plnění poslušností pokračovala jedině plynoucí

4 IMMACULATA
Stan Rougier
Touha po rytířské slávě
Rok 1202, Františkovi je jednadvacet. Srdce se
mu dme štěstím a radostí ze života. Touží po velikosti
a slávě, vábí ho daleké horizonty dobrodružství.
Ideálem mladého muže je rytířství. A to se
osvědčí jen v boji. Františkovi se nabízí příležitost:
v Perugii se válčí a František této příležitosti využije.
Představuje si, že právě tam, ve válce, v bitvě, rytířskou
statečností najde příležitost jít až do krajnosti
svých mladých možností, že může přerůst sám
sebe, poznat se, jak se ještě nezná. Sní samozřejmě
jen o vítězství: on, statečný rytíř, půjde od vítězství
k vítězství. To je celý František - odvážný snílek:
nikdy se mu nebude zdát něco dost veliké - jeho
srdce žízní po nekonečnu, prostě po nekonečnu ve
všem. A tak vyjíždí s malou armádou do boje proti
městu Perugii. A jeho sen se rozplyne. Válka není
to, o čem čítáme v dobrodružných románech, válka
není nic, o čem by se dalo snít. František si ji zidealizoval,
udělal si z ní modlu, kterou chtěl uctívat
a být jí ozářen. Válka se stala Františkovým idolem
- mladý člověk prostě nemůže žít bez ideálu, něco
zbožňovat a něčemu se obětovat musí: pták je stvořen
pro let, člověk pro adoraci.
Ale co vidí mladý František ve válce?
Roztříštěné lebky kamarádů, mrtvoly mladých
mužů v rozkladu zůstávají jako hrůzné šlépěje
války. Nikde ani záblesk něčeho slavného, velikého,
o čem František snil. Odporná prostřednost
všeho - táborového života, válečné vřavy, umírání
v krvavém kalu pod kopyty koní. František byl
zajat. Uvrhli ho do vězení. V odporné díře prožil
tři sta šedesát pět nekonečných dní. Tma a nesnesitelný
smrad zastárlé moči, výkalů, nemytých těl.
Žalář - to byl hrozný mezník ve Františkově životě.
Rozdělil neodvolatelně a nesmazatelně jeho
čas. Nikdy už nepřestal datovat události svého života
„před“ a „po“. Tak tohle že je život, rytířská
sláva? Zatímco on kdysi bláznivě vyváděl a poskakoval
jako šašek pod lampióny rodného města, jiní
mladí mužové byli pro rytířskou slávu mrzačeni,
hnili v žalářích, spoutaní okovy - teď už vidí, co je
život. Čím radostněji bouří v mladém srdci touha
žít - krásně, čistě, slavně a bohatě, tím odpornější
hořkostí chutná deziluze a rozčarování.
Prosím vás, naléhavě vás prosím: rozpomeňte
se vy na své první revoltující deziluze. Pokud se
vám to podaří, pochopíte, co se v té chvíli stalo:
otřesný objev, že existuje zlo. A bolest. A křivda.
Pamatujete se ještě dost živě, jak jste se vy vyrovnali
s rubem dekoru, který jste v plné ošklivosti zahlédli?
A protrpěli...
František se vrací z Perugie asi tak, jako se
mladý Francouz v padesátých letech vracel
z Alžíru, Američan z Vietnamu. A jako všichni,
kteří se kdy vraceli z bojišť všech válek, ať byla sedmiletá,
třicetiletá, první či druhá světová, ať měla
sebekrásnější název bojů dvou růží. Už nikdy
nebyl František a nikdo, kdo se vrátil z války, takový,
jaký byl předtím.
František je teď ještě více nervově labilní.
Zmítá se mezi depresí a vzruchem. Ještě bláznivěji
se vrhá do svých bouřlivých zábav. Tři roky jej
foto:-jg-