PSYCHOSOMATICKÉ

ani zvládnutelné jednoduchou změnou vedení života či životosprávy. Zde hraje již větší
roli dosavadní maladaptivní vzorce chování a meziosobní komunikace, přesto jsou však
podstatné zevní faktory – v psychoterapii pak jde o jejich zvládání a nikoliv o důraz na
změnu vlastní osobnosti. Takovéto sebeznejistění kladením si příliš mnoha otázek nad
sebou je v případě nutnosti vyřešení konkrétní zátěžové situace spíše kontraproduktivní.
Nejčastěji se jedná o:
- chronické rodinné problémy (manželský konflikt, alkoholismus
partnera, drogová závislost dítěte, problémy s prarodiči)
- výraznou změnu v životě (ztráta vztahové osoby, ztráta vlasti,
přestěhování, ztráta přátel, penze, kulturní šok)
- socioekonomickou zátěž (mobing, sociální sestup, ztráta zaměstnání,
finanční problémy). Zvláště v postkomunistickýh zemích je těžce snážena existenční
nejistota, závislost na zaměstnavateli, vydanost a zneužívání socioekonomické moci, těžká
pozice „slabých“ lidí na okraji společnosti, chudých či starých spoluobčanů.
Symptomy se podobají akutní symptomatice s tím, že chroničtí: jde o úzkostnost
a depresivitu, nutkavé zabývání se vlastní situací, pesimistickými myšlenkami (eventuálně
na sebevraždu), stažení se do sebe, časté jsou poruchy spánku, celková podrážděnost
a zahořklost, a různé vegetativní potíže. Se zřetelem na diagnostiku a terapii je třeba opět
odlišit neurózy a poruchy osobnosti zvláště tím, že se zabýváme habituálním výskytem
dysfunkcionálních vzorců prožívání a chování a tudíž již dřívějšími krizemi podobného
ražení. Jak již zmíněno, je indikována fokální krátkodobá terapie zaměřená na řešení
stávajících reálných problémů a prevenci eventuálních komplikací (jako alkoholismus
či drogové závislosti, poruch příjmu potravy apod.).
Druhou skupinu tvoří somatopsychické poruchy přizpůsobení. Jde o zátěžovou nezvládnutou
situaci způsobenou vážnou tělesnou nemocí, tudíž sopatopsychickou poruchu, jež bývá často
označována jako neurotická nadstavba či sekundární neurotická porucha. To je pochopitelné,
uvědomíme-li, že záleží na subjektivním a nevědomém významu onemocnění, což opět
souvisí s dosavadními zkušenostmi s vlastním dřívějším onemocněním či onemocněními
v rodině. Této problematice, též vyučované v rámci lékařské psychologie je věnována stále
větší pozornost, neboť výrazně ovlivňuje průběh nemoci a jejího léčení. Tak se například
ukázalo, že pacienti, kteří posuzují optimističtěji svou symptomatiku i své stáří, se lépe
uzdravují a déle žijí nežli lidé mající tendenci k pesimismu a rezignaci. Podobný rozdíl
panuje mezi pacienty, jimž dá lékař návod jak aktivně bojovat proti své nemoci,a pasivními
pacienty, kteří spoléhají pouze na pomoc zvenčí.
Čím tito pacienti trpí a co musí zvládnout?
- Změny ve vlastním těle s tělesnými následnými omezeními,
15
05_Psychosom_FINAL.indd 15
11/10/10 1:09:13 PM