Psychoterapie v kontextu kultur Daniel Baran

dáno. Zároveň však balancujeme a hledáme vlastní hranice individuace s vědomím potřeby druhého.
A v tomto okamžiku vzniká potřeba pěstování pravidel, idejí a artefaktů, které nám umožní zůstávat
sami sebou a zároveň potřebu být s ostatními. Taková kultura má smysl, tedy ne implantát, ale unacum.
Nejsem v žádném případě schopen polemizovat o způsobech a filozofii vedení terapie s imigranty,
cizinci či příslušníky naprosto odlišných kultur. Na druhou stranu se denně setkáváme s lidmi
z různých subkultur – věřící, ateisté, senioři, studenti – ti všichni žijí ve společenstvích, která mají
odlišná pravidla, filozofiii, ideje. Zdá se však, že terapie není o filozofii a ani o pravidlech. Je v první
řadě léčbou a léčí ne-moc. Jak říká Mikuláš Kusánský, středověký myslitel - Ve všem, co jest, žije a
poznává, nelze spatřit nic jiného než moc jako takovou, jejímiž projevy jsou moc být, moc žít a moc
poznávat. O takovou moc jde. Psychoterapie je léčbou duše etymologicky vzato. Tedy pomáhá k tomu,
abychom mohli být v prvé řadě lidmi a až poté příslušníky nějaké kultury. Protože bez člověka není
kultury. A na to se rádo zapomíná.
V Liberci 3.6.2009