverbálního prožívání s interakcemi s okolím je v souladu
s vývojovou teorií tělesnosti Daniela Sterna. Tento badatel, psychoanalytik, zabývající se
pozorováním batolat, dokládá, že novorozenci velmi brzy prožívají svou vlastní jáskou
aktivitu, jsou iniciátory své motoriky, pociťují svoje jádrové já, jež se v interakci s matkou
obohacuje o emotivní, resp. tělesně emotivní subjektivitu. Ster cituje Lutz Ciompiho, že
tento provázející citový výraz meziilidské interakce je prvým zárodkem symbolizace,
zárodkem označení konkrétní akce vedoucí později k abstraktní představě (slovnímu
uvědomění). Podobně poukazuje Thure von Uexkühl na vývoj od tělesného senzomotorického
animálního reagování l humánnímu fungování člověka, resp. odpovědi na různé situace
specifickou adaptací. V patologii jde pak o různý rozsah této konečné humánní symbolizace
na úrovni lidské subjektivní významovosti. Člověk si někdy nevytvoří vědomý vztah ke
svým senzomotorickým reakcím na určité situace. Nedojde ke kognitivnímu a emočnímu
označení a následkem toho zvědomění a tudíž se nemůže zdařit i modulace a zavzetí tohoto
tělesného reagování do psychosociálního vývoje a vlastního sebepojetí. Tělesné reagování
se stává nesrozumitelným.
K tomu je však nutné propojení všech těchto vývojových úrovní – tělesna, emotionality
i kognice. Jinak namísto subjektivně prožívaného komplexního somatopsychického
cílesměrného a problematickou situaci řešícíhí chování si člověk osvojuje jen převzatá
klišé. Neintegrované tělesné reagování vede k neúnosnému napětí či symptomu, což může
mít za následek abusus anxiolytik, sedativ, alkoholu či drog, záchvatové jedení, zvracení,
sebepoškozování či neustálou terapii. Stejné následky může mít i falešné nesprávné pojmenování
nonverbálního chování. Například může opuštěná matka vydávat své symbiotické chování
k dceři za zájem o ni a pojmenovává její pokusy o samostatnosti jako nevděčnost či drzost.
Pakliže to dcera od ní převezme, reaguje spíše implantovanými pocity viny a oprávněná
reakce proti omezování proběhne pak jen na fyziologické či tělesně emoční rovině o to
silněji například ve formě zvracení. Lorenzer (1977) se domnívá, že existuje vždy větší
nabídka, resp. rozsah neverbálních interakčních forem, nežli jejich vědomých označení.
(Takto též definuje pojem nevědomí. Uvědomění pak splývá s jeho pojmenováním,
což je důrazným úkolem psychosomatické psychoterapie.) Po tomto prvém kroku musí
následovat i emoční zážitek a konfrontace, například s protestním chováním v rodině, kde se
všichni museli podřídit psychosociální normě harmonického soužití a konečně musí nastat
integrace do vlastního rejstříku chování. Streeck a Krause (1998) poukazují na to, že se
nevědomí, zde preverbálně nepojmenované interakční formy, posléze i neverbální emoční
interakce, týkají nejen interakcí v průběhu výchovy, nýbrž že se to děje stále v běžném
životě i v psychoterapii nejen ze strany pacienta, ale i ze strany terapeuta, tzn. stále je něco
tabuizováno či sankcionováno a něco opět preferováno. V každé skupině se vyváří určité
normy chování – v rodině či v určité společenské vrstvě, konec konců celá společnost
diktuje, co je správné a jak máme vnímat různé situace, za co se máme stydět či co je
11
05_Psychosom_FINAL.indd 11
11/10/10 1:09:13 PM