Romové v České republice - Socioklub

Sešity pro sociální politiku 

Romové v České republice 

(1945-1998) 

Socioklub 

Praha 1999 

kolektiv autorů 

ISBN 80-902260-7-8

Milena Hübschmannová 

....několik poznámek o hodnotách Romů 

skica 

Byla jsem požádaná, abych stručně napsala o hodnotách Romů. To je téma 

pro sociologickou studii nebo filosofický traktát - a to nejlépe z pera 

romského sociologa či romského filosofa, kteří prožili život v romské 

komunitě, mají nezastupitelnou zkušenost s tím, co znamená být Rom. I 

když se s Romy přátelím téměř pětačtyřicet let a žila jsem v romských 

rodinách i v "cikánských" osadách, chybí mi dvě věci: na prvním místě jsou to 

prožitky "černého" obklopeného masou "bílého" světa. Užívám záměrně 

plurálu - prožitky, protože jeden podobný prožitek jsem měla: neobsloužili mě 

v restauraci, kde jsem seděla s romskými přáteli. Pocítila jsem nesmírnou 

nenávist a nával agresivity. Jak se asi musí cítit člověk, který má podobné 

prožitky denně? Který denodenně zakouší nejrůznější druhy ostrakizace ? 

Jak zpracovává ve své psychice pocity křivdy, hněvu, potřeby "vyřídit si 

účty"? Domnívám se, že to je zkušenost nesdělná a nepřenosná. Snad je 

možné ji racionálně popsat, vyčíslit její možné důsledky pro lidskou osobnost 

i její okolí - ale to všechno zůstává jen schématickým obrysem ve srovnání se 

skutečným prožitkem. 

Druhá věc, která mi chybí, je prožitek nepřetržitých interních komunikací a 

interakcí, které probíhají mezi Romem a jeho romským prostředím, a to nejen 

v rovině verbální, materiální a pozorovatelné, nýbrž na vlnách, jaké členové 

odosobněných, přeracionalizovaných, přetechnizovaných, 

institucionalizovaných a proadministrativizovaných společností přestali být 

schopni vnímat. Někdy je možné (má-li člověk dobrou vůli se od Romů 

pokorně učit) se na tyto vzácné vlny neverbální komunikace napojit - ale pak 

se o nich těžko mluví. 

A ještě jeden důvod ve mně vzbuzuje ostych pokaždé, když mě někdo 

požádá, abych se "jako odborník" vyjádřila k "romské problematice". Popíši 

situaci, kdy onen ostych nabyl intenzity hlubokého studu. Zúčastnila jsem se 

jedné konference o "romské problematice". Bylo to začátkem devadesátých 

let a na konferenci sedělo i několik reprezentantů romských organizací. (Do 

roku 1989 se na podobných akcích ukázal obvykle jeden "občan cikánského 

původu", jako vzorový příklad převýchovných úspěchů). Seděla jsem vedle 

romského řidiče, pana T. Střídaly se referáty a odborníci z různých oborů 

poukazovali na různé aspekty "romské problematiky". Tento výraz se 

opokaval snad v každém projevu. Dále tu padaly termíny jako "hostitelské 

země (státy, jejichž občany jsou Romové už nejméně šest set let), "vysoká 

(česká, evropská) a nízká (cikánská) kultura", populační složení jako "v 

zaostalých rozvojových státech" - na rozdíl od "států vyspělých", nemají 

zájem o vzdělání" a podobně. Snad všichni řečníci užívali explicitně zájmen 

"my" (Češi, majorita) a "oni" (Romové), přičmž "my" bylo implicitně podmětem 

a "oni" předmětem. 

V jedné chvíli se pan T. ke mně naklonil a řekl: "Já se tu cítím jako ve 

zkumavce". Zvedl se a odešel a já s ním. Postupně se vytrousilo i pět šest 

dalších Romů. Odešli tehdy tiše, se sklopenýma očima, způsobem, jakým se 

# 

1

podle staré kulturní tradice projevovala ladž - hanba. Řečníkům patrně 

nedošlo, že je vyhnala vžitá etnocentrická terminologie, ponižující a urážlivá, 

terminologie, která vydává svědectví o masivním syndromu í "civilizační" 

nadřazenosti majority. Kdo jsme "my", abychom mohli postulovat, že "oni - 

nám" způsobují problémy? Nepůsobíme mnohem více problémů "my - jim"? 

Není "romská problematika" vlastně problematikou Neromů, kteří nejsou s to 

s Romy komunikovat, anebo si připustit, jak nesrovnatelně obtížnější je 

interetnická komunikace pro Romy, kteří, jakožto příslušníci menšiny se při 

ní musí vzdát vlastní komunikační symboliky a vyjadřovat se v komunikační 

symbolice "cizí"? Jsou nuceni hovořit "cizí" řečí, projevovat "ne-vlastní" formy 

zdvořilosti, jinak zdravit, jinak děkovat a prosit, jinak projevovat nevoli, jinak 

se omlouvat, jiným způsobem dávat najevo přání - a to vše ve stresové 

situaci člověka, který je komunikačním partnerem hodnocen jako představitel 

"nižší kultury"! Nedává Romům dosud běžně užívaný termín "hostitelská 

země" bolestně najevo, že v rodné zemi jsou stále jen trpěni jako nezvaní 

"hosté"? Cožpak neshledává stále více lidí, že ona "vyšší"(západní, 

evropská) kultura není samospasitelným prostředkem k harmonii ani 

kolektivní ani osobní, cožpak se nehledá cesta z civilizačních stresů právě v 

různých hodnotách kultur "nižších", které jsou/byly s to zajistit lidem 

vyrovnanější způsob bytí? Cožpak může být někdo "odborník na Romy"? 

Odborník na lidi? Kdo dospěl tak daleko, aby se mohl považovat za 

odborníka na sebe samého? 

Situace se mění. Dnes, po osmi letech výcviku v demokracii a v samostatné 

politice by Romové z podobné konference odešli hromadně, demonstrativně, 

nikoli s pocitem poníženého studu. Bylo by ovšem zřejmé, že nejde o agresi 

a neochotu komunikovat, nýbrž o protest proti přežívající komunikační 

neschopnosti majoritního partnera, kterému nedochází, že při dialogu je 

nutná úcta vůči tomu druhému, založená ne-li na znalosti jeho specifické 

kultury, pak alespoň na empatii vůči jeho osobnosti? Kdykoli jsem tedy 

požádána, abych mluvila o Romech "jako odborník", odmítám, protože v 

zásadě odmítám tuto pozici, tuto terminologii. Romy jsem povětšině poznala 

jako přátele a jako o takových se o nich pokusím mluvit. Samozřejmě že i s 

přáteli může člověk občas nesouhlasit. Chci o svých zkušenostech mluvit - s 

Romy i s Neromy. Ale nikdy bych se nechtěla dopustit toho, aby po četbě 

mých slov řekl kdokoli, že "se cítí jako ve zkumavce". 

Budu mluvit o tom, co jsem pozorovala v prostředí Romů patřících k 

subetnické skupině "servika Roma". Je to archaický apelativní přídomek, 

jakého sami příslušníci skupiny dnes už neužívají - říkají si prostě Roma. 

Příslušníci jiné subetnické skupiny - tzv. olašští Romové jim říkají Rumungri, 

aby je od vlastní skupiny odlišili. "Servika Roma" se začali usazovat na 

Slovensku (nejprve na Spiši) už v šestnáctém století. Po roce 1945 je 

přicházeli verbovat čeští náboráři, aby dosídlili pohraničí po odsunutých 

Němcích. Poté, co zde válkou zdecimovaní Romové ze Slovenska našli 

výhodnou a penězi placenou (!) práci - na Slovensku byli za své kvalifikované 

řemeslnické i nekvalifikované nádenické služby odměňování v naturáliích (!) - 

začali do Českých zemí migrovat spontáně. Servika Roma jsou nejpočetnější 

skupinou ze čtyř romských subetnicit usídlených ve Slovenské a České 

republice. Další skupinu reprezentují tzv. maďarští Romové, rovněž několik 

století usedlí, dále Romové olašští, násilně sedentarizovaní v roce 1959 na 

# 

2

základě zákona o usazení kočovných osob, 74/1958, a konečně nevelký 

počet Romů-Sintí. Sintové sídlili před rokem 1939 povětšině v českomoravské 

části bývalého Československa, a v "protektorátu" přímo řízeném 

nacistickými zákony je postihla genocida. Přežil ji nevelký počet jednotlivců. 

Výrazy Romové, romský se zde tedy vztahuje převážně k Romům "servika" 

a romské citáty reprezentují jejich dialekt. 

Roma nane jekh Nejsou všichni Romové stejní 

Romské přísloví říká Roma nane jekh - aňi pre jekh vast nane sa o angušťa 

jekh (Romové nejsou všichni stejní - vždyť ani prsty na jedné ruce nejsou 

stejné). Podle jiného přísloví je to "mezi Romy podobně jako mezi gádži: 

jeden umí žít, druhý neumí" (maškar o Roma avka sar the maškar o gadže: 

jekh džanel te dživel, aver na džanel). A ještě další přísloví poukazuje na 

rozdíl mezi člověkem vzdělaným (ovšem v romské kultuře), "odborníkem", a 

nekulturním hrubcem - degešem: lavutaris avre charakteriha dživel sar 

degešis (hudebník žije podle jiných norem než degeš). Opovržlivý, těžko 

přeložitelný výraz degeš se užívá pro burana, který na džanel paťiv, na 

džanel pes te ladžal - neví, co je čest a neumí se stydět. Mluvit tedy globálně 

o hodnotách Romů je jako bychom měli mluvit o hodnotách Čechů či 

hodnotách Angličanů nebo Indů, a podobně. Na druhé straně se ovšem 

většina příslušníků většiny etnických pospolitostí alespoň v "něčem" 

projevuje podobně a tento "podobný projev v něčem" souvisí s osobitými 

skupinovými hodnotami, které jsou formovány specifickou historickou 

zkušeností etnokulturního společenství - přičemž do historie patří i současný 

okamžik jako výhonek časové kontinuity. 

Historickou zkušenost Romů vyjadřuje pregnantně další přísloví: bachtaľi 

ora, savi pes predžal - šťastná hodina, která minula. Bezpečná a existenčně 

jistá je jen ta chvíle, která už je za námi. Jen tehdy víme, že jsme nebyli 

upáleni, pověšeni, zastřeleni. Ovšem hrozba toho, že v příštím okamžiku 

můžeme být vysídleni, přesídleni, zavřeni do vězení, napadeni skinhedy, 

nuceni mluvit, oblékat se, žít jinak než dovedeme, jinak než jsme zvyklí, ta je 

dosud všudypřítomná jako strach zakódovaný v historickém po(d)vědomí. Na 

obranu a ochranu vlastního existenčního prostoru a postavení v majoritní 

(decidující a manipulativní) společnosti se pak vytvářejí jisté stereotypy 

chování, jednání a některé z nich se mohou prosáknout do skupinové kultury 

i do psychiky jednotlivce jako "hodnoty", ač vlastně jde o pseudohodnoty. 

Pseudohodnoty, jako většina "pseudo", jsou křiklavě nápadné, vnějškově 

okázalé a dobývají si prioritu mezi tím, čím se mnoho Romů "legitimuje" jak 

ve vlastním společenství tak před gádži. Pojďme tedy postupovat od jevů, 

které se nejvíce vtírají pozornosti, zvažme, jaký mají "hodnotový" význam - a 

od nich pak se pokusme přejít k tomu, co v tradiční romské komunitě 

fungovalo jako "opravdové", konstruktivní, pozitivní hodnoty, jako čačo 

romipen (skutečná hodnota romství). 

"Joj šukar, parňi sar rakľi" Je krásná, bílá jako neromské děvče. 

# 

3

K dávným "ochranným hodnotám" patří bílá barva pleti. Nejen u Romů, ale u 

černého obyvatelstva v Americe, u původních obyvatel Indie, kteří se střetli 

nejprve s "bílými" arijskými dobyvateli, později s "bílými" muslimskými a 

konečně s "bílými" anglickými pokořiteli. Všude tam, kde světlá pleť 

reprezentovala ty mocnější a tedy i "prestižnější", vznikal u "pokořených" 

hluboký pocit méněcennosti pro tmavou barvu pleti, destruktivní opovržení k 

vlastnímu antropologickému typu. 

U tradiční romské nevěsty se cenilo na prvním místě, byla-li sar rakľi (jako 

neromská holka - rozuměj "bílá"), šukar, parňi sar te na uľahas romano kokal 

(krásná, bílá jako by nebyla z romského rodu - dosl. "romská kost"). 

Přezdívka Papin (husa) se dávala "krásným" bílým děvčatům. (Výraz "husa" 

se nepovažuje za nadávku!). Dříve se tmavá děvčata pudrovala moukou, 

dnes vydávají peníze za "bělící" kosmetiku a odbarvují si vlasy. Šest dětí z 

rodiny Ivana B (Praha), vyznačujících se výrazně snědou pletí, vstoupilo do 

manželství s Čechy a Češkami, aby alespoň jejich děti byly "bílé". "Bílí" 

partneři pocházeli vesměs z rozvrácených rodin, útočiště hledali v alkoholu a 

u "cikánů"; ze šesti manželství se pouze jedno jediné nerozpadlo. 

Pochopí to moderní Češky a Češi, kteří vydávají velké peníze na to, aby se 

jeli k moři opálit, "zčernat"? 

Sotva se Romové objevili v "bílé" střední Evropě, psaly o nich kroniky jako o 

homines nigredine informes "lidech ošklivých skrze černou barvu pleti" (Albert 

Krantz, Saxonia 1520, Gronemeyer 1987,(s.25). Samuel Augustini ab Hortis 

(1775, reedice 1995) cituje staršího autora Toppeltiuse, který říká: "(Cigáni) 

majú škaredé ženy a celé cigánske pokolenie má od prírody a bez výnimky 

čierne sfarbenie, čo ich tak špatí, že všetci obyvatelia Sedmohradksa sa ich 

stránia a nikto sa s nimi dôvernejšie nestýka." (s.36) Dodnes je na východním 

Slovensku slyšet posměšné čierný farahún, anebo potupný vtip "proč má 

cikán růžový dlaně? - když ho máma udila, držel se bidla". Jiřina Leeuwen- 

Turnovcová ve své studii o českém argotu (1993) uvádí hlanlivá označení pro 

Romy (s.344), z nichž většina zesměšňuje barvu jejich pleti. Jen malá 

ukázka: bakeliťáci, Brazilci, brikety, cigoráci, černý hadice, černý huby, 

Peruánci, atd. 

Opovržení a posměšky mají velkou agresivní sílu, zejména posměšky 

vystřelované z výšin nedobytné tvrze "bílé" prestižní společnosti. 

Tmavá barva pleti nebyla ovšem jen otázkou "krásy". Po století znamenala v 

západní a střední Evropě smrt. Leopold I například nařídil vykázat cikány ze 

země (1688); ze zápisů města Berouna (1710) se dovídáme, že "(cikáni se 

mají) kdekoli natrefeni byli, postřílet a ze země dokonce vyhladiti..." Karel VI. 

(1721) přikazuje zabíjet i ženy; podle dalšího ediktu (1726) mají být muži 

věšeni a ženám a chlapcům pod 18 let má být uťato ucho. Kdybychom měli 

vypočítat všechna vyhošťovací a genocidní nařízení, nestačil by na to 

mnohostránkový spis. Ostatně když dnes skini útočí na Romy, podle čeho si 

volí své oběti? Proč zmrzačili pákistánského studenta v Olomouci? 

Tureckého řidiče v Plzni? Podle čeho se domnívali, že jde o "cikána"? Žádný 

"slušný" Čech se nepokládá za rasistu, a pokud ho někdo obviní z nelásky 

vůči Romům, zdůvodní ji "jejich chváním" nikoli(!) barvou pleti. Jenomže 

# 

4

arva pleti působí jako signál, který v neuvědomovaných atavistických 

hlubinách rozvíří všechny strachy z odlišného, všechny předsudky. A pak se 

stane, že "slušný" hoteliér neobslouží romského právníka, lékaře, učitele, 

"integrované", ba asimilované Romy, kteří se od Čechů neliší "chováním", ale 

právě tou zjevnou, na první pohled patrnou barvou pleti. Jak dlouho bude 

trvat, než nikdo z Romů nebude mít důvod k tomu, aby se vydával za 

Maďara, Itala, Bulhara? 

(Mimochodem když jsem nebyla obsloužena v restauraci, seděla jsem ve 

společnosti romské spisovatelky, romské sociální pracovnice se 

středoškolským vzděláním a dvou "slušně" oblečených a "slušně" se 

chovajících romských mladíků. Když jsem se chtěla ohradit a "vyvodit 

důsledky" z diskriminativního chování, zapřísáhla mě sociální pracovnice 

téměř v panickém strachu, abychom "se nehádali a šli pryč." Byla to reakce 

iracionální, ale tak hluboká, že jsem ovládla svou agresivitu a odešli jsme. 

Nikdo z nás nebyl schopen "navázat dilalog", chovat se jako zkušený politik, 

filosof nebo světec. Teprve dodatečně, doma, v klidu jsem si uvědomovala, 

co jsem mohla a měla udělat a co jsem neudělala. Jenomže, jak říká další 

romské přísloví: šukares phenel pes, phares kerel pes - lehko se mluví, těžko 

se dělá. Je lehké radit, ale vzmoci se k rozumnému činu v situaci, kdy je 

neopodstatněným útokem zvenčí jakkoli ohrožena integrita osobnosti, je 

velice těžké. Když jsme tehdy vyšli z rerstaurace, kde nás neobsloužili, 

ohromovala mě zdánlivě lehkomyslná, až veselá reakce mých přátel: "Na to 

jsme zvyklí". Zavedli mě do podniku, kde "cikány obsluhujou". Mají tam 

automaty a vydělávají na hráčské epidemii Romů, proti níž při současných 

stresech a nezaměstnanosti se tak těžko hledají protilátky. Zapsala jsem si 

větu z rozhovoru s českou psycholožkou z Porady pro rodinu a mezilidské 

vztahy z Ústí nad Labem, paní PhDr. Evou Petrů: "Romové jsou nepřetržitě 

vystaveni situacím vedoucím ke stresu. Z toho vyplývají reakce, které 

nechápe člověk, jenž nikdy podobné situace a podobný stres nezažil." 

Chci uvést ještě jeden konkrétní případ, o kterém mi vyprávěla romská 

spisovatelka Ilona Ferková z Rokycan. Přihodil se jejím dvěma dcerám. 

Sedmnáctiletá E. je světlá, dokončuje střední školu, umí anglicky. O dva roky 

starší I. je tmavá, složila maturitu na střední škole poštovní. Obě sestry se 

vypravily na diskotéku. Starší sestru odmítl uvaděč vpustit. Mladší, světlá na 

něj začala mluvit anglicky - okamžitě ji uvedl. Předstíraně špatnou češtinou 

žádala, aby uvaděč pustil dovnitř její "romskou kamarádku". Uvaděč znovu 

odmítl a domlouval děvčeti, aby se s cikány nekamarádilo. Obě sestry odešly 

domů. Plakala ta, kterou na diskotéku pustili . "E kaľi čhaj akorestar farbinel o 

bala, ňikhaj na phirel, hiňi sar muľi, daral le gadžendar, hijaba kaj la andre 

buťi sako rado dikhel. Kamelas te študinel dureder, návrhářka, aľe akorestar, 

so pes lake kada ačhiľa, imar berš, peske na paťal:/ "Tmavá holka si od té 

doby barví vlasy, nikam nechodí, je jako mrtvola, bojí se gádžů, třebaže ji v 

práci má každý rád (pracuje ve školce). Chtěla studovat dál na návrhářku, ale 

od té doby, co se jí to stalo, je to už rok, si úplně přestala věřit.") 

Diskriminace antropologického typu Romů (černé pleti) nemusí mít vždy 

agresivní podobu. Může se projevovat mnoha formami, z nichž některé jsou 

tak nenápadné, že si je ani diskriminující ani diskriminovaný neuvědomuje, 

ale jejich působení je stejně destruktivní jako hostilita agresivní. Ukázkou 

nenápadné diskriminace je například fakt, že romské dítě nenajde v žádné 

# 

5

školní učebnici od první až po devátou třídu obrázek Roma. Nenajde tmavé 

dítě, se kterým by se mohlo ztotožnit,nenajde ilustraci, v níž by vidělo svou 

matku, otce, své sourozence, sebe samé. Tatáž "ignorace" pak zdobí stěny 

školních chodeb a tříd. Možná, že si toto "opominutí" romští žáci 

neuvědomují racionálně, ale v každém případě jim vzdaluje hodnotu školy za 

hranici něčeho, co je "jejich", do "ciziny gádžovství". 

(Když jsem se v jedné škole navštěvované výlučně romskými dětmi ptala, 

proč ve školní dekoraci chybí obrázky Romů, odpověděla jedna pedagožka, 

že romské děti stejně raději malují zlatovlasé princezny než "cikány" a že by 

obrazy "cikánů" ani nechtěly. Cožpak to však není politováníhodný projev 

sebezneuznání, k němuž je dovedla právě ignorace jejich přirozeného 

antropologického typu? A cožpak sebezneuznání, sebeopovržení nevede k 

nejrůznějším druhům nepřiměřených postojů, neadekvátního chování?Je 

demobilizující, vytváří pseudohodnoty a pseudoaspirace. Dne 22. 12. 1995 

otiskl Telegraf zajímavý článek pod názvem. "Černošské vánoční panenky 

nejdou na odbyt". Ocituji úryvky k zamyšlení: "Firma Mattel vyrobila 

černošskou verzi slavné panenky Barbie pro černošské holčičky. Mezi jejími 

devadesáti odlišnými verzemi jsou i rasové mutace - indiánská, japonská, 

masajská, atd. Jenomže černošská varianta zůstala v USA neprodána. 

Psycholožka Gwenda Grantová píše: "V naší společnosti se z hlediska barev 

- černé a bílé - definují pojmy dobré a špatné...Barevná informace je u dětí 

zakódovaná už v předškolním věku a vtiskne se jim na celý život." Domnívám 

se, že každý kromě rasistů propagujících "bílé Čechy" odsoudí názor, že 

"bílá" je dobrá a "černá" špatná. V tom případě je ovšem potřeba se k tomuto 

postoji přihlásit zjevně a názorně, tak, aby se stal "přirozeným" pro všechny, 

vštípit ho lidem ve věku, kdy si nejsnáze osvojují informace - tedy v 

mateřských školkách a ve školách). 

Jak reflektuje hodnotu "černá-bílá" slovesná tvorba Romů? Uvedeme alespoň 

několik ukázek. 

Ara more khatar ma, Kliď se, kluku, ode mě, 

na iľines kija ma, nehodíš se ke mně, 

bo tu sal kaloro, protože jsi černý, 

baro kalo čhavoro, strašně černý mladíček, 

me som parňi tu sal kalo, já jsem bílá, ty jsi černý, 

na ilines kija ma. nehodíš se ke mně. 

tradiční čardáš 

Kaľi som, kaľi som Černá jsem, černá jsem 

Kaľi man vičinen říkají mi Černá 

aľe man miri daj ale moje maminka 

vaš e parňi na del mě za bílou nevymění 

# 

6

tradiční halgató, pomalá píseň k poslechu 

Ma ladža tut, kaj kalo sal, Nestyď se za to, že jsi černý, 

sem oda šukar, kaj kalo sal, vždyť je to krásné, že jsi černý, 

ma ladža tut vaš o kale phrala nestyď se za své černé bratry, 

pre kaľi phuv parno maro barol černá zem přece rodí bílý chléb 

Verše složila absolventka střední zemědělské školy, kterou její vlastní "světlejší" sestra nepozvala na 

svatbu své dcery, aby se rodiče "bílého" snoubence nezalekli, do jaké rodiny se jejich syn žení. 

Ma ladža tut čhaje vaš tri cipa Nestyď se děvče za svou kůži 

važda hoj sal Romňi tut kamav, mám tě rád proto, že jsi Romka 

somnakuňi čercheň arakhava někde najdu zlatou hvězdu 

andre tire kale bala la thovav a vetknu ti ji do vlasů 

Andro foros nane šukareder V celém městě není krásnější 

parňi rakľi sar romaňi kaľi čhaj bílé děvče nad tmavou romskou holku 

tire kale jakha labon feder, tvoje černé oči září víc 

sar o kham o čhon o rup o somnakaj než slunce, měsíc, stříbro, zlato. 

Vojtěch Fabián - Marcel 

Suno gejľom kale ruženca, Zdál se mi sen o černých růžích, 

andre bar barile kale ruži v zahradě vyrostly černé růže 

le Romenge. Romům. 

O Roma pre lende dikhenas, Romové se na ně s hrdostí dívali, 

khelenas, rovenas, o apsa čhorenas, tančili,zpívali, plakali 

o apsa perenas pro kale ruži, slzy dopadaly na černé růže, 

čhorkernas len, slzy Romů růže zalévaly, 

o Kham švicinelas pro kale ruži, a slunce na černé růže zářilo 

baro šukariben! bylo to úžasně krásné! 

O jilo kovľolas, A srdce zjihlo tomu, 

ko dikhelas pro kale ruži kdo pohlédl na černé růže 

Kale ruži le Romengere černé růže Romů 

Margita Reiznerová (1990) 

"Na světě dělají bílí lidé hodně zla. Bílý lid si myslí, že on je bílý, tak vládne 

světem a černí že jsou na světě jenom pro zlost. To není pravda...Nikdo jim 

nedal právo, aby ze sebe dělali první legii. Svět patří Bohu, on stvořil lidi a 

zvířata, aby společně žili na světě. A každý, kdo žije na tomto světě, má 

stejná práva, ať je bílý nebo černý, ať je to třeba sebemenší zvířátko..." 

Ladislav Dudy-Koťo, cituje M. Alinčová 1997, s.II/58 

"Rom šaj avel urdo sar grofos, th'avka pre leste phenena cigán" 

Rom může chodit oblečený jako hrabě a přesto o něm řeknou "cikán" 

Pseudohodnota ochranné bílé pleti, "krásné" bílé pleti, je traumatizující o to 

více, oč je těžší, ba nemožné, ji dosáhnout v současném životě jednotlivce. 

Je možné ji však do jisté míry a v jisté omezené dimenzi kompenzovat jiným 

vnějškovým atributem, který je na první pohled patrný a tedy vysílá do svého 

# 

7

okolí výraznou informaci: oděvem a vůbec viditelnými materiálními 

hodnotami. Ti Romové, kteří se vymanili z historické hmotné bídy (do níž, 

bohužel, mnozí dnes opět upadají) "si potrpí" na moderní, luxusní, drahé, 

nápadné oblečení. (Nedávno jsme byla svědkem rozhovoru mezi dvěma 

mladými romskými podnikateli, kteří se trumfovali v závratných cenách svého 

"značkového" oblečení: kravata za patnáct tisíc, sako za pětadvacet tisíc a 

podobně. V poslední době ovšem proniká "hodnota" okázalé povrchnosti čím 

dále tím více do společnosti vůbec). Což ale nápadné, nákladné moderní 

oblečení není opět jen reakce na "špinavý jako cikán", "otrhaný jako cikán"? 

Stačí nahlédnout do knihy Jaroslava Zaorálka Lidová rčení (1963), abychom 

si uvědomili, jaká úsloví vyjadřují vkořeněný imidž "cikána". Jak mu čelit? 

Tím, že se budu oblékat "stodvacetkrát" přepychověji než gádžo. Te o Rom 

kamel, kaj les te udžanen sar kole gadžes, musaj pes šelbišvar ajci te 

sikhavel avri sar koda gadžo - chce-li Rom, aby byl uznán jako gádžo, musí 

se stodvacetkrát usilovněji snažit, aby se prosadil. 

V čem se prosadit, aby člověk byl uznán "společností"? V umění? Ve vědě? 

V profesi? Čím na sebe upozornit? Tím, čím jsem, co umím, co znám? 

Anebo tím, co mám: materiálním statusem, penězi, hmotnými hodnotami? Ty 

mají výhodu, že jsou viditelné, bezprostředně vnímatelné, oslnivé, - a hlavně: 

lze je nesrovnatelně snáze a rychleji získat než "gádžovské" vzdělání 

potřebné k tomu, aby se člověk uplatil v prestižní profesi. 

Romové zatím nikdy(!) v historii neměli možnst osvojit si vzdělání 

prostřednictvím vlastního jazyka a vlastní kultury. Proto je pro mnohé 

společenská seberealizace skrze gádžovské institucionální vzdělání 

(mimochodem u Čechů tak přemrštěně hodnocená, že děti páchají kvůli 

špatnému vysvědčení sebevrady, Denní telegraf 23.1.1997) hodnota do té 

míry nedosažitelná, že postupuje své přirozené místo hodnotám materálním. 

Ty samy o sobě nemusí být pseudohodnotami: těmi je činí jejich nepatřičná 

expanze a nepřiměřené funkční uplatnění. Osobují si monopol na 

kompenzování frustrací - čímž nepřispívají ani k osobnostní vyváženosti, ani 

k harmonickému životu, ani k integritě uvnitř skupiny, ani k integritě skupiny 

uvnitř širší společnosti. Ovšem právě ono širší majoritní prostředí se musí 

ptát samo sebe, do jaké míry nese vinu na tom, že se přestává realizovat 

staré romské přísloví: Barvalo nane manuš, kas hin, aľe savo hin, so hin, so 

džanel - Bohatý není člověk tí, co má, ale tím, co je, jaký je, co ví a umí. 

K nemístné expanzi jinak chvályhodné hodnoty "slušného oblečení" a 

"vzorně složených prádelníků" přispěla čtyřicetiletá asimilační politika a její 

vykonavatelky - sociální pracovnice. Omlouvám se několika skvělým ženám, 

kterých se má obecná zkušenost netýká, které se snažily Romům sehnat 

byty namísto aby odebíraly děti do dětských domovů jenom proto, že rodina 

žije v nevyhovujících podmínkách, obětavě pomáhaly neinformovaným 

prodírat se bludišti směrnic, zákonů a paragrafů, hledaly nezaměstnaným 

práci, věřily, že pro dítě jsou lepší byť negramotní ale milující rodiče než 

cizota převýchovného ústavu, nebraly Romům jejich jazyk, naopak samy mu 

vzdaly úctu tím, že se jej snažily naučit, pomáhaly Romům zakládat folklorní 

soubory, obhajovaly Romy před zvůlí policie, znovu a znovu se pokoušely o 

nesnadnou komunikaci s neznámou odlišností. Bohužel, poznala jsem více 

takových, které se předháněly v tom, kdo iniciativněji provádí asimilační 

směrnice. Komunistická strana a vláda rozhodly 8. dubna 1958, že "občané 

# 

8

cikánského původu" jsou sociální skupina se zaostalým způsobem života, v 

němž je udržuje zejména jejich "odumírající (a reakční!) etnikum". Etnikum, 

hlavně cikánská hantýrka, bylo považováno za největší překážku v 

"převýchově cikánů". Etnikum tedy bylo určené k likvidaci. Takto školené 

sociální pracovnice nemohly ovšem hodnotit Romy podle tvůrčích a etických 

hodnot jejich svébytné kultury, nýbrž podle toho, jak mají "složený prádelník", 

jak se naučili smažit a jíst řízky namísto halušek, jak ochotně souhlasí ženy 

se sterilizaci, aby "se nám nemnožily jako králíci", a jak důsledně přestávají 

rodiče mluvit na děti cikánsky. (Nejednou se mi stalo, že paní domu v rodině, 

kam jsem přišla natáčet pohádky, mě ještě než jsem stačila vyslovit svou 

prosbu, vedla rovnou k prádelníku, otevřela ho a ukazovala mi, jak perfektně 

má složeno nepřeberné množství toho nejpřepychovějšího prádla). 

Koncem sedmdesátých let se těmto praktikám vzepřela skupina pražských 

sociálních pracovnic (kurátorek pro cikánské obyvatelstvo). Podepsaly 

Chartu 77. Všechny byly propuštěné z místa. Propuštěn byl i sociální kurátor 

PhDr Zdeněk Pinc, dnes ředitel Institutu základů vzdělanosti, (mnoho let vedl 

s romským aktivistou Ladislavem Goralem "tajný" romský skaut), dále Tomáš 

Vrba - oba dodali materiály k dokumentu Charty 77 č. 23 kritizujícímu 

asimilační politiku vůči Romům a zejména sterilizační kampaně. Dokument 

byl vydán v prosinci 1978 a podepsán tehdejšími mluvčími Charty 77 

Václavem Havlem a Ladislavem Hejdánkem. 

(Mezi okázalé materiální hodnoty patří masivní zlaté prsteny, zlaté náušnice, 

náhrdelníky a další cenné šperky olašských Romů. Historický důvod této 

hodnoty je specifický. Olašští Romové donedávna kočovali. Jako lidé 

nepřipoutaní k půdě a k trvalému bydlišti, nemohli svůj majetek ukládat do 

nemovitostí: do polností, statků, do domů a bytového zařízení atd. Proto 

podobně jako jiné kočovné populace koncentrovali materiální hodnoty ve 

zlatě. (Vzácným zlatým pokladem jsou známi například Skythové). Zlato je 

cenné a snadno přenosné - a tak se pro olašské Romy stalo základním 

uchovatelem materiálních hodnot i ukazatelem hodnoty společenské.) 

"Ma vakeren romanes! My sme slušný lidi - a sou tady děti!" 

Čtyřicetiletá plošná a všeprostupující asimilační politika, jejíž nejrozmanitější 

podoby a dopady by bylo třeba analyzovat ve zvláštní studii, vedla k 

nejdestruktivnější pseudohodnotě: za "hodnotu" začalo být považováno 

opovržení vůči vlastnímu jazyku, vůči vlastní kultuře, vlastní etice, vůči 

romství, vůči identitě skupinové, a tím samozřejmě i vůči identitě osobnostní. 

"Nemluvte cikánsky - my sme slušný lidi a sou tady děti!" Tak mě uvítala 

mladá žena, za jejímž otcem jsem přišla natáčet vzpomínky z tábora 

nucených prací "na Petiči" (u Hanušovec, okr. Prešov, SR), kam byl za války 

nahnán jako cikán. Zapsala jsem si některé její další výroky jako příklady 

jazyka, který činila mateřštinou svých dětí. "Von táta šel někde venku. 

"(varekhaj = někde, někam, avri = ven, venku)." "Di, hele, přines dědu!" 

(anel = přinést, přivézt: mluvčí v obou případech vybrala ze sémantického 

pole romského slova, které se s českým ekvivalentem překrývá jen částečně, 

nesprávný výraz). "Von néééni Mostě, von šel asi susedem do kina." (kalk 

bezpředložkového lokativu u místních jmen vedl k tomu, že mluvčí vypustila v 

češtině nutnou předložku v; kalk bezpředložkového instrumentálu > 

# 

9

vypuštěna předložka s). Romským etnolektem češtiny se podrobně zabývám 

v knížce “Můžeme se domlivit”, 1994. 

Mateřským jazykem dětí, jejichž rodiče se dali přesvědčit, aby s nimi 

nemluvili cikánsky, se stával romský etnolekt češtiny: nenormativní 

výslovnost, přenos hloubkové struktury romštiny (gramatické a sémantické) 

do povrchové struktury češtiny, chudá slovní zásoba, neadekvátní stylistika. 

V roce 1974 jsme uskutečnili sociolingvistickou sondu, která ukázala, že děti, 

které už romsky neumí a jejichž mateřštinou je romský etnolekt češtiny, dělají 

v češtině stejné chyby, jako děti, jejichž mateřštinou je romština. Jejich školní 

prospěch byl stejně podprůměrný. Naopak prospěch bilingvích dětí v 

tehdejší rokycanské romské komunitě byl výrazně lepší. (Hübschmannová 

1979). 

Za čtvrt století se situace zlepšila v tom smyslu, že romské děti, které už 

nedovedou romsky, dovedou lépe česky než jejich rodiče. V průměru dosáhly 

i vyššího vzdělání. Na druhé straně romští političtí reprezentanti jako JUDr 

Emil Ščuka, historik Dr. Bartoloměj Daniel, Ivan Veselý, poslankyně Mgr. 

Monika Horáková, PhDr Vlado Oláh, Ladislav Goral, Hilda Pášová, Mgr. Ilona 

Lacková, a stovky dalších Romů, kteří jsou vychováni v romské kultuře a 

perfektně vládnou romštinou, "přesto" s úspěchem absolvovali vysokou nebo 

střední školu. 

Oč méně romkých dětí by bylo ve zvláštních školách pro mentálně 

retardované, oč více by dosáhlo vyššího vzdělání s perspektivou pro širší 

profesní uplatnění, kdyby škola byla ochotná a schopná respektovat 

etnokulturní identitu romských žáků! Vyjadřovala jsem se k tomuto tématu na 

mnoha místech a v mnoha statích. Romské dítě na rozdíl od českého se 

neučí ve vlastním etnickém (mateřském) jazyce. Za celou dobu školní 

docházky se nedovídá nic o svých dějinách (...sar prajta sam čhivkerde pal 

savore seri/na džanas pal savo kašt/čhingerďa amen diliňi balvaj...Jsme jako 

listí/do všech stran rozházené/ nevíme ze kterého stromu/ nás utrhl bludný 

vítr - z veršů Tery Fabiánové). Romské dítě není seznámeno se žádnou 

slavnou romskou osobností, jejíž prestiž by mu usnadnila ztotožnění se s 

vlastní etnickou skupinou - a v očích ostatních by kompenzovala asociální 

kolapsy jedinců, připisovaných celé romské pospolitosti. Na rozdíl od toho se 

českým dětem dostává opora pro "národní hrdost" denodenně po celou dobu 

školní docházky v dějepise, zeměpise, občanské výchově, v češtině atd. 

Romští hudebníci hráli na dvorech evropských vladařů, při jejich 

korunovacích, romská hudba inspirovala Lista, Beethovena, Ravela, Janáčka 

a další slavané "Neromy". Jánoš Bihary, Matěj Piťo, Cinka Panna a další 

jména by měla být známa nejen Romům, ale měla by vstoupit do obecného 

kulturního povědomí. A to formuje na prvním místě škola. 

Dnes se významní Romové uplatňují i v jiných sférách lidských tvůrčích 

aktivit: literární dílo francouzského Roma Mateo Maximoffa je překládáno do 

mnoha světových jazyků, podobně romány a povídky maďarského Roma 

Menyhérta Lakatoše. Nedávno zesnulá spisovatelka Katarina Taikonová ze 

Švédska znamená pro švédskou dětskou literaturu to čím u nás byl autor 

Káji Maříka. Její sestra Roza Taikonová byla vyznamenaná švédským králem 

za uměleckou činnost v oboru šperkařství: její stříbrné šperky se prezentují 

na četných mezinárodních výstavách. 

# 

10

Ale i v České a Slovenské republice jsou romské osobnosti, jejichž tvůrčí síla 

a osobitost přesáhla hranice romského společenství i hranice státu, jehož 

jsou občany: výtvarník Rudolf Dzurko je uznáván v Německu, USA, v Kandě, 

ve Francii a v dalších státech. Básník Dezider Banga je přirovnáván k 

romskému Lorcovi. Ilona Lacková, Tera Fabiánová, Andrej Giňa, Ilona 

Ferková a další a další sdělují ve svých osobitých literárních dílech životní 

zkušenost Roma takovým způsobem, že literární kritici, kterým se jejich 

tvorba dostala do ruky, žasnou. Co se o nich dozvídají děti ve škole? 

Romským dětem by povědomí o tom, že i Romové mají své obecně 

uznávané "pozitivní hrdiny" pomohlo přiměřeně utvářet integritu osobnosti, 

pro níž sebeúcta je nezbytným předpokladem. Neromským dětem by tato 

"překvapivá informace" nepochybně pomohla alespoň trochu změnit pohled 

na jejich romské spolužáky, pohled dosud a stále ještě spoluformovaný 

právě onou neprůlomnou sta a staletou historickou ignorancí a ignorací vůči 

Romům. 

A přece i přesto, že se romské dítě ve škole nedozví nic o sobě, o své 

historii, o své kultuře, že tu neslyší svůj jazyk, že škola na něm požaduje 

jinou průpravu než mu byla poskytována v rodině, že neoceňuje to, zač bylo 

až dosud chváleno, začala se v průběhu posledních čtyřiceti padesáti let i 

tato "cizí" škola stávat pro Romy hodnotou. Na jedné straně to byla hodnota 

drasticky vynucená: kolik dětí bylo násilím odebráno do dětských domovů 

zato, že "zanedbávalo školní docházku"? A děje se tak dodnes. Kolika 

rodičům byly strženy přídavky na děti? Kolik rodičů bylo dokonce odsouzeno 

k pobytu v nápravném zařízení proto, aby si konečně (!) zvykli přijímat 

hodnotu "vzdělání" a posílali děti do školy? Příběh Heleny Šamkové Byla 

jsem nejstarší sestra (1996) hovoří výmluvně za všechny ostatní nesčetné a 

dosud nespočítané případy nic nechápajících dětí a rodičů, kterým sankce za 

nedocházku do školy zničily život. 

Hodnota "gádžovského vzdělání" začala nabývat na přitažlivosti nejen z 

docunení. Sako dad kamel, kaj leskero čhavo te arakhel peskero than 

maškar o manuša, říká romské přísloví - "každý otec si přeje, aby si jeho syn 

našel místo mezi lidmi". Sako dad kamel, kaj leskero čhavo te avel feder sar 

jov - každý otec chce, aby jeho syn byl lepší než on sám. A tak si řada Romů 

začala uvědomovat, že v současné době a v současné společnosti je téměř 

nemožné získat si than maškar o manuša bez "gádžovského vzdělání". 

Institucionální, školní vzdělání se stává ne-li aspirací, pak alespoň něčím 

nutným, nezbytným. 

Smutným důkazem toho, že školní vzdělání je přijímáno jako nová hodnota, 

je jazykové a kulturní vakuum, do kterého se propadají dvě tři poslední 

generace Romů. Romští rodiče chtějí, "aby se jejich děti civilizovaly" a tak 

poslechli půlstaleté důtklivé nabádání učitelů, sociálních pracovníků i 

veřejnosti: nemluvte na ty děti cikánsky, což nechcete, aby se civilizovaly? 

Ochota oficiálních autorit přiblížit gádžovskou školu romským dětem v 

poslední době sílí. Schopnost to učinit je zatím malá. I zde působí mulo/ 

přízrak mrtvého/ asimiláční politiky: je sice dávno odvolaná, ale její důsledky 

přesahují práh jejího "oficiálního života". Je málo lidí, kteří dovedou romsky 

prakticky i teoreticky tak, aby mohli romštinu přiměřeně používat ve 

vyučovacím procesu. Chybí příručky a je nedostatek těch, kteří by je mohli 

# 

11

napsat. Chybí distribuční síť mezi zdroji validních informací a těmi, k nimž by 

se měly dostat. Nicméně i náhradní opatření jako jsou kurzy pro romské 

asistenty s možným uplatněním ve školách či na sociálních odborech, kurzy 

pro romské poradce, střední sociálně právní škola pro romské studenty v 

Kolíně, přednášky o romské kultuře, historii a jazyce na různých vysokých 

školách, práce Muzea romské kultury, edice romské literatury, romský tisk - 

to vše je nesmírně pozitivní platformou k dalšímu rozvoji informačních a 

vzdělávacích systémů, které by mohly vést nejen k vyšší vzdělanosti Romů, 

ale i k vyšší vzdělanosti Neromů ve vztahu k Romům a k romipen. 

Oficiální trendy posledních let podporují romskou etnokulturní identitu. 

Katalyzují v celosvětové atmosféře multikulturalismu. Významné mezinárodní 

organizace jako je OSN, Evropská unie, UNESCo, Organizace pro 

bezpečnost a spolupráci v Evropě a další postulují ochranu pro práva 

etnických minorit a minoritních etnických jazyků. Ustavují se nejen 

mezinárodní romské organizace, ale i organizace neromské, které požadaují 

dodržování politiky multikulturalismu přímo ve vztahu k Romům v Evropě a 

ve světě, neboť právě jejich práva etnická, kulturní, občanská a lidská byla v 

historii nejvíce poškozována. 

Emancipace Romů, která má mezinárodní ideologickou oporu a s jejímiž 

romskými mluvčími jsou neromští politici ochotni vést dialog, znamená 

postupné odbourávání destruktivní pseudohodnoty sebeopovržení. Mnozí 

Romové jakoby procitali ze zlého sna, v němž zavrhovali vlastní jazyk, 

tradiční orální tvorbou (pohádky s obrovskou multidimenziální kulturněetickou 

hodnotou jakoby v jedné generaci docela zmizely ze světa!), Ze sna, 

v němž se posmívali tradiční kuchyni mimochodem nesrovnatelně zdravější 

než je prestižní " maso a zas maso" či alkohol, distancovali se od tradičních 

forem zdvořilosti, od pozitivních hodnot rodinných vztahů, od imperativu 

tradiční pohostinnosti a podobně. 

V romském společenství se stále více prosazuje "hodnota znovuvzkříšení 

hodnot" - hledání identity na základě všeho, co je pozitivního v romipen. 

Obrození je slyšet ve výzvách romských literátů, které nejsou nepodobné 

tomu, jak "budili" v minulém století národ čeští obrozenci . 

Amen Roma sam, Vaker romanes, 

bisteras so sam, na gadžikanes, 

gadžikanes, barikanes ma ladža tut vaš amari 

amen duma das. šukar čhib romaňi 

Katka a Štefan Mikovi 

(Jsme Romové/a zapomínáme, co jsme/mluvíme pyšně po gádžovsku/ Mluv 

romsky/a ne gádžovsky/nestyď se za naši/ krásnou romskou řeč). 

O Roma amen sam, 

pal calo svetos dživas, 

jekh avres na džanas, 

aľe te pes dikhas, 

takoj pes prindžaras, 

o vast peske podas, 

# 

12

"Sar sal, phrala?" phenas, 

romane laveha 

jekh avres paťiv das. 

O Del amen diňa 

romano lavoro, 

kaj pro than te anel 

rovľardo jiloro. 

Michal Adam-Janču 

(Jsme Romové/žijeme o celém světě/neznáme se navzájem/ale když se 

potkáme/podáme si ruku/ "Jak se máš,bratře?"/Prokážeme si úctu/romským 

slovem./Bůh nám dal romské slovo/aby potěšilo naše zkormoucené srdce) 

Nesmírně krásná a výstižná je úvaha o romském a českém projevu Romů v 

povídce Angely Žigové "Náš jazyk" (v Šaj pes dovakeras, Hübschamnnová 

1995). Tři romští mladíci "balí" české holky nevybíravou vulgární češtinou. 

Jedna z dívek na ně začne mluvit romsky. Mladíci přejdou do romštiny a 

jejich projev je najednou úplně změněný - v tradiční romské komunitě bylo 

zcela nepřípustné, aby se výrostci vyjadřovali vulgárně nejen před staršími 

Roma, ale ve společnosti, v níž se chtěli projevit jako "kulturní". A. Žigová 

tuto proměnu projevu hodnotí takto: 

"Ta česká dívka uvedla svým romským projevem tři mladíky do romské 

zahrady jejich bytosti. A já se zaradovala, že ta zahrádka ještě nezarostla 

plevelem. Že v ní zbyly květy krásných slov, které naši staří Romové 

pěstovali po dlouhá staletí. Ale proč se ti mladíci vyjadřovali úplně jinak v 

češtině? Snad proto, že to vnitřní pole obsazené "gádžovstvím", je zatím 

úhor. Bodláky a plevel se zachytí samy, kdežto růže je třeba pěstovat. A než 

se vyšlechtí, trvá to dlouhou dobu. Proto jeden a týž Rom je dvojí člověk: je 

jiný, projevuje-li se jako Čech, a jiný, může-li se projevovat jako Rom." 

(s.107) 

O bala šaj prefarbines, o jilo na 

Vlasy si můžeš přebarvit, ale srdce ne 

tradiční přísloví 

Čirla o Roma džanenas, so mol andro dživipen jekhbuter 

Dříve Romové věděli, co má v životě opravdovou hodnotu 

Sebeuvědomování znamená "hodnocení hodnot", které člověku (či lidské 

kolektivitě) pomáhaly v průběhu jeho dosavadní existence k tomu, aby se s 

onou existencí co nejlépe vyrovnal. Aby byl šťastný, zdravý a žil v míru se 

svým okolím i sám se sebou. "Štěstí, zdraví, pokoj svatý" si přejí snad všichni 

lidé na celém světě, ovšem konkrétní podoby, svébytné manifestace a 

realizace těchto obecně lidských hodnot se liší podle konkretních životních 

podmínek a specifických historických zkušeností toho kterého etnokulturního 

společenství. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem natáčela 

memoráty Romů iniciované otázkou" Sar čirla dživenas o Roma? "Jak žili 

dříve Romové?" Odpovědi začínaly stereotypně jakoby vyvolané jakousi 

kolektivní empatií: Sas bokh, bida, na sas buťa, phirahas nange pindrange - 

# 

13

aľe čirla pes o Roma džanenas feder te ľikeren! Samas bachtaleder. (Byla 

bída, hlad, nezaměstnanost, chodili jsme bosí, nazí - ale dříve si Romové 

uměli lépe vážit jeden druhého a víc si navzájem pomáhali! Byli jsme 

šťastnější). Výpověď Maryndy Kešelové (1933, Michalovce) zaznamenaná v 

roce 1984 (v Litoměřicích) vysvětluje podrobněji, v čem ono štěstí spočívalo: 

"O Roma džanenas paťiv! Sas sasteder sar adaďives. Džanenas s'oda 

famiľija. Giľavenas. Kerenas pherasa! Vakerenas paramisa! Samas amare, o 

gadže pes andre amende na thovenas. Savoreha pes ulavahas. Te jekhes 

sas krušinkica maroro, ulavelas la maškar o deš džene. Na dikhahas - "miro 

čhavoro, tiro čhavoro" - miro tiro, oda jekh, dojekh kamel te chan. Phenelas 

pes: "Te la nane, me la dava, te man nane, joj man dela." Ľikerahas amenge 

amaro žužipen - žužo jilo. Jekh avreske džanelas te odmuken, o Roma pre 

peste rovenas. Sas feder dživipen sar adaďives. Dživahas le Devleha. 

(Romové věděli, co to je čest/slušnost/úcta/ poctivost/ pohostinost. Byli 

zdravější než dnes. Věděli, co to znamená rodina a příbuzenstvo. Zpívali. 

Uměli se bavit a žertovat. Vyprávěly se pohádky! Byli jsme "svoji", gádžové 

se mezi nás nemíchali. O všechno jsme se dělili. Když měl jeden třeba jen 

drobeček chleba, rozdělil se o něj s deseti dalšími. Nehledělo se na to - "moje 

dítě - tvoje dítě"! Moje - tvoje, to je přece jedno, jíst potřebujou obě dvě. 

Platilo: "Když nemá ona, já jí dám, když nemám já, ona mi dá." Uchovávali 

jsme si svou čistotu - čisté srdce. Romové si dovedli odpouštět a plakali si v 

náručí. Život byl lepší než dnes. Žili jsme v souladu s Bohem.) 

I v ostatních memorátech romských pamětníků se opakují hodnoty, o nichž 

se zmiňuje Marynda Kešelová: čest, slušnost, uctivost, pohostinost, 

vzájemná solidarita, štědrost, schopnost odpouštět, schopnost "mít čisté 

srdce" - být spokojený, umění se bavit, žertovat, zpívat, vyprávět pohádky. 

Úcta ke krásnému moudrému, romskému slovu. Všechny tyto hodnoty 

fungovaly ve vztahu zpětné vazby se sociálním bytím Romů stručně 

charakterizovaným větou: Samas amare, o gadže pes andre amende na 

thovenas. (Byli jsme "svoji"/žili jsme sami pro sebe, gádžové se mezi nás 

nepletli). Několik století usedlí Romové sice žili v sousedství slovenských 

sedláků, ale mezi "bielými" a "čiernými" (dodnes se těchto výrazů užívá) stála 

statusová hradba, skrze kterou vedly jen nečetné a jen vyhrazené průchody 

pro vyhrazené komunikace nutné při výměně tradičních romských produktů a 

tradičních romských služeb za potraviny, zřídkakdy za peníze a za omezenou 

paternalistickou "ochranu" jednotlivých rodin selských vůči jednotlivým 

rodinám "jejich cigána". Jinak (re)produkci a komunikaci všeho, čeho je 

zapotřebí pro život jak biologický tak sociální, kulturní a duchovní, zajišťovalo 

romské společenství, prakticky pak každá jednotlivá romská komunita, jejíž 

příslušníky spojovalo každodenní soužití a jeho každodenní potřeby, starosti i 

radosti. A to byla komunita sídlištní - cikánská osada. 

"Kaj džas?" "Khere - ko Roma." 

"Kam jdeš?" "Domů - k Romům" 

Za tímto krátkým rozhovorem se skrývá významná kulturní informace, kterou 

doslovný překlad do jiného jazyka nemůže vyjádřit. Výraz ko Roma sice slovo 

od slova znamená k Romům/ u Romů, ale zároveň označuje místo 

# 

14

vyhrazené pro romskou komunitu - cikánskou osadu. Pro tu se v různých 

regionech užívají další termíny jako "romane khera" (romské domy, "romane 

thana" (romská místa), "romane helički" (romská místečka, od maď. hely - 

místo), "romane chara" (romské jámy - zemnice. (Ještě v roce 1954 jsem v 

Kyšovcích u Popradu navšítivla osadu, kde Romové žili v "jamách" v zemi 

zastřešených stanovitým příkrovem s drny navrchu. Osada byla zlikvidována 

poté, co opodál postavil okres vzorovou samoobsluhu. Asi o patnáct let déle 

přetrvávala zemnicová osada v Szomotoru na trebišovsku. Zde ovšem bylo 

možno mluvit o zemnicích téměř "vilových", všechny byly zdobené televizními 

anténami. Skutečně "zdobené", protože do osady nebyla zavedena elektřina. 

Někteří Romové však vyzráli na sedláky tím, že si pořídili transzistorové 

televize, a tím byli v pokroku o krok dál. Podobnou zkušenost popisuje Ilona 

Lacková (1997). Kromě romských označení pro "osadu" se vžila i přejatá 

slova jako vatra (původně oheň a společné shromáždiště kolem ohně, potom 

veřejné prostranství v osadě, a osada vůbec), koloňija, taboris. V tzv. 

maďarské romštině se uchovala archaické slovo pero, které má patrně 

etymologickou vazbu na indické pur (původně ohrazené město: např. 

Džajpur, Džódhpur, Kánpur, atd.) Slovo khere (domů) v odpovědi na pozdrav 

kaj džas (kam jdeš) naznačovalo, že "osada" byla považována za domov, za 

jakousi "romskou vlast". 

Otázku "kam jdeš?" jsem charakterizovala jako pozdrav. Fungovala 

skutečně jako pozdrav, který byl zároveň jednou z nesčetných forem 

nepřetržité sociální kontroly provozované každým nad každým v zájmu 

bezpečí a bezúhonosti celé komunity. Podobnou funkci měla odvetná otázka: 

Kaj salas? (Kde jsi byl/a?) Odpovědět lživě nebylo tak jednoduché, protože: 

Rom prindžarel, so hin Romeste andro jilo (Rom pozná, co má druhý Rom v 

srdci). 

Osada přesahovala hranice fameľija (příbuzenské komunity), i když jádrem 

mnoha osad byl jeden rod nebo několik málo spřízněných rodů: v indické 

terminologii jedna džáti (kasta, příbuzenská pospolitost s charakteristickou 

tradiční profesí.) Svědčí o tom i fakt, že se o kažé osadě vědlo/ mluvilo jako 

o socioprofesní kolektivitě: lavutariko vatra (osada hudebníků), buťekeri vatra 

(osada, kde žili Romové živící se řemeslem, ale také "gádžovskými" 

pracemi), handľarsko vatra (osada handlířů s prasaty) - pak ovšem také 

bokhaľi vatra ("hladová osada," osada chudých Romů), degešiko vatra 

(osada Romů, kteří pojídali koňské nebo psí maso a vykonávali "nečisté 

prace") a podobně. 

Osady příbuzenské fungovaly obvykle po všech stránkách lépe než 

"ghettoidní tábory", obdoba jakýchsi slamů u velkých měst, kam se stěhovali 

ti, co se nemohli uplatnit s tradičním řemeslem, v naději, že ve městě snáze 

najdou práci. 

V jedné osadě byli tedy Romové jekh sorta (jedné "kasty", jednoho druhu). 

Sociální diferenciace v osadě nebyla velká. Vedly k ní "přirozené" faktory jako 

individuální vlastnosti, lepší či horší dovednosti, lepší či horší zdraví, náhody, 

nehody - a Boží vůle. Sociální diferenciace se manifestovala výhodnějším 

sídlištním prostorem uprostřed osady, lepším bydlením (například "bohatí 

Romové" měli v domku dili podlahu, chudí jenom udusanou zem). Bohatší 

bydleli obvykle blíže ke gádžovské obci, chudší dál, na svahu, blíže k lesu. 

# 

15

Často ti feder (lepší) byli telune (dolní) a ti čoreder (chudší) uprune (horní). 

Podle podmínek terénu tomu ovšem mohlo být i naopak. 

Různé egalitární mechanismy zabraňovaly tomu, aby se někdo příliš 

sociálně vyčlenil. Výrazný sociální posun znamenal přestup do jiné "kasty" - a 

oslabení skupiny. (Andrej Giňa v povídce "Škiparis" (1992) popisuje, jak 

chudáku Škypárovi, který se zmohl na to, aby si koupil koně, pomalovali 

ostatní koně jako mula přízrak mrtvného. Byl to do jisté míry žert - ale i 

memento, že není dobré, když se někdo příliš odlišuje majetkem. Podle 

historky, která se vypráví v Lemešanech, si jeden Rom koupil vůz a ráno ho 

našel rozvěšený po nejmenších částečkách na stromech v osadě). 

Osadu oddělovala od slovenské vesnice nejen statusová bariéra, ale i 

územní vzdálenost, často i dvoukilometrová. (Mnoho osad bylo sice 

vystěhováno z obce až za druhé světové války na základě rasistické vyhlášky 

ministerstva vnitra z 21. července 1943, C. Nečas 1981,s.130, ale před i tím 

bývaly osady oddělené potokem, cestou, pruhem úhoru, atd.). "O gadže pes 

andro Roma na thovenas" (gádžové se mezi Romy nepletli), říkají souhlasně 

pamětníci. Dodnes jen mizivé promile slovenských "sousedů" navštívilo své 

romské "spoluobčany" v jejich osadě. (Počítá se, že dosud je na Slovensku 

asi 300 osad). Osada žila svým životem a její členové byli odkázáni jeden na 

druhého. 

Te Romes ela krušinkica maro, ulavela la maškar o deš džene 

Bude-li mít Rom třeba jen drobeček chleba, podělí se o něj s deseti dalšími. 

Hodnota solidarity se manifestovala na prvním místě jako štědrost a dělba o 

jídlo: Rom Romeske te merel na dela. Rom Roma nenechá umřít (implicitně: 

hladem. Potencilní hlad ohrožoval Romy neustále). Štědrost šla ještě dál: 

Bokhales de te chal, te lačho vaj nalačho (Nakrm hladového, ať je dobrý či 

špatný). Sakoneske kampelas bokh te prindžarel (Každý by měl poznat, co to 

je hlad). 

Štědrost, podílení se o jídlo, se ceremonializovalo v obřadných úkonech: 

když hospodyně uvařila první denní jídlo, poslala jedno ze svých dětí s plnou 

miskou do některé chudší rodiny: Mi chan lakere čhavore (ať se najedí její 

děti). 

Obyvatelé osady se nedělili jen o jídlo. Málokdo měl sirky a tak se 

hospodyně "dělily" o umblala/unglava (žhavé uhlíky) na podpal: na pokličce si 

je odnážely z domácnosti, kde už bylo zatopeno. 

Často kolovala "společná" sekera nebo nějaký vzácnější kus nádobí. (K 

tomu ovšem bylo potřeba, aby ti, kdo si nádobí mezi sebou půjčují, "byli 

jedné sorty", patřili do jedné "kasty".) 

(V mnoha osadách nespadaly do vybavení chatrče židle. Sedělo se na 

lavicích, na posteli, na zemi. Hosta však bylo třeba uctít židlí, aby "si 

nemyslel, že chytne blechy, když bude usazen na postel". A tak dvě tři židle, 

které byly majetkem bohatších rodin, putovaly tam, kam "Bůh přivedl hosta".) 

O Roma na phenen... O Roma vakeren... 

Romové neprozradí... Romové povídají... 

# 

16

Solidarita se projevovala v závazné vzájemné ochraně proti "cizí 

(gádžovské) moci". Rom Romeha - gadžo gadžeha (Rom s Romem, gádžo s 

gádžem) je úsloví, které jsem slyšela snad ve všech subetnických romských 

skupinách, s nimiž jsme se setkala. Vyjadřuje základní ideovou dichotomii, 

která se vždy v nějaké míře a nějakým způsobem projevuje v realitě. Čím 

větší společenská izolace Romů, tím více platil systém odlišného chování 

vůči amare "svým", tj. Romům, a vůči "ne-svým", tj. (většinou) gádžům. (U 

olašských Romů byla například součástí tradičního způsobu obživy krádež. 

Ovšem jenom krádež způsobená gádžovi. Pokud Rom poškodil krádeží 

jiného Roma, byl souzen skupinovým soudem kris a podle tíže viny mu byla 

udělena pokuta. Kromě toho se vystavil obecné hanbě, lažavo, která byla 

citelnějším trestem než pokuta finanční. Usedlí Romové si krádeže nemohli 

dovolit, chtěli-li se svými gádžovskými "patrony" a sousedy vycházet. Krádež 

se omezovala na polní pych a to nikdy ne na poli té selské rodiny, která byla 

ve vztahu "ochránce-chráněnce" se "svým cikánem". Nicméně "te predžal 

gadžeske pre goďi" naplálit, oklamat gádže bylo hodnoceno jako drobné 

vítězství nad "ne-svým".) 

Pokud někdo z romské komunity poškodil vesničany do té míry, že cítili 

potřebu najít a potrestat viníka, případně s pomocí četníků, stanuli proti 

úhybnému valu výmluv, zapřísahání (neutralizovanému praktikami proti křivé 

přísaze), ale svého se obvykle nedopátrali. Ma achaľar! (Neprozrazuj!) byl 

neporušitelný příkaz. Nejednou se pak stalo, že se sedláci pomstili na celé 

osadě. V případě, že hrozil pogrom, stávalo se, že místo skutečného viníka 

byl kolektivitou osady/rodiny vybrán zástupce, kterému trest vězení uškodil 

méně než provinilému. (Býval to někdo, kdo vzhledem ke svému nízkému 

statusu uvnitř komunity byl bezbranější, ten, kdo neměl zastání v silném 

příbuzenstvu. Koncem sedmdesátých let byl v jedné komunitě poblíž 

Popradu určen podstoupit trest za rvačku "pristašis" - zeť přiženěný do 

osady. Dotyčný se rvačky vůbec nezúčastnil. Iniciátor rvačky byl otec 

několika dětí, rodina by tedy jeho nepřítomností trpěla. "Pristašis" měl děti 

odrostlé a navíc, právě jakožto přiženěný zeť neměl v osadě příbuzné, 

bratry, kteří by se ho zastali. Společenský status pristaše byl velice nízký). 

Příkaz ochrané solidarity "ma achaľar" platil jenom ve vztahu ke gádžům. 

Provinění Roma vůči Romům, porušení norem romipen, nedodržení příkazů 

a přestoupení zákazů bylo naopak věcí "povinného přetřesu". Byť šlo o 

pouhé podezření, okamžitě se o něm začalo mluvit. O Roma vakeren 

(Romové povídají) - tedy veřejný přetřes - byl jedním z důležitých regulátorů 

normativního chování. Protože v chatrčích byly o vudara phundrade (dvěře 

stále otevřené), a protože ti, co neměli co dělat, seděli tel e fala (u stěny 

domku) a hleděli, co se děje, byl vlastně každý neustále vystaven dohledu. V 

jedné starodávné písničce se zpívá dvojverší, které se cituje i jako přísloví: 

Šuki prajtin na čerchinel/te balvaj na phurdel/o Romora na vakeren/so 

čačipen nane (Suchý lístek se nepohne/když nefouká vítr/milí Romové 

nemluví o tom/co není pravda). Pokud ovšem pletki (pomluvy) nebyly 

pravdou, musel se obviněný bránit, případně očistit ceremoniální přísahou. A 

přísahal(a)-li křivě, arakhľa les e vera (dosl. "přísaha si ho našla"): ochrnul, 

zemřel, vyrazily se mu boláky, obgejľa les nalačhi balvaj (dosl. obešel ho zlý 

# 

17

vítr - ranila ho mrtvice) atd. Odstrašující příběhy o lidech hrůzystrašně 

potrestaných za křivou přísahu jsou součástí krásné tradiční slovesné tvorby. 

Kontrola pomluvou a veřejným přetřesem není jen specifikem Romů, je 

běžná ve všech komunitách, kde se lidé osobně znají, kde anonymita dosud 

nezastřela osobní vztahy, kde se problémy života řeší přímo a nikoli 

zprostředkovaně přes instituce. Kolektivní koncenzus, kolektivní solidarita, je 

o to důležitější, oč většímu nebezpečí je skupina vystavena možným 

zásahům z "cizího" přesilového prostředí. Ve "zveřejnění" uvnitř komunity a 

"zveřejnění" před neromskou institucí, zejména institucí sankční, je velký 

rozdíl. Romská komunita potrestala: citelný trest byl ladž - ostuda. Kdo 

nepoznal, co je "se stydět", si intentzitu tohoto trestu neumí představit. Ještě 

horší byla obecná ostrakizace: s provinivším se nesměl nikdo promluvit, 

nikdo ho nepozval andro kher (do domu), lidé se mu vyhýbali. Takový člověk 

obvykle opustil osadu a šel kaj man na prindžaren ňi Rom taj ňi gadže, jak 

se zpívá v jedné písničce: kde mě nepoznají ani Romové ani gádžové. Fakt 

je, že k takovému trestu nedocházelo často, protože to znamenalo téměř 

sociální "smrt". Ovšem, co je důležité: sankce nebyly apriori "odměřené" na 

pět měsíců, pět let, podmíněně nepodmíněně! Člověku bylo odpuštěno, 

jakmile komunita intuitivně vycítila jeho lítost, pokání. Jakmile se "zvážily 

polehčující okolnosti". I "veřejná omluva", "veřejná zpověď", "veřejně 

projevená lítost nad pokleskem" měla své ritualizované formy - vyzpívala se 

v písni. A komunita odpustila. Policie a "gádžovský soud" ovšem neodpustí. 

Instituce se neřídí intuicí a zákonistostmi nezprostředkované, osobní 

mezilidské komunikace, nemá přístup do jemných mimoverbálních dimenzí, 

neumí předvídat to, co "cítí" a předvídá "porota" veřejnosti, která provinilce se 

zná z jeho každodenního, celoživotního projevu. Porota veřejnosti 

odpouštěla každému, kdo nebyl natolik nepolepšitelný, aby komunitu 

ohrožoval zvenčí či zevnitř. A jak už jsem řekla, takových jedinců nebylo 

mnoho. Znám případ, kdy jedna nespravedlivě zbitá manželka v Praze si 

běžela ztěžovat na SNB, protože kolem sebe neměla veřejné prostranství v 

cikánské osadě, kde by svou křivdu, bol a vztek vykřičela před romskou 

"porotou". Příští den, kdy se doma vše usmířilo, šla svou žalobu stáhnout, 

všechno popřela, jenomže "případ byl zaprotokolován", dostal se do moci 

institucí a muž, který byl v podmínce za výtržnictví šel sedět. Tím 

pochopitelně utrpěla celá rodina. Instituciální trest byl nefunkční či spíše 

protifunkční. Tresty v tradiční komunitě byly funkční mimo jiné i proto, že 

porota veřejnosti dovedla v pravý čas odpustit. 

O Roma dživenas pre jekh kopa ... 

Doslovný překlad dalšího z často opakovaných výroků by opět mohl být 

zavádějící: "Romové žili na jedné hromadě". Znamená to, že bydleli 

směstnáni v omezeném prostoru osady, a mnohačetné rodiny se tísnily na 

šestnácti, dvaceti čtverečních metrech svých chatrčí. (Ilona Lacková (1997) 

byla svědkem toho, jak v jedné bědné domácnosti spali lidé na směny, 

protože se všichni najednou nevešli ani na zem chatrče). A právě proto, že 

lidé "žili na jedné hromadě", staly se významnou hodnotou regule chování 

zabraňující konfliktům. 

# 

18

Na první místě to byl příkaz "nikoho neurazit" (Ňikaske ma čhin paťiv!). 

Každý se střežil, aby druhému neřekl "džungalo lav" (sprosté slovo), aby ho 

neponížil. 

Urazit ovšem bylo možné i nesouhlasem, odmítnutím, explicitně vysloveným 

opačným názorem. Říci "ne" se považovalo za nezdvořilé. (Tato kulturní 

zvyklost není typická jen pro Romy. Vyskytuje se v indické kultuře a i v jiných, 

zejména východních kulturách). Pokud bylo nutno projevit vyslovený 

nesouhlas, byl zasazen do věnce nejkvětnatějších omluv a "krásných 

romských slov". Jinak ovšam sdělil jeden komunikační partner druhému svůj 

nesouhlas mimoverbálně - ať nenápadnou "mimickou metaforou", anebo 

vyslal informaci dosud nepopsanými (a nepopsatelnými?) kanály kolektivní 

empatie. Právě proto, že Romové dživenas pre jekh kopa, v úzkém, 

osobním, ba fyzickém každodenním kontaktu, že džanas jekha goďaha, 

jekhe jileha (že se řídili "jedním rozumem", "jedním srdcem") vytvářely se 

jakési vnitřní komunikační vlny, po nichž bylo možno odeslat sdělení - 

případně sdělení jiné než v téže chvíli podávala slova - a příjemce byl s to je 

dešifrovat. 

(Mnoho šumů v komunikaci mezi Romy a Neromy způsobuje nepřipravenost 

či neschopnost gádžů přijmout informaci vysílanou po těchto jemných 

komunikačních vlnách.) 

Příkaz "nikoho neurazit" byla hodnota, norma, ideál, existovaly kulturní 

"pomůcky", jak ho dodržet, ale řídit se tímto příkazem vždy, za všech 

okolností v situaci "pre jekh kopa" bylo nesmírně obtížné. A tak hádky a 

někdy i rvačky zpestřovaly čas od času jednotvárnost osadního života. 

Hádky se mnohdy přenášely do roviny "představení" - a aktérky (hádky byly 

doménou žen) se pak předháněly v tvůrčí invenci, s jakou volily nejbarvitější 

nadávky. Slovní útoky provázely mimickými metaforami (učharenas pes avri) 

i formalizovanými útoky fyzickými, k nimž patřilo zejména to, že se tahaly za 

vlasy. (Lacková (1997) píše, jak si vesničané přinášely židličky na most nad 

osadou, aby mohly sledovat "divadlo" cikánských hádek). 

Hádky ovšem nemusely zůstat pouhým představením. Byly míněny i vážně a 

pak ohrozily život v osadě rozkolem, nesouladem. A pokud lidé žili "pre jekh 

kopa" a jeden se neměl druhému kam vyhnout, vytvářel každý déle trvající 

konflikt atmosféru neúnosného stresu. Proto bylo nutné umění odpouštět. 

Sar dživaha, te na džanaha jekh avreske te omukel? 

Jak bychom mohli žít, kdybychom neuměli odpouštět? 

Hodnota odpouštění byla nesmírně vysoká a právě proto, že byla tak životně 

důležitá, manifestovala a připomínala se obřadným ceremoniálem. 

Ceremoniál odpouštění se odehrával o vánocích. Křesťanské vánoce nejsou 

původním svátkem Romů přišedších z Indie, avšak obecně humánní a etický 

význam vánoc se stal nejvhodnější příležitostí k tomu, aby při nich i Romové 

praktikovali své obřady vyjevující a stvrzující obecné hodnoty humanity. 

Romským vánocům je věnován blok článkům v časopise Romano džaniben 

(č.4/995). Pamětníci tradičních vánoc souhlasně vypovídají: O Roma, kaj 

save te ulehas rušte, pre karačoňa phirenas jekh avres te premangel u 

# 

19

ovenas pre peste. (Ať byli Romové sebevíce znesvářeni, o vánocích se 

chodili vzájemně odprošovat a dosl. "plakali nad sebou" - plakali si v náručí). 

Dlouhé obřadné vánoční přání končí větou: Te dživas jekhe avreha/sar odi 

kaľi phuv/ le kale mareha (Ať žijeme pospolu/ jako ta černá zem/ s černým 

chlebem). 

Lačho lav, šukar lav, goďaver lav 

Dobré slovo, krásné slovo, moudré slovo 

O tom, jak nesmírná hodnota se přikládala "slovu", svědčí množství přísloví, 

úsloví a pořekadel (viz dvojjazyčný sborník romských přísloví Goďaver lava 

phure Romendar, 1992). Slova romského jazyka (romaňi čhib), který byl 

amari čhib (naším jazykem), kherutňi čhib (domácím jazykem), la dakeri čhib 

(mateřským jazykem), byla základním, primárním a dříve jediným 

komunikačním prostředkem v romské komunitě. Gadžikaňi čhib (gádžovský 

jazyk) sloužil pouze při stycích s vesničany. O všem, o čem Romové v 

tradičních komunitách zasazených do společenské situace předválečného 

Československa, potřebovali a chtěli mluvit, bylo možno vyjádřit romštinou. 

Slovu se připisovala magická síla, jakou nepochybně má, jakou si většina 

kulturních společenství uvědomuje - a s jakou se ve světě komerce a banalit 

zachází velice neuváženě. 

Jména neblahých skutečností (nemocí, nečistých sil) se nesměla vyslovit. I 

přezdívky měly a mají ochranou moc (viz blíže Hübschmannová 1994). 

Paťivalo Rom (slušný Rom) nepronesl džungalo lav (sprosté slovo) - a bylo 

zcela nepředstavitelné, aby děti a mládež hovořily sprostě před dospělými. 

Hrubá mluva byla považována za jeden z príznaků degešství. 

Naopak lačho lav, šukar lav, goďaver lav ( dobré/vlídné slovo, krásné slovo, 

moudré slovo) mělo doslova hojivou moc. Lačho lav sar maro (dobré slovo je 

jako chleba), te našťi des maro, de choča lačho lav (když nemůžeš dát 

chleba, dej alespoň vlídné slovo), goďaver lav mol buter sar love (moudré 

slovo je víc než peníze), šukar lav kovľarel o jilo (krásné slovo obměkčuje 

srdce), a mnoho dalších "slov o slově". 

Člověk, který uměl v pravý čas pronést to pravé slovo (čačo lav), byl všemi 

vážený. Měl hodnotu, skrze kterou mohl vyvážit případné nedostatky osobní 

nebo statusové . 

Slova byla stavebními kostkami folklorní slovesnosti a i u té byla jedním z 

hodnotících kriterií jejich krása a vhodnost. (V Kecerovcích jsem slyšela 

výraz "šukar laviben", dosl. "krásná slovesnost", kterou dotyčná paní použila 

pro úhrn slovesného folkloru). 

"Šukar laviben" 

Používám tento výraz, třebaže není běžný, protože vystihuje požadavek na 

formální stránku orální tvorby a do jisté míry odpovídá českému výrazu 

"slovesnost". 

# 

20

Slovesnost, orální folklorní tvorba byla další nesmírně významnou hodnotou 

v tradiční romské komunitě, protože se uplatňovala v rozsáhlé množině 

propojených funkcí, integrujících komunitu jako celek, i osobnost každého 

jejího příslušníka. 

Prozaické žánry reprezentovaly na prvním místě paramisa (pohádky) a dále 

řada více či méně formalizovaných vyprávění. Vyprávěcí seance (pro 

paramisa), které se ještě koncem sedmdesátých let odehrávaly v mnoha 

osadách na Slovensku dvakrát, třikrát týdně, byla vrcholná kulturní událost a 

nepopsatelný zážitek. Na pohádky se scházelo tolik lidí, kolik se vešlo do 

místnosti toho nejprostornějšího domku v osadě. Avka sar o gadže phiren 

andro ďivadlos, o Roma phiren pro paramisa (Tak jako gádžové chodí do 

divadla, Romové chodí "na pohádky"), charakterizují Romové tuto formu 

zábavy. Atributy kulturní obřadnosti se projevovaly v různých formalitách, 

které bylo nutno dodržet. Publikum se nesmělo bavit a skákat vypravěči do 

řeči. Děti se směly zúčastnit pouze když nerušily, a pokud se vyprávěly 

džungale/pherasune paramisa (sprosté humorky), musely opustit místnost. 

Vypravěči byli převážně muži (ženy vyprávěly pohádky doma) a byli za svůj 

výkon odměňováni: většinou tabákem, někdy i penězi. V některých osadách 

se platilo i tomu, kdo pronajal místnost. Častěji přinesl každý z účasníků dříví 

na zátop. Paramisara Devlestar (dosl. vypravěči od Boha) byli známi po 

celém okrese, a pokud byli náhodou příslušníky "nízké kasty" (degešů - 

koňojedů), byl jejich "kastovní" status převážen statusem osobním, 

"uměleckým". Stávalo se, že Romové, pokud si chtěli dopřát kulturní 

vypravěčný zážitek, složili se na pronajetí povozu od některého sedláka a 

přivezli si význačného vypravěče ze "třetí, čtvrté vesnice". 

Dobří vypravěči uměli vyprávět hrdinské příběhy (vitezika paramisa), které 

trvaly pět, šest, sedm hodin. Anekdotické humorky (pherasune paramisa) 

dovedl vyprávět každý druhý. 

Vyprávěcí seance byly hodnotnou a vysoce kulturní náplní volného času. 

Utvrzovaly pospolitost těch, kteří je navštívili, překlenovaly individuální i 

skupinové rozdíly zúčastněných. Tříbily kulturní chování. Pohádky samy 

prezentovaly a tedy i utvrzovaly jak skupinové tak obecně lidské etické 

hodnoty. Alktualizace rekvizit (osob, scenerie), charakteristická pro romské 

pohádky, napomáhala posluchačům aplikovat obecné "pravdy" na jejich 

konkretní, současnou sociokulturní situaci. Vítězství "romského chlapce" 

(romano čhavo), typického hrdiny romských pohádek, dodávalo každému 

sebedůvěru a kompenzovalo konstantní ponížení, které Romy od nepaměti 

provázelo v "gádžovském světě". 

Zatímco pohádky se vyprávěly od večera až do rána, neformalizovaná 

vakeriben (vyprávění) mohla začít kdykoli, kdy se vyskytli pohromadě lidé, 

kteří neměli právě co dělat. Ve společenství Romů kalderašů ("kotlářů") 

existuje pro neformalizovaná vyporávění výraz divano, který jim dodává 

status specifického žánru. "Divano" plní na první místě funkci sociálního 

korektoru hodnotícího chování a jednání jednotlivých členů romské komunity. 

Poukazuje buď neadresně nebo adresně na odstrašující prohřešky proti 

normám a hodnotám romipen. 

Speciálním tématem vyprávění jsou historky o mulech, ale i ty kromě 

pochoutky z hororu fungují jako korektor sociokulturního chování, protože 

# 

21

mulo obvykle trestá toho, kdo se nějak provinil proti romipen. Při vyprávění o 

mulech a dalších nadpřirozených jevech si lidé uvědomují, že existence je 

víc než to, co můžeme vidět a vnímat smysly. 

Poetický žánr reprezentují texty písní. A písně mají v romské pospolitosti 

hodnotu zcela vyjímečnou. 

Kaj Roma, odoj giľi šunďol 

Kde jsou Romové, tam je slyšet píseň 

O funkci a hodnotě písní svědčí opět množství přísloví a opakovaných 

výroků (Jurková 1998). 

Zatímco vyprávění pohádek bylo performanční doménou mužů, zpěvačkami 

jsou hlavně ženy a zejména mladá děvčata. Děvče na vdávání se hodnotilo 

i podle toho, jak umí zpívat. Zejména ve společenství olašských Romů (P. 

Stojka 1997). 

Píseň byla náplní volného času, doprovodem k tanci, oblíbeným kulturním 

druhem zábavy, ventilem stresů, úlevou v žalu a smutku (čorikane/žaľosna 

giľa), vyjádřením pocitů a názorů, obžalobou, zpovědí, závažnou 

společenskou informací o tom, co se nehodilo říci přímým slovem, formou 

společenské kritiky, modlitbou. 

Zmíním se alespoň o funkci písně jakožto kritiky - zpovědi. Bylo již řečeno, 

jak úzkostlivě se v komunitě, která žila pre jekh kopa, dbalo na to, aby nikdo 

nikomu "nepodťal čest" (te na čhinel paťiv). Existovaly proto různé 

formalizované způsoby a eventuálně specifické kulturní situace, jak 

nepříjemné sdělení vyjádřit nepřímo. Jedním z těchto způsobů byla právě 

píseň. Píše o tom i Lacková (1997). Sama jsem byla přímým svědkem 

podobných situací, o kterých jsem psala i jinde (Hübschmannová 1986), 

nicméně stručně je uvedu i zde. V jedné osadě u Popradu byl muž, který pil 

více, než se obecně tolerovalo. "Propíjel peníze dětem". Jeho žena si najala 

"zpěvačku" a při nedělním bašaviben (zábavě se zpěvem, tancem a pitím) 

zazpívala zpěvačka starodávnou tradiční píseň, do níž pouze dosadila 

konkretní jména a zaimprovizovala sloku pranýřující konkrétní prohřešek 

opilce: Gejzo Gejzo/so tu keres/ raťi ďives mato phires/so zarodes savoro 

prepijes/ aves khere la romňa mares// (Gejzo Gejzo/ co to děláš/ve dne v 

noci chodíš opilý/propiješ všechno, co vyděláš/přijdeš domů a biješ ženu). 

Improvizovaná sloka hovořila o tom, jak ještě včera visel Gejzův nový kabát 

na věšáku, zatímco dnes už tam nevisí, protože ho propil. Dotyčný Gejza se 

ještě před koncem písně odplížil se sklopenýma očima ze zábavy 

odehrávající se pre vatra (na společném prostranství osady). Kulturní forma, 

jakou mu bylo obvinění sděleno, píseň, zabraňovala odvetné agresi viníka a 

přitom ladž (veřejná ostuda) mu byla citelným trestem. 

Před dvaceti lety jsem nahrála v Benátkách nad Jizerou moderní popěvek, 

který znavažoval matku za to, že chodí po hospodách a nestrá se o děti: Odi 

kaľi Bežka/pal o karčmi phirel/ma dža Bežko, ma dža dur/churde čhave pašal 

tu/ Ta černá Bežka/chodí po hospodách /nechoď Bežko daleko/máš kolem 

sebe malé děti. 

# 

22

Píseň se užívala i tehdy, když se chtěl někdo vyzpovídat, omluvit a neměl 

odvahu odprosit přímo. V mnoha písních tohoto typu lituje muž, že byl 

nevěrný své ženě anebo odprošuje matku, že ji neposlechl. Devla, Devla/so 

me kerďom/mra romňake e ladž kerďom/the la dake the la čhake/hoj lubňake 

lačhes kerďom (Bože, Bože/co jsem to proved/udělal jsem hanbu své 

ženě/své matce i své dceři/že jsem se zahodil s kurvou). Jiná píseň: Sar me 

khere čhaske somas/mra datar man starinavas/a kanastar romňa iľom/pre 

miri daj zabisterďom//Phundrav dale oblakica/av te šunel sar giľavav/volinďal 

man te tasavel/sar man avri te bararel (Když jsem byl doma za 

svobodna/staral jsem se o svou maminku/od té doby, co jsem se oženil/jsem 

na maminku zapomněl//Otevři maminko okno/pojď si poslechnout jak 

zpívám/měla jsi mě raději zadávit/než abys mě vychovala). 

Jekhbareder binos 

Největší hřích 

Život pre jekh kopa, úděsné sídlištní, prostorové, hmotné a hygienické 

podmínky v některých osadách vedly "institucionální převychovatele", kteří 

sem byli nuceni vkročit, k představě, že "rodiče obcují před dětmi" a že každý 

souloží s každým. Od kolika sociálních pracovic jsem slyšela, že "cikáni 

páchají incest." Přitom incest byl v tradiční romské kumunitě považován za 

"největší hřích" - jekhbareder binos, (viz Hübschmannová 1984) a hodnota 

cudnosti byla o to bedlivěji střežena, oč snáze mohly podmínky "pre jekh 

kopa" svádět k eventuálním sexuálním zvrácenostem anebo k veřejným 

sexuálním stykům. 

V komunitě servika Romů se odsuzoval i partnerský vztah mezi druhými a 

třetími bratranci-sestřemicemi. Pokud spolu začal žít první bratranec se 

sestřenicí, komunita se od nich odvrátila, obvykle museli odejít odoj, kaj len 

ňiko na prindžarel (tam, kde je nikdo nezná). Od zesnulé Maryšky Dzurkové, 

matky výtvarníka Rudy Dzurka, mám nahranou "hororovou" píseň o tom, jak 

dívce z incestního vztahu narostl prasečí ocásek, a ačkoliv ji operovali slavní 

primáři, ocásek vyrostl vždycky znovu. 

Před válkou chodili chlapci te dikhel čhajen/ te mangavel (vyhlížet si děvčata/ 

na námluvy) do třetí, čtvrté vesnice, kde byla menší pravděpodobnost, že by 

si mohli vybrat někoho příbuzenstva). 

K narušení této přísné normy a ke znehodnocení této hodnoty došlo za 

druhé světové války, kdy Romové na Slovensku byly rasistickými zákony 

doslova internováni v osadách. Pokud byl někdo přistižen jinde, než měl 

domovské právo, byl oholen nebo poslán do tábora nucených prací. Zde 

začínal pozvolný rozklad etických norem . 

(U olašských Romů je sňatek prvních bratranců-sestřenic přípustný. Viz 

Sutherlandová 1975. Výzkumy antropologů, např. prof. Ivana 

Bernasovského, 1994, s.26, poukazují na vysokou míru příbuzenských 

sňatků u olašských Romů v různých oblastech Slovenska). 

Hodnota cudnosti měla oporu v nejrůznějších příkazech a zákazech. Jak 

řešili sexuální kontakt manželé v přeplněné chatrči popisuje například Tera 

Fabiánové v povídce Eržika (1990). Většina pamětníků vzpomíná, že se 

# 

23

chodilo do lesa a výzvu k manželskému styku vyjadřoval muž slovy jako avas 

kaštenge (pojďme na dříví), avas te dikhel grajen (pojďme se podívat na 

koně - i když v osadě žádní koně nebyli), avas te ginel čercheňa (pojďme 

počítat hvězdy) a podobně. 

Všichni, doslova všichni pamětníci se shodují na tom, že jako děti nikdy 

neviděli rodiče svlečené. Kdo se šli v létě osvěžit nebo umýt do potoka, 

koupali se zásadně oblečení a šaty pak na sluníčku uschly. Některé ženy se 

nepřevlékaly ani v místech, kde měla rodina vystavené svaté obrázky. 

Devla, Devla! Bože, Bože! 

Manifestovat hodnoty a proklamovat normy je něco jiného než je dodržovat v 

každodenním životě. Manuš dživel, sar pes del (Člověk žije, jak se dá). 

Manuš hin jepaš bengestar, jepaš Devlestar (Člověk je napůl od ďábla, napůl 

od Boha). Manuš hin čoro, kerel, so džanel - ča o Del džanel sa (Člověk je 

ubožák, dělá, co umí a ví - jenom Bůh ví a umí všechno). Manuš kamel 

lačho, aľe na birinel - ča o Del birinel soha kamel (Člověk chce dobro, ale 

nemá sílu - jenom Bůh má sílu dělat, co chce). 

Bůh je svrchovaná hodnota, nejvyšší síla, ke které se člověk obrací, když mu 

jeho slabost nedovoluje uskutečnit dobro, hodnoty a ideály. 

Zkreslený imidž cikána spoluvytváří představa, že Romové nemají 

náboženství, anebo spíše, že "s Řeky jsou Řekové, se Saracény 

Saracénové" jak už v roce 1350 píše Ludolphus de Sudheim (L. Wiener 

1909, s.7) - což znamená, že pokud žijí mezi Řeky, přejímají křesťaství, 

pokud zůstanou na územích okupovaných Araby nebo Turky (pro obojí se 

užíval název Saracéni) neváhají vyznávat islám. Albert Krantz, z jehož 

Saxonie (1520) jsem už jednou citovala, říká: "Canino ritu degit: nulla 

religionis illi cura: in diem uiuit".(s.25) (Žijí na způsob psů: nepěstují žádné 

náboženství: žijí den ze dne. Gronemeyer 1987). 

I náboženství Romů je téma, které žádá o samostatnou studii. V souvislosti s 

hodnotami Romů uvedeme alespoň titulkovitě několik fakt. 

K důvodům, které vedou k předstaě, že Romové nemají vlastní náboženství 

patří tvrzení, že "se nedovedou modlit" a že "nechodí do kostela". 

Co je modlitba? Kana manuš vakerel le Devleha (Když člověk rozmlouvá s 

Bohem). Kana le Devleske paľikerel, kana le Devlestar mangel, kana le 

Devles ašarel (Když Bohu děkuje, když Boha o něco prosí, když Boha 

chválí/oslavuje). Ten, kdo se opravdu modlí - to znamená, že neodříkává 

bezmyšlenkovitě Očenáš - nemůže než nedat těmto výrokům zapravdu. A jeli 

tomu tak, pak se Romové "modlí" neustále, protože O Roma pes visaren 

kijo Del tosarastar dži raťi (Romové se obracejí k Bohu od rána do večera). 

Modlitby v kulturním prostředí Indie, odkud Romové vyšli, mají jinou formu 

než modlitby křesťanské. Nejstručnější modlitbou je mantra, obvykle 

jednovětá formule vyslaná k Bohu. Ještě stručnější je bídžamantra (dosl. 

"semenná mantra"), což může být jen opakování Božího jména ovšem s 

vědomím, že je opakuji a že tím chci zůstat ve vztahu s Bohem ("religio" 

latinské slovo pro náboženství, znamená "vztah/spojení", a podobně jako 

sémanticky ekvivalentní indický výraz jóga naznačuje, co je v "náboženství" 

# 

24

to nejdůležitější: totiž spojení/vztah s Bohem). Formalizovaných i 

neformalizovaných manter je v kulturně-spirituálním slovníku Romů 

obsaženo velké množství. Každé přání pro sebe i pro jiného je formou mantry 

adresované Bohu jako tomu, kdo (jediný) je může splnit. Co jiného než 

mantry jsou přání: O Del tut te arakhel (Ochraňuj tě Pán Bůh), o Del tut te del 

bacht sasťipen (Bůh ti dej štěstí a zdraví), o Del tut te del phundrado drom 

(dejž ti Bůh otevřenou cestu) a bezpočet dalších proseb obecných i na místě 

improvizovaných podle konkrétní situace. (Hindský výraz pro prosbu je 

prarthná a užívá se rovněž pro modlitbu, je-li její podstatou prosba). 

I kletby jsou zaštiťovány prosbou k Bohu. Lidé nejsou světci a tak si většinou 

každý myslí, že on má pravdu, dojde-li ke konflitku s druhým. Než si 

uvědomí, že to tak nemusí být, svolává na protivníka Boží trest: o Del tuke te 

na šegetinel (Bůh ať ti nepomáhá). Neoprávněná kletba se však může 

obrátit proti tomu, kdo ji vyslovil, a proto je jistější vložit trest do rukou Božích: 

thovav tut le Devleske (odkazuji tě/tvé jednání Bohu). 

Další "modlitby" - rozhovory s Bohem, se v Indii zpívají: árati, bhadžany 

(duchovní písně), kírtany (zpívané Boží jméno). Jak je to u Romů? O Roma 

pes visaren kijo Del giľaha (Romové se obracejí k Bohu v písni). Až se někdo 

jednou podujme tématické a obsahové analýzy tradičních romských písní, 

vyjde najevo, kolik písní je věnováno rozhovoru s Bohem. 

A existuje ještě jedna zvláštní forma modlitby, o které se zmiňuje Jan Cibula 

(1998): než jdou Romové spát "cidden pháro vóďi ko Del" (dosl. "vytahují 

obtíženou duši k Bohu" - vzdychají k Bohu). Mnohokrát jsem tyto vzdechy 

slýchala, když jsem byla hostem v chudých chatrčích, kde spali všichni 

pohromadě v jediné místnosti. Nevěděla jsem, co znamenají, nenapadlo mě 

se na ně zeptat. Jejich smysl mi odhalila teprve krásná životopisná 

vzpomínka Jana Cibuly. 

Poměr Romů ke "gádžovskému" kostelu vysvětluje následující historka: 

Farář vykáže cikány z kostela, protože jsou špinaví a smrdí. Ozve se jeden z 

nich: Počkejte, až my si postavíme náš kostel, tak tam nepustíme ani vašeho 

pánaboha! (z vyprávění Bertina Demetera). 

Neochota chodit do kostela není daná jen stále a mnoharozměrně platným 

Rom Romeha, gadžo gadžeha (Rom s Romem, gádžo s gádžem). I zde se 

patrně projevuje indický kulturní substrát. Dodnes existují v tradiční indické 

společnosti něco jako "kastovní" chrámy a svatyně, a sociální distance mezi 

jednotlivými kastami se vyjadřuje mimo jiné i v tom, že příslušníci jedné džáti 

nenavštěvují chrámy vyhrazené pro jinou kastu. To platí zejména pro kasty 

kdysi původního, neárijského obyvatelstva, které se do sociokulturního 

"hinduistického" systému ještě nevčlenilo - pro tzv. antjadže (stojící vně, 

"jiné"). Chrám, svatyně nebo jiné místo společného shromaždiště je mnohdy 

nahrazeno domácím oltářem, obrazy svatých patronů A tak je tomu i u Romů. 

Neexistuje snad jediná domácnost, kde by nebyl obraz Panny Marie nebo 

Ježíše jako pastýře, či malého Jezulátka. (Ukřižovaný Kristus se vymyká 

ideové tradici Romů. Teprve v nedávné době se v některých plně 

pokřesťanštěných rodinách objevuje i kříž. "Matka" Maria naopak navazuje 

na tradici ženské Bohyně, rodičky, ochránkyně, tvůrčí síly, která je typickým 

idolem právě původního obyvtelstva Indie.) 

# 

25

Pokud jsou potřeba služby profesionálního obřadníka (při křtu, při pohřbu, při 

vymítání zatvrzelého mula, ke stvrzení přísahy), nezbývá než se obrátit na 

toho kněze/faráře/ mulu/popa, kterého poskytuje náboženská instituce 

majoritního prostředí. Indický obřadník - příslušník kasty bráhmanů - zůstal v 

Indii. A jenom některé obřady může vykonat někdo z komunity (často phuri 

daj - stará žena, která džanel sar - ví jak. V Indii to je v některých kastách 

burhí mátá/burhí daj). Ty úkony, které má v kastovním úvazku pouze 

bráhmanský puróhit je nutno svěřit neromskému "odborníkovi" - kterým je 

rašaj (kněz jakéhokoli vyznání). 

K bezprostřednímu vztahu s Bohem ovšem kněz ani kostel není třeba. O Del 

hin andro jilo (Bůh je v srdci). Le Devles šaj arakhes ča tu korkoro (Boha 

můžeš najít jenom ty sám). Te arakheha Devles, o Del tut arakhela (výraz te 

arakhel má dvojí význam: "najít" a "ochránit": přísloví je založeno na slovní 

hříčce, kterou lze těžko přeložit: Najdeš-li Boha, Bůh si tě najde/Bůh tě 

ochrání). Savoro, so keres, dela tut o Del pale: te na tajsa, ta beršeha, te na 

beršeha, ta varekana (Všechno, co děláš, ti Bůh vrátí: ne-li zítra, tak za rok, 

ne-li za rok, pak někdy). Visar tut kijo Del, o Del tuke šegetinla te dživel 

(Obrať se k Bohu, Bůh ti pomůže žít). 

("My Romové věříme v Boha vůbec. Gádžové věří jenom v Krista. Romové 

vědí, že Bůh by je potrestal, kdyby jeden druhému škodili, Bůh si všechno 

pamatuje. Bůh neodpouští nikomu, zato Ježíš Kristus odpustí každému. 

Můžeš zabíjet, Kristus ti odpustí. Stačí říct faráři, co jsi provedl a už je ti 

odpuštěno...Nejde mi do hlavy, proč si gádžové myslí, že Bůh dal svět jenom 

jim. Bůh stvořil svět pro všechny, kdo na něm žijí. I pro zvířátka. Zvířata se 

mohou pohybovat po celém světě, to jenom lidi se oplocují. Kdo jim dal na to 

právo? Na svět jsou si všichni rovni, jak lidé tak zvířata...Obracím se k 

našemu sladkému Pánu Bohu, aby nám pomáhal - být lepšími lidmi než jsme. 

Všem, Romům i gádžům..." Ladislav Dudy-Koťo) 

Bůh pomáhá žít, anebo: Bůh pomáhá člověku udržovat ty etické hodnoty a 

normy, které mu pomáhají žít. Činí tak ovšem skrze bytosti, věci a jevy, které 

je člověk schopen vidět a vnímat. "Nejpřirozenějšími", prvotními, nejbližšími a 

tedy nejdůležitějšími jsou ti, kteří přivádějí člověka na svět, a vůbec všichni 

spojení "rodnými/rodinnými" pouty - fameľija, "rodinná"/příbuzenská 

pospolitost.Hlavním nástrojem boží pomoci jsou tedy příbuzní - famelija. 

Fameľija hin Devlestar 

Rodina je od Boha 

Bachtalo manuš, so les hin lačhi famiľija 

Šťastný člověk, který má dobré příbuzenstvo 

Relativně možné záruky toho, aby člověk žil v harmonii se svým okolím i 

sám se sebou poskytovala Romům v minulosti na prvním místě fameľija - 

rodina, příbuzenstvo. Výraz fameľija ovšem odpovídá svým lingvistickým i 

# 

26

sociálním obsahem mnohem spíše indické "rodině" (parivár) než tomu, co se 

v dnešní době rozumí pod pojmem rodina/family/Familie. Romská fameľija je 

příbuzenská pospolitost v rozsahu tří až pěti generací se všemi 

přivdanými a přiženěnými. Fameľija byla základní komunitní jednotkou, s 

níž se identifikoval každý jednotlivec. Zatímco fameľija "se rozprostírá do 

šířky" - má rozměr na prvním místě horizontální - další ústřední příbuzenský 

pojem fajta (rod) zdůrazňuje vertikální linii: fajta pal o dad, nebo fajta pal e 

daj: rod po otci, rod po matce. Při představovacím ceremoniálu se člověk 

nelegitimoval jako "on sám" - ale uvedl se jako "syn toho a toho", jako vnuk, 

bratr, švagr, zeť, vyjmenovávaje ty významné členy příbuzenstva, kteří byli 

známi (osobně či z doslechu) v širší romské pospolitosti jakokžto 

představitelé svého rodu. V rodině přicházel člověk na svět, členy rodiny 

(nejen rodiči a sourozenci) byl živen, v rámci fameľija se mu dostávalo 

primární socializace, nejzákladnějších znalostí a dovedností, různí členové 

fameľii mu poskytovali i "vyšší vzdělání" - to je průpravu k profesi, kterou se 

pak v dospělosti živil. Profese (kovářské, hudebnické, košíkářské atd.) 

přecházely s otce na syna, s generace na generaci. 

Fameľia pečovala o insuficientní jedince, kteří se nemohli postarat sami o 

sebe, ať proto, že byli příliš malí nebo příliš staří, zdravotně nebo sociálně 

"neschopní". 

V prostředí fameľia - která často reprezentovala celou komunitu (osadu) - se 

tradovaly kulturní příkazy a normy umožňující člověku žít co možná 

bezkonflikntě maškar o Roma (mezi Romy), ale i maškar o gadže (mezi 

gádži), le Devleha (dosl. "s Bohem", podle Boží vůle). Rodina byla první 

kontrolní a sankční instancí, která zodpovídala za dodržování norem a 

trestala jejich nedodržování. Provinění jednotlivce bylo hanbou celé rodiny. 

Bez fameľija - příbuzných byl člověk ztracen. Člověk bez příbuzných byl 

čoro. Výraz čoro znamená na prvním místě "osiřelý", odvozeně pak "chudý". 

Jedna významná kategorie tradičního písňového folkloru se označuje jako 

čorikane giľa: do češtiny lze přeložit jen opisem "písně o sirobě a o 

chudobě". Spojení těchto dvou významů do jednoho výrazu samo o sobě 

svědčí o tom, co pro jednotlivce znamenala fameľija. 

Příbuzenské vztahy byly doslova posvátné a jejich harmonické udržování 

bylo tou nejvyšší hodnotou. Hodnoty se obvykle projevují a uchovávají v 

nejrůznějších obřadech - ceremonializují se, aby byly zjevné, aby se 

každému pravidelně připomínaly a vštěpovaly do integritního osobnostního 

fenomenu. 

Ve většině etnokulturních společenstvích oslavují příbuzní pospolu ústřední 

události v životě: narození, svatbu, pohřeb. V tradiční romské komunitě je 

účast širokého příbuzenstva na takových oslavách závazná. To platí zejména 

pro účast na vartování (bdění u mrtvého) a při pohřbu. Doba vartování trvá 

od úmrtí do pohřbu. Znám případy z dob komunistického zřízení, kdy mí 

romští přátelé raději riskovali neomluvené absence v práci a stržení platu, 

než aby se vystavili té neomluvitelné ladž (hanbě) a nestrávili povinné dny v 

příbuzenské pospolitosti zesnulého. 

Mule (duše zesnulých) - příbuzenská povinnost až za hrob 

# 

27

Při vartování přesahuje povinnost příbuzenských závazků a příbuzenské 

sounáležitosti hranice tohoto světa a vstupuje do "druhého světa" (aver 

svetos), který je nedílnou součástí existence. Komunikace se zesnulým 

nepřestává, dokud "se objevuje" (phirel). Komunikace s muly se řídí 

vlastními pravidly, manifestovanými při nejrůznějších příležitostech. O 

vánocích se například připravuje le voďenge (duším) moučné jídlo; klade se 

na okno nebo do kouta místnosti. Příbuznému, který zesnul v minulém roce, 

se v mnoha rodinách prostře jako by stoloval spolu se živými. Oblíbené jídlo 

se ostatně dává mrtvým za okno nejen o vánocích. 

Jsou-li porušena pravidla komunikace s muly, může následovat sankce. Pro 

Neromy je pak nepochopitelné, jak může romská rodina například opustit byt 

proto, aby se vyhnula návštěvám mula, který ji neodbytně přichází za něco 

potestat: mukel dar (pouští hrůzu), tasavel (škrtí), kaľarel (dělá modřiny), šaj 

nasvaľarel (může přivodit nemoc).(V roce 1977 jsem byla v Kladně svědkem 

případu, kdy se vdova se dvěma dosud neprovdanými dcerami vystěhovala z 

pěkného, prostorného bytu, protože se nemohla zbavit návštěv svého 

zesenulého muže. Nesouhlasil s volbou jejího nového partnera. Paní Šonta 

odjela ke své provdané dceři na karlovarsko, do stísněných bytových 

poměrů. O vlastní byt přišla.) 

Pokud je mulo příbuzný, tedy ne zlovolná duše nešťastníka, která bloudí, 

protože nemá klid, pak ani on nepřestává plnit příbuzneské povinnosti, 

třebaže už je na jiném světě. Přichází ve snu varovat, často funguje jako 

sociální korektor. O tom svědčí vynikající povídka Ilonay Ferkové Trastune 

benga - Železní ďáblové (Ferková 1995): Vdova Helena propadne hráčské 

vášni, všechny peníze nahází do automatů, její dvě děti hladoví. Chce se 

hráčství zbavit, protože děti miluje, není s to. Chlapec se modlí na hrobu 

otce, aby si děti odvedl. Mulo - manžel přijde v noci manželce pohrozit, že jí 

vezme syna, pokud nepřestane hrát automaty. Teprve tato hrozba pomůže, 

vdova se vzchopí a podaří se ji automatovou vášeň překonat. Příběh je 

pravdivý. 

Přes veškerá příbuzneská pouta se zesnulými, mulové do světa živých 

nepatří a trpí, pokud se musí zjevovat. Povinností živých tedy je prosit Boha, 

aby mulům dopřál pokoj. 

O Del tumen anďa andre amaro kher 

Bůh vás přivedl do našeho domu - návštěvy příbuzných 

Zcela závazný příbuzenský ceremoniál se odehrává při návštěvě 

příbuzných, kteří se dlouho neviděli. Tu členové fameľija roven pre peste 

(pláčou si v objetí) - jak skutečně tak obřadně - a hostitel je povinen te del 

paťiv, uctít, tj. vystrojit hostinu. I kdyby neměl v kapse ani korunu, půjde si 

vypůjčit a za chvíli o skamind hin thodo je "připravena tabule". Kdo není 

schopen uctít příbuzné, je pomluven buď jako izdrano sar gadžo - lakomý 

jako gádžo, anebo jako "nuzák, ubožák". A samozřejmě, že ani ten největší 

"nuzák" nechce v očích ostatních figurovat jako nuzák: Sako pes kerel 

federeske sar hin - každý se dělá lepším než je. (Jedné mojí dobré známé z 

Prahy přijela před výplatou na návštěvu "rodina" ze Slovenska. Protože si 

# 

28

známá neměla od koho vypůjčit, šla a "vypůjčila" si v obchodním domě za 

dvě stovky maso a alkohol. Stalo se to začátkem osmdesátých let. Byla 

přistižena a dostala pět měsíců nepodmíněně. Risiko, které bezpochyby 

předvídala - a také se uskutečnilo - bylo pro ni menším zlem, než nevzdat 

úctu příbuzným a nepohostit je). 

Důležitou součást pohoštění představuje právě maso a alkohol a to proto, že 

to jsou "prestižní" potraviny: v minulosti si je Romové mohli dovolit mnohem 

méně často, než jejich "gádžovské vzory" - sedláci chovající dobytek, 

prasata, drůbež. V některých vesnicích na východním Slovensku vystavovali 

sedláci o svátcích za okna vepřové kýty na znamení blahobytu a tedy 

"společenské prestiže". Podle výpovědí pamětníků jedli Romové maso 

dvakrát třikrát do měsíce, jinak se stravovali bramborami, zelím, tvarohem - a 

byli nesrovnatelně zdravější než dnešní generace. 

(Konzumace masa a tlouštka opět stala jednou ze zhoubných 

kompenzačních pseudohodnot. V roce 1775 píše ab Hortis: "Telnatého alebo 

bruchatého Cigána vidieť veľmi málokedy. Abyčajne majú strednú váhu alebo 

...sú celkom chudí a vyhladoení". 1995, s.26. 

Podobně je tomu s pitím alkoholu, k jehož nemírnému požívání nevede 

ovšem jenom kompenzace "minulého nedostatku", nýbrž bezradnost, stresy 

ze zhroucení tradičního řádu a obtížnosti začlenit se do "řádu", který je na 

jedné straně vnucován, na druhé straně před Romy uzavírán. Ostatně ani 

tento destruktivní "kompenzační" mechanizmus není "typický" jen pro Romy; 

utíkají se k němu jiné etnické menšiny, kterým majorita narušila jejich 

sociokulturní systém. O drastickém úpadku Inuitů píše vynikajícím způsobem 

F. Mowat (1974), z tisku, beletrie i z odborné literatury je známá tragická 

sebedestrukce "Indiánů" v amerických a kanadských rezervacích, k smrti se 

upíjejí celé komunity zoufalých původních obyvatel Australie). 

Nane čhave, nane bacht Nejsou děti, není štěstí 

Romské fameľii byly početné, mnohadětné. Mnohadětnost je zdánlivě 

"křiklavá" ve srovnání se současnou rodinou českou. Nechť si ovšem Čech 

střední generace vzpomene, kolik sourozenců měl jeho pradědeček nebo 

prababička. Mnohadětná rodina je obecný společenský jev charakteristický 

pro určitou historickou etapu, kterou prochází většina lidských společenství. 

Přirozený činitel vedoucí k mnohadětnosti byla neregulovaná porodnost: lidé 

neznali a neužívali antikoncepci. Další přirozený činitel, vysoká kojenecká a 

dětská úmrtnost, do jisté míry početnost dětí snižoval. 

Mnohadětnost mohla být obtížná, když "na sas buťa, sas bokh" - nebyla 

práce, byl hlad, když se v lokalitě přemnožily romské kapely, když v důsledku 

průmyslové výroby začalo upadat kovářství, v dobách celospolečenských 

zvratů, které vždy postihovaly Romy dvojnásob (te o gadžo mardo, o Rom 

duvar - je-li gádžo bit, Rom je bit dvojnásob), avšak většinou převažovaly ty 

důvody, které mnohadětnost činily žádoucí: uchování a rozrůst rodu, síla 

rodu a lepší mocenská pozice uvnitř komunity, perspektiva lepší obživy, 

perspektiva péče o stárnoucí příbuzné, tvorba dostatečně početného 

prostředí, aby se mohla upatňovat a reprodukovat celá množina tradičních 

# 

29

kulturních komunikací, které poskytují psychologivké jistoty: kaj manuš te 

n'avel korkoro aby člověk nebyl sám. (Na Kladně jsem koncem 

sedmdesátých let zjišťovala volným rozhovorem pocit ztotožení se s 

romstvím a s Romy. Jedna z otázek, kterou jsem pokládala, byla: "Kdybyste 

se mohl/a znovu narodit, chtěl/a byste se narodit jako Rom nebo jako gádžo? 

Proč? Zajímavá byla souhlasná odpověď manželů Nestorových: "Jako 

Romové! Kdybysme se narodili jako gádžové, neměli bysme o čem mluvit. A 

neměli bysme se s kým bavit!" "Jakto?" "No o čem můžou mluvit lidi, kteří 

mají jenom dvě děti? Přece jim nemůže být veselo!") 

Žena, která nemohla mít děti, byla ubohá. Nikdo nezazlíval jejímu muži, 

pokud ji opustil. (Barbarské sterilizační kampaně, při nichž byly ženy 

nevybíravě přesvědčovány, aby se daly sterilizovat, a demoralizovány 

finančními "odměnami", pokud tak učinily, rozvrátily nejedno harmonické 

manželství. V České republice dostávaly ženy zpočátku 2 000 Kčs, později 

10 000 Kčs, ve Slovenské republice 20 000 Kčs a těsně před listopadem 

1989 byla částka zvýšena na 30 000 Kčs. Sama jsem byla přímým svědkem 

zničeného manželství v Rakúsích, okr. Poprad. Při mé návštěvě v 

sedmisetčlenné rakússké osadě v roce 1976 mi mladí manželé G. s radostí 

ukazovali svůj rozestavěný domek. Měli už dvě děti a "ke sasvi" - u mužovy 

matky, kde dosud žili, bylo přeplněno. Muž pracoval na stavbě v Čechách, 

slušně vydělával, ale dokončení stavby se táhlo, protože přece jen peněz 

nebylo dost. Následujícího roku jsem přijela opět. Domek manželů G. byl 

stále rozestavěný, oproti předchozímu roku byly navíc jen okna a dveře. 

Důvod? Mladá žena, matka dvou dětí, se nechala sterilizovat, aby získala 

peníze na okenní a dveřní rámy. Rámy sice pořídila, ale muž ji nechal, 

protože "muršeha na dživava!" - s chlapem přece nebudu žít! "Ženská, která 

nemůže mít děti, je jako nepodařenej chlap!" Nešťastná žena se dvěma dětmi 

šla bydlet k rodičům, muž zůstal v Čechách a našel si jinou. Podobný případ 

popisuje I. Ferková v povídce Mosarďa peske dživipen anglo love - Zničila si 

život kvůli penězům. Povídku vydalo ve stejnojmenném sborníčiku romské 

nakladatelství Romaňi čhib 1992. Vyikající film Princové natočený romským 

filmovým režisérem Tony Gatlifem (E. Davidová 1998) ukazuje rovněž, co 

musí vytrpět žena, která si dala zavést antikoncepci.) 

So me čori kerav, Dugone dromeha, 

te man čhave n'avna rovľarde jileha, 

džava mange džava rovľarde jileha, 

dugone dromeha. čhinade voďeha. 

starodávná čorikaňi giľi 

(Co si já ubohá počnu/nebudu-li mít děti/vydám se na dalekou cestu/vydám 

se na dalekou cestu/ s plačícím srdcem/a rozťatou duší.) 

Těhotná žena se musela řídit různými rituálními příkazy a zákazy, aby 

nepotratila (te na oddžal latar - dosl. aby od ní neodešlo). Na prvním místě 

musela dostat jídlo, na které měla chuť (kivajinďa). V Rakúsích jsem byla 

svědkem následující situace: těhotná Helena M. dostala chuť na pišota, 

(plněné taštičky), které zaváněly z chatrče znepřátelené rodiny G. Postavila 

se k prahu otevřených dveří a hospodyně jí beze slova podala plný talíř. Pak 

spolu nadále nemluvily - až do brzkého usmíření. 

# 

30

Těhotná žena se nesmí dívat na nic, co je džungalo (ošklivé, hnusné, 

odpuzující). Žába, had, zajíc, žížala, slimák a další a další stvory. V 

panelácích, kde se hadi, zajíci a žížaly nevyskytují, se tento zákaz přenáší na 

televizní "hnusy". Trilery, filmy o zvířatech se v paťivaľi famiľija (ve slušné 

rodině) těhotným ženám dodnes zakazují. Dítě by se mohlo narodit s 

nějakým znakem oné "nestvůry", na kterou se těhotná zadívala. Repertoár 

lidových vyprávění zahrnuje mnoho odstrašujících historek o znetvořených 

lidech, jejichž matka se v těhotenství nevyvarovala "ošklivému" pohledu. 

V ideálních případech by těhotná neměla mnoho dalších věcí: na prvním 

místě by měla být stále žuži (čistá fyzicky i rituálně): "čistá" od hněvu, od 

skleslosti žalu a smutku, čistá od jakékoli nespokojenosti. Ve které 

společnosti je ovšem možné udržovat ideální normy? 

Péče o těhotnou patřila vlastně dítěti, které se má narodit. 

Murš - murš, džuvľi hin ča džuvľi 

Chlap je chlap, a ženská je jenom ženská 

Kana uľol čhavoro, hin bari radojsca andre famiľija. Čhavo čhaj, oda jekh. 

Aľe te čhavo - mek feder hin! (Když se děťátko narodí, je v celém 

příbuzenstvu velká radost. Kluk nebo holka - to je jedno. Ale když je to kluk, 

je to lepší). Výrok Vojtěcha Fabiána (1918-1994), od něhož máme nesmírné 

množství cenných poznatků o romipen, vystihuje přesně hodnotu syna - 

dcery, nastávajícího muže - ženy. Přísloví říká: murš džuvľi sar duj kridli 

čirikleste: jekhe kridloha na džanel te hurňaľol (muž a žena jsou jako dvě 

křídla ptáka: s jedním křídlem nemůže lítat - ale to "mužské křídlo" je přece 

jen jsi důležitější. 

Synové znamenali sílu a moc rodu, mocenskou pozici v osadě. Kaj but 

murša, odoj zor (kde je mnoho chlapů, tam je síla) Početní síla mužů byla 

prevencí proti případnému "napadení" . Války se vedly od nepaměti všude na 

této planetě: mezi rody a národy, mezi skupinami, které se v příslušné chvíli 

ohraničily nějakým identitním předělem od ostatních, "cizích". Není třeba 

připomínat hrůzy válek. Proč by se tedy měli Romové v tomto ohledu lišit od 

ostatních? Mariben - válka, rvačka samozřejmě nebyla ideálním řešením 

konfliktů, proto se vytvářely různé mechanismy, jak ji zabránit a jedním z nich 

byla právě početnost mužů ve fameľija. Aby odrazující síla rodiny byla patrná, 

demonstrovala se různými zčásti ritualizovanými úkony: muži rodu například 

nastoupili před kher - dům (chatrč) a jenom mlčky stáli. Nebo zvedali kolejnici 

či jiný těžký předmět. Ve slavném rodu Sidorovců koluje historka o tom, jak 

jeden jejich předek ve čtrnácti letech nadzdvihl na zádech koně a od té chvíle 

si nikdo netroufl ani slůvkem provokovat jeho příbuzné. Te sikhavel zor - 

"ukazovat sílu" je opět zcela obecný společenský jev, který například staří 

Římané vyjadřovali příslovím si vis pacem, para bellum - chceš-li mír, 

připravuj válku. (A nemusíme chodit, bohužel, až do starého Říma!) 

Když už ovšem mariben - "válka" vypukla, pak to byla událost, o které se po 

několik generací mluvilo. Ve všech "rodových historiích", které představují 

vzácný žánr romské slovesné folklorní tvorby, jsou obzvláště barvitě líčeny 

# 

31

mezirodové rvačky: "válečné" historky přežívají o několik generací ty, kteří 

byli jejich přímými aktéry. Ani v tom se romská slovesnost neliší od 

slovesnosti jiných národů. Všech čtyřiadvacet zpěvů Íliady nepojednává o 

ničem jiném než o deset let trvající válce mezi Trójany a Řeky. Ústředním 

tématem nejrozsáhlejšího eposu na světě, indického Mahabháratam, je boj 

mezi rody Pánduovců a Kuruovců. Kolik bojů popisuje Bible a další a další 

literární památky z celého světa? 

O války v osadách se většinou "bílí" sousedé nestarali. Odbylo se to 

posměšným "cigáni se zase perou". Četníci, "gádžovská moc", postihovala 

cikány tehdy, pokud se jimi sama cítila poškozena. Romové žili v osadě 

odděleně od obce, s jejímiž obyvateli komunikovali většinou jen při výměně 

svých výrobků a služeb za naturální odměnu, a při některých dalších 

vzácných mimoekonomických aktivitách. Do jejich vnitřních záležitostí - jako 

byly mezirodové spory - se jim gádžové nepletli. 

Když se potom ovšem Romové ocitli v jiném společenském prostředí - 

"uvnitř" českých a moravských měst, státní moc se do jejich mariben začala 

vměšovat: účastníci bitek šli do vězení. To pochopitelně narušilo přirozený 

chod rodiny. Byl to nezvyklý, "nepřirozený" zásah pociťovaný jako "křivda", 

jako další drastické nepochopení a ústrk ze strany majoritní společnosti. 

Pokud se fameľija nemohla pojistit posílením pozic v sídlištní komunitě (v 

osadě), řešívala strach z případné rvačky tím, že se odstěhovala. Po roce 

1945 se Romům za Slovenska phundriľa o Čechi (otevřely Čechy), a útěk ze 

strachu před mariben se stal důvodem k nejedné rodinné migraci. A to bylo 

opět počínání, které oficiálním autoritám "dělalo problémy s cikány" - a co 

nedovedly pochopit. (V padesátých letech se velká fameľija přestěhovala z 

Českých Budějovic zpátky do osady v Podskalce u Humenného, protože při 

mezirodové rvačce bylo něolik členů rodu odsouzeno k dlouholetému odnětí 

svobody. V Budějovicích měli byty, dobře placenou práci - přesto se vrátili do 

mnohem horších bytových podmínek osady - kde se ovšem cítili v bezpečí, 

chráněni příbuznými. 

Osobně jsem byla svědkem dalšího "útěku" před možným mariben koncem 

sedmdesátých let. V osadě P. u Prešova zemřel jeden ze dvou bratrů, kteří 

tam žili. Ostatní se přestěhovali do Čech. Zemřelý byl vynikající hudebník, 

člověk, který měl úctu mezi Romy i mezi Slováky. Váženost bratra hudebníka 

chránila i druhého bratra, který si vysloužil individuální status "degeše" jednak 

"nečistou prací" - byl hrobník - a jednak tím, že byl alkoholik. Necelý týden po 

smrti hudebníka se rodina se všemi dospělými i nedospělými dětmi 

přestěhovala k dalšímu bratrovi - mému známému - do severovýchodních 

Čech. V té době jsem zde byla právě na návštěvě a příchod jsem zažila. 

Rodina "českého" bratra poskytla "slovenským" příbuzným pochopitelně 

přístřeší a povinným ceremoniálem rodinu uctila, třebže přijeli téměř o 

půlnoci. Druhý den vyšel nejstarší syn na náves a začal zdvíhat kus těžké 

betonové desky. Sikhavelas zor - demonstroval sílu. Bylo to adresováno pro 

výstrahu místním Romům, kteří se dověděli o “podezřelých” příchozích ze 

Slovenska. 

"Hodnota" synů spočívala nejen v tom, že ztělesnovali sílu a moc rodu, ale 

reprezentovali příbuzenskou komunitu na veřejnosti. Tato hodnota se 

uplatňovala a uplatňuje zejména v pospolitosti olašských Romů. Ženy vedly 

# 

32

domácnost a rozhodovaly doma - muži o záležitostech celé komunity. (viz 

P.Stojka 1996). 

Konečně synové byli (potenciálními) dědici otcovy profese, tradiční profese, 

která džalas papi pre papende (přecházela z generace na generaci). 

Znamenalo to na prvním místě perspektivní obživu. Dále prestiž uvnitř 

komunity - pokud to byla profese "prestižní": bašaviben (hraní) nebo charťiko 

buťi (kovářské řemeslo). Konečně jamile čhavore (dosl. dětičky) přestaly být 

chudre čhave (dosl. "drobné děti", děti do šesti, sedmi let), stávaly se 

pomocnou pracovní sílou - možná "žáky rodinné školy" vyspívající v "učně" a 

posléze v mistry. 

Aby se chlapci a děvčata mohli uplatnit/prosadit/"ukázat", museli se učit a 

"vzdělávat". 

Sako dad kamel, kaj leskero čhavo te džanel buter sar jov 

(Každý otec si přeje, aby jeho syn věděl, uměl a znal víc než on sám) 

Ačkoliv zkreslený obraz cikána je spoluvytvářen i mylnou představou, že 

Romové "se nechtějí vzdělávat", "nemají zájem o učení", vzdělání a 

kultivovanost představovaly v tradiční romské komunitě významnou hodnotu. 

Bylo to ovšem vzdělání v romipen, to je v romské kultuře, jazyce, etice a v 

romských profesích - prostě v romství. Sláva člověka, který byl lačho 

lavutaris (dobrý hudebník), šla přes hranice krajů a států. Rodiče obětovali 

veškerý svůj majetek, aby svého syna dali vyučit k některému ze známých 

hudebníků. Stejně se v kovářských rodinách dbalo na to, aby se synové 

vyznamenali v řemesle kovářském. Šance k tomu, že by se Rom mohl živit 

něčím jiným než hudbou nebo nějakou romaňi buťi - romským řemeslem 

(kovářstvím, košíkářstvím, korytářstvím, kotlářstvím), či obchodem byla v 

minulosti tak minimální, že na "gádžovské vzdělání" aspirovali jenom zcela 

vyjímeční a vyjímečnými okolnostmi obdaření jedinci. Soske tuke e škola? 

Raj tutar th'avka na ela! Nač je ti škola? Pán z tebe stejně nebude. Lavuta, 

čokanos - romano maro (housle, kladivo - to je romský chléb). 

Romské profese měly své místo ve společnosti. Byly specifické, potřebné a 

požadované. Žádná svatba, žádná zábava na slovenské vesnici se dříve 

neobešla bez cikánské kapely. Romští muzikanti měli monopol na 

hudebnické služby. Téměř každá vesnice měla "svého" cikánského kováře. 

Někdy fungoval vedle kováře "s glejtem", tj. vyučeného Slováka, ale nevadili 

si, protože romský kovář dělal romaňi buťi, speciální "cikánské" výrobky, 

koval koně, a navíc byl levný: byl odměňován bramborami, tvarohem, 

slaninou, zatímco institucionálně vyučený gádžo vyžadoval peníze. 

Kde se ovšem dnes najdou Češi, kteří by potřebovali okovat koně? Komu 

dnes hrajou na svatbě cikáni? Hodnota tradičního vzdělání byla 

znehodnocena. Změněná společnost za ni nabídla hodnotu novou: vzdělání v 

české škole. Jenomže institucionální škola je diametrálně odlišná od 

příbuzenské pospolitosti, která kdysi poskytovala romskému dítěti jak 

"základní vzdělání" tak profesní kvalifikaci. (viz M. Černá 1998) 

"Základní vzdělání" směřovalo k tomu, aby si dítě osvojilo paťiv (úctu, čest, 

slušnost - všechno, co přispívá k harmonickému životu v rodině, komunitě, ve 

vesnici, ve "třech světech" - ve světě bytostí přirozených i nadpřirozených - a 

# 

33

tím i k tomu, aby jilo te avel pro than , dosl. srdce bylo na místě, anebo aby 

harmonie byla i uvnitř, v srdci). 

K paťiv patřilo i umění "krásných" a vhodných slov, slušná mluva: - bylo 

absolutně nepředstavitelné, že by mladší pronesl džungalo lav sprosté slovo 

před rodiči, kmotry, kýmkoli starším. Cit pro slovo se ovšem vztahoval ke 

slovu romskému, k romštině, jejíž výrazy, obraty, kulturní formule si každý 

dovedl velice citlivě spojit s různými společenskými a komunikačními 

situacemi, věděl, kdy jsou která vhodná, kdy nevhodná, kdy přípustná, kdy 

nepřípustná. Pokud člověk neovládl toto "základní vzdělání" poskytované 

"rodinnou školou", byl pre ladž, pro ostudu, a ostuda vyjadřovaná hanlivými 

popěvky, tím, že se o "nevzdělanci" veřejně a pohoršeně mluvilo, byla tak 

citelnou sankcí nejen pro něj, nýbrž pro celé jeho příbuzenstvo, že doslova 

každý hlídal každého "ze svých lidí" (příbuzných), aby se "vzdělal", aby 

nezůstal "nevzdělancem" - "smradlavým degešem" (khandino degešis). 

Proces vzdělání "základního" i "profesního" probíhal uvnitř romské 

příbuzenské komunity zcela odlišně než v institucionální "gádžovské" škole. 

Naznačují to slovesné výrazy sikhavel - sikhľol: sikhavel znamená na prvním 

místě "ukazovat", odvozeně pak "učit" - tedy učit názorným ukazováním. 

Sikhľol znamená "zvykat si" a teprve odvozeně "učit se" - tedy učit se 

zvykáním, nápodobou, tím že se dívám, vnímám to, co je mi 

ukazováno.Člověk nepotřeboval knihy, aby se naučil všemu, co bylo užitečné 

pro život. 

Hodnota profesní kvalifikace se vyjadřovala symbolicky: vedle novorozeného 

chlapce z kovářské rodiny se pokládalo kladivo a novorozeňátku z rodiny 

hudebníků se dával do ručičky smyčec. Informace, které se předávaly v 

"rodinné škole" byly bezprostředně prověřované jako užitné a užitečné. Měly 

smysl. Jejich význam byl konkretní. Neznalost nebyla hodnocena abstraktní 

známkou, ale většinou okamžitým, citelným neúspěchem. Kdo neuměl držet 

kladivo, oznámkoval sám sebe tím, že se uhodil přes prsty. Když syn z 

hudebnické rodiny "vzal špatně tón", slyšel to a opravil se. A když to neslyšel, 

řeklo se o Del les na diňa kan - Bůh mu nedal sluch: bylo Božím řízením, že 

si musí najít méně prestižní obživu než bylo hraní, ale nedostal "pětku", 

nepropadl, nebyl zavržen - právě proto, že jeho "netalent" byl Božím řízením. 

Vzdělání v "gádžovské škole", abstraktní informace zprostředkované slovy 

cizího jazyka, slovy z větší části tištěnými v knize, je zcela nová historická 

zkušenost, a je absurdní očekávat, že celá etnická pospolitost najednou si ji 

osvojí v jedné generaci. Tím obtížnější je osvojit hodnotu institucionálního 

"vzdělání", je-li ochota ji přijmout frustrována "cizím" prostředím "gádžovské" 

školy, která stále ještě přistupuje k romskému dítěti spíše jako k 

podprůměrnému Čechovi než k reprezentantu svébytného etnokulturního 

společenství, které má své dějiny, své historické hrdiny, své významné 

kulturní osobnosti. 

Vzdělání se dostávalo pochopitelně i děvčatům. Dívka byla od malička 

vychovávána tak, aby mohla úspěšně plnit veškeré role, kterými procházela 

žena v průběhu života. Hodnotu ideální ženy tvořilo její žužipen (čistota, 

čistotnost), paťiv (poctivost, věrnost jedinému muži), aby byla lačhi romňi 

(dobrou manželkou) a na prvím místě lačhi daj (dobrou matkou). 

# 

34

Ačh ajsi žuži sar kana uľiľal 

Zůstávej tak čistá jako když ses narodila 

V každém etnokulturním společenství patří "čistota" k ústředním hodnotám, 

ovšem jednotlivé kulturní představy o čistotě zdaleka nejsou totožné. 

"Zůstávej tak čistá jako když ses narodila" patřilo mezi přání, která se 

pronášela nad narozenou holčičkou. Bůh dal, aby přišla na svět živá, 

neposkvrněná, nezatížená hněvem a nespokojeností a na její fameľija i na ní 

samotné spočívá teď povinnost, aby si tuto čistotu uchovala. Žena svou 

přirozeností - od prvních menses do menopauzy - "čistá" není. Právě proto je 

tak důležité, aby svou přirozenou "poskvrněnost" kompenzovala všemi 

ostatními atributy "čistoty", které jsou v životě k dispozici. 

Žužipen je pojem mnoharozměrný. Základní dichotomie uvnitř společenství 

servika Romů je vedena po linii "čistoty". Úvodní věta, kterou hodpodyně 

nabízí jídlo návštěvníkovi zní: "Cha, ma dara, amen sam žuže Roma" (Jez, 

neboj se, my jsme čistí Romové). To znamená na prvním místě Romové, 

kteří se neživí nečistým masem (koňským, psím) a dále "nečistou prací" 

(vybíráním žump, hrobnictvím - někde se i výroba nepálených cihel, tj. dotyk 

s hlínou, považovala za "nečistou"). Příslušnost do kasty (džáti) "čistých" - 

"nečistých" byla dříve jakoby daná: po tisíciletí se reprodukující archetyp 

indického kastovního modelu nedovoloval jednotlivcům, aby se ze své 

skupiny vymkli. Ženy z takovýchto skupin nemohly sice nic dělat se 

skupinovým statusem považovaným za "nečistý", avšak ani ten je 

nezbavoval povinnosti být žuži v všech ostatních dimenzích tohoto pojmu. 

Jiná varianta formule, kterou se nabízelo jídlo, je proklamace: "Me som žuži 

romňi" (Já jsem čistá/čistotná žena). I když je tím míněna čistotnost vůbec, 

zdůrazňuje hospodyně v tomto případě, že host dostává jídlo připravené 

podle všech pravidel rituální čistoty. 

Čistota jídla, jeho přípravy a vůbec všeho, co s jídlem souvisí, je snad ze 

všeho nejdůležitější. Mnoho zvyklostí má své kořeny v indické kultuře. 

Nádobí: Nádobí, ve kterém se vaří nebo uchovávají potraviny, slouží jen a 

jen k tomuto účelu. Je nemyslitelné, aby se stejná nádoba užívala k vaření a 

například k praní prádla - avka sar keren gadžikane degeša (tak jak to dělají 

gádžovští špindírové). V mnoha rodinách - zejména pak ve společenstvích, 

která veškeré zvyklosti udržují přísněji než usedlí Romové - jsou zvláštní 

příbory vyhrazené pro hosty: člověk nikdy neví, jsou-li skutečně žuže a 

neposkvrní-li jejich dotek "čistotu" hostitele. 

Příprava jídla: Před vařením si žuži romňi umyje ruce. Ilona Ferková ve 

svém životopisném vyprávění (nahrávaly studentky romistiky, 1997, zatím 

nezpracováno) vzpomíná, jak ji její tatínek donutil seškrábat lak z nehtů, když 

mu místo nemocné matky šla vařit oběd. Při vaření musí mít žena na hlavě 

šátek. Vlas v jídle je nejzavrženíhodnější projev nečistotnosti. Navíc má 

magické implikace: očarování. Jídlo má žena vařit radostně a s láskou. Je-li 

nespokojená, nedovede-li ovládnout hněv nebo smutek, nemá se k plotně 

vůbec postavit, protože její ňecuchos/mamuna (místní označení "fluida" - v 

současné terminologii bychom užili výrazu "vibrace") přechází do jídla. Paní 

# 

35

Dudy-Koťová z Bohumína vzpomíná, jak její tchýně vyprávěla svým snachám 

při vaření pohádky, aby jim přivodila dobrou náladu. 

Dříve se na přípravě jídla neměly podílet ženy při menstruaci. V osadě bylo 

vždy dost jiných ženských příbuzných, snach, dcer, tet či kmoter, a ty mohly 

menstruující ženu snadno zastoupit. Vařit neměly rovněž šestinedělky. 

Čisté-nečisté jídlo: Pokrmy měly svou statusovou hierarchii. Jak bylo řečeno, 

k "nečistým" pokrmům patřilo koňské a psí maso a jeho "nízký" status se 

přenesl na ty, kteří je pojídali. (Zajímavé je, že murdalo mas - maso 

uhynulých zvířat - se v některých komunitách považovalo za "čistší" než 

maso koňské nebo psí. Svědčí o tom romští pamětníci a ve vynikajícím 

traktátu Samuela Augustiniho ab Hortise z roku 1775 můžeme číst 

následující důvod: "Maso zvířete, které usmrtí Bůh, musí být lepší než to, 

které zemře lidskou rukou." (s. 26). Maso uhynulých zvířat se připravovalo 

zvláštní technikou, která cirdelas avri o mulaňipen/nasvaľipen - vytáhla 

"mrtvolnost" ven). 

Čistota veškerých pokrmů spočívala v tom, že byly čerstvé. Zbytky z 

předchozího dne jedli jenom ti největší degešové - a gádžové. (Názor na 

nečistotnost gádžů vyjadřuje nelichotivé přísloví: Gadžo chala the khul, te 

leske na khandela - Gádžo sní i hovno, když mu nebude smrdět). 

Vzpomínám na výrok zesnulé paní G. z Rokycan, jímž v afektu hodnotila 

znepřátelenou rodinu: "Oni za měsíc snědí víc zbytků, než já vyhodím za 

jeden den." Zákaz jíst zbytky byl podepřen ideologií: staří věřili, že zbytky 

jídla ňuchinen o mule - zbytky jídla očuchávají mulové a ten, kdo je pak pozří, 

může onemocnět. 

Příkaz zůstat raději o hladu než jíst zbytky jídla demonstroval jinou, vysoce 

hodnocenou vlastnost - zdrženlivost, schopnost nebýt bokhalo - "hladový" ve 

smyslu chamtivý, chtivý. 

Ko kamel but te chal, šoha na čaľola - Kdo chce moc jíst, nikdy se nenasytí. 

Čistota v domácnosti: Podle indické tradice jsou různé prostory v domě více 

či méně rituálně čisté. Tato tradice se udržela v romském společenství 

dodnes. I v té nejchudší domácnosti se žena snažila udržovat v čistotě 

prostor, kde se připravuje jídlo. Děvčátka byla vedena k tomu, aby od pěti 

šesti let dovedla zamést a uklidit. Hliněná zem se jednou týdně vymazávala 

čerstvým jílem, dili (podlaha) se každé ráno vytírala). (Při volném rozhovoru, 

který byl součástí sociolingvistické sondy uskutečněné v roce 1974, jsem se 

ptala dětí čtvrté třídy v osadě Podskalka u Humenného, v čem by chtěly 

vyniknout. Tři děvčátka uvedla: "v zametání a uklízení" (te šulavel, te 

pratinel). Doslovný český překlad nepostihuje ovšem kulturní dimenzi, která 

je v onom výroku obsažena. Tu odhalil až další rozhovor: kamav te avel žuži 

romňi - chci být "čistá" žena). Pokud je žena chválena, jedním z atributů její 

kvality je věta: hin la žužipen andro khera - má čisto v bytě. 

Pro zajímavost ocituji výpověď paní Katariny Ž. ze Slovinek, okr. Spišská 

Nová Ves, uvedenou v diplomové práci Mileny Alinčové (1997). Cituji pouze v 

českém překladu: "U nás se gádžové neodtahovali jakože jsme cikáni, 

protože gádžové neměli v bytě čistějc než my Romové. Dokonce Romové 

měli čistějc než gádžové, přestože byla bída, protože gádžové měli v 

místnostech, kde spali, přivázaný dobytek. A když šli do maštale a potom 

# 

36

vešli do bytu, tak všichni měli na botách hnůj, ani si nohy neutírali a nespávali 

na bílých prostěradlech jako my Romové. I když jsme spali na slamníkách, 

měli jsme je pořád nacpané čistou slámou, měli jsme čisté peřiny a na 

postele jsme dávali bílá prostěradla. Podlahu vydrhla sestra tak, že byla jako 

vál, na kterém se válí těsto. (s.II/43-44). 

Čistý interiér se ovšem vůbec nemusí shodovat s čistotou a pořádkem za 

dveřmi bytu. Podrobněji jsem o protikladu stkvoucího se vnitřku a 

zdevastovaných veřejných prostranství zmiňovala v knize Šaj pes dovakeras 

- Můžeme se domluvit (1994). Dotek "cizích" odpadků je poskvrňující a proto 

se zodpovědnost za čistotu vnějších prostranství projevuje pouze tam, kde 

nejsou pociťována jako "cizí": většinou v malých osadních komunitách, jejichž 

členové se považují za jednu fameľija. Nejhorší poměry jsou pak v 

manipulativně vytvořených ghettech jako je Chanov u Mostu nebo sídliště 

Lunik v Košicích, kam byly násilně sestěhovány rody vzájemně se od sebe 

distancující. 

Pravidla rituální čistoty, která se projevují zákazem kontaktu s tím, co by 

mohlo člověka poskvrnit, jsou nesmírně komplikovaná a úzkostlivě se udržují 

zejména v těch skupinách Romů, které žily ve větší izolaci od neromského 

obyvatelstva. Podrobně se jimi zabývá anglická antropoložka Ann 

Sutherlandová (1975), která žila dva roky v komunitách kalderašů, lováriů, 

bojašů a mačvájů na západě USA ve městě s kryptonymním označení 

Barvale. 

Žužipen je hodnota, kterou se vykazuje celá komunita, ale ten, kdo je za její 

realizaci a manifestaci nejvíce zodpovědný, je paradoxně či logicky žena - 

sama považovaná za "nečistou" po celá dlouhá leta svého "ženství". 

Akor e čhaj barikaňi, kana hiňi paťivaľi, 

u te nane paťivaľi, mi čhivel pes andro paňi. 

Děvče na sebe může být pyšné, jen když je poctivé, 

když není poctivé, ať se jde utopit. 

Tanto starodávný čardáš, který se v dialektních variantách zpívá v mnoha 

romských subetnických skupinách, svědčí o základní hodnotě dívky - totiž o 

její poctivosti. V některých romských spolčenstvích (např. u olašských Romů 

- lováriů, kalderašů, u istambulským medvědářů - ajdžijes, atd.) se nevěsty 

kupují. Nevěsta, která není panna, ztrácí cenu. Připravuje rodinu o obrovský 

finanční obnos (za řádnou nevěstu z dobré rodiny se platí až půl milionu 

korun). V takových společenstvích si příbuzenstvo dodnes bedlivě střeží 

poctivost svých dcer. (Němečtí Romové - Sintové, kteří přijíždějí do Čech 

navštěvovat své příbuzné, jsou zděšeni, když vidí romské prostitutky 

postávat na silnici T55. Prostituce je nový jev, k němuž vedla dezintegrace 

tradiční komunity, devastace sociálních korektorů, rozklad etických norem a 

oslabení těch tradičních hodnot, které humanizovaly celou romskou 

kolektivitu i každého jednotlivce). 

První menstruace činí z čhajori (z dívenky) čhaj (dospělou dívku). Do tohoto 

nového statusu byla zasvěcena řádnou fackou, kterou dostala od matky, 

kmotry nebo nejbližší příbuzné. To proto, aby byla odolná proti ranám 

ženského osudu, aby byla zdravá a hezká jako prokrevená tvářička po facce. 

# 

37

Čhajori směla chodit, kam chtěla, mohla pobíhat s klukama, měla plnou 

volnost ve chvílích, kdy se nemusela starat o mladší sourozence, chodit s 

matkou na pole dělat pro "amari gadži" (naši selku), případně dmýchat otci 

měch, pokud nebylo v rodině dost chlapců. Od okamžiku, kdy dívenka 

vstoupila do stavu čhaj, nesměla na krok sama. Nejbezpečnějším 

doprovodem byli bratři. Do funkčního radiu bratra, zejména baro phral - 

nejstaršího bratra, patřila zodpovědnost za počestnost sestry - a tím za 

počestnost celé rodiny. Pokud se někdo provinil, nebyl odsouzen on sám 

jako jedinec, ale jako reprezentant celé fameľija. Ladž (ostuda) jednoho byla 

ostudou všech. Proto každý člen příbuzenstva dbal způsobem vymezeným 

jeho statusem a rolí na ostatní příslušníky své fameľija. (Nejednou se stalo, 

že příslušníci vlastní fameľija, obvykle bratři, potrestali dceru/sestru byť jen 

za platonickou nevěru: třeba proto, že na cizího muže udělala "lubikane 

jakha" - dosl. "kurevnické oči". Nebo proto, že o ní "Romové povídají" - byť to, 

co si povídají nemusela být pravda. Demonstrativním trestem bylo ostříhaní. 

Ještě nedávno se stal v Praze následující případ: mladá žena nešla s dítětem 

bydlet k rodičům "pod dohled" v době, kdy její muž byl na vojně. Nechtěla se 

tísnit v malém bytě. Začalo se o ní říkat, že by bez dozoru "mohla být 

nevěrná" - a protože tyto řeči nebrala na vědomí, rodina se od jejího chování 

distancovala tím, že ji bratři ostříhali. Žena přišla příští den nakrátko 

ostříhaná do práce. Co se ovšem nestalo! Její česká spolupracovnice tu 

"moderní fazónu" napodobila a také se dala ostříhat. Tradiční trest, ladž - 

ostuda, se v současných podmínkách minul účinkem). 

Jako snad v každé společnosti na světě, tak i v romském společenství se 

stávalo, že se děvče presuťa (vyspalo s mužem) a eventuálně přivedlo na 

svět nemanželské dítě. Ajsi romňi sas calo dživipen marďi - taková žena byla 

pak celý život "bita". Sloveso marel znamená bít, přeneseně trestat; příčestí 

marďi je bitá, trestaná, pronásledovaná osudem. 

Nemanželské dítě na tom ovšem nebývalo tak zle jako pancharti v mnoha 

jiných kulturních společenstvích. Ab Hortis (1775/1995) píše: " ...u nich 

nepočuť o vražde detí alebo o samovražde. Žiaden Cigán si neskráti život 

sám a úmyselne iba pre starosti, straty a zúfalstva...Napriek mnohým 

starostiam neprepadnú nikdy malomyseľnosti a melanchólii a aj v najväčšej 

núdzi sú veselí, dobre naladení a umrú iba vtedy, keď umrieť musia." 

Nemanželských dětí se často ujímali prarodiče nebo nejbližší příbuzní a 

starali se o ně jako o vlastní. (Příkladem je jeden významný politický 

reprezentant, kterého negramotní prarodiče nechali vystudovat střední a 

posléze i vysokou školu. Jiný známý politik adoptoval nemanželské dítě své 

dcery: Chlapec se úspěšně vyučil a je šťastně ženat). Ne vždy šťastný osud 

měly nemanželské děti "u otčima", který si matku byl ochoten vzít i přes její 

přestupek. 

Nicméně příbuzenská komunita vždy dbala na to, aby žena neznehodnotila 

hodnotu lačhi romňi - dobré/správné ženy tím, že by do partnerského vztahu 

vstoupila zbavena počestnosti. Jekhfeder častka hin perňicica tel e khak the 

paťiv - Nejlepší věno je peřina pod paždí a počestnost. 

Romňi ačhel lačhi romňi tel la sasakero vast 

Žena se stává dobrou ženou pod komandem své tchýně 

# 

38

"Základní vzdělání" si dívka přinášela do partnerského vztahu z domova. 

Byla vycvičená v žužipen. Uměla uklízet, prát, starat se o malé děti. Přinesla 

si paťiv, tu odevzdala svému muži, ale žužipen a paťiv trvaly nadále ve 

vztahu k ostatním mužům: po celý život musela zůstat žuži avrestar (dosl. 

neposkvrněná od jiného) tedy věrná (paťivaľi) svému muži. U muže se 

nevěra tolerovala: Muršes šaj jel šel piraňa (Muž smí mít třeba sto milenek) - 

ovšem romňi hin les ča jekh (ženu má jen jednu) a za tu je zodpovědný 

stejně jako za své děti. 

I "teoretické vědomosti" o tom, co "správná žena" musí svému muži pokorně 

tolerovat, si dívka odnášela z domova, ale tvrdého praktického výcviku se jí 

dostávalo teprve v domě tchýně. Sasvi (tchýně) byla mistrovou, a každá terňi 

bori (mladá snacha) musela projít několika pernými učňovskými lety v její 

domácnosti. Už to, že se říkalo "mladá jde bydlet k tchýni" (ke sasvi) a nikoli 

"k muži", vypovídá o roli a o statusu mužovy matky. 

Terňi bori musela v domě tchýně vykonávat ty nejtěžší práce: prala, uklízela, 

starala se o churde čhave (malé děti) své tchýně, chodila pro vodu. Přitom 

nesměla odmlouvat, nesměla si postěžovat, musela mlčky vytrpět veškeré 

úsměšky, šikanování, příkazy, rozkazy. Pokud se nevěsta vzpěčovala, 

popudila proti ní tchýně svého syna a ten vykonal trest - mladá žena sas 

marďi - byla bita. (O tvrdém údělu snachy pojednává například opereta Jožky 

Feča 1997). 

Tchán a švagři se do "výchovy" mladé snachy nepletli. V některých 

subetnických skupinách Romů se ještě dnes nesmí terňi bori na tchána 

podívat nebo ho sama oslovit. Někdy slouží mladší švagři nebo švagrové k 

tomu, aby si jim vylila srdce. Když tvrdou výchovu tchýně nemohla terňi bori 

vydržet, denašťa ke daj - utekla k mamince. Muž si pro ni za několik dní přišel 

a obvykle se s ní pak zacházelo o něco mírněji. 

Tvrdému zacházení se snachou bránila instituce zvaná přejatým termínem 

pre čeranki: bratr a sestra z jedné rodiny vstoupí do partnerského vztahu se 

sourozenci z rodiny jiné. (V osadě v Rakúsích, okr. Poprad se dvě rodiny 

spojily partnerskými svazky dokonce čtyř dětí). Pokud se tchýně a švagrové 

chovají ke své nevěstě příliš tvrdě, oplatí to rodina jejich dceři, která je ke 

lende borake - "u nich snachou". I zde se projevuje ona tradiční forma 

sociálního bytí, pro níž komunitní identita převažuje nad identitou 

individuální, a proto je příslušník stejné kolektivity (někdy příbuzenstva, 

někdy celé osady) zastupitelný jiným jejím příslušníkem. (V Rakúsích jsem 

byla přímým svědkem "zástupného trestu": mladá snacha byla bita jen proto, 

že její příbuzní zbili sestru jejího muže, která byla u nich "výměnnou" 

snachou.) 

Tchýně doučovala mladou nevěstu vařit. Postavit se k plotně musela umět 

už od matky, ale teprve v domě svého muže se měla naučit vařit podle 

osobitých zvyklostí svého nového domova. Tchýně bývaly tvrdé mistrové, ale 

pokud se snacha "dobře učila", pokud se jí tchýni podařilo te anel tel peskero 

vast (dosl. "přivést pod svou ruku"), byla nevěsta maškar o Roma (dosl. mezi 

Romy, na veřejnosti) chválena a její nová rodina se s ní chlubila. Postupně 

stoupala snacha výš z nejnižší příčky statusového žebříčku, přijetí do rodiny 

se zakotvovalo a projevovalo čím dále tím větší vlídností, případně úctou. 

# 

39

Přesto, jak tvrdému zacházení byly v počátečních letech svého - spíše 

"snachovství" než manželství - mladé snachy vystaveny, většina z nich 

považuje svou sasvi za aver daj (druhou matku) a je jí vděčná za to, že se u 

ní vyučila být lačhi romňi (dobrou ženou). Zajímavé je, že se mezi tradičními 

romskými vtipy vůbec nevyskytují vtipy o tchýních. 

Partnerské vztahy se uzavíraly v časném mládí, aby ti ternechara (dosl. 

"mladí osli"), kteří v pubertě nevědí, co si mají se sebou počít, dostali životní 

úkol a zodpovědnost: pečovat o vlastní rodinu, o vlastní děti. (Dojemně o své 

zkušenosti vyprávěla Helena Šamková ze Šemetkovců, okr. Svidník. Rodiče 

ji vdali jako jedenáctiletou. Tchýně, bohatší než vlastní rodina Heleny, si 

"hezkou bílou" dívku vyhlídla, pro chromého syna. Ačkoliv Helena přišla ke 

tchýni hned po po té, co si s o tři roky starším mužem přísahali, žít s ním 

začala teprve, když jí bylo čtrnáct a půl roku. Do té doby spala na jedné 

posteli se svou tchýní a dvěma malými švagrovými, s nimiž se každý večer 

dohadovaly o to, kdo bude spát "mámě" (matce-tchýni) v náručí). 

Manželství "nezletilých" tedy měla svou funkci. Když Romové "vyšli" z osad, 

kde si jejich "interních" zvyklostí majoritní společnost nevšímala, obořil se na 

jejich zvyky zákon: kolik romských chlapců se dostalo do nápravných 

zařízení proto, že si vzali ženu pod patnáct let! Takovýto zásah končil 

obvykle tragicky pro všechny zúčastněné. Sama jsem se angažovala v 

případu pana RB z Chrástu (SV Čechy): začal žít s dívkou, které ještě nebylo 

patnáct let. Měli se rádi - "kamahas te phurol dujdžene", chtěli jsme s polu 

zestárnout, jak řekl pan RB. (Kdyby byli mohli žít podle staré tradice, patrně 

by se to bylo stalo, protože rozvody a rozchody manželů byly v minulosti 

zcela ojedinělé). Pan RB byl ovšem odsouzen nepodmíněně k roku v 

nápravném zařízení, protože školské autority objevily, že žákyně záladní 

školy je těhotná. Rodina pana RB svou snachu zavrhla zato, že thoďa le 

čhaske berš pre men - že uvázala jejich synovi rok (vězení) na krk. K vlastní 

rodině se děvče bálo uchýlit, aby jim neudělalo ladž - ostudu. Rodina navíc 

bydlela na Slovensku v osadě. Dívka se ukrývala po kamarádkách, protože 

se nechtěla dostat do dětského domova. Ocitla se bez prostředků a nakonec 

se "spustila" s jiným. Pan RB se vrátil z výkonu trestu, když už bylo jeho dítě 

na světě. Pro rvačku s milencem své ženy šel sedět znova. "Náhradní muž" 

dostal podmínku. Jeho rodina na něj vyvíjela nátlak, aby "tu kurvu" nechal. 

Mladá dívka pak ze zoufalství své dítě dala sama "do kojeňáku". Nakonec se 

z ní stala skutečně "kurva". 

K tomu, aby žena získala titul "lačhi romňi", musela se mimo jiné umět 

postarat o obživu rodiny: Mange ajsi romňi kampel/savi kotor maro anel 

(Potřebuju takovou ženu, která dosl. přinese kus chleba - se postará o 

obživu) - říká se ve starodávné písničce. Muži vykonávali své tradiční 

profese, ale žádná z nich nezaručovala pravidelnou odměnu. Když nebylo 

dost svateb nebo zábav, anebo když byla najata konkurenční kapela, když 

zejména v zimě neměl kovář dost zakázek, byla by rodina zůstala o hladu, 

nebýt ženy. Zmínili jsme se už o tom, že Romové byli většinou odměňováni v 

naturáliích - a s těmi nelze perspektivně kalkulovat jako s penězi. A tak ženy 

chodily každý den pal o gav(a) (po vesnic-i/-ích) a sháněly obživu: tu 

vymazaly pec, jinde zametly dvůr nebo vypraly anebo mangenas maro - 

"prosily o chleba". Z vesnice se vracívaly před polednem s bramborami, 

tvarohem, trochou sádla nebo hrstkou mouky - s potravinami, které žena za 

# 

40

své slážby dostala - a tehdy rodina konzumovala své první denní jídlo. (V 

první generaci násilné scholarizace chodily děti o hladu do školy: rodina 

nebyla zvyklá snídat ráno. Důvod tedy nespočíval v tom, že by "se matky o 

děti nestaraly" - ale prostě se ze dne na den nepřeorientovaly na jiné 

zvyklosti). 

O povinnosti postarat se obživu rodiny se sice hovoří jako o atributu "dobré 

ženy" - dobrá žena však nemůže nebýt lačhi daj (dobrou matkou). 

Daj - kada lav mol but 

Matka - to slovo má velkou hodnotu 

Matka má v tradiční romské kultuře významné postavení. Reálné i 

symbolické. (O roli matky viz článek Edity Žlnayové 1996; o matce v 

romském písňovém folkloru viz Veronika Kamenická 1996). 

Matka na první místě přivede na svět dítě-člověka. V tom je její primární a 

nezastupitelná hodnota. Na druhé straně ovšem se říká: Nane daj, so le 

čhavores anel pro svetos, e daj adi, so les avri bararel (Matkou není ta, co 

dítě přivede na svět, ale ta, co ho vychová). Tato slova jsou podle Vojtěcha 

Fabiána staršího nová: dříve nebylo potřeba matce připomínat péči o dítě, 

protože ji považovala za Bohem danou (dino le Devlestar) podobně jako 

přirozenou schopnost a "povinnost" rodit. 

Děvčátka byla k péči o dítě vychovávána od té chvíle, co udržela v náručí 

mladšího sourozence. Místo kočárku, kolébky, postýlky sloužila náručí 

nejrůznějších členů fameľija, zajména starších sestřiček, které dítě nejen 

konejšily, ale musely mu umět utřít zadeček, přebalit je, převléci, dohlídnout, 

aby někam nespadlo, něco si neudělalo. Učily se tomu od matky, která o 

miminko takto pečovala, pokud nevařila nebo nesháněla po vesnicích obživu. 

Postupem času dívenky odkoukávaly i složitější úkony "péče" - například 

masáže děťátka, několikrát denně opakované, cvičení nožičkama ručičkama. 

Tradiční způsob masáží a cvičení, který přecházel z matek na dcery, 

odpovídá moderním technikám, jakým se dnes matky učí v těhotenských 

poradnách. Matka s dítětem cvičila, aby bylo zdravé a aby nebylo praphaglo 

(dosl. "přelomené" od nošení v náručí). Před masáží dítě postříkala 

mateřským mlékem, v mateřském mlíce mu umyla očička. 

Každodenní péčí a nepřetržitým fyzickým kontaktem se posiloval pocit 

"přirozené" mateřské zodpovědnosti a "přirozené" mateřské lásky. 

Mateřská láska (a péče) se opěvuje snad v každé kultuře - láska "cikánských 

matek k dětem" bývala však příslovečná. Dokumentuje ji i folklor, písně, 

pohádky. Budu stručně parafrázovat alespoň jednu pohádku bulharských 

Romů (viz Christo Kjučukov 1994, s.58), kde je mateřská láska 

demonstrována přímo drasticky: Zlá snacha přiměje svého muže, aby zabil 

vlastní matku. Když se syn-slaboch vrací z lesa s uťatou hlavou matky, zraní 

si nohu. V očích matčiny hlavy se objeví slzy a ústa se zeptají: "Synáčku, 

nebolí tě to?" 

Tato symbolická pohádka přesáhla přísloví: Kim e daj dživel, hin la phares 

pal o čhave (Dokud matka žije, neustále si dělá strosti o děti). Matka radí, 

# 

41

pomáhá, poskytuje útěchu, odpouští. Pokud syn nebo dcera, byť dospělí, 

neposlechnou matku, vždy na to doplatí. 

Marel o Del marel, Trestá Bůh, 

kas korkoro kamel, koho se mu zachce, 

u man imar marďa, a mě potrestal, 

bo na šunďom la da. že jsem neposlechl(a) matku. 

Tradiční halgató 

I v minulosti se pochopitelně vyskytly matky, které svým jednáním 

znehodnotily výsostnou hodnotu mateřské lásky a zodpovědnosti vůči dětem. 

I o takových matkách se mluví v písních a pohádkách jakožto o odstrašujícím 

případu. V současné době se ovšem zdá, jakoby kojenecké ústavy a dětské 

domovy přeplněné romskými dětmi usvědčovaly představu o "mateřské 

lásce romských žen" z falše a nepravdy. Odpovídá zdání skutečnosti? Pokud 

ano, co je toho příčinou? Nechť se vyjádří sami Romové. 

V roce 1993 rozeslala redakce tehdy vycházejícího měsíčníku Amaro lav 

svým dopisovatelům anketu s několika dotazy týkajícími se rodičovské 

zodpovědnosti v tradiční romské rodině a v rodině dnešní. Na anketu 

odpovědělo 37 respondentů většinou velmi podrobně. Někteří přiložili vlastní 

životopis, který jejich názory dokresluje. Anketu zpracovala ve své diplomové 

práci Milena Alinčová (1997), první ze šesti studentů romistiky, kterým byl 

udělen titul Magistra ve philologia romica (v romské filologii). Z odpovědí 

Romů, které jsou v plném znění citovány v příloze diplomové práce, 

ocitujeme úryvky, přímo se týkající tématu. Citáty uvádím pouze v českém 

překladu M.Alinčové anebo ve vlastním českém/slovenském překladu autora. 

Otázka l. V novinách můžeme číst...,že mnoho romských matek nechává své 

děti v kojeneckých ústavech nebo dětských domovech: Je to podle vašeho 

mínění pravda nebo spíše propaganda. 

Ze 32 zhodnocených odpovědí souhlasilo 25 respondnetů s tím, že media 

mají bohužel pravdu. 

Citace vybraných odpovědí: 

--- Áno, v detských domovoch je veľa rómskych detí. V nijakom prípade to 

není propaganda, ale holá skutočnosť, ktorú som neraz videla na vlastné oči. 

(novinářka, Bratislava). (s.II/15) 

--- Myslím, že je to propaganda. V domovoch je dost detí "bielych", ale tým, 

že ukazujú v televizii len naše deti, tak verejnosť myslí, že sú tam len oni. 

Zakrývajú chyby "svojich" žien. (učitelka v mateřské škole, okr. Senica). 

(s.II/1) 

--- Je to částečná pravda...Tržní poměry pronikly i do vnitřního rodinného a 

společenského života Romů. Do dětských domovů se dostávají děti 

nemanželské, dále z rozvedených rodin a děti postižené. (historik, Brno). 

(s.II/14) 

# 

42

--- Ano, opravdu můžeme vidět, že je mnoho dětí v kojeňácích. Je to proto, 

že dívky, kterým je 16 let i méně, mají děti, tak proto doktoři ty děti berou a 

dávají do kojeňáků. Že ty dívky jsou nezletilé. Ale samy by své děti do ústavu 

nikdy nedaly. (Jsem ubohá žena se zlomeným srdcem a s uplakanýma očima 

nad romským trápením, neznámá jsem žena).(s.II/24) 

--- Mrzí mě, že vám v současné době nemohu zcela odpovědět na položené 

otázky, neboť si nejsem prozatím jistý svými dosavadními názory. V poslední 

době mám v hlavě převážně zmatek a nevím si s ním rady (muž 21 let, 

adoptován českými rodiči, od nichž utekl zpět do dětského domova, maturita 

na vojenské střední škole) (s.II/30) 

Otázka 2. Mohlo se dříve stát, aby matka opustila své dítě nebo aby se o ně 

nestarala? 

Ze 32 zhodnocených odpovědí se všech dvaatřicet shodovalo v důrazném 

tvrzení, že dříve bylo něco podobného zcela vyloučeno. 


--- Tohle nikdy nebylo, (aby se matka nestarala o děti). Ať žila matka 

sebebídněji, o děti se postarala. Jako kdysi, pamatuju to, jak matka chodila 

po vsi a obstarávala buď chleba nebo brambory nebo co který sedlák dal. 

Chodila k sedlákům pracovat a starala se, vychovala si své děti. Dneska ne, 

dneska jsou náročné, opustí děti, aby samy měly volno. A hlavní věc, aby si 

samy užívaly. To dříve nebylo! Neexistovalo, aby šla romská žena šlapat! To 

nikdy mezi Romy nebylo, co se dneska děje! Za to se my, slušní Romové, za 

to se my všichni stydíme! Nikdy se nedělo to, co teď! (dělník 67 let, okr. 

Louny) (II/72) 

--- Kde by se dříve romská matka vzdala dítěte! Nikdy! A přitom byly dříve 

horší časy než teď. Byla velká bída, někteří Romové bydleli v kolibách, 

někteří v chatrčích. Dětí měli hodně, ale maminka měla všechny stejně ráda 

a nebyla by se vzdala ani jednoho! To byly věrné matky! Dřely se, chodily po 

žebrotě, když nebyla práce, jen aby děti měly co jíst. To byly správné matky. 

Nezlobte se, ale i to zvíře si chrání svá mláďata, tím spíš lidská bytost, která 

má rozum. Dříve romské ženy litovaly i cizího, když viděly, že se mu děje 

křivda, natožpak svého. Protože Romové mají měkké srdce. (žena 56 let, 

okr. Spišská Nová Ves) (s.II/39-40) 

--- Dříve (by matka dítě do dětského domova nedala)...Dříve každá matka o 

své dítě tvrdě bojovala, jen tak se ho nevzdala. Na Smíchově, kde jsem se 

narodila, jsem znala pár rodin, které měly děti v děcáku, protože jim je 

odebrali z důvodu záškoláctví... Dříve měla romská žena velký respekt před 

svým manželem. Její úloha spočívala ve výchově dětí a v udržení chodu 

domácnosti. Muž měl výsadní právo v rodině. Bylo nepsaným zákonem v 

rodině, že žena nesměla být nevěrná manželovi, muž ženě nevěrný být mohl. 

Hovořím o své generaci. Manželství se uzavíralo jen se svou rasou 

romskou...Neznám z dřívějších let tolik rozvodů jako je dnes. (sociální 

pracovnice Praha) (s.II/17) 

Další otázky (3-5) sondují názory romských respondentů na důvody, které 

vedou k poklesu zodpovědnosti romských matek (rodičů) vůči dětem. V 

# 

43

odpovědích s nejčastěji opakují následující důvody: rozpad romské fameľija a 

komunity, která hlídala každého jedince, aby dodržoval společenské normy a 

nezapomínal na základní hodnoty romipen. Na rozpadu romské pospolitosti 

nesou největší vinu gádžové: donutili Romy žít jinak, vzali jim jejich paťiv 

(čest, slušnost, poctivost, hodnoty) - a Romové se od gádžů učí jenom to 

nejhorší. Ženy se osvobodily z područí mužů a nevědí, jak mají se "svou 

svobodou" zacházet. Myslí si, že můžou pít, kouřit a chodit s mužskýma - 

což nikdy dříve nemohly - a tuhle divnou "svobodu" pak odnášejí děti. 

Odpovědi, které budeme citovat, nemají informační hodnotu 

kvantifikovatelné objektivity, avšak jejich nesmírná hodnota spočívá ve 

vzácné informaci o tom, jak Romové smýšlí, co cítí, eventuálně proč tak cítí a 

smýšlí. 


--- Pokiaľ žili Romovia spoločne, vedeli o sebe navzájom všetko, vzájomne si 

pomáhali, vládol medzi nimi aj nepísaný zákon, že žena musela byť panna 

pokiaľ sa nevydala...Tým, že sa Romovia rozptýlili medzi ostatné 

obyvateľstvo, stratili akoby kontrolu všetkých nad sebou. Ženám sa začali 

dvoriť aj neromovia, čo následne vyústilo do nechcených detí...Začala sa 

znoršovať morálka všeobecne a romské ženy sa jej vzdali. Zapáčil sa im 

život, keď ich nekontroluje brat, sestra, mama, stara mama...Myslím, že 

Romovia už nebudú držať spolu ako voľakedy, keď sa mali zle...Teraz je 

medzi nimi závisť. Ak sa má niekto lepšie, je tŕňom v oku mnohých. Spolu 

začnú držať až vtedy, keď budú bití bez rozdielu - dobrí, zlí, bohatí, bidení. 

(II/1-2) 

--- Dříve se Romové velice ctili, vážili si příbuzných. Ale dnes Rom, který si 

žije trošku lépe, hned si myslí, že není Rom. Romové moc zpychli...Ti 

Romové, kteří "žijí na úrovni" se chtějí přizpůsobit gádžům a neváží si 

příbuzných a rodiny. (II/19) 

--- Nejvíce se na nás podepsali komunisti. Komunisti nám dali chleba a plné 

žaludky, ale zase nám vzali to, co Romy drželo po staletí pohromadě - 

ROMIPEN. Naučili nás myslet tak, jak myslí majorita. Zpřetrhali nitě, které 

vedou od srdce k srdci. Vzali nám náš mateřský jazyk, romštinu. Náš jazyk 

se nerozvíjel, naopak zakrňoval. Je mi 46 let, jsem Rom a neumím pořádně 

romsky. Jsem přesvědčen, že nám víc vzali než dali. (II/23) 

--- Proč se rozpadá romská rodina? K tomu by nikdy nedošlo, kdyby se 

Romové neučili od gádžů. Od nich pochytili všechno možné a už jednají jako 

páni. Neumí už jeden druhému odpustit. Myslí si, že když mají byt zařízený 

líp než ostatní, jsou něco víc. (II/28) 

--- Dobře víte, že se rozpadly "cikánské osady" a začal nový život. (Romové) 

chtějí žít stejně jako gádžové a dělají ze sebe něco, co nejsou. A kvůli tomu 

jeden druhému závidí...Romové nikdy nevedli žádnou válku ani nevyvraždili 

žádnou rasu. A když ti někdo nadává do cikánů, nevšímej si ho. Tím mu 

ukážeš, že je hloupejší než ty. Romové by si měli vážit svého příbuzenstva a 

žít životem jako dřív, protože z Roma nikdy pán nebyl ani nebude (II/57) 

--- Dříve byl muž v rodině jako Bůh. Co řekl, to platilo. Chlap si chodil za 

ženskýma, žena nemohla nic, jenom doma plakala a starala se o děti. Muž 

přišel domů, musela mu dát najíst a musela se k němu chovat jako ke svému 

# 

44

muži. Ať ho milovala nebo nemilovala. Nějaké rozvody nebo co, to Romové 

neznali. Neznali ani svatbu - myslím na úřadě nebo v kostele. Ale romská 

bijav (svatba) platila na celý život. Dneska jsou romské ženy chytřejší než 

byly kdysi. Dříve žena uměla porodit dítě, uměla se o ně starat a uměla 

pečovat o muže, o domácnost. Číst a psát neuměla a taky to nepotřebovala 

umět k tomu, aby rodina žila slušně a spořádaně. Dnes Romky umí číst a 

psát, často jsou chytřejší a vzdělanější než chlapi a nechtějí si nechat líbit, 

když jim manžel chodí za jinýma. Nenechají si líbit, že on jde do hospody a 

ona se musí točit okolo dětí. Nedají si líbit, když ji muž bije. Dříve ženské 

říkaly: joj, když mi dvakrát denně nenabije, tak mě nemiluje. Dnes muž 

manželce facku a je zle. To si přece nenechám líbit - a je rozvod! Dříve 

rozvody u Romů neexistovaly! Co mi udělala moje žena, když jsem chodil za 

jinou? Vzala moje šaty, hodila je do kufru, kufr postavila za dveře: Běž si za 

ní! A moje matka? Otec si přivedl domů ženskou, spal s ní na jedné posteli, 

matka s náma s dětma na druhý. Tři neděle u nás byla ta kurva a matka 

nesměla říct ani slovo. (II/81-82) 

--- Civilizace vnesla mezi Romy mnoho špatného. Od gádžů jsme převzali 

spoustu chyb jako prostituci, alkoholismus, neúctu jednoho vůči druhému a 

další a další zlo, které nám zničilo naše romství. Dříve romské dítě nesmělo 

pronést neslušné slovo - dneska sprostě nadávají stejně jako česká mládež. 

Naši muži začali chodit do hospody, z žen se staly prostitutky...do hospod 

berou děti, děti vidí, co dělají rodiče a když se z nich samotných pak stanou 

rodiče, chovají pokračuje to zlo dál a dál. (II/67) Savo dad, ajso čhavo, savi 

daj, ajsi čhaj (Jaký otec, takový syn, jaká matka, taková dcera). 

Nevi civilizacija 

Nevi civilizacija ča dar. Nová civilizace je jenom strach. 

Na džanen khatar hine, nevědí, odkud jsou 

kastar hine, a kdo je zplodil, 

so lendar ačhela, nevědí, co z nich bude 

kaj džal lengero drom. a kam vede jejich cesta. 

Kamiben kamen - Po lásce touží - 

na džanen s'oda hin. nevědí, co to je. 

Devla, mro gulo Del, Bože, můj sladký Bože, 

sikhav amenge sar.. ukaž nám jak... 

Magda Hoffmannová 

--- Dříve, když si muž vzal ženu, sice si nepřísahali v kostele ani na výboru, 

ale zestárli spolu. Šli společnou cestou až do smrti. Mezi Romy byla úcta. 

Rom Roma si vážil. Matka s otcem žili poctivě, děti viděly jejich slušnost a s 

požehnáním si ji vzali do srdce a podle ní s požehnáním a poctivě žily. 

Romové se scházeli u ohně, žertovali, bavili se, ale tak, aby nikdo nikoho 

neurazil. Vyprávěly se pohádky a v nich byla nesmírná síla. Dodávaly 

Romům víru sami v sebe a sílu žít. Ukazovaly jim cestu v životě. Pomáhaly 

jim obejít trní na té cestě. Když měl někdo hlad, druzí mu dali najíst. Jestliže 

někdo neměl kde spát, vzali ho k sobě na nocleh. Když někdo potřeboval 

rozdělat oheň, druhý mu dal řeřavý uhlík. Nestalo se, že by sirotka dali do 

sirotčince. Vychovali ho příbuzní. A nestalo se, že by se chtěli zbavit starého 

člověka a dali ho do chudobince. Starý člověk měl největší úctu a péči: Šun le 

# 

45

phuren, bo chale buter maro sar tu (Poslouchej staré, snědli už v životě víc 

chleba než ty). (II/67) 

--- Romové se naučili vyřizovat si své problémy přes instituce. "Přizpůsobte 

se! Přizpůsobte se!" říkají gádžové - a tak se přizpůsobili. Na začátku když 

rodičům brali dítě, protože ho matka neposílala do školy, tak šel na ně otec 

se sekerou. Zavřeli ho pro útok na veřejného činitele a dítě šlo stejně do 

ústavu a matka zůstala doma zničená a bezradná, bez pomoci - příbuzní byli 

daleko, třeba na Slovensku, muž v base a nejstarší dcera, která odevždycky 

spoluvedla domácnost, byla v děcáku. Ta nejstarší holka byla pro matku moc 

potřebný! Copak by jedna ženská stačila pečovat o šest, sedum dětí, chodit 

vydělávat, vařit a vést domácnost? Od toho měla nejstarší dceru - proto ji 

neposílala do školy! Snachu měla k ruce - a tu v panelákovém bytě v českém 

městě taky neměla. Čechy - to bylo každý sám, každý sám - příbuzní bůhví 

kde - jenom sociální pracovnice a esenbáci, instituce. A tak už ta matka 

nevěděla, jak dál, tak se zkrátka obrátila na instituci. Někdy to byl jen 

okamžitý vztek, příští den toho litovala. Ale už nešlo nic změnit. A pak se ta 

instituce stala součástí života (Helena Šamková, odpověď, která došla po 

zpracování diplomové práce). 

Ohrožení posvátné hodnoty mateřství jakoby symbolizovalo ohrožení celého 

hodpotového systému - hodnuntu samotného romipen. Všichni Romové, kteří 

odpověděli na otázky formulované redakcí měsíčníku Amaro Lav, vidí hlavní 

důvod v rozpadu tradiční komunity, k němuž přímo či nepřímo vedla 

“gadžovská” asimilátorská politika předchozího půl století. 

Jenomže jak dál? Může se to, co bylo tak krásné, vrátit? Předám slovo paní 

Angele Žigové. (Úryvek z dosud nezveřejněné úvahy cituji v českém 

překladu). 

"Lidé mojí generace (domníváme se, že paní Žigové je asi 60 let) pamatují, 

co v životě mělo skutečnou hodnotu. Ti mladší jsou na tom hůř, protože 

Romové už nejsou a "Češi" ještě nejsou - a také nikdy nebudou! To je iluze, 

kterou se jim snažili vnutit komunisti. Jsou jako vyhození z hnízda, jak 

vytržení z vlastní půdy a přesazení do půdy, na které se nemohou uchytit. 

Jsou jako zranění, kteří dostávají trasfuzi nevhodné krve. Nemají vzory, 

nevědí, k čemu se přimknout, s čím se ztotožnit. My měli vzory, každý z nás 

měl vzor když ne ve svých rodičích, tak v někom z příbuzných, kdo uměl, 

věděl, znal, byl pravý, poctivý Rom. Naší mladé generaci gádžové hodnoty 

pravého poctivého Roma pošpinili a zesměšnili to, nač jsme byli hrdí - naši 

kulturu. Ale staří mého věku by se chtěli vrátit zpátky k životu, jaký býval. 

Zdá se jim o to krásnější a o to dokonalejší, oč větší strach, hrůzu a smutek 

prožívají, když sledují, co se dnes děje. Nejen to, co Romům provádějí skini, 

policie, rasisti, kteří nás nechtějí pustit do restaurace, nechtějí nás brát do 

zaměstnání - ale hlavně když vidí, co dělají sami Romové. Drogy, automaty, 

alkohol, prostituce, vulgárnost, neúcta. V jedné naší pohádce říká hrdina, 

kterému se stále nedaří vítězit nad zlem: Maminko, vem mě zpátky do svého 

lůna, já už se na tenhle svět nechci dívat. Jenomže i když matka bývala hned 

po Bohu ta největší ochránkyně, zpátky do jejího lůna se nikdo vrátit nemůže. 

Stejně tak to nejde vrátit se do osad. Ty osady, co jsou dnes, a co se bohužel 

rozrůstají, protože Romové ve městech nemají na činži a znovu si začínají 

# 

46

stavět chatrče, ty osady nejsou to, co bývalo. Zůstala tam špína a hmyz - to 

bylo dřív taky - ale nezůstalo tam romipen. Ani tam ne. 

Musíme si hledat svou cestu v jiném světě než byl dřív. A pokud se budeme 

vracet do ohrazených osad naší minulosti, pak jenom proto, abychom 

odtamtud vynesli šperky našich hodnot, našich dovedností, našeho umění, 

naší lásky, úcty, svornosti, rodičovské zodpovědnosti, schopnosti být 

spokojený, schopnosti se radovat ze života a schopnosti si vzájemně 

odpouštět. Abychom si odtamtud přinesli svůj starodávný vztah k Bohu. A 

proto prosím Boha, aby nám v tom pomáhal k radosti Romů, která bude tak 

velká a slunečná, že probudí pochopení i v ostatních lidech. 

Drastická, neuvážená, multidimenzionální asimilační politika rozrušila 

příbuzenskou pospolitost. Jednotlivé nukleární rodiny bydlí rozptýleny, daleko 

od sebe. Sociální korektory jako byly phundrade vudara - neustálá kontrola 

každého kroku každého jednotlivce a následný veřejný přetřes jeho chování, 

přestaly fungovat. Tresty jako obecná ostuda, ladž, nemají prostor, kde by se 

projevily. Etické hodnoty tradované denodenně slovesností formalizovanou v 

různých folklorních útvarech, ztratily na prvním místě prostředek vyjádření - 

tradiční jazyk; nový "gádžovský" jazyk zatím skupina (jako celek) nezvládla 

natolik, aby jeho potenci dovedla ztvárnit do krásných a působivých obrazů 

vyjadřujících obsah tak adekvátně jako po mnohá staletí pěstovaná romština. 

Kromě toho se omezily situace, kdy jsou lidé "spolu" a mluvené slovo má 

příležitost bezprostředně zasáhnout zúčastněné svým významem. Zatímco 

dříve byly takové situace přirozené, každodenní, danné společným soužitím, 

dnes jsou "organizované" a vzácné. K odcizení a nekomunikaci dochází i v 

uměle vytvořených ghettech jako je Chanov u Mostu - právě proto že jsou 

vytvořená uměle, manipulativně: dohromady tu byly násilně sestěhovány fajty 

a fameľii vzájemně se distancující, antagonistické, proto nemůže nikdo 

očekávat, že tu spontánně, sama od sebe, vznikne solidarita a spolupráce. 

Ani tradiční trest exkomunikace a ostrakizace těžce se provinivších jedinců 

nemá účinek: je-li někdo "odsouzen" Romy, vždycky se může někde, nějak 

umístit a smazat svou "romskou vinu" anonymitou gádžovského světa. 

Další důvod, který vede ke znehodnocení etických hodnot současná vysoká 

nezaměstnanost Romů. K té opět přispěli "gádžové". Každou všeprostupující 

společenskou změnu, jakou byla i "sametová revoluce", provází kromě 

euforie nejistota, obavy, konkurenční boj, potřeba hledat "někoho", kdo je 

vinen nesplněním nereálných očekávání, že všechno bude okamžitě lepší a 

ideální. Vlastní chyby a selhání, neschopnost a bezradnost se přesunuje na 

"obětního beránka" - a tím je ten, kdo se nejméně může mocensky bránit. 

Menšina. Dříve to byli Židé a cikáni. Dnes jsou to cikáni (Romové). A tak 

několiletá skandalizace Romů ve sdělovacích prostředcích odpoutávající 

pozornost od zásadních problémů, zhoubně ovlivlila veřejné mínění. A 

protože i soukromí podnikatelé jsou "veřejnost", není divu, že většina z nich 

odmítá vzít Romy do práce z čistého "proticikánství". Znovu připomínám 

romské přísloví: te o gadžo mardo, ta o Rom duvar ajci - je-li gádžo bit, Rom 

je bit dvakrát tolik. A to se opakuje znovu a znovu při všech historických 

změnách: sotva si Romové v relativních obdobích "společenské stability" 

namáhavě a pomalu vybudují nějakou únosnou pozici v majoritní společnosti, 

při příští "revoluci" jsou první, kdo o svou pozici přijdou. (Symbolickým 

obrazem je pro mě rozestavěný "palác" čtyř bratří, který jsem viděla v roce 

# 

47

1994 v Dětvě: komunizmus sice devastoval romskou kulturu, etnické a etické 

hodnoty, ale "dal" - vnutil - Romům práci a ti kdo byli schopni nový typ práce 

přijmout, se materiálně zmohli. Tak i čtyři bratři v Dětvě, kteří si v roce 1989 

začali stavět obrovský, honosný společný dům. V roce 1991 přišli všichni čtyři 

o práci a dům, do kterého investovali veškeré své jmění, zůstal nedostavěný 

a chátrá.) 

V posledním čtvrt století procházejí Romové téměř na celém světě 

etnoemancipačním procesem. (V roce 1971 byl na I. mezinárodním kongrese 

v Orpingtonu u Londýna ustaven Mezinárodní svaz Romů, RIJ, dnes IRU, 

který byl v roce 1979 přijat do OSN jako pozorovatel v sekci mimovládních 

organizací. Mimochodem prvním předsedou RIJ byl MUDr Jan Cibuľa z 

Klenovce, okr. Rim. Sobota). V zemích tzv. východního bloku explodoval 

násilně potlačovaný sebeuvědomovací proces teprve po roce 1989. Romové 

poprvé v historii dostali uzákoněnou příležitost, aby se jakožto etnická 

pospolitost stali subjektem spoluřešícím vlastní problémy a prosazujícím své 

etnokulturní zájmy. Deset let je příliš krátká doba k tomu, aby se naučili dělat 

politiku bez zbytečných rozbrojů mezi početnými organizacemi, asociacemi a 

skupinami. 

I české politické strany mezi sebou bojují mnohdy nefér prostředky, 

nedovedou se dohodnout a nedocházejí ke koncenzu ani v záležitostech, kdy 

pro "společený stát" by bylo optimální zastávat jedno společné stanovisko. 

Proč tedy vyčítat Romům, že "jsou roztříštění" požadovat po nich "jednotu 

smýšlení a jednání". Nicméně pro Romy samotné je nesmírně důležité nikoli 

to, aby měli všichni stejný názor, ale aby jejich reprezentace docházely ke 

koncenzu tam, kde jsou ohroženy zájmy celé romské pospolitosti. A k tomu 

je potřeba překonat právě ono historicky podmíněné "kastování". Některé 

společné aktivity Romů (tiché manifestace se svíčkou v ruce na protest proti 

skinům a zejména proti lhostejnosti jakou veřejnost i oficiální autority vůči 

počínání skinů dlouho projevovaly) dokázaly, že Romové dovedou tvořivě 

uplatnit tradiční hodnotu vyjádřenou symbolickým zaklínadlem sem Roma 

sam! - vždyť jsme Romové. Toto heslo, nastolující atmosféru přátelství a 

tolerance, jsem slyšela snad u všech subetnických skupin Romů, byť každá 

je vyjadřovala svým dialektem. Věta sem Roma sam je vyslovována s 

největší úctou, je v ní obsažen příkaz vážit si svého romipen, své kultury a 

jejích vznešených hodnot. A je nesmírně nadějné, že je čím dále tím více 

Romů, kteří se v zájmu všech Romů snaží ony krásné, humánní, etické 

hodnoty vlastní kultury uvědomit a zpřítomnit ostatním ve formách 

srozumitelných a funkčních v dnešní době. Čest Romům, kteří se nevzdají, 

když je deset podnikatelů nevezme do práce a místo aby nečinně zůstali na 

podpoře, šli dělat pasáky nebo prostitutky, zkoušeli štěstí v automatech, 

snažili se zpříjemnít osud drogami nebo alkoholem, jdou a a zkusí své štěstí 

po jedenácté. Čest a úcta Romům, kteří se své romské sebeuvědomování 

snaží vyjádřit v literárním posleství, v obraze a tím inspirují ostatní. Čest 

romským politikům a aktivistům, kteří hájí zájmy nejen své rodiny, ale všech 

Romů nezávisle na tom, ke kterému rodu či skupině patří. Čest všem 

Romům, kteří hledají tvůrčí, pozitivní a humání cestu ze současných 

stresových situací. Změny po roce 1989 většinu Romů poškodily 

ekonomicky, temné síly je ohrožují na životě, přidaly tmu jejich imidži a 

ignorantní veřejnost onu tmu považuje za "pravé cikánské hodnoty" - a 

# 

48

Romové podle přísloví čhuri des, čhuri chudes odpovídají na rány nožem 

rovněž nožem. (Ale pozor! - tyto rány nedopadnou nikdy na hlavního vinníka 

"nepřátelské strany", často zasáhnou nevinného, přátelsky smýšlejícího, a 

tím je o nepřítele víc, tím nebezpečněji se pak točí bludný kruh antagonismu!) 

Avšak ony změny po roce 1989 přinesly Romům něco, co je absolutně 

nedocenitelné a nezbytné pro jejich budoucí perspektivu: svobodu 

sebeuskutečnění. Pro slovo svoboda neexistuje v romštině jednoslovný 

ekvivalent; pojem svobody lze vyjádřit výrazem phundrado drom - otevřená 

cesta. Teprve po roce 1989 mají Romové, ač tomu mnoho fakt zdánlivě 

nenasvědčuje, skutečně otevřenou cestu, po níž mohou jít aniž by byli hnáni 

pod bajonetem, aniž by byli vedeni za ručičku. Je to cesta nesmírně náročná, 

vyžaduje dobrou informovanost, orientaci, výdrž, trpělivost - a nejspíš i oběti 

- ale jsem hluboce přesvědčena, že jen bez bajonetové eskorty a stejně tak 

jen bez "misionářského" vedení za ručičku lze dojít k sebeuvědomění, k 

etnickému i lidskému sebezhodnocení a tím i k etnokulturní a občanské 

seberealizaci. 

Margita Reiznerová 

Kaj o drom te dokeras 

Kames te denašel - nane kaj, 

savore droma perdal tu phandle. Rodes, khatar te džal,. 

arakhes dromoro, aľe žuže bara, 

kames te predžal pre aver sera, 

mušines o bara te odčhivel. 

Les po jekh bar, odčhives, 

phares džal, 

čhivkeres le barenca, 

o bara pre tute peren, 

imar na birines. 

Kames pale te visaľol, 

obdikhes tut, 

sal pre jepaš drom. 

Našťi visaľos. 

E zor andre amende kidas, 

kaj o drom te dokeras, 

kada drom le Romenge. 

Margita Reiznerová 

Abychom dokončili cestu 

Chceš utéct - není kam, 

všechny cesty před tebou jsou uzavřené. 

Hledáš, kudy bys prošel, 

nacházíš pěšinku, ale je samý kámen, 

chceš přejít - musíš kameny odházet, 

jiná pomoc není. 

Bereš kámen po kameni, 

jde to tak ztěžka, 

kameny se na tebe valí ze všech stran, 

jsi vyčerpánan, chceš se vrátit zpět. 

Rozhlížíš se - jsi v půli cesty. 

Vrátit se nemůžeš. 

# 

49

A tak znovu v sobě sbíráme síly, 

abychom cestu dokončili, 

tu naši cestu, cestu Romů. 

Použitá literatura 

ab Hortis, Samuel Augustini, Cigáni v Uhorsku, Bratislava 1995 

Alinčová, Milena, Socio-kulturní situace v současné a tradiční romské rodině 

očima Romů, Indologický ústav FF UK, Praha 1997 

Bernasovský, Ivan, Seroanthropology of the Roms (Gypsies), Košice 

1994 

Cibula, Ján, Parno baróro taj amare Roma Bílý kamínek a naši Romové, in 

Romano džaniben 3/1998, s.68-77 

Černá, Milena, Řekni, kde ty děti jsou, in Romano džaniben 4/1998, s. 28-31 

Davidová, Eva, Kdo je Tony Gatlif, in Romano džaniben 1-2/1998, 

s. 123-130 

Fabiánová, Tera, Eržika, in Lčho lav 10/1990, s. 10-11, 14-15 

Fečo, Jožka, Géňa a Béla, in Romano džaniben 3-4/1997, s.165-170 

(abstrakt) 

Ferková, Ilona, Čorde čhave Ukradené děti, Brno 1995 

Ferková, Ilona, Mosarďa peske o dživipen anglo love, Praha 1992 

Giňa, Andrej, Bijav - Svatba, Praha 1992 

*** Goďaver lava phure Romendar Moudrá slov starých Romů, Praha 

1992 

Gronemeyer, Reimar, Zigeuner im Lichte früher Chroniken und 

Abhandlungen, Giessen 1987 

Hübschmannová, Milena, Bilingualism among the Slovak Rom, in 

International Journal of Sociology of Language, 19, Hague 

1979, s.33-49 

Hübschmannová, Milena, Jekhbareder binos Die größte Sünde, in 

Giessener Hefte für Tsiganologie I no 2, Giessen 1984, 38-44 

Hübschmannová, Milena, Některé korektivy sociálního chování v tradiční 

romské komunitě, in Příčina, podmínky a možnosti prevence sociálně 

patologických jevů u romské populace v ČSSR, 

Český Krumlov 1986 

Hübschmannová, Milena, Šaj pes dovakeras - Můžeme se domluvit, 

Olomouc 1994, reedice 1995 

Jurková, Zuzana, O čem vyprávějí romská přísloví, in Romano džaniben 3- 

4/1997, s. 45-47 

Kamenická, Veronika, Obraz matka v romské písni, in Romano džaniben 1- 

2/1996, s. 43-51 

Kjučukov, Christo, Řeč romských dětí v Bulharsku, in Romano džaniben 

4/1994, s.52-61 

Lacková, Ilona, Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, Praha 1997 

Leeuwen-Turnovcová, Jiřina, Historisches Argot und neuer Gefängnisslang 

in Böhmen, Berlin 1993 

Mowat, Farley, Lidé v zoufalství, Praha 1974 

Nečas, Ctibor, Nad osudem českých a slovenských Cikánů, Brno 1981 

Reiznerová, Margita, in Kale ruži, Hradec Králové 1990 

# 

50

Stojka, Peter, La romňako than ando románo táršašágo, in Romano 

džaniben 1-2/1996, s.107-109 

Stojka, Peter, Ďila ando románo sokáši Pieseň v romskej tradícii, in Romano 

džaniben 3-4/1997, s. 100-104 

Sutherland, Ann, Gypsies, the hidden Americans, London 1975 

Šamková, Helena, Somas jekhphureder phen - Byla jsem nejstarší sestra in 

Romano džaniben 1-2/1996, s.72-79 

Wiener, Leo, Gypsies as Fortune-tellers and as Blacksmith, in Journal of the 

Gypsy Lore Society, N.S. 3, 1909, s.4-17 

Zaorálek, Jaroslav, Lidová rčení, Praha 1963 

Žlnayová, Edita, Postavenie ženy-matky a muža-otca v rómskej rodine, in 

Romano džaniben 1-2/1996, s.29-41 

(na konec) 

# 

51

Význam zahraničních inspirací 

ZAHRANIČNÍ INSPIRACE K INTEGRACI ROMŮ 

Ivan Gabal 

Zahraniční inspirace se v současných podmínkách a etnických poměrech, 

které obklopují romskou menšinu v ČR, jeví jako více než žádoucí. Vedou k tomu 

přinejmenším tři důvody. 

1. Demokratický svět se za období, kdy v Československu vládl totalitní režim, v 

otázce integrace etnických a národnostních menšin výrazně posunul, kultivoval a 

rozvinul z hlediska specifických metod integrace a ochrany menšin. Postavení 

národnostních menšin se stalo jedním z prubířských kamenů rozvoje kvality 

evropských a zámořských demokracií. Tato okolnost je patrná zejména v jejich 

praktických výsledcích a vzrůstu standardu soužití i ochrany menšin v kulturním, 

politickém, vnitrostátním i mezinárodním smyslu. 

2. Náš dosavadní vývoj z hlediska integrace Romů do české společnosti v 

demokratických podmínkách po roce 1989 je charakterizován spíše zhoršováním 

etnické tenze, snižováním standardu faktické ochrany i pokračujícím propadem 

Romů ke dnu české společnosti. Jak odmítání převzetí zahraničních postupů, ať 

již v důsledku ideologických předsudků nebo citelné nekompetence špiček české 

administrativy, tak pasivita a ad hoc improvizace vážně zpochybnily naši 

způsobilost k řešení problémů. 

3. Etnické problémy již přesáhly meze vnitřního dění ČR a staly se mezinárodně 

vnímaným a sledovaným aspektem vývoje ČR. Je to přirozeným důsledkem toho, 

že práva národnostních menšin jsou v kategorii lidských práv a proto a zcela 

automaticky podléhají mezinárodní kontrole. Narůstající etnická tenze v ČR se 

stala mezinárodní v důsledku snahy Romů o emigraci do Kanady a Velké Británie 

v roce 1997. Součástí důrazného nátlaku na českou vládu, ať již v podobě 

obnovení vízové povinnosti (Kanada) nebo přiznání azylu v jednotlivých případech 

(Británie i Kanada), byla explicitní upozornění na substandardní stav v této oblasti 

u nás. Snaha ČR o vstup do EU a zahájení přibližování k EU nás donutí k 

praktickému naplnění standardů EU v integraci menšin, reprezentovaných 

zejména standardy Rady Evropy. V neposlední řadě je patrné, že dosavadní 

vysoká kulturní uzavřenost, etnická xenofobie a latentní rasismus české 

společnosti, týkající se také Romů, budou představovat překážku ve schvalování 

vstupu do EU v referendu, neboť EU bude nesporně znamenat etnické a kulturní 

otevření české společnosti. 

Existuje tedy dost vnitřních i vnějších důvodů k tomu, abychom přistoupili ke 

kvalifikovanému převzetí zahraničních inspirací, doporučení a zkušeností v oblasti 

integrace menšin zcela prakticky. Dnes se dokonce zdá, že to patrně bude jediný 

způsob, jak vyplnit několikaleté vakuum, v němž nám problémy v soužití s Romy 

poněkud přerostly přes hlavu a začaly se vyvíjet směrem explicitních tendencí 

k etnické segregaci a v některých případech i konfliktu. 

1

Pro následující úvahy necháváme stranou způsob převzetí a využití těchto 

zkušeností a inspirací. Nebudeme se zabývat ani tím, v které zemi bychom se měli 

konkrétně učit tu či onu metodu. Existuje škála možností a mnohé techniky se u nás 

již experimentálně ověřují zejména v nevládním sektoru a také mnohé mezinárodní 

organizace, programy a vlády již u nás pomáhají. Hlavní problém zahraničních či 

mezinárodních inspirací je v tom, že záleží především na naší vlastní vůli, odvaze a 

kompetenci k volbě té zkušenosti, příkladu či cesty, kterou se chceme vydat. Toto 

rozhodnutí za nás nikdo neudělá, jakkoli nám leckdo může pomoci. 

Důležitým obecným parametrem aktivní integrační politiky etnické či 

národnostní menšiny je, že zatímco standard menšinových práv je prakticky 

mezinárodně kodifikován a fixován, způsob jak se k tomuto standardu dostat, tedy 

vlastní integrační politika, je plně v rukou vlády dané země, je její odpovědností, 

projevem její vůle i kompetence. 

V oblasti mezinárodních inspirací a při diskusi zahraničních příkladů či 

doporučení bychom tedy neměli diskutovat standard integrace 1 či ochrany etnické 

menšiny, neboť k jeho uznání a uplatnění jsme se již mezinárodně a několikrát 

přihlásili, bez jeho dodržení – což je současný stav - bychom patrně dlouhodobě 

neobstáli. K diskusi jsou zkušenosti, metody, výsledky i příklady jak romskou 

menšinu integrovat, nikoli však zda integrovat. Právě díky tomu, že jsme se v 

uplynulých několika letech zbytečně utápěli v diskusi zda integrovat, přesněji zda má 

stát odpovědnost za integraci a postavení Romů, naše zaostání nahromaděné za 

léta komunismu, a to vzdělanostní i praktické administrativní, v oblasti metod 

integrace, se ještě prohloubilo a faktické postavení menšiny se dále zhoršilo. A 

protože partnerem v integrační politice není jen menšina, ale i většina, a protože 

česká společnost se spíše ještě více utvrzovala v konceptu své etnické a kulturní 

homogenity a konsekventně asimilace a nikoli integrace etnických menšin a skupin, 

faktické podmínky k převzetí zahraničních technik integrace i etnické klima ve 

společnosti se dále zhoršily. 

Ideologické bariéry v ČR 2 

Je do značné míry důsledkem neznalosti a zaostalosti u nás, že jakákoli 

diskuse o aktivní integrační politice okamžitě upadá do diskuse témat jako: ”pozitivní 

diskriminace ano či, ne”, ”afirmativní akce ano, či ne”, ”vzdělanostní kvóty pro romské 

děti ano, či ne”, ”kvóty pro politickou reprezentaci Romů, jejich účast v policii atd.”. 

Bez zřetelné znalosti obsahu těchto metod, ale zejména důvodů a předpokladů jejich 

využití, přicházejí v zápětí ideologické či politické deklarace typu ”jsme proti jakékoli 

diskriminaci, tedy i pozitivní”, ”u nás mají všichni stejné příležitosti” apod., které sice 

1 Za (výchozí) standard integrace je nutné považovat sumu práv národnostních menšin tak, jak ji například 

shrnuje Rámcová úmluva Rady Evropy o ochraně národnostních menšin (Přijata Radou Evropy 1.2.1995, 

28.4.1995 podepsán ČR souhlas s podpisem a Ratifikací, ratifikace Poslaneckou sněmovnou a Senátem PČR v 

listopadu, respektive prosinci 1997). Podrobněji k úmluvě stať M. Pospíšila a V. Sekyta . 

2 K vysvětlení pojmu „ideologie“ (ideologický) : ideologií se zde míní zdůraznění rigidního neoliberálního 

přístupu k otázce menšinových práv. Tento přístup je charakterisován především: a) striktním vnímáním 

menšinových práv v širokém kontextu lidských práv, b) buď přísným odmítáním jakékoli specifické podpory 

menšin při naplňování jejich práv (tzv. „zvýhodňování“), nebo redukcí této podpory na oblast sociální politiky. 

Meritorně pak lze tento „ideologický“ přístup k problematice Romů shrnout pod hlavičku jejího „tržního 

řešení“. 

2

postrádají reálný obsah, nicméně umožňují prolongování nečinnosti a vyhýbání se 

diskusi a odpovědnosti za problémy, do nichž jsme se dostali. 3 

Bez pozitivních koncepcí integrační politiky, jakmile došlo ke krizi etnických 

vztahů a zejména k etnickému násilí, propadala naše exekutiva silácké rétorice 

represe vůči extrémistickým skupinám. Mizivé praktické důsledky těchto deklarací 

měly samozřejmě frustrující dopady pro Romy, a naopak jen těžko mohly mít 

odstrašující vliv na extrémistické organizace a extrémistické vzorce chování. V celé 

společnosti se prohlubovalo klima etnické neslučitelnosti životního stylu, hodnot a 

zájmů mezi majoritou a Romy. Převládající pocit ”nevychovatelnosti” Romů díky 

jejich rasovému původu - implicitní rasismus na straně většiny, obdobně jako pocit 

nepřekonatelnosti nenávisti většiny vůči menšině - na straně Romů, prakticky vedl k 

vyprofilování koncepce vzájemné separace a segregace jako jediného východiska a 

řešení vzájemných vztahů. Tato ideologie se stala základem praktického koncipování 

segregačních a diskriminačních vzorů chování. 4 

Sílící ideologické zakotvení segregačních konceptů řešení, a to na obou 

stranách, představuje dodatečnou a relativně novou barieru, kterou bude třeba při 

prosazování pozitivní a integrační politiky překonávat, včetně převažující vzájemné 

nedůvěry. Přitom platí, že bez vzájemné důvěry nejsou integrační programy 

jednoduše realizovatelné a jen obtížně získávají podporu. 

V této situaci je patrně nezbytné, abychom zaměřili diskusi mezinárodní 

dynamiky integrace menšin a s tím spjatých metod i politik, nejdříve na obecnější 

principy platné pro integraci a ochranu národnostních a etnických menšin a na vývoj, 

v němž se utvářely i konkrétní politiky realizace těchto standardů. 

Motivy integrace menšin 

Jednou z nejobtížnějších bariér, které stojí v cestě zahájení aktivní integrace 

romské menšiny do české společnosti, je přijetí obecného předpokladu úspěšné 

menšinové politiky, a to, že jde o aktivní politiku státu, jejímž cílem je specifická 

podpora národnostní či etnické menšiny, v našem případě Romů. Jinými slovy, jde o 

přijetí předpokladu, že integrace menšiny, zejména v případě Romů, je úlohou, na 

kterou samotná menšina nestačí a musí mít trvalou podporu ve státu 5 - počínaje 

jejich ochranou před rasistickým násilím, přes ochranu před rasově motivovanou 

3 A je pozoruhodné, že jakkoli ČR dosud k aktivní integrační politice Romů, natož pak k jejich pozitivní 

diskriminaci nepřistoupila, umožňuje platné etnické klima, jehož součástí jsou i ideologické proklamace 

politiků, rozvinutí neofašistické volební kampaně pod heslem ”Republikáni proti zvýhodňování Cikánů”. Česká 

veřejnost tak získává rozporuplný obraz integrační politiky v podání neofašistů ještě dříve, než se tento koncept 

sám zrodil. 

4 Zájem opustit ČR deklarovaly a realizovaly především romské elity, které dokonce deklarovaly odchod z ČR 

do demokratických zemí jako modelové řešení svých – v rámci ČR – neřešených a z jejich hlediska 

neřešitelných problémů. Vzniklá situace byla charakteristická i tím, že odchod Romů byl zcela otevřeně 

podporován i některými místními a celostátními politiky, kteří bezprecedentně otevírali prostor ideologii 

populismu. I ze strany většiny již ideologie vzájemné segregace nachází své zhmotnění v návrzích výstavby zdí 

oddělujících obě společenství respektive místní komunity. 

5 Tento stav a v tomto smyslu i závazek státu vůči Romům v ČR formulovala teprve až tzv. ”Bratinkova zpráva” 

a v politickém uznání závazku státu také spočívá nejvýraznější přínos této zprávy, jakkoli samozřejmě platí, že 

jde o závazek, k němuž se ČR zavázala několikrát v mezinárodních smlouvách a paktech. 

3

diskriminací v libovolné oblasti, konče zvyšováním šancí na získání vzdělání, 

kvalifikace a zaměstnání. 

Romskou menšinu však u nás dosud obklopuje klima, které sdílí nemalá část 

veřejnosti a zejména politiků a vysokých úředníků, že její aktivní a specifická podpora 

jdoucí za rámec uniformních parametrů sociální, vzdělávací, rodinné a jiné politiky 

státu určené všem občanům nebo specifickým skupinám, představuje jakýsi prvotní 

hřích na demokratickém principu rovnosti občanů, kterým stát privileguje určitou 

populaci, navíc tu, která je zdrojem nemalých problémů v soužití s většinou. 

Argumentace ve prospěch specifické integrační politiky vůči Romům, která se 

začíná alespoň sporadicky objevovat, bývá opírána o srovnání s dalšími 

handicapovanými menšinami, jako jsou například invalidé. I v tomto případě však jde 

spíše o zastírání problému nebo změkčování jejich ideologické složitosti referenčním 

vyvoláváním lítosti nad postiženými či invalidními a mentálně retardovanými a 

vztahování této lítosti k Romům. 6 

Dnes lze zajisté konstatovat, že aktivní integrační politika specificky zaměřená 

na podporu národnostních a etnických menšin je výsledkem respektu k lidským 

právům, do nichž menšinová práva patří. Svým rozsahem odpovídá rozvoji 

moderního wellfarového státu, a svým kulturním a civilizačním obsahem vyjadřuje 

rostoucí globální kulturní a etnickou otevřenost zvláště euro-amerických společností. 

Za aktivní podporou národnostních a etnických menšin státem, za úsilím o jejich 

integraci do majoritní společnosti, i za mezinárodním úsilím o prosazení obecného 

standardu menšinových práv, lze spatřovat hlubší historické motivy: 

1. Protipólem integrace etnických a národnostních menšin, protipólem specifické 

ochrany a podpory menšin - pokud nejsou integrovány - je jejich diskriminace, 

marginalizace a diskvalifikace v životě společnosti, narůstání etnické či 

národnostní tenze a klesající identifikace menšin se společností a státem. 

2. Vzestup etnické či národnostní tenze uvnitř společnosti se dříve či později projeví 

větším či menším konfliktem, nestabilitou společenských poměrů a státu, vnitřními 

či vnějšími bezpečnostními problémy země a společnosti. 

U etnických či národnostních menšin, které nejsou integrovány a žijí na okraji 

společnosti - a to je nesporně případ našich Romů - je aktivní integrační politika 

sledující specifickou podporu národnostní či etnické menšiny základní alternativou k 

nestabilitě a bezpečnostním problémům uvnitř a případně i vně státu, a to s 

patřičnými konsekvencemi pro další oblasti života země i společnosti. 

V evropských poměrech ohrožovala nedostatečná integrace menšin 

kontinentální bezpečnost do té míry, že právě nedostatečná integrace a komfort 

6 Potíž je v tom, že není jisté, zda vyvolávání atmosféry inferiority je správnou cestou, přijatelnou pro Romy i 

nepřátelsky a xenofobně naladěnou veřejnost, dále se tím přijímá předpoklad, že etnická příslušnost k Romům je 

formou invalidity a tím i subjektem dobročinnosti a sociální politiky státu. V neposlední řadě srovnání s invalidy 

přehlíží důsledky stavu, kdy se stát vzdá aktivní a specifické snahy o integraci menšiny, nebo se o ni ani 

nepokusí. Zatímco u invalidů lze předpokládat alespoň částečnou podporu alternativními způsoby (příbuzní, 

nevládní dobročinné organizace, místní a komunální řešení apod.), v případě etnické či národnostní menšiny, 

která se ocitla v okrajové pozici, tato alternativní řešení nejsou k dispozici, poměry mezi menšinou a většinou se 

rapidně zhorší. 

4

národů, národností a menšin uvnitř států vedly k vypuknutí dvou světových válek. V 

1. světové válce to byla právě inferiorní a ”menšinová” pozice celých národů, která 

byla ničivou rozbuškou vícenárodních imperií, Osmanské říše a Rakousko-Uherska. 

Jakkoli vývoj sledující princip sebeurčení národů (Versailleská dohoda) přiblížil 

hranice států národním hranicím a otevřel prostor sebeurčení a vlastní státnosti 

většímu počtu evropských národů, byly to opět německé národnostní menšiny 

ponechané v sousedních zemích Německa versailleským systémem, které nebyly 

dostatečně integrovány do sousedících států a jejich společností, aby je populistický 

nacionalismus neproměnil v nástroj zničení zemí střední Evropy a počátek dalšího 

celosvětového konfliktu. 7 

(Navrhují buď vypustit, nebo přemístit do poznámky 

Vážné důsledky pro bezpečnost a stabilitu jsou patrné nejen u konfliktů 

spjatých s menšinami definovanými zároveň národnostně a územně, a existencí 

silného ”mateřského státu” v sousedství. Deficit integrace vyvolával bezpečnostní 

problémy a konflikty u amerických černochů zejména v poválečném období, ale i 

později v 60. a 80. letech, v Severním Irsku, Baskicku. S diskriminovaným 

postavením etnických menšin a potenciálním etnickým konfliktem souvisí nejen 

riziko násilné emancipace menšiny, ale i pravděpodobnost výskytu extremismu vůči 

menšinám, nacionalismu na straně většiny. Se stupněm integrace národnostních a 

etnických menšin tak souvisí i stav demokracie, postavení a integrovanost menšin 

jsou jejím přímým indikátorem. 8 

Ve všech těchto případech je patrné, že nedostatečná integrace etnické či 

národnostní menšiny ve svých důsledcích ohrožuje i existenci a životní podmínky 

většiny, existenci státu, vnitřní plurality a demokracie, vnitřní či vnější bezpečnosti 

země. 9 Obdobně však se stala předmětem zájmu a profilace rasisticky 

orientovaných organizací, násilné diskriminace a politického extremismu. V 

samotném konci pak je právě s dezintegrovanou romskou populací spojen pokus o 

výstavbu domobrany a ochranu veřejného pořádku nikoli odpovědnými institucemi a 

zákonem, ale organizovanými občany. 

Imperativ aktivní a specifické podpory národnostních a etnických menšin je 

draze vykoupenou historickou zkušeností, která platí dvojnásob v evropských a 

středoevropských poměrech. Konstruktivní postup je zaměřen a týká se zejména 

podpory a povznesení menšiny. Pasivní či destruktivní přístup končí dříve či později 

7 Přijetí rozporu mezi existencí Československa a přítomností německých menšin vedlo k detailnímu plánování 

jejich odsunu po válce již od počátku 40. let československou exilovou vládou. Odsun původně nebyl 

motivován etnickou mstou většiny proti menšině, ale bezpečnostními zájmy odvozenými z rezignace na 

integrovatelnost německé menšiny do československé společnosti. Teprve vlastní tragický průběh vyhánění 

sudetských Němců z Čech ukázal, že alternativou integrace menšiny je otevřený etnický konflikt a násilí, jehož 

historická legitimita se zdá více než pochybná, jakkoli vyhnání sudetských Němců bylo posvěceno velmocemi. 

8 Antisemitské útoky a rasistická ideologie v předválečném Německu byly jedním z profilových rysů 

protidemokratického charakteru nastupujícího fašismu. Obdobně se konec předválečné československé 

demokracie v protektorátu ihned projevil zahájením genocidy Romů a Židů, na níž se podílely české 

protektorátní orgány. I relativně nedávné etnické násilí v Bosně a Hercegovině bylo možné pouze v důsledku 

odmítnutí a destrukce demokratických institucí a postupů. 

9 Platí to v plné míře i o předpokladech a důsledcích narůstající etnické tenze obklopující rómskou menšinu u 

nás. Akcelerována absencí cílevědomé integrační politiky dostala se tato menšina nejen do marginální a 

inferiorní pozice v české společnosti, ale bezprostředně se stala součástí poklesu vnitřní bezpečnosti, růstu 

kriminality, drog, prostituce a organizovaného zločinu. 

5

potřebou nákladné a riskantní ochrany většiny a celku, a to za cenu, která může být z 

hlediska bezpečnosti, lidských a občanských práv i stavu demokracie mnohonásobně 

větší. Aktivní politika integrace menšin cestou jejich podpory je politikou stabilizace 

šancí na rozvoj pro celek společnosti i stát. 

Vývoj standardu a mechanismu ochrany práv a integrace menšin (historický exkurz) 

Historický vývoj a růst standardu ochrany menšin probíhal zejména v Evropě, 

kde také představoval a představuje problém menšin téma vnitřní i mezinárodní 

politiky v průběhu celého tohoto století. V Evropě prakticky, s výjimkou Islandu, není 

země bez národnostních menšin. Veskrze ”praktický” původ problému menšin, 

provází a spoluurčuje vývoj praktických politik, a to v několika podstatných rysech: 

(i) Prvotnost praktické politiky 

Téma národnostních a etnických menšin vymezovala především politika, 

za níž teprve následovaly akademické, sociologické, etnografické, etnologické, 

jazykovědné či jiné studie a definice. Praktická politika a její ideologie se nezřídka 

zakrývaly právě akademickým prostředím, ideologický původ a politické ambice byly 

”obaleny” jazykem vědy. 10 Díky varietě praktických podmínek a typů národnostních 

menšin, ale zejména právě díky praktickému politickému významu a využívání, jde o 

teoreticky spíše méně propracovanou a definičně velice heterogenní oblast. Důležitý 

závěr v dané souvislosti je, že obsah či vymezení pojmu národnostní či etnická 

menšina a zejména standard a směr ochrany národnostních menšin, byly a jsou 

především politického původu. 11 

(ii) Mezinárodní zakotvení – od dohod velmocí k mezinárodnímu právu 

Podstatnou součástí vývoje byla mezinárodní báze utváření těchto standardů 

a její vývoj od velmocenských a bilaterálních mezinárodních dohod, směrem 

k vícenárodním organizacím a dohodám, konče v principu nadnárodní či mezinárodní 

závazné právní základně. Vývoj se postupně posouval od dohod garantovaných 

vítěznými mocnostmi (předválečná situace vzniklá Versailleskými dohodami po roce 

1918) a realizovaných prostřednictvím Společnosti národů a arbitrážním řízením. 12 

10 Mezi příklady lze uvést nejen Masarykovu koncepci Československého národa, jehož negativním definičním 

úběžníkem bylo nejen zanikající Rakousko-Uhersko, ale i německá menšina v Čechách a maďarská menšina na 

Slovensku. Obdobně ideologického původu a mocenského zaměření byla sovětská a zejména stalinská koncepce 

národnostní politiky, jejíž mocenské rozlišování národů a národností, jejich umělé vytváření, je dnes patrné 

v existenci historicky zcela nezakotvených států v asijské části bývalého SSSR. Obdobně vlastně vznikla 

Muslimská národnost v bývalé Titově Jugoslávii, a to jako balancující síla uvnitř vícenárodní struktury 

společnosti a ústavní struktury země. Právě tento náboženský podtext byl posléze využit k ideologickému 

zastření mocenských ambicí Srbska a následnému etnickému násilí regulérní armády vůči národnostně odlišné 

populaci v Bosně a Hercegovině. Není nezajímavé, že původcem tohoto ideologického ”štítu” byly akademické 

kruhy v Bělehradě. A šlo o ideologicky velice úspěšnou koncepci, která dlouhodobě udržovala Evropu 

v představě, že Balkán se stal nástupištěm militantního islámského náboženství do Evropy. 

11 Většina standardů ochrany menšin byla dojednávána na mezinárodních přesněji multinárodních politických a 

diplomatických fórech, což plně platilo o vřazení menšinových práv do Helsinských dohod, i pozdější 

akcelerace standardu ochrany a práv národnostních menšin, které dojednávalo KBSE a Rada Evropy v době, 

kdy již tato oblast nebyla blokována existencí rozdělené Evropy a soupeření demokratických a komunistických 

zemí. 

12 Je zajímavé, že jakkoliv byla důsledkem nefunkčnosti a selhání tohoto mechanismu právě Mnichovská dohoda 

v roce 1938, volily vítězné mocnosti podobný způsob řešení a garance národnostních a menšinových problémů 

6

Tragické důsledky tohoto mechanismu zajištění a neblahé zkušenosti s důsledky 

jeho kopírování v Postupimi směrovaly poválečný vývoj k zakotvení a garanci práv 

národnostních menšin nikoli velmocemi, ale v multinárodní organizaci, kterou bylo 

vytvořené OSN. Ani tento model se však neukázal jako efektivní nástroj solidní 

ochrany menšin a prevence jejich diskriminace. 13 Následovala, zejména v 60. a 

mezinárodně pak v 70. letech určitá specifikace vývoje a to v USA, v západní 

Evropě a posléze v zemích, které podepsaly složitě vyjednaný Helsinský závěrečný 

akt (1975), který byl důležitým mezníkem zahájení procesu, na jehož konci byl pád 

Berlínské zdi, zánik totalitních režimů v Evropě a konec studené války. Podstatným 

rysem Helsinského aktu byl kompromis či ”výměna” mezinárodního uznání souboru 

lidských, včetně menšinových práv, za nedotknutelnost poválečného uspořádání a 

rozdělení Evropy. Menšinová práva se tak dostala na mezinárodní standard, do 

implicitní souvislosti s evropskou bezpečností, a proto i pod mezinárodní dohled a 

kontrolu. Plný prostor pro vznik nadnárodních mechanismů a standardů se otevřel po 

roce 1990, kdy rozšíření demokracií umožnilo prohloubení standardu, jeho kontroly, 

rozšíření jeho uplatnění a nadnárodní zakotvení, včetně institucí. Celý tento vývoj 

v principu oslaboval ryze politický, nejdříve vnitropolitický a posléze mezinárodně 

politický původ a charakter minimálních standardů a praktické ochrany menšin. 

(iii) Zakotvení ve vnitřní legislativě 

Zejména v poválečném období, kdy zesilovala snaha snížit závislost 

standardu ochrany národnostních a etnických menšin na varianci vnitropolitických 

poměrů, postupně narůstalo zakotvení těchto norem ve vnitřní legislativě států, a to 

na nejvyšší možné, zpravidla ústavní úrovni legitimity a legality. 14 Provázání 

mezinárodního standardu s vnitřní legislativou se však mohlo projevit teprve po roce 

1990, a to v několika vlnách vzestupu standardu ochrany národnostních a etnických 

menšin. 15 I zde platí, že legislativní zakotvení snižuje prostor pro politické 

diskuse a zvyšuje závaznost naplnění standardu, což platí jak z hlediska 

dohledu, včetně mezinárodního, nad naplněním, tak rostoucí kapacita a 

pravděpodobnost sankcí při nedodržení. 

(iv) Odpovědný je výhradně stát 

Z popsaného je patrné, že historickým vývojem se upevňuje a posiluje 

při Postupimské konferenci po 2. válce, kde byly schváleny mnohé z požadavků na odsuny menšin (nikoli však 

všechny, což se týkalo například československého požadavku na úplný odsun maďarské menšiny ze 

Slovenska). 

13 Účinnost OSN, a to jak z hlediska definice standardu ochrany, tak zejména z hlediska schopnosti uplatnění 

tohoto standardu v praxi bránily zejména dvě okolnosti. V prvé řadě to byly paralyzující efekty studené války, 

v níž se právě otázka sebeurčení národů ukázala nejen jako kvalitní nástroj pro nahrazení koloniálních panství 

demokracií, ale nástroj pronikání a uplatňování mocenského vlivu velmocí, specificky SSSR. Druhým 

omezujícím faktorem byl globální záběr OSN a nutnost vypracování standardů, které by vyhovovaly stejně 

podmínkám Evropy jako Afriky či Asie. V době, kdy získávaly nezávislost relativně ”umělé” státní útvary, které 

nereflektovaly historické, národnostní, ani etnické reálie bylo zvyšování standardu ochrany a jeho uplatnění 

například v Africe velice riskantní. V OSN se však projevovala i specifická nechuť některých zemí uznat vyšší 

standardy ochrany menšin z vlastních vnitropolitických důvodů (Francie, Velká Británie, po určitou dobu i 

USA), v nichž po válce dominoval spíše asimilační pohled na národnostní a etnické menšiny. 

14 Z hlediska OSN se pojem menšina závazně objevil teprve ve Všeobecné deklaraci lidských práv v roce 1966. 

Plnou měrou však vstup do vnitřní legislativy již platil pro Helsinský závěrečný akt (1975). 

15 Mnohdy si politici v ČR neuvědomují, do jaké míry je výsledek našich vnitřních legislativních norem 

produkován složitými mezinárodními jednáními a prací diplomatů, nikoli ”domácích” legislativců či expertů na 

problematiku menšin. Tato tendence k odpolitizování a zmezinárodnění bude zřetelně narůstat, a to jak obecně, 

tak specificky v souvislosti s členstvím ČR v EU a v NATO. 

7

monopolní odpovědnost státu za naplnění standardů a práv menšin. Tato 

odpovědnost je vztažena jak vůči menšině samotné, uznání a prosazení jejích práv 

ve vztahu ke státu i vůči většině, tak vůči mezinárodnímu společenství. Přitom platí, 

že s postupující integrací ČR do demokratického světa a jeho elitních organizací 

(NATO, EU) nejen vzrůstá mezinárodní pozornost etnickým a menšinovým poměrům 

u nás, ale též naše mezinárodní spoluodpovědnost za prosazování lidských a 

menšinových práv v dalších zemích, naše schopnost podílet se na jejich uplatnění. 16 

Monopolní odpovědnost státu samozřejmě nevylučuje možnost přenesení realizace 

některých komponent integrační menšinové politiky na specifické státní, 

samosprávné či nevládní organizace. Takové přenesení však nezbavuje stát 

odpovědnosti za existenci a uplatnění nezbytného i žádoucího právního prostředí 

v jeho legislativní, justiční i praktické poloze, stejně jako odpovědnosti za reálné 

naplnění integrace menšiny. 

(v) Od negativní ochrany menšin k jejich aktivní integraci a podpoře 

Vývoj standardu ochrany menšin od jejich politického po mezinárodně právní 

zajištění provázel výrazný vzestup standardu ochrany i práv menšin. Od počátků 

tohoto století byla základním cílem alespoň ochrana národnostních menšin před 

násilnou asimilací, ochrana teritoriálního a místního usídlení, existence komunit a 

jejich menšinové ”infrastruktury”, vlastního jazyka, náboženství. V návaznosti na 

tento minimální standard byl formulován požadavek nediskriminace pro tuto etnickou 

či národnostní příslušnost (rovnost před zákonem, požívání základních lidských práv, 

ochrana před násilnou diskriminací). Tuto minimalistickou koncepci vymezující práva 

a ochranu menšin především negativně - co se nesmí menšinám dít 

(nediskriminovat, neasimilovat) - obsahuje ještě již zmíněná Všeobecná deklarace 

lidských práv OSN z roku 1966. Obdobného standardu se přidržel i Závěrečný akt 

v Helsinkách (1975), který také akcentuje negativní vymezení a pasivní ochranu 

menšin, avšak svazuje menšinová práva s lidskými právy a jejich platností i pro 

příslušníky menšin. 17 Z našeho hlediska umožnil teprve pád železné opony, aby se 

na mezinárodní a tím i pro nás platný standard dostala ta tendence v ochraně 

národnostních a etnických menšin, kterou již USA a západní Evropa (samozřejmě se 

značnou variancí v jednotlivých zemích) uplatňovaly přinejmenším od 70. let. Touto 

tendencí byla aktivní a specifická podpora národnostních a etnických menšin 

z hlediska jejich integrace do většinové společnosti, z hlediska jejich rozvoje, 

postavení a šancí v reálné dynamice zemí i společností. 

(vi) Podmínkou je demokracie 

Zásadní posun od ochrany a negativního vymezení práv menšin k akcentu na 

16 Období, které bylo charakteristické svou naprostou substandardností a pasivitou z hlediska integrace romské 

menšiny do nových demokratických poměrů (1993-96) a zároveň období v němž došlo ke kumulaci vážných 

etnických problémů, ať již z hlediska propadu romské menšiny ke dnu společnosti, nebo z hlediska vzestupu 

xenofobie a násilného rasismu, bylo příznačné ideologickým a praktickým popíráním tří důležitých pilířů 

menšinové politiky realizace práv: monopolní odpovědnosti státu, práva a povinnosti mezinárodního dohledu 

nad situací u nás a spoluodpovědnosti ČR za uplatňování práv menšin například v bývalé Jugoslávii. Snaha o 

aktivní potlačení a odmítnutí evropských demokratických standardů v principu je spoluodpovědná za povahu a 

hloubku dnešních problémů obklopujících rómskou menšinu. 

17 V helsinském dokumentu je založen ještě další podstatný směr, který později napomohl zejména činnosti 

KBSE, a to tím, že se explicitně zaměřuje na národnostní menšiny a s tím spjaté náboženské, jazykové, etnické a 

kulturní otázky, čímž se vývoj mohl zaměřit na nejsložitější problém, aniž by byl zatěžován problematikou 

sebeurčení národů, migrací etnicky odlišné populace apod. 

8

aktivní a specifickou podporu menšin byl samozřejmě možný teprve po otevření 

prostoru k demokratickému vývoji v celé Evropě. Jeho hlavním aktérem byla 

Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Hned od prvních dohod a 

dokumentů k tomuto tématu (Kodaňská schůzka v roce 1990) také byla věnována 

specifická a přednostní pozornost situaci a postavení romské menšiny, a to jak 

v celoevropském rozměru, tak v jednotlivých zemích specificky, v jejich legislativě i 

menšinové politice. Aktivita KBSE a později také Rady Evropy byla nesena nejen 

vědomím bezpečnostního významu stability a integrace národnostních a etnických 

menšin, a zároveň i vědomím specifických rizik a možné nestability v případě 

nedostatečné integrace a komfortu menšin. Vědomí složitosti integrace Romů bylo 

provázeno vědomím rizik z jejich možné migrace respektive ”vypadnutí” ze struktury 

majoritních společností bývalých socialistických zemí. Ve prospěch posunu od 

pasivní ochrany proti asimilaci a diskriminaci ve prospěch aktivní integrace menšin 

mluvily i pozitivní a průkazné zkušenosti a výsledky v oblasti integrace národnostních 

menšin v zemích EU. 18 

Některé obecnější principy utváření politiky integrace menšin 

1. Odlišné dimenze menšinové politiky státu 

Posun od ochrany menšin k jejich specifické podpoře a integraci do majoritních 

společností značně rozšířil a strukturoval požadavky na státy a jejich aktivitu v této 

oblasti. V principu však lze identifikovat čtyři důležité okruhy týkající se ochrany a 

postavení národnostních a etnických menšin: 

A) Negativní ochrana před násilnou diskriminací a persekucí menšiny 

v důsledku její národnostní, etnické či náboženské odlišnosti, a to včetně jejich 

bezpečnosti a ochrany před etnickým násilím (v našem případě Romů). V dané 

oblasti není přijatelné jakékoli politické manévrování, nedodržení či 

kompromisy pokud jde o naplnění nejvyšších standardů. 

B) Ochrana před nenásilnou diskriminací v oblastech významných pro 

vstup do majoritního společenského prostředí. V principu jde o zaručení plné 

platnosti občanských a lidských práv i pro příslušníky menšiny, udržení 

základní rovnosti příležitostí z hlediska participace menšiny na veřejném a 

politickém životě země, ale i z hlediska společenského, hospodářského a 

kulturního života (vzdělání, kvalifikace, zaměstnání apod.). 

C) Právo na seberealizaci a rozvoj vlastní etnické, národnostní či kulturní 

identity, která nejen zajišťuje existenci menšiny, ale činí ji odolnou vůči 

asimilačním tlakům a vlivům. Důležitou oblastí zde je vlastní interní život 

menšiny a komunit (přístup k médiím, knížkám, sdílené kultuře a dostatečným 

mechanismům mezigenerační reprodukce identity apod.). 

D) Plná integrace menšiny do společnosti z hlediska společenského, 

profesního a ekonomického postavení příslušníků menšiny a otevřenosti 

18 Z dnešního pohledu je patrné, že tehdejší opatrnost a vědomí rizik KBSE se ukázalo jako více než 

opodstatněné. Na druhé straně si nelze nevšimnout, že reálný průběh etnických krizí v Evropě (válka v bývalé 

Jugoslávii, rozpad Československa, potíže s integrací Romů) západní Evropu značně zaskočily. 

9

mobilitních příležitostí ke všem pozicím a úrovním uvnitř majoritní společnosti. 

Právě akcent na reálné naplnění otevřenosti majoritní společnosti z hlediska 

postavení a praktických podmínek a standardů života menšiny představuje 

relativně nedávné ”nastavení” parametrů kvality a úrovně integrace etnických a 

národnostních menšin. 

V principu je patrné, že v některých úrovních je standard realizace menšinových 

práv zcela fixní a nediskutovatelný, stát je garantem jeho plného zajištění (ad A). U 

některých kategorií, zejména ad B), jde v postkomunistických zemích o prokazatelné 

aktivní a cílevědomé posilování principů nediskriminace v přístupu ke strategickým 

možnostem participace na veřejném životě společnosti a utváření vlastní životní 

dráhy. V oblastech seberealizace a rozvoje vlastní identity jde rovněž o klíčové 

podmínky, jejichž dodržení je fundamentem existence a práv národnostních menšin. 

V oblasti ad D), jde především o formulování a realizaci konkrétní integrační politiky, 

která ke zmíněným cílům směřuje, jakkoli zdaleka nemusí být tyto cíle dosažitelné 

okamžitě. 

Z 

Posuzováno z perspektivy situace Romů v ČR je patrné, že dosud negarantujeme 

ani elementární standard (ad A respektive C), a jsme zcela pasivní ve zbývajících 

oblastech. Neschopnost ČR prosadit garantovaná minima negativní ochrany menšin 

se z perspektivy zahraničních zkušeností jeví jako deficit praktické schopnosti a 

odpovědnosti při uplatňování základních práv. Absence koncepční aktivity v úrovních 

B /a D/ se jeví jako projev zaostalosti a převažující nekompetence. 

2. Politický mechanismus integrace menšin 

Realizace ochrany a integrace menšin je velice náročná ve svém politickém 

obsahu a procesu, pro který jsou demokratické poměry podmínkou sice nutnou, 

nikoli však postačující. Zopakujme, že obsahem politického procesu by neměla 

být diskuse o tom, zda Romy vůbec do české společnosti integrovat, zda má být 

v této oblasti stát aktivní, ale jakým způsobem jsou požadované standardy 

ochrany i integrace Romů nejlépe dosažitelné. Zmiňme alespoň základní politické 

dimenze, které s postavením a procesem integrace etnické menšiny rozhodně 

souvisí: 

A) Klíčovým předpokladem je aktivní participace menšiny na řešení vlastních 

problémů, a to jak participace v politickém a veřejném procesu, tak v utváření 

prvků vlastní samosprávy, výběru vlastní politické reprezentace schopné 

zastupovat menšinu vůči státu a jeho orgánům na různorodých úrovních, včetně 

místních komunit. Zatímco v případě národnostních menšin spjatých s určitým 

teritoriem respektive územím a hranicemi jde o nutnou míru samosprávy, u 

menšin bez teritoriálního zakotvení (Romové, ale i američtí černoši) jde o 

složitější problém utváření vlastní politické reprezentace a vlastní politické 

identity. Jak evropské, tak zámořské zkušenosti ukazují, že teprve zapojení 

menšiny do veřejného a politického procesu, její schopnost formulovat vlastní 

zájmy, vybrat a definovat vlastní reprezentaci, akcelerují podíl i zájem menšiny na 

řešení vlastních problémů a zvládnutí vlastní integrace do společnosti. 

B) Postavení etnické či národnostní menšiny je závislé na otevřenosti majoritní 

společnosti a populace i na zapojení otázek spjatých s etnickou politikou a zájmy 

menšiny do veřejné a transparentní politiky, a to jak z hlediska cílů a postupů, tak 

10

z hlediska programů a jejich financování. Bez transparentního postupu vůči 

většině, a to jak z hlediska komunikace, tak z hlediska vzdělání a vzdělanosti, 

nemá integrační politika přílišnou šanci uspět. Bez podpory ve snižování etnické 

netolerance a xenofobie, což je specifická situace zejména postkomunistických 

zemí, povede jednostranné prosazování integrace a podpory menšiny k narůstání 

etnické tenze v celé společnosti. 

C) Budování politického konsensu vyžaduje blokování jakýchkoli náznaků podpory 

netolerance, rasismu či národnostního populismu mezi politiky demokratických 

stran bez ohledu na jejich ideovou orientaci. Úspěšná integrační politika vyžaduje 

široký a stranicky nespecifický konsensus politických elit a institucí na samotném 

principu aktivní integrace. S ohledem na dlouhodobý charakter integračního 

manévru by měla právě tato oblast politiky představovat jednu z těch, kde bude 

širší konsensus podporovat dlouhodobou kontinuitu a cílevědomost politiky, 

jakkoli třeba v různém stranickém provedení. 

D) Bez schopnosti konverze jakékoli aktivní politiky do konkrétních administrativních 

kroků bez ohledu na úroveň či oblast/resort státní správy, na níž se politika 

realizuje, nemá deklarace integračních cílů praktický smysl a může být 

kontraproduktivní. Obecně platí, že pro-integrační politické klima se musí týkat 

celé administrativy, stejně jako justice musí zřetelně cítit, že při prosazování 

občanských a menšinových práv má plnou podporu státu i veřejnosti. 

E) Nejen u nás, ale i v dalších evropských zemích se ukazuje jako efektivní a 

užitečná spolupráce státu, jeho centrální i místních orgánů, s nevládními 

organizacemi, které v dané oblasti působí. Tato komunikace je nejen výhodná 

z hlediska možností implementace zkušeností těchto organizací pro vládní 

politiku, ale zejména z hlediska rozšiřování sféry participace na řešení problému a 

rozšíření počtu aktérů celého procesu. 

F) Specifickou úrovní veřejného politického procesu je úroveň místních obecních či 

městských komunit, kde se evidentně ukazuje praktická úroveň integrace Romů i 

kvalita etnických poměrů. Proces integrující romskou komunitu, její reprezentaci, 

s místními občanskými organizacemi, samosprávou, ale i podnikatelskými 

organizacemi a partnery je – a to je podstatné – doplňkem centrální politiky státu, 

není v žádném případě jejím substitutem, jak se chybně domnívají někteří experti 

centrální administrativy. 19 Komunální úroveň může integrační kroky udělat 

adresnými a srozumitelnými pro menšinu i většinu, může je přizpůsobit místním 

poměrům a hlouběji provázat s rozvojem a stabilizací obce. V žádném případě 

však nemůže centrální politiku nahradit. 

19 Snaha o přesunutí veškeré aktivity a odpovědnosti na města a obce byla v uplynulých pěti letech patrným 

doplňkem snah o zredukování celého problému na otázky sociální respektive komunální politiky. Je ovšem 

zřejmé, že obecní zastupitelstva nemůžou koncipovat, realizovat a nést odpovědnost za strategické otázky 

týkající se například centrálně spravovaných resortů jako je školství a jeho politika v dané oblasti, bezpečnost 

atd. Obdobně nelze na místní úroveň ”odsunout” otázky politiky státu vůči etnické identitě Romů, zda jsou 

menšinou či společenstvím místních komunit. Centrální by měla být i politika posilování etnické otevřenosti 

české společnosti například ve vzdělávacím procesu základních škol. Centrální je legislativa, řízení justice, ale i 

mezinárodní odpovědnost za dodržování a naplňování mezinárodních závazků a menšinových práv. 

V neposlední řadě je třeba zmínit i logiku financování obcí, jejich značnou závislost na centrálním rozpočtu. 

11

3. Znalost a prozkoumání specifických podmínek integrace 

Zdrojem variance v přístupu jednotlivých států k naplnění standardů ochrany a 

integrace menšin je především specifická situace dané země i specifická situace 

konkrétní menšiny. Například již v rozměrech Československa bylo patrné, že 

postavení a integrace Romů byla v obou částech bývalé federace odlišná a 

vyžadovala specifický přístup. Obdobně například nebylo možné přenášet politiku 

státu vůči maďarské menšině do přístupu vůči Romům apod. Takováto 

parametrizace politiky a programů vůči jednotlivým menšinám vyžaduje hlubokou 

a neustále obnovovanou znalost objektivních i subjektivních parametrů postavení, 

života a zájmů menšiny, její struktury, vnitřní diferenciace, obdobně jako hlubokou 

znalost situace a procesů uvnitř majoritního prostředí, do něhož se menšina 

integruje. Právě v této oblasti se koncentruje jeden z nejvýraznějších rozdílů mezi 

naší situací a situací v zemích EU respektive USA. Naše dosavadní konání 

týkající se zejména romské menšiny však provázel značný a dlouhodobý 

nedostatek nezbytných a zevrubných informací 20 o poměrech, postavení, zájmech 

a struktuře romské menšiny. 21 Obdobně se koncepční a analytické práce 

udržovaly odděleně od práce akademických a jiných expertů na problematiku, 

vládní podklady či dokumenty neprocházely oponentními řízeními. Vládní 

administrativa se sice snažila získávat informace z akademických, privátních či 

nevládních organizací, ale své koncepce a podklady širší diskusi neposkytovala, 

a pokud, pak neformálně a nikoli ke zveřejnění. 22 Deficit konkrétní analytické 

znalosti menšiny i většiny vede v principu k normativnímu a ideologickému 

přístupu. V důsledku pak jsou nezbytné kroky prosazovány jakoby ”proti” menšině 

i většině, jsou ideologicky či normativně artikulovány, a politikům se jednoznačně 

jeví jako nepopulární, obtížně přijatelné a tudíž z hlediska jejich popularity 

riskantní. Nikoli náhodou zůstala česká exekutiva v pouhé negativní úrovni 

ochrany Romů vůči násilné diskriminaci a rasismu, a to ještě zdaleka ne úspěšně, 

a nedostala se k formulování a naplnění pozitivních programů podpory a 

integrace menšiny. Je jednou z podstatných zahraničních zkušeností, že bez 

hluboké znalosti a neustále obnovovaného vhledu do etnické dynamiky, nelze 

nalézt kvalifikovaný, funkční a přijatelný program pozitivní podpory menšiny. Naše 

špatné výsledky v oblasti integrace Romů ukazují, že kvalifikované zázemí a 

kontrola vůči formulované a realizované politice, která není jen politická a 

ideologická, zřejmě u nás chybí. 

1. Respekt k historickým a kulturním dimenzím specifické identity 

Jednou z nejsložitějších otázek spjatých s hledáním specifické strategie integrace 

20 Obdobné nedostatky však provázely i vývoj a politiku obklopující proměny Česko-Slovenských vztahů 

počátkem 90. let. 

21 Pro ilustraci zmiňme fakt, že není přesně známá ani dynamika vývoje školní úspěšnosti rómských dětí 

v základních školách. Odpovědný ministr prakticky nemá žádné prostředky na získávání informací, ať již 

statistickou, výzkumnou nebo konzultační cestou. 

22 Právě deficit odborného informačního, analytického i expertního zázemí byl jedním z vážných problémů 

zpracování tzv. ”Bratinkovy zprávy”, která sice byla výsledkem úsilí skupiny nadšenců a aktivistů, ale 

z odborného hlediska neprošla ani recenzním řízením, ani nebyla poskytnuta k veřejné diskusi. Kvalita tohoto 

dokumentu, který nakonec přijala i vláda jako základ formulování koncepce politiky vůči romské menšině, tak 

nedokázala integrovat a reflektovat hlubší vrstvy problému a možnosti formulace integrační politiky. 

12

konkrétní etnické či národnostní menšiny je přístup k rozhodujícím dimenzím 

etnické či národnostní identity, zejména jde o jazyk, vlastní kulturní tradice a 

zvyklosti, vlastní historie a geneze, psané respektive publikované a textovou 

formou kodifikované prvky identity (vlastní literatura, poezie, dětské příběhy apod.) 

a v neposlední řadě pak komunitní život etnických či národnostních společenství. 

Zmiňme alespoň obecné principy, které musí specifická politika podpory menšiny 

minimálně vážit a vycházet z jejich analýzy a znalosti: 

A) V Evropě již dlouhodobě, v USA relativně nedávno, převládá přístup, v němž se 

posilování specifické kulturní (etnické či národnostní) identity menšin ukazuje jako 

důležitý prostředek a mechanismus jejich integrace do etnicky či národnostně 

odlišného prostředí. Teprve ve chvíli, kdy si jsou příslušníci menšiny jasně vědomi 

své vlastní specifické identity, vlastního původu, tradic, jazyka, kdy jasně vědí ”kdo 

jsou”, dokáží také bez problémů zvládat kulturní, jazykové a národnostní prostředí 

většinové společnosti a identifikovat se s touto společností i se státem jako 

s vlastním. 23 

B) Jedním z vážných dilemat, která obklopují menšinovou problematiku je otázka 

kolektivního či skupinového zakotvení ”filosofie” integrace menšin, tak jak se 

formuje v Evropě již v průběhu poválečného období, mezinárodně pak zejména 

po roce 1990. V souladu s mezinárodní tendencí posilovat stabilitu nepodporuje 

žádná mezinárodní organizace kolektivní práva, neboť dává přednost stabilitě 

hranic a států. Nicméně z hlediska konkrétních navrhovaných politik a standardů 

integrace menšin se vývoj nepochybně pohybuje směrem ke kolektivnímu 

přístupu, kolektivnímu zajištění a podpoře menšin. Pro mnohé politiky jde o velmi 

jemnou a obtížně pochopitelnou distinkci mezi uniformními občanskými právy 

chránící jednotlivce, specifickými menšinovými právy, která zajišťují jednotlivci 

možnost svobodně získávat, rozvíjet a uplatňovat kolektivní národnostní či 

etnickou identitu, a skupinově zaměřenými politikami, které podporují 

společenství a menšinu jako národnostně či etnicky definované společenství, 

které disponuje kolektivní identitou a znaky (jazyk, zvyky apod.). Existence 

komunit, regionálních či místních společenství je důležitým mechanismem 

stabilizace a rozvoje etnické či národnostní identity menšiny. Přitom nejde 

nevyhnutelně o prostorovou koncentraci příslušníků menšiny, ale existence 

aktivit, infrastruktury, společných aktivit apod. Regenerace komunitního zázemí 

identity a života menšin zřejmě představuje jednu z nejsložitějších úloh. 24 

23 Jedním z nejvážnějších projevů posilování specifické kulturní, národnostní či etnické identity na úkor 

uniformního přístupu je vývoj USA a poměrů v americké společnosti. Je stále více patrné, že období, kdy byla 

americká společnost ”tavicí píckou” přeměňující imigranty z nejrůznějších zemí v Američany, a to hodnotami, 

životním stylem, vzděláním a jazykem se zdá být pryč. USA především nevyhnutelně spějí do situace, v níž 

”bílá” populace se stane jednou z etnických skupin respektive menšin, neboť již nebude nejpočetnější. V daném 

vývoji byla prakticky podlomena dominantní a integrující role angličtiny a USA se změnily ve vícejazykovou 

společnost (zejména hispánské a asijské komunity). Narůstající multietnická struktura vyústila i v cílevědomou 

kultivaci a hledání identity i mezi černými Američany, ať již na náboženské, vesměs muslimské nebo jiné bázi. 

Je však nesporné, že výrazy jako ”African-American” nebo ”Native-American” jsou již pevnou součástí jazyka i 

každodenního života a vyjadřují zásadní proměnu v obsahu etnické a národnostní struktury americké 

společnosti. Tato proměna je v principu popsatelná podstatnou změnou v mechanismu etnické a kulturní 

integrity americké společnosti. Efektivnost této integrity bude záviset na kvalitě a rozvoji specifických identit, 

z nichž se americká společnost skládá a v nichž se rozvíjí, jejímž prostřednictvím se etnika podílejí na rozvoji. 

24 Zejména pokud jde o multietnické prostředí vládne celá řada mýtů. Historický vývoj například v Bosně byl 

založen na existenci etnicky specifických částí měst a obcí, koncentrovaných okolo religiozních staveb a dalších 

13

V našem případě je však patrné, že jak dimenze etnické identity, tak rozvoj 

kolektivních a pospolitostních dimenzí života Romů jako menšiny zřejmě 

představuje strategickou nicméně obtížnou úlohu. 25 

C) Integrace menšiny na bázi její vlastní identity je samozřejmě možná jen za 

předpokladu, že se majoritní prostředí nechová xenofobně a agresivně vůči 

kulturní, etnické, rasové či národnostní odlišnosti, kdy chování souladné s vlastní 

identitou nevystavuje příslušníky menšin ohrožení, diskriminaci nebo dokonce 

násilí. Nutnost skrývat či popírat vlastní identitu je patrně mechanismem, který 

rychle eroduje identifikaci s většinovou společností, státním útvarem apod. 

Xenofobní, nacionalistické či rasistické prostředí uzavírá prostor pozitivní 

integrace menšiny iterativně posilované a stimulované právě kultivací vlastní 

odlišnou identitou. Z hlediska většiny je právě existence menšin založená na 

jejich kulturní odlišnosti, tradicích a identitě, garancí otevřenosti, plurality a 

odolnosti vůči xenofobii, nacionalismu, obdobně jako civilizačním problémům 

vyplývajícím z obecnějšího fenoménu kulturního odcizení, kulturní homogenizace 

a uniformizace společností. 26 

5. Otevřenost a prostupnost sociální struktury společnosti pro příslušníky menšiny 

Jak z hlediska obsahu navrhovaných mezinárodních standardů integrace 

etnických a národnostních menšin, tak z hlediska reálné situace v Evropě i v USA 

platí, že klíčovým parametrem hodnocení účinnosti menšinové politiky i reálného 

stupně její integrace je postavení respektive ”distribuce” členů menšiny v sociální 

struktuře společnosti a v tomto smyslu i mobilitní otevřenost a prostupnost 

majoritních společností pro příslušníky menšin. Cílem a hodnotící optikou proto 

přestává být pouze rovnost příležitostí a nediskriminace menšin z hlediska 

dostupnosti pozic ve státní službě, médiích, veřejném sektoru apod., ale reálné 

zastoupení menšin v jednotlivých vrstvách společnosti a socio-profesní struktuře, 

včetně středních i vyšších pozic. Pokud jde o otevřenost a prostupnost sociální 

struktury lze konstatovat, že stále více jde o ústřední téma pozitivní podpory 

integrace menšin: 

A) Mezinárodní standardy a normy i praktická politika sledují reálnou rovnost menšin 

objektů vyjadřujících tradice, identitu i organizaci etnik. Pospolitosti také disponovaly specifickou vnitřní 

strukturou a organizací, prvky mezigeneračního přenosu (školy, spolky), vlastní kulturní instituce apod. Moderní 

rozvoj, který vedl k oslabení těchto společenství, k rozbití etnicky specifických částí obcí, k promísení populace 

v nových sídlištích a vícebytových domech, došlo nejen k nastartování asimilačních procesů, ale i k rozpadu 

vnitřní struktury a organizace menšinových komunit. Neméně extrémním příkladem je naopak mostecký 

Chánův, kde byla kumulována rómská populace bez přirozených kořenů, vnitřní struktury, vazeb, ale i institucí. 

Výsledkem je nejen stavební, ale i kulturní a sociální devastace sídliště i obyvatel. 

25 V této oblasti je u nás zřejmě největší deficit jasných a kvalifikovaných představ i informací o dalším vývoji. 

26 Nesmírné úsilí a prostředky, které věnují mnohé evropské země zachování velice subtilních etnických či 

národnostních minorit a tradic je zřetelně spjato se snahou o udržení kulturní pestrosti spjaté s historií, životem 

regionálních pospolitostí apod. Obdobně nelze přehlédnout jak souběžně s integrací Evropské unie postupuje i 

její vnitřní regionalizace, vesměs jdoucí přes hranice států a zakotvující kulturní či národnostní identitu 

v hlubších historických, jazykových, či kulturních kořenech. Multiplikativní efekt takového vývoje pro vnitřní 

stabilitu Evropy, stejně jako pro kulturní kvalitu života lidí je stejně významný jako pozitivní důsledky pro 

environmentální kvalitu, bezpečnost a historickou zakotvenost každodenního života. 

14

z hlediska jejich postavení ve společnosti, životních podmínek, úrovně, bydlení 

apod., a tudíž z hlediska reálných šancí dosáhnout ve společnosti totéž co 

příslušnícivětšiny. 

B) Právě a především formulací problému v poloze identických šancí na získání 

pozice ve společnosti nabyla koncepce integrace menšin dominantní směrování 

k jejich aktivní podpoře a v některých zemích i zvýhodňování vůči příslušníkům 

většiny. Snaha o překonání nikoliv již jen formální diskriminace v přístupu 

(příležitostech) k získání pozic, ale snaha o praktické překonání nerovností, jejich 

vyrovnání a prosazení rovnoměrnějšího zastoupení příslušníků menšin ve 

struktuře společnosti stojí v pozadí všech programů spjatých s pozitivní 

diskriminací, afirmativní akcí apod. Jde však o celou varietu postupů s různou 

úrovní zvyšování či ovlivňování šancí příslušníků menšiny, a to zdaleka nejen 

pomocí a za cenu paralelního snižování šancí příslušníků většiny. 

C) Vzhledem ke svému klíčovému významu pro získání středních a vyšších 

profesních a zaměstnaneckých pozic, příjmů a životní úrovně, hraje ústřední roli 

v posilování mobilitních šancí především vzdělání. 27 Podpora mobilitních šancí 

menšin se koncentruje především do školského systému, v některých zemích 

(např. USA) i do karierních mechanismů a obsazování významných pozic ve 

státních orgánech, organizacích a resortech (například armáda), ale i v té části 

privátní sféry, která realizuje státní zakázky. 

Odlišné úrovně a intenzita pozitivní podpory menšin zaměřené na postavení ve 

společnosti 

Pro posuzování všech konceptů a programů, jejichž cílem je přiblížení 

reálného společenského postavení a životních podmínek menšiny s většinou 28 , 

nesmíme ztrácet ze zřetele fakt, že cílem těchto procedur není odstranění principu 

rovnosti příležitostí 29 a tudíž narušení volné soutěže. Programy pozitivní podpory 

menšin se zaměřují na předpoklady příslušníků menšiny v této soutěži obstát. 

V tomto smyslu také integrační politiky zpravidla nejsou postaveny na principu 

zvyšování šancí jedněch, cestou explicitního snižování šancí nebo dokonce 

omezování příležitostí druhých. 30 

27 Celá dynamika moderních industriálních a postindustriálních společností je založena na tom, že je to právě 

dosažené vzdělání, které výrazně (nikoli monopolně) determinuje pracovně profesní pozici, s ní související 

příjmové charakteristiky, životní úroveň a životní styl. Nicméně, jakkoli jsou moderní společností 

charakteristické rovným přístupem ke vzdělání (rovnými příležitostmi), v úrovni šancí jsou nerovnosti faktem, 

který je pod silným vlivem sociálního původu, individuálních vlastností apod. 

28 Prakticky jde především o ”podobnost” dvou distribučních struktur. Předmětem je ovlivňování distribuce 

příslušníků menšinou sociální strukturou celé společnosti. 

29 Příležitost a rovnost příležitostí se týká rovnosti příležitostí získat vzdělání respektive vstoupit nebo být přijat 

na libovolnou školu. Při existenci rovností příležitostí usilovat o vzdělání existuje reálná nerovnost šancí dané 

vzdělání získat. Pojem příležitost se tak týká spíše oblasti práv, zatímco pojem šance se týká individuálních 

předpokladů a schopností pro zahájení a ukončení studia. Sociologické studie přitom dokazují, že nerovnosti 

šancí zdaleka nejsou ryze individuální, ale naopak jsou funkcí sociálního a vzdělanostního původu. 

30 Klasickým případem protidemokratických mechanismů byly negativní kvótní limity pro židovské 

studenty některých evropských zemích v minulosti, nebo obdobné omezování přístupu ke vzdělání pro studenty 

ze středních, živnostenských či vyšších vrstev komunistickou mocí u nás v 50. letech. Negativní zátěž “třídního 

původu”, s kterou se musely vyrovnávat studenti pocházející z tzv. “zaměstnaneckých”, natož pak “buržoazních 

15

Z hlediska uplatňovaných pozitivních a podpůrných programů platí, že 

prakticky všechny demokratické země v Evropě i za mořem tou či onou formou 

národnostní a etnické menšiny podporují. Tyto programy však disponují velice 

rozdílnou intenzitou podpory a jsou charakteristické specifickým zaměřením podle 

podmínek menšin v dané zemi, jejich potřeb a postavení i politické naléhavosti 

problému. 31 

Těžiště integrace se zaměřuje zejména do vzdělávacího procesu a do šancí 

na získání vzdělání, které umožňuje jedinci daleko efektivnější pohyb a seberealizaci 

na trhu pracovních sil, utváření vlastního života a životních podmínek. Vedle vlivu na 

profesní a pracovní šance však školský systém zpravidla realizuje i reprodukci a 

realizaci vlastní identity menšiny, což se týká zejméně národnostních menšin, jejich 

jazykových potřeb, udržení tradic, znalost vlastní historie apod. Intervence do 

pracovní oblasti, distribuce pracovních míst je méně výrazná a týká se především 

sektoru financovaného státem. Otevřená soutěž proto zůstává zachována. A je 

příznačné, že tyto poměrně dosti náročné programy a procedury jsou uplatňovány 

v nejliberálnějších zemích, například v USA, ale i v tradičních evropských 

demokraciích jako Velká Británie, Holandsko a dalších. 

Značná variance povahy a intenzity pozitivní podpory menšin v různých 

zemích ukazuje jak velkou roli hraje v utváření konkrétní integrační politiky její 

specifikace vůči konkrétním sociálním, ekonomickým a etnickým podmínkám a 

zevrubná znalost těchto podmínek. Nicméně zkusme alespoň obecněji formulovat 

různé stupně a směry či okruhy možné podpory menšin. 

A) Ochrana, podpora a rozvoj etnické či národnostní identity 

Otázka pěstování národnostní či etnické identity, její ochrana a rozvoj je 

samozřejmým právem menšin, které si na své identitě, národnosti, jazyku atd. 

zakládají (například maďarské menšiny v zemích sousedních s Maďarskem, italské 

menšiny apod.). V evropských zemních se však dlouhodobě rozvíjí a v posledním 

desetiletí sílí snaha o udržení či dokonce oživení historických regionálních či 

národnostních komunit, které by bez vydatné pomoci státu (finance, média, školy, 

tisk publikace apod.) nepřežily. Proč se to dělá? Důvodů je poměrně dost a s 

postupující evropskou integrací jejich počet vzrůstá. V prvé řadě zde hrají roli zájmy 

samotných společenství jejich potřeba vlastních tradic, jazyka, kultury apod. Patří 

rodin” byla v průběhu poválečného vývoje u nás stále významnější oproti třídnímu zvýhodňování dětí 

z dělnických rodin respektive rodin s nižším vzděláním. Ve výsledku totiž vysokoškolské rodiny nakonec vždy 

dokázaly svoje děti školským systémem “protlačit” i přes negativní diskriminaci, a to jak díky lepší přípravě 

dětí, tak nepřímými prostředky. Kde však redistribuce příležitostí a negativní diskriminace fungovala implicitně 

velice silně, byl pohyb vzdělanostních příležitostí ve prospěch Slovenska a dívek respektive snižováním 

příležitostí v ČR a pro chlapce. Právě tímto způsobem byla prudce v poválečném vývoji akcelerována dynamika 

vzdělání slovenské společnosti a žen. 

31 Je známo, že patrně nejsilnější podporu poskytuje afirmativní akce v USA, která se zaměřuje jak do státního 

školství, tak státního zaměstnaneckého i soukromého sektoru, který pracuje s určitými státními zakázkami. 

Pracuje přímo s kvótami zejména pro černošskou populaci. V dané souvislosti je třeba mít na zřeteli, že tato 

situace vznikla v důsledku poměrně dlouhodobého udržování černochů v diskriminované a inferiorní pozici, a to 

nejen v oblasti středního a vysokého školství, ale i z hlediska účasti na politickém životě a volebního práva, což 

vše byly diskriminační poměry odstraňované až pod nesmírným politickým tlakem v poválečném období. 

Afirmativní akce, zahájená v 60. letech, byla v principu vynucenou odpovědí na enormní tlak černošského hnutí 

a neudržitelnost dosavadních poměrů. 

16

sem zajisté i zájem majoritních společností a vlád, které v udržení kulturní identity 

shledávají základní mechanismus identifikace se společností a zemí, i základní 

předpoklad fungování samosprávnosti a vnitřní kulturní a společenské integrity 

menšiny či pospolitosti. V neposlední řadě pak je to právě podpora menšin, 

regionálních společenství, často i v historicky původních a přeshraničních regionech, 

jako protiváha či kulturní komplement akcelerující evropské integraci. Jak Evropská 

unie, tak zejména vlády evropských zemí pociťují důležitost udržení kulturní, 

národnostní i etnické pestrosti Evropy jako nutné podmínky postupu evropského 

sjednocení a jeho nadnárodní institucionalizace. V tomto procesu se postupně 

původně suverénní a státotvorné národy stávají „menšinami“ multinárodní EU a 

nadnárodní Evropské komise. Péče o dosavadní menšiny je, poněkud nadsazeně 

řečeno, předobrazem budoucnosti celých národů. Probíhající reforma EU proto má 

velice podstatnou dimenzi jak v otázce ochrany postavení a práv menších národů 

vůči větším v prostoru EU, ale i z hlediska kvality jejich participace a vlivu v 

institucích a orgánech EU, a to jak volených, tak jmenovaných. 32 

B) Podpora seberealizace uvnitř majoritní společnosti prostřednictvím menšinové 

identity 

Etnické a národnostní menšiny jsou podporovány i v tom, že mohou 

dosahovat potřebného vzdělání a kvalifikace ve vlastním jazyce, v národnostním 

školství, které nejen zamezuje možné diskriminaci v důsledku horší jazykové výbavy 

menšin, ale umožňuje i vlastní specifikaci a profilaci výuky v předmětech důležitých 

pro kulturní a národnostní identitu, její rozvoj i mezigenerační přenos. V podmínkách 

dnešní západní Evropy je národnostní školství „prolongováno“ až do možnosti 

získání univerzitního vzdělání v zemích, kde je menšinový jazyk jazykem většiny a 

zpětné uznání tohoto vzdělání v zemích, kde je jazykem menšin. Neboli nejen 

získání, ale i uplatnění kvalifikace podléhá specifické podpoře ze strany států. 

Důležitým prvkem nediskriminačního prostředí, i jazykového a kulturního komfortu 

menšin v dnešní Evropě je rozsáhlá podpora dvojjazyčnosti fungování veřejné a 

stání správy, včetně legislativy, justice apod. Tato dvojjazyčnost pak nezřídka vede k 

rozšiřování faktické dvojjazyčnosti nejen minoritní, ale i majoritní populace ve 

smíšených oblastech. Kromě běžných dvojjazyčných názvů, překladů správních 

dokumentů a rozhodnutí, je to i jazykově specifická mediální sféra, od novin, až po 

televizní programy. 

C) Participace a samospráva 

V demokratické části Evropy se v celém poválečném období kultivoval model 

participace menšin na správě vlastních veřejných záležitostí, případně maximální 

autonomizace jejich samosprávy, participace na veřejné správě a v politickém a 

parlamentním životě země. Účast v politickém procesu, vstřícnost v utváření 

samosprávné struktury uvnitř zemí, možnost ovlivňování vlastních záležitostí a 

otázek byly záhy identifikovány jako podstatné nástroje uklidnění národnostních 

tenzí, zmenšení prostoru radikálním hnutím a posílení spoluodpovědnosti za vlastní 

32 Představa, že by se k nám jedou mohla celá EU nebo velké národy chovat tak jako dnes my k romské 

menšině, že bychom mohli v EU skončit na okraji tak, jako dnešní Romové v ČR by s vysokou 

pravděpodobností vedla k odmítnutí členství v referendu. Jakkoli to může dnes působit absurdně, lze vyslovit 

hypotézu, že nemalé procento občanů v členských zemích EU vidí postkomunistické země z příbuzného úhlu, v 

němž my dnes posuzujeme naše Romy, a to jak z hlediska úrovně, tak z hlediska přizpůsobivosti respektive 

příčin nepřizpůsobivosti. My však považujeme za samozřejmé, že máme do budoucna v EU nejen nárok na 

uchování vlastní kulturní identity, ale i na specifickou podporu a ochranu, abychom náročnou integraci do 

prostředí EU zvládli. 

17

osud i vývoj celé země na straně menšin. Podstatné uklidnění situace v řadě zemí 

(Itálie, Francie, Švýcarsko), snížení vlivu a aktivity extrémistů (Španělsko, Korsika), 

ale i dnešní omezení či eliminace terorismu a násilí (Severní Irsko), to vše potvrdilo a 

potvrzuje stěžejní význam této oblasti specifické podpory menšin pro jejich integraci 

a národnostní identifikaci se státem v němž žijí pomocí zvýšené spoluodpovědnosti 

za vlastní i jeho rozvoj. V řadě oblastí Evropy dnes již lze hovořit o vysoké míře 

autonomie a situaci blízké kolektivním právům s patrnou snahou o vtažení menšin do 

veřejného života a správy celé země (garantovaná místa v regionálních či ústředních 

parlamentech, participace či garantované pozice v relevantních orgánech exekutivy a 

administrativy státu). 

Poněkud jiný byl vývoj v USA, kde poválečná frustrace mezi většinou 

černošského obyvatelstva nad diskriminací, a zejména teritoriální disperse černých 

Američanů, vedly ke vzniku vlastních nevládních organizací, které v různých 

oblastech vztahů vůči státu i federálním orgánům menšinu zastupovaly a dodnes 

zastupují. Vznik a existence vlastních nevládních organizací menšiny byly důležitým 

krokem k formulaci vlastních specifických zájmům a nutností jejich formulace, tak ke 

vzniku vyjednávací situace, kdy již partnerem státu není jednotlivý příslušník 

menšiny, nebo rodina, ale legitimní silný partner, který si dokáže vymoci respekt jak u 

státu, tak většiny. 

D) Pozitivní diskriminace příslušníků menšiny 

Existencí pozitivních diskriminačních programů stát uznává dvě důležité 

charakteristiky sociálního postavení menšiny. Především je to existence nižších 

šancí na získání srovnatelného vydělání a pozic právě a pouze v důsledku 

příslušnosti k menšině, tedy v důsledku národnostní, etnické či rasové příslušnosti. 

Uznává tím existenci negativního zatížení (diskriminaci) dětí pocházejících z 

menšinového prostředí ve srovnání s dětmi s dominantního či majoritního prostředí, 

a to bez ohledu na to, zda je tato diskriminace výsledkem cíleného či nezáměrného 

chování většiny. Dále pak stát uznává, že jde o takovou okolnost, kterou nejen 

nechce akceptovat, ale jejíž překonání leží mimo dosah možností a schopností 

menšiny. Tato okolnost platí dvojnásob v situaci, kdy je znevýhodnění etnickým 

původem spojeno se znevýhodněním sociálním a vzdělanostním, je-li menšina jako 

celek charakteristická nižším vzděláním, životem (nadreprezentací) v nižších 

sociálních vrstvách společnosti respektive v nejméně rozvinutých regionech či 

teritoriích země. 

V oblasti pozitivní diskriminace lze rovněž nalézt celou varietu aktivit, a to (i) 

počínaje cíleným a přímým posilováním schopnosti menšiny získávat vyšší pozice – 

zejména cílená kultivace předpokladů k získání vzdělání u dětí specifického 

etnického původu - do vzdělávacích programů těchto dětí stát investuje větší 

prostředky a zlepšuje jejich podmínky. (ii) Přes překonávání zhoršeného 

vzdělanostního či sociálního původu uvnitř samotného školského systému cestou 

zvýhodňování těchto dětí mírnějšími požadavky v kulturně akcentovaných 

předmětech nebo jejich obecným zvýhodňováním respektive kvotním a normativním 

vymezením podílu (početního zastoupení) těchto dětí mezi žáky či studenty 

jednotlivých stupňů a škol. (iii) Konče obdobným ovlivňováním a zvýhodňováním 

pozice příslušníků menšiny na pracovním trhu, například kvótami počtu zaměstnanců 

menšinového původu ve státních úřadech či organizacích, které využívají daňové 

prostředky. 

18

V celkových úvahách nad povahou podpory etnických menšin je třeba vzít v 

úvahu, že odlišnosti, které jsou patrné mezi různými zeměmi 33 , nevyplývají zcela z 

politické nebo apriorní ideologické libovůle a nahodilosti, ale z nepoměrně věcnějších 

příčin. Zmiňme alespoň některé: 

a) Neplatí, že by se země rozlišovaly pouze intenzitou a stupněm podpory 

respektive tvrdostí pozitivní diskriminace. Spíše jde o šíři využívaných prostředků, od 

specificky kulturních až po diskriminační, a intenzitu integrační politiky. 

b) Lze předpokládat, že rozsah a intenzita podpory je odrazem faktického 

stavu a postavení menšiny, hloubky její diskriminace z hlediska věcných dopadů a 

důsledků pro postavení ve společnosti. Čím větší defavorizace a marginalizace 

menšiny, tím důraznější a rozsáhlejší prostředky budou muset být zapojeny jakmile 

jednou integrační politika začne. Vyčkávání se zahájením integrační politiky v 

podmínkách akcelerujícího propadu menšiny a narůstající diskriminace bude v 

principu znamenat nevyhnutelnost nasazení masivnější podpory. 

c) Oč intenzivnější podpora menšiny o to obtížnější je jak její politické 

prosazení ve společnosti, tak zejména její jakékoli omezování nebo zpomalování v 

budoucnosti. 

d) Zřetelně nejobtížnější je podpora a integrace menšin, které jsou 

charakteristické: (i) dlouhodobou diskriminací a zaostalostí s destruktivními následky 

pro přítomnost specifické etnické či národnostní identity a jejího vědomí; (ii) menšiny 

charakteristické prostorovou disperzí namísto prostorové koncentrace umožňující 

přirozený vznik zájmu o vlastní samosprávu a vlastní rozvoj jakožto územního 

společenství; a (iii) menšiny existující bez existence vlastního „mateřského“ státu, 

kde její kultura, jazyk, zvyky jsou vlastnictvím většiny, a to včetně literatury medií a 

specifické kulturní produkce a příležitostí ke vzdělání. 

Situace Romů v ČR z hlediska uplatnění specifické podpory menšiny 

Pokusíme-li se o vztažení některých zmíněných rysů specifické podpory 

integrace menšin na situaci Romů u nás, pak si je třeba všímat především těch 

podstatných prvků, jejichž zmapování a zvážení může vyústit v preciznější rozvahu o 

parametrizaci dlouhodobě úspěšné integrační politiky vzhledem k této menšině. 

Romové jsou v řadě ohledů velice specifická menšina, která postrádá mnohé 

podstatné rysy, o které se specifická podpora menšin zvláště v Evropě opírá. 34 Z 

mnoha zdůrazněme ty, které budou mít spíše strategický respektive komplikující 

význam pro nalezení adekvátního zaměření i intenzity podpory. 

1. Nejasná báze definice integrační politiky - identita Romů 

Jedno z nejobtížnějších rozhodnutí, které integrační politiku čeká, je otázka 

přístupu k integraci Romů, z hlediska jejich definice jakožto specifické populace - 

menšiny. Jakkoli jde nesporně o otázku historickou a akademickou, její zodpovězení 

má z hlediska hledání programu integrace kruciální význam. Jsou Romové etnickou 

33 Například mezi USA, které používají v politice afirmativní akce patrně nejrozsáhlejší pozitivní diskriminaci 

pomocí kvót zejména afrických Američanů, a Velkou Británií, která využívá mírnější formy specifické pozitivní 

diskriminace. 

34 Platí, že vzhledem k faktické dynamice romské menšiny u nás i z hlediska existence kompaktní a cílevědomé 

strategie řešení zatím nemůžeme o integrační politice u nás mluvit. 

19

menšinou charakteristickou vědomím vlastní identity, jazykem, tradicemi, vnitřní 

strukturou, reprezentací, kohezí a vědomím vlastní identity. Nebo je spojuje spíše 

etnická, rasová a sociální diskriminační zátěž ze strany většinového prostředí, 

objektivní i subjektivní postavení obtížně přizpůsobivého společenství, které je 

objektem společenské marginalizace, jež je dnes již hlavním společným 

jmenovatelem Romů v ČR? To vše samozřejmě v důsledku dlouhodobého zaostání, 

asimilace i nedostatečné schopnosti reprodukovat vlastní etnickou identitu z 

generace na generaci. Je ztráta a desintegrace vlastní kulturní a etnické identity tím 

rozhodujícím rysem romského etnika, rysem, který Romy tlačí k okraji společnosti, 

zbavuje je prostředků kulturní integrace a schopnosti soužití? 

Z mnoha ohledů je evidentní, že jde o otázku, s kterou si nejen zatím nevíme 

rady, ale zatím ji dokonce máme strach byť jen formulovat, 35 a to patrně jak z obav z 

kritiky od Romů samotných, tak z hlediska možných důsledků a závazků pro postup 

státu vůči tomuto etniku. Vážnost této otázky spočívá v tom, zda ČR bude 

překonávat současný stav spíše integrací spoluutvářenou a nesenou právě etnickými 

specifiky, tedy regenerací a rozvojem identity Romů i jejich subjektivity jakožto 

etnické menšiny, nebo zda budeme defavorizaci Romů překonávat spíše 

prostřednictvím regionální a komunální politiky, respektive sociální politiky specificky 

mířené na jednotlivce a rodiny jakožto sociální jednotky, zatímco komunita a její 

struktura budou spíše pomocnými instrumenty. 

Rozdíl obou strategií je principiální a zásadní. Řešení odvozované z 

perspektivy etnické identity menšiny musí nezbytně počítat s regenerací této identity, 

z perspektivy situace romské menšiny jako celku, v její struktuře, diferenciaci, 

reprezentaci a specifických kulturních a etnických potřebách, jako podmínce 

integrace a vstupu do české společnosti. Naproti tomu řešení nesené spíše dikcí 

sociální politiky, jednotlivce a rodiny respektive místního společenství, je spíše 

asimilační povahy. Vyjádřeno ve značné zkratce, stojíme před otázkou, zda u 

romských dětí posilovat znalost jejich vlastního jazyka specifické identity, historie a 

vědomí odlišnosti, to vše jako kulturní báze, z které se začnou a dokáží přibližovat k 

českému prostředí a vzdělání jako kulturně odlišnému prostředí, nebo zda máme 

specifickou identitu (jazyk, zvyky a pocit odlišnosti) ponechat stranou a zcela 

substituovat českou identitou shodnou s většinou populace ve všech aspektech a od 

počátku. 36 

Jakkoli rozlišování mezi integrační a asimilační perspektivou může být spíše 

analytické, je kruciální pro svou náročnost na (i) informační předpoklady, na (ii) 

35 Právě obava z toho problému, jeho věcné, teoretické i empirické vynechání a nezvládnutí prakticky 

znehodnotilo význam tzv. „Bratinkovy zprávy“ zpracované pro vládu v roce 1997 z hlediska formulace pozitivní 

integrační politiky za rámec pouhé represe diskriminace, která však dnes již představuje zcela samozřejmou 

dimenzi zajištění menšin. Pochybnosti, zda jde o menšinu nebo o roztříštěné společenství místních komunit, 

které jsou patrné v životní realitě Romů, nebyly překonány dostatečně kvalifikovaným přístupem k této otázce z 

hlediska cíle integrační politiky. 

36 Určitým příkladem může být postup, který je uplatňován vůči černým respektive hispánským Američanům. 

Zatímco u populace černých Američanů šlo o kvalitnější vstřebání americké identity, vzdělání, kultury a pocitu 

shodné identity, u hispánců (zejména Mexičanů) je to často nejprve zpevňování a rozvíjení jejich vlastní 

identity, znalosti jazyka a tradic, a teprve pak amerického prostředí. A je příznačné, že u Afrických Američanů 

vyústil silný asimilační proces integrace do hledání vlastní specifické identity (specifické etnicity v kulturním 

smyslu), u imigrantů je zvládnutí amerického prostředí cestou k asimilaci. 

20

mechanismus posuzování a hodnocení a (iii) strategické konsekvence závěrů. Je to 

však analýza, s kterou již nemůžeme - s ohledem na rapidně narůstající 

diskriminační a segregační tendence - dlouho otálet. 

Dynamika současného evropského vývoje je jednoznačně protiasimilační a ve 

prospěch posilování etnické identity jako mechanismu integrace menšin. Obdobně, 

převažující a dlouhodobá pasivita státu vůči narůstající vnitřní i - z hlediska postavení 

ve společnosti - sociální desintegraci romské menšiny u nás, je v protikladu a 

rozporu s vývojem v evropských zemích. 37 

2. Deficit informačního zázemí pro odvození koncepce integrace 

Konstatovali jsme, že předpokladem úspěšné pozitivní strategie integrace je 

zevrubná, spolehlivá a aktualizovaná znalost a informační základna integrace. Naše 

situace je v tomto ohledu nedostatečná a jak politická rozprava, tak dosavadní 

pokusy o formulování cílů z hlediska vládní politiky vůči romské menšině jsou 

provázeny informačním deficitem, a to ve zcela elementárních aspektech. 

Lze konstatovat, že chybí informace popisující sociální, hospodářskou i 

kulturní situaci Romů, a to jak obecně, tak regionálně specificky, chybí vývojové 

informace (například školní výsledky romských dětí, ambice rodin v tomto ohledu 

apod.). Chybí informace o postojích a intencích samotných Romů, jejich vlastní 

sebereflexi, a to jak s ohledem na současnou situaci, tak s ohledem na budoucí vývoj 

a aspirace. Je vysoce pravděpodobné, že při kvalitním vhledu do situace uvnitř 

romské menšiny by nás loňský pokus o masový odchod Romů do zahraničí 

nezaskočil. V řadě ohledů budí absence informací dojem zastírání skutečného stavu 

respektive pasivity státu, a to pod zástěrkou zákazu shromažďování etnicky 

specifických informací, jakkoli mezinárodní dokumenty jasně poskytují právo k takové 

informační politice je-li základem pro integraci menšiny. 

Obdobně prázdná je vládní báze informací o prostředí majoritní populace, 

možných strategiích překonání xenofobní uzavřenosti, snížení silného rasismu a 

militantního extremismu. 

Integrační politika zatím nemůže být odvozována ani ze zobecnění dílčích 

zkušeností nevládního sektoru, kde jednotlivé nadace a občanská sdružení působí v 

nejrůznějších oblastech integrace Romů. Takové zobecnění a analýza výsledků 

chybí, jakkoli by zajisté pomohly a ulehčily hledání. Obdobně chybí obecnější 

analýza výsledků získaných na komunální úrovni v různých regionech, při značné 

varianci aktivity radnic i podmínek, v nichž radnice pracují. 

Specifickým problémem pak je deficit spolupráce s akademickými a expertními 

kruhy, která nepřesáhla spíše formální úroveň, kde však nedojde k symbioze 

poznání (znalosti) a rozhodování. Akademické kruhy tak zůstávají jaksi nedotčeny 

problémy administrativy a samotná administrativa je jen dosti málo „dotčena“ 

37 Je věcí hlubší analýzy do jaké míry se na tomto stavu podílí evidentní nekompetence, která provázela celý 

problém po dlouhé období na nejvyšší vládní úrovni, do jaké míry je výrazem převládajícího ideologického 

přístupu a do jaké míry je výrazem etnické sebestřednosti české politiky po rozdělení Československa. Je však 

nesporné, že i v této oblasti nás praktický vývoj i vládní pasivita spíše od standardů EU vzdalují. 

21

aktivitami a výsledky akademické sféry. 38 

Specifickou oblastí informačních zdrojů jsou zahraniční zkušenosti. Z tohoto 

hlediska vývoj v ČR prošel několika fázemi. V polovině 90. let to byla směs 

mezinárodních upozornění na narůstající etnické problémy a propad romské 

menšiny 39 na jedné straně a rigidní ideologické odmítání této kritiky, zastírání a 

popírání těchto problémů oficiálními orgány ČR. 40 Pasivitu posléze vystřídala 

zostřená rétorika v opakujících se situacích násilných extrémistických útoků proti 

Romům, která byla mimo pochybnost mířena především do zahraničí. Doma však 

zůstávala nejen bez praktických důsledků, ale zejména nevedla k zahájení 

systematické práce v této oblasti. 41 V několika uplynulých letech se administrativa 

konečně začala zajímat o používané techniky a programy specifické podpory 

etnických menšin v zahraničí. Zatím však nic nenasvědčuje, že by takové kroky 

provázela i snaha o jejich začlenění do systematicky kultivované integrační politiky. 

Při převažujícím informačním deficitu a neznalosti skutečné situace menšiny je také 

přímý transfer technik podpory ohrožován malou účinností nebo dokonce 

kontraproduktivními důsledky. 

3. Oslabená etnická identita Romů v ČR 

Spíše nepřímé empirické indicie, na které musíme spoléhat, naznačují některé 

podstatné indikace výrazného oslabení etnické identity Romů, které rozkládají její 

subjektivitu jako menšiny a schopnost absorbovat aktivní integrační politiku, včetně 

specifické pozitivní podpory: 

(i) Existuje jen velice nejasná představa o povaze vnitřní struktury a organizaci 

romské menšiny. Není proto ani zřejmé, zda lze pro romskou menšinu definovat a 

uplatnit uniformní a celoplošnou integrační politiku, nebo zda má být regionálně, 

rodově, hlouběji etnicky, z hlediska původu atd. specifikována. Je zřejmé, že situace 

má značnou regionální i komunální varianci, která je spojena nejen s dobou 

příchodu, celkovou stabilitou daného regionu, ale i s místní situací a komunální 

politikou radnic. Přesto, máme-li směřovat k integrační politice, nelze strategické 

otázky ani rozvinutí integrační politiky ponechat na regionálním či místním 

rozhodování. 42 Neznalost a v tomto smyslu i nestrukturovanost vidění stavu, 

postavení a situace romské menšiny je patrná i v tendenci ke generalizaci, a to jak 

na straně zastánců integrace, tak na straně extrémistů či rasistů. Za takových 

38 Jako dobrý příklad lze uvést již zmíněnou tzv. „Bratinkovu zprávu“, která byla zpracována relativně 

uzavřeným týmem spíše aktivistů v oblasti romské problematiky, avšak neprošla ani odborným posouzením, ani 

nevycházela z dostatečně solidního odborného a informačního zázemí. 

39 Zejména poučné je v tomto ohledu čtení každoročních zpráv Ministerstva zahraničí USA. 

40 Je mimo debatu, že zahájení aktivní integrační politiky v tehdejší době, tedy seriózní přístup k mezinárodním 

varováním, nám mohlo ušetřit nemalou část dnešních problémů i prostředky, které budeme muset vynaložit na 

řešení podstatně horší dnešní a patrně budoucí situace. 

41 Neznalost zahraničních podmínek i neochota jednat byl patrné zejména v tom, že odpovědní ministři si 

představovali pod integrační politikou zejména a pouze zámořskou afirmativní akci, kterou však z ideových 

principiálních důvodů hlasitě odmítali a kritizovali. 

42 Vnitřní struktura je patrně známá v akademických kruzích, avšak při minimální spolupráci s administrativou a 

při malé ochotě konvertovat znalost do aktivní politiky není akademická obec vůbec využívána. Totéž lze 

prakticky říci o malé schopnosti zobecnit zkušenosti radnic a nevládních organizací. 

22

okolností nelze adekvátní integrační strategii formulovat. 

(ii) Jak v důsledku faktického historického vývoje, tak v důsledku viditelného 

rozmělnění vědomí vlastní identity, je patrná malá historická zakotvenost Romů. 

Vyvraždění většiny českých Romů za války, imigrační vlny slovenských Romů po 

válce a v 60. letech, asimilační tlaky a obecné oslabování historického vědomí za 

komunismu, to vše oslabilo historickou identitu českých Romů, jejich vědomí původu 

a historických kořenů. Pomalý a obtížný návrat historického vědomí (například 

památník v Letech, Muzeum romské kultury v Brně apod.) nadále zůstávají spíše 

věcí úzkého okruhu romských aktivistů, než výrazem potřeby Romů o regeneraci 

vlastní historické identity a o její zvládnutí mladší generací. Romové v Čechách 

patrně žijí historickým vědomím své generace nebo generace rodičů a prarodičů. To 

je samozřejmě vzhledem ke komplikovanosti jejich osudu i národnostní a etnické 

agresivitě střední Evropy málo. 

(iii) Mimořádně vážnou otázkou je stav romštiny, a to jak z hlediska jejího 

rozšíření a dynamiky, tak z hlediska zvládnutí jazyka samotnými Romy. Romština je 

zajisté funkcí lexikální potřeby a používání v romských komunitách, je odrazem jejich 

situace a postavení ve společnosti. Posilování prvků vlastní kulturní identity však 

nesporně je spjato s podporou romštiny jako jazyka (učebnice, texty, literatura) i jako 

komunikačního a vyjadřovacího prostředku dětí. Jazyková situace Romů v ČR 

představuje jednu z nejsložitějších otázek a dimenzí posilování a rozvoje jejich 

vlastní identity v historickém, etnickém i vzdělanostním smyslu. Pozitivní diskriminace 

romštiny jako jazyka se zdá být mimořádně významnou úlohou v regeneraci identity 

Romů a tím i jejich integrace do českého prostředí jako Romů. 

(iv) Jednou z nesporných příčin eroze etnické identity Romů je prakticky úplná 

závislost jejího transferu a rozvoje na situaci uvnitř rodiny, její nepřítomnost a úplné 

potlačení ve výuce na základních školách, a to jak z hlediska romských dětí, tak 

jejich neromských spolužáků 43 . I zde je otázka rozvoje specifického školství 

respektive rozšíření výuky romštiny v základních školách s vyšším podílem těchto 

žáků vážnou otázkou, která již je „na stole“ a rozhodně je jednou z ústřeních pro 

formulaci integrační politiky, včetně trvalého posilování šancí romských dětí alespoň 

na získávání kvalifikace (vyučení, střední škola) po ukončení základní školy. Je 

přitom patrné, že čím lépe budou romské děti zvládat základní školy, a to s pomocí 

svého jazyka, vlastní kultury a jejím pronikáním do českého prostředí, tím méně bude 

potřeba zvyšovat šance romských dětí na střední či vysoké školy systémem kvót a 

pozitivní diskriminace. Naopak je patrné, že nebudeme-li již dnes rozvíjet dostupnost 

ukončení základního vzdělání a tím otevření dalších stupňů přirozenou cestou 

rozvoje identity, jazyka a myšlenkových schopností romských dětí, dříve či později 

budeme muset afirmativní model kvót přijmout. 44 

43 Je přitom vysoce pravděpodobné, že právě v situaci rostoucí etnické tenze je otázka vlastního původu, jeho 

kulturní a historické báze a legitimity jakožto součásti české společnosti mimořádně významná, pro sebevědomí 

rómských školáků i respekt jejich spolužáků možná ústřední. Poznamenejme jen na okraj, že například v 

amerických školách se silným podílem hispánských žáků (Kalifornie) je běžná výuka historie Mexika a výuka 

španělštiny i pro nehispánské žáky. Většina studentů, včetně rodilých Američanů bere španělštinu za 

samozřejmou součást svého života a školní docházky. 

44 Současné výsledky našeho základního školství jsou z tohoto hlediska více než tristní, a to jak podílem dětí 

odsunutých do pomocných škol, tak podílem těch, kteří ukončeného základního vzdělání nedosáhnou. 

Experimentální programy předškolní přípravy rómských dětí nebo zavedení rómských asistentů do základních 

23

(v) Specifickým problémem je slabá identifikace romských elit s vlastní 

menšinou. V souladu s dosavadní vývojovou tendencí se romské elity, jakmile 

dosáhly společenského postavení spíše snažily vyvázat z romského prostředí a 

splynout či asimilovat se do většinové populace. Romská menšina trpí neblahými 

důsledky vzestupné mobility svých členů zejména nedostatečným rozvojem 

vertikálních prvků sociální struktury menšiny. Romské elity jsou velice úzké, 

nedynamické, bez schopnosti „táhnout“ jak svým chováním, tak svým příkladem. 

Politika specifické podpory nutně musí obsáhnout i reintegraci romských elit do 

problematiky vlasní menšiny i komunity, a to ve všech základních směrech a 

funkcích. 

(vi) Romská menšina není teritoriálně kompaktní, jakkoli je v některých 

regionech koncentrována více než v jiných. V principu však je spíše strukturována do 

autonomních regionálních či komunálních společenství, která nejsou systematičtěji 

provázána. Dosud Romové představují, spíše než menšinu, sumu lokálních komunit 

s velice různorodým historickým a migračním zázemím. Podpora přenosu zkušeností 

mezi komunitami, postupná tvorba sítí, spokení a struktury těchto komunit bude 

podmiňovat účinnost základní integrační strategie i prostor k její specifikaci a diskusi 

výsledků. 

4. Nefunkční politický a administrativní mechanismus 

(i) Při pohledu na dnešní situaci a výsledky uplynulých let je patrné, že 

dosavadní administrativní mechanismy a prostředky používané v ČR zejména na 

vládní úrovni, jsou spíše nedostatečné a neefektivní, ale v jistém smyslu i 

kontraproduktivní. Došlo ke zhoršení situace jak z hlediska postavení a 

marginalizace Romů, tak z hlediska etnické tenze, rasových konfliktů a segregačních 

tendencí. Při tom je třeba rozlišovat mechanismy sloužící k formulování, korekcím a 

směrování integrační politiky státu na centrální úrovni, od oblasti elementárních práv 

menšiny z hlediska její ochrany před diskriminací a rasovým násilím. Při vysoké míře 

xenofobie a rasismu v české společnosti se volbami obsazované instituce (vláda, 

parlament) chovají pasivně a nepřípustně tolerantně zejména z politických důvodů. 

Za těchto okolností je ani administrativa, ani reálný, ani nevládní organizace 

nedokáží přimět k pozitivnímu jednání, které by se neomezilo na formální odsouzení 

a směrovalo k systematickému řešení. Rozvinutí pozitivní integrační politiky bude 

pravděpodobně vyžadovat změnu politického i administrativního zajištění romské 

menšiny na centrální úrovni. 

(ii) Při neznalosti, multidimenzionalitě a fragmentarizaci základní vnitřní 

struktury romské menšiny je samozřejmě otázkou základna výběru těch, kteří 

romskou menšinu reprezentují na nejrůznějších fórech a platformách dialogu s vládní 

administrativou. Tato okolnost se pak dotýká jak reprezentativnosti prosazovaných 

názorů a zájmů, tak ovšem schopnosti romských reprezentantů prosadit závažná 

rozhodnutí uvnitř vlastní menšiny. Nelze nevidět, že současná situace je mimořádně 

obtížná i tím, že pro rozvinutí integrační politiky ze strany státu chybí partneři na 

straně romské reprezentace, nemluvě o schopnosti prezentovat vlastní program, 

koncepci a požadavky. Platí sice, že v prvé řadě to byla romská reprezentace, kdo 

postrádal důvěryhodného, aktivního a kompetentního partnera ve vládě schopné 

škol přitom ukazují, že nejde o neřešitelný problém. 

24

kvalifikovaného přístupu a dodržení slova. Nicméně je zřejmé, že Romové si zatím 

nedokáží dodržení slova ani vynutit, ani zřetelně formulovat jasné požadavky a 

dlouhodobé cíle svého vlastního rozvoje. Součástí integrační a specifické podpory 

musí být i zvýšená míra odpovědnosti romské reprezentace za její formulování, 

oponování a implementaci. 45 

(iii) Absence jasné vnitřní politické struktury respektive politického procesu je 

vážným problémem nejen pro existenci partnerů pro dialog s vládou, pro participaci 

na utváření strategických rozhodnutí na ústřední úrovni. Týká se rovněž zastoupení 

Romů v klíčových centrálních orgánech, například v Parlamentu. Nelze samozřejmě 

prokázat, že výrazné zhoršení interetnických vztahů po roce 1992 souvisí s absencí 

Romů v PS PČR. 46 Tato hypotéza se však nabízí. V současnosti je na politických 

stranách, zda přijmou Romy na své kandidátky. Prosazení se samostatného 

kandidáta by vyžadovalo od romských organizací a stran daleko větší míru 

spolupráce a mimo jiné i získání neromských hlasů. Otázka specifických postupů a 

garantovaných křesel pro reprezentanty menšiny se však nabízí jak pro komunální 

úroveň, tak zejména v budoucích regionálních zastupitelských orgánech. Je však 

nesporné, že bez participace Romů v politickém a veřejném procesu se nepodaří 

dosáhnout takové situace, kdy nebude integrační politika vnímána jako cosi vnějšího 

a cizího uvrženého na romskou menšinu většinou a její mocí. 

(iv) Jakékoli řešení a program budou mít vyšší šanci na dobrý výsledek, pokud 

budou předmětem širšího veřejného konsensu. Jednak proto, že zásadním 

způsobem změní dosud převažující absenci představ o konkrétních možnostech 

pozitivních řešení, která česká veřejnost zatím nezná. Dále tím, že bude oslaben a 

zastaven dosud dominující zájem na segregaci a vzájemné izolaci jako jediné 

alternativě vůči etnickému konfliktu. 47 Dosavadní tendence k jakémusi utajování 

záměrů vlády, a to jak před odbornou, tak širokou veřejností, byla zcela proti logice 

věci, neboť pouze získání širší veřejné podpory také zlepší podmínky práce těm 

místním či centrálním politikům, kteří takové programy budou prosazovat. 

(v) Specifickou podmínkou je překonání uzavřenosti, xenofobie a vysoké míry 

rasismu (rasového determinismu) vůči Romům v české společnosti. Etnická a 

kulturní otevřenost české společnosti vyžaduje také samostatnou a aktivní podporu, 

a to nejen vzhledem k prostředí, v němž budou uplatňovány integrační programy. 

Důvodem je evropská budoucnost samotné české společnosti, její vnitřní schopnost 

kapitalizovat z multikulturnosti i v této multikulturnosti přežít. Dnešní situace není do 

budoucna velkým povzbuzením. 

45 Není asi divu, že romské reprezentaci chybělo při většině jednání dostatečné sebevědomí a důraz k tomu, aby 

formulovala a vyžadovala splnění závazků vlády. Nicméně, za těchto okolností pak již nebyla síla, která by 

exekutivu k plnění závazků nutila. 

46 Ve sněmovně byl přítomen pouze jeden Rom, a to v klubu KSČM, což při vysoké ideologizaci jednání a práce 

parlamentu prakticky znemožňovalo, aby rozhodování sněmovny v důležitých otázkách dokázal ovlivnit 

respektive působit proti nečinnosti vládního kabinetu premiéra Klause v dané oblasti. 

47 Nebezpečí prosazení výstavby zdi oddělující obě etnika v Ústí nad Labem ani tak nespočívalo v 

bezprostředních místních účincích, ale zejména ve zhmotnění obecných představ, že takové řešení je nejen 

jediné, ale také prosaditelné a možné. Materializace segregačního modelu by výrazně omezila prostor pro 

integraci a pozitivní kroky. 

25

(vi) Jednou ze silných a pozitivních stránek politického vývoje u nás byla 

zdrženlivost politických elit u nás, z hlediska využívání rostoucí etnické tenze k 

populismu a prosazování vlastních ambicí. Tato tendence spíše definovala a 

specifikovala neofašistické republikány. Počínaje loňskými výroky senátora 

Klausnera došlo zřetelně k prolomení této bariery a počet případů politického 

zneužívání etnické tenze a vstřícnosti vůči silné xenofobii narůstá. Česká politika se 

tak potenciálně může stát problémem nejen svou neschopností formulace a 

prosazení pozitivních programů, ale hrozbou sklouzávání do populismu. 

5. Absence cílů – rozšíření časového horizontu 

Jedním z vážných problémů a barier řešení je absence jakýchkoli představ o 

možné pozitivní budoucnosti. Romskou menšinu u nás obklopuje dění „ze dne na 

den“ respektive „od jedné tragedie k druhé“. Uzavření v dnešku a obavy 

z budoucnosti mají zajisté mnohé přičiny. Jedna z nich je však adresovatelná přímo: 

Až dosud prakticky nebyla formulována cílová představa o tom, čeho bychom 

z hlediska Romů chtěli v ČR dosáhnout, a to ani ze strany vlády, ani ze strany Romů. 

Formulování takovéto představy i určitých časových horizontů dosahování těchto cílů 

má silně mobilizující účinek jak z hlediska menšiny, tak z hlediska exekutivy, která se 

tím dostává do situace, v níž její práce může a musí být kontrolována z hlediska 

svých reálných efektů. Prodloužení časového horizontu může otevřít prostor pro 

déledobější rozvahu, formulaci strategického zájmu a cíle, i rozvržení a naplánování 

hlavních cílů a kroků. 

Cílová představa citelně chybí i samotné romské menšině, a to jak její 

stávající reprezentaci, tak elitám, které ztratily naději na celkové povznesení menšiny 

a hledají vlastní úniková řešení. Právě představa cílů může motivovat Romy 

k hledání vlastních možností integrace a vytváření lepších podmínek pro 

mezigenerační vzestupnou mobilitu vlastních dětí. 

Formulace programu s reálnými cíli také dá veřejnosti tolik potřebnou a 

chybějící vivi pozitivních řešení, která mohou zřetelně ospravedlnit a oprávnit 

nasazení pozitivních a specifických programů a nástrojů podpory menšiny. 

Z dostupných dat je patrné, že česká veřejnost takovým řešením není uzavřená, 

spíše naopak taková řešení očekává a je ochotna podpořit. 

Vytvoření cílové vize může být také tím nástrojem, který uvolní prostor 

politikům a zbaví je strachu z populismu svých extremistických oponentů i xenofobie 

a netolerance svých možných voličů. Právě vize může být tím, co vrátí našim 

politikům chuť a odvahu jednat ve prospěch lidských práv, civilizovaných poměrů i 

evropských perspektiv pro českou společnost. To vše ovšem bude záviset na 

důkladné, kvalifikované a obtížné práci, která nám zatím chybí ze všeho nejvíce. 

26

Úvod 

ROMOVÉ Z POHLEDU STATISTIKY A DEMOGRAFIE 

Květa Kalibová 

Romská populace si zachovává určitý stupeň odlišnosti nejen v řadě svých 

projevů sociálních a kulturních, ale i v demografickém chování. Demografické 

studium romské populace vychází z dat ze sčítání lidu, neboť evidence přirozené 

měny údaje odděleně za romskou populaci neposkytuje. Při zjišťování 

národnostní/etnické struktury obyvatelstva ve sčítání lidu je za základ vzato 

subjektivní vědomí příslušnosti k určité národnosti, tzn., že výsledky v případě 

romské populace zahrnují pouze ty osoby, které deklarovaly romskou národnost. 

Hlubší poznání a pochopení demografického chování a úrovně reprodukce romské 

populace je důležité nejen pro určení jejího stupně demografického vývoje, ale i 

místa v rámci populačního vývoje České republiky. Obecně lze říci, že úroveň 

demografické reprodukce lze považovat i za objektivní indikátor změn v oblasti 

společenské a kulturní, které jsou často obtížně přímo vysvětlitelné. 

1. Sčítání lidu a národnostní/etnická skladba obyvatelstva 

Zjišťování národnostní/etnické skladby obyvatelstva patří ve sčítání lidu k 

nejobtížnějším úkolům a je ztěžováno řadou nevyjasněných otázek teoretického 

charakteru, týkajících se definic základních pojmů. Dokonce ani výchozí pojem 

národnostní statistiky národ není ve společenských vědách z mezinárodního hlediska 

jednoznačně definován a také definice ostatních sledovaných charakteristik, jako 

jsou národnost, etnická skupina, etnický původ, rasa, barva, jazyk apod. nejsou 

jednotné. 

Tato nejednotnost v terminologii a nepřesné definice umožňují odlišný výklad 

sledovaných charakteristik ze strany respondentů a výsledkem pak může být 

částečné zkreslení výsledků sčítání. Spolehlivost dat je také ovlivněna způsobem 

sčítání, formulací otázky a následným zpracováním statistických údajů. V některých 

zemích je volba národnosti či etnické skupiny ponechána na sčítaných osobách, 

jinde jsou možné odpovědi v různém rozsahu předtištěny. Při zpracování dat pak 

mohou být údaje za početně malé národnostní menšiny zahrnuty do skupiny ostatní 

národnosti. Významnou roli v národnostní statistice hrají nepochybně též politické 

zájmy a skutečnost, zda dochází v průběhu času ke změnám v etnické identifikaci. 

Mezinárodní doporučení ke sčítání lidu, která pravidelně od roku 1950 přijímá 

OSN, obsahují pouze doporučená (nikoliv povinná) kritéria a znaky pro zjišťování 

národnostní/etnické skladby obyvatelstva a neuvádějí jejich definice ani instrukce, jak 

formulovat otázky. Tato doporučení však zdůrazňují vůli národnostní/etnické skupiny 

být sčítána. Zahrnutí národnostní problematiky do sčítání lidu a způsob jejího 

zjišťování je tedy ponecháno na rozhodnutí jednotlivých zemí. Pro sčítání lidu na 

počátku 90. let bylo doporučeno zjišťovat nejen národnost a/nebo etnickou skupinu, 

ale i jazyk a stejná kritéria jsou navržena i pro další sčítání okolo roku 2000. Přímá 

otázka na národnost či etnickou skupinu sleduje zjištění subjektivní etnické 

příslušnosti, deklarovaný mateřský jazyk je pak považován za objektivní kritérium 

příslušnosti k národnosti či etnické skupině.

Z hlediska statistiky je národnost chápána dle zvolených kritérií několika způsoby. 

Etnická národnost vychází z historicko-etnografického hlediska a za její objektivní 

ukazatel je obvykle považován mateřský jazyk, ev. země původu či původ předků. 

Pokud vezmeme za kritérium území státu bez ohledu na další znaky, je národnost 

totožná se státní příslušností či státním občanstvím. Při deklarování národnosti však 

obvykle hrají roli i subjektivní psychologické prvky, jako jsou pocity, emoce a vůle. V 

tomto případě se mluví o národním vědomí, které vychází z přesvědčení jednotlivých 

osob. 

Při zjišťování jazyka se za nejvhodnější charakteristiku pro určení příslušnosti k 

národnosti či etnické skupině považuje mateřský jazyk, který vykazuje stabilitu v 

čase, a to i po kulturní asimilaci. Obvykle je definován jako jazyk, kterým sčítaná 

osoba mluvila s rodiči v ranném dětství, v případě odlišné národnosti rodičů se uvádí 

jazyk matky. Při sledování jazykové asimilace imigrantů se často klade otázka na 

hovorový jazyk. Jeho definice jsou rozmanité dle jednotlivých zemí, zpravidla se 

jedná o jazyk, kterým sčítaná osoba mluví v rodině, který nejlépe zná apod. K 

identifikaci etnických skupin je hovorový jazyk méně vhodný, neboť jazyková 

schopnost může zahrnovat příslušníky různých národností či etnických skupin. V 

zemích, kde oficiálně uznávají více než jeden jazyk, se často klade otázka na znalost 

určitého jazyka. Cílem je získat informace pro praktické řešení komunikace s 

minoritami a problematiky vzdělávání. Kromě uvedených možností jsou v národních 

sčítáních lidu kladeny také otázky na jazyk obvykle používaný, na jazyk, kterým 

sčítaná osoba plynně mluví, nejlépe zná, mluví v rodině, mluví vedle mateřského 

jazyka apod. 

Toto pojetí a způsoby zjišťování národnostní/etnické skladby obyvatelstva je 

obvyklé pro mnohonárodní část střední a východní Evropy a též pro asijskou část 

Ruska. Ostatní evropské země se zprvu problematikou etnické skladby obyvatelstva 

ve sčítáních lidu vůbec nezabývaly, k určitému obratu došlo až od 70. let, kdy i 

některé z ostatních zemí začaly z praktických důvodů zahrnovat do sčítání lidu 

doplňkové otázky, týkající se převážně znalosti jazyků. V národních sčítáních lidu na 

počátku 90. let byla otázka na národnost/etnickou skupinu zahrnuta v těchto 

evropských zemích: Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, 

Slovinsko, Rusko, Litva, Lotyšsko, Estonsko a Kypr. Ze západoevropských zemí 

pouze Velká Británie zavedla poprvé v roce 1991 ve sčítání lidu otázku na etnický 

původ. Mezi zeměmi, které neposkytují žádné "etnické informace" jsou především 

Belgie, Francie a Řecko. Avšak v posledních letech je zvláště ve Francii patrná 

změna v postojích vzhledem k praktické potřebě dat k řešení problematiky imigrantů 

s ohledem na jejich náboženské a kulturní odlišnosti. Otázka na jazyk (ovšem různě 

formulovaná) byla zahrnuta ve sčítáních lidu následujících evropských zemí: Česká 

republika, Slovensko, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, Slovinsko, Rusko, Litva, 

Lotyšsko, Estonsko, Rakousko, Švýcarsko, Španělsko, Spojené království a Irsko. 

V tzv. "imigračních státech", tj. v Americe, Austrálii a Kanadě je zjišťování 

národnostní/etnické skladby obyvatelstva zahrnuto do sčítání lidu a otázky směřují k 

zjištění rasy, země původu sčítaných osob či země původu jejich předků. Kromě toho 

jsou zjišťovány jazykové znalosti a stupeň znalosti angličtiny. 

Národnostní skladba obyvatelstva na území České republiky se zjišťuje od roku 

1880, kdy rakouská sčítání (1880, 1890, 1990, 1910) kladla otázku na obcovací řeč 

(Umgangsprache). Po roce 1918 se národnostní problematika a způsoby zjišťování 

národnostní skladby obyvatelstva staly předmětem bouřlivých diskuzí nejen ve 

statistických kruzích, ale i v široké odborné veřejnosti. Politický podtext názorů a 

2

debat není třeba zdůrazňovat. První československé sčítání lidu v roce 1921 

zjišťovalo národnostní skladbu obyvatelstva otázkou na národnost (mateřský jazyk). 

Národnost byla definována jako kmenová příslušnost, jejímž vnějším znakem je 

zpravidla mateřský jazyk. Ve sčítání lidu v roce 1930 se národnost zapisovala opět 

podle mateřského jazyka, v definici však byl vynechán poukaz na kmenovou 

příslušnost. 

Sčítání lidu po 2. světové válce zásadně změnila koncepci zjišťování 

národnostní/etnické skladby obyvatelstva a za základ bylo vzato subjektivní vědomí 

příslušnosti k určitému etniku. Otázka byla formulována plebiscitním způsobem: K 

jaké národnosti se hlásíte? Sčítání v letech 1950 a 1960 zjišťovala pouze národnost, 

kterou se rozuměla příslušnost k národu, s jehož kulturním a pracovním 

společenstvím je sčítaný vnitřně spjat a k němuž se hlásí. Takto formulovaná otázka 

samozřejmě ovlivnila výsledky obou sčítání lidu. V roce 1970 byla ve sčítání zahrnuta 

kromě otázky na národnost i otázka na mateřský jazyk. Definice národnosti byla 

stejná jako v letech 1950 a 1960, mateřským jazykem se rozuměla řeč, kterou se 

sčítaným obvykle hovořili rodiče, při jejich různé národnosti jakou řečí s ním hovořila 

matka. Při sčítání v roce 1980 se zjišťovala pouze národnost a došlo ke změně její 

definice. Národnost byla definována jako příslušnost určité osoby k národu nebo 

národnosti dle vlastního přesvědčení. Poslední sčítání lidu v roce 1991 bylo 

provedeno v souladu s doporučeními OSN pro sčítání konaná kolem roku 1990 ve 

více než 130 zemích světa. Tradičně byla použita metoda sebesčítání a dotazy byly 

kladeny na národnost a mateřský jazyk. Národností se rozuměla příslušnost k národu 

a bylo ponecháno na každém, aby se svobodně vyjádřil o své příslušnosti podle 

svého vlastního přesvědčení. Národnost dětí do 15 let se řídila podle rodičů a pokud 

se rodiče hlásily k různým národnostem, byla národnost dětí uvedena na základě 

dohody rodičů podle národnosti jednoho z nich. Seznam zjišťovaných národností 

však byl ve srovnání se sčítáními lidu z minulých let významně rozšířen a poprvé od 

konce 2. světové války bylo možno uvést i národnost romskou. 

2. Romové a sčítání lidu 

Při statistickém zjišťování Romů hraje roli nejen výše zmíněná neujasněnost 

základních pojmů a jejich nepřesné definice, ale i zcela základní otázky typu: kdo je 

Rom, koho lze nebo kdo by měl být za příslušníka romské populace považován 

apod. Tyto zdánlivě jednoduché otázky ztěžují vymezení sledované populace, což je 

pro statistické účely žádoucí. Z praxe je známo, že často jsou do romské populace 

zahrnuty i osoby neromského původu s nízkou sociální a kulturní úrovní, v cizině pak 

často všechny kočující osoby (tzv. Travellers). Proto je zvláště ve vyspělých zemích 

zdůrazňována nutnost vlastní etnické identifikace, nikoliv označování osob za 

příslušníky určitého etnika (viz mezinárodní doporučení ke sčítání lidu). Z dalších 

důvodů, které ovlivňují věrohodnost oficiálních statistických pramenů je i skutečnost, 

že Romové se na základě zkušeností z minulosti brání jakékoliv evidenci, neboť část 

z nich věří, že po soupisu by mohl následovat postih. Romové také často nechápou 

přesný význam pojmu národnost a ztotožňují jej se státní příslušností a konečně řada 

z nich prostě nechce být za Romy považována a deklaruje jinou národnost. Důležitou 

roli hraje i postavení Romů ve společnosti, jejich přijímání majoritou apod. Tyto 

okolnosti ovlivňují ve značné míře výsledky oficiálních statistických akcí a je třeba si 

uvědomit, že ve sčítáních lidu, prováděných na základě mezinárodních doporučení a 

3

v souladu s úmluvami v oblasti lidských práv jsou zahrnuti pouze ti Romové, kteří 

deklarovali příslušnost k této skupině, tzn., že se za Romy považují. 

V prvních československých sčítáních v letech 1921 a 1930 bylo možno 

deklarovat romskou národnost (tehdy cikánskou), byla však vázána na mateřský 

jazyk. Pouze nepatrná část romské populace se k romské národnosti přihlásila a jako 

důvod se uvádí obava z možných následků přiznání "cikánství". Politické a právní 

zrovnoprávnění Romů (poprvé v historii) zřejmě také vedlo ke snížení jejich počtu ve 

sčítání. 

V celém období po 2. světové válce až do roku 1990 nebyla romská národnost 

oficiálně uznávána. Jako důvod se uvádělo, že Romové nesplňují kritéria definice 

národa, neboť nemají své vlastní území a hospodářský život (Stalinova definice 

národa: Národ je historicky vzniklé společenství lidí, jehož znaky jsou společné 

území a jeho trvalost v čase, společná řeč, kultura a hospodářský život). Zajímavé 

přitom je, že v bývalém Sovětském svazu a zemích socialistického bloku byla romská 

národnost ve sčítáních běžně uváděna. Za této situace byli Romové v bývalém 

Československu nuceni se při sčítání lidu hlásit k jiné, oficiálně uznávané národnosti 

(kterými byly národnost česká, slovenská, ukrajinská, ruská, polská, maďarská a 

německá) nebo byli zahrnuti do skupiny "ostatní národnosti“. Vznikla tak zcela 

zvláštní situace, kdy příslušníci poměrně početné (ve srovnání s ostatními 

menšinami) a antropologicky i způsobem života odlišné skupiny nenáleželi k odlišné 

národnosti. Tato situace prakticky znemožňovala jakékoliv studium romské populace, 

založené na statistických údajích, tzn. včetně demografického. Snahy o přiznání 

romské národnosti byly neúspěšné a teprve na konci 60. let došlo k určitému 

kompromisu a při sčítáních v letech 1970 a 1980 byl proveden zvláštní soupis Romů. 

Příslušnost osoby k romské národnosti byla vyjádřena zápisem sčítacího komisaře 

(sčítací arch byl označen písmenem "A"), který vycházel z evidence romské 

populace národními výbory a ze svého vlastního posouzení charakteristických znaků, 

např. způsobu života, bydlení, znalosti jazyka majoritní společnosti, evidentních 

antropologických znaků apod. Nejednalo se tedy o deklarovanou příslušnost , ale o 

označení určitých osob za Romy, a to bez jejich vědomí. Takto získaný soubor byl 

pak odděleně statisticky vyhodnocen a výsledky byly ve velmi omezené míře 

publikovány. I přes výhrady ke způsobu šetření, představují výsledky sčítání 1970 a 

1980 relativně nejlepší zdroj dat pro demografické studium, neboť vzhledem ke 

stejné metodě sčítání umožňují studium změn v demografickém chování Romů. 

Kromě tohoto speciálního šetření tato dvě sčítání poskytují i oficiální informace o " 

Romech české národnosti", " Romech slovenské národnosti" apod., což jsou, 

především pro odborníky z ciziny, těžko pochopitelné kategorie. 

V posledním sčítání lidu v roce 1991 bylo Romům poprvé od konce 2. světové 

války umožněno deklarovat romskou národnost a uvést romštinu jako mateřský 

jazyk. Této možnosti však využila pouze část Romů a z hlediska skutečné početní 

velikosti romské populace je tento soubor považován za neúplný. V minulosti se 

zdálo, že ze strany romských představitelů je uznání romské národnosti jedním z 

klíčových problémů v řešení tzv. romské problematiky, zřejmě však došlo k 

přecenění významu tohoto faktu pro převážnou část samotných Romů. Pro romské 

představitele byly výsledky sčítání v roce 1991 určitým zklamáním, neboť od nich 

očekávali potvrzení svých odhadů početního stavu Romů v České republice. Důvody 

k určitému "selhání" jak Romů samotných tak i oficiální statistiky v roce 1991 jsou 

pochopitelné a byly již diskutovány. Vzhledem k odlišné metodě sčítání romské 

4

populace v roce 1991 nelze výsledky tohoto sčítání srovnávat s výsledky sčítání v 

letech 1970 a 1980 a posuzovat početní růst a vývoj demografických charakteristik. 

Tab. 1 Početní velikost romské populace v České republice dle výsledků sčítání lidu 

Rok Absol. počet % z úhrnu obyv. 

1921 249 0.0 

1930 227 0.0 

1970 60279 0.61 

1980 88587 0.86 

1991 32903 0.32 

Pramen: Sčítání lidu v příslušných letech 

Dle výsledků sčítání lidu v roce 1991 se k romské národnosti přihlásilo 32 903 

osob a romštinu za svůj mateřský jazyk považovalo 24 294 osob (Tab. 2). Z 

celkového počtu osob, které uvedly romskou národnost, jich pouze polovina uvedla 

jako svůj mateřský jazyk romštinu, více než třetina češtinu a necelých 9 % 

slovenštinu. Z osob, které považovaly romštinu za svůj mateřský jazyk (24 294), bylo 

68,5 % romské národnosti, 17 % slovenské a 13,4 % národnosti české (včetně 

národnosti moravské a slezské). 

I přes uvedená omezení představují výsledky sčítání lidu důležitý zdroj informací 

o romské populaci, resp. o její části, neboť kromě celkového počtu Romů poskytují i 

strukturální charakteristiky ve stejném rozsahu jako za ostatní obyvatelstvo a lze tedy 

jednotlivé ukazatele porovnávat. 

Tab. 2 Národnost a mateřský jazyk Romů v České republice, 1991 

Národnost romská Mateřský jazyk romský 

Mateřský jazyk Počet % Národnost Počet % 

romský 16630 50,5 romská 16630 68,5 

český 12529 38,1 slovenská 4158 17,1 

slovenský 2853 8,7 česká 3016 12,4 

německý 263 0,8 moravská 190 0,8 

maďarský 186 0,6 maďarská 108 0,4 

polský 41 0,1 slezská 44 0,2 

ukrajinský 32 0,1 polská 35 0,1 

5

usínský 6 0,0 ukrajinská 21 0,1 

ostatní 16 0,0 německá 8 0,0 

nezjištěno 347 1,1 rusínská 5 0,0 

Celkem 32903 100,0 ostatní 39 0,2 

Pramen: Sčítání lidu 1991 

nezjištěno 40 0,2 

Celkem 24294 100,0 

Z ostatních zemí střední a východní Evropy s vyšší koncentrací Romů, , které 

sledují ve svých sčítáních národnostní/etnickou skladbu obyvatelstva, existují 

statistická data pro romskou populaci za celé poválečné období (Tab. 3). V 

Maďarsku a Rumunsku představují údaje o početním stavu Romů osoby, které 

deklarovaly romskou národnost, v Bulharsku pak příslušnost k romské etnické 

skupině. Situace na Slovensku ohledně statistického zjišťování Romů je totožná se 

situací v České republice. Porovnání dat odráží politickou situaci Romů v jednotlivých 

zemích v poválečném období, různé asimilační snahy ale i způsob sčítání. Tak např. 

v Maďarsku v roce 1980 nebyla romská národnost uvedena na seznamu možných 

odpovědí a výsledkem byl výrazný pokles počtu Romů ve srovnání s rokem 1960. 

Také data z Rumunska dokumentují spíše obavu Romů deklarovat romskou 

národnost než jejich skutečný početní stav. Údaje z roku 1975 pro Bulharsko jsou 

výsledkem snah, aby Romové deklarovali při sčítání národnost bulharskou. 

Tab. 3 Početní velikost romské populace ve vybraných zemích dle výsledků sčítání 

lidu 

Bulharsko Maďarsko 

Rok Počet % z úhrnu Rok Počet % z úhrnu 

obyv. 

obyv. 

1946 170011 2,4 1949 37598 0,4 

1956 197865 2,6 1960 56121 0,6 

1965 148874 1,8 1980 6404 0,1 

1975 18323 0,2 1990 142683 1,4 

1992 313396 3,7 

Rumunsko Slovensko 

Rok Počet % z úhrnu Rok Počet % z úhrnu 

obyv. 

obyv. 

1956 104216 0,6 1970 159275 3,5 

1966 64197 0,3 1980 199853 4,0 

1977 227398 1,1 1991 75802 1,4 

6

1992 401087 1,8 

Pramen: Národní sčítání lidu v příslušných letech 

3. Soupisy Romů v České republice 

Evidence Romů v České republice byly v minulosti obvykle prováděny z různých 

důvodů, a to nejen politických, ale i za účelem zjištění počtu kočujících obyvatel či v 

posledních letech sloužily jako podklad pro práci sociálních pracovníků (Tab. 4). 

První poválečný soupis Romů jako sociální skupiny byl proveden již v roce 1947 

(Ministerstvo vnitra). Tento soupis udává poměrně vysoký počet Romů - 16 752 osob 

- vezmeme-li v úvahu skutečnost, že bezprostředně po ukončení 2.světové války 

Romové v České republice prakticky nežili, neboť většina z nich zahynula v 

koncentračních táborech. Již bezprostředně po ukončení války však začal přesun 

Romů ze Slovenska a částečně i z ciziny do Čech. Na počátku 50. let vznikaly 

jmenné seznamy Romů a udává se, že do roku 1958 bylo v českých zemích v 

evidenci téměř všechno romské obyvatelstvo. V únoru 1959 došlo na základě zákona 

74/58 Sb., který se týkal zákazu kočování a převýchovy Romů, k soupisu kočujících 

a polokočujích osob, což se týkalo především příslušníků romské populace. V 

dalších evidencích pak byli vedeni pouze Romové s odlišným způsobem života, což 

však představovalo většinu romského obyvatelstva. Výsledky těchto evidencí nebyly 

publikovány. 

Uvedené evidence se staly základem celostátních soupisů Romů v letech 1966 

- 1968, prováděných Federálním statistickým úřadem ve spolupráci s národními 

výbory. V 70. letech (1974, 1976, 1977, 1979) byly prováděny soupisy Romů 

národními výbory, resp. odbory sociálních věcí a jejich sumáře shromažďovalo 

Ministerstvo práce a sociálních věcí. Obdobná praxe pokračovala i v 80. letech, kdy 

jsou k dispozici údaje o početním stavu romské populace pro každý rok. Je třeba 

zdůraznit, že Romové v tomto případě nebyli evidováni kvůli svému původu, ale 

vzhledem ke skutečnosti, že potřebovali určitou pomoc společnosti. Tyto evidence se 

staly základní pomůckou pro práci sociálních pracovníků v péči o romské 

obyvatelstvo. K využití pro statistické účely má však tato evidence řadu slabin. 

Poskytuje údaje pouze o počtech Romů (nikoliv strukturální charakteristiky), zahrnuje 

pouze tu část Romů, která byla příjemcem určité formy sociální pomoci a možné je i 

nadhodnocení údajů ze strany místních úřadů za účelem získání větších finančních 

prostředků na řešení romské problematiky. Důvod vést podobnou evidenci zanikl od 

počátku roku 1990, kdy jsou Romové posuzováni z hlediska potřeb sociální péče 

jako ostatní obyvatelstvo. 

Tab. 4 Početní velikost romské populace v České republice dle soupisových akcí 

Rok Počet % z úhrnu 

obyv. 

Zdroj Rok Počet % z úhrnu obyv. Zdroj 

1947 16752 0.19 1. 1981 112192 1,09 3. 

1966 56519 0.57 2. 1982 115877 1,12 3. 

7

1968 61085 0.62 2. 1983 120784 1,17 3. 

1974 83008 0,83 3. 1984 124899 1,21 3. 

1976 92718 0.92 3. 1985 132167 1,28 3. 

1977 97338 0,96 3. 1986 136812 1,32 3. 

1978 99620 0,97 3. 1987 140915 1,36 3. 

1979 104033 1,01 3. 1988 143071 1,38 3. 

1980 107193 1.04 3. 1989 145738 1,41 3. 

Pramen: 1. Ministerstvo vnitra 

2. FSÚ a národní výbory 

3. Národní výbory (Odbory sociálních věcí) 

4. Odhady početního stavu romské populace 

Kromě oficiálních statistických údajů, pokud vůbec za romskou populaci existují, 

se objevuje v literatuře a v masmédiích řada odhadů početního stavu Romů v 

jednotlivých zemích, v Evropě či ve světě (Tab. 5). Tyto odhady se obvykle objevují v 

případě, že dochází k určitému "zviditelnění" Romů a mají často účelový charakter. 

Pouze část odhadů je odvozena nepřímo z různých statistických šetření či 

demografických výzkumů. Většina informací o počtech Romů představuje pouze 

subjektivní odhady, jejichž autory jsou často samotní Romové či novináři. Tyto údaje 

jsou uváděny většinou bez udání autora či zdroje dat, často není ani jasné, ke 

kterému časovému období se vztahují, což je v případě značné územní mobility 

Romů žádoucí. Udávané počty Romů v jednotlivých zemích, v Evropě či ve světě se 

neuvěřitelně liší a dokumentují spíše metodologickou bezradnost než skutečný 

početní stav romské populace. Stejně jako ve sčítání lidu, i v tomto případě se 

objevuje otázka, které osoby jsou v udávaných číslech zahrnuty, měly by být 

zahrnuty apod. Zkušenosti ukazují, že ve většině zemí, které nemají žádné statistické 

informace o Romech, je do odhadů jejich počtu zahrnuto všechno kočující a 

polokočující obyvatelstvo, lidé s nejnižší sociální úrovní apod. Mezinárodně uznávaný 

odborník na studium romské populace, Jean-Pierre Liégeois, shromáždil ve své 

nejnovější knize Roma, Gypsies, Travellers reálné odhady počtu Romů a tzv. 

"travellers" v evropských zemích. Na základě těchto údajů se pohybuje počet Romů v 

Evropě mezi 7 až 8.5 miliony. Pro Českou republiku udává počet v rozmezí 250 - 

300 tisíc, jehož horní hranici lze považovat za mírně nadhodnocenou, což ale u 

odhadů početního stavu Romů je obvyklá praxe. 

Tab. 5 Odhadované počty Romů v evropských zemích (v 

tis.) 

Východní Evropa Západní Evropa 

Bělorusko 10 - 15 Belgie 10 - 15 

Bulharsko 700 - 800 Francie 280 - 340 

Česká republika 250 - 300 Lucembursko 0,1 - 0,15 

8

Maďarsko 550 - 600 Německo 110 - 130 

Moldavsko 20 - 25 Nizozemí 35 - 40 

Polsko 40 - 50 Rakousko 20 - 25 

Rumunsko 1800 - 2500 Švýcarsko 30 - 35 

Rusko 220 - 400 Celkem 485,1 - 585.15 

Slovensko 480 - 520 Jižní Evropa 

Ukrajina 50 - 60 Albánie 90 - 100 

Celkem 4120 - 5270 Bosna-Hercegovina 40 - 50 

Severní Evropa Chorvatsko 30 - 40 

Dánsko 1,5 - 2 Itálie 90 - 110 

Estonsko 1 - 1,5 Makedonie 220 - 260 

Finsko 7 - 9 Portugalsko 40 - 50 

Irsko 22 - 28 Řecko 160 - 200 

Litva 3 - 4 Slovinsko 8 - 10 

Lotyšsko 2 - 3,5 Španělsko 650 - 800 

Norsko 0,5 - 1 Turecko 300 - 500 

Spojené království 90 - 120 Celkem 1628 - 2120 

Švédsko 15 - 20 

Celkem 142 - 189 

Pramen: Liégeois, J.P.: Roma, Gypsies, Travellers. Council of Europe, 1994 

5. Geodemografické a demografické charakteristiky romské populace 

v České republice 

5.1 Územní rozložení 

Dostupné statistické informace o územním rozmístění Romů v letech 1970 - 1991 

poskytují téměř shodnou informaci (Tab. 6). Více než čtvrtina Romů žije v 

Severočeském kraji, kde představují také nejvyšší podíl z úhrnu obyvatelstva. Druhé 

místo mezi kraji v počtu Romů zaujímá kraj Severomoravský, kde žije stabilně asi 

pětina romské populace, v relativním zastoupení Romů je však tento kraj až na třetím 

místě za Západočeským krajem. Nejnižší počty Romů byly zjištěny v Jihočeském 

kraji, výjimkou je však okres Český Krumlov, jehož relativní zastoupení Romů je 

téměř totožné s okresy Severočeského kraje (Příloha, Obr. 1). 

Tab. 6 Zastoupení zjištěných Romů v ČR dle krajů, 1970, 1980, 1989, 

1991 

9

Kraj Počet Z 1000 

obyv. 

Sčítání lidu 1970 Sčítání lidu 1980 

% z romské 

populace 

Počet Z 1000 

obyv. 

% 

z romské 

populace 

Praha 3420 3,2 5,7 6247 5,3 7,1 

Středočeský 5825 4,9 9,7 8533 7,4 9,6 

Jihočeský 2980 4,6 4,9 4102 6,0 4,6 

Západočeský 8741 10,3 14,5 12069 13,7 13,6 

Severočeský 17705 16,2 29,5 24122 20,7 27,2 

Východočeský 5279 4,4 8,7 7025 6,3 9,0 

Jihomoravský 4080 2,1 6,8 7259 3,6 8,2 

Severomoravský 12156 6,8 20,2 18330 9,5 20,7 

Celkem 60279 6,1 100,0 88587 8,6 100,0 

Sčítání lidu 1991 Evidence národních výborů 

1989 

Praha 2838 2,3 8,6 12059 9,9 8,3 

Středočeský 2907 2,6 8,8 14320 12,8 9,8 

Jihočeský 1831 2,6 5,6 4885 7,0 3,4 

Západočeský 3865 4,5 11,7 15509 17,8 10,6 

Severočeský 7952 6,8 24,2 42933 36,1 29,5 

Východočeský 3076 2,5 9,4 13250 10,7 9,1 

Jihomoravský 3831 1,9 11,6 12082 5,9 8,3 

Severomoravský 6603 3,4 20,1 30700 15,6 21,0 

Celkem 32903 3,2 100,0 145738 14,1 100,0 

5.2 Věková struktura 

Obecně je věková struktura populace výsledkem předchozí úrovně 

demografických procesů a migrací, které jsou ovlivňovány událostmi ve sféře 

společenské, ekonomické a politické a zároveň představuje výchozí základ 

budoucího demografického vývoje. Zásadní odlišnost Romů od ostatního 

obyvatelstva se z pohledu demografie projevuje právě ve věkové struktuře. Pro 

populaci České republiky, ale i většinu evropského obyvatelstva je v současné době 

charakteristické demografické stárnutí, tzn., že se vzhledem k nízké úrovni 

porodnosti a zlepšování úmrtnostních poměrů zvyšuje zastoupení starých osob 

v populaci, a to na úkor dětské složky. Věková struktura romské populace (Tab. 7, 

příloha Obr. 2) představuje tzv. progresivní typ věkové struktury, pro který je 

charakteristický vysoký podíl dětí a velmi nízké zastoupení starých osob. Přestože 

údaje ze sčítání lidu v roce 1991 se týkají pouze části romského oybvatelstva, i tento 

neúplný soubor si zachoval, v porovnání s údaji z předchozích sčítání, velmi mladou 

věkovou strukturu. Zastoupení dětí do 14ti let je u Romů téměř dvojnásobné ve 

10

srovnání s úhrnem obyvatelstva, zatímco osoby nad 60 let věku představují pouze 

zlomek romské populace. Počet osob starších 60 let na 100 osob ve věku 0-14 let 

udává tzv. index staří, který v roce 1991 dosahoval u romské populace hodnot 9.2, 

zatímco u úhrnu obyvatelstva 85. I když dlouhodobě se podíl dětské složky snižuje 

ve prospěch věkové skupiny 15-59letých osob, přesto i nadále představuje věková 

struktura Romů výchozí základ budoucího početního růstu. 

Tab. 7 Věková struktura romské populace v České republice, 1991 

Věk. skupina Romové Úhrn 

obyvatelstva 

Počet Počet % % % % 

Muži Ženy Muži Ženy Muži Ženy 

0 - 14 6408 5975 38,0 37,3 22,2 19,9 

15 - 29 5144 4907 30,5 30,6 22,9 20,7 

30 - 59 4857 4473 28,8 27,9 40,3 38,5 

60+ a nezj. 463 676 2,7 4,2 14,6 20,9 

Celkem 16872 16031 100,0 100,0 100,0 100,0 


Pro ilustraci odlišností věkové struktury Romů a ostatního obyvatelstva lze použít 

věkový medián, což je věk, který rozděluje populace na dvě stejně početné části. V 

roce 1991 dosahoval v České rpeublice věkový medián romské populace hodnoty 20 

let, zatímco u úhrnu obyvatelstva 35.4 let. Podobnou věkovou strukturu mají Romové 

i v ostatních zemích. Tak např. na Slovensku je věkový medián Romů dokonce 

necelých 18 let (úhrn obyvatelstva 31.5), v Maďarsku 20.4 let (36.3), v Rumunsku 

18.7 (33.3) a v Bulharsku 20.7 (37.6). Pro výpočet věkového mediánu byla použita 

data z národních sčítání lidu na počátku 90. let. Specifická věková struktura Romů se 

promítá i do dalších charakteristik, jako je např. struktura romské populace dle 

rodinného stavu, velikost rodinných domácností, zastoupení ekonomicky aktivních a 

závislých osob apod. Podobný typ věkové struktury se u evropských populací v 

současné době již nevyskytuje a lze ho nalézt u rozvojových zemí, pro které je 

charakteristická vysoká úroveň porodnosti i úmrtnosti. 

Také nižší početní zastoupení žen u romské populace ve srovnání s úhrnem 

obyvatelstva odpovídá progresivnímu typu věkové struktury. Zatímco v roce 1991 u 

úhrnu obyvatelstva v České republice připadalo na 100 žen 94.3 mužů, u Romů 

105.2. Hodnoty indexu maskulinity (počet mužů na 100 žen) jsou ovlivněny jednak 

odlišnou úmrtností mužů a žen, procesem migrace, ale i postavením žen ve 

společnosti. V případě romské populace velmi nízké zastoupení starých osob 

neodráží mužskou nadúmrtnost v tomto věku a lze také předpokládat, že část osob 

ženského pohlaví nebyla ve sčítání zachycena. 

5.3 Demografická reprodukce 

Proces demografické reprodukce, tj. porodnosti a úmrtnosti lze charakterisovat 

pouze nepřímo, neboť evidence přirozené měny údaje za romskou populaci 

11

neposkytuje. Romská národnost byla sice oficiálně uznána a uvedena ve sčítání lidu 

1991, ale její následné sledování v evidenci přirozené měny je neúplné, pokud vůbec 

existuje. Obdobná situace je však i v zemích s dlouholetou tradicí statistického 

zjišťování romské národnosti, jako jsou např. Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko. 

Základní charakteristiky demografické reprodukce lze tedy odvodit pouze z dat ze 

sčítání lidu, ev. z různých speciálních šetření. Vzhledem k odlišným způsobům 

statistického zjišťování Romů ve sčítáních lidu je však porovnávání získaných 

informací problematické, v mnoha případech dokonce nemožné. Pouze sčítání lidu v 

letech 1970 a 1980 byla provedena na základě stejné metodiky a jejich výsledky lze 

srovnávat a usuzovat na vývoj demografických charakteristik. 

Česká republika patří v současné době k zemím s nejnižší úrovní porodnosti na 

světě. Průměrný počet dětí na jednu ženu, tj. úhrnná plodnost dosahuje hodnot 1.2 a 

nezaručuje prostou početní obnovu populace. Naopak romská populace si doposud 

zachovává vysokou úroveň porodnosti, která je jen velmi málo regulovaná a romské 

ženy obvykle mají děti během celého reprodukčního období. Vysoká úroveň 

plodnosti romských žen ovlivňuje zpětně věkovou strukturu romské populace, tzn., že 

nadále zůstává velmi mladá s vysokým zastoupením dětí, které se v blízké 

budoucnosti dostanou do reprodukčního věku. Znamená to, že i v případě snížení 

průměrného počtu dětí na jednu ženu bude absolutní počet narozených dětí velmi 

vysoký a početní růst bude zachován. 

Na základě dat ze sčítání lidu v letech 1970 a 1980 lze usuzovat na postupné 

snižování úrovně plodnosti romských žen (Tab. 8) , které se dá očekávat i v dalších 

letech. Pokles plodnosti byl zaznamenán ve všech věkových skupinách, i když ve 

věku do 25 let byl poměrně malý. Během sledovaného období se plodnost romských 

žen, měřená počtem živě narozených dětí z nynějšího manželství snížila o 23 %, 

zatímco u úhrnu obyvatelstva realizovaná plodnost nepatrně vzrostla. Zde se projevil 

vliv přijatých propopulačních opatření na počátku 70. let. Také zastoupení romských 

žen s vysokými počty dětí se v letech 1970 - 1980 snížilo. Zatímco na konci 

reprodukčního období (věková skupina 45-49) v roce 1970 mělo 55% romských žen 

6 a více dětí, v roce 1980 se jejich zastoupení snížilo na 48%. 

Tab. 8 Průměrné počty živě narozených dětí vdaným romským ženám 

v České 

republice z nynějšího manželství, 1970, 1980 

Věk. skupina 1970 1980 Rozdíl 1970-1980 Rozdíl 1970-1980 v % 

15 - 19 0,86 0,79 -0,07 -8,1 

20 - 24 1,85 1,74 -0,11 -5,9 

25 - 29 3,44 2,7 -0,74 -21,5 

30 - 34 4,46 3,44 -1,02 -22,9 

35 - 39 5,63 4,37 -1,26 -22,4 

40 - 44 6,34 5,01 -1,33 -21,0 

45 - 49 6,27 5,5 -0,77 -12,3 

12

Celkem 4,59 3,52 -1,07 -23,3 

Úhrn obyv. 1,83 1,86 0,03 1,6 

Pramen: Sčítání lidu 1970, 1980 

Výrazně vyšší realizovaná plodnost romské populace ve srovnání s ostatním 

obyvatelstvem však přetrvává i do současnosti. Dle dat ze sčítání lidu 1991 (Tab. 9) 

měly vdané romské ženy s dětmi ve věkové skupině 45-49, tj, na konci 

reprodukčního období v průměru 5 dětí, úhrn žen 2.17 dětí. Srovnání s údaji sčítání z 

let 1970 a 1980 neumožňuje nejen odlišná metoda sčítání, ale i odlišnost 

sledovaných kategorií (1970, 1980 počty dětí pouze z nynějšího manželství). 

Při porovnávání úrovně demografické reprodukce romské populace a úhrnu 

obyvatelstva lze vycházet i z údajů o velikosti rodin a počtu závislých dětí. Průměrný 

počet závislých dětí v rodině s dětmi byl v roce 1991 u romské populace 2.4 (v roce 

1980 2.9), u úhrnu obyvatelstva dosahoval hodnoty 1.7. Pro porovnání úrovně 

plodnosti lze v případě neúplnosti dat použít tzv. index plodnosti, který udává počet 

dětí ve věku 0-4 na 100 žen v reprodukčním věku (15-49 let). V České republice 

připadalo v roce 1991 na 100 romských žen ve věku 15-49 let 49 dětí ve věku 0-4 let 

(úhrn obyvatelstva 25), na Slovensku 66 dětí (24), v Maďarsku 60 (24), v Bulharsku 

50 (23) a v Rumunsku 67 (29). Z dat získaných z národních sčítání lidu na počátku 

90. let vyplývá, že vysoká úroveň plodnosti (více než dvojnásobná) romské populace 

ve srovnání s úhrnem obyvatelstva je obvyklá ve všech zemích s vysokou 

koncentrací Romů a že Romové v České republice mají ve srovnání s romskou 

populací v uvedených zemích nejnižší úroveň plodnosti. 

Tab. 9 Průměrné počty živě narozených dětí vdaným romským ženám 

v České republice, 1991 

Věk. skupina Romské ženy Úhrn žen 

Celkem S dětmi Celkem S dětmi 

15 - 19 0,95 1,33 0,52 1,05 

20 - 24 1,93 2,1 1,05 1,35 

25 - 29 2,71 2,88 1,65 1,77 

30 - 34 3,38 3,51 2,01 2,08 

35 - 39 3,66 3,82 2,12 2,18 

40 - 44 4,11 4,25 2,14 2,20 

45 - 49 4,86 5,03 2,09 2,17 

Celkem 3,34 3,64 1,95 2,09 


13

Zkušenosti z minulosti ukazují, že snižování úrovně plodnosti na tomto stupni 

demografického vývoje je obvykle spojeno s rostoucí životní úrovní, se zlepšující se 

ekonomickou a sociální situací a s rostoucí vzdělanostní úrovní populace, a to 

především dívek a mladých žen. Postupné snižování plodnosti romské populace je 

patrné a lze ho očekávat i v budoucnosti. Je však třeba si uvědomit, že v reakci 

demografického chování na změny vnějších podmínek existuje obvykle určitý časový 

posun. Při charakteristice demografických změn se pohybujeme v časové dimenzi 

generací, nikoliv kalendářních let. 

Pro charakteristiku procesu úmrtnosti nejsou data z průběžné evidence odděleně 

za romskou populaci k dispozici a proto lze opět vycházet pouze z dat ze sčítání lidu. 

Na základě srovnatelných dat ze sčítání lidu 1970 a 1980 byla na základě porovnání 

věkových struktur odvozena pravděpodobnost úmrtí po jednotkách věku a vypočtena 

úmrtnostní tabulka, jejíž výslednou charakteristikou je střední délka života. Vzhledem 

k absenci dat o migraci mezi Českou republikou a Slovenskem se výpočet týkal 

romské populace v celém Československu a vycházel z předpokladu, že v obou 

sčítáních jsou zahrnuty tytéž osoby a že zahraniční migrace Romů v letech 1970 - 

1980 neexistovala. Za těchto předpokladů byla pro období 1971 - 1980 střední délka 

života romských mužů 55.3 let (úhrn mužů 1980 - 66.8 let) a romských žen 59.5 let 

(úhrn žen 1980 - 74.0 let). Úmrtnost romské populace , měřená střední délkou života, 

byla ve sledovaném období přibližně stejná jako v České republice ve 30. letech. I 

když lze v dalších letech předpokládat určité zlepšování úmrtnostních poměrů 

romské populace, přesto se hodnotou tohoto ukazatele řadí romská populace mezi 

populace rozvojových zemí. Obdobný výpočet pro další desetiletí nebylo možné 

vzhledem k odlišné metodě sčítání v roce 1991 provést. Doplňující informaci lze 

získat z materiálu Ministerstva zdravotnictví, který na základě evidence 

zdravotnických zařízení uvádí pro rok 1985 hodnotu kojenecké úmrtnosti u romské 

populace 25 promile, což představovalo dvojnásobnou hodnotu ve srovnání s 

úhrnem obyvatelstva. 

5.4 Početní růst a prognózy 

Současný demografický vývoj v České republice naznačuje, že záporné hodnoty 

přirozeného přírůstku, které se poprvé objevily v roce 1994, budou i nadále 

zachovány. Počet narozených dětí nenahrazuje počet zemřelých a tyto ztráty z 

přirozené měny nevyrovnává ani kladné saldo zahraniční migrace. V současné době 

se hodnoty přirozeného přírůstku, resp. úbytku v České republice pohybují okolo -0.2 

%. Ve srovnání s tímto vývojem je romská populace v České republice jediná, která 

si doposud udržuje poměrně vysoké tempo početního růstu. Z pohledu demografie 

však tento vývoj není neobvyklý, neboť odpovídá stupni demografického vývoje 

romské populace. Již samotná současná věková struktura romské populace 

zaručuje v dalších letech početní růst i za předpokladu poklesu realisované plodnosti. 

Z dalších faktorů, které budou kladně působit na početní růst lze uvést i 

předpokládané zlepšování zdravotního stavu a tím úmrtnostních poměrů romské 

populace. Svou roli může hrát i populační politika státu. Za současné situace 

v demografickém vývoji České republiky lze očekávat pronatalitní populační politiku a 

záleží na tom, jaká opatření k dosažení zvýšení úrovně porodnosti budou zvolena. 

V letech 1970 a 1980 (data ze sčítání lidu) vzrostl počet Romů v České republice 

téměř o polovinu výchozího počtu. Průměrný roční relativní přírůstek dosahoval v 

14

tomto časovém úseku hodnot 3.8% a byl 8x vyšší než u ostatní populace. Otázkou 

zůstává, jakou měrou se na takto vysokém přírůstku podílely úroveň demografické 

reprodukce, migrace ze Slovenska či dokonce zlepšení evidence.Výrazné zpomalení 

tempa početního růstu nelze předpokládat ani po roce 1980. Na základě evidence 

národních výborů se počet Romů v letech 1980 - 1989 zvýšil o 36% a průměrný roční 

relativní přírůstek dosahoval v tomto období hodnot 3.3%. Za předpokladu 3% 

ročního přírůstku od roku 1989 do současnosti by počet Romů v roce 1998 dosáhl 

téměř 200 000 (pokud za základ zvolíme údaje z evidence NV v roce 1989). Z 

dostupných dat nelze u romské populace odvodit, jakou měrou se na jejím vysokém 

celkovém přírůstku podílí přirozená měna a jakou roli zde hraje zahraniční migrace. 

Na základě analýzy dat ze sčítání lidu v letech 1970 a 1980 byla na konci 80. let 

na katedře demografie přírodovědecké fakulty UK vypočtena prognóza početního 

stavu romské populace do roku 2005. Pokud předpoklady této prognózy odpovídají 

budoucímu reálnému vývoji, bude žít v roce 2005 na území bývalého 

Československa téměř půl milionu Romů. Chybějící data o migraci neumožnily tuto 

prognózu počítat odděleně za republiky. Dle zastoupení Romů v České a Slovenské 

republice lze předpokládat, že z celkového prognózovaného počtu Romů bude žít 

více než jedna třetina v České republice, tj. asi 200 tisíc. Přes poměrně vysokou 

územní mobilitu Romů lze očekávat zvýšení jejich počtu především v oblastech, kde 

je již nyní koncentrace romského obyvatelstva vysoká. Odhady či prognózy 

budoucího početního stavu romské populace jsou limitovány již skutečností, že 

neznáme současný přesný počet Romů. Proto formulované hypotézy budoucího 

demografického vývoje, více či méně přesné, jsou aplikovány na nepřesný výchozí 

počet Romů. Dosavadní způsob statistického zjišťování neumožňuje jednoznačnou 

odpověď na otázku, kolik Romů opravdu v České republice žije a bude v budoucnu 

žít. Ani do budoucna se situace nezmění, neboť způsob zjišťování národnostní 

struktury obyvatelstva ve sčítání lidu v roce 1991 je v souladu s mezinárodními 

úmluvami v oblasti lidských práv a stejný způsob se předpokládá i v dalším sčítání. 

Detailnější informace o demografickém chování romské populace by přinesla 

výběrová šetření, která by měla být především zaměřena na mladou generaci, která 

představuje podstatnou část z celkového počtu Romů. Určení přesného počtu Romů 

není v řešení romské problematiky tou nejdůležitější otázkou, ale jistě představuje 

výchozí základ pro odhad dimenzí této problematiky do budoucnosti. 

Závěr 

Příspěvek se týká dvou okruhů problémů. Prvním z nich jsou možnosti 

statistického zjišťování národnostní/etnické struktury obyvatelstva. Mezinárodní 

doporučení přijímaná ke sčítání lidu uvádějí v případě národnostní problematiky 

pouze doporučená kritéria, nikoliv povinná a navrhují zjišťovat příslušnost 

k národnosti či etnické skupině a jazyk. Doporučení neobsahují definice 

zjišťovaných charakteristik a záleží na jednotlivých státech, zda tuto problematiku do 

svých sčítání zahrnou či ne a jaké kategorie budou zjišťovat. V souladu s úmluvami 

v oblasti lidských práv je však zdůrazňována vůle skupiny být sčítána. Z tohoto 

pohledu je způsob statistického šetření národnostní struktury v československém 

sčítání lidu v roce 1991 plně v souladu s mezinárodními doporučeními a i do 

budoucnosti nelze očekávat změny. Znamená to, že ve sčítání lidu v roce 1991 je 

zahrnuta pouze ta část romské populace, která deklarovala příslušnost k romské 

15

národnosti, tzn., že se tyto osoby za Romy považují. Z pohledu skutečné početní 

velikosti romské populace je však nutno tento soubor považovat za neúplný. 

Druhá část příspěvku se týká demografických charakteristik romské populace 

v České republice, které vychází z výsledků sčítání lidu. V roce 1991 byla sice 

romská národnost uznána nejen pro potřeby sčítání lidu, ale i včetně další návaznosti 

v evidenci přirozené měny a migrací, avšak pouze u nepatrné části registrovaných 

demografických událostí byla v následujících letech zapsána. Znamená to, že i 

nadále evidence přirozené měny a migrací údaje odděleně za Romy neposkytuje a 

Romové jsou zahrnuti v údajích za statisticky sledované národnosti. Tato skutečnost 

značně ztěžuje studium demografické reprodukce a migrační mobility romské 

populace. 

Romská populace patří k demograficky rozvojovým populacím, jejichž 

charakteristickým znakem je progresivní typ věkové struktury s vysokým 

zastoupením dětí. Věková struktura Romů je výsledkem předchozí úrovně 

demografické reprodukce a migrací, ale zároveň představuje i základ budoucího 

demografického vývoje a zaručuje početní růst populace. Přesto, že na základě 

dostupných statistických údajů již dochází k snižování plodnosti romských žen, široká 

základna věkové pyramidy zaručuje početní růst i v případě snižování průměrného 

počtu dětí, které se narodí jedné ženě (tzv. úhrnná plodnost). U populací na tomto 

stupni demografického vývoje je početní růst regulován vysokou úrovní úmrtnosti. 

V budoucnu však jistě dojde k postupnému zlepšování zdravotního stavu romské 

populace a tím i k prodlužování střední délky života, což ovlivní početní růst. Odlišné 

demografické chování romské populace vynikne zvláště ve srovnání 

s demografickými charakteristikami úhrnu obyvatelstva. V současné době patří 

Česká republika k zemím s nejnižší úrovní plodnosti, kdy průměrný počet dětí na 

jednu ženu se pohybuje kolem hodnot 1,2 a nezaručuje prostou početní obnovu 

populace. Přirozený přírůstek v České republice dosahuje od roku 1994 záporných 

hodnot a tyto ztráty z přirozené měny nevyrovnává ani kladné saldo zahraniční 

migrace. Za této situace bude jistě budoucí populační politika státu pronatalitní, 

otázkou je, jaká budou zvolena opatření k dosažení zvýšení porodnosti. Případná 

přímá finanční podpora rodin s více dětmi, jak tomu bylo v minulosti, by jistě ovlivnila 

i snižování tempa početního růstu Romů. 

Proces dlouhodobého snižování porodnosti, kterým evropské země v minulosti 

prošly v průběhu tzv. demografické revoluce, byl spojen se zlepšováním ekonomické 

a sociální situace, se zvyšováním životní úrovně a především k němu docházelo 

v důsledku zvyšování vzdělanosti. V tomto ohledu jistě nebude romská populace 

výjimkou. 

Závěry 

Příspěvek se týká dvou okruhů problémů. Prvním z nich jsou možnosti 

statistického zjišťování národnostní/etnické struktury obyvatelstva. Mezinárodní 

doporučení přijímaná ke sčítání lidu uvádějí v případě národnostní problematiky 

pouze doporučená kritéria, nikoliv povinná a navrhují zjišťovat příslušnost 

16

k národnosti či etnické skupině a jazyk. Doporučení neobsahují definice 

zjišťovaných charakteristik a záleží na jednotlivých státech, zda tuto problematiku do 

svých sčítání zahrnou či ne a jaké kategorie budou zjišťovat. V souladu s úmluvami 

v oblasti lidských práv je však zdůrazňována vůle skupiny být sčítána. Z tohoto 

pohledu je způsob statistického šetření národnostní struktury v československém 

sčítání lidu v roce 1991 plně v souladu s mezinárodními doporučeními a i do 

budoucnosti nelze očekávat změny. Znamená to, že ve sčítání lidu v roce 1991 je 

zahrnuta pouze ta část romské populace, která deklarovala příslušnost k romské 

národnosti, tzn., že se tyto osoby za Romy považují. Z pohledu skutečné početní 

velikosti romské populace je však nutno tento soubor považovat za neúplný. 

Druhá část příspěvku se týká demografických charakteristik romské populace 

v České republice, které vychází z výsledků sčítání lidu. V roce 1991 byla sice 

romská národnost uznána nejen pro potřeby sčítání lidu, ale i včetně další návaznosti 

v evidenci přirozené měny a migrací, avšak pouze u nepatrné části registrovaných 

demografických událostí byla v následujících letech zapsána. Znamená to, že i 

nadále evidence přirozené měny a migrací údaje odděleně za Romy neposkytuje a 

Romové jsou zahrnuti v údajích za statisticky sledované národnosti. Tato skutečnost 

značně ztěžuje studium demografické reprodukce a migrační mobility romské 

populace. 

Romská populace patří k demograficky rozvojovým populacím, jejichž 

charakteristickým znakem je progresivní typ věkové struktury s vysokým 

zastoupením dětí. Věková struktura Romů je výsledkem předchozí úrovně 

demografické reprodukce a migrací, ale zároveň představuje i základ budoucího 

demografického vývoje a zaručuje početní růst populace. Přesto, že na základě 

dostupných statistických údajů již dochází k snižování plodnosti romských žen, široká 

základna věkové pyramidy zaručuje početní růst i v případě snižování průměrného 

počtu dětí, které se narodí jedné ženě (tzv. úhrnná plodnost). U populací na tomto 

stupni demografického vývoje je početní růst regulován vysokou úrovní úmrtnosti. 

V budoucnu však jistě dojde k postupnému zlepšování zdravotního stavu romské 

populace a tím i k prodlužování střední délky života, což ovlivní početní růst. Odlišné 

demografické chování romské populace vynikne zvláště ve srovnání 

s demografickými charakteristikami úhrnu obyvatelstva. V současné době patří 

Česká republika k zemím s nejnižší úrovní plodnosti, kdy průměrný počet dětí na 

jednu ženu se pohybuje kolem hodnot 1,2 a nezaručuje prostou početní obnovu 

populace. Přirozený přírůstek v České republice dosahuje od roku 1994 záporných 

hodnot a tyto ztráty z přirozené měny nevyrovnává ani kladné saldo zahraniční 

migrace. Za této situace bude jistě budoucí populační politika státu pronatalitní, 

otázkou je, jaká budou zvolena opatření k dosažení zvýšení porodnosti. Případná 

přímá finanční podpora rodin s více dětmi, jak tomu bylo v minulosti, by jistě ovlivnila 

i snižování tempa početního růstu Romů. 

Proces dlouhodobého snižování porodnosti, kterým evropské země v minulosti 

prošly v průběhu tzv. demografické revoluce, byl spojen se zlepšováním ekonomické 

a sociální situace, se zvyšováním životní úrovně a především k němu docházelo 

v důsledku zvyšování vzdělanosti. V tomto ohledu jistě nebude romská populace 

výjimkou. 

17

Příloha 

Obr. 1 Zastoupení Romů v České republice dle okresů dle výsledků sčítání lidu 1991 

Obr. 2 Věková struktura romské populace dle výsledků sčítání 1991 

18

Literatura: 

Feldblum, M.: Paradoxes of ethnic politics: the case of Franco-Maghrebians in 

France. In: Ethnic and Racial Studies 16/1. 1993. 

Demographic Yearbook UN. 1983, 1988. 

Populační vývoj České republiky 1997. Katedra demografie a geodemografie PřF 

UK. Praha 1998. 

Kalibová K.: Charakteristika úmrtnostních poměrů romské populace 

v Československu. In: Demografie 3/1989. 

Kalibová K.: Prognóza romské populace v ČSFR do roku 2005. In: Demografie 

3/1990. 

Kalibová K.: Demografické a geodemografické charakteristiky romské populace 

v České republice. In: Populační vývoj České republiky 1995. Katedra demografie a 

geodemografie PřF UK. Praha 1996. 

Kalibová K.: Sources of information on the demographic situation of the 

Roma/Gypsies in Europe. Feasibility study. Materiál Rady Evropy. 1997. 

Lee, S.M.: Racial classifications in the US census: 1890 - 1991. In: Ethnic and Ratial 

Studies. 16/1. 1993. 

Liégeois J.P.: Roma, Gypsies, Travellers. Council of Europe. 1994 

Courbage Y.: Survey of the statistical sources on religion, language(s), national and 

ethnic group in Europe. Materiál Rady Evropy. 1997. 

Srb V., Růžičková J.: Národnost a mateřský jazyk obyvatelstva podle sčítání lidu 

1991. In: Demografie 3/1993. 

Srb V.: Romové v Československu podle sčítání lidu 1991. In: Demografie 4/1993. 

Šubrtová A.: Z dějin československého sčítání obyvatelstva. In: Acta Universitatis 

Carolinae. 1980. 

Zpráva o zdravotním stavu cikánského obyvatelstva v České republice. Ministerstvo 

zdravotnictví, 1986. 

19

Od etnické kasty ke strukturovanému etnickému společenství 

Milena Hübschmannová 

Poté, co 30. července roku 1749 provedla policie ve Španělsku "perfektně 

organizovaný" zátah na všechny Gitany (Romy), aby mohli být koncentrováni v 

táborech nucených prací, na galejích a ve věznicích, docházely ústřením i místním 

autoritám dopisy veřejnosti různým způsobem reagující na tutobezprecendenční 

akci. Dochoval se i denunciační list, který upozorňuje, že lékař jménem José Matilde 

López z města Teba je Gitan a že nebyl zatčen. Naopak kastilský občan z Cogolludo 

v provincii Gyadalajara se podivuje, proč má být vězněn "Gitan slavný a chvalně 

známý po celé zemi" (jméno neuvedeno). I z dalších dokumentů je patrné, že mezi 

zatčenými byli například bohatí romští statkáři a jiní "řádní Kastiliánci" - a ani ti 

neunikli dvanáctiletému uvěznění. (A.G. Alfaro 1994) 

Ve státním archivu v Benátkách se uchoval dokument z roku 1444, 

vypovídající o tom, jak Rada čtyřiceti jmenovala Johanna cingana drungariem 

(vyšším správním úředníkem). (G. Soulis 1961). 

Koncem osmnáctého století napsal evangelický kněz cikán Farkaš z Cluje 

(dnešní Rumunsko) jeden z prvních romských slovníků s převodem do latiny a do 

maďarštiny. 

O slavném romském primáši Jánoši Biharim (1764-1827) z Maďarska napsal 

jeho životopisec Ervin Major: "Bihari je nejvýznačnější maďarský hudebník ...prvních 

desetiletí l8.století." (B. Sárosi 1977). 

Na mezinárodní výstavě EXPO 1967 v Montrealu se vystavovaly artefakty 

uměleckého kovářství vyrobené romskými kováři z Podunajských Biskupic u 

Bratislavy. Byly prezentovány jako slovenské lidové umění. 

Když byl po rozdělení předválečného Československa vyhlášen ve 

Slovenském státě Ústavní zákon o státním občanství(25.9.1939) vymezovalo se v 

něm rovněž postavení Romů. Zatímco Židé byli všichni klasifikováni jakožto cizí živly 

bez nároku na jakákoli veřejná a politická práva, o Cikánech se píše: Keď sa totiž 

bezpochyby zistí, že takéto osoby žijú usporiadaným občianským životom, že majú v 

mieste riadne bydlisko a zamestanie a že svojou výchovou, mravnou a politickou 

spoľahlivosťou, verejným účinkovaním dosiahly stupeň riadneho občana, môžu byť 

do slovenskej národnej pospolitosti pojaté. V zápornom prípade, tj. ak vyššie 

uvedeným podmienkam nevyhovojú... napríklad pracujú len z prípadu na prípad, 

medzi sebou obcujú rečou cigánskou...nemožno icho pokladať za príslušnlíkov 

slovenskej národnosti. (C.Nečas 1981). 

Na konferenci o romské rodině, kterou v roce 1995 uspořádala katedra 

romské kultury na pedagogické fakultě v Nitře, bylo v diskusi uvedeno, že v SR je 

6 000 Romů, kteří završili vysokoškolské vzdělání. 

Při sběru orální historie mezi tzv. slovenskými (servika) Romy, jsme s úžasem 

naráželi na informace o romských učitelích, inženýrech, důstojnících, stavitelích, 

úřednících, kteří středoškolské nebo vysokoškolské vzdělání získali už za první 

republiky a v té době také ve svých funkcích působili. Nebyli ovšem považováni za 

cikány. Byli to právě ti, kteří unikli stigmatu svého etnika a byli pojati do slovenskej 

národnej pospolitosti. 

1

Ve výčtu významných osobností nebo alespoň jednotlivců s vysokým 

vzděláním a prestižním společenským uplatněním, kteří prošli téměř tabuizovaně 

nenápadným etnosociálně-transformačním procesem cikán-Rom > necikán > nerom, 

by bylo možno pokračovat déle. A ještě mnohem, mnohem déle, pokud by byla 

bývala socioetnická migrace z cikánství-romství po sobě zanechala stopy jak se 

náhodou stalo ve výše uvedených příkladech, anebo pokud by si historici dali práci s 

tím, aby po oněch stopách pátrali. (Například informace o tom, že v polovině l8. 

století působil ve Španělsku romský lékař López, vyšla najevo až po 245 letech, po 

té, co historik Alfaro prohledal kdejaký archiv ve Španělsku, aby podal pravdivou a 

podrobnou zprávu o zátahu na Romy a jejich dvanáctiletém věznění). 

"Emigrace" z cikánství těch Romů, kteří přestali být obyčejnými hudebníky, 

kováři, košíkáři, handlíři, eventuálně žebráky či zloději, provázela patrně celé romské 

dějiny na území Evropy - a zároveň přispívala k jejich tragickému rázu. Ti, co ve 

svém cikánství zůstali, permanentně potvrzovali a utvrzovali jeho vymezenou a 

omezenou socio-profesní determinaci v očích ostatních: Romů i neromů. Vytvořil se 

imidž cikána, který nemůže být nic jiného než hudebník, kovář - při nejlepším - anebo 

žebrák a zloděj. Tento stereotypní obraz je tak hluboce vžitý, že ještě dnes působí 

většině lidí rozpaky, mají-li pozitivní hodnoty romské kultury nebo romské komunity, 

vybočující z rámce historického stereotypu, spojovat s Romy. Útěk z neprestižního 

etnika a asimilace k etniku prestižnímu je obecný jev, který se nevztahuje pouze k 

Romům. Příklad Čechů, kteří unikali svému češství za rakousko-uherské nadvlády je 

vynikajícím způsobem zobrazen například Petrem Bezručem v básni Bernard Žár. 

Na gymnaziu v prvních poválečných letech jsme se ji museli učit zpaměti. Pro 

názornost ocitujeme alespoň první sloku, aby balo patrno, oč jde. 

Z Frydku je Barnard Žár. Proto svůj zapírá národ - Bernard Žor. Má rád svoji 

ženu, má rád svoje děti, do kostela chodí a neděle světí, k dobrému vede svůj kmen, 

dbá, aby proklatých pariů řečí dům nebyl znesvěcen, jí aby nemluvil krom pacholka 

tvor, tak to poroučí Bernard Žor. 

(Slezské písně, Praha 1957, s 54) 

Kolik takových Bernard Žárů, odmítajících mluvit proklatou pariů řečí neboli 

češtinou, bylo mezi Čechy v dobách, kdy vládnoucím a prestižním etnikem zde bylo 

etnikum německé? 

Únik ze stigmatizovaného etnika má sice některé rysy obdobné u všech 

menšin, zároveň však se v každém jednotlivém případě liší podle specifik jak 

příslušné majority tak minority a podle konkrétní historické situace. 

V případě Romů jsou ona specifika obzvláště výrazná, neboť ta základní a 

rozhodující souvisejí se svéráznou svébytností indického původu a to v celé jeho 

multidimenzionální komplexnosti. Termínu svébytnost užíváme, vztahujeme-li jej k 

atributu jejího nositele; ostatním, neboli nositelům "jiné svébytnosti", se svébytnost 

"ne-jejich" jeví jako odlišnost. 

Svébytný (indický) = odlišný (neevrospký) antropologiský typ Romů, který jim 

dává charakter "visible minority" (viditelné, nápadné minority), byl a bohužel stále 

je (!) faktorem, který v očích bílé majority činí ze všech Romů nerozlišenou masu 

cikánů, ať jde o romského kapsáře nebo romského lékaře. V dobách proticikánských 

nálad, které vždy souvisely s krizí majoritní společnosti a s tolikrát opakovanou 

historickou praxí obvinit z vlastní neschopnosti, bezradnosti a omylů "obětního 

beránka", trpěli rasistickými útoky nejen "cikánští asociálové", ale i oni lékaři, učitelé, 

2

"slušní občané", kteří se za cikány nepovažovali. Drastickým a názorným příkladem 

je situace Romů za druhé světové války. Někteří "integrovaní" Sintoví (němečtí 

Romové) se v nacistickém Německu dostali do wehrmachtu (německé armády), 

třebaže podle vyhlášky ministerstva války z 26.11.1937 byli "čistokrevní cikáni a 

osoby s nápandou příměsí cikánské krve" prohlášeni za neschopné vojenské služby. 

V roce 1941 se ve zprávě oberkomanda wehrmachtu uvádí, že "takového osoby se 

stále nacházejí v armádě" a nejen to, mnohé z nich "byly vyznamenané nebo 

navržené k vyznamenání" (Zimmermann, 1996) Po příslušné čistce byli i ti 

"vyznamenaní" posláni do cikánského tábora Birkenau II v Osvětimi, který byl 3. 

srpna 1944 totálně zlikvidován i se svými obětmi. 

Podobně se vedlo Romům v "protektorátu". JUDr Tomáš Holomek ušel 

koncentračnímu táboru jen proto, že se mu podařilo ilegálně překročit hranice na 

Slovensko a najít tam úkryt. Ve Strážnici působilo romské ochotnické divadlo vedené 

bratranci Františkem a Josefem Kýrem. 24.4.1942 o něm napsal Polední list: "Hrají 

divadla a s velkým úspěchem se rozjíždějí mezi své po kraji. 

Cikánští ochotníci ze Strážnice, stejně jako kapela Kubíkova z Hrubé Vrbky, 

jsou ovšem cikánskou pýchou, a kde hrají, stávají se senzací." (C. Nečas, 1997). O 

několik týndů později byli všichni, o nichž se noviny tak pochvalně zmiňovali, 

deportováni do Osvětimi. Když jsme se asi před deseti lety snažili najít pamětníky 

ochotnického divadla, dověděli jsme se, že Osvětim přežila jen jedna herečka, a ta 

tehdy už nežila. I integrovaní Romové, kteří zpočátku prosperujícího Slovenského 

státu (viz citát výše) byli "povýšeni" na Slováky a jako takoví občansky chráněni, se 

po pěti destruktivních, válečných letech stali opět jen cikány a podle toho se s nimi 

zacházelo. Byli vystěhováváni z obcí na izolovaná místa, neměli přístup do měst a do 

vesnic směli vkročit jen po dobu dvou stanovených poledních hodin, měli zakázáno 

používat veřejné dopravní prostředky - a přitom nerozhodovalo, byl-li dotyčný "osoba 

žijúji usporiadaným občianským životom" anebo "cigánský" povaleč. A v současné 

době to není jen cikánský rváč, kterého neobslouží v restauraci nebo mu do ní vůbec 

zakáží přístup: ale stává se to běžně romským asolventům vysokých škol, stalo se to 

i vládímu úředníku Ladislavu Goralovi (v Karviné začátkem roku 1998). Hilda Pášová, 

bývalá sociální pracovnice, koordinátorka romských rekvalifikačních kursů, se po 

svém úspěšném referátu na semináři o národnostních menšinách v Praze 

(organizoval náměstek primátora Hlavního města Prahy 19.3.1998) chtěla jít najíst a 

v restaurati KFC v Kaprové ulici ji jako cikánku nepustli dovnitř. Stejně tak útoky 

skinhedů postihují romské občany ne proto, že by byli "neslušní", asociálové, ale 

protože jsou "černí". 

Determinace indickým původem se však neprojevuje pouze v antropologickém 

typu Romů, nýbrž v jejich zcela unikátním sociokulturním postavení - v postavení 

etnické džátí. Výraz džátí se překládá slovem portugalského původu "kasta". 

Primární význam tohoto původně sanskrtského termínu je zrození. Další významy 

jsou rozšířená rodina, rod, kasta. Významy sdružené v sémantickém poli slova džátí 

naznačují, co je kasta jakožto sociální entita. 

Je to na prvním místě příbuzenská pospolitost, do které se člověk musí 

narodit, aby se stal jejím příslušníkem. Další neměnnou charakteristikou džátí je její 

specifická kastovní profese, která se po nesčetné generace dědí z otce na syna. 

Velké množství džátí, kterých se v dnešní Indii počítá zhruba na tři tisíce, se 

označuje profesionymem - neboli názvem odvozeným od tradiční profese: tél>télí 

olej>olejník, čamrá>čámár kůže>koželuh, sa n p>sa n pérá had>předvaděč hadů, 

3

léčitel hadího uštknutí, atd. Mimochodem i romské "džátí" nebo "updžátí" (podkasty) 

v Evropě a jinde ve světě se označují profesionymy jako kalderaši kotláři (rumunsky 

caldera kotel), lováriové koňští handlíři (maďarsky ló kůň), ajdžides anebo ričkara 

medvědáři (turecky ay medvěd, romsky ričh medvěd), atd. Jedna kasta může mít ve 

své profesní dharmě ("úvazku", povinnosti, nepsaném zákonníku příkazů a zákazů) i 

několik profesí, většinou blízce příbuzných. Například kumhár hrnčíř (kumbhá hrnec) 

může z hlíny vyrábět nejen hrnce, ale i cihly nepálené či pálené. Itinerantním 

kovářům gárí lohárům (gárí povoz, lóhá železo), kteří cestují na volských potazích, 

povoluje jejich kastovní dharma, aby se přiživovali prodejem tažných zvířat. 

Podle výše zmíněných základních charakteristik můžeme kastu (džátí) 

definovat jako příbuzenskou pospolitost se specifickou tradiční, kastovní profesí. 

Ve vztahu vůči celkové společnosti, neboli vůči "souboru ostatních kast", stojí 

každá jednotlivá džátí ve vztahu ekonomické komplementarity a zároveň přísné 

sociální distance. Co to znamená? K tomu, aby příslušníci jedné džátí, tedy 

víceméně monoprofesní skupiny, mohli vůbec existovat, jsou závislí na výměně 

výrobků a služeb s ostatními kastami. Počítá se, že v průměrné tradiční vesnici 

současné Indie žijí reprezentanti zhruba osmnácti, dvaceti, dvaadvaceti různých kast. 

Pak může vesnice fungovat v podstatě jako jakási samostatná (v angličtině se užívá 

termínu self-supporting, dosl. "sama sebe podporující") společenská jednotka. 

Naopak, žádná džátí nemůže být samostatnou, socioekonomicky komplexní a 

nezávislou jednotkou. Vylučuje to její funkční a vůbec existenční podstata. 

Ekonomická komplementarita tedy znamená vzájemnou závislost kast v rovině 

výměny statků a služeb. 

Sociální distance mezi kastami souvisí s unikátním historickým vývojem, který 

v průběhu pětitisíciletých protoindických a indických dějin přiváděl na území dnešní 

Indie nejrůznější antropologické a etnokulturní skupiny. Ty, aby spolu mohly 

koexistovat, aniž by se pokoušely (či aniž by měly šanci?) odstranit odlišnost "toho 

druhého" genocidou či etnocidou (etnickou asimilací), se uzavíraly do "ohrad" 

propojených právě jen oněmi nezbytnými "obchodními cestami", jimiž proudila 

výměna statků a služeb. Avšak v "ohradě kasty" se její příslušníci chovali podle 

vlastní džátí-dharmy, udržovali si vlastní zvyklosti, nad nimiž se klenul řídící 

ideologický modelobecné dharmy - hinduismu. 

Kastovní distance se projevovala - a v tradiční indické společnosti se tak 

projevuje dosud - na prvním místě příkazem endogamie: příslušníci jedné džátí se 

smí ženit a vdávat výlučně mezi sebou a mezikastovní sňatky jsou buď úplně 

nepřípustné nebo nesmírně omezené složitými pravidly. (V lednu 1998 jsem v 

Rádžasthánu v oblasti Pálí zaznamenala, jak příbuzenská komunita bráhmanské 

kasty rádžpuróhitů vyslala rodinného "delegáta" shánět nevěstu do madhjapradéšské 

lokality vzdálené asi 1 500 km, protože nablízku žádná vhodná adeptka z téže kasty 

nebyla). 

Tatáž pravidla platila - a dosud mnohde platí - mezi romskými "džátí". Když 

jsem se v červenci a srpnu 1968 seznamovala s různými skupinami Romů v 

Rumunsku, náhodou jsem se ve vesnici Pecica u Aradu ocitla na kalderašské svatbě. 

Široká cesta oddělovala kolonii Romů-kalderašů (kotlářů) od kolonie Romů-lováriů 

(koňských handlířů). Ptala jsem se otce nevěsty, dovolil-li by své dceři sňatek s 

lováriem. Byl mou otázkou šokován a přestal mě v tom okamžiku považovat za 

"českou Romku": opravdová Romka by věděla, že něco takového není možné. Když 

jsme v Selicích u Šaly (SR) nahrávali v říjnu 1997 životopisné vyprávění insitního 

4

výtvarníka pana Julia Lakatoše ze skupiny tzv. Ungrike Roma a ptali se ho, může-li si 

Ungriko Rom vzít za ženu Romku z početné olašské komunity, která rovněž sídlí v 

Selicích - ovšem ve zvláštní osadě -, odpověděl, že něco takového se u nich ještě 

nestalo. I v okolních vesnicích bydlí Romové jak ungrike tak olašští a pokud vím, 

meziskupinové sňatky se tu nevyskytují. Jinak je tomu ovšem například v Ľubici (okr. 

Spišská Nová Ves) nebo v Petrovanech (okr. Prešov), kde přece jen dochází ke 

kontaktům a občas i ke sňatkům mezi olašskými Romy a Romy tzv. servika. 

(Romové servika i ungrike hovoří sice odlišným dialektem, avšak je jim společný 

několikastaletý usedlý způsob života - na rozdíl od Olachů - a také tradiční profese 

hudebníků anebo kovářů. Olašští Romové označují obě skupiny jedním apelativem: 

Rumungri). 

Mimochodem mezi olašskými Romy se najde analogie i onomu "indickému" 

hledání "kastovně vhodné" nevěsty přesahující tisíce kilometrů. Svědčí o tom 

nedávno složená Ďíli Amerikaki - "Americká píseň", kterou ve svém článku Ďíľa ando 

románo sokáši - "Piesne v rómskej tradícii" uvádí Peter Stojka ( 1997). Ocitujeme 

píseň v romském originále a ve Stojkově slovenském překladu: 

Bikendan ma le Romenge Predal si ma Rómom 

le Romenge Amerika. Rómom do Ameriky. 

Bikendan ma, trajij mange, Predal si ma, tak si žijem, 

Refrén 

nás tuke milo dade pala mande? nebolo ti ľúto otče za mnou? 

Nás tuke milo mamo anda mande? Nebolo ti ľúto mamka za mnou? 

Si ma ek rom, ko márel ma, Mám muža, čo ma bije 

taj o sokro našavel ma a svokor ma vyháňa 

pej vulici Amerika do ulic amerických 

Refrén 

Vi márel ma, vi kušel ma, Aj ma bije, aj ma kára 

páča voun či del ma, pokoja mi nedá 

vi ráťenca vi ďejsenca aj nocami aj dňami 

ušťav taj da ma tejle le ásvenca vstávám aj líham so slzami 

V připojené poznámce Margity Lakatošové z Prahy se říká: To, o čem se v 

písni hovoří, se skutečně stalo. My ve svých písních zpíváme vždycky o tom, co se 

stalo nebo co bylo. To děvče osobně neznám, ale věřím tomu, že to tak bylo. 

(Citujeme v českém překladu). 

Mezikastovním sňatkům by ostatně překážely i odlišné podmínky, za jakých 

se v jednotlivých kastách partnerský vztah uzavírá. V některých džátí se totiž nevěsta 

kupuje, v jiných naopak dostává velké věno a obdarováváni jsou příbuzní ženicha, 

ještě jinde se sňatek uzavírá bez jakéhokoli finančního vyrovnání a někde se 

uskutečňuje "sňatek výměnou": bratr a sestra z jedné rodiny uzavírají partnerský 

vztah se sourozenci z jiného rodu. 

Přesná obdoba těchto odlišností existuje i v rámci romského společenství 

diferencovaného na příbuzensko-profesní skupiny, kdysi nepochybně džátí a updžátí. 

5

U lováriů a kalderašů (u nás označovaných jako olašští Romové) se nevěsty kupují. 

Cena stoupá někdy až do statisíců. U ungrike nebo servika Romů se partnerský 

vztah uzavírá bez finančního vyrovnání a mladý pár dostává do společné domácnosti 

dary od příbuzných a svatebních hostí. Sňatky výměnou byly (jsou) velmi běžné u 

servika Romů: ve východoslovenských varietách romštiny se charakterizují 

slovesnou vazbou: len pes pre čeranki (berou se výměnou). V Rakúsích u Kežmarku 

jsem zaznamenala (1968) dokonce čtyřnásobnou výměnu: čtyři sourozenci z rodiny 

Iléšů uzavřeli sňatek se čtyřmi sourozenci z rodiny Gáborů. U jedné skupiny Romů v 

Rumunsku nazývaných Balbare (podle toho, že muži chodí zarostlí a mají dlouhé 

vlasy - bal vlas, baro velký, dlouhý) musí dostal nevěsta stříbrný, starožitný pohár 

(tachtaj) nesmírné hodnoty. V roce 1968, kdy jsem tuto komunitu navštívila v jejich 

stanech na předměstí Bucuresti, měl jeden tachtaj hodnotu až půl milionu 

rumunských lei, což tehdy zhruba odpovídalo stejné hodnotě v čs.korunách. 

Zajímavé je, že tento přísně dodržovaný zvyk reguloval počet dětí v rodinách. 

Zatímco příslušníci jiných romských džátí mívali mnohadětné rodiny, Balbare se 

omezovali na dvě tři děti: větší počet dcer by byl ohrozil materiální i sociální status 

rodiny a u většího počtu synů by se snižovala šance, že najdou nevěstu. 

Kastovní distance v Indii se kromě endogamie projevuje přísnými a podrobně 

propracovanými pravidly komensality - společného stolování. Příslušníci těch džátí, 

které se považují za "vyšší", nesmějí pojíst pokrm připravený v domě těch, jejichž 

kasta je považovaná za "nižší". Pokud je hierarchický rozdíl příliš veliký, je zakázáno 

jakékoli jídlo. Pokud v kastovním statusu není příliš velký rozdíl, smí ten "vyšší" 

přijmout od "nižšího" kaččá kháná - syrové jídlo (ovoce, cukrovinky koupené v 

obchodě), tedy pokrm, jehož se při vaření nedotkla ruka onoho rituálně "méně 

čistého". 

"Výše" sociálního statusu je nerozlučně spjata s rituální "čistotou", která se 

projevuje v tom, co která džátí smí či nesmí jíst. Kasty řazené k "nejvyššímu" stavu 

(varně) bráhmanů jsou vegetariáni. Kasty spadající do druhé varny kšatriů (také 

"rádžputů" neboli "královských synů", dříve vladařů a vojevůdců) jedí "čisté" maso 

drůbeže a skopové. Kasty třetího stavu vajšiů - obchodníků jsou vegetariáni a 

nesčeté kasty ve skupině šudrů mají dietu vymezenou opět stupněm její "rituální 

čistoty". Vepřové maso je méně čisté než drůbež a skopové, koňské maso je méně 

čisté než vepřové a ještě nečistší jsou masa všelijakých divokých zvířat (mezi něž se 

počítají psi v Indii povětšině potulní). 

Je až neuvěřitelné, do jakých podrobností se tento zvyk udržoval i mezi Romy 

ne-li dodnes, pak donedávna. Žužo Rom (rituálně) "čistý Rom", nekonzumující 

koňské maso, by nikdy nepojedl v domácnosti degešů - těch, kdo se koňského masa 

neštítí. Ještě nižší status mají rikoňara požívající psy. Liší-li se status mezi romskými 

rody nevýznamně, pak ten o něco málo feder, žužeder (lepší, čistší) pojí v rodině 

toho "nižšího" šuko chaben odpovídající indickému kaččá kháná - jídlo "suché" neboli 

nevařené, koupené v obchodě. Sociální distance se projevuje i sídlištní segregací. 

Příslušnící mnohých kast mají své bastí, do kterých ostatní nevkročí. Bas- etymon 

slova bastí k sobě váže významy "sedět, sídlit, bydlet" a je příbuzný romskému 

etymonu beš- s totožným významovým polem. Bastí je tedy sídlištní celek, vesnická 

nebo městská čtvrt, osada, kolonie. V roce 1990 jsem chtěla ve vesnici Čandarún 

(stát Rádžasthán, Indie) navštívit bastí kasty damámiů - hudebníků, kteří hrají při 

svatbách rádžputů (po bráhmanech nejvyšší stav). Bydlela jsem v chudé 

bráhmanské rodině, patrně chudší než byli oni hudebníci - ovšem stojící na nejvyšší 

příčce statusové hierarchie. 

6

Paní domu mi s politováním řekla, že pokud bych vkročila do bastí damámiů, 

nemohla bych nadále bydlet u nich. Přitom mě k "osadě" ohraničené nízkou zídkou 

doprovodila a přátelsky se přes onu symbolickou hranici s hudebníky bavila. Pozvala 

je k sobě, kde jsem je pak v okrajovém, "neposvátném", prostoru bráhmanského 

stavení mohla nahrát na magnetofon. Paní domu, bráhmanka, si v průběhu návštěvy 

s hudebníky sousedsky vyprávěla, pohostila je cukrovím servírovaným na talířích z 

listů - v Rádžasthánu se běžně užívají. Talíře po odchodu hostí spálila. 

Podobnou "segregaci" jsem zažila u Romů v Rumunsku roku 1968 a v Řecku 

roku 1986. Po cestě ze Sibiu do Bucuresti jsme se večer utábořili na louce, kde 

nocovali Romové patřící ke třem různým subetnickým skupinám: calderari, lovari a 

chorachane (muslimští Romové). Přijali jsme pohostinství u calderariů (kotlářů), a 

když jsem se chtěla jít seznámit s Romy chorachane, poučila mě hostitelka, že by to 

byl neodpustitelný přestupek. Později se na "území nikoho" - na prostranství mezi 

třemi tábory, sešli muži ze všech tří skupin a každý navázal s některým 

reprezentantem druhé skupiny vztah muro manuš (můj člověk), který obě strany 

zavazoval k "neútočení". O osm let později jsem v Řecku za vesnicí Sufades byla 

svědkem obdobné scény, jenomže subetnické skupiny Romů byli chorachane a 

sepetdžides (košíkáři). 

Ostatně ani u nás tomu nebylo jinak. Z knihy nejstarší romské spisovatelky 

Ilony Lackové (1921) Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou se dozvídáme, že 

žádný žužo Rom by nebyl vstoupil do osady rikoňarů z Chmiňanských Jakubovian. 

Ještě výmluvnější je příklad z Velkého Šariše (okr. Prešov), odkud Ilona Lacková 

pochází. V městečku byly cikánské osady dvě. Jedna lavutariko vatra (hudebnická 

osada) a v druhé, na opačném konci města, žili valkara - výrobci nepálených cihel. 

Status hudebníků byl mnohem vyšší, než těch, kteří dělali buťi (fyzickou, manuální 

práci). Podle Lackové by žádný Rom z osady hudebníků nebyl vkročil do osady 

valkarů. Přitom mnozí hudebníci byli chudší než výrobci cihel. Příslušníci obou 

"klanů" - či obou updžátí - se zdravili, pokud se potkali pro foros (ve městě). Když 

někdo z lavutariko vatra potřeboval nepálené cihly na nový domek, objednal si je u 

šarišských valkarů - a tehdy se stávalo, že eventuálně dodavatel přišel navštívit 

svého klienta do lavutariko vatra. Nikdy tomu ovšem nebylo naopak. Styky mezi 

oběma skupinami byly korektní, ale omezené. 

Uvedu ještě jeden příklad. V roce 1968-9 jsem žila několik měsíců v osadě 

spadající pod obec Rakúsy u Kežmarku. V době mého pobytu byli z vazby v Košicích 

propuštěni dva romští mladíci, protože se prokázalo, že se nedopustili přepadení, z 

něhož byli obviněni. Neměli u sebe ani korunu a šli tedy z Košic do Rakús pěšky, což 

je více než sto kilometrů. Po cestě si vyprosili jídlo u sedláků a přespali v čekárně na 

nádraží. Když jsem ptala, proč se nestavili u Romů, odpověděli, že te mangel 

Romendar hin bari ladž (žebrat u Romů je velká ostuda) a že v žádné cikánské 

osadě po cestě z Košic do Rakús nemají příbuzné: ča cudza Roma - jenom "cizí" 

Romové - a k "cizím" přece nepůjdou. Tento "historický kastovní atavismus" dodnes 

brání některým romským politickým aktivistům vstoupit do sídlištních pospolitostí 

Romů, "kde nemají příbuzné". 

Uvedený příklad je zdánlivě v rozporu s příslovečným, ba ritualizovaným, 

romským pohostinstvím; o něm svědčí přísloví: Rom Romeske te merel na dela 

"Rom Roma nenechá zemřít", Rom čores pritulinel, mijel Rom mijel gadžo "Rom se 

ujme chudáka, ať je to Rom nebo gádžo". Rituál pohostinství se projevuje například v 

tom, že o vánocích se v některých lokalitách přímo vyhledávali žebráci, aby u 

štědrovečerní večeře seděl host (výpověď Margity Reiznerové). Slovenští sirotci a 

7

vydědenci nacházeli útočiště v cikánských osadách. Případ dvou chlapců, kteří 

nevstoupili do "cizí" osady, s romským pohostinstvím v rozporu není. Zde totiž nešla 

sociální distance směrem od "vyšších" k "nižším". "Cizí" Romové by byli nepochybně 

chlapce pozvali andro kher "do domu" a byli by jim dali i najíst. Jenomže chlapci by 

se byli vystavili podezření, že jsou bokhaľa vatratar "z hladové osady" a tím by 

potenciálně uvrhli do hanby nejen sebe, ale celou svou komunitu. Byli by se chovali 

jako příslušníci džátí s nižším statusem. O tom, jak je "nízké", aby Rom žebral u 

Roma, se zpívá v řadě romských písních. (Imar dural avav/ o Roma pal ma vakeren/ 

hoj lendar mangav maro/ fest man prekoškeren Sotva se blížím/ Romové o mně 

říkají/ že na nich žebrám chleba/ a pořádně mě proklínají). 

Dochází samozřejmě k situacím, kdy tyto přehrady padají. Když jsme 

zaznamenávali svědectví romských pamětníků ze Slovenska o jejich osudech za 

druhé světové války, setkávali jsme se s tím, že evakuovaní Romové nebo ti, co se 

skrývali po lesích, hledali útočiště u "cizích" Romů a ti se jich obětavě ujímali. 

Zaklínadlo sem Roma sam! (jsme přece Romové), které jsem slyšela v nejrůznějších 

dialektních podobách u všech skupin Romů, s nimiž jsem se kdy setkala, 

překlenovalo kastovní distanci, a z hlubin romství (romipen) vyneslo na povrch pocit 

a vědomí nadkastovní všeromské identity. K takovémuto nadkastovnímu "zbratření" 

dochází jak v Indii tak u Romů ad hoc, tehdy, když si to vyžádá holá nezbytnost. Jsou 

ovšem i různé více či méně ritualizované socio-kulturní situace, při kterých se 

navazují "mezikastovní" a mezirodové kontakty. Ale ty se obvykle odehrávají na loci 

comuni - na veřejných místech, kde jsou Romové zvyklí se setkávat: pro foros na 

jistém místě ve městě; a zejména pak na poutích. Nicméně i zde uskutečňují 

"mezikastovní" styky jacísi "parlamentáři", neformálně "delegovaní" jednotlivci. 

Zatím jsme hovořili o sociální distanci v rovině kontaktů osobních: o 

komunikaci a nekomunikaci mezi lidmi, příslušníky různých kast. Jak bylo vidět, 

distance se projevuje omezením, vymezením nebo úplným zamezením kontaktů. 

Přípustné mezikastovní styky se řídí přesnými pravidly. Jedna kasta se však 

distancuje nejen od osob z jiné kasty, nýbrž i od různých činností, zvyklostí a 

konceptů, které spadají do dharmy odlišné džátí. Na prvním místě je to distance od 

"ne-vlastní" činnosti profesní. 

Ekonomická nesoběstačnost kasty daná její monoprofesností vyžaduje 

pochopitelně výměnu produktů a služeb s jinými kastami. Vyměňují se ovšem pouze 

rezultáty, ve kterých je zhmotněn nebo projeven výsledek profesní činnosti: sama 

pracovní činnost, profese, se mezi kastami vyměňovat nesmí. Soubor činností, jimiž 

se vyznačuje jedna džátí - a z nichž se často odvozuje i její název - jsou pro jinou 

džátí tabu. Hrnčíř, obchodník, ba eventuálně ani ministr, pokud není z příslušné 

bráhmanské kasty, nesmí zastupovat bráhmana v různých profesních úkonech, které 

mají jednotlivé bráhmanské džátí ve své dharmě, ve svém "kastovním úvazku". 

Naopak nikdo nepůjde zamést ulici před svým domem, protože to je činnost 

vymezená pro kastu bhángíů. Neudělá to "vznešený" bráhman nebo kšatrija, ale ani 

pradlák dhóbí, kterého bhángíové považují za "nižšího", než jsou sami. Úklid 

veřejných prostranství je tradiční profesí bhángíů a nikomu jinému nepřísluší, aby si 

tuto činnost z jakéhokoli důvodu osoboval. Proto je nápadný rozdíl mezi pečlivou 

čistotou uvnitř indického příbytku a neuvěřitelným nepořádkem sotva se vyjde za 

práh domu. Čistota na veřejných ulicích trvá chvíli po sedmé hodině ranní, kdy 

bhángíové důkladně vymetou město. Zanedlouho se však na společných 

prostranstvích opět kupí odpadky a čekají, až se jich ujmou městské krávy, potulní 

psi, vrány - a nebo příštího dne ráno opět bhángíové. 

8

Pro příslušníky "nemetařských" kast je zněčišťující dotknout se "cizích" 

odpadků nejen proto, že odpadky jsou špinavé, nejen proto, že "mataři" patří k 

"nízké" kastě - ale proto, že je rituálně "nečisté" a tedy zakázané vykonávat činnost, 

která přísluší jiné džátí. Ve staré indické společnosti bylo stejně nepatřičné, aby 

příslušník "nižšího" stavu (šúdra) vykonával činnost vyhrazenou pro kastu "vyšší". 

"Šúdra, který se pokouší o studium sanskrtu (jazyk staroindické literatury), se 

dopouští porušení své stavovské dharmy a tudíž hříchu, za který bude potrestán, i 

když táž činnost přináší příslušníkům ostatních stavů zásluhy." (Zbavitel a kol. 1986, 

s. 277). Názorně to demonstruje následující episoda ze staroindického eposu 

Rámájanam: zbožštělý panovník Ráma potkává ve svém lesním vyhnanství člověka, 

který se cvičí v tvrdé askezi. Askeze byla (a jsou) nejrůznější obtížná psychofyzická 

cvičení, jimiž lze dosáhnout schopností zdánlivě "nadpřirozených"; ve skutečnosti 

jsou takové schopnosti jen výsledkem aktivizovaných potencí latentně dřímajících v 

každém člověku. Na askezi měli právo jen příslušníci vyšších stavů (árijští 

dobyvatelé a vítězové nad původními obyvateli Indie, nad podrobenými šúdry): 

"nadpřirozené schopnosti" těch "nižších" (poražených), by byly mohly ohrozit moc a 

privilegovatnost oněch "vyšších." Ráma se ptá na kastu askety. (Mimochodem 

donedávna byla jednou z prvních otázek seznamovacího ceremoniálu v Indii" ápkí 

džátí kjá hai? K jaké patříte kastě?) Člověk cvičící se v askezi se přiznává, že je 

šúdra. "Šúdra jsem, Rámo, původem a konám tvrdou askezi/ neboť chci tímto tělem 

svým dosáhnout božství zaživa"...Sotva to šúdra dořekl, vytasil Ráma ostrý meč/ a 

prudkou ranou jedinou usekl hlavu šúdrovi. Když šúdra skonal, ozval se hlas bohů z 

výšin nahoře a všichni s Indrou, králem svým, chválili Rámu: "Výborně!" 

Zbavitel a kol. 1986, s. 277). A dodnes, i když současná indická vláda 

vyhrazuje na školách všech stupňů kvóty pro příslušníky "nižších" kast, je snad zcela 

nemožné, aby si šúdra mohl osvojit vše, co patří k profesi bráhmanů a aby tuto 

profesi vykonával. Ostatně to je nemožné i pro ostatní varny. 

Zdá se, že tabuizovaný odpor k činnostem, které nesouvisejí s profesní 

dharmou rodu ("džátí") se uchoval i v romském společenství i když jeho 

ideologizované zdůvodnění pozbylo pevných forem: v evropském kulturním prostředí 

nejsou původní "ideologové" ani všeobklopující rekvizity, které by Romům 

denodenně onu ideologii explicitně připomínali. Nicméně model "kastovních" činností 

paťivale (počestných, přípustných) a "mimokastovních", které jsou pre ladž (pro 

ostudu, nepřípustné), je v historickém povědomí zakotven až neuvěřitelně pevně. 

Některé skupiny Romů se například živí obchodem a překupnictvím. Většinou 

jsou to džátí, které donedávna kočovaly - pro obchod je územní mobilita nezbytná. 

Patří sem jak lovariové tak kalderariové (u nás zvaní "olašští" Romové). Pro 

příslušníky takových skupin je lažavó vykonávat fyzickou práci. Výraz lažavó se 

překládá do češtiny slovem "hanba". Ale "hanba" neimplikuje intenzitu 

nepřekročitelného tabu, jakou obsahuje slovo lažavó (ladž v dialektu servika Roma). 

Olašský Rom, který se sníží k tomu, že "pracuje" (kerel buti), ztrácí veškerou prestiž 

uvnitř komunity. Mezi kalderaši v Rumunsku i v bývalé Jugoslavii jsem se setkávala 

při seznamovacím ceremoniálu s otázkou: Savi buti keres - romani vaj gažikani? 

Doslova: "jakou činnost (práci) děláš - romskou nebo gádžovskou?" Rom 

vykonávající práci gádžovskou, byl hodnocen jako čorro, což v olašské romštině 

znamená "chudý, ubohý, neschopný, aušusový, mrzký, sirotek." 

Pro některé skupiny (např. Sinti, Manuš) je nepřípustná nejen gádžovská 

práce manuální, nýbrž například povolání lékaře. Dotyk s částmi těla od pasu dolů a 

9

dotyk s lidskými výměšky je prasto = marime "poskvrňující, znečišťující", a 

pochopitelně znečištěn je i ten, komu se takový dotyk stane povoláním. 

Slyšela jsem dohady o tom, že romský lékař z Klenovce (okr. Rimavská 

Sobota, SR) MUDr Jan Cibula, který byl na druhém mezinárodním kongresu Romů v 

Ženevě roku l977 zvolen předsedou IRU (Internacionalno Romani Unia), byl údajně 

nepřijatelný pro konzervativní skupiny Romů proto, že byl lékař a tedy "nečistý". 

Není důležité, byly-li tyto domněnky pravdivé nebo ne; jako svědectví o 

kulturní normě je signifikantí, že vůbec vznikly. 

Nejde ovšem jenom o práci gádžovskou: často ani profese charakteristické 

pro jinou romskou skupinu nepřekročí "kastovní" hranice a nejsou vhodné pro džátí, 

jejíž profesní dharma je odlišná. V minulosti se například skupiny olašských Romů 

nikdy neživily hudbou. Hudebníci naopak nikdy nehandlovali s koňmi nebo 

nevykonávali povolání kotlářů. Rajkane lavutara "panští hudebníci", tj. ti, co hráli pro 

pány, se nikdy nesnížili k tomu, aby dělali buťi (fyzickou práci). To si mohli dovolit 

leda šlapetkara, podomní muzikanti, kteří fidláním na housle okrašlovali žebrotu, a 

jimiž ti rajkane opovrhovali. když jsem se kdysi na Kladně zeptala jednoho 

"panského" hudebníka, "savi buťi kerenas tumen pre Slovensko?" - "jakou práci jste 

dělal na Slovensku" - dostalo se mi uražené odpovědi: me som lavutaris, me šoha na 

keravas buťi! "Já jsem hudebník, já jsem nikdy nepracoval!" Pro romského kováře s 

vysokým statusem nebylo ladž (hanba, tabu) vykonávat buťi, ovšem pokud to byla 

romaňi buťi nebo charťiko buťi - tedy práci "očištěná" atributem "romská" nebo 

"kovářská". Takováto práce byla jeho profesní dharmou. Ovšem pro hudebníka bylo 

profesní dharmou bašaviben "hraní" a dělat buťi znamenalo nesmírnou ladž. 

Kastovní degradaci. 

Takovou ladž museli podstoupit téměř všichni romští hudebníci po druhé 

světové válce. Postupně vymizela poptávka po cikánské hudbě, která dříve byla 

nezbytným doprovodem všech svateb a bez níž se neobešla žádná zábava na 

slovenské vesnici. Romští hudebníci, byť virtuosové, většinou neznali noty a mnozí 

získali jen nejelementárnější vzdělání, a tak za komunismu neměli šanci splnit 

podmínky potřebné k tomu, aby je zaměstnala některá příslušná státní instituce. 

Pokud nechtěli být stíháni pro příživnictví, nezbylo jim, než vyměnit smyčec za 

krumpáč. V časopise Romano džaniben (3-4/1997) je blok příspěvků věnován 

romské hudbě. Výpovědí Romů-hudebníků svědčí o tomto strastiplném údobí, které 

jim vzalo možnost uplatit se s tím, v čem vynikali a pro co byli ceněni: vzalo jim 

stavovskou paťiv a uvrhlo je do ladž, donutilo je porušit jejich stavovskou dharmu. 

Chci se vrátit ještě jednou ke komunálním úklidovým službám, o kterých jsem 

mluvila v souvislosti s profesní dharmou indických bhángíů - metařů. V Indii je 

přestoupením dharmy pro příslušníky všech nemetařských džátí dotknout se "cizích" 

odpadků. 

Zodpovědnost za čistotu sahá k hranici toho, co člověk považuje za "své" a to 

jsou vnitřní prostory domácnosti, zápraží, dvůr (eventuálně vlastní zahrada). Nikoho 

kromě bhángíů ani nenapadne starat se o čistotu veřejných, "ne-vlastnich" 

prostranství. Ani u Romů tomu není jinak. Člověk ručí za žužipen (čistotu) toho, co si 

pomyslně ohraničil jako "své" - a záleží na tom, kam až to "mé" sahá, s čím se 

jakožto se "svým" identifikuji. 

V tradiční české frazeologii je zakotven příměr tady to vypadá jako u cikánů (je 

tu špína, nepořádek). Přitom základní předpoklad k tomu, aby Rom a zejména 

10

Romka mohli obstát "mezi lidmi" a mohli být považováni za paťivale (čestné, 

ctnostné), bylo a je žužipen "čistota". Když matka vychvaluje vlastnosti své dcery, 

kterou chce provdat, uvádí na prvním místě, že je žuži - čistá a čistotná; že má čisto 

v bytě (hin la žužipen andro khera), že si plně interiorizovala příkaz čistoty - džanel 

žužipen. A skutečně, absolutní většina romských bytů se stkví čistotou. I ty nejchudší 

byty v chatrčích, kde se kromě plotny, stolu, lavice a kredence nenajde žádný 

nábytek, jsou vymetené a čisté (pokud se právě nepere nebo neprobíhá nějaká 

oslava). Jenomže zcela mizivé promile gádžů kdy mělo odvahu vstoupit do onoho 

romského "vnitřku", a tak svou představu o Romech staví na dojmech z "vnějšku". 

V některých tradičních cikánských osadách je čisto i venku. To proto, že 

hranice "mého" se rozšířila za práh jednotlivých domků. Stává se tak tehdy, pokud 

osada vznikla "přirozeně", rozrůstem jedné rodiny, jednoho rodu, pokud osadu tvoří 

komunita příbuzenská. Takových osad je málo. Prvním násilným zásahem do 

"přirozeného" společenského vývoje, který směřoval k pozvolné spontání integraci, 

byla druhá světová válka. Na základě vyhlášky ze dne 20.4. 1941 a pro její neplnění 

znovuvydané 21. 7. 1943 se množství romských komunit muselo nuceně vystěhovat 

z obcí na izolovaná, nehostinná místa. K násilným přesunům docházelo zejména 

koncem války po potlačeném slovenském národním povstání, kdy zemi okupovala 

nacisticiká vojska. Pokud si Romové v tomto vyhnanství neudržovali pořádek, bylo to 

proto, že je demoralizovala zintenzivňující se rasová diskriminace, uvrhovala je do 

strachu, zoufalství a apatie. Po roce 1945 následovaly další zásahy do tradičního 

života. Některé přinášely zlepšení materiálních podmínek, některé zhoršení, ale 

všechny na Romech vyžadovaly adaptaci na situace úplně neznámé, nové a 

nezažité. První poválečný zásah do tradičních komunit byla migrace Romů ze 

Slovenska do vysídlených oblastí po odsunutých Němcích. Tři a půl milionů 

deportovaných lidí po sobě zanechalo prázdné domy, neobsazená pracovní místa, 

vylidněná města a vesnice. Dosídlení bylo organizované. Náboráři - Romové jim 

říkali verbira - odcházeli na Slovensko a "verbovali" velice často právě Romy, kteří 

nebyli připoutáni ke svému khere (doma) žádným majetkem. O organizovaném 

náboru podávají svědectví romští pamětníci, jejichž výpovědi zaznamenala Ilona 

Ferková (1995). Teprve další vlna migrace byla spontánní: za prvními dosídlenci 

přicházeli jejich příbuzní, protože Fameľija pal e fameľija džal (příbuzní jdou za 

příbuznými). 

I když se materiální podmínky mnoha romských rodin zlepšily, usídlení v 

českých městech pro ně znamenalo nesmírný nápor. Nově vzniklé komunity si 

musely osvojit jiný způsob života. Mnozí Romové se vraceli zpátky khere pre 

Slovensko (domů na Slovensko), protože život v Čechách, při všech jeho hmotných 

výhodách, nezvládli. Jedním z hlavních důvodů bylo, že některé rodiny (rody) se 

nedovedly vypořádat právě s "mezikastovními" vztahy: nedovedly navázat 

komunikace s "cizími" Romy, s nimiž se najednou ocitly v nuceném sousedství. 

Početná příbuzenská skupina z Podskalky u Humenného se vrátila domů z Českých 

Budějovic, protože tu v padesátých letech došlo ke krvavé mezirodové rvačce a k 

následnému uvěznění zúčastněných. Podskalští se nechtěli vystavovat dalšímu 

podobnému nebezpečí a proto odjeli tam, kde byli "mezi svými". 

V nových sídlištních útvarech obývaných Romy se pocit "mého" zúžil. Zúžila 

se i zodpovědnost za žužipen - čistotu, čistotnost. Nová cikánská soustředění nebyla 

totiž komunitou v opravdovém slova smyslu. Komunitou se zdála být jen zvnějšku. K 

tomu, aby byla skutečnou komunitou, chyběly vnitřní vazby a komunitní cítění 

"mého". 

11

Nejhůře dopadala násilně, manipulativně vytvořená ghetta typu Chanov u 

Mostu. Zabývala jsem se tímto tématem už ve své knížce Šaj pes dovakeras 

Můžeme se domluvit (1994). Zde se však hodí tento příklad připomenout. Na 

mostecku se při odkrývání nových uhelných povrchových lomů likvidovala řada obcí i 

městských čtvrtí. V některých bydleli Romové. V Hvězdné ulici například žila 

příbuzenská komunita Grundzů od Svidníka a kdykoli jsem tam přišla natáčet 

pohádky nebo písničky, ocitala jsem se v prostředí nejen "čistých" vnitřků, ale ani 

bývalé hornické domky nebyly "zdemolované" a veřejné prostranství ulice na sebe 

neupozorňovalo žádným nepořádkem. Když se pak na místě Hvězdné ulice a dalších 

čtvrtí starého Mostu otevíral lom, byli zdejší Romové přestěhováni do cikánského 

sídliště Chanov. Idea cikánského sídliště vznikla patrně jako reakce na nezdařený 

násilný "rozptyl nežádoucích cikánských soustředění" naordinovaný vyhlášku 

502/1965. Do Chanova byly manipulativně sestěhovány romské rodiny příslušející k 

různým subetnickým skupinám (džátí) - servika, vlašika, ungrike - a k různým rodům 

(updžátí). "Žužo Rom" musel bydlet vedle "degeše". Je zcela zákonité, že v takovéto 

nepřirozeně, násilně utvořené skrumáži nekontaktních podskupin nevznikla solidarita 

ani zodpovědnost vůči "společnému" sídlišti. Ono sídliště totiž nikdo jako "společné" 

nepociťoval. Nespočetné televizní reportáže a fotografie v tisku předkládaly 

veřejnosti otřesený obraz "vnějšku". Nepamatuji se však, že bych byla v televizi 

viděla vzorně uklizené byty chanovských Romů, ve kterých jsem byla hoštěna, když 

jsem sem zcela bez ohlášení přišla natáčet ať svědectví pamětníků o druhé světové 

válce nebo výpovědi o ostudné sterilizaci romských žen prováděné za 

komunistického zřízení. Stereotyp nahlížet na cikána vznějšku se patrně nepodařilo 

překonat žádnému novináři. Ani osady na Slovensku nebyly ušetřeny 

manipulativních zásahů. Na jedné straně se rodinám, které "na to měly" (finanční i 

sociokulturní předpoklady) bránilo vystěhovat se z osady a postavit si domek třeba ve 

vesnici; politika organizovaného rozptylu na základě vyhlášky 502/1965 totiž 

nedovolovala Romům, aby se sami stěhovali, kam chtěli - a zejména ne tam, kde "už 

bylo 5% občanů cikánského původu". Ti tedy, kteří sami usilovali o vzestup své 

rodiny, museli nuceně setrvávat v podmínkách degešů a s degeši, od kterých se 

chtěli oddělit. Na druhé straně byli degešové - každá společnost má své degeše! - 

stěhováni do moderně vybavených bytovek, protože cikánská otázka se řešila plošně 

a totalitárně - a navíc ignorantní autority neznaly (a nepovažovaly za nutné znát) 

modely a procesy vnitřní diferenciace mezi Romy. Cikán jako cikán! 

Uvedu konkretní příklad obce Svinia u Prešova. Ještě před patnácti lety tu byly 

dvě osady v zoufalých podmínkách. Kromě toho si tři čtyři rodiny postavily vlastní 

domky mimo obě osady. Národní výbor řešil nejprve situaci tím, že osadu u cesty 

obehnal vysokým plotem z vlnitého plechu, aby to svinstvo nebylo vidět z cesty. 

Potom ovšem státní plán stanovil, že se ve Svini postaví pro Romy bytovky. Do 

bytovek se měly nastěhovat i ty rodiny, které si z vlastních zdrojů pořídily domky. 

Podle svědectví Ilony Lackové, která měla dělat jakéhosi styčného důvstojníka mezi 

Romy a gádžovskými autoritami, se tomu tito Romové zoufale bránili. 

Za nesmírně obtížných podmínek se sanskrtizovaly ("povznesly"), Z peněz za 

těžkou práci na místním JRD si postavili vlastní domky. Domky sice nebyly nijak 

přepychové, ale každá rodina si tu udržovala pořádek a plánovala, že z dalších 

vydělaných peněz si zařídí koupelnu, splachovací záchod, přístavbu pro dorůstající 

děti a podobně. Ilona Lacková se mi přiznala, že se ony rodiny snažila přesvědčit, 

aby se do bytovek nastěhovaly, protože koupelnu budou mít rovnou, navíc ústřední 

topení a celou "civilizaci" paneláku. Hlavní argument sanskrtizovaných Romů byl, že 

12

nechtějí bydlet s těmi degeši, od kterých se jim podařilo odstěhovat. Byli s nimi sice 

vzdáleně příbuzní, ale jejich nová, materiálně i sociálně vylepšená situace je od nich 

kastovně (!) oddělila. Nakonec žádné protesty nepomohly a museli jít bydlet do 

bytovek jakožto "vyznamenaní". Jejich domky vykoupilo JRD. Dnes vypadají 

svinianské bytovky jako malý chanov. Nikdo necítí zodpovědnost za společená 

prostranství, včetně domovních chodeb, protože ona prostraneství ve skutečnosti 

nejsou společná. Spoušť na sídlišti je připisovaná všem. Jak degešům tak těm, kteří 

by ve svých, vlastními silami postavených domcích byli schopni žít "civilizovaně". 

Všechno je ovšem složitější: kdo z Čechů by šel uklidit lidské výkaly či zvratky 

po nějakém opilci před vchodem do svého domu? Jenomže české obce mají své 

bhángíe, své "komunální služby". A ty - ač vyznáváme občanský princip - se mnohdy 

cikánským soustředěním vyhýbají jako jakýmsi "autonomním jednotkám", které si 

mají zjednat sám svůj vlastní pořádek. 

V romském společenství se ovšem vyskytovaly i "kasty metařů", kteří 

obstarávali úklid měst, obcí. Jenomže ty nebyly povolány k tomu, aby uklízely u 

cikánů, v cikánských osadách. I toto zvláštní sociální paradigma souvisí s indickým 

modelem tzv. systému džadžmání. Než se pokusím objasnit, co to džadžmání 

systém je, předznamenám pojednání příkladem z předválečné romské reality. V 

osadě Podskalka u Humenného se před druhou světovou válkou zmohl rod čtyř bratří 

tím, že pro město vykonávali komunální služby. Vyvážely výkaly z latrin. Byla to 

práce sice nečistá, ale dobře placená. Nicméně tato nově vzniklá updžátí nikdy 

neuklízela v osadě! Výkon komunálních služeb se týkal pouze gádžovského 

džadžmána (patrona), s nímž čtyři bratří vstoupili do ekonomického vztahu: tedy 

obce a nikoli osady. 

Systém džadžmání reguluje výměnu kastovních služeb případně výrobků. 

Vymezuje, které kastě smí ta či ona jiná kasta poskytovat své specifické služby. Tím 

se zužuje pole profesního uplatnění - a naopak rozšiřuje se pole distance jedné 

skupiny vůči činnostem náležejícím do okruhu jiné podskupiny. Džadžmán (patron, 

klient) používá služeb pouze některé a ne jiné podkasty například hudebníků (domů), 

genealogů (mírásiů) a podobně. Ti jsou pak jeho džadžmanti (chráněnci), kterým je 

povinen průběžně poskytovat životní minimum i v dobách, kdy není příležitost, aby 

své služby realizovali; navíc jim dává smluvní odměnu za služby realizované při 

obvyklých příležitostech (např. za hudební služby při svatbě, při oslavách spojených 

s narozením dítěte, při různých svátcích a obřadech atd.) 

Džadžmánem nemůže být džadžmantovi nikdy příslušník téže kasty. 

Potřebují-li hudebnické služby například mírásíové - genealogové a hudebníci, pak je 

zajišťuje buď někdo z nejbližší rodiny, a to v případě, že jde o soukromé zábavy, 

anebo jiná podkasta mírásíů, než ke které patří oni sami. 

I systém džadžmání se do jisté míry uplatňoval v evropském kontextu 

romských dějin. Alespoň v některých oblastech a ve vztahu k některým romským 

skupinám. Džadžmány byli téměř vždy gádžové. Proto řadu služeb, které Romové 

vykonávali pro gádže, nedělali "sami pro sebe". 

V Anglii jsem se v roce 1981 setkala s bohatým romským rodem Smithů, jehož 

příslušníci se živili tím, že likvidovali zastaralé strojní parky a železo dopravovali do 

šrotu. Smithovi si k práci najímali neromské (!) dělníky. Na můj dotaz proč, řekl pan 

Smith starší:"Rom přece nemůže zaměstnávat Roma." Na další proč mi bylo řečeno, 

že to se nehodí, to přece nejde. Takováto výrazná "třídní" nerovnost by narušila 

egalitární vztahy uvnitř komunity a tím by ji vlastně rozštěpila. Zatímco mezi kastami 

13

egalita neexistuje, každá džátí je na jiné příčce hierarchického žebříčku, vnitřně 

sjednocuje kastu právě egalita jejích členů. Jakmile se některá rodina příliš vysune ať 

směrem nahoru či dolů, stává se jinou kastou s vyššám nebo nižším společenským 

statusem. Tak je tomu v Indii, a stejný archetypální model dodnes reguluje jak "intrakastovní" 

tak "inter-kastovní" vztahy v romském společenství a hraje nesmírně 

důležitou roli při společenském pohybu po vertikální profesně-eonomické i sociokulturní 

ose. 

Nejprve se pokusíme ukázat, jak se tento model uplatňuje ve svém původním 

prostředí v Indii. Sociální pohyb směrem dolů je pochopitelně snazší.Dochází k němu 

obvykle, když příbuzenská komunita ztratí z nějakého důvodu možnost uživit se 

tradiční profesí a musí hledat obživu, jak se dá. 

Při studijním pobytu v Indii v roce 1969 jsem byla svědkem hladomoru v 

pouštním státě Rádžasthán. Indické vládě se sice podařilo zabránit hromadným 

úmrtím z hladu (v roce 1905 zemřelo při hladomoru v Bengálsku 10 miliónů lidí), 

nicméně velké množství Rádžasthánců nenašlo jiné řešení než v emigraci. 

Emigrovaly celé příbuzenské komunity čítající až sto a více osob. Emigrovali i do té 

doby usedlí zemědělci, příslušníci kasty džátů (pozn. název této kasty nemá nic 

společného s podobně znějícím označením pro kastu - džátí), obchodníci, řemeslníci 

atd. S příbuzenskou pospolitostí džátů jsem se setkala v Kašmíru na předměstí 

Šrínagaru. Živili se tím, že prodávali silardžít, "kořínek lásky". Jiný způsob obživy 

nenašli. Šrínagarští obyvatelé jim říkali silardžítové a i příslušníci "nízkých kast" se k 

nim chovali jako ke kastě ještě "nižší", ačkoliv v době, kdy se džátové živili v 

Rádžasthánu zemědělstvím, byl jejich status mnohem vyšší než status metařů, 

pradláků, olejníků, ševců nebo koželuhů. Pokleslé komunity původních zemědělců se 

tedy staly novou kastou s nižším statusem. 

Pokles statusu a tím vznik nové "nižší" updžátí může být zapříčiněn nejen tím, 

že některá rodová komunita přijde o možnost vykonávat původní profesi, nýbrž i tím, 

že se dopustí činnosti, která nespadá do její dharmy. Příklad uvádí Briggs (1956) ve 

své vynikající studii o indických domech. V mnoha částech Indie je činnost porodních 

asistentek vyhrazena ženám holičů z kasty náí. V jedné komunitě bálmíků, košíkářů, 

z předměstí Varánasí, si pomoc při porodu začaly z nějakého důvodu obstarávat 

samy ženy bálmíků. Jakmile tento fakt vešel v obecnou známost, byla příslušná 

komunita označena posměšným apelativem narkutiá (přeřezávači pupeční šňůry) a 

původní "kastovní bratři" bálmíkové okamžitě přestali od narkutiů přijímat jak 

pohoštění tak nevěsty a ženichy. 

Podobný případ popisuje S.P. Ruhela (1968) v souvislosti s itinerantními 

kováři gárí loháry. Gárí lohárové jsou mimochodem považováni za jedny z možných 

příbuzných Romům. Příslušníci této kovářské džátí odvozují svůj původ od rádžputů - 

druhé nejvyšší varny (stavu) po bráhmanech. Rádžput znamená doslova "královský 

syn". Svůj společenský pokles vysvětlují mnoha legendami. Ve skutečnosti "poklesli 

nejspíše proto že si začali tajně přivydělávat kastrací býků: tedy činností, která 

nespadala do jejich kastovní dharmy a navíc je považovaná za nečistou. 

Příbuzenský "odštěpek" kasty se může ovšem i povznést. Rovněž s tímto 

jevem jsem měla příležitost se setkat v roce 1969. Ve státě Himáčalpradéš jsem 

navštívila vesnici Čarrí nedaleko města Dharmšály. Odkázali mě sem domští košíkáři 

z Džalandaru. V Čarrí prý žijí jejich bohatí příbuzní, kteří pracují v továrně. Komunita 

domů v Čarrí byla skutečně movitá. Lidé žili v domcích z pálených cihel oproti 

košíkářům, kteří obývali chyše z cihel nepálených. (Dodnes je obydlí z 

14

pálených/nepáléných cihel jedním ze znaků statusu). V bastí dělníků nebylo vidět 

prasata, jaká se hemžila mezi chyšemi jejich příbuzných v Džalandaru: konzumace 

vepřového, je znakem nízkého společenského statusu. Když jsem se v Čarrí 

odvolala na "příbuzné" domské košíkáře, všichni rozhodně popřeli jakékoli 

příbuzenské pouto. Odmítli být nazývání domy: "Pracujeme přece v továrně, nejsme 

košíkáři." Byl jejich argument. Tato komunita, odštěpivší se od původní domské 

džátí, změnila jméno. Její příslušníci se začali nazývat mahášá - což by bylo možno 

přeložit jako "vznešenci". "Vznešencům" odpovídal i "nový" původ odvozovaný od 

rádžputů. Mahášové postoupili v kastovní hierarchii nad čamáry - ševce, ačkoliv 

příslušníci jejich původní kasty měly status nižší než ševci. 

Pokud se tedy rodové (příbuzenské) komunitě podaří získat (osvojit si) profesi 

s vyšší prestiží, "čistší" práci, může se tzv. sanskrtizovat, to je postoupit výš na 

žebříčku kastovní hierarchie. Sanskrtizace ovšem předpokládá, že ona komunita - 

"nová kasta" si nejen přisvojí novou profesi, ale že si osvojí i veškeré zvyky 

odpovídající jejímu novému statusu, a tedy že se vzdá zvyků původních: její 

příslušníci přestanou jíst vepřové a jiná "nečistá" jídla, přestanou pít alkohol (alespoň 

na veřejnosti), přijmou legendu o původu, která je bude řadit k "vyšším" kastám, a 

samozřejmě změní kastovní jméno. Společenské prostředí po čase jejich 

sanskrtizaci uzná. 

Mnohem obtížnější je sanskrtizace pro jednotlivce. A přece k ní docházelo v 

průběhu celých indických dějin. Vypovídají o tom zmínky v klasické literatuře, v níž 

se ovšem mísí legendy s historickými fakty, ale později o tom svědčí i nezvratná 

historická fakta. Tak například autorství jednoho z nejstarších eposů na světě 

Rámájanam je připisováno Valmíkímu, "divokému" původnímu obyvateli Indie - 

mimochodem praprapříbuznému dnešních Romů - který se sanskrtizoval, přijal 

ideologii árijských dobyvatelů a na oslavu zbožštělého panovníka Rámy vytvořil 

nádherné epické dílo. Podrobněji píši o sanskrtizaci vynikajících jedinců v článku 

Domští hudebníci v Indii (1997). Zde se jen stručně zmíním o několika z nich: 

Kabírdás, největší středověký svatý básník, dodnes uznávaný všemi varnami, byl z 

"nízké" kasty tkalců. Bháí Mardána, druh Guru Nánaka zakladatele sikhského 

náboženství, byl z "nízké" kasty hudebníků. Tansén, považovaný za největšího 

pěvce všech dob, dvorní hudebník na dvoře mughalského panovníka Akbara (1542- 

1605), byl rovněž dom - a to v době, kdy už domové dávno ztratili svou státní 

samostatnost a podrobeni áriji byli uvrženi do postavení "nízké" kasty. Všechny tyto 

obecně uznávané osobnosti a mnoho dalších, se "povznesly" nad nízký status své 

kasty. Kam se zařadily nebo kam byly zařazeny v Indii, kde všechno má své zařazení 

a pojemnování? Jsou považováni za santy - světce. Ačkoliv se výraz sant překládá 

slovem "světec", má jinou konotaci než světec evropský. Světec může žít 

manželským životem, plnit společenské povinnosti - ale stojí mimo kastu, nad 

systémem kastovního rozlišování, neboť pochopil a realizoval vztah k Absolutnu, pro 

něž je jakékoli rozlišování irelevantní. 

Pro paralelu se "sanskrtizovanými" Romy, kteří se "povznášeli" nad cikánský 

kastovní status od samého počátku svých mimoindických dějin, je však důlěžitý jiný 

aspekt sanskrtizace: aspekt etnokulturní. 

Slavní sanskrtizovaní jedinci v Indii, i sanskrtizované rodové komunity 

překročili sice svůj sociální status, avšak nevkročili tím do odlišného etnokulturního 

prostředí. Zůstávali nadále Indy (ať Pandžábci, Hindy, Bengálci, Maráthci, atd.), 

hovořili nadále tou řečí, kterou mluvili jejich nesanskrtizovaní předci a ta byla totožná 

i s řečí "vyšších" kast - alespoň s její hovorovou formou. 

15

Sanskrtizace probíhala i v romském společenství. Řídila se kastovním 

modelem, ale projevovala se jinak, protože se realizovala ve zcela odlišném 

etnokulturním i sociálním prostředí. Sanskrtizovaly se celé rodové skupiny i 

jednotlivci se svými užšími rodinami. 

Jev, který bych nazvala "primární sanskrtizací", spočíval v tom, že si některá 

romská updžátí osvojila prestižnější a výhodnější profesi. Když například začátkem 

tohoto století přestávali mít romští kováři šnaci, aby se uplatnili se svým řemeslem 

(rozšířila se průmyslová výroba, získat živnostenský list předpokládalo institucionální 

vyučení, populační nárůst Romů znamenal i "přemnožení" kovářů) snažily mnohé 

rody, aby se jejich synové naučili hrát na nějaký hudební nástroj. Jekhfeder paťiv 

lavutariske říká staré přísloví: Největší úcty požívá hudebník. 

Ko na džanel te bašavel, na chal - Kdo neumí hrát, ten se nenají. Otcové 

kováři dávali své syny do učení k hudebníkům, buď za ně platili, a pokud neměli 

peníze, "učňové" si školu odsloužili výpomocí v hudebníkově rodině. Vzpomínky 

pamětníků publikované v Romano džaniben 3-4/1997 o tomto procese vypovídají. 

Když jsme sbírali svědectí o tom "Sar čirla dživenas o Roma" (Jak dříve žili Romové), 

často jsme se dozvídali, že pradědeček byl kovář, dědeček byl the charťas the 

lavutaris, perdal o kurko marelas svirindeha, sombatone phirelas te bašavel (kovář i 

hudebník, přes týden bušil kladivem a v sobotu chodil hrát); otec byl hudebník - a po 

válce kopáč. Než se stačila hudebnická sanskrtizace kovářských rodů stavovsky 

"usadit", byli hudebníci odsouzeni k manuální práci. 

Některé romské rody se před válkou sanskrtizovaly tím, že se jejich muži s 

vlnou slovenské emigrace dostali do Ameriky, vydělali si peníze a po návratu do nově 

ustavené Československé republiky začali handlovat s prasaty. Status handlířů s 

prasaty se v rámci ostatních romských kast a podkast i ve vztahu ke gádžům 

zajímavě vyvíjel. Handlíři byli velmi bohatí, často mnohem bohatší než slovenští 

sedláci. Honosili se výstavbou štokovců "poschoďových" domů, což bylo tehdy na 

slovenské vesnici ojedinělé. Měli nákladní auta - a sedláci jen volské nebo koňské 

potahy. Materiální status hudebníků, ani těch "panských", se k jejich movitosti 

nemohl rovnat. Přesto však společenský status hudebníků byl prestižnější a synové 

mnoha handlířských rodů se šli hudebně vzdělávat. Ovšem už ne v romských 

rodinách, ale na konzervatoři. 

Ani překupníci s prasaty se svou novou profesí a novým statusem nestačili 

stabilizovat, protože za války jim byly jako cikánům odebrány živnostenské listy a po 

válce v socialistickém zřízení bylo soukromé podnikání vyloučené. 

Zmíním se o zajímavých průvodních jevech sanskrtizace v jedné osadě, které 

velmi přopomínají statusové "povznesení" v Indii. Osadu jmenovat nebudu, protože 

se nechci dotknout jejích obyvatel zveřejněním intimních informací. Osada byla 

považovaná za degešiko, protože její obyvatelé jedli koňské maso. Žilo tu téměř 

sedmset Romů v tradičních domcích a chatrčích postavených z kmenů mladých 

stromů. Dvě rodiny z osady se finančně zmohly a postavily si zděné domy na kraji 

osady. Obyvatelé obou domů přestali jíst koňské maso a začali odvozovat svůj 

původ od romských rodů z nedalekého města. Měští Romové měli vždy vyšší status 

než vesničtí. Ženy přestaly navštěvovat své příbuzné v zadních chatrčích. Synové 

postoupili do učení. Kdyby vyhláška 502/1965 o organizovaném rozptylu nebyla 

zamezila "sanskrtizačním", neboli integračním, snahám těchto rodin, byly by se obě 

odstěhovaly do města, kde by si svůj nový status mohly lépe upevnit. Manipulativní 

"integrace" komunistického státu však "řešila cikánskou otázku" totalitárně a tak 

16

zbraňovala sanskrtizujícím se romských rodinám ve spontáním a přirozeném 

vzestupu. 

Tato primární skupinová sanskrtizace některých romských rodů, neboli 

přestup k prestižnějším a výnosnějším romským (!) profesím, byla předstupněm k 

sanskrtizaci sekundární: totiž k přestupu k prestižním profesím "gádžovským". 

Kdybychom provedli výzkum rodinného zázemí romských inženýrů, učitelů, 

právníků a jiných odborníků s vysokoškolským vzděláním, velice pravděpodobně by 

se ukázalo, že už jejich rodiče eventuálně prarodiče patřili ke "kastám" s prestižní 

romskou profesí a že prošli procesem primární sanskrtizace. 

Primárně sanskrtizované komunity obvykle nepřestávají být Romy. Někdy 

nemohou, někdy nemusí. Stává se, že je přijme místní majoritní populace i s jejich 

etnickými zvláštnostmi (pokud se jich sami nevzdají) - a dobré soužití trvá tak dlouho, 

než gádžovskou společnost rozvrátí nějaký z dalších historických otřesů. Názorným 

příkladem toho byla situace za druhé světové války. 

Sekundární sanskrtizace znamenala donedávna vždy nejen "přestup" do 

mimokastovní necikánské, gádžovské prestižní profese, nýbrž zároveň přestup do 

gádžovského etnika. Důvodů k tomu bylo více a zpětné vazby mezi nimi utvrzovaly a 

reprodukovaly tento jev. 

Zatímco dovednosti a vědění potřebné i k vysoké kvalifikaci v prestižních 

romských profesích bylo možno získat v romské rodině a v romské komunitě, 

kvalifikaci k výkonu prestižních gádžovských profesí zprostředkovávaly pouze 

neromské pedagogické instituce. Vzdělání se adeptu na prestižní profesi dostávalo v 

jiném jazyce, než byla jeho mateřština, v jiné kultuře a jinými komunikačními kanály. 

Nejde o to, že sám tento fakt mohl na něj mít asimilační vliv. Mohl a nemusel. Že 

nemusel dokazují současní romští političtí reprezentanti jako je JUDr Emil Ščuka, 

PhDr Vlado Oláh, vysokoškolák Ivan Veselý, Mgr. Anna Koptová, PaedDr Gejza 

Adam, PhDr František Godla, PhDr Dezider Banga a další akademicky vzdělaní 

Romové, kteří perfektně ovládají romštinu a chovají se podle pozitivních norem své 

mateřské kultury. Jde spíše o to, že institucionální gádžovské vzdělání bylo z mnoha 

důvodů (včetně své etnické cizosti) přístupné jen ojedinělým jednotlivcům. Bylo jich 

málo na to, aby mohli vytvořit "novou" sanskrtizovanou "kastu", jakou vytvořily jejich 

rody, které se "povznesly" k prestižnějším romským profesím. Byli od sebe oddělení 

"časem a prostorem". Nebyli propojeni pouty příbuzenstva. Neměli oporu v žádném 

romském skupinovém profesním ("kastovním"!) zázemí. A protože přestali být kováři, 

hudebníky, košíkáři, výrobci nepálených cihel, komunální počišťovači, kotláři nebo 

koňští handlíři a nemohli se "přidružit" ke "kastě romských vzdělaců", neboť 

neexistovala, vplynuli sami nebo s nuikleárními rodinami do neromské majoritní 

společnosti a ztratili se v ní. 

Romové pak nadále zůstávali cikány. V lepším případě vrstvou kovářů, 

hudebníků, košíkářů, nádeníků, v horším případě tuláky, žebráky, zloději. Tento 

stereotypní, stigmatizovaný obraz cikána se reprodukoval znovu a znovu po celé 

věky. Jeho neochvějnost je tak přesvědčivá, že si jej interiorizují sami Romové, a ti 

pak, kteří se sanskrtizují, nevidí jinou cestu, než se svým cikánstvím odložit i své 

romství: neboli s cikánskou profesí opustit i romské etnikum. Odstigmatizovat se. Tím 

ovšem přispívají k tomu, že se stereotypní obraz cikána znovu reprodukuje v celé 

své pokřivenosti. V posledních třiceti, čtyřiceti letech se však situace mění. Je 

vyznačena etnoemancipačním úsilím Romů, které nepochybně souvisí s narůstajícím 

počtem Romů vzdělaných. Romští absolventi středních a vysokých škol už nejsou 

17

ojedinělí jednotlivci; v celosvětovém měřítku jich je tolik, že můžme mluvit o "vrstvě" 

romské inteligence. Povahu vrstvy, nebo jakési ustavující se společenské skupiny, 

jim dodává vzájemné propojení. Není to propojení rodové, "kastovní", ale politické, 

"nadkastovní": spojuje je společná aspirace najít pro společné romipen (romství) i pro 

jeho nositele důstojné místo v "gádžovském" světě. Romská reprezentace, se 

setkává na mezinárodních romských kongresech, kulturních festivalech, literárních 

soutěžích, politických schůzích a seminářích. Příslušníci různých "kast" a 

subetnických skupin zjišťují, že to, co je spojuje, může být silnější než to, co je 

rozděluje. Existující rozdíly v romských dialektech, o kterých ideologové asimilace 

tvrdili, že jsou nepřekonatelné, se během půldenního jednání na mezinárodním fóru 

stávají vzájemně srozumitelnými. Vhodné výrazy z jednoho dialektu pronikají do 

dialektů původně "cizích". Rituální hranice mezi odlišnými skupinovými zvyklostmi 

nemohla pochopitelně vymizet docela, ale je oslabena nejen tím, že se tyto zvyklosti 

překrývají novými modely chování, ale překlenuje ji i společný cíl, byť by představa o 

jeho konkrétní realizaci byla sebemlhavější. 

Vzájemné kontakty se realizují i v rovině mimoosobní, "moderní", jaká v 

romské minulosti neměla obdoby: v rovině romských sdělovacích prostředků, tisku, 

knižních publikací, výstav a podobně. Díky nim se znají i ti Romové, kteří se neznají 

osobně. Zveřejněné pozitivní hodnoty romství mají nesmírnou mobilizující sílu, a ta 

přispívá k integritě osobnostní, k integritě etnické i celospolečenské. Pamatuji, jak 

neobyčejně působily fejetony Tery Fabiánové publikové v Romano Ľil - zpravodaji 

Svazu Cikánů-Romů (srpen 1969-březen 1973): Tera a její vůle se vzdělávat, 

vytrvalost při hrdé prezentaci romství, pokusy o pozitivní komunikaci s Neromy, kteří 

na ni hleděli jako na cikánku, to vše se stávalo vzorem a posilou pro mladé romské 

dívky. Aniž Teru znaly osobně, byla pro ně slavnou bibi "tetou", a i dnes po třiceti 

letech se k ní hlásí jako ke zdroji životní isnpirace. 

Romské reprezentace, ať mezinárodní nebo uvnitř jednotlivých "gádžovských" 

států, tvoří tedy vrstvu (skupinu) specifickými vztahy propojených "sanskrtizovaných" 

Romů, kteří zůstali Romy, ač přestali být cikány. Vydělili se z cikánství v dimenzi 

tradičních profesí a přitom neemigrovali do gádžovství, třebaže se usídlili na vrchních 

příčkách "gádžovské" profesní struktury. Tato skupina se může stát oporou i 

ostatním sanskrtizujícím se Romům. 

Neemigrovat do gádžovství není jednoduché. Brání v tom jak archetypy 

tradičních, rigdiních "kastovních" vztahů, tak černý, zkreslený, hluboce zakořeněný, 

znovu a znovou prezentovaný stereotypní obraz cikána, přispívající k aniticikanismu, 

hmotně citelné rasové diskriminaci, denodennímu pokořování Romů na veřejnosti a 

bohužel i k útokům ohrožujícím přímo jejich životy. Jenomže emigrace 

sanskrtizovaných Romů do gádžovství a zkreslený obraz cikána = kriminálníka, 

nekulturního hrubce, který se nedovede vyjadřovat, demolujícího byty, a při nejlepším 

kopáče (prestižní hudebnictví i "neparazitní" kovářství zaniklo) jsou spojeny zpětnou 

vazbou a vytvářejí bludný kruh příčiny a následku. Tento zdánlivě nepřerušitelný kruh 

budí dojem beznaděje: dokud se vzdělaní, integrovaní, "sanskrtizovaní" Romové 

budou ztárcet v prestižním, "ochranném", majortiním neromském etniku, bude se 

utvrzovat znetvořený obraz cikána - a dokud se bude reprodukovat znetvořený, 

stigmatizující, ba vražedný obraz cikána, budou Romové necikáni unikat do 

neromského etnika. 

Mnohastaletá historická zkušnost ovšem ukazuje, že ani genocida, ani 

deportace ani asimilace nevyřešila tzv cikánský problém - což je ve skutečnosti 

"problém komunikace mezi majoritou a etnickou menšinou s odlišným 

18

antropologickým typem", "problém etnické majority, která trpí syndromem civilizační 

nadřazenosti, "problém atavistické neschopnosti a neochoty se dorozumět s 

odlišností", "problém netolerance." Zdá se tedy, že jedinou cestou bude "přetít" onen 

bludný kruh. 

Pro Romy to znamená obrovský "sociální" přerod. Znamená to přechod z 

postavení etnické džátí (anebo souboru džátí s "kastovními" profesemi 

kumulovanými v úzké vrstvě cikánských řemesel a více či méně kvalifikovaných 

služeb nevyžadujících institucionální vzdělání) k plně profesně strukturovanému 

etnickému společenství. 

Pro neromské majoritní společnosti to znamená pochopit tento proces jako 

optimální, alespoň v současné době, a podpořit ho; zanemená to pochopit, že 

jakákoli manipulace, ať genocidní či etnocidně asimilátorská, se nakonec obrátí proti 

samotným manipulátorům ve formě asociálních odvet kriminalizované menšiny. 

pozn. Tučnými písmeny (d, t) označujeme zadopatrové hlásky v hinských 

výrazech a názvech. Tyto hlásky v evropských jazycích nemají obdobu, je však 

potřeba je vyjádřit písmem, protože odlišují význam u podobně znějících slov: např. 

džátí (kasta) oproti džát (příslušník jedné specifické zemědělské kasty). 

19

Literatura 

Alfaro, A.G., The great round-up of the Gypsies, Interface, Paris 1994 

Bezruč, P. Slezské písně, Praha 1957 

Briggs,G.W., The Doms and their near Relations, Mysore 1956 

Ferková, I., Sar o Roma avenas pal o mariben pro Čechi - Jak přicházeli Romové po 

válce do Čech, Romano džaniben 2, 1-2 1995 Praha 

Hübschmannová, M., Šaj pes dovakeras - Můžeme se domluvit, UFP Olomouc, 1994 

Hübschmannová,M., Domští hudebníci v Indii, Romano džaniben 4, 3-4 1997 Praha 

Lacková, I. Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, Praha 1997 

Nečas, C., Nad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939-1945, 

Univerzita J.E.Purkyně, Brno 1981 

Nečas, C., Stážničtí Romové a jejich divadlo, Romano džaniben 4, 1-2 1997 Praha 

Ruhela, S.P., The Gaduliya Lohars of Rajasthan, New Delhi 1968 

Sárosi, B., Zigeunermusik, Corvinaverlag, Budapest 1977 

Soulise, G., The Gypsies in the Byzantine Empire and the Balkans in the late Middle 

Ages, DOP l5, 1961, 141-145 

Stojka, P. Ďila ando románo sokáši (Piesne v romskej tradícii), Romano džaniben 4, 

3-4 1997 Praha 

Zbavitel, D. a kol., Bohové s lotosovýma očima, Praha 1986 

Zimmermann, M., Rassenutopie und Genozid, Die nationalsolzialistische "Lösung 

der Zigeunerfrage", Hamburg 1996 

20

PHDr.Tomáš Haišman 

Úvodem 

Čím hlouběji se ponořujeme do úvah o úloze toho kterého období 

ve vývoji československých Romů, tím intensivněji získáváme dojem, že 

přinejmenším z pohledu aktuální současnosti má klíčový význam období 

třicátých a první poloviny čtyřicátých let. Tehdy došlo k souběhu a vyústění 

několika společenských procesů, v jejichž čitateli či jmenovateli se objevovala 

slova ”Cikán” nebo ”cikánský”. Vyústění to bylo tragické: tragické pro ty, kteří 

tu dobu žili, ať tehdy zemřeli nebo ji přežili. Tragické bylo i pro ty , kteří se 

narodili těm šťastnějším ještě i o mnoho generací později. 

Konec třicátých a první polovina čtyřicátých let jsou pro 

československé a z nich především pro slovenské Romy dobou vyústění 

přirozené demografické revoluce, která zprudka a bez kontroly naplňovala 

v předcházejícím půlstoletí generaci po generaci východoslovenské obce 

nebo spíše zvláštní ”cikánské” části, zejména jejich okraje či extravilány, 

zatímco její starší alespoň částečné regulátory - mezigenerační územní 

rozptyl a tradiční řemesla jako specifické zdroje obživy - zmizely či mizely. 

Lokální koncentrace spolu s technologickým pokrokem a omezeným okruhem 

odběratelů produkce či služeb paralyzovaly starší omezené koexistenční 

možnosti Romů s okolním obyvatelstvem. 

Transfer obživných zdrojů od tradičních řemesel a služeb 

k námezdní práci, proletarizace a lumpenproletarizace v sociálním postavení, 

majetková a zčásti i sociální a návazně i společenská vnitřní diferenciace 

jednotlivých lokálních romských komunit i jednotlivých lokálních společenství 

navzájem, regionální urbanizace, to jsou obecněji formulované procesy 

sociální a ekonomické adaptace, kterou přinesla dávná sedentarizace 

slovenských a moravských Romů ještě v předválečném období. 

V případě Romů jsou meziválečné Československo, válečný 

protektorát a samostatný slovenský stát a do jisté míry poválečná ”lidová 

demokracie” téměř esenciálním vystižením vývoje, kdy státní administrativa a 

přinejmenším část politické representace pod tlakem konkrétní situace, 

tradičně negativního vztahu k této minoritě, který měl v nejlepším případě 

podobu jen lehce násilné asimilace, i všeho toho diskriminativního v nás, co 

odlišovalo ”černé” od ”bílých”, ”chudé” od ”bohatých” a ”usedlé” od 

”potulných”, nejprve kompromisně připustila vydělení a pojmenování určité 

specifické kategorie obyvatel této země z jejich celku, aby pak neuhájila 

omezení jejich přirozených práv a umožnila, ne-li přímo vyvolala persekuci 

1

Romů založenou na odlišných projevech života, kultury a etnického a 

sociálního původu. 

Zákon č. 117 z roku 1927 ”o potulných cikánech”, jakkoli byl 

chápán jako právní regulativ odlišného způsobu života části 

československých Romů a zároveň jako prostředek jeho asimilativní 

”nápravy”, je charakteristickým projevem právního, ale i filosofického a 

etického odklonu od občanského principu, hájícího přirozenou rovnost oproti 

rasové, národnostní či sociální nerovnosti. Malé ”c” ve slově cikáni, přívlastek 

”potulní” i dodefinice o ”ty po cikánsku žijící” nesly pro okamžik vzniku tohoto 

singulárního právního předpisu zřetelně stopy sociální definice osob, které 

jsou objektem tohoto zákona. Pro budoucnost, která brzy - již v období tzv. 

druhé republiky - změnila společenskou realitu meziválečného 

Československa, se tento pragmatický ústupek reálnému či údajnému 

”strachu z cikánského zlořádu” či dokonce snad schizoidně uvažované ”snaze 

o nápravu tuláků a jiných cikánů” stal právě oním pověstným prvním krůčkem 

na cestě do pekel osvětimských krematorií či apartheidu východoslovenských 

osad. Tisíce mrtvých a zavražděných a desetitisíce exkomunikovaných ze 

základních lidských práv byly cenou kompromisu ”slušných” lidí s rovností 

lidských bytostí v případě této z tradičních etnických minorit 

Československa. 

Anebo to snad nebyl kompromis či ústupek, ale naopak 

promyšlený první krok, kterým si státní správa umožnila institucionalizovat 

běžnou každodenní segregaci, izolaci, diskriminaci a persekuci, kterou si 

v hlubokém etnickém konfliktu ona superiorní majorita vypořádávala právě 

tento - romský - díl etnické nenávisti? 

V každém případě spíše sociálně než etnicky či ”rasově” 

orientovaný prvorepublikánský persekuční zákon o potulných cikánech měl 

své limity uplatnění: týkal se a v praxi byl uplatňován do konce první republiky 

opravdu jen na těch ”potulných”, tedy té části Romů a jim kočovným 

způsobem života podobných lidí, jejichž tradiční pohyb z místa na místo je 

odlišoval od ostatního obyvatelstva. V praxi to například znamenalo, že 

evidence ”potulných cikánů a osob po cikánském způsobu žijících” 

neobsahovala údaje o těch částech českých, moravských a slovenských 

Romů, kteří se v uplynulých staletích usadili nebo byli usazeni zpravidla na 

okrajích českých, moravských a zejména slovenských vesnic a měst. 

Sama druhá světová válka byla jen děsivou kulisou tragédie 

romského etnika v oněch pastátních útvarech, které vznikly z meziválečného 

Československa. Nacistická, fašistická či luďácká ideologie však pro Romy 

znamenala znásobení všem společných obecných i individuálních válečných 

strastí o zlegalizované a v praxi realizované násilí založené na odlišnosti 

2

”černých” od ”bílých” a komunitní podobnosti těch prvních navzájem. Právě 

tyto ideologie vydělily nebo dovolily vydělit lidi od ”podlidí”, jimž postavení, 

život i osudy definovala odlišnost daná jejich zprvu sociálním (asociálním) a 

později zcela bezostyšně etnickým a rasovým původem. 

Válečná léta, do nichž bývalé Československu vstupovalo se šesti 

lingvistickými částmi romského etnika (slovenští, maďarští, olašští, čeští, 

moravští a němečtí Romové), přinesla pro naprostou většinu z nich utrpení a 

pro mnohé z nich i smrt. V českých zemích vyhladila téměř beze zbytku 

české a moravské Romy, ty usedlé v koloniích v moravských vesnicích, ty, 

které znal česky venkov jako "světem jdoucí" i německy mluvící Sinty. Smrt 

na ně čekala ještě na české a moravské půdě, v jihočeských Letech u Písku a 

v moravském Hodoníně u Kunštátu. Konečné řešení přinesl tzv. 

Zigeunerlager a plynové komory Osvětimi. Genocida českých a moravských 

Romů zlikvidovala bez rozdílu věku, pohlaví, sociálního postavení, profese, 

způsobu života či zdravotního stavu doslova vše živé. Participace vlastních 

českých úřadů, skupin obyvatelstva i jednotlivců budiž posuzována jako 

možná excesívní, ale zároveň i reálný podíl české politické representace té 

doby i českých lidí na holocaustu jedné části evropských Romů. Příležitost 

k vypořádání se s problematickou a neoblíbenou etnickou entitou, kterou 

válečné události poskytly, české protektorátní úřady beze zbytku využily. Těch 

několik desítek ”světských”, propuštěných před koncem táborů v Letech a 

v Hodoníně, byly jen potvrzením finálního přechýlení kdysi sociálního 

v rasové kritérium tohoto existenciálního výběru. 

Také tzv. Slovenský štát a v závěrečném období války i nacistická 

armáda spolu se slovenskými bezpečnostními organizacemi i místy alespoň 

částí místního obyvatelstva přinesly do života "cigánů", žijících hlavně na 

východním Slovensku, mnoho přímého i nepřímého utrpení. 

Nucenou táborovou koncentrací určitých částí slovenských Romů, 

obvykle místním úřadům nepohodlných jednotlivců a rodin, vystřídalo v 

závěrečném období války vypalování kolib i celých osad i hromadné likvidace 

jejich obyvatel. Dokonanou genocidu, ke které dospělo řešení tzv. cikánské 

otázky v protektorátních českých zemích, Slovensko nepoznalo. Byla to snad 

větší benevolentnost úřadů vyplývající z přece jen tolerantnější koexistence 

či jen přílišná početnost romského obyvatelstva na Slovensku co umožnilo 

desetitisícům slovenských Romů přežít válku? Skutečností zůstává, že 

válečnou genocidu Romů v českých zemí provázely na Slovensku 

diskriminační a persekuční administrativní i jiné zásahy, které romské 

obyvatelstvo segregačně zcela vydělily ze společnosti. Minulou koexistenci 

poznamenala kolektivní omezení osobních svobod "společensky 

méněcenným" Romům a administrativními i faktickými zásahy úřadů do 

3

spolužití s ostatním obyvatelstvem se prohloubila sociální a rasová izolace 

romské minority od majoritního obyvatelstva. 

Zásadním zásahem do života Romů na Slovensku a jejich 

koexistence s majoritou však byla především ta opatření luďácké správy, 

která hromadně přestěhovala desítky a možná i stovky starých, po desetiletí 

na stejném místě existujících osad od slovenských, maďarských či rusínských 

vesnic, aby na ně nebylo vidět z hlavních silnic či železničních tratí. Do těchto 

osad uzavřela téměř veškeré romské obyvatelstvo a zastavila tím již 

probíhající adaptační procesy i vnitřní sociálně diferenciační proces, 

vydělující z celku bídných ty úspěšnější ve využití omezených místních 

ekonomických možností. 

Válečná léta však také dále prohloubila důsledky populační exploze 

romského obyvatelstva počínající někdy začátkem století. Izolací romského 

od ostatního obyvatelstva významnou měrou také urychlila ve většině oblastí 

východního Slovenska postupný zánik tradičních obživných zdrojů. Válečná 

léta jsou obdobím pokračující pauperizace, dezintegrace a izolace, obdobím 

popírajícím alespoň tolerovanou ekonomickou, společenskou a do jisté míry i 

kulturní koexistenci v rámci jednotlivých míst a menších oblastí. Spolu s 

přímým válečným utrpením přinesla slovenská administrativa potvrzení a 

utužení společenské marginalizace Romů a spolu s tím nově i zoficiálněnou a 

institučně podporovanou segregaci se všemi projevy a důsledky izolace 

jedněch od druhých v každodenním životě. 

Pro ty, kteří přežili, válečná léta umocnila sociální bídu, kulturní 

zaostalost, vykořeněnost i izolaci od společnosti, zastavila nebo v nejlepším 

zpomalila přirozeně postupující proces adaptace, územního generačního 

rozptylu a v některých případech sociálního rozvoje jednotlivců, jednotlivých 

rodin i celých komunit. Na druhé straně dichotomie Romové - my se 

institucionalizovanou i praktickou persekucí, diskriminací, segregací a 

navazující izolací jen podtrhla ta část tradičního etnického konfliktu, který 

intoleranci sociální a ekonomickou přenesl v napětí a nenávist etnickou a 

rasovou. 

V českých zemích i na Slovensku válečná léta i nacionální 

šovinismus, fašismus a nacismus nechal v plné míře zapůsobit 

koncentrovanou nevraživost majority vůči reálně existujícím problémům, které 

soužití s etnicky odlišnou a sociálně zvláštní romskou minoritou přinášelo. To 

všechno umožnil v rozšíření téměř totálním základní ústupek od nediskriminativního 

přístupu kdysi založený schválením zákona č. 117/1927 

Sbzn., o potulných cikánech. Tento zákon a zvláště jeho filosofie údajné 

”nápravy” administrativní i trestně právní persekucí stála v základě všech 

dalších rozvíjejících kroků protektorátní i ľuďácké administrativy, stal se 

4

oporou vyhlášek slovenského ministerstva vnitra i právní oporou všech 

soupisů, na základě kterých byli čeští a moravští Romové koncentrováni do 

letského, hodonínského i osvětimského tábora. Zákonem o potulných 

cikánech a na něj navazujícími opatřeními protektorátních i ľuďáckých úřadů 

byl státní správě, bezpečnostním složkám i obecním samosprávám darován 

očekávaný právní nástroj diskriminace, persekuce, segregace a v tisících 

případů i likvidace českých, moravských i slovenských Romů. 

Léta 1945 až 1967 jsou jedním ze čtvrtstoletí vývoje Romů na 

území Československa. Jsou období, kdy na svět přišly minimálně dvě nové 

generace českých a slovenských Romů a jediná generace nás, těch ostatních 

obyvatel někdejšího Československa. Roky 1945 až 1967 jsou však také 

dobou velkých i hrozivých společensko politických zvratů na československé 

politické a společenské scéně i poletující houpačky vztahu státní 

administrativy k této národnostní minoritě. Léta 1945-1967 jsou samozřejmě 

také obdobím dalšího vývoje a proměn romského obyvatelstva i jeho 

sociálních, ekonomických, etnických i kulturních charakteristik. 

Odkaz protektorátu a Slovenského štátu (1945-1948) 

Do osvobozeného života mohlo v Československu žijící romské 

obyvatelstvo vstupovat s nadějemi. Bylo jednou z přímých obětí nacistické i 

luďácké rasové persekuce a ve slovenských podmínkách i účastníkem 

odboje. Také Košický vládní program z dubna 1945 v článku V. zaručoval 

ústavní svobody a nepřipouštěl diskriminaci občanů znovusjednocené 

republiky z rasových důvodů. 

Válka v mnohém nezměnila subetnické složení romského etnika 

na Slovensku. Několik tisíc olašských Romů se brzy vrátilo ke svému 

kočováni po Slovensku i po českých zemích a desítky tisíc usedlých Romů, 

"slovenských" i "maďarských", čekaly v osadách i městských čtvrtích po 

celém Slovensku na pomoc při řešení svých ekonomických, sociálních, 

kulturních a také politických problémů. Přímým dědictvím dávné i nedávné 

minulosti byla na Slovensku ve druhé polovině 40. let především až 

neuvěřitelně hluboká sociální bída romského etnika. Tím patrně 

nejvýznamnějším problémem se tak stala v bezprostředně poválečné době 

otázka nových forem ekonomického (a v jeho rámci především pracovního) 

zapojení Romů. 

Klíčovou pro situaci Romů v bezprostředně poválečném 

Československu i její vývoj v letech 1945 až 1948 byla v rámci 

Československa situace na východním Slovensku. Tato oblast vzhledem ke 

svým demografickým, sociálním i ekonomickým charakteristikám, a zároveň k 

reálně existujícímu a stále se prohlubujícímu sociálnímu, etnickému i 

rasovému konfliktu, se v problematice Romů již v této době, stejně jako 

5

později, profiluje jako determinující. Soustředěni většinou do izolovaných 

komunit, zvláště v oblastech ekonomicky nejzaostalejších na východním 

Slovensku, museli Romové teprve hledat svou novou cestu k zítřku. 

V českých zemích válka naopak zcela změnila početnost i 

subetnické složení českých a moravských Romů, z nichž zbylo jen několik 

desítek rodin. Záhy však došlo k zásadní proměně. Válkou poškozené 

Slovensko, poválečná rekonstrukce a také odsun německého obyvatelstva z 

českého a moravského pohraničí nabízely příležitost k opuštění starých sídel. 

Léta 1945 - 1948 jsou bezprostředním důsledkem a také 

pokračováním válečných let a znamenají složitý a zároveň rozporuplný 

přechod od protektorátního a luďáckého řešení k řešení tzv. 

lidovědemokratickému. Celé toto krátké a bouřlivé období je charakterizováno 

výraznými až existenčními sociálními a ekonomickými problémy Romů. Jsou 

obdobím pokračování projevů hlubokého sociálního konfliktu a také etnické 

až rasové nevraživosti. Konflikt i nevraživost až nenávist se objevují všude 

tam, kde Romové žili anebo kam se přestěhovali. Plně odpovídá právě 

minulé minulosti, kodifikující i v běžném životě obecně institucionalizované 

pohrdání ”méněcennými”, a také hypervypjaté atmosféře nacionální 

sebereflexe i snahám o ”národní”, ”třídní” i ”sociální” očistu slovenské i české 

společnosti. Ve své podstatě jsou vztahy slovenského a českého obyvatelstva 

i jeho politických representací a institucí včetně médií k Romům stejné či 

podobné jako vztahy k německému, maďarskému či chorvatskému 

obyvatelstvu tehdejšího Československa. 

Migrace Romů ze Slovenska začala záhy po skončení války a 

směrovala nejprve do průmyslových center. Soudobý tisk potvrzuje 

přítomnost těchto migrantů v Praze již koncem léta roku 1945. Evidence 

obyvatelstva mohou přinést podobné potvrzení i v dalších českých 

průmyslových městech. Počátky územních pohybů romského obyvatelstva 

byly patrně nevýrazné a teprve v závislosti na opatřeních k mobilizaci 

pracovních sil jejich intenzita vzrostla. Zvláštní význam měl v této souvislosti 

především dekret prezidenta republiky č. 88/1945 Sbzn., o všeobecné 

pracovní povinnosti, který vyvolal anebo podstatnou měrou zintensivnil příliv 

mj. také romského obyvatelstva do českých zemí. Jeho důsledky se projevily 

již koncem roku 1945. 

Migrace nejprve směřovala do zkonsolidovanějších poměrů 

vnitrozemí. Konec totálního nasazení i obrovský nedostatek pracovních sil 

byly sice kompenzovány pracovní mobilizací, transfery německých i 

slovenských pracovních sil i tábory nucených prací pro válečné zajatce, 

kolaboranty a ”kriminálně závadové osoby”. Je velmi pravděpodobné, že první 

romské migrace byly těmi migračními pohyby, které ekonomické anebo přímo 

6

existenční problémy slovenských a především východoslovenských Romů 

řešily obvykle jen krátkodobým pracovním nasazením při prvotní rekonstrukci 

válečných škod. Mj. totální nedostatek bytů a ubytovacích kapacit překazily 

trvalejší přemístění romských rodin ze Slovenska do českých průmyslových 

měst. 

Nově osídlované pohraničí se stalo cílem romských migrací spíše 

až v jarních měsících roku 1946. Teprve s odsunem německého obyvatelstva 

a přesunem části českých osídlenců se v roce 1946 začínají vytvářet 

základní podmínky nejen pro přesun slovenských Romů do měst i vesnic 

českého pohraničí, ale také předpoklady k trvalejšímu přesunu těchto nových 

obyvatel českých zemí. A právě v zemědělských oblastech pohraničí se 

nejčastěji rodily argumenty proti přítomnosti Romů v českých zemích. 

Příliv Romů do českých zemí neobyčejně zesílil v průběhu roku 

1946 a v první polovině roku 1947. Tehdy dochází nejen ke koncentračním 

migracím do průmyslových a městských center, ale také k prostorové 

dispersi. Romské obyvatelstvo se začalo soustřeďovat všude tam, kde se 

nedostávalo jiného nekvalifikovaného průmyslového i zemědělského 

dělnictva. 

Obecné postoje státní správy a patrně i většiny obyvatelstva k této 

části československých občanů byly výrazně poznamenány nechutí 

akceptovat také toto jinoetnické obyvatelstvo. Podobně jako při řešení tzv. 

německé či maďarské otázky, také snahy o řešení tzv. cikánské otázky 

vystupuje snaha o "národní" očistu českých zemí, často podbarvená dobově 

podmíněným akcentem asociality všech těch, kteří v nových podmínkách plně 

neakceptují nepsané hodnoty české či slovenské společnosti. 

Léta bezprostředně poválečná v řešení tzv. cikánské otázky jsou 

jen krátce obdobím tápavého hledání. Velmi rychle, zprvu spíše 

nekoordinovaně v jednotlivých místech českého vnitrozemí i na Slovensku, 

avšak ještě v prvním poválečném roce, je zřejmé, že přístup státní správy 

nebude ve vztahu k místnímu romskému obyvatelstvu či romským 

přistěhovalcům právě tolerantní. 

Mezi prvními se z vyšších orgánů státní správy angažoval v řešení 

tzv. cikánské otázky již v roce 1945 Zemský národní výbor v Praze. V 

souvislosti se zvyšujícím se počtem romského obyvatelstva v Praze i na 

jiných místech v Čechách v prosinci požadoval, aby byla odstraněna 

”cikánská potulka, žebrota a krádeže” a aby byla zajištěna řádná výchova 

cikánských dětí. Žádal bezpodmínečné obnovení evidence Romů i zákaz 

vstupu do Prahy, lázeňských a některých dalších měst. Počítal však i nadále s 

dalšími přesuny potřebných pracovních sil ze Slovenska, neboť ”pod řádným 

dohledem osvědčili se cikáni jako dobré pracovní síly, jichž by bylo možno 

7

nyní zvláště v pohraničí řádně využít”. Spolu s přísným zákazem kočování 

měl být proto přísně regulován také volný pohyb slovenských Romů: jejich 

příchod na práci do Čech měl být organizován a oni po dobu pobytu přísně 

izolováni od ostatních. Jejich děti měly být ponechány v dětských domovech 

na Slovensku. Proti romskému přílivu se navrhovalo využít jak opatření 

související s tzv. mobilizací pracovních sil, tak také právních i 

administrativních nástrojů, které měla státní správa k disposici ve vztahu k 

”nepohodlným” cizincům. Dříve již přesunuté i ty, kteří přežili romský český 

holocaust, spolu s provinilci proti pracovní kázni doporučoval pražský ZNV 

soustředit do ”pracovních táborů s přísnou kázní a zvláštním řádem”. 

Také ZNV v Brně nařídil evidovat ”cikány ze Slovenska - zejména 

cikány maďarské národnosti - kteří se vyhýbají práci, provozují černý obchod 

a živí se nekalým způsobem”. Na rozdíl od praxe obvyklé v Čechách 

postupoval brněnský ZNV v prvních poválečných letech proti Romům 

podstatně nesmlouvavěji, a to především v pohraničních oblastech. Navíc se 

ukazuje, že takto nejednal jednorázově, ale v jisté kontinuitě po celé období. 

Zákaz vstupu Romům do pohraničního pásma a jejich odstrčení mimo 

pohraničí bylo provedeno v okresech Hodonín, Mikulov, Zlín, Moravské 

Budějovice, Dačice a Šumperk. Z okresu Krnov bylo jednorázově odstrčeno 

na 300 slovenských Romů 

Zákazy pobytu v pohraničních oblastech a odsuny nepohodlného 

romského obyvatelstva se objevovaly i v Čechách. Zatímco na Moravě měly 

centrální povahu, v Čechách postupovaly jednotlivé okresní národní výbory 

samostatně. V létě roku 1946 je zakázán přístup ”kočovných tlup” do okresu 

Planá u Mariánských Lázní, v říjnu jsou Romové vystěhováni z Vejprt a k 

odsunu došlo patrně i ze Šluknovska. V zimních měsících je zpět na 

Slovensko odsunuta část romského obyvatelstva z Ašska, a několika dalších 

míst západních Čech, v lednu 1947 je podobně vyřešen ”cikánský” problém i 

v Karlových Varech. O odsunu se uvažovalo i v Chebu. Při bezpečnostní akci 

se však zjistilo, že ”Cikáni jsou vesměs zaměstnáni na manuálních pracích u 

stavitelů a konají tu nejtěžší a nejhorší práci. Znamená to, že máme 220 

pracovních sil, kterých bychom jinak neměli, neboť nikdo jiný by tuto práci 

nechtěl dělat”. 

Do srpna 1946 byly zemské, okresní a místní úřady nuceny tzv. 

cikánskou otázku řešit samy. Až tehdy 1946 vydalo ministerstvo vnitra 

oběžník o nežádoucím pobytu cizinců a v jeho rámci i část věnovanou 

Romům, kteří ”nebudou moci zpravidla prokázat, že jsou československými 

státními občany”. Ve vztahu k přílivu Romů, který chápalo jako návrat k 

předválečnému kočování, doporučilo tehdy ministerstvo vnitra znovu 

aplikovat prvorepublikánský postup, tedy regulaci územního pohybu 

vydáváním tzv. kočovnických listů a povolení k provozování ambulantních 

8

živností. Některé místní a okresní úřady totiž bez dohody s pražskou 

Kriminální ústřednou porušily protektorátní zásadu nevydávat tato oprávnění, 

která de facto znamenala zákaz kočování. 

Bezradnost státní správy, mediální útoky i skutečné konflikty v 

českém vnitrozemí i pohraničí začaly záhy směřovat k jinému z 

protektorátních řešení - snahám o táborovou koncentraci romského 

obyvatelstva. Tento postup se stal charakteristickým pro druhý poválečný rok. 

Ministerstvo sociální péče tehdy připravilo návrh vládního usnesení, kterým 

měli být Romové shromážděni k "převýchově" do sběrných středisek, kde by 

byla využívána jejich pracovní síla a zároveň "prověřena" jejich způsobilost k 

samostatnému životu. Pro ty, kteří neprokážou svou způsobilost "poctivě" 

pracovat, mělo tehdy komunisty ovládané ministerstvo sociální péče 

připraveno řešení formou rodinných cikánských táborů pro nenapravitelné 

asociály. Jen podtržením reálného postoje centrálních úřadů k romských 

migrantům byl návrh umístit tento cikánský tábor nedaleko Let u Písku, tedy 

tam, kde byli v nedávných letech čeští Romové táborově koncentrováni před 

transporty do Osvětimi. 

Koncem září 1946 tak začaly přípravy k radikálním opatřením, 

které měly znamenat zásadní zvrat v dosavadním vývoji. Vlastní forma řešení 

tzv. cikánské otázky, ve kterou přerostl původní problém s pracovním 

zařazením části ”potulných cikánů”, předpokládala nucenou táborovou 

koncentraci většiny romského obyvatelstva v českých zemích. Návrh počítal s 

vytvořením trojstupňového systému pracovních táborů, z nichž první měly být 

diagnostické, druhé rodinné převýchovné a třetí - kárné - pro rodiny 

nenapravitelných. Státní správa však také konala některé přípravné kroky k 

realizaci návrhu na soustředění romského obyvatelstva a vytipovala 

například jako jedno z možných i bývalé internační středisko v Cerhonicích u 

Mirotic, kde ”byl dostatek pracovních příležitostí pro manuální nekvalifikované 

dělnictvo v průmyslu kamene a při výrobě cihel a vápna.” Současně měl být 

novelizován zákon o potulných cikánech, aby této proticikánské legislativy 

mohlo být použito na všechno romské obyvatelstvo. 

Přestože jako ”protiprávní a protiústavní” neprošlo vládní usnesení 

o táborové koncentraci ani nebyly podniknuty žádné legislativní kroky k 

ošetření postupu státní správy rozšiřující platnost zákona o potulných 

cikánech i na ty ostatní, připravila státní správa jako svou prioritu a 

východisko k dalšímu postupu soupis romského obyvatelstva na celém území 

Československa. 

Vyhláška Ministerstva vnitra ze 14. července 1947 ve smyslu § 2 

vládního nařízení č. 68/1928 Sbzn. sice nařizovala provést celostátní soupis 

”potulných cikánů a jiných tuláků práce se štítících, a to v obojím případě i 

9

tehdy, mají-li po část roku - hlavně v zimě - stálé bydliště”, oběžníky 

podřízených úřadů již informovaly, že cílem je soustředit informace o všech 

Romech a působit tak ”k co největší asimilaci a pracovnímu využití 

cikánského obyvatelstva”. Přestože ”v nových státních poměrech bylo 

očekáváno, že cikánský živel využije jedinečné příležitosti k usídlení, zanechá 

kočovného života a zapojí se do řádného zaměstnání jako ostatní občané, 

stalo se tak jen v omezeném počtu případů a naopak cikáni jsou předmětem 

nespočetných stížností vyznívajících v tom smyslu, že cikáni se znovu 

potulují, žebrají, jsou nebezpeční cizímu majetku a dopouštějí se trestných 

činů.” Těm, co měli být sepsáni, bylo zakázáno opustit ve dnech 18. - 23. 

srpna 1947 místo, na kterém se nacházeli, a dostavit se ke vzetí do soupisu 

na místně příslušnou stanici SNB. Těm, kteří byli vzati do soupisu, byly 

občanské legitimace nahrazeny tzv. evidenčními listy, byli daktyloskopováni 

včetně malých dětí, byli zařazeni do evidence kriminální služby a měli být pod 

trvalým dohledem bezpečnostních složek. Do konce roku 1947 a v prvních 

měsících roku následujícího probíhala v českých zemích ještě šetření tzv. 

dodatečného soupisu, která zachycovala osoby dosud neevidované či 

”unikající soupisové povinnosti” přechodem ze Slovenska do českých zemí i 

nově narozené děti. 

Přestože byl soupis zveřejněn jako opatření týkající se potulných 

cikánů a způsobem života podobných osob, byl v českých zemích proveden 

jako registrační akce všeho romského obyvatelstva. Zahrnula nejen nově 

příchozí, ale i ty z Romů žijících v českých zemí, kteří se vrátili z Osvětimi a 

dokonce i ty, kteří se souhrou náhod vyhnuli protektorátní persekuci. O 

rasovém kontextu soupisu svědčí nejen interní použití takových slov jako 

”míšenec z cikánské krve”, ale i skutečnost, že z něj byla v samostatných 

řízeních o něco později vyňata podstatná část světských. 

Soupisové výsledky mohou posloužit vedle řady jiných informací k 

získání alespoň hrubého obrazu rozmístění romského obyvatelstva v českých 

zemích ve druhé polovině 40. let: vysoké počty Romů byly tehdy zjištěny na 

Chebsku, Plzeňsku, Kladensku, Ústecku, Mostecku, Královéhradecku a 

Pardubicku, v Praze a jejím okolí, v Brně a v Olomouci., naopak malé počty v 

jižní části Čech i Moravy a také v pohraničních okresech severních Čech a 

severní Moravy. Soupis znovu potvrdil, že cílem migrací byla spíše 

průmyslová městská centra než zemědělské oblasti a mezi nimi zejména ty, 

které patřily k prioritním oblastem vyhnání německého obyvatelstva a 

rychlého osídlení. A bylo jedním z mála přínosů soupisové akce, že zároveň s 

údaji o územním rozmístění přinesla také informace o míře pracovního 

zapojení Romů v Československu: v českých zemích tzv. kategorie 

nenapravitelných asociálů nedosahovala ani jedno celé procento. ”Z 

celkového počtu cikánů starších 14 let pracovalo 95%, 81% žen, tedy celkem 

10

89% cikánů”, uvedla v listopadu 1947 tajná informace vedení kriminální 

služby pro ministra vnitra. 

Jednorázovou soupisovou akcí bylo v srpnu 1947 evidováno v 

českých zemích 16 752 Romů. Vlastní řešení tzv. cikánské otázky, které mělo 

na soupis navázat, se z různých důvodů omezilo jen na důsledky vyplývající 

pro jednotlivce ze vzetí do soupisu. Jisté je dokonce i to, že pořízená 

evidence byla využita jen v nejužším okruhu výkonných orgánů 

bezpečnostních složek. Když bylo o dva roky později potřeba statistických 

údajů o počtu, rozmístění či pracovním zařazení, musela šetření proběhnout 

znovu. 

Výrazné sblížení, ne-li plné ztotožnění s protektorátním postupem v 

českých zemích mělo svou analogii i na Slovensku. Také tady sáhla státní i 

místní správa po stále platných "proticikánských " opatřeních z období první i 

Slovenské republiky, zejména pak po zákoně o potulných cikánech a po 

vyhláškách o zákazu kočování a o odstraňování romských osad a obydlí z 

blízkosti státních silnic a železnic. Luďácké vyhlášky pak postupně buď 

novelizovala nebo potvrdila v platnosti 

Již koncem května 1945 bylo vyhláškou Povereníctva vnútra 

„Úprava niektorych pomerov ciganov” určeno, že ”potulní cikáni” mohou 

opustit své místo pobytu jen s písemným souhlasem velitele stanice NB. 

Současně byla i potvrzena starší nařízení o odstranění cikánských obydlí 

z dosahu veřejných cest, a to ”odděleně od obce, na místě odlehlém a obcí 

vyznačeném”. Romům bylo zakázano držet psy a těm, kteří disponovali 

živnostenskými listy, zakázán obchod koňmi. V červnu vydalo stejné 

povereníctvo výnos, kterým nařizovalo zařadit všechny práceschopné 

”cigány” do veřejně prospěšných prací za mzdu, přičemž seznamy 

práceschopných měly být pořízeny do 3 dnů. 

V rovině každodenního života pokračovaly projevy snah místních 

úřadů i obyvatel zvláště venkovských obcí o zbavení se místních Romů. 

Nepřipouštěl se jejich návrat do obcí a dokonce se místy i dále pokračovalo 

jejich vysídlování mimo katastry obcí. V lednu 1946 může hlásit předseda 

obvodného úradu v Širokom na východním Slovensku, že cikáni již v jeho 

obvodě v blízkosti veřejných cest nebydlí. Hlásí také, že ve věci seznamu 

těch, kteří se vyhýbají práci podává sice negativní hlášení, avšak připojuje, že 

předsedové MNV nemají žádné námitky proti tomu, aby ”třeba i všechny 

cikánské rodiny byly umístěné v pracovních táborech, jestliže budou takové 

zřízené.” V březnu 1946 je stěhována romská osada z obce Lúčka u 

Giraltovců a v červenci z Beharovců u Levoče. 

Některé obce a okresy využily situace vysídlení německého 

obyvatelstva a pokusily se do těchto míst soustředit Romy z vlastních obcí. 

11

Takové volání zaznělo neúspěšně začátkem léta například z popradského a 

martinského okresu. Ve stejné době však podobná ”kolonizace” proběhla 

v některých bývalých německých obcích v okresech Kremnice, Prievidza, 

Kežmarok a Spišská Nová Ves. Nakolik byly tyto akce úspěšné je těžké 

soudit: zprávy z některých míst byly positivní, zatímco například z Chojnice u 

Prievidzi muselo o necelé dva roky později povereníctvo vnútra konstatovat, 

že je zcela zničená a je třeba ji osídlit novým obyvatelstvem. 

V červenci 1945 žádá ONV v Banské Bystrici, aby Slovenská 

národní rada zákonnou cestou řešila sociální problém cikánského 

obyvatelstva jejich soustředěním do některých obcí opuštěných Němci: „po 

sústredení cigánov má byť postarané o náležitý dozor nad nimi a o ich 

prevýchovu tak, aby sa ich sociálne postavenie dostalo na primeranú úroveň, 

aby boli primeraným sposobom hmotne zabezpečení, aby im bolo 

znemožnené upadať do nerestí a tak sa stali užitočnými členmi ľudskej 

spoločnosti a prestali byť jej príťažou a nebezpečím”. Ještě o rok později 

vyzývá ONV v Popradě předsedy MNV v okrese, aby jednotlivé místní 

národní výbory formou usnesení podali žádosti o vystěhování cikánů z obcí a 

jejich soustředění do některé z německých vysídlených obcí tak, aby mohl 

připravit petit pro Slovenskou národní radu k legislativní úpravě této otázky. 

Spíše cynicky pak vyzní usnesení okresního výboru KSS v Modrom Kameni, 

které žádalo Romy soustředit na vysídlené německé a maďarské majetky jako 

odměnu za jejich činnost v partyzánském hnutí a za vykořisťování 

v předchozím režimu. 

Ještě koncem září 1946, když se slovenské Povereníctvo vnútra 

připojilo k diskusím o širších perspektivách dalšího postupu státních úřadů 

v řešení tzv. cikánské otázky se ke kolonizaci vrací a uvádí, že ”osoby, které 

se dobrovolně zařadily do pracovního procesu je možné kolonizovat v obcích 

po Němcích anebo blízkosti dolů a továren”. Ty práceschopné, ale asociální, 

by měly i napříště být zařazovány do pracovních táborů a ti, kteří jsou trvale 

práce neschopní by měli být úředně izolováni. S tím má již své zkušenosti, 

protože ”průběžně jsou nejnebezpečnější individua” zařazována v souladu 

s nařízením č. 105/1945 Sbn. SNR, o pracovních táborech do táborů 

nucených prací v Megovej Doline, Ústí nad Oravou, v Tichej Dolině a 

Královanech. Jeden takový výběr ”asociálních osob” pro dodání do 

pracovního tábora v Ústí nad Oravou proběhl v okrese Královský Chlumec 

v dubnu 1946, aby na něj bezprostředně navázala podobná akce státních 

úřadů i v ostatních okresech Slovenska. 

Patrně velmi účinným nástrojem státní správy, a to jak 

v podmínkách Slovenska, tak i českých zemí, se stal dekret prezidenta 

republiky č. 88/1945 Sb., o mobilizaci pracovních sil. Jeho použití bylo 

dvojstranné: jednak byl používán k odsunu romských obyvatel slovenských 

12

osad k plnění bezprostředních úkolů při obnově válečných škod na 

Slovensku i v českých městech či při osídlování pohraničí, jednak byl ve své 

represívní části používán proti všem těm, kteří se podle úvahy místních úřadů 

”dostatečnou měrou nepodíleli na budování nové republiky”. A velmi aktivně 

byl tento nástroj a spolu s ním i ty navazující, mj. i ty, které se týkaly 

zařazování do táborů nucených prací využíván po celé toto období. 

Když v dubnu 1947 rozesílá Krajinský úřad ochrany práce 

v Bratislavě všem podřízeným úřadům na Slovensku znovu pokyny týkající 

se dalšího postupu v zařazování cikánů do pracovního procesu, opět 

připomíná, že vedle tzv. volného náboru zejména do stavebnictví, na stavbu 

cest, do kamenolomů a cihelen, musí být průběžně v plné míře také 

uplatňován právě dekret č. 88/1945. Každý z podřízených úřadů ochrany 

práce na Slovensku musel vyslat do osad úředníky, aby pod hrozbou trestní 

odpovědnosti zařadili do pracovního procesu, do náborových akcí i k transferu 

„na Čechy“ všechny práceschopné romské muže i ženy. 

Velmi pozoruhodné jsou také pokusy některých slovenských 

okresů a měst dosáhnout ve shodě s vlastní interpretací zákona o potulných 

cikánech a ve zřejmé nostalgii na období Slovenského štátu zákazu vstupu 

Romů do určitých míst či obcí. Zákaz vstupu potulným si mohl vlastní 

vyhláškou zajistit každý místní národní výbor a činily tak v míře nemalé. 

O vyhláškách okresních národních výborů v této záležitosti pak 

rozhodovalo povereníctvo vnútra. Proto se zde 18. 7. 1946 okresní národní 

výbor v Kežmarku domáhá zákazu vstupu cikánů do oblasti Tater a o více 

než rok později sem znovu postupuje svůj návrh vyhlášky o zákazu vstupu 

cikánů do Popradu i do Tater tamní ONV. V obou případech byly návrhy 

zamítnuté. Příznačným však zůstává, že vstup do Popradu měl být Romům 

povolen jen ve středu a v sobotu mezi 14. a 17. hodinou a v ostatní dobu měl 

být potrestán pokutou 5000,- Kčs anebo 14 dny vězení. 

Do ”velkých” celostátních jednání o řešení tzv. cikánské otázky 

slovenské centrální úřady příliš často z různých důvodů nezasahovaly. Také 

celostátní soupis Romů byl na Slovensku proveden v jiném čase než v 

českých zemích. Původně byl stanoven na 1. 9. - 31. 10., aby byl 

prodloužen až do 31. 12. 1947. Na konci roku 1947 žilo podle policejního 

soupisu na území Slovenska více než 86 tisíc Romů. 

Vývoj vztahu státní i místní správy na Slovensku se ubíral v letech 

1944 až 1948 stejným směrem jako v českých zemích a využíval k tomu jen 

mírně pozměněné starší právní a administrativní nástroje. Bylo-li cílem státní 

administrativy v českých zemích především omezit pohyb romského 

obyvatelstva, slovenskou prioritou se poměrně velmi rychle stalo zařazování 

Romů do pracovního procesu. Administrativně - represivní postupy tu 

13

umožňoval dekret prezidenta č. 88/1945 Sbzn., o mobilizaci pracovních sil i 

zákon č. 52/1935 Sbzn., o boji proti nepohodlným cizincům, ke kterým přibyly 

interní směrnice povereníctva vnútra proti černému obchodu, žebrotě, tuláctví, 

neomezené držbě zbraní, střelivu a pytláctví. Velmi vážně byly zvažovány i 

návrhy na nucenou táborovou koncentraci Romů, ať již z preventivně 

bezpečnostních důvodů nebo pro ”jejich převýchovu”. Uchylování se k 

aplikaci metod násilného zařazování do pracovního procesu, negativní 

tendence a administrativně - represivní postupy se stávají v tomto období 

dominujícími. 

Také na Slovensku se z času na čas v praxi volalo po nové 

legislativní úpravě, která by odůvodnila administrativní postupy proti romským 

obyvatelům, a po roce 1947 se poverenictvo vnútra zabývalo také otázkou 

preventivních opatření proti asociálním osobám. Celou řadu z nich dokonce i 

vydalo, aby je pro politickou neúnosnost v nových podmínkách, bez vstupu v 

účinnost zase zrušilo. 

Situaci na území československého státu v letech 1945 až 1948, 

přesněji do Února 1948 charakterizují lokální persekuční pokusy o "řešení" 

tzv. cikánské otázky v jednotlivých oblastech i přechod k "řešení" 

celostátnímu. Jejími zdroji i důsledky byl další ekonomický a sociální vývoj 

Romů v rámci Slovenska, zejména východního, i počátky rozsáhlých 

migrací z těchto oblastí do českých zemí. Migrace, třeba i jen dočasná, byla 

pro toto první období poválečného vývoje (a nejen pro ně) vlastně jedinou 

reálnou možností zmírnit děsivé sociální až existenční problémy romského 

obyvatelstva na Slovensku. 

Migrace se, a to ani na "slovenské" ani na "české" straně územního 

pohybu, neobešla bez významných problémů. V původních sídlech jen 

pomalu a jen z malé části řešila existenční tlak. V cílových lokalitách pak brzy 

vyvolávala nové hluboké sociální a také kulturní konflikty, které se zřetelně 

obracely proti Romům. 

Česká státní administrativa, dominující v celorepublikovém řešení, 

postrádala zkušenost s novým subetnickým celkem a slovenská strana zase 

chuť řešit reálné problémy v místě, kde vznikly. Proto byl jejich společný 

postup téměř výhradně redukován na pouhé rozšíření platnosti závazných 

zákonných i podzákonných norem za původní hranici a namísto potulných 

regulovala stejnými nástroji nyní bez rozdílu téměř veškeré romské 

obyvatelstvo státu. Nejdůležitější otázka tohoto období, tj. řešení sociální bídy 

a kulturní retardace tohoto etnika v původních sídlech, zůstala mimo zájem 

státní administrativy. Proto pokud vůbec docházelo k řešení nahromaděných 

problémů, pak jen přirozenou cestou, když se existenční tlak přetrvávající a 

14

prohlubující v původních sídlech se uvolňoval téměř výhradně jen územním 

pohybem Romů. 

Reakce na přítomnost "Cikánů" v původních sídlech i nových 

domovech byly vesměs zásadně odmítavé. Slovenský i český tisk pak, pokud 

se k této etnické minoritě vůbec dostal, zcela odrážel reálné vztahy 

slovenského a českého obyvatelstva k domácím i nově příchozím Romům. 

Mediálnímu šíření očekávaných zpráv o ”řádění cikánských tlup v našem 

(národním) pohraničí”, o skrvnitém tyfu či hygienických poměrech v 

”cikánských táborech” či o úmyslně zveličovaných problémech vyplývajících z 

jejich přítomnosti jen stěží mohlo překážet pár intelektuálních úvah na 

stránkách nevýznamných periodik. 

Již v roce 1945, a to jak na úrovní obcí či okresů, tak na úrovni 

zemí v praxi přinesl výrazný příklon k perzekučnímu řešení, jehož hlavním 

legislativním nástrojem byl především zákon č. 117/1927 Sbzn., o potulných 

cikánech, který spolu s vládním nařízením č. 68/1928 Sbzn. umožňoval 

postihovat potulné romské obyvatelstvo. I když ještě tehdy nemohlo být zcela 

jednoznačné, bude-li s ohledem na protektorátní a luďácké využití politicky 

únosné, stalo se řešení tzv. cikánské otázky založené na ”protikočovnickém” 

zákoně stěžejním nástrojem státní správy, a to na všech úrovních. 

Prohlášením všech Romů za ”potulné cikány” se pak obecní, okresní i 

zemská správa velmi přiblížila protektorátnímu a luďáckému výkladu tohoto 

protiústavního zákona.. A neúčinnost opatření v konfrontaci s novou realitou 

pak jen povzbuzovala přinejmenším část státní správy hledat ”nová” řešení za 

hranicemi tohoto z ústavního hlediska sporného zákona. Nové pokusy 

soustředit cikánské obyvatelstvo sice z ústavních důvodů neprošly, avšak 

jsou symptomatickým příznakem právě této národnostně zcela rozjitřené 

doby. 

Poválečné poměry československých Romů jsou tak obecně 

charakterizovatelné jako zásadní rozpor prožitého v období válečném s 

”novou” českou a slovenskou poválečnou realitou každodenního života. Léta 

1945 - 1948 se tak staly obdobím kontrapunktu obecné deklarace rovnosti v 

demokratických lidských právech zajištěných ústavou všem občanům 

obnoveného státu se zřetelným pokračováním ”rasového konfliktu” ve vztahu 

nás k Romům. Z malého ”c” předválečného Československa a z velkého 

německého ”Z” se v prvních poválečných letech čím dál tím výrazněji stává 

velké ”C”, které již označuje celou tuto skupinu bez rozdílu. A slovo ”potulní” 

už není vystižením určitého specifického celku, ale jen bezobsažným 

epiteton constans. Je smutnou i logickou kontinuitou protektorátu a válečného 

Slovenského štátu, že rasový kontext právě v této době překryl snad spíše 

sociální charakteristiku předválečné definice. Pohled na Romy se tak, a to i 

institucionálně, vrátil někam před 18. století, a tak tím nejhorším, co válka a 

15

spolu s ní i první poválečná léta přinesla, byla česká a slovenská negace 

staršího postupného odklánění se od rasového a přiklánění se k sociálnímu 

vymezení nejen v každodenním rasismu ulice a polí, ale i ve filosofii státu. 

Počátky rudého řešení tzv. cikánské otázky (1948-1952) 

„Únor vše změnil.“ Ne vše, ale změnil. V řešení tzv. cikánské 

otázky přinesl konec 40. let nové přístupy a také poměrně zásadní zlom. 

Existence "cikánů" v Československu přestala byt zužována na kriminálně 

bezpečnostní problémy a začala se rozšiřovat o problematiku sociálních, 

zdravotních, vzdělanostních a kulturních podmínek života Romů v původních 

sídlech i v nových domovech. Do hry vstoupily i vážně míněné deklarace o 

převýchově Romů a také ostatního obyvatelstva k postojům Romy 

nediskriminujícím. Konec 40. a počátek let padesátých tak v rovině státní 

správy poznamenalo komunisticky nadšené a třídně sebevědomé hledání 

cest ke ”společnému životu i soužití”, ke ”zrovnoprávnění nejen teoretickému, 

ale i reálnému” a místy snad i k upřímné snaze o proletářsky vzájemnou 

toleranci na jedné straně a skutečnému či spíše vysnívanému kulturnímu a 

sociálnímu povznesení Romů na straně druhé. Charakteristickým znakem 

období let 1948 (spíše však až roku 1949) až 1952 je široký rozmach typický 

pro ”řešení” ostatních společenských témat této doby a také revoluční 

nadšení, se kterým se ”očištěná” státní administrativa i nová politická 

representace pustila do řešení tzv. cikánské otázky. Komunistický stát si 

v Romech našel další „oběť kapitalistického vykořišťování” a ta se měla stát 

objektem jednoho z revolučních experimentů - procesu převýchovy 

v řádného, tj. třídně uvědomělého občana lidově demokratické země. 

Utopistické vize rychlé proměny situace, velkoplošné manipulace, nejprve 

kamuflování a později zcela zřetelné zatajování skutečného stavu, 

optimistická adorace zcela partikulárních a často jen přechodných úspěchů, to 

jsou jen některé z charakteristických rysů právě tohoto období. 

Oproti rudému nadšení však stála až téměř děsivá realita. Realita 

většinou jen prohlubující se sociální bídy převahy ze slovenských romských 

osad i její téměř celorepubliková zcela neřiditelná disperse, vyvolávaná 

manipulačními přesunu pracovních sil v rámci budování těžkého průmyslu, 

rozšiřování uhelné těžby, velkých stavebních akcí či osídlování pohraničí, i 

samovolné, dá-li se tak nazvat existenční ekonomická a možná zčásti i 

protidiskriminační, migraci. 

Prosazení nového přístupu k řešení tzv. cikánské otázky 

znamenalo jeho celorepublikovou rozšíření a začátek budování centralistické 

administrativní organizace. „Třídní” přístup formuloval i relativně jasný cíl: 

odstranění všech (včetně diskriminačních) překážek bránících všestrannému 

16

vyrovnání romského s ostatním obyvatelstvem. Principem přístupu se měla 

stát pomoc v řešení starých i nově vzniklých a vznikajících problémů. 

Odpovědnost nesly orgány státní správy i - deklarativně - všechny 

společenské organizace. Pod heslem ”překonání tíživého dědictví minulosti” 

začala lidová demokracie se systematickým a také komplexním programem 

”omezování škodlivého dopadu starších etap vývoje”, tj. řešení či, jak se 

později ukázalo spíše údajného řešení zaměstnanosti, vzdělání, proměny 

kultury, sociálních poměrů i zdravotních podmínek romského obyvatelstva 

apod. 

Ve vlastním roce 1948 ani v roce následujícím z centrálních 

orgánů státní správy ani z vedení KSČ nepřicházely žádné nové podněty. 

Těžiště práce mezi romským obyvatelstvem, pokud se ve zjitřené době 

prvních poúnorových měsíců k této otázce vůbec někdo vracel, zůstává 

omezena na rutinní agendy úřadů ochrany práce a bezpečnosti na úrovni 

okresních a místních složek státní správy. Období posoupisového nezájmu 

v činnosti státních orgánů však jako by v českých zemích spíše 

charakterizovaly snahy o zřízení zvláštních cikánských škol v Žatci a 

jihočeském pohraničním Květušíně, než návrh - v praxi již nerealizovaný - 

Zemského velitelství SNB, který opět počítal s řešením tzv. cikánské otázky 

táborovou koncentrací přinejmenším části Romů. Respektování faktu 

přítomnosti cikánského obyvatelstva v českých zemích, určité uspokojení 

z výsledků soupisové akce roku 1947 i snad i pochopení omezených 

možností dosavadních forem řešení tzv. cikánské otázky (zákaz kočování, 

snaha o přidržení k práci, odsun na Slovensko nebo za hranice státu) 

signalizovalo však již postupnou změnu ve vztahu státní správy 

k cikánskému obyvatelstvu. 

Slovenská realita nebyla tak klidná: zprávy o raziích na ty, kteří se 

nezapojili do pracovního procesu i aktuální problémy v hygienicko - 

epidemiologické situaci v některých slovenských romských osadách například 

v oblasti Tater. Ve Slovenské Nové Vsi u Kežmarku neoprávněně vyloučili 

Romy pro neprokazatelné šmelení s potravinovými lístky z přídělového 

hospodářství a KNV Košice a Prešov jmenovaly dva Romy tzv. bezpečnostně 

výchovnými referenty. Romové se však také postavili státu na obranu svých 

občanských práv. Povereníctvo vnútra v této době posuzovalo návrh na 

povolení činnosti jejich občanské organizace, Sdružení slovenských cikánů, 

založené na západním Slovensku se sídlem v Bratislavě. Stejné 

povereníctvo však také vydalo v reakci na stížnosti Romů pokyn, kterým 

v rozporu s předchozí praxí zakazuje vnucovat jim cikánské legitimace 

namísto legitimací občanských. Někteří z nich se totiž svých stížností začali 

domáhat soudně. 

17

Na podzim roku 1949 zahájila svou činnost meziministerská 

komise zaměřená na řešení otázek spojených se zaměstnaností a sociální 

situací romského obyvatelstva. Šetření „Zařazování osob cikánského původu 

do trvalého pracovního procesu“ z roku 1950 přineslo ministerstvu sociální 

péče více či méně konkrétní údaje o pracovním zařazení a pracovní morálce 

cikánského obyvatelstva, jeho bytových, zdravotních a sociálních poměrech a 

konečně i informace o dosavadním postupu podřízených orgánů. Výsledky 

tohoto šetření shrnulo ministerstva sociální péče do obsáhlé „Zprávy o životě 

cikánů v ČSR“(1951). Ze současného pohledu je tento obsáhlý elaborát 

zajímavý spíše tónem než dopadem nebo faktografií: ”Úspěšně řešíme 

cikánskou otázku, kterou nedovedly vyřešit předešlé společenské systémy. 

Práce proměňuje cikány přímo zázračným způsobem. Stálá práce rychleji, 

sezónní pomalejším tempem. Cikáni ochotně a rychle přivykají svědomité 

práci, osvojují si řemesla, zúčastňují se socialistických soutěží, stávají se 

úderníky, členy a funkcionáři KSČ a ROH.” Přizpůsobení se Romů našim 

poměrům a splynutí s ostatním obyvatelstvem závisí už ”jen” na poměru 

ostatních spolupracovníků k cikánům na pracovištích, na dořešení jejich 

bytových poměrů a také vztahu veřejnosti. 

Odvaha nových komunistických úředníků brzy zasáhla nejen 

ministerská jednání, ale i legislativní a spolu s ním i všechna dalších opatření 

předválečného a poválečného československého státu v řešení tzv. cikánské 

otázky. Pro ”příchuť rasové diskriminace neslučitelné s naši ústavou a lidově 

demokratickým zřízením” byl v roce 1950 bez náhrady zrušen zákon o 

potulných cikánech z roku 1927 i se všemi předpisy podle něho vydanými. 

Otázky spojené s řešením cikánské problematiky měly být napříště řešeny 

pouze administrativní cestou. 

Zrušením singulární legislativní úpravy bylo sice konečně dosaženo 

zrovnoprávnění cikánského obyvatelstva s ostatním obyvatelstvem, neurčitost 

informací z odpovědí krajských a okresních národních výborů z akce 

„Zařazování osob cikánského původu do trvalého pracovního procesu“ však 

ukazovaly na nepřipravenost státního aparátu začít s řešením ”převýchovy 

Cikánů”. Chyběla koncepce tohoto zřetelně asimilačního tlaku i organizace 

státní administrativy, která by ”přizpůsobení se našim poměrům a splynutí 

s ostatním obyvatelstvem” dosáhla. 

Nový obrat v situaci přinesl březen roku 1952, kdy se objevila 

směrnice s na svou dobu příznačným názvem ”Úprava poměrů osob 

cikánského původu”, společné dílo ministerstev vnitra, sociální péče a osvěty 

a informací. Genezi této směrnice lze hledat v samostatném postupu 

ministerstva vnitra z let 1950-1951. 

18

Tehdy se jednalo o akci nazvanou „Cikánská otázka v ČSR“: 

v srpnu 1951 ministerstvo vnitra rozeslalo všem bezpečnostním referátům 

KNV příkaz k podání podrobné zprávy o počtu usedlých i kočujících cikánů 

v jednotlivých krajích, okresech a obcích a o způsobu jejich života. Součástí 

zprávy měly být i informace o tom, jak se osvědčují v zaměstnání, o jejich 

morálce společenské i osobní, o návštěvě škol, o zkušenostech úřadů a 

paradoxně i o tom, jak s nimi zacházejí odpovědní úředníci. V září roku 1951 

ministerstvo vnitra předložilo ostatním resortům svůj návrh koncepce na další 

postup. Po připomínkovém řízení se návrh ministerstva vnitra změnil ve 

směrnici ”Úprava poměrů osob cikánského původu”, dokument ovlivňující 

politiku státu k Romům na několik dalších let. Úřadům se tak po zrušení 

zákona o potulných cikánech dostala ”politická linie” k postupu v řešení tzv. 

cikánské otázky. 

Touto podzákonnou normou bylo dosaženo plné centralizace 

řízení tzv. cikánské otázky a stanovena odpovědná organizace státní správy 

k ”zapojení osob cikánského původu do budovatelského úsilí naší lidově 

demokratické republiky a postupnému zbavování cikánů následků zaostalosti 

jako dědictví kapitalistického režimu”. Převýchovného působení se napříště 

měly účastnit národní výbory všech stupňů, masové organizace a všechny 

ostatní instituce lidově demokratického státu. Převýchova cikánského 

obyvatelstva měla v dohledné době vést k tomu, ”aby se z nich stali řádní 

občané naší vlasti, kteří pochopí, že jen usilovnou prací za vybudování 

socialismu si zajistí zvýšení životní úrovně a tím také šťastnou budoucnost 

bez ústrků, bídy a hladu”. Při výkonu převýchovného procesu měly jednotlivé 

složky pod řízením bezpečnostních referátů národních výborů působit podle 

dvou hlavních zásad, a to 1) vždy s nimi jednat jako s občany, kterým 

nebyla „za buržoasního režimu dána možnost státi se užitečnými a řádnými 

členy lidské společnosti, kterým však dnes v tom všichni chceme pomáhat“ a 

2) současně dodržovat zásady socialistické zákonnosti, především zásadu 

rovných práv. 

Řešení existujících problémů měl zajistit osmibodový program. 

Týkal se zapojení do řádného pracovního poměru a zajištění ubytování 

v místě pracoviště po menších skupinách nebo jednotlivě, kontroly ”zda jsou 

jim vypláceny mzdy podle zásluhy jako jinému pracovníkovi“ a dbát, aby 

„nesprávným postupem nebylo podporováno jejich kočovnictví, docházky 

cikánských dětí do školy a zajištění předškolní výchovy (aby mohly působit 

na své rodiče a jiné dospělé cikány)“, zajištění agitační činnosti mezi 

ostatním obyvatelstvem a ”v duchu zásad stalinské národnostní politiky” 

likvidovat zbytky rasové diskriminace, odstranit „diskriminaci cikánského 

obyvatelstva ze strany úřadů, ve veřejném životě a při návštěv divadel, 

biografů, hostinců a obchodních místností a negramotnosti cikánského 

19

obyvatelstva, zapojení uvědomělých Cikánů do převýchovných akcí, pořízení 

řádné evidence cikánského obyvatelstva a dohlížet, aby Cikáni byli opatřeni 

příslušnými průkazy a doklady o pracovním poměru, ale také - specificky - 

přidělování bytů a zapojování do stálého pracovního poměru kočující 

cikánské obyvatelstvo. Povinností národních výborů bylo dbát i na přednostní 

přijímání cikánských dětí do mateřských a obecných škol. Směrnice 

dovolovala zřizovat v případě potřeby třídy nebo školy jen pro cikánské děti a 

postupovat tak, jako by se jednalo o mládež obtížně vychovatelnou. 

Soustředění cikánských dětí v takové třídě či škole však bylo považováno za 

opatření přechodné. 

V květnu 1952 dostávají III. referáty národních výborů oběžník pro 

posouzení účinnosti ”Úpravy poměrů osob cikánského původu”. Počínaje 

druhým pololetím roku 1952 měly ONV vždy k 1. červenci a k l. lednu 

soustřeďovat zprávy o dosažených úspěších a spolu s vlastním hodnocením 

postupu řešení tzv. cikánské otázky je prostřednictvím KNV zasílat 

ministerstvu vnitra. 

V prosinci 1952 uložil Sbor povereníkov povereníku informácií a 

osvety a školstva, vied a umenia vypracovat program na odstranění 

negramotnosti a pologramotnosti Romů a jejich dětí zejména v krajích Košice 

a Prešov. V lednu 1953 připravilo PIO organizační směrnice a osnovy pro 

školení negramotných. V březnu 1953 KNV Košice hlásí, že probíhá plošné 

zdravotnické šetření a vakcinace dětí a také, že byly zrušené romské osady 

v Boliarove, Královcích a Rozhanovcích a jejich obyvatelé rozptýleni do 

okolních obcí. Dobrá byla údajně situace v okrese Levoča, špatná 

v sousedním okrese Poprad, kde průzkum KNV objevil v Miklušovcích 

dokonce i zemnice. Rozptylována je také osada v Děvínské Nové Vsi u 

Bratislavy. Na východním Slovensku se uskutečnila propagační cesta žáků 

květušínské cikánské Školy míru. V říjnu KNV Košice konstatuje, že se 

nedaří zjednat nápravu v zajištění komunální a bytové hygieny, zejména 

v okresech Vysoké Tatry a Poprad i to, že snaha Romů postavit si z vlastních 

prostředků či z podpory státu a podniků rodinné domky mimo osady přímo 

v obcích naráží na odpor národních výborů i místního obyvatelstva, a proto 

přes stavební uzávěry si Romové staví svá obydlí i nadále v osadách. 

Zvláštně těžké životní podmínky jsou zejména v osadách přestěhovaných za 

Slovenského štátu. Do Štosu se nesmí zpět nastěhovat Romové vystěhovaní 

za války do nevyhovujících podmínek za vsí. V Ostrovanech musí být osada 

přestěhována za ves, protože se tam bude někdy v budoucnu stavět továrna. 

KNV také oznamuje, že ke kontrole účinnosti přijatých opatření v jednotlivých 

okresech i místech rozeslal zvláštní evidenční listy. KNV Prešov musí 

konstatovat, že nefungují kurzy vzdělávacího minima, přestože od centrální 

iniciativy v této otázce již uplynul téměř celý rok. 

20

Optimismus prvních z pravidelných zpráv tak brzy vystřídala 

negativní hlášení o problémech s pokračující migrací Romů, jejich 

zaměstnaností, nedocházkou jejich dětí do škol, v hygienické i zdravotní 

situaci v osadách i v místech jejich soustředění v českých městech i při 

rozptylu existujících koncentrací ze závadných závodních ubytoven mezi 

ostatní. Často je také zmiňována nepřipravenost Romů i ”našich lidí” na 

bezprostřední soužití. 

Situace v zaměstnanosti byla nejasná: na jedné straně zprávy 

uvádějí téměř úplné zapojení se do pracovního poměru u romských mužů a 

postupné zapojování romských žen, a to v českých zemích i na Slovensku, 

jindy zní zcela opačně. Situaci tak již nejspíše charakterizovaly lokální rozdíly, 

někdy zcela zásadní i při srovnání sousedních osad. Je evidentní, že do 

ekonomického systému slovenských Romů se promítají takové jevy, jakými 

byly ”týždňovky” na blízké i české stavby, trvalejší stěhování „na Čechy“ i 

práce v začínajících JZD a na státních statcích. Běžné byly příkazy k práci i 

nábory v osadách i ve vlacích či na pražském hlavním nádraží. V Hořovicích 

byly tehdy jejich průměrné platy mužů 4500,- a žen 3000,- Kčs, když o dva 

roky dříve vydělávali v národních podnicích i u soukromníků Romové na 

východním Slovensku denně někdy až 200 - 300,- Kčs. 

Zprávy z krajů, zejména českých, ale i ze staveb budování 

socialismu na Slovensku, přinášely popisy o hrozivé situaci v ubytování 

romských dělníků. Spíše raritou jsou čisté, upravené a zařízené byty 

v ubikacích romských dělníků v Komárově. Králův Dvůr, stavba Hukostavu, 

Kladno, Vítkovice jsou jen příklady pravého opaku. A právě ostravský JNV 

přišel v této souvislosti s iniciativou ”nevhodně ubytované” z velkých měst 

přesídlit do vylidněných pohraničních vesnic, třeba na Osoblažsko, kde by 

jejich usídlení a soustředění mohla být věnována ”soustavná péče”. 

V červenci 1953 přicházejí poslední hlášení podle směrnice 

”Úprava poměrů osob cikánského původu”. V druhé polovině roku 1953 totiž 

přešlo řízení tzv. cikánské otázky z resortu ministerstva vnitra na jiné orgány. 

Oficiálním důvodem k reorganizaci tehdy bylo, že dosavadní koncentrace 

odpovědnosti za řešení tzv. cikánské otázky v působnosti ministerstva (a 

také povereníctva) vnitra přineslo takovou centralizaci činností, které nebyla 

v souladu s platnou stalinskou koncepcí národnostní politiky Československa 

roku 1953. Vlastním důvodem však spíše mohl být odpor některých 

podřízených úřadů, které očekávaly ”praktičtější a reálnější” způsoby řešení. 

Nejspíše však některým z nejvyšším komunistů připadala pomoc těmto 

”obětem kapitalistického vykořišťování” nedostatečným prostředkem ke 

zvládnutí ”nežádoucího kočování a trestné činnosti” navíc zavánějící snahou 

přistupovat k Romům analogicky jako k jiným národnostním menšinám. 

Takové hlasy, které se navíc dožadovaly i samosprávného řešení, zaznívaly 

21

nejen z různých individuálních iniciativ, ale staly se dokonce i doporučením 

Svazu spisovatelů. 

Směrnicí ”Úprava poměrů osob cikánského původu” byla do 

výsledné podoby zformulována zásadní změna v řešeni tzv. cikánské otázky, 

změna, která odpovídala proměně politické a společenské reality v tomto 

období. Znamenala revizi dosavadního právního i snahy o revizi 

společenského postavení Romů, změnu pohledu centrálních orgánů státní 

správy na tuto část společnosti, významné rozšíření tzv. cikánské otázky i 

zásadní obrat v prostředcích zvolených k jejímu řešení. Směrnice 

vyhlašovala princip pomoci státu a vlastně všech Romům při dodržování 

zásady zákonnosti a rovnoprávnosti všech národnostních skupin i požadavek 

soustředění sil a jednotného postupu státní správy v dalším řešení tzv. 

cikánské otázky. 

Mnohdy však praktická realizace ”převýchovného procesu” 

formulovaná kraji a okresy neodpovídala přijaté filosofii. Tak například referát 

pro vnitřní věci KNV v Ústí nad Labem vydal přípis k .zařazování kočujících 

Cikánů do pracovního procesu, v němž se mimo jiné uvádí: ”1 ) Všem 

kočujícím Cikánům budiž odebrány všechny koně, zvěrolékařsky prohlédnuty, 

zdravé pak předejte státním statkům a JZD. Nezdravé budiž předány 

k odporažení jatkám. 2) Ze všech vozů budiž sejmuta kola a uskladněna. 3 ) 

Zdravé pracovní síly budiž ihned zařazeny do práce v nejbližším okolí od 

jejich stanoviště. 4) Referát IV. ONV postará se o řádnou docházku dětí do 

škol”. Podobným dokladem je i dopis stanice SNB v Bílině, ve kterém se 

uvádí: ”Dále je pracující třídou příkře kritizováno, že dosud se objevují cikáni, 

kteří kočuji. V daném případě je nutné tyto cikány usaditi na stálém místě, 

koně vykoupit a vozy odprodati, a zapojiti do budovatelského úsilí pracujícího 

lidu, neb kočující cikáni jsou metlou venkova a parazitem na dělnické třídě”. 

Snad tato a podobná opatření (třeba v Kroměříži) ”vycházela spíše z iniciativy 

příslušníků SNB než od odpovědných orgánů, které se již na cikánskou 

problematiku nedívají jako na problém rasový...” 

”Úprava poměrů osob cikánského původu” se může jevit jako 

dobově podmíněná negace předchozích násilných asimilačních přístupů. 

Z hlediska bezprostředně následujících let to byla negace až příliš přímá. 

Vyčítala se jí přílišná jednoduchost, nekomplexnost, nedůslednost. Ve 

skutečnosti však byla účinnost ”Úpravy poměrů osob cikánského původu” 

postupně utlumena reorganizací státní správy, provedenou necelého 

půldruhého roku po jejím vydání. 

Před soupisem (1954-1958) 

22

Souběžně s postupem založeným směrnicí „Úprava poměrů osob 

cikánského původu” se jakoby ve spodním proudu jednotlivě, stále však 

zřetelněji objevují názory, které ”pomoc” považují za neúčinný prostředek 

zvládnutí ”cikánské” (zejména kočovné) kriminality a přesunů Romů mezi 

okresy či stavbami. V denní praxi bezpečnostních orgánů nechybí hromadné 

eskorty Romů (jen někdy kočovných) z českých okresů na Slovensko i mezi 

jednotlivými okresy Slovenska. Zásadní erozí dosavadní filozofie přístupu je 

pak pokyn ministerstva vnitra jednotlivým KNV z ledna 1954 příznačně 

nazvaný ”Toulavé osoby cikánského původu”. Ten zcela generelně 

konstatuje, že Romové z velké části nepracují, neplní vojenskou povinnost, 

přenášejí nakažlivé choroby a jejich stěhováním trpí školní docházka, 

preventivní zdravotní péče i ”obyvatelstvo v místech, kde se cikáni přechodně 

usadí”. Zprávy z krajů jsou odlišné, častěji však podobné. Cesta k další etapě 

řešení tzv. cikánské otázky v Československu se tak otevřela těsně před 

koncem první poloviny padesátých let. 

V září 1954 projednal ÚV KSČ „Zprávu o některých nedostatcích 

v práci mezi cikánským obyvatelstvem“. Sekretariát tehdy stanovil, že ”v 

zájmu správného a jednotného postupu” je nutné a) soustavně vytvářet 

předpoklady k tomu, aby se ”cikáni skutečně stali rovnoprávnými občany ČSR 

se všemi právy a (a nově i) povinnostmi”, b ) vycházet ze skutečnosti, že 

rozhodující pro další převýchovu je získání cikánů do stálého zaměstnáni a 

jejich trvalé usídlení, a proto nesmějí být opomíjeni v přidělování bytů a ve 

zvyšování kvalifikace, c ) v zájmu odstranění všech zdrojů izolace cikánského 

obyvatelstva ”rušit cikánské tábory a ghetta” a usilovat o to, aby se Cikáni 

”účastnili společenského života všech pracujících”, přičemž ”opatření a akce 

prováděné výhradně pro cikány je nutno považovat za dočasné a přechodné, 

potřebné k tomu, aby se cikáni dostali na úroveň ostatních pracujících”, d ) 

prosazovat výchovný vliv ”společnosti a státu” především u dětí a mládeže, e 

) ”bojovat za zvýšení kulturní úrovně cikánů, což tehdy znamenalo provádět 

”potřebná hygienická a protiepidemiologická opatření v dosavadních 

cikánských táborech a sídlištích” a dále usilovat o likvidaci negramotnosti a 

”učit cikány českému a slovenskému jazyku, který jim otevírá široké možnosti 

ke vzdělání a k poznání světového kulturního bohatství”, f ) organizovat ”práci 

s filmem a podporovat rozvoj tradiční umělecké tvořivosti cikánů” při 

současném dodržování zásady, že cikánské soubory nebudou vystupovat 

s výhradně cikánským programem, ale do svých vystoupení budou zařazovat 

i československou, sovětskou a jinou pokrokovou uměleckou tvorbu”, g ) 

věnovat více pozornosti ”správnému a konkrétnímu objasňováni řešení 

cikánského problému u nás v řadách strany a široké veřejnosti“. ÚV KSČ 

doporučilo, aby koordinaci (a kontrolu) práce mezi Romy prováděla napříště 

Komise pro všeobecné otázky řízení národních výborů při Úřadu 

předsednictva vlády. 

23

Vlastní dopad usnesení vysokého stranického orgánu na činnost 

státní správy nebyl valný. Iniciativu projevily resorty školství a zdravotnictví a 

později také kultury, zejména na Slovensku. 

Na jednání ÚV KSČ navázalo zasedání kolégia Sboru povereníkov 

o zabezpečení zdravotnické osvěty a schválilo mj. i distribuci propagačních 

tiskovin v romštině. Iniciativní bylo také ministerstvo školství (a v polovině 

roku 1955 také povereníctvo školstva) se svými směrnicemi k zajištění školní 

výuky cikánských dětí. Ty umožňovaly v místech s vyšším počtem 

zanedbaných cikánských dětí zřízení vyrovnávacích tříd. Na konci první 

poloviny 50. let tak byl konečně i z centra posvěcen vznik těchto ”cikánských 

speciálek”, které byly pod názvem Národní školy pro cikánské žáky zřizovány 

většinou při zvláštních školách. Jejich činnost, těžící jen z individuální 

iniciativy učitelů, však trpěla nedostatečným zajištěním i obavami před 

nařčením z rasové diskriminace. 

V říjnu 1954 si Úřad předsednictva vlády vyžádal zprávy o situaci 

v krajích. Spolu s východoslovenským problémem pomalé instalace 

nezávadných zdrojů pitné vody či téměř všeobecně špatnou školní docházkou 

”občania cikánského povodu jen ztěžka opúšťajú dosavadný sposob života”. 

Léčbou měla být likvidace kulturní zaostalosti a zejména negramotnosti. 

V lednu 1955 vydává Povereníctvo kultúry směrnice pro vedení 

kursů pro negramotné a vzdělanostného minima a jednotlivé kraje si 

vyměňují plány likvidace negramotnosti. Do hry se zapojilo se zásadní kritikou 

stavu i dosavadního postupu Povereníctvo kultúry i ÚV KSS, který svou 

pozornost zaměřil především na Prešovský kraj. Tam se sice zjistilo, že kurzy 

pro negramotné se vedou již od roku 1951, avšak ještě žádný z více než 

stovky nebyl úspěšně ukončen údajně pro pohyblivost Romů. ONV 

Giraltovce konstatuje, že ”cigáni dosud vůbec nesplývají s ostatním 

obyvatelstvem, protože jsou považovaný za trvale neusadlých a práci sa 

vyhýbajúcich”, zatímco ONV Sobrance si pochvaluje, že se jejich životní 

úroveň zlepšila a že ”si vystavali”. 

Návrh z resortu zdravotnictví na zlepšení péče o romské 

obyvatelstvo ze srpna 1955, přehled tristního stavu hygienických a 

zdravotních podmínek zejména v romských osadách, se stočil zejména na 

bytovou a komunální hygienu. A doporučení zněla: každou vysídlenou 

bytovou jednotku v osadách okamžitě demolovat a v osadách s 5 a více 

rodinami již konečně vybudovat nezávadný zdroj pitné vody, smetiště a 

záchody. 

Odtud byl již jen krok k „Návrhu opatření na postupnou likvidaci 

cikánských osad“. Ten krok spočíval v tzv. Průzkumu způsobu života 

obyvatel cikánského původu, který se zaměřením na východní Slovensko 

proběhl v lednu 1956. Byl vyvolán usneseními ÚV KSS i Sboru povereníkov. 

24

”Popri všeobeckých kladoch, výskum zistil aj závažné nedostatky”: Romové 

se nevzdělávají, většina se nezačlenila do pracovního procesu, bydlí 

v nevyhovujících bytech. ”Mnohé národné výbory mnoho zanedbali”, 

nedůsledně prý postupovaly v zaměstnávání, nepomáhaly při výstavbě 

rodinných domů, přesto však značná část ”obyvatelstva cikánského povodu 

úspešne pokračuje vo svojom vývine”. Návrhu na likvidaci cikánských osad 

tak už chybělo jen posvěcení Sboru povereníkov. 18. 9. 1955 však tento 

orgán schválil usnesení, které každému z povereníkov ukládal nějaké 

termínované úkoly. Oblastná správa pre bytovú a občianskú výstavbu na 

Slovensku měla předložit do 31. 10. 1955 návrh na likvidaci cikánských osad. 

Úkol to byl nemalý: na Slovensku v této době existovalo 1305 osad s téměř 

15 tisící chatrčemi, ve kterých žilo téměř 96 tisíc osob - Romů. Likvidace 

osad, „nežádoucích soustředění osob cikánského původu“, měla probíhat 

státem podporovanou individuální výstavbou, přímým přidělováním bytů 

v rámci investiční výstavby a také přesunem do českého pohraničí a do 

”baní”. Státní příspěvek měl činit 10 000 Kčs a měl být vyčleňován až od roku 

1958, neboť s touto položkou nepočítal státní rozpočet. Začít se mělo co 

nejblíže okresním městům a v malých osadách. S dokončením programu plán 

počítal v roce 1978. 

Přes důraz a nadšení z počátků tohoto období ( jen místy i 

později) nepodařil se výraznější průlom do řešení tzv. cikánské otázky. K 

problémům starším přibývaly s postupem doby další, na úrovni státního celku, 

v rámci Slovenska i českých zemi, a neřešitelné především na úrovni regionu 

a míst. Vznikaly problémy, na než státní správa nereagovala či byla schopna 

reagovat až s odstupem času. Po polovině 50. let se stale více stávala 

zřetelnější potřeba formulovat novou politickou koncepci řešení tzv. cikánské 

otázky. Jen dílčím způsobem se dařilo řešit složité problémy v původních 

sídlech, jmenovitě na východním Slovensku. Výrazně problémy narůstaly i v 

místech nových koncentraci v průmyslových městech. 

V době, kdy se řešení tzv. cikánské otázky znovu rozběhlo 

zejména na Slovensku, začaly nabývat na intensitě narážky na problémy 

s cikánským obyvatelstvem. Výkonná praxe v obcích a okresech podávala 

stále častěji jen negativní a spíše velmi negativní zprávy. V korespondenci 

úřadů se údajně hromadily stížnosti občanů a institucí, nepříznivá hlášení o 

problémech zejména v zaměstnanosti i nízké kulturní a materiální úrovni 

romských rodin. Množily se zprávy o rozsáhlé trestné činnosti Romů. Opět 

se ozývalo, že nabízená příležitost a snaha o převýchovu byly využity jen 

nepatrnou částí Romů. Čím dál zřetelněji zněly požadavky po rázném 

vyřešení tzv. cikánské otázky. 

25

Zjara roku 1956 vyvinuly centrální orgány opět iniciativu 

k překonání krize v řešení tzv. cikánské otázky. Ministerstvo vnitra připravilo 

podkladové materiály pro jednání politického byra ÚV KSČ. Obsahovaly 

situační zprávu o současném stavu Romů v Československu a návrh 

usnesení na zlepšení jeho situace. Zatímco situační zpráva vyzněla v tom 

smyslu, že „značná část cikánského obyvatelstva porušuje státní disciplínu a 

působí našim pracujícím veliké obtíže”, návrh usnesení požadoval 

vypracování konkrétního plánu na řešení tzv. cikánské otázky v ČSR i jeho 

centrální řízení. Nedostatky tento materiál našel ve všech oblastech: v 

zaměstnanosti, zdravotním stavu, vzdělanostní úrovni, bytových a 

hygienických podmínkách. Zastaven měl být růst kriminality ”cikánského 

obyvatelstva”. 

Zaměstnána jinými problémy vrátila se administrativa ÚV KSČ k 

”cikánské otázce” až červnu 1957. Jednání stanovilo zásady pro vypracování 

podkladového materiálu pro usnesení ÚV KSČ o „práci mezi cikánským 

obyvatelstvem”, který se měl stát celostátně závaznou politickou linií. Diskuse 

mimo jiné ukázala, že dosavadní výsledky všech opatření ztroskotávají na 

neustálém pohybu většiny cikánského obyvatelstva. Zákaz kočování a potulky 

a trvalé usídlení proto byly zvoleny jako výchozí z úkolů k řešení i jako 

předpoklad všech dalších opatření. Prosazení této orientace podpořila i 

skutečnost, že k analogickému kroku, který revidoval dosavadní snahy podle 

leninských principů řešení národnostní politiky z roku 1926, sáhla ve své 

politice již před rokem vláda SSSR. 

Zástupcům ministerstva vnitra, školství a kultury, zemědělství, 

pracovních sil, národní obrany, ÚRO a Svazu spisovatelů bylo uloženo 

okamžitě zpracovat pro aparát ÚV KSČ zprávy o současném stavu tzv. 

cikánské otázky v resortu. Velký zájem byl především o konkrétní čísla a 

konkrétní zkušenosti. Každý z resortů v rámci tajné akce nazvané ”Řešení 

otázky cikánů” vytvořil základní koncept zprávy, sestavil dotaz adresovaný 

příslušnému povereníctvu v Bratislavě i osnova dotazníku příslušným 

odborům v jednotlivých krajích českých zemí. Kolem poloviny července 1957 

došly odpovědi z krajů: obsahovaly zpravidla několik jmen „usídlených cikánů, 

kteří se osvědčili”, obecné informace o „polousedlých” a stížnosti na „kočovné 

Cikány“. Konkrétní čísla mohl poskytnout jen málokterý resort. Ministerstvo 

pracovních sil např. proto, že pracovní zapojení Romů bylo v posledních 

letech řešeno v rámci celkové politiky pracovních sil. 

V návrhu vzešlém z povšechných zpráv krajských národních 

výborů v českých zemích ministerstva požadovalo zakázat kočováni a 

potulku, ale zároveň také vytvořit reálné podmínky pro trvalé usídlení všeho 

cikánského obyvatelstva. Objevil se požadavek přednostně poskytovaného 

26

ubytování těm, které ještě nebylo možné považovat za usedlé, i požadavek 

mimořádných finančních prostředků pro národní výbory a závody k zajištění 

ubytování nově usídlených rodin. 

Zčásti z nedočkavosti, zčásti proto, že problémy v podstatě 

neřešeny narůstaly, ale i proto, že iniciativa slovenských státních i stranických 

úřadů začala být považována za až příliš samostatnou (a zároveň neúčinnou), 

a také proto, že KSČ proměnila náhled na řešení národnostní otázky a začala 

potlačovat projevy národnostního třeba i „socialistického” sebeuvědomění, 

začal být za poměrně přísného utajení připravovat velmi radikální plán, který 

měl znamenal obrat v dosavadním řešení. Jeho cílem bylo řešit skutečně 

tíživou problematiku i problematičnost jedné ze skupin obyvatelstva, 

definovanou výhradně sociálně. Proti koncepci národnostního rozvoje, 

analogickému u ostatních národnostních menšin, byla vybrána cesta zásadně 

asimilačního násilí, kterým měli být všichni českoslovenští Romové 

převychováni, aby mohly být odstraněny ”nepokrokové důsledky minulých 

společenských řádů”. Řešit znamenalo okamžitě, nejpozději v ”dohledné 

době”. Nová ideologie nedovolovala vybudovat socialismus bez vyřešení 

takto hlubokého sociálního konfliktu a na rok 1960 se přece plánovalo 

prohlásit Československo socialistickým. 

0 řešení tzv. cikánské otázky jednal ÚV KSČ na svém zasedání 8. 

dubna 1958. Situaci charakterizovala přísně tajná zpráva předkládaná plénu 

také slovy: ”Není nadále možné, aby ve společnosti budující socialismus žila 

tak početná část obyvatelstva zaostalými formami života, v nichž se projevují 

silné přežitky z dřívějších společenských formaci, dokonce i z prvobytně 

pospolné společnosti. Velká negramotnost, nízká kulturní úroveň je jedno 

z četných dědictví po kapitalismu, které dosud vyřazuje značné procento 

těchto našich občanů z produktivního pracovního procesu. Staletý útisk a 

pronásledování vykořisťovatelskými a vládnoucími třídami zanechaly těžké 

stopy v charakteru cikánů u nás žijících, kterých se v našem 

lidovědemokratickém zřízení, kde poprvé mohou žít jako svobodni lidé, jen 

pomalu zbavují. Přes všechny kladné výsledky, jichž bylo dosaženo, je tzv. 

všeobecná úroveň cikánů velmi nízká.” 

ÚV KSČ samozřejmě potvrdil správnost dosavadní politické linie 

centrálních i slovenských stranických i státních orgánu orientovanou na 

sociální a kulturní vyrovnání s ostatní společností až po konečné splynutí. 

Měla být zlikvidována tzv. kulturní a společenské zaostalosti Romů, ale také 

kočovný život a zajištěna bezpečnosti socialistického a osobního majetku 

před krádežemi cikánských tlup. Důrazně odmítnuty byly požadavky řešit tzv. 

cikánskou otázku národnostní cestou. Důsledná řízená asimilace 

27

”etnografické skupiny cikánů” tak byla na papíře zoficiálněna jako hlavní linie 

v politice KSČ a tím i všeho lidu. 

Zásadní význam přikládalo dubnové usnesení ÚV KSČ pracovnímu 

zapojení Romů. Problémem snad již nebyly kvantitativní ukazatele 

zaměstnanosti cikánských mužů, nýbrž vysoká fluktuace a nízká kvalifikace i 

produktivita práce a také malé pracovní zapojení žen a mládeže. Napravit 

tento stav měly odbory, a to na začleněním Romů mezi ostatní pracující a 

zlepšováním vzájemných vztahů na pracovišti. 

Program odstraňování kulturní a společenské zaostalosti 

cikánského obyvatelstva počítal se dvěma působení: dosáhnout zapojení 

všech školou povinných romských dětí do vzdělávacího procesu a likvidovat 

negramotnost určitých věkových skupin dospělých. Významný podíl připadl 

kulturně osvětové a vzdělávací práci. Hlavním cílem osvětové práce měla byt 

převýchova cikánů v ”řádné a platné občany, členy společnosti na jedné 

straně, a k novým formám spolužití ostatního obyvatelstva s cikánským 

obyvatelstvem na straně druhé. Zaostalost ve způsobu života měla být 

likvidována také kursy společenského minima a kursy domácích prací a 

vaření pro ženy, vyšší účastí ”pracujících cikánského původu a jejich 

rodinných příslušníků na aktivní kulturní a osvětové činnosti závodních klubů, 

rudých koutků a kulturních zařízení a institucemi. 

Jiným úkolem uloženým usnesením ÚV KSČ z dubna 1958 bylo 

řešení bytové otázky cikánského obyvatelstva. Program trvalého usídlení 

kočujících osob se vzájemně prolínal se starším slovenským programem 

likvidace cikánských osad i nově vyhlášeným programem likvidace 

nežádoucích cikánských soustředění v městských čtvrtích a ulicích, 

především v českých zemích. Některé odlišnosti v bytové problematice 

cikánských obyvatel v jednotlivých částech republiky se projevily 

diferencovaným přístupem. 

Zatímco krajským a okresním sekretariátům strany ukládalo 

usnesení ÚV KSČ kontrolní činnost v průběhu převýchovného procesu, ÚV 

KSS doporučilo přijmout podobné usnesení s konkretizací cílů a strategie i 

taktiky v postupu likvidace cikánské zaostalosti na Slovensku. Vládě republiky 

připadl úkol zajistit, aby všechny krajské, okresní a místní národní výbory 

bezodkladně provedly rozbor situace a ve smyslu usnesení nejvyššího 

stranického orgánu přijaly účinná opatření, která odstraní existující nedostatky 

v práci mezi cikánským obyvatelstvem a v dohledné době i jeho zaostalost. 

Organizační zajištění převýchovné práce měly napříště poskytovat nově 

založené ”Komise pro péči o převýchovu cikánského obyvatelstva” při 

místních, okresních a krajských národních výborech a centrální koordinace 

28

měla podle propozic ÚV KSČ připadnout zvláštní komisi složené z ”odborníků 

znalých cikánských problémů a zástupců masových organizací” vytvořené při 

Úřadu předsednictva vlády. Jeden z náměstků ministra školství a kultury byl 

pověřen odpovědností za splnění všech úkolů. Odbory se měly napříště 

výrazně angažovat ve sféře zaměstnanosti a bydlení cikánského 

obyvatelstva, mládežnické hnutí prostřednictvím své dětské organizace 

spolupůsobit při převýchově cikánských dětí a mládeže a při jejich zapojení 

do výchovně vzdělávacího procesu. 

ÚV KSČ však také rozdělilo úkoly všem resortům. Nejkonkrétnější 

dostala ministerstva školství a kultury, zdravotnictví, spravedlnosti a vnitra. 

Ministerstvo školství a kultury odpovídalo za zabezpečení řádné 

výchovy a výuky cikánských dětí, za likvidaci negramotnosti mezi dospělými a 

za zvyšování kulturní úrovně cikánského obyvatelstva, ministerstvo 

zdravotnictví za zjištění zdravotního stavu veškerého cikánského 

obyvatelstva i za zabezpečení soustavné preventivní péče v ”cikánských 

čtvrtích a osadách”. Ministerstvo spravedlnosti mělo nalézt účinné nástroje ke 

snížení kriminality a ministerstvo vnitra zajistit evidenci všeho cikánského 

obyvatelstva a navíc zvláštní evidenci kočujících a polokočujících osob. 

Hlavní úkol ministerstva vnitra však v tomto období spočíval ve vypracování 

legislativní úpravy, jejíž ”provedení povede nejpozději do konce roku 1959 

k úplné likvidaci kočovného způsobu života”. 

Po jednání ÚV KSČ bylo aktivováno „řešení tzv. cikánské otázky“ 

v nižších stranických orgánech, na ministerstvech i v řadě národních výborů a 

v některých společenských organizacích. Prováděla se různá šetření, vznikaly 

zprávy o situaci v jednotlivých místech, okresech a krajích. Řada místních a 

okresních a všechny krajské národní výbory vypracovávaly soubory 

bezprostředních opatření i střednědobých a dlouhodobých plánů na zapojení 

Romů do ekonomického a společenského života. 

Do všeobecné vynucené aktivity se zapojily i jako nejmasovější 

organizace všeho pracujícího lidu také odbory. Již v květnu 1958 schválilo 

předsednictvo ÚR0 usnesení, jehož smyslem bylo určit „formy praktické práce 

odborového hnutí při odstraňování zaostalosti a nesprávného způsobu života 

mnoha občanů cikánského původu“. Dříve již údajně vypracované plány 

převýchovné práce odborových svazů měly doplnit konkrétní plány 

pracovního zařazení, zejména trvalého usídlení dříve kočujících 

rozmístěním mezi ostatní zaměstnance po jednotlivcích nebo malých 

skupinách, pořádáním bezplatných kursů ke zvyšování kvalifikace a 

zvýšením pozornosti jejich sociálním, zdravotním a bytovým podmínkám. 

Závodní výbory měly vytvářet „soudružské prostředí na pracovištích, 

29

organizovat patronáty zkušených dělníků nad cikány, poskytovat cikánům 

pomoc při zapracování a zvyšování kvalifikace a působit na ně, aby 

dodržovali pracovní dobu a přivykali trvalému zaměstnání". 

Prvním konkrétním opatřením na ministerské úrovni bylo vydání 

směrnice č. 110/1958 o výchově a vyučování cikánských dětí, kterou 

ministerstvo školství a kultury upravovalo dosavadní praxi v základním 

školním vzdělání cikánských dětí. Při dodržení víceméně stejných zásad jako 

v úpravě starší mohly nadále existovat speciální vyrovnávací třídy pro 

zaostávající cikánské žáky, nesměly však být součástmi zvláštních, nýbrž jen 

normálních osmiletých středních škol. Ze staršího názvu těchto Národních 

škol pro cikánské žáky zmizelo specifikující označení ”pro cikánské žáky”. 

Koncem listopadu velmi podobné směrnice o výchově a vyučování romských 

žáků vydalo i slovenské Povereníctvo školstva. 

Současně však práce na legislativní úpravě tzv. cikánské otázky 

postoupily do té míry, že 17. října 1958 mohl být Národním shromážděním 

schválen a 11. listopadu i veřejně vyhlášen zákon č. 74/1958 Sb., o trvalém 

usídlení kočujících osob. Spolu s povinností národních výborů všestranně 

pomoci dříve kočujícímu obyvatelstvu v trvalém usídlení ukládal zanechat 

dosavadního kočovného způsobu života a usadit se na stálém místě. 

V důvodové zprávě se uvádělo: ”Osoby žijící kočovným nebo polokočovným 

způsobem života, ačkoli mohou poprvé v našem lidovědemokratickém zřízení 

žít jako rovnoprávní svobodní občané, mnohdy zneužívají, výhod, které jsou 

jim v našem státě poskytovány a brání se přizpůsobit se normálnímu, 

usedlému způsobu života, který by jim umožňoval podílet se plně na všech 

vymoženostech, které stát poskytuje občanům jak po stránce hmotné, tak i 

kulturní a zdravotní. Tento stav je neudržitelný nejen pro kočující a 

polokočující občany, ale zvláště s ohledem na ostatní obyvatelstvo, které je 

znepokojováno a ohrožováno kočovnými skupinami a dožaduje se, aby 

v tomto směru byla sjednána rozhodná náprava. Dosavadní administrativní 

opatření k převýchově kočujících a polokočujících osob nevedla 

k rozhodnému obratu. Proto je nutno stanovit přímo zákonem zákaz 

kočovného způsobu života. Tím budou vytvořeny nutné předpoklady 

k začlenění kočovných a polokočovných osob do pracovního procesu i 

k uplatnění potřebného výchovného i donucovacího vlivu, zejména ze strany 

národních výborů. Vedle úkolů spočívajících v zajištění vhodného zaměstnání 

a ubytování ukládá zákon těmto orgánům jako další dlouhodobý úkol 

soustavnou výchovnou práci na odstranění jeho zaostalosti”. 

Směrnice ministerstva vnitra z 8. prosince 1958 pak vysvětlila 

znění každého ze čtyř paragrafů nové legislativní úprav a především 

specifikovala osoby, na které se zákon č. 74/1958 Sb. vztahoval. Spolu 

30

s osobami kočujícími se tu jako objekt legislativní úpravy objevila i kategorie 

tzv. polokočujících osob, u které zřetelné kritérium ”kočovnosti” nahradily 

sociálně kulturní charakteristiky. Těmi byly ”osoby, které jsou sice přihlášeny 

v některé obci k trvalému pobytu, pravidelně se však toulají z místa na místo 

a vyhýbají se poctivé práci nebo se živí nekalým způsobem.”. K tomu 

ministerstvo vnitra blíže upřesnilo, že ”pojem toulání se nevztahuje jen na 

nejtypičtější případy, kdy k stálému měnění pobytu je používáno vozů 

s koňským potahem. ale i v současné době daleko rozšířenější způsoby, 

zejmé na přepravu vlakem, auty, traktory popř. i pěšky”. Pojem ”vyhýbání se 

poctivé práci” vyložila směrnice tak, že jde ”o jakékoliv jednání, jehož cílem je 

opatřit si prostředky k obživě bez jakéhokoliv přičinění, tedy bez práce nebo 

takovou prací, která odporuje právním nebo morálním názorům naší 

společnosti”. Všem opatřením, které vyplývaly z nového zákona, podléhaly 

bez rozdílu obě kategorie osob. Směrnice ministerstva vnitra také oznámila, 

že osoby podléhající zákonné úpravě budou zjištěny zvláštním soupisem. 

Národní výbory směrnice mj. zavazovala doplnit dříve vypracované 

plány převýchovné práce o konkrétní plány pracovního zařazení a plány 

trvalého usídlení ”dříve kočujících osob”. Plány pracovního zapojení měly 

respektovat zásadu, že ”dříve kočující osoby” mají být zařazovány především 

na takové práce, které budou mít při jejich výchově kladný vliv jak působením 

pracovního kolektivu, tak také charakterem zaměstnání. Instrukce 

ministerstva vnitra doporučovaly - ”vzhledem k předchozímu vývoji” - zařazení 

tzv. dříve kočujících osob na stavební práce, dlouhodobé stavby vodních děl 

a do zemědělství. Podle směrnic ministerstva vnitra byly národní výbory 

povinny zajistit dříve kočujícím osobám, a to především prostřednictvím 

podniků, ve kterých budou zaměstnány, trvalé ubytování. Plány usídlení 

”dříve kočujících osob” měly k této skutečnosti přihlížet, ovšem pří dodržení 

zásady maximálního možného rozptylu těchto osob, protože ”spolužití ve 

větších celcích by utvrzovalo dosavadní návyky kočujících”. 

Součástí příprav soupisové akce z února 1959 bylo také hned 

několikeré zjišťování počtu československých Romů a v jejich rámci 

stanovení osob, které perspektivně budou podléhat soupisu. MNV, ONV a 

KNV společně s bezpečnostními složkami tak plnily tu část usnesení ÚV KSČ 

z dubna 1958, která ukládala evidenčně podchytit nejen kočovné a 

polokočovné osoby, ale také veškeré cikánské obyvatelstvo. Hlášení 

ukázala, že celkem 46 000 ”osob cikánského původu” splňuje podmínky 

směrnice ministerstva vnitra a jako kočující anebo častěji polokočující osoby 

by měly podléhat soupisu i budoucí převýchovné práci. Výsledky soupisu 

měly po skončení soupisové akce obsahovat závěrečné zprávy. TV nich 

měly být přesné jmenné seznamy i číselné sumáře o počtu kočujících a 

31

polokočujících osob vzatých v jednotlivých místech, okresech a krajích do 

posoupisové evidence. Předběžnými průzkumy zjištěný počet Romů 

podléhající soupisové povinnosti byl ve skutečnosti jen částí soupisem 

evidovaných osob a závěrečné výsledky soupisu byly utajeny. 

Na konci roku 1958 bylo zřejmé, že pod vedením KSČ a KSS 

nastoupila státní správa velmi rasantní a nekompromisní pokus o ”konečné” 

řešení asimilace československých Romů. Tvrdým postupem za aktivní 

podpory všech složek státní správy a bez možnosti kolektivní či individuální 

obhajoby vstoupila československá administrativa těsně před koncem 50. let 

do sociálního experimentu tzv. ”procesu převýchovy občanů cikánského 

původu”, který nebyl ničím jiným ani menším než snahou v praxi prosadit a 

realizovat pokus o naplnění základních komunistických (a z nich stalinských 

tezí) o úloze státu v řešení národnostní problematiky. Usnesením ÚV KSČ byl 

do jakoby definitivní podoby dokonstruován hrůzný komplex navzájem 

propojených pařešení reálně existujících problémů navzájem propojený 

s představou autoritářského a centralistického řízení takových společenských 

procesů, jejichž podstatou již de facto a nyní i de jure nebyla jen násilná 

asimilace jedné etnické minority politickými a mocenskými nástroji 

komunistické státní správy, ale pokus o zřetelné etnocidium, které ve 

fantasmagorických plánech v reálném životě neúspěšných všemocných 

vládců mělo zcela a beze zbytku přinutit vybranou zcela bezbrannou skupinu 

sociálně slabých a kulturně odlišných k ekonomickému, společenskému a 

časem i fyzickému splynutí s okolní majoritou a přetavit se tak spolu s ní 

v jednotný socialistický národ. 

Soupis a to, co následovalo (1959-1964) 

K realizaci politické linie řešení tzv. cikánské otázky, kterou 

stanovil v dubnu 1958 ÚV KSČ, tedy k odstranění celé řady nedostatků v 

dosavadním postupu, bylo jako východisko celkového ”převýchovného 

procesu" a k likvidaci kočovného a spolu s ním i polokočovného způsobu 

života, potřeba provést soupis ”kočovných a polokočovných osob” a jejich 

trvalé usídlení. Soupis byl po téměř ročních všestranných, ale také velmi 

neplodných, přípravách proveden na celém území československého státu 

ve dnech 3.-6. února 1959. Prováděli ho pracovníci národních výborů ve 

spolupráci s bezpečnostními složkami. Uskutečňoval se podle předem 

pořízených postupně vypilovávaných jmenných seznamů a měl sloužit jak 

k evidenčním, tak také k celé řadě dalších účelů. Evidenčně měly být 

podchyceny ”kočující a polokočující osoby a příslušníci jejich rodin”, což 

v praxi tehdejší doby znamenalo, že záleželo spíše na národním výboru a 

popřípadě na bezpečnostních složkách, kdo bude či nebude na seznamu. 

Soupis měl bezpečně identifikovat jednotlivé osoby, popřípadě pořídit jejich 

32

otisky prstů, zajistit dodatečné zápisy do matrik i občanských a dalších 

průkazů. Známé jsou v této souvislosti příběhy o odebírání koní a kol z vozů 

ve Zdicích, Hořovicích či Pečkách u Prahy či Madunicích u Trnavy a 

v desítkách dalších míst, zachycování Romů na železničních stanicích a 

podobné excesivní postupy státně správního a bezpečnostního aparátu. 

Soupis však měl, alespoň tak byl původně koncipován, 

prostřednictvím národních výborů ”kočovným a polokočovným osobám” 

zajistit trvalou alternativu jejich dosavadního života. Tou měly být konkrétní 

nabídky zaměstnání pro ty, co zaměstnaní nebyli, a ubytování pro ty, co 

dosud žili ve vozech či jiných provizoriích. Plány pracovního zařazení a plány 

usídlení byly či spíše měly být nedílnou součástí soupisových příprav každého 

MNV, kde byl soupis prováděn. Ve skutečnosti se ukázalo, že jen málokterý 

ze sepisovaných vlastním soupisem získal více než záznam do občanského 

průkazu o vzetí do soupisu v určitém místě, což mu mimo zařazení do všech 

možných evidencí včetně kriminálních znemožňovalo jakýkoli územní přesun 

včetně návštěvy příbuzných. 

Právě tyto nedostatky, které se objevily již v průběhu přípravy 

soupisové akce, se staly jedním z důvodů osobního dopisu předsedy vlády 

předsedům krajských národních výborů z ledna 1959. Tam se mimo jiné 

konstatovalo, že ”zvláště na Slovensku se nedosáhlo požadovaných 

výsledků” zejména při vytváření pracovních příležitostí a ubytování. Ve 

stejném duchu se nesla i informace Povereníctva vnútra, které po provedení 

kontroly v některých slovenských krajích musela konstatovat, že organizačně 

je soupis připraven dobře, místy i přes odpor některých odpovědných, chybí 

však koordinace a především se nedostává dostatečné množství ubytovacích 

kapacit. V kampani příprav se angažoval i V. Biĺak, tehdy povereník školstva a 

kultúry, když v Bratislavě na celostátním aktivu k plnění dubnového usnesení 

nejprve principiálně odmítl ”nezdravé” tendence k řešení tzv. cikánské otázky 

národnostní cestou a poté v souvislosti s realizací tohoto usnesení prohlásil: 

”Naša budúcnosť je, súdruhovia, radostná”. To se však již ve více než 230 

obcích jen na východním Slovensku konaly poslední předsoupisové přípravy. 

Jen místy jim věnovali tak malou pozornost, že místní národní výbor 

v soupisových místnostech ani nezatopil. Možná to bylo i tím, že ministerstvo 

vnitra i povereníctvo vnútra doporučovaly při několikerých instruktážích 

výkonných soupisových pracovníků, že v souvislosti s tímto soupisem nebude 

vydaná žádná centrální vyhláška a že se nedoporučuje jej příliš popularizovat. 

Od 3. února 1959 přicházejí situační zprávy o průběhu soupisové 

akce. Přicházejí od místních soupisových komisí do okresních a odtud do 

krajských. Za Slovensko jsou centralizovány na povereníctve vnútra 

v Bratislavě, za české země na ministerstvu vnitra v Praze. Situační zprávy č. 

33

1 přicházejí 3. února, č. 2 4. února a č. 3 5. února 1959. Místní, okresní i 

krajské situační zprávy jsou tajné. 

Ze situační zprávy č. 1 za Slovensko je patrné, že soupis probíhá 

relativně velmi dobře, a to na celém území. Někde sice trochu vázne při 

daktyloskopování a identifikaci některých osob, ale jen jednotlivé 

z obeslaných soupisem povinných osob musí být předvedeny VB. V 

některých místech vyzvané osoby odcestovaly (nejspíše do Čech), jinde se 

ukrývají na neznámých místech. Problémy vyvolávají především osoby 

světské. Občané probíhající soupis schvalují a stejně tak, až na některé 

výjimky, i ”osoby cikánského původu”. Jen v Lehnici a Šamoríně z osobní 

zkušenosti to někteří ze sepisovaných přirovnali k Hitlerovi a Horthymu. 

”Sepsané osoby se zařazují do pracovního poměru zejména do stavebnictví, 

na státní statky a do JZD”. 

Situační zpráva č. 2 je ještě optimističtější. V některých místech byl 

už soupis ukončen, jinde, např, v Bratislavě a v Nových Zámcích, byl dokonce 

slavnostním aktem. Pokračují problémy se světskými a v Diakovcích byli do 

soupisu neoprávněně zařazeni i důstojník a dlouholetý člen JZD. Někde 

sepisované osoby odmítly nabízené zaměstnání a přihlásily se raději na práci 

do pohraničí. Zdržení stále způsobuje daktyloskopie, v Budkovcích místní 

korytáře předvedla VB. Do soupisu na Slovensku se však přihlašují i 

sepisované osoby, které zatím účelem odjely z Čech. V Rejdové odepřela 

účast na soupisu celá osada, protože jim občané namluvili, že ”ich vyvezú”. 

Někde byla nabídnuta zaměstnání, jinde přislíbeno zaměstnání v Kapušanech 

až se začně upravovat Východoslovenská nížina. Po tichu z předešlého dne 

varovně zní zprávy o těžkostech s ubytováním. Na železničních stanicích VB 

zadržela za oba dny na 500 osob podléhajících soupisu. 

Také slovenská situační zpráva č. 3 mluví o skončení soupisu ve 

většině obcí, ale znovu i o osobách neoprávněně vzatých do soupisu bez 

udání počtu, za to však s přesným číslem těch, kteří se soupisu vyhnuli: jen 

v Nitranském kraji jich prý bylo 190. Z Prešovského kraje hlásí, že do soupisu 

byly zahrnuty osoby trvale zaměstnané a ”vedúci sporiadaný život”. 

V Banskobystrickém kraji vázne zařazování do pracovního poměru a o 

problémech v ubytování se situační zpráva ani nezmiňuje. 

V následujících dnech se bilancuje: v Košickém kraji se soupis 

uskutečnil ve 223 obcích a sepsáno bylo celkem 10 376 osob, což bylo 21% 

místní romské populace. Šokující je (možná) konstatování, že (až) nyní se 

připravuje návrh organizačních opatření pro jednotlivé odbory KNV a ještě 

více to, že jen část problémů se podaří v dalším vyřešit v rámci kraje. KNV 

Košice proto očekává pomoc ostatních, zejména českých krajů. 

34

Podle pozdějších relací povereníctva vnútra i ministerstva vnitra 

proběhl soupis úspěšně a splnil svůj ”politický” účel. Byl také ”velmi dobrým 

příkladem plodné spolupráce mezi národními výbory a VB”. Nepochopení této 

akce ze strany kočujících osob se vyskytlo jen výjimečně, stížnosti proti vzetí 

do soupisu podalo na celém Slovensku jen několik málo desítek osob a 

většině z nich úřady prokázaly, že si stěžují neoprávněně. Problematickou se 

ukázala především evidence světských, proto byly tyto osoby jednotlivě na 

vlastní žádost ještě v průběhu roku 1959 ze soupisových evidencí národních 

výborů vyňaty. Jejich daktyloskopie a bezpečnostní evidence v průběhu 

soupisu rovněž pořizovaná, však zůstala nedotčena. 

Kolik osob bylo mezi 3. až 6. únorem celkem vzato 

v Československu do soupisu není přesně jasné. Na Slovensku to bylo podle 

pozdějších informací povereníctva vnútra 27 933 osob, z nichž 412 byly 

osoby světské. Zřetelné však je, že samotný soupis, přestože byl 

koncipován podstatně odlišně, se stal pouhým prostředkem pro vznik nových 

anebo doplnění starších evidencí včetně daktyloskopických. Těm, co byli 

sepsáni a zaneseni do těchto evidencí, však přinesl bezprostředně a ještě o 

řadu let později namísto lepšího zaměstnání a ubytování ”jen” velmi zřetelné 

omezení základních práv. Tak byl v praxi realizován zákon č. 74/1958 Sb., o 

zákazu kočování, jehož §1 zavazoval národní výbory všech stupňů 

poskytnout ”dříve kočovným osobám” všestrannou pomoc, aby se mohli 

proměnit v ”řádné pracující občany”. 

Provedení soupisu a evidenční podchycení ”dříve kočujících a 

polokočujících osob” měly znamenat východisko a především přechod od 

koncepčních a přípravných prací k další fázi realizace usnesení ÚV KSČ 

z dubna 1958 v řešení tzv. cikánské otázky: k vlastní ”likvidaci cikánské 

zaostalosti”. 

Ještě v únoru 1959 pokračovala státní administrativa v dalším 

doplňování podzákonných řídích norem: své směrnice o zdravotnické práci u 

osob, které vedly kočovný způsob života vydaly ministerstvo i povereníctvo 

zdravotnictví a další aktivitu projevilo i povereníctvo školstva. Zdravotnická 

směrnice se zaměřila na zřizování a fungování zdravotnický aktivů 

v jednotlivých místech s větší koncentrací romského obyvatelstva a ve všech 

okresech a krajích a na zakládání zvláštních kartoték o zdravotním stavu 

”dřívějších kočovníků . Úkolem aktivů mělo být ve spolupráci s obvodními a 

očkujícími lékaři především postupně vykonat zdravotní prohlídky ”dříve 

kočujících osob” se zaměřením zejména na infekční choroby a TBC a také 

provést všechna potřebná očkování dětí. Důrazně byly zavázány průběžně 

sledovat také hygienicko epidemiologickou situaci, zejména v „soustředěních 

bývalých kočovníků“ a organizovat zdravotnickou osvětu. 

35

Iniciativa povereníctva školstva souvisela s problematickým 

”zaškolením zanedbaných cikánských dětí”, kterých bylo jen na Slovensku 

v této době podle oficiálních míst na 12 000. Pro tyto žáky mělo být již ve 

školním roce 1959/1960 zřízeno 10 tzv. školiček spojených s mateřskými 

školami, družinami a školními jídelnami. Pro děti ze sociálně slabých 

romských rodin, uvažovalo se zhruba o 3000 takto handicapovaných dětech, 

se zaváděly úlevy na platbách za stravování a také bezplatné zajištění 

školními potřebami a pomůckami. V aktuální problematice dětí ”dříve 

kočovných osob” se navrhovalo tyto odebrat z rodin a umístit do dětských 

domovů. Dopad této aktivity byl zřejmý z konstatování, že na stavbu osadních 

školiček i nových dětských domovů nebyly pro rok 1959 v rozpočtech obcí 

ani povereníctva vyčleněny finanční prostředky. 

Koncem února se k aktivitám centrálních slovenských úřadů pro 

oblast zdravotnictví a školství připojilo také povereníctvo kultúry. To po 

průzkumech z podzimu 1958 připravilo plány likvidace negramotnosti, které 

by tento problém měly vyřešit nejpozději do roku 1960. Podle informací 

povereníctva aktivity národních výborů ”účinně řeší” tento problém, vždyť jen 

v Prešovském kraji právě probíhá na 200 kurzů s 2 624 frekventanty 

z celkového počtu více než 7 500 negramotných. Údajně se také osvědčily 

aktivy pro kulturní a osvětovou práci, které průběžně vznikají (a zanikají) při 

kulturně osvětových zařízeních v jednotlivých okresech. K dalšímu zlepšení 

v oblasti kulturně osvětové práce pak povereníctvo navrhuje, aby vysoké 

školy dostaly pokyn přednostně přijímat studenty z řad Romů. 

Počátkem března se začíná rozšiřovat zpráva o celostátním aktivu 

o práci mezi cikánským obyvatelstvem, který se v Bratislavě uskutečnil 30. 

ledna 1959. Tento aktiv hodnotil nejen ”úspěchy” při realizaci dubnového 

usnesení ÚV KSČ, ale vrátil se také k plnění staršího usnesení Sboru 

povereníkov ze září roku 1956. Při hodnocení postupu se účastníci zaměřili 

na tři oblasti: pracovní zařazení, bytovou otázku a ”všestranné zvýšení 

kulturní a zdravotní úrovně cikánského obyvatelstva”. Podle zprávy 

přednesené na aktivu dosáhl aktuálně počet nezaměstnaných Romů na 

Slovensku 12 000 práceschopných osob, a to především proto, že řada 

slovenských podniků ”nepochopila důležitost úkolu” a nepřijímá Romy do 

zaměstnání. Obrovské náklady spotřebovávají také chyby či zlomyslnosti 

v činnosti jednotlivých odborů pracovních sil, které zejména na nábory do 

českých dolů a továren vysílají (i s celými rodinami) na náklady státu romské 

pracovníky, kteří pro zařazení v těchto podmínkách nemají kvalifikační ani 

zdravotní předpoklady. Žalostná je prý rovněž situace v pracovním zařazování 

romských žen a zejména romské mládeže, kterou bude nutné přikazovat 

36

k zaměstnání či do učebních oborů i v případech, že nesplňuje kvalifikační 

předpoklady. 

Ještě tristnější obraz nabídla zpráva tomuto aktivu o řešení 

bytových problémů romského obyvatelstva. Národní výbory tento problém prý 

v lepším případě odsouvají, častěji však na něm vůbec nepracují nebo jeho 

řešení přímo stěžují či dokonce znemožňují. Základním projevem tohoto 

postupu je především bojkot při vydávání stavebních povolení a přidělování 

bytů ”cikánským spoluobčanům”. Jako nový problém se v činnosti národních 

výborů v řešení bytové otázky romských obyvatel objevuje, že v případě 

vydání stavebních povolení romským stavebníkům, jsou jim vydávána pro 

okraje obcí a do zvláštních nově vytvářených ulic, čímž jsou obnovovány 

bývalé nežádoucí koncentrace ”občanov cigánského povodu”. 

V usnesení, které tento aktiv přijal a které se stalo závazné pro 

další postup nejvyšších slovenských stranických a státních orgánů, se navíc 

uvádí, že je žádoucí, aby podniky bezpodmínečně přijímaly romské 

zaměstnance a naopak nežádoucí zakládat zvláštní školy pro cikánské žáky 

v romských osadách, ale jen tam, kde je vyšší koncentrace „dříve kočujících 

osob“. Také má být natočen film o občanech cikánského původu, zásadně 

zlepšena činnost ONV při zařazování do pracovního poměru a velmi rychle 

dohnány časové ztráty při přípravě plánů na likvidaci cikánských osad. 

Shrnuto to znamenalo, že žádné z posledních platných usnesení, a to ani 

nejvyššího stranického ani nejvyššího slovenského státního orgánu, se neplní 

a odpovědnost za tento neuspokojivý stav nesou plně národní výbory, 

zejména místní. 

Léta následující po soupisu ”kočovných a polokočovných osob” a 

po jejich údajném trvalém usídlení v únoru l959 měla být obdobím usilovné 

práce na ”převýchově našich cikánských spoluobčanů". Pro řadu z těch 

pravých kočujících mělo teprve přijít trvalé usídlení, mnoho tisíc ”dříve 

polokočujících” a těch ostatních čekalo na lepší příležitost v řešení svého 

ubytování i přiblížení se obcím. Situací se velmi intensivně začaly zabývat 

stranické orgány v krajích. Ve zprávách KNV příslušným KV KSČ z let 1959 

až 1961 jsou tu méně tu více optimisticky líčeny úspěchy v převýchově 

romského obyvatelstva. Nejčastěji se však jedná o kritická a sebekritická 

vyjádření k činnosti (nečinnosti) zvláštních místních, většiny okresních a 

krajských komisí, konstatování diskriminačních postupů ze strany občanů i 

funkcionářů na úrovni obcí typicky pro oblast stavebních povolení a péči o 

situaci v komunální hygieně v místních osadách, o sdělení, že plán na 

likvidaci cikánských osad postupuje pomalu, zatímco situace 

v zaměstnanosti, zaškolení dětí a ve zdravotním zajištění romského 

obyvatelstva se zlepšuje. 

37

Zvláštní komise národních výborů nezasedají nebo zasedají 

nepravidelně a pokud i přijmou nějaká usnesení, tak ”je jen těžko uvádějí do 

života”. Od roku 1950 si v Košickém kraji postavilo rodinné domky jen 400 

Romů, asi 60 je jich v roce 1959 rozestavěných a na dalších 100 jsou 

vydána stavební povolení. Koupí získali Romové 19 domků a romským 

rodinám bylo přiděleno 58 bytů. Stavební pozemky dostávají Romové na 

okraji obcí a společně, a i to je úspěch, protože např. v Bystrom místní 

občané rozmetali základy romských staveb obci a v Nové Lesné a 

Podhoranech místní obyvatelstvo podobnými akcemi vyhrožovalo, pokud by 

snad NV vydal stavební povolení. Ve více než 80% romských osad v kraji 

jsou závadné zdroje pitné vody. V Košickém kraji je údajně zaškolenost 

romských dětí na dobré cestě a do školy nechodí již jen na 300 dětí, také 

podstatně klesla nezaměstnanost Romů. 

Stejné výsledky hlásí i Prešovský kraj, avšak v jednorázové 

bezpečnostní akci se ukáže, že v romských osadách je více než 2000 právě 

nezaměstnaných obyvatel. VB však do tohoto počtu započítala i 1971 osob, 

pobírajících důchody a nemocné. Stavebních povolení tu bylo vydáno za 

poslední dva roky 265, v 50 případech se však občané ”svojvolně stavali 

proti”. V Kendicích, Lomničce, Nové Lubovni, Malém Lipníku a v dalších 13 

vyjmenovaných obcích se místní obyvatelé zásadně postavili proti romským 

stavbám v intravilánu obce. Romové prý sice vykazují zvýšenou snahu 

postavit si rodinný domek, málo však šetří. 120 z nich je organizováno v ROH, 

200 v ČSM. Počet členů strany zpráva neuvedla, ale jen v Prešovském kraji a 

jeho osadách jich byly desítky a možná i stovky. Někteří od roku 1945. 

O rok později z již sjednoceného Východoslovenského kraje tamní 

KV KSS hlásí, že zde žije asi 50 000 Romů, z nichž do soupisu bylo pojato 

jen 21%. Podařilo se prý již zlikvidovat ”kočovný život a příživnictví”, došlo 

k prudkému růstu zaměstnanosti (většinou na stavbách, v místním 

hospodářství a v zemědělství) i členství v BSP. Absence dosahuje 15%. 

Poklesla nemocnost, zlepšila se zdravotně osvětová práce, a to i přesto, že 

ve většině ”cikánských soustředění” (stále) chybí základní hygienická 

zařízení. Zlepšilo se zaškolení cikánských dětí, stále vysoký je však počet 

negramotných. Nedostatečné jsou plány na likvidaci cikánských osad a tato 

aktivita (?) postupuje jen velmi živelně. Na úrovni okresů se však rozpadá 

činnost komisí pro práci mezi cikánským obyvatelstvem. 

Jestliže se první dva ”posoupisové” roky ještě jakž takž dařilo 

pokračovat v nastoupené linii řešení zaměstnanosti, školního zapojeni dětí i 

zastavení „nežádoucího pohybu mezi kraji i v rámci státu“ (a s naopak 

minimálními výsledky při řešení například bytové otázky a také v rozptylu 

”nežádoucích soustředění v cikánských osadách a čtvrtích”), po roce 1960 se 

38

vedle těchto ještě optimistických zpráv komisí, které často ani neexistovaly, 

stále intensivněji objevují kritické hlasy. Ve zprávě Generální prokuratuře 

povereníctvo vnútra v září 1960 při hodnocení vývoje po soupisu konstatuje, 

že nejtíživější situace je v oblasti bytové a v ”celkové likvidaci nežádoucího 

zaostalého způsobu života cikánů”. 

Také v českých zemích v roce 1959 musely odpovědné orgány 

konstatovat, že ”v řešení bytové situace se dosud pro občany cikánského 

původu mnoho nevykonalo, bydlí většinou ve společných ubikacích, 

vyhrazených cikánům, v maringotkách, v objektech, které po stránce 

hygienické a epidemiologické málo vyhovují” a že tyto objekty jsou zároveň 

”nepřípustně přelidněny”. Současně bylo doporučeno, aby závodní výbory 

věnovaly více pozornosti řešení bytových otázek cikánů a tlačily vedení 

závodů k zajištění nezbytných hygienických zařízeni v dosavadních 

provizorních bytech ”cikánů”. Závody by měly také více pomáhat pracujícím 

”občanům cikánského původu” ve výstavbě rodinných domků nebo je 

zařazovat do podnikových pořadníků. 

Jak vyplývá ze „Zprávy o plnění úkolů ÚRO“ z konce roku 1959 se 

v českých zemích nepodařilo dosáhnout pronikavějších úspěchů ani 

v otázkách zaměstnanosti. Dokonce prý stále ještě existují i závody, jejichž 

vedení odmítají cikány zaměstnávat vůbec. Tím, že přijímají ty ”cikány”, 

kteří jsou vzati do soupisu pouze na sezónní práci a po skončení sezóny 

jsou propouštěni z práce, ponecháni osudu nebo posíláni na Slovensko, je 

„paralyzován dopad politické koncepce řešení”. Pokud vedení závodů cikány 

zaměstnávají, nechávají je většinou ve skupinách pohromadě a jen zřídka je 

rozmísťují mezi ostatní pracující. Zvyšování kvalifikace romských 

zaměstnanců zpráva ÚRO hodnotila následovně: ”Vcelku je velmi málo 

příkladů, kdy vedení zajišťuje bezplatné kursy pro zvyšování kvalifikace 

cikánského obyvatelstva. Zaměstnanci cikánského původu jsou zaměstnáváni 

ponejvíce na vykopávkách a jiných hrubých pracích. Velmi málo jsou 

doporučováni ke kvalifikovanější práci, i když by mohli být na ni zapracováni. 

Malou péči věnují v závodech také cikánské pracující mládeži.” ”Vytvářet na 

pracovištích soudružské prostředí pro cikány, pověřovat zkušené dělníky 

patronáty nad jednotlivými cikány a působit, aby dodržovali pracovní dobu a 

přivykali trvalému zaměstnání” se také nedaří, protože ”v mnohých ze závodů 

nebyli pracující vůbec informováni o tom, co je třeba udělat a jak je třeba se 

k nim chovat, aby se naši cikánští spoluobčané cítili plnoprávnými členy 

soudružského kolektivu a pociťovali neustálou výchovnou pomoc. A tak je 

ještě často, zejména v českých zemích, na stavbách a závodech slyšet, že 

jsou cikáni urážlivě nazýváni černými hubami, černými partami apod. Někteří 

pracující je odmítají vzít mezi sebe.” 

39

Úsilí o všeobecnou návštěvnost škol cikánskými dětmi podpořené 

směrnicemi ministerstva školství a kultury z roku 1958, navazujícími 

směrnicemi povereníctva školství i dalšími dílčími opatřeními na celostátní i 

slovenské úrovni, vyústilo na začátku 60. let do názoru některých praktiků 

v řešení tzv. cikánské otázky, že počet negramotných se zvyšuje především 

v důsledku špatného zapojování cikánských dětí do školní výuky a také díky 

pologramotnosti postupně přecházející v úplný analfabetismus u té části dětí 

a mládeže, která opouštěla základní či zvláštní školu v některé z počátečních 

tříd prvního stupně. K situaci přispěly také spory o samostatné romské 

školičky v osadách, které jakmile byly v tomto období, třeba i podmínečně a 

dočasně, povoleny, vyvolaly další spory o jejich existenci. Rozhodný v tomto 

směru byl projev ministra školství Kahudy na celoslovenském aktivu 

pracovníků mezi cikánským obyvatelstvem z 26. února 1960, ve kterém jako 

škodlivé byly odmítnuty nejen samostatné romské dětské i jiné soubory 

”lidové umělecké tvořivosti”, ale i tato účelová školní zařízení. Do roku 1963, 

nejpozději 1965, musí být tyto ”cikánské speciálky” zcela zlikvidovány. 

Společně s negramotností. Ministr školství totiž konec 3. pětiletého plánu při 

stejně příležitosti vyhlásil za konec negramotnosti romského obyvatelstva v 

Československu. 

Druhou složkou zvyšování vzdělanostní úrovně romského 

obyvatelstva byl ambiciózní program likvidace negramotnosti dospělých. 

Prvním ústupkem od globálního řešení bylo soustředěním se na věkovou 

skupinu 15-45 let. Tak mělo byt v celostátním měřítku odstraněno toto 

”neblahé dědictví vykořisťovatelských řádů” do roku 1960. Od počátku 

šedesátých let, přestože v některých místech běžely kursy pro negramotné 

kontinuálně od obnovení jejich činnosti v polovině roku 1958, se začínají 

objevovat hlasy o malé efektivnosti této činnosti. Pro pomalý postup bylo 

tehdy ukončení akce likvidace cikánské negramotnosti přesunuto na rok 

1965. Začínají se hledat nové směry a formy, které by - alespoň 

v prodlouženém termínu - původně striktně stanovený úkol dovedly 

k úspěšnějšímu konci. Pozdější úpravy (cesta za negramotnými do osad, 

osobni patronáty učitelů, pokusy o přenesení odpovědnosti za likvidaci 

cikánské negramotnosti na vojenská a nápravně výchovné zařízení ) jen 

podtrhovaly skutečnost, že s výjimkou vydání zvláštních učebnic pro 

negramotné (a i ty vyšly se značným zpožděním od zahájení celé akce) se 

státní správa v osvětové činnosti zmohla spíše na kurzy vaření a šití než na 

skutečné odstranění negramotnosti romského obyvatelstva. 

Pokusem o změnu tohoto nežádoucího vývoje bylo vydání nových 

směrnic ministerstvem školství a kultury v roce 1963, avšak tímto opatřením 

se - jak ukázaly statistiky z druhé poloviny 60. let, a to jak na Slovensku, tak i 

40

v českých zemích - zastavit růst negramotnosti cikánského obyvatelstva 

nepodařilo. Relativní úspěch v zařazování romských dětí do školy byl nejprve 

znehodnocován nepravidelností školní docházky těchto dětí, později byl 

později připisován řadě dalších faktorů, avšak jen málo který z kritiků tehdy 

uvedl omezený rozsah finančního a personálního zajištění, a malou pozornost 

věnovanou této otázce ze strany odpovědných míst. Stejná směrnice proto 

zpřísňovala postihy romských rodičů za nedocházku dětí do školy a spolu 

s příkazy a postupy k likvidaci škol v osadách zrušila i úlevy při platbách za 

stravu. Přednosti se napříště mohlo dostat romským rodičům při zařazování 

jejich dětí do mateřských škol a dílčích preferencí (vyšší pozornosti učitelů) 

oproti ostatním žákům se mohly dočkat ty z romských dětí, o kterých se 

rozhodne, že budou moci pokračovat ve studiu na středních školách nebo 

půjdou do učebního poměru. 

Praxe prý potvrdila, že základem k řešení vzdělanostní úrovně 

romského obyvatelstva je celkové řešení jeho sociálně ekonomických 

problémů a že rozhodující úlohu zde mají národní výbory. Tím, že plány krajů 

a okresů na řešení tzv. cikánské otázky nebyly podloženy finančními a 

materiálovými prostředky, staly se pouze deklarativními záměry a rozptyl, 

který je jedním ze základních předpokladů asimilace cikánského obyvatelstva, 

je ponechán živelnosti, konstatovalo se na margo vzdělanostní situace 

romského obyvatelstva v prvním pětiletí 60. let v jednom ze stranických 

materiálů 

V prosinci 1961 jednalo o situaci v postupu realizace usnesení ÚV 

KSČ politické byro tohoto nejvyššího partajního orgánu. ”Přijetí a 

uskutečňování tohoto usnesení otevřelo cestu k soustavnému a komplexnímu 

řešení problémů občanů cikánského původu”. Nyní však NV musí prověřit 

plnění všech předpisů. Do popředí se jako klíčový problém prodrala bytová 

otázka a v souvislosti s tím i problém likvidace cikánských osad, čtvrtí a ulic, 

jehož řešení se téměř zastavilo: ”Cikánské osady, ulice a čtvrtě”, stanovilo PB 

ÚV KSČ, ”jsou nesporně velkou překážkou v našem úsilí o odstranění 

zaostalých forem cikánského způsobu života, jsou velkou brzdou převýchovy 

cikánského obyvatelstva”. Dalšímu postupu brání nedostatečná příprava 

plánů na likvidaci nežádoucích soustředění, zejména slovenských osad. 

„Nezbytné je proto bezprostředně přistoupit k nápravě tohoto stavu, 

přezkoumat plány a okamžitě začít likvidovat především nejhorší typy sídlišť.“ 

Již od roku 1961 se zejména na východním Slovensku ozývají 

hlasy, že tento region nebude sto vyřešit svůj problém s romských 

obyvatelstvem sám bez pomoci jiných, zejména českých krajů. Pozoruhodné 

je, že tato teze se objevila až poté, co v rámci reorganizace státní správy byly 

původní Košický a Prešovský kraj spojeny v roce 1960 do kraje 

41

Východoslovenského. Vzhledem ke skutečnosti, že oba původní kraje 

vykazovaly nejvyšší počty Romů a také nejvíce problémů v zaměstnanosti, 

školní docházce a zejména v bytové situaci romských rodin, jejich sloučení 

bezpochyby umocnilo depresi z perspektiv. 

Sloučení bývalých krajů samo o sobě nebylo jediným zdrojem teze 

o potřebě pomoci východnímu Slovensku v řešení romského problému, jak o 

tom svědčí upozornění, které pro neplnění jednoho z úkolů stanovených 

zákonem č. 65/1960 Sb., - organizovat soustavné kontroly plnění usnesení 

stranických orgánů - ze strany východoslovenského KNV v Košicích tomuto 

úřadu zaslala tamní Krajská prokuratura někdy v roce 1962. Z tohoto 

materiálu vyplývá, že státní správa na místní, okresní ani krajské úrovni 

neplní úkoly vyplývající z usnesení ÚV KSČ z dubna 1958. Konstatuje, že 

řada okresních komisí a spolu s nimi i krajská komise pro práci mezi 

cikánským obyvatelstvem se ani nesešla ani nevykonávala žádnou činnost. A 

podobná situace je údajně také v radách MNV, ONV a KNV. Rozpadly se 

evidence, mj. o zaměstnanosti ”cigánov” naprosto nedostatečně je řešena 

bytová otázka a nedošlo ani k likvidaci žádné z cikánských osad. Ve školství 

přetrvávají - díky ”slabé práci národních výborů a malého zájmu učitelů o děti 

cikánského původu” - zásadní problémy, 3249 nenavštěvuje základní školu, 

z toho polovina jen v okrese Poprad. Negramotnost dosahuje 50-60% a 

v okrese Trebišov dokonce 70%. V okresech Spišská Nová Ves, Michalovce, 

Rožňava a Trebišov nadále pokračují v činnosti zvláštní školy pro cikánské 

žáky. Nedostatky přetrvávají také v činnosti zdravotnických zařízení a 

v hygienické službě. Naprosto kritickou situaci konstatovalo toto upozornění 

prokuratury v komunální hygieně a v zajištění pitné vody. 

Jak mohla podle zjištění prokuratury neexistující Krajská komise 

pro řešení otázek občanů cikánského původu schválit následující opatření 

není sice jasné, ale v květnu 1961 tento orgán konstatoval, že podle ”přepočtu 

pracovních příležitostí v jednotlivých okresech není možné zaměstnat 

všechny občany cikánského původu v okresech Poprad, Trebišov, Bardejov a 

Michalovce”. Protože v rámci kraje jen okres Rožňava je schopen umístit 

menší množství pracovních sil z těchto okresů, je potřeba situaci řešit mimo 

hranice Východoslovenského kraje. Za účelem ”správného rozmístění občanů 

cikánského původu” musí 3 823 živitelů rodin najít zaměstnání mimo hranice 

kraje, což ”prakticky znamená odsunout z našeho kraje zhruba 14 000 osob”. 

Kam naznačuje úkol komisi termínovaný 30. srpnem 1961: ”spojit se se 

Západočeským, Severočeským, Středočeským a Jihomoravským KNV a 

dohodnout roční kvóty” (odsunu). Odchodem těchto rodin se na východním 

Slovensku ”uvolní 2000 domů” bez potřeby výstavby náhradních bytů. 

K asanaci v rámci kraje tak zůstane již ”jen” dalších 3 130 domků. Těm, co 

42

zůstanou budou prý nabídnuty zhruba dvojnásobné preferenci při přidělování 

bytů, 2 000,- Kčs jako půjčka na pořízení nábytku a někteří se budou moci 

nastěhovat také do domů po optantech, které budou vyčleněny právě jen pro 

romské obyvatelstvo. 

V roce 1961 zůstal návrh na odsun části romského obyvatelstva 

ještě omezen jen na prostředí svého vzniku, avšak v letech 1962 - 1963 se již 

objevil ve vrcholných politických orgánech na Slovensku. Je také součástí 

návrhu usnesení, kterým SNR doporučovala stranickým orgánům další postup 

při řešení tzv. cikánské otázky na Slovensku a zejména ve 

Východoslovenském kraji. Vzhledem ke skutečnosti, že ve 

Východoslovenském kraji žije více než 75 000 občanů cikánského původu 

nemá tento kraj údajně možnost vlastními silami a prostředky uvnitř tohoto 

kraje zcela vyřešit problém romského obyvatelstva, především pak jeho 

bytovou situaci. Proto je třeba uložit vládě ČSSR, jednotlivým ministerstvům, 

všem KV KSČ či KSS a KNV, aby přijaly taková opatření, která pomohou 

dokončit splnění usnesení ÚV KSČ z dubna 1958. V původní versi šlo o 

prozatím jen o to, aby se v rámci náboru pracovních sil mezi romským 

obyvatelstvem získali tito pracovníci do průmyslově rozvinutých krajů s malou 

koncentrací romského obyvatelstva, a to natrvalo včetně svých rodin, a aby 

se jim v nových místech přidělovaly byty či umožnilo postavit rodinné domky. 

Tímto způsobem mohl být zajištěn i požadovaný rozptyl Romů mezi ostatní 

obyvatelstvo. Přesuny romských obyvatel z Východoslovenského kraje by se 

měly týkat zhruba 40 000 osob a měly by se uskutečnit do roku 1970. 

V první etapě (do konce roku 1964) se postupně plánovalo 

přestěhovat ty rodiny, jejichž živitelé v českých zemích pracují již delší dobu, 

a současně se připravit k ”náborům cikánského obyvatelstva” jednotlivých 

východoslovenských okresů ve prospěch vybraných a určených krajů tak, 

aby partnerem Středočeského kraje byly okresy Košice a Prešov, 

Jihomoravského kraje okresy Michalovce a Humenné, Západočeského kraje 

okres Bardějov, Východočeského kraje okresy Poprad a Spišská Nová Ves, 

Jihočeského okres Trebišov a Severomoravského okres Rožňava. K těmto 

”organizovaným a politicky dobře odůvodněným přesunům” mohlo dojít ve 

druhé etapě, a to již v letech 1964 - 1966. Ve třetí etapě by se odstranily 

nedostatky, které při této akci vzniknou. V tuto podobu se časem proměnily 

jednotlivé úvahy zaznívající kdysi po roce 1957 z Košic či Prešova o 

náborových dohodách mezi těmito východoslovenskými kraji a českými a 

moravskými okresy. 

Navrhovatel současně vypracoval i soubor zásad a postupů, 

kterými by tento program měl být realizovaný. Osoby k rozptylu se budou 

získávat přesvědčovací prací ONV v rámci náboru pracovních sil pro 

43

jednotlivé (české) podniky, které na vlastní náklady zajistí zaměstnání a 

ubytování. Od rodin, které se rozhodnou přestěhovat, budou na náklady 

(slovenských) národních výborů vykoupeny jejich chatrče a ty budou 

bezprostředně po odstěhování zbourány. ONV ve Východoslovenském kraji 

budou důsledně dbát na to, aby se do českých zemí stěhovaly především 

rodiny s perspektivou trvalého a uspořádaného života. Samo přestěhování 

pak bude probíhat tak, aby nedošlo ke koncentraci obyvatel stejné osady. Jen 

přímo spřízněné rodiny budou mít právo podle možností a na vlastní žádost 

bydlet v jednom místě. ONV východního Slovenska zajistí zdravotní prohlídky 

přesídlovaných a budou dbát, aby se přesídlovalo venkovské romské 

obyvatelstvo. Tento rozptyl jako předpoklad pronikavého zlepšení 

ekonomického a sociálního postavení ”občanov cikánského povodu” na 

východním Slovensku bude doplněn rozptylem zbývajících po 

Východoslovenském kraji. 

Koncem listopadu 1964 předložilo Ministerstvo školství a kultury 

návrh zásad pro vytvoření vládní komise pro otázky cikánského obyvatelstva. 

Ukázalo se totiž, že po návrhu PB ÚV KSČ přenést odpovědnost za 

koordinaci řešení tzv. cikánské otázky z ministerstva školství na úroveň vlády 

z roku 1961, toto ministerstvo existující koordinační komisi zrušilo a Úřad 

vlády žádnou nesestavil. 

Důvodem pro zřízení tohoto vrcholového orgánu také bylo, že po 

reorganizaci státní správy v roce 1960 se komise pro cikánskou otázku u 

jednotlivých národních výborů, zřízené v letech 1958 a 1959 staly jen 

poradními komisemi či subkomisemi při odborech školství bez pravomocí, 

vlivu a prostředků. Tak se také mohlo stát, že ”práce mezi cikány dostávala 

stále jednostrannější charakter až nakonec převládlo idealistické pojetí řešení 

cikánské otázky prostřednictvím prosté výchovy a osvětové práce”. Komise 

pořádaly osvětové akce a neřešily podstatnější otázky sociální, bytové a 

pracovní. Důvodem pro zřízení vrcholného koordinačního byly také informace 

o postupu slovenských úřadů, kde Slovenská plánovací komise připravovala 

materiály pro jednání předsednictva Slovenské národní rady o romské otázce, 

zejména o ”oprávněných požadavcích slovenských soudruhů”, aby české 

země prostřednictvím pomoci krajů v Čechách a na Moravě přispěly 

k celostátní a organizované pomoci východnímu Slovensku. 

Ministerstvo školství také konstatovalo, že klíčovým problémem 

v řešení tzv. cikánské otázky je nyní ”likvidace cikánských sídlišť (osad, čtvrtí , 

ulic) a poskytnutí trvalé pracovní příležitosti”, protože ”cikánská sídliště jsou 

semeništěm zaostalosti a největší hrozbou žádoucí asimilace cikánského 

obyvatelstva.” V souvislosti s líčením neuspokojivé situace v řešení tzv. 

cikánské otázky se znovu objevily takové argumenty prosazení vlastního 

názoru, jakými byly neúnosné životní podmínky ve východoslovenských 

44

osadách, vysoký počet invalidů, malá zaškolenost romských dětí, nebezpečí 

šíření nakažlivých chorob, vysoká dětská úmrtnost, opětný růst trestné 

činnosti a nově také prudký růst počtu romského obyvatelstva. ”Dokladem 

vážných sociálních problémů je neúměrně vysoká populace cikánského 

obyvatelstva, která se - vzhledem k nemožnému životnímu prostředí, malé 

zaměstnanosti, sexuální promiskuitě, předčasným mateřstvím už od 13. roku 

atd - jeví nežádoucí.” 

Bylo zřetelné, že posoupisové období aktivity i pasivity, dílčích 

úspěchů a značných neúspěchů státních i stranických orgánů v plnění 

usnesení ÚV KSČ nachyluje ke svému závěru. Bylo zřetelné i to, že na 

scénu přichází další etapa v řešení tzv. cikánské otázky. Tentokrát to již 

nebyla komunisticky idealistická etapa převýchovného působení, ale spíše 

etapa zcela materialisticky technokratická. V každém případě však šlo o 

pokračování a další propracování stále dále rozvíjející jednu a tutéž utkvělou 

představu komunistické strany, jejímž základní ideou i zvolenými prostředky 

byla násilná a také konečná asimilace československých Romů nyní již 

v podmínkách tzv. socialistickém Československa. 

Politika organizovaného rozptylu (1965-1970) 

Již usnesení ÚV KSČ z dubna 1958 v pořadí postupných kroku v 

řešení tzv. cikánské otázky v Československu stanovilo, že dalším cílem po 

zastavení ”nežádoucího pohybu cikánského obyvatelstva” na cestě jeho 

asimilace je „likvidace nežádoucích soustředění cikánských ulic, čtvrtí a 

osad”. Nová vlna aktivizace začala zcela nezvykle tam, kde před časem 

vznikly první teze o rozptylu Romů přesunem do českých zemí, tedy na 

Slovensku. Počátek této etapy řešení tzv. cikánské otázky a také rozptylové 

politiky lze spatřovat v usnesení předsednictva SNR č. 58 ze 13. 3. 1965. 

Teprve poté projednaly nové návrhy na hlavní cíle i generální linii nejprve 

předsednictvo vládnoucí strany a poté i československá vláda. 

Když Předsednictvo SNR v polovině března 1965 projednávalo 

„Zprávu o vytváření podmínek pro zvýšení ekonomické a kulturní úrovně 

cikánského obyvatelstva a o plnění usnesení ÚV KSČ z 8. 4. 1958“ muselo 

přiznat, že - přestože pozdvižení Romů patřilo v uplynulém období mezi 

naléhavé politické a ekonomické úkoly - pro nejednotný postup KNV a ONV a 

pro nedostatek finančních prostředků se dosud nepodařilo splnit cíle 

stanovené v roce 1958 nejvyšším stranickým orgánem. Řešení otázek 

romského obyvatelstva se proto muselo stát součástí všech perspektivních i 

operativních plánů, a to s následujícími cíly: usměrnit investiční výstavbu tak, 

aby byla možná postupná a cílevědomá likvidace ”cikánských osad a 

chatrčí”, plánovitě rozmísťovat práceschopné cikánské obyvatelstvo a přímo 

usměrňovat cikánskou mládež do učení a podniků. Povereník financí dostal 

45

za úkol vyčlenit 72 mil. Kčs na výkup chatrčí a povereníku školstva bylo 

uloženo dočasně zřídit samostatné třídy pro zanedbané cikánské děti a kurzy 

na doplnění vzdělání pro cikánskou mládež. Do roku 1970 měli projít všichni 

negramotní vzdělávacími kurzy a učitelé ve třídách s cikánskými dětmi měli 

být napříště lépe zaplaceni. Na pražském ministerstvu vnitra se měla 

projednat účinnost zákona č. 74/1958 Sb., a případně zahájit přípravy jeho 

novelizace. KNV na Slovensku se měly zaměřit na postih rodičů, které 

nezajišťovaly řádnou docházku svých dětí do škol a také důslednou aplikací 

zákona o zákazu kočování snížit fluktuaci romského obyvatelstva. V usnesení 

P SNR se mluví o zřízení zvláštní komise SNR pro řešení otázek cikánské 

obyvatelstva a také o povinnosti předložit vládě v Praze do konce dubna 

zprávu o situaci romského obyvatelstva na Slovensku. 

SNR ještě stihla připravit návrh usnesení provázející zprávu o 

situaci romského obyvatelstva na Slovensku. V něm požadovala zřídit 

centrální vládní orgán, který by odpovídal za řešení tzv. cikánské otázky a 

především připravil návrh zásad dlouhodobého celostátního plánu likvidace 

cikánských osad na léta 1965 - 1970. Návrh usnesení vlády poopravoval 

starší principy harmonogramu likvidace romských osad o prioritní řešení 

situace v oblasti Vysokých Tater a Košic. Nově se mělo celostátně 

organizovat usměrňování cikánské mládeže a zajišťována výstavba 

mateřských a internátní škol a školních družin tak, aby v roce 1970 dosáhla 

zaškolenost cikánských dětí v mateřských školách poloviny z celkového 

počtu. KNV měly podle návrhu trvale usídlit romské sezónní zemědělské 

dělnictvo, ministerstvo vnitra a spravedlnosti a Generální prokuratura pak 

provést rozbor účinnosti zákona č. 74/1958 Sb. a v souvislosti se změnami 

připravit návrh úpravy řídících směrnic a popřípadě i návrh novely zákona o 

zákazu kočování. 

Usnesení P SNR aktivizovalo mj. komisi pro otázky cikánského 

obyvatelstva ve Východoslovenském kraji. Ta zhodnotila svůj dosavadní 

postup v likvidaci cikánských osad v polovině května 1965. Z její zprávy je 

možné zjistit, že do roku 1962 byly na východním Slovensku zlikvidovány 

všeho všudy 2 osady (Kendice a Miklušovce), v roce 1964 už devět a v roce 

1965 začaly práce na likvidaci 38 osad. Komise však musela konstatovat, že 

stálým problémem je odpor MNV a ”úspěšnějšímu postupu brání i místní 

funkcionáři KSČ a MNV” do té míry, že je nutné začít v souvislosti s likvidací 

osad připravovat hromadné vyvlastňování stavebních pozemků ve veřejném 

zájmu. Počet chatrčí v osadách neklesá, protože se staví nové, a musela být 

založena bytová družstva ze ”samotných cikánů”, protože je družstevníci mezi 

sebe nepřijímají. 

46

Celkově však svůj původně stanovený harmonogram SNR 

nedodržela. Aktivizace státní správy při řešení tzv. cikánské otázky byla 

výhradní doménou ÚV KSČ. 

Předsednictvo ÚV KSČ projednalo 15. června 1965 kontrolní 

zprávu o plnění usnesení ÚV KSČ z dubna 1958 o práci mezi cikánským 

obyvatelstvem a kritizovalo státní orgány i masové organizace nebývalým 

způsobem. Bylo konstatováno, že úkoly nejvyššího stranického orgánu se 

neplní a to především v zásadní otázce, v „pokračování a dokončení 

asimilace cikánského obyvatelstva”. Jako hlavní úkoly vytýčilo PÚV KSČ tři: 

„1. Zabezpečit komplexní řešení cikánské otázky včetně potřebných 

finančních a materiálových prostředků a soustavné a komplexní sledování 

řešení cikánské otázky státními orgány, 2. Zajistit vypracování celostátního 

dlouhodobého harmonogramu na likvidaci cikánských ulic, čtvrtí v českých 

zemích a cikánských osad na Slovensku, 3. Zabezpečit všechny úkoly 

související s převýchovou cikánského obyvatelstva a soustavné a správné 

objasňování otázek spojených s řešením cikánské problematiky mezi občany 

cikánského původu a mezi ostatní občany“. Navrhlo také, aby byl předložen 

návrh „zákonného opatření na odstranění cikánské zaostalosti“. 

Jedním z východisek tehdy bylo konstatování, že omezených 

úspěchů dosavadních pokusů o řešení sociálních stránek této problematiky 

obyvatelstva bylo dosaženo v důsledku nedostatků v administrativním 

zajištění a centrálním řízení celého převýchovného programu, druhým, že 

k tomuto jednomu z nejvýznamnějších politických úkolů, je nutné - konečně - 

vytvořit také dostatečnou rezervu zejména finančních prostředků. Přestože se 

ve zprávě předložené PÚV KSČ hovořilo o ledasčem, meritem byla dvě 

opatření za společným cílem, tedy dokončením (násilné) asimilace 

československých Romů: rozptýlit „cikánské obyvatelstvo a k tomu účelu zřídit 

na centrální úrovni úřad, který bude odpovědný „straně a vládě“ za dokončení 

tohoto společenského experimentu. 

V polovině října o dalším postupu v řešení tzv. cikánské otázky 

jednala československá vláda. V reakci na zásadní kritiku postupu státních 

úřadů ze strany ÚV KSČ tak vzniklo usnesení č. 502 o opatřeních k řešení 

otázek cikánského obyvatelstva. Při vytyčování hlavních úkolů vláda 

přirozeně opsala ty ze stranického materiálu: trvalé zaměstnání mladistvých i 

dospělých a zvyšování životní a kulturní úrovně cikánského obyvatelstva. 

Jako poradní, iniciativní a koordinační zřídila Vládní výbor pro otázky 

cikánského obyvatelstva, který převzal její úkoly ”při rozpracování zásadních 

usnesení a směrnic strany” a bude koordinovat ”významné akce, zejména 

organizovaný přesun časti cikánského obyvatelstva ze Slovenska do českých 

zemí”. Jmenovala předsedu výboru a uložila mu vypracovat zásady a 

harmonogram likvidace cikánských sídlišť. Rady KNV měly urychleně připravit 

47

návrhy na materiální a finanční zabezpečení především této akce a posílena 

měla být i organizace, pravomoci a především aktivita komisí pro otázky 

cikánského obyvatelstva na úrovni krajů, okresů a míst. 

O dva měsíce později při svém prvním zasedání Vládní výbor již 

projednal klíčové materiály: svůj statut, rozdělení všeho romského 

obyvatelstva do 3 kategorií, „hlavní směry řešení otázek cikánského 

obyvatelstva”, zásady pro ”organizování rozptylu a přesunu” a směrnice a 

zásady pro činnost podřízených komisí. Bezprostředním cílem jeho práce se 

stal celostátní ”harmonogram likvidace cikánských soustředění”. Konstatoval 

také, že:”Závažným problémem je vztah ostatního obyvatelstva k cikánům. 

V řadě míst existují přežitky vůči cikánům, které hraničí s rasovou 

diskriminací. Cikáni jsou vylučováni z veřejného a společenského života, 

izolována je cikánská mládež a problémy se vyskytují i při zařazování do 

pracovního procesu”. Mezi odpovědnými funkcionáři prý panuje skepse k 

”asimilaci cikánů”, která vede k (persekučním) ”administrativním přístupům”. 

Vládní výbor vydal Směrnice a úkoly pro práci komisí rad krajských 

a okresních národních výborů pro otázky cikánského obyvatelstva a také 

Zásady pro organizování rozptylu a přesunu cikánského obyvatelstva za 

účelem likvidace nežádoucích soustředění ve smyslu usnesení strany. 

Zatímco první dokument určoval kdo a jak na nižších úrovních má co 

zajišťovat, ten druhý upravoval základní osnovu této doby. 

Vlastní rozptyl dělily zásady do dvou kategorií, a to na rozptyl 

v rámci vlastních hranic krajů a okresů a na přesun části romského 

obyvatelstva ze Slovenska do českých krajů. Principem měla být dobrovolnost 

”rozptylovaných” osob, a to především těch, které patřily ke II. kategorii 

(středně vyspěle zaostalého) cikánského obyvatelstva. Hlavní důraz byl 

kladen na přesuny ze Slovenska. Ty se měly dít důsledně na základě dohod 

mezi okresy na Slovensku a v českých zemích. Odpovědnost za výběr 

vhodné ”rozptylované a přesunované” osoby nesl slovenský okres, český pak 

za přípravu podmínek pro realizaci přesunu a také návazné převýchovné 

působení. Dohody se měly uzavírat podle předem krajsky a centrálně 

schvalovaných plánů na jednotlivé roky. Vlastní přesun musel být přísně 

organizován: každý neplánovaný, neorganizovaný a nepotvrzený přesun 

romské rodiny či jednotlivce byl považován za ”nežádoucí migraci cikánských 

osob”. Centrální vládní výbor pro otázky cikánského obyvatelstva pak 

doporučil uskutečňovat přesuny z Východoslovenského kraje do 

Severomoravského a Východočeského kraje, z kraje Západoslovenského do 

krajů Středo- a Jihočeského a z kraje Středoslovenské do kraje 

Jihomoravského. V polovině šedesátých let stranou měly zůstat stranou 

přesunů ze Slovenska vzhledem k značnému počtu vlastních Romů jen 

Severočeský a Západočeský kraj. Rozptyl v rámci krajů a okresů se řídil 

48

stejnými principy. Zásady rovněž stanovovaly způsob čerpání státních 

prostředků: materiální a finanční prostředky jsou napříště, počínaje rokem 

1967, součástí státního plánu a rozpočtu a okresy na Slovensku z tohoto 

zdroje uhradí všechny náklady spojené s přesunem, na české straně ty, 

spojené s přípravou přijetí v novém bydlišti. Zásady rozptylu doplnily i 

specifické ”Zásady ministerstva financí pro řešení ekonomické základny 

cikánského obyvatelstva” a o něco později také „Zásady k výkupu chatrčí a 

poskytování finanční úhrady s použitím výjimek při výkupu cikánských 

chatrčí”. Na rok 1966 bylo ve státním rozpočtu na přesun a rozptyl romského 

obyvatelstva vyčleněno 75 mil. Kčs. 

Každý kraj byl povinen připravit vlastní zásady. Ten 

Východoslovenský na rok 1966 obsahoval mimo jiné také požadavky 

jednotlivých ONV v kraji na ”presun cigánskych rodín”. Z Bardejova mělo 

odejít v tomto roce 16 rodin, z Popradu 50 rodin, z Rožňavy 20 rodin a 

z dalších okresů dalších 69 rodin. Východoslovenské okresy požadovaly na 

rok 1966 přesunout do českých krajů něco mezi 930 - 1200 osobami. 

Také každý resort byl povinen stanovit přesně rozsah svých úkolů 

a odpovědností. Ministerstvo školství a kultury to provedlo formou zásad, 

Státní úřad sociálního zabezpečení formou oběžníku. Zatímco zásady MŠK 

byly v podstatě známým přehledem vlastních minulých iniciativ, kritiky 

národních výborů za nedostatky a pozoruhodné snad jen tím, že si toto 

ministerstvo vzalo patronát nad Severočeským krajem, oběžník Státního 

úřadu sociálního zabezpečení nad rámec svých vlastních záležitostí, jakými 

byly důchodové zabezpečení, péče o osoby se změněnou pracovní 

schopností a sociální péče, znovu otevřel problém podílu populační politiky na 

řešení tzv. cikánské otázky. Vlastně poprvé se tak objevují informace o 

odkládaní romských dětí do ústavní péče, zejména ve Východoslovenském 

kraji, kde podíl romských dětí v ústavních zařízeních dosáhl údajně již 68%. 

Tento úřad však již opatrně naznačuje, že s vysokou porodností Romů je 

třeba něco udělat: pro tentokrát navrhuje zatím jen bezplatné vydávání 

antikoncepčních prostředků pro sociálně slabé z Romů. 

Koncem března 1966 se vládní výbor vrátil i k té části usnesení 

PÚV KSČ, která požadovala novelizaci právních předpisů spojených (či 

spojovaných) s romským obyvatelstvem. Ministerstva vnitra a spravedlnosti 

ve spolupráci s Generální prokuraturou měly již na dalším zasedání předložit 

nejen návrh novelizace zákona č. 74/1958 Sb., ale i časový plán na jeho 

předložení Národnímu shromáždění. Ministerstvo spravedlnosti bylo toho 

názoru, že zákon o zákazu kočování je nutné novelizovat tak, aby ”postihoval 

nežádoucí způsob života cikánského obyvatelstva, podporoval rozptyl a 

přesun a napomáhal k asimilaci cikánů”. Překážkou je však přijatý princip 

dobrovolnosti v rozptylu a přesunu. 

49

Když se v dubnu 1966 slovenským úřadům podařilo zřídit Komisi 

předsednictva SNR pro otázky cikánského obyvatelstva byla dokončena 

výstavba organizační struktury rozptylové akce. Určité odstředivé snahy 

slovenské komise se však projevily již hned na jejím prvním zasedání: 

v usnesení se objevilo nejen, že do českých zemí bude ještě v tomto roce 

vystěhováno 120 rodin z Východoslovenského kraje, 60 rodin z kraje 

Středoslovenského a 20 ze Západoslovenského, ale současně musí české 

země zajistit ve svých podnicích přijetí 150 až 200 romských dětí, které 

ukončí školní docházku a najdou své pracovní uplatnění v českých zemích. 

Podstatnější však bylo konstatování předsedy této komise, že ”přesun a 

rozptyl jsou sice úkoly, o kterých se stále více mluví, ale není to všelék” na 

řešení slovenských problémů s romským obyvatelstvem. 

Ve stejné době do života vstupují tzv. společné dohody mezi 

slovenskými a českými okresy o vzájemné spolupráci při řešení otázek 

cikánského obyvatelstva obvykle na roky 1966 - 1970. Ta mezi ONV Bardejov 

a Přerov údajně navazovala, jak praví preambule, na několikaletou ”tradiční 

družbu” a týkala se přesunu celkem 100 slovenských romských rodin. V roce 

1966 mělo být přesunuto ”jen” deset rodin (na secvičení), v letech 1967 a 

1968 již po 20 rodinách každoročně, aby v letech 1969 a 1970 to mohlo být již 

po 25 rodinách. Neplánované přesuny budou oba okresy řešit po vzájemné 

dohodě. 

První problémy s programem rozptylu se vyskytly na východním 

Slovensku. Tam v březnu 1966 musela krajská komise požádat vládní výbor 

o pomoc ”při objasňování zásadních otázek” této akce. V kraji se na mnoha 

místech začaly šířit mezi „občany a funkcionáři nesprávné názory” na rozptyl 

a zejména na přesun romského obyvatelstva do českých zemí. Sami cikánští 

občané se prý chodili až příliš často dotazovat na místní a okresní komise, 

kdy a kam budou odsunuti. Jak ukázal seminář tajemníků a předsedů MNV 

z obcí, ve kterých měla být v roce 1966 zlikvidována cikánská osada z dubna 

tohoto roku, ”MNV neměly vypracované plány likvidace, nevěděly o 

finančních zdrojích, dokonce ani neznali usnesení č. 502 a měly různé 

protichůdné názory na řešení cikánské otázky”. 

Jiným problémem začala být korespondence mezi jednotlivými 

slovenskými a českými okresy i mezi českými navzájem o tom, kterýže okres 

je tím odpovědným k novému usídlení slovenských romských rodin. 

Frekvence této korespondence s přibývajícím časem stoupala v závislosti na 

tom, jak se ”dobře zorganizovaný, evidenčně podchycený, centrálně řízený a 

plánovitý” přesun rozbíhal. A tato korespondence se netýkala těch Romů, 

kteří se do českých zemí nebo jen do jiného českého okresu přesídlili sami o 

sobě, tedy v ”nežádoucím migračním pohybu”. 

50

Po mnoha administrativně důkladných přípravách přistoupily 

jednotlivé kraje, okresy i obce těsně po polovině 60. let k novému pokusu o 

vyřešení či dořešení tzv. cikánské otázky v Československu. Výsledky 

prvního roku působení nové linie a nových organizačních struktur shrnuje 

„Zpráva o hospodaření Vládního výboru pro otázky cikánského obyvatelstva“ 

z května 1967. Podle ní bylo do českých zemí ze Slovenska v roce 1966 

přestěhováno celkem 263 romských rodin, z nichž ”jen nepatrná část se 

přesunula nežádoucí migrací”. Ze státního rozpočtu bylo čerpáno 51,2 mil. 

Kčs a z rozpočtu NV dalších 45 mil. Kčs. Slovenské okresy čerpaly na 98%, 

české jen na 54%. 66% finančních prostředků bylo užito na ”likvidaci 

cikánského způsobu života a náhradní bydlení” pro přesunuté. Na Slovensku 

bylo jen v tomto roce zlikvidováno 59 osad a vykoupeno 1 715 chatrčí za 19 

mil. Kčs. Výkup jedné chatrče stál státní pokladnu v průměru 10 500,- Kčs, na 

východním Slovensku v průměru o 5000,- více. V českých zemích bylo pro 

přesunuté opraveno 139 bytových jednotek. Navíc národní výbory provedly na 

Slovensku rozptyl 1 490 cikánských rodin v rámci krajů a okresů, v českých 

zemích 28 rodin. 325 rodin bylo zajištěno nové ubytování ze státní bytové 

výstavby, 44 z podnikové, 1 097 rodin si zakoupilo starší rodinný domek a 325 

si postavilo vlastní. Romských rodinám bylo poskytnuto 1 850 půjček na 

stavbu, zařízení a stěhovací náklady. Zřízeno bylo 122 studní, 5 500 běžných 

metrů vodovodů, 22 kilometrů cest, 18 elektrických přípojek do osad a 73 

záchodů. Jak velké měl vládní výbor pravomoci vyplývá ze skutečnosti, že 

toto všechno provedl bez projednání a schválení vládou. 

V květnu 1967 projednávala vláda ČSSR zprávu o plnění usnesení 

č. 502. Její stěžejní částí byl materiál s názvem „Celostátní harmonogram 

likvidace cikánských osad, čtvrtí a ulic pro léta 1967 až 1970 včetně 

materiálního a finančního zabezpečení“. 

První část tohoto materiálu se zabývala statistikami. Ze 215 tisíc 

československých Romů jich 30% patří do 1. kategorie, 48% do 2. kategorie a 

22% do třetí - nejhorší - kategorie podle způsobu života. Bez pracovního 

poměru je celostátně 9% mužů, 82% žen a 11% mladistvých. Do školy chodí 

pravidelně 63,5% dětí, nepravidelně 30% a vůbec nechodí 3 500 dětí. 

Národní výbory evidují asi 20 tisíc negramotných ve věku (nyní již) do 40 let. 

Druhá, stěžejní, část je věnována ”plánu likvidace”. Podle tohoto 

materiálu má být na Slovensku do roku 1970 ze 1 027 osad zlikvidováno 611, 

což znamená zajistit nové ubytování cca 52 tisícům romských obyvatel. 

V českých zemích bude ve stejné době z 86 „nežádoucích soustředění“ 

zlikvidováno 83 se 428 byty a nové ubytování bude potřebovat dalších asi 3 

tisíce romských obyvatel. V českých zemích zároveň proběhne likvidace 1 

067 hygienicky závadných bytů mimo soustředění, což vyvolá potřebu nového 

51

ubytování ještě pro dalších zhruba 8 150 osob. Do těchto počtů nebyla 

zahrnuta situace odhadem asi 5 tisíc Romů žijících tehdy v Praze. 

Stejně pozoruhodné jsou rovněž „přesné” plány přesunu, plány 

rozptylu a také „plán potřeb ke zlepšení hygienického a kulturního prostředí“. 

Do konce roku 1970 bude ze Slovenska do českých zemí přesunuto 2 177 

cikánských rodin, tj. zhruba 14 tisíc slovenských Romů. Ve stejné době dojde 

v rámci krajů a okresů k rozptylu 9 900 romských rodin, což se dotkne celkem 

asi 63 tisíc osob. Do pohybu se tak ve třech zbývajících letech má dát na 70 

tisíc Romů. Pro ty, co zůstanou ”ještě nějaký čas” ve zbývajících osadách 

bude do konce roku 1970 vybudováno 284 studní, 119,5 kilometrů zřejmě 

přístupových cest, 70 osad bude připojeno na elektrickou síť, 43 dostane 

veřejné osvětlení a vybudováno bude také 537 základních hygienických 

zařízení(= latrín). 

S těmito plány vládního výboru byla vláda vcelku spokojena, 

schválila celostátní harmonogram, pochválila zavedení celostátní evidence a 

statistiky a radám KNV uložila, aby ”v rámci důsledného zabezpečování 

usnesení č. 502 zabezpečili splnění harmonogramu likvidace cikánských 

sídlišť pro léta 1967 až 1970 při maximální efektivnosti vynaložených 

finančních prostředků a (současně) úkoly v harmonogramu stanovené 

považovali za minimální”. Schválila také, že tento program přijde v letech 

1967 až 1970 na 571,7 mil. Kčs, z toho jen v prvním roce na 119 mil. Kčs. 

Posvěceny nyní dokonce i vládou mohly se jednotlivé kraje a 

okresy v českých zemích i na Slovensku s chutí pustit do další etapy 

budování rozvinuté socialistické společnosti: začaly (a možná spíše nezačaly) 

přípravy plánů na přesuny osad, rodin i jednotlivců mezi slovenskými okresy a 

českými kraji, i mezi místy s vyšší koncentraci a obcemi romským 

obyvatelstvem dosud neosídlenými. Po prvních dvou letech však organizace 

”rozptylu” začala váznout pro nezajištěnost akci na jedné i druhé straně i pro 

nedořešenost jiného než jen ekonomického zapojeni romského obyvatelstva v 

nových sídlech. Také rozsah ”organizovaného rozptylu” nedosáhl 

plánovaných parametrů a byl stále více doplňován a postupně i převyšován 

přirozeným migračním pohybem Romů mezi původními a novými sídly. 

Postup v řešení cikánské otázky zpomaloval stále častěji i pro nesouhlas s 

touto formou administrativního řešení ze strany samotných romských 

obyvatel. Konflikty vznikaly nejen tradičně ve slovenských obcích, ale začaly 

se objevovat v různých místech přesídlení i v českých zemích. V popředí se 

stále častěji začaly objevovat negativní stránky celého programu rozptylu a 

přesunu a také jeho veřejná kritika. 

Měl pravdu jeden ze ”zasloužilých” v řešení tzv. cikánské otázky, 

když na první zasedání Vládního výboru pro otázky cikánského obyvatelstva 

52

tehdy uvedl, že ”nikde na světě se neřeší otázka cikánského obyvatelstva na 

úrovni vládních orgánů a ČSSR se stává vzorem pro ostatní země 

socialistického tábora”. A nejen pro ně a - doufejme všichni - nikoli vzorem. 

S počátkem kdesi v úvahách pomatených či nevzdělaných stranických 

experimentátorů na východním Slovensku přetaveným stranickými 

sekretariáty včetně těch nejvyšších, vstoupilo svým vládním programem 

”opatření k řešení otázek cikánského obyvatelstvo” Československo do fáze 

již zcela nezakrývaného zločinného etnocidia, které v normálním světě (a 

v souvislosti s jiným etnikem) je obvykle odsouzené na mezinárodních forech 

včetně OSN. 

53

PROGRAM INTEGRACE - 

ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ ROMSKÝCH OBYVATEL V OBDOBÍ 1970 AŽ 

1989. 

1. Úvodem 

Petr Víšek 

Cílem této studie je analyzovat koncepci a způsob řešení problémů romského 

obyvatelstva v období od roku 1970 do roku 1989 a posoudit úspěšnost 

jednotlivých postupů a řešení a aktivit státu a místní samosprávy. Chce odpovědět 

na otázku jaké kroky byly do roku 1990 deklarovány a jaké byly realizovány, jaké 

efekty tyto aktivity přinesly a komentář k jejich úspěšnosti. Stručně řečeno, v této 

studii jde zejména o analýzu v minulosti používaného sociálně politického 

instrumentária. 

Cílem odborné práce by nemělo být „tančit dobové tance“, což činí pokus 

objektivně hodnotit jen zcela nedávnou minulost velmi obtížným. Vždy je snadnější 

přidat se k většinovému názoru a tu přidat polínko na hranici, či cihlu na stavbu 

čehokoliv. Simplifikovat celé období do prostého obvyklého odsouzení totalitního 

režimu by bylo nepravdivé. Bylo by škoda nepoučit se. Bylo by to také nepoctivé k 

těm, kteří v oněch dvaceti letech, v podmínkách, které měli a s riziky, která nesli, 

hledali cesty řešení a vykonali mnoho užitečného. 

1.1. Pojetí studie, její východiska a zdroje 

Studie vychází z dobových dokumentů. Používá jak informace, tak i 

hodnocení z těchto dokumentů, citace z nich i vlastní názory a komentáře autora. 

Mnohá tvrzení lze doložit dokumenty, jiná jen výpověďmi pamětníků. Tam, kde tou či 

onou formou přebírá původní texty, používá pojmenování Romů tam a tehdy užívaná 

tj. Cikán, cikán, cikánské obyvatelstvo, cikánští občané, romské obyvatelstvo a pod. 

Retrospektivní až investigativní přístup, konfrontace souběžných i 

protichůdných procesů a jevů, pokus o nezaujatý pohled zpět, a časový odstup 

umožnil nalézt řadu souvislostí, které nemohly být v průběhu sledovaného období 

účastníkům zřejmé a formulovat poznatky a závěry, které byly i pro autora studie 

překvapující. Potvrdila se zkušenost , že nejhorším svědkem je svědek očitý, protože 

vidí mnoho bezvýznamných nahodilých reálií, ale nemá šanci docenit a odhalit ony 

podstatné procesy, které k nim vedly. 

1.2. Státní politika při řešení problémů romského obyvatelstva po roce 1970 

Řešení problematiky romského obyvatelstva, označovaných tehdy např. jako 

cikánští občané, bylo se strany politické moci, státu a tehdejších regionálních orgánů 

všech stupňů /obecně národních výborů/ podle jimi přijímaných dokumentů, 

1

deklarováno jako poměrně významný úkol, k jeho řešení byly vytvářeny zvláštní 

orgány a jejich aktivity byly pod určitou občasnou politickou kontrolou a náklady 

byly kryty účelovými prostředky veřejných rozpočtů. 

Tato skutečnost, s ohledem na společenskou praxi v té době, na jedné straně 

znamená, že je možno mít za relevantní údaje, které byly v minulosti vykazovány, 

protože dobrá statistika byl „doklad“ rozvíjené „péče a pozornosti“. Na druhé straně 

to ovšem vůbec neznamená, že bylo dosahováno stanovených cílů a záměrů. Tak 

lze vysledovat, že během dvaceti let bylo třeba stále znovu a znovu opakovat mnoho 

identických cílů, prostě proto, že nebyly plněny. 

Údaje, které jsou k dispozici ukazují na nespojitost či cykličnost zájmu o 

romskou problematiku. Například údaje nebyly sledovány v časových řadách 

kontinuálně, za některá období jsou k dispozici velmi podrobné údaje, aby pak celé 

následující zejm. pětileté období bylo bez údajů a analýz. Případně se 

následujícím období sledují poněkud jinak koncipované údaje, čímž se značně 

omezila možnost srovnání v čase a vývoje vůbec. I to byla jedna z praktik k zakrytí 

skutečných stavů věcí zejména v dlouhodobé perspektivě. Není také nezajímavé, že 

nejrozsáhlejší dokumentace se váže k roku 1972, kdy byly vládní dokumenty 

doloženy velkým množstvím statistických údajů, zatímco později bylo těžiště těchto 

dokumentů ve verbálním hodnocení a statistických údajů bylo stále méně a méně. 

Analýza vývoje tvorby a užití různých nástrojů v oblasti sociální politiky 

ukázala, že při řešení této problematiky zjevně sehrály mimořádně významnou roli 

čtyři faktory. Byly to vnitropolitické aspekty, způsob uplatňování politické a státní 

moci, její distribuce mezi federaci a republiky /tj. zejm. vztahy mezi republikami 

navzájem a federací/ a praktiky rozdělení moci mezi státní a politické orgány. 

Protože je popisované období již pro mnohé minulostí je třeba připomenout, 

že od roku 1969 bylo Československo federálním státem se dvěma relativně 

samostatnými republikami, které si „vytvořily“ společné federální orgány a vybavily je 

tzv. společnými a tzv. výlučnými kompetencemi. Řešení problémů romského 

obyvatelstva bylo kompetencí společnou. Úkolem federace bylo zabývat se zejména 

koncepčními otázkami, úkolem republikových orgánů bylo realizovat praktické 

činnosti. Federální orgány neměly v této oblasti přímou výkonnou moc. 

Významnějším rozhodnutím státních orgánů předcházela zpravidla rozhodnutí 

orgánů Komunistické strany Československa. Skutečnost, že Komunistická strana 

Československa nebyla nikdy důsledně federalizována a neexistoval český orgán, 

rovnocenný ÚV Komunistické strany Slovenska, představovala pro názory a přístupy 

slovenských decizních orgánů významnou parciální výhodu, která se při řešení popř. 

neřešení problémů romských obyvatel, a to také na federální úrovni, jak se dále 

ukáže, trvale a významně uplatňovala. 

Vláda České socialistické republiky zvolila k řešení problému romského 

obyvatelstva formu zřízení vládní komise s tím, že s ohledem na významný sociální 

aspekt problémů romského obyvatelstva byla koordinační role a role sekretariátu 

Vládní komise svěřena ministerstvu práce a sociálních věcí. Vládní komise byla 

koncipována jako „celospolečenská“ tj. nejen se zastoupením státních orgánů, ale 

také za účasti některých organizací Národní fronty, oblastních orgánů a pod. 

2

Obdobné řešení bylo zvoleno ve Slovenské republice. Komise pro otázky cikánských 

obyvatel byly zřizovány podle potřeby při národních výborech všech stupňů/ 

krajských, okresních, městských či místních/. Jejich role byla především koordinační. 

V komisích byli sporadicky zastoupeni i Romové samotní. 

1 Jejich role však byla poněkud problematická a jednání občas velmi účelové. 

To lze dokumentovat příhodou, která se stala na jednání v Komise vlády Slovenské 

republiky pro otázky cikánských obyvatel v roce 1988, když zástupce federálního 

ministerstva práce a sociálních věcí obhajoval používání pojmenování „Rom“ na 

místo dosavadního Cikán, proti čemuž se ohradila právě jedna ze dvou zástupkyň 

romského obyvatelstva s tím, že pojmenování „Rom“ je nadávka. Komise její názor 

velmi přivítala. 

Komise vlády ČSR pro řešení otázek romského obyvatelstva dvacet let 

„účinně řešila problém“ aniž by s jeho vyřešením musela ukončit svoji činnost. Její 

činnost spočívala v pravidelných rutinních zasedáních, na kterých jednotlivé resorty 

předkládaly průběžné hodnotící zprávy, k nimž byla přijímána stanoviska, ve 

výjezdních zasedáních a pod. V roce 1988 vláda ČSR Komisi sama zrušila, což 

vytvořilo precedens k následnému rušení obdobných komisí národních výborů. To 

vedlo k významnému utlumení aktivit těchto orgánů v této oblasti. Stalo se tak to v 

souvislosti s „přestavbou“ centrální řídící sféry, což byl eufemismus pro snižování 

státního aparátu o všechny činnosti, které „nebyly nezbytně nutné“. Nadále výkon 

agendy koordinace zajišťoval jeden řadový pracovník MPSV ČSR. Na úrovni 

federace se touto otázkou zabýval jeden pracovník. Komise vlády SSR ovšem 

zrušena nebyla. Tak se podpořila výrazná neekvivalentnost pozic, z nichž mohly být 

prezentovány a prosazovány názory jednotlivých subjektů. 

Centrální orgány se otázkami života romských občanů zabývaly vždy po 

určité době 4 - 5ti let. Byly to zpravidla etapy přípravy stranického sjezdu a pětiletých 

státních plánů. K tomu účelu byly zpracovávány analytické zprávy poskytující řadu 

informací a ty byly se závěry přijímány v národních vládách. Na základě těchto 

„národních“ dokumentů byly později připraveny dokumenty federální a projednány ve 

federální vládě popř. řídících orgánech ÚV KSČ. Avšak když byla tato subordinace 

porušena, došlo k zablokování. Značně kritický federální dokument, navrhující 

významné změny v politice státu v této oblasti, vypracovaný v roce 1984, na 

základě vlastních zjištění a ve spolupráci s odbornou veřejností a romskými aktivisty , 

ale bez převzetí a akceptace názorů republikových orgánů, se vůbec do federální 

vlády nedostal a byl mimo běžná pravidla projednán v Předsednictvu ÚV KSČ až 

v únoru 1989. 

Problematika romského obyvatelstva měla ve sledovaném období zvláštní 

politické konsekvence. Ke společenskému, mediálnímu i politickému „otevření“ 

problémů Romů došlo v šedesátém osmém roce. Šlo mimo jiné také o jeden z 

projevů celkového uvolnění atmosféry ve společnosti a procesu 

demokratizace, součást konceptu „socialismu s lidskou tváří“. „Cikánská 

otázka“ byla otevřena jednak odbornou veřejností jako do té doby spíše 

nefrekventované téma, v němž režim uplatňoval neadekvátní postupy, ale 

především vytvořily i první politické representace Romů samotných - Svazy 

Cikánů - Romů v Čechách i na Slovensku. 

1 

3

Tyto organizace vyvíjely činnost, vyjadřovaly své názory, vydávaly časopisy. 

K ukončení existence Svazu Cikánů Romů došlo až nakonec paušální normalizační 

likvidace všech výdobytků tohoto období v roce 1973. Po zrušení Svazu Cikánů 

Romů se vytvořila - ale zjevně byla vědomě vytvořena - atmosféra určité 

politické závadnosti zájmu o tuto otázku, protože řešení s účastí Romů 

samotných, řešení beroucí na vědomí romskou kulturu a respektující etnické 

odlišnosti bylo „jak všichni vědí“ odmítnuto, zrušením Svazu Cikánů Romů a 

bylo tudíž shledáno „politicky chybným“. To byl v atmosféře normalizace 

významný varovný signál. Pozdější analýzy důvodů zániku Svazu ukázaly 

zcela jiné důvody a záminka politické ožehavosti byla jednoznačně jen 

nástrojem k utlumení a omezení společenského zájmu /zejm. zájmu 

odborného/ o tuto problematiku. Utlumení odborného zájmu o tuto oblast 

bytostně vyhovovalo všem, kteří za tuto oblast byli odpovědni. Tuto 

dodatečnou falešnou tabuizaci dokládá to, že v souvislosti s ukončením činnosti 

Svazu Cikánů - Romů uložilo PÚV KSČ svým usnesením ze dne 23. března 1973 

předsedům vlád ČSR a SSR vytvořit při komisích národních výborů pro otázky 

cikánského obyvatelstva aktivy dobrovolných pracovníků z řad vyspělých funkcionářů 

a členů zrušených svazů. Ve všech ostatních obdobných normalizačních akcích 

byly likvidovány /již dříve/ jak organizace, tak zejména osobně diskvalifikována jejich 

vedení a členstvo. Tento bod usnesení, a to je zřejmě zcela příznačný jev pro celé 

období, „nebyl důsledně naplněn, což prakticky vedlo k narušení dialogu se zástupci 

tohoto etnika.“ /ze Zprávy PÚV únor, 1989/. Jinak řečeno, žádné takové aktivy 

nevznikly. Anebo jinak řečeno nikdo neměl chuť jakýkoliv dialog vést. 

Ovšem ještě v době existence Svazu Cikánů - Romů přijaly vlády Zásady 

celostátních opatření a ty významným způsobem změnily dosavadní praktiky řešení. 

Tato skutečnost by neměla být přehlédnuta. Vytvoření Svazu Cikánů Romů mělo 

zřejmě zásadní vliv na změnu dosavadního všeobecného chápání problémů dosud 

anonymní, „nepochopitelné a neuchopitelné“ skupiny lidí. Došlo k personifikaci této 

skupiny, zjistila se překvapivá skutečnost, se, že „oni“ také umí mluvit na veřejnosti, 

že mají jména a akademické tituly, že mají své názory a vyjadřují se o svých zájmech 

a potřebách. Romové a jejich aktivity byly medializovány. Důležitá byla zřejmě 

skutečnost, že jejich aktivity byly také součástí a výsledkem „Pražského 

jara“. To patrně vytvořilo pro akceptaci Romů na veřejné scéně, v atmosféře 

tehdejšího exaltovaného euforického pocitu jednoty národa, příznivé klima. S 

odstupem času by bylo snad možné vyslovit názor, že vznik Svazu Cikánů 

Romů a obdobné organizace na Slovensku znamenal zásadní přelom ve 

veřejném pojímání romské problematiky a naladil společnost k akceptaci 

pozitivních řešení, která by měla nahradit dosavadní postupy represívní a 

bezohledně manipulativní. 

Obdobná situace se opakovala znovu ke konci osmdesátých let. Romští 

aktivisté vyvolali řadu jednání a v zásadě pouze díky jejich aktivitám a tlaku došlo až 

k projednání 5 let zadržované zprávy FMPSV o stavu řešení problematiky romského 

obyvatelstva. Toto projednání potom přineslo zásadní kritiku dosavadních přístupů, a 

řadu pozitivních rozhodnutí jako byl souhlas centra tehdejší politické moci s 

vytvořením romských organizací, rozhodnutí o vydávání časopisu pro Romy „Lačho 

lav“ a další. Usnesení tohoto orgánu obsahově navázalo na stav ke dni zániku 

Svazu Cikánů - Romů v roce 1973 a de facto přiznalo 17 ztracených let, v nichž 

mohlo mimo jiné vyrůst několik generací romské elity. Jsou to tatáž dvě desetiletí, o 

4

něž ovšem přišla celá pospolitost občanů tohoto státu přerušením pokusu o 

demokratický vývoj v roce 1968, protože vnitropolitická dynamika společenského 

rozvoje tehdy započatá, by nakonec nevyhnutelně překročila rámce režimu, na 

snaze o jehož nápravu se konstituovala. 

Okolnosti, za nichž aktivity romských činovníků, jakož i způsob, jakým na ně 

bylo reagováno jsou v mnohém velmi zajímavé a na tehdejší poměry neobvyklé. V 

dubnu 1986 se skupina Romů, pánové Baláž, Gergeľ a Dr. Oláh, dopisem obrátila 

na ÚV KSČ se žádostí o řešení problémů Romů a o přijetí. Přijal je tajemník ÚV 

KSČ Poledník, jednání se konalo za účasti zástupců nejvyšších státních orgánů / ! / 

a jeho závěrem byl příslib, že se „věci budou řešit“. Tato skupina následně vytvořila v 

roce 1987 neformální přípravný výbor „Svazu Romů v ČSSR“ a v dubnu 1987 

jednala znovu s tajemníkem ÚV KSČ /účastnil se též Dezider Oláh ze SSR/. 

Požadovali splnit slib, který obdrželi v roce 1986, že vedení strany projedná 

zásadně otázky cikánských obyvatel a požadovali projednat kritickou zprávu, kterou 

připravilo tehdejší federální ministerstvo práce a sociálních věcí a na jejíž tvorbě se 

bezprostředně podíleli. 

Z hlediska politické mašinérie minulého režimu měla tato jednání několik 

zásadních významů. Romská problematika se objevila jako „nové“ ožehavé 

téma, objevilo se na nejvyšší rozhodovací úrovni, ale cestou nerespektující 

instanční postupy. Totiž cestou, která vynechala byrokratickou mašinérii národních 

Vládních komisí a její schopnost přetvořit syrové informace do uhlazených 

uklidňujících zobecnění. Snad ještě významnější ovšem byl fakt, že představitelé 

ÚV /Poledník, Jenerál, Houska, Hofmannn/ akceptovali několik „samozvaných“ 

Romů /jak byli označeni vládní komisí/, jako „representanty“ romské minority a 

jednali s nimi. To ovšem následně legalizovalo a legitimizovalo aktivity těchto 

aktivistů při organizování různých dalších skupin Romů v okresech a městech. To 

vše se odehrávalo v době, kdy jednání s Romy, obnovení jejich organizací, názory 

na potřebu respektovat etnické odlišnosti a pod. bylo pro obě vládní komise 

politicky zcela nepřijatelnou záležitostí a názory v tom směru byly považovány za 

zvláště nebezpečné scestné výstřelky. Jak vysvětlit tento vstřícný přístup ? Šlo o 

skutečnou změnu pojetí ? Do značné míry nesporně ano. Byly tu ovšem i další širší 

důvody. Byla tu kritika Charty 77 a kritika ze zahraničí. Ale především se aktivity 

Romů k řešení jejich problémů a konstituování jejich práva spolupodílet se na 

řešení odehrávaly v letech 1986 - 1988, kdy se každoročně zmnohonásoboval 

počet tzv. neoficielních struktur, což byl eufemismus pro aktivity chápané jako 

„protistátní“. Ty si při své činnosti nepočínaly vůbec ne tak „státotvorně“ jako 

Romové, kteří na řešení chtěli otevřeně se státem spolupracovat. Pro vedení 

Komunistické strany to byla příležitost uplatnit vliv a osvojit si tuto, dosud politicky 

intaktní, oblast. Úkol zabezpečit vliv strany mezi Romy byl také přímo součástí 

pozdějšího usnesení. Ať už byla váha těch či oněch důvodů jakákoliv, nemělo by se 

při tradičním paušalizovaném hodnocení minulosti zapomenout, že na 

samotném konci minulého režimu nejvyšší politické vedení se vší vážnosti a na 

nejvyšší úrovni jednalo s Romy a akceptovalo jejich požadavky. Že už nestačilo 

své záměry realizovat je věcí druhou. 

V červnu 1988 se konala další schůzka na ÚV KSČ na jejich žádost za účasti 

Tibora Baláže a Dr.Vladimíra/Vlado/ Oláha. Poradu řídil tajemník ÚV ing.Hoffmann. 

Ještě při tomto jednání bylo /na rozdíl od přátelštějšího tónu minulých jednání/ se 

5

strany politického vedení ostře konstatováno např., že „ ustavení etnicky pojaté 

společenské organizace by bylo krokem velmi problematickým...s pochybným 

výsledkem, že ovšem navázání „námi řízeného , ne z vnějšku vnucovaného 

dialogu se samozvanými mluvčími romského etnika ostatně považujeme 

v současnosti za účelné, že problém účinnějšího řešení integrace čtyřsettisícové 

minority Romů ve společnosti však zůstává nadále otevřený a jak se ukazuje 

nabývá na aktuálnosti“. Jak dramatický musel být proces rozkladu moci, když 

později byla ochotna na většinu požadavků romských „samozvanců“ přistoupit. 

Federálnímu ministru práce ing. Boďovi bylo doporučeno vytvořit institucionální 

konzultační platformu pro vedení dialogu s Romy na jím řízeném ministerstvu. Ten 

toto doporučení nadřízeného politického orgánu neakceptoval a žádnou diskusní 

platformu nevytvořil /byl připraven návrh na vytvoření „Rady čs. Romů“/. 

Další schůzka, bez zvláštní nadsázky konspirativní, se konala v neděli 4. 

listopadu 1988 dopoledne, tentokrát mimo budovu ÚV, v hotelu Praha. Setkání se 

skupinou asi dvaceti romských aktivistů řídil tajemník ÚV KSČ Hoffmann. Porada 

byla svolána na tehdejší poměry neobvyklým způsobem, osobními kontakty. Aktivity 

Romů z celé federace totiž nezůstaly utajeny a objevily se pokusy diskreditovat 

organizátory i účastníky těchto přípravných jednání. V dané situaci byly obě vládní 

komise vyzvány, aby navrhli další účastníky z řad Romů, s nimiž spolupracují. 

Odpůrci těchto jednání očekávali konflikt a nejednotnost. K tomu nedošlo, Romové 

vystupovali zcela jednotně a jednoznačně a informace a názory, které poskytli, byly 

potom na jednání na PÚV KSČ prezentovány. Porady se z Romů z Čech zúčastnili 

pánové doc.ing. Holomek, E. Baláž , M. Demeter, Dr. Vlado Oláh, p. Berki, 

p.Tancoš, JUDr. Emil Ščuka a další. Další schůzka se konala v sobotu 14.ledna opět 

ve starém hotelu Praha. Na poradě bylo v zásadě dohodnuto vše to, co se později 

objevilo v usnesení PÚV KSČ z února 1989. Je opět příznačné a dokládá to 

proces rozpadu tehdejšího systému moci, že s výjimkou vzniku časopisu 

„Lačho lav“ /Dobré slovo/ nebylo z usnesení splněno do zániku režimu vůbec 

nic, protože v České republice nebyl po zrušení vládní komise vůbec žádný 

subjekt, který by se ve věci vůbec mohl, natož chtěl, angažovat a na Slovensku 

se závěry PÚV KSČ principiálně nesouhlasili a v systému postupně se 

destruující moci si to mohli dovolit. 

S odstupem času je třeba konstatovat, že skutečnost, že se, byť na konci 

minulého režimu, podařilo přinejmenším zformulovat a v zásadě také v politickém 

mechanismu moci - do politického dokumentu „nejvyšší hodnoty“ - prosadit nové 

pozitivní návrhy principiálně měnící dosavadní přístupy, je především zásluhou 

samotných romských aktivistů, jejich odvahy, houževnatosti a schopnosti 

vést korektní kvalifikovanou polemiku. Bez jejich iniciativy a snahy a de facto 

bez uplatnění „mocenského“ nátlaku minority za níž mluvili, by jakékoliv snahy 

jakkoliv zasvěcených a osvícených odborných pracovníků skončily pouze jejich 

vyřazením z procesu rozhodování, jak se to také stalo, když byla autoru kritické 

federální zprávy po opakované kritice slovenského ministra práce a sociálních věcí 

odňata pracovní působnost v této problematice a svěřena jinému pracovníkovi jak to 

uvádí Arne Man /Neznámi Romovia, úvod/. Romští aktivisté tehdy deklarovali 

dosaženou úroveň své etnické emancipace a zájem o aktivní podíl na řešení 

vlastních problémů, deklarovali se jako společenský subjekt. Tato úspěšná 

zkušenost pak jistě napomohla rozvoji jejich politických aktivit po roce 1990. 

Je tu i další paralela s koncem šedesátých let. Skutečnost, že se Romská 

6

eprezentace /zejména v podobě Romské občanské inciativy/ veřejně postavila 

na stranu demokracie, pozitivně ovlivnilo její všeobecnou akceptaci ve 

vežřejnosti, což se projevilo i v jejím pozdějším zastoupení ve Federálním 

shromáždění a velmi vstřícné finanční podpoře aktivit romských organizací na 

počátku devadesátých let. 

V osmdesátých letech se ovšem i obecně zvyšoval zájem o problematiku 

Romů a to jak v mediích, tak ve výzkumu. Velmi pregnantně pojmenovala problém i 

Charta 77. O problematiku se stále více zajímal výzkum, zahraniční veřejnost, ale i 

bezpečnostní orgány. 

2 Tak se stalo, že kritickou zprávu ze služební cesty autora této studie o 

neuvěřitelných životních podmínkách tisíců Romů v osadách na Slovensku, který se 

nespokojil s oficiálními informacemi, osobně prověřoval na jaře 1985 nejvyšší 

činitel I.správy Ministerstva vnitra, protože nabyl dojmu, že její obsah je hanobením 

republiky. Možným následkům zabránilo jeho osobní zjištění, že je situace ještě 

horší než zpráva uváděla. Viz. též poznámka generála Lorenze v knize “Ministerstvo 

strachu ?“, že se jeho organizace musela zabývat i sociálními otázkami cikánských 

obyvatel. Při známém vlivu jím řízené instituce na život společnosti mělo i to 

překvapivě pozitivní vliv na uvolnění diskuse o tomto, do té doby uměle značně 

tabuizovaném tématu. Bez této epizody by, při tehdejší praxi zacházení s 

„neformálními strukturami“, asi iniciativní skupina Romů vůbec nevznikla. Romští 

aktivisté ze Slovenska Dezider Oláh a Tibor Baláž ostatně na jednání na ÚV KSČ 

dne 8.6.1988 uvedli, že jsou sledováni bezpečnostními orgány. Dodatečně o tom 

není vůbec třeba pochybovat. Není také třeba pochybovat, že zmíněná instituce měla 

přitom také jistě především své vlastní zájmy pokud jde o romskou komunitu. 

1.3. Stranické a státní dokumenty o řešení problémů romských obyvatel 

Základní orientaci politiky státu při řešení problémů romského obyvatelstva a 

její vývoj po roce 1970 lze vysledovat zejména z dále uvedených dokumentů. Jde 

většinou o dokumenty federální, protože právě ty byly „předschvalovány“ ve 

federálním ÚV KSČ, neboť českého orgánu nebylo. 

3 Tato skutečnost ukazuje na jeden velmi pozoruhodný fakt, typický pro celé 

období federace. České vrcholné politické záležitosti schvaloval federální politický 

orgán, v němž byli zastoupeni účinně a za lobbistického přístupu, slovenští političtí 

representanti. Stejné otázky na Slovensku si schvalovali sami. Slovenská 

representace tak mohla uplatňovat a uplatňovala přímý vliv na politiku v ČSR. 

Klíčovým dokumentem, který se stal základem politiky bylo Usnesení vlády 

ČSSR č. 231/1972 - jímž byly schváleny „Zásady celostátních sociálně politických 

opatření v péči společnosti o cikánské obyvatelstvo“. Tyto zásady byly upřesněny 

usnesením předsednictva vlády ČSSR č. 21/1976 které schválilo doplněné a 

upravené Zásady celostátních opatření. 

Základní cíle Zásad jsou formulovány v preambuli, kde se uvádí: 

2 

3 

7

Během výstavby socialismu se podstatně zlepšila životní úroveň cikánského 

obyvatelstva. Přesto však část tohoto obyvatelstva zaostává i nadále za úrovní naší 

společnosti a zůstává vážným společenským problémem. 

Cílem společenské péče o cikánské obyvatelstvo v současnosti je vytvoření 

předpokladů k jeho integraci s ostatní společností a jeho bezkonfliktního soužití s ní. 

Postupná integrace veškerého cikánského obyvatelstva je dlouhodobým generačním 

procesem a je nutno vytvářet předpoklady pro ni již v nejútlejším věku. Proto 

prvořadou pozornost a péči společnosti je třeba věnovat výchově cikánských dětí a 

mládeže. 

V další části dokumentu jsou formulovány úkoly v předškolní a školní 

přípravě, v odborné přípravě dorostu na dělnická povolání a ve studiu na středních a 

vysokých školách, v kulturním rozvoji a společenské aktivitě cikánské mládeže, 

výchovné práci mezi cikánským obyvatelstvem, v pracovním uplatnění, v oblasti 

životních podmínek, a na úseku společenské aktivizace a vztahu ke společnosti. 

Hodnocení, jak jsou “Zásady“ provedené v roce 1980 vedlo k přípravě“ 

Aktuálních úkolů pro další rozvoj péče o cikánské obyvatelstvo, které byly schváleny 

usnesením předsednictva vlády ČSSR č. 35/1981. 

Aktuální úkoly byly orientovány na likvidaci osad, školní docházku, zařazení 

dětí do mateřských škol a další oblasti vymezené Zásadami. Snad nejlépe bude 

charakterizovat jejich zaměření výběrem imperativních vyjádření u jednotlivých 

úkolů: „Věnovat větší pozornost, dosáhnout zlepšování, dále zvyšovat, věnovat 

výšenou pozornost, koordinovaně usilovat, dále rozšířit a zintenzivnit.“ Jen z nich je 

zřejmé, že se plnění zásad zpomalilo, že se snížila intenzita aktivit. 

Je také příznačné, že česká vláda se k tomuto usnesení federálního 

orgánu dostala až po třech letech a svým usnesením č. 28/1984 ke zprávě o 

současném stavu řešení otázek cikánského obyvatelstva v ČSR uložila „zabezpečit 

účinnější realizaci zásad ..“ a aktuálních úkolů, uvedených v usnesení předsednictva 

vlády z roku 1981 tak, aby bylo docíleno rovnoměrnějších výsledků růstu 

společenské integrace cikánského obyvatelstva. 

Posledním koncepčním dokumentem bylo Usnesení 103. schůze PÚV KSČ ze 

dne 3. února 1989 ke zprávě o stavu řešení problematiky romského obyvatelstva v 

ČSSR a základní zaměření dalšího postupu. V části o základním zaměření dalšího 

postupu uvádí, že je třeba: zásadně zintenzivnit úsilí o společenskou integraci Romů. 

Dosáhnout výrazného pokroku zejména v oblasti předškolní a školní přípravy 

romských dětí a přípravy na povolání, zvyšování vzdělanosti, v pracovním uplatnění, 

v celkovém sociálním a kulturním vzestupu romských spoluobčanů, ve snížení 

protispolečenské činnosti části romské populace a v dalších oblastech. Efektivněji 

řešit problém likvidace romských osad v SSR. A dále.: V procesu společenské 

integrace romského obyvatelstva účinněji využít etnický prvek, rozvíjející se 

sebeuvědomování Romů k formování etnické příslušnosti jako motivačního faktoru 

pro sociální a kulturní vzestup jednotlivce i celé etnické skupiny. Vysoký politický 

orgán rozhodl , že je třeba vytvořit podmínky ke zvýšení podílu Romů na řešení 

jejich problémů a k plnému rozvinutí jejich společensko politické aktivity, používat 

označení Rom na místo Cikán, zabezpečit, aby nic co se týká Romů nemohlo být 

8

ozhodováno bez jejich odpovídající účasti a tím i spoluodpovědnosti, vydávat 

kulturně výchovný časopis pro Romy, rozvinout komplexní výzkum, přehodnotit 

dosavadní přístup k výuce rómských dětí, podporovat aktivity Romů k jejich 

sdružování ve spolcích a další pozoruhodně pozitivní kroky. 

4 Časopis Lačho lav také byl skutečně v roce 1990 jeden rok vydáván na náklady 

státu. Po jeho vyžádaném převzetí Romskou občanskou iniciativou nemohly být 

federálním ministerstvem rozpočtovány prostředky a časopis zanikl. V jednom z čísel 

tohoto časopisu byl vydán vůbec první romsko - český obrázkový slabikář . 

1.4. Romové - problém český, problém slovenský. 

„Romský“ problém byl vždy problémem „československým“. Velmi 

významným, možná zásadním, limitem a fenoménem pro řešení celé problematiky 

proto byla proto po roce 1970 existence dvou republik s rozsáhlou samostatností,a 

s vlastními, později jen na slovenské straně, politickými centry. Toto centrum mělo 

značný vliv na federální orgány, jak je již jinde popsáno. Problematika Romů byla v 

obou republikách do značné míry odlišná. Zatímco problém Romů měl být 

minimálně pro intenzívní migraci spíše „federálním problémem“, řešen byl na každé 

straně podle republikových představ - bez účinné spolupráce. Zatímco slovenské 

orgány se zabývaly především likvidací romských osad s katastrofálními životními 

podmínkami, v českém prostředí měl problém jiné dimenze. 

Je třeba také zaznamenat výpověď pamětníka, že když se nabídla možnost, 

že se řešení v obou republikách koncepčně oddělí, tj. v ČSR se bude postupovat 

jinak a řešení ve SSR se ponechá plně na rozhodování tamějších orgánů, romští 

aktivisté takové řešení zásadně odmítli s tím, že na Slovensku žijí jejich rodiny, mají 

tam kořeny, nepociťují jako relevantní, že jde o dva relativně samostatné státy, a 

podporovali vždy řešení na federální úrovni. Je otázkou, jaký vliv mělo a má na tento 

intenzívní pocit soudržnosti pozdější rozdělení státu. 

Slovenské orgány ostřeji hodnotily problémy romského obyvatelstva, což 

odráželo i větší distanci majority k romské populaci a projevovalo se to např. 

v řešení problematiky sterilizací, v odporu proti zvyšování sociálních dávek pro rodiny 

s poukazem na riziko zvýšení porodnosti Romů, v odmítání přístupů, které 

representovali čeští experti a pod. Korigovaly také zveřejňované údaje. 5 V lednu 

1985 dokonce požádal tajemník Vládní komise SSR, aby všechny články, které 

napíší slovenští autoři do resortního odborného měsíčníku „Sociální politika“ 

vydávaného federálním ministerstvem, byly předány jejich sekretariátu na posouzení, 

protože , jak uvedl, bez toho, jak ukazují příklady, články dezorientují pracovníky 

v této oblasti a ztěžují jim práci. 

6 Bohužel již jen pamětníci by mohli potvrdit, že argument slovenských 

representantů o nutnosti nevyvolat vyšší porodnost Romů, vedl k tomu, že 

federální politické orgány po roce 1985 nezvyšovaly přídavky na děti. První zvýšení 

nastalo až po vzniku ČR v roce 1993. 

4 

5 

6 

9

Váha těchto přístupů byla tedy ve federálním zřízení zásadní, například také 

proto, že federálním ministrem práce a sociálních věcí byl tradičně slovenský politik. 

Tomu se v druhé polovině osmdesátých let podařilo 5 let bránit projednání kritické 

analýzy situace a nové koncepce řešení romských obyvatel ve federální vládě. Že se 

tak dělo po dohodě se slovenskými orgány, jejichž byl v Praze representantem, je 

zřejmé. Dodatečně se nabízí otázka, proč, když bylo v této věci „vše“ v pořádku, byl 

vyvíjen takový tlak, aby se problémy neanalyzovaly, neotevíraly a neprojednávaly? 

7 

Některé důsledky této zvláštní situace byly až bizarní. Je dnes těžko 

představitelné, že Výbor pro sociální politiku Federálního shromáždění, když se 

rozhodl uskutečnit Seminář k problematice Romů, po usnesení PÚV KSČ /!/ , 

nesměl tuto skutečnost zveřejnit ostatním poslancům, členům jiných výborů, 

seminář se směl zařadit až konec týdenního programu v pátek v 17. 00 /!/ a 

přednášející - autor této studie - dostal k dispozici 30 minut na přednášku. Když po 

jeden a půl hodinové přednášce, při níž před plným sálem přednášel, a to i romskou 

poezii a zpíval, skončil, známý poslanec Evžen Erban prohlásil, hovoříc i za ostatní, 

s uznáním a nelíčeným překvapením, že to bylo jako vyprávění o „cizí zemi“. 

Zatímco jedním z hlavních programových cílů řešení problematiky Romů na 

Slovensku byla likvidace jejich osad a chatrčí, s tím, že se také vytvářela nová 

bydliště sice na vyšší úrovni ovšem opět jen romská, Česká republika se musela 

vyrovnávat především s přísunem Romů zcela nepřipravených na bydlení v 

běžných městských podmínkách, ale předmětem činnosti byla i podpora integrace 

skupin Romů v různém stupni již integrovaných. Hlavním cílem bylo zvyšování 

všeobecné úrovně Romů, ale tento cíl byl trvale vzdalován přísunem Romů 

přicházejících ze zrušených osad. 

Skryté i otevřené rozpory v hodnocení situace a koncepci řešení mezi 

decizními orgány ČSR a SSR, byly například důvodem proto, že se původně 

celostátně široce koncipovaný výzkum sociální problematiky Romů uskutečnil v roce 

1982 jen na českém území. Tento průzkum měl odpovědět na otázku, proč je pokrok 

pomalý a zřejmě ukázat, že „nekonečnost“ řešení spočívá v pokračování migrace do 

Čech. V pozadí byly jistě i rozvojové zájmy okresů a krajů v České republice a šlo o 

peníze, investice a pracovní síly. Likvidace osad na Slovensku tam byl jeden z titulů 

státního plánu, titul pro přidělení investic. Jenže likvidace osad přiváděla velké 

množství Romů do Čech a následky této skutečnosti /přidělení bytu, zaměstnání, 

předškolní výchova a pod./ musely být řešeny místními a oblastními orgány z 

vlastních prostředků, bez dalších dotací. Po celé období tyto orgány proto 

poukazovaly na to, že nemají prostředky, brání to jejich rozvoji a pod. Výzkum měl 

tyto skutečnosti doložit, neboť slovenské orgány migraci popíraly. / Vždy, při 

obdobné kritice, požadovaly seznamy romských rodin, které se přistěhovaly, odkud 

a pod./ Neuskutečnění výzkumu ve SSR znemožnilo otevření tohoto patrně 

hlavního problému, tj. migrace a česká strana byla postavena jako pouze před 

svůj vlastní problém tj. nevyhnutelný, neovlivnitelný fakt trvalého přísunu 

velmi zaostalých občanů, s nimiž si musí poradit, aniž se nově analyzovaly 

možnosti řešení životních podmínek Romů tam, kde žili. Na žádost 

slovenských kolegů potom některá témata v českých orgánech - jako např. 

právě migrace - nebyla prostě vůbec ventilována. 

7 

10

V únoru 1989 konstatoval dokument, projednávaný v Předsednictvu ÚV 

KSČ k problematice Romů, že se postupně „zformoval do určité míry odlišný 

přístup k realizaci společenské integrace Romů v ČSR a SSR“. Ještě při 

projednávání tohoto dokumentu zabránili slovenští representanti vytvoření 

celostátního federálního institutu s tvrzením, že jde především o slovenský problém a 

tam je třeba jej řešit. Soustavná intenzivní migrace Romů do českého teritoria 

republiky toto tvrzení vyvracela. 

Na druhé straně je nezbytné a spravedlivé konstatovat, že názory na řešení 

romských problémů na Slovensku nebyly rozhodně jednotné a monolitní a že se v 

zejména v závěru osmdesátých let zformovaly velmi kritické názory a začala 

rozvíjet snaha o zcela nové přístupy. Je třeba zmínit aktivity ředitelky Etnografického 

ústavy SAV PhDr. Boženy Filové a především Dr. Arne B. Manna. V striktně 

centralistickém monopolním „držení“ romské problematiky v rukách Vládní komise a 

jejího Sekretariátu se jim například přes dva předchozí zákazy podařilo prosadit a 

zorganizovat v roce 1986 festival „ Lidé z rodu Romů“ ve Východné /autor a režisér 

W. Gruszka/. Toho se zúčastnily i romské soubory z Čech. Skutečnost, že právě na 

Slovensku byl nezájem až odpor k romské kultuře, romské etnicitě prolomen, měla 

zase velmi významný vliv na postup v Čechách. 

2. Definice problému 

Cílem studie je analyzovat účinnost nástrojů používaných k „řešení romského 

problému“ po roce 1970. Tento jednoduchý cíl skrývá ovšem mnoho 

metodologických obtíží. 

Řešení problematiky romských obyvatel se objevovalo na centrální úrovni v 

určitých téměř pravidelných cyklech, stejně tak se v cyklech vytvářely angažující se 

skupiny odborníků. Tak na centrální úrovni se o Romech jednalo /ve smyslu 

zásadních řešení/ v roce 1972,1976,1980,1984,1989. V každém z dokumentů tehdy 

přijímaných se s výjimkou přelomových „Zásad“ v roce 1972 akcentovaly kroky 

předchozí a navrhovaly nové. Po té došlo k následnému rozmělnění záměrů do 

neúčinných opatření, a ani ty nebyly uspokojivě plněny. Pro jejich všeobecnou 

„nepodporu“ rezignovali a vymizeli postupně i odborníci, kteří se ve věci angažovali 

až do příchodu nové odborné generace. Přišla nová generace, která musela projít 

specifickou a obtížnou katarzí poznání problémů této oblasti, aby mohla své 

představy formulovat do návrhů. Začínala zpravidla často od začátku, aby nakonec 

došla k tomu, co bylo řečeno jejich předchůdci a s čím předchůdci skončili. To platilo 

prakticky o všech úrovních, kde se problematika Romů řešila. Jen několik odborníků 

se problému věnovalo a věnuje celoživotně. 

Jen ve dvou obdobích došlo zřejmě k propojení poznání, snahy a moci a to 

při přípravě celostátních zásad v roce 1972 a na konci minulého režimu v roce 1988. 

Ovšem i rozhodnutí učiněná v těchto letech byla konkrétně historicky limitována. 

Jakou metodu potom zvolit k hodnocení stanovených záměrů a účinnosti 

nástrojů, když byly v zásadě často jen na počátku deklarovány, aby pak nebyly v 

praktickém životě účinně plněny, tj. jejich účinnost nebyla vyzkoušena ? 

11

Je zřejmě třeba položit více otázek. Přes mnoho neplněných záměrů byla 

realizována řada pozitivních činností v sociální oblasti, výchově, školství, kultuře, 

bydlení a pod., přes řadu problematických konsekvencí. Tyto aktivity se týkaly 

desetitisíců romských dětí i dospělých a měly nesporný pozitivní vliv. Na jejich 

účinnost by bylo možno se ptát spekulativní otázkou co by bylo, kdyby nebyla 

zabezpečena zvýšená zdravotní péče romským dětem, tak vysoká účast 

romských dětí v mateřských školkách, konec konců alespoň zvýšená péče 

romským dětem ve školách, sociálně zdravotní a kulturně výchovné kurzy, 

kurzy gramotnosti, vaření, vyvíjen tlak na zaměstnanost, vyvíjena rozsáhlá 

snaha při řešení bydlení Romů a zabezpečena práce sociálních pracovníků? 

Nejlepším kriteriem úspěchu je ovšem úspěch a nikoliv vykonané úsilí, 

v tomto striktním pohledu je třeba se ptát zda základního deklarovaného cíle - 

integrace romského obyvatelstva - bylo dosaženo či nikoliv. Odpověď není vůbec 

jednoznačná. 

První problém. Byl to správně formulovaný cíl ? Co je to integrace? Je to 

zařazení, vstup, nebo přijetí? Měla majorita právo vytýčit „si„ cíl integrovat komunitu, 

aniž se zajímala o to, zda o to tato komunita stojí, za jakých podmínek a za jakých 

garancí uchování svých a sebou oceňovaných odlišností? Je integrace druh 

společenské dohody? Dohody o tom, že když se v tom či onom minorita přizpůsobí 

/kulturní vzorce, vzdělání, práce a životní způsob/ bude přijata a akceptována. Byla 

- li to tedy společenská dohoda, pak ze strany majority nebyla vůči té časti minority, 

která ji dodržela, splněna a naopak ze strany části minority o její uzavření a plnění 

nebyl zájem. Jak ukazují výzkumy veřejného mínění Romové nejsou akceptováni a 

to bez ohledu na míru jejich integrace. Jediným kritériem je barva pleti, která opět 

paušálně předznamenává pro majoritu nepřijatelný způsob života. Lze usoudit, že 

Romové ve významném podílu „vstoupili“, ale nebyli „přijati“. Čí je to chyba? 

Další problém. Oficielní materiály mluví o integraci. Aniž je přesněji 

definována. V úvodní části zmíněného výzkumu z roku 1982 /jehož autory byli 

pracovníci Sekretariátu vládní komise pro otázky cikánských občanů/, se ovšem 

říká, že „u společenské integrace Cikánů nejde o etnickou asimilaci a o překonání 

jejich etnicity, i když proces integrace může být provázen zmenšováním váhy 

některých etnických rysů u cikánských občanů. Celospolečenské úsilí o intergaci 

této části naší populace není v žádném případě motivováno záměrem likvidovat 

cikánský jazyk, i všechno pozitivní, co je v kultuře a tradici Cikánů obsaženo. Naproti 

tomu, tento citlivý přístup k etnickým zvláštnostem ....neznamená jen akceptovat 

všechna specifika. Jde o diferencovaný proces - akceptovat kladně působící prvky 

etnických zvláštností a potlačovat prvky působící negativně , např. není možno 

akceptovat labilnost vztahu k práci, která se u cikánských občanů projevuje, ale vést 

je ke stabilizaci jejich pracovních poměrů.“ Skutečnost byla ovšem jiná. Jak si 

vysvětlit, že se vyskytovaly případy, že na osvětových kurzech pro Romy se platila 

byť symbolická pokuta za slovo vyřčené v romštině, že se takové excesy vyskytovaly 

i ve školách a že ještě v roce 1988 byl učiněn pokus vyvolat aféru ze skutečnosti, 

že se pražské kurátorky učily romsky. Ostatně obsahová a odborná nevyváženost, 

nedůslednost, bezkoncepčnost a diletantství se objevovalo i jinde. Tak v zájmu 

prevence kriminality bylo na počátku osmdesátých let navrženo a lokálně i zahájeny 

pokusy odebírat Romům řidičské průkazy, nebo dokonce v Praze 1 získat od všech 

12

Romů otisky prstů. Pod pojmem integrace tak mnozí chápali různé postupy - od 

chápavé podpory, až po tvrdé asimilativní a diskriminující opatření. Pak je ovšem 

sledované období - jako období deklarované integrace, velmi obtížné hodnotit. 

Program integrace byl a je předmětem kritiky a za příklad je dáváno 

respektování etnických odlišnosti v některých západních zemích. Tam má ovšem i 

podobu dokonalé izolace - distance, kočování, bydlení Romů v maringotkách a 

obytných vozech na vyhrazených tábořištích /nikoliv campingu/ za obcí či městem, 

jako je tomu dodnes v Německu, Velké Británii, Španělsku či Irsku a dalších zemích. 

Tato řešení jsou jako příklad pro řešení v České republice nepoužitelná. 

Tak například ve Spolkovém sněmu SRN se problematika cikánského 

obyvatelstva projednávala poprvé v jeho dějinách až 7.11. 1985. Jak ukazuje 

těsnopisecký záznam z tohoto jednání / č. 10/171 ze 171. zasedání/ bylo 

konstatováno, že povaha společenské dezintegrace cikánského obyvatelstva v 

různých státech Evropy a důsledky, které z ní plynou při soužití s občany s 

vysokou životní úrovní, jsou mezinárodně srovnatelné. Po jednání, které se 

týkalo především odškodnění nacistického holoucastu, byla vyzvána spolková vláda 

aby “přijala opatření k zamezení diskriminačních jevů a k zachování kulturního 

dědictví cikánů. V obecné rovině se formulovaly požadavky, aby se postavení 

cikánů zlepšovalo v oblastech poskytování bytů, zabezpečení výuky, volby 

povolání, jakož i zdravotní a sociální péče. Některými poslanci byly předloženy i 

konkrétnější návrhy je zlepšení, jako např. v oblasti výuky a vzdělávání cikánské 

mládeže. V rámci výuky pro různá povolání se uvažuje o vytvoření dílenských 

modelů, které by ve velké míře zohledňovaly tradice cikánů v některých druzích 

povolání. Je třeba připomenout, že toto jednání se uskutečnilo nedlouho poté, kdy 

se některá větší německá města snažila vytvářet sociální a hygienické podmínky 

pro projíždějící kolony cikánů, kteří se na delší dobu usazovali na okrajích měst. 

Městské správy těchto měst zaváděly například do takových táborů vodu, 

jednoduchou kanalizaci, WC a jiná hygienická zařízení. Tato se však údajně moc 

neosvědčila. / ze zprávy konzulárního oddělení ZÚ/. Toto exposé do zahraničí není 

zařazeno náhodou. Je z něj pro hodnocení výsledků integrace možné vyvodit 

některé závěry. Významné je např. časové srovnání. Skutečnost, že v době kdy se 

v sousedním Německu teprve zamýšleli nad určitou korekcí negativ kočování, 

probíhaly zde již mnohaleté /po roce 1972/ integrační aktivity s řadou pozitivních 

posunů v životě usazených Romů. Za povšimnutí stojí i zřejmý posun v jazyce, který 

se dnes užívá. V dokumentu se např. hovoří o dezintegraci Romů. Tento 

paušalizující pojem by při dnešním pojetí práv menšin asi nemohl být použit. 

Státní program může být formulován slovy „pojďte žít s námi“, nebo 

„žijte si jak chcete“. A dochází se k bizarním paradoxům. Evropa kritizuje 

zdejší diskriminaci Romů, která vzniká „při soužití spolu„. Při paralelním životu 

„vedle sebe“ je setkávacích a tudíž i třecích ploch minimum. Třetí verzí řešení 

je výzva “kdybyste chtěli žít s námi“ pomůžeme vám /program vyrovnání 

příležitostí/, ovšem obsahuje i současné žití vedle sebe těch, kteří nechtějí. 

Všechny verze ovšem obsahují neomezené respektování společenských 

pravidel a právního řádu. I když i zde by bylo možné určité řešení „právní 

exteritoriality“ např. s využitím některých ustanovení Konvence o původních a 

domorodých národech. 

13

Je možné konstatovat v tomto pohledu, že bylo chybou minulého režimu, že 

chtěl Romy integrovat, že se je pokusil přijmout do vlastní majoritní sociální 

struktury a kulturních schémat a umožnit jim život srovnatelný s ostatními? Je to 

možno dodatečně označit za zlou vůli? Nebo to byl omyl z nedostatečného 

pochopení hloubky odlišností a jejich významné nekompatibility s majoritním 

světem? Z hlediska teorie a politické praxe socialistického systému bylo vyrovnání 

sociálních rozdílů, až po rovnostářství, logické, vycházelo ze samotné podstaty 

tohoto systému a také bylo jedním z důvodů jeho zániku. Romové nebyli jediní u 

nichž byl socialistický experiment nasměrován ke zlepšení životních podmínek 

/na konto ostatních/. Právě opak, totiž „nepřizvání“ Romů k sociálnímu vzestupu by 

muselo být považováno za diskriminaci. Tak je třeba historicky třeba chápat i 

opatření proti kočování v roce 1958. Tolerovat kočování by znamenalo tolerovat i 

extrémní chudobu a podle ostatní společnosti nedůstojný /ev. nekalý/ způsob života. 

To bylo pro minulý režim nepřijatelné. Na druhé straně se uvádí, že tato opatření, 

vedoucí k přizpůsobení života Romů majoritnímu způsobu života, poškodila 

romskou komunitu v jejich sociálně etnických základech a vedla k jejímu rozrušení a 

decimaci. To vede k bizarnímu dilematu, který lze vyjádřit otázkou zda by snad 

pro Romy nebylo lepší, kdyby byli se svým způsobem života a chudobou 

ponecháni na pokoji, tedy i nadále jako v minulých staletích na okraji resp. 

mimo společnost jako exotická skupina, a tak by se zabránilo jakémukoliv 

narušení jejich sociálních struktur a komunitní /kastovní/ sociální struktury 

také jako nástroje sociální ochrany. Usilují sami Romové o sociální vzestup, je 

takto i pro historii možno uvažovat ? 

Socialistický integrační experiment přinesl ovšem nové problémy. Většina 

současných problémů pramení právě z pokusu o realizaci tohoto programu. Soužití 

přináší konflikty. Jenže toto tvrzení je třeba ihned relativizovat poznámkou, že se 

problémy v soužití týkají jen určitého segmentu romské populace. Určitá, bez 

podrobného výzkumu nezjistitelná část romské populace, podle názoru autora studie 

však větší část, se integrovala zcela a životním způsobem se nijak neodlišuje od 

majority. Ovšem, která je to část ? Je to ta, která byla ovlivněna integračními 

aktivitami státu, a nebo ta u níž sociální vzestup vycházel z jejich vlastních vnitřních 

motivací a zdrojů? 

Otázku je možné položit i jinak. Deklarovaným cílem bylo změnit myšlení, 

jednání, chování, motivaci a pod. Minulý společenský systém disponoval širokou 

škálou mocenských donucovacích nástrojů, právních i ekonomických, k vynucení 

„společensky žádoucího“ jednání. Např. povinnost pracovat, právo na sociální dávky 

pro rodinu vázané na pojištění, pojištění vázané na zaměstnání, podnikový byt nebo 

ubytovna, k nimž právo užívání souviselo s povinností pracovat dokonce u 

zaměstnavatele - majitele ubytovny či bytu. Z tohoto pohledu by bylo proto možné 

formulovat také jinak otázku úspěšnosti. Když pominul mocenský tlak, jak se změnil 

život Romů? Co bylo skutečně vnitřně převzato, akceptováno a změnilo život Romů, 

přiblížilo ho k životnímu způsobu majority a co bylo jen plněno a akceptováno pod 

tlakem majority ? 

Ovšem ani ta otázka není jednoduchá. Má bohužel jedno velmi determinující 

omezení. V řadě společenských, sociálních, kulturních i ekonomických aktivit, jichž 

romské obyvatelstvo využívalo, došlo po roce 1990 k zásadním změnám. Např. 

podstatně se omezila a zdražila předškolní příprava, omezily se výrazně možnosti v 

14

ytové politice, na žádost romských representací byli v roce 1990 zrušeni sociální 

kurátoři jako prostředníci, snížil se zájem o nekvalifikovanou práci, omezily výdaje na 

kulturu a pod. Systémy sociální ochrany nejsou již konstituovány na základě 

zaměstnání, ale na principu participace, která má své jednoznačné podmínky a 

pravidla /např. celoživotní placení pojistných příspěvků jako podmínku pozdějšího 

nároku na sociální ochranu/. Bude-li se odpovídat na položenou otázku, musí se vzít 

v úvahu že se „integrační potenciál“ Romů hodnotí v nové situaci, s níž se s 

různým úspěchem muselo vyrovnat a bude dlouho vyrovnávat více 

ohrožených a znevýhodněných sociálních skupin. Zobecňující označení těchto 

skupin za „sociální“ skupin je uvedeno záměrně. 

Po roce 1990 se situace Romů podstatně zhoršila. Romové byli jako první 

propouštěni při redukci pracovních sil ze zaměstnání, což vedlo k jejich 

nezaměstnanosti a závislosti na sociálních dávkách. Omezil se obecně počet 

učňovských míst, kam odcházela většina romského dorostu, takže se podstatně 

zvýšila nezaměstnanost romské mládeže. Téměř všechny děti předškolního věku 

přestaly chodit do mateřských škol. Romové pro neplnění povinností přicházeli často 

o byty a jejich úroveň bydlení se zhoršila. Řada těchto změn měla příčiny 

objektivní, nebyla výsledkem jejich rozhodnutí či dokonce selhání. Na jedné straně je 

proto téměř nemožné říci, co bylo vykonáváno pod mocenským tlakem a co již bylo 

přijato a osvojeno, nic méně ve změněných podmínkách nemohlo být realizováno. 

Na druhé straně to, že tyto změny k horšímu Romové negativně kvitují, svědčí o 

určité úrovni integrace, tj. že byli na zmíněných systémech předtím zúčastněni a 

jejich absenci považují za ztrátu. Svědčí to i o existenci a významu 

znevýhodňujících faktorů v nových podmínkách. 

Romové ovšem nebyli a nejsou jediní, kteří se v roce 1990 ocitli v takové 

situaci. Také lze obecně konstatovat, že ti, kteří byli na státu více závislí 

museli a budou muset pro zajištění své sociální suverenity vykonat více než 

dříve. Na to také Romové nebyli připraveni. 

Avšak i takto přesvědčivé tvrzení je třeba ihned zpochybnit a relativizovat. 

Týká se totiž jen určitého segmentu romské pospolitosti. Romské obyvatelstvo je 

/také/ sociálně vnitřně výrazně stratifikováno. Jde o další z několika dimenzí vnitřní 

strukturace této komunity. V období sledovaném touto studií, bylo romské 

obyvatelstvo v praxi národních výborů rozdělováno do tří kategorií podle stupně 

integrace. Tato praxe byla dodatečně kritizována a odmítnuta, pro řadu sporných 

aspektů. Z hlediska dobových souvislostí je třeba uvést, že to byl jeden z užívaných 

instrumentů v práci s romským obyvatelstvem. Především reagoval na skutečnost, že 

existují výrazné sociální /kulturní/ rozdíly, byla to reakce na reálnou sociální 

stratifikaci. Zařazení do určité kategorie bylo výsledkem hodnocení více faktorů. Na 

řadě oblastí bylo možné demonstrovat, že dochází ke kumulaci příznaků podle 

jednotlivých hodnotících kritérií /např. úroveň vzdělání, bydlení, počet dětí, 

zaměstnání, kriminalita a pod./ Dále to byl jeden z mála možných nástrojů měření 

efektivnosti práce zejména na místní úrovni. Sociální kurátoři mohli dlouhodobým 

úsilím vykázat zvýšení úrovně konkrétní rodiny a přeřadit ji do vyšší skupiny, ale 

dokladovat na druhé straně i přísun nových rodin nejnižší úrovně a tak obhajovat 

odůvodněnost své existence a potřebu práce. Přeřazení do vyšší skupiny mohlo být 

deklarováno jako donucovací či motivační cíl, například jako podmínka pro přidělení 

bytu a pod. Tento nástroj tedy umožňoval motivaci, nátlak i odměnu. Na druhé straně 

15

toto rozdělení bylo jen rámcové a často i subjektivně a účelově stanoveno. Tyto 

řádky integrační kategorie neobhajují, pokouší se vysvětlit, k čemu byly používány . 

8 Byl to jistý hodnotící názor, často jen z hlediska jednoho kurátora, mohl 

odrážet reálné posuny, ale stávalo se také, že když nastoupil nový pracovník 

klasifikaci všech podstatně snížil - protože nebyl svědkem jejich předchozí sociální 

mobility, nevěděl za jaké úrovně se dostali tam, kdy právě byli a úroveň, které dosáhli 

nehodnotil v dynamice vývoje . 

Kategorizace byla velmi používaným instrumentem a užívala se prakticky ve 

všech oblastech. Tak například se uvádí, že počátkem osmdesátých let 46,1 % 

romských občanů, zařazených do nejintegrovanější skupiny žilo v bytech první 

kategorie, což byl shodný stav s ostatním obyvatelstvem - naopak v bytech IV. 

kategorie jen 12,7 %. U neintegrovaných romských občanů žilo v bytech I. 

kategorie 3,1 % a v bytech kategorie nejhorší 66,7 % domácností. Nebo jiný příklad. 

Romské děti celkově tvořily 40 až 60% všech dětí umístěných v kojeneckých 

ústavech a dětských domovech. Ale ve skupině integrovaných Romů v roce 1985 

žilo 9,3 % dětí mimo rodinu zatímco u třetí skupiny - neintegrované to bylo 61,3 % 

dětí. Z toho 93 % dětí bylo ve státní ústavní péče školské nebo sociální. 

Vymezení integračních kategorií /jakkoliv zpochybňovaných/ mohlo vést 

a vedlo z důležitému závěru, že totiž ostrakizované negativní aspekty v životě 

romské minority /popř. sociálně patologické jevy/ nebylo již přijatelné 

vztahovat na celou pospolitost. Proto také federální zpráva z roku 1984 již 

nehovořila o romském obyvatelstvu obecně, ale respektovala již výraznou vnitřní 

sociální stratifikaci Romů a opatření soustřeďovala především na problematiku 

“zaostale žijících cikánských občanů“. Velikost nejzaostalejší skupiny se v roce 

1985 odhadovala v České republice na 24 % z celkového počtu cikánských občanů. 

Trvalým přísunem Romů ze slovenských osad se však zásadně velikostní proporce 

jednotlivých kategorií v čase neměnily. 

Táž zpráva pro PÚV KSČ v roce 1989 konstatovala, že „bylo dosaženo 

zásadního pokroku ve společenské integraci cikánských občanů a to v řadě oblastí, 

např. v předškolní výchově, ve školní docházce, v rozmisťování dorostu v péči o 

cikánské brance, v řešení bytových problémů i zaměstnávání cikánských občanů. V 

důsledku postupující se společenské integrace se zvyšuje životní úroveň většiny 

cikánského obyvatelstva , snižuje porodnost a pod. Přes výrazný rozvoj však životní 

podmínky cikánských občanů zaostávají za ostatním obyvatelstvem. Současně je 

konstatováno, že dochází k přetrvávání problémů, nebo dokonce k negativnímu 

vývoji. Závažné je, že se jedná právě o ty oblasti, které od značné míry podmiňují 

další pokračování a úspěšné završení procesu společenské integrace. Jde zejména 

o růst protispolečenské činnosti, dále o snížení úspěšnosti školní docházky, 

nezdravou a pro zabezpečení dobré péče nepřiměřeně vysokou porodnost zaostale 

žijících cikánských občanů /zejm. v osadách/, zpomalení likvidace osad /na 

Slovensku/ a vznik nových chatrčí, rostoucí distanci ostatní veřejnosti k cikánským 

občanům, pokles pracovníků v péči o cikánské obyvatelstva další“. Nepochybně až 

neobvykle kriticky vyjádřené zklamání. Konstatování, že v tom, co mělo být 

hlavním motorem integrace /tj. vzdělání / se situace zhoršuje. Konstatování, že 

nejenže nedochází k integraci, nýbrž, že se rozdíly zvětšují a vyhlídka na 

integraci vzdaluje. 

8 

16

Je tedy možné položit otázku jaká je tedy úspěšnost dříve deklarovaného 

programu společenské integrace? Jedním z programových cílů bylo na sklonku 

sledovaného období „rozptýlení romského obyvatelstva do sociálně profesní struktury 

obyvatel“. Jak by se nyní dala charakterizovat sociální stratifikace romské populace, 

jsou její příjmové skupiny a jejich kvantitativní rozložení blízké majoritě nebo se 

odlišují? Je nesporné, že stejně jako v majoritní populaci existují různé úrovně, z 

nichž mnohé se ostatní populaci vyrovnají nebo i více než vyrovnají. Ptáme-li se na 

výsledek integrace, o kom tedy vlastně mluvíme? Pro odpovědi na tyto otázky 

nejsou k dispozici vůbec žádné srovnatelné údaje. Bez zvláštního sociálně 

politického výzkumu nelze na tyto otázky odpovědět. Kdo se nepoučí z chyb 

minulosti, musí jen znovu absolvovat. Jenže ukončením jakéhokoliv kontinuálního 

legálního statistického sledování sociálně politických veličin a fenoménů za romské 

obyvatelstvo, a kodifikace jejich možného vykazování podle národnosti jen podle 

subjektivně deklarované národnosti, se zcela ztratila možnost skutečně analyzovat 

vývoj života romské populace. Hodnocení, která se vyskytují, je třeba podrobit 

kritické analýze. Informace o některých výzkumech mezi Romy, o sociálně 

ekonomických jevech, např. chudobě či nezaměstnanosti, by musely být doloženy 

informací o výběru vzorku zkoumaných, o vzorku kontrolním, o způsobu získávání 

respondentů a pod. 

3. Analýza nástrojů užívaných po roce 1970 

V následující kapitole je, pravda, poněkud nesystémově, seřazeno a 

pojednáno devět témat, na nichž by měla být přiblížena a analyzována minulá praxe, 

uskutečňovaná při integrování romských občanů. Půjde o jejich evidenci, o činnost 

specializovaných pracovníků v péči o cikánské občany, o problematiku zdravotního 

stavu, porodnosti, předškolní výchovy a školního vzdělání, výcviku v armádě, 

zaměstnání, migrace a bydlení, a aktivity v oblasti osvěty a o sociální vzestup Romů. 

Lze obecně říci, že se jednalo o hlavní činnosti, či témata, která byly ve sledovaném 

období aktuální a frekventovány. 

3.1. Evidence cikánských občanů 

Důležitým předpokladem pro koncipování a realizaci aktivit ve vztahu k 

obyvatelstvu jsou znalosti o demografických souvislostech takových aktivit. Proto 

byla evidenci Romů věnována značná pozornost. 

Základní údaje o počtech a vývoji Romů pocházely ze dvou zdrojů. Ze Sčítání 

lidu a z tzv. evidence národních výborů. Jak ovšem platí pro každý „tvrdý“ údaj z této 

oblasti, je třeba mnohé dodat. Tak především Sčítání lidu určovalo počet Romů na 

základě subjektivního určení občana za Cikána sčítacím komisařem a to barevným 

písmenem napsaným na titulní stranu sčítacího archu. Sčítací komisaři byli ovšem 

informováni, že k tomuto označení není postačující podmínkou především „barva 

pleti“ ale posouzení “celkového způsobu života“. Je tedy zřejmé, že z tohoto sčítáni 

mohli vypadnout ti Romové, kteří žili na úrovni běžného obyvatelstva. Také evidence 

národních výborů byla velmi specifická. Zachytila v zásadě jen ty Romy, kteří se 

nějakým způsobem dostali do kontaktu s úřadem či státní mocí. Například podali 

žádost o byt, sociální dávky, bylo jim hledáno zaměstnání, spáchali přestupek či tr. 

17

čin, byli propuštěni z výkonu trestu, měli výchovné problémy s dětmi a pod. 

Evidence byla sice udržována a aktualizována, ale přesto nemohla zachytit častou 

migraci, dlouhodobé pobyty mimo místo bydliště v rámci rodiny a pod. Také byla 

občas úřady účelově nadhodnocena s cílem získat pracovníka nebo více prostředků 

pro tuto oblast. Ověřením validity obou způsobů evidence Romů se mohla stát a také 

byla Sčítání lidu a konfrontace jeho výsledků s evidencí. Podotýká se, že obě 

evidence mohly vyloučit spíše plně integrované romské občany. Výsledky obou 

šetření se ve federaci celkově lišily jen o 6 %. Ovšem v České republice to bylo 20 

%, na Slovensku jen 2 procenta. V České republice „nalezli“ sčítací komisaři podle 

způsobu života o dvacet procent méně Romů, než jich bylo v evidencích národních 

výborů. Na Slovensku byla shoda téměř úplná. O tom, kdo je Rom nebylo sporu. 

Tento fakt ovšem umožňuje celou řadu vzájemně se vylučujících interpretací. 

Nepřesnosti obou systémů mohou být povahy konjunktivní i disjunktivní t.j. mohou 

obsahovat průniky obou souborů, stejně tak zachycovat do určité míry jiné skupiny a 

chyby při posuzování obou souborů se mohou, ale také nemusí vzájemně 

kompenzovat. 

9 Navíc je zde třeba připomenut praktiku ohrožených minorit nevykazovat 

v soupisech všechny členy a to s ohledem na jejich „paměť národa“, že po soupisu 

vždy následoval postih. Alespoň jeden musí zůstat „venku“ aby mohl pomoci. 

Hovořit o shodě dvou neurčitých souborů při možných multiplicitách a 

absencích je pochybné a tak minulý režim nedisponoval po roce 1970 přesnými 

údaji. Nicméně evidence umožňovala s vědomou mírou nepřesnosti přece jenom 

sledovat vývoj počtu Romů mezi Sčítáními lidu a byla prakticky používána až do roku 

1988. 

V roce 1989 žilo v České republice podle evidencí národních výborů 145 711 

Romů. Proti roku 1970 se jejich počet zvýšil zejména v důsledku migrace zvýšil 2, 4 

krát. 

3.2. Sociální kurátoři 

Práce s romským obyvatelstvem představovala pro místní orgány zcela nové 

problémy, se kterými se , se kterými se jinde již nesetkávaly. Devastace bytu, 

zavšivení, podvýživa, zanedbávání péče o děti, potulování dětí po ulicích, neplnění 

povinné školní docházky a pod. Pro tak specifickou práci byli proto po roce 1972 

vyčleněni zvláštní pracovníci a samostatná rozpočtová položka §26, kapitoly 728 

rozpočtových prostředků ONV. Tito pracovníci, sociální kurátoři plnili de facto funkci 

prostředníků mezi dvěma světy. Nejen, že pomáhali v nejběžnějších lidských 

problémech, ale byli „úzkým hrdlem“ jimiž všechny kontakty Romů k úřadům 

procházely, ale také naopak místem, na něž se obracely ostatní složky úřadů se 

žádostí o vyřízení, zprostředkování, dojednání. Vedle toho zejména a často pouze 

oni organizovali nejrůznější výchovné a kulturní akce jako byly letní rekreačně 

výchovné tábory, sociálně zdravotní kurzy, pořizovali vybavení dětí na tyto akce, 

zabezpečovali pro romské děti školní stravování, jejich prostřednictvím jednaly 

školy o problémech školní docházky, kurátoři sháněli zaměstnání, zabezpečovali 

sociální dávky, byty, atd. atd. Byli tom také oni, kteří zakládali romské soubory, 

pořádali romské plesy a pod. Dalo by se předpokládat, že jejich práce bude mít plnou 

9 

18

podporu a jejich počet bude adekvátní úkolům. V roce 1971 bylo těchto pracovníků 

14. V roce 1978 - po usnesení vlády v roce 1976 již 122, ale již v roce 1980 jen 92, 

v roce 1985 jich bylo 91, a v roce 1988 jich bylo 101. Na jednoho pracovníka 

připadlo 1500 romských občanů, což je pro individuální sociální práci zcela 

neúměrné. Přesto právě tito sociální pracovníci vykonali mimořádně záslužnou práci, 

byli to právě oni , kdo intenzivně pracovali s Romy ne jen jako objekty, ale i subjekty 

své vlastní etnické emancipace. Pověstná v tom směru byla skupina pražských 

sociálních kurátorů, kteří /ve dvou generacích/ v sedmdesátých a v osmdesátých 

letech humanizovali sociální práci ve prospěch Romů s vědomím nevyhnutelnosti 

jejich etnické emancipace. Právě v osmdesátých letech se pražští sociální 

kurátoři stali intelektuálním centrem snah o nové přístupy a paradoxně na 

místo centra - i organizátory šíření těchto myšlenek do dalších oblastí státu. 

Práce sociálního kurátora vyžadovala vysokou míru odbornosti, odhodlání a 

houževnatosti. Jejich práce byla jaksi nekonečná. Již byla zmíněna praxe tzv. „ 

integračních kategorií“. Přes dlouhodobou snahu, přes množství přidělených bytů a 

poskytnutých sociálních dávek, se podíl jednotlivých kategorií neměnil, a to 

v důsledku trvalého přísunu zaostalých Romů. 

Tato „vnější“ neúspěšnost blokovala zájem kompetentních orgánů se v této 

oblasti angažovat, i když z hlediska sociální práce se v určitém podílu mohlo jednat a 

zřejmě často i jednalo o významný skupinový sociální vzestup, který měl povahu 

průchodu v zařazení do integračních kategorií a nakonec vymizení z evidence 

romských občanů. Logicky z toho plyne, že úspěchy nemohly být vidět neboť se 

neevidovaly. Po mnohaleté práci sociálního pracovníka ve městě se počet Romů 

zpravidla výrazně zvýšil a rozvrstvení Romů do “integračních kategorií“ nezměnilo. 

Již není možné doložit, zda bylo skutečností, že čím širší aktivity ve prospěch Romů 

to či ono město rozvíjelo, tím větší migrační příliv nastával. V takovém pohledu byla 

dobrá práce sociálního pracovníka trnem v oku ostatním a byla mu rozšířena 

pracovní náplň běžně o postpenitenciární péči, čímž se jeho aktivity vůči Romům 

úspěšně dehonestovaly, nebo o povinnosti v komisi pro sběr léčivých bylin a pod. . 

Nemohli být a ani nebyli v oblibě. Svými snahami, svým poznáním, svou kritikou 

působili de facto proti nepsanému ale realizovanému oficiálnímu nezájmu . To u 

mnoha z nich vedlo i k „únavě materiálu“, profesionálnímu vyhasnutí a k odchodu. Dr. 

Frištenská napsala v roce 1990, že se sociální pracovníci stali převodním kloubem 

mezi romskou komunitou a úřady, národním výborem zejména. Obě strany na něj 

vyvíjely nepřetržitý tlak, a činily ho zodpovědným. Národní výbor za stav romského 

problému a Romové za neuspokojování svých subjektivně pojatých potřeb. Tento 

tlak vytvořil tzv. „kritickou hranici tří let“, kdy většina sociálních pracovníků odchází, 

aniž se mohli stát odborníky na romský sociální problém. 

S ohledem na množství práce, kterou tito pracovníci v minulosti 

vykonali, na zkušenosti z této práce a s ohledem na současné evropské 

standardy v sociální práci je zřejmé, že vytvořit odbornou sociální službu 

poskytující sociální práci ve prospěch znevýhodněné skupiny je jedním 

z podstatných a účinných nástrojů řešení problémů této skupiny. 

Paradoxním a tragickým omylem romských representací po jejich vzniku 

v roce 1990 byl jimi vyslovený striktní požadavek na zrušení profese sociálních 

19

pracovníků v péči o cikánské obyvatelstvo, jako personifikovaného zla minulého 

režimu a realizace tohoto požadavku. 

3.3 Zdravotní stav 

Romové žijící nyní v České republice mají z významné části své kořeny na 

Slovensku. Pokud se narodili a vyrůstali v osadách na Slovensku, provázela je 

v tomto období života již těžko představitelná bída, podvýživa, katastrofální 

hygienické podmínky. Ještě v roce 1983 činila kojenecká úmrtnost ve SSR 17,5 

promile, u Romů 39,6 promile a v regionu Spišské Nové Vsi 44 promile. Na 

území, kde byly jen romské osady až 180 promile, což byla úroveň identická s 

nejzaostalejšími územími jižní Ameriky. Přitom perinatální úmrtnost / do 7 dnů od 

narození/ byla normální. Ve SSR 60 % osad nemělo pitnou vodu. Tyto startovací 

podmínky, ale i nevhodné stravovací zvyklosti podstatnou měrou ovlivnily zdravotní 

stav romské populace. 

V České republice sledovali obvodní pediatři v dispenzární péči jako 

samostatnou skupinu děti, které jsou ohroženy prostředím rodin, v níž vyrůstají. Z 

nich bylo v roce 1979 60-65 % romských. 

V roce 1989 uváděl např. Městský národní výbor v Ústí nad Labem, že z 

celkového počtu 1976 romských dětí jich bylo 53 defektních, 120 chronicky 

nemocných, 60 z rodin alkoholiků a 303 ohrožených prostředím. Úroveň hygienické 

péče byla v 60ti % označena jako špatná s absencí základních hygienických návyků. 

Mediální kritika v osmdesátých letech poukazovala na to, že Romové 

nepracují a pracovní povinnosti se vyhýbají tím, že jsou invalidní. Proto byly 

provedeny kontroly oprávněnosti přiznaných invalidit u romských občanů. V březnu 

1987 projednaná zpráva o jejich výsledku konstatovala, že na Slovensku se podíl 

nově přiznaných invalidit cikánským občanům podstatněji neodchyluje od vývoje 

invalidizace u ostatních obyvatel a u částečných invalidit je dokonce menší. 

Výsledky kontroly ukázaly, že se dodržují stejná kritéria a byl učiněn závěr, že je 

posuzování u Romů dokonce přísnější než u ostatních obyvatel. To se týkalo 

zejména částečných invalidit / bylo zjištěno méně tzv. posudkových chyb/. Zpráva 

dále konstatovala, že se „u této skupiny obyvatel s ohledem na nižší kulturní úroveň 

a z toho vyplývající celkový způsob života vyskytují ve větším rozsahu onemocnění, 

které snižují, respektive úplně vylučují jejich pracovní aktivitu“. Podle údajů 

ministerstva zdravotnictví České republiky z října 1986 se číselné údaje o 

invalidizaci cikánských občanů nesledovaly. Nicméně ze zprávy o jejich 

zdravotním stavu /pro vládní komisi/ vyplývalo, že zdravotní stav cikánských 

občanů je horší než u celého obyvatelstva, „což souvisí s způsobem jeho 

života, genetickou zátěží, zdraví poškozujícími návyky“ a pod. Uvádí se že 

počet „cikánských mladistvých ohrožených prostředím“ /pojem tehdejší 

zdravotnické statistiky/ se pohybuje okolo 80 %, vysoké procento cikánského 

dorostu není schopno výkonu vojenské služby pro různé formy oligofrenie, 

sociální typ osobnosti, alkoholismus, toxikománii a trestnou činnost. 

V cikánské populaci je zhruba dvojnásobné procento defektních dětí 

než u ostatní populace. Řada těchto jevů vede k invalidizaci. Na konci 

20

osmdesátých let se uvádělo, že téměř polovina všech dětí ve státní ústavní 

péči, a rovněž v ústavech pro mentálně a tělesně postižené děti a mládež, jsou 

děti romské. 

3.4. Porodnost 

Po celé období po roce 1970 docházelo ke snižování porodnosti u romských 

obyvatel. Přesto ještě na konci osmdesátých let byl počet dětí v romské rodině 

zhruba dvakrát větší /3,5 dětí/ než u rodin z celkového obyvatelstva /1,8 dětí/. 

Pokles se projevoval zejména ve snižování počtu rodin s více dětmi. Tato tvrzení 

lze doložit spíše jen nepřímo, prostřednictvím šetření o příjemcích přídavků na děti, 

jejich vývoji podle počtu dětí a územním rozmístění. Tato šetření se po roce 1990 

neprováděla. Podíl rodin s pěti a více dětmi činil v roce 1970 1,5 % ze všech rodin, 

v roce 1980 1,1 % a v roce 1990 jen 0,6 %. Z celkového počtu rodin s 5ti a více 

dětmi žilo na Slovensku 70 %. Z toho pak největší počet ve Východoslovenském 

kraji. 

Porodnost Romů měly značný vliv na celkový populační přírůstky státu. 

Mezi lety 1985 a 1990 se Romové podíleli svým přírůstkem obyvatel /abs. 53 tis. 

narozených dětí/ na celkovém přírůstku počtu obyvatel federace ze 41 %. 

Nejsou žádné údaje o tom, komu se vlastně po roce 1990 začalo rodin méně 

dětí. Jen samotný pokles porodnosti u Romů by možná celkový pokles 

vysvětlil. 

Na konci osmdesátých let a zejména po roce 1990 byly vysloveny kritiky o 

tom, že docházelo k vědomé genocidě Romů a to ovlivňováním porodnosti finanční 

stimulací sterilizací žen. Po roce 1972 poskytovaly národní výbory některým 

občanům, kteří se podrobili sterilizaci jednorázový peněžitý příspěvek. V roce 1972 

činil tento příspěvek 2000 Kčs. Od roku 1986 2 až 10 tis. Kčs a vedle toho mohla být 

poskytnuta ještě hmotná pomoc. Dávka byla deklarována a právně řešena jako 

finanční pomoc k řešení problémů vyvolaných hospitalizací matky, nikoliv jako 

odměna nebo stimul ke sterilizaci. Tyto dávky se poskytovaly za podmínky, že 

osoby měly příjem nižší než tehdejší hranice sociální potřebnosti /nyní životního 

minima/. 

Po zvýšení horních hranic příspěvku se skutečně počet případů v roce 1987 

zvýšil, takže ekonomický stimul nepochybně spolupůsobil. V roce 1986 bylo 

vyplaceno v České republice 290 příspěvků, z toho romských ženám 35 %, v roce 

1987 celkem 864 případů, z toho 235 romským občankám, t.j. 29 %. Důležitý je 

ovšem fakt, že se po tomto nárůstu nezvýšil podíl romských žen! Podle šetření 

roku 1990 /vyvolaném kritikou této praxe/ se dávky poskytovaly většinou /z 80%/ 

ženám, které měly již 3 a více dětí. Zdravotní důvody na straně rodiče nebo riziko 

narození zdravotně postiženého dítěte se týkalo jen 20 % případů. Je nesporné, že 

podíl romských žen na celkovém počtu vyplacených částek a provedených 

sterilizacích je desetkrát vyšší než jejich podíl v populaci, na druhé straně se 

nepodařil prokázat žádný nátlak. Podle výpovědí zúčastněných aktérů šlo vždy 

zpravidla o snahu zabránit nekontrolovatelným rozením dětí k dalšímu zhoršování 

sociální situace rodiny. Obdobné dávky existují i v jiných zemích /např. v německém 

zákoně o sociální pomoci/ a sterilizace se provádějí v nesrovnatelně větším měřítku 

21

jako forma antikoncepce. Přesto bylo poskytování finančního příspěvku v průběhu 

roku 1990 zrušeno, aby se možnost jakéhokoliv finančního nátlaku zamezila. 

Poskytnutí finančního příspěvku poskytovalo informaci o provedené sterilizaci. Od 

roku 1990 o této záležitosti ve vztahu k Romům nejsou proto žádné informace. 

Celá záležitost sterilizací má více konsekvencí lidskoprávních a zdravotních. 

Na rozdíl od jiných zemích, není v ČR sterilizace běžnou metodou antikoncepce. 

Její podpora v určitém směru byla proto účelová a v dokumentech slovenských 

orgánů byla takto, jako „opatření pro omezení nezdravé populace“ přímo 

formulovaná. Přesto lze vyslovit pochybnosti o jejím retardačním vlivu na 

demografický vývoj Romů ve smyslu genocidy v České republice. Snižování 

porodnosti mělo jiné příčiny. 

I po zrušení sociální dávky, vyplácené v souvislosti s provedením „lékařského 

zákroku“ počet sterilizací trvale roste. V roce 1995 bylo těchto sterilizací u žen 2800 

a v roce 1997 již 3200 .tj. téměř čtyřikrát více než v roce 1987. 

3.5. Předškolní výchova a školní vzdělání 

Po celých dvacet let byl ve všech dokumentech deklarován principální akcent 

na předškolní a školní výchovu, na vzdělání a na mladou generaci. Např. Zásady 

celostátních sociálně politických opatření v péči společnosti o cikánské obyvatelstvo - 

příloha usnesení vlády ČSSR č. 231/1972 stanovily úkol vytvořit předpoklady pro 

zvýšení počtu cikánských dětí zařazených do mateřských škol vč. zajištění investic 

na výstavbu těchto zařízení, dále kroky k zabezpečení povinné školní docházky, k 

zabezpečení školního stravování cikánských dětí, jejich účast v družinách a klubech 

a pod. dětí Nebo. usnesení federální vlády č. 35/81 stanovilo úkol zlepšovat školní 

docházku a prospěch cikánských dětí, snížit počet zameškaných hodin, 

připadajících na jednoho žáka, zvyšovat podíl cikánských dětí v mateřských 

školkách. věnovat zvýšenou pozornost rozmisťování dorostu a zejména zařazování 

do učebních oborů a snižovat jejich fluktuaci z nich.. 

Zájem státu na předškolní výchově romských dětí se projevoval v 

přednostním umisťování romských dětí v nedostatkových mateřských školkách a 

hrazení poplatků za úhradu a stravování. V roce 1977 bylo ve školkách zařazeno 

30 % ze všech romských dětí příslušného věku, v roce 1983 bylo již zařazeno do 

všech forem předškolní výchovy 74,5 %%, v roce 1985 do mateřských škol 75,2 

všech romských dětí. To byl zcela nesporný úspěch, který měl řadu pozitivních 

důsledků. 

Přes tento pozitivní začátek nevyvíjel se naopak školní vzdělávání romských 

dětí dobře. Například v roce 1985 bylo konstatováno, že „cikánské děti oproti celé 

populaci 14 krát častěji propadají, mají 5 krát častěji druhý nebo třetí stupeň z 

chování, 30 krát častěji dokončí základní školu v nižším než závěrečném ročníku, 28 

krát častěji jsou převáděny do zvláštních škol, kde tvoří cca 24 % všech dětí.“ Bylo 

konstatováno, že tento stav vytváří negativní faktory pro další rozvoj vzdělání a pro 

sociální mobilitu cikánských občanů. A to především tím, že se zvětšuje rozdíl mezi 

rostoucí vzdělanostní úrovní všech dětí a stagnující nebo i zhoršující se vzdělanostní 

úrovní dětí cikánských. 

22

Jinak řečeno v hlavním směru řešení problému - oblasti vzdělanosti mládeže 

- docházelo ke zhoršování stavu, k otevírání nůžek mezi celkovou a romskou 

populací. Jestliže byla péče o vzdělání deklarována od roku 1972 za hlavní 

programovou cestu, pak toto tvrzení dokládá jeho zásadní neúspěch. Příznačné je, 

že tato čísla nebyla výsledkem analytických aktivit resortu školství, ale byla 

výsledkem činnosti federálního ministerstva práce a sociálních věcí a to na základě 

analytických prací českého statistika Dr. Bulíře. Resort školství vykazoval své 

„plánovité úsilí a postupné úspěchy“ nepochybně celých dvacet let. Příznačné je 

také, že tuto skutečnost, se po dobu 5ti let dařilo nevzít oficiálně na vědomí a 

cokoliv z ní vyvodit. Teprve PÚV KSČ v roce 1989 tuto skutečnost akceptovalo. 

Po roce 1991 lze údaje o romských dětech zjistit jen na bázi etnické 

příslušnosti určené rodiči, což ze známých důvodů neposkytuje dostatečnou 

informaci k vedení statistiky. 

Při jedné z posledních analýz distribuce romského dorostu v roce 1987 bylo 

zjištěno za celou federaci, že zatímco celkově odcházelo po skončení základní školy 

do středních škol 36% dětí, z romské mládeže 1,9 % , V České republice to bylo jen 

0,6 procent tj. celkem 32 dětí. Na střední odborná učiliště odcházelo 65 % veškeré 

mládeže, a 62 % romské mládeže . Tento údaj je třeba vzít na vědomí s dodatkem 

že se skutečně vyučila jedna desetina - nejvýše jedna třetina romských dětí. 

V ostatních případech dali rodiče přednost tomu, aby děti pracovaly. Konec konců 

nekvalifikovaná práce kopáče byla honorovaná lépe než práce vyučeného 

soustružníka. Do pracovního poměru odcházelo 0,3 procent všech a 5,4 % procenta 

romských dětí. Na základní škole pokračovalo pro několikeré propadnutí 4,7% 

z celkového počtu dětí a 28,9 procent dětí romských. 

Hodnotit výsledky školní docházky je obtížné. Není možné popřít dosažení 

vysoké alfabetizace , a zabezpečení základního vzdělání. Při Sčítání lidu v roce 1970 

bylo zjištěno 21,7 % romských mužů bez vzdělání a 32,1 % žen. Při Sčítání lidu 

v roce 1980 to bylo u mužů podle věkových skupin od 3,8 % u nejmladších /25-29 

let/ po 14 % u nejstarší skupiny. U žen to bylo do 4,3 do 21,2 %. Na druhé straně 

nedostatečné osvojení češtiny nevedlo v masovém měřítku k vytvoření 

dostatečného zvládnutí jazyka a nevytvořily se čtenářské návyky, důležité pro rozvoj 

jazyka. To způsobilo, jak ukázal test v severních Čechách, že dospívající romské 

dívky ovládaly češtinu na úrovni a takovým způsobem, že to bylo již překážkou pro 

jejich komunikaci s neromskou veřejností a překážkou v zaměstnání, v němž by ke 

kontaktům mohlo docházet. 

Komise nezávislých expertů v roce 1990 konstatovala vedle subjektivních 

faktorů /vnitřního vztahu Romů ke vzdělání a neschopnosti romských rodičů dětem 

pomáhat při školní přípravě/ byl základní příčinou na vnější straně problému rigidní 

školský systém, který ve výchovně vzdělávacím procesu počítá výhradně s dětmi 

vybavenými takovými osobnostními a rodinnými dispozicemi, které jim zabezpečují 

bezkonfliktní existenci ve škole. Děti vymykající se běžnému průměru, dokonce ať již 

jakýmkoliv směrem, byly tímto systémem izolovány na okraji dětského kolektivu, aniž 

by jim byly poskytnuty podmínky pro získání vzdělání přiměřeného jejich 

schopnostem a možnostem. To se týkalo romských i neromských dětí. 

23

Tradiční český fenomén „školské reformy“, z nichž jedna přenesla takový 

rozsah povinností školy na rodinu, že musela být pro všeobecný odpor zrušena, 

poškodily proto také více právě romské děti. 

Školský systém nejen že nepočítal s odlišnou jazykovou vybaveností 

romských dětí, ba dokonce ji považoval za jeden ze sociálně patologických rysů 

romského etnika. To vedlo k tomu, že za dvacet let nebyl systém schopen vydat 

slabikář respektující jazykovou přinejmenším binaritu romských dětí ani učebnici 

pro ostatní děti, která by jim přiblížila romský svět a pod. 

V tom, v čem mohl minulý režim, bez zvláštních nákladů, vyvinout 

enormní aktivitu, totiž ve zvýšení vzdělanosti jako nepopiratelného nástroje 

pro všeobecný sociální vzestup minority tak nejenže nesplnil své vlastní 

záměry, ale dokonce došlo v tomto směru ke zhoršení. To je zřejmě možno 

považovat za nejzávažnější chybu tohoto období 

3.6. Zvláštní výcvik v armádě 

Na základě usnesení vlády ČSSR č. 29/1972 byla realizována opatření k 

výkonu vojenské služby negramotných cikánských branců. Ti do té doby nebyli pro 

negramotnost odvedeni a nově byli povoláváni nad tzv. plánované počty vojáků. 

Toto opatření vycházelo z faktu, že vojenská služba byla poslední možností 

k uplatnění výchovného vlivu na tuto skupinu a reakce na zkušenosti, že předstírat 

negramotnost na rozdíl od opaku není složité. V rámci vojenských útvarů byly 

vytvářeny zvláštní jednotky s výchovnými programy a pracovní přípravou 

zaměřenou na získání pracovní kvalifikace. Od začátku roku 1976 do roku 1982 byl 

tento výcvik realizován u celkem 5,5 tis. romských branců. 

Po skončení výcviku obdrželi „Osvědčení o civilně profesní přípravě“ a 20 

až 30 % vojáků základní služby získalo přímo nějakou pracovní kvalifikaci jako řidič, 

svářeč, zedník a pod. Průběžné počty romských branců byly předmětem utajení. 

Jejich počty však postupně klesaly, jak s ohledem na snižující se porodnost - počty 

odvedenců, tak zejména s ohledem na zdravotní stav, který se stal postupně ještě 

významnější překážkou odvedení než deklarovaná negramotnost. 

Problémem byla také skutečnost, že mnoho mladých romských mužů byla již 

v době presenční služby otci dětí a to i více a z toho důvodu měli nárok na zkrácení 

služby, náhradní službu a tak z tohoto systému unikali. Nejsou známy negativní 

ohlasy na tento postup. Na své cikánské třídy vzpomíná mnoho absolventů 

vysokých škol, kteří při jejich vedení odsloužili vlastní vojenskou službu. Je možné 

konstatovat, že tato praxe měla na mladé romské muže pozitivní vliv a splnila 

zamýšlený cíl. 

3.7. Zaměstnání 

Právo na práci mělo v minulém systému podobu povinnosti pracovat a řada 

sociálních dávek byla podmíněna pojištění, jež bylo podmíněno prací. Být 

24

zaměstnán znamenalo proto základní podmínku nejen pro zajištění příjmu , ale i 

sociální ochranu celé rodiny. V systému extenzívního hospodaření, rozměrného 

investování a politického direktivismu nebylo v zásadě problémem donutit podnik, 

aby zaměstnal několik pracovníků, zejména nekvalifikovaných, navíc. Nicméně je 

faktem, že se podařilo dosáhnout tak vysoké zaměstnanosti romských mužů, která 

byla blízká zaměstnanosti obecné. U žen byla nižší s ohledem na delší dobu péče o 

více dětí. 

To bylo ovšem kritérium kvantitativní. Většina Romů pracovala 

s ohledem na nízkou nebo žádnou kvalifikaci jako pomocní stavební dělníci, 

kopáči či pomocní dělníci v zemědělství, ženy převážně jako uklízečky, 

pomocné síly v kuchyni, pomocné dělnice. To determinovalo i jejich kontakty s 

ostatní populací. Společenští vyděděnci, lidé bez jakéhokoliv vzdělání a 

kvalifikace, kriminální jedinci a pod. bývali pak často jedinými representanty 

majoritní populace, s nimiž přicházeli na výkopových pracech, v nádvorních 

četách, na stavbě tratí a pod. do styku. Problém je, že je takové kontakty je 

deklasovaly a patologizovaly, že se na své sociální cestě nahoru setkávali 

zejména s těmi, kteří jim mohli předat jen „kulturu subkultury“. 

Nízká vzdělanostní úroveň a z ní vyplývající i úroveň kvalifikační bránila na 

počátku 90 let rovnoměrnému rozptylu romských občanů v sociálně profesní 

struktuře společnosti a vzniku pozitivních interetnických kontaktů. Zaměstnanosti, 

pravidelné práce, tak bylo využito spíše jen jako nástroje hmotného zabezpečení, 

nikoliv ovšem jako nástroje sociálně kulturního a společenského vzestupu. 

Problematickým se ukázal nakonec především vnitřní vztah Romů k 

zaměstnanosti. V nedávné minulosti bylo právo pracovat represívním způsobem 

vynucovanou povinností a této povinnosti odpovídala i povinnost zaměstnavatelů 

zaměstnat. Romové si zvykli, že mohou bezstarostným způsobem nakládat se svým 

zaměstnáním, měnit jej, pracovat s různě dlouhými přestávkami a mít na zaměstnání 

nereálné požadavky. To ve změněných ekonomických podmínkách vedlo k jejich 

vytěsnění a nahrazení motivovanými zahraničními dělníky. 

3.8. Migrace a bydlení 

Závažným faktorem celého období po roce 1970 byla trvalá migrace 

romských obyvatel. Ta se realizovala jak uvnitř území České republiky tak zejména 

jako trvalý přísun nových občanů ze Slovenska. Podle tehdejších informací a 

zkušeností byla trvalá intenzívní migrace jednou z nejzávažnějších překážek 

úspěšnější integrace. Konstatovalo se, že problém řešení bytové situace, 

úspěšnosti školních dětí a další nikdy nekončí přísunem relativně velmi málo 

integrovaných Romů, přicházejících z osad, přihlašujících se do bytů jejich zde 

žijících příbuzných, čímž se byt stal opět přelidněným. Zkušenosti ukázaly, že na 

rozdíl od Romů již delší dobu žijících v České republice, nově příchozí přinášeli 

znovu a znovu nejnižší úroveň života a neschopnost se adaptovat na podmínky 

života ve městě, hygienu, plnění běžných občanských povinností a pod. 

Migrace nebyla individuální, ale masivní záležitostí. To ukazují 

následující údaje. Ke konci roku 1988 žilo v ČSR 143 tis. romských obyvatel a 

25

jejich počet se proti roku 1978 zvýšil o 54 tis. osob, tj. o 61 %. Ve SSR se počet 

Romů za stejné období zvýšil jen o 28 %. Přitom tam žilo 2/3 všech Romů. Od 

roku 1967 se počet Romů v ČSR zvýšil o 155 %, zatímco ve SSR jen o 50 %. 

Žádný český kraj nevykázal růst menší než 100 %, zatímco Východoslovenský 

kraj s největším počtem Romů s nejnižší sociální úrovní a nejvyšší porodností 

vykázal přírůstek ve výši 25 %. 

Je třeba připomenout, že problematika osad a chatrčí na Slovensku měla 

extremní dimenze. V roce 1971 bylo ve SSR, zejména na východním Slovensku 

930 romských osad s 92 tis. obyvatel. Do roku 1980 byl tento stav snížen na 442 

osady s 24,5 tis. obyvatel. V průběhu let 1981 - 1985 však ubylo pouze 108 osad, 

v roce 1985 žilo v 319 osadách a 2,4 tis. chatrčích okolo 16,5 tis. obyvatel. Přitom 

v tomtéž pětiletém období 700 chatrčí nově vzniklo. Zpomalení likvidace chatrčí bylo 

ovlivněno údajně nedostatkem komunálních bytů, vyčerpáním možností pro koupi 

rodinného domku. Ve SSSR bylo v letech 1981 až 1985 přidělováno každoročně 

pouze 950 bytů cikánským občanům, což bylo absolutně a zejména relativně 

méně než v České republice. 

Migrace měla řadu dimenzí. Odchod z osady do Čech, ať již na práci nebo na 

trvalo byl považován Romy za zcela adekvátní a také reálný způsob zabezpečení 

životních podmínek. Odcházeli dobrovolně, ale i pod nově uplatňovaným tlakem. Tím 

byla skutečná praxe plánovitého rušení osad, vyplácení náhrad a nezabezpečení 

náhradního bydlení. 

Pokračování transferů bylo na konci sedmdesátých letech předmětem 

konfliktů mezi českými a slovenskými úřady. České úřady konstatovaly, že 

postup integrace není tak úspěšný proto, že ze Slovenska přicházejí 

nejzaostalejší Romové z osad zatímco slovenské orgány tvrdily, že naopak 

z osad odcházejí ti nejvyspělejší - kteří si uvědomili potřebu řešit svůj život - a 

po jejich odchodu jsou osady zdecimovány na nemocné, staré a matky 

s dětmi. Bylo přijato ujednání, že při likvidaci osady na Slovensku a snaze odejít do 

Čech bude jednáno s českými Okresním národním výborem /ONV/ a budou hledány 

cesty jejich zdejšího umístění a zaměstnání. Toto ujednání nebylo plněno. Proto 

bylo v roce 1980 provedeno v českých okresech šetření, které potvrdilo trvalý přísun 

Romů, bez dojednání s ONV a ukázalo, že těmto osobám byly zbořeny chatrče, 

vyplacena odměna a byli směrováni do Čech. Ještě v lednu 1989 konstatovaly 

orgány v Ústí nad Labem zjištění, že osady jsou na Slovensku masově 

likvidovány, občanům není poskytnuto náhradní ubytováni a finanční 

příspěvek jim je deponován např. u Spořitelny v Ústí nad Labem. 

Slovenský ministr zdravotnictví a sociálních věcí tyto informace odmítl a 

v dopise ze dne 23. ledna 1989 uvedl, že “národní výbory vykupují chatrč zásadně 

od té cikánské rodiny, která má zabezpečené náhradní bydlení.To je jedna ze 

základních podmínek, bez které nelze chatrč vykupovat“. Dále ovšem uvádí, že se 

státní příspěvek neposkytne rodině, která dostala jako náhradní bydlení v souvislosti 

s výkupech chatrče státní byt. Píše, že „cikánští muži odcházejí za prací do ČSR, 

kde jim zaměstnavatel řeší bytovou otázku a jejich rodin odejdou postupně za nimi - 

odcházejí dobrovolně a nikdo je nenutí, bylo by nedůstojné jim bránit, když je v ČSR 

váže pracovní poměr“. Příspěvek za zbouranou chatrč se tedy vlastně vyplácel 

tehdy, když si rodina pořídila družstevní byt nebo rodinný domek /a to bylo zcela 

26

vyjímečné/, nebo když odešla do Čech. Byly šetřeny případy, kdy místní orgány na 

Slovensku zablokovaly prodej pozemků pro výstavbu rodinných domků nebo prodej 

domků romským občanům, bez ohledu na skutečnou úroveň jejich integrace, 

nepovolily výstavbu bytových jednotek pro Romy za zrušené osady a chatrče. 

K tomu je třeba podotknout, že s ohledem na kritická zjištění v polovině 

osmdesátých let o životních podmínkách v romských osadách zvýšila tehdejší 

federální vláda Slovensku na poslední pětiletku kvótu na vybudování státních bytů o 

10 tis. K náhradě za chatrče a osady jich bylo využito necelých 2 tisíce. Někdo by 

mohl vyslovit názor, že od roku 1970 až do konce federace řešily slovenské 

orgány problém Romů na svém území především na úkor českého území. 

10Vyskytly se i názory, že tento dlouhodobý proces vytěsňování Romů z území 

Slovenska, jako proces strategické povahy, není prioritně projevem distance k 

Romům, nýbrž řeší také problém velikosti maďarské menšiny na Slovensku. Zatímco 

přechod mezi jednotlivými kastovními vrstvami Romů je mimořádně obtížný, vlastní 

identifikace k národnosti pojaté evropsky je volný. Tak se Romové libovolně i 

účelově hlásili tu ke slovenské , tu k maďarské národnosti. Jejich příklon k té či oné 

národnosti v národnostně exponovaných oblastech Slovenska /kde byl současně 

velký podíl Romů/ mohl mít řadu závažných důsledků. 

I v posledním politickém dokumentu ÚV KSČ z ledna 1989 se zdůrazňuje 

potřeba „důsledně dodržovat princip celostátně koordinovaného jednotného 

přístupu tak, aby se ve veřejnosti předcházelo domněnkám, že jedna republika 

řeší své problémy na úkor druhé a z toho pramenícím společensky nežádoucím 

náladám“. Nicméně při projednávání tohoto dokumentu byl vypuštěna 

formulace „posílit celostátní řízení na úrovni federace“. Proč? 

Ovšem i čeští zaměstnavatelé sehráli spornou roli. S cílem získat levnou 

pracovní sílu ubytovali celou rodinu v provizoriích, aby pak při ukončení stavby 

popustili vyřešení problému jejich dalšího ubytování místním orgánům. 

Pokud jde o bydlení Romů srovnání výsledků Sčítání lidu 1970 a 1980 

ukázalo na pozitivní vývoj bytové situací Romů, ale je konstatováno přetrvávání 

značného rozdílu proti průměrnému obyvatelstvu. Na jeden byt připadalo u Romů o 

75 % více osob, na jednu místnost dvojnásobný počet obyvatel a pouze poloviční 

plocha na jednoho obyvatele. 53,3 % bytů bylo přelidněno, proti 8,1 % u průměrných 

obyvatel. V prvním pětiletí po roce 1980 přidělovaly národní výbory každoročně cca 

1,6 ti bytů přesto jich 8,5 tis. žilo v závadných bytech. I zde byly vykazovány rozdíly 

mezi již zmíněnými integračnímu skupinami. 

Migraci Romů do průmyslových aglomerací Čech je třeba vidět v delší 

historické souvislosti. Tento trend lze pozorovat několik posledních desetiletí, kdy 

dochází k výraznému pohybu Romů z tradičních lokalit za lepšími životními 

podmínkami, převážně do českých zemí. Většina těchto Romů představovala 

skutečně nejschopnější reprezentanty nejzaostaleji žijící vrstvy romského 

obyvatelstva. Na východním Slovensku tak skutečně vznikaly osady osídlené dětmi, 

starci , mentálně a tělesně postiženými a osamělými matkami, kteří žili v morálním a 

10 

27

fyzickém marasmu. Dlouhotrvající proces migrace ohrožoval tedy jak sociální 

stabilitu míst, do kterých větší množství Romů přicházelo, tak i perspektivu 

sociálního rozvoje původních lokalit. 

Jedním z nejnebezpečnějších a nejvážnějších omylů, kterých se státní 

správa dopustila, byla výstavba satelitních sídlišť na okraji větších měst. Sestěhování 

většího množství romských rodin bez předchozího důsledného výběru, tedy 

sestěhování příslušníků různých společenských „kast“ s odlišnou sociální a kulturní 

úrovní, způsobilo zpřetrhání původních společenských vazeb, které s sebou nesly 

skupinovou kontrolu, na které je také morálka romských společenství založena. To 

vše vytvořilo předpoklad vzniku sociální regrese všech. Sociální, zdravotní a 

hygienické problémy prohloubily pak navíc izolaci těchto umělých komunit od 

ostatních obyvatel. 

Neexistuje omluva pro takové konání. Není omluvou, že se režim vzájemně 

nedohodl. Je třeba hodnotit výsledek. Ten zřejmě jednoznačně dokládá 

nenapsanou, ale de facto realizovanou snahu „rozptýlit, zrušit, zneviditelnit, vymazat 

a zapomenout“. Romské pospolitosti byly fakticky ničeny a decimovány, 

nejrůznějšími mechanismy byly rozptýleny do prostředí, ve kterém neuměly žít 

a v němž de facto musely hledat nové obranné mechanizmy a nové způsoby 

existence, často bránící integraci. Vyvstává mnoho otázek. Zejména proč 

nebyl mnohem účinněji řešen problém tam, kde vznikl, jestliže nejméně 

dvacet let bylo zřejmé, že jeho teritoriálním přesunem do Čech se problémy 

jen zhorší, neboť zabezpečit podmínky pro sociální, kulturní a ekonomický 

rozvoj v novém prostředí je ještě obtížnější až nemožné a schopnost subjektu 

již se týká je ochromena. 

Za pochopitelnou specifickou formou obrany minority lze potom považovat 

spontánní vnitrostátní a vnitro městskou migraci, vytváření městských částí, nebo 

ulic s vyšší koncentrací Romů. Např. Žižkov, Nusle ap. Tomu se místní orgány 

bránily stanovením pravidel např. principem „jeden domovní vchod, jedna romská 

rodina“. Nicméně zabránit znovu vytváření určitých pospolitostí podle vlastní volby 

zabránit nemohly. 

11K tomu je třeba učinit poznámku, že i v současnosti vznikají nové koncentrace 

Romů, opět bez ohledu na jejich interetnické vztahy. Vznikají soustředění 

jednoduchého bydlení pro neplatiče nájemného, mezi nimiž se Romové častěji 

vyskytují. Je skutečně problémem, jak si v takovém případě počínat a jak zabránit 

vytváření takových ghet. Je vůbec možné brát v takovém případě ohled na etnickou 

odlišnost? Je možné postupovat odlišně ? 

3.9. Osvěta 

V úvodu této kapitoly je vhodné konstatovat, že minulý systém význam 

osvěty rozhodně obecně nepodceňoval a to se týká i této oblasti. Po celé sledované 

období byly pořádány ve značném rozsahu nejrůznější vzdělávací aktivity pro 

romské občany, kurzy gramotnosti, vaření, hospodaření, o péči o děti a pod. Byly 

11 

28

pečlivě vykazovány a není třeba pochybovat o tom, že měly masovou povahu. 

Těmito kurzy pro dospělé prošly desetitisíce romských občanů. 

Podrobnější údaje je možné uvést o dvou standardních osvětových 

aktivitách. O sociálně zdravotních kurzech a letních rekreačně výchovných táborech. 

Sociálně zdravotní kurzy byly po roce 1972 určeny jen pro dívky od roku 1974 i pro 

chlapce. Tyto kurzy byly internátní, trvaly dva až čtyři týdny a jejich cílem bylo 

získání zásadních zdravotních a pracovních dovedností při vedení domácnosti, 

plánovaném rodičovství a péči o děti a pod. Obdobně byly také letní rekreačně 

výchovné tábory směrovány k získání potřebných sociálních dovedností u romských 

chlapců ve věku od 6 do 14 let. 

Dodatečná analýza počtů dětí, které se těchto kurzů zúčastnily umožňuje 

tvrzení, že se prakticky každé romské dítě mohlo těchto kurzů zúčastnit a to obou 

typů kurzů a to nepochybně i opakovaně. Sociální kurátoři v krajních, nikoliv však 

neběžných, případech, nakupovali dětem z nejhorších poměrů oblečení a vybavení, 

aby se těchto kurzů mohly účastnit. Ještě roce 1985 se v České republice letních 

rekreačně výchovných táborů zúčastnilo 3,9 tis. dětí ve věku 6 - 14 let, tj. 13,2 % ze 

všech romských dětí . Později však docházelo k útlumu těchto aktivit, protože 

majitelé rekreačních zařízení stále méně ochotně propůjčovali svá zařízení k těmto 

účelům. Lze konstatovat, že tyto aktivity byly velmi prospěšné a svojí roli nesporně 

splnily. Romské děti a mládež se tak často poprvé setkávali s běžným světem 

majoritní společnosti, nejen ve specifickém prostředí školy. 

3.10. Sociální vzestup 

Skupina nezávislých expertů konstatovala v roce 1990, že žádný z dílčích 

aspektů tzv. romské problematiky neprodělal v předcházejících čtyřiceti letech 

tak významnou pozitivní změnu, jako je sociální úroveň. Tento vývoj - v 

českých zemích - pronikavě změnil životní styl Romů a ve všech hlediscích je 

přiblížil životní úrovni ostatního obyvatelstva. 

Pokud se tato změna životního stylu posuzuje jen ze sociálního 

hlediska, navíc v kvantitativním vyjádření jde o významný pokrok. Zejména na 

srovnání Sčítání lidu, dokud bylo romské obyvatelstvo zvlášť sledováno, bylo 

možno ukázat na rozvoj v kvalitě bydlení, vzdělání, zaměstnanosti a pod. 

Došlo k radikálnímu potlačení negramotnosti a bídy romského obyvatelstva 

zvláště tím, že se zvýšila mnohonásobně zaměstnanost Romů. Zlepšila se 

úroveň bydlení, zejména romských komunit žijících ve městech. Poprvé ve své 

historii se Romové stali masově rovnoprávnými poživateli zdravotní a sociální 

péče včetně prevence. Sociální péče pak častěji než ostatní obyvatelstvo. 

Podíleli se na všech institutech sociálního zabezpečení. Byli upřednostňováni 

např. při umísťování dětí do mateřských škol, klubů a družin, při přidělování 

bytů, zaměstnavatelé měli povinnost jistý počet Romů zaměstnat a pod. Přesto 

všechno, tedy přes relativní sociální rozvoj, Romové výrazně zaostávali po 

skončení tohoto období za ostatním obyvatelstvem a tento rozdíl se v řadě 

aspektů zvýšil. 

29

Na druhé straně protektorský způsob, jakým ovšem byly potřeby Romů 

zabezpečovány pokřivil jejich pohled vlastní rozvoj. Zvykli si na způsob, 

jakým se jim dostává sociální ochrany, hmotných statků, garance zaměstnání 

a pod. Nebyli vedeni k tomu, že o jde o sociální ochranu a o sociální redistribuci, 

která je postavena na solidaritě a jejím konsensuálním rozměru, a na vlastní 

participaci. Minulý režim nebyl postaven na osobní odpovědnosti. Neuměl jasně říci, 

že odpovědnost za vlastní život má především každý sám. Na prahu vytváření 

svobodné společnosti s vysokou mírou osobní odpovědnosti se ocitli nepřipraveni, 

oslabeni a ohroženi. Nadále je k získání obdobných ochranných mechanizmů třeba 

plnit zcela konkrétní povinnosti a podmínky. Například platit pojistné k zabezpečení 

v nemoci, invaliditě a stáří, mít v pořádku osobní doklady a rodné číslo, podat 

žádost, přihlásit se o nárok v zákonem stanovené lhůtě, odvolat se ve stanovené 

lhůtě, platit nájemné, dodržovat pracovní dobu a pod. 

Povinnosti státu v oblasti sociální ochrany jsou přesněji vymezeny a 

limitovány. Na druhé straně ovšem vznikl nestátní sektor, jehož role může být 

v této oblasti mimořádná. 

4. Závěry 

Vyhodnocení zkušeností 20 let umožňuje nejen určitá konstatování, ale 

nepochybně opravňuje i položit několik závažných otázek. Především je třeba 

konstatovat, že cíle deklarované v oficielních dokumentech nebyly důsledně 

plněny. Deklarace se lišily od reality. Projevovala se bezradnost a 

nedůslednost. K zabezpečení úkolů nebyly uplatněny, jinak běžně užívané, 

mocenské nástroje. Ze značného objemu prostředků, které bylo třeba věnovat za 

řešení důsledků odlišného způsobu života romských obyvatel oproti průměrnému 

obyvatelstvu /vyšší přídavky na děti a ostatní sociální dávky, vyšší rozsah nutné 

ústavní péče, kriminalita atd./ v rozsahu cca 0,8 mld. Kčs ročně, byl jen zlomek, 

nejvýše 10 procent věnován na skutečnou integrační sociální práci popř. prevenci. 

Na jednoho Roma ročně připadlo zhruba 700 kčs výdajů státu na integraci. To bylo 

mnohem méně, než kolik získával každý pracovník z tehdejšího Fondu kulturních a 

sociálních potřeb na sociální potřeby. 

Lze vyslovit dva základní závěry a to ke způsobu uplatňování státní politiky a 

pokusit se o generalizaci hodnocení jeho výsledků. 

Významným poznatkem, plynoucím z analýzy v minulosti používaných 

nástrojů a vývoje uplatňovaných řešení je především zvláštní schizoidní přístup 

zúčastněných subjektů na plnění programu společenské integrace Romů. Ve 

vládních a politických dokumentech byla deklarována integrace Romů jako 

významný společenský programový cíl. Nebylo však výjimkou, že se političtí a 

státní funkcionáři na různých úrovních dopouštěli hrubé nedisciplinovanosti, 

když veřejně deklarovali svá osobní odmítavá a dehonestující stanoviska k 

Romům a ovlivňovali tak celkové klima, v němž měl být problém řešen. 

Nikdy nebyly vytvořeny účinné institucionální a ekonomické nástroje, které by 

tento státní program skutečně /při zákonné odpovědnosti/ realizovaly. Vytvořeny byly 

30

jen orgány koordinační. Přitom jde o dobu v níž stát byl univerzálním a často i 

monopolním subjektem všech aktivit, tím spíše v oblastech, které preferoval. 

Z hlediska fungování centrálního státního aparátu je zřizování 

meziresortních vládních výborů či komisí, které byly jako forma řízení užívány, 

velmi sporná záležitost. Reagují sice na multidisciplinaritu problému, nemají však 

žádné zákonné zmocnění a výkonnou kompetenci. To znamená, že nemohou nic 

ukládat ani vykonávat. Jsou i jiná multidisciplinární témata a přesto k jejich řešení je 

zodpovědný jeden státní orgán. /např. postavení rodiny/. Praktické zkušenosti 

vedou k jednoznačnému záměru, že když stát skutečně chce, resp. má 

vykonávat v nějaké oblasti státní moc /co jiného?/ potřebuje k tomu tři 

instrumenty. Zákon, úřad a peníze. Jedno bez dalších nelze. Skutečnost, že za 

řešení problémů jsou odpovědni všichni /členové vládní komise/ znamená, že není 

osobně zodpovědný nikdo, pro každého z členů je tento problém okrajovou 

záležitostí. Názory vládního výboru či komise je v činnosti kompetentního resortu 

možné respektovat, ale také nikoliv, závazný je státní rozpočet, zmocnění centrálních 

orgánů zákonem a plán práce vlády. Vytvoření vládního výboru na místo vytvoření 

kompetentního státního úřadu s osobní odpovědností ústavního činitele tak je spíše 

zajištěním alibi, popř. zbavením se resortní odpovědnosti, než skutečným důkazem 

ochoty konat. Nadresortním orgánem je vláda. Na druhé straně všechny zodpovědné 

orgány toto řešení zatěžuje nejméně, protože stačí občas podle plánu podat „zprávu 

o vykonaném úsilí“. 

Institucionální systémy vlastně nic nezabezpečovaly. Skutečný výkon všech 

aktivit byl v rukách několika desítek snad stovek obětavých lidí z řad sociálních 

pracovníků, učitelů, vychovatelů a kulturních pracovníků. Ti svoji práci, kterou 

chápali jako poslání, vykonávali prakticky bez výraznější podpory, jen s nadšením 

a altruizmem. Konstatování, že institucionální systémy nic nezabezpečovaly je třeba 

chápat tak, že tam, kde byli aktivní sociální pracovníci, učitelé a podobně se aktivity 

ve prospěch Romů rozvíjely a naopak.Kde se takoví nadšenci nenašli, žádná aktivita 

nebyla. Tedy žádná minima, žádné standardy, žádné normy, jinak tak typické pro 

centralistický stát. Jen sporadicky byly tato práce finančně zvýhodněny jako rizikové 

pracoviště /v sociální sféře i školství/. Jak je ve studii zmíněno zatěžovaly aktivity 

sociálních pracovníků místní rozpočty, ubíraly byty, plnily školky a jesle a sociální 

pracovníci rozhodně neměli pocit, že plní státem sledované priority, nýbrž naopak. 

Pociťovali velmi rozdvojený vztah nadřízených orgánů, totiž direktivu plnit úkoly, ale 

nepřehánět to. Navíc pracovali pod tlakem všech zúčastněných subjektů. 

Druhým závěrem je pokus o vyjádření celkové úspěšnosti politiky integrace. 

Podle skupiny nezávislých expertů z roku 1990 spočívaly příčiny selhání dřívějších 

koncepcí státní politiky vůči Romům v tom, že se vycházelo z předpokladu, že 

zlepšením hmotných podmínek, životní a materiální úrovně Romů se změní i jejich 

myšlení, mentalita a duševní svět. Přecenění materiálních faktorů způsobilo, že 

navzdory některým úspěchům /např. zlepšení školní docházky romských dětí, 

bydlení romských rodin/, dosažené výsledky neodpovídaly vynaloženému úsilí ani 

finačním nákladům. Romové byli jen objektem řešení a sami se na řešení vlastní 

sociální situace nepodíleli a to ani jako jednotlivci ani jako sociální skupina, nebyly 

aktivizovány jejich vnitřní síly, schopnost postarat se o sebe a být za sebe 

zodpovědni. Byl jen minimální zájem o rozvoj a zachování a využití kultury Romů, 

spíše potlačování jejich projevů a nemožnost prezentace vlastních názorů a zájmů. 

31

Společným jmenovatelem těchto východisek byl státně paternalistický a centralistický 

přístup vůči romskému /a nejen romskému/ společenství. Zatímco ostatní 

obyvatelstvo se většinou úspěšně rychle vžilo do nových sociálně ekonomických 

dimenzí, pro část Romů přinesla změna zřejmě zhoršení a novou dezintegraci. 

Z jiného pohledu by ovšem bylo možné konstatovat, že minulý režim 

vykonal ve sledovaném období mnohé, často s tlakem o jehož úměrnosti lze 

pochybovat, aby Romům pomohl přizpůsobit se životním zvyklostem a 

standardům země v níž žijí. Je možné předpokládat, že většina Romů tyto 

standardy a zvyklosti zná a většina i respektuje, popř. nerespektuje, ale při 

jejich znalosti . 

Pokud jde o odpověď na otázku úspěšnosti integrace, je možné vyslovit jen 

hypotézy. Nejsou žádné relevantní údaje o příjmové situaci, o 

nezaměstnanosti, o závislosti na sociálních dávkách. Vše, co se deklaruje jsou 

jen empirické poznatky, poznatky lokální, nesrovnatelné s majoritou a 

neověřitelné. Z takových údajů nelze vyvozovat žádné zodpovědné závěry. 

Skutečnost, že se např. ve skupině nezaměstnaných provede průzkum 

nezaměstnanosti neposkytuje dostatečné informace o stavu v celém státě. O to 

závažnější je, že jsou obdobné údaje, v informacích nevládních subjektů 

prezentovány, že je jaksi monopolizováno jejich právo na „objektivní informace“ o 

Romech a tyto zkreslující informace jsou potom jedním ze zdrojů pro hodnocení 

situace Romů, a to i ze zahraničí, kde jsou informace nevládních subjektů 

respektovány a oceňovány. Informační pasivita státu tomu ovšem jen nahrává. 

Potom dochází k tomu, že hodnocení situace Romů v České republice ze 

zahraničí je do určité míry zkreslené. 

Integrace obsahuje nejméně dva akty, „nabytí schopnosti vstoupit“, na straně 

jedné a „přijetí na straně druhé“. Pokud jde o nabytí schopnosti „vstoupit“ je autor 

studie přesvědčen, že Romové žijí způsobem v zásadě se nijak zvlášť 

neodlišujícím od životního způsobů ostatních obyvatel ve stejných příjmových 

skupinách. Romové jsou zcela integrováni do systémů sociální ochrany, plně jich 

využívají. Lze ovšem vyslovit závažný názor, že tyto systémy, ostatně jako stát 

vůbec, nechápou jako součást /instituce/ vlastního světa, nýbrž jako instituce vnější, 

mimo něj, z cizího světa, které k nim mají povinnosti, a jichž je možno užívat k 

zabezpečení vlastních potřeb. 

Proporce jejich sociální stratifikace mezi různé příjmové úrovně je 

nepříznivější ve prospěch nízkopříjmových skupin s ohledem především na 

nízkou pracovní kvalifikaci. Romové jsou zcela integrováni do sociální 

struktury společnosti s tím, že ve skupině s extrémní chudobou představují 

vzhledem k řadě svých znevýhodnění skupinu významnější, než jak by to 

odpovídalo jejich podílu v populaci. 

Lze vyslovit hypotézu, že důsledky nízké vzdělanostní, socioprofesní, 

sociální a ekonomické situace se zřejmě nijak zvlášť neliší od obdobných 

důsledků v životě jiných takto vymezených skupin z řad majority. To je 

důležité pro volbu nástrojů řešení problémů a to je také vše co lze o 

hodnocení sociálně ekonomické situace Romů prohlásit. 

32

Jenže problém má více dimenzí. Romové byli integrační politikou 

implantováni mezi ostatní populaci. Nic takého se v západoevropských zemích 

nestalo. Tam, jak již bylo zmíněno žijí „vedle“. Každodenním setkáváním a 

konfrontací životních postojů, kulturních vzorců, častějším nerespektováním 

většinových neformálních korektivů majority /nepsané standardy jednání/ vzniká 

napětí a averze. Je to jistě zvláštní tvrzení, ale zdá se, že by bylo možné říci, že 

konfliktní soužití je také určitým způsobem soužití. Autor studie je toho názoru, že je 

zřejmě nevhodné mluvit v této souvislosti o rasismu a xenofobii české populace. 

Jde o konflikt kultur, životního stylu, principální rozdíly v sociálních aspiracích a pod. 

Proč nejsou středem /nepřátelské/ pozornosti zjevně „rasově“ odlišní Vietnamci, 

kteří každé ráno otevírají své stánky s textilem? Jedna televizní stanice na tuto 

otázku odpověděla „právě proto“! 

Taková odpovědˇ ale evokuje nové znepokojivé otázky. Jak vysvětlit, že se 

vietnamská, ale také čínská minorita při plném zachování své zcela odlišné etnicity, 

„přizpůsobila“ způsobem, který nevyvolává konflikty v soužití a to během několika let, 

zatímco Romové žijící zde desítky /a v Evropě stovky/ let mají v soužití řadu 

konfliktních míst /mezi sebou/ i s majoritou, které je třeba vysvětlovat životními 

způsoby z doby před tisíci lety? Ve Hamburgu údajně žije a pracuje více než 18 % 

neevropských občanů z celého světa. Zcela se přizpůsobili a příslušné orgány 

pečují o to, aby si zachovali svoje odlišnosti, náboženství a nechtěli se stát Němci 

pod. V Holandsku žije 50 národností. Je to ovšem jen velký prostor pro sociální a 

kulturní práci se znevýhodněnými skupinami. Ti lidé přijeli pracovat, dosáhnout 

sociálního vzestupu. 

Sociální pomoc Romům /dávky, poradenství atd./ byla ve sledovaném období 

kodifikována, naposledy § 90 zákona 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení. 

Uváděl, že občanům, kteří se přechodně ocitli v mimořádně obtížných poměrech 

nebo kteří v nich žijí, zejména v důsledku návyků pramenících z odlišného způsobu 

života v minulosti, se poskytuje výchovná a poradenská péče další služby, věcné 

dávky, popřípadě peněžité dávky a bezúročné půjčky, aby mohli tyto poměry 

překonat, pokud tak nemohou učinit vlastním přičiněním. Bylo ale dost dobře možné 

odvolávat se na zaostalý život v minulosti u komunity, žijící několik desetiletí, ale 

především několik generací ve středoevropském prostoru? Po té, co již zhruba třetí 

generace prochází povinným základním školstvím? 

Bez dostatku objektivních informací je obtížné analyzovat zda byl důvodem 

určité stagnace integračních úspěchů v průběhu 80 let /zejména ve vzdělání, 

pracovní kvalifikaci jako klíčových zdrojů sociální mobility/ trvalý přísun zaostale 

žijících Romů z romských osad na Slovensku, tj. zda šlo spíše o problém 

kvantitativní, či zda nebylo dosaženo hranice možného a možná i hranice chtěného. 

Možného s ohledem na použití daných forem integrační politiky, ale také třeba 

pro přístup Romů samotných. Není nic známo o jejich aspiracích na sociální 

mobilitu, o zájmu přizpůsobit se, „rozptýlit se do socioprofesní struktury 

majoritní společnosti“ jak zněl jeden z cílů politiky integrace. Jsou takové 

aspirace? 

33

12 Položení této otázky evokovala vzpomínka na zkušenost učitelky základní školy v 

Bystranoch u Spišské Nové vsi. Konstatovala, že učí již třetí romskou generaci žijící 

ve stále téže romské osadě, která za tu dobu nedoznala velkých změn. Ta první 

generace přistupovala ke vzdělání s velkým nasazením, za podpory zpravidla 

negramotných rodičů. Poslední generace školních dětí prochází školou bez zájmu a 

podpory jejich rodičů. Je tomu tak proto, že nebyla naplněna „společenská smlouva“, 

že když budete gramotní a vzdělaní budete lépe žít ? Nebo se ukázala nepotřeba 

vzdělání pro zvolený neměnný způsob života ? 

V každém případě, lze předpokládat, že rozdělení federálního státu ovlivnilo 

podstatně migraci. Důvod trvalého, jakoby neměnného sociálně ekonomického 

postavení Romů, protože byla neustále doplňována nejzaostalejší část, pominul 

a nadále by bylo možné sledovat skutečnou sociálně ekonomickou situaci a zejména 

sociální mobilitu této skupiny obyvatel na území České republiky bez tohoto / 

trvalého imigračního/ vlivu. Tak by teprve nyní mohly být sledovány faktory, bariéry a 

limity integračních opatření. Důsledky zrušení imigračního degradujícího vlivu 

mohou být významné. 

13 Dr.E.Davidová uvádí jako jeden z významných zdrojů zcela zvláštního postavení 

Romů /a stavu bezkonfliktního soužití/ v Českém Krumlově to, že Romové si svou 

prestiž „hlídali“. nenechali si ji ohrozit novými “migranty“, kteří sem přicházeli ještě v 

60. a 70. letech z různých oblastí Čech a Moravy /jen odtud? pozn.autora/. 

Nepřipustili jejich příliv ani usazení se do města, kde v té době žilo několik romských 

rodů. Tento vliv považuje ze velmi významný./Demografie 3/98/. 

Základní podmínkou pro koncipování jakýchkoliv zvláštních státně 

sociálně politických opatření ve prospěch zlepšení sociální situace Romů by 

byl dostatek informací. Bylo by vhodné a potřebné provést široce 

koncipovaný, representativní výzkum jejich života. Klíčovým problémem je 

ovšem způsob identifikace cílové skupiny, protože kriterium dobrovolné deklarace 

národnostní příslušnosti je nepoužitelné. V takové situaci, jež by se dala nazvat 

patovou, když by nebylo možno shromažďovat informace, lze všechny otázky 

života Romů řešit jen jako problém jedné z více sociálně znevýhodněných skupin 

obyvatel standardními metodami sociální politiky a sociální práce s tím, že bude věcí 

odborného sociálního poradenství existenci znevýhodnění a řetězení jeho důsledků, 

bude-li o to projeven zájem, detekovat a pomoci řešit. Takové aktivity jsou 

povinností státu a naplněním jeho sociálně ochranné role ke svým občanům. 

Z hlediska ochrany před diskriminací, která se neváže na deklaraci národnosti, ale na 

antropologický typ by to bylo ovšem zcela nedostatečné. 

5. Epilog 

Kruh socialistického experimentu státního programu integrace Romů se svým 

způsobem paradoxně uzavřel až v roce 1998, osm let po skončení komunistického 

režimu. Vláda dokonce souhlasila s návrhem komunistických poslanců na zrušení 

zákona č. 74/1958 Sb., o trvalém usídlení kočujících osob. Tento zákon byl poté 

jednomyslně zrušen. Tento zdánlivě a mediálně efektní krok má ve skutečnosti 

12 

13 

34

dalekosáhlý věcný, ale také symbolický význam. Je projevem rezignace na 

integraci Romů jako cíle státního úsilí. K tomu je ovšem nutné uvést malé 

vysvětlení. V roce 1958 byl zákonem de facto přijat názor, že integraci do všech 

oblastí společnosti brání kočování. Kdo kočuje, nemůže být trvale zaměstnán, tj. 

vyhýbá se poctivé práci, nemůže posílat děti do školy, bydlet v bytě, integrovat se. 

Povinnost se usadit byla vynucena sankcí. Zákon výslovně nehovořil o Romech, ale 

hlavně vůči nim byl orientován. Cikánským vozům byla odebrána kola a koně. 

Přestože ze slovenských Romů, kteří tehdy již tvořili naprostou většinu Romů na 

území státu kočovalo údajně jen okolo 6ti procent Romů, je tento akt násilí 

dodatečně deklarován téměř jako apokalypsa. 14 Západoevropské státy na koncept 

sedentarizace nikdy nepřistoupily, přestože kočování je pro evropskou cvilizaci 

nejméně 2 tis. let skutečně poněkud mimořádný způsob existence, Romové dodnes 

volně kočují, žijí fakticky /kočující dokonce na vyhrazených parkovištích na okrajích 

měst/ mimo společnost, k jejich zabezpečení jsou dodnes přijímána zvláštní řešení 

/školní docházky, bydlení na vyhrazených parkovištích a pod/ a jsou sociálně 

přiřazeni ke skupině kočujících „traweles“. V této souvislosti zní hodnocení 

subkomise amerického Senátu z července 1998 o tom, že Romové v ČR /bydlící v 

bytech, s dětmi, dodržujícími ve zdrcující většině povinnou školní docházku a vždy 

zabezpečeni příjmy alespoň do životního minima, tj. žijící alespoň na hranici chudoby 

a zabezpečeni zdravotně, žijí v nejhorších pomínkách ze zemí střední Evropy jako 

poněkud zvláštní. Možná, že mělo být vyjádřeno hodnocení i ve vztahu k situaci 

Romů v zemích Evropy západní. Problém integrace Romů má totiž podobné 

problémy ve všech zemích, kde žijí. Zatímco jiná etnika se přizpůsobují, Romové si 

zachovávají široký okruh archeotypů jednání. Dokonce i v “tavícím tyglíku národů“, 

v USA podle The Economist /cit.z VS´98 č. 32/ “Velké množství amerických Romů 

se drží způsobů života mimo hlavní proud společnosti. I když se rozšířili i do 

jiných zaměstnání, živí se tak, jako v Evropě, sběrem kovového šrotu, opravami aut 

a věštěním“ a dále „vzdělání je spornou záležitostí samo o sobě. Některé rodiny 

dávají přednost ukončit vzdělání dětí po šesti nebo sedmi letech, protože 

nechtějí, aby ztratily své typické romské rysy. V soukromí jsou tyto znaky stále 

silné a projevují se jak odlišným jazykem, tak nadiktovanými manželstvími, majícími 

zajistit čistotu rodu“. 

V roce 1990 byl uplatněn návrh romských poslanců ve Federálním 

shromáždění celý tento zákon zrušit. Na základě doporučení vlády bylo však zrušeno 

jen ustanovení o trestnosti kočování. Zákon nadále obsahoval již zejména jen 

definice a především povinnost místních orgánů „poskytovat osobám, které 

vedou kočovný způsob života všestrannou pomoc, aby mohly přejít k 

usedlému způsobu života, zejména povinnost pomáhat při opatřování 

vhodného zaměstnání a ubytování a působit výchovnými prostředky soustavně 

k tomu, aby se stali řádnými pracujícími občany“. Toto řešení vycházelo z faktu, 

že šlo takto o jediný ze „sociálních“ zákonů, který neobsahoval jako základní 

podmínku nároku trvalý pobyt. Všechny ostatní, až do současnosti, tuto podmínku 

obsahují. Protože co není zakázáno je dovoleno, říkal tento zákon po roce 1990 

toto: Existují lidé, kteří kočují a živí se - ve vztahu k běžným způsobům života a 

práce - způsobem, který je považován za nekalý. Nicméně tato skutečnost se 

toleruje a není podrobena sankci. Když se ale tito lidé budou chtít usadit a změnit 

14 

35

svůj způsob života jsou místní orgány výslovně povinny jim pomoci s bytem, 

prací, školou a pod. 

V roce 1998 byl tedy celý zákon /resp. jeho zbytek/ zrušen, přestože 

obsahoval především již jen právo na pomoc a povinnost pomoci, a to nad 

rámec práv ostatních občanů. Změnu stavu lze deklarovat takto: Když bude 

někdo chtít žít stejným způsobem jako ostatní, a bude se chtít usadit, není nikdo 

nadále povinen mu pomoci. Nemá totiž „trvalý pobyt“ a žádný orgán není povinný 

k tomu, aby mu, a to dokonce i v hmotné nouzi pomohl. Pouze za mimořádných 

okolností může dobrovolně pomoci. Přestože to odporuje Listině základních práv a 

svobod. V době až exaltovaných diskusí o problémech soužití s Romy pustil stát z 

rukou v tom okamžiku jedinou legální možnost účinné a nárokové pomoci nad 

rámec práv ostatních občanů a nad rámec ostatních systémů sociální ochrany. 

Tohoto posunu doktrinální povahy si nikdo nevšiml. 

6. Literatura: 

Zásady celostátních sociálně politických opatření v péči o cikánské obyvatelstvo / 

Usnesení vlády ČSSR č. 231/1972, Archiv Socioklubu. 

Usnesení vlády ČSSR č. 21/1976 , Archiv Socioklubu. 

Kontrolní zpráva o plnění usnesení Předsednictva vlády ČSSR č. 21 z 29.ledna 1976 

o řešení otázek cikánského obyvatelstva , FMPSV 1980, Archiv Socioklubu. 

Informativní zpráva o plnění aktuálních úkolů v péči o cikánské obyvatelstvo, / 

pracovní materiál FMPSV/, Praha 1984, Archiv Socioklubu. 

Péče o společenskou integraci cikánských občanů z hlediska resortu sociálních věcí, 

Studie VÚSRP Bratislava, Pobočka Praha, 1984 

Zpráva o plnění usnesení stranických a státních orgánů přijatých ke zkulturnění 

cikánských obyvatel - Usnesení vlády SSR č. 102 z 26 dubna 1985./ Archiv 

Socioklubu/ 

Informace o plnění usnesení předsednictva vlády ČSSR č. 35/1981, kterým byly 

schváleny Aktuální úkoly v péči o cikánské obyvatelstvo, FMPSV 1985, Archiv 

Socioklubu. 

Informace o postavení cikánského obyvatelstva v SRN /projednávání problematiky 

ve Spolkovém sněmu/, 29.4.1986, Archiv Socioklubu. 

Cikáni v průmyslovém městě, Sborník materiálů část 1 a 2. Ústav pro etnografii a 

folkloristiku ČSAV, 1986. 

Sociálně zdravotní kurzy pro cikánskou mládež jako forma prevence kriminality 

cikánů. B.Tyllová, 12/1986, prac.mat.MPSV, Archiv Socioklubu. 

Slovenský národopis, monotematické číslo 1/1988 

36

Davidová E., Víšek P.: Cikáni -Romové: Hledání sebe sama. Příloha Tvorby č. 

16/1988 

Český lid č. 2/1988 a č. 1/1989 

Zpráva o stavu řešení problematiky romského obyvatelstva v ČSSR a základní 

zaměření dalšího postupu / Usnesení PÚV KSČ ze dne 3.února 1989/. 

/Archiv Socioklubu/ 

Študie o současné společenské situaci romského obyvatelstva v ČSFR, Skupina 

nezávislých expertů FMPSV, prosinec 1990 , Archiv Socioklubu. 

PhDr. Zdena Chaloupková, Současnost a romská populace, VÚSP 

Bratislava,Pobočka Praha 1991 

Neznámi Romovia, Sborník Národopisný ústav SAV , Bratislava 1992 

Lačho Lav, 1-12/1990. 

Vybrané materiály vládních komisí pro řešení otázek cikánských obyvatel ČR a SSR 

v letech 1980- 1990. St. archiv. 

37

INTERETNICKÝ KONFLIKT PO ROCE 1989 S OHLEDEM NA SOUŽITÍ 

S ROMY 

1. Úvodem 

Hana Frištenská 

1.1. Pro účely této studie považuji za potřebné nejprve vymezit několik pojmů, 

které jsou v souvislosti s interetnickým konfliktem nejčastěji používány, a to i při 

vědomí nebezpečí z jejich zjednodušení. Je-li xenofobie pocitem či emočním stavem 

- strachem z cizího, pak rasismus již představuje ideologii ve smyslu víceméně 

veřejně deklarovaného souboru koncepcí. Xenofobie je zcela jistě v chronologickém 

sledu předchůdcem a ve své kvalitě základem, jemuž rasismus tvoří ideologickou 

nadstavbu. Rasové násilí ve smyslu násilného jednání s rasistickým motivem a 

rasovou diskriminaci ve smyslu odepírání rovné příležitosti rasově, etnicky či 

národnostně odlišným chápu jako produkty rasismu, jako aktivní jednání, nacházející 

východisko v ideologii rasové nerovnosti a současně způsob, jímž se projevuje 

navenek. Interetnický konflikt pak považuji za určitý typ interakce mezi rasově, 

etnicky nebo národnostně odlišnými, který je charakterizován především přítomností 

zvýšeného napětí, zjitřeným vnímáním sebe navzájem až po vyhrocené vzájemné 

střety. 

1.2. Po celá staletí romské přítomnosti v našem geopolitickém prostoru je 

historie vztahu většinové společnosti a romské minority historií interetnického napětí, 

měnící se často na interetnický konflikt, jaký jsou nuceny zřejmě podstupovat 

všechny kultury, jsou-li tak odlišné a hledají-li formy soužití v tak těsném kontaktu, 

jako je tomu v tomto případě. Samo interetnické napětí nemusí bezpodmínečně 

představovat negativní hodnotu a může být prospěšné při hledání vhodných forem 

soužití, pokud se podaří jej vhodně regulovat, odstranit jeho krajní a pro obě strany 

nebezpečné polohy, vyúsťující do otevřeného konfliktu. Podmínkou však je přinutit jej 

prostřednictvím dlouhodobých strategií k reflektovanému a zpětně analy- zovanému 

vývoji a pokusit se vyloučit opakovaní už překonaných podob a chyb v jakémsi 

osudném kruhu. Takových strategií je za určitých předpokladů schopna především 

státní moc. Jedině ona má k dispozici tak mocné nástroje jako je tvorba práva, 

přijímání plošných politických opatření, represívní aparát a konečně i finanční 

prostředky. V neposlední řadě k těmto nástrojům patří i autorita, kterou je ve 

společenském vědomí vybavena. 

Ani v současné době nenalezneme v naší zemi žádnou jinou skupinu, včetně 

novodobých rasově odlišných imigrantů, srovnatelnou s Romy, která by byla častější 

obětí produktů rasově motivovaných postojů většinové společnosti, jakými jsou 

rasové násilí a rasová diskriminace. Tato nikoliv nová situace je o to nebezpečnější, 

že její aktéři používají jako záminky či dokonce oprávnění ke svému chování často 

důvodných výhrad většinové společnosti vůči způsobu života části romské komunity 

v těch případech, kdy jistě působí destruktivně na své okolí. Napětí mezi 

oprávněnými stížnostmi na chování některých romských jednotlivců a rodin, jenž 

zhoršuje kvalitu života jejich nejbližšího, a to ne bezpodmínečně jen neromského 

okolí, a zevšeobecněním těchto jevů do víceméně celospolečensky sdílené 

charakteristiky celé skupiny Romů pak získává svůj konečný tvar v ideologii rasismu. 

Toto napětí mezi důvodnými stížnostmi a skutečnými rasovými předsudky je

současně také hlavním důvodem, proč společnost tak obtížně identifikuje konkrétní 

projevy rasového násilí a zejména pak rasové diskriminace. Vzniká optický klam, 

který jde často tak daleko, že viník je zaměňován za oběť, protože tou jsou, ve 

vyšším etickém smyslu a bez ohledu na okolnosti konkrétní události, Romové. 

1.3. O současné společnosti v ČR s ohledem na stav interetnického konfliktu 

se často hovoří jako o společnosti nemocné xenofobií. K tomuto tvrzení se také 

přiklánějí výsledky výzkumů veřejného mínění, které byly provedeny v letech od roku 

1990. Po celou dobu tyto sondy signalizují vysokou intenzitu internického konfliktu s 

ohledem na romskou komunitu (i když, bohužel, respondenty jsou vždy příslušníci 

většinové společnosti a nikdy druhá strana, Romové), a to až do roku 1995 - 1997, 

kdy společnost, ohromená stále se zvyšující četností incidentů rasového násilí a 

zejména vzrušeně medializovaným odchodem Romů ze země v roce 1997, začíná 

věc podrobněji analyzovat. Respondenti výzkumů veřejného mínění se o těchto 

problémech v uvedeném období vyjadřují s určitým hlubším vhledem a uvažováním 1 . 

1 Mezi lety 1990 až 1992 uvádí Institut výzkumů veřejného mínění (dále jen IVVM) z výsledků svých několikrát 

ročně prováděných sond v hodnotách mezi 67% až 77% negativní reakce respondentů na otázky, týkající se 

jejich vztahu k Romům, přičemž je patrná zvyšující se tendence negativních odpovědí. Také odpovědi na otázky, 

které je možné vztáhnout k tomuto základnímu údaji, nasvědčují jeho relevanci. Např. v roce 1991 33% 

respondentů vyjádřilo svoji podporu hnutí skinheads, přičemž šlo vesměs o mladé lidi ve věku do 29 let (39%). 

Uvedené údaje o negativních postojích právě této věkové skupiny se pak pravidelně opakují i v dalších letech. 

V roce 1993 uvádí STEM, že 77% dotázaných má negativní vztah k Romům a 31,2% by dokonce 

uvítalo přísnější zákony pro tuto skupinu. V roce 1994 uvádí týž zdroj, že přísnější zákony pro romskou 

pospolitost by považovalo za vhodné již 46% respondentů. IVVM přináší v témže roce údaj, že přísnější zákony 

speciálně pro Romy považuje za vhodné 25% dotázaných s tím, že to je správný způsob, jak řešit napětí ve 

vzájemném soužití. Oba jmenované zdroje opět upozorňují na vyšší frekvenci nesnášenlivosti ve skupině 

mládeže mezi 15 až 19 lety oproti vyšším věkovým kategoriím. O míře nepochopení problematiky soužití s 

odlišnými pak svědčí údaj STEM, kdy 47% dotázaných v témže vzorku je si absurdně vědomo práv menšin a 

nutnosti jejich dodržování. 

O tom, že negativní vztah k Romům je spíše trvalou hodnotou, svědčí i následující údaje, protože v roce 

1995 respondenti STEM v 51% nesouhlasí s tím, aby byl brán zvláštní zřetel na práva Romů (s tímto tvrzením 

souhlasí ostatně pouze 8% dotázaných). Nicméně se zdá, že protiromské postoje v tomto období poněkud 

ztrácejí svoji razanci, např. STEM uvádí, že pro zavedení zvláštních zákonů pro Romy je 43,1%, což je oproti 

roku 1994 o 8% méně. Také IVVM v témže roce signalizuje pokles negativních hodnot ve vztahu k Romům, 

protože záporně se k nim staví 69% dotázaných, zatímco v roce 1993 to bylo celých 77%. Rok 1995 představuje 

podle výzkumů veřejného mínění také zlom v názorech veřejnosti na závažnost projevů rasové nesnášenlivosti, 

protože hodnoty pozitivních odpovědí na otázku závažnosti tohoto jevu od roku 1995 nepřetržitě stoupají. V roce 

1995 si závažnost incidentů rasového násilí uvědomuje 76% respondentů IVVM, v roce 1996 46% dotázaných 

souhlasí s tím, aby postih rasového násilí byl zpřísněn a 59% odsuzuje existenci skinheads. 

Rok 1997 ve výzkumech STEM i IVVM ukazuje, že lidé v nadpoloviční většině odsuzují rasismus a 

skinheads, přičemž 65% dotázaných IVVM považuje za málo důrazný postup státu vůči rasovému násilí. 

Výzkum veřejného mínění, který provedl IVVM v lednu 1998 ukazuje, že období roku 1997 bylo svým způsobem 

skutečně zlomové, protože 48% dotázaných má zato, že lidé jiné barvy pleti jsou u nás považováni za 

méněcenné. Hodnoty, týkající se odpovědí na otázky po pocitech rasové nevraživosti, byly v tomto období 

nejnižší od roku 1991. Tento posun v názorech veřejnosti se ovšem jen málo týká základního negativního názoru 

na romskou komunitu, protože nadpoloviční většina dotázaných ve zjištěních obou agentur trvá na svém 

negativním postoji vůči Romům. 

Pozoruhodné výsledky přinesly dva hlubší výzkumy veřejného mínění, zaměřené především na 

problematiku soužití s romskou komunitou. Jeden provedl v roce 1994 ( a jeho pokračování v roce 1996) Ivan 

Gabal a druhý v roce 1995 sociologové Fedor Gál a Pavol Frič. Z výzkumu, zpracovaného Ivanem Gabalem, 

vyplývá, že absolutní většina, t.j. cca 90% dotázaných, považuje Romy za příživníky a nedůvěryhodnou skupinu 

osob, jejich přítomnost vnímá s obavami a strachem a preferovala by jejich oddělení od každodenního života 

společnosti. Příčiny problémů pak vidí většina především v rasové odlišnosti Romů. Pozitivním zjištěním je údaj, 

že společnost je schopna do jisté míry mezi Romy rozlišovat a kolem poloviny dotázaných je také schopno 

autoreflexe uzavřenosti české společnosti a její náchylnosti ke xenofobii. Nicméně názor, že monokulturnost 

české společnosti je třeba podporovat a chránit, je stále silně zastoupen. 

Druhý z obou jmenovaných výzkumů, přinesl názory respondentů na řešení problémů většinové 

společnosti s Romy s pozoruhodným výsledkem. Například 46% dotázaných vidí řešení problému ve zvýšené 

toleranci neromské veřejnosti vůči Romům, 57% se přiklání k přísnějšímu postihu projevů rasismu a 51% se 

domnívá, že také sami Romové mohou svým vlivem přispět k vyřešení problémů našich vzájemných vztahů. 

Celých 43% respondentů se přiklání k hledání vstřícných opatření vůči Romům a 29% navrhuje více investovat do 

2

1.4. Všechna uvedená zjištění při výzkumech veřejného mínění potvrzují 

několik základních tezí. Veřejnost sice spíše odsuzuje rasismus a jeho 

produkty, ale příčiny rasismu nevidí v nedostatku tolerance většinové 

společnosti, ale spíše v neakceptovatelném chování rasově, etnicky či 

národnostně odlišných. Řešení pak nenachází ve změně netolerantních 

většinových postojů, ale v lépe uplatňované povinnosti odlišných přizpůsobit 

se hodnotám, které většina považuje za své, a tedy správné. Rasismus není 

považován za problém blízkého okolí či každého z nás, ale je vnímán teoreticky 

a jako věc vzdálená soukromému prožívání jednotlivce. 

Většinové odsouzení rasismu má málo společného se separátním 

hodnocením romské komunity, které je značně negativní, a tato tendence se 

jeví jako stálá. Většina veřejnosti příliš nerozlišuje, vnímá Romy jako celek, 

který si zaslouží odmítání, a není nakloněna jejich přítomnosti ve svém 

blízkém okolí. Romové a jejich problémy nevzbuzují soucit. Většina veřejnosti 

však odmítá řešení svých problémů s Romy na ulici, např. prostřednictvím 

aktivit skinheads, ale upřednostňuje zásahy státní moci (I. Gabal). Z 

výzkumu F. Gála a P. Friče pak vyplývá, že lidé jsou víceméně připraveni 

akceptovat i vstřícná řešení problémů s romskou komunitou, to je významný 

potenciál pro modelování státních opatření. Nicméně také vztah k Romům se 

ve sledovaných letech sice velmi pomalu, ale přesto mění v jejich prospěch. 

Tak, jak si veřejnost postupně uvědomuje vážnost incidentů rasového násilí, 

je její část ochotnější o Romech přemýšlet jinak a své negativní postoje 

poněkud zmírnit. Tento trend je patrný ve výzkumech veřejného mínění od roku 

1995 a kulminuje v roce 1997. Poněkud měnící se postoje v posledním období 

je potřebné vhodně podporovat, přičemž tento pozitivní vývoj může ohrozit i 

opačný extrém, t.j. žádnou změnu v postojích většinové společnosti 

neshledávat pozitivní a zejména pak hledat projevy rasismu v každém druhu 

kritiky vůči chování Romů. 

Velmi vážné a současně minimálně reflektované (např. v oblasti školství) 

je však zjištění, že nejméně tolerantní se jeví mládež ve věkové skupině cca 15 

až 19 let, tedy mládež navštěvující odborná učiliště a střední školy. Žádný z 

dosažitelných výzkumů veřejného mínění se také nevěnoval problematice 

rasové diskriminace, jejímu rozeznávání a nutnosti postihu. I z toho je patrné, 

že společnost a její instituce, včetně státu, diskriminaci jako produkt rasismu 

zatím dobře neidentifikují, nepovažují ji za prioritní problém a příliš se jí 

nezabývají. Relevantnost všech výzkumů veřejného mínění snižuje fakt, že 

jejich respondenty nejsou nikdy sami Romové. 

1.5. Výše uvedené údaje tezi o xenofobních postojích české veřejnosti vůči 

odlišným, resp. vůči Romům, spíše potvrzují. Pokud tomu tak je, chováme se, s 

ohledem na historickou etapu, kterou žijeme, víceméně přirozeně, asi jako vězeň, 

který byl po mnoha letech internace propuštěn na svobodu. Náš pocit ohrožení a 

nedostatečné sebereflexe je následkem uzavřenosti tohoto prostoru po více než 

padesát let pod dvěma, po sobě jdoucími totalitními režimy, a to nejen ve smyslu 

prostorovém, ale i násilnou uzavřeností před tokem informací a svobodných 

myšlenek a názorů. 

jejich vzdělávání. Negativní opatření vůči romské komunitě, např. vystěhování ze země, omezování porodnosti či 

přísnější tresty pro romské pachatele, preferuje výrazně menší část dotázaných. 

3

Jestliže xenofobie a nedostatek tolerance jsou ovlivnitelné pouze dostatkem 

času ke svobodnému vývoji, výchovou, informacemi a osvětou všeho druhu, a 

naopak nejsou řešitelné zákazy a omezeními, které by mohl vyprodukovat stát, např. 

ve formě zákonů, úplně jinak je třeba přistupovat k veřejně projevovanému rasismu, 

rasovému násilí a rasové diskriminaci. To, jak rychle státní moc zareaguje, 

identifikuje tyto jevy, nazve je a příslušně sankcionuje, může působit jako urychlovač 

již uvedeného procesu sebereflexe společnosti ve smyslu cesty od xenofobie k 

multietnické společnosti nebo naopak. V této oblasti má státní moc, přes řadu 

opatření zejména v oblasti represe, velký dluh. 

Bohužel, k povaze popisovaného problému patří i to, že státní moc, právě tak 

jako společnost obecně, je ohrožena více než v jiných oblastech podlehnout „kouzlu“ 

zkratovitých a rychlých řešení. Nedostatek trpělivosti pro dlouhodobé ovlivňování tak 

složitého jevu, jako je interetnický konflikt, je pro státní moc v prostoru českých 

zemí téměř historickou zákonitostí. 2 

2. Nasvícený rasismus současnosti - rasové násilí 

2.1. I když jsou interetnické napětí, případně interetnický konflikt, zřejmě 

stálými průvodci těsného soužití odlišných kultur, představují dynamický děj, jehož 

podoba se rychle a citlivě proměňuje. Škála jeho projevů je bohatá a obsahuje 

různé druhy chování a postojů, vyvíjející se za určitých okolností od latentního 

napětí a soukromě prožívaných obav či zjitřeného, nervózního zájmu o rasově, 

etnicky či národnostně odlišné až k projevům otevřeného nepřátelství. V tom 

okamžiku se z postoje stává aktivní chování, mající podobu rasového násilí. 

Nositelem takových incidentů obvykle není pouze většina a menšina není jenom 

jejich pasivní obětí, ale jde téměř vždy o oboustrannou záležitost určitých částí 

rasově či etnicky odlišných skupin. Zdůrazňuji částí skupin, přičemž mám na mysli 

nositele extermisticky laděných názorů na řešení problémů vzájemného soužití, které 

tvoří vždy krajní menšinovou část názorového spektra 3 . Z hlediska právní kvalifikace 

2 Je možné vyslovit tezi, že stát stál před problémem soužití většinové společnosti s romskou menšinou 

opakovaně bezradně a jednal podobně zkratovitě se snahou se rychle, účinně a beze zbytku se vyrovnat s 

kulminujícím napětím, které stále znovu vznikalo v interakci romského a neromského obyvatelstva. Dokonce při 

tvorbě této politiky používal vždy znovu a znovu podobných postupů bez zpětné reflexe o jejich rizikách, 

následcích a časovém omezení. 

3 Dynamika změn interetnického napětí z jeho méně nebezpečných forem do podoby konfliktu a výskytu rasového 

násilí má pravděpodobně určitá pravidla. Například Ministerstvo spravedlnosti USA, země, která má s řešením 

interetnického konfliktu ojedinělé zkušenosti, v roce 1995 identifikovalo příčiny vzniku otevřeného rasového 

nepřátelství v několika faktorech, které působí jako urychlovače tohoto procesu. Základním předpokladem je 

skutečnost, že v určité komunitě je zastoupena skupina, která dojde k závěru (a nemusí jít vždy o zcela objektivní 

zjištění), že je zbavována svých práv a její zájmy zůstávají bez povšimnutí většinové společnosti a jejích institucí. 

Současně s tím však většina stejné komunity zastává názor (a také příliš nezáleží na objektivní realitě), že 

rasově, etnicky či národnostně odlišná skupina nezaslouženě požívá sociálních či jiných výhod, které jsou navíc 

hrazeny z veřejných peněz. V této situaci pak jako rozbuška působí nenávistná seskupení, která jí využijí k tomu, 

aby uspokojila svoji potřebu prokázat nadřazenost nad jinými. K výbušné situaci významně přispívá ještě jedna 

dynamika, a tou je nedostatek důvěry v systém nápravy křivd. Každá ze zájmových skupin totiž očekává, že stát 

prostřednictvím svých orgánů a institucí na její stížnosti srozumitelně odpoví, zaujme jasný postoj a sdělí své 

stanovisko. Neochota či neschopnost státu reagovat v určitém reálném čase napětí zhoršuje, a to dříve nebo 

později přeroste v rozhodnutí některé z dotčených skupin vzít spravedlnost do svých rukou. Interetnický konflikt 

pak nabývá své nejnebezpečnější polohy, kterou je rasové násilí. Domnívám se, že tato analýza je použitelná i 

při ilustraci vývoje interetnického konfliktu, který v posledních letech prožíváme u nás. 

4

je pro tyto případy charakteristické, že lze dokázat jejich rasový motiv, to znamená, 

že oběť pro pachatele „nemá tvář“, ale je charakterizována svojí příslušností k 

rasově, etnicky či národnostně odlišné skupině nebo ji pachatel za takovou považuje. 

2.2. Při hledání příčin pozoruhodně rychlého vývoje četnosti a brutality projevů 

rasového násilí vůči Romům po roce 1989 je potřebné si chronologicky připomenout 

nejen statistické údaje o sledovaném jevu, ale také vývoj státní politiky s ohledem 

na tuto oblast a v neposlední řadě i ty případy rasového násilí, jež jsou určitými 

mezníky v historii interetnického konfliktu posledních let. 

Pokud se týká statistických údajů o počtu trestných činů s rasovým motivem 

spáchaných v jednotlivých letech 1990 až 1997, jsou čerpány z oficiálních zpráv 

Ministerstva vnitra, zpracovaných především v letech 1996 a 1997. Tyto prameny 

uvádějí pouze počet trestných činů, jejichž vyšetřování bylo uzavřeno s ukončenou 

trestně právní kvalifikací, která obsahovala také rasový motiv, a takto byly předány 

státním zástupcům. 4 Použitelnost informací o případech rasového násilí je limitována 

také tím, že statistické údaje v této oblasti byly Ministerstvem vnitra systematicky a 

cíleně shromažďovány až od konce roku 1995, resp. od roku 1996, a proto údaje 

uváděné ke sledovaném jevu před rokem 1996 je možné považovat pouze za 

orientační. 

Posledním faktorem, ovlivňujícím vypovídací hodnotu údajů Ministerstva 

vnitra, je pohled tohoto orgánu na uvedený druh kriminality. Rasové násilí je v 

materiálech Ministerstva vnitra (zřejmě pod vlivem Bezpečnostní informační služby) 

chápáno jako trestná činnost extremisticky motivovaná. Pod tímto termínem se sice 

skrývá především množina trestných činů s rasovým motivem, ale také trestné činy, 

spojené s dalšími aktivitami extremistických skupin. Všechny analýzy Ministerstva 

vnitra, věnované sledovanému jevu, se zejména po roce 1995 mnohem více 

zabývají popisováním jednotlivých extremistických skupin než vlastní rasově 

motivovanou trestnou činností, rasovým konfliktem jako podhoubím této kriminality a 

jejich oběťmi, Romy. 

Pokud vůbec lze ve sledovaném období s ohledem na nedostatečný časový 

odstup specifikovat určité etapy vývoje, charakterizuje je nejen četnost incidentů 

rasového násilí, ale především intenzita reakce státní moci, která je v obecnějším 

smyslu vrcholem vývoje postojů většinové společnosti. Státní politiku a její podobu 

samozřejmě nepřímo spoluvytvářely projevy romské komunity, které měly a mají v 

jednotlivých časových etapách vždy jinou podobu a sílu. Z hlediska tohoto 

všestranně provázaného děje lze hovořit o následujících etapách: 

• I. etapa - před rokem 1989, 

• II. etapa - rok 1990 až 1992, 

• III. etapa - rok 1993 až první pololetí roku 1995, 

• IV. etapa - druhé pololetí roku 1995 až konec roku 1996, 

• V. etapa - rok 1997 a dále. 

2.3. Před rokem 1989 nelze situaci s ohledem na výskyt rasového násilí 

hodnotit, protože nejsou k dispozici žádné použitelné údaje. Ani jediná z četných 

zpráv, zpracovávaných státní administrativou nebo politickými orgány komunistické 

moci a věnovaných problematice romské komunity, se o výskytu rasismu a jeho 

4 Ze statistiky Ministerstva vnitra nelze čerpat informace o incidentech s rasovým podtextem, u nichž však rasový 

motiv vyšetřovatelé neshledali. Tyto případy jsou v policejních statistikách zařazeny podle svých základních 

skutkových podstat bez ohledu na rasové aspekty, které je provázely. Zvláště mezi lety 1990 až 1995 potkal tento 

osud pravděpodobně většinu případů rasového násilí a oficiální údaje o sledovaném jevu jsou v těchto letech 

rozhodně poddimenzovány. 

5

produktů nezmiňují. I když je sice pravděpodobné, že občas docházelo k napadání 

Romů i před rokem 1989, je skryto v kriminalistických statistikách pod položkami 

obecné kriminality. Komunistický režim nejen neměl žádný důvod rasovou nenávist 

odhalovat, ale dokonce její existenci vůbec nepřiznával. 

Nicméně je třeba připustit, že incidenty rasového násilí byly zřejmě 

ojedinělým jevem. Z logiky věci také vyplývá, že muselo jít spíše o náhodné 

střety, nikoliv o organizované a ideologií podložené násilí. Z tohoto důvodu 

tyto incidenty jistě nevykazovaly takovou míru nebezpečnosti jako v současné 

době. Byl to ale přirozený důsledek policejního režimu totalitního státu, který 

úspěšně potlačoval všechny svobodné projevy obyvatelstva, a to nejen 

negativní (jako v tomto případě), ale i takové, které demokratické poměry 

provázejí jako jejich přirozená součást. 

2.4. Rok 1990 až 1992. Incidenty rasového násilí se transparentně objevily 

téměř okamžitě pro roce 1989. To svědčí mimo jiné i o značné intenzitě, v níž 

doutnal latentní a nepřirozeně potlačený interetnický konflikt před rokem 1989. V 

roce 1990 podle oficiálních údajů Ministerstva vnitra došlo k 17 závažným 

trestným činům s rasovým motivem. Je však pravděpodobné, že již v tomto roce 

bylo incidentů s rasovým podtextem podstatně více, ale buď nebyly orgánům policie 

hlášeny (tuto skutečnost Ministerstvo vnitra signalizuje ve svých výstupech od roku 

1992), nebo je orgány činné v trestním řízení nebyly schopny vzhledem k nulové 

zkušenosti s tímto druhem kriminality jako rasově motivované identifikovat. 

Nositeli rasového násilí byli již v roce 1990 příznivci rychle se zviditelňujícího 

hnutí skinheads 5 . 

Rok 1991 je již ve znamení narůstající četnosti výbuchů rasového násilí. 

Ministerstvo vnitra vykazuje 26 případů, vyšetřených jako rasově motivované. 

Jde většinou o brutální fyzická napadení, ve 3 případech mající za následek smrt 

oběti. Ve statistikách Ministerstva vnitra v tomto i v dalších letech se skrývají nejen 

fyzická napadení hlavně Romů, verbální útoky proti nim, přepadání jejich obydlí, ale 

i rasově motivované trestné činy nemající fyzickou oběť, ale směřující k 

proklamování nenávisti k celé romské komunitě. Ohniskem v roce 1991 jsou 

především severní Čechy s velkou neustále migrující a proměňující se romskou 

komunitou. Dále pak Praha, která s ohledem na svůj velkoměstský charakter 

zaznamenává všechny negativní jevy dříve než ostatní části státu. Je pozoruhodné, 

že v tomto období nejsou signalizovány incidenty rasového násilí na severní Moravě, 

v mnoha ohledech podobné charakteristikám severních Čech, která se stane 

centrem sledovaného jevu od roku 1993. Až na máločetné výjimky jsou pachateli 

5 Ve zprávě odboru 34 Federálního ministerstva práce a sociálních věcí pro tehdejšího ministra P. Millera ze 

dne 28. dubna 1990 se popisuje série na sebe navazujících incidentů rasového násilí z konce března a počátku 

dubna t.r. v Děčíně, Novém Boru a České Lípě. Tyto události měly již podobu (jako potom častokrát) lokálních 

rasových střetů - první útočili skinheads, následovala romská odveta, skinheads odpověděli atd. V uvedené 

zprávě se doslova uvádí: “mezi interviewovanými Romy panuje atmosféra neklidu, strachu a ohrožení, která může 

vyústit v násilné projevy obrany z jejich strany. Romové se subjektivně cítí opuštěni společností. Zažitý pocit 

fyzického ohrožení života je mimořádně nepříznivým vkladem pro formování dalších vztahů s Romy...“ A dále: 

“Pokud nedojde k zásadním opatřením proti rasistickým a neofašistickým tendencím vůbec a skinheadů zvláště, 

budou mít tato hnutí pocit, že jsou tolerována a snad i vítána, bodu mít pocit, že jejich rasismus je akceptován“. 

Tolik jedna z prvních zpráv pracovníků státní správy pro odpovědného ústavního činitele, která jako tolik jiných 

zůstala nevyslyšena. 

6

uvedených trestných činů příznivci nebo příslušníci hnutí skinheads, tedy mladí až 

velmi mladí lidé. Oběťmi, a to ve většině 20 případů, jsou Romové. 6 

S datem 21. listopadu 1991 vydává ředitel Policie ČR Metodický pokyn ke 

sjednocení postupu policistů ČR při plnění úkolů k ochraně bezpečnosti osob a 

majetku proti jednání extremistických skupin a hnutí. Jde o první reakci orgánu státní 

správy vůbec na množící se incidenty rasového násilí. Pokyn poskytuje nástroje pro 

orgány policie, aby mohly razantněji zasáhnout proti extremistickým skupinám. 7 

Kromě uvedeného pokynu státní moc však v tomto období na rychlý nástup 

rasového násilí nereaguje, výslovně a veřejně jej nepojmenovává a nedistancuje se 

od něj. 

V roce 1992 již uvádí Ministerstvo vnitra 35 případů s rasovým motivem, 

přičemž oběťmi jsou v 17 případech Romové. Je téměř jisté, že na území ČR 

docházelo v roce 1992 k desítkám dalších konfliktů mezi přívrženci hnutí skinheads 

a Romy, které nebyly orgánům policie ohlášeny nebo byly stíhány a odsouzeny 

nikoliv jako rasově motivované. 

V roce 1992 si vláda nevyžádala žádnou zprávu odpovědných orgánů k 

tématu rasového násilí. Také nebyla přijata žádná státní opatření, jejichž cílem by 

bylo ovlivnit vzrůstající interetnický konflikt. Na úrovni federální vlády byl sice přijat 

a rozpracováván Návrh zásad státní politiky společenského vzestupu romského 

obyvatelstva v ČSFR, který se týkal kromě vzrůstajících sociálních problémů romské 

komunity po roce 1989 také problematiky multikulturní společnosti. 8 

Etapa, vymezená lety 1990 až 1992, je charakteristická úplnou absencí 

reakce státní politiky na vzrůstající intenzitu rasového násilí. Také oficiální 

údaje zachycující situaci v oblasti interetnického konfliktu nebyly 

zpracovávány a zveřejňovány souběžně s jejím vývojem, a fakta, která jsem 

uvedla výše, se objevila ve zprávách státní administrativy až mnohem později, 

nejdříve během roku 1993, a jejich relevance je jistě sporná. V pomalé reakci 

státu a jeho orgánů na výbuchy rasismu po roce 1989 vidím jednu ze 

základních příčin současného stavu, na který státní moc reaguje od té doby 

vždy opožděně a ve stresu z dalších událostí, které jsou vždy o krok napřed 

před jejími opatřeními. 

2.5. Rok 1993 až první pololetí roku 1995. Rok 1993, první rok existence 

samostatné České republiky, je ve znamení dalšího nárůstu počtu incidentů 

6 Jeden z rasově motivovaných incidentů stojí za pozornost, protože patří mezi určité milníky ve vývoji 

interetnického konfliktu. Nebyl spáchán příslušníky hnutí skinheads, ale obyvateli města Klatov, oběť nebyla 

náhodně vybrána, ale byla pachatelům dobře známá, a incident se blížil svojí charakteristikou rasovému pogromu. 

Jeho obětí byla problematická romská rodina, která působila v sousedských vztazích objektivní potíže, nicméně 

událost by podle mého názoru takto nikdy neproběhla, kdyby se nejednalo o Romy. Šlo o napadení rodiny 

Bendíkových v Klatovech třiceti místními usedlíky, které se odehrávalo na ploše dvou dnů mezi 21. až 23. 

únorem 1991 a vyvrcholilo po zběsilém řádění pachatelů dne 23. února zavražděním jednadvacetiletého Tibora 

Bendíka. Skupina pachatelů byla sice odsouzena pro spáchání celkem 10 trestných činů, ale rasový motiv soud 

nenalezl. 

7 Pro tento pokyn je již typické „nastavení světel“ nikoliv na jev, kterým je rasový konflikt a rasové násilí, ale na 

subjekt pachatele, přičemž používaná terminologie v tomto i ve většině dalších výstupů Ministerstva vnitra (např. 

extremistická hnutí a jejich protiprávní chování, extremisticky motivovaná trestná činnost apod.) jaksi vytěsňuje 

problematiku rasismu a jeho produktů na okraj tématu extremismu. V důsledku toho nevyvolávají tato zjištění 

potřebu širokospektrého a multidisciplinárního řešení speciálně těchto jevů. 

8 Tato několik let trvající práce skončila zcela zapomenuta po rozpadu federace. Je třeba si připomenout, že rok 

1992 byl rokem parlamentních voleb a po nich příprav k rozdělení státu, a společnost žila zcela jinými ději, než 

těmi, ke kterým patří sledovaný jev. 

7

asového násilí na jejím území. Ministerstvo vnitra vykazuje ve zprávách, 

zpracovaných v roce 1998, 51 případů rasového násilí, z toho 4 smrtelná. V 

38 případech byly oběťmi nebo účastníky Romové. V první Zprávě o bezpečnostní 

situaci v ČR v roce 1993, kterou Ministerstvo vnitra předložilo v roce 1994, je navíc 

uveden údaj, že na území ČR bylo policejními orgány zaregistrováno 160 incidentů s 

rasovým podtextem. 9 

Pro hledání faktorů, které mají vliv na vznik extrémních podob interetnického 

konfliktu, je poučný vývoj událostí, který započal v Písku dne 24. září 1993 

utonutím mladého Roma Tibora Danihela, který skočil spolu s dalšími třemi mladými 

Romy do řeky Otavy ze strachu před velkou skupinou skinheads, jež předtím prošli 

manifestačně městem. Skinheads fyzicky zabránili Romovi vystoupit z řeky, přestože 

se viditelně topil, a tak způsobili jeho utonutí. 10 . 

V roce 1993 se Ministerstvo vnitra poprvé teoreticky zabývalo rasovým 

násilím a jeho produkty ve zprávě Interetnické konflikty (Rozbor střetů, v jejichž 

důsledků byla hlášena napadení Romů a členů jiných etnických skupin v ČR od 

ledna do října 1993). Jde o první analýzu svého druhu u nás vůbec a také 

ojedinělou tím, že se zpracovatel prioritně zabývá rasismem a jeho produkty, a až v 

druhé řadě extremistickými seskupeními. Je třeba zdůraznit, že tato analýza nebyla 

zpracována na základě příkazu vlády či ministra vnitra, ale z iniciativy oddělení 

analýz tohoto ministerstva. Materiál upozorňuje na vysokou nebezpečnost 

sledovaného jevu a navrhuje rámcová řešení, která v době jeho zpracování nebyla 

vzata v úvahu. 

Avšak během roku 1993 přijala vláda několik usnesení, která se zabývala 

problematikou romské komunity, a to na základě zpráv, které jí předložily Kancelář 

předsedy vlády, Rada pro národnosti vlády a dále Ministerstvo vnitra. Chro- 

nologicky šlo nejprve o usnesení č. 67/1993 ze dne 20. ledna t.r. ke zprávě o poradě 

k romské problematice, svolané předsedou vlády, jako reakci na první romskou 

manifestaci před Úřadem vlády, počátkem února t.r. Ve svém usnesení vláda ohlásila 

„své rozhodnutí čelit veškerým projevům nesnášenlivosti vůči kterékoliv menšině a 

přijímat opatření vůči hnutím, které jsou nositeli tohoto násilí“ a uložila tento úkol 

ministru vnitra. Dále šlo o usnesení č. 210/1993 ze dne 28. dubna 1993 k situační 

zprávě o problematice romské komunity, zpracované Radou pro národnosti vlády ČR 

9 V údajích Ministerstva vnitra z roku 1993 se explicitně objevují nejen útoky skinheads na Romy, ale i incidenty 

mající povahu lokálních rasových nepokojů, jichž se účastní obě strany víceméně rovnocenně. Utočí nejen 

skinheads, ale i Romové, kteří se rozhodli vzít spravedlnost do svých rukou. Za zmínku stojí popis série rasově 

motivovaných incidentů v roce 1992 v Jihlavě, která se jeví jako řetězec na sebe navazujících vzájemných 

potyček mezi Romy a skinheads nebo jejich příznivci. 

10 Tuto událost a zejména to, co následovalo v práci orgánů činných v trestním řízení a v práci soudu, lze celkem 

bez přehánění považovat za příčinu vzniku vážného interetnického konfliktu v Písku, městě, které jinak postrádá 

základní předpoklady pro jeho vznik, např. velkou a proměnlivou romskou komunitu, kumulující se sociální 

problémy, nebo výrazné místní hnutí skinheads. 

Po zdlouhavých a vzhledem k závažnosti trestného činu neuvěřitelných peripetiích v činnosti policie, 

vyšetřovatelů a soudu, byl v červnu 1997, tedy až po čtyřech letech (!), vynesen rozsudek Okresního soudu v 

Písku ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byli čtyři pachatelé odsouzeni k 

mírným, ve třech případech k nepodmíněným, trestům odnětí svobody (v délce od 22 měsíců po 33 měsíců). V 

jednom případě byl trest podmíněně odložen. Skutkové podstaty trestných činů byly kvalifikovány jako násilí 

proti jednotlivci a skupině obyvatel, výtržnictví a vydírání. Dne 16. prosince 1997 podala ministryně spravedlnosti 

Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona v této věci. Nejvyšší soud stížnosti vyhověl a věc vrátil k 

projednání Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Do dnešního dne je tento případ, a zejména neschopnost 

státu a soudů vyřešit jej v přiměřeném čase, nejen zdrojem nedůvěry a neklidu v romské komunitě a stížností 

organizací na ochranu lidských práv, ale také jedním ze zdrojů iluze o beztrestnosti mezi extrémními silami z řad 

většinové společnosti. 

8

v dubnu t.r., které řešilo především některé problémy romské komunity, např. se 

pokusilo zavést funkci tzv. národnostních poradců okresních úřadů či zřídit speciální 

poradenskou službu pro Romy s ohledem na snažší získávání občanství ČR. 

Posledním usnesením, přijatým vládou v tomto roce, bylo usnesení č. 506/1993 z 8. 

září t.r. k řešení situace romských dětí a mladistvých, jehož předkladatelem bylo 

Ministerstva vnitra. 

Ačkoliv se všechny uvedené materiály principiálně nezabývaly problematikou 

rasového násilí, ale celkovou špatnou situací romské komunity, upozorňovaly na 

produkty rasismu jako na jeden z faktorů, které tuto situaci vážně zhoršují. V práci 

státní správy však zůstala tato varování nevyslyšena. Úkoly, obsažené ve všech 

uvedených vládních usneseních, byly plněny pouze formálně, polovičatě a vláda na 

jejich splnění důsledně netrvala. 

V roce 1994 vykazuje Ministerstvo vnitra již 130 případů s rasovým 

motivem. Ohniska rasového napětí se přesunula především na severní Moravu, 

dále na jižní Moravu, zejména do Brna, a poprvé se mezi nimi objevují také 

východní Čechy. V oficiálních pramenech se znovu opakuje předpoklad, že počet 

rasových útoků byl podceněn, protože řada z nich nebyla policejním orgánům 

pravděpodobně ohlášena. V prvních zjištěních Ministerstva spravedlnosti a Vrchního 

státního zastupitelství o sledovaném jevu prezentovaných v roce 1994 a 1995 se 

uvádí, že během sledovaného roku bylo státními zástupci obžalováno pro rasově 

motivované trestné činy 116 osob a tento druh kriminality tvořil 0,2 % podílu na 

celkovém objemu stíhaných pachatelů. 

V každoroční Zprávě o bezpečnostní situaci za rok 1993, která byla 

Ministerstvem vnitra předložena vládě v roce 1994, upozorňuje tento orgán na 

vysokou nebezpečnost rasového násilí. Na základě uvedené zprávy vláda zařadila 

rasově motivovanou kriminalitu mezi nejvážnější bezpečnostní rizika v zemi. Roku 

1993 a části roku 1994 je věnována i Zvláštní zpráva Vrchního státního 

zastupitelství o výsledcích trestních stíhání činů s rasovým kontextem za období 

roku 1993 až do 31. 7. 1994, která signalizuje příliš pomalou práci soudů při 

projednávání a odsuzování tohoto typu trestných činů. 

Etapa vymezená rokem 1993 až prvním pololetím roku 1995 je 

charakteristická tím, že státní moc dosud dostatečně nereagovala na stále 

sílící interetnický konflikt, mající výstup v množících se incidentech rasového 

násilí. Oproti letům 1990 až 1992 si sice vláda již uvědomuje nebezpečí 

vyplývající především z celkově špatné situace romské komunity, ale 

problematika rasového násilí je vnímána nikoliv jako samostatný problém, 

spojený s postoji většinové společnosti, ale jako parciální součást souhrnu 

problémů, spojených s romskou komunitou obecně. Kromě varujících zpráv 

Ministerstva vnitra a Rady po národnosti vlády ČR není patrná žádná zvláštní 

aktivita ústředních orgánů státní správy v oblasti interetnického konfliktu. Šlo 

o zjevné podceňování společenské nebezpečnosti těchto jevů nejen v politice 

státu, ale ve společnosti vůbec. O tom svědčí i mizivý zájem médií, výsledky 

výzkumů veřejného mínění a další výstupy, svědčící o lhostejnosti široké 

veřejnosti. 11 Vedle toho však vzrůstala, nerozpoznána a nereflektována, 

nedůvěra romské komunity v ochotu státu a společnosti se Romů zastat, a zdá 

se, že stejně vzrůstal pocit určité beztrestnosti a dokonce oprávněnosti u 

příznivců hnutí skinheads. 

11 Výjimku tvořilo nepatrné množství nevládních organizací, jednak romských, které dosud neuměly veřejnost 

účinněji oslovit, jednak hrstka neromských subjektů (především Český helsinský výbor), jejichž názor a způsob, 

jimž problém prezentovaly, byl ještě příliš syrový a nehotový, než aby našel dostatečně silný ohlas. 

9

Vzhledem ke kriminální povaze jevu se rasovým násilím v této etapě 

zabývaly pouze orgány činné v trestním řízení a soudy, přičemž jejich činnost 

byla charakteristická několika znaky. Důsledkem nulové zkušenosti s rasovým 

násilím, a s tím související neschopností rozeznat a dokázat u trestných činů 

rasový motiv, lze předpokládat, že jen malý počet případů rasového násilí byl 

jako takový správně obviněn a odsouzen. Postup těchto orgánů byl v tomto 

období také poznamenán nejednotným přístupem k rasovému násilí, a tím i 

velmi odlišnými výstupy k rasově motivované kriminalitě. 

2.6. Druhé pololetí roku 1995 až konec roku 1996. Rok 1995 je možné s 

ohledem na postoje státu ale i veřejnosti, včetně romské komunity, k rasovému násilí 

označit jako zlomový. Ministerstvo vnitra uvádí, že v jeho průběhu bylo šetřeno 

181 případů s rasovým motivem. Tento nárůst trestných činů, kvalifikovaných jako 

rasově motivované, svědčí nikoliv především o vzrůstající četnosti rasového násilí, 

ale zejména o pozitivních změnách v práci represívních orgánů. O tom svědčí také 

údaj Ministerstva spravedlnosti, které uvádí, že v roce 1995 bylo za rasově 

motivované trestné činy žalováno 508 osob, a tento počet tvořil 0,44 % podílu na 

celkovém počtu stíhaných. Výše uvedené údaje mohou sloužit také jako nepřímý 

důkaz o nedostatečné práci orgánů činných v trestním řízení a soudů u většiny 

trestných činů s rasovým pozadím v minulých etapách. Ohnisky rasového násilí 

zůstávají severní a jižní Morava, Praha a východní Čechy. 

Změnu postoje státu, a s ní související rychle přijatá opatření, v konečném 

důsledku vyvolal jeden obzvláště pobuřující případ rasového násilí. Po této události 

jakoby došla státní moci trpělivost. Stát konečně udělal to, co se mělo stát již 

mnohem dříve. Obrazně poslední kapkou se stala rasová vražda Tibora Berkiho dne 

13. května 1995 ve Žďáru nad Sázavou. 12 

V případě rasově motivované vraždy ve Žďáru nad Sázavou reagovala státní 

moc téměř okamžitě. Dne 16. května t.r., tedy pouhé tři dny po této události, 

uspořádal předseda vlády V. Klaus poradu ministra vnitra, ministra spravedlnosti, 

nejvyšší státní zástupkyně a prezidenta Policie ČR. Výsledkem porady bylo posílení 

již existujícího usnesení vlády č. 279/1995 o další úkoly. Dne 1. září 1995, tedy v 

nebývale krátké době, nabyla účinnosti novela trestního zákona, připravená 

Ministerstvem spravedlnosti na základě úkolu, uloženého na této poradě, se 

zvýšenými trestními sazbami pro rasově motivované trestné činy v průměru o další 

jeden rok odnětí svobody. Nejvyšší státní zástupkyně zavázala svým pokynem 

č. 3/1995, který nabyl účinnosti dne 6. června t.r., státní zástupce k jednotnému a 

urychlenému postupu při zpracování žalob v případech rasového násilí. Ministerstvo 

vnitra konečně zřídilo jednotnou evidenci trestných činů a přestupků s extremistickým 

podtextem. Byly vytvořeny personální předpoklady na úseku boje s extremismem 

zřízením zvláštních policejních jednotek v Praze a v Ostravě a posílením okresních 

správ policie o specialisty na tuto problematiku. Ředitelství služby kriminální policie 

zřídilo specializované pracoviště pro metodiku a řízení policie na úseku extremismu. 

Ve Zprávě o postupu státních orgánů při postihu trestných činů motivovaných 

rasismem a xenofobií z roku 1998 hodnotí Ministerstvo vnitra časové období 

přecházející roku 1995 tak, že v této době nelze považovat postup police či 

12 Do domku dlouholetého romského obyvatele Ždáru vnikla dvojice skinheads a ubila jej baseballovými pálkami. 

Okolnosti případu tentokrát tak jednoznačně potvrzovaly rasový motiv činu, že se jej nikdo neodvážil zpochybnit. 

Současně šlo o tak brutální zločin, že poprvé vážněji otřásl také svědomím veřejnosti. 

10

vyšetřovatelů proti rasově motivovanému násilí za dostatečně účinný. Uvedená 

zpráva připomíná, že nedostatečná aktivita policie a orgánů činných v trestním řízení 

se také stala poprvé předmětem otevřené kritiky představitelů romské komunity na 

poradě, kterou svolala Rada pro národnosti vlády ČR dne 2. října 1995 za účasti 

předsedy vlády a zástupců Ministerstva vnitra. 

V roce 1995 se vláda sledovanou problematikou zabývala ještě dvakrát. Na 

základě pravidelné roční Zprávy o bezpečnostní situaci v ČR v roce 1994 vláda opět 

zařadila rasové násilí mezi nejdůležitější bezpečnostní rizika na našem území. 

Konečně dne 11. října t.r. přijala vláda své usnesení č. 580/1995. V něm vyslovila 

své pobouření nad dalším incidentem rasového násilí dne 7. října 1995 v Břeclavi, 

jehož následkem bylo vážné zranění Roma Josefa Poláka, a uložila ministrům vnitra 

a spravedlnosti předložit vládě další informaci o postupu při předcházení a postihu 

tohoto druhu kriminality. 

Na základě uvedeného úkolu byla dne 17. října 1995 předložena ministrem 

vnitra a ministrem spravedlnosti vládě vyžádaná informace shrnující dostupné údaje 

o rasovém násilí v letech 1993 a 1994. V materiálu se otevřeně uvádí, že přes 

zdánlivou nepočetnost rasově motivovaných trestných činů vzniká v některých 

oblastech vážný interetnický konflikt. Kromě toho se uvádí, že velký počet těchto 

případů není policii hlášen, a řada z nich není dobře právně kvalifikována. Zpráva 

výslovně uvádí, že tyto případy jsou často policií bagatelizovány s tím, že jde o 

výtržnosti mezi dvěma stejně problematickými skupinami, tvořenými skinheads a 

Romy. Materiál také obsahuje inventuru nově přijatých opatření na úseku postihu 

rasového násilí. 

V roce 1996 uvádí Ministerstvo vnitra 131 extremisticky motivovaných 

trestných činů, přičemž jde v podstatě o incidenty rasového násilí. Ohnisky 

zůstávají již po několik let severní a jižní Morava a Praha. Z údajů Ministerstva 

spravedlnosti pak vyplývá, že během roku 1996 bylo za trestné činy s rasovým 

motivem obžalováno 463 osob, a podle údajů soudů bylo odsouzeno za tento typ 

trestných činů 576 pachatelů. Z těchto údajů, i když nejsou vzájemně srovnatelné, 

protože rozsudky se většinou týkají pachatelů rasově motivované kriminality z jiných 

období než z roku 1996, však nepochybně vyplývá razantnější přístup všech 

uvedených orgánů k této problematice. 

Na základě Zprávy o bezpečnostní situaci z roku 1995, která byla vládě 

předložena v dubnu 1996, bylo opět kriminalita s rasovým podtextem zařazena mezi 

hlavní bezpečností rizika v zemi. V Aktualizaci koncepce Ministerstva vnitra v oblasti 

vnitřního pořádku a bezpečnosti a doktríny Policie ČR, vydané v říjnu 1996, jsou 

shrnuty první výsledky opatření přijatých v roce 1995, zejména zvýšení početních 

stavů policistů o 87 osob, zřízení evidence trestných činů a přestupků s 

extremistickým podtextem. Dále se výslovně uvádí, že Policie ČR bude proti všem 

projevům rasismu postupovat nekompromisně a tvrdě a bude v součinnosti s 

Bezpečnostní informační službou. 

Rokem 1995 končí období rozpaků a nečinnosti státní exekutivy s 

ohledem na sledování a postih rasového násilí. Od tohoto roku vláda zařazuje 

na svá jednání pravidelně informace o sledovaném jevu, které se rok od roku 

zkvalitňují, ale také je kontinuálně vyhodnocována účinnost přijatých opatření, 

a tato opatření jsou aktualizována a doplňována. Bohužel, jde však o opatření 

jen v oblasti represe. Etapa mezi lety 1995 a 1996, kterou lze na jedné straně 

charakterizovat jako zlomovou v oblasti postihu rasového násilí, lze na druhé 

11

straně charakterizovat úplnou absencí preventivních opatření proti rasismu a 

ke zvýšení interetnické tolerance ve společnosti. 13 

2.7. Rok 1997 je rokem mnoha událostí, které zahájily novou etapu ve vývoji 

interetnického konfliktu u nás. Během tohoto roku odešla větší skupina Romů z ČR 

do emigrace nejprve do Kanady, potom do Velké Británie. I když migrace Romů 

probíhala v jisté intenzitě po celou dobu od roku 1989, a to od okamžiku, kdy padly 

překážky, bránicí vycestování do západního světa, odchod Romů v roce 1997 byl 

početnější. Hlavně Romové nikdy předtím nedali tak zřetelně najevo, proč odcházejí. 

Tím důvodem pro ně byl prioritně rasismus, a to nejen samo rasové násilí, ale to, co 

signalizovali ve své zprávě úředníci Federálního ministerstva práce a sociálních věcí 

již v roce 1990, totiž subjektivní pocit romské komunity, že je společnost a stát 

opustily, že jejich zájmy zůstávají bez jakékoliv reakce neromské společnosti. 14 

Rok 1997 nepatřil ani s ohledem na četnost rasového násilí ani s ohledem na 

účinnější a odhodlanější postup orgánů činných v trestním řízení k těm nejhorším po 

roce 1989. O tom svědčí i informace Ministerstva vnitra. V prvním pololetí roku 

1997 došlo ke 120 extremisticky motivovaným trestným činům, přičemž většina 

z nich byla motivovaná rasově. Nejvíce uvedených incidentů se stalo na jižní 

Moravě, především v Brně, městě, které má s ohledem na rasové násilí mimořádně 

zajímavé charakteristiky, a vyžadovalo by bližší zkoumání, a na severní Moravě, 

tedy také v oblastech, kde byla situace lidí výrazně zhoršená velkými povodněmi. 

Ministerstvo spravedlnosti uvádí, že během roku 1997 bylo obžalováno z rasově 

motivovaných trestných činů 495 pachatelů a odsouzeno 691 osob. Tyto údaje i při 

jejich vzájemné nesrovnatelnosti svědčí o tom, že rok 1997 z hlediska nápadu 

rasově motivované kriminality nevybočoval z průměrných hodnot minulých let, ale 

spíše se vyznačoval stále se zkvalitňující prací orgánů činných v trestním řízení a 

soudů. 15 

Emigrace Romů, její vzrušená medializace a negativní ohlas těchto událostí 

v zahraničí vyvolaly nejen větší aktivitu vlády a státní administrativy vůbec, ale i 

historicky nejsilnější zájem tuzemských médií a veřejnosti obecně o romskou 

komunitu a vzájemné vztahy. 

Dne 29. října 1997 přijala vláda po velkém váhání svým usnesením 

č. 686/1997 zprávu o situaci romské komunity, kterou připravila Rada pro národnosti 

vlády ČR pod dobrým vedením jejího tehdejšího předsedy, ministra P. Bratinky. Jde 

o obsáhlou, kritickou studii, připravenou v těsné spolupráci s nevládními zdroji, 

především s romskou reprezentací. Zprávě lze vytknout sice to, že je výhradně a ne 

13 Prevence v oblasti výchovy dětí a mládeže, zejména s ohledem na mládí většiny pachatelů rasového násilí tak 

nutná, zůstává nadále na okraji zájmu příslušných státních orgánů. Jedinou naprosto nedostatečnou výjimkou je 

nepříliš dobrý a především školami nenaplněný pokyn náměstka ministra školství, mládeže a tělovýchovy k 

působení škol a školských zařízení proti projevům rasismu, netolerance a xenofobie č. 20734 /1995. 

14 Můžeme polemizovat s tím, zda tento pocit má reálný základ či nikoliv, zda v jednotlivých případech byl 

skutečným důvodem emigrace osobní zážitek rasového násilí nebo zda byl rasismus použit jako záminka a 

pravým důvodem odchodu byl ekonomický prospěch. Faktem zůstává, že Romové dali více než slovy před 

zástupci médií, svým tolikrát v čase ověřeným chováním najevo svoji základní historickou zkušenost - místo, 

kde se stává život příliš těžkým, je třeba opustit. Toto chování je s ohledem na tradice, zvyklosti a hodnoty Romů 

dokonale autentické a je potřeba jej brát vážně. 

15 Z toho je patrné, s ohledem na emigraci skupin Romů ze země, že společenské procesy dozrávají mnohem 

později než začaly působit příčiny, které je vyvolaly. Strach, nervozita a pocit frustrace příslušníků romské 

komunity dospěly do určitého vrcholu a je těžké odhadnout, jakou roli sehrála i špatná sociální situace velké části 

romské komunity a prohlubující se izolace tohoto etnika od většinové společnosti, o kterou neromská veřejnost 

nejevila žádný zájem, a Romové ji nedokázali zvládnout. 

12

zcela objektivně na straně Romů a že se nesnaží hledat pro obě strany nepohodlnou 

pravdu o vzájemných vztazích, která je mezi tím, co deklaruje většina a co tvrdí 

Romové. Současně v nich vidí pouze oběť a nikoliv správněji subjekt, který na své 

situaci do jisté míry spolupracuje. Nicméně jde o odvážný pokus vyrovnat se s 

dluhem, který stát v této oblasti má, svým rozsahem a reakcí veřejnosti, kterou 

zpráva vyvolala, zcela nebývalým. 

S ohledem na sledované téma je nedostatkem uvedené zprávy také malý 

důraz na řešení problematiky rasismu, rasového násilí a zejména úplné opominutí 

rasové diskriminace. Proto také usnesení vlády č. 686/1997 k této zprávě, obsahující 

mnoho opatření směřujících ke zlepšení sociální a vzdělanostní situace romské 

komunity, nepřináší žádná opatření, která by směřovala k prevenci proti rasismu, k 

postihování rasového násilí, k odhalovaní a postihovaní rasové diskriminace, kromě 

úkolu pro ministryni spravedlnosti informovat vládu o vývoji kriminality s rasovým 

podtextem. Na základě této zprávy byla usnesením vlády č.581/1997 ze dne 17. září 

1997 zřízena jako součást Úřadu vlády Mezirezortní komise pro záležitosti romské 

komunity s postavením poradního orgánu vlády. Členy tohoto orgánu jsou vedle 

zástupců odpovědných článků státní správy zástupci romské komunity, kteří se 

přímo podílejí na formulování základních trendů státní politiky s ohledem na 

postavení Romů. 

Problematika rasového násilí je však zachycena v několika dalších zprávách, 

které byly v tomto roce předloženy vládě. Jde jednak o pravidelnou Zprávu o 

bezpečnostní situaci za rok 1996, která byla přijata usnesením vlády č. 308/1997 v 

květnu 1997, a bylo potvrzeno zařazení extremisticky motivované trestné činnosti 

mezi nejvážnější bezpečnostní rizika v ČR. Také Nejvyšší státní zastupitelství ČR 

připravilo Zvláštní zprávu o projevech rasové a národnostní nesnášenlivosti v ČR v 

roce 1996. V roce 1997 předložilo Ministerstvo vnitra vládě věcný návrh nového 

zákona o sdružování občanů, který přináší zjednodušené mechanizmy s ohledem na 

zákaz činnosti občanských sdružení, která propagují rasovou nesnášenlivost a další 

extremistické postoje. 

V závěru roku byla dále dokončena rok trvající mezirezortní příprava obsáhlé 

Zprávy o postupu státních orgánů při postihu trestných činů motivovaným rasismem 

a xenofobií nebo páchaných příznivci extremistických skupin, kterou vládě předložilo 

Ministerstvo vnitra v březnu 1998, a vláda ji přijala svým usnesením č. 193/1998 ze 

dne 19. března 1998. Zpráva je velmi podrobným dokumentem o existenci a činnosti 

extremistických hnutí na našem území. V tomto výčtu je také zahrnuta problematika 

rasového násilí, bohužel opět nikoliv na prvním místě a jako prioritně sledovaný jev. 

Zpracovatel se dopustil, podle mého mínění, znovu své tradiční chyby, totiž věnuje 

se podrobně subjektům pachatelů, t.j. hnutí skinheads, a málo jejich rasově 

motivované trestné činnosti a charakteristikám obětí. Nicméně usnesení vlády k této 

zprávě poprvé přináší řadu úkolů v oblasti prevence rasismu a jeho produktů 

zejména v oblasti školství (včetně vzdělávání učitelů v oblasti předcházení projevům 

rasismu a multikulturní výchově, vytvoření metodického pracoviště k tomuto tématu 

na úrovni Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, vydání příslušných 

metodických materiálů apod.). Pro plnění tohoto usnesení bude však pro budoucnost 

nešťastné, že nevyhrazuje na uvedené úkoly příslušné finanční prostředky. Usnesení 

dále rozvíjí již ověřené metody postihu rasového násilí v oblasti působnosti 

Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva vnitra a dále je zpřesňuje. Vláda tímto 

usnesením také uložila zpracování každoroční zprávy o lidských právech a svěřila ji 

do kompetence ministra bez portfeje. Poprvé bude tato zpráva zpracována v souladu 

13

s uvedeným usnesením vlády do konce prosince 1998. Zpráva se bude jistě zabývat 

i produkty rasismu. 

Události druhého čtvrtletí roku 1998, četnost výskytu rasového násilí a stále se 

vyostřující vztahy mezi romskou komunitou a částí většinové společnosti však znovu 

přesvědčují o tom, že stát bude muset zaujmout mnohem razantnější postoje než 

dosud. Opatření, která státní administrativa v budoucnu vypracuje, budou muset být 

více než dosud plněna a měl by být kladen důraz na systémovost budoucí politiky v 

této oblasti. 

Šedá zóna rasismu budoucnosti - rasová diskriminace 

3.1. Druhým produktem, kterým se projevuje interetnický konflikt (v našem případě 

většinové společnosti a romské komunity), je vedle rasového násilí také rasová 

diskriminace. Oba druhy výstupů interetnického konfliktu spolu sice souvisí a 

navzájem se ovlivňují, zejména s ohledem na celkovou atmosféru ve společnosti, ale 

nejsou totožné. Zdá se ale, že tichý a neviditelný svět rasové diskriminace tvoří 

jakési předpolí nasvícené scéně rasového násilí. 16 

3.2. Náš právní řád, i když diskriminaci nepřipouští, toto chování v žádném z 

platných právních předpisů nedefinuje. Pro její vymezení je proto nutné, a to nejen 

pro účely této studie, použít definici obsaženou v Mezinárodní úmluvě OSN o 

odstranění všech forem rasové diskriminace, kterou je ČR vázána,. 17 

Diskriminativní jednání ve smyslu výše uvedené definice lze dále rozlišovat s 

přihlédnutím k tomu, zda rasová diskriminace vůči Romům má povahu úmyslného či 

vědomého chování nebo zda úmysl chybí a diskriminace je obsažena jako vlastnost 

v povaze určitých systémů. V aktech úmyslné diskriminace jde o chování s dosahem 

k rasově, národnostně či etnicky odlišnému jedinci, jemuž je odpírána rovná 

příležitost se zcela konkrétním obsahem (např. odpírání určité pracovní příležitosti s 

ohledem na rasovou odlišnost). 

V případě neúmyslné nebo nepřímé diskriminace, která není cílena na 

konkrétního jednotlivce, jde o nedostatečnou otevřenost systémů, které ve svém 

základě a v souhrnu svých vlastností nejsou přístupné určitým skupinám lidí, v 

našem případě romské komunitě, ale jistě nejenom jí. Tento druh diskriminace je v 

materiálech Rady Evropy (Vztahy mezi komunitami a etnické vztahy v Evropě, Rada 

Evropy 1991) identifikován a definován jako strukturální diskriminace či institucionální 

rasismus. Systémy a procedury společenského, politického a hospodářského života 

jsou v tomto případě sice založeny na zákonech a předpisech, ale v neformální 

rovině se opírají o historické zvyklosti, zakořeněné a často již vědomě nereflektované 

v dominantní kultuře většinové společnosti. Jsou modelovány tak, že aniž chtějí 

vědomě kohokoliv diskriminovat, neakceptují ze své povahy zvláštnosti odlišných 

16 Jestliže o problematice rasového násilí jsou již dostupné poměrně bohaté oficiální údaje, jimiž lze dokumentovat 

vývoj po roce 1989, u problematiky rasové diskriminace jsme zcela na počátku poznání tohoto druhu chování. S 

ohledem na neexistenci údajů, které by zachycovaly a analyzovaly výskyt a vývoj tohoto jevu (kromě ojedinělých, 

neprovázaných informací o některých konkrétních případech rasové diskriminace zvláště v oblasti služeb), a na 

absenci aktivit státu při jeho monitorování a řešení, nelze tuto část studie strukturovat srovnatelně s přecházejícím 

textem. Zároveň ji nelze pominout, protože diskriminace Romů v některých oblastech společenského života, i 

když nepoznána, podle mnoha indicií v praxi probíhá a pro nejbližší budoucnost bude vážným a obtížným 

tématem diskusí, pochyb i hledání řešení. 

17 Jde o následující vymezení: „Rasová diskriminace v této úmluvě znamená jakékoliv rozlišování, vylučování, 

omezování nebo znevýhodňování založené na rase, barvě pleti, rodovém, národnostním nebo etnickém původu, 

jehož cílem nebo následkem je znemožnění nebo omezení uznání, užívání nebo uskutečňování lidských práv a 

základních svobod na základě rovnosti v politické, hospodářské, sociální, kulturní nebo kterékoliv jiné oblasti 

veřejného života“. 

14

skupin, v užším smyslu Romy tím, že práh vstupu do těchto systémů je příliš vysoký. 

Nepočítá se totiž s jejich etnickými zvláštnostmi, jazykovými odlišnostmi, sociálními 

dovednostmi, průměrnou úrovní vzdělání, ale také historickým přístupem většiny k 

této komunitě, který obě strany logicky determinuje. K charakteristickým důsledkům 

tohoto nejrozšířenejšího a špatně rozeznatelného druhu diskriminace obvykle patří 

neodpovídající účast diskriminovaných skupin na vzdělávání, na zaměstnávání, na 

sociálních službách (nikoliv na sociálních dávkách, kde je jejich účast naopak 

vysoká). Patří k nim také omezené možnosti ovlivnit demokratické rozhodování a 

zejména skutečnost, že okrajové místo ve společnosti je pro takovou skupinu 

konzervováno, předáváno dalším generacím, a ty si na ně přivykají a zvnitřňují je. 

Protože si systém není této své vlastnosti obvykle vědom, často se oprávněným 

výhradám brání odvoláváním se na rovnost bez toho, že by ji uměl skutečně zajistit. 

Zatímco první druh, vědomá či úmyslná diskriminace jednotlivce, je snadněji 

rozpoznatelná a dobře řešitelná sankčními mechanizmy zákonů, druhá, 

institucionální diskriminace, je odstranitelná pouze otevřením systémů, tedy nejen 

vhodnými úpravami zákonů, ale celým souhrnem opatření, které vědomě směřují k 

tomuto cíli. 

3.3. Pokud byla situace ve výskytu rasového násilí před rokem 1989 

příznivější než je tomu v současnosti, v případě rasové diskriminace tomu tak jistě 

nebylo. Hlavním činitelem diskriminujícím Romy byl totiž sám stát a jeho aparát, a to 

především v teoretických východiscích své politiky vůči nim. 18 Na Romy se pohlíželo 

nikoliv jako na skupinu lidí, které spojuje jejich národnostní příslušnost a etnická 

odlišnost, ale jako na sociálně patologicky determinované společenství, které je 

potřeba „pozvednout“ na úroveň okolní společnosti. Očekávalo se, že tím budou 

odstraněny nejen viditelné, ale i vnitřní odlišnosti tohoto společenství. Součástí 

uvedené celospolečensky sdílené sociálně patologické charakteristiky se staly i 

romština, tradice a hodnoty Romů. Na státní diskriminující politice, prosté jakékoliv 

spirituality a zaměřené především na zvýšení hmotné životní úrovně, Romové 

zdánlivě vydělali s ohledem na zlepšení materiálního komfortu svého každodenního 

života. Zaplatili za to sebevědomím, které dříve vyvěralo z jejich romských jistot, z 

velkorodinného solidárního života, ze živého jazyka a tradic. Na místo romské 

identity nastoupilo to, co ve většinové kultuře stojí na okraji, co je sice snadno 

dostupné, ale nehodnotné. Romové se během doby komunistického režimu stali v 

mnoha případech tím, zač je chtěl považovat, sociálně patologickou skupinou lidí 

bez vědomí své národnostní či etnické identity. 

Obraz rasové diskriminace se po roce 1989 kvalitativně změnil. Chováním, 

jehož nositelem byl dříve dominantně sám stát, se dnes vyznačují rozličné formální i 

neformální struktury společnosti. Stát je tím činitelem, od kterého se očekává zaujetí 

postoje a náprava. 

V současné době existují přesvědčivé, i když dílčí důkazy, že oba druhy 

diskriminace, a to jak úmyslná tak strukturální, se s ohledem na romskou komunitu 

projevují především v několika následujících oblastech. Jde v prvé řadě o trh práce a 

o oblast poskytování služeb, přičemž v obou jmenovaných oblastech převažuje 

diskriminace vědomá a úmyslná. 19 Je nutné podtrhnout, že příslušné zákony, jejichž 

18 O tom svědčí i příslušné ustanovení již zrušené části zákona o sociálním zabezpečení z roku 1986, který s 

Romy jako objekty sociální péče počítal jako s „občany, kteří v důsledku návyků pramenících v minulosti, žijí v 

mimořádně obtížných poměrech“. 

19 Jak romské reprezentace, tak nevládní organizace, ale i sami pracovníci státní správy na různých úrovních 

potvrzují, že se setkali s obecně rozšířenou praxí zaměstnavatelů, kteří sami i prostřednictvím příslušných úřadů 

15

úkolem je zajistit rovnoprávnost občanů na trhu práce, nemají vůbec žádné 

mechanizmy, kromě deklarativního zákazu diskriminace v preambuli zákona č. 

1/1991 Sb., o zaměstnanosti, aby tomuto jevu v oblasti svého vlivu zabránily. 

Zvláštní kapitolu představuje rasová diskriminace v oblasti poskytování služeb, 

jejíž výhodou je jednak její snadná viditelnost a jednak určitá jednoduchost a 

přímočarost tohoto druhu chování. To je důvodem, proč je o případech 

diskriminativního chování v oblasti služeb více diskutováno, a to i za účasti médií. 

Také se objevují první pokusy obětí systémově se bránit, zatím bez valných 

úspěchů. Jde o obecně známé nevpouštění Romů do veřejných prostor, zejména 

restaurací či jejich neobsluhování apod. 

V oblasti vzdělávání, kde je frekventovaným tématem diskusí především 

zařazování romských dětí do zvláštních škol a způsob, jakým je testována jejich 

školní zralost či připravenost státními pedagogicko - psychologickými poradnami 

(mimochodem jde o jevy s dlouhou historií, sahající hluboko před rok 1989), jde 

podle mého názoru především o strukturální rasovou diskriminaci, tedy diskriminaci 

systémem, která je zásadně ovlivnitelná pouze jeho otevřením a liberalizací s 

perspektivou budoucího multikulturního školství. Strukturální diskriminace postihuje 

Romy zřejmě i v dalších oblastech života společnosti a státu, např. i v chování státní 

správy především na lokální úrovni, to znamená v přímém kontaktu s romskými 

klienty. 

Do budoucna se zřejmě bude stále zřetelněji projevovat rasová diskriminace v 

oblasti bydlení, a to v přímé závislosti na rozvoji svobodného trhu s byty, který stále 

ještě nefunguje v přirozených proporcích. 20 Bez účasti státních orgánů a místních 

samospráv nebude možné tento problém zvládnout a toho by si již nyní měla být 

státní administrativa vědomá. Tendence ke vzniku romských ghett je totiž již i u nás 

patrná, zejména v prostředí velkoměst, dosti zřetelně. 

Příkladem zcela výjimečného druhu, jak já se domnívám, strukturální 

diskriminace je v mezinárodních diskusích velmi frekventovaný zákon č 40/1993 

Sb., o nabývání a pozbývaní státního občanství ČR. Tento jev se naštěstí v naší 

zemi objevuje po roce 1989 poprvé a doufejme, že naposled, a jeho původ tkví ve 

zcela výjimečných historických okolnostech rozdělení státu. Jestliže je diskriminace, i 

když nikoliv vědomá ale strukturální, obsažena přímo v právním předpisu tak zásadní 

povahy a s tak mohutným kvalitativním i kvantitativním dosahem, jde o vážný jev, 

který vzbuzuje obavy z dalších podobných řešení, které se tohoto zákona mohou 

dovolávat jako precedentního. 21 

práce buď zcela otevřeně nebo skrytě odmítají příslušníky romské komunity přijmout na volná pracovní místa, 

přičemž důvodem odmítnutí je pouze jejich příslušnost k romské komunitě. Úřady práce tuto politiku 

zaměstnavatelů obecně znají, ve většině případů ji tolerují, eventuelně s nimi v tomto ohledu spolupracují bez 

toho, že by jejich jednání jako rasově diskriminativní dokázaly rozeznat 

20 O důvodných obavách z tohoto druhu rasové diskriminace nás může spolehlivě přesvědčit řada zahraničních 

zkušeností, vypovídajících o průběžném vzniku etnických ghett, o účinných způsobech, jimiž trh s nemovitostmi 

vytlačuje rasově a etnicky odlišné na periferie velkoměst, a brání ekonomicky zdatnějším příslušníkům těchto 

komunit přestoupit hranice etnických ghett a vrátit se do tzv. „lepších čtvrtí“. 

21 Považuji za zbytečné uvedený zákon blíže analyzovat, protože je obecně známý. Souhrnně lze říci, že jde o 

právní předpis, který ve své přechodné části, řešící problematiku státního občanství k ČR po rozpadu ČSFR, 

nastavuje podmínky jeho získání příliš vysoko (nejde jen o známou podmínku absence soudního potrestání za 

úmyslný trestný čin v posledních pěti letech, později zmírněnou novelou uvedeného zákona). Z práva získat státní 

občanství mateřské země byla buď vyloučena určitá etnická či národnostní skupina, Romové, nebo jí byl přístup 

k tomuto právu neúměrně ztížen, a to v konkrétních případech nepoměrně častěji než jiným skupinám obyvatel. 

S praktickými důsedky tohoto zákona, které pro řadu Romů znamenají žít jako cizinici ve své vlasti se všemi 

problémy tohoto právního statusu, se budou jeho oběti i státní administrativa potýkat zřejmě řadu let, a to s 

mnoha ztrátami nejen morálními, ale i finančními. 

16

3.4. Na otázku, jak vypadá současné právní prostředí s ohledem na 

předcházení a postihování rasové diskriminace, není lehké jednoznačně odpovědět. 

Platné zákony ale ani právní řád ČR jako celek rasovou diskriminaci zásadně 

nepřipouštějí. Základním předpisem je přitom ústavní Listina základních práv a 

svobod, která obsahuje zákaz diskriminace především v čl. 1 (ale i v dalších), který 

stanoví, že „lidé jsou svobodni a rovni v důstojnosti a právech“. 

Náš právní řád se však také opírá v tomto principiálním odmítnutí diskriminace 

o celou řadu mezinárodních úmluv z oblasti ochrany lidských práv, vzniklých na půdě 

OSN nebo Rady Evropy, jimiž je ČR vázána a která jsou podle čl. 10 Ústavy ČR 

nadřazeny vnitrostátním právním předpisům. 22 

Mám zato, že v našem právním řádu lze rozeznat čtyři základní způsoby, jimiž 

se lze s problémem diskriminace vyrovnat, přičemž ideální by bylo, aby všechny tyto 

způsoby byly v právním řádu zastoupeny přiměřeně, aby na sebe navazovaly a jeden 

rozvíjel druhý podle typu a cílů příslušných zákonů. 

Prvním a základním způsobem, který je v našem právním řádu a jeho 

přepisech bohatě zastoupen, a představuje téměř jediný dostupný prostředek k 

vyloučení diskriminace, je zakotvení principu rovnosti práv a povinností. Zákaz 

diskriminace se v tomto pojetí jeví jako souhrn stejných práv a stejných povinností 

všech občanů při neexistenci jakýchkoliv právních či formálních privilegií. Z výše 

uvedeného rozlišení mezi úmyslnou či vědomou rasovou diskriminací a diskriminací 

z povahy systémů je patrné, že taková úprava je nedostatečná. Právní ustanovení 

tohoto druhu, pokud nejsou podepřena dalšími níže uvedenými způsoby, ve výsledku 

působí jen jako pouhá deklarace bez praktických konsekvencí. 

Druhým způsobem, jak přistoupit k řešení problematiky diskriminace, je 

zakotvit v příslušných právních předpisech její výslovný zákaz. Zákony, přinášející 

výslovný zákaz diskriminace, se v našem právním řádu sice ojediněle vyskytují, ale 

vesměs tento zákaz není spojen s příslušnými sankcemi, které by umožňovaly 

diskriminativní chování postihnout v případech, kdy je prokázané. Výslovný zákaz 

diskriminace bez odpovídacích sankcí je například obsažen v preambuli zákona č. 

1/1991 Sb., o zaměstnanosti (jehož novela se připravuje) či v zákonech, upravujících 

ústavní práva petiční a shromažďovací či právo na sdružování. 

Třetím způsobem, jak řešit v konstrukci právních přepisů problematiku 

diskriminace, je zakotvení sankcí, vztahujících se výslovně k zákazu tohoto druhu 

chování. Tento mechanizmus obsahuje pouze jediný platný právní předpis, kterým je 

zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, který v § 6 diskriminaci spotřebitele 

výslovně zakazuje, a v § 23 svěřuje dohled nad jeho ochranou České obchodní 

inspekci, zřízené zákonem č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci v platném 

znění. 

Tím se dostáváme ke čtvrtému způsobu, jak řešit problém diskriminace v 

právním řádu, a tím je legislativní vyjádření zájmu státu na dodržování jejího zákazu 

tím, že vyhledávání a postih diskriminace je svěřen příslušným zákonem vybraným 

státním orgánům, např. těm, v jejichž kompetenci je oblast, kde lze diskriminaci 

nejčastěji očekávat. Náš právní řád je na taková ustanovení extrémně skoupý, v 

22 Již jsem uvedla Mezinárodní úmluvu OSN o odstranění všech forem rasové diskriminace, která je pro 

zpracovávané téma nejdůležitějším mezinárodním předpisem. Princip rovnosti či přímo zákaz diskriminace jsou 

rozptýleny v celé řadě dalších úmluv, např. v Mezinárodním paktu OSN o občanských a politických právech, v 

Mezinárodním paktu OSN o hospodářských a sociálních a kulturních právech, v Mezinárodní úmluvě OSN o 

právech dítěte, v Úmluvě Rady Evropy o ochraně lidských práv a základních svobod a konečně v Rámcové 

úmluvě Rady Evropy o ochraně národnostních menšin, která je v ČR platná od dubna 1998, či v Evropské 

sociální chartě, jejíž přijetí se v ČR připravuje. 

17

podstatě jen jediný státní orgán má ze zákona uloženou tuto povinnost, a to je 

Česká obchodní inspekce podle již zmíněného zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně 

spotřebitele v platném znění, a podle zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní 

inspekci v platném znění. 

Lze tedy uzavřít, že náš právní řád sice diskriminaci nepřipouští, ale současně 

nenabízí účinné mechanizmy, jimiž je možné tento druh chování řešit, postihovat, a 

tím mu i v důsledku předcházet. 

3.5. Jsem toho názoru, že konkrétní právní obrana proti diskriminaci je v 

současné době (až na uvedenou výjimku zákona na ochranu spotřebitele a 

eventuelně trestního zákona, pokud výjimečně konkrétní případ diskriminace naplní 

skutkovou podstatu rasově motivovaného trestného činu, včetně stupně své 

nebezpečnosti) ponechána na samotné oběti, a to vedením občanskoprávního 

sporu. 23 Podle názoru Ministerstva spravedlnosti z roku 1998 by např. mohlo být 

řízení, týkající se konkrétního případu diskriminace, zahájeno na základě žaloby na 

ochranu osobnosti podle Občanského zákoníku. Současně však Ministerstvo 

spravedlnosti uvádí, že nesleduje a nevyhodnocuje, zda soudy na úseku občanského 

soudního řízení řešily případy, jejichž obsahem by byla rasová diskriminace. Dovoluji 

si tvrdit, že takové spory zřejmě dosud po roce 1989 řešeny nebyly. 

Protože oběťmi diskriminace jsou z povahy věci příslušníci z nějakého důvodu 

oslabených skupin (např. příslušníci romské komunity), nelze očekávat, že budou 

schopni individuálně a tím i osamoceně vést svůj spor až k příslušnému soudnímu 

rozhodnutí. Ponechání práva obrany jen na jejich individuálních silách (včetně sil 

ekonomických) se mi jeví jako dobrý příklad výše uvedené strukturální diskriminace, 

která v tomto případě představuje pokračování diskriminace úmyslné a vědomé. 

Stejně varující je i současné praktické používání zákona č.634/1992 Sb., o 

ochraně spotřebitele v platném znění, při řešení častých a poměrně dobře 

viditelných případů rasové diskriminace v oblasti služeb (např. zákaz vstupu do 

restaurací a dalších veřejných prostor, neobsluhování Romů apod.) 24 Česká 

obchodní inspekce sicepřipouští, že počet stížností na rasovou diskriminaci narůstá, 

ale „stížnostem příslušníků romské komunity věnujeme stejnou pozornost jako 

kterémukoliv jinému podnětu, protože není důvod, abychom práva jedné skupiny 

upřednostňovali před jinými.“ Poslední citované vyjádření tohoto státního orgánu lze 

také docela dobře použít jako vhodnou ilustraci při hledání charakteristiky strukturální 

diskriminace. 

23 Druhá periodická zpráva ČR k plnění Mezinárodní úmluvy OSN o odstranění všech forem rasové diskriminace, 

zpracovaná Ministerstvem zahraničních věcí v roce 1996 -1997, uvádí: „Právním prostředkem obrany proti 

diskriminaci je žaloba u příslušného soudu. Ve lhůtě 60 dní od právního rozhodnutí o posledním prostředku, který 

zákon k ochraně práva poskytuje, je fyzická či právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost k Ústavnímu 

soudu podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.“ 

24 Z vyjádření České obchodní inspekce, které je uložena zákonná povinnost případy diskriminace v oblasti 

služeb šetřit a postihovat, z března 1998 vyplývá, že v roce 1995 bylo podáno šest stížností na diskriminaci Romů 

v oblasti služeb, ale žádná nebyla shledána oprávněnou. V roce 1996 přijala Česká obchodní inspekce 13 

stížností na rasovou diskriminaci, přičemž pouze ve 2 případech byla prokázána jejich oprávněnost a byla 

uložena pokuta v celkové výši 12.000,- Kč (!). V roce 1997 šetřili inspektoři tohoto státního orgánu 31 stížností na 

rasovou diskriminaci, přičemž prokázána byla pouze v pěti případech a byla uložena pokuta v celkové 

výši 18.000,- Kč (!). Česká obchodní inspekce k uvedeným údajům dále dodává, že diskriminaci spotřebitele z 

rasových důvodů je velmi nesnadné prokázat právě tak, jako je nesnadné prokázat chování provozovatelů služeb, 

které je v rozporu s dobrými mravy. 

18

3.6. Závěrem je třeba zdůraznit, že je nejvýše žádoucí, aby byla 

problematika rasové diskriminace nejen správněji reflektována, ale současně, 

aby stát udělal přiměřené kroky k novelizaci příslušných zákonů s ohledem na 

její vyhledávání, postihování a nedopustil se stejného osudného prodlení, které 

tak negativně ovlivnilo oblast rasového násilí. Vhodné a jistě ne příliš náročné 

úpravy živnostenského zákona, zákona o zaměstnanosti, přestupkového 

zákona, občanského zákoníku atd. by mohly pomoci odstranit nedostatek 

odpovídajících sankcí a také svěřit příslušným státním orgánům řešení této 

problematiky. Institucionálním zajištěním dohledu nad uvedenou oblastí by 

byla současně řešena i nutnost kontinuálního sledování vývoje tohoto jevu, a 

to v dostatečném časovém předstihu před jeho eskalací v dalších oblastech 

života společnosti, kterou lze důvodně očekávat. 

4. Závěr 

4.1. Interetnický konflikt mezi většinovou společností a romskou komunitou 

dosáhl značné intenzity a projevuje se dlouhodobě a nenápadně rasovou 

diskriminací. Po roce 1989 se navíc projevuje stále se zvyšující frekvencí a 

intenzitou rasového násilí. Nepřátelské postoje obou stran se stále vyhrocují. 

Pozitivním jevem je však to, že o problémech soužití většinové společnosti a Romů 

část neromské i romské veřejnosti více přemýšlí a otevřeněji o nich diskutuje za větší 

pozornosti médií. Velkou naději zejména vzbudil výsledek voleb v červnu 1998 s 

ohledem na známý fakt prohry Sdružení pro republiku - Rebublikánské strany ČR a 

tím její absence v novém složení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Dovoluji si 

vyslovit přesvšdčení, že tato politické strana v svém boji o moc doplatila také na 

hlásání extrémních a nenávistných postojů k romské komunitě, protože výsledky 

voleb dokazují, že lidé v této zemi si přes všechny své výhrady proti romské 

komunitě nepřejí žádná krajní a násilná řešení problémů vzájemného soužití. 25 

Sílí kritika České republiky ze strany demokratických zemí a mezinárodních 

institucí, a to, bohužel, bez zohlednění řady pozitivních pokusů státní administrativy 

(opatření ve školství, zřízení romských poradců při okresních úřadech, zřízení 

Mezirezortní romské komise a tím zaangažování zástupců Romů, jasné postoje 

vlády k rasově motivovaným incidentům, poměrně účinný postup vůči pachatelům 

rasově motivované kriminality, nezanedbatelná finanční podpora státu nevládním 

aktivitám v této oblasti apod.). Česká republika začíná být, ne zcela spravedlivě, 

vnímána s přídomkem rasistický stát. Problematika nedostatečné ochrany lidských 

práv Romů může komplikovat účast České republiky na mezinárodním fóru, včetně 

vstupu do evropských struktur. 

4. 2. Situace vyžaduje dvě úrovně řešení, přičemž pomíjím řešení zcela 

obecná, týkající se nejen Romů, (snížit nezaměstnanost mládeže, posílit práci s 

mládeží v mimoškolním čase, mediálně působit na klima ve společnosti apod.), a 

omezím se jen na možná opatření, směřující přímo k interetnickému konfliktu a jeho 

produktům. Jde o dva časové horizonty: 

25 Zajímavou otázkou je, zda a v jaké míře ovlivnil volební neúspěch republikánů fakt, že téma soužití většinové 

společnosti a romské komunity se stalo tématem veřejným, protože si jej zvolili jako svoji politickou prioritu v 

posledních dvou letech dva po sobě jdoucí ministři české vlády, tedy ministr Bratinka a ministr Mlynář. Domnívám 

se, že to mělo na neúspěšný volební výsledek republikánů značný vliv a dokazuje to politický význam morálních 

postojů špičkových představitelů státní moci. 

19

A. Krátkodobá, rychlá a neformální opatření s ohledem na změnu 

aktuálního psychologického klimatu ve společnosti a směřujícího k znesnadnění 

rasového násilí, a tím k uklidnění romské komunity, např.: 

1. Při využití všech zákonných prostředků komplikovat život příznivcům hnutí 

skinheads (nikdo s vnějšími znaky příznivce tohoto hnutí by si neměl být jist, kdy 

bude příslušníky policie prověřována jeho totožnost, každý účastník srazů by měl 

počítat s ochrannou vazbou, hlášením do školy, učiliště či rodičům). Toto odhodlání 

policie by mělo být zveřejněno a pak dodržováno pod kontrolou veřejnosti. 

2. Inspekční orgány policie by měly bedlivě sledovat chování policistů při 

zásazích v incidentech s rasovým podtextem či při vyšetřování protizákonného 

chování s rasovým motivem. Policisté, kteří nesplní svoji povinnost či bude 

podezření, že sdílejí rasové předsudky, by měli být propuštěni, a to by mělo být 

zveřejněno. 

3. Při realizaci i krátkodobých opatření by měly být centrem zainteresovány 

státní orgány na úrovni okresu ( okresní úřady, školské úřady apod.), a to pod 

hrozbou sankcemi proti jejich úředníkům v případě porušení disciplíny či zanedbání 

řešení rasových nepokojů. 

B. Současně je potřeba konečně založit systémová opatření s 

dlouhodobým horizontem, přičemž důležitá není rychlost, ale systémovost a 

trvalost (nikoliv hned a rychle, ale pořád). 

1. Bez nikoliv zájmovém, ale povinném zaangažování okresní a lokální 

úrovně státní správy a samosprávy nelze nic účinně řešit. Do všech opatření a 

jejich fází zapojit příkazem a pod hrozbou sankcemi okresní státní správu a požádat 

o spolupráci i místní samosprávu, případně jí motivovat finanční účastí státu. Znovu 

pominu opatření obecnější povahy (zaměstnanost Romů, a to především mladých, 

formulování nabídek, které by pomohly zlepšit jejich sociální a vzdělanostní situaci). 

Je třeba za přímé spolupráce centra a lokální úrovně: 

2. Zpracovat indikátory a metodologii a na základě nich monitorování stupně 

a průběhu interetnického konfliktu v každém okrese. Podle výsledků šetření pak 

přijímat lokální opatření, na kterých bude metodicky spolupracovat centrum, včetně 

jejich spolufinancování. 

3. Připravit adresný systém vzdělávacích programů pro prevenci 

interetnického konfliktu v síti státem provozovaných nebo podporovaných škol. Jinak 

by mělo být postupováno ve školách, kde nejsou rasově či etnicky odlišní žáci, jinak 

kde jsou, apod. 

4. Okresní školské úřady by měly být Ministerstvem školství, mládeže a 

tělovýchovy zavázány vytypovat a zvláště sledovat ta odborná učiliště, kde více než 

jinde se objevují příznivci skinheads, a pro ně by mělo centrum zpracovat zvláštní 

programy prevence. Při prověřování příznivců hnutí skinheads by police měla např. 

avizovat okresním školským úřadům učiliště a školy, které tato mládež navštěvuje. 

Pokud se ukáže, že se problém rasového násilí kumuluje na některém vzdělávacím 

zařízení v okrese a není tam prováděn odpovídající program, volat k odpovědnosti 

ředitele takové školy, případně ředitele okresního školského úřadu. 

5. Průběžně zprostředkovat informace o důvodech nepřátelství neromské 

veřejnosti k romské komunitě, informovat ji o vývoji interetnického konfliktu a 

způsobech jejich řešení. Pokud bude založena dlouhodobá linie politiky v tomto 

směru, a ukáže se jako trvalá, bude splněna jedna ze základních podmínek 

úspěchu, t.j. že bude Romům srozumitelná. 

20

6. Zahrnout Romy do výzkumů veřejného mínění a dalších sociologických 

šetření a dbát na to, abych i jejich postoje dostaly význam a váhu. 

7. S ohledem na postih rasové diskriminace připravit novely příslušných 

zákonů, zapracovat do nich odpovídající sankce a prostřednictvím nich 

institucionalizovat státní dohled nad dodržováním zákazu diskriminace a jejím 

postihu. V těchto opatřeních nevydělovat romskou komunitu, i když je zřejmě 

nejčastější obětí diskriminace, ale řešit tento jev jako celek (diskriminováni mohou 

být tělesně postižení, jiné etnické skupiny, ženy, lidé určitého věku apod.). 

8. Institucionální zajištění státního dohledu nad problematikou rasové 

diskriminace by nemělo být jen na úrovni ústředních orgánů státní správy ale i na 

okresní úrovni. Vhodné by bylo např. zřízení protidiskriminačních komisí okresních 

úřadů práce a okresních školských úřadů. Při vyhledávání případů rasové 

diskriminace a prací s oběťmi je možné využít romských poradců a napojit je na 

pritidiskriminační orgány okresu. 

9. Opatření ve všech fázích přípravy od obecného ke konkrétnímu 

medializovat, vysvětlovat a všemi prostředky se pokusit udělat je srozumitelnými a 

výhodnými pro neromskou veřejnosti, Romy, ale např. i státní úředníky všech úrovní. 

Určitá míra plošného ztotožnění se s takovou politikou je nutná pro její úspěch. 

Přehled použitých pramenů 

Výzkumy Institutu pro výzkum veřejného mínění z let 1990 - 1997, Praha 

Výzkumy Střediska empirických výzkumů z let 1990 - 1997, Praha 

Vybrané zákony s ohledem na zpracovávanou problematiku, Sbírka zákonů ČR 


zaměření dalšího postupu ze dne 20. ledna 1989. Pro ÚV KSČ předložil K. Hoffman 

Návrh zásad státní politiky společenského vzestupu romského obyvatelstva v ČSFR 

ze dne 14. prosince 1990. Překladatelé J. Mikloško, místopředseda vlády ČSFR, a P. 

Miller, ministr práce a sociálních věcí ČSFR 

Informace pro federálního ministra práce a sociálních věcí P. Millera, FMPSV, 

Praha 199 

Studie o současné společenské situaci romského obyvatelstva v ČSFR, FMPSV, 

Praha 1991 

Zpráva o plnění Úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace, FMZV, Praha 

1991 

Metodický pokyn ke sjednocení postupu policistů ČR při plnění úkolů k ochraně 

bezpečnosti osob a majetku proti jednání extremistických skupin a hnutí, Policie ČR, 

Praha 1991 

Vztahy mezi komunitami a etnické vztahy v Evropě, Rada Evropy, Strasbourg 1991 

Interetnické konflikty (Rozbor střetů, v jejichž důsledku byla hlášena napadení Romů 

a členů jiných etnických skupin v ČR od ledna do října 1993), MV, Praha 1993 

Analýza stavu situace romských dětí a mladistvých, MV, Praha 1993 

Usnesení vlády ČR č. 67/1993 ze dne 10. února 1993 ke zprávě o poradě k romské 

problematice 

Usnesení vlády ČR č. 210/1993 ze dne 28. dubna 1993 k situační zprávě o 

problematice romské komunity 

21

Usnesení vlády ČR č. 506/1993 ze dne 8. září 1993 o opatřeních k řešení situace 

romských dětí a mladistvých 

Zpráva o bezpečnostní situaci v ČR v roce 1993, MV, Praha 1994 

Zvláštní zpráva o výsledcích trestních stíhání činů s rasovým kontextem za období 

roku 1993 a od 1. 1. do 31. 7. 1994, Vrchní státní zastupitelství, Praha 1994 

Sborník příspěvků ze semináře o rasové a etnické nesnášenlivosti v ČR, HCA, Praha 

1994 

Zpráva o stavu lidských práv v ČR 1994, ČHV, Praha 1994 

Informace MV o opatřeních přijatých k eliminaci rizika plynoucího z konfliktů s 

interetnickým kontextem, MV, Praha 1994 

Etnické vztahy v České republice. Postoje českého obyvatelstva k cizincům, 

imigrantům a k etnickým menšinám, Man, Education and New Technologies a Gabal, 

Analysis & Consulting, Praha 1994 

Zpráva o bezpečnostní situaci na území ČR v roce 1994, MV, Praha 1995 

Informace o projevech extremistických postojů v ČR, MV, Praha 1995 

Usnesení vlády ČR č. 5801995 ze dne 11. října 1995 k rasově motivovanému násilí, 

ke kterému došlo dne 7. 10. 1995 v Břeclavi 

Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1995, ČHV, Praha 1995 

Informace o opatřeních zajišťujících účinnější postup při předcházení a postihu 

trestných činů a přestupků motivovaných rasovou a národnostní nesnášenlivostí 

nebo páchaných příznivci extremistických skupin, MV a MS, Praha 1995 

Frištenská, H., Sulitka, A., Průvodce právy příslušníků národnostních menšin v ČR, 

DAS v ČR, Praha 1995 

Liégeois, J., Romovia, Cigáni a kočovníci, RE 1995 

Davidová, E., Romano drom 1945 -1990, Vydavatelství Univerzity Palackého, 

Olomouc 1995 

Problémy tolerance a intolerance v ČR a SR, GfK, Praha 1995 

Neznámý holocaust. Příspěvky ze slavnostního odhalení pomníku romským obětem 

v Letech a ze semináře s mezinárodní účastí v Písku 13. 5. 1995, Desetiletí 

výchovy k lidským právům a Muzeum romské kultury, Praha 1995 

Záznam z 3. setkání se zástupci romských aktivit dne 2. 10. 1995 na Úřadu vlády 

ČR, sekretariát Rady pro národnosti vlády ČR, Praha 1995 

Záznam ze semináře výboru petičního, pro lidská práva a národnosti Poslanecké 

sněmovny Parlamentu ČR „Extremismus v ČR“, Parlament ČR, Praha 1995 

Jak se vyhnout rasovým konfliktům, MS USA, Washington 1995 


Zvláštní zpráva o projevech rasové a národnostní nesnášenlivosti za období 1. 

10. 1995 do 

30. 9. 1996, Vrchní státní zastupitelství, Brno 1996 

Působení školy proti projevům rasismu, netolerance a xenofobie. Závěrečná zpráva o 

výsledcích tematické inspekce, Česká školní inspekce, Praha 1996 

Stanovisko ČR ke Zprávě expertů Rady Evropy o zákonech a státním občanství ČR 

a SR, MZV, Praha 1996 

Úvodní zpráva a Druhá periodická zpráva ČR k Úmluvě OSN o odstranění všech 

forem rasové diskriminace, MZV, Praha 1996 

Proč nás dráždí, co je jiné? O projevech intolerance, xenofobie a rasismu v ČR a 

jinde. Příspěvky ze semináře Vzdělávacího střediska na podporu demokracie, Praha 

1996 

Conway L., Zpráva o stavu vzdělávání Romů v ČR, HOST, Praha 1996 

22

Situační zpráva romské menšiny v ČR za období 1995 -1996. Předkládá I. Veselý, 

Nadace Dženo, Praha 1996 

Aktualizace koncepce MV v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti a doktríny Policie 

ČR, MV, Praha 1996 

Zpráva o stavu lidských práv v České republice 1996, ČHV, Praha 1996 

Aktivity ve prospěch romské komunity v ČR k 31. 8. 1996, Občanské sdružení R- 

MOSTY, Praha 1996 

Matras, Y., Problémy vznikající v souvislosti s mezinárodním volným pohybem Romů 

v Evropě, Rada Evropy, Strasbourg 1996 


Zpráva o postupu státních orgánů při postihu trestných činů motivovaných rasismem 

a xenofobií nebo páchaných příznivci extremistických skupin, MV, Praha 1997 

Ma bisteren - nezapomeňme. Sborník příspěvků k slavnostnímu odhalení památníku 

obětem cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu, Muzeum romské kultura a Úřad 

vlády, Praha 1997 

Příklady přístupů k opatřením pro Romy v České republice, Pardubice 1997 

Zvláštní zpráva o projevech rasové a národnostní nesnášenlivosti za rok 1996, 

Nejvyšší státní zastupitelství, Praha 1997 

Závěrečná zpráva o činnosti pracovní skupiny, týkající se situace v Písku, 

předkládaná Radě pro národnosti vlády ČR, Praha 1997 

Chmelík, J., Extremismus, Praha 1997 

Usnesení vlády ČR č 581/1997 ze dne 17. září 1997 o zřízení Mezirezortní komise 

pro záležitosti romské komunity. 

Usnesení vlády ČR č. 640/1997 ze dne 15. října 1997 o Statutu Mezirezortní komise 

pro záležitosti romské komunity 

Aktivity Ministerstva vnitra ve prospěch vyrovnání sociálních handicapů romských 

občanů České republiky, MV, Pardubice 1997 

Zpráva o situaci romské komunity v České republice a opatření vlády napomáhající 

její integraci ve společnosti, Kancelář ministra vlády, Praha 1997 

Usnesení vlády ČR č. 686/1997 ze dne 29. října 1997 ke Zprávě o situaci romské 

komunity v České republice a opatření vlády napomáhající její integraci ve 

společnosti 

Vančurová, M., Affirmativní akce - jako legislativní základ menšinové politiky USA od 

roku 1964, Washington 1997 

Podklady pro seminář Etnické klima české společnosti - výsledky sociologického 

výzkumu, srovnání 1994 - 1996, Gabal Analysis & Consulting, Praha 1997 

Romové - reflexe problému. Soubor textů k romské problematice, SOFIS, Praha 

1997 

Opatření na řešení problematiky zaměstnanosti osob obtížně umístitelných na trhu 

práce se zřetelem na příslušníky romské komunity, MPSV, Praha 1997 

Zpráva o postupu státních orgánů při postihu trestných činů motivovaných rasismem 

a xenofobií nebo páchaných příznivci extremistických skupin, MV, Praha 1998 

Usnesení vlády ČR č. 193/1998 ze dne 19.března 1998 ke Zprávě o postupu státních 

orgánů při postihu trestných činů motivovaných rasismem a xenofobií nebo 

páchaných příznivci extremistických skupin 


Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1997, ČHV, Praha 1998 

23

VÝVOJ A SÚČASNÝ STAV PRAKTICKÝCH RIEŠENÍ A 

KOMPETENCIÍ VRCHOLNÝCH ORGÁNOV ŠTÁTU PO ROKU 1989 

Andrej Sulitka 

Faktická i právní situace Romů je plná rozporů. (...) Zdůrazňování toho, 

že Romové jsou jen etnickou skupinou, nikoli národnostní menšinou, a umělé 

zvýznamňování jemného rozdílu mezi pojmy etnický a národnostní byly svého 

času diktovány požadavkem společenské moci význam minoritního problému 

zredukovat a jeho výklad podřídit údajným zájmům celé společnosti. (...) Romové 

právně neexistují, ale přitom byly vytvořeny vládní, krajské a okresní komise, 

které je shromažďují do evidence a třídí do kategorií podle absurdních kritérií, 

(...) V úředních dokumentech jsou označování jen za „občany cikánského 

původu“ nebo dokonce jenom za „méně integrované obyvatelstvo“ (...) bez 

zásadní právní úpravy a bez skutečné účasti Romů samých na rozhodování o 

věcech, které se jich týkají, jsou pokusy o řešení otázky romské menšiny u nás 

iluzorní. Tato otázka už není pouze otázkou menšinovou, ekonomickou nebo 

sociální, ale čím dál více se stává otázkou svědomí celé společnosti. 

Uvedený citát je z dokumentu Charty 77 k problematike Rómov. 1 Úvodom 

ku kapitole o praktických riešeniach rómskej problematiky vrcholných orgánov 

štátu po roku 1989 je potrebné si ho pripomenúť z tohoto dôvodu, pretože ide o 

dokument, ktorý bol v českých krajinách po administratívnom zrušení Svazu 

Cikánů-Romů (na Slovensku Zväz Cigánov-Rómov), fungujúcom v rokoch 1969 

až 1973, jasnou výpoveďou o postavení rómskej komunity, jej procese sociálnej 

dezintegrácie po druhej svetovej vojne v Československu. Ako jeden z celého 

radu chartistických dokumentov apeloval v roku 1978 na súdobé politické 

štruktúry štátu, poukazujúc na jeho rozporuplné prístupy vo vzťahu k rómskej 

komunite. Tento chartistický dokument ukazuje navyše na podmienky, na pozadí 

ktorých sa začalo odvíjať i hľadanie praktických riešení rómskych záležitostí po 

novembri 1989. 

Vývoj praktických opatrení a kompetencií vrcholných orgánov štátu po 

roku 1989 vo vzťahu k rómskej komunite má rôznu dynamiku. Reflektovanie 

problémov v oblasti sociálnej, vzdelávania, zamestnanosti, bývania, kultúrneho 

rozvoja ap. zo strany štátu možno charakterizovať ako impulzy amplitúdy s 

výraznými výkyvmi. Každá z uvedených oblastí by si zasluhovala samostatnú 

pozornosť, osobitnú štúdiu, ktorá by osvetlila situáciu, do akej miery sa tej-ktorej 

oblasti buď prikladal význam alebo sa podceňovala. Avšak vzhľadom na to, že 

cieľom štúdie je zhrnúť vývoj v sledovanom období všeobecne z hľadiska 

opatrení štátu vo vzťahu k rómskej komunite, plastickejší obraz sa vynorí v 

chronologickom slede. V časovej postupnosti budeme preto sledovať kľúčové 

kroky zo strany vrcholných orgánov štátu a zhŕňať súbory navrhovaných, 

schválených či napokon realizovaných praktických riešení. 

1 O postavení Cikánů-Romů v Československu, 13. prosince 1978, č. 23. In: Charta 77. 

1977-1989. Od morální k demokratické revoluci. Uspořádal V. Prečan. Praha-Bratislava 1990, s. 

217-224 

1

I. Na prahu transformácie spoločnosti - emancipácia Rómov ako národnostnej 

menšiny 

1. I keď paternalistické prístupy štátu v období „budovania socializmu“ v 

Československu prijímala rómska komunita pozitívne, politické a štátne orgány 

komunistickej moci reflektovali v širších súvislostiach závažnosť riešenia rómskej 

otázky až koncom osemdesiatych rokov. Konkrétne „Zpráva o stavu řešení 

problematiky romského obyvatelstva v ČSSR a základní zaměření dalšího 

postupu“ z roku 1989, ktorú pripravila pracovná skupina oddelenia pre 

spoločenské organizácie a národné výbory Ústredného výboru Komunistickej 

strany Československa (predkladateľom správy zo dňa 20. januára 1989 bol K. 

Hoffman), signalizovala, že otázka postavenia Rómov je vážnym spoločenským 

problémom a jej riešenie má širší spoločenský i politický význam. V uvedenej 

správe sa okrem iného konštatovalo, že dovtedajšie postupy boli poplatné 

statickému prístupu pri riešení rómskej problematiky, a preto sa navrhovalo 

neodkladne pristúpiť i k príprave nových opatrení. Podľa predkladateľa sa mala 

na základe politického stanoviska zvažovať otázka ústavno-právneho postavenia 

Rómov, ich priameho zapojenia na riešenie vlastných záležitostí, ďalej sa 

navrhovalo akceptovať určitú rómsku reprezentáciu, vydávanie samostatného 

„výchovného“ časopisu pre Rómov, dokonca po prvýkrát v našich krajinách 

oficiálne i s možnosťou uplatnenia rómskeho jazyka ap. Predovšetkým ale tieto 

snahy smerovali k jasnej delimitácií zodpovednosti za riešenie „cigánskej 

problematiky“ na orgány republík a federálne ministerstvo práce a sociálnych 

vecí. Ústretový prístup sa prejavil i v tom, že sa všeobecne doporučilo, aby sa 

oficiálne v českom i slovenskom jazyku dôsledne použival termín Róm, a nie 

Cigán. V tejto súvislosti sa pozitívna zmena očakávala najmä od prehodnotenia 

činnosti dovtedajších „cigánskych komisií“. Dokonca sa operatívne navrhovalo, 

aby v novokonštituovaných orgánoch verejnej správy - rómskych komisiách mali 

Rómovia vetšinové zastúpenia a v ich čele bol ustanovený rómsky poslanec. 

V uvedenej „Zpráve“ sa síce vylučovala možnosť ustanovenia samostatnej 

inštitúcie ako spoločenskej organizácie Rómov (v súdobých politických 

súvislostiach bol bývalý Zväz Cigánov-Rómov vnímaný stále ako 

neakceptovateľná aktivita), ale s určitou opatrnosťou sa konštatovalo, že vývoj v 

ČSSR ukazuje, že romská pospolitosť má v podstate národnostnú povahu. 

Pripúšťalo sa, že reálne existujúcu etnickú svojbytnosť Rómov bude treba 

zohľadniť v legislatíve (formulovať právo na združovanie, kultúrny rozvoj). Preto v 

jednom z doporučení sa hovorilo aj o tom, že do komisie KSČ a Národnej fronty 

pre prípravu novej Ústavy ČSSR by mali byť prizvaní aj zástupcovia Rómov. 

2. Poslednému pokusu o riešenie rómskej problematiky orgánmi 

komunistickej politickej moci v roku 1989 nemožno uprieť pozitívne snahy, 

ostatne, vo vzťahu k rómskej komunite sa v sociálnej oblasti počas celého 

obdobia uplatňovali určité formy paternalizmu, pravda, nie z dôvodu vyšších 

humanistických cieľov, ale z praktického pacifikovania Rómov ako sociálnej 

skupiny. Je ale zjavné, že uplatnenie navrhovaných postupov by bolo tiež v praxi 

v rozpore s ideologickým princípom, pretože v súlade s teóriou komunistického 

internacionalizmu v oblasti etnických procesov ideologické východiská 

nezohľadňovali vlastné potreby príslušníkov národnostných menšín, slobodné 

naplňovanie národnostných práv. Svedčí o tom skutočnosť, že v priebehu roku 

1989 až do novembrových udalostí sa tiež nepristúpilo ku konkrétnejšiemu 

rozpracovaniu zvažovaných návrhov či doporučení. Jediným počinom bolo 

2

ozhodnutie predsedníctva federálnej vlády, ktoré uznesením č. 62 zo dňa 22. 

júna 1989 „Ke zprávě o vydávání kulturně výchovného časopisu pro Romy“ 

reagovalo na podnet federálneho ministerstva práce a sociálnych vecí. 

Federálnemu ministrovi práce a sociálnych vecí vláda ČSSR uložila, aby od roku 

1990 zaručil vydávanie kulturno-výchovného mesačníka pre Rómov a ministrovi 

financií, aby zabezpečil krytie nákladov v rámci rozpočtovej kapitoly Ministerstva 

práce a sociálných vecí ČSSR na vydávanie tohto časopisu. V tejto súvislosti 

vláda poverila vtedajšieho predsedu Federálneho úradu pre tlač a informácie, 

aby konkrétny návrh na vydávanie časopisu prerokoval v sekretariáte ÚV KSČ a 

zabezpečil registráciu periodika. Prakticky šlo však iba o potvrdenie legitimity 

vydávania už pripraveného rómskeho bulletinu či časopisu „Lačho lav“, ktorého 

1. číslo vyšlo napokon začiatkom roku 1990 pod zastrešením federálneho 

ministerstva práce a sociálnych vecí. Významný je pritom fakt, že na jeho 

stránkach sa oficiálne vo vzťahu k rómskej komunite začala uplatňovať rómština 

ako komunikačný prostriedok 

3. Okrem pozitívneho rozhodnutia o vydávaní časopisu „Lačho lav“ zostali 

však úvahy o riešení rómskej problematiky pred novembrom 1989 otvorenou, 

pálčivou spoločensko-politickou otázkou. A ponovembrový vývoj - nezávisle na 

predchádzajúcich snahách - otvoril otázku Rómov v intenciách popisovaného 

hľadania prístupov k riešeniu rómskej problematiky z roku 1989. Svedčia o tom 

bezprostredne po novembri 1989 rómske a prorómské aktivity v rámci OF a 

následne i príslušné kroky v pôsobnosti Federálneho ministerstva práce a 

sociálnych vecí a Úradu predsedníctva vlády ČSFR. 

II. Proces transformácie spoločnosti - zviditeľnenie konfliktného spolužitia, 

hľadanie riešení 

1. Po novembrových udalostiach roku 1989 v eufórii spoločenského 

diania sa vypuklo vynorili na verejnosti i problémy Rómov, a to ako otázka 

obapolných vzťahov rómskej komunity a väčšinovej spoločnosti. Prvé 

závažnejšie konflikty mezi Rómami a príslušníkmi skupiny skinheads sa objavili v 

severných Čechách (Děčín, Nový Bor, Česká Lípa) v marci a v apríli 1990. Z 

hľadiska rómskej problematiky začal situáciu systematicky monitorovať odbor 

rodinnej politiky a sociálnej starostlivosti Federálneho ministerstva práce a 

sociálnych vecí. Proti týmto rasovým útokom príslušníkov skinheads vystúpili 

razantne v masovokomunikačných prostriedkoch vtedajší ústavní činitelia (J. 

Čarnogurský, P. Pithart). Monitorovacie správy hodnotili situáciu ako veľmi 

vážnu. Upozorňovali na skutočnosť, že ak nebudú prijaté zásadné opatrenia proti 

prejavom rasového násilia, vedeným voči Rómom, a potenciálne i ďalším 

inoetnickým skupinám (Vietnamcom, Kubáncom ap.), môže sa u príslušníkov 

tohto hnutia utvrdzovať pocit, že sú majoritou tolerovaní, že ich prejavy rasového 

násilia spoločnosť akceptuje. V tejto súvislosti na úrovni federálneho ministra 

práce a sociálnych vecí vtedajší odbor rodinnej politiky a sociálnej starostlivosti 

na základe vlastnej analýzy situácie navrhoval uplatniť v pôsobnosti rezortu 

nasledovné opatrenia: 2 

2 Zhrňujúca informácia zo dňa 28. apríla 1990 pre ministra práce a sociálnych vecí ČSFR o 

vzrástajúcom interetnickom napätí v spoločnosti. 

3

• zamedziť podávaniu zkreslených informácií o negatívnych prejavoch života 

Rómov verejnosti a dbať o to, aby informácie o prejavoch rasového násilia boli 

presné a neumožňovali dvojaký výklad, 

• inštitucionalizovať dialog medzi štátom a rómskou reprezentáciou, a to bez 

ohľadu na to, aký budú mať Rómovia status; dialog treba započať urýchlene 

na podobnej úrovni, ako s ktoroukoľvek národnostnou menšinou; jeho cieľom 

by mala byť dohoda o riešení negatívnych prejavov v okruhu určitej časti 

rómskej populácie, eliminácie javov, ktoré poškodzujú prestíž celej rómskej 

komunity, 

• posilňovať dôveru Rómov k štátu tým, že v masovokomunikačných 

prostriedkoch sa urýchlene vytvoria podmienky na prezentovanie pozitívnych 

stránok Rómov, najmä rómskej kultúry, konkrétne v televíznom vysielaní 

(vtedy iba štátnej televízie), t.j. programov rómskych súborov, diskusií o 

spoločenskom a kultúrnom živote Rómov ap., 

• vo všetkých pripravovaných legislatívnych opatreniach, ktoré smerujú k 

zmenám v oblasti školstva, sociálnej starostlivosti ap. prihliadať na špecifické 

potreby Rómov a tým zabezpečovať podmienky pre koncipovanie nových 

sociálnych a vzdelávacích programov, napríklad i možnosti používania 

rómštiny ako pomocného vyučovacieho jazyka. 

2. Uvedené návrhy reagovali v tom čase už na prvé podnety Rómskej 

občianskej iniciatívy (ďalej iba ROI) ako politického hnutia, jeho postulovania 

vlastných návrhov na riešenie aktuálnych problémov zo strany štátu. V zásade 

ale schopnosť vrcholného štátneho managamentu reagovať na vývojové prúdy 

procesu ponovembrovej transformácie spoločnosti vo vzťahu k rómskej 

problematike sa prejavila až v polovici roku 1990. Jeden z prvých materiálov o 

Rómoch, ktorý 27. júla 1990 predložil vláde federálny minister práce a sociálnych 

vecí P. Miller v spolupráci s podpredsedom vlády ČSFR J. Mikloškom ako 

informáciu pre členov vlády, bola dovtedy tabuizovaná otázka sterilizácie 

rómskych žien. Šlo predovšetkým o odstránenie mechanizmov finančnej 

motivácie na rozhodovanie o sterilizačnom zákroku. I keď od začiatku roku 1990 

sa síce finančne motivačné príspevky za vynútený sterilizačný zákrok u 

rómskych žien už neposkytovali, príslušné predpisy, v praxi hlavne v prostredí 

rómskej komunity smerujúce k regulácii pôrodnosti, zabráneniu opakovaným 

pôrodom defektných detí alebo narodenia detí do nevhodného sociálneho 

prostredia, platili z obdobia komunistickej moci i naďalej. Federálna vláda preto 

doporučila vládam republík s okamžitou platnosťou zrušit platnosť vyhlášiek a 

smerníc, ktoré na ich úrovni (navyše v SR s vyššiou mierou finačnej motivácie) 

umožňovali vyplácanie sociálnej dávky v priamej súvislosti so sterilizáciou 

rómskych žien. 

3. Federálne ministerstvo práce a sociálnych vecí, do ktorého pôsobnosti 

spadala oblasť špeciálnej sociálnej starostlivosti o rómske obyvateľstvo, 

pristúpilo následne k spracovaniu návrhu nového vymedzenia systému sociálnej 

starostlivosti o túto komunitu, a to s dôrazom na sociálno-poradenskú službu. 

Jedným z podnetov bol medziiným rozsiahlejší materiál „Koncepce řešení 

problematiky Romů v České a Slovenské Federativní Republice a koncepce 

odstranění sociální nerovnosti Romů“, ktorý predložil predseda politického hnutia 

ROI Emil Ščuka. Vzhľadom na nepriaznivú spoločenskú situáciu Rómov na 

Slovensku i v českých krajinách odbor sociálnej politiky FMPSV inicioval 

rokovania zodpovedných pracovníkov exekutívy i poslancov zákonodárnych 

4

zborov. Výsledkom bolo rokovanie na úrovni príslušných pracovníkov FMPSV a 

sekretariátu podpredsedu vlády ČSFR J. Mikloška. Na rokovaní pod vedením 

námestníka Federálne ministerstvo práce a sociálnych vecí I. Tomeša dňa 25. 

októbra 1990 bol potvrdený harmonogram postupu, najmä príprava 

samostatných rokovaní s rómskou reprezentáciou. Súčasne boli prijaté 

nasledujúce závery: 

• vypracovať vyčerpávajúcu faktografickú štúdiu o situácii rómskeho etnika, 

• vytvoriť skupinu expertov z obidvoch republík, ktorí zhromaždené poznatky 

budú ďalej interpretovať, 

• na základe faktografickej štúdie o situácii Rómov v ČSFR, podrobnej 

deskripcie daného stavu, vypracovať zásady sociálneho rozvoja rómskeho 

etnika, 

• usporadúvať rokovania rómskej reprezentácie s predstaviteľmi vlády pri 

okrúhlom stole, 

• pripravit materiál o riešení rómskej problematiky v ČSFR pre schôdze 

republikových vlád a federálnej vlády. 

V tejto súvislosti spracoval odbor sociálnej politiky FMPSV prehľad 

kľúčových problémov, ktoré sa týkajú rómskeho etnika na území ČSFR. Elaborát 

sa opieral o posledné evidenčné štatistické údaje národných výborov z roku 1989 

a poznatky o aktuálnej situácii v rómskej komunite v priebehu roku 1990. Hlavná 

pozornosť sa pritom sústredila na otázku výchovy a vzdelávania rómskych detí, 

prestavbu školského systému, ktorý by mal v zmenených spoločenských 

podmienkach reflektovať špecifické sociokultúrne podmienky rómskych detí, a v 

neposlednom rade i rozpracovanie príslušných socializačných a výchovných 

programov. V tejto súvislosti bola na Federálnom ministerstve práce a sociálnych 

vecí vytvorená prvá pracovná skupina expertov k rómskej problematike, zložená 

zo zástupcov štátnej správy a vedeckých i špecializovaných inštitúcií. 3 

4. Zriadenie uvedenej skupiny expertov koncom roku 1990 na FMPSV 

sledovalo cieľ, aby sa urýchlene pripravil návrh zásad štátnej politiky 

spoločenského vzostupu rómskeho obyvateľstva v ČSFR. Pod garanciou 

podpredsedy vlády ČSFR J. Mikloška a ministra práce a sociálnych vecí ČSFR 

P. Millera bol takto v koordinácii so zástupcami zodpovedných orgánov štátnej 

správy ČR i SR pripravený už v polovici decembra 1990 pracovný návrh 

materiálu pre rokovanie federálnej vlády i republikových vlád. pričom jeho 

príprava prebiehala v úzkej spolupráci s rómskou reprezentáciou. Pripravený 

materiál zhrnul demografické údaje o rómskom obyvateľstve v ČSFR, pokúsil sa 

o interpretáciu odchylného demografického vývoja Rómov v porovnaní s 

väčšinovou populáciou v ČR i SR, a hlavne rekapituloval poznatky o jazykovej 

situácii, sociálnej úrovni, kultúrnom vývoji ap. Rómov v našich krajinách. Význam 

3 Expertná skupina bola ustanovená v tomto zložení: J. Gjuričová (za FMPSV, 

koordinátorka skupiny), P. Víšek (za FMPSV), T. Haišman (za Úrad predsedníctva vlády 

ČSFR), J. Tchor (za MV ČR), K. Večerka (za Kriminologický ústav Generální prokuratury - dnes 

Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha), H. Frištenská (za Správu sociálních služeb 

NVP, Praha), D. Zubová (za odbor školstva, mládeže a telovýchovy MV, Lúčenec), M. 

Hübschmannová (lingvistka a etnografka, FF UK, Praha), V. Bačová (socioložka, 

Spoločenskovedný ústav SAV, Košice), J. Čechová (FF PJŠ, Prešov), A. Mann (etnograf, 

Národopisný ústav - dnes Ústav etnológie SAV, Bratislava), V. Srb (demograf, Praha). 

5

tohto materiálu spočíva predovšetkým v tom, že priniesol kritické zhodnotenie 

príčin zlyhania predošlých koncepcií štátnej politiky vo vzťahu k Rómom od roku 

1945 (totalitný systém štátnej moci, neadekvátny paternalizmus štátu, ktorý na 

jednej strane popieral etnickú osobitosť Rómov, presadzoval ich násilnú 

asimilácii, na druhej strane ich ale súčasne vyčleňoval ako zvláštnu sociálnepatologickú 

skupinu). Osobitnú pozornosť sústredil navyše k otázke načrtnutia 

alternatív ďalšieho vývoja rómskeho obyvateľstva v ČSFR. Pracovná verzia tohto 

materiálu z decembra 1990 však neobsahovala ešte konkrétne návrhy opatrení. 

Tie mali vyplynúť z nasledujúceho rozpracovania materiálu na úrovni republík. 

Prvú verziu návrhu zásad politiky ČSFR vo vzťahu k Rómom, stanovenie 

základných princípov politiky štátu k otázkam rómskej národnostnej menšiny 

formulovala skupina expertov pri Federálnom ministerstve práce a sociálnych 

vecí začiatkom roka 1991. Tento materiál bol vnímaný tiež ako operatívny návrh 

zásad štátnej politiky spoločenského vzostupu Rómov ČSFR. Zhrnuté boli do 

piatich tematických okruhov: 

a) Rómovia v ČSFR sú svojbytnou etnickou menšinou národnostnej 

povahy, ktorá sa od ostatného obyvateľstva odlišuje vlastnou etnickou, kultúrnou, 

sociálnou a ekonomickou charakteristikou. Preto z hľadiska rešpektovania 

základných ľudských práv je východiskom odstránenie právnej a sociálnej 

nerovnosti Rómov v spoločnosti a priznanie im národnostného štatútu podobne 

ako toto právo využívajú iné národnostné menšiny. Vzhľadom na to, že Rómovia 

vytvorili vlastné organizačné štruktúry a reprezentáciu, sú objektom národnostnej 

politiky štátu. Znamená to, že povinnosťou štátu je vytvárať materiálne a 

spoločenské podmienky pre všestranný rozvoj národnostného života Rómov 

podobne ako iných národnostných menšín. 

b) Povinnosťou štátu je zabezpečiť štátne rozvojové programy pre 

rómske obyvateľstvo. Komplexné rozvojové programy musia v tom prípade 

reagovať na hospodárske prostredie, sociálne a kultúrne podmienky, ako aj na 

praktické potreby rómskeho i nerómskeho obyvateľstva v regiónoch, v ktorých je 

národnostne zmiešaná skladba obyvateľstva. 

c) Vytvoriť štátne inštitúcie (štátne úrady, sekretariát vládneho 

splnomocnenca, štátne ústavy ap.) s odpovedajúcimi kompetenciami, ktoré budú 

zodpovedné za realizáciu štátnej politiky vo vzťahu k Rómom. S ohľadom na 

disperzné usídlenie Rómov na celom území ČSFR treba tieto inštitúcie 

vybudovať na úrovní republík i federácie. 

d) Zmeniť filozofiu školského systému, ktorý musí vo výchovnovzdelávacom 

procese akceptovať prítomnosť rómskych detí s ich etnickou, 

kultúrnou a sociálnou odlišnosťou. Vo výchovno-vzdelávacom systéme je v 

prostredí rómskej komunity nevyhnutné rozvíjať vedľa vzdelávania i výchovné 

programy, smerujúce k plnohodnotnému občianstvu a pozitívnej emancipácii 

(formovanie hodnotových orientácií, postojov, spôsobu chovania). 

e) Vzhľadom na to, že Rómovia sa stávajú objektom i subjektom 

interetnických konfliktov, je nevyhnutné pripraviť návrh opatrení výchovného 

charakteru v rámci všetkých národnostných súčastí spoločnosti. Ich uplatnenie 

presadzovať najmä v prostredí s výraznejším zastúpením rómskeho etnika s 

cieľom minimalizovať negatívne stereotypy a predsudky voči Rómom. 

6

5. Začiatkom roku 1991 ťažisko koordinačnej práce pracovnej skupiny 

expertov Federálneho ministerstva práce a sociálnych vecí k rómskej 

problematike sa presunulo na Úrad predsedníctva vlády ČSFR. Tu sa upresnili 

pravidlá a obsah jej činnosti v rámci pôsobnosti odboru spoločensko-politických 

vzťahov a humanitárnych otázok Úradu predsedníctva vlády ČSFR. Pod jeho 

garanciou sa uskutočnil celý rad rokovaní, stretnutí s rómskou reprezentáciou pri 

„okrúhlom stole“, diskuzií i odborných interdisciplinárnych podujatí. Výsledkom 

boli dva vládne materiály: na jednej strane ideový návrh zásad, základných 

východisiek politiky vlády ČSFR k rómskej menšine, na druhej strane koncepčný 

zámer rozpracovania týchto zásad, ich vymedzenia v pôsobnosti exekutívy 

orgánov federácie a republík. Obidva materiály predstavovali základné 

koncepčné východiská, smerujúce k systémovým krokom, ktoré sa mali postupne 

rozpracúvať na úrovni federácie a republík. 

Pracovná skupina expertov pod garanciou podpredsedu vlády ČSFR J. 

Mikloška a ministra práce a sociálnych vecí ČSFR P. Millera pripravila v priebehu 

prvého polroka 1991 na základe záverov rokovaní s početným zastúpením 

predstaviteľov rómskych občianskych združení (hlavné rokovania sa uskutočnili 

22. marca 1991 a 29. apríla 1991) návrh materiálu pre schôdzu vlády ČSFR o 

zásadách politiky vlády Českej a Slovenskej Federatívnej republiky k rómskej 

menšine. Materiál, ktorého súčasťou bola rozsiahla faktografická štúdia predložil 

na rokovanie vlády podpredseda vlády ČSFR J. Mikloško. Federálna vláda o 

ňom rokovala dňa 3. októbra 1991 a prijala uznesenie č. 619, ktorým 

schválila „Zásady politiky vlády České a Slovenské Federativní Republiky k 

romské menšině“. V uznesení medziiným uložila predkladateľovi 

rozpracovať do podoby konkrétnych opatrení otázku inštitucionalizácie 

riešenia problematiky rómskej menšiny, rovnako rozpracovať otázky 

výchovy k tolerancii, vrátane výchovy k ľudským právam či výchovy a 

vzdelávania rómskych detí vôbec. Súčasne podpredsedovi vlády ČSFR J. 

Mikloškovi a ministrovi práce a sociálnych veci ČSFR P. Millerovi bolo uložené 

prerokovať s ministrami práce a sociálnych vecí ČR a SR a ministrom pre 

hospodársku politiku a rozvoj ČR opatrenia v oblasti regionálnych rozvojových 

programov. 

Základné princípy politiky vlády ČSFR voči rómskej menšine boli 

formulované nasledovne: 

• Predpokladom k odstráneniu spoločenskej nerovnosti Rómov v ČSFR je 

všestranné rešpektovanie práva na ich slobodné prihlásenie sa k rómskej 

národnosti. Rómska národnostná menšina je rovnocenná s ostatnými 

národnostnými menšinami v ČSFR. Štát musí túto skutočnosť rešpektovať a 

vytvárať podmienky pre všestranný rozvoj rómskej národnostnej menšiny. (...) 

Rozvoj etnickej identity je predpokladom sebeidentifikácie, emancipácie a 

integrácie Rómov, ktorá smeruje k vyrovnaniu ich spoločenskej nerovnosti. Z 

práva sebeidentifikácie jednotlivca na slobodne zvolenú národnosť vyplýva 

rešpektovanie rozhodnutia príslušníkov rómskej menšiny na využívanie 

národnostných práv, garantovaných štátom. 

V súlade s Listinou základných práv a slobôd, ktorú prijalo Federálne 

zhromaždenie ČSFR dňa 9. januára 1991, a na základe slododného 

prihlásenia sa k rómskej národnostnej menšine pri sčítání ľudu dňa 3. marca 

1991, túto zásadu potvrdili deklarované žiadosti predstaviteľov Rómov, aby 

7

oli považovaní za národnostnú menšinu. Znamená to, že tí, ktorí patria 

(alebo chcú patriť) k rómskej národnostnej menšine, môžu využívať 

národnostné práva samostatne i v spoločenstve s inými. 

• Problematika rómského obyvateľstva patrí do kompetencie príslušného 

podpredsedy vlády ČSFR. 

• K odstráneniu spoločenskej nerovnosti Rómov sa rozpracúvajú rozvojové 

programy, reagujúce na hospodárske prostredie, sociálne a kultúrne 

podmienky, rovnako i na praktické potreby všetkého obyvateľstva príslušných 

regiónov. Predpokladom formulovania týchto zámerov je spracovanie analýzy 

východzieho stavu a potrieb regiónov. (...) Odstránenie sociálnej nerovnosti 

Rómov je integrálnou súčasťou rozvojového programu každého regiónu. 

• Podmienkou odstránenia spoločenskej nerovnosti Rómov je vytvorenie 

nevyhnutného priestoru v školskom systéme tak, aby výchovno-vzdelávací 

proces rešpektoval etnické, kultúrne a sociálne odlišnosti všetkých detí, 

vrátane rómskych. Paralelne sa majú vytvárať podmienky pre fungovanie 

multikultúrneho školstva, zohľadňujúc v ňom prítomnosť detí z odlišného 

kultúrneho, etnického a sociálneho prostredia. (...) Cieľom je pripraviť 

príslušníkov národnostnej menšiny k plnohodnotnému občianstvu a pozitívnej 

emancipácii. 

Postupne vytvárať podmienky pre vznik alternatívneho školstva, ktorého 

konkrétna podoba bude odpovedať formulovaným potrebám rómskej 

národnostnej menšiny. 

• Nevyhnutnou podmienkou budovania občianskej spoločnosti je tolerantné 

spolužitie všetkých etnických súčastí spoločnosti. Preto výchovné opatrenia vo 

všetkých oblastiach spoločnosti musia smerovať k vytváraniu podmienok k 

pozitívnym interetnickým kontaktom. V prípade vzťahu k rómskej národnostnej 

menšine je naplnenie tejto podmienky jednou z priorít. Nevyhnutnou 

podmienkou humanizácie spoločnosti je zmena modelu chovania, zmena 

obojstranných vzťahov. Dôraz sa musí položiť na výchovu spoločnosti k 

povedomiu a rešpektu k ľudským právam všetkých jej členov, vrátane Rómov, 

na podporovanie objektívnej a všestrannej informovanosti o Rómoch, podporu 

vzdelávacích programov, akceptujúcich Rómov ako neoddeliteľnú súčasť 

spoločenského spektra, vytvárania podmienok, aby sa povedomie o Rómoch, 

rovnako ako aj oni sami, stali integrálnou súčasťou života spoločnosti. 

6. I keď uznesenie federálnej vlády o uvedených zásadách nestanovilo 

konkrétny časový harmonogram ďalších krokov, v nastúpenom smere pokračoval 

intenzívne v práci odbor spoločensko-politických vzťahov a humanitárnych 

otázok Úradu predsedníctva vlády ČSFR. Nielenže sa rozpracúvali uložené 

úlohy, vyplývajúce z druhej až piatej zásady, ale v nadväznosti na prijatie „Zásad 

politiky vlády ČSFR k národnostním a etnickým menšinám“ začiatkom roku 

1992, 4 pristúpilo sa ku komplexnejšiemu vymedzeniu princípov vládnej politiky k 

rómskej mešine. Postup práce síce prebiehal koordinovane s republikovými 

orgánmi, lenže zabezpečenie ich jednotného postupu už nefungovalo. Napriek 

tomu ešte pred parlamentnými voľbami 1992 boli úkoly, vyplývajúce z uznesenia 

vlády ČSFR č. 619/1991 vyhodnotené, bol pripravený návrh ďalšieho praktického 

riešenia a po pripomienkovom medzirezortnom konaní bol materiál predložený k 

4 Uznesenie vlády ČSFR č. 86/1992 zo dňa 6. februára 1992. 

8

prerokovaniu federálnej vláde. Avšak i keď materiál „Rozpracování zásad 

politiky vlády ČSFR k romské menšině“ pre schôdzu vlády ČSFR prijal 

protokol Úradu vlády ČSFR dňa 28. mája 1992, a v predpokladanom termíne 

bol zaradený i na program schôdze vlády, napokon k jeho prerokovaniu 

nedošlo, inými slovami povedané, vláda ho odsunula bokom ako otvorený 

bod rokovania, t.j. bez prijatia stanoviska. A v predvolebnom období sa k 

nemu už nevrátila. Na jednej strane sa síce argumentovalo tým, že 

koncepčným materiálom tohto druhu by sa mala zaoberať až nová 

federálna vláda po voľbách, na druhej strane ale o riešenie rómskej otázky 

na úrovni federácie v tom čase už nebol politický záujem. Možno v tom 

vidieť i určité predznamenanie ďalšieho politického vývoja. Polarizácia československých 

vzťahov po voľbách komplikovala zostavovanie federálnej vlády, 

ktorá bola napokon ustavená s oklieštenými kompetenciami a s redukovaným 

počtom jej členov. A v tejto situácii na úrovni federálnej vlády už neexistoval 

priestor na presadzovanie akýchkoľvek návrhov riešenia opatrení štátu vo vzťahu 

k rómskej komunite. 

Snahy o riešenie rómskej otázky na úrovni orgánov československej 

federácie v rokoch 1990 až 1992 predstavujú jeden z celého radu pokusov 

zo strany vrcholných orgánov štátu. Smerovali k zabezpečeniu takých 

podmienok, v ktorých by postavenie Rómov v spoločnosti, akceptujúc 

rozvoj ich etnickej identity, vychádzal z princípov harmonického spolužitia 

v rámci rôznorodých národnostných či etnických súčastí spoločnosti. 

Navrhované riešenia boli prerokúvané rovnako s predstaviteľmi rómskej 

komunity na pôde komisie pre národnosti Českej národnej rady a 

očakávalo sa, že prijaté koncepty budú záväzným programom i po 

parlamentných voľbách v júni 1992 pre novú federálnu i republikové vlády. 

Ukázalo sa však, že v rámci bývalého Česko-Slovenska šlo o poslednú 

etapu záujmu o problematiku Rómov, etapu, ktorá sa pritom uzavrela s 

časovým predstihom ešte pred parlamentnými voľbami 1992, a teda i pred 

rozdelením česko-slovenskej federácie. V dôsledku politického vývoja po 

voľbách 1992 neprevzala tak nová federálna vláda, ako aj nová vláda 

Českej republiky na seba záväzky, ktoré vyplývali z dovtedy 

rozpracovaných koncepčných programových východisiek vo vzťahu k 

rómskej komunite. 

7. Od roku 1990 paralelne s aktivitou na úrovni federálných orgánov 

venovali pozornosť rómskej problematike rovnako příslušné orgány Českej 

republiky i Slovenskej republiky. Na jednej strane šlo o autonómnu iniciatívu 

poradných orgánov vlády ČR i SR pre otázky národnostných menšín, pravda, 

orgánov bez výkonných pravomocí, ale reflektujúcích aktivitu federálných 

orgánov, na druhej strane o samostatnú aktivitu Ministerstva práce a sociálnych 

vecí ČR, rezortu, na pôde ktorého sa v priebehu roku 1991 ustanovila rovnako 

pracovná skupina, s cieľom pripraviť materiál o spoločenskom vzostupe 

rómskeho obyvateľstva v Českej republike. 

Pracovná skupina na rezorte Ministerstva práce a sociálnych vecí ČR 

postupovala oproti federálnej skupine odlišne. Sústredila sa na úzku spoluprácu 

s vtedajšími rómskymi poslancami Českej národnej rady a ich zásluhou rokovalo 

o otázke riešenia rómskej problematiky v Českej republike i predsedníctvo 

Českej národnej rady dňa 11. júla 1991. Na základe predloženého pracovného 

9

návrhu zásad riešenia rómskej problematiky predsedníctvo ústavodárneho zboru 

ČR doporučilo vláde Českej republiky, aby zabezpečila prerokovanie návrhu s 

príslušnými rezortami a uložila im konkrétne úlohy. Predložený návrh vychádzal z 

následujúcich zásad: 

• Rómovia sú národnostnou menšinou, 

• inštitucionalizácia je nevyhnutnou podmienkou realizácie politiky štátu vo 

vzťahu k Rómom, 

• štát má plnú zodpovednosť za koncipovanie štátnych rozvojových programov 

pre rómske obyvateľstvo, 

• rozvoj výchovy a vzdelávania je nevyhnutnou podmienkou rozvoja rómskej 

národnostnej menšiny, cieľom vzdelávania rómskych detí a mládeže je 

všestranný rozvoj osobnosti, 

• Rómovia sú objektom i subjektom interetnických vzťahov, preto je nevyhnutné 

minimalizovať predsudky voči rómskemu etniku a vytvárať predpoklady pre 

pozitívne interetnické vzťahy, 

• Rómovia sú subjektom, a teda nielen iba objektom riešenia problému, preto sa 

budú aktívne podieľať na riešení a realizácii štátnej politiky spoločenského a 

sociálneho vzostupu občanov rómskej národnosti. 

Po rokovaniach pracovnej skupiny pod garanciou rezortu práce a 

sociálnych vecí ČR so zodpovednými zástupcami príslušných odborov rezortov 

školstva, mládeže a telovýchovy, vnútra, kultúry, hospodárskej politiky a rozvoj, 

zdravotníctva ČR a na federálnej úrovni financií, predložil minister práce a 

sociálnych vecí návrh materiálu pre schôdzu vlády ČR, ktorý uznesením č. 463 

zo dňa 13. novembra 1991 vláda prerokovala a prijala „Zásady politiky vlády 

ke společenskému vzestupu romského obyvatelstva České republiky“. 

Vláda ČR svojim uznesením súčasne uložila ministrovi práce a sociálnych 

vecí, aby v spolupráci s ministrom vnútra, školstva, mládeže a telovýchovy, 

kultúry, zdravotníctva, pre hospodársku politiku a rozvoj ČR a ministrom 

financií ČSFR stanovené zásady rozpracovali do konkrétných úloh 

jednotlivých rezortov. Vláda ČR súčasne uložila ministrovi práce a 

sociálnych vecí, aby predložil vláde do 31. decembra 1991 rozpracované 

zásady politiky vlády k spoločenskému vzostupu rómskeho obyvateľstva 

Českej republiky. 

Oproti návrhu materiálu, ktorý prerokovalo predsedníctvo Českej národnej 

rady, vládou ČR prijaté zásady spoločenského vzostupu rómskeho obyvateľstva 

v Českej republike formulovala pracovná skupina takto: 

• Rómovia sú národnostnou menšinou, ktorej prislúchajú všetky práva priznané 

národnostným menšinám v ČR, preto Česká republika bude vytvárať 

materiálne a spoločenské podmienky pre rozvoj ich kultúry, jazyka a tradícií a 

bude podporovať ich pozitívnu etnickú vlastnú identifikáciu ako základný 

predpoklad ich spoločenského rozvoja. 

• Štát zabezpečí rozvoj rómskej národnostnej menšiny prostredníctvom 

inštitúcie (napríklad v rámci štátneho úradu či inštitútu pre rozvoj 

národnostných menšin), ktorá bude regionálne členená a bude vybavená 

kompetenciami a finančnými prostriedkami pre realizáciu rozvoja rómskej 

10

národnostnej menšiny. Hlavnou úlohou tejto inštitúcie bude dbať na 

odstraňovanie spoločenskej nerovnosti rómskej národnostnej menšiny, pričom 

zástupci rómskej národnostnej menšiny sa budú podieľať priamo na jej práci. 

• Znevýhodňovanie Rómov v oblasti hospodárskeho, sociálneho a kultúrneho 

života, ktoré je dôsledkom odlišného spôsobu ich života alebo predsudkov na 

strane väčšinovej spoločnosti, treba odstraňovať opatreniami na úseku 

sociálneho poradenstva, zdravotníctva, zamestnanosti, bývania, bezpečnosti s 

prihliadnutím k špecifikám regiónov ap. 

• Pri prekonávaní predsudkov a zjednodušeného zovšeobecňovania 

čiastkových informácií o Rómoch (i iných národnostiach) žijúcích na území 

Českej republiky je potrebné pôsobiť na celú spoločnosť výchovou v duchu 

tolerancie (ide o činnosť škôl, masovokomunikačných prostriedkov v 

pôsobnosti štátu ap.). 

• K dosiahnutiu sociálnej harmónie s ostatným obyvateľstvom sa budú hľadať 

príčiny nezhôd a konfliktov a cesty obojstranne prijateľného spolužitia 

(využívajúc rovnako poznatky aplikovaných výskumov). 

• Pre sociálne závislých Rómov sa budú hľadať také sociálno-výchovné 

programy, ktoré im budú pomáhať obnoviť ich sociálnu suverénnosť. Pre 

rómske deti a mládež sa pripravia preventívne sociálno-výchovné programy, 

zamerané proti vzniku sociálnej závislosti. 

• Rómom sa bude venovať osobitná pozornosť v oblasti výchovy a vzdelávania. 

Škola i ostatné výchovné a vzdelávacie inštitúcie musia rátať s etnickými, 

kultúrnymi, sociálnymi a psychologickými odlišnosťami rómskych detí. Preto 

sa postupne musí budovať alternatívne školstvo, ktoré umožní rómskej 

národnostnej menšine dosiahnúť rovnakú vzdelanostnú úroveň ako ostatná 

populácia. 

• Rómovia sa budú aktívne podieľať na realizácii opatrení politiky štátu k 

spoločenskému vzostupu rómskeho obyvateľstva prostredníctvom vlastných 

organizácií i ako jednotlivci. 

• Garantom zásad napomáhajúcich spoločenskému vzostupu rómskeho 

obyvateľstva v ČR je vláda Českej republiky. 

Bohužiaľ, po prijatí uznesenia vlády ČR č. 463/1991 pristúpila väčšina 

rezortov k rozpracovaniu uvedených zásad len formálne. Viac-menej 

formou proklamácie potvrdili svoje zámery, čo sa konštatovalo i v 

dôvodovej správe k ďalšiemu materiálu, ktorý vláda ČR prerokovala dňa 15. 

januára 1992 a prijala uznesenie č. 29/1992 pod názvom „K rozpracování 

zásad politiky vlády České republiky ke společenskému vzestupu 

romského obyvatelstva České republiky“. Vláda v tejto súvislosti síce 

uložila ministrovi práce a sociálnych vecí koordinovať dopracovanie zásad 

a predložiť ich vláde v plnom znení do 31. marca 1992, ale podobne ako v 

prípade aktivity na úrovni federálnej vlády rozhodnutie vlády v kontexte 

politického vývoja sa splnilo iba formálne. Hoci bolo zjavné, že tento stav je 

neúnosný, pred parlamentnými voľbami 1992 vláda ČR už nezaradila na 

program svojho rokovania otázku Rómov. 

III. Na prahu roku 1993 - opakovaný začiatok 

11

Po vzniku samostatnej Českej republiky 1. januára 1993 vystúpil nanovo 

vypuklo do popredia i problém Rómov v českej spoločnosti. Mediálne 

presvedčivý impulz, poukazajúci na postavenie Rómov, ich miesto v spoločnosti, 

nastolil demonštratívne proti vláde vtedajší rómsky aktivista J. Rusenko. Pod 

jeho vedením zástupcovia Rómov odovzdali 5. februára 1993 predsedovi vlády 

V. Klausovi petíciu, v ktorej poukázali na zložitú situáciu rómskej komunity v 

nových spoločensko-politických súvislostiach. Žiadali, aby vláda účinne čelila 

prejavom rasovej neznášanlivosti, chránila Rómov proti útokom zo strany 

skinheads, postupovala ústretovo pri vybavovaní agendy pri možnosti získania 

štátneho občianstva Českej republiky a riešila zhoršujúce sa životné podmienky 

Rómov, najmä v severočeskom regióne. 

Predseda vlády reagoval na petíciu zvolaním mimoriadnej porady 

ministrov príslušných rezortov. Závery z tejto porady sa obmedzili na 

konštatovanie na jednej strane o potrebe uskutočnenia aktuálnych krátkodobých 

opatrení, na druhej strane formulovaní dlhodobých, systémových riešení 

rómskych záležitostí. Závery z tejto porady sa následne premietli na schôdzi 

vlády dňa 10. februára 1993 ako mimoriadny bod rokovania, z ktorého vyplynulo 

uznesenie č. 67/1993 pod názvom „Ke zprávě o poradě k romské 

problematice“. V prijatom uznesení vláda deklaratórne prehlásila, že je 

pevne rozhodnutá čeliť všetkým prejavom neznášanlivosti, ktoré vzbudzujú 

pocit ohrozenia u ktorejkoľvek menšiny v spoločnosti, že je pripravená v 

rámci svojho úsilia presadzovať dodržiavanie zákonov, platných pre 

všetkých a v každej situácii, prijímať účinné opatrenia proti akýmkoľvek 

hnutiam, ktoré programovo presadzujú organizované násilie. Súčasne 

uložila trom členom vlády konkrétne úlohy: 

• ministrovi vnútra prijať na jednej strane okamžite účinné opatrenia proti 

prejavom programového násilia v spoločnosti a informovať o nich vládu, na 

druhej strane vyčleniť do 28. februára 1993 na každom z příslušných 

okresných úradov, podľa miestnych podmienok, poradenskú službu s účinnou 

pomocou pri vybavovaní štátneho občianstva ČR, 

• ministrovi práce a sociálnych vecí a ministrovi vnútra zabezpečiť do 28. 

februára 1993 na úrovni príslušných okresov sociálno-poradenskú službu pre 

rómskych občanov, 

• ministrovi práce a sociálnych vecí, ministrovi školstva, mládeže a telovýchovy 

a ministrovi vnútra spracovať do 31. marca 1993 situačnú správu o 

problematike rómskej komunity z hľadiska sociálnej situacie, vrátane 

zamestnanosti a školstva s návrhom na účinné opatrenie. 

I keď uvedené uznesenie prijala vláda bez podrobnejších 

analytických podkladových materiálov o situácii rómskej komunity, 

reagovala vecne na aktuálne problémy, ktoré vystúpili do popredia ako 

ožehavé otázky po rozdelení česko-slovenskej federácie, najmä v súvislosti 

s prijatím zákona o štátnom občianstve ČR, obtiažnosťou zvládnutia 

administratívnej procedúry pri vybavovaní českého štátného občianstva 

(zák. č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České 

republiky, ve znění pozdějších předpisů) či legalizácie pobytu na území ČR 

12

ako občanov SR. 5 Je ale pozoruhodné - a javí sa to ako symptomatický jav - 

že sa nevzali na vedomie poznatky, které vyplynuli z rozpracovaných a 

rovnako i z prerokovaných materiálov predošlou vládou ČR i vládou ČSFR 

v priebehu roku 1992. Prijaté uznesenie vlády vypovedá teda o hľadaní 

riešenia akoby nového problému, problému, o prítomnosti ktorého akoby 

sa dovtedy nevedelo. Vláda od uvedených rezortov teda očakávala, že v 

krátkom čase pripravia akési jednorázové praktické riešenie aktuálnych 

problémov vo vzťahu k rómskej komunite. 

IV. Hľadanie riešenia v rámci samostatnej Českej republiky 

V súlade s uznesením vlády č. 67/1993 predložil vláde v apríli 1993 

situačnú správu o problematike rómskej komunity predseda Rady pro národnosti 

vlády ČR (funkciou predsedy Rady bol v tom čase vládou poverený minister 

kultúry ČR J. Kabát) v spolupráci s ministrom práce a sociálnych vecí, vnútra, 

školstva, mládeže a telovýchovy, kultúry, zdravotníctva a hospodárstva. Materiál 

však prerokúvala vláda na dva razy. Pri prvom sa zoznámila s rozsiahlou 

faktografickou štúdiou „Zpráva o situaci romské komunity na území České 

republiky“, ktorá priniesla podrobnú deskripciu situácie rómskej komunity v ČR z 

pohľadu jednotlivých zainteresovaných rezortov. Tento materiál mal ďalej slúžiť 

ako východisko pri formulovaní následných, postupne rozvíjaných systémových 

opatrení. Avšak takto koncipovaný návrh materiálu vláda neprijala a vyžiadala si 

novú verziu analytickej správy. Koncepčne nový materiál bol potom prerokovaný 

dňa 28. apríla 1993 na schôdzi vlády, z ktorej vyplynulo uznesenie č. 210/1993 

pod názvom „K situační zprávě o problematice romské komunity“. 

Faktografická čásť tohto vládneho materiálu obsiahla kritické hodnotenie 

položenia Rómov v procese transformácie spoločnosti, podrobnú deskripciu 

situácie Rómov po zániku česko-slovenskej federácie, ich postavenia ako 

národnostnej menšiny, sociálnej situácie (z hľadiska zamestnanosti, sociálneho 

zabezpečenia, bytových pomerov), vzdelávania a výchovy (t.j. s ohľadom na 

predškolské zariadenia, základné školstvo, stredné školstvo a alternatívne 

vzdelávacie programy), zdravotných pomerov, migrácie, kriminality a 

regionálnych rozvojových programov. Konkrétne úlohy, uložené rezortným 

ministrom, sa týkali: 

• ministra práce a sociálnych vecí, aby spracoval do 30. júna 1993 návrh novely 

zákona č. 1/1991 Sb., o zamestnanosti, tak, aby bolo možné poskytovať 

príspevok zamestnávateľom pri zamestnávaní obtiažne zamestnávateľných 

osôb, 

• ministra práce a sociálnych vecí, aby v spoluporáci s ministrom financií 

spracoval do 30. júna 1993 návrh možností realizovať verejno-prospešné 

práce v rámci všetkých rozpočtových a príspevkových organizácií, 

• ministra hospodárstva, aby v spolupráci s ministrom vnútra a prednostami 

okresných úradov zabezpečili v programoch regionálneho rozvoja, 

pripravovaných na úrovni okresov a miest (obcí), v ktorých má výraznejšie 

zastúpenie rómske obyvateľstvo, konkrétne opatrenia, smerujúce k 

5 Išlo o reakciu na razantne odmietavé stanovisko predstaviteľov rómskej komunity k zákonu 

o štátnom občianstve ČR, vnímajúc túto zákonnú normu ako diskriminujúcu práve Rómov. 

13

postupnému zlepšovaniu životných a pracovných podmienok rómskych 

občanov, 

• ministra školstva, mládeže a telovýchovy, aby spracoval do 30. júna 1993 

harmonogram postupu v oblasti vzdelávania rómskych detí, vrátane 

ekonomického dosahu v rámci rozpočtových možností rezortu (týkalo sa 

predškolských zariadení, základného školstva a stredného školstva), 

• ministra vnútra, aby v spolupráci s ministrom školstva, mládeže a telovýchovy, 

práce a sociálnych vecí, zdravotníctva a v spolupráci s rómskymi občianskymi 

iniciativami spracovali do 31. augusta 1993 analýzu situácie rómskych detí a 

mladistvých, vrátane návrhov opatrení, 

• predsedu Rady pro národnosti, aby informoval vládu o priebehu plnenia 

uložených úloh a do 31. júla 1993 predložil vláde súhrnnú správu o stave 

rómskej populácie na základe podkladov ministrov vnútra, školstva, mládeže a 

telovýchovy, zdravotníctva a kultúry. 

Realizáciou uznesenia boli okrem príslušných ministrov poverení tiež 

prednostovia okresných úradov a primátori miest Plzne, Brna a Ostravy. 

2. Treba zdôrazniť, že v podmienkach samostatnej Českej republiky je 

uznesenie vlády č. 210/1993 prvým pokusom postihnúť komplexnejšie kľúčové 

otázky, s ktorými kontinuálne zápasí rómska komunita. Toto uznesenie vypovedá 

tiež o vôli vlády hľadať a presadzovať účinné postupy pri riešení problémov vo 

vzťahu k rómskej komunite. Vláda preto uložila predsedovi Rady pro národnosti 

úkol, aby v krátkom čase (do 31. júla 1993) predložil novú správu o situácii 

rómskej komunity, ktorá by osvetlila účinnosť navrhovaných opatrení. 

Je pozoruhodné, že očakávaný efekt vyžiadaná správa už nepriniesla. 

Napriek tomu, že predseda Rady pro národnosti predložil zhrňujúci a kritický 

materiál, obsahujúci celý rad nových návrhov na opatrenia v pôsobnosti rezortov 

práce a sociálnych vecí, školstva, mládeže a telovýchovy, vnútra, zdravotníctva, 

hospodárstva a kultúry, vláda ho na svojej schôdzi dňa 11. augusta 1993 vzala 

iba pasívne na vedomie a nezaujala k nemu stanovisko, ktoré by zaväzovalo 

príslušné rezorty upresniť ďalší postup. Materiál sa pritom opieral o rozsiahle 

poznatky o plnení či neplnení, resp. nedostatočnom uplatňovaní potrebných 

krokov pri realizácii uznesenia č. 210/1993, ktoré jasne ukazalo na potrebu 

uplatnenia aktívnejších nástrojov pri presadzovaní opatrení v pôsobnosti 

jednotlivých rezortov. Vzhľadom na to, že k predloženému materiálu vláda 

zaujala pasívny postoj, odvodili si z toho následne „útlmový“ program rómskych 

záležitostí aj príslušné rezorty. A túto situáciu nezmenil ani v krátkom čase 

vládou prerokovaný v poradí štvrtý materiál v priebehu roku 1993 o rómskej 

problematike na schôdzi vlády. 

3. V súlade s uznesením vlády č. 210/1993 predložil vláde dňa 8. 

septembra 1993 minister vnútra v spolupráci s ministrom školstva, mládeže a 

telovýchovy, práce a sociálnych vecí a zdravotníctva materiál o situácii rómskych 

detí a mladistvých. Materiál vláda prerokovala a prijala uznesenie č. 506/1993 „O 

opatřeních k řešení situace romských dětí a mladistvých“. V prílohe tohto 

uznesenia sú špecifikované úlohy v pôsobnosti príslušných rezortov 

predovšetkým so zreteľom na finančnú podporu programov zameraných na 

rizikové skupiny deti a mládeže, vrátane rómskych. Konkrétne úlohy sa týkali: 

14

• ministra školstva, mládeže a telovýchovy, kultúry, práce a sociálnych vecí, aby 

z obsahového, vecného i finančného hľadiska vyhodnotli projekty a aktivity 

zamerané na rizikové skupiny detí a mládeže, vrátane rómskych, na které boli 

v roku 1993 poskytnuté dotácie zo štátného rozpočtu či iných zdrojov (i 

zahraničných), ďalej aby vypracovali systém vyhlasovania grantov pre štátne i 

neštátne subjekty, ktoré riešia problémy rizikových skupín detí a mládeže, 

vrátane rómskej, 

• vytvorenia podmienok (pod gesciou ministra školstva, mládeže a telovýchovy 

a v spolupráci s ministrom práce a sociálnych vecí a zdravotníctva) na 

realizáciu programov k výchove občianskej odpovednosti za plánovanie rodiny 

v rámci „Roku rodiny“ v roku 1994, 

• spracovania informácie o situácii rizikových skupín detí a mládeže a aktivít 

rezortov na úseku prevencie negatívných sociálnych javov, a to pod gesciou 

ministra práce a sociálnych vecí a v spolupráci s ministrom vnútra, školstva, 

mládeže a telovýchovy, zdravotníctva, kultúry a spravedlnosti, vrátane 

návrhov opatrení, 

• ministra zdravotníctva, aby spracoval komplexnú informáciu pre orgány štátnej 

správy i samosprávy a zdravotnické zariadenia o formách a podmienkach 

zabezpečenia zdravotníckej starostlivosti o rizikové skupiny obyvateľstva s 

osobitným zreteľom na deti a mládež. 

4. I keď jednotlivé úlohy mali stanovené konkrétne termíny plnenia, v 

prístupe pri ich realizácii došlo zjavne k významovému posunu pôvodného 

zadania. Špecifiká problematiky rómskych detí a mládeže sa totiž posunula do 

širšieho rámca prevencie rizikových skupín detí a mládeže. Je sice zrejmé, že 

rómske deti a mládež majú v tejto cieľovej skupine výrazný podiel, ale uplatnený 

uhol pohľadu znamenal vecne výrazné odchylenie sa od úkolu uznesenia vlády 

č. 210/1993 a tým aj polickému nazieraniu. Plošné rozplynutie problematiky 

rómskych detí a mládeže do rámca prevencie rizikových skupín detí a mládeže 

možno hodnotiť po správe predsedu Rady pre národnosti z augusta 1993 ako 

potvrdenie pasívnej pozície štátu. A tento postoj predznamenal i celé funkčné 

obdobie predsedovania Rade pre národnosti ministrom vlády a vedúcim Úradu 

vlády ČR I. Němcom od konca roku 1993 do parlamentných volieb 1996. 6 V 

rokoch 1994 - 1996 sa totiž na program schôdze vlády nepredložil už nijaký 

samostatný materiál, ktorý by sa zaoberal explicitne rómskou problematikou. Ide 

pritom o časové obdobie, v ktorom sa práve na pôde Rady pre národnosti snažil 

zástupca rómskej národnostnej menšiny O. Giňa presadiť návrhy na riešenie 

akuálnych problémov rómskej komunity. So svojou iniciatívou viac-menej 

rozpracovaných návrhov nielenže neuspel, ale hlavne ako rómsky aktivista 

nadobudol jasné presvedčenie o nedostatku ústretovosti vtedajších orgánov 

štátu vo vzťahu k rómskej komunite. 

5. V roku 1995 vrcholné orgány štátu reagovali na tri významné udalosti vo 

vzťahu k rómskej komunite. V prvom rade to bolo odhalenie pamätníka rómskym 

obetiam z obdobia druhej svetovej vojny v obci Lety u Písku (odhalenia 

pamätníka sa zúčastnil prezident republiky, minister bez portfeje - predseda 

Rady pro národnosti, ministri vnútra, kultúry a ďalší ústavní činitelia) a 

6 Uznesením vlády č. 548/1993 zo dňa 29. septembra 1993 bol I. Němec menovaný do 

funkcie predsedy Rady pre národnosti s účinnosťou od 1. októbra 1993. 

15

usporiadanie medzinárodného seminára na tému „Neznámý holocaust“ v Písku. 7 

Obidvom akciám bola zo strany štátu venovaná v intenciách časových súvislostí 

50. výročia ukončenia druhej svetovej vojny zvyšená pozornosť. Ministerstvo 

kultúry ČR nieslo náklady na vybudovanie pamätníka a pri organizačnom 

zabezpečení celého podujatia hlavnú úlohu prevzala na seba Rada pre 

národnosti, konkrétne jej sekretariát. Význam letského podujatia spočíva najmä v 

tom, že v českých krajinách šlo vôbec o prvú akciu, ktorá v širších súvislostiach 

otvorila diskusiu o otázke rómskeho holocaustu, to znamená tému, o ktorú zo 

strany štátu dovtedy nebol záujem. 8 Je pritom smutnou iróniou osudu, že v 

časovej súvislosti konania podujatia v obci Lety došlo k tragickej udalosti - 

rasovej vražde v Žďáre nad Sázavou. A jej obeťou bol Róm. Na tuto tragickú 

udalosť reagoval predseda vlády bezprostredne zvolaním mimoriadnej porady 

príslušných ústavných činiteľov. 9 Napokon v druhej polovici roka 1995 

inicioval sekretariát Rady pre národnosti sériu rokovaní, venovaných pálčivým 

problémom v živote Rómov, s predstaviteľmi rómskych organizácií. 

Druhou významnou skutočnosťou v roku 1995 bolo započatie tematicky 

zameraných rokovaní s predstaviteľmi rómskych organizácií, sprvu síce na 

úrovni sekretariátu Rady pre národnosti, ale potom oficiálne prenesenými na 

pôdu Rady. Tieto napokon vyústili do zásadných rokovaní s ústavnými činiteľmi, 

konkrétne dňa 2. októbra 1995 na Úrade vlády ČR za účasti predsedy vlády a 

potom v prvej polovici roku 1996 na pôde Ministerstva práce a sociálnych vecí (2. 

februára 1996) a Ministerstve školstva, mládeže a telovýchovy (26. apríla 1996). 

Cieľom týchto rokovaní bolo primäť príslušné rezorty k ústretovým krokom so 

zreteľom na uznesenia vlády k problematike rómskej komunity z roku 1993. Tieto 

podujatia však nepriniesli žiadne pozitívne výsledky, najmä rokovanie na 

Ministerstve práce a sociálnych vecí jasne potvrdilo rezistentnosť tohto rezortu v 

prístupe k rómskej problematike. Tretím počinom bolo výjazdné zasadnutie Rady 

pre národnosti v Brne na pôde magistrátneho úradu dňa 15. marca 1996. 

Hlavným bodom rokovania bola problematika rómskej komunity, predovšetkým 

však otázka možnosti rekonštrukcie samostatnej budovy pre účely Múzea 

rómskej kultúry v Brne. 

6. Pre obdobie rokov 1994 - 1996 je príznačné, že tak uvedené rokovania 

na rezortoch, ako aj v Brne nielenže nepriniesli očakávané výsledky, ale v 

dôsledku zdržanlivého postoja vtedajšieho predsedu Rady pre národnosti 

znamenali v podstate fiasko pri presadzovaní rómskych záležitostí. Napríklad i 

keď návrh na rekonštrukciu objektu pre umiestnenie Múzea rómskej kultúry v 

Brne zúčastnené strany akceptovali (za účasti zástupcov Ministerstva kultúry ČR 

sa uskutočnili rokovania s odpovednými pracovníkmi Magistrátu mesta Brna i 

primátorkou mesta a výsledkom bola dohoda, že mesto Brno poskytne objekt, 

7 Seminár sa uskutočnil dňa 13. mája 1995 a zúčastnil sa ho aj vtedajší minister vlády - 

predseda Rady pre národnosti I. Němec. Program seminára bol venovaný i širším súvislostiam 

osudu Rómov v Európe počas druhej svetovej vojny. 

8 Významnú úlohu na príprave i realizácii letského podujatia v roku 1995 zohrala Kancelária 

prezidenta republiky a Múzeum rómskej kultúry v Brne. Treba ale zdôrazniť, že diskusiu o 

politických súvislostiach fenoménu holocaustu Rómov v českých krajinách vyprovokoval svojimi 

viacej či menej kvalifikovanými vystupeniami americký žurnalista P. Polanský. 

9 Porada zvolaná predsedom vlády ČR sa uskutočnila dňa 16. mája 1995 za účasti ministra 

vnútra, ministra spravedlnosti, najvyššiej štátnej zástupkyne a prezidenta Polície ČR. Jej 

výsledkom bolo prijatie konkrétnych opatrení proti prejavom rasového násilia - pozri bližšie stať 

H. Frištenskej „Interetnický konflikt po roce 1989 s ohledem na soužití s Romy“. 

16

ktorý po rekonštrukcii bude slúžiť Múzeu rómskej kultúry), v tomto období zostal 

zámer iba v rovine teoretických úvah. Svedčí o tom skutočnosť, že napríklad 

podmienka mesta Brna, aby finančné prostriedky na rekonštrukciu objektu boli 

poskytnuté mestu zo štátneho rozpočtu ako účelová dotácia, nebola sice 

zpochybnená, 10 ale pred parlamentnými voľbami v roku 1996 chýbala 

politická vôľa predsedu Rady pre národnosti I. Němca, aby predložil 

materiál o Múzeu rómskej kultúry vláde. Potvrdzoval tak iba pasívny postoj 

vtedajších vrcholných orgánov štátu pri plnení a uplatňovaní prijatých 

opatrení vo vzťahu k rómskej komunite z roku 1993. Materiál napokon 

predložil vláde až následujúci minister bez portfeje - predseda Rady pre 

národnosti P. Bratinka v roku 1997. 11 Vláda v tomto prípade schválila 

poskytnutie účelovej dotácie na rekonštrukciu objektu pre účely Múzea rómskej 

kultúry v Brne vo výške 35 mil. Kč. 12 

7. Uznesením vlády č.413/1996 zo dňa 23. júla 1996 sa uskutočnila po 

parlamentných voľbách v roku 1996 zmena na poste predsedu Rady pre 

národnosti. Funkciou predsedu tohto poradného orgánu vlády bol poverený 

minister bez portfeje Pavel Bratinka. Vo vzťahu k rómskej komunite urobil 

koncom roka 1996 dva zásadné kroky. Na jednej strane akceptoval vytvorenie 

pracovnej skupiny pre rómske záležitosti pri Rade pre národnosti, ostatne, 

navrhovanej už pred parlamentnými voľbami, ale vtedajším ministrom - 

predsedom Rady pre národnosti I. Němcom odmietnutej, 13 na druhej strane pri 

príprave plánu hlavných úloh vlády na rok 1997 uplatnil návrh, aby v ňom bolo na 

prvý polrok zahrnuté predloženie vláde súhrnnej správy o situácii rómskej 

komunity v Českej republike. 14 

V súlade so štatútom Rady pre národnosti menoval jej predseda v závere 

roka 1996 členov „Pracovní skupiny ad hoc Rady pro národnosti pro záležitosti 

občanů ČR romské národnosti“. Desaťčlennú pracovnú skupinu tvorili 

zástupcovia rómskej komunity a predstavitelia nevládnych prorómskych 

organizácií. 15 Ad hoc skupina si postavila za hlavný cieľ monitorovať situáciu v 

lokalitách s výraznejším výskytom rasových konfliktov a na základe svojich 

zistení predkladať návrhy na riešenie daných problémov. Svoju pozornosť 

sústredila v prvom rade na prípad tragickej smrti T. Danihela v Písku. Po 

dôkladnom šetrení predložila Rade pre národnosti dve správy - priebežnú vo 

februári a záverečnú v apríli 1997, ktorú prerokovala Rada pre národnosti na 

svojej schôdzi dňa 29. apríla 1997. Na základe tejto správy inicioval predseda 

10 

V tomto zmysle pripravil pre schôdzu sekretariát Rady pre národnosti vlády materiál, ktorý 

Rada plne doporučila. 

11 

Uznesenie vlády č. 518/1997 zo dňa 27. augusta 1997 „O poskytnutí finančních 

prostředků na rekonstrukci objektu určeného pro umístění Muzea romské kultury v Brně“. 

12 

Z dôvodu liknavosti či azda i neochoty Magistrátneho úradu mesta Brna sa však zámer 

rekonštrukcie objektu pre účely múzea doposiaľ (30.7.1998) nezačal realizovať. 

13 

S návrhom na zriadenie komisie vystúpil zástupca rómskej národnostnej menšiny O. 

Giňa, konkrétný návrh bol prerokúvaný na schôdzi Rady pre národnosti bola 21. mája 1996. 

14 

Termín predloženia správy bol pôvodne stanovený do 31. 5. 1997. Z dôvodu spracovania 

výsledkov sociologického prieskumu bol však tento termín posunutý do 31. 8. 1997. 

15 

Ad hoc skupina bola menovaná v tomto zložení: O. Giňa, koordinátor, člen Rady pre 

národnosti, J. Balažová, redaktorka Českého rozhlasu, kpt. S. Daniel, člen Rady pre národnosti, 

Ing. K. Holomek, predseda Společnosti odborníků a přátel Muzea romské kultury, JUDr. K. 

Samková-Veselá, advokátka, JUDr. E. Ščuka, predseda Romskej občianskej iniciatívy, R. 

Tancoš, člen Rady pre národnosti. V. Trojan, HOST, HCA, Ing. P. Uhl, redaktor denníka Právo, I. 

Veselý, nadácia DŽENO. 

17

Rady návrhy na konkrétne opatrenia v pôsobnosti ministrov vnútra a 

spravedlnosti. Po uzavretí „kauzy Písek“ započala pracovná skupina ad hoc 

šetrenie prípadov diskriminácie a násilia s rasovým podtextom v Brne. Koncom 

roka 1997 sa však jej aktivita utlmila v súvislosti s rozhodnutím o vzniku 

medzirezortnej komisie pre záležitosti rómskej komunity, a to s vedomím, že 

tento nový orgán prevezme v tomto smere na seba i ďalšiu iniciatívu. Od 

začiatku roku 1998 sa však medziresortná komisia pre záležitosti romskej 

komunity rozpracovanému šetreniu prípadu „kauza Brno“ už ďalej nevenovala, 

ostatne, komisia neprijala ani myšlienku podrobných šetrení v iných lokalítách s 

vysokým výskytom interetnických konfliktov či rasového násilia. 

8. Je pozoruhodné, že v období od novembra 1989 do vzniku 

samostatnej Českej republiky 1. januára 1993 prebiehajúce paralelné snahy 

o riešenie rómskej problematiky na úrovni vrcholných orgánov československej 

federácie i Českej republiky zostali napriek rozpracovaným 

koncepčným východiskám v závislosti na súdobom politickom vývoji 

otvorenou otázkou. Po uzneseniach vlády ČR z roku 1993 prvý razantný 

krok nastal až roku 1997. 

Predseda Rady pre národnosti - minister bez portfeje P. Bratinka v súlade 

s uznesením vlády č. 8/1997 zo dňa 8. januára 1997 o plánu práce vlády v roku 

1997 predložil na schôdzu vlády avízovaný materiál o situácii rómskej komunity v 

Českej republike. Vláda o ňom jednala pritom dvakrát. Prvýkrát 10. septembra 

1997, kedy po rozsiahlej diskusii predložený materiál neschválila. Odmietla ho z 

dôvodu, že väčšine členov vlády pripadal voči vláde a štátným orgánom 

nadmieru kritický, pripomínajúci štýl nevládnych organizácií, vytýkala mu 

absenciu zhrnutia účinnosti dovtedy prijatých opatrení ap. Uložila preto 

predsedovi Rady materiál podľa pripomienok prepracovať a súčasne ho 

požiadala o predloženie návrhu na zriadenie orgánu, ktorý by sa kontinuálne 

zaoberal otázkou Rómov. Tento nový úkol vyplynul z prísľubu predsedy vlády pri 

prijatí predstaviteľov rómskej komunity dňa 14. augusta 1997 v súvislosti s vlnou 

emigrácie Rómov do Kanady. Vláda teda na základe variantne zpracovaných 

návrhov schválila najprv zriadenie „Meziresortní komise pro záležitosti romské 

komunity“, 16 následne schválila štatút tohto poradného orgánu vlády, 17 a 

napokon dňa 29. októbra 1997 vzala na vedomie i rozsiahly materiál „Ke 

zprávě o situaci romské komunity v České republice a k současné situaci v 

romské komunitě“ (tzv. Bratinková správa). 18 Prerokovanie tohto materiálu 

prebiehalo však v určitom napätí. Išlo totiž o prerušený bod schôdze vlády zo dňa 

10. septembra 1997, ktorý nemal stanovený záväzný termín. Materiál bol síce v 

súlade s pripomienkami vlády bezprostredne doplnený o samostatnú prílohu - 

rekapituláciu prijatých uznesení vlády vo vzťahu k rómskej komunite, lenže 

zaradenie materiálu na program rokovania vlády sa administratívne oddiaľovalo. 

S ohľadom na zvýšený záujmu médií a negatívne zahranično-politické súvislosti 

rómskeho exodu do Kanady, avízoval prezident republiky V. Havel, že sa 

zúčastní prerokúvania správy o situácii rómskej komunity na schôdzi vlády. A 

tento záujem prezidenta prispel zjavne i k odblokovaniu zaradenia materiálu na 

schôdzu vlády. Ostatne, prítomnosť prezidenta republiky na schôdzi vlády k 

16 Uznesenie vlády č. 581/1997 zo dňa 17. septembra 1997. 

17 Uznesenie vlády č. 640/1997 zo dňa 15. októbra 1997. 

18 Uznesenie vlády č. 686/1997 zo dňa 29. októbra 1997. 

18

tomuto bodu vypovedá o význame, aký sa v súdobých spoločensko-politických 

súvislostiach prikládal rómskej problematike. 

Príprava materiálu o situácii rómskej komunity prebiehala pod garanciou 

vtedajšieho námestníka ministra bez portfeje V. Dobala a mala niekoľko fázi na 

rôznych úrovniach. Išlo o rovinu spolupráce so zodpovednými pracovníkmi 

príslušných rezortov, ktorých sa týka niektorý z aspektov rómskej problematiky, 

ďalej spolupráce s predstaviteľmi nevládnych organizácií, so skupinou 

podieľajúcou sa na zabezpečení stupňovitého vzdelávania a pracovnou skupinou 

ad hoc Rady pre národnosti ČR pre záležitosti občanov ČR rómskej národnosti. 

Ťarcha však spočívala na pracovnom teamu kancelárie ministra P. Bratinku. V 

rámci prípravy podkladových materiálov sa uskutočnil tiež sociologický prieskum 

postojov predstaviteľov štátnej správy, polície, rómskych a prorómskych iniciatív 

na úrovni okresov ČR a vybraných miest. Cieľom bolo zmapovať predovšetkým 

vzťah orgánov verejnej správy, jej predstaviteľov k rómskej komunite, resp. 

postoje k možnému riešeniu špecifických problémov života Rómov v spoločnosti. 

Uznesenie vlády k tzv. Bratinkovej správe o situácii rómskej komunity má 

dve roviny: na jednej strane politicko-deklaratornú, ktorou vláda politickým 

prehlásením reagovala na súdobú situáciu v rómskej komunite v súvislosti s 

exodom Rómov do Kanady, na druhej strane rovinu konkrétnych vecných 

opatrení v pôsobnosti rezortov školstva, mládeže a telovýchovy, práce a 

sociálnych vecí, vnútra, kultúry, priemyslu a obchodu, obrany, pre miestny rozvoj, 

zdravotníctva, ale i prednostov okresných úradov a doporučenia primátorovi hl. 

mesta Prahy a primátorom miest Brna, Ostravy a Plzne. Toto uznesenie vlády 

vymedzuje v krátkodobom i dlohodobom časovom horizonte úlohy, kterých 

cieľom je pozitívne ovplyniť podmienky života rómskej komunity v spoločnosti. V 

daným súvislostiach predstavujú komplexný súhrn opatrení, smerujúcich k 

zlepšeniu postavenia Rómov v ČR. Uznesenie má vyše 40 bodov a ich 

formulovanie odráža schopnosť príslušných rezortov reagovať na aktuálne 

problémy rómskej komunity, konkrétne: 

• v oblasti školstva rozširovať sieť prípravných tried pre rómske deti, posilňovať 

informačné toky k otázkam multikultúrnej výchovy, udeľovať výnimky pre 

minimálny počet žiakov v triede s rómskymi žiakmi podobne ako v prípade 

národnostných škol, pripraviť nové podklady pre testovanie detí pri zaraďovaní 

do zvláštných škôl, zaistiť podmienky pre realizáciu stupňovitého vzdelávania 

rómskych poradcov, stanoviť kvalifikačné predpoklady pre funkciu rómskeho 

pedagogického asistenta, určiť koordinátora rezortu školstva, povereného 

problematikou národnostného školstva, v spolupráci s predstaviteľmi rómskej 

komunity zabezpečiť možnosti štúdia umelecky talentovaným rómskym 

žiakom, 

• v oblasti práce a sociálnych vecí kodifikovať prácu rómského asistenta a 

rómskeho poradcu, finančne zabezpečovať rekvalifikačný kurz na sociálnoprávnej 

akadémii, vypracovať systém motivácie zamestnávateľov k 

zamestnávaniu obtiažne zamestnavateľných osôb a osôb rómskeho pôvodu a 

spolupracovať s ministrom školstva, mládeže a telovýchovy na stanovení 

kvalifikačných predpokladov na funkciu rómsky pedagogický asistent a navyše 

spoločne i s ministrom vnútra na projekte stupňovitého vzdelávania rómskych 

poradcov, 

19

• v oblasti pôsobnosti vnútra zpracovať metodický pokyn k pracovnej náplni 

funkcie rómskeho asistenta a rómskeho poradcu, vytvárať pre nich pracovné 

miesta, zabezpečiť maximálny prístup rómskym uchádzačom o štúdium na 

stredných školách pre políciu, podľa aktuálnych potrieb uvoľniť z programu 

prevencie kriminality finančné prostriedky na doplňkové programy pre rómsku 

komunitu, 

• v oblasti kultúry priebežne zohľadňovať špecifické potreby pre rómske kultúrne 

aktivity, zabezpečiť odbornú spoluprácu pri budovaní Múzea rómskej kultúry v 

Brne, 

• v oblasti pôsobnosti rezortu priemyslu a obchodu rozšíriť podporu projektov 

zameraných na zamestnávanie obtiažne zamestnávateľných osôb v rámci 

štátneho programu Podpory malého a stredného podnikania, v spolupráci s 

českou obchodnou inbšpekciou dôsledne dbať na dodržiavanie zákona o 

ochrane spotrebiteľa, 

• v rezorte obrany spracovať analýzu o výkone základnej prezenčnej služby 

príslušníkov rómskej komunity s ohľadom na možnosti ich uplatnenia v 

službách armády ČR, prispievať k tomu, aby v rámci základnej prezenčnej 

služby príslušníci rómskej komunity získavali profesnú kvalifikáciu, 

• v oblasti pôsobnosti rezortu spravodlivosti sledovať stav trestnej činnosti s 

rasovým podtextom a pravidelne informovať vládu, 

• v rezorte pre miestny rozvoj analyzovať poznatky o možnostiach rôznych 

foriem bytovej výstavby pre rómsku komunitu, podporovať projekty na 

programy bývania a zpracovať metodický pokyn k územnému plánovaniu na 

úrovni obcí s ohľadom na sociokultúrne podmienky ich obyvateľov, 

• v rezorte zdravotníctva zmapovať potrebnosť špecifickej zdravotnej 

starostlivosti rómskej populácie, vrátane návhov na preventívne opatrenia, 

• v pôsobnosti prednostov okresných úradov vytvoriť podmienky pre stážistov, 

absolvujúcich program stupňovitého vzdelávania rómskych poradcov, vytvoriť 

funkčné miesto rómskeho poradcu, zpracovať analýzu postavenia detí a 

nedospelej mládeže v náhradnej rodinnej starostlivosti, a prednostovi 

Okresného úradu Písek zvlášť vydať podnet, aby priestor bývalého cintorína 

cigánskeho tábora v obci Lety bol prehlásený za pietne miesto, 

• vláda napokon doporučila primátorom miest (Praha, Brno, Ostrava a Plzeň), 

aby v rámci svojich kompetencií vytvorili podmienky pre stážistov, 

absolvujúcich program stupňovitého vzdelávania a vytvorili funkčné miesto 

rómskeho poradcu na svojou úrade. 

Ako efektívne sú schopné vrcholné orgány štátu vo svojej pôsobnosti 

realizovať dané úlohy, o tom zatiaľ chýbajú súhrnné definitívne podklady. 

Predovšetkým ale v závere roka 1997 sa uskutočnilo výberové konanie na 

obsadenie funkčných miest pracovníkov „Mezirezortní komise pro záležitosti 

romské komunity“ na Úrade vlády ČR a ako poradný orgán vlády započal svoju 

činnosť v plánovanom personálnom obsadení od 1. januára 1998. 

9. Záver roka 1997 priniesol zmeny na politickej scéne Českej republiky. 

Po demísii vlády V. Klausa v novovytvorenej vláde J. Tošovského zaujal miesto 

na poste ministra bez portfeje V. Mlynář a prevzal medziiným kompetencie v 

20

oblasti národnostnej politiky. 19 Po odchode z funkcie P. Bratinku, ktorý z titulu 

predsedy Rady pre národnosti naštartoval spolu so svojim námestníkom V. 

Dobalom v roku 1997 riešenie rómskych záležitosti a spolu zohrali kľúčovú úlohu 

pri vynútenom hľadaní pozitívnych opatrení štátu vo vzťahu k rómskej komunite, 

sa súčasne uzavrela i jedna z etáp prístupu vrcholných orgánov štátu k rómskej 

problematike. V. Mlynář prijal síce otázku riešenia rómskych záležitostí za svoju 

prvoradú politickú prioritu, o čom vypovedá i programové prehlásenie vlády zo 

dňa 27. januára 1998, 20 avšak celý rad indícií svedčí o tom, že iba pokračoval v 

stereotype cykličnosti vychyľovania sa krivky záujmu či akcentovania rómskej 

problematiky. Vcelku zjavne sa začalo hľadať riešenie problémov života rómskej 

komunity odznova, bez kontinuálneho rozširovania predošlých poznatkov a 

stanovenia systémových opatrení v medzirezortnej súčinnosti. Činnosť komisie 

sa začala koncentrovať na riešenie aktuálnych sociálnych problémov jednotlivých 

rómskych rodín, bytových problémov v prípade navratilcov zo zahraničia 

(neúspešných žiadateľoch o politický azyl), jednotlivé prípady diskriminácie, 

rasové násilie ap. 

V. Pred predčasnými parlamentnými voľbami 1998 

1. Jednou z viditeľných zmien od začiatku roku 1998 je účasť rómskych 

predstaviteľov na riešení problematiky rómskej komunity vo vrcholných orgánov 

štátu. Vedľa rezortov práce a sociálnych vecí a školstva, mládeže a telovýchovy, 

kde už z minulosti pôsobia na postoch odborných referentov zástupcovia 

Rómov, zaujal Róm post odborného pracovníka v rezorte ministerstva 

zahraničných vecí, no predovšetkým v rezorte vnútra bol do funkcie poradcu 

ministra pre otázky národnostných menšin menovaný Róm, a podobne Róm je 

jedným z poradcov ministra bez portfeje. 

Okrem Rady pre národnosti, v ktorej z minulosti sú zastúpení traja 

predstavitelia rómskej komunity (rovnako v sekretariáte Rady je zamestnaný 

Róm ako odborný pracovník), najvýraznejšie zastúpenie Rómov je v 

„Mezirezortní komisi pro záležitosti romské komunity“ na Úrade vlády ČR. Šesť 

riadnych členov komisi doplňuje rómsky zástupca vo funkcii výkonného 

podpredsedu, ktorý je súčasne vedúcim kancelárie komisie (v kancelárii sú 

zamestnaní štyria pracovníci, z toho dvaja sú Rómovia). 

2. O dnešnom okruhu pôsobnosti vrcholných orgánov štátu pri riešení 

rómskej problematiky vypovedá uznesenie vlády č. 686/1997 k tzv. Bratinkovej 

správe, dostupnej verejnosti v českej i anglickej verzii aj na internetu. 21 Prínosom 

tohto materiálu je, že stanovuje priority vecne príslušných rezortov vo vzťahu k 

rómskej komunite. Otvorenou otázkou sú však aktuálne problémy v súvislosti s 

emigráciou rómskych rodín do zahraničia, resp. ich návratom do ČR po 

neúspešnom pokuse získať politický azyl. Po niekoľkomesačnom pobyte v 

19 V. Mlynář bol menovaný predsedom Rady pro národnosti vlády ČR i novozriadenej 

„Mezirezortní komise pro záležitosti romské komunity“ uznesením vlády ČR č. 10/1998 zo dňa 7. 

januára 1998. 

20 V príslušnej pasáži programového prehlásenia vlády sa hovorí: „Za jeden z hlavních cílů 

své politiky vláda považuje vztah státu k národnostním menšinám. Bude proto usilovat o změnu 

přístupu většinové populace k romské minoritě, který je dosud ovládán řadou nepřátelských a 

xenofobních stereotypů, přičemž se zasadí o rychlý a zákonný postih všech diskriminačních a 

rasistických projevů. Vláda se ztotožňuje se závazkem vybudovat na místě bývalého romského 

internačního tábora v Letech u Písku důstojný památník“. 

21 Internet. schránka: http://www.vlada.cz/rady/rnr/cinnost/romove/zprava/zprava.eng.htm 

21

zahraničí sa v prípade jednotlivých rodín prehĺbujú ich sociálne a bytové 

problémy, pričom orgánom verejnej správy chýbajú materiálne prostriedky na 

účinné poskytovanie pomoci i v prípade sociálno-potrebných rodín. 

Osobitne závažným problémom sú prejavy diskriminácie Rómov v rôznych 

oblastiach každodenného života a zvlášť pokračujúce prejavy rasového násilia zo 

strany skinheadov proti Rómom. V tomto smere účinnosť doterajších opatrení na 

úseku vnútra a orgánov činných v trestnom i správnom konaní neprináša 

očakávaný efekt. Dielčie pozitívne výsledky možno zaznamenávať v oblasti 

vzdelávania, kultúrnych aktivít ap., ale podľa predstaviteľov rómskej komunity sa 

netýkajú podstaty rómskeho problému v spoločnosti. Za zásadnú otázku 

považujú záruku vlastnej bezpečnosti, zo strany štátu účinný boj proti 

diskriminácii a rasovému násiliu. 

3. Na základe návrhu ministra vlády V. Mlynářa spolu s prednostom 

Okresného úradu Písek Z. Prokopcom zo dňa 13. februára 1998 prehlásilo 

Ministerstvo kultúry ČR cintorín bývalého cigánskeho internačného tábora Lety 

spolu s pamätníkom (postaveným na náklady štátu roku 1995) v obci Lety, pri 

ceste Lety-Orlík, č. parc. 987/7, k.ú. Lety, okres Písek za kultúrnu pamiatku. 22 

Keďže na mieste dnes už neexistujúceho bývalého tábora bol v období 

komunizmu postavený veľkokapacitný agropodnik chovu prasiat, v súvislosti s 

vyhlásením tohto miesta za kultúrnú pamiatku V. Mlynář presadzoval ako jedno z 

riešení celý podnik zlikvidovať. Toto riešenie prijímala však verejnosť (jún/júl 

1998) rozporne, najmä v píseckom regióne. Z ekonomicko-sociálnych dôvodov 

sa proti likvidácii podniku rozvinula v píseckom okrese i protestná petičná akcia a 

navyše otázka letského pamätníka sa výrazne tiež spolitizovala. Ide napríklad o 

aféru okolo BIS, ktorú V. Mlynář požiadal o zhromaždenie údajov o majiteľoch 

firmy AGPI, podniku v obci Lety, o slovo sa prihlásil aj Výbor pre odškodnenie 

rómskych obetí holocaustu s návrhom, aby Česko-nemecký fond budúcnosti 

poskytol finančné prostriedky na vybudovanie dôstojného pamätníka na mieste 

bývalého tábora, dnešnej prevádzky chovu prasiat ap. 

O otázke letského pamätníka rokovala dňa 1. júla 1998 i vláda a prijala 

uznesenie (č. 474/1998), v ktorom vyslovila súhlas s vybudovaním pamätníka na 

mieste bývalého rómskeho internačného tábora a súčasne uložila na jednej 

strane prednostovi Okresného úradu Písek do 31. decembra 1998 zabezpečiť 

vyhlásenie ochranného pásma okolo bývalého cintorína s pamätníkom s tým, že 

na tomto území sa obmedzí stavebná činnosť iba na bežnú údržbu a opravy, na 

druhej strane uložila ministrovi vlády - predsedovi Medzirezortnej komisie pre 

záležitosti romskej komunity vyhlásiť verejnú súťaž na vybudovanie pamätníka a 

do 31. decembra 1998 predložiť vláde návrh, ako sa má ďalej naložiť s letským 

areálom, vrátane vyčíslenia finančných nákladov. Otázka letského pamätníka sa 

však zjavne spolitizovala o čom svedčí skutočnosť, že sa neberie na vedomie už 

vybudovaný pamätník na mieste bývalého provizorného táborového cintorína, 23 

resp. nereflektuje možnosť vybudovať pamätník rómskym obetiam na mieste 

22 V súlade s § 3 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. 

23 Autorom pamätníka je akademický maliar Z. Hůla. Pozri Neznámý holocaust. Uspořádali 

a k tisku připravili H. Frištenská, I. Lázničková a A. Sulitka. Praha 1995. Pamätník bol v roku 

1995 vybudovaný na náklady štátu (prostredníctvom Ministerstva kultúry ČR) a realizácia tohto 

zámeru prebiehala v súčinnosti s predstaviteľmi rómskych aktivít. 

22

obdobného internačného tábora v Hodoníne u Kunštátu, 24 kde sa dodnes 

zachoval dokonca i jeden pôvodný objekt. Oproti areálu v obci Lety by sa pritom 

v lokalite Hodonín u Kunštátu nespojovalo s vybudovaním pamätníka 

komplikované a finančne nákladné riešenie súčasných majetkovo-právnych 

vzťahov. 

VI. Záverom 

1. Rozsiahla tzv. Bratinkova správa o situácii rómskej komunity v ČR z 

roku 1997 a v tejto súvislosti prijaté uznesenie vlády na prvý pohľad môže 

vzbudzovať dojem, že z pozície vrcholných orgánov štátu sa urobili zásadné 

opatrenia vo vzťahu k rómskej komunite. Avšak už predbežné poznatky o 

plnení stanovených úloh ukazujú zjavne, že ide o súbor dielčích krokov, 

ktorými vláda reagovala ad hoc na eskalujúcu situáciu v rómskej komunite. 

Prijaté opatrenia síce postihujú kľúčové oblasti života Rómov v 

spoločnosti, ale chýba stanovenie stratégie systémového prístupu, 

formulovanie základnej direktívy vzťahu štátu k problematike Rómov, ktorú 

by mala výkonná moc zabezpečovať na všetkých stupňoch verejnej správy. 

Rómovia sú pritom stabilne v centre pozornosti médií, často sú objektom 

neplodného publicistického filozofovania, ktoré sa však väčšinou 

obmedzuje iba na prezentovanie negatívnych stereotypov v spoločenskom 

vedomí rómskej komunity i majoritnej spoločnosti. Otvorenou ale zostáva 

základná otázka, a to jasné vymedzenie princípov praktických riešení zo 

strany vrcholných orgánov štátu vo vzťahu k rómskej komunite. Ich 

absenciu možno pritom považovať za jeden z hlavných činiteľov, 

retardujúcich i účinnosť vládou prijatých jednotlivých opatrení. Rómovia sú 

teda najmä v oblasti sociálnej politiky štátu iritujúcim javom, ale orgány 

výkonnej moci nielenže postupujú voči nim v praxi neiniciatívne, ale 

príslušné opatrenia vlády prijímajú ako úlohy navyše. O nedôslednosti pri 

plnení úkolov, vyplývajúcích z uznesenia vlády k tzv. Bratinkovej správe, pred 

parlamentnými voľbami 1998 svedčí rovnako postoj vtedajšieho predsedu 

medzirezortnej komisie pre záležitosti rómskej komunity V. Mlynářa, 25 ktorý ani 

nepredložil v stanovenom termíne do 30. júna 1998 vláde súhrnnú správu o 

plnení jednotlivých bodov prijatého uznesenia. Zhromaždené podkladové 

materiály z príslušných rezortov pritom potvrdili diskrepantný prístup k danej 

problematike. 26 

2. Obdobie od roku 1989 je v českých krajinách charakteristické tým, že 

snahy o riešenie rómskej problematiky v kompetencii vrcholných orgánov 

štátu majú kaskádovitý priebeh. A tento stav sa následne negatívne odráža i v 

činnosti orgánov verejnej správy v jednotlivých lokalitách i regiónoch vo vzťahu k 

24 Pozri MA BISTEREN - NEZAPOMEŇME. Historie cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu 

(1942-1943). Praha 1997. Publikáciu vydalo Muzeum romské kultury v Brne za finančnej podpory 

nadácie Open Society Fund Praha a v spolupráci so sekretariátom Rady pro národnosti vlády 

ČR. 25 Po parlamentných voľbách 1998 bol menovaný ministrom bez portfeje v sociálnodemokratickej 

vláde J. Bašta. Uznesením vlády č. 509/1998 zo dňa 5. augusta 1998 bol preto V. 

Mlynář odvolaný z funkcie predsedu medzirezortnej komisie pre záležitosti rómskej komunity a s 

účinnosťou od 6. augusta 1998 do tejto funkcie menovaný J. Bašta. 

26 Správu o plnení stanovených úkolov vo vzťahu k rómskej komunite prerokuje v 

neskoršom termíne nová vláda. Pred predložením návrhu materiálu na schôdzu vlády sa však 

pripravuje obnovenie medzirezortného pripomienkového konania (august 1998) s tým, že na 

program schôdze vlády by mal byť tento materiál predložený v septembri 1998. 

23

príslušníkom rómskej komunity. Keďže chýbajú základné koncepčné východiská 

prístupu k rómskej otázke, nemôžu sa rozvinúť ani systémové kroky, ktoré by 

zodpovedné orgány verejnej správy nútili zaoberať sa priebežne rómskym 

fenoménon v spoločnosti, najmä na lokálnej úrovni. Doterajší vývoj súčasne 

ukazuje, že zabezpečenia súvislých systémovych krokov, dielčích krátkodobých 

riešení i dlhodobých zámerov, sa výkonná moc obtiažne uchopí, pokým 

relevantnosť vecného hľadiská možných riešení nebudú kontinuálne uznávať i 

meniace sa politické štruktúry štátu. Preto stanovenie celkovej koncepcie politiky 

štátu vo vzťahu k rómskej komunite, špecifikujúcej nielen podmienky ČR, ale i ich 

zahranično-politické spojitosti, sa javí ako prvoradá a základná priorita pri hľadaní 

pozitívných a vzájomne akceptovateľných riešení dnešnej situácie českých 

Rómov. 

V odbornej literatúre i v medzinárodných dokumentoch sú Rómovia 

vnímaní ako európska minorita. A po páde komunistických režimov sa táto 

komunita ocitla vo všetkých postkomunistických krajinách v mimoriadne 

obtiažnom sociálnom postavení. Česká republika patrí pritom k tým krajinám, v 

ktorých po roku 1989 vystúpil rómsky problém ako viditeľný sprievodný jav 

transformácie spoločnosti. Na centrálnej úrovni orgánov štátu sa preto rómska 

otázka v ČR objavuje od roku 1989 síce cyklicky, ale pod tlakom rôznorodých 

súvislostí sa stáva stále viacej problémom politickým, resp. otázkou 

spolitizovanou. 

Literatura: 

Frištenská, H.: Romové a státní politika. In: Romové - reflexe problémů. Soubor 

textů k romské problematice. Praha 1997, s. 34-45. 

Neznámý holocaust. Příspěvky ze slavnostního odhalení pomníku romským 

obětem v Letech a ze semináře s mezinárodní účastí v Písku 13. května 1995. 

Uspořádali a k tisku připravili H. Frištenská, I. Lázničková a A. Sulitka. Praha 

1995. 

O postavení Cikánů-Romů v Československu, 13. prosince 1978, č. 23. In: 

Charta 77. 1977-1989. Od morální k demokratické revoluci. Uspořádal V. Prečan. 

Praha-Bratislava 1990, s. 217-224. 


zaměření dalšího postupu ze dne 20. ledna 1989. Pro ÚV KSČ předložil K. 

Hoffman. 

Usnesení předsednictva vlády ČSSR č. 62/1989 ze dne 22. června 1989 ke 

zprávě o vydávání kulturně výchovného časopisu pro Romy. 

Sterilizace romských žen - informace pro vládu ČSFR ze dne 27. července 1990. 

Předkladatelé J. Mikloško, místopředseda vlády ČSFR, a P. Miller, ministr práce 

a sociálních věcí ČSFR. 

Koncepce řešení problematiky Romů v České a Slovenské Federativní Republice 

a koncepce odstranění sociální nerovnosti Romů. Vládě ČSFR předkládá JUDr. 

24

Emil Ščuka, předseda Romské občanské iniciativy v ČSFR (23. 8. 1990, 30. 10. 

1990). 

Návrh zásad státní politiky společenského vzestupu romského obyvatelstva v 

ČSFR ze dne 14. prosince 1990. Předkladatelé J. Mikloško, místopředseda vlády 

ČSFR, a P. Miller, ministr práce a sociálních věcí ČSFR. 

Studie o současné společenské situaci romského obyvatelstva v ČSFR. 

Federální ministerstvo práce a sociálních věcí, 1991. 

Příprava jednání s reprezentací romského obyvatelstva u „kulatého stolu“ - 

informace pro členy vlády ze dne 21. ledna 1991. Předkladatelé J. Mikloško, 

místopředseda vlády ČSFR, a P. Miller, ministr práce a sociálních věcí ČSFR. 

Usnesení vlády ČSFR č. 619/1991 ze dne 3. října 1991 k zásadám politiky vlády 

České a Slovenské Federativní Republiky k romské menšině. 

Usnesení vlády České republiky č. 463/1991 ze dne 13. listopadu 1991 k 

zásadám politiky vlády ke společenskému vzestupu romského obyvatelstva 

České republiky. 

Usnesení vlády č. 29/1992 ze dne 15. ledna 1992 k rozpracování zásad politiky 

vlády České republiky ke společenskému vzestupou romského obyvatelstva 

České republiky. 

Usnesení vlády č. 86/1992 ze dne 6. února 1992 k zásadám politiky vlády ČSFR 

k národnostním a etnickým menšinám. 

Rozpracování zásad politiky vlády ČSFR k romské menšině - návrh materiálu pro 

schůzi vlády ČSFR ze dne 28. května 1992 (materiál zůstal jako otevřený bod 

jednání a vláda ČSFR k němu nepřijala své usnesení). 

Zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České 

republiky, ve znění pozdějších předpisů 

Usnesení vlády č. 67/1993 ze dne 10. února 1993 ke zprávě o poradě k romské 

problematice. 

Usnesení vlády č. 210/1993 ze dne 28. dubna 1993 k situační zprávě o 

problematice romské komunity. 

Zpráva o stavu romské populace v České republice - informace pro schůzi vlády 

ČR ze dne 11. srpna 1993 (vláda vzala materiál na vědomí). 

Usnesení vlády č. 506/1993 ze dne 8. září 1993 o opatřeních k řešení situace 

romských dětí a mladistvých. 

Rozbor střetů, v jejichž důsledku byla hlášena napadení Romů a jiných etnických 

skupin v České republice od ledna do října 1993. Ministerstvo vnitra ČR - 12. 

listopadu 1993. 

Usnesení vlády č. 580/1995 ze dne 7. října 1995 k rasově motivovanému násilí v 

Břeclavi. 

Situační zpráva romské menšiny v České republice za období 1995 - 1996. 

Předkládá I. Veselý, nadace Dženo, 1996. 

Závěrečná zpráva o činnosti Pracovní pracovní skupiny ad hoc Rady pro 

národnosti vlády ČR pro záležitosti občanů romské národnosti, týkající se situace 

25

v Písku (projednána a schválená Radou pro národnosti vlády ČR dne 29. dubna 

1997). 

Usnesení vlády č. 518/1997 ze dne 27. srpna 1997 o poskytnutí finančních 

prostředků na rekonstrukci objektu určeného pro umístění Muzea romské kultury 

v Brně. 

Usnesení vlády č. 581/1997 ze dne 17. září 1997 o zřízení Mezirezortní komise 

pro záležitosti romské komunity. 

Usnesení vlády č. 640/1997 ze dne 15. října 1997 o Statutu Mezirezortní komise 

pro záležitosti romské komunity 

Usnesení vlády č. 686/1997 ze dne 29. října 1997 ke Zprávě o situaci romské 

komunity v České republice a k současné situaci v romské komunitě. 

Usnesení vlády č. 192/1998 ze dne 19. března 1998 ke Zprávě o postupu 

státních orgánů při postihu trestných činů motivovaných rasismem a xenofobií 

nebo páchyných příznivci extremistických skupin. 

Usnesení vlády č. 474/1998 ze dne 1. července 1998 k postupu řešení výstavby 

romského památníku v Letech u Písku. 

26

STRUČNÝ NÁSTIN DŮSLEDKŮ Z.Č. 40/93 SB. O NABÝVÁNÍ A 

POZBÝVÁNÍ STÁTNÍHO OBČANSTVÍ ČR 

Marta Miklušáková 

V předvečer rozpadu federace, dne 29. prosince 1992, přijala ČNR později velmi 

diskutovaný zákon č. 40/1993Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství české 

republiky. Zákon v těsné návaznosti na z. č. 165/68Sb. o státním občanství ČSR a 

SSR přesně stanovil, kdo se ex lege stane ke dni rozpadu státním občanem ČR a 

jakými zb soby je popř. mo no české státní občanství nabýt. 

S ohledem na bývalé občany ČSFR byla rovněž paragrafem 18 zákona upravena 

mo nost volby státního občanství ČR, její lhůta byla omezena 31. prosincem 1993 1 . 

Podmínky tzv. volby však byly natolik striktní, e se mnohým - především Romům - 

nepodařilo zavčas další pobyt v ČR nabytím státního občanství legalizovat, a to 

přesto e se ve většině případů jednalo o lidi, kteří se na území ČR narodili, strávili 

zde celý ivot a k SR neměli ádné vazby. 

Přesto e česká republika dlouho kritiku zákona odmítala, sama byla o bezútěšné 

situaci zavčas informována z vlastníců zdrojů: ve vládní situační zprávě o stavu 

romské komunity se ji v dubnu 1993 potvrdily obavy později vyjádřené řadou 

nevládních a mezinárodních organizací. V bodě 6a a 6b zprávy bylo výslovně 

uvedeno: 

” ...Lze předpokládat, e minimálně 1/3 Romů usazenýců v ČR se narodila na Slovensku...část Romů, 

fakticky ijícíců v ČR, není a nemů e být přihlášena k trvalému pobytu, a tím ani nemá právní 

předpoklady k získání státního občanství ČR...Podmínka bezúhonnosti postihne nepochybně 

romskou komunitu jako celek více ne ostatní obyvatelstvo...Lze očekávat, e se v horším případě 

začátkem roku 1994 řada Romů ocitne v postavení cizinců, kteří pobývají na území ČR bez právního 

titulu. ” 

Nutno připomenout, e se tito lidé skutečně ocitli v kriminalizující situaci, kdy nemají 

mo nost legálního pracovníůo poměru, nemohou být ani registrováni mezi adateli o 

zaměstnání na ÚP, nevzniká jim nárok na dávky st. soc. podpory, dávky státní 

sociální pomoci jsou jim ve velké většině upírány, nejsou zdravotně ani sociálně 

pojištěni, nemohou si obstarat ubytování a navíc mohou být soudně či 

administrativně vyhoštěni na území SR, popř. jim mů e být pobyt na území ČR 

zakázán. Opět nutno zopakovat, e se v této skupině ocitá i nemalý počet dětí 

opouštějících v osmnácti letech zařízení náhradní rodinné péče a ještě početnější 

skupina osob propuštěných z výkonu trestu. 

Přesto e se v souvislosti se z.č. 40/93 Sb. hojně ujal pojem bezdomovci 2 , nutno v 

tomto kontextu rozlišovat přinejmenším dvě kategorie: osoby bez státní příslušnosti 

de iure a de facto. Případy bezdomovectví de iure se v případě bývalýců občanů 

1 Pozdìji prodlou ena do 30.6.1994. 

2 Kromì bì nì uvádìnéùo výkladu osoby bez pøístøeší se tímto oznaèením rozumí i osoba bez 

státní pøíslušnosti. Slovník spisovného jazyka èeského, ÈSAV, 1960

ČSFR na území ČR vyskytují poměrně vzácně, především v důsledku chybného 

administrativního postupu. Naopak pojmem bezdomovectví de facto rozumíme 

případy, kdy sice adatel občanství SR ex lege má, nicmnéně o něm nikdy ádný 

doklad nezískal a jeho obstarání by představovalo nesmírné obtí e. Jeho státní 

příslušnost SR navíc v ádném případě nelze v kontextu mezinárodního práva 

chápat jako efektivní. 

Terčem kritiky se stala zejména podmínka stanovená v §7, odst. 1, písm. c, tzv. 

podmínka pětileté bezúhonnosti, která byla zpochybňována především kvůli zásadě 

proporcionality trestu a zásady netrestat ex post facto, zakotvené v mezinárodním 

právu. V řadě případů tak zcela absurdně bez větších problémů optovali občanství 

ČR lidé odsouzení k do ivotním trestům (nebo byli odsouzeni před více ne pěti lety), 

zatímco občané, kterým byl ulo en např. podmíněný trest odnětí svobody tři roky 

před rozopadem federace volbu provést nemohli. Česká republika kritiku ustála 

vzhledem k tomu, e z.č. 40/93 Sb. není součástí trestního zákoníku, a to a do 

dubna roku 1996, kdy byl zákon novelizován. Novela umo nila Ministerstvu vnitra ČR 

podmínku beztrestnosti “v odůvodněnýců případech” prominout, ani by stanovila 

jakákoli bli ší upřesnění. 

Další dodnes diskutovanou otázkou zůstává podmínka nepřetr itého trvalého pobytu, 

jeho délka dvou let (během opce) byla po 30. .ervnu 1994 vystřídána po adavkem 

pěti let (naturalizace). MV ČR však od rozpadu federace trvá na dolo ení 

evidenčního trvalého pobytu a k faktickému pobytu nepřihlí í. Do roku 1996 3 se tento 

problém týkal především dětí v náhradní rodinné péči, o jejich faktickém trvalém 

pobytu nemohlo být pochyb, nicméně evidenční pobyt nebyly s to dolo it. Dodnes se 

týká i např. nemalé skupiny posti ených, dlouhodobě umístěných v léčebnách 

nejrůznějšího typu. Osoby bez evidenčního trvalého pobytu k 31.12.1992 (v souladu 

se z.č. 135/82 Sb.) musí podstoupit náročné řízení o jeho povolení prostřednictvím 

cizinecké policie. 

Nemalou vinu na bezútěšném postavení tisíců Romů 4 , kteří dodnes na území ČR 

setrvávají bez legalizovaného pobytu a jakéhokoli právního statusu, ale nese i 

samotné uplatňování zákona v praxi. Je známa celá řada případů, kdy adatelé byli 

na úřadech pověřených potvrzováním volby (a později odstupováním ádostí na MV) 

odmítáni či desinformováni, přesto e zákonné podmínky splňovali. Nejčastěji se 

jednalo o chybný výklad pětileté beztrestnosti (zaměňovaný za dobu, je uplynula od 

ukončení výkonu trestu), popř. neznalost novely zákona, která umo ňovala její 

prominutí ( adatelé odmítáni ještě na počátku roku 1997) a neposlědně i tragická 

nedorozumění týkající se státního občanství nezletilých dětí, kdy byli mnozí rodi.e 

informováni o tom, e jejich děti budou státní občanství ČR sledovat automaticky (viz 

3 §7a z.è. 123/92 o pobytu cizincù na území ÈR ve znìní z.è. 150/96 Sb. garantuje všem dìtem 

umístìným rozhodnutím pøíslušného orgánu do zaøízení náhradní rodinné péèe èi do 

pìstounské rodiny oprávnìní k trvalému pobytu na území ÈR po dobu trvání této péèe. 

4 Dle Poradny pro obèanství ÈHV se poèet bývalých obèanù ÈSFR s trvalým pobytem na 

území ÈR ke dni rozpadu federace, kteøí k 31.7.1998 dosud nelegalizovali svùj pobyt na 

našem území, bude pohyboval pøinejmenším okolo 15 000. Ke dni rozpadu federace se 

odhady nejrùznìjších zaanga ovaných organizací a státních orgánù výraznì lišily a v 

absolutních poètech se pohybovaly od stovek po 100 000.

dále). Neochota státních úředníků se ve velkém projevuje dodnes: pracovníci matrik 

vy adují doklady, které ze zákona adatel předkládat nemusí a jejich obstarání je 

naopak povinností úřadu, ve vetšině případů adatele neinformují o mo nosti sní ení, 

popř. prominutí správního poplatku za vystavení listiny o udělení státního občanství 

atd. 

Zákon rovně znemo nil provedení volby (popř. nabytí státního občanství na základě 

ádosti) řadě dětí z neúplných rodin. Zákon o nabývání a pozbývání státního 

občanství ČR vy aduje souhlas obou rodičů do patnácti let věku 5 , dítě starší patnácti 

let ádá samostatně podle §7 zákona. Zákon však po aduje i splnění podmínky 

propuštění ze státního svazku (v našich případech SR) 6 . Platná právní úprava SR 

však po aduje pro účely propuštění ze státního svazku souhlas rodiče a do osmnácti 

let věku dítěte. Rozvedené matky, popř. matky, které nikdy man elství neuzavřely, 

mají dodnes nesmírné obtí e s obstaráním souhlasu otce, kterého po celé roky 

neviděly. V mnohých případech dochází v důsledku zákona i k případům 

rozdělených rodin, kdy část rodiny státní občanství má, zatímco ostatní zůstávají 

státními občany SR. A ji děti do ádosti opomněli uvést, nebo jim naopak státní 

občanství vyřídili, zatímco sami na něj neměli nárok, popř. se jim nepodařilo obstarat 

souhlas druhého rodiče. Případ Marcely byl zvolen proto, e je v něm přítomno 

mnoho aspektů, které vedou ke vzniku rozdělených rodin. 

Marcela se narodila na Slovensku, jako malé dítě přišla s rodiči do Čech. V roce 1994 po ádala o udělení 

státního občanství ČR. Do ádosti zahrnula také své dvě dcery, Lucii a Cecilii. V roce 1995 zaplatila 

poplatek za propuštění ze státního svazku SR 7 . Jakmile byl doklad o propuštění ze státního svazku SR 

doručen Ministerstvu vnitra v Praze,vy ádal si tento úřad nový výpis z rejstříku trestů a zjistil, e Marcela 

byla v mezidobí podmíněně odsouzena pro kráde .Její ádost byla poté zamítnuta a státní občanství ČR 

bylo uděleno jen jejím dvěma dcerám. Počátkem roku 1996 po ádala o udělení státního občanství ČR pro 

svého syna Dušana, který se tehdy narodil, a sama ádala znovu pro sebe po novelizaci zákona koncem 

roku 1996. Řízení se protáhlo na další rok, a mezitím se Marcele narodilo .tvrté dítě, které nabylo opět 

státního občanství SR, proto e nebylo zahrnuto v mat.ině ádosti (podané před jeho narozením), ale 

narodilo se dříve, ne matka slo ila státoobčanský slib. Dítě se narodilo s tě kou srdeční vadou, která vy 

aduje rychlou operaci, ale VZP se zdráhala vydat dítěti průkaz pojištěnce. Matka nabyla státního občanství 

ČR koncem roku 1997, v rodině je ale další nelegální cizinec, její nejmladší dítě, pro ně musí ádat znovu. 

Z obdobného důvodu zůstává nadále kritická i situace dětí umístěnýců do zařízení 

náhradní rodinné péče, které jsou často po dovršení 18. roku věku propouštěny bez 

jakéhokoli dokladu toto nosti a dokladu, který by jejich další pobyt na území ČR 

legalizoval.Hlavní obtí í při ádosti těchto dětí opět představuje nahrazení souhlasu 

jednoho nebo obou rodičů k podání ádosti o občanství. Ačkoliv je dle MS ČR mo no 

tyto případy řešit prostřednictvím návrhu k soudu na nahrazení souhlasu rodičů 

souhlasem soudu, vznikají problémy - především tam, kde se krajský soud s tímto 

stanoviskem neztoto ňuje. 

Řízení o udělení státního občanství navíc oproti období volby nerozlišuje mezi 

naturalizací cizinců a nabytí státního občanství ČR bývalých občanů ČSFR. 

Vzhledem k tomu, e ze zákona na nabytí státního občanství na základě ádosti 

5 §9, odst. 1, písm.b) 

6 §9, odst. 1, písm.c) 

7 Poplatek za propuštìní ze státního svazku SR .inil a do srpna 1995 1 390,-K. za ka dé dítì a 2 761,- K. za dospìlého.

neexistuje právní nárok ani pokud adatel spl uje všechny podmínky, mohou být 

zamítavá rozhodnutí vydána i v případech bývalých československých občanů. 

Další překá ku představují správní poplatky. Slovenský zákon o správních poplatcích 

byl novelizován hned několikrát a původně neúnosně vysoké poplatky byly postupně 

sní eny na 200 a 100Sk. Předpisy však neměly retroaktivní účinek, a ještě v roce 

1997 byly na zastupitelském úředu SR v Praze stovky propouštěcích listin, za jejich 

vystavení nebyli adatelé s to poplatek uhradit. Vzhledem k tomu, e tak nemohly být 

odstoupeny MV ČR, adatelé nemohli nabýt občanství ČR. Oproti sní ení poplatku za 

vyvazovací listiny se naopak zvýšily poplatky za výpis z rejstříku trestů SR, za 

vystavení potvrzení o nedoplatcích na daních a veřejných dávkách (nutný k 

vystavení vyvazovací listiny), výpis z rejstříku trestů ČR je často nutno během řízení 

obstarávat znovu, proto e platnost původního propadne a příslušné úřady adatele 

ve většině případů ani neinformují o mo nosti sní ení či prominutí správního poplatku 

za vystavení udělovací listiny. Časově ale i finančně náročné správní řízení přispívá 

k tomu, e mnozí z těchto lidí se o legalizaci svého pobytu sna í celé roky. 

K dnešnímu dni se proto jeví jako ideální řešení opětovná novela zákona, popř. 

úprava státního občanství bývalých občanů ČSFR pomocí zvláštního zákona. Na 

tomto místě nezbývá ne doporučit pouhé dvě reálné mo nosti řešení: znovuotevření 

mo nosti volby, kdy by bývalým československým občanům s trvalým pobytem na 

území ČR k 31.12.1992 na státní občanství ČR po předlo ení příslušných dokladů 

vznikl právní nárok (a zejména s přihlédnutím k nezletilým by bylo š astné upustit od 

povinnosti dokládat listinu o propuštění ze státního svazku SR) nebo této kategorii 

přímo ze zákona státní občanství ČR udělit. Zvá íme-li, e z.č. 40/1992 Sb. dvojí 

státní občanství v zásadě nevylučuje, přihlédneme-li ke skutečnosti, e souběh 

slovenského a českého občanství v případě dětí narozených po rozpadu ve 

smíšeném man elství je zcela bě ný a zejména vezmeme-li v úvahu připravovanou 

podobu naturalizační dohody navracející ex lege české státní občanství kategorii 

emigrantů, kterým bylo zrušeno (přesto e jiné st. občanství naturalizovali), 

nenajdeme důvod, pro. by taková právní úprava nemohla být přijata. 

Marta Miklušáková 

Praha, 31.7.1998 

M.M. se narodila v roce 1973 v Praze. Od roku 1994 pracovala jako koordinátorka 

romských projektů v Nadaci MENT, od roku 1996 pracuje v Poradně pro občanství 

zřízené tého roku za spolupráce UNHCR a ČHV. Překládá a tlumočí z angličtiny. 

Pravidelně přispívá do čtvrtletníku romistických studií Romano D aniben. Od roku 

1998 zároveň přednáší etnické minority a pracuje jako tajemnice na katedře sociální 

práce, kde v roce 1997 ukončila magisterské studium.

ROMOVÉ A NEVLÁDNÍ, NEZISKOVÉ ROMSKÉ A PROROMSKÉ 

OBČANSKÉ ORGANIZACE PŘISPÍVAJÍCÍ K INTEGRACI TOHOTO 

ETNIKA 

l. Cíl studie 

Jiřina Šiklová 

Cílem studie je zachytit vznik romských a pro romských obecně prospěšných 

občanských sdružení, které vznikly na území České republiky v letech 1990 - 1998, 

jejich organizací, evidenci financování a specifika činnosti této části třetího sektoru. 

Studie je vypracována na podkladě rozhovorů s několika romskými protagonisty a na 

podkladě výsledků dotazníkového šetření a rozboru seznamu registrovaných 

občanských sdružení na ministerstvu vnitra a výkazů o podpoře a grantech 

poskytnutých různými nadacemi a ministerstvy v ČR. 

l.l. Stručně o nevládním a neziskovém sektoru po roce l989 v ČSFR a v ČR 

Jak dokazují výzkumy sledující rozvoj občanské společnosti (H. Šilhánová, J. 

Šiklová, Zpráva o rozvoji lidských zdrojů) došlo po roce l989 ke zvýšení počtu 

občanských sdružení a to z 2.000 organizací registrovaných v roce l989 (začleněných 

do Národní Fronty) na 37.000 sdružení, která byla evidována ke konci roku 1996 

(Zpráva -str. 81). Těmto občanským sdružením byla a je poskytována finanční podpora 

zvláště od ministerstva vnitra, ministerstva práce a sociálních věcí a ministerstva 

zdravotnictví. Vedle finanční pomoci poskytované ministerstvy České republiky 

získávaly a získávají nově vzniklá či znovu obnovená občanská sdružení finanční 

výpomoc i know how ze zahraničí, především z projektů PHARE a TACIS-program EU 

(administrováno Nadací ROS) Mikroprogramy Demokracie-EU, LIEN, The Foundation 

for a Civil Society, Know How Fund z Velké Británie, SWIFT, Open Society Fund (OSF) 

ale i od menších nadací z různých zemí ze zahraničí: Nadace H.Bolla, Nadace 

Adenauerova, Friedricha Eberta, F.Neumannova z Německa a dalších z USA (Fordova 

nadace), včetně finančních prostředků získaných z darů jednotlivců (Jennifer Simons 

Foundation a pod.) a z nadačních fondů některých ambasád, zvláště z Nizozemí. 

Ve srovnání s některými dalšími postkomunistickými zeměmi, občané ČR rychle 

pochopili, jak mají jednat a již v prvních měsících po převratu začalo svoji činnost 

mnoho nových nevládních občanských iniciativ. Vznikala účelová zařízení obcí pro 

řešení obecných společných úkolů, nakladatelství, zájmová sdružení právnických osob, 

takže již v roce l995 existovalo více jak 28.000 neziskových organizací a 4.314 nadací. 

Na činnostech v tomto sektoru se aktivně podílelo asi 150.000 aktivistů, tedy asi 3 

procenta z celkového počtu činných osob (Zpráva -str. 88-89). Tím se ČR výrazně 

odlišovala hned po převratu v roce 1989 od Slovenska, ale i od Polska, Rumunska, 

1

Bulharska a dalších postkomunistických zemí. Rychlý rozvoj nevládního sektoru byl asi 

podmíněn i tradicemi spolkaření a klubové činnosti českých vlastenců, v nichž se 

formovala české střední třída, zvláště podnikatelské vrstvy již v minulém století (Spolek 

pro založení Národního Divadla, Národního Musea, Minerva a pod.). 

Tato forma aktivity byla běžná i v období První republiky, před druhou světovou 

válkou. Po druhé světové válce opětně rychle se obnovily skoro všechny předválečné 

organizace a přestože byly za několik let po převzetí moci komunisty opětně zrušeny, 

občané si schopnost i vědomí, proč je nutné se organizovat na bázi „zdola“, nadále 

zachovali. Dokonce i v krátkém období politického uvolnění kolem roku 1968 byla 

obnovena většina spolků a sdružení klubů a tělovýchovných jednot. 

Růst nevládního či občanského sektoru byl výrazný po roce 1989 i přesto, že 

rozvoj třetího sektoru narážel na nedostatečnou legislativu a na rezervovaný, ba až 

skoro nepřátelský postoj některých politiků, včetně nedostatečného financování ze 

strany vlády a dosud nevyřešeného postupu přidělování prostředků z Fondu Národního 

Majetku (FNM). Vytváření třetího sektoru se stalo i předmětem ostré výměny názorů 

předních politiků tohoto státu, jak o tom svědčí opakovaný slovní duel o vymezení pojmu 

občanská demokratická společnost mezi prezidentem V. Havlem a premiérem V. 

Klausem v letech 1994. Přes všechny tyto překážky, iniciativa občanů byla značná a 

občanské aktivity se zaměřily především na oblast humanitární, zdravotní, misijní, 

sociálně zdravotní a poradenskou, včetně různých forem sociálních služeb zvláště pro 

handicapované spoluobčany. Význam takovéto činnosti pro „zakořenění“ demokracie je 

zcela jasný: rozšiřuje se pluralita společenských aktérů, různé skupiny mohou vyjádřit 

svoje zájmy, lidé se učí řešit problémy vlastními silami, snižuje se závislost obyvatelstva 

na rozhodnutích decizních center, lidé se odnaučují naučené bezmocnosti a čekání na 

pomoc od státu a pocitu, že oni sami jsou pouze objekty péče. 

Ten, kdo byl schopen tohoto rychlého startu, nesmírně získal. V tomto období získali 

především lidé, kteří měli komunikační schopnosti, zkušenosti z jednání na 

mezinárodních forech, osobní kontakty s různými prominenty, tedy měli tzv. sociální 

kapitál. Mezi tyto lidi patřilo mnoho i velmi proskribovaných osob minulého režimu a 

především sem patřili všichni z tzv. šedé zóny (J.Šiklová: Grey zóně 1990).Tito lidé se 

dokázali prosadit hned v prvních měsících a letech po převratu 1989. Lidé, kteří nebyli 

příliš aktivní za éry komunistů, nepodíleli se na “budování ani na bourání režimu“, 

většinou v tuto chvíli váhali, čekali, až budou „pozvání“ a osloveni, nebo se prostě 

neuměli rychle orientovat a angažovat. Mezi tuto skupinu pomalu se orientujícího 

obyvatelstva patřila naprostá většina Romů. Historické příčiny této jejich pasivity 

znásobené ještě vlivem desetiletí jejich utlačování paternalistickým komunistickým 

režimem, nebudu vysvětlovat, neboť je to všeobecně známo. 

l.2. Rozdíly v přístupu majoritního obyvatelstva a romské menšiny k nevládnímu 

sektoru 

2

Značná část majoritního obyvatelstva Československa a později České republiky 

byla také zaskočena těmito rychlými změnami a sociální anomií, která nastala. Mnozí si 

zcela oprávněně připadali jako by emigrovali do jiné země, i když se nikam 

nepřestěhovali (Šiklová, Backlash l993). Přestože jejich šok byl velký, přece jen nebyli 

svými naučenými sociálními postoji tak handicapováni, jako byli Romové na našem 

území. Romové obtížně komunikovali se státními úředníky i za minulého režimu, neznali 

řeč, zákony. Po převratu jen malá skupina z nich pochopila příležitost, kterou jim dává 

nové uspořádání společnosti a demokracie. Ti Romové, kteří to pochopili, se začlenili či 

byli vtaženi do politiky, jak o tom pojednává stať K.Holomka v tomto souboru. Druhá 

aktivní skupina Romů začala podnikat, (často i problematickým způsobem) a pak sebe 

sama vyčlenila a oddělila od romského etnika a za Romy se nepovažuje, ba naopak, 

snaží se veškeré vazby na toto etnikum nezastřít. Naše největší romanoložka 

M.Hubschmannová, tento postoj v romském etniku vysvětluje jako přenost z kastovni 

tradice, kdy ti, kteří změní svoji profesi, současně opouštějí i svoji kastu. V našem 

případě tito společensky úspěšní Romové přestávají sebe sama považovat za Romy, k 

této národnosti se nehlásí, případně to i popírají. 

Romové neměli a nemají za sebou stejnou zkušenost, jakou získalo většinové 

obyvatelstvo, již při formování svého národa v minulém století. Nikdy v minulosti sebe 

sama profesionálně neorganizovali, nepokoušeli se vytvořit národní nebo státní útvar, 

jejich společenství tvořila vždy rodina, případně kmen, ale nikdy to nebyla organizace 

pro hájení společných romských zájmů. Nikdy sebe sama nestrukturovali dle 

profesionálně (odborově) orientovaných zájmových skupin, ani dle politických 

programů, (vyjímkou byla politická činnost Romů v roce l968 a v letech následujících). 

Nebyli zvyklí se organizovat a společně hájit zájmy, které vyplývají z trvalého pobytu na 

určitém uzemí, tedy organizovat se či sdružovat pro obhajobu zájmů vyplývajících z 

lokality, ve které jsem po generace začleněn. Jestliže pro většinové obyvatelstvo byly 

změny po roce 1989 šokem, pak byl tento šok pro romskou minoritu mnohem větší. 

Získanou svobodu a heslo „starejte se o své vlastní zájmy a obohacujte se“, nemohla 

většina Romů ani pochopit, natož pak využít. Jejich „naučená bezmocnost“ byla vyšší 

než u majoritní populace, která již za socialismus různými legálními ale i nelegálními 

aktivitami, podnikáním, ale i neformálním sdružováním byla na převrat lépe připravena, 

než byli a mohli být Romové. Totalitární a současně také paternalistický stát, který řešil 

skoro vše za své a sobě „poddané“ a jakoby nesvéprávné občany, přestal „fungovat“. 

Laskavý, ochotný státní úředník, vycházející vstříc romské minoritě, je zatím u nás ve 

státní správě výjimkou. Tržní ekonomika a demokracie dává svobodu především těm, 

kteří ji žádají a jsou schopni ji využít ve svůj prospěch či ve prospěch své vlastní 

zájmové skupiny. Marginalizovaní lidé se po „propuknutí svobody“ dostávají ještě více 

na okraj společnosti, přestože i jim byla dána svoboda jednat. Bohužel, oni tuto výhodu 

nedovedou využít. 

Totalitární stát (ať již fašistický nebo komunistický) může využít svůj represivní 

aparát alespoň k organizaci určitých opatření, k zákazům a příkazům, což demokratický 

systém nemůže. Čekání, až se i tyto okrajové skupiny samy chopí iniciativy, je 

zdlouhavé a v tomto procesu restrukturalizace jsou tyto skupiny ještě více 

marginalizovány. 

3

Romové, jak již bylo výše uvedeno, neměli s organizováním sebe sama na 

podkladě svých etnických zájmů skoro žádnou zkušenost a žádnou tradici. Romové na 

území ČR nikdy nevytvořili svoji romskou celostátní či celonárodní komunitu, vlastně ani 

nehledali (třeba proto, že to nepotřebovali) svoji romskou identitu. Skoro se chce říci, že 

si svoje celostátní skupinové zájmy uvědomují až teprve nyní, a to vlastně až teprve 

pod viditelným tlakem rasismu v současné společnosti. V minulosti, i v té nedávné, jen 

někteří jedinci chápali nutnost hájení vlastních zájmů a rozhodli se proto politicky 

angažovat. Napřed na politické ptatformě OF a později i v různých politických stranách 

(ROI, Romský demokratický kongres, Hnutí angažovaných Romů, Demokratický svaz 

Romů a pod.). Menšina má však vždy malou možnost sebeprosazení v parlamentě na 

politické platformě národnostně formulované a to i v případě, že by nebyla roztříštěná a 

že by ji volili všichni přislušníci určitého etnika. 

Romové své vlastní romské politické strany ve volbách po převratu neprosadili. 

Vzhledem k negativnímu postoji většinového obyvatelstva také žádná politická strana ve 

volbách 1996 nepostavila romského předáka na volitelné místo své kandidátní listiny. V 

mimořádných volbách sice byli zástupci Romů na volitelných místech v Unii svobody, 

ale tato strana na podkladě vytvoření dohody ODS a ČSSD ztratila podstatně svůj vliv. 

Romové sami nejsou zatím tak sociálně strukturováni, aby se přiklonili ve větším počtu 

k určité politické straně a ta pak hájila jejich zájmy. Naopak, Romové vnesli i do svých 

politických stran spíše zájmy úzce partikulární, skupinové (dle náležení k různým 

rodinám a velkorodinám) a méně sledovali politicko-občanské zájmy romského etnika 

jako celku. A tak roztříštěnost jejich politických stran jim nedává šanci vstoupit do 

společenského dění jako politicky relevantní subjekt (K.Holomek toto vyjadřuje i v 

programu, který vypracoval před volbami 1998). Jediným řešením pro sledování zájmů 

takovéto minority je vytváření nevládních, romských a proromských, ve prospěch Romů 

působících občanských sdružení a obecně prospěšných společností. 

l.3. Zájem Romů na vytváření nevládních a neziskových občanských sdružení 

Obecně platí, že pro skupiny, jejichž zájmy nemohou oslovit většinové 

obyvatelstvo, neboť jejich zájmy nemají celostátní ani celonárodní platnost, či dokonce 

jsou většinou odmítány, je vhodnější prosazovat a řešit svoje potřeby právě formou 

nevládních, občanských iniciativ.Toto majoritní společnost brzo pochopila a hned po 

převratu 1989 se v ČR začaly vyváženě a vhodně kombinovat iniciativy politické a 

iniciativy nevládního sektoru, včetně jejich střetávání. Bohužel, toto většinou nepochopili 

Romové ani jejich předáci. Postoj Romů k nevládním organizacím byl komplikovanější, 

neboť Romové vyvíjeli jen nepatrně iniciativy, se kterými by se obraceli na úřady či 

jakékoliv vyšší orgány. Navíc mezi nimi trvale převládala a dosud převládá strach či 

nedůvěra před tzv. establishmentem. Proto jen nepatrná skupina Romů byla schopna 

možnost řešení partikulárních zájmů svého etnika pomocí zakládání nevládních 

organizací vůbec využít. Romové většinou nedovedli tuto možnost sami realizovat, tj. 

založit svoje občanská sdružení, registrovat se, získat vstupní kapitál, psát výroční 

zprávy o své činnosti, vykázat, jak byly využity finanční prostředky jim poskytnuté. 

Pokud Romové zcela samostatně takovéto organizace přece jen založili, měly tyto 

organizace obvykle jen krátké trvání. Ovšemže, výjimky i zde existují, jak to dokazuje 

4

několikaletá a plodná existence a práce některých romských občanských sdružení 

jakými je např. Matice Romská, Společenství Romů na Moravě, Nadace Dr.R.Djuriče a 

několik dalších organizací. Většinou romské nevládní organizace existovaly jen pár 

měsíců, mnohdy zanikly dříve, než došlo k jejich formální registraci, (např. různá 

sdružení pro uspořádání slavností, festivalu a pod.). Nejschopnější romští jedinci s 

vůdcovskými vlastnostmi a schopností formulovat programy a organizovat lidi, se v 

prvních letech po roce l989 věnovali politice, čímž zcela napodobovali trendy majoritní 

společnosti. A tak pro nevládní sektor v oblasti romských zájmových iniciativ zůstali 

pouze méně průbojní a méně viditelní jedinci. Skutečně romské nevládní organizace, 

opravdu vzniklé z iniciativy samotných Romů a jen jimi řízené, byly a jsou dosud 

výjimkou, přestože je zde snaha vlády i různých nadací podporovat právě tyto 

organizace. 

l.4. Proromské organizace, neboli nezisková občanská sdružení vytvořená na 

pomoc romskému etniku 

Do tohoto rozboru je třeba zahrnout i nevládní organizace iniciované jedinci z 

majority, na kterých se také podílejí Romové. Rozhodnout, zda takovéto spolky a 

sdružení jsou vedena ne-romy, tedy gadži, nebo Romy, je někdy obtížné, neboť to 

nepoznáme ze jmen uvedených v registraci organizace ani z toho, zda se sami hlásí k 

romské národnosti, nebo se nehlásí. Protože ale tato skupina není rozsáhlá a řadu 

aktivistů osobně známe, je možné určit, i když je to někdy velmi problematické, zda je 

to organizace romská, nebo pseudoromská, či proromská, tj. vytvořená gadži na 

podporu romského etnika. Nadací a organizací, které se zabývají romskou menšinou či 

mající ve svém programu obecně pomoc menšinám, existuje mnoho, ale jsou obvykle 

zaměřeny i na problematiku obecnější než jen na problematiku Romů (Říčan,l998,str. 

l33). Jsou zaměřeny obecněji třeba na problematiku obhajoby lidských práv a teprve v 

rámci této problematiky také věnují pozornost etniku, které je v ČR nejvíce 

poškozováno, tj. Romům. Za tyto organizace považujeme například Český Helsinský 

Výbor (ČHV), Helsinské občanské shromáždění (HCA), Nadaci Tolerance, HOST, 

poradny pro občanství, Nadaci Nová škola, ale i sdružení převážně gadžů, angažujících 

se ve prospěch poznání, zachování či rozšíření kulturního odkazu tohoto etnika. Za 

příklad takovéto pseudoromské a proromské iniciativy považuji například Nadaci 

Romano Džaniben pro podporu a rozvoj romistických studií a vydávání jejich odborného 

časopisu, ale i nadace podporující kulturu vzdělávání a foklor určité minority, ve které 

mají převahu příslušníci majoritní společnosti. 

Pokud se na činnosti těchto proromských či pseudoromských organizací také 

podílejí početně Romové, tak je zařazujeme do této studie, sledující „co dělají Romové 

sami pro sebe“. Takovéto organizace třeba na počátku byly založeny Romy za 

spolupráce gadžů a později v nich se snížil počet jedné či druhé skupiny. Srovnání čistě 

romských a proromských iniciativ je také cílem této studie i když odlišení těchto iniciativ 

je velmi obtížné. 

2. Postup a metodika sběru dat pro předloženou studii 

5

Vzhledem k nejasnému právnímu vymezení romské minority, nejsou v oficiálních 

statistických ročenkách evidováni Romové a jejich zájmové organizace. Přestože 

Romové jsou tzv. viditelnou minoritou, je jejich zařazení mezi národnostní minority 

problematické, neboť většina Romů se při sčítání obyvatelstva k romské národnosti 

nepřihlásila. I proto se obtížně získávají informace o jejich organizacích a jejich 

aktivitách. Pracovníci některých úřadů vědomě odmítají takto rozlišovat registrované 

organizace, neboť mají obavy, aby nebyli obviněni z rasisticky motivované segregace. 

V zásadě jsem vycházela z informací, které jsou obsaženy v uvedených přílohách 

a v literatuře o romských organizacích.Toto jsem doplnila komparací seznamů romských 

organizací, které jsem získala od kompetentních vládních i nevládních činitelů 

(Bratinkova zpráva 1997, ,,Aktivity ve prospěch romské komunity 1996, Přehled 

romských organizací získaný od ministerstva vnitra, Přehled organizací od Nadace 

Dženo a další). Tyto údaje jsem doplnila rozhovory s některými romskými mluvčími 

těchto spolků a hnutí. Na všechny takto získané adresy jsem zaslala poštou Dotazník, 

který je v příloze. Na většinu organizací jsem ještě poslala dotazník po některém z 

romských aktivistů, kteří se účastnili kursů pro romské kurátory v letním semestru 1998 

na Praze 4. Zda jej opravdu předali a organizace ho odmítly vyplnit, nebo zda tito 

frekventanti úkol nesplnili, nemohu odpovědět. Ti, se kterými jsem mluvila, tvrdili, že 

dotazník romským organizacím předali, nebo že s pokusili organizaci navštívit, ale ta již 

neexistovala, nebo změnila adresu, nebo ji vede někdo jiný. Ani v jednom případě jsem 

nedostala písemnou zprávu. Odpověď jsem získala pouze tehdy, když jsem se 

opakovaně tázala. Patrně ani frekventanti těchto specializačních kursů nepochopili 

význam „zpětné vazby“ pro další podporu činnosti Romů. 

O seznamech romských organizací a občanských sdružení, která jsem získala z 

ministerstva vnitra jsem diskutovala s několika protagonisty romského etnika, kteří 

organizace relativně dobře znají, a na podkladě toho jsem vyčlenila organizace, které již 

zanikly, nepracují, ale ještě stále jsou vedeny na seznamech ministerstva vnitra. Pro 

analýzu jsem také získala seznam romských projektů, které byly zaslány Nadaci ROS a 

které tato nadace podpořila (připadně nepodpořila ale evidovala) a seznam projektů, 

které podpořilo Velvyslanectví Nizozemského království tzv.MATRA/KAP Projects pro 

romské komunity v letech 1995, 1996, 1997. Obrátila jsem se ještě na některé další 

dárce finančních podpor, ale ti často nebyli schopni rozlišit přesně, zda příjemcem 

příspěvku byla romská nebo jiná organizace. Jen zcela výjimečně se mně podařilo 

získat výroční zprávy z těchto organizací. I to je příčinou, proč většina čistě romských 

organizací, tedy vedených pouze Romy, byla podpořena pouze jednou. Zpětná vazba, 

vyučtování poskytnutých peněz totiž u většiny projektů chybí, což ovšem neznamená, 

že by peníze snad byly použity jiným způsobem, než bylo uvedeno v projektu. Přidělené 

finanční prostředky byly pravděpodobně použity na projektovaný záměr, ale nebylo již 

provedeno jejich vyučtování, které je podmínkou pro opakované přidělení grantu. 

Organizace romské, které výjimečně výroční zprávy zasílají a vyúčtovávají své výdaje 

jsou výjimkou. Z rozhovorů s některými romskými aktivisty jsem pochopila, že mnozí z 

nich buď nedovedou výroční zprávu či vyúčtování po realizaci projektu napsat, nebo se 

domnívají, že to není podstatné a peníze jim přidělené na určitý projekt případně 

vyúčtují za položky, které nikterak nesouvisejí s původním projektem, na který byla 

6

částka přidělena.Také si většina z vedoucích těchto romských občanských sdružení ani 

neuvědomuje souvislost mezi vyúčtováním projektu, výroční zprávou o hospodaření 

vlastní organizace a možností získat další finanční podporu. Nepřidělení peněz si 

vysvětlují často jako snahu znemožnit jim práci, či je jinak diskriminovat. Opak je spíše 

pravdou. Každá romská organizace, jejíž činnost alespoń trochu odpovídá zadanému 

projektu, vždy dostala finanční podporu. 

3. Počet romských a proromských nevládních organizací a občanských sdružení 

Zjistit přesný počet romských organizací v ČR není možné. Problematika je 

poznamenána stejnou nevyjasněností, jaká se objevuje v případě romské národnosti a 

přihlášení se k romské národnosti. Většina Romů se k romské národnosti nehlásí a tak 

rozhodnutí, kdo je Rom z právního hlediska a kdo je považován za Roma, je nesnadné 

a matoucí. A obdobná je i situace v případě romských nevládních sdružení. Sami 

Romové zaujímají k těmto nevládním organizacím vytvořeným na pomoc Romům, velmi 

ambivalentní postoj. Obávají se, že čistě romské sdružení využije finanční prostředky a 

vliv vzniklé organizace pouze pro zvýšení sociálně ekonomického postavení své rodiny 

či úzce lokální skupiny Romů. Proto často sami Romové preferují proromské 

organizace, ve kterých působí Romové a zároven i ne-romové zároven, či sdružení 

vedených ne-romy s cílem pomoci romskému etniku. 

Zjištění počtu romských organizací je také velmi obtížné, neboť registry státní, na 

ministerstvu vnitra, se neshodují se seznamy, které mají protagonisté romského etnika. 

Tak například v brožuře Aktivity ...vypracované za rok 1996, je uvedeno, že v celé ČR 

existovalo k 1.8.l996 celkem 113 romských organizací a 46 organizací tzv. 

proromských, tedy vytvořených a vedených převážně někým z majoritní populace za 

účelem pomoci Romům. V registru ministerstva vnitra z února 1998 bylo uvedeno 66 

organizací ale o dva měsíce později (k 1.dubnu 1998) již uvádí nadace Dženo 71 

romských organizací. Dle informací převzatých z internetu je jich 26 a dle adresáře 

vytvořeného Nadaci ROS je čistě romských sdružení jen 12 z celkového počtu 34 

organizaci, které žádaly o příspěvek. Seznamy z Ministerstva vnitra ČR a z Nadace 

DŽENO, uváději shodně 71 organizací. Tento seznam jsem konsultovala s výše 

uvedenými třemi protagonisty romského hnutí, kteří dobře znají problematiku v 

Čechách i na Moravě a jsou sami aktivními pracovníky a setkávají se s ostatními 

pracovníky na tzv. romských churalech, nebo na mítincích politických stran, případně na 

kulturních festivalech. Tito Romové se jednoznačně shodli na tom, že 26 organizací 

uvedených na seznamu ministerstva vnitra, který jsem jim předložila, již v současnosti 

neexistuje (tedy snížení o 40%) neboť tyto organizace se již rozpadly, jejich zakladatelé 

emigrovali (například všechny aktivity spojené s rodinou Rusenkovou) a sdělili mně, že 

nevědí, zda dalších 18 organizací, které jsou v seznamu MV ČR vůbec ještě existuje, 

že jejich představitele neznají. Současně mně tyto seznamy rozšířili i o několik 

organizací, které prý zcela určitě pracují, ale v seznamech nejsou uvedeny nebo jsou 

uvedeny pod jiným názvem. Nezávisle na sobě se shodli na tom, že v uvedeném 

seznamu je skutečně aktivních nejméně 24 romských občanských sdružení, za které 

považují oni takové organizace, které jsou vedeny Romy či v jejich vedení jasně 

Romové převažují. Ostatní organizace nazýváme zcela ve shodě s vládní Zprávou o 

7

situaci romské komunity v ČR označují za tzv. organizace „proromské“, ve kterých 

Romové a ne-romové úzce spolupracují, ale takovéto zájmové sdružení organizačně 

řídí a administrativně vedou včetně administrativní správy, účetnictví a hlášení zástupci 

majority, tedy gádžové. Všichni oslovení romští předáci shodně konstatovali, že tzv. 

“proromské organizace“ jsou lépe vedeny, získávají více peněz z nadací, mají lepší 

výsledky. Jsou ale samotnými Romy přijímány jako určitým způsobem cizorodý prvek, 

který jim sice pomáhá, ale současně je má nejen integrovat, ale i asimilovat na stav, 

který považuje majorita za vhodný. Proto dávají přednost vysloveně romským 

organizacím, ve kterých vidí budoucnost svého národa. Současně se ale obávají, že 

pokud větší sumu peněz získá čistě romská organizace, využije těchto prostředků k 

podpoře pouze členů své rodiny nebo tzv. širší rodiny či k pokrytí úzce partikulárních 

zájmů Romů ze své lokality.Tento rozpor v přístupu k financování čistě romských aktivit 

a proromských sdružení je patrný z diskusí na všech setkáních a i na romských forech a 

často dostává lokální charakter, jako spor Romů z Moravy a Romů z Čech či případně 

Romů z Písecka nebo Romů od Rokycan. Vcelku tento postoj škodí celému etniku. 

Kritika romských organizací a zájmových sdružení z úst Romů náležejících k jiné 

organizaci či skupině a jejich vzájemné obvinování, že peníze nebyly využity ku 

prospěchu celého etnika a nedostatečné vyúčtování finančních prostředků (pokud jsou 

poskytnuty jenom romským organizacím) vyvolává celkovou nedůvěru k čistě romským 

aktivitám. Nadace proto raději přidělují finanční prostředky občanským sdružením, která 

jsou vytvořena na pomoc romskému etniku, v jejich vedení jsou zastoupeny obě 

skupiny, Romové i ne-romové, jakými jsou například R-Mosty, Romano Džanipen, škola 

P.Pittra v Ostravě a pod. 

3.l. Postoje mluvčích romského etnika k proromským a čistě romským 

nevládním organizacím 

Romové sami oceňují práci proromských organizací a považují je za užitečné, 

kladně hodnotí, že pomáhají Romům. Mnozí Romové si současně uvědomují, že tyto 

organizace je vedou k asimilaci a že vlastně jsou jakýmsi pokračováním dřívějšího 

paternalistického přístupu státu.Tento paternalistický tlak již není představován 

represivními anonymními složkami totalitárního státu, ale je zastupován laskavými a 

asertivními nevládními zástupci majority. To je dle některých romských představitelů 

ještě horší, neboť se tím dobrovolně vytváří tlak na jejich asimilaci k majoritě. 

Současně si ale představitelé romské minority uvědomují, že neznají jiný postup, 

než určité vyrovnání se majoritě. Do svých programů především zařazují vzdělání, 

získávání kvalifikace pro děti z romských rodin a podporu jejich začleňování do 

pracovního poměru, podporu bytového fondu pro Romy (tedy jejich trvalé usídlení), což 

všechno jsou vlastně způsoby a formy dobrovolné adaptace Romů na hodnotovou 

orientaci majority. Nikdo z romských předáků, se kterými jsem jednala zatím nehlásá 

návrat k romské původní kultuře, nechce a nepožaduje obnovení kočování a nedomnívá 

se, že k obnovení tohoto svérázného způsobu života ještě někdy dojde. Naopak, většina 

protagonistů romských zájmových sdružení přímo či nepřímo propaguje přizpůsobení se 

majoritě, přijetí jejího stylu života, včetně její hodnotové orientace, kterou považuje 

8

vlastně za žádoucí i pro Romy. Jen výjimečně si někteří z mluvčích Romů uvědomují, že 

snaha získat výhody majority je popřením jejich svébytnosti a vlastně formou zániku. 

Požadavky, které tyto romské zájmové organizace vznášejí na majoritní společnost a i 

zahraniční nadace a to na co žádají finanční prostředky z programů Evropské unie, jsou 

vlastně programy totálního přizpůsobení se majoritě. Je to požadavek vzdání se vlastní 

odlišnosti a touha být jako oni, být a žít na stejné úrovni jako majoritní obyvatelstvo 

České republiky. Rozpornost těchto dvou požadavků si většina romských předáků vůbec 

neuvědomuje. Neuvědomují si to ani ti romští předáci, kteří sebe sama považují za 

romské nacionalisty, či romské vlastence a kteří považují za optimální přímé začlenění 

Romů pod velký romský národ, který se pohybuje na uzemí střední Evropy. I romští 

nacionálně zaměření aktivisté, kteří na první místo kladou romskou národnost a pak 

teprve občanskou příslušnost k České republice, mají ve svém programu požadavky, 

které ve svých důsledcích povedou k asimilaci romského etnika, a tím vlastně i k jeho 

kulturnímu zániku či redukci romské kultury pouze na folklór, což bylo částečně 

realizováno i za minulého komunistického politického režimu. Jako hluboký filosofický i 

etický problém si tento rozporuplný vztah Romů v ČR a majority uvědomuje především 

ing. Karel Holomek, který tuto skutečnost reflektuje, ví, že tento postup a požadavky 

kladené na romskou minoritu včetně jejich vlastních požadavků na pomoc romskému 

etniku, vlastně povedou k zániku svébytné romské kultury. Přesto vypracoval i on 

program pro politické strany na pomoc Romům a nabídl ho některým politickým 

stranám. I tento program vlastně adaptuje romskou minoritu, neboť požaduje pro ni 

podporu vzdělávání, kvalifikaci, začleňování do majoritních struktur a redukuje specifiky 

romské populace na zachování jazyka, znalost odlišností ve vlastních dějinách a na 

folklór. Tato neujasněnost je ale vlastní i všem programům, které nabízí Evropská Unie 

a jí financované vzdělávací programy, vyrovnávací třídy pro romské děti (head starting) 

a podpora a zachování specifik romské kultury pouze na úrovni folklóru. 

Domnívám se, že představitelé romského etnika nevědí, zda chtějí se integrovat, nebo 

asimilovat a že sice někdy hovoří o tom, že bojují za svoji identitu ale ve skutečnosti se 

dobrovolně této identity vzdávají, neboť chtějí žít na téže -či podobné- materiální úrovni 

jako majorita, jejíž přednosti obdivují a napodobují jak v módě, tak v životním stylu. 

Nevládní romské organizace, kromě folklóru, vlastně přispívají k asimilaci Romů. Asi by 

bylo vhodné právě na bázi nevládních organizací uspořádat koloquium o rozdílnosti 

asimilace a integrace u romského etnika, ale většina vůdčích osobností z řad Romů 

nemá zatím zájem ani potřebu řešit tyto teoretické otázky a ze závěrů se pokusit o 

formulaci postupů a o rozdílech v přístupech a činnosti romských nevládních organizací. 

Na rozdíl od jiných protagonistů romského hnutí si ing. Karel Holomek uvědomuje 

rozdíly v asimilaci a integraci Romů, jak se jeví v programech nevládních organizací, a 

nutnost kombinace politického přístupu k řešení otázek romského etnika a přístupu 

pomocí nevládního sektoru a tyto dva přístupy se snaží kombinovat a využívat. 

Vytváření samostatných, politických stran romského menšinového charakteru a jejich 

uplatnění na politické scéně považuje za nereálné. 

Fungování romských nevládních organizací : 

Všichni romští protagonisté, se kterými jsem dělala interview o romských nevládních 

organizacích, se domnívají, že důvodem častého rozpadu jinak třeba dobře fungujících 

9

omských organizací je až přílišný vliv jedné jediné romské osobnosti, která sdružení 

vede. V případě, že protagonista takovéto skupiny odejde, rozpadne se celé občanské 

sdružení. Většina romských občanských sdružení je jednoznačně řízena vůdčí 

osobnosti z řad Romů, a tato osobnost, patrně obdobně jako kdysi jejich vajdové, celou 

činnost řídí, organizuje a táhne. S takovouto osobností veškerá činnost občanského 

sdružení Romů stojí a padá. Vliv těchto osobností je tak velký, že se paralelně vedle 

nich nevyskytují a nevyrůstají další „nižší funkcionáři“ a tak chybí jejich vlastní romská 

hierarchická struktura, tak důležitá pro fungování právě nevládního, třetího sektoru. 

Zatím co v majoritní společnosti se občanská sdružení stávají jakousi „školou 

demokracie“, je tento přístup a postup v čistě romských občanských sdruženích 

výjimkou. Proto v případě odchodu profilujícího jedince, jakéhosi vůdce či nového 

romského vajdy, veškerá činnost těchto sdružení zaniká. Horizontální rozvrstvení vlivu a 

moci v čistě romských organizacích zatím chybí a skoro nikdo z protagonistů nemá ani 

zájem na jeho vytváření. Naopak,většina nositelů aktivit z řad opravdu Romů, považuje 

výskyt dalšího vůdce či výrazné romské osobnosti za své vlastní ohrožení. Jakmile se 

takovýto další romských předák objeví v okruhu činnosti již stávající romské 

organizace, je existence organizace silně ohrožena. Vůdcovské osobnosti Romů se 

dostávají do konfliktu, konkurují si, vzájemně se pomlouvají a jejich spolupráce je 

minimální a začíná pouze v okamžiku ohrožení Romů jako celku, například v případě 

útoku skinheadů. Často negativní informace o případném svém nástupci či rivalovi 

sdělují i majoritní veřejnosti, včetně zástupcům nevládních organizací, které jim chtějí 

pomoci.Tím vytvářejí negativní obraz o své vlastní organizaci, což má zpětně záporný 

vliv i na další přidělování finančních prostředků. Domnívám se, že tito předáci romských 

občanských sdružení nejsou zatím schopni oddělit svoje čistě prestižní a úzce 

skupinové či partikulární zájmy své a své širší rodiny od zájmů celého etnika a 

neuvědomují si dopad, který to má na vytváření image celého etnika (případ 

křestanského sboru v Karviné, který byl veden panem Jaroslavem Fenešem a zcela se 

rozpadl po jeho přesídlení do Chomutova a následný spor dvou protagonistů zamezil 

vzniku dalšího sboru). Romští předáci, kteří vedou jejich občanská sdružení si 

dostatečně neuvědomují, že jsou majoritní společnosti vnímáni jako blíže 

nediferencovaný celek, prostě jako Romové, jako cikáni, kteří tu žijí a že jejich spory 

podmíněné prestiží jednotlivých rodin jsou interpretovány jako obecné nesváry Romů 

jako celku. 

Majoritní společnost se sice chová obdobně, tj. také se v politickém životě často 

diferencuje do dle svých protagonistů. Skutečnost, že majoritní společnost spíše než 

programy politických stran rozlišuje a volí politické strany dle jejich protagonistů, svědčí 

o nízké reflexi principů demokracie v celé naší společnosti, tedy nejen u Romů. V 

majoritní společnosti se tedy také objevuje obdobný infantilismus a nepochopení 

demokracie, jaký převládá u romského etnika, tj. rozlišování politických stan a 

zájmových sdružení dle vůdců či mluvčích těchto skupin a nízká schopnost rozlišovat 

politické strany dle hlásaných programů .Tento přístup k politickému dění u majority je 

především postojem k politickým stranám. Nepřevládá u neziskových zájmových 

občanských organizací. Navíc u majority tento „nedospělý“ přístup k politickému dění 

není tak patrný, jako převládá-li u minority.Tendence generalizovat nedostatky minority 

je vyšší a minoritu vždy více ohrožuje, než může ohrozit majoritu, která určuje pravidla 

hry. 

10

Výrazným vůdcovským principem či zapomenutým vajdovstvím u Romů je silně 

ohrožena činnost jejich vlastních nevládních organizací. Zájmová sdružení Romů se 

rozpadají i v případě, že iniciátor činnosti emigruje (například rodina Rusenkova) nebo 

se jenom odstěhuje do jiného města (viz výše uvedený případ křesťanského sboru v 

Karvinné). Ani v takovémto případě nikdo neohlásí zánik či změnu místa a adresy 

občanského sdružení.To se opětně negativně přenáší do hodnocení všech romských 

zájmových, občanských organizací. Proto seznamy na ministerstvu vnitra mají jen velice 

malou platnost. Jejich ověření by bylo obtížné. Ověřování činnosti a existence romských 

organizací není ani možné prostředky běžnými v majoritní společnosti, tj. vyžádáním 

zprávy či potvrzením jejich existence a činnosti, tedy běžnými způsoby, kterými 

postupují nejen sociologové, ale i všechny úřady. To se potvrdilo i při dotazníkovém 

šetření, které bylo provedeno v březnu až dubnu tohoto roku 1998. 

4. Dotazníkové šetření o existenci, cílech, činnostech a problémech romských 

sdružení 

Jak již bylo uvedeno výše, obeslali jsme všech 66 romských organizací a poštou 

jsme jim zaslali dotazník, který je uveden v příloze. Paralelně s tím jsem navštívila jedno 

školení romských kurátorů a v hodině, kterou vedla dr.Taťjana Šišková jsem jim 

vysvětlila, proč je žádáme o spolupráci, jaký má význam toto dotazníkové šetření, a že 

jeho vyplnění bude pro ně i praxí. Budoucí romští kurátoři sice tyto dotazníky přijali, 

slíbili, že je vyplní, ale jejich dobrý úmysl to udělat asi negativně ovlivnilo vystoupení 

jednoho z účastníků kurzu, který se domníval, že by takováto informace mohla se dostat 

do rukou skinheadů a že musí se napřed zeptat vedení Romské občanské iniciativy, zda 

je vhodné podobné údaje dávat do rukou státním úředníkům. Přestože záměr šetření 

mu byl vysvětlen, jeho jediné negativní vystoupení natolik ovlivnilo frekventanty tohoto 

kurzu, že nikdo z nich tento dotazník nevyplnil ani za svoji organizaci, ani neudělal 

interview se zástupci občanského sdružení v místě, kde sám bydlí. Z 66 dotazníků 

zaslaných poštou a z asi 52 dotazníků poslaných výše uvedeným způsobem přímo do 

organizací, se jich vrátilo pouze 10 vyplněných. Dalších 15 nemohlo být doručeno pro 

nepřesnost či změnu adresy organizace. Ostatní mluvčí romských organizací 

pravděpodobně dotazníky přijali, ale nepochopili, že odpověď na podobné šetření je i 

dokladem o jejich existenci a že může mít i pozitivní vliv na hodnocení jejich sdružení. 

Dotazníky vyplnili za své organizace pouze takoví mluvčí, jejichž činnost je známá, jako 

je např. Karel Holomek, Vlado Oláh, zástupci Společnosti odborníků a přátel muzea 

romské kultury, Společenství Romů na Moravě, Sdružení občanů romské národnosti v 

Semilech a v Lounech, R-Mosty, Spolu, České centrum Facia, Romano Džanipen a 

několik dalších organizací. Politicky orientované romské subjekty toto zcela opominuly, 

což svědčí i o neschopnosti romských politiků pochopit, z jaké činnosti mohou mít určitý 

profit, a jak si mohou zlepšit svoje politické i sociální image, nebo jejich přílišnou 

zaujatostí politickou činností před volbami. 

Dotazníky vyplnily především organizace orientované na kulturní činnosti, které 

poměrně dlouho,třeba několik let existují a které již dostaly finanční podporu a již také 

o finanční podporu žádali a tedy si asi uvědomují význam takovéto formy komunikace s 

majoritní společností. Vzhledem k malému počtu vyplněných dotazníků jsem proto zcela 

11

ezignovala na kvalitativní a kvantitativní vyhodnocení odpovědí. Je možno říci, že 

zjišťování jakýchkoliv dat dotazníkovou formou je pro romskou populaci zatím 

nevhodné, neboť je to pro ně asi příliš náročné a nepovažují to za nutné. Je 

pravděpodobné, že „vyplněný papír“ v nich vzbuzuje obavy z možné kontroly, neboť je 

to pro ně symptomem přístupu jakéhosi „úřadu“. Konečně rozdíl mezi sociologickým 

šetřením a úřední evidencí je nejasný i pro mnohé příslušníky majoritní společnosti, 

která také různá sociologická šetření buď neadekvátně přeceňuje, nebo naopak 

podceňuje. I toto moje konstatování pronesené na podkladě této zkušenosti, je určitým 

přínosem, které mohou další sociologové využít. Obávám se, že obdobně budou 

reagovat jednoznačně romské organizace i na výzvy nadací, které jim přidělily peníze, 

což opětně vyvolá negativní hodnocení ze strany majority, podezřívání, že peníze byly 

použity nevhodným způsobem, nebo dokonce zcizeny. 

4.Finanční dotace činnosti romských a proromských občanských sdružení 

Nejpřesnější formou evidence romských organizací je rozbor činnosti těch 

organizací, které přijaly finanční příspěvky. Kdo žádá o peníze, musí vyplnit dotazník 

připojený k žádosti, napsat projekt, zřídit si bankovní konto a začít činnost.. Proto jsme 

tematicky rozebrali organizace, kterým byly dány určité dotace z různých nadací nebo z 

grantů poskytovaných jednotlivými ministerstvy. Je paradoxní, že informace o státních 

dotacích se získávaly mnohem obtížněji, než informace o nestátních subjektech. 

Dokonce i v tzv.Bratinkově zprávě, v příloze č. l., jsou lépe a přehledněji zmapovány 

finanční zdroje poskytnuté nevládním romským a proromským organizacím z nadací, 

než finanční zdroje, které jim poskytuje stát. 

Finanční prostředky přidělené na projekty pro romské obyvatelstvo v roce 

1996 celkem činily 17,117.356 Kč. Z tohoto seznamu jsem vyjmula čistě romské a 

jenom Romy vedená občanská sdružení a zjistila jsem (pokud jsem tato sdružení 

správně rozlišila), že jim bylo přiděleno 10,331.812 Kč tedy 60% všech finančních 

prostředků, daných v roce 1996 na podporu činnosti minorit. 

Ministerstvo kultury ve stejném roce přidělilo na rozvoj a uchování kultury všech 

národnostních menšin v ČR celkem 8,876.000 Kč. Z toho romská minorita získala od 

ministerstva kultury 4,234.000 Kč,tedy 47,7 procent. (viz příloha č. 5 in Bratinkova 

zpráva), což je vzhledem k jejich počtu (cca 140-180.000 osob, z nichž se k romské 

národnosti přihlásilo v roce 1991 jenom 33.000) výrazně vyšší pomoc, než jakou dostaly 

ostatní národností minority (k slovenské národnosti se hlásilo v roce 1991 320.000 

občanů a v současnosti se jich hlásí ještě asi o 140.000 více ). 

Vzhledem k tomu, že na uzemí ČR tvoří minority zhruba 4 procenta obyvatelstva, 

jsou prostředky přidělené romské minoritě zcela adekvátní i přesto, že tato minorita je 

na nižším stupni sociálního zařazení a tedy potřebuje vyšší pomoc od státu. 

Současně byly ministerstvem školství mládeže a tělovýchovy (MŠMT) poskytnuty 

na projekty zaměřené na vzdělávání romské komunity tzv. účelové dotace na které byly 

12

ve stejném roce Romům přiděleny necelé dva miliony korun, přesně 1,949.000 Kč.na 10 

sdružení, a na projekty zaměřené na výchovu ke kultuře lidských vztahů v 

multietnickém prostředí bylo dáno 823.000 Kč a na projekty teoreticky řešící tyto otázky 

bylo poskytnuto v témže roce (tj. v roce 1996 ) 430.000 Kč.To je opětně v relaci k počtu 

příslušníků jiných národnostních menšin nejvíce. Celkem tedy za rok 1996 bylo 

přiděleno romským a proromským nevládním občanským organizacím na jejich činnost 

skoro 18 milionů korun, přesně 17,514.812 Kč. Do této celkové sumy ale nejsou 

zahrnuty finanční dotace poukázané ze zahraničních fondů, jakými je například Phare, 

Open Society Fund, Nadace ROS, SWIF a další, které jsme uvedli v uvodu, ani částky 

které jsou dávány na romský tisk, na romské vysílání v rozhlase a televizi. I to jsou 

„přednosti“, které nejsou poskytovány ostatním národnostním minoritám. Romské i 

proromské nevládní organizace dostávají absolutně i relativně vyšší finanční dotace než 

dostávají jiné národnostní minority. 

Samozřejmě, bylo by možné a vhodné uvést tabulku finančních příspěvků 

přidělených na činnost nevládních organizací romské menšině již od roku 1989, ale 

vzhledem k tomu, že tato zpráva musí být relativně stručná, omezujeme se pouze na 

jeden rok, a to na rok 1996, kdy ještě nenastala viditelná ekonomická krize ani viditelná 

kolize majoritního obyvatelstva s romským etnikem manifestující se tzv. exodem Romů 

na podzim 1997. Dotace na rozvoj romské kultury jsou každoročně (od roku 1990) 

vyšší, zhruba jsou trojnásobkem (ale u folklorních sdružení až šestinásobkem) podpor 

ze začátku devadesátých let, což odpovídá inflačnímu trendu v této republice. 

4.l. Rozdíly v přidělování finančních prostředků dle jednotlivých nadací 

Do výše uvedeného přehledu nejsou, jak již bylo konstatováno, zahrnuty finanční 

příspěvky, které jsou poskytovány na romské a proromské projekty od jednotlivých, v 

ČR působících evropských nadací ve prospěch integrace romského etnika. Každá z 

nadací má trochu odlišný postup vyhodnocování projektů a tento přístup se měnil i 

během posledních let, takže jednotlivé roky nejsou vůbec srovnatelné. 

Teprve od roku l993 se zvyšuje podíl příspěvků na romské projekty od 

mezinárodních nadací. 

Do roku l993 podporovaly mezinárodní nadace především projekty rozvíjející 

demokratizaci země, nezávislý tisk a tematika menšin byla dosti přehlížena asi také 

proto, že menšiny se samy nehlásily o svoje práva a podávaly poměrně málo projektů. 

Teprve po rozdělení ČSFR, kdy se otázky spojené s postavením menšin více 

aktualizovaly, jakoby si menšiny uvědomily svoje práva a nároky a počet jejich projektů 

se podstatně zvýšil a v mnoha nadacích byl přímo vypsán program na podporu minorit. 

Obdobná tendence byla i mezi představiteli romské menšiny. Zvláště v posledních dvou 

letech, kdy se vyostřily problémy rasové v této zemi, začaly mezinárodní nadace více 

přihlížet k projektům sledujícím menšinu romskou. Při srovnání kvality projektů je 

patrné, že v případě projektů, které podávají přímo romské organizace, jsou požadavky 

na vypracování projektů poněkud nižší a je tolerována i nejasnost nebo neexistence 

výročních zpráv o hospodaření s těmito penězi. 

13

Nadace Rozvoje občanské společnosti (NROS] přiděluje od svého vzniku 

podpory na projekty pro národnostní minority, na uzemí ČR. Aktivita i požadavky 

jednotlivých minorit jsou však rozdílné.Tak například ruská a ukrajinská minorita 

požádala jenom 4krát o podporu svých projektů, slovenská minorita 11krát, polská 

10krát, německá 5krát a maďarská pouze jedenkrát. Na tyto projekty bylo Nadací ROS 

celkem přiděleno 1,641.240 Kč. Za stejnou dobu bylo podáno celkem 71 projektů s 

proromskou tematikou. Z nich bylo vybráno 32 projektů a na jejich realizaci přiděleno 

6,368.560 Kč. To je skoro čtyřikráte vyšší množství finančních prostředků, než kolik 

získaly všechny ostatní minority dohromady. V letošním roce, tj. 1998 bylo podáno 

dalších 22 projektů na podporu národnostních menšin s celkovým požadavkem na 

8,065.667 Kč a z toho je 15 projektů tj. 69 % zaměřeno opětně na zlepšení postavení 

romského etnika. Na tyto romské a proromské projekty navrhovatelé celkově žádají 

více jak 6 milionů korun. Zda budou finanční prostředky a skoro z 90 procent byly tyto 

všechny požadavky uhrazeny. Přesná data neznáme, neboť všechna kola řízení dosud 

neproběhla. V každém případě, příspěvky na zlepšení či řešení postavení romské 

minority jsou jednoznačně nejvyšší a to i přesto, že dle právního hlediska, tedy dle toho, 

kolik osob se hlásilo k této minoritě při posledním sčítání obyvatelstva, je právě minorita 

Romů početně nejmenší, neboť, jak je všeobecně známo, dle výsledků sčítání 

obyvatelstva z roku 1991, se k romské národnosti přihlásilo pouze 33.000 občanů. 

Nadace ROS z prostředků, které ji přidělilo PHARE celkově od svého vzniku 

dala na projekty s problematikou řešení postavení menšin 9,557.845 Kč. Z této celkové 

částky 66,57 procent získaly projekty romské a proromské. V těchto intencích 

přidělování finančních prostředků bude asi NROS i nadále pokračovat. Zatím v průměru 

na jeden romský projekt připadá necelých 200.000 korun, což je opětně částka 

převyšující finanční prostředky přidělené na projekty jiných minorit. Obdobně, jak již 

bylo uvedeno, postupují i další, z hlediska rozdělování určité finanční částky i méně 

významné mezinárodní nadace, což je, podle mého názoru, podstatně ovlivněno tzv. 

romským exodem a medializací rasistických útoků proti Romům zvláště v minulém roce. 

Například nizozemská ambasáda v roce 1995 a 1996 nepodpořila ani jeden pro-romský 

či romský projekt (protože projekty neodpovídaly požadovaným kriteriím) ale v roce 

1997 již poskytla na romské a pro romské projekty celkovou částku 1,039.720 Kč (viz 

zpráva z 28.května l998, potvrzená prvním sekretářem této ambasády, F.Z.R 

Wijchersem). Tato ambasáda, podobně jako představitelé dalších ambasád, s jejichž 

zástupci jsem mluvila, raději podporují pro romské projekty, tedy projekty na kterých se 

podílejí také zástupci většinového obyvatelstva, než projekty, které byly podány pouze 

romskými organizacemi. Vysvětlení je jednoduché: potřebují uzavřít po roce či po 

skončení projektu veškeré účty a získat doklady o tom, jak byly finanční částky 

využity.Tyto informace ale obvykle nezískají od vysloveně romských občanských 

sdružení. 

5. Závěry 

Většina romských a pro romských (pseudoromských) občanských organizací 

vznikla až po roce 1989. Romové sami neměli pro tuto formu hájení svých zájmů žádné 

vhodné, vlastní tradicí podmíněné vzory, ani představy o fungování občanské 

14

společnosti ani zkušenosti z možnosti hájit svoje zájmy jako celku pomocí občanských 

zájmových sdružení. Na rozdíl od majoritní společnosti byli Romovů vůbec poprvé v 

historii postaveni před tuto možnost. Až do současnosti se vždy organizovali dle 

rodin,případně kmenů, dle příbuzenských vztahů a ve svém čele měli svoje vůdčí 

osobnosti (vajdy) ale nikdy se nestrukturovali ani neshromažďovali dle shodných 

zájmových činností, profesních oborů, nebo lokalit. Byli zvyklí buď dobrovolně nebo 

nedobrovolně přijímat rozhodnutí decizních center, nebo rozhodnutí majority neplnit, 

nebo se podřizovat vlastním vůdčím osobnostem, lidem, kteří požívají v jejich rodinách 

a velkorodinách vysokou prestiž. Demokratické formy volby vlastních představitelů do 

politických stran či jiných zastupitelstev a nehierarchické vztahy nejsou vlastní jejich typu 

kultury.Teprve nyní přejímají tyto tuto stratifikaci a tyto postupy majoritní společnosti, 

aniž si zatím kladou sami otázku, zda takováto integrace je právě pro ně vhodná a k 

jakému cíli povede a čeho chtějí dosáhnout těmito postupy.Tyto otázky si neklade a 

neřeší ani majoritní společnost, která (i když to není zcela explicitně vyjádřeno) by 

nejraději chtěla jejich úplnou asimilaci a adaptaci na vlastní matrice chování. 

Československý stát a později Česká republika a její decizní centra neměla připraven 

nový, demokratickým principům odpovídající postup vůči tomuto etniku ani koncepci 

sociální a kulturní politiky pro Romy a vůči Romům, která by odpovídala nové realitě a 

nové politické situaci. Vše se vyvíjelo naprosto živelně, dnešní obtíže jsou toho také 

důsledkem. I proto stát v této oblasti ponechal zcela volné pole pro působení nevládních 

organizací, včetně postupů a metod práce, které k nám vnášeli volontéři ze západních 

zemí. Přechod od totalitárního systému k systému tržní ekonomiky, vytváření 

konkurenčních vztahů, kompetence a možnosti občanů samostatně hájit svoje 

skupinové zájmy, byl pro Romy větším šokem, než byl pro ostatní obyvatelstvo. V 

prvních letech po převratu v roce 1989 se Romové podstatně opozdili vzhledem k 

majoritnímu obyvatelstvu. Romové přijímají spolupráci s majoritou na společných tzv. 

pro-romských projektech, jejichž cílem je zlepšit sociální postavení Romů, umožnit jim 

vyšší vzdělání, a společně s těmito pro-romskými aktivisty spolupracují.Tato spolupráce 

ale někdy vyvolává určitou rivalitu, kdy obě skupiny, Romové i gadžové ve prospěch 

Romů se angažující si myslí, že jsou tou druhou stranou nějakým způsobem zneužíváni 

k prospěchu druhé skupiny. Proromští aktivisté se někdy cítí zneužíváni Romy a 

Romové se domnívají, že činnost ve prospěch jich samých obohacuje ty, kteří jim 

pomáhají. Sami Romové sice preferují práci sdružení, které oni sami vedou, a chtějí si 

to „dělat podle svého“, ale současně si uvědomují, že bez pomoci gadžů získají jen 

obtížně registraci i finanční prostředky na svoje aktivity. Navíc se obávají, že ve 

sdruženích, která budou čistě jen romská, budou případně finanční prostředky využity 

pro partikulární zájmy romských organizátorů. 

Někteří Romové si uvědomují, že zvolený postup je vlastně formou jejich 

asimilace do kultury a do hodnotových matric majority, ale převážně to schvalují a 

přijímají, neboť nemají ani oni dnes již jinou, vlastní koncepci kultury svého etnika ani 

model integrace. V tomto směru se zatím nevyvinula šířeji spolupráce mezinárodních 

romských nevládních organizací. 

Většina projektů a občanských sdružení na pomoc Romům je zaměřena na 

zlepšení jejich vzdělání, na pomoc školám, na časopisy a získávání kvalifikace. Čistě 

romské projekty a čistě romská občanská sdružení jsou převážně zaměřena na rozvíjení 

15

jejich folklóru, na taneční a pěvecké soubory. Romové v tomto směru pouze pokračují v 

trendu, který vůči minoritám byl zaveden za minulého režimu, tj. na redukci národností 

na folklór. Jiná specifika jejich činnosti zatím chybí. Romské iniciativy vhodně či méně 

vhodně pouze kopírují, napodobují činnosti, které jsou obvyklé v majoritní společnosti. 

Romské občanské organizace obvykle činnost, pro kterou byly založeny 

vykonávají poměrně krátce. Většina z nich vzniká i zaniká s odchodem nebo s 

rozchodem skupiny s protagonistou takovýchto romských občanských sdružení. V 

zájmových sdruženích se nevytváří horizontální struktura a vztahy, většina představitelů 

romských organizací neplní požadavky, které na ně kladou úřady či nadace, které jim 

poskytly finanční prostředky, tj. nepodávají hlášení o své činnosti, dokonce ani 

nesděluje, jak naložila se svěřenými finančními prostředky. V případě přerušení své 

činnosti, nedávají tyto organizace o tom zprávu těm státním orgánům, nebo těm 

nadacím, které jim finanční příspěvky přidělily. Tento přístup způsobuje obtíže při 

evidenci těchto sdružení a vyvolává to nedůvěru vůči těmto organizacím. Mezi romskými 

občanskými sdruženími existuje značné napětí, které se promítá do pomluv druhých 

skupin a výrazně škodí romské minoritě jako celku. Rozdělení je dle rodin i dle krajů a 

vyskytuje se výrazná distance i mezi Romy z Moravy a z českých zemí. Majoritní 

společnost nechápe, že Romové na tomto území nejsou homogenní národ, a ani se to 

nesnaží pochopit. Proto většina donátorů preferuje pro-romská občanská sdružení a ne 

pouze sdružení romská. 

Romská občanská sdružení jsou někdy zaměňována samými Romy za jakési 

politické strany a naopak. Politické strany i romská občanská sdružení hájí především 

partikulární zájmy svých rodin a lokálních skupin, což se negativně promítá do postojů 

majority vůči Romům, ale i do nedůvěry Romů vůči svým politickým předákům. 

Romové si zatím nekladou otázku, jaká činnost je specifická pro jejich etnikum a 

na které aktivity by měli sami klást důraz, aby se neadaptovali, ale pouze integrovali, co 

vlastně jeden nebo druhý přístup znamená a jaké důsledky může mít v budoucnosti. Ani 

Romové, ani pro romští aktivisté se zatím neptají, co, jaké výsledky by bylo vhodné 

hodnotit jako úspěch činnosti romského občanského sdružení. Sami nehodnotí činnost 

svých občanských sdružení. 

Ani většinová společnost.se neptá, co je úspěchem v činnosti romských a proromských 

zájmových skupin z hlediska majority, ani čeho by mělo být dosaženo, z 

hlediska romského etnika. 

Romové nevedou zatím mezi sebou diskuse, čeho chtějí dosáhnout svoji činností 

a zda cílem je vyrovnání sociálního statutu s majoritou formou adaptace a asimilace, 

nebo zda mají usilovat pouze o integraci a zachovat si svoji vlastní kulturu a svébytnost 

nejen ve formě folklóru. Tyto otázky si neklade ani začínající romské nadnárodní 

organizace, jakými je například Helsinské romské občanské shromáždění. Zatím je 

většina aktivit Romů zaměřena na snížení rozdílů mezi majoritou a romskou minoritou a 

na její přizpůsobení majoritě. Romská minorita s tímto postupem souhlasí a sama ho 

podporuje a požaduje a v takovémto začlenění do majority vidí zatím jediný pro sebe 

sama vhodný postup. Jak ale dlouho? Vzory jiného postupu ani vhodná řešení hranic 

16

integrace a asimilace nejsou v tomto stadiu vypracovány ani v zemích Evropské Unie, 

odkud jsou nám nabízeny jako modely vhodné k napodobování postupy usnadňující 

vlastně asimilaci minorit. 

Nedostatečná evidence romských občanských sdružení znemožňuje jejich 

vzájemnou spolupráci ale i systematickou podporu. O mnoha aktivitách Romů a 

aktivistech se prostě ani neví. Sami Romové často nemají zájem sdělovat údaje o své 

činnosti. Využití běžných způsobů sociologických výzkumů pro sledování aktivit 

romského etnika není vhodné a ani možné. Aktivisté romští většinou neodpovídají na 

dotazy tohoto druhu. Tento postup Romů se promítá do další nedůvěry vůči jejich 

činnosti a do nechuti přidělovat na jejich čistě romské aktivity státní či nadační peníze. 

Nově přijatý zákon o nadacích a občanských sdružení je tak složitý, že většina 

romských organizací se dle něho nebude evidovat. Pro tuto registraci není motivována 

a také ji nezvládne. 

Je třeba si již dnes položit otázku, jak budou později hodnoceny romské 

organizace, které nebudou registrovány dle nového zákona a jak na ně bude pohlíženo 

a zda i těm, které se nepřizpůsobí nebo se prostě nedokáží přizpůsobit, budou 

poskytovány finanční příspěvky od státu nebo od evropských nadací. Majoritní 

společnost, včetně státních orgánů, by měla chápat i tolerovat tuto odlišnost romských 

aktivistů a neklást na ně stejná kriteria, jako na občanská sdružení většinové populace. 

Nechtějí-li to tolerovat, měl by stát nebo vedení mezinárodních nadací pomoci romským 

organizacím s administrativním vedením, finančně podpořit a platit jim třeba mzdu pro 

auditora a i jinak jim systematicky pomáhat.Jinak se totiž nevládní romské občanské 

aktivity mohou stát pro některé Romy osudným omylem, který je přivede do konfliktu se 

zákonem a tím poškodí celé toto etnikum 

Finanční příspěvky, které dostávají romské a pro-romské organizace jsou v 

průměru mnohem vyšší, než jaké jsou poskytovány jiným minoritám v ČR. 

Výsledky těchto aktivit nejsou zatím adekvátní vzhledem k vynaloženým 

finančním prostředkům asi i proto, že se zatím neřeší jakého cíle má být 

dosaženo: zda integrace,adaptace, asimilace a ani se neřeší otázky,jak současné 

aktivity nevládních organizací přispívají k těmto zatím nejasným cílům. A proto 

není možné ani provést zhodnocení činnosti těchto nevládních romských a proromských 

občanských sdružení.aktivit. 

6. Literatura : 

l. Přehled občanských sdružení sdružujících občany romské národnosti k 9.únoru 1998 

Materiál poskytnutý Ministerstvem vnitra,odborem pro občanské záležitosti. 

2.Adresář organizací zabývajících se problematikou národnostních menšin v ČR z 10. 

března 1998 - materiál poskytnutý Ministerstvem vnitra-odbor pro občanské záležitosti - 

romské organizace či organizace pracující s Romy jsou vyznačeny. 

17

3.Nadace a organizace zabývající se romskou menšinou - Seznam 13 organizací a 

občanských sdružení,která byla k l.dubnu 1998 uvedena na internetu. 

4.Seznam romských organizací a hnutí v České republice a Adresár Regionálných 

kulturných stredisk na východnom Slovensku a NOC Košice - získáno od dr.Vlado 

Oláha 1998. 

5. Přehled grantů které poskytla Nadace Rozvoje občanské společnosti od svého vzniku 

do současnosti a které označuje za „romské projekty“. 

6.Některé nadace a organizace zabývající se romskou menšinou - příloha knihy Pavel 

Říčan: S Romy žít budeme- jde o to jak -Naklad. Portál, Praha 1998. 

7.Představitelé romského hnutí- Seznam 88 aktivistů -Romů- z dubna 1997- poskytnuto 

Ladislavem Goralem z Rady pro národnosti - platnost pro rok l998 nebyla ověřována. 

8. Dotazník vypracovaný J.Šiklovou z Katedry sociální práce FF UK, rozeslaný v únoru a 

březnu všem k tehdejšímu datu známým romským organizacím a hnutím. 

9.Přehled občanských sdružení sdružujících občany romské národnosti k 1.dubnu 1998 

získáno od organizace DZENO/A.Gendalos -TV Romale 

10. Aktivity ve prospěch romské komunity v ČR - k 3l.8. l996-(ed.J.Trombíková ,L.Goral) 

Seznam organizací zpracován dvěma nevládními organizacemi,ve kterých pracují jak 

Romové,tak aktivisté většinové populace a to Sdružení R-Mosty a Sdružení Velká 

Ohrada,ve spolupráci se sekretariátem Rady pro národnosti vlády ČR- uvod 

H.Frištenská. 

11. Amaro Gendalos -Naše zrcadlo- ročn.l a 2, vydává Sdružení přátel Nadace Dženo 

Praha l997 a l998. 

12. Romano Kurko -Romský čtrnáctideník aktualit a zajímavostí -vychází nepravidelně 

od roku l990- excerpována některá čísla z roku l993 a l998. 

13. Zpráva o situaci romské komunity v České republice- ze 3. září l997, předkládá Ing. 

Pavel Bratinka,předseda´Rady pro národnosti ČR, zvláště část II- kapitola 3.9 :Romské 

a proromské iniciativy, zvláště přílohy: č. l ,Granty nadací na projekty pro romské 

obyvatelstvo l996, č. 4.Učelové dotace MŠMT na projekty zaměřené na vzdělávání 

romské komunity l993, č. 5.Dotace ministerstva kultury -l99l - l997. 

14. Zpráva o lidském rozvoji -Česká republika l997 -Sociologický ústav AV ČR,Praha 

l997. 

15. Vývoj hlavních ekonomických a sociálních ukazatelů České republiky č. 9, l0, l l, 

Výzkumný ustav práce a sociálních věcí Praha. 

18

16. Český Helsinský Výbor-Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce l996 a l997 Praha 

l998. 

17. Říčan Pavel :S Romy žít budeme -jde o to jak -Nakl. Portál, Příloha:Některé nadace 

a organizace ,zabývající se romskou menšinou. 

18. Šiklová J. :The Gray Zone and the Future of Dissent in Czechoslovakia -Social 

Research , Vol. 57,l99O. 

19. Šiklová J: Backlash -Social Reseaarch,Vol.6O.No.4. l993, p.937. 

20. Šilhánová H. (ed.) Základní informace o neziskovém sektoru v ČR - vyd. Nadace 

NROS, Praha l996 . 

Stručný životopis autorky statě 

PhDr Jiřina Šiklová,CSc se narodila v Praze v roce l935, vystudovala FFUK, přednášela 

na katedře socioogie problematiku mládeže a studentského hnutí.Disertaci psala na 

téma Akademická YMCA v Československu a studie o E.Radlovi, o Pražské 

sociologické škole. Po roce l968 musela z fakulty odejít, pracovala v různých povoláních 

a později dlouhodobě v Thomayerově nemocnici na oddělení gerontologie. Je autorkou 

řady populárně vědeckých knih, které vydávala pod „vypůjčenými“ jmény,o stáří, o 

ženách,o dospívání a podílela se na mnoha empirických výzkumech ve zdravotnictví. V 

roce l990 se vrátila na FFUK, založila katedru sociální práce, na které přednáší životní 

cyklus a problematiku ethnik, národností ,nacionalismu, uprchlictví a také sociální 

gerontologii. Je zakladatelkou knihovny a centra pro gender studie v Praze a členkou 

mnoha mezinárodních organizací a aktivně se podílí na činnosti nevládního, 

neziskového sektoru. 

Resumé pro překlad do angličtiny 

Jiřina Šiklová : Romové a nevládní, neziskové občanské organizace 

Předložená studie o nevládních a neziskových občanských sdruženích Romů a o 

proromských aktivitách byla vypracována na pokladě rozboru seznamů z ministerstva 

vnitra,z dotazníkového šetření 66 romských organizací a na podkladě rozhovorů s 

vůdčími romskými osobnostmi, které se podílejí na činnosti v tzv. třetím sektoru. 

Romská minorita v Československu a později v České republice se obtížnějí adaptovala 

na změny po roce l989 a na tržní ekonomiku,než majoritní společnost,která již v 

minulosti zakládala různé spolky a občanská sdružení.Romové se nikdy neorganizovali 

dle svých společných, etnicky nebo profesně podmíněných zájmů,ani nevytvářeli 

celostátní nebo celonárodní komunitu,nevytvářeli politické strany .Přesto po převratu 

l989 vzniklo několik desítek romských a a proromských občanských sdružení, které se 

zaměřují převážně na vzdělávání, folklor,méně již na podnikání,zvyšování kvalifikace a 

19

zlepšení zaměstnanosti.Romská občanská sdružení jsou vedena silnými romskými 

osobnostmi,nevytváří se v nich horizontlní struktura vztahů a činnost jejich plně závisí 

na vlivných romských jedincích a po jejich případném odchodu se tato sdružení obvykle 

rozpadají..Romská občanská sdružení jsou obtížně evidovatelná,je jich registrováno 

několik desítek, ale ve skutečnosti tyto organizace nepracují.,až na vyjímky neposkytují 

donátorům zprávy o své činnosti ani finanční vyučtování,nebot to neodpovídá jejich 

způsobu komunikace s majoritní společností a navíc nemají zkušenosti s účtováním 

činnosti, ani s psaním výročních zpráv.a s výkaznictvím. Romské občanské iniciativy 

jsou vedeny v několika seznamech,které se od sebe podstatně liší. V roce l996 

bylonapříklad registrováno na ministerstvu vnitra ll3 romských občanský iniciativ a 46 

tzv. proromských organizací,vytvořených na pomoc tomuto etniku.O dva roky později se 

však jejich počet snížil jen na 66 občanských sdružení aniž činnost předchozích byla 

oficiálně uzavřena a registrována.V našem šetření byla ověřena asi l5 romských 

organizací. 

Mezi romskými občanskými sdruženími existuje zančné napětí, které se promítá i do 

pomluv druhých romských iniciativ, což celkově snižuje kreditibilitu všech Romů. 

Romská občanská sdružení jsou někdy zaměnována za politické strany a naopak a 

obojí často hájí předevšímpartikulární zájmy svých rodin a skupin ,což je i důvodem, 

proč řada Romů preferuje činnost pro-romských organizací,ve kterých jsou zastoupeni 

Romové,ale ve vedení jsou také jedinci z majoritní populace, kteří obvykle činnost 

administrativně řídí . 

Tyto nevládní romská občanská sdružení jsou finančně zajištěna z prostředků 

ministerstev například ministerstva práce, sociálních věcí, kultury a školství a tzv. 

romské projekty jsou podporovány i zahraničními evropskými nadacemi ,jako je Nros, 

Open Society Fund a další. 

Činnost romských sdružení je dotována výše, než činnost ostatních národnostních 

minorit.Romská a proromská občanská sdružení dostávají na svojí činnost více jak 6Oprocent 

všech státních dotací a grantů přidělovaných na podporu národností v ČR. V 

roce l996 bylo na činnost občanských iniciativ se zaměřením na zlepšení integrace 

romského etnika přiděleno l7 milionů korun,mimo dotací na romské časopisy a 

zahraniční granty. 

Nedostatečná evidence romských občanských sdružení znemožnuje jejich vzájemnou 

spolupráci ale i systematickou podporu a vyhodnocování činnosti Romové sami zatím 

nehodnotí tyto svoje vlastní aktivity ani nediskutují otázky zda a jak tyto jejich nevládní 

organizace přispívají k jejich vlastní integrace a asimilace do majoritní 

společnosti.Prozatím je tato činnost zaměřena především na snížení rozdílů mezi 

majoritou a romskou minoritou po stránce ekonomické.ˇUtoky skinheadů a rasismus 

majoritního obyvatelstva částečně podminuje spolupráci romských skupin či 

spíše velkorodin nebo rodů.Teoretické otázky spojené s problémem adaptace, asimilace 

či integrace si Romové zatím sami nekladou,a tyto otázky nejsou jimi reflektovány I 

proto je obtížné vyhodnotit co je opravdu uspěchem ve snažení těchto občanských 

romských sdružení. 

Stát nemá dlouhodobou koncepci, jak postupovat v případě pomoci tomuto ethniku a 

neví ani čeho má být činnosti nevládních romských iniciativ dosaženo.Vzory a modely 

doporučované ze západoevropských států a z Evropské unie také nejsou jasné a 

přeážně pouze usnad%nují asimilaci těchto minorit. 

20

Nevládní organizace jsou pro integraci minorit velice významné,nebot řešení problémů 

minorit pomocí politických stran je zatím nereálné.A to je další důvod, proč by si měli 

představitelé minority Romů ujasnit, o co chtějí činnosti svých občanských sdružení 

vlastně usilovat a kde oni sami vidí hranice své integrace do majoritní společnosti. 

21

VÝVOJ ROMSKÝCH REPREZENTACÍ PO ROCE 1989 

A MINORITNÍ MOCENSKÁ POLITIKA VE VZTAHU K ROMŮM. 

Karel Holomek 

l. Vymezení pojmu ELITA, REPREZENTACE, se zvláštním zřetelem na Romy 

Chceme-li zevrubněji zkoumat, co znamená elita ve společnosti, pak nutně narazíme na značný rozdíl 

v tom, jak je tento pojem vnímán obecně v majoritní společnosti a jak ho vnímají Romové mezi sebou. 

Proto není možno obecně platná hlediska aplikovat na poměry uvnitř romské komunity. V každém 

případě je zde příliš mnoho odlišností, o nichž je nutno se zmínit, dříve než se budeme zabývat 

romskými reprezentacemi z pohledu co možno nejpřijatelnějšího pro obě strany – pro minoritu i 

majoritu. 

V evropských společnostech tvoří obvykle elitní skupinu v pravém smyslu slova intelektuálové, kteří 

představují jakýsi výkvět společnosti a posunují ji k lepšímu stavu. Bylo by jistě zajímavé definovat, co 

znamená tento lepší stav, ale to není teď naším bezprostředním úkolem. Spokojíme se s tím, že si 

představíme fungující společnost na dosti vysoké technické 

úrovni, v níž se cítí být všichni bezpečni, kde platí zákon, který je obecně respektován, kde je 

chráněna příroda alespoň do té míry, která je přijatelná pro nejvyspělejší krajiny ve smyslu, jenž 

vyhovuje nejen technokratům, ale i humánně založeným jedincům, společnost, v níž jsou 

respektována lidská práva a zájmy menšin. 

Nejpřirozenější a nejlepší stav by ovšem byl, aby příslušníky takové elity, která posunuje vývoj 

společnosti dopředu, byli i příslušníci menšin a samozřejmě, že i menšiny romské, která by toho 

obzvláště potřebovala. Zcela jistě tomu tak není, alespoň ne v míře, která by stála za řeč. 

V této souvislosti je dobré definovat pojem romského intelektuála. Je to záležitost jistě velmi 

polemická a není pochyb o tom, že mnozí se mnou nebudou souhlasit a budou považovat mé hledisko 

za příliš přísné. Položím jen několik otázek. Je intelektuálem ten z rodu Romů, který získal 

vysokoškolské vzdělání, avšak při hodnocení jevů ve společnosti projevuje příliš omezený pohled na 

tyto jevy a nedokáže je dávat do náležitých souvislostí? Myslím, že ne, i když, jak se zdá, má právě 

takový člověk dobré předpoklady intelektuálem se stát. Je naopak intelektuálem ten Rom, ač 

nedostatečně vzdělán, přece jen projevuje překvapující rozhled a nedostatky ve vzdělání eliminuje 

svojí zkušeností a moudrostí? Jistěže ano, takový člověk může být právem pokládán za romského 

intelektuála. 

Věnuji se této otázce tak podrobně, protože romský intelektuál, který současně dokáže být vůdcem, 

může být a také je mnohem prospěšnější pro společnost a pro romskou komunitu a to zejména proto, 

že dokáže být objektivní a tím předestírá před občany majority problémy s hlubokou znalostí a 

současně respektuje i hlediska Romů, nikoliv ovšem populisticky, ale věcně, při čemž má dosti silnou 

autoritu, aby takový způsob pohledu a hodnocení jevů byl obecně přijímán a respektován. Jestliže 

tomu tak není, je představitel Romů nehodnověrný pro většinu obyvatel a nemá šanci uspět při 

prosazování záležitostí, které mohou být třeba i rozumné. Tady je také skryt zásadní problém 

participace Romů na společenském dění a třeba i v politice a proto je provázeno toto úsilí 

neúspěchem. Právě z tohoto důvodu je jen málo Romů, kteří by byli přijímání oběma stranami a kteří 

by měli i dostatečně dobré renomé v tomto směru. Nepleťme si tento pojem s mediální popularitou. To 

je něco úplně jiného, nechci podceňovat mediální popularitu romského představitele, ale je to 

nesrovnatelně méně s tím, co bych nazval romským intelektuálem. Bohužel i naši mediální redaktoři 

všech druhů v tomto bodě nemají jasno a suverénně uvádí romského intelektuála toho a toho jména, 

při čemž v zápětí se ukáže, že je to člověk s extrémními názory nejhrubšího zrna mezi nimiž, 

k dovršení všeho, se proklubává nevzdělanost a primitivnost. 

To je smutné a neslouží to nikomu a ničemu. Nyní je snad již zřetelnější, proč se na tuto záležitost 

dívám tak vyhraněně a přísně. V této otázce je zakotven zásadní problém nedorozumění, které až 

dosud ve společnosti panuje mezi Romy a majoritou. Taková romská elita by i z pohledu celé 

1

společnosti si postupně získala i obecné uznání této společnosti. Musela by být současně i dostatečně 

věrohodná pro příslušníky svého rodu. Skutečná, konkrétní každodenní práce pro ně by ji tuto 

věrohodnost zachovala, případně získala, pokud ji ztratila. 

V tomto místě je nanejvýš užitečné zabývat se tím, co přesně lze pojmenovat výrazem “romský 

vůdce”. Je možno vycítit jisté rozdíly mezi těmi, kteří jsou považováni za “ romské intelektuály” a těmi, 

kteří jsou považováni za “romské reprezentanty” a (nikoliv nebo) “romské vůdce”. 

Po pravdě řečeno, romští vůdcové, kteří by dokázali ovlivnit širokou romskou populaci v minulosti 

nebyli. Byli jen lokální, místní vůdcové, kteří jako takoví byli vnímáni místně, uvnitř komunity, rodu. 

Ostatně to plně odpovídá kastovnímu systému džátí, který dokonale popisuje na jiném místě Milena 

Hübschmannová. 

Kupodivu, téměř stejná situace platí i dnes, kdy konstatujeme, že řada tradičních hodnot i struktur 

pominula. Zdá se, že přece jen mnohé zůstává. Řada dnešních romských vůdců je uznávána jen 

místně, ale také skupinově (ROI, občanská sdružení, některé velké rodiny). Nikdo z nich se nemůže 

pochlubit tím, že by jako vůdce byl vnímán všude a všemi. Někteří z nich se stali i romskými 

představiteli, tedy do jisté míry vůdci, kteří překročili hranici komunity, profesního nebo sociokulturního 

postavení a jsou přijímáni nebo alespoň vnímáni majoritní veřejností. Někteří zůstávají ve stínu své 

komunity a jsou přijímáni pouze romskou reprezentací jako jakýsi korektiv při jejím rozhodování. 

V souvislosti s neobyčejně silně vyhrocenou situací, ve které se Romové necítí být bezpečni a 

neustále usilují o odchod do některé cizí západní země, je neobyčejně těžké pro romskou 

reprezentaci zachovat si tvář jak před celou romskou komunitou tak i před občany majority. Reakce 

romských představitelů jsou značně různorodé a nevyvážené a často vzbuzují rozpaky i nelibost 

autorit Jen málo romských představitelů si zachovává rozumný a chladný náhled na situaci a ten 

spočívá v tom, že řešení není v útěku, nýbrž tady, a hledají cesty jak v komunikaci s vládními 

představiteli nalézt dostačující záruky pro bezpečnost Romů v naší zemi. To ovšem Romové, kteří se 

skutečně cítí být ohroženi a mnozí jsou frustrováni i dalšími potížemi, jako je nezaměstnanost, sociální 

potíže, bytové záležitosti a další, jen stěží dokáží přijmout jako dostačující a rozumný důvod k tomu, 

aby zůstali a podíleli se na řešení. Ten důvod taky skutečně dostatečný není, neboť vládní činitelé 

mnohé zanedbali a nyní vše skutečně nelze odstranit rychle a efektivně.Ti z romských představitelů, 

kteří takový nadhled nad situací mají, se zákonitě dostávají do rozporů s širokou masou Romů a jsou 

nepochopeni. Tím vzniká neobyčejně komplikovaná situace. Není těžké pochopit, jak mnozí 

z reprezentantů Romů podlehnou okamžité snaze zalíbit se široké romské komunitě ve svém okolí a 

přijmout to, co jim vyhovuje. Je to snadné a pohodlné a takový představitel mezi Romy získá pověst 

hrdiny a obhájce Romů a je oslavován. Ostatně to je dosti charakteristický postoj romské 

reprezentace, který se jako červená nit vine historií romských elit i v daleké, stejně jako nedávné 

minulosti a nezbavili se ho ani ti nejvzdělanější a nejrozhleděnější Romové. Pocit sounáležitosti mezi 

Romy je neobyčejně silný stále a byl vždy silný i v minulosti, kdy ho ovšem bylo třeba daleko více. 

Navenek však je takový postoj přijímán s rozpaky a není vůbec chápán. Je však docela přirozený a 

pochopitelný, seznámí-li se někdo s historií Romů a zvláštnostmi jejich mentality. 

Skutečný romský intelektuál je si vědom těchto neobyčejně silných tlaků, kterým by musel jako romský 

"představitel" čelit. Jen málokterý z nich na toto pole mezi dvěma mlýnskými kameny vstoupí. 

Přesvědčil jsem se, že řada romských intelektuálů se raději věnuje práci omezenějšího rozsahu nebo 

profesionalitě a tuto výsostně angažovanou roli odmítá. 

Ještě na závěr této kapitoly malý příspěvek k pozitivnímu hodnocení romské reprezentace. Romové 

po celé Evropě, kde žijí a kde se v podstatě chovají stejně, vytváří pro celou Evropu i pro své 

jednotlivé státy několik dobrých služeb, které se zatím příliš nevidí a které jim jednou mohou být 

přičítány jako pozitivní příspěvek k evropské stabilitě a bezpečnosti. Zní to absurdně, ale je tomu 

skutečně tak. Nesporně se na tomto vývoji významně podílí i představitelé Romů, byť si toho mnozí 

nejsou vědomi. Pozitivní příspěvek Romů k demokratičtějšímu vývoji, zejména v postkomunistických 

zemích, a k humánnější a bezpečnější Evropě spočívá v tomto: 

l. Mnohé země se v období totalitní nadvlády vyvíjely jako země monokulturní. Jejich školství se také 

tak profilovalo a to sebou přinášelo dosti nepříznivé ovzduší ve společnosti a nyní se důsledky toho 

projevují v neobyčejně silné intoleranci. Romové nevědomky svým úsilím přispívají ke tříbení 

názorů a prosazování multikulturní výchovy ve společnosti. 

2

2.Svoji snahou o azyl ukazují celé společnosti její pokleslou úroveň a přispívají k její kultivaci. 

3.Jejich příspěvek má i evropskou dimenzi. Ukazuje také, jaké obrovské a nečekané problémy stojí 

před státy EU. Azylový zákon, který byl přijat státy EU před více než 40 léty, zdá se nevyhovuje 

současným podmínkám, snad přesněji a lépe řečeno, nevyhovuje stavu, který západní Evropa 

vždy prezentovala před ostatními státy východní Evropy jako humánní prostor solidarity s těmi, kdo 

ji potřebují. Romové se svými azylovými požadavky se stali prubířským kamenem západoevropské 

solidarity a Evropa v této zkoušce neobstála. To je problém, jehož řešení státy EU teprve čeká. 

Nezdá se, že by byl v dohledné době vyřešen. Romové k jeho řešení učinili první krok, řečeno 

vojenskou terminologií, učinili tak zvaný průzkum bojem.. 

Ale vraťme se k romské reprezentaci a ukončeme úvahu o tom, koho Romové skutečně považují za 

svého přirozeného a nefalšovaného vůdce. Především je to člověk, který vnímá problémy jejich 

vlastním pohledem a zaujímá stanovisko, které je totožné s jejich. Jeho autorita se už pak omezuje jen 

na způsob, jak tento problém řešit. V tomto směru může dojít k rozdílným představám a pak už 

skutečně záleží na síle osobnosti romského vůdce, jak dokáže být přesvědčivý. Hraje tu roli vzezření, 

způsob vyjadřování a bohatství, které mimo jiné dodává celé záležitosti mnohem větší naději na 

úspěch, protože přece tento vůdce již úspěchu dosáhl, zatímco my ostatní ještě ne. A pro řešení toho 

problému právě touto cestou je pak získána všeobecná podpora. 

V této souvislosti je na místě zmínit se o romském fundamentalismu jako protikladu romského 

intelektuála. Zdůrazňuji, že mé úvahy vyplývají čistě z mých zkušeností a nemají žádnou oporu 

v literatuře. Musím tedy říci, že mohou být značně polemické a ani se tomu nebráním. To ostatně je 

důležité, neboť texty obsažené v tomto sborníku nebudou jiné než polemické. 

Není pochyb o tom, že romský fundamentalismus má svůj původ v dávné pravlasti Romů, v Indii. 

Fundamentalismus je v těchto orientálních zemích dosud pevně zakotven. V chování a mentalitě 

Romů je mnoho zajímavých prvků a stop, jejichž nositeli jsou nepochybně i romští vůdcové a jen stěží 

se dokáží těchto stereotypů zbavit, pokud se s nimi pokoušejí bojovat. Mám ovšem na mysli pouze ty 

prvky, které není možno dát do souladu s vývojem demokratických společností v Evropě, kde nyní 

Romové žijí a snaží se prosadit. Na místě je jistě otázka, zda je vůbec nutné, aby se zbytků 

fundamentalismu ve svém chování zbavili a proč? To je jistě závažné téma a souvisí s otázkou, proč 

se Romové mají přizpůsobovat většině, proč nemohou zůstat tací, jací jsou? Nebudou tím zbaveni 

mnoha cenností, kterými se odlišují a kterými činí lidské společenství různorodější a barvitější? 

Myslím si, že je na čase si už jednou provždy tuto otázku položit. Je také důležité, že otázka je 

položena na konci druhého tisíciletí a u nás i uprostřed Evropy. A neposlední v řadě podobných 

otázek je i ta, která se ptá, zda právě teď a tady je možné, aby se Romové zbavovali všech 

vymožeností civilizace a toho, co může jejich život učinit pohodlnější a tím i znamenat, že mohou 

učinit i něco dalšího pro své povznesení? Je to obrovské dilema. Zaniká tu něco nenávratně, čemu 

není možno se vyhnout, ale při tom může vzniknout něco zcela nového, lepšího a při tom to může 

stále ještě být založeno na dobrých kulturních tradicích. 

Řekněme si ovšem nejdříve, jaké jsou ony fundamentalistické prvky v chování Romů a romské 

reprezentace. Ne všech, ne vždy a ne všude, je třeba říci dopředu. Ten problém tu však je. Není 

žádnou útěchou, jestliže podobné prvky se objevují i v majoritě. Je to především zakořeněný 

autokratismus v chování silných osobností, které jen stěží přepouští průchod demokratickým 

principům v jednání politických nebo občanských uskupení. Tato uskupení se pohybují a pracují 

v obklopení jiných podobných, pro něž je tento princip příkazem. Jejich vzájemná spolupráce a 

propojení není možná bez přijetí a uplatnění tohoto principu. 

V této souvislosti je dobré se zmínit o tzv. ”romském parlamentarismu”. Romové mají sklon o všem 

obšírně diskutovat, čímž je vytvářen dojem o demokratických principech v jednání. Tato obšírná 

diskuse má však jediný cíl. Romská reprezentace tak získává informaci o názorech většiny, přičemž 

názor na věc má reprezentace hotov již dopředu. Jde o to, aby tento názor byl potvrzen nebo během 

jednání ovlivněn. 

Jde o jistý druh taktiky, který není nepodoben jednání některých našich politických stran a má v sobě 

zakotven prvek jisté demokracie. Názor se však vytváří dopředu, masa jej pouze potvrzuje a přijímá 

od nesporných autorit. To samo o sobě lze přijmout jako vyhovující princip pro přijímání rozhodnutí jen 

s malými výhradami, kdyby nešlo spíše o snahy vyvolané přáními než reálnou skutečností. 

3

Názvy jako Kongres, Unie, Svaz a pod. s přídomkem ”romský” vyvolávají obecnou představu o 

velkých uskupeních, jakýchsi parlamentech. Velmi často však jejich početní stavy jsou malé a 

představují jen jedinou velkorodinu. Není také obvyklé, aspoň zatím, aby romské organizace 

důvěryhodně dokládaly počty svého členstva. 

Romové žijí, pohybují se a pracují v rodových klanech. Je pro ně zatěžko přijmout autoritu z jiného 

rodu než je ten jejich vlastní. Projevuje se to ve vzájemném napadání, odmítání společné spolupráce 

a v této situaci se může skutečně prosadit jen velmi silná autorita. To je na jednu stranu jistě dobré, 

ale kolik času uplyne a kolik sil je zapotřebí, aby se taková autorita prosadila dříve nežli je možno 

vůbec konat konkrétní práci! Toto mé konstatování je plně v souladu s tím, co na jiném místě popisuje 

daleko přesněji Milena Hübschmannová. Pokouším se to jen dávat do potřebných časových 

souvislostí. 

Žena hraje v romské rodině významnou roli, jako ochránkyně domácího krbu, ale ve společnosti mužů 

je ji přenecháno jen málo místa. Aby si žena získala autoritu a obecné uznání je mezi Romy mnohem 

obtížnější, než je tomu obecně. A přesto lze zaznamenat i výjimky. Zmíním se o jedné výjimce zvané 

Monika Horáková za malou chvíli. 

Ze všech těchto důvodů je pro Romy také neobyčejně těžké pochopit a vzít za vlastní některé 

nejzákladnější principy fungování demokracie. Je pro ně nepochopitelná např. nezávislost soudů a 

diví se, jak je možné, aby soud nezávisle rozhodl v určité kauze i proti mínění nejsilnějších autorit ve 

společnosti, např. prezidenta, ministrů apod. a ptají se pak, jak je možné, že to tyto nesporné autority 

vůbec mohli připustit? Takový náhled není jen projevem neznalosti, nýbrž zbytkem zakořeněného 

fundamentalismu. 

Z téhož důvodu je pro ně nepochopitelné, jak těžko se společnost může vypořádávat s projevy 

rasismu, které se Romům jeví jako zcela zřetelné a odsouzeníhodné. Nepochopí, proč mají čeští 

republikáni tolik prostoru, ač se zcela zřetelně prezentují jako nacionalisté, rasisté a neonacisté. Není 

pochyb, zcela intuitivně, byť absurdně, je jejich fundamentalismus v ohraničení tak nedokonalé 

demokracie jako je naše, staví do čela zástupů těch, co usilují o lepší a humánnější společenství. 

Pokud jde o ženy a jejich postavení, lze zaznamenat i výjimky, jak jsem řekl. Může to být něco, co 

bych nazval “fenomén Monika Horáková”. Stala se místopředsedkyní mezirezortní komise vlády pro 

romské záležitosti. V krátkém čase si získala přízeň nejen Romů, ale i mnoha lidí v majoritě a dokonce 

i přízeň médií. Čím to je? Jen tím, že je to mladá a půvabná žena? Je zdrženlivá, neukvapuje se při 

vyjadřování, dobře a kultivovaně i skromně sděluje své názory, je neagresivní. Je vládní úřednicí a 

zatím neměla důvod dostat se do konfliktu s loyalitou, kterou by nepochybně vůči vládě projevovat 

měla. Snad proto, že současná vláda bezmocně přešlapuje a přijímá každého, kdo v komunitě Romů 

představuje přijatelnou hodnotu i pro celou společnost. Monika Horáková taková nepochybně je. Jestli 

to bude pravda ještě za půl roku se dá těžko říci. Společnost nepochybně potřebuje i své “dvorní 

Romy”, vždy je potřebovala, ale až dosud byli všichni v podobné situaci jiní než Monika Horáková. 

Většinou ztratili hodně, někdy i všechno, ze svého romství, zatímco ona nikoliv. Tím nemyslím jen 

“identitu”, nýbrž a hlavně “postoj”. Snad je to fenomén, na němž se dá poznat, co společnost potřebuje 

a zařídit se dle toho. To nemusí znamenat ústup z pozic. 

Romové se mohli bránit vždy jen tím, že dosáhli určitého společenského postavení. Jeho zisk byl vždy 

spojován s osvojením takového vzdělání, jaké ta či ona společnost poskytovala. Mnoha Romům tedy 

vstup mezi inteligenci byl znemožněn, nebo v každém případě velmi znesnadněn, protože školství 

nebralo v úvahu odlišný žebříček hodnot, mentalitu, jazykovou bariéru, atd. Pokud tyto překážky byly 

překonány, vedlo to ve svých důsledcích k tomu, že část romské inteligence v touze vyrovnat se 

majoritní společnosti, přebírala z ní vše. Zapomněli na svůj původ, dostali se za vodu. Část romské 

inteligence si však byla vždy vědoma svého úkolu, který ji náleží a jemuž se nelze vyhnout, ať už 

z pohodlnosti nebo čirého pragmatismu. Přesto všechno nebo právě proto i tato část romské 

inteligence si zachovává poněkud odlišný způsob života a myšlení. Liší se od inteligence majoritní 

společnosti, z níž ovšem mnohé převzala a získala a liší se už i od příslušníků svého rodu, od kterých 

již zase naopak mnohé ztratila. 

Pokusím se tu odpovědět na otázku, proč se někteří vysokoškoláci – Romové vracejí ke svým 

kořenům a jiní ne. Pravděpodobně je to otázka osobních motivací a přístupů. Mohu-li soudit 

z příkladů, které znám, pak je to pravděpodobně takto: stane-li se Rom státním úředníkem, nebo 

4

dosáhne jiného významného postavení, pohybuje se v kolektivu kolegů, kteří obvykle zaujímají 

konformní stanoviska. Je pro něj dosti obtížné obhajovat stanoviska nekonformní, která obvykle 

vyvolávají odpor. Přitom se jedná o záležitosti rozporuplné, polemické, někdy těžko obhajitelné. 

Pozice takového Roma je v práci ohrožena. 

Není to jistě jediný důvod – i když, zdá se, že dosti často se vyskytující. Nepochybně tu hrají roli 

povahové rysy osobnosti, inklinace k přístupům zásadovým či nikoliv, někdy i náhoda. V prostředí ne 

tak úplně domácím, v obklopení názorů ne tak docela vlastních, je zatěžko uchovat si pevný postoj, 

identitu. To vyžaduje být velmi výraznou a silnou osobností. Tou není, ani nemůže být každý. 

I v integraci je obsažen integrační prvek. Znamená přirozený proces, kterému není možno zabránit. Je 

to daň, kterou platí postupující civilizaci všechny menšiny. 

S tímto procesem se objevují zmíněné odlišnosti, vyvolávající nedůvěru na obou stranách. Musí se 

s nimi vyrovnávat příslušníci celé menšiny a romská inteligence musí skládat záruky, které ji její 

důvěryhodnost obnoví v očích vlastní populace, ale také i v očích majority. Je to permanentní proces, 

který klade značné nároky na všechny, zvláště pak na příslušníky romské elity, aby se s touto věcí 

dokázali důstojně vypořádat. Neodvažuji se vyjádřit, zda se jim to daří či nikoliv.V každém případě 

však je možno říci, že princip soužití je v tom, aby všichni vzali své odlišnosti na vědomí a vzájemně je 

respektovali, namísto snahy měnit někoho k obrazu svému. Tento vzájemný respekt je příkazem pro 

obě strany, pro menšinu i majoritu. Za těchto okolností a pod tímto zorným úhlem není na závadu, 

když je romská reprezentace právě taková jaká je, tedy odlišná.Oběma stranami může být pozitivně 

vnímána – je-li to ovšem skutečná elita. Co si pod tímto pojmem představujeme, jsme již nyní vysvětlili 

dostatečně. 

2. Romské reprezentace do roku l937 . 

Bude jistě velmi užitečné, abychom si na příkladu známých historických osobností ukázali, oč 

usilovali, jakých úspěchů nebo neúspěchů v tomto úsilí dosáhli, jestli je možno vystopovat společné 

rysy se současnou romskou reprezentací, způsob, jakým tyto osobnosti byly vnímány ze strany 

majority i ze strany vlastních lidí. Historie nám v tomto směru přece jen poskytuje alespoň vyhovující 

podklady pro takovéto zkoumání. 

Ještě na počátku prvních desítiletí 20. století žili Romové na našem území v podstatě stejným 

způsobem jako v době, kdy se u nás objevili poprvé. Je možno se setkat s Romy nejrůznějšího 

sociálního a společenského rozvrstvení. Jedni nadále kočují a živí se nejroztodivnějším způsobem, 

druzí jsou polousedlí anebo zcela usedlí a živí se poctivou prací. 

Koho je možno pokládat v takovém komplikovaném společenství za reprezentaci? Jestliže ovšem po 

více než 400 letém působení a života Romů v Evropě zjišťujeme, že Romové vůbec přežili a uchovali 

si všechny nejpodstatnější znaky národa, jistě je to zásluha romských vůdců, kteří dokázali vést svůj 

národ proti všem protivenstvím tak, aby přežili.Kdo však byli tito lidé, jejichž jména povětšině 

neznáme, protože se už nezachovala v ústním podání a písemné záznamy Romové nemají. Víme jen 

to, že skutečně žili a víme také o výsledku jejich boje, kterým je právě přežití jejich rodu. To také byl 

základní úkol těchto neznámých hrdinů. Ve skutečnosti to nebyli válečníci, museli to však být moudří 

a stateční lidé. 

Přece však známe i z tohoto období několik jmen, která vstoupila do historie jen proto, že o tom učinili 

záznam jiní lidé než Romové a kteří tedy museli na těchto významných Romech spatřovat něco 

neobyčejného, co i v jejich očích za tento záznam a ocenění stálo. 

V tereziánské době žili dva významní představitelé romské hudby: Mihályi Barna (l737 až l776) a 

panna Czinka (l7ll až l773). Barna působil u dvora ostřihomského arcibiskupa Emericha Csákyho. 

Bylo to zcela jistě proto, že Barna byl mimořádný hudebník a nikoliv proto, že byl Rom. Ostatně pod 

obraz Barny, který dal arcibiskup vymalovat, dal nápis “Magyár orpheus” 

Pannu Czinku objevil zase hrabě Lányi v Gemeru již jako malé děvče a dopřál ji hudebního vzdělání. 

Stala se pak slavnou, pro všechny jako hudebnice, ne jako Romka. I tento způsob vnímání však hrál 

5

obrovskou roli a i pro Romy to představovalo něco významného a dobrého. Zejména tehdy, když 

z panny Czinky se stala i přední vůdkyně romského lidu v boji za jeho přežití. Ale to byla spíše výjimka 

než pravidlo. Vysoké školy vystudovali již na počátku l9.století Michal Farkaš, F. Bihári a jiní, kteří šířili 

slávu Romů po celé Evropě, nejen v Maďarsku. Byli to však skuteční představitelé Romů, kteří vyvedli 

romský lid ze zkázy? A co Jožka Kubík, pocházející z významné romské hudební rodiny? Sžil se 

dokonale s prostředím, ve kterém žil, a ve svých důsledcích znamenal pro Romy nesmírně mnoho. 

Byl však i on skutečným romským vůdcem? 

Zcela jistě můžeme říci, že všechny tyto významné osobnosti minulých dob patřily mezi romskou 

aristokracii. Nepatřili však (až na výjimky) mezi skutečné romské vůdce, kteří splnili a plnili svoji 

historickou roli v této době a tou bylo přežití. 

Můžeme tedy opět konstatovat, že celá romskou historie, probíhající již na evropské půdě je 

charakterizována dvěma základními motivy: 

přežít 

dosáhnout v ojedinělých případech významného postavení. 

Je kuriózní , že snaha o dosažení významného postavení u Romů představovala současně oba směry 

o nichž lze v této souvislosti hovořit a sice asimilaci v těch horších případech a integraci v těch 

lepších případech, kdy Romové po dosažení významného postavení si uchovávají svoji identitu a 

příslušnost k rodu, za nímž jsou ochotni stát. 

Za zvláštní zmínku stojí vývoj Romů moravských, který byl do značné míry jiný než Romů v Čechách 

nebo na Slovensku. Tito Romové žili již dlouho před válkou na jihovýchodní Moravě, částečně 

v romských osadách, částečně již rozptýleni a usazeni mezi venkovským obyvatelstvem, kde se 

zabývali různými tradičními řemesly a úspěšně se tak integrovali do těchto venkovských společností. 

První Romové, kteří u nás získali vysokoškolské vzdělání, pocházeli právě z této části Moravy. Tomáš 

Holomek se zapsal v r. l932 na právnickou fakultu Karlovy univerzity a o něco později se na dráhu 

učitele vydal Antonín Daniel z Oslavan. 

Bohužel, odsunem do koncentračních táborů a následnou likvidací v nich, byla téměř celá populace 

moravských Romů vymazána a tak i tento skvělý příklad integrace Romů zůstal jen pouhou historií. 

Přesto se potomci těchto Romů téměř bezproblémově zapojili do života společnosti. Svým způsobem 

života se již liší od Romů, kteří potom přicházejí po válce ze Slovenska. Pokládají se však stále za 

Romy. Nezapomínejme, že teprve předcházející generace jejich otců položila základy integrace Romů 

do společnosti a byla stále ještě komunitou s původní romskou kulturou a používaným komunikačním 

prostředkem – romštinou, v podobě, jaká se dnes už téměř neslyší. Tito Romové však už necítí 

potřebu a povinnost za práva Romů bojovat, neboť své problémy si již vyřešili. I oni však tvoří 

romskou inteligenci a někteří z nich se vrací ke svým kořenům. To rozhodně není a nemusí být 

bezvýznamné, uvážíme-li z jakého prostředí pocházejí. 

Proces asimilace, ke kterému u této skupiny nepochybně došlo, je zcela pochopitelný. Genocida 

Romů, kterou tato skupina zažila téměř v úplnosti, nemá ani mezi Romy obdobu. Jaký div, že se 

snažili dostat v dalším období do bezpečnějšího pásma. Ti z nich, kteří dokáží přispět k procesu 

vzestupu Romů, zaslouží spíše obdiv a uznání než odmítání. 

Jméno mého otce bylo již vzpomenuto. Můj děda – Pavel Holomek , byl vajdou v romské osadě na 

jihovýchodní Moravě mezi Svatobořicemi a Kyjovem, která se jmenovala “Hraničky” už někdy na 

začátku tohoto století. Během dvacátých let dochází v mé rodině k procesu, který Milena 

Hübschmannová nazývá “sanskrtizací”. Děda se zabýval koňským handlířstvím, koupil si domek ve 

Svatobořicích a s celou rodinou se tam přestěhoval. Někteří mí strýcové se stali kováři a košikáři, už 

také mimo romskou osadu a usilovali o to, aby se stali součástí vesnice, které nabízeli své služby. Do 

začátku 2. světové války i během ní si však uchovali svoji identitu se vším všudy. Můj děda, ač sám 

bez vzdělání, věděl velmi přesně, co musí učinit, aby jeho synové studovali. A také to učinil, za 

nepředstavitelných překážek. Válka a koncentráky tento proces přerušily. 

Druhotná sanskrtizace, která probíhala u potomků rodiny Holomků, kteří přežili, nebyla zcela úspěšná, 

jak již bylo řečeno. Mnozí z této rodiny se v majoritní společnosti ztratili, někteří se ke svým kořenům 

vracejí jako vysokoškoláci, vážení občané, ale současně také jako romští intelektuálové a členové 

romských reprezentací. 

6

3. Romské reprezentace během války. 

V této kapitole se pokusíme odpovědět na jedinou otázku, o to však nepříjemnější a naléhavější: Jak 

romská reprezentace, byla-li vůbec jaká, splnila svoji roli v záchraně příslušníků svého rodu? 

Především je třeba říci, že situace, pokud jde o Romy a jejich konečnou likvidaci, nebyla u nás 

z počátku tak zcela jasná. Jen chladné mozky dokázaly jasnozřivě posoudit další vývoj událostí. A 

z těch, kterých se to týkalo, bylo mnoho takových, kteří v touze po záchraně byli ochotni věřit, že 

situace není tak zlá a že právě jich se netýká. Obávám se, že bylo jen málo těch, kteří dokázali se vší 

otevřeností říci: účast v transportu znamená pravděpodobnou smrt. A ostatně, i kdyby to kdokoliv 

dokázal říci, kam mohl tehdejší český a moravský Rom utéci? Našli se sice stateční lidé, kteří byli 

ochotni varovat a někdy i zachránit jednotlivce. Ale všechny? Našlo by se někde v tehdejší Evropě 

místo, kde by se Romové mohli cítit bezpečni? A ovšem, ještě s jejich pověstí, která tehdy byla zcela 

jednoznačná? A jak by se tam dostali? Koně a vozy už většinou neměli. Ani malé skupiny Romů by 

neunikly pozornosti, natož velké! Jednoduše – nebylo kam utéci! 

Ti, kteří tehdy mezi Romy něco znamenali (jak je nazvat ?), měli jen dvě možnosti: zůstat se svými – a 

zemřít, nebo se někde skrývat, utéci, v lepším případě se účastnit odboje vnitřního nebo vnějšího. 

První skupina byla nepochybně mnohem početnější a jejich jména jsou na seznamech těch, kteří 

nepřežili . 

Období 2. světové války a těsně před ní je další smutnou kapitolou českých a moravských Romů a 

obdobím naprosté bezmoci nepočetné romské reprezentace. Jakékoliv kritické výhrady v tomto 

směru nejsou na místě a nám nepřísluší soudit kohokoliv. Na násilí a přímou 

hrozbu reaguje jinak ten, jemuž hrozí nebezpečí a jinak ten, kdo se pokouší moralizovat dávno potom 

v prostředí bezpečí a jistoty. Je výsostným úkolem historiků taková sporná období po řádném 

výzkumu zhodnotit. 

4a ) Romské reprezentace po roku l945 do roku l968 

Toto období bylo charakterizováno snahou totalitní moci o rozplynutí romské minority do majoritní 

společnosti.To co se nepodařilo po staletí, podařilo se komunistické moci v poměrně krátké době, totiž 

rozložit romskou komunitu s pevnou morálkou a vůdcem skupiny – vajdou (1). Ze všeho, co tento 

proces provázelo, se dá soudit, že šlo o korupci celého etnika. Celý vývoj byl neobyčejně komplikován 

migrací slovenských Romů a to nikoliv do venkovských společností, ale do největších průmyslových 

center, kde byly především pracovní příležitosti a s tím spojené i výhody v získání bytu a pevného 

usazení. V tomto prostředí Romové ztráceli to nejcennější a získávali mnoho špatného od příslušníků 

majority, kteří většinou také migrovali odjinud. Tito lidé patřili spíše k pochybnějším vrstvám 

společnosti. V takovém prostředí nebylo možno očekávat, že se bude tvořit silná romská reprezentace 

a inteligence.To bylo téměř vyloučeno. Objevovali se pouze jednotlivci, kteří získali vzdělání aniž 

mohli v prostředí totalitního režimu cokoliv učinit pro svůj rod. Objevovali se učitelé, právníci, 

hudebníci (ti zvláště), spisovatelé, historici. Projevovali se jen jako silné a výrazné individuality, které 

pracovali ve svém oboru a nic nekonali pro pozvednutí svého lidu – o integraci, jak ji nyní rozumíme, 

ani nemluvě. 

A tak, po pravdě řečeno, skutečná romská reprezentace v tomto období, vymezeném léty 45 až 68, 

neexistovala. Ale, jak se ukázalo v zápětí, byla tu a čekala jen na příležitost splnit svoji roli. O tom 

však až později. 

Toto období bylo rovněž trpkou kapitolou pro československé Romy. Ztratili v něm nejvíce ze své 

kultury, tradic i skutečné svobody. Proces integrace slovenských Romů na českém území probíhal 

velmi pomalu a neúspěšně. Asimilace zasáhla jen potomky moravských a českých Romů, ostatní 

skupiny Romů se jí nehodlaly podřídit. Romská reprezentace neměla jinou možnost než stáhnout se 

do ústraní a vyčkávat. Nebylo jasné jak dlouhé to čekání bude a jestli vůbec skončí. Komunisté si 

7

vybrali jen několik Romů, aby lépe a věrohodněji dosáhli svých cílů. Jeden z nich, Štefan Rigo, se stal 

dokonce členem Ústředního výboru KSČ. I ostatní výrazné osobnosti mezi Romy byly 

nomenklaturními kádry režimu. JUDr. Tomáš Holomek zastával vysokou funkci v armádě a 

v soudnictví, byl členem mocenské elity. Ing. Dr. Miloslav Holomek, pozdější předseda Svazu Cikánů 

– Romů, byl vysokoškolským učitelem, po dlouhá léta učil marxistickou filosofii. Takovéto činnosti i 

postoje i ze strany Romů nevybočovaly z běžné činnosti a nezaslouží si ani zvláštního ocenění ani 

pohany. 

Není jistě těžké pochopit, proč některé výrazné romské osobnosti tohoto období inklinovali ke 

komunistické ideologii. Jejich původ a existenční potíže za 1. republiky jim ani jinou možnost nedali. 

Mnohem těžší je vysvětlit, proč Romové i po tak špatné zkušenosti s totalitní mocí nyní velmi výrazně 

a téměř masově podléhají sklonu k podpoře komunistů. Dlužno říci, že s ideologií to nemá nic 

společného, díky bohu. Je to proto, že: 

l. Romové dodnes nepoznali, že takovou špatnou zkušenost absolvovali, 

2. poznali teprve nedávno, že existenčně se přece jen měli povětšině lépe, 

3. nepocítili nikdy větší pocit nejistoty a nebezpečí než dnes, 

4. bohužel Romové nedokáží provést analýzu situace a uvědomit si, že jejich podpora komunistů 

nedává žádnou šanci k pomoci a vlivu na cokoliv. To komunisté nemají a doufám, že mít nebudou. 

Názor Romů však není v tomto směru sdílen romskou reprezentací. Není to však tak zásadní otázka, 

která by jakkoliv tyto dvě skupiny rozdělovala. 

4b ) Období kolem roku 68 až 73 

Svaz Cikánů – Rómů v českých zemích, Svaz Cigánov – Romov na Slovensku vznikly v tomto období 

a byly to plody pražského jara. V jejich čele a u jejich zrodu stáli lidé jako Tomáš Holomek, Miloslav 

Holomek, Zikmund Vagai, Ant. Daniel a Bartoloměj Daniel. 

Na slovenské straně to byli: 

Alois Pompa –předseda 

Anton Facuna – místopředseda 

Judr.Gustav Karika- ředitel hospodářského účelového zařízení Butiker 

Štefan Rigo – zástupce ředitele Butikeru (člen ÚV KSČ) 

Ferdinand Biháry – vedoucí učňovského střediska – Podunajské Biskupice 

Přes neobyčejnou erudovanost těchto lidí je třeba vidět v jakých mezích se pohybovali. Bylo zcela 

jasné, že určitou hranici překročit nemohli.Není možno také zatajovat, že mnozí z nich, ne-li všichni, 

až na malé výjimky, vyznávali marxistickou filosofii a dostávali se do hlubokých rozporů, pokud jde o 

jejich vlastní identitu, kterou bytostně cítili. Snažili se alespoň o jakousi kulturní autonomii pro Romy. 

Ta ve svých důsledcích nemohla směřovat jinam než k uznání romské národnosti. Tyto souvislosti 

byly tehdy chápány jen velmi mlhavě a dosažení tohoto cíle bylo pokládáno za zhola nemožné. 

Svaz Cikánů-Romů na české a slovenské straně zřídil své hospodářské účelové zařízení Nevodrom a 

Butikher. Tyto podniky měly vytvářet finanční prostředky pro kulturní a výchovnou činnost Svazů mezi 

Romy a současně vytvářely i dobré pracovní příležitosti pro Romy v lokalitách po celé republice. To 

byla nepochybně dobrá myšlenka. 

Avšak mnoho závad v hospodaření podniků byly nakonec dobrým formálním důvodem pro 

komunistickou moc ke zrušení celého Svazu Cikánů-Romů v průběhu roku 1973. Pravým důvodem ke 

zrušení však byla skutečnost, že i Svaz Cikánů-Romů byl jedním z plodů pražského jara a nemohl 

tedy v období ”normalizace” existovat. 

4c ) Období od r. 73 do roku 89 

Všechny tyto snahy, které bychom spíše mohli nazvat koketováním s něčím, co by všichni považovali 

za správné, ale neodvažovali se to ani pojmenovat a nahlas vyslovit, skončili rokem l973 definitivním 

8

zrušením obou Svazů jednoduchým administrativním zásahem. Romská reprezentace opět mizí 

rozprášena mezi majoritu. 

Ocenění zaslouží Charta 77, která v jednom ze svých dokumentů zaznamenává skutečnou situaci 

Romů v této době a hodnotí ji jako hrubé porušování lidských práv. Tento počin, hodný obdivu, je 

prací nejosvícenější části majority, nikoliv příslušníků tehdejší romské reprezentace. 

5. Romské reprezentace v období roků 90 až 92 

Toto poměrně krátké období těsně po zahájení sametové revoluce bylo zcela výjimečné pokud jde o 

vztah Romů, romské reprezentace a ostatních občanů majority. V rámci obecné euforie, která tehdy 

panovala a při jejím doznívání v průběhu oněch dvou let byli Romové přijímáni a stali se nedílnou 

součástí revolučních elementů společnosti. Rázem se objevilo několik výrazných romských osobností, 

které v rámci obecně uplatňovaných požadavků, směřujících k nápravě poměrů, formulovaly i 

požadavky Romů, aby i oni se mohli ve společnosti uplatnit jako příslušníci plnohodnotné národnostní 

menšiny a jako platní občané státu , ve kterém žijí. Vyslovování takových požadavků i se strany Romů 

bylo přijímáno jako samozřejmost. 

Občanské forum se stalo velmi silnou politickou silou a přijalo na své kandidátní listiny i romské 

osobnosti, které se tu objevily a v následujících, po delší době opět svobodných volbách, se tak mohli 

do parlamentů dostat i reprezentanti Romů. Tak se stalo , že v tehdejší ČNR bylo 6 zástupců Romů, 

ve SNR 1 zástupkyně a ve Federálním shromáždění 4 zástupci. Bylo to poprvé – a zřejmě na delší 

dobu také naposled, co byla romská reprezentace v politické účasti ve volbách tak úspěšná. 

Dodnes panuje mnoho rozporných názorů v hodnocení této romské reprezentace. Většina názorů a to 

i včetně příslušníků romské národnosti hodnotí účast Romů v parlamentech bývalé ČSR jako 

neuspokojivou a neefektivní. Nemohu s tímto názorem souhlasit. Snad nebudu podezírán z toho, že 

obhajuji i svoji pozici, neboť jsem patřil do skupiny Romů, která v té době v parlamentech pracovala. 

Ale právě proto mohu i s jistým odstupem a nadhledem říci, že se podařilo něco, co se po další léta 

stalo základem pro řešení složité problematiky soužití Romů ve společnosti. Bylo toho dosaženo tím, 

že právě díky romským poslancům byly koncipovány zásady řešení této problematiky, která byla 

posléze projednávána na společných zasedáních zástupců Romů se zástupci vlád národních i 

federální a bylo dosaženo společné dohody v zásadních věcech. Za tu krátkou dobu to představovalo 

nespočet jednání, zasedání a diskusí, které se vedly na nejvyšší možné úrovni. Nedovedu si 

představit a ani se to v podstatě nestalo, aby pozdější jednání probíhala v takové četnosti a na tak 

vysoké úrovni. Tehdy to možné bylo, neboť romských poslanců bylo poměrně dost a představovali ve 

sněmovnách přece jen sílu, která byla znát. 

Podstatná byla ještě jiná okolnost. Romští poslanci, kteří představovali politickou sílu po tuto krátkou 

dobu, pokládali za zcela samozřejmé přizvávat k jednáním ostatní romské reprezentanty, kteří tak 

mohli uplatnit i své názory, které ovšem měli svůj základ v poměrně široké romské obci. I to byla 

okolnost, která se už nikdy později neopakovala. V tomto krátkém období patří také vysoké uznání 

romské politické straně – ROI, která se formovala ihned po r. l989 a v krátké době získala široké 

romské masy a dokázala je podnítit i k masové aktivitě. ROI – její představitelé se podíleli na 

koncipování oněch zásad řešení problematiky soužití, tyto materiály byly projednávány na 

parlamentních půdách a stali se vlastně koncem volebního období v polovině roku l992 základem, 

který měl následujícím vládám posloužit pro přijetí širších programů. 

V následujících volbách však zvítězila ODS, silná pravicová strana, která se ujala moci a 

v následujících čtyřech létech zcela ignorovala již přijaté zásady řešení politiky soužití. Romská 

reprezentace, která se pokoušela ve volbách kandidovat, neuspěla a tak v parlamentech se objevil 

jediný zástupce Romů, a to ještě kandidát KSČ, což bylo s ohledem na danou situaci téměř 

bezvýznamné. Ani ROI nesehrála dobrou roli. Zvolila velmi chybnou volební taktiku a rozhodla se 

kandidovat samostatně – a utrpěla drtivou porážku. Získala 0,l% hlasů. Ostatně bylo zcela zřejmé, že 

nemohla získat jiné hlasy než ze strany Romů. I kdyby to bylo číslo nebývalé, např. 70% volební 

romské populace, nemohlo to dopadnout jinak.Trvalo ještě dlouho, než si představitelé ROI uvědomili 

neschůdnost této cesty ve volbách a nejsem si jist, zda v současné době jsou s tímto problémem 

vypořádáni. Ale o této věci se nelze v tomto tématu příliš šířit, i když je to velmi naléhavé téma 

politické participace příslušníku menšin na moci, což je problém všech evropských menšin. 

Nicméně, po krátkém a skvělém období činnosti ROI, došlo k jejímu hlubokému útlumu, který byl čas 

9

od času přerušován spíše mediální aktivitou než činorodou systematickou politickou prací. A tak i ROI 

ztratila obrovský kredit, který získala zpočátku a stala se v podstatě bezvýznamnou organizací 

z pohledu majority a velmi rozporuplně vnímanou organizací z pohledu Romů. Tuto nepříliš 

povzbudivou kapitolu o politické neúspěšnosti Romů, což je také kapitola o politické neúspěšnosti 

romské reprezentace, můžeme ukončit konstatováním, že politické formování romské reprezentace 

bylo úkolem následujících let s nímž se, jak zřejmo, romská reprezentace nevypořádala úspěšně. Řekl 

bych, že to není ostudné, spíše je přirozené, že se situace vyvíjela právě takto. Důležité je poučení 

z chyb a jejich náprava. Ale o tom až v kapitole příští. 

Pro úplnost je třeba dodat, jaké to byly zásady, které byly po obecné dohodě mezi představiteli Romů 

a zástupci státní administrativy přijaty. Tedy: 

1. Romům byl přiznán statut plnohodnotné národnostní menšiny vedle všech ostatních 

historických menšin. 

2. Současně bylo konstatováno, že kromě toho je to menšina, která je provázena silnými handicapy 

a to zejména vzdělanostním a sociálním. 

3. Řešení může spočívat v úsilí, které je zaměřeno k odstranění právě těchto handicapů. 

4. Na tomto řešení se musí podíleti svým vlastním, zodpovědným přístupem i Romové sami, což 

znamená v podstatě institucionalizaci řešení této problematiky. 

5. Uchování národní romské identity se pokládá za samozřejmou součást řešení problémů soužití a 

to tedy je totéž co podpora kultury Romů, stejně jako všech ostatních národnostních menšin. Pro 

Romy to současně znamená významné posílení jejich sebeuvědomění a sebevědomí, které až 

dosud postrádali. 

Na těchto zásadách nebylo třeba v budoucnosti ničeho měnit. Jak však již bylo řečeno, nebyly 

následující vládou přijaty alespoň jako základ pro následné a postupné řešení problematiky soužití. Je 

smutnou skutečností, že takovýto nestátnický postoj vlády měl vyústit a také vyústil v nárůst problémů 

mohutnějšího a nebezpečnějšího rázu než bylo třeba. 

6. Romské reprezentace od r. l992 do současnosti 

Mám pocit zvláštního zadostiučinění, nikoliv však potěšení, když budu konstatovat, že Romové 

v tomto období prokázali daleko více státnické moudrosti a prozíravosti než mnoho našich největších 

celebrit. Další popis událostí a jejich věcné a objektivní hodnocení mi dá za pravdu. Zní to sice 

poněkud absurdně, když uvážíme veškeré neúspěchy v postupu a řešení této problematiky, 

nezapomínejme však, že našim úkolem je studovat přístupy romské reprezentace a je tu tedy řeč o 

tom, jak se tato reprezentace zhostila svého úkolu za dané situace a daných podmínek při všech těch 

potížích a problémech. Rok l997, až se k němu dostaneme, mi dá za pravdu. 

Po volbách v roce l992 získává moc ODS a ta ji zůstane až do sklonku roku l997. Předsedou vlády se 

stává Václav Klaus a ve sněmovně, tehdy ČNR, která se zanedlouho stane českým parlamentem, má 

ODS značnou váhu. Schyluje se k rozdělení ČSR na dva státy – Českou a Slovenskou republiku. 

Toto rozdělení bude mít, mimo jiné, i velmi nepříjemný dopad na značnou část populace už českých 

Romů. V tomto okamžiku však nikdo z nich, včetně romské reprezentace, která je již dosti početná, 

nemá o případných důsledcích pro Romy ani nejmenší potuchy. Není také divu. Přestože valná část 

společnosti jednání, směřující k rozdělení státu, sleduje s mimořádnou pozorností, záležitosti, týkající 

se postavení občanů, jejichž občanství a poměr ke státu by mohly být zpochybněny, nikomu ani na 

mysl nepřišlo. 

Zákon o nabývání českého občanství bylo nutno přijmout velmi rychle a stalo se tak bez jakékoliv 

předběžné diskuse s lidmi, kteří by k tomu mohli říci něco více, než mohli vědět poslanci. 

Předkladatelem zákona bylo ovšem ministerstvo vnitra ČR a to předložilo poslancům předlohu 

zákona, který byl posléze schválen. Dnes už je zcela nepochybné, že vůdčí myšlenkou, kterou byla 

řada poslanců vedena, byla snaha zbavit se nepohodlných občanů. Zákon před poslaneckou 

sněmovnou na sklonku roku l992 uváděl poslanec Josef Ježek jako zpravodaj, který v předcházejícím 

období seděl se mnou ve stejném výboru dva a půl roku a dobře věděl, že bych mohl k celé záležitosti 

říci mnoho zásadních upozornění. Přesto mně neoslovil, stejně tak, jako nebyl osloven žádný jiný 

člověk z romské reprezentace. Z nich se nikdo ozvat nemohl, protože nikdo o přípravě takového 

zákona nevěděl. Když jsem později náhodně poslance Ježka potkal a projevil mu při té příležitosti své 

hluboké rozčarování až opovržení nad postupem poslanců, řekl mi doslova: “Já jsem si skutečně 

10

neuvědomoval důsledky, které by tento zákon mohl mít”. 

Ať je tomu jakkoliv, úsilí českých a slovenských nacionalistů posléze slavilo úspěch. Na české straně 

v této neblahé kauze stáli Václav Klaus a Jan Kalvoda, tehdejší předseda ODA a místopředseda 

vlády. Na slovenské straně to byl Vladimír Mečiar a slovenští nacionalisté Slovenské národní strany. 

Jediný pozitivní výsledek rozdělení ČSR byl, alespoň dle mého soudu ten, že se tak stalo v klidu. 

Historie jistě tento počin zhodnotí, nebylo to však přání většiny Čechů ani Slováků. Faktem zůstává, 

že dle neblahého zákona o získání českého občanství se mnoho desítek tisíc už českých Romů stalo 

automaticky slovenskými občany se všemi neblahými důsledky. Do základů nového státu byl zakotven 

zahanbující prvek, kterým byl mimo jiné vyslán i signál vlastním Romům: “Nechceme vás!” Je to 

hanba české vlády a českého parlamentu. Je to zcela nepochybně první ze závažných příčin 

prohlubující se frustrace Romů a zárodek dalších potíží, které se postupně začaly objevovat. Vedle 

všeho toho dostali Romové jasně na vědomí, že vláda se nehodlá v této věci angažovat, jakkoliv bylo 

vše k nastolení programu urychlené integrace Romů do společnosti připraveno. 

Nyní už jen krátce. Množí se případy útoků extrémistů vůči Romům, ale i jiným příslušníkům rozličných 

etnik. Objevují se případy vražd, aniž je exekutiva schopna tomu zabránit. Soudy nejsou schopny 

vyslovit spravedlivý rozsudek, rasově motivované činy, ač jsou nepochybné, nelze při soudním 

jednání prokázat. V konání orgánů činných v trestním řízení dochází k řadě pochybení, často zcela 

úmyslných. 

V polovině roku l997 se objevuje téměř masový náznak emigrace Romů, nejdříve do Kanady, pak do 

Francie a Anglie, ale i jiných zemí (Belgie, Holandsko). Vláda situaci zpočátku bagatelizuje.Tehdejší 

ministr školství Pilip prohlašuje, že se jedná jen o prázdninovou aféru, na kterou se záhy zapomene. 

Ale už za l4 dní poté, po reakcí států Evropské unie premiér Klaus je nucen přiznat: “Ano, problém 

soužití mezi Romy a majoritou tu je, je třeba se tím zabývat, zejména ve školství a sociálních věcech!” 

Poprvé po pěti létech naprosté nečinnosti v této záležitosti vláda připouští vlastní pochybení. 

Jak se chová v tomto období romská reprezentace? Celou tu dobu představitelé Romů vystupovali 

s návrhy na řešení, varovali před důsledky nečinnosti vlády, ale totéž bylo i na úrovni samospráv až 

na výjimky, volali po diskusi s vládními činiteli, vedli nespočet hovorů týkajících se neblahého zákona 

o občanství, setkali se dvakrát s prezidentem Václavem Havlem – vše jen s nepatrnými výsledky. 

V říjnu r. l995 došlo k setkání romské reprezentace s premiérem Klausem. Byly vysloveny jasné 

požadavky, návrhy, ale i dosti přesná a alarmující analýza současného stavu. Výsledkem byl příslib 

diskuse na nejvyšší úrovni a to s ministrem školství a ministrem práce a sociálních věcí. 

V březnu l996 se romská reprezentace sešla s ministrem Pilipem, jednání bylo zcela bezvýsledné. 

Navrhované kroky směřující k multikulturní výchově v české škole a akceptování romské žáka v ní 

byly zcela odmítnuty. Po pravdě však musím přiznat, že řadovější pracovníci ministerstva si byli 

vědomi naléhavosti řešení těchto úkolů a začali sami pracovat na jejich přípravě. Už počátkem roku 

l998 se objevují první pozitivní výsledky. 

V dubnu toho roku následovalo podobné jednání s ministrem práce a sociálních věcí Vodičkou. 

Průběh byl podobný předcházejícímu jednání, jednání bylo opět zcela neúspěšné. Návrhy směřující 

k řešení nezaměstnanosti a motivaci sociálních dávek, životního minima, “černé zaměstnanosti”, 

daňových úniků a morálního aspektu této nezaměstnanosti, byly opět odmítnuty s poukazem na 

obtížnost, ne-li nemožnost řešení těchto návrhů v současné situaci. Při tom požadavek zněl, aby 

návrhy byly resortem přijaty jako základ k hluboké analýze a teprve následujícímu řešení. 

Ani ne za rok poté se ukázalo, že tyto požadavky byly zcela oprávněné a že v zásadě odpovídaly 

konkrétní situaci v zemi. Romská reprezentace prokázala státnický přístup, vláda nikoliv – a jako už 

po několikráté, dokázala vždy jen reagovat na nastalou situaci. To už ovšem bylo vždy pozdě. 

Nebezpečí hrozby romského exodu přispělo k novému pohledu na mnoho položených otázek: 

l. Evropa, ale i USA s despektem odsoudily přístup ČR vůči Romům. I přes to vše někteří tuzemští 

politici situaci nepochopili a hodnotí snahy Romů jako ostudné nikoliv ze strany státu, ale ze strany 

Romů (Miloš Zeman). Někteří zástupci samospráv nabízejí Romům odstupné, když odjedou. 

Občané majority sledují vše se smíšenými pocity a s rozpaky. Romové naopak zcela jednotně 

vyjadřují své pocity ohrožení a záruky státu, pokud se vůbec objevily, pokládají za nedostačující. 

11

2. Přesto určité kruhy ve vládě chtějí přistoupit ke vstřícnějšímu přístupu vůči Romům a pomýšlejí na 

věcná řešení ( ministr bez portfeje v Klausově vládě Bratinka a jeho náměstek Dobal – oba ODA). 

Ve spolupráci s představiteli Romů připravili analytický podklad s návrhy na řešení. Na základě 

tohoto dokladu ještě stačili připravit instalaci tzv. mezirezortní komise pro romské otázky. Provedli 

demokratický výběr kandidáta na funkci výkonného místopředsedy této komise a to navzdory 

nechutným projevům jisté části romské reprezentace a navzdory obtížím, který tento krok 

představoval. Svědčilo to jen o jejich upřímné a dobré vůli. O potížích, která nepříliš početná část 

romské reprezentace připravila se nezmiňuji jen proto, že je pokládám za určitý projev romského 

folklóru, o němž jsem se již zmiňoval v odstavci týkajícím se romského fundamentalismu. Není to 

stále ještě záležitost, se kterou bychom se v budoucnosti ještě neměli setkávat. Místopředsedkyní 

mezirezortní komise se stala mladá Romka z Brna, čerstvá absolventka oboru psychologie na 

brněnské Masarykově univerzitě. 

3. Romská reprezentace, přestože ve své většině nesouhlasí s útěkem Romů jako řešením, činí vše 

proto, aby tento útěk byl považován za “politický”, nikoliv “ekonomický”. V každém případě tato 

snaha přispívá i v rámci Evropy, Kanady a USA k diskusi o novém pojetí azylového práva. 

Poslední úspěch azylantů v Anglii a Kanadě, kde ve dvou případech obdrželi členové romských 

rodin statut uprchlíka, svědčí o tom, že tomu tak je. Rozdílnost v hodnocení těchto případů ze 

strany vlády a Romů je opět příznačná. Romové tvrdí, je to dobrý signál, vládní představitelé, 

ministr Mlynář i jeho náměstek to hodnotí jako absolutně špatný signál. Je to jasné: Romové cítí, že 

Evropa a svět je přece jen jejich podporou a vnímá demokracii v české verzi jako něco velmi 

nedokonalého, což vládní činitelé mohou připustit jen stěží. 

7. Minoritní politika vlády a samospráv 

Předcházející kapitoly celkem zřetelně ukázaly v jaké situaci se nyní Romové i jejich reprezentace 

nacházejí. Zbývá jen několik záležitostí v oblasti státní správy a samospráv, které je nutno si ujasnit. 

Je nesporné, že se přece jen něco změnilo k lepšímu. Především je užitečné se zmínit o procesu 

participace Romů ve státních strukturách a samosprávách. Jedná se o dvě rozsáhlejší akce a sice: 

instalace romských poradců při všech okresních úřadech, 

nábor Romů do řad policie. 

V podstatě jde jen o pozdější plnění vládní vyhlášky z minulého roku týkající se Romů, která nebyla 

plněna. Pokud jde o romské poradce u okresních úřadů, pak je možno s uspokojením konstatovat, že 

romští poradci jsou vybírání uvážlivě s jistou dávkou vstřícnosti podle zásad přijatých mezirezortní 

komisí, tj.: přednost mají uchazeči z řad Romů, pokud možno s kvalifikací, byť dosaženou dodatečně. 

Při tom rozhodně není romský poradce pojímán jako prodloužená ruka státu v řešení otázek 

sociálních a kriminálních, nýbrž je očekávána a požadována práce koncepční, která má v rámci 

okresního úřadu řešit komplexně vztahy Romů a majority a politiku okresu ve všech záležitostech, 

které by se Romů mohly dotýkat. Jde nepochybně i o prvek pozitivní diskriminace, ale jak se zdá, je 

tento krok vnímán v celé společnosti jako samozřejmý a pro společnost prospěšný. 

Pokud jde o přijímání Romů do řad policie, je věc mnohem složitější a také choulostivější.Je 

nesporné, že značné procento Romů, kteří se o toto místo přihlásí, nesplňuje některá 

z požadovaných kritérií. Čistý trestní rejstřík je považován za bezpodmínečný požadavek. Psychické a 

sportovní testy jsou podmínkou. Vzdělání je možno podmínečně prominout s tím, že bude doplněno. 

Romové však budou mezi ostatními policisty představovat cizorodý prvek, který asi nebude příliš 

přijímán. Tato záležitost je tedy vnímána mnohem silněji jako prvek pozitivní diskriminace a není 

přijímána jednoznačně. Osobně se domnívám, že by nesporně dobrá myšlenka účasti Romů v řadách 

policie, měla být realizována během určité přípravné fáze, která by nemusela být příliš dlouhá a která 

by z Romů učinila naprosto profesionálně připravené lidi, kteří by si před ostatními policisty v ničem 

nezadali. Policejní školy v tomto směru mohou sehrát dobrou roli, např. i vytvořením “přípravných tříd” 

a tříd pro školení budoucích úředníků z řad Romů pro státní správu a samosprávy. 

V okamžiku, kdy píši tyto řádky, je zde vláda s omezeným mandátem a mimořádně vůči Romům 

vstřícným ministrem bez portfeje Vladimírem Mlynářem, který je současně předsedou Rady pro 

národnosti a předsedou mezirezortní komise. Jednání mezirezortní komise probíhají na úrovni 

náměstků ministrů. Ministr Mlynář si stanovil priority, které hodlá splnit v omezeném časovém limitu. 

To je jistě hodné uznání. 

12

Schází mi však celková koncepce, kterou by už jednou provždy vláda přijala a další vlády ji jen dále 

rozvíjely. Při systému, který v naší administrativě panuje, čekají romskou reprezentaci nová jednání 

s novou vládou. Resorty totiž zatím nepředstavují výsostně odborné instituce, v jejichž čele sice stojí 

politik, ale odbornosti svého resortu využívá k posílení svého politického postavení, když při tom řeší 

vše věcně a odborně, byť s přihlédnutím k politické vůli strany ministra v čele resortu. Je tomu právě 

naopak. Resorty spíše prezentují politické postoje svých šéfů nežli odbornost. To v tomto případě 

negativně postihuje Romy a jejich reprezentaci, jejíž postavení je dále neobyčejně obtížné. A tak vláda 

nedává záruku v kontinuitě již jednou přijatých programů. Romská reprezentace vždy musí začínat 

nová jednání s novou vládou. 

Za této situace není nemístné zmínit se o možnostech politické participace Romů. Je zřejmé, že 

Romové se přes svoji romskou menšinovou politickou stranu politicky neuplatní. Zde mám na mysli 

zcela věcný pohled, neboť romská menšinová strana má jen velmi omezený počet voličů. S tím se dá 

těžko co dělat. Řešení spočívá jedině v programu pro řešení otázek soužití Romů ve společnosti, jako 

součásti volebního programu, který by byl přijat velkou renomovanou politickou stranou, jež by byla 

nakloněna řešení těchto záležitostí a posléze by přijala i romské kandidáty na svých volebních 

listinách. 

Musím bohužel konstatovat několik měsíců před dalšími parlamentními volbami, že přístup stran, 

které by mohly přicházet v úvahu, že by takovou spolupráci s Romy (a toto je nejvlastnější poslání 

romské politické strany, tedy konkrétně ROI) přijaly, je při nejmenším rozpačitý až negativní. Za této 

situace je participace Romů v politice stále ještě otázkou budoucnosti. Jak již bylo řečeno, ROI zde 

úspěšnou roli nesehrává. Budoucnost ukáže, jak dalece úspěšně se tohoto úkolu romská 

reprezentace zhostí, nikoliv jen ROI či kdokoliv jiný. Je to úkol romské reprezentace! 

Řekněme však upřímně, proč strany, které mohou pro Romy představovat naději mají obavy 

akceptovat Romy? Důvody jsou nepochybně dva: 

pro strany takový krok nepředstavuje příliv voličů, spíše naopak, na případné romské hlasy nelze 

v žádném případě spoléhat, 

romští představitelé jsou většinou pro strany nepřijatelní, pokud jsou dostatečně mediálně 

zviditelněni, je na ně v majoritě pohlíženo negativně nebo nejsou zviditelněni vůbec a 

nepředstavují v očích majority autoritu žádnou. 

Problém voleb lokálních není tak bolestivý. Úspěch Romů v těchto volbách by mohl být teprve 

rozhodující pro účast Romů v obcích a městech na správě věcí veřejných. 

7. Závěry 

Milena Hübschmannová ve své skvěle podané stati o strukturované romské společnosti odpovídá 

přesně a úplně na otázku: PROČ? Odpovídá také: JAK NE! Ovšem už jen v náznacích může říci: JAK 

DÁL? Ve svých úvahách se snažím, jakkoliv omezeně, na tuto otázku odpovědět a sice: Jaká je a 

měla by být současná romská reprezentace a co může činit? 

Romská reprezentace je jiná, výrazně se liší a vždy bude lišit od majoritní.Otázka zní: Jak jiná má být 

romská reprezentace, aby byla v nejoptimálnější poloze vůči svým vlastním i vůči celé společnosti. To 

je rozpor, ale současně je v něm třeba hledat i jednotu. Takto pojímaný pohled na romskou 

reprezentaci je skutečně státnickým pohledem a je jedině možným, má-li být pravda v požadavku 

soužití menšiny s většinou a opačně, soužití nikoliv harmonického, to by bylo až přespříliš, ale soužití 

co možno nejméně konfliktního. 

Vysvětlil jsem v 1.kapitole dostatečně zevrubně, jaká je současná romská reprezentace i jaké jsou její 

limity. Vývoj zaznamená rozšiřující se romskou inteligenci i zvětšující se počet skutečných romských 

intelektuálů. Mezitím se bezpochyby objeví skuteční romští vůdcové – reprezentace, vzdělanci i 

intelektuálové, jejichž obzory budou mnohem širší. Budou věrohodní pro Romy a pochopitelní i pro 

majoritu. Od ostatních Romů se budou lišit svým rozhledem. 

Příklad mladých Romů by mohl naznačovat nový směr vývoje romských reprezentací. Jsou to lidé 

nezatížení minulostí – tou v době totality, která tak nepříznivě poznamenala nejméně celé dvě 

13

generace Romů, ale i tou nepříliš vzdálenou od počátku sametové revoluce, kterou vnímali zcela jinak 

než generace jejich otců. Mladí Romové mohou znamenat mnoho pro obrození ducha celé romské 

populace. Výraznější formování romské reprezentace je zatím narušováno nevyjasněnými 

představami o dalším vývoji ve společnosti a rozporuplnými představami současné reprezentace na 

něj. Mezi tyto mladé Romy patří Monika Horáková, Jana Horváthová, Margita Lakatošová, MUDr. 

Horváth, Vojtěch Lavička, Jarka Balážová a mnoho jiných. 

Současná, pro Romy nesmírně těžká situace, pokud neskončí vážnou konfrontací, což by byla 

tragédie, je současně akcelerujícím momentem procesu tříbení a zkvalitňování romské reprezentace. 

Je těžké hledat pro příslušníky majority mezi Romy ty, se kterými má smysl komunikovat. Je možno 

hledat jedině uvnitř romské komunity – reprezentace navázáním bezprostředních pracovních kontaktů. 

Zatím toto hledání ze strany majority probíhá téměř výhradně přes média. Ale ty zajímá něco zcela 

jiného. Spíše než o kvalitu mediálního objektu jde o senzaci. Obvykle lidé pracovití a užiteční nejsou 

mediálně zviditelňováni a budují si vlastní autoritu tvrdou prací. Cesta je v kontaktu s komunitou a 

výběr na základě zkušenosti a poopraveného pochybení. Ostatně je už dnes známo, kdo je kdo. V 

určitých kruzích je to známo docela přesně. 

Vývoj ovšem pokračuje a jeho permanentní sledování je nejúčinnější metodou konkrétního poznání 

romského etnika a úspěšných postupů soužití ve společnosti. 

14

JAK SE ŽIJE ROMSKÝM INTELEKTUÁLŮM V ČECHÁCH 

Jana Horváthová 

Úvod: 

Oba následující příspěvky jsou z pera mladé historičky Jany Horvátové. Ona a 

její manžel jsou oba Romové, oba vysokoškosky vzdělaní a oba mladí. Jsou 

reprezentanty nastupující generace romských elit, které se, jak se zdá, odlišují od 

elit, patřících ke generaci jejich rodičů. Tito nemnozí mladí romští intelektuálové jsou 

velkou nadějí romské komunity i našich vzájemných vztahů. Mimo jiné i proto, že boří 

naši ustálenou představu o tom, co je plošně typické pro „cikány“. Současně tito 

mladí vzdělaní lidé jsou důkazem o velmi pozitivním jevu, který se v nitru romské 

komunity děje, a to je sociální stratifikace. 

Autorce jsme položili otázku, aby se na svém příkladu pokusila dokumentova, 

jak je pro mladé Romy dostupné vzdělání, kolik úsilí, jak silné motivy v sobě musí 

probudit, aby jej dosáhli a kde se bere ona síla, které je dovede až k 

vysokoškolskému diplomu. Vycházeli jsme přitom z předpokladu, že pro romskou 

mládež bylo a stále je mnohem obtížněji kvalitní vzdělání dosažitelné, a to nejen ze 

subjektivních důvodů (romská tradice, rodinné zázemí, ekonomická omezení apod), 

ale i z důvodů objektivních (strukturální diskriminace vzdělávacího systému, který je 

přizpůsoben potřebám a hodnotám většinové společnosti). 

Konečně, předkládaná subjektivní výpovědˇ dvou mladých, vzdělaných a 

úspěšných Romů doplňuje plasticky a přesvědčivě doplňuje předcházející kapitolu K. 

Holomka o problematice vzniku romských elit a lze říci, že vypovídá o dalších 

pocitech a prožitcích autorky a jejího manžela , které daleko překračují původní 

zadání. 

Cesta ke vzdělání 

Jana Horvátová 

Moje cesta ke vzdělání nebyla výjimečná, zvláštní a už vůbec ne trnitá. 

Nemusela jsem překonávat žádné výrazné překážky, nebojovala se zaujatostí 

kantorů, a dokonce má touha po vědění nenarážela ani na nepochopení rodičů. To 

jsou totiž poměrně časté přímé či skryté překážky, se kterými bývá romský žák 

velmi často konfrontován. Většina Romů usilujících o vyšší vzdělání se u nás 

zpravidla s podobnými překážkami setkává a je nucena se s nimi vypořádat. 

Podobné úvahy mi probíhají hlavou, když zběžně uvažuji nad zadaným tématem. 

Můj příběh tedy nebude typický a už vůbec ne příkladný. Přesto, po jisté hlubší 

úvaze, přicházím na to, že můj původ, respektive má antropologická odlišnost, 

ovlivňovaly jak mé dětství, tak i pozdější osudy. Ovlivnily mě poměrně podstatně, a 

to bez ohledu na domnělý či skutečný procentuální podíl romských genů v mém těle. 

Někdo mě nazývá gádžovkou, nebo „chrapounkou“ (výhradně za mými zády), pro 

jiné jsem „cikánka“ nebo Romka, jak se to komu hodí a líbí. Ve skutečnosti jsem ale 

„křižovatka“, jak se mezi Romy běžně říká, nebo chcete-li napůl Cikánka, i když 

podle přísné matematiky nejsem ani to - jsem jen čtvrteční etnická Cikánka. 

Pocházím totiž ze smíšené česko - romské rodiny. 

V dětství jsem byla drobné černé děvčátko s poněkud šikmýma očima, vzhledem 

ke svému okolí s výrazně tmavší pletí - ani ne tak zářivě zlatavě hnědou, ale spíše 

šedavou, jakoby stále ušpiněnou, pokrytou spoustou jemných černých chloupků. 

Odmala jsem byla zvyklá na to, že můj zjev upoutával pozornost jak dětí, tak i 

1

dospělých. Děti se pokoušely hádat zda jsem Indiánka, nebo Španělka nebo 

dokonce Francouzka či představitelka jiného národa, o kterém nic nevěděly. Příliš mě 

netěšil jejich zájem o původ mého exotismu, protože já jsem se spíš styděla, že 

nejsem stejná jako všichni ostatní. Ne snad proto, že jsem ošklivá, sama sobě jsem 

se naopak líbila a vlastně i ostatní mi to dávali najevo, ale myslím, že v dětském 

věku je normální přát si být stejný jako jeho vrstevníci, chtít zapadnout, být nedílnou 

součástí kolektivu dětí - party. Individuality a výrazné odchylky od průměru, jak ve 

vzhledu tak schopnostech, ve smyslu negativním ale i pozitivním, dětský kolektiv 

velmi rychle odhaluje a staví do středu svého většinou negativního zájmu. Nepíši to 

na základě toho, že bych se přímo ocitala ve středu takového zájmu, to se nikdy 

nestalo, ale já sama sebe cítila díky odlišnosti jako černou ovci.V mém okolí nebyl 

nikdo jako já, žili jsme ve čtvrti, kde Romové nebydleli a několik arabských děti, se 

kterými jsem chodila do mateřské školy, se téměř s nikým nekamarádily, měli svůj 

uzavřený svět. Kupodivu jej respektovaly i učitelky, což se k nemalé závisti nás 

ostatních projevilo výsadou, že při koupání ve školním bazénku jako jediné mohly 

mít plavky, zatímco my musely potupně ukazovat svoji nahotu. Nikdo z dětí neměl 

tmavou zašedlou kůži na loktech a svraskalé ruce, které mně samotné připadaly jako 

ruce staré indiánské ženy. Tak těžké byly mé dojmy z odlišností, že když mi ve třetí 

třídě učitelka nevybíravě řekla, že mám ruce jako hroch, nadlouho jsem byla 

přesvědčena o neodvratitelnosti tohoto faktu a nemožnosti jeho změny. V této 

zaujatosti by mě nikdy nenapadlo, že stačí použít krém na ruce. Obdivovala jsem 

také tehdy pro mě nedosažitelnou křehkou krásu tenké křivky obočí většiny mých 

spolužaček, zatímco já měla husté černé brvy srůstající nad kořenem nosu. 

Tyto vzpomínky se mi dnes jeví jako malicherné a lehce se jim usmívám, ale jak 

se říká: každý věk má své vážné problémy a dospělí by je neměli zlehčovat. Tyto 

drobnosti mě tenkrát nadlouho ovlivňovaly a utvrzovaly mě v pocitu, že jsem jiná než 

většina ostatních a na tom, i kdybych chtěla, nemohu nic změnit. 

V době, kdy jsem přicházela do první třídy, jsem si již svůj původ uvědomovala a 

povrchně jsem byla obeznámena i se slovem „cikán“. O „cikánech“ se běžně 

mluvilo, jak mezi dospělými tak mezi dětmi, jako o těch směšných v podstatě 

zejména pro svoji omezenost a prostotu nepříliš nebezpečných lidech. Nikdy si 

nevzpomínám, že by se někdo pokoušel analyzovat špatné vztahy mezi romskou 

menšinou a majoritou, nikoho tento problém nezatěžoval. Lidé se spíš bavili na účet 

Romů a k dobrému tónu společenské zábavy pochopitelně patřily vtipy o „cikánech“. 

Zcela běžně se mluvilo o „cikánech“ s despektem a opovržením. Brali se jako 

samozřejmost, jako něco nevhodného nad čím je však třeba dočasně přivřít oči, totiž 

do doby, než se podaří tyto zdivočelé a přihlouplé „děti“ vychovat k obrazu 

„spořádaného československého občana“. Jednoduše už v této době jsem vnímala 

slovo „cikán“ jako potupu, jak synonymum poznamenaného člověka, kterého nikdo 

nebere vážně a je terčem posměchu. 

Ani si nepamatuji, kdy jsem se poprvé dozvěděla, že můj dědeček je Rom. 

Patrně proto, že jsem se to nedozvěděla z ničeho nic jako nějaké tajemství, ale 

běžně se o tom v rodině vědělo. V naší úzké rodině (rodiče a sestra) se o tom však 

téměř nediskutovalo, neboť to tenkrát nebylo podstatné. Navíc rodiče byli oba stejně 

tolerantní jak k menšinám sociálním tak etnickým, bylo to pro ně naprosto 

samozřejmé, takže nás k tomu se sestrou ani nijak programově nevedli. Možná se dá 

mluvit až o určité naivitě, se kterou se s naprostou otevřeností stavěli k nejrůznějším 

někdy notně i pochybným lidem. Nikdy jsem proto nechápala nevraživost lidí 

k Vietnamcům a Arabům, v minulosti u nás poměrně početným. 

V naší úzké rodině se tedy nemluvilo o etnické příslušnosti, naproti tomu, když se 

sešla širší rodina - potomci dědečkových sourozenců, těch co nepřežili válku, vždy se 

mluvilo o společných předcích. O stařečkovi a stařence, kteří žili v cikánském táboře 

a sami ze své vůle i píle dokázali si postavit slušný dům mimo tábor a všechny jejich 

2

děti již za první republiky se vyučily, byly v trvalém pracovním poměru a dokonce 

jeden z nich se ještě před válkou stal studentem právnické fakulty prestižní 

Univerzity Karlovy. Po válce pak jeho příkladu následoval nejen jeho syn, ale i mnozí 

další příbuzní. V malé slovácké vesnici to znamenalo pozdvižení. Málokterý ze synů 

bohatých sedláků udělal takovou kariéru a právník tenkrát to bylo velmi slušné 

živobytí. Vedle těchto téměř „hrdinských skutků“ mých pradědů a dědů se rodina 

často vracela k válce, která ji těžce a už navždy poznamenala. Kdo nezahynul 

v koncentračním táboře (3 dědečkovi bratři za pokus o útěk popraveni, jeho otec a 

další příbuzní zplynováni v době likvidace cik. tábora v Osvětimi.), ten se musel 

skrývat tři dlouhé válečné roky. Z rodinných setkání si vybavuji stále znovu někdy až 

hystericky podávané vzpomínky na tuto těžkou dobu. Z rodinné paměti, z těchto 

téměř hrdinských skutků našich předků, kteří byli stejně a možná ještě více 

nenáviděnými „cikány“ než jsou Romové dnes, z toho všeho se vytvořila velká 

hrdost na rodové jméno Holomek. Tento fakt všechny - dle českých poměrů - i 

vzdálené příbuzné spojoval. Na druhou stranu rodinná setkání byla i místem, při 

kterém se tito průkopníci integrace Romů do společnosti utvrzovali ve své 

jedinečnosti a odlišnosti. Zdůrazňovali, že oni jsou moravští Cikáni. Chtěli se tak 

odlišit od Romů přicházejících k nám po válce ze zaostalejšího agrárního Slovenska, 

jejichž cesta k integraci byla oproti usedlým moravským Romům teprve na počátku. 

Holomci cítili propast mezi nimi a ostatními Romy a jejich hrdost spojená s pýchou 

dále rostla. Nikdy ji nedávali veřejně najevo, ale v rodině to bylo znát. Nechtěli být se 

slovenskými Romy ztotožňováni, což bylo těžké tehdy jako dnes. Veřejnost se 

nechce obtěžovat rozlišováním na Romy podle kulturní, vzdělanostní, sociální 

úrovně. Tak docházelo spíše k tomu, že někteří z nich svůj původ veřejně 

neprezentovali. Jako malé dítě jsem toto vše nechápala a jen stěží jsem se mohla 

ve složité situaci orientovat. 

Z prvních dnů strávených ve škole si živě pamatuji, jak o přestávce na mě ještě 

téměř neznámý spolužák pokřikuje: „cikánko“, hanobí mé podle mě krásné růžové 

šaty s bílou mašlí tím, že ji drze nazývá obvazem, a učitelka, která to slyší, mlčí, 

jako by s výroky chlapce souhlasila. Nechtěla jsem být „cikánkou“, nechtěla jsem 

patřit k těm, kterým se všichni posmívají, se kterými se spojuje jen špína, zaostalost 

a obecně si z nich každý tropí úsměšky. Příslušnost k „cikánům“ se totiž nebrala 

jako příslušnost k etniku, či národu, oficiální státní politika je nepovažovala ani za 

etnickou skupinu, ale za skupinu sociální. Přesněji skupinu sociálně patologickou. 

„Cikán“ bylo jednoznačně hanlivé označení a vlastně jím zůstalo dodnes, i když 

některým zdravě sebevědomým Romům již nevadí, a to je jistý pokrok. Veřejně se 

mluvilo o „cikánech“ pouze v souvislosti s nutností jejich převýchovy a pozvednutím 

na úroveň srovnatelnou s okolním obyvatelstvem. Pochopitelně i ve školách se 

mlčelo o původu “cikánů“ stejně jako o svébytnosti jejich kultury, která naopak byla 

považována za projev retardace. Dnes se již mohou vážní zájemci při určitém 

studijním úsilí dobrat informací o Romech, ale děti ve školách na tom nejsou vlastně 

o mnoho lépe, než v době mého dětství. Pokrok je zajisté v tom, že se již oficiálně 

nesetrvává v tezi, že Romové jsou příslušníci zaostalé sociální skupiny, kterou je 

třeba zlikvidovat asimilací s ostatním obyvatelstvo. Dalším pozitivem je i to, že 

informace o romském etniku jsou zařazovány do školních učebnic. Na druhou stranu 

dnes, nesrovnatelně častěji než v minulostí, se musí romské děti potýkat s projevy 

rasismu a etnické nesnášenlivosti. 

Z předchozího vyprávění patrně vyplynulo, že naše rodina se nestýkala s jinými 

Romy. Byli pro mě zcela neznámí, nic jsem o jejich světě nevěděla, z toho důvodu 

jsem stejně jako ostatní děti věřila všemu negativnímu, co se o Romech veřejně 

vyprávělo. Ne že bych tyto nepěkné věci přijala za své, ale podléhala jsem jim, a 

proto se také styděla za svůj, byť částečný, ale přesto patrný romský původ. 

Postupně jsem chápala, že naše rodina je romská, ale zároveň mi bylo vštěpováno, 

3

že jsme už jiní, ve smyslu lepší. Krutá dobová ideologie skutečně pojala „cikána“ jako 

příslušníka sociální skupiny. Ze společenského hlediska neproblémový Rom dle 

úřadů „cikánem“ nebyl. Tak se stalo, že celá naše rodina vypadla z evidence o 

cikánském obyvatelstvu. V podobném smyslu chápala slovo „cikán“ i moje jemná, 

citlivá a milující maminka, když mně v dobré víře radila: „Neoblékej si příliš pestré 

šaty, nenos velké náušnice, sepni si ty dlouhé vlasy, nebo budeš vypadat jako 

cikánka“. Maminka, když si brala tatínka, brala si jej pro jeho vlastnosti a jeho 

původ byl pro ni tenkrát podružný. Ve skutečnosti o Romech v době svého sňatku 

nic nevěděla. Výhrady svojí poněkud maloměšťácké matky, kterou jednou v životě 

„cikánka“ okradla a pamatovala si to na celý jeho zbytek, příliš vážně nebrala a 

prosadila si svou. 

Přestože se cítili členové rodiny poněkud výše než ostatní Romové u nás, 

přesto pociťovali spřízněnost s ostatními Romy a patrně i jistou povinnost vůči těm 

na nižší úrovni. Projevilo se to zejména v době Svazu Cikánů-Romů (1969-1973). 

Mnozí z naší rodiny se stali zakládajícími členy této organizace a i po administrativní 

likvidaci Svazu se zejména děd stále angažoval v řešení otázek spojených s Romy. 

Neskrýval však svůj pocit, že je třeba romské etnikum dostat na vyšší úroveň sociální 

i kulturní. On sám na ní již byl, věděl to, byl tomu rád, a přesto mu bylo nejlépe mezi 

Romy, a to té nejnižší úrovně. Dědeček totiž, na rozdíl od mladších příbuzných, ještě 

zažil bídu cikánské osady a skutečné opovržení bílých lidí. Změny dosáhl díky své 

obrovské cílevědomosti a pochopitelně, bez toho by to nedokázal, díky obětavé 

pomoci mnoha členů rodiny. Všichni museli pracovat a vydělávat peníze, aby on 

mohl studovat. V dětství zažil na vlastní kůži zoufalou absenci podmínek k udržování 

svého těla v čistotě, které vedly k vysoké nemocnosti, což ho navždy poznamenalo 

až chorobným přeceňováním vlastní hygieny a děsem ze špíny i kontaktu 

s nemocnými lidmi. Z tohoto důvodu však lépe než mladší členové rodiny chápal i 

velmi ubohé Romy, uměl s nimi laskavě promluvit a dokonce mu s nimi bylo dobře. 

Několikrát mi vyprávěl, jak těžká byla jeho cesta mezi bílé studované lidi na úrovni, 

kolik odříkání, přemáhání a vlastně i přetvářky jej to stálo. Skutečně volně se cítil 

pouze mezi Romy. Jinak upadal do smutku, depresí, obav o své zdraví, štítil se nejen 

nemocných lidí, ale i jídel v restauracích, stále někde hledal špínu a nečistotu. 

Jakmile však přišel mezi Romy byla jindy přísná dieta i všechna úzkostlivost tatam. 

Jednou nás také vzal na oslavu křtin v Brně do jedné rodiny slovenských Romů. Já 

jsem vnímala jen nemožné rudé závěsy z praporoviny, spoustu lidí, obrovský hrnec 

s tučným jídlem, ze kterého se jedlo společně, do toho hlučela hudby. Dědeček 

však zářil spokojeností. 

Ve škole jsem svůj původ úspěšně tajila, lépe řečeno mlčela jsem o něm. 

Vzpomínám si na nepříjemné pocity, které se dostavovaly, když se začali probírat 

vtipy o „cikánech“. Děti je pochopitelně znaly od rodičů a byly velmi oblíbenou náplní 

školních přestávek stejně jako zábav na pionýrských táborech. Jak se říká 

poturčenec horší Turka, z té obavy o odhalení jsem sama také dávala k dobru vtipy o 

„hloupém Dežovi“ apod. Nikdo v naší úzké rodině však nevěděl nic o mých 

pocitech spojených s původem, přitom bylo doma zvykem o všem otevřeně mluvit a 

vše probírat z různých stránek. Nikdy jsem s rodiči na dané téma nemluvila, protože 

v době svého dětství jsem si to takto ani neuvědomovala. Nedokázala jsem si své 

komplexy vyplývající z mé odlišnosti dát do souvislostí. Sestra nic podobného 

neprožívala, protože byla modrooká blondýnka a stěží by kdo její původ odhalil. 

Posléze, když jsem chodila se stejnými spolužáky do třídy delší dobu, nikdo si již 

nedovolil nazvat mě „cikánkou“, nikoho to už ani nenapadalo. Ale cizí lidé 

v obchodech a na ulicích mě zřejmě za ni občas považovali. Pamatuji se na 

„ctihodné matróny“, nad kterými jsem stála v tramvaji, jak si přitahují pevně k tělu 

své nákupní tašky a jejich sveřepý a někdy i zlý pohled jasně vypovídá o tom, co jim 

právě běží hlavou. Již v dospělosti jsem si několikrát nemohla vysvětlit, proč mě 

4

prodavačka v obchodě tyká, ale byla jsem vychována k toleranci a tak jsem si tenkrát 

nepřipouštěla a nebo neuvědomovala ten pravý důvod. Naučená slušnost mi dříve 

nedovolovala oplácet stejnou mincí. Je paradoxem, že právě můj romský manžel, 

který je světlý jako gádžo, ale z života v nitru romské komunity dobře zná zjevnou i 

skrytou diskriminaci, mě sám začal upozorňovat, kdy si lidé přede mnou schovávají 

tašky a jak se prodavačky v obchodech na rozdíl od přístupu k manželovi ke mně 

chovají s notnou dávkou drzosti. 

Další z přívlastků běžně užívaných v souvislosti s Romy bylo primitivní, omezený. 

Pouhé vyslovení slova „cikán“ s sebou neslo podvědomé vybavení těchto vžitých 

klišé. Zmíněná souvislost by byla dosti nepříjemná, těžko bych se do budoucna 

smiřovala s tím, že lidé budou o mně takto smýšlet ještě před tím, než mě stačí 

poznat. Vždy jsem chtěla být vzdělaná a především prospěšná ostatním. V dětství i 

později jsem měla jasnou představu o své seberealizaci. Především jsem chtěla 

vykonávat práci, za kterou bude vidět nějaký pozitivní a pokud možno trvalý 

výsledek. Navíc jsem byla vychována k velké cílevědomosti. Můj otec býval často 

kritický k mému jednání a konání, nechtěl, abych byla jen dobrá, ale považoval 

prostě za samozřejmé, že budu nejlepší. Vlastně to muselo být již ve mně, neboť 

takto přistupoval i k sestře, ale ta se nedávala vyvést ze svého klidu až flegmatičnosti 

a občasný neúspěch ji nijak nedeprimoval. Já jsem však byla a zůstala ke všem 

svým neúspěchům, ať ve škole či později v práci velmi kritická. Takové události se 

mi staly pobídkou k ještě lepším výkonům. Pamatuji se, že v průběhu školní 

docházky rodiče neměli vůbec potřebu zjišťovat můj prospěch, protože věděli, jak 

mně samotné na něm záleží. Ač jsem vždy patřila ve třídě k lepším žákům, pokud 

jsem dostala špatnou známku, těžce jsem to nesla. Rodiče se v takovém případu 

spíše snažili mé chmury rozptýlit slovy, že známky nejsou všechno. Již v útlém 

dětství mě rodiče naučili věnovat se svým zálibám a přitom rozvíjet své schopnosti. 

Od první třídy jsem navštěvovala několik zájmových kroužků, respektive každý den 

po vyučování jsem měla buď trénink v gymnastice, hodinu hry na hudební nástroj, 

nebo jsem spěchala do Divadla na Provázku, kde jsem byla členkou Dětského 

studia. 

Vždy jsem tedy chtěla patřit mezi vzdělané, schopné, společnosti prospěšné lidi a 

od dětství jsem se na to připravovala. Dnes si však uvědomuji, že okolnosti kolem 

mého původu mě v tomto cíli jednoznačně utvrzovaly a nadále mé úsilí podporovaly. 

Věděla jsem, že bude pro mě dobré, když si vytvořím nějaký štít proti hloupým a 

omezeným lidem. Brzy jsem pochopila, že tím štítem mohou být jedině mé 

vědomosti, vzdělání a výsledky mé práce. Další důvod , který mě vedl k velkému 

studijnímu úsilí byly okolnosti související s povahou mého otce a jejími důsledky. Šel 

vždy hlavou proti zdi, odjakživa chtěl hájit pravdu a žít podle šlechetných zásad 

morálky. Tak se stalo že v 68. roce skončila nadějná kariéra vojenského vědeckého 

odborníka a ze dne na den se stal těžko zaměstnatelným. Nakonec zakotvil jako 

řidič náklaďáku, posléze dělník na stavbách socialismu, za kterými musel jezdit 

doslova na nejrůznější konce republiky. Otec nikdy nic neděla jen napůl, proto 

bojoval proti nenáviděnému režimu nejen rozvratnými výstupy na dělnických 

schůzích jejich podniku, ale také v kruhu disidentů tím, že se zapojil do 

rozmnožování a rozšiřování exilové literatury. O těchto otázkách se mluvilo v naší 

úzké rodině mnohem více, než o romském původu, neboť měly bezprostřední dopad 

na životy nás všech. Bylo mi jasné, že budu-li chtít studovat, vždy budu muset být 

lepší než ostatní. A já za každou cenu studovat chtěla. 

Na gymnáziu jsem se za sa svůj částečně romský původ styděla asi stejně jako 

kdysi. Hned první den v nové škole mi dala najevo opodstatněnost mé obavy jedna 

ze spolužaček. V momentě, kdy jsem si vedle ní nezávazně sedla změřila mě 

nevybíravým pohledem se slovy, že je obsazeno. Až po maturitě mi se smíchem 

5

sdělila, že si tenkrát myslela že jsem „cikánka“. Ještě v té době jsem jí nebyla 

schopná opravit, že její domněnka byla správná. 

Teprve na vysoké škole se postupně začínalo ve mně hodně věcí měnit. Jistě 

k tomu přispělo ve srovnání s gymnáziem poměrně liberální prostředí Filozofické 

fakulty. Základní i střední škola byla za komunistů místa pevně svázaná disciplínou, 

které jsem se já jako nesmělé dítě navenek jakoby bez problémů podřizovala ač 

vnitřně jsem jí trpěla. Na vysoké, i když patrně mezi spolužáky byl nejeden 

spolupracovník Stb., tento dril neexistoval. Navíc jsem se mohla věnovat především 

oblíbené historii a exaktní vědy mě již zbytečně netrápily. Naučila jsem se mluvit, 

vyjadřovat a hájit své názory, přestávala jsem být lehce zranitelným dítětem. 

Tříbením názorů jsem získávala také potřebné sebevědomí a celý průběh studia mě 

v tomto sebevědomí jen dále utvrzoval. Navíc v s námi na Univerzitě studovali 

Řekové, Arabové i Afričané. Začaly mě zajímat neevropské kulturní světy, mimo jiné 

také Indie. Studium historie i dějin umění s sebou samo o sobě přinášelo zájem o vše 

dosud nepoznané, co by stálo za mou pozornost. V této době mě spolužák, který 

musel o mém původu vědět, (možná to bylo veřejné tajemství, neboť dědeček byl 

opravdu známá romská osobnost), tehdy mně sdělil, že jeden z našich profesorů 

zpracovává dějiny moravských Romů a hledá mezi studenty spolupracovníky. Spíše 

ze zvědavosti, zda opravdu někdo vědecky studuje tuto všemi opovrhovanou skupinu 

lidí, jsem se mu přihlásila. Pravda to byla, navíc profesor byl danou tematikou 

nadšený a já jsem se postupně stávala nadšenou také. Přečetla jsem spoustu 

drobných časopiseckých příspěvků. Z odborného tisku jsem se dozvěděla dokonce o 

historii naší rodiny, kterou tento odborník již začal zpracovávat. Velmi rychle mě 

pohltila nejen historie naší rodiny a skrze ni jsem se dostala i k osudům Romů 

v celosvětovém kontextu. Pomalu se přede mnou začal otevírat neznámý svět, vedle 

kterého jsem bez povšimnutí tolik let žila. Dostala jsem se dočasně do dalšího 

extrému, který zřejmě patří ke každému „národnímu obrození“, byť se netýká celého 

národa, ale jednotlivce. Až nekriticky jsem obdivovala vše romské. Dnes již pohlížím 

na všechny tyto otázky poněkud objektivněji a možná díky dlouholeté praxi v oboru 

romistika i profesionálněji. Mé srdce tedy „nehoří“ jen pro Romy, ale dnes již také 

pro ně. Svůj život jsem spojila se skvělým člověkem ze skupiny slovenských Romů. 

Zcela jsem se oprostila od pocitu výlučnosti Holomků a dnes si naopak vysoce 

vážím i některých slovenských Romů. Především pak těch, kteří vyšli z velmi 

špatných poměrů, dokázali se od nich oprostit, dosáhli poctivého úspěchu ve 

společnosti a přitom neztratili své Romství. Podobně jako se to před mnoha lety 

podařilo mému dědovi. On učinil zásadní krok za všechny členy naší rodiny, kteří již 

bez větších problémů mohli dosáhnout svých titulů. 

Můj příběh tedy není o tom, jak Romka získala vzdělání, ale jak vzdělání objevilo 

Romku. Někdo může namítnout, že jsem byla dítě až příliš citlivé, to připouštím. Je 

však možné, že právě skrze tyto podrobnosti, jež byly pro mě kdysi tak určující, 

budou lépe pochopitelné skutečné překážky a někdy i utrpení, se kterými se 

setkávají praví Romové běžně na ulicích, ve školách, na úřadech při zábavě, prostě 

v průběhu svého života v této společnosti. Romové, kteří díky svému vzezření 

nemohli a nemohou popřít svůj původ, musí žít stigmatizováni a zároveň nemají štít 

ve svých nevzdělaných rodičích ani ve svém školním neúspěchu. Pokud některé 

z takových dětí získá vyšší vzdělání a dokáže ho úspěšně využít ku prospěchu 

svému i celé společnosti, mně nezbývá než před ním smeknout, já bych to patrně 

nedokázala. 

6

ROLE ROMSKÝCH NOVINÁŘŮ A FUNKCE STEJNĚ ORIENTOVANÝCH 

MÉDIÍ VE SPOLEČNOSTI 

Jarmila Balážová 

Téma před rokem 1989 téměř utopistické, po něm nabírající na 

aktuálnosti. Změny objevující se po Revoluci totiž zasáhly i do novinářského 

řemesla. Nechci zde ale rozebírat expanzi soukromých médií, nových 

periodických titulů či privátních rozhlasových stanic, zajímají mě materiály o 

Romech a možnost příslušníků této menšiny se do procesu informování o 

sobě samých zapojit. Média se o tuto tematiku začala konečně postupně 

zajímat (v porovnání s "předrevoluční" érou byly popsány stovky stránek), 

bohužel jejich interes, mnohdy motivován navíc pouze čichem 

senzacechtivých novinářů, nezaručil objektivitu zveřejňovaných informací a 

tak se z přednosti vyklubala vlastně nevýhoda. Ne každý šéfredaktor 

pochopil, že i tematika národnostní vyžaduje pěknou snůšku zkušeností a 

informací, řadu kontaktů na obou březích - tedy tom majoritním i minoritním - 

a pevné etické kořeny. Nemůže-li o ekonomice fundovaně psát či hovořit 

kterýkoliv novinář, platí to zákonitě i o článcích či pořadech týkajících se 

minorit. Objeví-li se výjimka a některé redakce vyčlení novináře, který se 

těmto otázkám věnuje pravidelněji, výsledek se dostaví a informace dotyčný 

žurnalista zasazuje do hlubších kontextů, čímž z nich odstraňuje 

neobjektivnost a povrchnost. Příznivé společenské klima otevřelo cestu i 

romským periodickým tiskovinám a relacím v rámci veřejnoprávní televize a 

rozhlasu. Vznik některých z nich charakterizuje nejvíce spontánnost a chuť 

konečně poskytnout majoritě vlastní pohled na toto téma, vznik dalších 

neuvěřitelný boj o každou minutu, každou stránku připomínající porod končící 

sice šťastně, nicméně jen díky císařskému řezu. Dnes mnohé z těch časopisů 

zanikly, jiné se naopak rodí, všem je vlastní nezkušenost, možná i řada 

profesionálních chyb, ale neměli bychom alespoň v rámci objektivity 

srovnávat činy tříletého dítěte s kousky vyzrálého muže či ženy. Potřebovala-li 

česká žurnalistika ke svému zformování stovky let, ta romská to ani při 

sebevětších emancipačních a sebeuvědomovacích touhách nemůže 

zvládnout za osm let!! Navíc postavení neromského žurnalisty není v žádném 

případě srovnatelné s postavením toho romského, stejně jako existuje 

propastný rozdíl mezi intelektuálem romským a neromským. A věřte, že vím o 

čem mluvím...mnohdy v mém dosavadním životě (nečítajícím zatím ani tři 

desítky let) profesionální rozhodování výrazně ovlivnil můj původ a s ním 

související tlaky okolí. Nemylte se a nepleťte si toto pouhé konstatování se 

stížností, prosím. Nepopiratelným faktem však zůstává, že jste- li v této 

společnosti Romem, jenž nejenže tak vypadá, ale navíc se ke své identitě 

hlásí, pak musíte počítat a posléze se vyrovnat s příslušnou odezvou. Vaše 

volba vzdělání, zaměstnání, uplatnění ve společnosti, bude vždy 

konfrontována s vašim původem. Vždy přinejmenším připustíte, jak výběr 

toho či onoho ovlivní pohled majority na Romy jako celek. 

Ztrácíte tedy jistý druh svobody, máte sice volbu, ale současně nůž na krku, 

že pokud se rozhodnete zvelebovat pouze svoje blaho a budovat pouze svoji 

kariéru, postavení Romů jako takových se nezlepší a posun směrem k 

lepšímu se neuskuteční.

Vraťme se ovšem k romským médiím a novinářům. A vraťme se vůbec trochu 

do historie a zapátrejme, kde hledat pokusy o vůbec první romsky psané nebo 

alespoň Romy psané noviny... 

V bývalém SSSR existovalo již od roku 1926 "romské písmo" opírající se o 

azbuku. O rok později v něm začal vycházet čtrnáctideník (posléze 

přetransformován v týdeník) "Romani zorja" (Romský úsvit) a roku 1930 

měsíčník "Nevo drom" (Nová cesta). Již z periodicity zmíněných titulů lze 

usoudit, že v případě prvního šlo o noviny, druhý lze ocejchovat coby 

měsíčník. Nesmírně důležité však je, že v redakcích obou seděli ROMOVÉ - 

absolventi speciálních žurnalistických kursů. Právě oni vydali z poezie 

publikované v "Úsvitu" a "Cestě" roku 1931 pravděpodobně první Almanach 

romských básníků na světě. Měsíčník zabývající se touto tematikou dokonce 

se stejným názvem "Nevo drom“ vycházel od konce druhé světové války i v 

Bulharsku, ovšem nikoliv v romštině, nýbrž v bulharštině! Redakci ovšem 

vydavatel, jímž bylo bulharské Ministerstvo kultury, obsadil až na korektory 

výhradně Romy. Objevily se ovšem také názory, že jakýsi malý, bulharsky 

psaný občasník vycházel již v letech 1921-22 ve Slivenu. Podle dochovaných 

a zjištěných materiálů jej tam vydávalo družstvo romských kovářů 

(zasvěcenější vědí, že jde o jedno z tradičních romských řemesel, dnes již 

bohužel téměř zaniklé). Existovala-li skutečně tato tiskovina s názvem 

"Romani kériba" (Romská práce), byly patrně toto první romské noviny 

vyskytující se v Evropě, možná i ve světě, kdo ví? Jistě vás zajímá, jak tomu 

bylo v naší zemi... V tehdejší ČSR se na vydávání romských novin (o rozhlasu 

a televizi ani nemluvě) nemohlo dlouho ani pomyslet. Přečtete-li si výmluvný 

autentický citát z konce padesátých let, pochopíte. Pracovník ÚV KSČ Otakar 

Zeman na jednom celostátním aktivu "k otázkám práce mezi cikánským 

obyvatelstvem v ČSR", který se konal v Praze 20.11.1958, pronesl:“ je třeba 

se zmínit o některých škodlivých tendencích, které se nám stále v práci mezi 

cikánským obyvatelstvem projevují. Přesto, že v usnesení ÚV KSČ se 

dochází ke správnému marxisticko-leninskému závěru, že cikánské 

obyvatelstvo netvoří národnost, snaží se někteří jednotlivci, především z řad 

inteligence (někdy i cikánské), stavět na první místo v práci mezi cikány 

vytváření národnostních problémů s požadavky zvláštního cikánského 

školství s vyučovacím cikánským jazykem, vydávání novin a literatury v 

cikánštině, vytvoření vlastního cikánského svazu atd. Někdy dochází až k 

směšným požadavkům, aby název cikán byl nahrazen názvem rom, jak cikáni 

sami sebe nazývají ..." 

Omluvte prosím použití malých písmen v názvech, ale jde o přesný citát z té 

doby, který má ilustrovat situaci, v jaké se ona "cikánská i necikánská" 

inteligence nacházela. Ani soudruh Zeman tehdy jistě netušil, že některé z 

oněch "směšných" požadavků se podaří přeci jen prosadit - mimo jiné 

založení Svazu Cikánů- Romů ČSR. První romské periodikum vycházející na 

našem území v sedmdesátých letech bylo spjato právě s existencí této 

organizace kulturně-společenského charakteru s jistými společenskými 

ambicemi. Žel Bohu titul neměl dlouhého trvání, rovněž tak jeho vydávající 

organizace. Na území Čech a Moravy vycházel černobílý cyklostylovaný 

bulletin "Romano ĺil" (Romský list), na Slovensku mnohem kvalitnější 

(alespoň co se tisku, barvy a formátu týče) magazín Ústredného Výboru 

Zväzu CigánovÄRómov "Romen". Po administrativním zrušení obou Svazů -

slovenského i českého v roce 1973 přestávají pochopitelně vycházet i oba 

výše zmíněné tituly. A pak následovalo patnáct let temna (alespoň v této 

oblasti), pomyslet na pokračování v periodickém vydávání čehosi, co by se 

jen vzdáleně podobalo romštině, hraničilo s bláznovstvím a bezmeznou utopií. 

Ale přeci jen se objevily náznaky pokusů, romské básně se potají 

rozmnožovaly a vyměňovalo si je právě těch pár "bláznů" mezi sebou. V roce 

1988 vydává tehdy mladý prokurátor JUDr. Emil Ščuka, krom jiného též 

vedoucí amatérského divadelního souboru ROMEN, dvě čísla 

cyklostylovaného kulturně zaměřeného bulletinu "Romano ĺil" (Romský list). 

O rok později se opět otevírá dialog mezi tehdejší vládnoucí garniturou a 

představiteli romské a "proromské" inteligence. V roce 1989, ještě před 

Revolucí, se do tiskárny dostává první číslo měsíčníku "Láčho lav" (Dobré 

slovo). S demokracií přišla ruku v ruce i expanze (i když samozřejmě v 

porovnání se svými českými kolegy a kolegyněmi zanedbatelná, pro rozvoj 

romské identity však neuvěřitelně důležitá) romských periodických tiskovin, 

rozhlasové i televizní vysílání. Za jejich předchůdce lze považovat 

cyklostylované občasníky (většinou týdeníky, jejichž periodicita se však 

elasticky přizpůsobovala potřebám tehdejšího dění) vydávané od počátku 

prosince většinou nadšenci hlásícími se ke vzniku první romské politické 

strany ROI (Romská občanská iniciativa). Za všechny zmíním alespoň tři z 

mého hlediska nejvýznamnější... 

Éru všech odstartovalo "Romano lav" (Romské slovo) - vydával jej Ústřední 

výbor výše zmíněné strany a tisklo se na Pedagogické fakultě Univerzity 

Karlovy v Praze v tisíci kusovém nákladu. Černobílý cyklostylovaný bulletin s 

oxeroxovanými fotografiemi poprvé spatřil světlo světa 6. prosince 1989. 

Studentka Kateřina Sidonová (dcera rabína Karola Sidona), jíž se pomocníky 

stali nejen Romové, ale i někteří kolegové studenti, měla na starosti redakční 

stránku. Myslím, že Romano lav stoprocentně splnilo své ryze informační 

poslání a sice zajistit Romům přísun potřebných fakt a vzhledem k tomu, že 

se rozváželo po celé republice, stalo se. Romano lav navíc sloužilo jako 

primární podklad ostatním bulletinům. Vycházelo totiž v omezeném nákladu a 

tak se nedostalo do úplně každého města, vesnice a pokud ano, tak v doslova 

lakonickém množství. A to byla zřejmě jedna z příčin, proč začaly i v dalších 

místech republiky vycházet další cyklostylované zpravodaje přebírající část 

informací právě z Romano lavu. Touha po publikaci vlastních regionálních 

problémů sehrála také svoji roli. V Brně studentka 4. ročníku Gymnázia 

Jarmila Balážová (autorka tohoto materiálu) v roce 1990 psala "Roma 

adadžives" (Romové dnes). Sešívačkou spojené tak trochu nažloutlé listy, 

navíc bez fotografií a s téměř žádnou grafickou úpravou, popsané aktuálními 

zprávami z Prahy, rozhovory s "náhle se vynořující" romskou inteligencí a 

romskými básněmi tehdy skutečně lidem opojeným euforií událostí oněch dnů 

stačily. V Táboře novinář Josef Bednář distribuoval vlastnoručně psán "RL" 

(což jsou zkratky od slova Romano lav čili Romské slovo a měly zřejmě 

symbolizovat, že jde o "příbuzného" pražského bulletinu se stejným názvem). 

Z hlediska jeho profese šlo pochopitelně o čtení již záživnější, kultivovanější a 

profesionálnější než v případě předchozím. Nemíním tady vyjmenovávat 

všechny dosud objevující se tiskoviny, ale této historické exkurze se 

dopouštím vzhledem k totální všeobecné neznalosti tohoto tématu. Nechat 

navíc pod pokličkou času pozvolna vysublimovat informace vážící se ke 

vzniku prvních romských tiskovin a relací, by bylo zbytečné, hloupé a

neprozřetelné. Nacházíme se tedy v roce 1990 a tehdy Romská občanská 

iniciativa iniciuje vznik týdeníku "Romano kurko" (Romský týden). Zpočátku 

jej vydává agentura ROMPRESS se sídlem v Brně, později Občanské 

sdružení pro romskou kulturu a tisk ČR, od května 1995 Občanské sdružení 

pro romský národnostní tisk ČR. Romano kurko vychází dodnes a od počátku 

roku 1996 se čtrnáctidenní periodicitou. Od roku 1990 vznikaly postupně další 

romská periodika, většinou měsíčníky, z nichž celá řada již zanikla. V 

současné době můžete listovat již zmíněným Romano Kurkem, dále 

měsíčníkem Amaro Gendalos, v roce 1998 vzniklým časopisem pro děti 

Kereka, časopisem romistických studií Romano džaniben (ten však svým 

charakterem i redakcí nepatří zcela mezi ryze romské tituly, svoji tematikou 

však ano). Na vlnách veřejnoprávního Českého rozhlasu si můžete naladit 

dvakrát týdně romské vysílání "O Roma vakeren" a v České televizi jednou za 

čtrnáct dní romský magazín Romale. Nabízí se zásadní otázka a sice, jaké 

publikum hodlala a hodlá většina těchto "médií" vzniknuvších po roce 1989 

oslovit a zda činí dobře. Až na titul Romano Džaniben určený specifičtějšímu 

okruhu čtenářů, který se zabývá zejména otázkou romského jazyka, a čerstvé 

Kerece určené nejmenším zástupcům zdejší populace všechna ta periodika a 

relace míří - nebo se o to alespoň pokoušejí s menším či větším nezdarem - 

ke všem, tj. k Romům i všem ostatním, intelektuálům i těm vzdělaností 

zasaženým méně, ženám i mužům, dětem i dospělým. Cíl to heroický a 

možná i trochu bláznivý, ale co jiného zbývá? Romové nevlastní ani 

samofinancující se vydavatelství, ani vlastní rozhlasovou stanici či privátní 

televizní kanál. Pracovníci médií i jejich čtenáři, diváci či posluchači, jsou 

závislí na tom, kolika titulům vláda prostřednictví Ministerstva kultury přidělí 

dotaci a jaký prostor poskytnou ve svém vysílacím schématu romským 

relacím veřejnoprávní rozhlas a televize. Těžko se orientovat na konkrétní 

věkovou, intelektuální či jinými atributy charakteristickou skupinu lidí, víte-li, 

že na šíření informací vám musí postačit pouhopouhých čtyřicet minut 

měsíčně! Navíc, v naší společnosti zatím není samozřejmé soustavné 

monitorování témat dotýkajících se národnostních či etnických (ale třeba i 

sexuálních a dalších) minorit. A tak se koneckonců nelze zase až tak příliš 

divit, nedrží-li se redaktoři romského tisku a relací mnohdy hesla: "Někdy 

méně znamená více". Ostatně, budete-li někdy obrněni dostatečnou 

trpělivostí, můžete si na šest hodin zapnout televizi Nova a zjistíte, že i její 

tvůrci kalkulují s faktem, že ne každý český divák disponuje IQ génia. Ovšem 

potenciální géniové mají možnost naladit si třeba druhý program České 

televize. Dalším, nezanedbatelným faktem, s nímž se musí počítat je, že 

Romové nejsou ve své většině zatím zvyklí přijímat pravidelně informace či se 

po nich pídit. Nejen, že se musíte snažit je zaujmout, ale mají-li právě oni 

program sledovat, musíte nabídku alespoň částečně přizpůsobit jejich vkusu a 

to není jednoduché, nemáte-li jasně a úžeji vymezené respondenty. Tady se 

zatím, Žel Bohu, nevyplácelo hrát si na vlastním intelektuálním políčku drže 

se tradic české žurnalistiky a maje na paměti třeba Karla Čapka v souvislosti 

s jistou funkcí médií, která má kultivovat, vychovávat. Ostatně ani čeští 

žurnalisté se jí zase v těchto dnech příliš nedrží a romští si to ve vztahu k 

romskému publiku zatím ještě také nemohou dovolit v té míře, v jaké by 

například chtěli. Možná vás překvapí, že lidé pracující v romských redakcích, 

fungují do určité míry také jako informační kancelář. Obracejí se na ně 

Romové se svými problémy, všichni bez rozdílu národnosti či etnicity s

žádostmi o vysvětlení nebo zprostředkování kontaktů, zahraniční novináři, 

tuzemští novináři, romisté, etnografové, historici, pedagogové, režiséři... 

zkrátka dost lidí na to, aby vám vyřizování těhle záležitostí zabralo 

přinejmenším polovinu pracovního času. Dnes s odstupem času hodnotím i já 

svoji dosavadní žurnalistickou i ostatní práci a pokouším se odpovědět na 

otázku, za jsem jí uchopila za správný konec. V zásadě snad ano, i když ne 

všechno samozřejmě muselo být právě tak. Ale asi bylo v té polistopadové 

době rozumné zasadit se nejdříve o existenci a rozvoj romského vysílání v 

rozhlase, pomoci kolegům v časopisech a televizi a potom teprve si jít vlastní 

cestou a profilovat se například v televizi nebo třeba novinách jako kterýkoliv 

jiný novinář zajímající se o již ne pouze národnostní tematiku, ale 

celospolečenskou. Lidé vás mají zafixovánu jako Romku, jako někoho, kdo se 

se svým romstvím identifikoval a snažil se pro danou věc, a teď nehodnoťme 

jak, ale přeci jen udělat. A pak, vidí-li vás, třeba na televizní obrazovce při 

běžné moderátorské práci a vy "pitváte" situaci, která se jich dotýká víc než 

národnostní třenice, má to asi na ty lidi daleko větší dopad a snad to dokáže 

alespoň malinko změnit i jejich pohled na Romy jako takové. Teď zřejmě 

nastala ta chvíle objevovat se v médiích v pozici běžných novinářů a činit ze 

své působnosti v nich naprosto normální záležitost...tedy snažit se začít 

budovat něco, co by samozřejmé být mělo, ale zatím prostě není! Nebuďme 

ale naivní, ono to ještě nějakou dobu potrvá a nebude to vůbec jednoduché. 

Když mnozí mí známí a zejména ze zahraničí srovnávají tu situaci u nich před 

lety a u nás tady, odmítavě kroutím hlavou. "Ne, ne, existuje totiž zásadní 

rozdíl mezi Holandskem, Francií, Spojenými státy americkými a tak dále... v 

těhle zemích totiž po ulicích chodí, v obchodech nakupují, daně platí, politiky 

volí lidé různé barvy pleti a těch je zatraceně moc. Představují-li např. čtyřicet 

procent populace, jak by si mohla společnost dovolit problém neřešit? Víte, 

jak dokáže čtyřicet procent voličů, daňových poplatníků, zákazníků, rebelů 

znepříjemnit těm ostatním život? Navíc, má-li každá čtvrtá rodina někoho 

"barevného" mezi sebou, jak koukat na to, že ho nepustí do restaurace, na 

diskotéku, jak připustit jeho diskriminaci? U nás ale Romové netvoří čtyřicet 

procent populace ani žádná jiná minorita a zřejmě to je ten nejdůležitější 

důvod, proč nejsme tam, kde jsou ty ostatní země. Zalomit bezmocně rukama 

a vydat ze sebe hysterický výkřik nám ale nepomůže rovněž, takže nezbývá 

nic jiného než prostě dál hledat cestičky, zkoušet nevyzkoušené, psát, točit, 

vysílat, učit, komunikovat. Prioritní variantou je bezpochyby vzdělávání. Náš 

systém školství ale zoufale tápe a já upřímně řečeno, nechápu, kdo a kam 

zakopal toho psa. Odpovědí mi ale budiž zřejmě opět nezkušenost a pocit, že 

se to netýká zase tolika lidí a že menšina se přeci zákonitě má podřídit 

většině. V zahraničí (a upozorňuji, že ve vícero zemích, než jsem učinila tento 

závěr) dokáží jazyku naučit děti přistěhovalců třeba z úplně jiných kontinentů 

a ty ratolesti jsou rovněž doma vystaveny jazykům svých otců a matek a 

sourozenců, a přesto je to ve škole naučí a nemusí je kvůli tomu zařadit do 

zvláštních škol. Jsou romské děti opravdu o tolik hloupější a je jejich čeština 

na nižší úrovni než třeba angličtina somálského dítěte, které se do Spojených 

států přistěhovalo před půl rokem? 

Vraťme se ale ještě zpět k médiím a jejich moci ovlivnit obraz zobrazovaného 

v očích příjemce. Ta moc bezesporu existuje a není nikterak nepatrná. Záleží 

opravdu na novináři a na nikom jiném, jakou představu vám "vnutí" nebo 

alespoň jaké varianty vám nabídne, jak široké a vysoké mantinely, odkud a o

čem přemýšlet, vymezí. Nepopírám, že mezi námi mohou existovat silní a 

neovlivnitelní jedinci, ale ruku na srdce.....asi jich nebudou zástupy. 

Pozorujete-li různá média déle (a je naprosto jedno, zda tištěná, auditivní či ta 

audiovizuální), zjistíte, že např. o minoritách informují různě. Záleží na 

charakteru samotného média, na čtenářské, posluchačské či divácké obci, 

kterou hodlá oslovit a drže se těchto zjištění upravuje své informace tak, aby 

se co nejvíce odpovídaly vkusu čtenářů a aby pochopitelně neklesl náklad. 

Informuje-li bulvár "žluto-červěně" o všem a o každém, proč by činil výjimku 

při zpracovávání romských témat? Zarážející ovšem je, jak úzkostlivě si svou 

tzv. nezaujatost hlídají redaktoři některých seriózních deníků. Obávám se, že 

ta snaha nedát za nic na světě najevo svůj názor, je až příliš velká. Navíc 

nikdo přeci žurnalisty nenutí, aby tak činili ve svých článcích, proč ne třeba ve 

společenském životě. Tam sice zůstávám novinářem, ale také člověkem a 

občanem a v tu chvíli si přeci názor nebo přiklonění se k tomu či onomu 

pohledu na svět mohu dovolit nebo bych dokonce měl! A to platí i v případě 

novinářů romských. Promlouvám sice zatím pouze k šafránu, ale kdoví za 

několik let tomu bude možná jinak. Asi bychom neměli tak úzkostlivě hovořit 

pouze o sobě, co takhle přidat k tomu ekologii, ekonomii, politiku, ale tu 

všeobecnou nezapomínaje ale při tom na svůj původ a netvrdě najednou, že 

tatínek je Maďar a rodina má trochu cizokrajné předky... 

Přemýšlím-li nad obsahovou náplní romského tisku nebo romských relací, 

tam se domnívám, že je potřeba převaha těch národnostních 

témat...pochopitelně z nejrůznějších pohledů a s co největší snahou o 

objektivitu. Májí-li se totiž v rámci těchto stránek a těchto vymezených časů 

objevovat informace běžně dostupné jinde a ani neupravené potřebám toho 

konkrétního periodika, pak ztrácí smysl toto periodikum jako takové. 

Postupem času se jistě potřeby a témata budou měnit, stejně jako přístupy k 

jejich zpracování. Věřím, že úroveň romského tisku a relací vzroste, i když to 

chce čas, mladou krev a zejména ochotu vnímat i Romy jako individua, nikoliv 

kusy patřící k nějakému stádu. Neopustíme-li od představy, že Romové musí 

všichni do jednoho vždy přemýšlet stejně, konat stejně, mluvit stejně, zlepšení 

se nikdy nedočkáme nebo jej přinejmenším nebudeme umět vnímat.

# 

ROMSKÉ DĚTI V SYSTÉMU ČESKÉHO ZÁKLADNÍHO ŠKOLSTVÍ 

A JEJICH NÁSLEDNÁ PROFESIONÁLNÍ PŘÍPRAVA A UPLATNĚNÍ 

Helena Balabánová 

V Ostravě 1998 

Motto: 

Každé dítě bez ohledu na příslušnost k národu, rase či náboženskému 

vyznání má právo na vzdělání, které má být zaměřeno na plný rozvoj jeho 

osobnosti 

(OSN Charta lidských práv 10.2.48) 

Při vzdělávání dítěte má být respektována jeho kulturní identita, jazyk a 

vlastní hodnoty, národní hodnoty země, v níž dítě žije a země, ze které 

pochází a civilizací jiných než jeho vlastních. 

(OSN, Úmluva o právech dítěte 20.11.89) 

Úvodem 

Vzdělávání romských dětí a nutnost uplatňovaní multikulturních principů ve 

školní praxi je v naší vzdělávací struktuře stále považováno za okrajovou 

záležitost. 

V této práci chci popsat situaci ve vzdělávání romských dětí před a po roce 

1989, její příčiny a důsledky v pedagogické praxi a její dopad na úroveň 

sociálního postavení romské komunity v naší zemi. Současně chci poukázat 

na několik dobrých příkladů, kterými se snaží jednotlivci a jednotlivé školy 

zefektivnit výuku romských dětí v českých školách, protože zatím stále chybí 

systémové řešení problému. 

Úkolem této práce je ukázat, že vzdělávání romských dětí v českých 

školách je třeba vnímat jako problém, jehož řešení může do značné míry 

ovlivnit současnou situaci soužití romské minority s majoritou. 

Vzdělání má klíčový význam pro romskou menšinu i pro společnost, ve které 

Romové žijí. 

Jestliže se totiž pokusíme o řešení otázky plnohodnotného základního 

vzdělání pro děti z etnické skupiny Romů v naší zemi, otevřeme cestu k 

multikulturalizaci celé společnosti. 

1. Vymezení problému

# 

Jádrem problému vzdělávání romských dětí je společenské postavení romské 

komunity ve většinové společnosti. 

Jako každá etnicky rozlišitelná komunita, která byla z historických a sociálních 

důvodů vytlačena na okraj společnosti, i Romové zaujímají apriorně negativní, 

obrannou pozici vůči většinové společnosti a integrují se na bázi výrazných 

etnických zvyklostí, jazyka a rasových znaků. 

Předsudky a negativní zkušenost na straně většiny i romské menšiny jsou 

zdrojem vzájemné nedůvěry, která se mnohdy projevuje skrytým i otevřeným 

nepřátelstvím. Vzájemná nedůvěra poznamenává sociální komunikaci mezi 

jedinci obou skupin od útlého věku a bohužel ani škola není pro většinu 

romských dětí místem, které by považovaly za přátelské. 

K romské národnosti se podle údajů z posledního sčítání lidu z roku 1991 

přihlásilo 32 903 lidí, z toho bylo údajně jen 8 156 školou povinných 

nezletilých dětí od 5 do 15 let a 4 046 mladistvých ve věku od 15 do 19 

let.(Kalibová,K.: Demografie, r.38, č.4, 1996) 

Díky tomuto relativně nízkému počtu romských dětí nebyl ze strany MŠ MT 

ČR důvod se speciálně zabývat problematikou jejich vzdělávání. 

Ve skutečnosti žije v České republice asi 200 000 lidí příslušících k etnické 

skupině Romů, kteří se k romské národnosti úředně nepřihlásili. (Kalibová 

uvádí: Podle statistik NV z roku 1989 to bylo 145 738 lidí). 

Podle Srba žije reálně v romské komunitě v ČR 37 000 dětí ve věku 6-14 let a 

si 16 000 mladistvých. Těchto 53 000 mladých romských lidí představuje 

"problém skolarizace romského etnika". (Srb,V.:,Demografie r,39,č.1,1997) 

Už tento samotný fakt ukazuje, že vzdělávání romských dětí je jedním z 

nejzávažnějších sociálních problémů nejen romské menšiny, ale celé 

společnosti. V českém národě druhým rokem umírá víc lidí než kolik se jich 

živě narodí. Jedním z charakteristických znaků sociálního systému romské 

menšiny je mít hodně dětí. Ikdyž v důsledku ekonomického tlaku a díky 

osvětě se porodnost romských žen snižuje, vidím čas, kdy se romská 

porodnost srovná s porodností ostatní populace v ČR v horizontu několika 

desetiletí. 

Současně v souvislosti s politickou situací v Evropě se dá vysuzovat na příliv 

přistěhovalců nejrůznějších etnických skupin, kultur a lidí různé sociální 

úrovně do naší země. Je více než zřejmé, že v brzké budoucnosti bude v 

našich školách stále více přibývat dětí romských a dětí z jiných etnických 

skupin. Úkolem státu je se na tuto situaci připravit a systémově ji řešit. 

Aby bylo takové systémové řešení možné je potřeba vymezit, kterých dětí se 

bude týkat. Jinými slovy, jak určit které dítě ve škole je romské, když 

národností je Čech. 

2. Romské dítě v české škole

# 

V uplynulých padesáti letech nebylo snahou začlenit romské děti v masovém 

měřítku do školních kolektivů ostatních dětí na základě respektování jejich 

kulturní identity jako rovnocenné kulturní identitě národa, ve kterém žijí. 

Hovořilo se o tvz. "romském problému", který byl ve školách řešen, v souladu 

s tehdejší vládní politikou vůči romské menšině, a to snahou o asimilaci. 

Školní praxe "jednotné školy" tehdy vycházela z dogmatu "průměrného žáka" 

( všechny děti ve společnosti jsou stejné, mají průměrně stejné intelektové 

schopnosti, znalosti, návyky a potřeby) a vylučovala vše, co z tohoto průměru 

vybočovalo. 

Kulturní identita, jazyk a vlastní hodnoty romských dětí a jejich rodičů nebyly 

respektovány a v mnoha případech byly dokonce potlačovány jako 

nežádoucí. Tento přístup k romským dětem ve velké většině českých škol 

přetrvává. 

Díky "jednotnému" pedagogickému přístupu ke všem dětem, bylo a stále je 

velké procento romských dětí,kvůli své "jinakosti" vydělováno z přirozených 

kolektivů školních tříd. 

2.1. Spádová škola 

Díky sociální politice před rokem 1989 byla "romská otázka" řešena kromě 

jiného také sestěhováváním romských rodin do neatraktivních městských 

čtvrtí na okrajích velkých měst. Postupem času tak vznikla "romská ghetta". 

Základní školy v těchto čtvrtích byly a jsou spádovými školami, kam romští 

rodiče zapisují své děti. Jak která spádová škola se vyrovnala s tím, že část 

jejích žáků tvoří malí Romové. 

Většinou se škola přiklonila k nejjednoduššímu postupu: přeřazení alespoň 

části romských žáků (těch nejproblémovějších) do zvláštní školy. 

Takto se, kromě jiného,také regulovala rovnováha v poměru žáků z romské 

etnické skupiny a ostatních dětí ve spádové škole. 

Po roce 1989 se "jednoduché" řešení - přeřazení dítěte do zvláštní školy - 

stává problematičtějším, a to zejména proto, že jsou zpřístupněny odborné 

informace na toto téma ze světa, že došli sluchu lidé - pedagogové, 

psychologové, kteří dříve nemohli tento směr ve vzdělávání romských dětí 

veřejně kritizovat. A především díky tomu, že romští rodiče odmítají ve stále 

větším počtu souhlasit s přeřazením svého dítěte do zvláštní školy. 

Do budoucna můžeme počítat s tím, že ve spádových školách bude stále více 

romských žáků. S tímto faktem budou muset školy pozitivně pracovat. 

Základem je nová koncepce a organizace školy, která bude s romskými dětmi 

počítat. 

Změny v koncepci školy se těžce prosazují nejen na příslušných úřadech, ale 

také je těžké o jejich správnosti přesvědčit rodiče žáků školy a dokonce i 

učitele v pedagogickém sboru. 

Kvůli vžitému rigidnímu myšlení a nedostatečné znalosti problematiky, učitelé 

na základních školách často přijímají projevy odlišné kulturní identity

# 

romských dětí jako cizí, nepřátelské a negativní. Tím se pak škola velmi brzy 

pro děti stane neosobní institucí, kterou nejsou schopny považovat za svou a 

tak není splněn základní předpoklad úspěšné školní práce. 

Z pozitivních příkladů je potřeba uvést Fakultní základní školu v Praze na 

Žiškově, která má asi polovinu žáků příslušících k romské etnické skupině a 

která ve své koncepci zohledňuje fakt, že jejími žáky jsou romské děti a 

Církevní základní školu Přemysla Pittra v Ostravě, která vznikla na základě 

myšlenky dát romským dětem možnost získat plnohodnotné základní 

vzdělání. 

Většina ředitelů spádových škol, kde jsou romské děti v menšině, přes svůj 

dobrý úmysl jim pomoci naráží na odpor rodičů ostatních dětí, kteří vnímají 

navrhované úpravy v koncepci a organizaci školy ve prospěch romských dětí 

jako neopodstatněné zvýhodňování. Příkladem takové školy je základní škola 

Grafická v Praze na Smíchově, která se stává v posledních pěti letech čistě 

romskou, protože romští rodiče odmítají souhlasit z přeřazením svých dětí do 

blízké zvláštní školy a rodiče ostatních dětí ve spádové oblasti zapisují své 

děti raději do jiných škol, často i v jiných pražských čtvrtích. 

2.2. Menšinová škola 

Tendence přeřazovat romské děti do zvláštních škol zapříčinila, že mnohé z 

těchto škol, byť jejich posláním je vzdělávat děti mentálně retardované, mají v 

současné době více než polovinu žáků pocházejících z romské etnické 

skupiny. Jedná se především o školy ve velkých městech se značnou 

hustotou romského obyvatelstva. Řádově je těchto " menšinových škol" , 

které ovšem nikdo za menšinové nepovažuje a tudíž je ani jako 

menšinové nezohledňuje, několik desítek v republice. 

Tento dosud obecně platný trend ve výchově a vzdělávání romských dětí, 

který je do velké míry vynucen společenským tlakem, je diskriminující. Je 

třeba připomenout, že v řadě demokratických západních zemí by bylo takové 

řešení problému ze zákona nepřípustné. Vřazování romských dětí do 

zvláštních škol je zatím stále jedinou možností poskytovanou státem jak 

pomoci romským dětem přežít trauma školního neúspěchu v základní 

škole běžného typu. Ovšem za cenu snížených nároků na vědomosti, tz. 

do budoucna s omezenými možnostmi na profesní uplatnění. Neexistuje 

totiž žádná vyhláška MŠMT ČR, která by ukládala za povinnost ředitelům 

spádových základních škol podle konkrétních podmínek na svých školách 

speciálně řešit otázku vzdělávání romských dětí. 

3. Proč se romské děti dostávají do zvláštních škol 

3.1. Posuzování školní zralosti

# 

Téměř každé romské dítě je podrobeno na doporučení pediatra před 

vstupem do prvního ročníku ZŠ vyšetřením v pedagogicko- 

psychologické poradně. Vyšetření jsou zaměřena na posouzení úrovně 

školní zralosti a inteligenčních schopností. 

Do zvláštních škol jsou pak zařazovány na základě odborného 

psychologického a pedagogického vyšetření, jehož základem jsou inteligenční 

testy sestavené podle průměru běžné populace předškolních dětí, které 

nezohledňují v celé šíři odlišnou sociální a kulturní zkušenost vyšetřovaného 

dítěte. 

Výsledky inteligenčních testů (více ve verbální méně v nonverbální části) 

ukazují u drtivé většiny vyšetřovaných romských dětí na omezené 

inteligenční schopnosti. 

Ze zkušeností víme, že většina šestiletých romských dětí, žijících v tradiční 

komunitě neuspějí v základním Jiráskově testu školní zralosti především z 

důvodu naprosto odlišného pojetí výchovy v romské rodině, nikoliv z důvodu 

mentálního handicapu. 

Rodinná výchova nedává romskému dítěti takový základ, který učitel v první 

třídě u dětí automaticky předpokládá, a tak mezi nimi vzniká nedorozumnění, 

které se časem prohlubuje. 

Většina romských dětí prožije trauma školního neúspěchu už v prvním pololetí 

prvního ročníku ZŠ. 

Přeřazení do zvláštní školy je pro tyto děti a někdy i pro učitele vysvobozením 

a do nedávné doby jedinou možnou alternativou jak dětem pomoci k úspěchu 

ve škole, ovšem za cenu snížených nároků na rozsah vědomostí. 

Přestože mnozí dětští psychologové hovoří o neadekvátnosti těchto testů při 

stanovení IQ romských dětí, o potřebě nově interpretovat výsledky testů u 

romských dětí (P. Klíma), a o tom, že intelekt člověka se dotváří kolem devíti 

let věku, je většina romských dětí právě díky těmto testům považována již v 6- 

7 letech za děti se sníženou inteligencí. 

Na základě výsledků testů je většina vyšetřovaných romských dětí 

pro údajně omezený intelekt, hraničící s mentálním defektem zařazována 

do zvláštních škol.

# 

Jedním z podstatných úkolů MŠ MT ČR je sestavit tým odborníků z 

psychologické praxe, kteří sestaví baterii psychologických testů, adekvátních 

pro romskou populaci a populaci z jiných etnických skupin. 

Mělo by jít o baterii "kultural free" psychologických testů, které jsou používány 

např. ve Velké Británii k testování dětí přistěhovalců z Asie a Afriky. Tyto testy 

jsou sestaveny tak, aby kulturní identita vyšetřovaného jedince neovlivňovala 

výsledek testu. 

(V současné době v této oblasti pracuje nezávislá skupina odborníků pod 

vedením profesora L. Smejkala z filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v 

Brně). 

V pedagogické praxi pak někdy takto "poznamenaným" dětem postačí delší 

čas na to, aby zvládly to co jiné děti. 

Robin (Karol) nastoupil do prvního ročníku naší školy "na černo" i přesto, že 

měl odborníky doporučen odklad školní docházky. Podle výsledku odborných 

vyšetření byla jeho inteligence na hranici normy a defektu. Dítě bylo velmi 

uzavřené, téměř nekomunikovala, bylo značně neurotické. 

Po několika měsících s námi začalo spolupracovat a výsledky jeho práce byly 

den ode lepší. Samozřejmě, že nezvládlo látku prvního ročníku a bylo daleko 

za ostatními dětmi, tato průprava mu ale velmi pomohla a v dalším školním 

roce absolvoval první ročník jako jeden z nejbystřejších žáků. 

3.2. Výchova dětí v tradiční romské rodině 

Děti vyrůstající na rozhraní romského domova a neromské školy mohou 

vnímat školu dopředu jako nepřátelské území. To vnáší již na počátku školní 

docházky nevraživost do výchovně-vzdělávacího procesu a znemožňuje 

navázání pozitivních vztahů mezi romskou rodinou a školou. 

Každé romské dítě, které vstupuje do prvního ročníku ZŠ se ocitá samo, 

odděleno nejen od matky, ale i od širší romské komunity, v naprosto cizím, 

jemu nesrozumitelném prostředí, ke kterému, na rozdíl od ostatních dětí, 

zpravidla nemá předem vytvořen pozitivní vztah. 

Romské děti z velké většiny nechodí do mateřských škol a nemají tedy 

žádnou zkušenost s jinými než romskými dětmi ani s oranizovanou kolektivní 

činností. 

Romské dítě bývá vychováváno v širší rodině s větším počtem sourozenců 

než je zpravidla běžné. Každé dítě má v rodině svoje místo a svoji přezdívku.

# 

Děti jsou vedeny od útlého věku k samostatnosti a brzy s nimi rodiče jednají 

jako s dospělými lidmi, rovnocennými partnery. 

Jsou zasvětcovány do problémů dospělých lidí v rodině a berou na nich účast. 

To je také jeden z důvodů, kromě rasových somatických znaků, proč dříve 

dospívají. Jejich myšlení je velmi konkrétní a situační - nepřemýšlejí o 

budoucnosti. 

Tento postoj k dětem se zřejmě dědí z dob, kdy byla brzká samostatnost dětí 

nutná k přežití rodu. Na jedné straně otevírá svět dospělých s jeho starostmi a 

rozvíjí tak nebývalým způsobem jejich sociální vnímání a chování, na straně 

druhé, pro tuto zátěž jakoby ztrácely to "dětství", jak ho prožívá většina 

ostatních dětí. 

Takový způsob výchovy je typický pro přírodní národy, a odpovídá způsobu 

života v těžkých podmínkách na okraji civilizace. 

Ve všech kulturách je základem výchovy dětí předávání tradic a základních 

mravních norem, Romové vychovávají své děti k "přežití" ovšem v 

civilizovaném světě. Jejich výchova se vyznačuje značnou emocionalitou a 

současně neschopností rodičů děti učit čemukoli jinému než je nezbytně 

nutné, vše ostatní je považováno za nepotřebné. 

Pekárek uvádí deset základních rysů sociálního systému Romů: 

1. každé rozhodování je společné, 2. neschopnost být sám, 3.vyhoštění z 

rodu je největší trest, 4. mnohost je podmínkou štěstí, 5. čas je minulost a 

přítomnost, budoucnost neexistuje, 6. čas se neodvozuje od ročních období, 

7. neustálá změna - místa a prostředí zvyšuje naději na přežití, 8. setrvání na 

jednom místě zvyšuje nebezpečí, 9. způsob obživy - řemesla jsou podřízena 

této neustálé změně. 10. základní dovedností je umět se vyhnout - uniknout 

před nebezpečím. (Pekárek,P.: Demografie r.39, č.1,1997) 

Způsob života v romské rodině vede u jednotlivce ke ztrátě pocitu 

zodpovědnosti za svůj život, což je v rozporu s pocitem tíhy zodpovědnosti za 

sebe sama, který je nosným principem evropské kultury. 

Kolektivní rozhodování a zodpovědnost v romské rodině vede k tomu, že 

jednostlivec nemá potřebu jakékoli vlastní individuální životní ambice a to 

velmi citelně poznamenává školní práci a budoucí profesionální orientaci. 

Z tohoto pohledu se romství může jevit jako sociální kategorie. Velmi často se 

stává, že když jedinec přestane žít v komunitě, přestává také být Romem. 

Tento fakt je pro vzdělávání Romů zásadním. Jak pěstovat v dětech 

individualitu a současně nenarušovat zákonitosti rodinné výchovy?

# 

Vědomí individuální zodpovědnosti za svůj život je nezbytně nutné k přežití v 

současném světě a není jiné cesty než k ní děti ve škole vést. Bude zřejmě 

trvat několik desítek let než rodinná výchova a vzdělání romských dětí 

nebudou stát proti sobě. 

"Romské dítě se učí tím, že vidí a vnímá, co dělají druzí. Nikdo je nedrezíruje, 

učí se jaksi samočinně. Také ho nikdo nenutí učit se něčemu, co mu není od 

Boha dáno.... 

Romské dítě je zvyklé účastnit se rozhodování spolu s ostatními. Vyvstane-li 

nějaká otázka, každý k tomu řekne své slovo a všichni jsou vyslyšeni. Od 

nikoho se neočekává, že úkol vyřeší sám. Naopak, kdyby chtěl rozhodovat 

sám, ostatní by se na něj dívali úkosem. Romové se dělili nejen o chleby, ale i 

o názory...Ale ve škole se najednou chce po dítěti, aby pracovalo samostatně. 

Aby nenapovídalo a nenechalo si napovídat. 

Dítě vychované ke společnému rozhodování je tím úplně vyvedené z míry. 

Trestají je za něco, zač bylo doma chválené a chválí je za něco, co by se 

doma nelíbilo... 

Tohle všechno česká učitelka neví. Nezná romskou výchovu. A kdyby ji znala, 

kdoví, jestli by se nesnažila romské rodiče "převychovat", "zcivilizovat". Záleží 

na tom, jak je učitelka citlivá, jak je vnímavá, jak je rozumná, jak je lidská." 

(G. Demeter, úryvek z knihy M. Hubschmanové Šaj pes dovakeras) 

V praxi se často setkáme s šestiletým romským dítětem, které nepostaví z 

kostek komín, protože nikdy před tím nemělo kostky v ruce a jeho vědomosti 

o světě kolem něj budou překvapivě malé, ani básničku vám neřekne, za to 

ale bezpečně pozná hodnotu mincí i bankovek, které mu ukážete a řekne 

vám, co si za tu neb onu můžete v samoobsluze koupit. 

3.3. Jazykové bariéra 

Učitelé dětí indických emigrantů v Anglii doporučují rodičům, aby na své děti 

mluvili jen rodným jazykem. Mají k tomu dva důvody: pokud dítě ovládá dobře 

mateřský jazyk, naučí se snadno ve škole jazyku cizímu a nebude se učit 

nestandartní angličtinu od svých rodičů. 

Základem jazykové výbavy většiny romských dětí přicházejících do prvního 

ročníku základní školy je, až na vyjímky, romský etnolekt češtiny. Tyto děti 

jsou znevýhodněny ve srovnání s dětmi ostatními především tím, že 

neovládají obecnou češtinu. 

Romských rodičů, kteří by mluvili na své děti jen romsky je malé procento, 

většina rodičů učí děti češtině, ovšem tak jak se ji naučili oni- tz. romskému 

etnolektu češtiny.

# 

V důsledku rychlého školního tempa se jazyková bariéra u dětí prohlubuje. 

Dítě, které ztrátí kontakt s učitelem, protože mu nerozumí, se přestane brzy 

zájímat o školní práci. Motorický neklid, nesoustředivost a kázeňské problémy 

u romských dětí bývají často učitelem mylně považovány za vývojovou 

poruchu typu LMD. 

Ve skutečnosti jsou tyto projevy důsledkem toho, že dítě dávno ztratilo "niť" s 

učitelem i se třídou a chce na sebe, přiměřeně svému temperamentu 

upozornit. 

Vzhledem k tomu, že Romové jsou občany ČR, jejíž úředním jazykem je 

čeština, je pro ně životně důležité naučit se dobře česky. 

Nebudeme ale vyhánět romštinu ze školy, kde je víc než 80% romských žáků. 

Romština by měla mít ve škole své místo vedle češtiny. Romského jazyka 

můžeme použít jako pomocného při uplatňování zpětné vazby - kontrole, zda 

dítě správně pochopilo v češtině, zda nám dítě skutečně rozumí, v 

emocionálně vypjatých situacích nebo zprostředkovně v písních, pohádkách a 

hádankách. 

K tomu je nezbytně nutné, aby měl učitel alespoň základní povědomost o 

struktuře romštiny. 

Ideální by bylo, kdyby v našich školách učilo víc romských učitelů nebo 

pedagogických asistentů, kteří ovládají svůj mateřský jazyk. Děti totiž 

mnohem lépe spolupracují s rodilým mluvčím, který jim je přece blíž. 

V praxi se často setkáváme s romskými dětmi, které " nepoznají barvy" a 

neústupně tvrdí, že modrá pastelka je zelená a červená, že je hnědá. Někdy 

si s nimi nevíme rady a přitom může jít jen o to, že dítě nerozumí českým 

slovům pro barevnou konvenci, když použijeme slova romská reagují správně. 

4. Možnosti profesního uplatnění romských dětí 

Charakteristickým znakem romské populace je nízká úroveň vzdělání, která 

vyplývá z řady příčin. Některé se snažím v této práci popsat. Především ale 

jde o podceňování úlohy vzdělání a kvalifikace samotnými Romy. V ohledu 

vzdělávání sebe Romové vnímají jako druhořadé občany - ve smyslu, že 

vzdělání je jen pro gádže (Neromy). 

Podle výsledků z posledního sčítání lidu z roku 1991 téměř 80% Romů mělo 

pouze: 

- základní vzdělání (včetně nedokončeného) 7 994 mužů 8 093 žen 

dalších 10% bylo: 

- bez vzdělání nebo bez údaje o vzdělání. 982 mužů 1 144 žen

# 

jen 1% Romů dosáhlo: 

- úplného středoškolského vzdělání 105 mužů 87 žen 

- učňovské vzdělání bez maturity 1 304 mužů 677 žen 

- odborné vzdělání bez maturity 34 mužů 36 žen 

- vysokoškolské vzdělání 45 mužů 19 žen 

Celkem 10 464 mužů 10 056 žen 

(Kalibová,K.: Demografie r.38,č.4,1996) 

Odhaduje se, že více než 80% dětí z romské populace navštěvuje zvláštní 

školu. Ze základní do zvláštní školy jsou romské děti přeřazovány 28 krát 

častěji, než ostatní děti. 

Děti, které se udrží na základní škole, ale 14 krát častěji propadají, což v praxi 

znamená, že značné procento dětí z této skupiny vychází ze základní školy v 

šestém, sedmém a osmém ročníku a tudíž nemají žádnou šanci přihlásit se 

do učebního oboru. Zůstávají doma v rodině na sociální podpoře a jedinou 

možností uplatnění pro ně je práce načerno u kopáčské firmy (protože 

nezletilce nezaměstná legálně žádný zaměstnavatel). 

Poměrně lépe jsou na tom děti, které vyjdou z devátého ročníku zvláštní školy 

a nastoupí do učení ve speciálních učebních oborech pro děti ze zvláštních 

škol. 

Přestože v současnosti se jedná asi o 12 možných (dvouletých i tříletých) 

učebních oborů, mají romské děti vycházející za zvláštních škol omezené 

možnosti v dalším vzdělávání. 

Počet těchto speciálních učebních oborů se podstatně zvýšil po roce 1989. 

Novinkou je např. dvouletá rodinná škola pro dívky, dále potom učební obory: 

kuchař(ka), tesař, zedník, malíř-natěrač, a další. 

Podle statistik ze dvou ostravských učilišť, které provozují učební obory pro 

děti ze zvláštních škol vyplývá, že se každoročně zvyšuje procento romských 

dětí, které úspěšně učiliště dokončí, i nově přihlášených. 

Bohužel, existuje stále velké procento dětí absolvujících zvláštní školu, které z 

nejrůznějších příčin nenastoupí do učiliště nebo učiliště nedokončí. Osud 

těchto dětí je pak stejný jako u těch, které nedokončily základní školní 

docházku v základní škole. 

Romští rodiče někdy zcela záměrně znemožní svému dítěti nastoupit do 

učení. Důvody bývají různé - aby se jim dítě neodcizilo, nechtějí dát také děti 

do učiliště mimo město, ve kterém žijí - většinou ze strachu, aby se dítěti něco 

nepřihodilo při dojíždění, nechtějí své děti nechat bydlet na internátě. Dívky

# 

nedávají do učení z praktických důvodů, aby dcera pomáhala matce s 

mladšími dětmi. 

Mizivé procento z populace romských dětí ve školním věku vyjde v devátém 

ročníku základní školu. Většinou jsou to děti z rodin, které nežijí v tradiční 

romské komunitě. 

Závěrem můžeme říci, že podstatná část populace školních romských dětí a 

mladistvých nedosáhne vyššího vzdělání než ukončení zvláštní školy. Tento 

fakt je alarmující už vzhledem k tomu, že do budoucna bude u nás stále méně 

pracovních míst pro nekvalifikované. 

Pobyt v romské komunitě je pro mladé lidi bez vzdělání demoralizující a v 

žádném případě je nestimuluje k tomu, aby se vyučili, neboť v širší rodině, ani 

v okolí není pro ně žádný kladný vzor člověka vzdělaného v oboru, který by 

pravidelně pracoval a který by byl díky své práci úspěšný. 

5. Východiskem je umožnit romským dětem plnohodnotné základní 

vzdělání 

5.1. Státní úkol 

Prvotním úkolem státu je podle mého názoru umožnit romským dětem, 

ale i dětem z jiných etnických skupin plnohodnotné základní vzdělání v 

základních školách běžného typu. 

Plnohodnotné základní vzdělání romských dětí se může v budoucnu stát 

východiskem ze začarovaného kruhu romské neprofesionality a s ní 

spojenéných notoricky známých a stále narůstajících problémů v sociální 

oblasti (nezaměstnanost, kriminalita, atd. ). 

Cílem našeho základního školství by se měl stát postupný přechod od 

tendence romské děti segregovat v "menšinových školách" k tendenci tyto 

děti integrovat do kolektivů dětí ve spádových a běžných základních školách. 

Zavedením sýstémových změn, které umožní vytvořit vhodné podmínky v 

základních školách by znamenalo, že mnoho romských dětí by ukončilo 

základní vzdělání, což je základní předpoklad, kterým se otevírají dětem 

všechny možnosti dalšího vzdělávání. 

Zavedením systémových změn do struktury českého základního školství, 

vedoucích ke zlepšení současné situace ve vzdělávání romských dětí bude 

podanou pomocnou ruku majority Romům a jiným etnických skupinám a 

národnostním menšinám. 

Mnoho dobrých podnětů v oblasti vzdělávání romských dětí bylo odloženo MŠ 

MT ČR ad acta právě kvůli statisticky nevýznamnému počtu dětí, kterých by 

se měly změny ve vzdělávací struktuře dotknout (Např. Materiál o dalším 

rozvoji národnostního školství z roku 1992).

# 

Přesto se některé dobré myšlenky podařilo prosadit. Např. kurz k doplnění 

základního vzdělání, který pořádají základní školy pro absolventy zvláštních 

škol. Jedná se o roční kurz pro děti, které právě ukončily zvláštní školu, ale je 

otevřen i dospělým. 

A také zřizování přípravných ročníků pro děti ze socio-kulturně 

znevýhodněného prostředí při různých typech škol, o jejichž významu se 

zmíním podrobněji v další části práce. 

Pro školní rok 1998/99 ředitelé škol uváděli poprvé ve statistických 

výkazech kolik dětí zapsaných do prvních ročníků pochází ze socio-kulturně 

odlišného prostředí a kolik z těchto dětí má jazykový handicap (čeština není 

jejich mateřským jazykem). 

Domnívám se, že jde o první krok k "úřednímu" zviditelnění "menšinové" nebo 

"spádové" školy. 

Můžeme doufat, že nový školský zákon (rok 2000) zohlední potřeby romských 

dětí a zahrne specifika vzdělávání Romů do programu národnostního školství. 

Větší aktivitu v oblasti vzdělávání Romů vyvíjejí nestátní organizace. Nadace 

Rajka Gjuriče zřídila dvě střední školy se zaměřením na romské studenty - 

konzervatoř v Liberci a střední sociálně-právní školu v Kolíně. Obě zahájí 

činnost ve školním roce 1998/99. 

Společně s Open Society Fund zřídily při Evangelické akademii v Praze 

v minulém roce ročník pro vzdělávání romských poradců. 

5.2. Úkoly pro školy 

aneb škola je pro děti, ne děti pro školu 

Aby mohlo být dítě ve škole úspěšné, musí ji nejprve přijmout za svou. Škola 

by měla být pro dítě místem, kam rádo chodí, kde se dobře cítí. 

Romské děti, přicházející do našich škol se svou specifickou osobnostní 

výbavou, nemají v naprosté většině naději na úspěch. 

Na školním neúspěchu dětí se podepisuje škola, která se vůbec nezabývá 

tím, jaké děti do ní chodí. Škola, do které chodí většina romských dětí by se 

měla vážně zabývat tím, co ve své koncepci změnit, aby byla školou pro děti, 

které jsou jejími žáky. 

Především jde o : 

- vytvoření příznivé atmosféry ve škole (v přístupu k dětem a jejich rodičům) 

- změny v organizaci výchovně-vzdělávacího procesu.

# 

- curiculum - rozsah náplně výuky romských dětí v počátečních ročnících 

základní školy 

- odpovídající metody a formy výuky 

V následujících kapitolách se podrobněji zmíním o vytváření atmosféry ve 

škole a o potřebě uskutečnění zásadních změn v organizaci výchovně - 

vzdělávacího procesu. 

5.2.1. Atmosféra ve škole (školní klima) 

Základem dobrého školního startu je navázání vzájemné citové vazby mezi 

učitelem a žákem, která je předpokladem k nalezení komunikačního kódu. 

Aby mohlo vůbec dojít ke smysluplné komunikaci mezi romským dítětem a 

neromským učitelem, je potřebné, aby učitel rozuměl chování žáka, k tomu 

musí mít základní povědomost o sociální struktuře romského etnika, a také 

znalosti v oblasti historie, jazyka a kultury 

Romů a informace o sociálním zázemí žáků. 

Ani takto vybavený neromský učitel nemusí mít šanci přiblížit se způsobu 

myšlení šestiletého romského dítěte, pokud nebude mít vlastní hluboký zájem 

o dítě, které je mu svěřeno. 

Jde tedy o osobní, vnitřní revizi myšlení každého učitele, který romské děti 

učí, aby od dosavadního natírání romských dětí "na bílo" (bez valného 

úspěchu) byl schopen vychovávat děti ke kultuře neromské i romské, tak aby 

obě tyto kultury byly zastoupeny ve výchovně-vzdělávacím procesu. 

5.2.2. Otevřít školu rodičům 

Obecným principem vzdělávání romských dětí je, podle mého názoru, 

překonávání vzájemného nepřátelství a nedůvěry mezi institucí školy a Romy. 

Jde o to, aby, se uzavřená romská komunita otevřela škole a přijala ji za svou. 

Jedná se o dlouhodobý proces, jehož iniciátorem musí být škola. Škola v 

tomto případě není pouze vzdělávací institucí, ale očekává se od ní i práce v 

sociální oblasti a to v mnohem širším záběru než je ve školské praxi běžné. 

Cílem sociální činnosti školy je získat důvěru dětí, ale také jejich rodičů. Je 

velmi podstatné, aby do školy rádi chodili i rodiče žáků. Podmínkou je, že se 

bude personál školy k rodičům svých žáků chovat jako k sobě rovným 

partnerům. Zní to jako banalita, ale není tomu vždycky tak. 

Romští rodiče vnímají školu jako nutné zlo a přijdou do ní tehdy, když 

když není vyhnutí většinou k projednání nějaké nepříjemnosti. Učitelé s nimi v 

takovém případě zpravidla jednají spatra nebo dokonce vyhrožují. Není tedy 

divu, že se rodiče ve škole často neobjevují.

# 

Jenže učitel potřebuje být s rodiči v pozitivním kontaktu a ten není možný, 

pokud pro ně škola představuje represivní instituci. Když pak přijde učitel do 

rodiny, je rodiči automaticky považován za kontrolu, tedy za nepřítele. Ztrácí 

možnost pozitivní komunikace a nedostane se mu potřebných informací, které 

ovšem pro svoji práci nutně potřebuje. 

Většina škol s romskými rodiči jako s partnery vůbec nepočítá už dopředu. 

Chce totiž rodičům vnutit "spolupráci" po svém, což se pochopitelně nedaří a 

následky vždy odnesou děti. 

Přitom otevření školy rodičům je jedna z možností jak zmírnit zaškoláctví dětí, 

se kterým se školy potýkají a které je jistě ovlivněno i tím, že rodiče mají se 

školou špatné zkušenosti. 

Aby si škola získala důvěru rodičů, musí je přesvědčit o tom, že není 

represivní institucí, ale že chce udělat maximum pro vzdělání jejich dětí. 

V prvé řadě to znamená jednat s rodiči jako s partnery, přijmout vzájemnou 

spolupráci, které jsou rodiče schopni, a pak na oboustraně přijaté spolupráci 

trvat a postupně zvyšovat své nároky. 

(Romští rodiče v některých případech nedovedou zprvu přijmout partnerský 

vztah s učitelem. Za učitelovým přátelským chováním vidí buď učitelovu 

hloupost, které bude dobré využít nebo za ní cítí nebezpečí, stáhnou se do 

obranné pozice a vyčkávají.) 

V praxi potom, je škola nucena vzít na sebe některé "rodičovské" povinnosti. 

Je totiž zpočátku opravdu zbytečné přesvědčovat rodiče, kteří sami 

nepotřebují tužku nebo pero, protože nepíší, aby je opatřili svému dítěti. 

S rodiči jednáme s úctou, někdy je potřeba vyposlechnout lidský osud, poradit 

v nejrůznějších záležitostech, nikdy to není ztráta času, protože se nám zase 

pootevřou dveře do sociální struktury uzavřené komunity. A vzájemné 

porozumění potřebuje doširoka otevřené dveře. 

Případ jedné rodiny 

Rodina L. je úplná rodina se čtyřmi dětmi. Rodiče, oba kolem pětatřiceti let, 

oba nezaměstnaní. Muž pracoval u technických služeb, později přišel o práci. 

Bydlí v jednopokojovém bytě se záchodem na chodbě. Dvě starší děti, syn a 

dcera, chodí do zvláštní školy, dvě mladší (synové) chodí do čtvrté a druhé 

třídy v naší škole.

# 

Rodinu jsem poznala před pěti lety, byla jsem učitelkou jejich dcery ve zvláštní 

škole. 

Zpočátku jsem se potkávala s matkou, protože čas od času nosívala oběma 

dětem do školy svačinu. Hovořily jsme o jejím zdravotním stavu, který není 

dobrý. Později, při návštěvách v rodině jsem poznala otce i jeho rodiče. 

Zhruba po roce jsme si byli s rodinou natolik blízko, že se rozhodli svěřit nám 

do začínající školy své mladší děti. 

Matka je v rodině jasně domimantní a v porovnání s manželem je výrazná 

osobnost. Dokázala se sama postarat o všechny děti, když byl její manžel ve 

výkonu trestu. I v těžkých životních podmínkách měla děti řádně opatřeny a 

posílala je do školy. Když jsme zjistili, že je negramotná, navrhli jsme jí, že jí 

budeme pomáhat v úředních záležitostech. 

Kromě toho, že s ní hovoříme každý den, když přivádí děti do školy, přichází 

pravidelně s prosbou o radu v různých záležitost. Její manžel do školy 

přichází také, ale jen při slavnostních příležitostech. 

6. Změny v organizaci školy - zvýhodňování nebo nutnost 

Zkusme se zamyslet nad tím, co všechno můžeme udělat spádová základní 

škola, aby byla pro děti romské i neromské. 

Všechny děti musí mít šanci dosáhnout plnohodnotného základního vzdělání. 

V pedagogické oblasti by se měla škola snažit o dosažení maxima v rozvoji 

osobnosti každého dítěte. K tomu je nezbytné přehodnotit dosavadní 

pedagogickou praxi ve vzdělávání romských dětí v základních školách, a to 

nejen v myšlení pedagogické veřejnosti, ale vyžádá si to také změny v 

organizaci škol. 

6.1. Snížení počtu žáků ve třídách s romskými dětmi 

Základní podmínkou je uvolnit učiteli ruce, k tomu aby mohl s dětmi 

individuálně pracovat. V podmínkách tříd základních škol se třiceti žáky to při 

nejlepší vůli učitele není možné. 

Je naprostou nutností systémově (myšleno vyhláškou) umožnit snížení počtu 

žáků ve třídách prvního stupně (s většinou romských dětí) na 12-15. (Jak je 

tomu např. na 5 ZŠ v Mostě - Rudolicích ( Chánov), na Církevní základní 

škole P. Pittra v Ostravě, na Fakultní základní škole, Praha - Žiškov). 

6.2. Přípravný ročník 

Ve spádových školách, kde jsou k tomu vhodné podmínky je možné od roku 

1993 na základě vyhlášky, otevřít přípravnou třídu pro děti pětileté a děti v 

odkladu školní docházky.

# 

Takových přípravných, či nultých ročníků je aktuálně v tomto školním roce 47 

v republice při různých typech škol a nejsou zřizovány výhradně státem. 

Zkušenosti z pětiletého provozu těchto zařízení jsou různé. Učitelé si často 

ztěžují, že po dvou třech měsících přestávají rodiče děti do školy vodit. 

Příčina ztráty zájmu rodičů dítě do školy vodit může být někdy zcela 

konkrétní, často postačí i malé nedorozumnění s učitelkou. Pro romskou 

matku je také velmi potupné, když by její dítě mělo jít do školy ve špinavých 

šatech, někdy to může být problém s úhradou stravného, někdy postačí, když 

dítě doma řekne, že do školy chodit nebude. 

Obecně má přípravný ročník velký význam pro rychlejší adaptaci romského 

dítěte v prvním ročníku a může rozhodujícím způsobem ovlivnit tempo 

vyučovacího procesu. 

Většině romských dětí bývá v pěti letech pro somatickou a psychickou 

nezralost odložena školní docházka. Pobyt v domácím málo podnětném 

prostředí nemá pro budoucí školní docházku valný význam. 

Navštěvuje-li dítě přípravku, je pokrok v oblasti myšlení, jazykového rozvoje a 

samostatnosti při sebeobsluze patrný již po několika měsících. 

Přípravný ročník by měl tedy splňovat adaptační, komunikační a vzdělávací 

funkci. Plní také funkci sociální a jeho působení na škole vede vpodstatě k 

propojení rodiny se školou. 

Na Církevní základní škole P. Pittra byly v rámci diplomové práce 

porovnávány dvě skupiny dětí v prvních ročnících. Jednu skupinu tvořily děti, 

které před nástupem do školy navštěvovaly nejméně deset měsíců přípravný 

ročník, který ve škole funguje od roku 1995 a druhá skupina byla sestavena z 

dětí, které přišly do školy přímo z rodiny. 

Oba dva vzorky byly podrobeny inteligenčním testům (Ravenův test 

progresivní matice), Jiráskovu testu školní zralosti, Klímově škále 

přizpůsobivosti na školní prostředí, testu posouzení školní docházky a 

porovnání školního prospěchu. 

Ukázalo se, že: 

- děti v obou skupinách mají relativně stejné intelektové předpoklady. (dolní 

pásmo průměrné inteligence). 

- děti absolvující přípravný ročník měly výrazně lepší výsledky v Jiráskově 

testu školní zralosti. 

- děti absolvující přípravný ročník měly výrazně lepší školní docházku (tz. 

menší počet zaměškaných hodin) 

- děti v obou skupinách jsou ze strany učitelů hodnoceny po stránce 

přizpůsobivosti na školu stejně. 

- děti v obou skupinách měly relativně stejné školní výsledky 

Výzkum prokázal, že romské děti, které pravidelně navštěvují přípravný ročník 

jsou mnohem zdatnější v oblasti grafomotoriky, jazykových dovedností, 

rozumových dovedností (abstraktní myšlení), sebeobsluze a návyku na 

ucelený kolektiv stejně starých dětí.

# 

Děti, které navštěvují přípravný ročník jsou tedy zcela evidentně lépe 

připraveny ke školní docházce než děti, které přicházejí do školy z rodiny. 

(Nálepová,K.:Význam přípravného ročníku pro romské děti.1998 diplomové 

práce). 

6.3. Pedagogický personál na spádových školách 

6.3.1. Učitelé 

Každá spádová škola by měla mít dostatečný počet kvalifikovaných 

odborníků, kteří chtějí pracovat právě s romskými dětmi.Kromě pedagogů by 

v učitelském kolektivu spádové základní školy měl být alespoň jeden speciální 

pedagog, který by se odborně věnoval dětem z vážnými vývojovými 

poruchami učení, případně dětem se sluchovou vadou, kterých v romské 

populaci přibývá. 

Kamenem úrazu českých škol jsou feminizované pedagogické kolektivy, které 

se vyznačují emocionální nevyrovnaností přenášející se na děti. 

Heterogenní pedagogický kolektiv, ve kterém by byli muži zastoupeni alespoň 

jednou třetinou se mi jeví jako ideální tým pro základní školu s romskými 

dětmi. 

Při pedagogických fakultách v Praze a v Ústí nad Labem běží už několik let 

studia romistiky, která mají pomoci začínajím učitelům romských dětí, 

bohužel, v praxi se setkáváme zatím stále s učiteli, kteří se v problematice 

multikulturního vzdělávání vůbec neorientují. 

Dosud se na školách připravujících budoucí pedagogy a sociální 

pracovníky učí o romské problematice v rámci sociální patologie nebo 

patopsychologie. Stále ale chybí ucelený soubor přednášek z 

multikulturalizmu, jehož podstatná část by byla věnována romské 

problematice z pohledu romistiky (tz. o romské kultuře, historii, jazyce). 

Díky této absenci mnoho mladých učitelů nemá žádnou představu o tom, jak 

učit romské dítě, jak přistupovat k jeho rodině, jak řešit problémy a konflikty. A 

mnoho zkušených učitelů, odkojených zásadami "jednotné školy" se odmítá 

čemukoli novému učit. 

6.3.2. Pomocní pedagogové 

Na několika spádových základních a menšinových zvláštních školách v 

republice se v posledních letech zkouší ve třídách pracovat s pomocným 

pedagogem - pedagogickým asistentem. (Na Církevní základní škole P. Pittra

# 

v Ostravě jsou zaměstnávaní pomocní pedagogové od roku 1993). V 

současné době pracuje na školách kolem třiceti pedagogických asistentů z 

velké většiny jsou to Romové. Pomocní pedagogové zaměstnaní na školách 

před rokem 1998 nebyli placeni státem, ale nevládními, nestátními, často 

zahraničními neziskovými organizacemi. Od roku 1998 budou mzdy těchto 

pracovníků hrazeny státem. 

Pomocný pedagogický personál je u nás kategorie málo známá. V zemích 

západní Evropy pracují na všech typech základních škol. 

V každé takové škole je mnoho dětí jiného etnika, jiné kultury, jiné barvy pleti. 

Mnoho z nich se učí mluvit jazykem země, ve které žijí až ve škole. 

Zaměstnávat pomocného pedagoga tedy není nadstandart, ale nutnost. 

Pedagogičtí asistenti pomáhají učiteli na nižším stupni. Pracují pod vedením 

učitele ve třídě při skupinovém vyučování, které se např. v anglických školách 

používá jako běžná vyučovací forma. 

Pomocník nemá vůbec pedagogické vzdělání, nebo jen nižší, velmi často je to 

také někdo z rodičů dětí. 

Ideální alternativou pomocníka v romské třídě je matka nebo otec některého z 

žáků. Nicméně tato alternativa přináší mnoho problémů a rizik. Nejde jen o to, 

jakého člověka vybrat, jak ho přesvědčit, ale také o to jak a z čeho jej platit. 

Jestli je to ten správný člověk, na to přijdeme až při spolupráci. Pro výběr 

vhodného člověka je rozhodující, aby patřil k romské komunitě, byl v ní znám 

a měl v ní dobrou pověst. 

Přítomnost pomocníka ve výchovně-vzdělávacím procesu je výhodná 

zejména v tom, že umožňuje učiteli pracovat netradičními formami výuky a 

individuální práci s každým dítětem. 

Velmi podstatná je sociální role pomocníka, kterou vytváří v páru s učitelkou. 

Dvojice žena-muž (Neromka-Rom) jako učitelé osmiletých dětí vytváří 

vyrovnanou, klidnou atmosféru, kterou děti časem vnímají jako "školní 

rodinu", pro většinu dětí jinou než tu,do které skutečně patří. V romské rodině 

dosud platí patriarchální řád, tz. že o děti pečuje matka, otec se o výchovu 

malých dětí a záležitosti týkající se školy příliš nezajímá. 

Nejde o to nahrazovat dětem rodinnou péči, spíš se snažíme o rozvinutí jejich 

sociálních zkušeností. Ve škole mají pana učitele, který vypadá jako jejich 

tatínek, ale učí se s nimi a umí si hrát. Mnoho dětí udělalo takovou zkušenost 

poprvé v životě. 

Životem ve "školní rodině" tak mohou všechny děti, romské i neromské, děti 

bez otce, či z jinak problémové rodiny, zažívat vyváženost působení 

ženského a mužského prvku. 

Sociální chování dětí ve vztahu k učiteli je jiné než ve vztahu k učitelce. 

Vzájemné působení obou ve třídě pak dává možnost pozorovat odlišnosti v 

sociálních reakcích dětí, které napomáhají dotvořit jejich sociální anamnézu.

# 

Dítě má např. možnost zvolit z tohoto páru pro sebe přirozenou autoritu, podle 

jeho výběru můžeme usuzovat na dominantní postavení otce či matky v 

rodině. 

Podrobná sociální anamnéza dítěte je důležitá pro navázání přirozeného 

kontaktu s rodinnými příslušníky. Jestliže víme, že v rodině je dominantní 

matka, potom budeme právě s ní řešit zásadní problémy. 

Pedagogický asistent - Rom má navíc význam pozitivního vzoru jak pro děti 

(mohou se stát učiteli jako jejich pan učitel) tak pro jejich rodiče, kterým jeho 

přítomnost vlastně otevírá školu. 

6.3.3. Sociální pracovník ve škole 

Kromě výchovného poradce by měla spádová základní škola mít možnost 

zaměstnávat kvalifikovaného sociálního pracovníka. 

Funkce sociálního pracovníka ve škole souvisí s "otevřením školy rodičům". 

Sociální pracovník pracující denně v terénu, v domácnostech žáků školy, 

sbírá informace o zázemí žáků školy a jejich širší rodiny, které slouží jednak 

učitelům ve výchovně-vzdělávací práci, a jednak k primární prevenci 

jakéhokoliv ohrožení dítěte. 

Sociální pracovník může také účinně pomoci rodičům žáků a dalším 

dospělým lidem z romské komunity v nejrůznějších těžkých životních 

situacích, ve kterých se lidé žijící v tradiční komunitě ocitají mnohem častěji 

než lidé ostatní. 

Aby byla práce sociálního pracovníka smysl, musí být rodiče i děti 

přesvědčení o tom, že pracovníci školy jim chtějí skutečně pomoci, že škola 

není jen další represivní institucí. Tak vzniká vztah založený na vzájemné 

důvěře a škola se otevírá rodičům. 

7. Osvědčené vyučovací metody a formy na spádových základních 

školách 

7.1. Skupinové vyučování 

Ve výuce dětí na nižším stupni základní školy se obecně neosvědčuje 

frontální vyučování. Pro učitele je tato forma sice jednodušší, méně náročná 

na přípravu a vybavení třídy, ale děti v prvním ročníku se soustředěním na 

delší výklad učitele, případně jednotvárnou činností, brzy unaví.

# 

Ve třídě se po několika prvních měsících školní docházky začnou prohlubovat 

mezi dětmi rozdíly v rychlosti chápání učiva, které jsou u romských dětí velmi 

výrazné i při nízkém počtu dětí učiteli znemožňují frontální vyučování. 

Pro učitele efektivnější a pro děti zajímavější je skupinové vyučování. Je 

vhodné rozdělit děti v romské třídě do dvou až tří skupin. 

V každé skupině by měly být děti s přibližně stejným pracovním tempem, 

složení skupin se bude zřejmě měnit podle jednotlivých vyučovacích 

předmětů. Pro výchovy můžeme vytvářet skupiny dětí různě starých, z 

různých tříd na základě jejich zájmu. 

Děti pracují ve skupinách rády, protože mohou pracovat na úkolu společně a 

mohou se radit. (Velmi dobře se s dětmi pracuje, když celá třída sedí u 

jednoho velkého stolu. Takové uspořádání třídy je vhodné v hodinách prvouky 

a výchov). 

Práce ve skupinách s pomocí pedagogického asistenta umožňuje skutečně 

individuální práci s každým dítětem ve třídě podle jeho schopností a osobního 

tempa. 

Takový styl práce je nezbytný především ve výuce a procvičování čtení, 

protože nemůžeme počítat s domácí přípravou. Děti většinou souvisle čtou 

pouze ve škole. Pedagogický asistent je při skupinovém vyučování pravou 

rukou učitele. Zatímco učitel probírá s jednou skupinou nové učivo, procvičuje 

pomocník s dalšími skupinami probrané učivo a zadává dětem úkoly pro 

samostatnou práci. Do jeho pracovní náplně spadá také příprava interiéru 

třídy na konkrétní vyučovací hodinu, připravuje pomůcky pro vyučování a 

věnuje se dětem o přestávkách. 

Nemůžeme podceňovat interiér a vybavení třídy. Každá třída ve škole by 

měla být jiná a měla by nést pečeť dětí, které v ní jsou každý den několik 

hodin. Jsem toho názoru, že třída malých dětí by měla nést spíše znaky 

dětského pokoje, než klasické třídy. 

Školní nábytek by měl být lehký a konstrukčně řešený tak, aby umožňoval 

různé sestavy. 

7.2. Jak naučit romské děti dobře číst a psát v češtině 

Základem výuky dětí na prvním stupni základní školy je trivium ( naučit se 

číst, psát a počítat). 

Čtení a psaní v prvním ročníku má u romských dětí svá specifika v důsledku 

již popsaných problémů především jazykové bariéry, které je potřeba v těchto 

předmětech zohlednit. Je možné využít některých prvků waldorfské 

pedagogiky, kdy se děti učí nejprve číst a později psát.

# 

Má to své opodstatnění, uvědomíme-li si, že psaní představuje nejjemnější 

motorickou koordinaci a soustředění, které bychom vyžadovali u dětí, z nichž 

většina nedržela v ruce tužku a jejich grafomotorika je na úrovni tříletých dětí. 

Jestliže učíme romské děti současně číst i psát, dělejme to s vědomím, že 

přeskakujeme období tříletého vývoje grafomotoriky. 

Děti, které se učí zároveň číst a psát, učí se opticky a sluchově analyzovat, 

správně přiřadit a graficky napodobit čtyři tvary (dva tiskací, dva psací) jedné 

hlásky, což vyžaduje značnou průpravu, kterou romské děti nemají. Často se 

pak setkáváme s romskými dětmi na druhém stupni zvláštní školy, které 

neumí ani dobře číst ani dobře psát. 

Vhodnější a dětem přístupější je naučit je nejprve rozeznávat písmena velké a 

malá tiskací abecedy a napodobovat jejich tvary. Tento proces probíhá stejně 

jako u dětí čtyřletých, které se abecedy zmocňují spolu s prvními dětskými 

knížkami. Průpravu k psaní a prvky psaní pak můžeme zařadit do hodin 

výtvarné výchovy. Teprve až děti zvládnou čtení a mají dostatečně zafixovány 

tvary tiskací abecedy, začneme s nácvikem psacího písma. 

Stačí, když se děti naučí číst a psát do konce druhého ročníku. Tento start je 

zdánlivě příliž pomalý a neefektivní, jeho efekt však budeme moci ocenit ve 

vyšších ročnících. 

7.3. Multikulturní výchova 

Na všech základních školách, které vzdělávají romské děti je nutné 

používat prvky multikulturní výchovy. 

Dlouze se diskutovalo, zda zařadit do nových učebnic naukových předmětů 

prvky z romských dějin, literatury, folkloru, zatím ovšem bez viditelného 

výsledku ze strany MŠ MT ČR. 

Nadace MENT vydala v roce 1995 v omezeném nákladu tři příručky o 

problematice vzdělávání romských dětí a jazykové situaci v romské komunitě 

pro učitele a sociální pracovníky. Později nadace Nová škola vydala pro 

potřeby škol portréty deseti slavných romských osobností v českých i 

světových dějinách. 

Řadu zajímavých publikací vydala v uplynulých dvou letech UP Oomouc v 

rámci tvz. "romského projektu". V této řadě vyšly např.: 

Šaj pes dovakeras - Můžeme se domluvit Mileny Hubschmannové, 

Romano drom - Cesty Romů 1945-1990 Evy Davidové, Dějiny Romů 

Bartoloměje Daniele a další. 

V brzké době očekáváme vydání romského dějepisu, který bude mít charakter 

přílohy k učebnici, bude bohatě ilustrován, autorkou je

# 

PhDr. Jana Horváthová, pracovnice Muzea romské kultury v Brně. 

Kromě toho je možné pracovat ve školách s učebnicemi a výukovými 

materiály, které jsou určeny pro romské děti. (zpěvník "Romské písně", 

"Pohádky" pro romské děti z nakladatelství Fortuna, Romský slabikář, apod.) 

V příštím roce se chystá vydat R mosty a České centrum pro řešení konfliktů 

příručku z multikulturalizmu pro učitele. 

Nakladatelství Portál chystá pro učitele příručku o rasové toleranci, která 

vyjde v průběhu příštího roku. 

Ve školní praxi je možné např. rozšířit hodiny naukových předmětů a výchov o 

kapitoly z romské historie, romské hudby, apod. 

Začlenit do curicula školy hru na hudební nástroj a rozšířit hodiny výtvarné 

výchovy. Téměř všechny romské děti jsou už ve druhém ročníku schopné hrát 

jednoduché písničky na zobcovou flétnu aniž by zatím znaly noty, postačí, 

když zpočátku zvládnou prstoklad a názvy tónů, rytmus udává učitel. 

Vedle českých, moravských a slovenských písní učme zpívat děti i romské 

písně a nechejme se učit také od nich. 

Na stěnách chodeb spádových základních a menšinových zvláštních škol jistě 

najdete podobizny slavných českých velikánů, ale jen někde naleznete 

portréty slavných Romů a možná, že kromě fotografií ze školního výletu 

nenajdete v takové škole ani jeden obrázek romského dítěte. Měly by tam 

rozhodně být, stejně tak by se měly děti v hodinách vlastivědy, dějepisu a 

občanské nauky dozvědět o historii Romů a jejich kultuře. 

Závěry 

Pokud vezmeme vážně v úvahu výše uvedená fakta, dojdeme k 

jednoznačnému závěru, že vzdělání má pro romskou komunitu v naší zemi 

zásadní význam. 

Řada problémů v sociální oblasti souvisí u Romů přímo s nízkou úrovní 

vzdělanosti a profesionality. 

Ve vztahu ke vzdělávání se romství jeví jako sociální kategorie, která své 

nositele poznamenává již v prvopočátcích školní docházky. 

Přeřazování do zvláštních škol je dosud obecně platný trend ve výchově a 

vzdělávání romských dětí. Tento trend, který je do velké míry vynucen 

společenským tlakem, je diskriminující. Je třeba připomenout, že v řadě 

demokratických západních zemí by bylo takové řešení problému ze zákona 

nepřípustné. Vřazování romských dětí do zvláštních škol je zatím stále

# 

jedinou možností poskytovanou státem jak pomoci romským dětem 

přežít trauma školního neúspěchu v základní škole běžného typu. 

Ovšem za cenu snížených nároků na vědomosti, tz. do budoucna s 

omezenými možnostmi na profesní uplatnění. 

Odhaduje se, že více než 80% dětí z romské populace navštěvuje zvláštní 

školu. Ze základní do zvláštní školy jsou romské děti přeřazovány 28 krát 

častěji, než ostatní děti. 

Děti, které se udrží na základní škole, ale 14 krát častěji propadají, což v praxi 

znamená, že značné procento dětí z této skupiny vychází ze základní školy v 

šestém, sedmém a osmém ročníku a tudíž nemají žádnou šanci přihlásit se 

do učebního oboru. 

Podle statistik z posledního sčítání lidu v r. 1991 má 80% lidí z romské 

populace jen základní vzdělání včetně nedokončeného a 10% lidí vzdělání 

neuvádí. S největší pravděpodobností bude obdobné procento 

nekvalifikovaných i ve skupině lidí příslušících k romskému etniku, kteří 

romskou národnost úředně nedeklarovali. 

Romská etnická skupina na území ČR - poměrně početná skupina lidí žijících 

na okraji společnosti, bez kvalifikace, bez možnosti profesního uplatnění, 

představuje do budoucna sociální problém. 

Východiskem ze současné situace je vytvoření takových podmínek v 

základních školách běžného typu, které umožní romským dětem dosáhnout 

plnohodnotného základního vzdělání a tak jim otevřít cestu ke vzdělávání 

dalšímu. 

Evidentní je potřeba systémových opatření v základním školství, která by 

vedla ke snadnější adaptaci a úspěšné školní práci romských dětí v 

základních školách. 

Systémová opatření v základním školství přeruší třicetiletou tradici segregace 

romských dětí ve zvláštních školách a povede k jejich integraci do kolektivů 

dětí v základních školách běžného typu. Současně by měla existovat pro 

romské rodiče alternativa zapsat své dítě do národnostní "romské" školy. 

Možnosti popsané v této práci nemůžeme vnímat jako neopodstatněné 

zvýhodňování jedné skupiny dětí na úkor dětí jiných, ale jako nezbytnou 

nutnost k tomu, umožnit romským dětem a dětem z jiných etnických skupin 

rovnoprávné postavení ve společnosti. 

Helena Balabánová (narozena 8.5.1961 v Ostravě) žije a pracuje v Ostravě. 

V letech 1981-85 studovala pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v 

Olomouci, obor učitelství pro děti a mládež vyžadující zvláštní péči. 

V roce 1987 začala pracovat v Ostravě jako učitelka ve zvláštní škole s 

převahou romských dětí. 

Od roku 1993 je ředitelkou Církevní základní školy Přemysla Pittra v Ostravě.

# 

Je autorkou a iniciátorkou pedagogického projektu alternativního vzdělávání 

romských dětí, který byl myšlemkovým základem pro zřízení Církevní 

základní školy Přemysla Pittra v Ostravě. 

Dále je autorkou těchto projektů fungujících při škole: 

Informačního a vzdělávacího centra pro dospělé z romské komunity v 

Moravské Ostravě a Přívoze. 

Komunitního centra Čercheň - Hvězda, což je klub pro děti a mládež z okolí a 

jiných škol. 

Minicentra romské kultury ROMA-ART. 

Autorka je rovněž organizační vedoucí dětského romského folklorního 

souboru z Ostravy "PIŠKOTI". 

Přednášková činnost: 

Autorka přednáší o problematice vzdělávání romských dětí v rámci 

"Romského projektu" studentům pedagogické a filozofické fakulty Univerzity 

Palackého v Olomouci, na katedře speciální pedagogiky Ostravské Univerzity 

a studentům Sociálně právní akademie v Ostravě. 

Publikační činnost: 

- K problému vzdělávání romských dětí, UN 38 1994 

- Praktické zkušenosti se vzděláváním romských dětí.Praha,MENT 1995 

- Romské děti v českých školách. Demografie, r.40, č.3, 1998 

Literatura 

Balabánová, H.: K problému vzdělávání romských dětí, UN 38 1994 

Balabánová, H.: Praktické zkušenosti se vzděláváním romských 

dětí.Praha,MENT 1995 

Bolková, G.,Rýdl,K.: Svoboda výchovy a vzdělávání v mezinárodních 

smlouvách a dokumentech. Strom 1993

# 

Davidová, E.:Romano drom - Cesty Romů 1945-1990, UP Olomouc 1995 

Hübschmannová, M.: Šaj pes dovakeras - Můžeme se domluvit, UP Olomouc 

l993 

Kalibová, K.:Demografie Romů v ČR. Demografie, 39,1997,č.1 

Klíma, P.: Příspěvek ke zkoumání problému adaptace romských dětí.Praha, 

FFUK 1972 

Nálepová, K.:Význam přípravného ročníku pro romské (diplomové práce). UP 

Olomouc 1998 

Nečas, C.: Romové včera a dnes, UP Olomouc,1993 

Pekárek, P.: Zánik sociálního systému Romů. Demografie, 39,1997,č.1 

Rokosová, M.: Přípravný ročník pro romské děti na základních školách. 

Demografie,39.1997, č.1 

Říčan, P.: S Romy žít budeme - jde o to jak. Praha, Portál 1998 

Srb, V.: Skolarizace romské mládeže. Demografie,č.39,1997, č.1 

Štěpán, J.: Jazyková situace cikánského dítěte v předškolním zařízení, KKS 

Hradec Králové 1984 

Taylor, Ch.: Muticulturalism, Princeton University Press, New Jersey, 1994

ROMOVÉ A ZAMĚSTNANOST NEBOLI ZAMĚSTNAVATELNOST ROMŮ V 

ČESKÉ REPUBLICE 

1. Úvod 

Petr Kaplan 

Problematika zaměstnavatelnosti romské komunity nebývá často cílem 

výzkumných studií a prací, které se týkají pozice Romů na území České republiky. 

Obsah výzkumných témat se zaměřuje zejména do oblasti struktury, zvyků a obyčejů 

tradiční romské společnosti, náboženství, tradičních řemesel a diskriminující historie, 

z které často vyplývá marginální postavení romských komunit v majoritní společnosti. 

A přesto míra zaměstnavatelnosti občanů, i když tento termín není často v naší 

ekonomické a politické terminologii používán, je jedním ze základních předpokladů 

společenské a pracovní integrace různého stupně. U příslušníků národnostních 

menšin je zaměstnavatelnost úzce spjata s řešením stupně asimilace do majoritní 

společnosti. 

2. Postavení romského etnika na trhu práce 

2.1. Etnická specifika romské pracovní síly 

Za znevýhodňující charakteristiky romských pracovníků se považuje 

• nekvalifikovaná pracovní síla s nespolehlivou pracovní morálkou, s výraznou 

pracovní a územní fluktuací, 

• živící se nelegálními a společností odmítanými způsoby (krádeže, prostituce 

apod.) vedoucími ke zvyšování kriminality a snižování pocitu bezpečnosti, 

• záporným vztahem k majetku, charakterizovaným často negativním přístupem ke 

vžité tradiční kultuře bydlení, 

• určitými nehygienickými a zdravotními podmínkami, ve kterých žijí a které jsou z 

hlediska života společnosti obtížně akceptovatelné. 

Toto paušalizující hodnocení se strany majoritní společnosti, zesilované 

negativními informacemi mediálních prostředků, nepříznivě ovlivňuje přístup 

zaměstnavatelů k zaměstnávání příslušníků tohoto etnika. 

Romská komunita ve své strukturovanosti má některé odlišnosti, které si 

postupně, ale pomalu, uvědomuje ta část majoritní společnosti, která má snahu 

pozitivně a diferencovaně k ní přistupovat. 

Mezi hlavní specifika romské komunity lze zařadit následující: 

• převážná část příslušníků patří mezi sociálně slabé vrstvy, s nízkou úrovní 

kvalifikace, 

• formující se střední vrstva je slabá a její formování naráží na řadu překážek, 

• existující střední a malá podnikatelská vrstva posiluje své postavení, ale většinou 

je její činnost závislá na veřejných zakázkách,tj. finančních prostředcích z 

veřejných zdrojů, 

1

• nevýrazná a nejednotná politická reprezentace, zastoupená několika vysokoškolsky 

vzdělanými Romy a státními úředníky romského původu, 

• rozpory mezi usedlou a přistěhovaleckou romskou populací, vedou k netoleranci a 

k nepřátelství i uvnitř romské komunity, 

• snahou o asimilaci určité části tohoto etnika, které se z různých důvodů nehlásí k 

romské národnosti, ale převážně k české a slovenské, nepoužívá nebo již nezná 

romštinu a přijímá plně nebo částečně životní hodnoty majoritní společnosti. 

2.2 Tradiční řemesla 

V současné majoritní společnosti, která je převážně tvořena již občany 

narozenými po druhé světové válce, přetrvává názor, že Romové se vždy živili 

příživnickými způsoby života - žebrali, kradli slepice a dosažitelné potraviny, 

handlovali s koňmi, vykládali z karet a z ruky a i jinak podváděli. Tyto obživné 

způsoby užívaly zejména ženy a děti jako vedlejší doplňkovou činnost k řemeslné či 

jiné práci svých mužů, jejichž příjmy většinou nestačily na pokrytí základních výdajů, 

zejména stravování svých početných rodin. 

Na základě srovnatelných studií ze Slovenska z přelomu 19. a 20. století žilo 

v tehdejších Horních Uhrách 36 000 Romů, z toho pouze 600 kočovalo, 2 000 bylo 

polousedlých a zbývající usedlí. Vychází z toho překvapivý závěr, že tehdy bylo 78% 

Romů trvale nebo sezóně zaměstnaných a jen 22% nezaměstnaných a jinak se 

živících (převážně žen a dětí). 

Zabezpečování obživy mnoha venkovských romských rodin probíhalo dvěma i 

více způsoby, kde: 

• romská řemesla, různé druhy obživy a pomocné práce byla spjata se soukromým 

zemědělským hospodařením, kde se služby navzájem doplňovaly, 

• za řemeslné a pomocné práce byli Romové většinou odměňováni ve vesnickém 

prostředí v naturáliích jako nejlevnější pracovní síla. 

Tato hospodářská symbióza byla přerušena zánikem většiny soukromých 

zemědělců a vznikem zemědělských družstev, státních statků a strojně-traktorových 

stanic a tak postupně řemesla a dovednosti Romů zanikly. Svojí úlohu v tom sehrál i 

zmíněný přesun venkovského romského obyvatelstva do průmyslových a městských 

aglomerací v českých zemích. 

Mezi tradiční romská řemesla a dovednosti, které si Romové přinesli ze své 

indické pravlasti a provozovali ještě v poválečném období, patří: 

kovozpracující řemesla 

- kotlářství - výroba měděných a později hliníkových výrobků, zejména u Olachů, 

- kovářství - nejtypičtější tradiční romské řemeslo, někde ještě udržované, 

- zvonkařství - zejména plechové nebo mosazné zvonky pro dobytek, 

dřevozpracující řemesla 

- korytářství - dřevěné předměty do domácnosti, zejména koryta pro prasata nebo 

2

na těsto, 

- košíkářství - zaměřeno na výrobky z neloupaného i loupaného proutí a košťata, 

rozšířeno zejména ve slovenských osadách, 

ostatní řemesla 

- hliněné výrobky - výroba „hliněných cihel“ tzv. valků (surové nepálené cihly), 

- výroba kartáčů a štětek - z pročesaných prasečích štětin nebo koňských žíní, 

- koňské handlířství - založeno na zprostředkování prodeje za pomoci 

„omlazovací kůry“(často hraničící s podvodem), 

- překupnictví - koupě starých hadrů a jejich další prodej nebo výměna. 

Zvláštní, specifickou skupinou mezi Romy jsou hudebníci - „cikánští 

muzikanti“, dnes zejména městští hudebníci, kteří jsou profesionálové a hrají 

většinou ve vinárnách, což má zpětně silný vliv na jejich statut „cikánské šlechty“. 

Venkovští hudebníci, jejichž počet neustále klesá, zabezpečují většinou romské 

slavnosti, romské a někdy i neromské svatby a pohřby. 

Zaniklá řemesla, po staletí provozovaná venkovskými romskými řemeslníky, 

zůstala zakódována v povědomí současných generací. O tom svědčí i vzrůstající 

zájem o jejich obtížnou obnovu jakožto jedné z cest identifikace romství a jeho 

zviditelnění u většinové populace. 

2.3 Handicapy jako dědictví romské tradice 

Hlavní handicapy příslušníků romské komunity s ohledem na její postavení na 

trhu práce jsou následující: 

a) Vztah ke vzdělávání a přípravě k práci , jež je výsledkem jak romské tradice tak i 

přístupu majoritní společnosti k minoritní. 

Venkovské romské komunity, ať usedlé, polousedlé nebo kočovné vzhledem k 

svému postavení na okraji společnosti nevytvořily, na rozdíl od jiných menšinových 

komunit (např.židovské, ale i české pod Rakouskem-Uherskem) potřebu vzdělávat 

se. K tomu v podstatě vedly dvě skutečnosti: 

• ke svému životu, kdy řemesla přecházela po staletí z otce na syna nebo jiného 

příslušníka velké rodiny, nebyla potřeba volit jinou vzdělávací cestu než tu, která 

již existovala, 

• z trvalého pronásledování romských komunit po jejich příchodu do evropských 

krajin se zformoval takový způsob života, který se orientoval vždy na současnost - 

budoucnost byla vždy neznámá - vzdělávání je ale vždy spojeno s orientací do 

budoucnosti. 

Naproti tomu majoritní společnost nevytvářela podmínky ke zvyšování 

vzdělanosti a kvalifikační úrovně romského obyvatelstva (a to vědomě či nevědomě): 

• důvodem příchodu Romů na území České republiky byl nedostatek nekvalifikovaných 

pracovních sil v době budování základů socialistického Československa, a 

proto nebylo pro ně a pro jejich potomky potřeba žádného velkého vzdělání, 

3

• jazykové bariéry romských dětí, které často komunikovaly směsicí romštiny, 

slovenštiny a češtiny, je předurčovaly většinou do zvláštních škol, maximálně pak 

do zvláštních učilišť, 

• sociální mobilita, zejména z důvodů xenofobie a rasově zabarveného přístupu, 

nebyla preferována a dodnes sleduje česká společnost s určitou nedůvěrou 

vzdělané romské pracovníky, většinou již narozené v českých zemích a to i z 

rodin, které se úspěšně integrovaly do majoritní společnosti. 

b) Vztah k trvalému pracovnímu uplatnění 

Na rozdíl od poměrně nemobilní majoritní společnosti je mobilita Romům velmi 

blízká: 

• z rodové tradice, neb ať Romové přišli jako poslední kočující etnikum z několika 

stran do Evropy a nebyly jim vytvořeny podmínky k usazení, kočování jakoby 

bylo u některých rodů přímo zakódováno, některé z nich ho úspěšně propojily s 

novým způsobem obživy (světští Sintové), u některých se tento „pud“ probouzí s 

příchodem jarního počasí, 

• neustálé nebezpečí ohrožení života v předcházejících století ze strany „gádžů“ 

vytvořilo v romských komunitách pocit strachu a trvalého ohrožení, takže jakékoliv 

vytušené podezření bylo impulsem ke změně místa, . 

c) Postavení ženy v romské komunitě 

Postavení venkovské romské ženy v rodině bylo velmi nízké a podřadné. 

Žena byla romskými muži považována v určitém smyslu za bytost menší důležitosti 

(také byla kupována), určenou a hodící se jen k tomu, aby milovala, rodila děti, 

obstarávala jídlo a domácnost. Jejich kulturní úroveň byla mnohem nižší než úroveň 

mužů, což vyplývalo zejména z téměř úplné negramotnosti žen a dívek a také z toho, 

že nikdy nebyly zaměstnány. Domácí prostředí a jen příležitostná práce na ně tudíž 

neměla stimulační vliv. Přesunem do městského prostředí v českých zemích se 

postavení ženy v romských rodinách začalo „narovnávat“, jak vlivem majoritní 

společnosti, povinnou školní docházkou a vlastními příjmovými zdroji, získávanými 

ale převážně sociálními dávkami než zaměstnáním. 

Handicapy jakožto dědictví romské tradice a historie se rozpadem tradičních 

romských komunit v městském prostředí pozvolna stírají a to zejména u druhé 

generace. Postupně se prosazuje význam vzdělání, trvalého příjmu ze zaměstnání a 

rovnoprávnost žen založená na ekonomické samostatnosti. Tento proces je poměrně 

rychlý, z hlediska současného rozvoje pomalý. 

3. Trh práce a Romové 

3.1 Požadavky trhu práce na pracovní sílu 

Společenskou a ekonomickou transformací centrálně řízeného hospodářství 

na tržní se radikálně změnily požadavky trhu práce v České republice. Základní 

změny v ekonomické oblasti, které ve svých důsledcích podstatně ovlivnily 

zaměstnanost romské populace, jsou následující: 

4

• zpomalení až zastavení realizace velkých investičních celků, jako je bytová 

výstavba, průmyslové komplexy a dopravní stavby, 

• decentralizace velkých stavebních podniků na menší samostatné výrobní 

jednotky, rozpad umělých monopolních výrobních seskupení, na životaschopnější, 

které jsou v tržní ekonomice doprovázeny procesem seskupování na kvalitativně 

odlišném základě, 

• radikální útlum těžkého, zejména důlního, metalurgického a chemického, 

průmyslu, 

• formování malých a středních podniků jak v sekundárním, tak terciálním sektoru (v 

roce 1997 soukromá sféra zaměstnávala 25,3% zaměstnanců, struktura 

zaměstnanosti mezi jednotlivými sektory - 5,7% primární, 41% sekundární a 

53,3% terciální), 

• rozpad jednotných zemědělských družstev a jejich pomalá transformace do jiných 

ekonomických a právnických subjektů, totální rozpad státních statků, 

• změna orientace ekonomické sféry na trhy vyspělých evropských států, které mají 

svými poměrně kvalitní výrobky při nižších výrobních a mzdových nákladech, 

• ukončení mzdové nivelizace, vedoucí k rostoucímu oceňování kvalifikované 

pracovní síly. 

Všechny tyto procesy probíhaly pod heslem „zeštíhlování ekonomiky“, tzn.. 

mimo jiné i snižováním přezaměstnanosti, resp. uvolňováním přebytečných 

pracovníků. Vývoj byl souběžně doprovázen deregulací cen potravin, nájemného a 

tepelných zdrojů a zavedením daně z přidané hodnoty. Zavedení nových systémů 

důchodového a sociálního pojištění a odvodů z vyplacených mezd zatížil zaměstnavatele 

a zvýšil jejich náklady na pracovní sílu. Rozvojem soukromého podnikání, 

zvýšením podílu terciálního sektoru, rozšířením bankovních, finančních a pojišťovacích 

služeb se obecně změnily požadavky na charakter pracovní síly: 

a) Zvýšila se potřeba kvalifikovaných pracovních sil a to: 

• vyšších a středních řídících kádrů, většinou ekonomického a právnického 

zaměření ve velkých a středních podnicích, 

• osob s právnickým vzděláním, zaměřeným na hospodářské a pracovní právo, 

• kvalifikovaných pracovníků v celé oblasti služeb, administrativy, peněžnictví a 

státní správy, 

• kvalifikovaných řemeslnických dělnických profesí ve všech oblastech, zejména ve 

stavebnictví a ve strojírenství. 

Pro potřebu pracovních sil „nového typu“ se zvýšily požadavky zaměstnavatelů 

na způsobilost (kompetenci) a na samostatnost pracovníků, na produktivitu práce 

a tomu odpovídající pracovní morálku a na odpovědný přístup k práci, často 

přesahující běžnou týdenní pracovní dobu. 

b) Snížila se potřeba na méně kvalifikovanou a zastupitelnou pracovní sílu a to: 

• nekvalifikovaných pracovních sil nebo sil s nízkou úrovní kvalifikace postupně 

nahrazovanou výkonnější mechanizací nebo jedinou kvalifikovanější pracovní 

silou, která tak nahradila více nekvalifikovaných pracovníků, 

5

• obslužného méně kvalifikovaného personálu, který nahradila práce rodinných 

příslušníků, často s neodpovídající kvalifikací a nižší mzdou, pracovníků na 

dohodu nebo specializovaných obslužných organizací, 

• určitých kvalifikovaných pracovníků v administrativních, zejména ekonomických a 

účetnických činnostech, pravidelně se opakujících - napraženo specializovanými 

firmami, které v nákladové položce (úspora mzdových nákladů) s menším počtem 

vysoce kvalifikovaných lidí jsou schopny zabezpečit, 

• návrat k soukromé formě vlastnictví půdy vedl jednak k intenzivnějšímu 

obhospodařování této půdy rodinnými příslušníky, jednak k omezení plochy 

obdělávané půdy jak pod vlivem tlaku trhu na určité plodiny, tak intenzívnějším 

využívání mechanizace, toto vše snižuje potřebnost pomocných a sezónních 

pracovních sil. 

Požadavky současného trhu práce na pracovní síly z trhu práce většinu 

příslušníků romské komunity a prohlubují tak následně jejich marginalizaci. 

3.2 Výchozí podmínky 

Sociální a ekonomické postavení občanů České republiky na pomyslné 

startovní čáře v době zahájení společenské a ekonomické transformace v roce 1990 

se odvíjelo od dosaženého sociálního a profesního statutu v době před zahájením 

reformy. Porevoluční postavení nebylo určováno pouze často prezentovanými 

individuálními schopnosti, ale vycházelo i z některých skutečností minulé etapy jako: 

příprava finanční (kapitálové) základny, dobrá kvalifikační základna s příslušnou 

praxí, nezbytná informační základna, monitoring trhu, navazování nezbytných 

obchodních , hospodářských i osobních kontaktů. 

Životní podmínky, možnosti realizace představ a optimismus z očekávaného, 

se pro většinu obyvatel České republiky po roce 1989 zlepšily. Sociální a ekonomický 

vzestup se ale netýkal příslušníků romské komunity, naopak, jejich situace se 

obecně zhoršila, neměli stejné výchozí podmínky jako většina majoritní společnosti. 

Navíc, vzestupu romského etnika nebránila pouze její tzv. specifika, ale skutečnost, 

že její příslušníci se v průběhu krátké historie v českých zemích pouze výjimečně 

začlenili do sociálně významných sítí vztahů, které rozhodujícím způsobem ovlivňují 

sociální statuty a pozice ve společnosti. 

Celkové zhoršení životních podmínek příslušníků romské komunity, které 

někteří z nich „vyrovnávali“ nezákonnými způsoby obživy, přestupkovou a kriminální 

činností, se zpětně odrazilo ve zvýšeném napětí mezi většinovou a menšinovou 

komunitou, v nezájmu a netečnosti majority. 

Handicap nerovnocennosti v postavení na pomyslné startovací čáře tržního 

hospodářství spolu, která řešením vlastních problémů neměla ani časové možnosti, 

ani chuť tyto handicapy vyrovnávat, zkomplikovaly a znepřehlednily situaci Romů 

především na trhu práce. 

Desorientace příslušníků romské menšiny, prudká změna jejich ve městě 

nabytého, ale ještě ne upevněného sociálního statutu a zejména lhostejnost v 

přehlížení jejich základních požadavků a mizejících sociálních jistot, vedla k 

radikalizaci určitých vrstev romského obyvatelstva. Tato radikalizace formující se 

6

omské národnosti vůči většinové společnosti a jejím představitelům, prohloubila 

vzájemné nedorozumění a postavila řešení na novou politickou úroveň. Z pohledu 

romského etnika se stala majoritní společnost „hlavním nepřítelem“, odpovědným za 

nově vzniklou situaci. Nezájmem a přehlížením základních potřeb romské menšiny 

při vstupu na nový, složitý a nezvyklý trh práce, nedokázala majoritní společnost 

překlenout propast mezi oběma komunitami, kde romské etnikum nejen zůstávalo 

svým významem okrajovou a přehlíženou menšinou, vnímanou jako zátěž a brzda 

transformačních procesů, která se stále více uzavírá do sebe. Častá lhostejnost 

občanů i přes existující legislativu vztahující se k projevům diskriminace a persekuce, 

myšlenkové stereotypy s přežívajícími mýty a zjednodušenými pohledy na svět, 

vyvolávají při soustavné intoleranci emoce strachu na obou stranách. 

3.3 Největší handicapy příslušníků romské komunity na trhu práce 

Romské komunity v České republice zasáhla ekonomická, společenská a 

politická transformace v poněkud specifickém a rozporném postavení, se kterým se 

velmi těžko vyrovnávaly, a to: 

• zesílila se jejich segregace a izolovanost způsobená jak postojem majoritní, 

značně nacionalistické společnosti k této cizí přistěhovalecké etnické menšině, 

tak i dodržováním modifikovaných romských zvyklostí a tradic, 

• změnila se poměrně v krátkém časovém období situace na trhu práce, pod jejímž 

tlakem ztráceli Romové poměrně dobré materiální a sociální zabezpečení ve 

srovnání s podmínkami slovenských osad, 

K největším handicapům příslušníků romské komunity z hlediska uplatnění se 

na trhu práce patří: 

3.3.1 Nízká vzdělanostní úroveň 

Nízká kvalifikační struktura romského obyvatelstva je všeobecně známá, 

vyplývá z řady příčin, mezi nejdůležitější patří: 

• přístup tradiční romské komunity ke vzdělání jako takovému, neboť během staletí 

neumožňoval kočovný způsob „života štvanců“ podmínky k jeho realizaci, 

• predestinace příslušníků romské komunity na pomocné, nekvalifikované a méně 

kvalifikované práce s nižším finančním ohodnocením, která sama o sobě posilovala 

jejich, již tak nízký sociální statut a nevytvářela tlak na získání vzdělání, 

• zařazení v podnikové hierarchii na nejnižší okrajovou pozici, nemotivovalo 

zaměstnané Romy k dalšímu vzdělávání pro zvýšení sociálního statutu v rámci 

podniku, se kterým se často neztotožňovali, 

• komunikační, jazyková bariéra příslušníků romské komunity,kteří většinou mísí 

slova z romštiny, slovenštiny, někdy maďarštiny, a neznají nezbytnou odbornou 

bohatost češtiny. 

Jednou z mála forem, kterou pracující Romové mohli využít a bohužel velmi 

zřídka na rozdíl od neromských pracovníků se tak stalo, bylo získání různých 

certifikátů opravňujících k výkonu určitých činností, jako průkazy posádek stavebních 

7

strojů, řidiči motorových vozíků, paliči nebo svářeči apod. V dnešní době jsou i tyto 

možnosti omezené, protože zaměstnavatelé požadují často finanční příspěvek na 

kursy, stabilitu pracovního zařazení a zapojení do kolektivu, což jsou podmínky 

většinou málo motivující z pohledu Romů. 

Tato nízká vzdělanost a kvalifikační úroveň brání příslušníkům romské 

komunity jejich rovnoměrnému rozptylu v sociální a profesní struktuře společnosti a 

vzniku rovnocenných interetnických vztahů. Současně omezuje jejich kontakty na 

jedince ze stejného sociálního prostředí, tj. s nejnižší sociální vrstvou majoritní 

společnosti. Nízká kvalifikační úroveň patří mezi největší handicapy, trvale ohrožuje 

romské zaměstnance nezaměstnaností a vede ke stále klesajícímu reálnému příjmu. 

Je často tzv. „oprávněným“ důvodem jak k uvolňování pracovníků tak k odmítání 

zájemců na volná pracovní místa. Někdy může být nízká kvalifikace záminkou k 

nepřijetí do zaměstnání, které má ve skutečnosti rasový podtext a který je pak v 

podstatě nepostižitelný. 

Kvalifikační struktura Romů je velmi vzdálena požadavkům trhu práce a je 

nesrovnatelně nižší než kvalifikační struktura majoritní společnosti. Z údajů z roku 

1990 aplikovaných na současnou dobu lze konstatovat, že 80-85% romské 

populace u kterékoliv věkové kategorie má základní vzdělání, a to většinou získané 

ve zvláštních školách. Učební obory jsou, z 80-90% dvouleté, absolvuje úspěšně 84 

% Rómů, více mužů než žen, u vyučení je procentuální vyrovnanost. Poměr 

romských absolventů středních a vysokých škol je v rámci romské populace 

minimální, 1,2% u středních škol a 0,3 u vysokých škol při rovnosti pohlaví. Ve 

srovnání s většinovou populací je poměrně vysoký podíl osob bez vzdělání (5%), 

přičemž u romských žen je dvakrát větší než u romských mužů. 

Romská mužská populace 

Vzdělání 

Celkem 

Z U OU,SOU SŠ VŠ bez vzd. bez údajů 

25 816 21 319 2 251 125 299 105 962 755 

l00 % 82,6 8,7 0,5 1,2 0,4 3,7 2,9 

Romská ženská populace 

Vzdělání 

Celkem 

Z U OU,SOU SŠ VŠ bez vzd. bez údajů 

25 176 21 429 776 168 286 49 1 593 876 

100% 85,1 3,1 0,7 1,1 0,2 6,3 3,5 

Lze konstatovat tu skutečnost, že po dosažení věku 15 let odchází většina 

romské mládeže přímo na pracovní místa bez jakékoliv kvalifikace a jenom polovina 

z nic do učení, které však dokončuje pouze necelá třetina. 

8

Získání kvalifikace dospělé romské populace, hrazené státem nebo různými 

občanskými sdruženími a nadacemi, se zaměřuje zejména na funkce v sociální sféře 

(romský poradce, romský asistent), ve školské sféře (romský učitel, romský poradce) 

někdy i v bezpečnostní sféře (romský poddůstojník nebo praporčík, romský strážný 

nebo i policajt), kde je perspektiva jistoty, trvalého zaměstnání a minima xenofóbních 

projevů. 

Vytvořením podmínek pro změnu přístupu ke vzdělání a pro získání 

kvalifikace romské mládeže se vytvářejí předpoklady pro jejich postupnou integraci 

do většinové společnosti. Je třeba si uvědomit, že pro tuto mládež nebude 

jednoduché získat potřebnou kvalifikaci, že každý romský student bude muset svést 

řadu sporů jak se svými rodiči a příbuznými, kteří ve své většině mají historicky 

podloženou nedůvěru ke vzdělaným lidem, tak se svým majoritním okolím, které není 

zvyklé na „Roma-studenta“. 

Tato časově dlouhá cesta k zásadní přeměně kvalifikační struktury romského 

obyvatelstva může mít úspěch pouze za předpokladu uvědomělé podpory státu v 

rámci politiky pozitivní diskriminace pro všechny obtížně umistitelné občany na trhu 

práce. Jinak se tato politika opět střetne s různě motivovanými předsudky majoritní 

společnosti vůči Romům. 

V období přechodu na tržní hospodářství, které má požadavky na vyšší 

kvalifikační strukturu a na způsobilost provádět určité druhy odborných prací se tento 

handicap - nízká kvalifikační úroveň - stal nejsilnějším důvodem (často nepostižitelně 

rasově zabarveným), k propouštění a nezaměstnávání velké části nekvalifikovaných 

osob romského původu. 

3.3.2 Neodpovídající pracovní morálka 

Rodiče a prarodiče současné romské populace v České republice žili po 

dlouhá staletí a v podstatě ještě do nedávna mimo majoritní společnost a pouze 

příležitostně a sporadicky se podíleli na celospolečenské výrobě. Tím si vytvářeli 

komplikovaný vnitřní vztah k práci i k různým institutům sociálního zabezpečení. 

Potomci těchto „přistěhovalců“, kteří, aniž by pěstovali původní romskou identitu, 

nepochopili příčiny svého současného sociálního a životního postoje a brali za 

samozřejmost výhody, které jim zajišťoval stát. Pod patronací státu si zvykli na to, že 

mohou bezstarostným způsobem nakládat se svým zaměstnáním a mít na ně i, při 

nedostatku pracovních sil, „reálné-nereálné“ požadavky. Ve srovnání s většinovou 

společností byla všeobecně známa vyšší profilace sociálních dávek vycházejících ze 

stávajících zákonných norem. 

Skoro všichni Romové věděli o nutném počtu odpracovaných hodin v měsíci, 

který vytvářel nárok na přiznání rodinných příplatků, mnozí využívali svého 

zhoršeného zdravotního stavu a nízké kvalifikovanosti (což při souběhu znemožňovalo 

vykonávat namáhavou fyzickou práci) k žádostem o předčasné přiznání 

invalidity. Při onemocnění bývali nedisciplinovanými pacienty, vyhýbali se 

pravidelným vyšetřením, hospitalizaci a déletrvající léčbě. Nemocenské dávky však 

pobírali v plné výši. 

9

Problematika neschopnosti setrvat delší dobu na jednom pracovišti vycházela 

patrně ze staletého způsobu kočovného života (již v době opuštěné indické 

pravlasti) a byla trvale podporována třemi faktory: 

• ekonomickými, danými způsobem obživy, která byla zabezpečována výkonem 

venkovských romských řemesel a pomocnými pracemi, které po vykonání v 

daném místě předurčovaly romské rody přemisťovat se od jara do podzimu do 

dalších lokalit a z tohoto důvodu se romské skupiny pohybovaly v daném čase v 

určitých teritoriálních kruzích, 

• politickými, kdy romské komunity byly trvale pronásledovány a vyhošťovány z 

různých území a států, jakmile cítili jen zdánlivě nepřátelské ovzduší, které v nich 

vyvolalo strach z nebezpečí a ohrožení života, 

• socialistickými, kdy si velké podniky navykly na časté beztrestné měnění 

pracovních míst a vytvářely k tomu podmínky tím, že tolerovaly absenci v práci 

nahrazením dovolené nebo neplaceného volna, aby se vyhnuly složitým administrativně-represivním 

aktivitám (tyto problémy bylo možno řešit např. úkolovou 

prací). 

Propojení těchto tří faktorů vytvořilo u socialistických podniků a následně u 

většinového obyvatelstva dojem, že všichni Romové fluktují a nebyl zájem, po 

počátečních neúspěších, tuto skupinu pracovníků nějakým způsobem stabilizovat. 

Toto chování též negativně ovlivňovalo i zařazování Romů do stabilních pracovních 

kolektivů, jejichž příjmy byly závislé na plnění zadaných úkolů kolektivům jako celku. 

Přechod na tržní hospodářství vyžadoval vedle celkově kvalifikovanější pracovní síly 

také stabilně fungující pracovní kolektivy s trvale zvyšujícím se výkonem (a tím i 

produktivity práce) jako jednu z podmínek udržet si a zvýšit konkurenceschopnost 

podniku. 

3.3.3 Příjmová stránka 

Příjmová stránka pracujících příslušníků romské komunity se vyvíjela 

podstatně odlišným způsobem než u ostatních obyvatel. Je třeba mít na paměti, že 

příjmy ze zaměstnavatelského poměru byly vždy doplňovány příjmy ze sociálních 

dávek, zejména přídavků na děti, které byly využívány i pro ostatní členy početných 

romských rodin. 

Příslušníci romské venkovské komunity, jak řemeslníci tak pomocní a sezónní 

pracovníci, byli navyklí přijímat odměnu za práci buďto v penězích nebo v naturáliích 

okamžitě po vykonání nebo odevzdání své práce. 

V českých zemích si zpočátku obtížně zvykali, tak jako jejich zaměstnavatelé, 

na pravidelné měsíční výplatní dny. Řada organizací, zejména stavebních, 

přistoupila na kompromis, kdy proplácela předákům romských kolektivů určitou 

předem domluvenou finanční částku za odvedenou jako zálohu na mzdy. Tento 

způsob odlišné platby vyhovoval dřívějším zvykům, ale ve svém podstatě napomáhal 

k izolaci těchto pracovníků od ostatních, a podporovat tak spíše segregační než 

integrační tendence. 

10

Výše příjmů romských pracovníků byla sice menší než u ostatních pracovníků, 

ale díky všeobecné nivelizaci v socialistické mzdové soustavě a poměrné 

pravidelnosti jim zabezpečovala bez větších problémů každodenní životní potřeby. 

Takto vytvořená situace vyhovovala romským zaměstnancům, vlastně vytvářela 

určité přemostění mezi jejich tradičním způsobem života a novou majoritní 

společností, která vyžadovala nejen povinnost pracovat, ale především zaměstnávat. 

Přechod k tržnímu hospodářství znamenal vedle ohrožení nezaměstnaností 

též určitou konzervaci příjmů, ve kterých, ve srovnání s ostatními vrstvami majoritní 

společnosti, klesal jejich reálný obsah při celkovém zvyšování nákladů na 

zabezpečení životních potřeb. Dále to znamenalo zvýšení závislosti na sociálních 

dávkách, které se tak staly hlavními příjmy (zejména podpora v nezaměstnanosti a 

přídavky na děti). U některých příslušníků romské komunity se začali projevovat 

tendence k přechodu na jednodušší a ziskovější způsoby obživy. 

3.3.4 Nedostatek adekvátních pracovních příležitostí 

Útlumem některých odvětví a zvyšováním efektivnosti v organizacích, kde byli 

Romové převážně zaměstnáváni, ubývala vhodná pracovní místa. Tento úbytek 

pracovních míst byl o to markantnější, že tato místa byla často obsazována 

zahraničními pracovníky, zejména ukrajinského, polského i slovenského původu, 

kteří svými platovými požadavky, menšími náklady na sociální zabezpečení, vyšší 

kvalifikační úrovní, pracovní disciplínou i příbuzností jazyka, byli přijatelnější pro 

české zaměstnavatele, než příslušníci romské komunity. Tyto faktory vedly ke 

snižování zaměstnanosti romské komunity a k nabízení takových volných, 

pomocných, nekvalifikovaných zbytkových a fyzicky náročných pracovních míst, 

které byly většinou finančně nepřijatelné. To zpětně zesílilo disproporce vztahů mezi 

majoritní a minoritní společností a prohloubila se závislost na státní podpoře a 

pomoci. U některých se objevila snaha řešit tuto situaci odchodem do zahraničí, u 

většiny pak další radikalizace požadavků na majoritní společnost. Řada z nich se 

postupně plně orientovala na jiné způsoby obživy, ne vždy v souladu se zákonem. 

3.3.5 Horší zdravotní stav 

Nemalou úlohu při zaměstnávání Romů hraje i celkově zhoršený zdravotní 

stav romské populace ve srovnání s průměrným zdravotním stavem obyvatelstva. 

Tento stav, z hlediska pracovní síly, byl ovlivněn řadou skutečností, a to zejména: 

a) V oblasti stravování, kde dochází k zásadním změnám velmi pomalu. 

Strava svým složením ani způsobem úpravy neodpovídá podmínkám správné výživy 

ani materiálním možnostem některých romských rodin. Často je doplňována 

alkoholismem nejen dospělých, ale i mladistvých Romů. 

b) V oblasti bydlení romské populace je poměrně vysoký podíl bytů nejnižší 

kategorie. Malé velikosti, neúplné instalační vybavení a výrazná přelidněnost byla 

příčinou toho, že Romové stáli úrovní svého bydlení poměrně daleko za ostatním 

obyvatelstvem. Romové se velmi pomalu zbavovali a zbavují přežívajících forem 

společenského a rodinného života a tradičních návyků při vedení domácnosti . 

11

c) V oblasti pracovní , kde příslušníci romské komunity vykonávali práce často 

fyzicky velmi náročné, v nepříznivých, zdravotně závadných podmínkách s rizikem 

větší pravděpodobnosti úrazů, mnohdy spojených s následnou trvalou invaliditou. 

d) Romské obyvatelstvo se soustřeďovalo do oblastí budování velkých staveb 

socialismu, zejména v severních Čechách a na severní Moravě, které byly současně 

devastované a ekologicky nevyhovující. Tyto podmínky byly vyvažovány vyrovnávacími 

finančními příspěvky, ale následně se projevily ve vyšší míře nemocí z povolání 

u této skupiny pracovníků. 

Vliv zhoršeného zdravotního stavu a nízké kvalifikovanosti, což obojí při 

současném působení znemožnilo vykonávat namáhavou fyzickou práci, se 

projevovalo ve vyšší míře invalidizace. Skupina příjemců úplného invalidního 

důchodu se nyní novým bodovým ohodnocením zmenšila. Naopak se rozšířila 

skupina příjemců částečného invalidního důchodu a skupina občanů se změněnou 

pracovní schopností. V podstatě se v oblasti zaměstnanosti romského obyvatelstva 

situace zhoršila, neboť tito občané, mnozí dříve plně invalidní, vytváří tlak na trhu 

práce, kde pracovní místa pro tuto skupinu nejsou, a ani se, až na nepatrný počet 

nevytváří. Většinou tito občané končí v evidenci úřadů práce. 

3.3.6 Kumulace handicapů 

Kumulace handicapů je dosti častá u velké skupiny příslušníků romské 

komunity. Zejména se jedná o kumulaci nízké kvalifikace, zdravotního stavu, 

dlouhodobé nezaměstnanosti a celkově nízké sociokulturní úrovně. Uvedené 

handicapy, které vedou k postupnému formování této skupiny dlouhodobě 

nezaměstnaných osob, v níž se stále zvyšuje podíl zastoupení příslušníků romské 

komunity, vytvářejí podmínky pro vznik stabilní jinoetnické marginální skupiny, blíží 

se k segregaci, a zakládá se tak možná hrozba budoucích rasových nepokojů. 

Řešení si vyžádá v budoucnosti mnohem větší společenské i finanční náklady než v 

dnešní době. 

3. 4 Skutečnosti prohlubující handicapy na trhu práce 

Vedle základních handicapů, které znevýhodňují příslušníky romské komunity 

na trhu práce, působí negativně i další faktory, které původní znevýhodnění dále 

prohlubují. 

Mezi nejdůležitější lze zařadit následující: 

• rozporusmyslný systém sociálních dávek ve vztahu k příjmu nízkokvalifikovaných 

pracovních sil, který vzhledem k nižší životní úrovni a početnosti romských rodin 

doplňuje a uspokojuje potřeby jejich příslušníků, 

• kumulace obyvatelstva romského původu do určitých zejména městských ale i 

venkovských čtvrtí a nebo do oblastí nejvíce postižených nezaměstnaností, 

• neodpovídající úloha romských podnikatelských aktivit, které se obtížně prosazují 

v konkurenci s „neromskými“ subjekty na trhu, 

12

• neadekvátní úloha romských iniciativ, které si často přisvojují úlohu mluvčího, aniž 

by skutečně reprezentovaly většinovou část romské populace, 

• laxní přístup státních a zejména samosprávných orgánů, které ve své většině 

pociťují potřebu řešit tuto problematiku, ale jsou pod tlakem veřejného mínění (tj. 

svých vlastních budoucích voličů). 

3.4.1. Rozporný systém sociálních dávek 

Současný systém sociálních dávek, ve své podstatě zabezpečuje určitým 

skupinám obyvatelstva takovou sumu prostředků nebo vyrovnání finančních 

prostředků, které na jedné straně zabraňují propadu do kategorií chudoby a na druhé 

straně zmírňují sociální napětí ve dříve rovnostářské společnosti. Význam sociálních 

dávek, hrazených z veřejných prostředků na základě principu solidarity spolu se 

sociální diferenciací společnosti založené na individuálních schopnostech, neustále a 

trvale roste a postupně se do sociálně záchytné sítě dostávají další skupiny 

obyvatelstva. V oblasti zaměstnanosti se problematika sociálních dávek projevuje na 

jejich motivační nebo demotivační úloze nízkopříjmových skupin obyvatelstva a 

ovlivňuje tak chování těchto skupin na trhu práce . Názor, že je třeba revidovat v 

současné době demotivační charakter sociálních dávek, aby byly v optimální korelaci 

jak s hmotným zabezpečením uchazečů o zaměstnání tak s příjmovou stránkou 

nízkopříjmových skupin obyvatelstva, musí být doplněn řadou doprovodných 

opatření. 

Je třeba si uvědomit, že nízkopříjmové skupiny obyvatelstva se svou nízkou 

kvalifikací (to platí zejména pro většinu romské populace) vykonávají většinou 

pomocné pracovní činnosti často sezónního charakteru, a že tudíž jejich příjem je 

nejen nízký ve srovnání s většinou obyvatelstva, ale i nepravidelný. Sociální dávky 

pak mohou v tomto případě vyrovnávat mzdové výkyvy a současně navyšováním 

finančních prostředků udržovat takovou úroveň nízkopříjmových vrstev obyvatelstva, 

která odpovídá jejich sice nízkému, ale přece jenom určitému sociálnímu statutu. 

V případě, že není dlouhodobé pracovní zařazení pro nízkopříjmové skupiny 

obyvatelstva, ztrácejí tito občané postupně nejen pracovní návyky, ale i chuť často 

bezúspěšně „shánět“ práci. Dávají pak přednost jiným „snazším“ finančním zdrojům, 

mezi které patří i dávky sociálního zabezpečení. Předpokládejme, při celostátním 

průměrném měsíčním výdělku 10 490,- Kč, že průměrná měsíční mzda pomocných 

dělníků činí 6 240,- Kč. Životní minimum čtyřčlenné rodiny je téměř dvakrát vyšší. Z 

výše uvedeného příkladu lze dokázat, že je jednoduché udržet svou životní úroveň 

buď prostřednictvím nezdaněných sociálních dávek nebo přijímat tyto dávky jako 

nezanedbatelnou doplňkovou příjmovou činnost k jiným, většinou nezákonným 

zdrojům obživy. 

3.4.2 Úloha romských podnikatelských aktivit 

Zvláštní úlohu ve vytváření podmínek zaměstnanosti zaujímají romští 

soukromí podnikatelé. /1/ Definovat romské podnikatelské subjekty je velmi obtížné, 

lze je rozdělit do následujících skupin: 

a) Romové podnikající na základě živnostenského oprávnění se příliš neliší 

svým charakterem od sezónních a pomocných nekvalifikovaných dělnických profesí 

13

zejména ve stavebnictví, lesnictví, úklidových a demoličních pracích. Tento způsob 

zaměstnanosti, kdy romští živnostníci v subdodávkách vykonávají charakterem 

stejné pomocné a sezónní práce na zakázku jako v běžném pracovním poměru, 

vyhovuje často oběma stranám - jedna obdrží peněžní prostředky po vykonání práce, 

druhá ušetří náklady spojené s hrazením sociálních, zdravotních a mzdových 

nákladů i nákladů spojených s nárazovou prací . 

b) Romové, kteří založili vlastní podnikatelské firmy po právní stránce většinou 

s.r.o. a jejich častým specifikem je, že zaměstnávají: 

• sami sebe a členy své širší rodiny, většinou provozovatelé restaurací, prodejci u 

pouličních stánků, majitelé úklidových a odvozových prací, taxikáři a provozovatelé 

řady dalších činností, 

• jako majitelé stavebních firem, zaměřených zejména na výkopové, zednické a 

ostatní stavařské práce, zaměstnávají i neromské technické a ekonomické 

pracovníky, kteří často reprezentující tyto firmy ve styku s neromskými firmami a 

veřejností. 

Tyto firmy však zaměstnávají převážně romské pracovníky buďto na 

živnostenské listy nebo na pracovní poměr na dobu určitou po dobu zakázky. Jejich 

zaměření na stavební práce v době, kdy stavební výroba zaznamenává pokles 

hospodářského výsledku, je vede k orientaci na získání té části veřejných zakázek, 

které mohou svými pracovníky zabezpečit . Jako nejpřirozenější spojenci pro získání 

části veřejných zakázek se jim jeví tzv. političtí zástupci romských komunit v různých 

státních orgánech. Tímto spojením vzniká nová sociální skupina, která svým 

politickoekonomickým vlivem vytlačuje vliv „rodové“ instituce vajdy. Na straně druhé 

vyvolává svým přístupem, který prosazuje, integraci „gádžovského“ typu, v romských 

komunitách často odpor nastupující, věkově střední a mladší vzdělanější vrstvy 

romského obyvatelstva ( 2). 

3.4.3 Romská politická reprezentace 

Romská politická reprezentace ovlivňuje, na rozdíl od majoritní, pozitivně i 

negativně zaměstnavatelnost příslušníků romské komunity. 

Od romské populace se odlišuje zejména vyšším stupněm vzdělání, většinou 

středoškolským ale i vysokoškolským, životním stylem typu majoritní společnosti a 

získáním politických zkušeností v předcházejícím režimu, který pro většinu z nich 

vytvořil výchozí podmínky pro současnou reprezentaci. Obecně lze konstatovat, že 

se prezentují rozdílnými přístupy hájení zájmů romské komunity, a to jak na 

celostátní tak místní úrovni. Kromě akcí sociálně kulturního zaměření prosazují 

zejména integrační programy pro nastupující romskou generaci, zvýšení zaměstnanosti 

příslušníků romské komunity a bojují proti oboustranným projevům xenofobie a 

rasismu. 

Někteří z nich - na celostátní nebo regionální úrovni - jsou pracovníky státní 

správy nebo samosprávy pro pomoc při řešení problematiky romské komunity, další 

pracují v různých poradních nebo pracovních skupinách. Vedle politické reprezenta- 

14

ce se, pokud nejsou státními úředníky, většina z nich zabývá podnikatelskou činností 

závislou často na veřejných zakázkách, nebo činnostmi, které jsou spojeny s 

realizací různých nadačních a subvencovaných aktivit z tuzemských a zahraničních 

zdrojů. Tyto aktivity jsou převážně určeny pro „povznesení“ romské komunity v 

České republice a jsou cíleny do různých oblastí - kulturní, folklórní, vzdělávací, 

resocializační, integrační apod. 

Touto politickou a ekonomickou činností se rovněž zvyšuje zaměstnanost a 

zaměstnavatelnost Romů. Všechny tyto aktivity postupně formulují novou vzdělanější 

vrstvu v romské komunitě, která se svým „romstvím“ chce vystupovat jako 

rovnocenný partner majoritní společnosti a zároveň má většinovou podporu 

lokálních romských komunit . 

3.5 Závěrem 

Zaměstnavatelnost příslušníků romské komunity jakožto nezbytná podmínka 

uplatňování se na trhu práce je mnohem nižší než u příslušníků majoritní společnosti. 

Rychlý přechod na tržní principy zastihl romskou komunitu na českém území, plně 

nepřipravenou, s nižšími výchozími podmínkami a za nezájmu majoritní společnosti. 

Nižší výchozí podmínky jsou výsledkem: 

• tradičního způsobu života - nezvládnutí přechodu z venkovského do městského 

prostředí, nízká úroveň vzdělání, vysoký stupeň fluktuace, neodpovídající pracovní 

morálka apod. 

• dědictví socialistické minulosti - stabilní a pravidelné příjmy, sociální zabezpečení, 

bytová politika, horší zdravotní stav a náchylnost k používání omamných prostředků, 

• podmínek tržního hospodářství - nedostatek adekvátních pracovních příležitostí, 

denivelizace příjmů a jejich reálným poklesem u nejnižších pracovních kategorií, 

zvýšení životních nákladů, dopady privatizace na bydlení a rychlá marginalizace 

obtížně umístitelných občanů na trhu práce. 

Všechny tyto procesy probíhají současně, dotýkají se různou měrou každého 

příslušníka romské komunity a jsou doprovázeny poměrně rychlou sociální 

strukturalizací spojenou s formováním sociálního statutu uvnitř i vně minoritní 

společnosti. 

Neochota majority zabývat se extremní nezaměstnaností Romů, často 

zdůvodněná „občanským principem“, odsouvá řešení hlavních problémů a spolu s 

generalizujícími odsudky veřejnosti typu, že Romové nechtějí pracovat, kradou a 

domáhají se neustále různých výhod, vyvolává mezi Romy pocity křivdy a posiluje 

tak jejich kritizované a nežádoucí chování. Romové mají podivuhodně houževnatou 

neschopnost odhadnout pravou příčinu, sílu a trvalost nesympatizujících hnutí, jaká 

vůči sobě v novém prostředí dokážou někdy vyvolat, dosvědčuje to i jejich 

neschopnost domýšlet důsledky přítomného chování a omezovat současný prospěch 

ve jménu budoucího bezpečí a toto jsou rysy, které představují jednu z hlavních 

15

překážek na cestě k jejich integraci do majoritních společenství. V tomto složitém 

období pro romskou komunitu, kdy se všechny problémy kumulují a akcelerují, je 

citlivý přístup majoritní společnosti, zejména její politické reprezentace zejména v 

oblasti vytváření podmínek pro zaměstnanost, základní podmínkou rovnoprávné 

společenské integrace. 

4. Zaměstnaní a nezaměstnaní Romové 

4.1 Zaměstnanost Romů 

Na základě existujících statistických údajů nelze v České republice zjistit 

přesný počet zaměstnaných a nezaměstnaných Romů, neboť jediný statistický údaj - 

přihlášení se k romské národnosti - neodpovídá reálné skutečnosti (k romské 

národnosti se hlásí pouze cca 33 000 osob, kvalifikovaný odhad je přibližně 200 000 

osob). 

Na základě této skutečnosti můžeme pouze hypoteticky odvodit statistická 

čísla pro zjištění nezbytných údajů a to s využitím procentuálních poměrů „Analýzy 

vývoje zaměstnanosti a nezaměstnanosti v roce 1997, zpracovaném Správou služeb 

zaměstnanosti MPSV v březnu 1998 při určitých předpokladech. (3) 

Počet příslušníků romského etnika (l00%)...............................................200 000 

V produktivním věku (61,7% ze 100%).....................................................154 000 

z toho 

Ekonomicky aktivních...............................................72%...........................111 920 

- zaměstnání a neevidovaní nezaměstnaní.............57%.............................87 780 

- nezaměstnaní (evidovaní).....................................15%.............................23 340 

Ekonomicky neaktivní................................................28%.............................42 880 

- příprava na povolání (starší 15 let)........................ ..5%........................... ...7 700 

- ze zdravotních důvodů............................................15%..............................23 100 

- ostatní......................................................................8%............................. .12 080 

Toto velmi hrubé rozdělení dokazuje, že cca 43% romské populace v 

produktivním věku je finančně zabezpečována z veřejných zdrojů, tj. buď přímo ze 

státního rozpočtu nebo ze zdravotních a sociálních pojišťoven. 

Většina, tj. 57% získává prostředky buďto ze zaměstnaneckého trvalého, 

dočasného nebo sezónního pracovního poměru nebo z podnikání na základě 

živnostenského zákona. Určitá část příjmů se pohybuje na hranici legálnosti nebo jí 

překračuje zejména v oblasti daňových úniků. Poměr mezi legálními a nelegálními 

příjmy lze velmi obtížně stanovit, příjmové činnosti se často kombinují a vzájemně 

kompenzují také různými sociálními dávkami. 

Z hlediska zaměstnanosti je nejperspektivnější výrazně menšinová 

podskupina sociálně adaptovaných Romů, která je charakterizována zejména 

následujícími znaky - zaměstnaností (oproti trvalé nebo často opakované nezaměst- 

16

nanosti), dokončeným základním vzděláním (případně učebním oborem) a počtem 

dětí v rodině nepřekračujícím tři. Na rozdíl od většiny příslušníků romské komunity 

pozitivně ovlivňuje adaptované romské rodiny jejich atomizace v městských 

aglomeracích, výrazná preference zájmů vlastní rodiny před širšími příbuzenskými 

vztahy a kladný vztah ke vzdělávání potomků. Dá se pouze konstatovat, že 

pozitivním vztahem ke vzdělání svých dětí v podstatě připravují půdu pro vznik tolik 

požadované romské střední vrstvy. Tito občané většinou pracují jako řidiči nebo 

kvalifikovaní pracovníci. 

Druhá podskupina - sociálně neadaptovaní Romové - se živí většinou 

příležitostnou, občasnou a sezónní prací, kterou doplňují často sociální dávky po 

dobu nezaměstnanosti. Tato praxe je údajně běžná u zaměstnanců romských firem, 

které nelegálně zaměstnávanému pracovníkovi platí značně sníženou mzdu a navíc 

za něj neplatí daně ani pojištění (4). 

Tato skupina již uznává nezbytnost kvalifikace pro výkon profese (poměrná 

výrazná změna v myšlení), ale často nevytváří u svých potomků podmínky k jejímu 

získání. Většinou je nalezneme dlouhodobě nebo opakovaně evidované na úřadech 

práce, kde tvoří poměrně stabilní skupinu klientů (5). 

S ohledem na trendy, které probíhají napříč romskou komunitou, by se 

emancipační úsilí společnosti vůči Romům nemělo orientovat na nejvíce problémové 

skupiny, ale naopak na adaptované, nejméně problémové. S podporou většinové 

společnosti (tj. poskytování možností legálního obohacování, pomoc při získávání 

vyšší kvalifikace, zaměstnávání ve veřejných službách apod.) by se takto vytvářely 

prestižní vzory pro zbytek romské populace a přispělo by se k další diferenciaci v 

místních romských komunitách, zejména ke změně postojů k práci a k přístupu k 

zaměstnání. 

4.2. Nezaměstnanost Romů 

4.2.1 Romové jako uchazeči o zaměstnání 

Při sledování uchazečů o zaměstnání se setkáváme zejména s problémem 

definice „Rom“. V měsíčních statistikách služeb zaměstnanosti existuje ve struktuře 

nepovinný údaj o počtu uchazečů o zaměstnání romského původu, ale jeho 

vyplňování má klesající tendenci. V prosinci 1997 vyplnilo tento údaj 52 z 77 úřadů 

práce (11 560 Romů), v březnu tohoto roku pouze 15 úřadů práce (6 268 Romů). 

Důvodů je několik - občanský princip (6), vykazování pouze těch uchazečů o 

zaměstnání, kteří se sami hlásí k romské národnosti (7), nově zaváděný informační 

systém neevidující národnost, ale jen občanství, snaha vyhnout se této problematice 

apod. V budoucnosti bude odhad počtu Romů v evidenci úřadů práce záviset pouze 

na kvalifikovaných odhadech zejména zprostředkovatelek, ale i v současné době je 

zjišťování problematické a nepřesné. 

Pro získání co nejpřesnějších informací zaslala Správa služeb zaměstnanosti 

řadě ředitelům úřadů práce (po předcházející ústní dohodě), běžný dotazník týkající 

17

se romských uchazečů o zaměstnání k 31.3.1998. Ze 35 těchto vyplněných 

dotazníků, ve kterých se podíl Romů vzhledem k celkovému počtu uchazečů o 

zaměstnání pohyboval od 0.82% do 25%, lze odhadovat počty romských uchazečů o 

zaměstnání na úřadech práce v České republice. 

Základní údaje služeb zaměstnanosti k 31.3.1998 

Celkový počet uchazečů o zaměstnání .......................................................284 090 ... 

Počet romských uchazečů o zaměstnání ......................................................23 340... 

Míra nezaměstnanosti ......................................................................................5.5%... 

Podíl Romů na celkové míře nezaměstnanosti............................................... .8,2%... 

Z celkového počtu evidovaných Romů tvoří: 

Podíl mužů a žen ..................................................................... .......52,3% : 47,7%... 

Podíl osob se sníženou pracovní schopností (ZPS)...........................................9,3%... 

Podíl osob s jinými zdravotními omezeními .....................................................11,5%... 

Míra romské nezaměstnanosti k romským ekonomicky aktivním 

občanům produktivního věku............................................................................15,2%... 

Míra nezaměstnanosti v romské komunitě je 2,8krát vyšší (15,2%) než v 

majoritní společnosti (5,5%). Ve srovnání s ostatními obtížně umístitelnými 

skupinami dosahují vyššího podílu na celkovém počtu evidovaných uchazečů o 

zaměstnání občané se sníženou pracovní schopností (14,9%) a absolventi škol 

(13,2%). 

Na rozdíl od absolventů škol, kteří jsou průběžně zaměstnáváni nebo 

zapojováni do programů aktivní politiky zaměstnanosti, jsou absolutní čísla romských 

uchazečů a uchazečů se ZPS poměrně konstantní a s nárůstem celkové nezaměstnanosti 

se jejích podíl, nikoliv počet, snižuje. 

Podíl evidovaných Romů se ZPS (9,3%) je sice nižší než celostátní průměr 

(14,9%), ale přičteme-li k tomu jiná zdravotní omezení (11,5%), tvoří vlastně pětinu 

(20,8%) nezaměstnatelných romských uchazečů o zaměstnání. Procentuální poměr 

mužů a žen (52,3%:47,7%) má přesně opačný poměr než v celkové evidenci 

(45,3%:54,7%), což se dá vysvětlit tím, že větší část romských žen pobírá mateřský 

nebo rodičovský příspěvek. 

Nejvyšší počty romských uchazečů o zaměstnání, jak absolutní tak 

procentuální, se soustřeďují do okresů průmyslové aglomerace ostravsko-karvinské, 

do okresů severočeské hnědouhelné pánve a bývalých krajských a průmyslově 

vyspělých měst, tj. většinou do míst, kde míra nezaměstnanosti převyšuje celostátní 

průměr. 

Věková struktura uchazečů o zaměstnání 

Věková 

struktura 

v % z 

Podíl 

Věková 

struktura 

% z 

Podíl v 

18

celkového 

počtu 

uchazečů 

evidovaných 

Romů 

celkového 

počtu 

uchazečů 

evidovaných 

Romů 

do 19 let 7,4 13,8 40 -44 let 11,4 11,4 

20 -24 let 20,3 17,0 45 -49 let 12,0 9,5 

25 -29 let 12,5 13,2 50 -54 let 11,0 4,6 

30 -34 let 11,5 12,9 55 -59 let 4,1 1,8 

35 -39 let 9,6 5,6 nad 60 let 0,2 0,2 

Věková struktura evidovaných uchazečů o zaměstnání a romských uchazečů 

jsou téměř totožné, liší se pouze od věkové kategorie 50-54 let, ve které romská 

populace má méně než poloviční hodnoty. 

Vzdělanostní struktura uchazečů o zaměstnání a volná pracovní místa ke 

stupni vzdělání 

Stupeň 

Stupeň 

vzdělání Podíl v % 

vzdělání Podíl v % 

z 

z 

celkové- Romů v volných 

celkové- Romů v volných 

ho počtu evidenci pracovho 

počtu evidenci pracov- 

uchazečů 

ních míst 

uchazečů 

ních míst 

bez vzděl. 1,0 10,7 0,1 gymnasia 3,7 0,1 0,6 

základní 33,1 76,2 2,9 SOŠ 

mat. 

s 14,8 0,2 8,7 

vyučení 40,2 12,1 56,5 vyšší 0,2 0,0 0,1 

SŠ 

mat 

bez 1,4 0,2 0,9 vysoké šk. 2,5 0,0 3,8 

SOU 

mat 

s 3,1 0,2 1,6 vědecké 0,0 0,0 0,0 

Počet nahlášených volných pracovních míst dle kvalifikační struktury k 31.3.1998: 64 539 

Vzdělanostní struktura romských uchazečů o zaměstnání se podstatně 

odlišuje od celkové struktury uchazečů o zaměstnání, která rovněž neodpovídá 

požadované kvalifikační struktuře nahlášených volných pracovních míst. 

Největší procento (56,5%) volných pracovních míst vyžaduje vyučení. 

Paradoxně tomuto požadavku daleko spíše odpovídá i nevhodné struktura již 

nepožadovaných učebních oborů (40,2%) než kvalifikační struktura romských 

uchazečů. Převaha uchazečů se základním vzděláním (76,2%) a bez vzdělání 

(10,7%) téměř vylučuje jejich reálnou zaměstnanost, neboť počet odpovídajících 

volných pracovních míst (2,9% +0.1%) je nejnižší z celé škály nabídky. Navíc, 

vyučení romských uchazečů o zaměstnání proběhlo převážně ve dvouletých 

učebních oborech (12,1%), které neodpovídaly požadavkům řemeslné odbornosti, 

takže i v případě jejich pracovního uplatnění přichází v úvahu pracovní zařazení o 

jeden kvalifikační a mzdový stupeň nižší. 

19

Profesní struktura dle hlavní třídy KZAM 

Hlavní třída 

KZAM 

Podíl v 

% z 

evidovaných 

Romů 

volných 

pracovních 

míst 

Hlavní třída 

KZAM 

Podíl v % 

z 

evidovaných 

Romů 

volných 

pracovních 

míst 

1 1,2 7 6,7 40,8 

2 0,1 4,2 8 2,4 15,0 

3 0,2 7,0 9 80,6 11,7 

4 0,1 2,4 0 1,6 0,0 

5 2,3 8,4 KZAM chybí 4,7 ---- 

6 1,0 9,3 celkem 100,0 100,0 

Počet volných pracovních místa podle KZAM k 31.3.1998: 72 928 

Profesní struktura dle hlavních tříd klasifikace zaměstnanosti /KZAM/ a podle 

profesního zaměření potvrzuje tu skutečnost, že nejvíce požadovaných pracovních 

míst je ve třídě 7. (40,8% - úředníci a nižší administrativa), kterou následuje třída 8. 

(15,0% - řemeslníci a zaměstnavatelé). Nabídka romské pracovní síly v evidenci 

úřadů práce představuje z 80,6% třídu 9. (pomocní a nekvalifikovaní dělníci). Rozpor 

mezi získaným vzděláním, které je ve své podstatě konstantní, a požadavky trhu 

práce, které se rychle vyvíjejí ve smyslu vyšších kvalifikačních nároků se trvale 

prohlubuje v neprospěch romských uchazečů. 

Délka evidence uchazečů o zaměstnání 

Délka 

evidence 

v měsících 

v % z 

celkového 

počtu 

uchazečů 

Podíl 

evidovaných 

Romů 

Délka 

evidence 

v měsících 

v % z 

celkového 

počtu 

uchazečů 

Podíl 

evidovaných 

Romů 

0-3 36,6 15,2 9-12 6,7 11,9 

3-6 21,5 16,8 nad 12 20,9 40,9 

6-9 14,3 15,2 celkem 100,0 100,0 

Délka evidence uchazečů o zaměstnání se s rostoucí mírou nezaměstnanosti 

neustále prodlužuje (8), zejména pak u romských uchazečů o zaměstnání, kde u 

dlouhodobě nezaměstnaných (nad 12 měsíců) dosahuje dvojnásobné hodnoty 

(40,9%) ve srovnání se situací celkového počtu uchazečů (20,9%) s převažující 

délkou evidence do 3 měsíců (36,6%). Délka evidence působí postupné oslabování 

pracovních návyků a dovedností a má za následek dlouhodobou závislost na 

pobírání sociálních dávek. K tomu se úzce váže i četnost evidence romských 

uchazečů, která mezi čtvrtou a desátou evidencí dosahuje až 40% (9). 

20

4.2.2 Nezaměstnanost romských uchazečů o zaměstnání 

Objektivní důvody nízké zaměstnanosti Romů vyplývají z předcházející 

analýzy, která srovnává nabídku volných pracovních sil (uchazeči o zaměstnání) a 

poptávku po pracovních silách (neobsazená volná pracovní místa). 

Nejvýznamnějšími jsou: 

• nežádoucí vzdělanostní struktura (86% bez a se základním stupněm vzdělání ve 

srovnání s 3% požadovaných volných pracovních míst a 12,1% vyučených ve 

srovnání s 56,5% volných pracovních míst s vyučením), 

• převaha poptávky po řemeslných a podnikatelských profesích (40,8%) nad 

nabídkou romských uchazečů na pomocné a nekvalifikované profese (80,6%), 

• prodlužování délky evidence (nad 12 měsíců, 40,9%) s následným snižováním 

pracovních návyků a závislosti na sociálních dávkách, 

• vysoký počet romských uchazečů o zaměstnání se sníženou pracovní schopností 

nebo jiným zdravotním omezením. 

• mnohačetné opakované evidence. 

Nahromadí-li se tyto skutečnosti u jedné skupiny obyvatelstva, v tomto případě 

romských uchazečů o zaměstnání, můžeme odhadovat,že minimálně 40% z nich je 

obtížně umístitelných. Když vezmeme v úvahu i následující okolnosti - nezájem o 

práci, špatné zkušenosti zaměstnavatelů a tím i jejich nezájem, špatná pracovní 

morálka, vysoká pracovní nespolehlivost, malá pracovní vytrvalost, nepřiměřené 

mzdové požadavky - pak se tento odhad se zvýší na 80%. 

Tato realita, podporovaná demotivujícím aspektem nerovnováhy mezi úrovní 

minimálních mezd a sociálních dávek, snižováním počtu míst pro pomocné a 

nekvalifikované práce a přílivem levné kvalifikované východoevropské pracovní síly, 

zformovala na úřadech práce relativně konstantní skupinu dlouhodobě nezaměstnaných 

příslušníků romského etnika. Tito ve své většině přijali svůj nový sociální statut. 

Proto se často stává, že tato skupina romských uchazečů o zaměstnání nepřichází 

do evidence úřadů práce v důsledku ekonomických změn na trhu práce, ale zejména 

pro splnění podmínky k přiznání dávek sociální péče od městského úřadu (10). 

Na základě těchto zkušeností si lze položit otázku, zda v případě zrušení 

závislosti dávek sociální péče na evidence u úřadu práce, by se neukázalo, že 

problematika části romské komunity se týká především sociální adaptace (zdravotní 

stav, školní docházka, životospráva, bydlení apod.) jakožto základní podmínky 

integrace) do světa práce. Zrušení závislosti vyplácení dávek sociální péče na 

evidenci úřadů práce by oddělilo od současných romských uchazečů ty, kteří mohou 

a chtějí pracovat od těch, kterým se při nedostatku volných nekvalifikovaných 

pracovních míst jen obtížně dokazuje nezájem o práci.. 

Tím by se zároveň snížil počet dlouhodobě a obtížně umístitelných romských 

uchazečů v evidenci úřadů práce, zjednodušila by se a zprůhlednila evidence a 

zefektivnila by se účinnost služeb zaměstnanosti při zapojování nezaměstnaných do 

programů aktivní politiky zaměstnanosti. Současně, se zlepšením sociální situace by 

se zvýšila motivace části romské populace k pracovnímu uplatnění a k získání 

nového sociálního statutu. 

21

4.2.3 Programy aktivní politiky zaměstnanosti 

Aktivní politika zaměstnanosti se realizuje prostřednictvím programů , jejichž 

cílem je trvalé nebo dočasné pracovní uplatnění uchazečů o zaměstnání na trhu 

práce nebo vytváření podmínek pro větší možnost uplatnění se na trhu práce. 

Používají se zejména pro obtížně umístitelné uchazeče o zaměstnání (11), mezi 

které patří i skupina romských klientů úřadu práce. Programy aktivní politiky 

zaměstnanosti se realizují jako integrační programy. Segregované programy 

(výhradně pro Romy) se ukázaly jako méně vhodné vzhledem k většinové 

společnosti i vzhledem k neúnosné koncentraci problémů v průběhu jejich realizace. 

Programy aktivní politiky zaměstnanosti 1997 - výběrové šetření 

Programy aktivní politika zaměstnanosti 

% 

Podíl v 

z účastníků Z toho Romů 

Podíl v % ze 

zúčastněných 

Romů 

veřejně prospěšné práce 44,0 18,1 75,6 

rekvalifikace 27,8 4,6 12,0 

společensky účelná pracovní místa 7,6 7,2 5,1 

chráněné dílny a pracoviště 5,8 7,4 4,0 

odborná praxe absolventů škol 10,2 1,2 1,2 

kvalifikace mladistvých 4,4 5,1 2,1 

Celkem 100,0 10,7 100,0 

Počet zúčastněných uchazečů o zaměstnání: 13 708 

Počet zúčastněných romských uchazečů o zaměstnání: 1 471 

Klasické nástroje aktivní politiky zaměstnanosti se v případě Romů ukázaly 

více méně neúčinné, protože podíl romských účastníků o zaměstnání se v nich 

pohyboval kolem 10% (z celé sledované romské skupiny pouhých 15,1%). Největší 

počet romských uchazečů o zaměstnání se účastní programů veřejně prospěšných 

prací a to zejména v menších obcích. Tyto pomocné a nekvalifikované práce 

(většinou úklidového charakteru) v délce do 12 měsíců, slouží však spíše k 

obnovování pracovních návyků, než k získání zaměstnání trvalejšího charakteru.. 

Zajímavé je sledovat délku pracovního poměru romských uchazečů ve veřejně 

prospěšných pracích. Do 1 měsíce ukončí cca 30% uchazečů pracovní poměr, do 

dalších dvou měsících 50% a jen výjimečně ukončí jednotlivci (7-10%) veřejně 

prospěšné práce v souladu s dohodou po 12 měsících. Důvodem jsou především 

zdravotní problémy (často účelově dodatečně potvrzené lékařem), 50% nemocnost, 

časté absence a neschopnost soustavně pracovat celých osm hodin. Tam, kde byly 

mzdy vypláceny každodenně a současně byli zainteresováni představitelé místní 

romské komunity, byly výsledky výrazně lepší. 

22

U některým jedinců z řad romských uchazečů se daří, i přes handicap nízkého 

vzdělání, realizovat klasické rekvalifikace, a to především v oborech svářeč, 

pomocný kuchař a číšník, strojník posádek stavebních strojů apod. 

V současné době získávají služby zaměstnanosti zkušenosti s postupným 

rozšiřováním kursů pro mladistvé typu MOST a ŠANCE, které svou strukturou 

(resocializační, motivační, rekvalifikační a zaměstnavatelská část, spojená často s 

návratem do školského systému) netradičními přístupy více odpovídají potřebám 

romských mladistvých než klasické rekvalifikační kursy (12). 

I v těchto kursech narážejí úřady práce na poměrně malou motivaci romských 

mladistvých, která je spojena s individuálními životními hodnotami a kulturní tradicí 

romského etnika. Nemalou úlohu zde hraje i nezájem a nedůvěra rodičů mladistvého 

ke státním orgánům, kdy je často jednoznačně dávána přednost možnosti získat pro 

rodinu sociální dávky před zvýšením kvalifikace často spojenou s finančními výdaji 

(cestování, stravování, učební pomůcky apod..). 

I přes obtížnost výběru romských mladistvých do kursů praktické rekvalifikace 

(vyšší absence na počátku kursu), ukončuje tyto kursy cca 70% účastníků, kteří 

obdrží osvědčení o absolvování (13). Problémy se vyskytují po úspěšném ukončení 

kursu, když nastoupí do pracovního poměru nebo se vrátí zpátky do školského 

systému. Velká část romských absolventů končí pracovní poměr ve zkušební době a 

opakovaně se vrací do evidence úřadu práce. 

Navzdory potížím lze považovat tyto kursy za prospěšné, neboť zařazovaní 

mladiství, často z nižších ročníků základní školy nebo s neukončeným učňovským 

vzděláním, získají první dokončené vzdělání, které je pozitivně ovlivňuje v další 

komunikaci s úřady práce, s majoritní společností a při další pracovní orientaci. 

Služby zaměstnanosti počítají s dalším rozvojem těchto rekvalifikačních aktivit 

a nejen pro mladistvé, ale i pro další věkové skupiny. Všechny tyto aktivity jsou ale 

podmíněny nejen spoluprací se sociální sférou, s představiteli okresu, zaměstnavatelů 

a vzdělávacích institucí, ale především podporou představitelů romských komunit 

a romských poradců. Romští poradci jsou kontaktními pracovníky městských úřadů 

pro styk s místní romskou komunitou a pro tuto svou funkci byli připraveni státním 

rekvalifikačním programem. 

5. Závěr 

Plnohodnotná integrace romských komunit do české společnosti bude 

dlouhodobým procesem. Politické a společenské podmínky současné doby vytvářejí 

předpoklady k úspěšnému dokončení tohoto procesu. Nemůže se však v žádném 

případě jednat o „jednorázový skok, ale postupné „vyčleňování“ jednotlivých 

příslušníků, rodin a rodů z tradičního způsobu romského života při současném 

respektování jejich identity a soudržnosti. Tento permanentní proces vede k 

sociálnímu rozvrstvení a začleňování Romů do odpovídajících sociálních vrstev 

většinové společnosti a zároveň nepotlačuje „vlastní romství“.Rozhodující úlohu hraje 

i zodpovědný přístup vedoucí politické garnitury, která musí vytvořit takovou 

společenskou atmosféru, aby proces integrace byl co nejplynulejší a nevyvolávat 

23

xenofobní a rasově zabarvené nálady u příslušníků majoritní společnosti. Zaměstnanost 

a zaměstnání příslušníků romské komunity je důležitým předpokladem celého 

procesu společenské integrace. Úlohou státní politiky zaměstnanosti musí být 

vytvoření takových podmínek, které umožní romským občanům získat stejnou 

výchozí pozici v přístupu na trh práce jako mají občané majoritní společnosti. 

Problematiku zaměstnavatelnosti a zaměstnanosti můžeme rozdělit do tří 

oblastí: 

a/ Příprava nastupující generace 

Zásadně změnit vzdělanostní strukturu romského obyvatelstva tak, aby se 

přiblížila vzdělanostní struktuře majoritní společnosti. Pro tuto změnu je zapotřebí 

řady doprovodných sociálních opatření, a to zejména provázanost poskytování 

příspěvků na děti se školní docházkou, rozšíření nultých ročníků obtížně adaptovaných 

dětí (ne pouze Romů) při základních školách, zavedení povinnosti navštěvovat 

minimálně po dobu jednoho roku předškolní zařízení (pro získání nezbytných 

sociálních návyků a pro vytvoření základních podmínek pro spolužití menšinové a 

většinové společnosti). Romské poradce v základním školství orientovat m.j. i na 

přípravu romských dětí ke studiu na středních školách. 

b. Podpora všech opatření, které vedou k zaměstnanosti občanů romského 

původu 

V úzké spolupráci s představiteli místních romských komunit a romských 

poradců při okresních a městských úřadech vytvořit podle místních podmínek 

ucelený systém doprovodných opatření vedoucích ke kladnému vztahu k vlastnictví, 

k odpovědnosti za budoucnost svých potomků, k zeslabování negativních přístupů 

vyplývajících z historického vývoje romské komunity, k oboustranné toleranci a 

zejména k pozitivní pracovní motivaci a ke zvýšení vzdělanosti. Maximálně 

podporovat ty příslušníky romské komunity, kteří mají zájem se integrovat do 

většinové společnosti, ve vzdělávání a následně je poměrným systémem 

zaměstnávat ve veřejné správě. Tato oblast není pouze věcí sociální, i když hraje 

velmi důležitou úlohu, ale zejména věcí přístupu politické reprezentace příslušného 

území. 

V rámci existující legislativy vytvářet takové podmínky při zadávání veřejných 

zakázek, které by umožnily participaci příslušníků romských komunit na pracích, 

které jsou pro ně zvládnutelné, a tím je postupně odpoutávat od závislosti na 

sociálních dávkách a vytvářet vědomí pracovní a společenské odpovědnosti. 

c. Opatření vedoucí ke snížení nezaměstnanosti příslušníků romské komunity 

Romská komunita tvoří výraznou skupinu (i když ne jedinou a největší), 

obtížně umístitelných uchazečů o zaměstnání. Tato poměrně konstantní skupina by 

se mohla výrazně snížit odstraněním současného demotivujícího systému sociálních 

dávek (institutu životního minima) a zrušením podmínky povinné evidence na 

úřadech práce (pro získání sociálních dávek). 

24

Je důležité se zaměřit na zvýšení vzdělanostní struktury evidovaných 

romských uchazečů o zaměstnání zejména u těch, u kterých jsou předpoklady k 

absolvování rekvalifikačních kursů, a u mladších věkových kategorií. Na jedné straně 

je třeba připravit odborné pracovníky služeb zaměstnanosti na práci s obtížně 

umístitelnými skupinami, na straně druhé pak zvýšit resocializační a motivační podíl 

rekvalifikačních aktivit. Získání minimálního vzdělání zvyšuje podstatným způsobem 

jak možnost zaměstnání, tak širokou orientaci na trhu práce. 

Pro zvýšení zaměstnanosti romských uchazečů o zaměstnání je nezbytné 

spolupracovat zejména s představiteli romských komunit jakožto záruky dodržování 

požadovaných pracovních návyků, dále pak s místními orgány při vytváření 

pracovních příležitostí a to jak na veřejných pracích, společensky účelných místech, 

chráněných dílnách a pracovištích. Tyto aktivity je třeba trvale vyhodnocovat a 

prostřednictvím poradenských služeb úřadů práce, vytypovávat ty romské uchazeče 

o zaměstnání, u kterých jsou předpoklady k trvalému pracovnímu poměru. Těm pak 

věnovat zvýšenou péči pro pracovní uplatnění a poskytovat jim adekvátní 

rekvalifikaci. 

Tato cesta k pracovní (a tím i společenské) integraci je jediná možná, ale bez 

vstřícného přístupu představitelů a samotných příslušníků romské komunity, je 

nerealizovatelná. Podmínkou je vytvoření takového společenského klimatu, který 

povede k oboustrannému pochopení a vzájemnému respektování, což je základní 

předpoklad jakéhokoliv soužití. 

(1) Počet romských soukromých podnikatelů se velmi těžko zjišťuje. Milada Horáková 

uvádí 9 000 osob, z toho desetina vlastní větší firmy, což není ani jedno procento z 

celkové romské populace. 

(Milada Horáková „Romové v České republice“, Sociální politika č.4/1998) 

Z poměrně nepřesné publikace „Aktivity ve prospěch romské komunity v ČR k 

31.98.1996" (Občanské sdružení R-Mosty) lze vytypovat cca 92 firem, z toho 79 

stavebních, 8 obchodních a 5 restauračních. Osobně se domnívám, že více než 30 

romských stavebních firem neexistuje. 

(2) „Za velmi přínosnou část těchto rozhovorů považujeme zjištění vzniku určité 

hierarchie v romské populaci Českých Budějovic, která již není založena na 

původních rodových vztazích (lajtách). Základem této nové hierarchie je spíše 

možnost obohacování, spojená se soukromým podnikáním, ale částečně také s 

funkcemi v romských organizacích. Respondenti dosti otevřeně vyjadřují nepřátelství 

vůči takto vzniklé elitě, které vytýkají nepoctivost v podnikání a nelegální obohacování 

z funkcí v romských organizacích“ 

„Zpráva o výsledcích výzkumu romské populace v okrese České Budějovice (1995- 

1996)“, pracovní materiál, str.7 

(3) Jako východisko vycházím z procentuálních poměrů „Analýzy vývoje zaměstnanosti 

a nezaměstnanosti v roce 1997", zpracovaném SSZ MPSV, březen 1998 při 

následujících předpokladech: 

25

a/ Předpokládaný procentuální poměr ve věkové struktuře je totožný s většinovou 

populací, lze předpokládat u romské komunity vyšší procentuální zastoupení dětí 

mladších 15 let a menší zastoupení občanů důchodového věku, tím se odchylka 

výpočtu minimalizuje při stanovení počtu Romů v produktivním věku. 

b/ Míra nezaměstnanosti je získána na základě výběrového dotazníkového šetření u 

32 úřadů práce, získaný výsledek byl převeden poměrem na celkový počet uchazečů 

o zaměstnání k 31.3.1998, z tohoto počtu pak odvozena míra nezaměstnanosti 

romské populace. 

c/ Procento dětí starších 15 let, které se zúčastní přípravy na povolání je v romské 

komunitě nižší než u celkové populace, mnohem nižší je zejména u studentů 

středních škol. 

d/ Zvýšení procenta zdravotních důvodů je minimálně dvakrát větší než u většinové 

populace, kde se v normálních společenství pohybuje mezi 5-8%. 

e/ Ostatní mírně zvýšeno ze 6,2 na 8%, jsou to v podstatě nezjistitelné důvody¨, lze 

je pouze konstatovat jako fakta. 

(4) „Na dotaz, zda-li by Romové chtěli pracovat v podniku, který vlastní a řídí sami 

Romové odpovědělo více než 80% respondentů záporně. Tato skutečnost, která je 

na jedné straně tristní, na druhé straně vytváří určité příznivé očekávání pro aktivity, 

ve kterých dojde ke kooperaci obou etnik“ 


1996)“, pracovní materiál, str.36/37 

(5) „Zpráva o výsledcích výzkumu romské populace v okrese České Budějovice 

(1995-1996)“, pracovní materiál 

(6) Služby zaměstnanosti při zaměstnávání vycházejí z preambule zákona o 

zaměstnanosti č.1/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů a to: 

„Dosažení plné, produktivní a svobodně zvolené zaměstnanosti je jedním z hlavních 

cílů hospodářské a sociální politiky státu. Občané mají právo na zaměstnání bez 

ohledu na rasu, barvu pleti, pohlaví, jazyk, náboženství, politické nebo jiné 

smýšlení, členství v politických stranách nebo příslušnost k politickým hnutím, 

národnost, etnický nebo sociální původ, majetek, zdravotní stav nebo věk.“ 

(7) Jeden ředitelů úřadů práce provedl na žádost autora dvojí evidenci - evidenci 

uchazečů o zaměstnání romské národnosti a evidenci uchazečů o zaměstnání, které 

zprostředkovatelky považovaly za Romy bez ohledu na uvedenou národnosti. Rozdíl 

byl více než markantní, z celkového počtu 1641 pravděpodobných Romů bylo pouze 

84 s romskou národnostní, tzn. celkovém počtu uchazečů o zaměstnání se podíleli 

buďto 24,8% nebo 1,3%!!! 

(8) Průměrná délka nezaměstnanosti se neustále prodlužuje. Zatímco v roce 1996 

byla 5,4 měsíce, v roce 1997 se prodloužila na 5,8 měsíců. Kategorie nezaměstnaných 

nad 6 měsíců se podílela k 31.12.1997 na nezaměstnanosti 37,6%. Z této 

skupiny tvoří dlouhodobě nezaměstnání (déle než jeden rok) 52,1% Z celkového 

počtu nezaměstnaných jejich podíl představuje 19,6%. 

„Analýza vývoje zaměstnanosti a nezaměstnanosti v roce 1997", duben 1998, MPSV 

SSZ 

26

(9) V tématické studii úřadu práce v Lounech je uveden podíl Romů ve struktuře 

dlouhodobě evidovaných osob déle než 12 měsíců. V této skupině uchazečů o 

zaměstnání je 28,2% podíl Romů, z toho mezi 12-18 měsíců 18,9%, 18-24 měsíců 

25,0%, 2-3 roky 29,5%, 3-4 roky 32,3%, nad 4 roky 47,3%. 

Ing. Petr Záhořík „Tematická studie o vývoji a struktuře dlouhodobě nezaměstnaných 

uchazečů v okrese Louny“, 31.12.1997, Louny 

(10) Tento přístup dokazuje případ Občanského sdružení Romů v Prostějově, které 

požádalo městské a státní úředníky, aby jejich členům našli práci. Chtěli si totiž 

vydělat na fotbalový turnaj ve španělské Barceloně, kam chtějí jet reprezentovat 

město. To znamená, že nemají zájem pracovat, i když jsou v evidenci, ale pouze si 

potřebují jednorázově vydělat na fotbalový turnaj. Svědčí to pouze o tom, že jim 

evidence na úřadu práce slouží pouze ke splnění podmínek pro získání sociálních 

dávek, jinak zájem pracovat je minimální. 

Petra Ševčíková „Romové požádali úředníky o práci, aby mohli odjet hrát fotbal do 

Španělska“, Mladá Fronta Dnes, 7.5.1998 

(11) § 9 zákona o zaměstnanosti č. 1/1991 Sb. V platném znění vyjmenovává 

skupiny uchazečů o zaměstnání, kterým je třeba věnovat zvýšená péče při 

zprostředkování a mezi ně vedle občanů se změněnou pracovní schopností patří 

zejména: 

- mladiství po skončení povinné školní docházky, kteří nepokračují v další přípravě 

na zaměstnání, 

-absolventi středních škol a vysokých škol při prvním nástupu do zaměstnání, 

-těhotné ženy, občané, pečující o dítě do l5 let věku nebo o dlouhodobě těžce 

zdravotně postiženého člena rodiny, který vyžaduje mimořádnou péči, 

-uchazeči o zaměstnání starší padesáti let věku a ti, kteří byli uvolněni ze zaměstnání 

v důsledku strukturálních změn, organizačních nebo racionalizačních opatření 

uskutečňovaných na základě programů příslušné vlády a ústředních orgánů, 

-uchazeči o zaměstnání, kteří jsou vedeni v evidenci uchazečů o zaměstnání déle 

než šest měsíců, 

- občané, kteří potřebují zvláštní pomoc, 

-občané společensky nepřizpůsobení. 

Do všech těchto vyjmenovaných skupin lze zařadit romské uchazeče o 

zaměstnání. 

(12) K jednotlivým programům: 

Program „Šance“ je koncipován výhradně pro mladistvé klienty bez kvalifikace 

úřadů práce a realizován ve vzdělávacím středisku KD Junior Chotěboř. Zahajuje 

bilanční diagnostikou zaměřenou na zjištění profesních předpokladů mladistvých, 

pokračuje praktickým ověřením předpokladů pro zvolený obor v místě bydliště 

frekventanta, následují kursy praktické rekvalifikace podle náročnosti oboru 

(třítýdenní teoretická část ve vzdělávacím středisku, praktická část u zaměstnavatele 

pod vedením odborného pracovníka). Kursy jsou rozdílné délky od 4 měsíců do 10 

měsíců s kvalifikačním výstupem -osvědčení nebo výuční list. 

Program „Most“, který byl koncipován ve spolupráci s britskými službami 

zaměstnanosti, realizují úřady práce na okresních úrovních za účasti sociálních 

27

partnerů a představitelů státní správy a samosprávy,kteří jsou zastoupeni v 

koncepčních a realizačních týmech. Program zahajuje předprojektovou přípravou 

(prvotním výběrem uchazečů o zaměstnání), pokračuje resocializačními aktivitami 

(internátní soustředění s upřesněním představ účastníků), následuje motivační část a 

kursy praktické rekvalifikace (20% teorie, 80%praxe) a končí osvědčením s možností 

návratu do školského systému nebo zaměstnáním. 

„Opatření na řešení problematiky zaměstnanosti osob obtížně umístitelných na trhu 

práce se zřetelem na příslušníky romské komunity“, připravený materiál pro schůzi 

vlády ČR, prosinec 1997, MPSV-SSZ 

(13) Např. Úřad práce v Mladé Boleslavi zorganizoval v letech 1994-1998 celkem 28 

kursů praktické rekvalifikace (zaučení na stavební a strojírenské dělníky, zaučené 

prodavačka a kuchařky) pro 145 mladistvých uchazečů o zaměstnání, z toho 

úspěšně dokončilo i 40 romských mladistvých uchazečů o zaměstnání, tj. 298% z 

celkového počtu účastníků. 

„Informace úřadu práce Mladá Boleslav“, květen 1998 

7. Literatura 

Eva Davidová „ Romano drom - Cesty Romů 1945-1990", Universita Palackého, 

Olomouc 1995 

PhDr. Zdena Chaloupská „Současnost a romská populace“, Výzkumný ústav práce a 

sociálních věcí Bratislava, pobočka Praha, Bratislava, říjen 1991 

Prof.PhDr.Ctibor Nečas„Společenská problematika Romů v minulostia přítomnosti I.“ 

Masarykova universita Brno, Brno 1992 

„Rómovia na Slovensku a v Európe“. 

Informačné a dokumentačné stredisko o Rade Europy. Bratislava 1995 

Z dokumentov medzinárodnej konferencie Smolenice, 6. máj 1994. 

„Romové v některých charakteristikách na území České republiky“, Ivan Veselý, 

Referát na konferenci „Romové a zaměstnanost“, Maďarsko, duben 1998 

„Sociálně-ekonomická motivace na trhu práce k zaměstnávání osob z nízkopříjmových 

skupin obyvatelstva v produktivním věku“,Ing. I. Baštýř, Ing. M. Kotýnková, 

Ing.Vl.Lánský, výzkumná zpráva MPSV SSZ, 1997 

„Aktivity ve prospěch romské komunity v ČR k 31.98.1996",Občanské sdružení R- 

Mosty 


1996)“, pracovní materiál, České Budějovice, 1997 

„Analýzy vývoje zaměstnanosti a nezaměstnanosti v roce 1997", zpracovaném SSZ 

MPSV, duben 1998 

„Tematická studie o vývoji a struktuře dlouhodobě nezaměstnaných uchazečů v 

okrese Louny“, Ing. Petr Záhořík, 31.12.1997, Louny 

28

„Opatření na řešení problematiky zaměstnanosti osob obtížně umístitelných na trhu 

práce se zřetelem na příslušníky romské komunity“, připravený materiál pro schůzi 

vlády ČR, prosinec 1997, MPSV-SSZ 

29

ROMOVÉ V SYSTÉMECH SOCIÁLNÍ OCHRANY. 

ZDROJE SOCIÁLNÍ DISTANCE 

Michaela Kepková 

Petr Víšek 

1. Sociálně politický rámec problému 

Sociální sféra je zřejmě nejčastějším a nejintenzivnějším místem setkávání 

institucí státu a obcí a jejich prostřednictvím celé veřejnosti s problematikou života 

romské komunity, s jeho odlišnostmi a problémy a zřejmě také jedním z 

informačních zdrojů pro existující výraznou společenskou distanci. Je to ostatně 

jedna z mála sfér, kdy se světy minority a majority setkávají a komunikují spolu. To 

svědčí o velmi nedobrém stavu soužití. K dalšímu každodennímu setkávání dochází 

u školních dětí a pak, bohužel, v oblastech souvisejících s kriminalitou. 

Doc. Ing. J. Večerník, CSc., na konferenci SOCIOKLUBu o sociální doktríně v 

závěru roku 1997 řekl, že „sociální politika je určitý způsob komunikace mezi 

různými sociálními vrstvami“. V této komunikaci jde o diskusi o rozměru a míře 

solidarity v sociálních systémech a o sociální redistribuce, které ji realizují. Úvodem 

je vhodné připomenout, že problém postavení Romů v sociálních systémech, popř. 

solidárních redistribucí vůči romským spoluobčanům /cestou sociálních dávek/ 

nespočívá ve vzduchoprázdnu, nýbrž je součástí celkové společenské situace v této 

oblasti. Odehrává se na pozadí současného všeobecného trendu, který se projevuje 

tak, že sociální politika přestává být předmětem zájmu pouze těch, kteří solidární 

transfery přijímají, ale začíná být předmětem zájmu i těch, kteří je, cestou placených 

daní, financují. Je to především reakce na oslabení tzv. střední příjmové vrstvy 

obyvatel, kteří na jedné straně stále více státu daněmi odvádějí, na straně druhé jim 

růst životních nákladů není kompenzován. Jde o situaci, kdy pro nízkopříjmové 

skupiny obyvatel jsou přijímána sociálně ochranná opatření a reálná hodnota pomoci 

státu je zachována, zatímco reálná hodnota pracovních příjmů klesá. Jde o 

makrosociální a makroekonomický problém, projevující se v tom, že aspirace 

středních vrstev nejsou naplňovány a ony si tuto skutečnost začínají uvědomovat a 

bránit se. /viz např. mzdové požadavky lékařů, učitelů, státních zaměstnanců a pod./ 

Ve vztahu k sociálním redistribucím začíná tato velmi početná skupina 

vyjadřovat názor, že je-li někdo podporován z veřejných zdrojů, které ona 

vytváří, měla by taková pomoc být poskytována velmi adresně a za stejně 

náročných podmínek, za jakých byly pracovní příjmy těch, kteří tento systém 

financují, získány. Jde jistě o určitý zárodek sociálního napětí jako jevu 

obecného a je třeba si jej uvědomit i v diskusi o vztazích k romské komunitě a 

jejím postavení v sociální oblasti. 

2. Romové v systémech sociální ochrany 

Romové jsou podle údajů sledovaných před rokem 1989, podle současných 

zkušeností, popř. kvalifikovaných odhadů, významně častějšími příjemci sociálních 

redistribucí, a to zejména prostřednictvím dávek vázaných na sociální potřebnost.

než jak by to odpovídalo jejich podílu v celé populaci státu. Je také třeba říci, že 

prakticky ve všech systémech sociální ochrany jsou považováni za skupinu 

problémovou či konfliktní. Má-li se skutečně a opravdově hledat nový koncept soužití 

a sociálně politické nástroje k jeho realizaci, je nevyhnutelné uvést i následující 

informace a úvahy, jakkoliv jejich publikace může vyvolávat polemiky a může reálně 

dojít i k jejich neadekvátnímu a nechtěnému zevšeobecnění. Některé problémové 

charakteristiky se totiž rozhodně nevztahují na Romy obecně, ale odrážejí 

zkušenosti s kontakty jen s určitou částí této komunity. Nicméně se stávají 

zdrojem paušálního posuzování a je třeba o nich vědět. Nejde o to jen morálně 

odmítnout nedobrý vztahy majority a minority, je třeba hledat upřímně 

vysvětlení všech aspektů současné situace ve vztazích obou komunit, a hledat 

vysvětlení na obou stranách. Jedině takové poznání může být zdrojem pro 

zlepšení vztahů a vzájemné pochopení. 

Nová koncepce sociální ochrany, realizovaná v rámci sociální reformy po roce 

1990 naplnila záměr snížit paternalismus v sociální politice a nahradit jej participací 

občanů, snížit resp. přesněji vymezit roli státu a obcí a zvýšit odpovědnost občanů za 

jejich vlastní život. Zvýšila se role pojistných systémů, na jejichž tvorbě se účastníci 

podílejí placením příspěvků a později vyplácené dávky odrážejí /zatím nedostatečně/ 

jimi vložené částky, tedy minulý příjem. V některých systémech se oddělila 

povinnost pracovat jako podmínky účasti v sociálním systému např. být pojištěn. 

Ostatně povinnost pracovat se zrušila rovněž. 

Proces „integrace“ Romů do společnosti se v minulosti uskutečňoval pod 

určitým mocenským tlakem. Když tento tlak pominul, část romské populace „vypadla“ 

z některých sociálních systémů, což lze chápat jako určitý projev dezintegrace. 

Dezintegrovala v tom smyslu, že si našla jiný než běžný způsob života a pouze 

částečně, popř. odlišným způsobem, využívá společenské a sociální systémy a 

struktury. O tom svědčí následující informace. 

První zkušeností po změnách v sociálních systémech bylo vymizení části 

romských rodin ze systému nemocenského pojištění a v důsledku toho i následná 

ztráta nároku na přídavky na děti. V minulosti platil princip, že hlavní rodinné dávky 

byly dávkami nemocenského pojištění a to bylo podmíněno zaměstnáním. Kdo nebyl 

zaměstnán, neměl nárok na přídavky na děti. Když po roce 1990 pominul represívní 

tlak na zaměstnání - zmizelo mezi roky 1991 a 1992 zhruba 40 tis. rodin z okruhu 

příjemců přídavků na děti a to nad rámec běžných demografických pohybů. Tyto 

rodiny měly v průměru 2,2 dětí v rodině, zatímco tehdejší průměrná rodina měla 1,7 

dětí. Můžeme proto předpokládat, že šlo zejména o romské rodiny, v nichž 

jediný živitel opustil regulérní zaměstnání. Je třeba připustit, že nešlo o jedinou 

sociální skupinou, která se v takové situaci ocitla a skutečnost, že se část romské 

populace ocitla mimo zaměstnání /a mimo na něj napojené sociální systémy/ mohlo 

mít a velmi často také mělo podobu vytěsnění - totiž propuštění ze zaměstnání 

nadbytečných, popř. problémových pracovníků. Teprve nový systém státní sociální 

podpory po roku 1995 zrušil vazbu na zaměstnání a stanovil, že některé z dávek 

jsou nárokem dítěte. Informace o vytěsnění romských rodin byla při tvorbě tohoto 

systému jeho autory také reflektována. 

Mohl by se vyslovit celkem logický názor, že Romové vzhledem k jejich 

sociální a vzdělanostní úrovni nebudou znát a umět uplatnit své nároky v jednotlivých 

2

sociálních systémech, nebudou schopni dostát formálním nárokům a přínosy ze 

sociálních systémů budou pro ně nedosažitelné. K takovému stavu ovšem došlo 

pouze jaksi ex offo zákonem o občanství, který část této poulace poškodil. Jinak ale 

zkušenosti ukazují, že systémy sociální ochrany znají, umí je využívat a zcela 

účelově se ve vztahu k nim chovají. Je to jedna z jejich nejdůležitějších sociálních 

dovedností. Jde patrně o jediný intenzívní vztah, který mají k světu majority a 

mající zástupnou roli v prostředí absence vztahů jiných a nezájmu a sociální 

distanci. 

1 Jednotlivé systémy sociální ochrany stanoví pro získání požitků z těchto 

systémů určité podmínky, bez jejichž splnění nelze tyto požitky čerpat. Přitom 

stanovení těchto podmínek většinou vychází, kromě snahy zabránit zneužívání 

systému, ze snahy usměrnit chování občanů žádoucím (potřebným) směrem. Vedle 

specifických podmínek (např. řádná péče o dítě, výše příjmu) nároky z těchto 

systémů vycházejí ze splnění podmínek daných všem občanům, případně osobám 

legálně pobývajícím na území České republiky (např. povinnost hlášení trvalého 

pobytu) a z jejich osvědčení (doložení). Tak např. kupónové privatizace se mohl 

zúčastnit jen český občan (ten, kdo měl v občanském průkaze tuto skutečnost 

vyznačenou), kdo měl v pořádku rodné číslo a pod. Splnění formálních náležitostí a 

stanovených povinností, ať již daných všem občanům nebo specifických, má tedy 

důsledky na možnosti a „snadnost“ čerpání z různých systémů, včetně čerpání ze 

systémů sociální ochrany obyvatel. Např. dávky státní sociální podpory mohou být 

poskytovány jen osobě, která je na území České republiky hlášena k trvalému 

pobytu, u dávek závislých na příjmu tuto podmínku musí plnit všichni členové rodiny. 

Přesto, že téměř dva roky po rozdělení federace byla dána možnost volby občanství 

a tím i zjednodušena situace s hlášením trvalého pobytu ( po tuto dobu byly rovněž 

poskytovány dávky sociální péče bez ohledu na formální splnění podmínky trvalého 

pobytu), řada osob pečujících o děti začala vyřizovat své občanství nebo občanství 

pro jednotlivé členy rodiny až v roce 1996 a později, pod tlakem nepobírání dávek 

státní sociální podpory, zejména přídavků na děti a sociálního příplatku, které často 

tvořily významný podíl příjmů těchto rodin. 

Problémy nemá převážná většina obyvatel, ale vždy jen skupiny občanů, které 

se nechovají tak, jak se považuje za žádoucí k zabezpečení jejich sociální 

ochrany, ať již vědomě ( z principu, z pohodlnosti), tzn. většinou neplní nějakou 

uloženou povinnost, nebo proto, že „z objektivních„ důvodů se tak nemohou chovat 

nebo plnit stanovenou povinnost /například z nevědomosti/. Samozřejmě osoby, 

které se na rozdíl od ostatních rozhodly neplnit některou povinnost nebo žít 

mimo chráněné instituty, nesou důsledky svého rozhodnutí. Např. žije-li někdo v 

bytě bez uzavření nájemní smlouvy, není chráněn jako nájemník bytu, neplatí-li 

někdo příslušné poplatky za bydlení, je vystěhován nebo je mu zastavena dodávka 

elektrické energie, plynu či vody, obdobně žijí-li muž a žena spolu aniž uzavřeli 

manželství, má tato skutečnost významný dopad mimo jiné na dědická práva, na 

nárok na pozůstalostní důchody, na vzájemné vyživovací povinnosti, Stejně tak 

pokud se rozvedou rodiče nezletilého dítěte (nebo vůbec neuzavřou manželství) při 

každém podstatném rozhodnutí týkajícím se dítěte nastanou problémy, protože je 

třeba souhlasu obou rodičů, pokud nebyli zbaveni rodičovských práv (nyní rodičovské 

odpovědnosti) a pod. 

1 

3

Místo zobecňujících formulací se dále uvádí autentická výpověď sociálních 

pracovníků o praktických zkušenostech z práce konkrétního městského úřadu s 

romskou komunitou čítající podle odborného odhadu necelých 600 osob. Romové 

tam představují cca 2,1 % obyvatel. Z celkového počtu příjemců dávek sociální 

potřebnosti, jimiž jsou příjmy nahrazovány popř. doplňovány do životního minima 

tvoří Romové u skupiny rodin s dětmi více 50 % a ve skupině osaměle žijích osob 

cca 15 %. Jde o empirický odhad, protože deklarovaná národnost není informací, 

která je v této souvislosti vykazována. Z informací z tohoto města vyplývá, že : 

- Minimální počet je negramotných, dá se říci, že asi 5 až 10 osob má problémy s 

podpisem. 

- Jednoznačně můžeme konstatovat, že Romové umí velmi bravurně dokázat své 

nároky. Oproti jiným sociálně slabým spoluobčanům jsou daleko vynalézavější a 

asertivnější. Znají velmi dobře a využívají obratně svá práva, při jednání s úřady, 

přitom hbitě kombinují získané informace, uvádění nepravdivých informací je běžnou 

metodou. 

- K zajištění svého požadavku využívají všech dostupných institucí, nejlépe od 

nejvyšších směrem dolů. Nemají žádný ostych, žádný úřad pro ně není překážkou. 

- Jejich romská komunita, ať už rodina či celá komunita je v neustálém kontaktu s 

některými úřady a tak v době nezaměstnanosti mají doma čas se kolektivně poradit a 

poučit „jak na nás vyzrají“. Ve znalosti o svých právech jsou daleko informovanější, 

zdá se, že styk s úřady se stal neodmyslitelnou součástí života tohoto etnika, dědí 

se z generace na generaci, Tuto sociální dovednost si předávají jako nezbytnou 

součást svého života. Styk s úřady berou jako součást svého bytí. Někdy se zdá, že 

se jedná o dobrou hru. Je jim vlastní vyjednávat, smlouvat, je to jejich nátura. K 

dosažení cíle použijí všech výbav, které jim dala rodina - křičí, gestikulují, nemají 

zábrany a ohled na další klienty. 

- Většina našich romských klientů je přesvědčena, že “sociálka“ se o ně musí 

postarat, ona je tady od tohoto, aby situaci vyřešila, sehnala mu peníze. Pokud mu 

nezajistí žádnou pomoc, jsou schopni své děti přivést na úřad, ztropit divadlo, aby 

všichni viděli, že nemají co jíst, kam hlavu složit a pod. 

- Vědomě kličkují a proplouvají mezi povinnostmi. Jako ilustrace poslouží příklad s 

osobními auty. Zpravidla každá rodina vlastní 1-2 auta, která nemají přihlášená na 

dopravním inspektorátě na svoje jméno. Auta mají případně falešné poznávací 

značky, jen výjimečně má někdo řidičský průkaz - je to nákladné. Policie nad tímto 

problémem rezignuje - je problém kam se zabavenými vozy a pod. Často mají 

Romové dobré vztahy a nepsaná pravidla s místní policií. 

- Zdá se, že se vypěstoval pocit závislosti na státu, který je chtěl převychovat tím, 

že je co nejvíce finančně zajišťuje, avšak finanční podporu nepodmiňuje prací. 

- Romové si nyní, díky stávajícímu dávkovému systému, zvykli na velmi pohodlný 

život. Přesvědčili se za delší dobu, že celkový objem sociálních dávek jim stačí 

na jejich styl života. Pokud jde otec rodiny do zaměstnání, málokdy se stane, 

že by tak svojí mzdou zlepšil finanční situaci rodiny. Pokud nepracují dostanou 

4

základní penzum dávek, občas něco zcizí nebo vyšmelí, často vykonávají různé 

příležitostné práce. Z toho hlavně roste trestná činnost, ať už se jedná o krádeže či 

prostituci. Jejich trestná činnost začíná již v útlém věku. Krádeže se zvýšily zvláště 

jejich mobilností. Stává se, že otec sedí v autě a čeká zatímco děti směle a 

beztrestně kradou a snášejí úlovky do auta . 

- Objevil se nový fenomén. Rom nebo zvláště romská rodina není schopna žít bez 

symbiozy se státem. Dá se říci, že jsme novým systémem sociální ochrany dostali 

do podvědomí Romů, že jsou nezaměstnatelní a stát vzal na sebe prakticky 

odpovědnost za to, že nemají práci. Sociální úřad se tak stává jejich 

neodmyslitelným průvodcem životem od kolébky po smrt. 

Je třeba konstatovat, že tato hodnocení odrážejí obecné zkušenosti 

pracovníků sociální péče s částí romské populace. Tak například šetření o postojích 

pracovníků angažovaných v této oblasti /viz „Bratinkova zpráva“/ zjišťuje, že 68% 

dotázaných souhlasilo s výrokem, že současný systém sociálních dávek je pro 

Romy spíše demotivující, mimo jiné je zbavuje nutnosti pracovat i ucházet se o 

zaměstnání , zabezpečit vlastní budoucnost a umožňuje jim relativně pohodlný 

život. 

Tato skupina Romů tak akceptuje sociální dávky jako legitimní zdroj příjmů, 

kterých by, ve stávající stále ještě bizarní příjmové politice, nemohli při své nízké 

kvalifikaci ani dosáhnout vlastní prací. 

Situace by se ovšem měla precizovat tak, že romská komunita sice umí 

využívat systémy sociální ochrany /získávat peníze od státu/, ale v zásadě vůbec 

nechápe jejich podstatu. Totiž pochopit fakt, že nejde o „peníze od státu“ ale 

o výsledek a nástroj sociálních redistribucí, a že zdroje k těmto sociálním 

systémům jsou v principu vytvářeny příspěvky od ostatních občanů, cestou 

plnění daňových povinností. Skutečnost, že někdo žije dlouhodobě jen ze 

solidárních transferů, za situace, kdy je často veřejným tajemstvím, že se umí 

vyhnout práci, je předmětem kritiky a příjemce diskredituje. Takto vymezená 

skupina Romů si neuvědomuje, že to posiluje nevraživý postoj majority. V této 

souvislosti se hovoří se o parazitismu. Je to další ze zdrojů společenské 

distance. Kritickým problémem je mimořádně vysoká nezaměstnanost Romů a 

faktická závislost na sociálních systémech, po vyčerpání nároků z oblasti 

zaměstnanosti. Tato závislost není co do podílu výjimečnou, ale u této skupiny 

masovou, bohužel možná i většinovou záležitostí a společenská distance se obrací i 

vůči těm Romům, kteří by pracovat chtěli. 

3. Životní minimum a fenomén dvojí úrovně důstojné chudoby 

Sociální politika plnila po roce 1990 vedle určité koncepční role především 

roli sociální ochrany - roli záchranné sociální sítě. Zcela záměrně a cílevědomě šlo 

především o ochranu nízkopříjmových či jinak sociálně ohrožených skupin obyvatel. 

Byl prakticky garantován minimální příjem na úrovni životního minima. Toto životní 

minimum bylo koncipováno na základě představy o „ještě důstojném“ minimálním 

standardu života v České republice. 

5

Zákon č.463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů, 

stanoví společensky uznanou hranici příjmů občana, pod níž nastává stav hmotné 

nouze; stanoví částky životního minima, určuje, které osoby se spolu posuzují 

(rodina) a rovněž stanoví okruh příjmů, které se započítávají do životního minima. 

Částka životního minima, která se považuje podle zákona o životním minimu 

za potřebnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb občana, činí k 

1.4.1998 měsíčně 

1560 Kč ...........u dítěte do 6 let věku, 

1730 Kč ...........u dítěte od 6 do 10let věku, 

2050 Kč........... u dítěte od 10 do 15 let věku, 

2250 Kč........... u nezaopatřeného dítěte od 15 do 26 let věku, 

2130 Kč........... u ostatních osob. 

Částka životního minima, která se podle zákona o životním minimu považuje 

za potřebnou k zajištění nezbytných nákladů na domácnost, činí měsíčně 

1300 Kč......... žije-li v domácnosti jednotlivec, 

1700 Kč...... . žijí-li v domácnosti dvě osoby, 

2110 Kč...... . žijí-li v domácnosti tři nebo čtyři osoby , 

2370 Kč..... . žije-li v domácnosti pět nebo více osob. 

Životní minimum rodiny se vypočítá tak, že se sečtou částky životního minima 

potřebné k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb jednotlivých osob 

v rodině a připočte se částka na domácnost, která svojí výší odpovídá počtu 

společně posuzovaných osob v rodině. Například životní minimum úplné rodiny se 

třemi dětmi ve věku 5, 8 a 14 let činí takto úhrnem 11 970 Kč. 

Životní minimum je stanoveno jednotně na celém území státu, což má řadu 

pozitivních momentů, např. garance státu je na celém území jednotná, avšak i řadu 

poněkud problematických důsledků. Bylo určeno k minimálnímu pokrytí základních 

životních potřeb. 

Na údajích ze sčítání lidu lze zjistit, že romská populace sice doznala za 

padesát let nejdynamičtější sociální vzestup ze všech sociálních skupin 

obyvatel - pravda z nízkého výchozího stavu. Přesto stále je její obecná 

sociální úroveň nižší než u ostatních obyvatel a u části romské populace pak 

ještě výrazně nižší. Jde o úroveň příjmů, vzdělání a kvalifikaci, kvalitu bydlení, o 

charakter a rozsah spotřeby a pod. Tedy i úroveň minimálního krytí jejich potřeb je 

nižší. Protože však životní minimum bylo koncipováno jako minimum pro sociálně 

vyšší úroveň života, poskytuje části romských občanů peněžně garantované životní 

minimum relativně vyšší standard zabezpečení než předpokládal zákonodárce. Tuto 

skutečnost by bylo možné nazvat problémem dvojí úrovně důstojné chudoby a její 

důsledky jsou známy spíše v případě, když se vyskytuje ve dvou sousedících 

státech. 

Skutečnost, že je stát připraven garantovat slušné živobytí sociálními dávkami 

má pro řadu romských obyvatel zásadní důsledky. Pobírání dávky, na niž je nárok, 

je skutečně legitimní způsob obživy. Jeden z možných. Nikoliv ten nejšťastnější. Ani 

pro příjemce, ani pro dárce. Motivace získat obživu cestou sociální dávky je značná a 

zcela pochopitelná. Částky životního minima jsou závislé na počtu osob v rodině 

6

mohou být pro početnou rodinu relativně velmi vysoké, a to zejména v porovnání s 

průměrnými příjmy z ekonomické aktivity. Tento nepoměr vyvstane zejména v 

situaci, kdy se jedná o osoby s nízkou kvalifikací či bez kvalifikace. V takové situaci 

je ovšem zcela logické postupovat tak, že pracovní místa, která úřad práce nabídne 

nejsou akceptována, protože rozhodně takový příjem jakým je příjem ze sociálních 

dávek nepřinesou. 

Z makrospolečenského hlediska je problém plného zaopatření určitého 

velmi malého podílu obyvatel zanedbatelný, protože např. rodin pečujících o 

nezaopatřené děti, které mají čtyři a více dětí je zhruba 1,5% z celkového počtu 

rodin s dětmi. Ostatně v současnosti se svými příjmy nachází pod hranicí 

životního minima cca 2 % všech domácností. Ovšem zásadní důsledky to má v 

praktickém životě obcí a měst, kde dochází k soužití minority a majority a takový 

způsob existence, charakterizovaný závislostí na sociálních dávkách Romy 

jednoznačně diskredituje a vylučuje. Dochází ke konzervaci a reprodukci chudoby, 

sociálnímu vyloučení, vytlačování na okraj a vznikají rizika sociálních patologií. 

Evropský parlament ve svém doporučení č. 1169 o chudobě ostatně vyjadřuje názor, 

že chudoba je zdrojem eroze demokracie. 

Tato situace se ale v budoucnosti bude nutně měnit a vytvoří se podstatně 

větší odstup mezi životním minimem a průměrnými popř. běžnými příjmy. Takto 

naučený způsob života bude vyvolávat výraznější chudobu /a odstup životní 

úrovně/ a bude zdrojem dalšího sociálního vyloučení a sociální distance. 

Z pohledu majoritní společnosti není takový způsob zajištění životní 

úrovně akceptovaný. To není zdaleka jen problém tuzemský, ale jde o problém 

evropský a světový. Prezident Clinton při obhajobě redukcí v sociální oblasti 

řekl v této souvislosti, že sociální pomoc musí být trampolínou a ne životním 

způsobem. 

4. Důsledky specifického chování nízkopříjmových skupin příjemců v 

dávkovém systému státní sociální podpory 

Sociální dávkové systémy vznikají, vyvíjejí se a zanikají na podkladě 

konfrontace redistribučního /sociálně politického/ záměru, technických možností 

transférů peněz a chování subjektů - příjemců. Příjemci dávek se chovají nezávisle 

na záměru zákonodárce, přizpůsobují své jednání potřebám dávkového systému s 

cílem získat nárok. Jeden ze zákonů prof. Murphyho zní “Schopnost splnit podmínky 

pro získání sociální dávky je tím rozšířenejší, čím větší výhoda se tím získá“. 

2 Tak lze například “statisticky prokázat“ vpravdě mičurinovský objev, že s růstem 

ceny benzinu se zvyšuje počet zdravotně postižených občanů, protože se zvětšuje 

počet těch, kteří jsou schopni prokázat nárok na sociální dávku kryjící náklady na 

provoz automobilu. 

7

Chování příjemců sociálních dávek je třeba sledovat, podrobovat analýzám ta 

legislativní řešení, u nichž dochází časem k takovému využívání dávek, které neměl 

zákonodárce na mysli, nebo dokonce vedoucím ke zneužívání systému. Systém 

dávek je pak třeba upravovat nebo se stane, že přestane působit tak, jak 

zákonodárce předpokládal a třeba začne působit dokonce i opačně. 

To se týká například některých dávek státní sociální podpory. Příjmem 

testované dávky jsou koncipovány tak, že nejvyšší úroveň je vyplácena při příjmu na 

úrovni životního minima a nižším a následně se při zvyšujícím se příjmu snižuje, až 

na stanovené hranici příjmu výplata dávky skončí. Podpora rodiny na příjmové 

úrovni životního minima a nižší je poměrně velmi vysoká. Rodina se dvěma 

dětmi, z toho jedním do 4 let obdrží dávkami státní sociální podpory více než 

50% svého životního minima. Tak se stává, že když je takto získáno „dost“ 

peněz, může se z nich stát na místo podpory příjmu - náhrada příjmu. Část obyvatel 

s nízkou úrovní spotřeby, kam část romské populace patří, může být s tímto příjmem 

jako se základní finanční a z různých zdrojů doplňovanou jistotou, spokojena. Navíc 

získat dávky sociální péče a dorovnat příjem na úroveň životního minima, ba 

dokonce dostat se jednorázovými dávkami i nad něj, není nijak obtížné. 

Podpora příjmů rodiny v ze systému státní sociální podpory nebyla myšlena 

tak, že rodiny uživí a rodiče přestanou pracovat, nýbrž, že jim doplní příjmy. Co 

ovšem dělat, když si někdo řekne, že mu ty dávky stačí a pracovat přestane? Že i tak 

zabezpečí jím akceptovaný standard života. Změnit pravidla nebo rezignovat ? 

Zhoršit podmínky všem ? Praktický příklad změny chování v souvislosti se změnami 

dávkového systému lze dokladovat na vývoji počtu příjemců dávek sociální péče. Po 

zavedení státní sociální podpory klesl, protože dávky státní sociální podpory 

významně posílily příjmy příjemců a oni v důsledku toho překročili hranici životního 

minima a ztratili nárok na dávky sociální potřebnosti. Potom se klienti „naučili“ 

vykazovat /resp. nevykazovat/ příjmy tak, aby byly dotováni znovu z obou systémů, 

nebo snad i pracovní příjmy vědomě snížili, protože bez práce získali totéž. Nejde 

samozřejmě vůbec jen o problém části romské populace, ale o problém obecný a 

dokonce i mezinárodně aktuální. 

Řešení, jak reagovat na podobná nežádoucí jednání osob v pásmu nejnižších 

příjmů, se vážně diskutují. Například je možné podmínit nárok na dávky systému 

státní sociální podpory podmínkou, že příjemce pracuje, nebo má příjem, který mzdu 

nahrazuje /důchod, podporu v nezaměstnanosti, nemocenské dávky/, popř. si 

prokazatelně nemůže získat jakýkoliv výdělek. Tedy zařazením takového typu 

podmínky nároku /snaha/, který je vlastní jinému systému např. systému sociální 

pomoci. V případě, že by se příjemce prokazatelně vyhýbal pracovní činnosti, celá 

hmotná podpora by se řešila systémem dávek sociální pomoci, které nejsou 

nárokové, s tím, že by mohlo a mělo být zahájeno působení na klienta 

prostřednictvím sociální práce, poradenství a pod. Jenže logika posunu takového 

vývoje dávkového systému v oblasti podpory rodiny je návrat zpět. Dalším zcela 

logickým krokem - dalším ochranným mechanizmem, by bylo třeba vrátit se k 

systému, kdy nárok na rodinné dávky byl z pojištění, které vzniklo jen v případě, že 

příjemce byl zaměstnán. Tedy zpět k zaměstnání jako podmínce, tedy povinnosti 

pracovat. To však majorita nemůže přijmout. Vztah k chudobě je velmi citlivá oblast a 

zatěžovat řešení dalšími podmínkami je nejen v rozporu s všeobecným cítěním, ale 

také s mezinárodními normami. Opět se vynoří otázky. Co tedy dělat ? Rezignovat 

8

na specifické chování minority ? Jak řešit sociálně politicky dvě rozdílná 

chování dvou skupin v jednom dávkovém systému? 

5. Problém zablokování dobročinnosti 

Je nutno reálně přepokládat, že část romského obyvatelstva žije na velmi 

nízké sociální úrovni. A také je reálné, že podíl těch příslušníků romské minority, 

kteří patří do skupiny obyvatel s příjmy do životního minima je zřejmě mnohem 

vyšší než je tomu v průměrné populaci. Směrem k chudým lidem směřují běžně a 

tradičně humanitární - dobročinné akce, sbírky, atd. V evropských zemích patří k 

dobrému tónu v takovém směru prokazovat humánnost, patří to i k evropským 

věroučným tradicím. V tuzemsku však můžeme pozorovat určitý stav zablokování 

této dobročinnosti. Extrémně chudí - to je v ČR především část romské populace. 

Výsledek jednoho výzkumu veřejného mínění o solidaritě přinesl vysoce 

frekventované tvrzení „na chudé přispěju - ale na Romy ne“. 

Pro bohatou část majority to nejsou vítaní příjemci dobročinnosti. Na nich 

nejenže nezískají dobrou pověst štědrého dárce a mecenáše /a vděk 

obdarovaného/, ale ještě bude jejich čin s nepochopením odsouzen majoritou. Jde 

opět o jeden z aspektů sociální distance. 

Ta část Romů, která žije na velmi nízké sociální úrovni a v chudobě, 

snad s výjimkou dětí, nevzbuzuje soucit jako pramen dobročinnosti. Opět 

paušálně a tudíž z principu nesprávně se „má“ za to, že Romové jsou vlastní 

situací sami vinni ba dokonce, že jsou se svou situací smířeni, protože je to 

jejich způsob života. A veřejnost velmi odlišuje rozdíl mezi tím být chudý 

přes svou snahu a být chudý jako akceptovaný neměnný standard života. 

6. Rizika neúčasti v systémech sociální ochrany 

Systém sociální ochrany obyvatel je nově koncipován jako vzájemné či 

postupné působení tří základních dávkových institutů. Jde o : 

a/ sociální pojištění, 

kterým občané nebo skupiny občanů odkládají část své spotřeby pro případ budoucí 

nejisté sociální události. Je výrazem sociální odpovědnosti občanů k sobě a ke své 

rodině a také projevem solidarity. Je projevem přechodu od paternalismu k 

participaci. 

b. státní sociální podporu, 

kterou stát povinně přispívá k zabezpečeni občanů pro případ státem uznané sociální 

události. Je výrazem sociálního přerozděleni mezi nepotřebnými a potřebnými, tj. 

mezi vysokopříjmovými a nízkopříjmovými rodinami a mezi bezdětnými a rodinami s 

dětmi, a je projevem státem organizované solidarity. 

3. sociální pomoc, 

která je občanům v nouzi poskytována sociálními subjekty k uspokojováni jejich 

potřeb v rozsahu, který se považuje za nezbytný nebo přiměřený. Je výrazem 

sociální funkce státu a naplňuje princip garance pomoci k zajištěni základních 

životních podmínek. Sociální garancí zaručuje stát rodině nebo jednotlivci pomoc v 

9

případě absolutního nedostatku možnosti zabezpečit si základní životni potřeby 

vlastními silami. 

Nároky na plnění z uvedených institutů sociální ochrany obyvatel jsou závislé 

na splnění řady různorodých podmínek. Přitom podmínky u některých institutů 

sociálního pojištění, musí plnit jednotlivec dlouhodobě, a to zejména u 

důchodového pojištění, kdy je třeba pojištění prakticky po celou dobu produktivního 

věku. 

Jednotlivé systémy jsou konstruovány tak, že občan by měl být zajištěn 

především příjmem ze své pracovní činnosti, v případě nemoci, mateřství, invalidity, 

stáří či ztráty zaměstnání dávkami sociálního pojištění, které v této době příjem 

nahrazují. Dávky státní sociální podpory jsou podporou příjmů zejména rodin s 

dětmi ve stanovených situacích a dávkami sociální péče (pomoci) se pomáhá 

občanům (rodinám) v případě, že prostředky z pracovní činnosti, případně ze 

sociálního pojištění, a státní sociální podpory nestačí k zajištění základních životních 

potřeb a občan si nemůže z vážných důvodů zvýšit příjem vlastním přičiněním. 

V rámci probíhající reformy systému sociální ochrany obyvatel, občané 

přestávají být objekty, o něž se starají a manipulují s nimi jednotlivé instituce, a 

stávají se aktivními subjekty. Oproti dřívějším systémům je kladem důraz na 

odpovědnost jednotlivce či rodiny za svůj život a životní podmínky a při poskytování 

pomoci v rámci sociální ochrany obyvatel je zvýrazněna podmínka aktivity a 

participace občanů. 

Všechny uvedené systémy mají hmotněprávní a procesněprávní úpravu 

založenou na občanském principu, případně vázanou na trvalý pobyt. Žádný z 

uvedených systémů nemá speciální ustanovení týkající se etnických menšin. Rovněž 

žádné statistické údaje z jednotlivých systémů nesledují etnické hledisko. Barva pleti 

či ústní prohlášení o národnosti nezakládá v dávkových systémech nárok na 

jednotlivé dávky ani na stanovení jiných např. volnějších podmínek, které by 

zohledňovaly nějaké specifické prvky té či oné sociální skupiny. Pouze v rámci 

předpisů o zaměstnanosti a v sociální péči jsou obsažena ustanovení, která jsou 

vázána na určité sociální situace, které spíše mohou nastávat u určitých skupin 

obyvatel s odlišným způsobem života. Tato ustanovení ukládají zvláštní postup či 

pomoc občanům, kteří potřebují zvláštní pomoc, protože se ocitli nebo žijí v 

mimořádně obtížných poměrech, zejména v důsledku návyků pramenících z 

odlišného způsobu života v minulosti, a občanům společensky nepřizpůsobeným. 

Zajímavým fenoménem z tohoto hlediska byl zákon č.74/1958 Sb., o trvalém 

usídlení kočujících osob. Tímto zákonem byla kromě definice kočujících osob 

stanovena povinnost tehdejším národním výborům všestranně pomáhat těmto 

osobám při trvalém usídlování, zejména při hledání zaměstnání, bydlení, výchovném 

působení apod. V roce 1990 bylo zrušeno ustanovení, kterým byla určena sankce 

pro osoby, které přesto, že využily tuto pomoc, nadále kočují. V roce 1998 byl 

zákonem č.57/1998 Sb., zrušen celý zákon o trvalém usídlení kočujících osob, což 

ovšem znamenalo i zrušení jediného ustanovení umožňující poskytovat specifickou 

pomoc v zásadě mimo standardní systémy sociální ochrany obyvatel. 

10

Jak bylo již výše uvedeno, všechny dávkové systémy sociální ochrany 

obyvatel stanoví určité podmínky, které je třeba splnit, jinak se občan vystavuje 

riziku, že octne-li se v tíživé situaci, kterou dávky těchto systémů pomáhají řešit, 

zůstane bez pomoci, resp. dostane se mu pomoci z jiných systémů tj. především 

systému sociální pomoci, a to pouze na úrovni životního minima. 

Tak například lze uvést podmínky nároku na starobní důchod. Vzniká po 

dosažení alespoň 25 let doby pojištění a dovršení důchodového věku. 

Nárok na starobní důchod může vzniknout občanovi i před dosažením 

důchodového věku, a to při získání doby pojištění nejméně 25 let pokud byl občan 

veden v evidenci uchazečů o zaměstnání u úřadu práce nepřetržitě alespoň 180 

kalendářních dnů a v té době mu do důchodového věku chybí nejvýše dva 

roky. 

Občanovi vznikne nárok na plný invalidní důchod, jestliže se stal plně invalidní 

a získal potřebnou dobu pojištění před vznikem invalidity nebo se stal plně 

invalidní následkem pracovního úrazu. 

Potřebná doba pojištění pro nárok na plný invalidní důchod činí například 

u občana ve věku do 20 let méně než 1rok, a postupně ve věku nad 28 let 5 

roků. 

Jiný příklad podmínek lze uvést z oblasti nemocenského pojištění. Podle 

zákona č.54/1956 Sb. jsou poskytovány dávky nemocenského zabezpečení 

nahrazující příjem z výdělečné činnosti. Dávky nemocenského náleží osobě 

účastné na nemocenském pojištění při dočasné pracovní neschopnosti z 

důvodu nemoci či úrazu místo příjmu z výdělečné činnosti. Například 

peněžitá pomoc v mateřství náleží ženě, která porodila dítě a byla v posledních 

dvou letech před porodem účastna nemocenského pojištění alespoň 270 

kalendářních dnů. 

Předchozí výčet některých pomínek pro získání nároků z nejvýznamnějších 

systémů sociální ochrany je uveden proto, aby se naznačila možná významná 

rizika neúčasti na nich. Jestliže pracovní činnost je konána nahodile, v 

takovém rozsahu, který nezakládá nemocenské pojištění, nebo tzv. na černo či 

za oficiálně minimální výdělek /doplňovaný různými nevykazovanými příjmy/ 

potom následně v případě nemoci, zejména dlouhodobější, invaliditě a v 

budoucnosti i ve stáří je i výše příslušných dávek, která je odvozována z 

výdělku (ovšem pouze z takového, který byl přiznán), minimální. V řadě 

případů nárok nevznikne vůbec, protože nebyly splněny požadované doby 

pojištění. V takové situace bude osoba zabezpečena jen dávkami sociální 

péče do životního minima. 

Další skupinou sociálních dávek jsou dávky sociální péče, vázané na 

sociální potřebnost. Tyto dávky se poskytují občanu, který je sociálně potřebný, 

přičemž se občan považuje za sociálně potřebného, jestliže jeho příjem nedosahuje 

částek životního minima a nemůže si tento příjem zvýšit vzhledem ke svému 

věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním, 

zejména vlastní prací. Podmínky sociální potřebnosti musí splňovat všechny 

společně posuzované osoby (rodina). 

11

7. Romové a zaměstnanost 

Jednou z podmínek nároku na dávky doplňující příjem do životního minima je 

i snaha zvýšit si příjem vlastní prací. Za takovou snahu se považuje i skutečnost, že 

občanovi zprostředkovává práci úřad práce. Nezaměstnaná osoba, která je v 

evidenci úřadu práce vedena jako uchazeč o zaměstnání, může pobírat dávky 

sociální péče neomezeně dlouho. Při skutečné praktické nezaměstnatelnosti 

snižuje úřad práce požadavky na uchazeče, a to pokud se týká vyhledávání nabídek 

a reflektování na ně, protože prostě takové nabídky neexistují. Potom osoby, které 

jsou na trhu práce znevýhodněny např. z důvodu zdravotního stavu, své společenské 

nepřizpůsobenosti, nebo proto, že mají nízkou nebo žádnou kvalifikaci plní 

podmínky pro dlouhodobé setrvání v evidenci uchazečů o zaměstnání pouze 

formálně, bez opravdové snahy nalézt práci. 

V případě, že se jedná o početnější rodinu, kde uchazeč o zaměstnání má 

nízkou kvalifikaci, je „nenalezení“ zaměstnání poměrně finančně výhodné, 

právě s ohledem na částky životního minima, tj. vzhledem k tomu, že sociální 

dávky jsou často vyšší než je osoba schopná si vydělat. 

Je tu ovšem ještě jeden aspekt. Je všeobecně známým faktem, že pro 

nekvalifikované romské pracovníky je nedostatek míst a jako pracovníci jsou, bez 

ohledu na individuální dispozice, odmítáni. Druhým aspektem ovšem je, že ti 

Romové, kteří nemají zájem pracovat se začínají vymlouvat na to, že jsou často 

odmítáni. „Všeobecná známost“ tohoto faktu je občas takto zneužívána. Při 

kontaktování zaměstnavatele se chovají někteří účelově nevhodně, uvádějí často 

takové okolnosti, že to limituje jejich přijetí, svým chováním odrazují potencionálního 

zaměstnavatele. Zůstávají proto i nadále v seznamu uchazečů o práci a touto 

skutečností získávají nárok na sociální dávky vyrovnávající jejich příjem a příjem na 

nich závislých osob do životního minima. U této skupiny uchazečů je též silné 

podezření že mají vedlejší příjmy. 

Tuto nepravou nezaměstnanost Romů lze jen s obtížemi dokázat. Nepravá 

nezaměstnanost je vnímána jako cílená registrace na úřadu práce, vedená snahou 

získat sociální dávky, protože registrace a neúspěšnost v hledání práce je 

podmínkou nároku na sociální dávky. Fakt registrace na úřadu práce je také 

podmínkou pro zdravotní a sociální pojištění, které v tom případě hradí stát. 

8. Sociální vyloučení a sociální distance 

V první části této této studie jsou užívány dva pojmy. Sociální vyloučení a 

sociální distance. Všeobecně známý termín sociální vyloučení charakterizuje 

situaci a důsledky skutečnosti, kdy člověk /rodina, skupina/ není zejména z důvodů 

nízkého příjmu schopen dostát běžným zvyklostem života společnosti a účastnit se 

na všech stránkách společenského života, / ekonomika, vzdělání, politika, kultura, 

sport a pod./ a dochází k jeho vyloučení. Je to dáno pozicí subjektu, je to v zásadě 

oboustranně nechtěný stav, protože vede k sociálnímu napětí a z nich plynoucím 

12

politickým rizikům, nehledě na nerovnost v možnosti uplatňování všech občanských, 

politických a sociálních práv. 

Sociální distance je určitý vztah dvou subjektů. Je to stav , který má mnoho 

podob, a dal by se charakterizovat takovými výrazy jako je nezájem o kontakty, 

vědomá izolace, latentní /nedeklarované, ale pociťované/ nepřátelství, strach z 

kontaktů, strach z „všeobecně“ sice deklarovaných, byť osobně třeba ani neprožitých 

negativních zkušeností. I xenofobie může být zdrojem sociální distance, totiž strach z 

neznámého, odlišného, často vědomě i nevědomě mýtizovaného. 

Zde je třeba připomenout opakovaná zjištění, že osobní zkušenosti s 

Romy v místě bydliště jsou daleko příznivější, než zobecněné hodnocení 

vzájemných vztahů s Romy v rámci státu. Z údajů, /např. Mišovič o výzkumu 

IVVM, Demografie 3/1998/, vyplývá, že „mínění o soužití většinové a romské 

populace je vytvářeno především prostřednictvím medíí a osobní zkušenosti s 

Romy jsou až na dalším místě, resp. mediální „obraz“ situace je směrodatnější 

i pro lidi s vlastními poznatky o Romech, než autentická zkušenost. Je to 

velmi závažná skutečnost. Naplňuje se zde jeden z fenoménů makroekonomie, tzv. 

předpověd, která se sama vyplní tím, že je vyřčena, protože ovlivní v tom směru 

chování subjektů. Například samotná předpověď vyšší inflace je, pokud se projeví v 

účelovém chování subjektů, jedním ze zdrojů jejího růstu. 

Ti, kteří dramatizují a zveličují konflikty a jejich četnost, dramatizují 

konfliktnost soužití, totiž dramatizují jednotlivé excesy a tak současně snižují 

šance na pokračování bezkonfliktního soužití tam kde takové soužití je. 

Protože vyvolávají strach /předpověď rizika/ a tím novou distanci i tam, kde pro 

ni nebyl dosud vůbec důvod. Lze předpokládat, že přinejmenším způsob 

soužití „vedle sebe“, byť bez vzájemných kontaktů, je v České republice 

převážným způsobem soužití. 

Sociální distance nemusí být ještě rasismem a nemusí vést k 

diskriminativnímu jednání. Je to osobní, subjektivní vztah k jiné osobě, neznamená 

paušální odmítnutí kohokoliv z jiné skupiny, nýbrž pouze toho, kdo se odmítanými 

rysy života odlišuje, a nemusí ani dokonce vylučovat pozitivní aktivity vůči této 

skupině. Taková aktivita pak není projevem uznání občanských nároků a rovnosti, 

ale třeba projev dobročinnosti a soucitu. S pojmy xenofobie a rasimus by se mělo 

nakládat velmi opatrně, protože při současném inflačním zneužívání těchto 

pojmů se jedná o stejně nepřijatelnou paušalizaci, jakou je přisuzování 

některých negativních prvků v životě části Romů - Romům všem. 

Zdrojem sociální distance , zde spíše ve smyslu společenskopolitickém, 

mohou být i některé postoje Romů samotných a romských representací. Totiž někdy 

se projevující neschopnost sebereflexe, nepochopení oboustrannosti vztahu 

majority a minority, zdůrazňování povinností státu, bez schopnosti a někdy i snahy 

přispět účinně k řešení na vlastní straně, nekorektní nakládání s dotacemi na vlastní 

činnost a pod. 

Tak například ve sborníku z mezinárodní konference o zaměstnanosti Romů 

je uveden příspěvek, v němž romský representant z České republiky uvádí: „ 

Změna způsobu rodinného soužití však přináší i takové negativní jevy, jako je 

13

prostituce /kde hraje svou roli i značná „úspěšnost“ Romek jak z hlediska 

ekonomického tak vyjímečná konkurenceschopnost provozovatelkám téhož 

řemesla z řad majoritní společnosti zvláště u devizových cizozemců/ a odkládání 

dětí do dětských domovů. O těchto skutečnostech často informuje v pejorativní 

podobě tisk, přičemž nikdo z majoritní společnosti není schopen identifikovat 

tento jev jako průvodní znak přetváření způsobů života romské společnosti“. 

/zvýrazněno autory/. Autor textu, jenž není třeba komentovat, byl jako zástupce 

romské komunity doporučen k účasti na konferenci Meziresortní komisí pro otázky 

romské komunity jako její člen. 

Také masivní kritika postavení Romů a podpora řešení problémů Romů ze 

zahraničí přispívá na jedné straně skutečně ke zvýšení zájmu decizních orgánů o 

řešení, na druhé straně ovšem, poukazy na to, že toto řešení je jednou z podmínek 

přijetí ČR do EU de facto zhoršuje pozici Romů v tuzemsku. Část veřejnosti má 

tendenci to chápat také tak, že oni jsou vinni touto kritikou. A došlo k paradoxním 

jevům. Na jedné straně byla situace zde kritizována jako poškozování lidských práv, 

na straně druhé byli Romové nejen odmítáni jako imigranti, ale dokonce byla pro 

jejich větší imigraci zavedena jednou zemí jednostranná vízová povinnost pro 

všechny občany. Reakce veřejnosti je opět specifická: „Pro počínání Romů byly 

zhoršeny podmínky všem českým občanům“ a to zhoršilo vztah veřejnosti k nim. 

Také v této zemi se „nerado vidí“ poškozování zájmů a dobré pověsti v zahraničí. 

Tyto přístupy vedly i k nepřiměřeným reakcím na straně Romů samotných. Jeden z 

romských reprezentantů řekl v jedné televizní stanici, že „my /rozumněj Romové/ 

jsme nebyli proti vstupu ČR do NATO, ale když se nic nezmění, pořádně 

zkomplikujeme vstup ČR do EU“. Jde snad jen o silácké vystoupení jednotlivce a 

nikoliv názor komunity, je ovšem s podivem, jak málo se identifikuje se zemí, v níž 

žije a s jejími zájmy a jak nepřátelský postoj k tomuto prostředí projevil. Ke zlepšení 

pozice Romů to rozhodně v očích veřejnosti nepřispělo. Pokud by to ovšem mělo být 

prohlášení skutečně programové povahy jde o signál mimořádného významu - s 

ohledem na evropské historické zkušenosti. Ostatně časová shoda incidentů s 

emigrací Romů a kampaňovitě se objevující kritika jejich situace s kroky vedoucími 

začlenění České republiky do evropských institucí vyvolává i další vážné otázky, 

které nejsou předmětem této studie. 

Zdrojem distance může být i skutečná averze pramenící z negativních 

zkušeností s druhou skupinou. Může jít o neochotu angažovat se na solidárních 

akcích „vůči této skupině“, paušalizovanou apriorní nedůvěru ke všem příslušníkům 

skupiny, podceňování, despekt a pod. Existují i názory, že jedním ze zdrojů distance 

je i charakteristické zabarvení pokožky u Romů, které evokuje pocit pokožky 

nemyté, a může jít při formování postojů sociálních o reflex podvědomý. Jde v 

podstatě o neprokazatelné a nedeklarované subjektivní postoje, jejichž důsledky se 

mohou projevovat v praktickém životě lidí a práci subjektů i institucí. 

Sociální distance je jedním ze zdrojů, který nepochybně vedl k sociálnímu 

vyloučení a toto sociální vyloučení bude do budoucna váhu sociální distance 

zvyšovat. Jde o oboustranný multiplikační efekt. Lze vyslovit názor, že se prvky 

sociální distance vyskytují na obou stranách tohoto vztahu, také Romové si udržují 

odstup a mají k majoritě své nezanedbatelné výhrady. To pak oběma stranám 

komplikuje změnu stavu. 

14

9. Problém formálních a neformálních korektivů 

Život člověka, jeho chování, jednání, životní a morální postoje i skutečné činy 

ovlivňuje, determinuje a reglementuje široký okruh vlivů, vzorů a norem. Je možné 

je rozdělit do dvou hlavních skupin. Na formální a neformální korektivy. Formálními 

korektivy jsou „psané“ normy, například zákony. Vyjadřují všeobecný názor a jeho 

uplatnění a dodržování je vynuceno sankcí. Po porušení formálního korektivu 

následuje trest. Neformální korektivy nejsou vynutitelné sankcí. Jde o soubor 

nepsaných pravidel, norem, odrážející tisícileté tradice, náboženské koncepce, 

historické zkušenosti, ale i odkaz historických, dokonce i literárních osobností a 

postav. Sem je možno zařadit například desatero přikázání, které je platnou morální 

normou i pro ateistu, pro něhož je křesťanství normou životního způsobu a 

morálky, nikoliv předmětem víry. 

Neformálních korektivů je, aniž si to kdo uvědomuje, velmi mnoho. Evropské 

obyvatelstvo prošlo v minulých staletích epochou průmyslové revoluce, v níž se 

mimo jiné z feudálně poddaných stali průmysloví dělníci, s rozvinutou technologickou 

kázní, se zafixovaným životním cyklem, vztahem k práci jako opakujícímu se zdroji 

výdělku, způsobu využití výdělku a pod. Je mnoho věcí, které se staly důležitými 

právě v tomto období. Např. vztah k času, který se, na minuty, stal důležitý právě v 

tomto období pro každého - neboť transmisí poháněné stroje se spouštěly 

najednou. Průmyslový dělník, tradice technologicky disciplinovaného pracovníka, se 

rodí mnoho generací. Část romské populace, žijící v minulosti na okraji tohoto 

procesu, nebo zcela mimo něj, tyto historické návyky zřejmě nezískala. To ji 

extrémně znevýhodňuje právě ve srovnání s velmi kvalifikovanou, flexibilní a 

motivovanou a disciplinovanou pracovní silou v České republice. A to v době, 

kdy se nároky na kvalitu pracovní síly zvyšují. Vysoké kvality české pracovní síly 

oceňují i pracovníci úřadů práce v sousedním Německu, kteří jak o tom svědčí 

výklad jednoho ředitele úřadu práce v příhraniční oblasti trpí odborným dilematem, 

když pracovnímu uplatnění těchto kvalifikovaných, iniciativních a motivovaných 

pracovníků musí bránit v zájmu německého trhu práce. Situaci potvrzuje i „důkaz“ z 

druhé strany. Romové si stěžují, že je z práce vytěsňují např. ukrajinští dělníci, kteří 

jsou motivovaní a disciplinovaní. 

Lze uvést i další korektiv. Vztah k pravdě. Pravda jako morální imperativ ve 

střední Evropě je těžko srovnatelná s morální přijatelnosti říkat nepravdu ve 

vymezených situacích v náboženských doktrínách teritoriálně platných na územích 

vzdálených jen několik hodin letu. Ale i vážnost vzdělání, způsob chování na 

veřejnosti a pod. jsou výsledkem podobných korektivů. Je řada dalších oblastí, v 

nichž se uplatňují určité, tradiční a všeobecně za normu uznávané korektivy. Jsou 

předávány v rodině po generacích jako vzory jednání a chování. Způsob vedení 

domácnosti, ekonomická strategie rodiny, rozdělení rolí muže a ženy při 

zabezpečení rodiny. V některých velkých oblastech světa je běžné, že zatímco 

muži klábosí před obchůdky a v kavárnách, ženy nesou plnou odpovědnost za 

zabezpečení živobytí pro rodinu, a to za každou cenu. Takový obyčej je ve zdejších 

poměrech považován za nemravnost. Vyskytne-li se, je to jeden ze zdrojů pro 

distanci. 

Všeobecně křesťansky smýšlející Evropa neakceptuje resp. snaží se vyrovnat 

s životem v bídě. Měla vždy snahu se s ní vypořádat, čelit ji. Křesťanství v duchovní 

15

podobě, světské politické koncepce i v hmotné. Sociální aktivity a úsilí o jeho 

řešení byly nutně vždy neúspěšné, protože proporce a vztahy /chudí - bohatí/ se 

rozvojem výrobních sil jen posunuly do vyšší úrovně a socialistický experiment 

zabezpečit všechny stejně ztroskotal, protože toto napětí /pokud má konsensuální 

dimenzi/ je zřejmě také jednou z hnacích sil rozvoje této civilizace. Mnoho lidí 

šokovala proto při návštěvě romských osad pasivita a fatální přijímání vlastní 

situace, smíření se se svým sociálním postavením jako s něčím přirozeným a 

neměnným. Např. skutečnost, že jejich obyvatelé nejevili žádnou snahu zlepšit 

vlastní životní prostředí, a že se tak sami odsuzovali ještě k horším podmínkám. 

Např. konání osobní potřeby pod okapy kolem chatrče, vyhazování odpadků z oken 

před dveře a pod. Neschopnost založit ani záhon v oblasti, kde okolo zahrádkáři a 

chataři soutěžili o nejlepší výpěstky. Nebo v městském prostředí faktická likvidace 

vlastního bytu. Toto vše se odehrává v prostředí, které je příznačné až exaltovanou 

snahou o vyšší příjem, o sociální vzestup, o vzdělání dětí a tím dosažení sociálního 

vzestupu, o zvětšení majetku a jeho prezentaci a pod. Setkání těchto odlišných 

životních filozofií odlišuje, vyčleňuje.V takovém prostředí např. nezájem romských 

rodičů o vzdělání jejich dětí, nedostatečná péče o ně, je prostě pro ostatní 

nepochopitelnou nezodpovědností a hazardováním s úrovní budoucího života jejich 

dětí. Tím spíše vyvolávají odsouzení případy, když jsou děti, jako právně 

nepostižitelné, používány ke krádežím. 

To vše jsou oblasti, v nichž se část romské populace odlišuje od majority a to 

v tom, že se liší svými neformálními korektivy, platnými v obou skupinách. Jaký je 

postih za nedodržování neformálních korektivů? Není to formální trest stanovený 

soudem, ale odsudek majoritní společnosti. Je to nepochopení a distance. Ale není 

to snad přímo rasismus. 

1 Co se vlastně vytýká části romské populace? Výzkum IVVM 1997 zjistil, že v 

názorech veřejnosti jsou nejfrekventovaněji kritizované následující „negativní 

vlastnosti Romů“: jednání při němž se porušuje zákon, jejich kriminalita /23 %/, 

nechuť pracovat /14%/, příživnictví /11%/, způsob života /10 %/, chování na 

veřejnosti /9 %/, ignorování zákonů /6%/. Takové vlastnosti jako agresivita, 

nepořádek, hlučnost, absence hodnot většinové společnosti uvedlo 15 %. I z tohoto 

výčtu je zřejmé, že je kritizováno nedodržování, přesněji jiné chápání, či ještě 

přesněji jiné vymezení vlastních formálních a neformálních korektivů. Ján Mišovič ve 

svém článku /Demografie 3/1998/ uvádí, že „udaje naznačují, že společným 

jmenovatelem netolerance nejrůznějšího druhu nemusí být jen cizí původ nebo jiná 

barva kůže, ale může jím být nekterá z charakteristik vyplývajících z různorodého 

sociálního zařazení člověka ve společnosti. Z tohoto pohledu se běžně používané 

označení sociální distance majoritní společnosti k Romům jako rasismus jeví být 

velmi nepřesným a především velmi zjednodušujícím, přinejmenším proto, že se 

dívá jen na jednu stranu vztahu. Bez analýzy situace na obou stranách, protože také 

jen s pozitivními posuny na obou stranách, je možno nalézt řešení dvoustranného. 

Je také rozhodně pozoruhodné, že hovořit o určitých problematických 

charakteristikách jednání a postojů části romské populace , o tom, že některé jejich 

neformální korektivy a vztah ke korektivům formálním, jsou konfliktní v evropském 

prostředí, je předmětem kritiky, zatímco víceméně běžně frekventované a 

medializované označování české společnosti či dokonce českého národa za 

rasistické je nejen hrubou paušalizací, ale možná i hanobením národa a rasy. 

16

10. Kombinace porušení formálních a neformálních korektivů 

Snad nejkritičtějším místem soužití majority a romské minority jsou situace, v 

nichž dochází ze strany části romské minority k porušení obou typů sociálních 

korektivů, formálních i neformálních. Jsou to situace, kdy vznikne z hlediska 

korektivů formálních třeba jen škoda malá a z ní vyplývající bezvýznamná 

odpovědnost trestní, ale kdy vzniká extrémně dehonestující a poškozující škoda 

morální, protože byly porušeny také korektivy neformální. Jde například o 

drancování popř. krádeže za povodní, předstírání utrpěných škod za účelem 

získání sociální pomoci, které se děje v okamžiku vzedmutí všeobecné solidarity 

nebo krádež spojovacích kabelů zabezpečovacích zařízení z barevných kovů, 

jejichž zcizení ohrožuje životy lidí, okradení starých bezbranných lidí. Může jít 

například o krádeže doplňků hrobů z barevných kovů, jež hluboce uráží city majority, 

neboť úcta k mrtvým je jedním z jejich nedotknutelných tabu. Takových činů se v 

očích majority může dopustit jen velmi otrlý člověk. Ovšem, i u Romů existuje silný 

vztah k zemřelým. Má však jinou dimenzi, jiné rity a projevy, je jiný. I Romové se 

vyrovnávají se světem zemřelých a váží si jejich památky. Ale jinak. Rozdíl obou 

těchto vztahů může vést ke konflikům. 

Tyto, reálně se vyskytující případy, naznačují jak daleko je část romské 

minority svým pojetím světa, svým duchovním světem, vzdálena světu majority. 

Ten zřejmě nechápe, nerozumí mu, považuje jej pouze za vnější prostředí své 

existence, za cizí prostředí, které je možné bez skrupulí využít k zabezpečení vlastní 

existence. Morální důsledky na vztah majority a minority v takových 

excesivních případech mohou být až katastrofické a mohou vést až ke 

znemožnění soužití a násilným konfliktům. Tragickou dimenzí by mohlo být, 

že tyto konflikty by postihly právě nejspíše nejbližší příslušníky minoritní 

/protože viditelené/ skupiny, kteří s konkrétním konfliktním činem nemusí mít 

zcela nic společného. Takový amorální čin, který „ospravedlňuje“ potrestátní 

příslušníka odlišné skupiny, spolu s možností anonymity /např. obtížnost identifikovat 

holou lebku v černém uniformním oblečení/ a vědomím souhlasu části elity majority 

jsou tři hlavní symptomy pro vznik etnického násilí, jak o tom v roce 1992 ve Stupavě 

hovořil prof. Horowitz z USA. Byl by to ovšem právě čin z těch, které porušují oba 

typy sociálních korektivů. 

Přes dosavadní zvyklosti uvedla jedna z televizních stanic, když informovala o 

krádeži automobilu okresního úřadu plného předmětů ukradených z vyplavených 

domů z posledních povodní ve východních Čechách záměrně jinou než skutečnou 

romskou národnost zadržených, protože už důvodně očekávala, že by taková 

informace vedla k etnickému konfliktu. Je třeba říci, že často zcela neadekvátní 

chování části romské populace v oblastech zasažených povodněmi v roce 1997 i 

1998 /drancování/ vedlo k zostření všeobecného pohledu veřejnosti na sociální 

pomoc obecně a na sociální podporu romské komunity zvláště a mohly vyvolat 

i tlak na ty, kteří byli tímto ostřejším viděním podle principu kolektivní viny 

neprávem postiženi. To mohlo být i jedním z aspektů ovlivňujících pokus o 

exodus Romů se severní Moravy do zahraničí. Odcházejí ti, kteří si 

nespravedlnost paušalizující diskriminace uvědomují. Ti, kteří se již způsobem 

života od majority neodlišují, ale majorita je nepřijala. Jejich odchod by pak měl 

velmi nepříznivé důsledky. Stát ztratí ty, kteří dokumentují majoritě i vlastní komunitě 

možnost úspěšné integrace. Jejich odchodem se problém zhorší. Je to stejný 

17

fenomén devastace komunity, jaký v romských osadách na Slovensku způsobila 

migrace do Čech. 

Tento způsob migrace může mít ovšem i další dimenzi. Může jít i archeotyp 

jednání národů v jejichž „paměti“ je kočování, definovatelný také jako programové 

nevytváření vztahu k prostředí, v němž žijí, aby v případě tenzí vyvolaných odlišným 

způsobem života či specifického „vyčerpání“ prostředí mohlo dojít k osvojování si 

nových prostředí, přičemž hraje svoji roli i demografický růst. 

3 Je velmi nadějné, že si část romské elity tento ostrý konfliktní problém 

uvědomuje. V romských novinách Romano kurko /Romský týden/ č.16/1998, 

uvedl Jan Horváth kritický článek o tom, jak někteří Romové kradli při 

povodních ve východních Čechách. Má pro ně neobyčejně ostré odsouzení. 

Ptá se /v romsky psaném článku/ „jak nás mohou gadžové považovat za lidi, 

když mezi námi jsou takoví špinaví psi, kteří nezaslouží slitování, a na které by 

měli dobří Romové vzít klacek“. O určité rozpolcenosti však svědčí báseň 

otištěná hned na druhé straně téhož listu, kde se autorka emotivně /a tentokrát 

česky/ ptá, zda gadžové změní přístup k Romům a zda Romové najdou u 

gadžů ocenění. Lze odpovědět, že to chce intenzívní pohyb v myšlení a konání 

z obou stran. Vážnou otázkou však je charakter etnické sounáležitosti Romů 

ve smyslu jejich schopnosti sjednotit se na dosažení určitých společných 

/nadkastových a nadrodinných/ postupů a zájmů. Zatím, jak de facto potvrzuje 

autor článku, jedni škodí strašným způsobem druhým, často k nenapravitelné 

škodě všech. 

11. Závěry 

Těžiště sociálních redistribucí a sociální ochrany je a bude stále více v 

systémech pojištění na jejichž tvorbě se občané podílejí a jejich dávky odrážejí 

minulý standard. Z těchto prostředků nebudou moci očekávat pomoc ti , kteří 

se na nich nepodílejí - neúčastní. Již nyní je zřejmé, že se jim v budoucnosti /v 

různých sociálních situacích/ dostane pomoci jen na úrovni minimálních 

životních nákladů, takže se vytvoří reálné podmínky pro jejich budoucí sociální 

vyloučení. 

Je zřejmé, že příslušníci romské komunity úspěšně využívají krátkodobé 

dávkové sociální systémy, u nichž se prokazují potřebné skutečností v reálném 

čase, tj. dnes. Vzniká ovšem otázka jaká je reálná situace nemocenském nebo 

důchodovém pojištění těch Romů, kteří nejsou vedeni v seznamu uchazečů o práci 

na úřadu práce, protože nesplnili podmínky spolupráce s úřadem, nepobírají tedy 

ani dávky sociální péče a jsou mimo všechny sociální systémy. Lze tu předpokládat 

buď extrémní chudobu nebo mimolegální aktivity, nebo skutečnost, že jedni s 

nelegálními příjmy živí ty druhé. To je ještě pravděpodobnější a tato tendence 

posiluje určitou sociálně ekonomickou autarkii komunity. Musíme předpokládat, že 

pokud pracují - pracují často v takových strukturách a takovými způsoby , kde 

placení nejen daní, ale i pojištění není běžné /tzv. šedá a černá ekonomika/ a nad 

jejich nemocenským, zdravotním a důchodovým zabezpečením visí velký otazník. 

Tento stav , tento způsob jejich pracovního začlenění, vyvolává závažné riziko jejich 

budoucí úplné závislosti na sociálních dávkách. A v budoucnosti vyvstane otázka, 

3 

18

zda a jak budou zabezpečeni ti, kteří se v průběhu života svými příspěvky solidárně 

nepodíleli na tvorbě veřejných prostředků a fondů, např. systémů zdravotního, 

nemocenského nebo důchodového pojištění. Pro jejich vyšší než minimální podporu 

nebude žádný reálný důvod. 

Z hlediska nástrojů a cílů sociální politiky se významný podíl občanů romské 

národnosti jeví jako sociální skupina s řadou handicapů, které se vzájemně 

kumulují a řetězí. Jde tak o extrémně znevýhodněnou skupinu a na tomto 

znevýhodnění se podílejí vnitřní i vnější zdroje, tj. jak subjektivní dispozice, tak 

vztahy vnějšího okolí. Z hlediska nástrojů sociální politiky, zvláště sociální 

pomoci, a v jejím rámci sociální práce se nejedná o nijak zvláštní fenomén a 

týká se i jiných znevýhodněných sociálních skupin. Závažnou komplikací je, 

že v případě Romů jde o skupinu viditelnou, což vede k znevýhodňujícím 

paušalizacím. 

Cílem sociální práce ve vztahu k obdobným skupinám je být mediátorem mezi 

nimi a ostatním světem, posilovat pozitivní prvky osobnosti a potlačovat negativní či 

retardační, které normálním vztahům a brání. Odhalit zdroje znevýhodnění a 

napomáhat jejich řešení je věcí odborné sociální práce. Na takovou pomoc mají 

takto vymezení příslušníci minority právo a to jako součást práva na sociální ochranu 

a stát je povinen takovou pomoc /k překonání obtížné situace/ garantovat. Jde o 

vymezení na základě objektivní detekce znevýhodňujcích /handicapujících/ 

prvků a na základě dobrovolně projeveného zájmu o pomoc při jejich řešení, 

nikoliv pouze o vymezení na základě svobodné deklarace příslušnosti k 

národnosti, která nemůže být v sociální oblasti důvodem ani pro diskriminaci, 

ani pro automatické zvýšení nároků a práv. Z hlediska vymezení cílové 

skupiny jde tak o dvě skupiny. O sociálně multidimenzionálně významně 

znevýhodněnou skupinu, u níž její znevýhodnění souvisí s jejich romským 

původem, a o skupinu osob hlásící se k romské národnosti, přičemž sociálně 

znevýhodněná skupina je mnohonásobně vyšší než skupina deklarující svou 

romskou národnost. 

4Ostatně je třeba vzít vážně svobodné rozhodnutí Romů ve věci deklarace jejich 

národnosti. Dost dobře není možné na jedné straně hovořit o problematice 

Romů jako o problematice národnostní, ale hledat jedním dechem řešení v 

oblasti sociálně politické a zaměstnanosti a nevzít v úvahu, že jen velmi 

malá část Romů se k této národnosti přihlásila, zatímco sociální 

znevýhodnění se reálně týká jejich většiny. Je třeba se kvalifikovaně a 

zodpovědně vyrovnat s tímto dilematem, které obsahuje i vystoupení jednoho 

romského representanta, který na zahraniční konferenci řekl.: K národnosti romské 

se přihlásilo 32 tis. osob, samotný počet Romů je předmětem diskusí. MPSV 

dospělo na základě statistik Úřadů práce a sociálních odborů k údaji asi 200 tis. 

Podle Romů samotných je toto číslo 300 tis. Kterých Romů, těch co se za Romy 

přihlásili nebo těch, kteří se za Romy nepovažují? Odhlédajíce od toho, že MPSV 

žádné takové statistiky nevede a s přihlédnutím k reálné nemožnosti jakékoliv 

rozptýlené a neorganizované komunity se sečíst, je tu vážná otázka o kom je 

vlastně řeč. O lidech romského původu nebo o ty, kteří se považují za Romy. Kdo je 

cílová skupina ? Při vymezení skupiny jako osob romského původu tzn. viditelné 

4 

19

skupiny, jdepro sociální politiku o standardní problém, a to o problém sociálního 

vyloučení, sociální distance, chudoby a extrémní chudoby, důsledků nízké 

vzdělanosti, nezaměstnanosti a pod. Deklarace národnosti s tímto faktem jako 

identifikační znak vůbec nesouvisí a nemá smysl jej v té souvislosti vůbec 

sledovat.Viditelnost barvou pleti /tento pojem je v českém právním řádu znám/ je pro 

odbornou sociální pomoc zjevným signálem o povaze znevýhodnění. Tentýž signál 

při hledání zaměstnání může být ovšem naopak důvodem diskriminace, bez jeho 

sledování lze těžko prokázat, že z důvodu barvy pleti k diskriminaci nedochází. V 

obou případech jde o znak, který je správnímu orgánu notoricky znám a jako takový 

nemusí být ověřován. To také znamená, že může být evidenčně zachycen bez 

vědomí občana nebo, že se stanoví povinnost občanu je uvést. Evidence o barvě 

pleti je běžnou součástí praxe např. v multikulturálních Spojených státech 

amerických. Již nyní je i český stát multikulturním prostředním a tento fakt by měl být 

reflektován. 

Znalost a pochopení odlišností, které u Romů způsobují znevýhodnění, 

musí být součástí profesionality odborných pracovníků veřejné správy. To 

zdaleka vůbec neznamená neomezené respektování odlišných vzorů 

jednání, tam, kde naráží na právní řád a jsou konfliktní s normami jednání 

majority, ale zvláštní odborný přístup tam, kde to u ostatních klientů není třeba. 

Např. včasné upozornění na porušování zákonů a norem, netolerování ani 

malých přestupků, vysvětlení nesprávného postupu. Upozornění na 

dlouhodobé a budoucí důsledky nesprávného postupu /například ne-pojištění 

se/. Opačný postup je nejen projevem rezignace, ale také projevem nezájmu a 

distance. Musí být poskytnuta aktivní vstřícná pomoc tam, kde běžným 

zvyklostem příslušníci minority nejsou schopni dostát, protože je neznají nebo 

protože jim nerozumějí. Je třeba jim poskytovat aktivní pomoc při trvalé 

inkorporaci do majoritní komunity. Tedy ani defenzívní strpění excesů v 

jednání a životě, a ustupování nátlaku a obviňování z rasové diskriminace 

ani prosté odmítání jednání a pomoci pro nesplnění stanovených podmínek a 

norem. Při jednání s příslušníky této minority v rámci sociálních systémů je 

udělat o krok více. Je to ovšem vždy jen nabídka a nikdy nátlak. Odpovědnost 

za svůj život nese vždy každý sám. 

Žádný zákon takový přístup nezakazuje. Jde jen o to, aby byl dostatek 

kvalifikovaných pracovníků pro takovou sociální práci. 

Pokud jde o problém sociální distance lze vyslovit jedinou poznámku. 

Nejlepší cestou k odstranění latentního nepřátelství je vzájemné poznání. Svět 

Romů má mnoho neobyčejně zajímavých a srozumitelných rysů. A vědí to všichni, 

kteří se k tomuto světu přiblížili a byli jím fascinování. Některé z těchto rysů nemají 

v moderním světě šanci, jsou brzdou, popř. vedou ke konfliktům. Základním a 

nezastupitelným nástrojem pro poznání a na něm postaveném pochopení /jako zdroj 

inspirace pro hledání řešení/ jsou informace. Jakékoliv blokování informací, 

motivované sebehumánnějšími přístupy je omylem. Je třeba vědět, aby stát mohl 

konat, tušení nestačí. 

20

12. Literatura 

Výsledky šetření o poskytování přídavků na děti, MPSV 1991 

Analýza adresnosti systému státní sociální podpory, Ing. Jiří Dlouhý, Sociální politika 

č.10/1997 

Zákon o životním minimu č.463/1991 Sb. 

Dlouhý, J. Ing. Životní minimum, Sešity pro sociální politiku, Socioklub 1997 

Kepková.M.JUDr. Státní sociální podpora, Sešity pro sociální politiku, Socioklub 

1997 

Vzdělávací standardy v sociální práci, Sešity pro sociální politiku, 

Socioklub/Personnel, 1997 

Obce, města, regiony a sociální služby, Sešity pro sociální politiku, Socioklub 1997. 

Základní principy zákona o sociální pomoci, MPSV 1996 

Věcný záměr zákona o sociální pomoci, MPSV 1997 

Formulář žádosti o vstupní vizum do USA 

21

ZKUŠENOSTI SE VZDĚLÁVÁNÍM DOSPĚLÝCH ROMŮ NA NEVLÁDNÍ ÚROVNI 

PO ROCE 1990 

1. Zkušenosti z oblasti vzdělávání Romů 

Kulturní tradice, historické zkušenosti a životní způsob romského etnika 

vytvořil, mimo jiné, ”romské pojetí vzdělání”. České pojetí vzdělávání klade důraz 

na teorii, zobecňování a srovnávání, zatímco Romové kladou důraz na praktický 

život, orientaci na rodinu a prožitky. Toto pojetí nutně narazilo na českou (případně 

československou) normu vzdělání, ale nemělo šanci na změnu v posledních 40 

letech po válce za komunistického režimu. Známá preference manuální práce, 

podceňování ”nemanuální práce a nemanuálních pracovníků”, nivelizace platů 

profesních skupin, minimální váha kvalitativních a výkonových kriterií oproti váze 

kriterií ”zásluhovosti a stranické příslušnosti” při hodnocení lidí a práce byly ty 

nejmarkantnější vlivy, jež demotivovaly touhu po vyšším vzdělání právě u skupin 

obyvatel s nejnižším dosaženým vzděláním. 

Změny po roce 1989, tj. transformace paternalistického státu v občanskou 

společnost, rozsáhlé změny ve vlastnických vztazích a v neposlední řadě politická a 

občanská svoboda jednotlivce i skupin se odrazily právě na vyšších požadavcích na 

kvalifikaci pracovníků a na požadavku být schopen se sám rozhodovat a za tato 

rozhodnutí nést důsledky. 

Pro Romy, jakožto skupinu obyvatel, kde převažují lidé s nedokončeným 

základním vzděláním, se tak zásadně změnily životní podmínky. Tato změna, 

srovnatelná snad jen s ukončením kočovného způsobu života Romů, se odráží ve 

změně postojů Romů ke státu, k majoritní společnosti a jejím institucím vůbec, 

zejména pak ke vzdělání. 

Mnozí z nich -zejména dospívající- si začínají v posledních 5 letech 

uvědomovat stávající složitou situaci na trhu práce a proto si chtějí doplnit vzdělání. 

Říkají : ”Chci chodit do školy a mít vyšší vysvědčení”. Tento jev v 70.letech prakticky 

vůbec neexistoval, nízké vzdělání Romy nezneklidňovalo a pamatuji na větu :”Paní 

sociálko, proč ste tak dlouho studovala, když sedíte na kanceláři a berete polovinu 

platu než náš Robert, který dělá kopáče a chodil do zvláštní školy ?” 

Nevládní sektor reagoval velmi brzy na tento nový požadavek a stal se tak 

určitým předvojem aktivit, které by měl v budoucnu zajišťovat stát. Mezi instituce, 

které se začaly v tomto směru angažovat, patří zejména České centrum pro 

vyjednávání a řešení konfliktu, Sorosova nadace Open Society Fund, Katedra 

Sociální práce Filosofické fakulty UK Praha a romská nadace Dr.Rajko Djuriče, 

zakladatelka Romské Akademie. 

1

1.1.Typy kurzů a typy účastníků 

Během posledních 5 let byla v Českém centru pro vyjednávání a řešení 

konfliktu ve spolupráci s nadacemi, státní správou i samosprávou, realizována řada 

kurzů pro romskou populaci. Jedná se o tyto projekty : 

• Sociální dovednosti laických romských pracovníků (pro reprezentanty 5 měst 

České republiky) 

• Úvod do komunikativních dovedností Romek (Rokycany) 

• Infocentrum demokracia (pro reprezentanty 5 měst České Republiky) 

• Capacity Building Workshop Series (Rokycany) 

• Vzdělávání romských asistentů a poradců (z celé ČR) 

• Základy společenské a sociální komunikace (rekvalifikační kurz pro Úřady práce 

z celé ČR) 

• Základní dovednosti sociální integrace (tzv. ”kulatý stůl” v Mostě a Pardubicích) 

• Posílení romsko-českých vztahů kooperativním řešením problému (tzv. ”kulatý 

stůl” v Ústí /Labem a Písku) 

Účastníci : 

Mezi první účastníky kurzů patří členové romských nadací (např. 

Porozumění a naděje z Rokycan, Dr.Rajko Djuriče z Prahy). Požadovali hlavně 

dovednosti pro ”úřednickou”, administrativní a manažerskou práci ve vlastních 

společenských, kulturních a politických organizacích. Později chtěli doplnit chybějící 

středoškolské vzdělání. 

Mezi účastníky patřili nejdříve členové romských organizací, časem se 

připojují i reprezentanti romské komunity. Zjišťujeme zvýšený zájem o vzdělání u 

všech věkových skupin v produktivním věku a objevuje se i potřeba změny v již 

dosažené kvalifikaci. Je to reakce na narůstající rasismus a intoleranci ve 

společnosti vůči Romům (např. vyučený kuchař či číšník musejí odejít, protože by 

odehnali návštěvníky restaurací a proto si hledají jiné možnosti). 

Typy kurzů : 

V první vlně jsou školeni pouze romští účastníci. Romové při nástupu do 

kurzu uváděli, že měli strach jestli vše zvládnou, zároveň od kurzu očekávali, že 

znalosti budou prostředkem pro lehčí nalezení práce. Účastníci dále vyprávěli, že 

prožívali pocit nejistoty a strachu, když vstupovali do světa ”úředníků” v naší zemi a 

jednali často neadekvátně. Jejich výpovědi : ”mám stažený krk, nemůžu nic říct, 

nevím jak se zeptat, jak to formulovat, aby bylo jasné co chci, nechápu termíny, 

s kterými běžně pracujete a vůbec neznámé prostředí nás vyvádí z míry a vždy když 

jdu do úřadu, když vstupuji do vlaku, když se jdu zeptat do školy, mám strach. Mám 

pocit, že vypadám jak hlupák a tak se soustředím na větu, abych ji řekl správně, že 

koktám….Nechci vypadat jako hloupý Rom a proto to asi spletu…” Po seminářích 

poprvé vystupovali s určitou jistotou, protože věděli ”jak” a ”proč” a uvědomili si 

potřebu přesné formulace problému a připravenosti na jednání. 

2

Náplň kurzů pro Romy : 

Kurzy pořádané pro Romy jsou zaměřeny zejména na doplnění základních 

dovedností v komunikativní a sociální oblasti, na práci v týmu a vedení skupinových 

jednání, dále na prezentaci a sebepoznání a na strategické plánování v nově se 

vytvářejících kulturních a informačních romských centrech. 

Náplň kurzu se rozšiřuje o výuku dovedností potřebných pro výkon asistenta 

či poradce pro romskou národnost, pro asistenta do škol , tedy kvalifikovaného 

profesionála -prostředníka -mezi majoritou a nedostatečně vzdělanou a potřebnou 

romskou komunitou. Do výuky jsou rovněž zavedeny efektivní praktiky sociální 

práce a přehled o systému sociální správy, sociální péče a pomoci. V posledním 

roce jsme výuku rozšířili i o techniky pro komunitní práci, tj. systémovou práci 

v lokalitách, kdy je pozornost věnována problémům, které se týkají převážné většiny 

místních obyvatel. 

Vzdělávání je v některých projektech od r.1997 koncipováno jako alternativní 

středoškolské vzdělávání a připraví Romy k maturitní zkoušce. Ministerstvo školství 

dne 7. 4. 1998 experiment alternativního středoškolského vzdělání schválilo a 

zajistilo garanci průběhu této formy alternativního vzdělávání pro Romy. 

Kurzy pro úředníky a zájemce z řad majority: 

Separátní školení probíhají i s účastníky majoritní populace jako jsou učitelé, 

sociální pracovníci, úředníci státní správy, členové samosprávy a další zájemci. V 

kurzech, které profesionálům doplňují potřebné dovednosti pro práci s lidmi, je 

účastníkům nabízena škála základních dovedností z oblasti komunikace, řešení 

konfliktu, vyjednávání, mediace, týmové práce, time managementu, vedení porad, 

strategického plánování a sebepoznání. Jsou seznamováni také se specifikami 

národnostní minoritní skupiny, a to zejména s odlišnostmi v hodnotové orientaci, 

v sociokulturních tradicích a chování. Sami si vyzkoušejí jak s těmito jevy pracovat, 

porozumět jim a pokusit se překonat bariéry, které vyplývají z různosti a vedou 

k odlišným druhům nedorozumění a konfliktů. 

Kurzy integrované : 

V první etapě vzdělávání byli odděleně školeni zvlášť Romové a zvlášť 

členové majority. Po této první etapě účastníci obou stran uváděli, že jsou nyní 

připraveny pro jednání s větší tolerancí a pochopením. 

Z poznatků sociální psychologie však vyplývá, že lepší kontakt nastává i po 

osobních zkušenostech. A ty mohou být získány jen tehdy, když obě strany 

zasednou najednou za ”jeden stůl”. Proto jsme začali realizovat semináře 

dohromady. Při společném jednání může dojít mnohem rychleji k vysvětlení jednání 

(mnohdy nečitelného, někdy i ohrožujícího). Objasnění postojů obou stran navzájem 

vede k rychlému navázání ”lidského” kontaktu, relativně rychlému poklesu strachu 

a pocitu ohrožení a novému, systémovějšímu pohledu na věc. Navíc účastníci velmi 

rychle opouštějí generalizující model stereotypního hodnocení a začínají 

diferencovat. 

3

Tak se otevírá nová cesta pro řešení konfliktu či vyjednávání mezi 

konkrétními jedinci-dříve příslušníky určité skupiny tzv. ”mojí” a ”jiné než jsem ”já” a 

začíná se zcela nově objevovat ”my” ,což jest vy a já dohromady. 

Účastníci z řad majority uvádějí, že seznámení se s jiným pohledem na 

problém a uvědomění si obrovské škály postojů, potřeb a očekávání každého 

jedince je posunuje o krok vpřed v chápání dění kolem a k poznání efektivnějšího 

způsobu práce s lidmi. Při seminářích se rovněž ukazuje, že každý jedinec vyniká 

v něčem jiném. Stává se, že Rom už nejedná ”špatně”, ale vysvětluje proč to tak 

vidí, proč je to pro něho důležité a proč to potřebuje. Úředník je zase překvapen, 

když jej Rom pochválí či ochrání před nepochopením ostatních a ocení v něm 

člověka jako takového. Úředník ztrácí obavy, že bude stereotypně hodnocen jen 

jako nepříjemný a nepřístupný reprezentant státní správy, anonymní ”nelida”. 

Bariéry, které existovaly před začátkem semináře, se velmi rychle odstraní 

přirozenou cestou, pozitivní zkušeností a kontaktem. 

Tyto komunitní projekty v lokalitě jsme pojmenovali ”kulaté stoly”. 

Semináře projektů jsou koncipovány jak pro vybrané úředníky státní správy (osoby 

s kompetencemi z radnic, řad policie, škol, poraden) tak i pro Romy z lokality, kteří 

vyjadřují své názory, potřeby a zkušenosti. Cílem je, aby všichni účastníci se 

rozhodli, které problémy jsou pro ně důležité a které mohou začít společně řešit. 

Tento typ projektů bude pravděpodobně otevírat zcela nově pohled na soužití v 

lokalitě, protože přiblíží Romy a úředníky přes pozitivní osobní zkušenosti a poznání. 

Projekty probíhají ve městech Most, Pardubice, Ústí nad Labem a Písek. 

1.2.Specifika kurzů 

Časové rozvržení semináře : 

Každý seminář, který České centrum pro vyjednávání a řešení konfliktů 

realizuje, má obvykle svůj časový řád a je strukturován tak, aby v něm účastníci 

necítili únavu, přestože probíhá po několik dní (1 až 3). Obvykle den je členěn do 4- 

5 bloků v délce 1 a půl hodiny, se 1/4 hodinovou pauzou na kávu či cigaretu. I když 

odpolední a večerní bloky jsou náročnější pro každého účastníka, přesto kurzy 

probíhají bezproblémově, s větším důrazem na interaktivity, kreativní modelové 

situace a krátké teoretické vstupy. 

Kurzy a semináře všech uváděných projektů pro Romy mají svůj 

specifický průběh a charakter a vyžadují nestandardní techniky. 

Co se týče časového rozložení dne, musí být koncipován trochu jinak: den 

musí být zahajován později, resp. nikdy se nezačne na čas, i když jsou účastníci 

ubytováni v budově. Ráno je důležité pohovořit, probrat včerejšek, vzpamatovat se 

z oslav a rodinného setkání, dát si ještě jednu kávičku a zakouřit si. Blok musí být 

kratší, protože koncentrace na jakékoliv téma (včetně atraktivnějšího) je maximálně 

po dobu jedné hodiny. Pauzy mezi bloky naproti tomu musejí být delší – až 

půlhodinové- přičemž často se ozve hudba, tanec, smích a někdy i zvýšení hlasu. 

Aktivita během dne klesá velmi rychle ke konci každého bloku a zejména po 

obědě, po 16.hodině odpoledne je aktivní zapojení účastníků velmi obtížné. Ve 

večerních programech je možné dělat pouze velmi živé modelové situace či vést 

4

diskuse na jakékoliv požadované téma (to se objeví pravidelně a nečekaně každou 

chvíli). 

Průběh kurzů : 

Na počátku kurzu potřebují účastníci z řad majority více času, aby se uvolnili 

a přestali se obávat lektorů a ostatních účastníků. Často se stává, že některý 

participant se začne cítit bezpečně až druhý den a postupně se zapojuje. 

Komunikace se postupně rozvíjí pozitivním směrem a účastníci se přestávají bát 

konstruktivní kritiky a pracují na vylepšení všech technik, které mohou použít či 

zdokonalit. 

Atmosféra seminářů pro Romy je naproti tomu po zahájení kurzu velmi brzy 

srdečná , únava se rozproudí a účastníci jsou velmi aktivní.I když se mnozí neznají, 

je všude plno energie a tak není těžké pokračovat a následovat program jako u 

majority. Spontánnost a důvěra je navázána velmi rychle. Velmi rychle je ale čitelná i 

”tragedie a smutek”, pociťuje-li jí účastník a nedá se nijak zamaskovat jako u 

majority. Komunikace je tedy obousměrná a ve velmi rychlém časovém sledu. 

Bariéry jsou překonány velmi rychle. 

Účast : 

I když účast na seminářích je vždy dobrovolná, účastníci z řad majority 

odcházejí jen z důvodů povinnosti či nečekaných úkolů a začátky a konce času se 

málokdy odchylují od dohodnuté doby. 

Účast na romských kurzech je u některých jedinců odlišná. Mnozí Romové 

přicházejí a odcházejí kdykoliv potřebují, resp. kdy sami mají něco důležitějšího 

(rodinou oslavu za tři dny, víkendový odjezd mimo domov a je tedy nutná jakási 

příprava. Mají-li i večer oslavu, po obědě již nepřijdou, trhání zubu na počátku týdne 

je vykolejí i na čtvrteční a páteční termín. Na oběd si odskočí domů a někdy někoho 

přivedou sebou, kamaráda, souseda, bratrance). Plánovaný počet účastníků se tak 

mění od 7 do 20. Výklad pak musí být pro nově příchozí opakovaně vysvětlen anebo 

pro naléhavost urgentního případu odložen a lektor se musí věnovat současnému 

problému, který s tématem semináře vůbec nesouvisí. Nestalo se však, že by 

Romové, kteří jsou motivováni velmi silně pro zvýšení své kvalifikace, zejména 

středoškoláci, kurzy opustili a nedodělali. Touha po vzdělání je zcela jednoznačná. 

Písemné poznámky : 

Na seminářích sedí participanti obvykle v kruhu, bez stolečků, poznámky si 

dělají na koleně či používají pevnější desky. Je zcela běžné, že účastníci si dělají 

poznámky, pročítají si dodávané písemné materiály a okamžitě na ně reagují. 

Co se týče romských účastníků, z nich si poznámky dělá málokdo, vyjma 

budoucích maturantů. Materiály si sice účastníci odnesou, prohlížejí si je, ale 

málokdy s nimi později pracují. 

Sezení na seminářích s Romy je vždy velmi neformální, v kruhu, bez stolů. 

Během dne si však mnozí stoleček sami spontánně přistrčí, protože požadují 

podporu rukou, aby je nebolely záda, ruce, nohy apod. 

5

Práce s obecným modelem a teorií : 

Model, který je účastníkům majority v teoretickém vstupu předkládán, jim 

obvykle slouží jako pomůcka pro řadu konkrétních příkladů z praxe či naopak, na 

základě příkladů je snadno modelován obecný vzor jednání, chování a percepce 

(vnímání). Způsob otázek, které běžně účastníci kladou, je věcný a konkrétní nebo 

naopak velmi teoretický, dle typu účastníka a potřeb každého jednotlivce. Obvykle je 

ale každý účastník schopen abstraktního uvažování a generalizace. 

Teoretické vstupy pro romské kurzy musejí být co nejjednodušší, nejkratší a 

častokrát doplněné obrázkem či předvedením. Velmi těžce se pracuje se 

všeobecnými modely, analytické a pak syntetické úkoly nelze provádět ve sledu za 

sebou. Vše musí být krátké, hravé, co nejvíce prožitkové. Z modelu, který se zdá být 

jasný, však málokdo převezme nápady či akceptuje obecný model, jakoby chyběla 

schopnost generalizace. Vše, je-li doprovázeno zážitkem, má větší úspěch, ale 

nikoliv na další příklady. Proto romští participanti vyžadují další a další příklad na 

vyzkoušení, i když se zdá být podobný či téměř identický. 

Videokamera : 

Při použití videokamery se objevuje ostych, někdy se stane, že účastník otevřeně 

žádá, že nechce být natáčen. Po druhém a třetím dnu při neformálních záběrech 

ostych opadá. Reakce na videokameru je u Romů podobná, záleží na individuálním 

postoji. Strach je přirozenou součástí a obava, že člověk nebude umět a ztratí tvář, je 

charakteristická pro každého bez rozdílu. Co je však zajímavé, je reakce romského 

publika při přetáčení scének : sledována je postava, obličej, nikoliv slova a ”výchovná 

či naučná stránka věci”. Prohlížení natočeného materiálu přináší smích, radost a 

zábavu. 

Hry pro dodání energie 

Počáteční hry na dodání energie jsou přijímány majoritou se smíchem, někdy i 

rozpaky (dospělí si jdou hrát?), ale většinou se brzy stanou běžnou součástí 

seminářů. Po velmi živých aktivitách se účastníci zklidní a začnou opět pracovat. U 

Romů mají podobné aktivity vždy obrovský úspěch. Hry obvykle trvají jednou či 

dvakrát tak déle než s účastníky majority, protože skupina nechce přestat. Zvlášť 

oblíbené jsou všechny hry pohybového charakteru. To se zapojí obvykle i ten, který 

pro bolesti zad přichází později či musí odejít dříve. Nejednou praskla i židle a smích 

byl slyšet po celé budově. Atmosféra je vždy velmi srdečná. 

Hodnocení seminářů : 

Písemná hodnocení na závěru kurzu vypracovávají účastníci dle pokynů, 

s konkrétní poznámkou co bylo pro ně nejefektivnější a přidají i kritiku, jak žádáme. 

Písemné hodnocení romskými účastníky bývá na konci semináře velmi stručné či 

s poznámkou, že se vše líbilo. Důležité je vzít v úvahu fakt, že ne všichni umí dobře 

český jazyk a proto mají veliké problémy s písemným projevem. Někdy bývá 

komentována situace, která se týkala všech a věnovali jsme jí mimořádnou 

pozornost mimo program. Téma, které vyžadovalo řešení: večerní program, školní 

řád, rasistické útoky, demonstrace proti rasismu či konkrétní nedorozumění mezi 

jednotlivci. Spor mezi dvěma účastníky jednou vyžadoval téměř polovinu času dvou 

seminářů (jednalo se o osobní napadení a nedorozumění mezi koordinátorem a 

účastnicí, až verbální napadnutí a následná ochrana účastnice s rodinou, která do 

Prahy přijela až z Karlových Var). Atmosféra byla tak složitá, že jsme museli o 

6

tématu hovořit, přijmout čekající členy rodiny do společného kruhu a pokračovat ve 

velmi zjednodušené podobě. Při hodnocení pak byla pozornost věnována nikoliv 

tématu semináře, ale našemu citlivému zásahu do problému, které vyžadovalo 

definici problému a řízenou diskusi, nikoliv bagatelizaci a odsunutí na pozdější dobu, 

až se nám to bude hodit. 

l.3. Komunikační styl Romů 

Z výše uvedeného textu vyplývá, že jednání, chování, vnímání, očekávání a 

tudíž celkový komunikační styl Romů je odlišný od komunikačního stylu majoritního 

obyvatelstva. Budeme-li sledovat komunikaci z hlediska lingvistiky, můžeme jí 

definovat jako ”vysílání a přijímání vzkazů”. Každý krok v komunikaci nám dává 

spoustu možností, jak udělat chybu. Pokud se vysílající správně nevyjádří, 

nevysvětlí, co má na mysli nebo co by chtěl, popřípadě používá nevhodná slova a 

gesta, přijímající si vysvětlí jeho vzkaz chybně. Na druhé straně může vysílající 

podat přesný a jasný vzkaz, ale přijímající nebude pozorně naslouchat, bude si 

vyvozovat předčasné závěry a význam slov nebude správně pochopen. Může tak 

dojít k neadekvátní reakci a k velikému nedorozumění, případně až konfliktu. A 

konflikt, jak víme, narušuje harmonické soužití. Pokud bychom měli všichni stejnou 

minulost, kulturu, tradici a zkušenosti, byl by komunikační proces velice snadný. 

Pocházíme však z nejrůznějších míst, máme jinou kulturu, jiný etnický původ, máme 

jiná očekávání, jiné zkušenosti, představy a přání a tak nereagujeme všichni stejně a 

hlavně ”nečteme” informace vysílajícího shodně jako druhá strana. 

Faktory komunikace : 

Odborníci na komunikaci upozornili na mnoho faktorů, které ovlivňují komunikaci. 

Profesor .Dean Barnlund ze Státní Univerzity v San Francisku pak vyjmenoval hlavní 

čtyři faktory komunikace: hodnoty, percepci, předpojatosti (až předsudky) a 

komunikační styly. Bude-li komunikace mezi dvěma jedinci shodná ve všech těchto 

čtyřech oblastech, bude komunikace snadná. A naopak, komunikace se stane 

obtížnou, jestliže se tito dva lidé liší více než v jednom z těchto bodů. 

Faktor ” hodnoty” : 

Naše hodnoty přijímáme v rámci socializačního procesu, tedy od malička se 

je učíme a poznáváme. Jsou to názory, které si ceníme, které nám ukazují co je 

správné a důležité a naopak. Také co je to pravda, jaká je naše společnost, kultura, 

tradice, patří sem případně i náboženství. Celý náš hodnotový systém definuje 

kriteria, podle kterých žijeme, případně se dovídáme o sankcích, když je nedodržíme. 

Konflikty, které vznikají na základě jiného hodnotového vzorce chování, jsou ty 

nejobtížnější. Je to proto, že jednáme s někým, jehož hodnoty jsou velmi rozdílné od 

našich, považujeme je často za hrozbu pro náš život či naše nejbližší okolí. Tyto 

hrozby (často vsugerované) u nás vyvolávají silné emoce a reakce a pak je 

komunikace velmi složitá. 

Rozdílný život Romů, jejich tradice, hodnoty a zkušenosti jsou natolik odlišné 

od hodnot majority, že soužití je velmi komplikované.Málokdo to však ví a stále jen 

upozorňuje, že menšina se má přizpůsobit většině. Např. hodnota početné romské 

rodiny kontrastuje s normou mít jen 1-2 děti, romská hodnota vzdělání (naučit se 

jednat v životě a případně dělat tradiční práci dědů a otců) kontrastuje s moderní 

7

technologií, memorováním ve školách. Hodnota žít dnes a zajistit vše v přítomnosti 

kontrastuje s hodnotou majority perspektivního cíle v budoucnu a přípravy na něj 

apod. Hodnotový systém ostatně popisují detailně jiné práce tohoto projektu. 

Faktor ”percepce” : 

Další faktor percepce (vnímání- jak vidím druhé a jak druzí vidí mne) 

upozorňuje na fakt vidět jednu situaci, zážitek, věc, obrázek či akci z mnoha úhlů, 

tedy odlišně. Každý vidí situaci jinak a aby nedocházelo ke konfliktu či 

nedorozumění, je nutné si věci vyjasnit a podívat se na věc očima toho druhého. 

Znamená to, že ”pravd” je na světě mnoho, náš pohled je sice jedinečný, nikoliv 

však jediný. Vnímání Romů je v poslední době velmi citlivé na určitá témata : na 

náznaky rasismu, ohrožení, nejistoty. Zeptáte-li se člena majority jak vidí romskočeské 

soužití, uvede: ”devastace bytů, kriminalita, záškoláctví, hluk v okolí”. Zeptáteli 

se jakéhokoliv Roma, uvede : ”diskriminace, nedostatek bytů, složité vzdělání, 

nezaměstnanost.” Hned uvede příklady, kdy jen při zmínce romského jména při 

vstupním rozhovoru do zaměstnání je mu sděleno, že už mají plno, dále uvádí, že 

není vpouštěn do posilovny, restaurací, diskoték, hospod. 

Při všech diskusích s Romy dnes zcela převažuje strach, křivda a 

nespravedlnost. Ani tam, kde již mnoho projektů pootevřelo dveře k novému způsobu 

soužití, není pocit klidu a bezpečí. Dokonce i představitel romské nadace, který 

s námi spolupracuje několik let a ví, že v nás může mít oporu, nás vítá slovy :”Vy 

gádžové lžete, děláte na nás podraz a nelze vám věřit”. 

Na seminářích, kde jsou dohromady Romové a sociální pracovníci,se tento 

pocit objeví, i když je již navázán kontakt a důvěra, vždy v situaci, kdy je zmíněn 

konkrétní příklad kriminality způsobené Romy či kdy je probírán např. případ 

přepadení dětí z majority romskými dětmi apod. Zmínka vyvolává zcela prudké a 

nečekaně agresivní či velmi bolestivé a lítostivé reakce v řadách romských 

participantů. Při vysvětlení se dozvíte, že pouze Romové jsou terčem přepadení a 

jakéhokoliv útoku a diskriminace. Nechtějí akceptovat fakta o vzájemném 

komplikovaném soužití a vidět i chyby na své straně (např. zmiňované krádeže, bitky 

se spolužáky, zdevastované byty, hluk a špína v okolí některých Romů). Jejich 

percepce je dnes poznamenána hlavně řadou násilných činů s rasistickým 

podtextem a velmi těžce se s tímto faktem racionálně vyrovnávají. Rozumové 

argumenty typu ”nejistotu zažívají i malé děti, invalidi, mladé matky samoživitelky, 

důchodci v těch a těch situacích…apod.” neobstojí. 

Pouze v kurzech typu ”kulatý stůl” osobní ujištění sociálním pracovníkem a 

následné pohlazení (či jakýkoliv dotyk, který demonstruje sounáležitost a blízkost) 

Roma uklidní a případně slzy se změní ve smích a radostné uvolnění alespoň na 

dobu semináře. Aby nebyl faktor percepce bariérou, měly by být obě osoby 

v konfliktu ochotny podívat se na věc očima té druhé a pohled by měly pokládat za 

rovnocenný svému vlastnímu. V dnešní době bude tento postoj vyžadovat spíše 

profesionálních prostředníků, kteří dovedou účastníky ochránit a vést k oboustranně 

výhodnému cíli jednání v bezpečí a na úrovni. 

Faktor ”předpojatost” : 

Předpojatosti , až předsudky, jsou jakýmsi ”natočením” osobnosti ke stylu 

efektivní či neefektivní komunikace. Předpojatost (angl.originál bias) vyplývá 

8

z hodnotových vzorců chování, tradic, zkušeností, informací (resp.dezinformací) a ze 

sociální percepce. Vede nás k takovým závěrům a interpretacím, které jsou 

akceptovány jako pravdivé bez jakýchkoliv důkazů. Obvykle je naše doměnka o 

lidech před námi ovlivněna hodnotami, očekáváními a zkušenostmi s podobnými 

jedinci a my vyvozujeme závěry na základě jiných věcí, ve které věříme či 

očekáváme. To, že díky tomuto faktu druhému mnohdy ubližujeme a nedáme mu 

šanci, si ani neuvědomujeme. Mnohé předsudky a předpoklady mnohdy sdílí 

společně široký okruh lidí, který si neuvědomuje, že jsou to pouze generalizované 

informace a představy a tak se vytvářejí stereotypy. 

Generalizace je velmi nebezpečným jevem, ale poskytuje mnohým skupinám 

ideálně rychlý náhled na svět, rychlé řešení a proto existuje v rámci komunikace co 

svět světem stojí. Protože využíváme předsudky a stereotypy často bez našeho 

vědomí (a hlavně tehdy, nemáme-li jiné informace a vzory chování), může tento 

faktor vystavět vysokou bariéru mezi jedinci žijícími vedle sebe. Bránit se tomuto 

faktu je možné pouze kvalitními a fundovanými informacemi a řadou pozitivních 

příkladů, které naruší generalizovaný model a povede nás k diferenciaci a 

konkretizaci. Předsudky majority vůči romské menšině jsou dokladovány velmi často 

v sociologických výzkumech veřejného mínění a v každodenních příkladech, o 

kterých se dozvídáme z massmedií. Romové pak zaujímají i své stereotypy a 

předsudky proti majoritě a tak narůstá konfliktní soužití a nežádoucí disharmonie. 

Romové si opět evokují situaci, kdy je gádžové trestali za kočování, kdy je sepisovali 

do evidence a kdy řada členů jejich rodiny musela do koncentračního tábora. Proč 

by měli majoritě najednou důvěřovat ? Opět je doba složitá, jako ostatně po mnohé 

generace a tak jakákoliv dobře míněna aktivita ze strany majority je přijímána 

s nedůvěrou a obavami, resp. v poslední době není akceptována vůbec. 

Neznalost tohoto faktu překvapí mnohé aktivní příslušníky majority, kteří chtějí 

přispět novými projekty či programy k harmonickému soužití, ale narazí na nezájem 

ze strany Romů. 

Faktor ” komunikační styl” : 

Na výše uvedené faktory pak navazuje komunikační styl. Z teorie 

komunikace víme, že projev člověka je ovlivněn pouze ze 7 % slovy (verbální 

komunikací), 38 % hlasem (způsobem jak je informace sdělena, jakým tónem) a 55 

% řečí těla (neverbální komunikací). Tedy pouze do 10 % hrají roli naše slova (vyjma 

vysoce odborné vědecké disputace). Naši posluchači jsou lidské bytosti, kteří vnímají 

situaci prostřednictvím mnoha smyslů. Nezpracovávají pouze slova jako počítač, ale 

působí na ně i tón, upřímnost a přesvědčivost našeho hlasu, naše držení těla, naše 

pohyby a energie, kterou vyzařujeme, dále přesvědčivost našich očí, našeho obličeje 

a celého těla. Znamená to tedy, že co člověk, to rozdílný komunikační styl. 

Individuální styl je ještě podpořen a rozvíjen kulturálními zvyklostmi a tradicemi 

každé skupiny obyvatel (jiný pozdrav v USA, Japonsku, Evropě, jiné gesto při 

souhlasu, čtení písma buď zprava či zleva, jiné zvyklosti přijímání přátel a jiné 

řešení konfliktu apod.) 

Komunikační styl Romů je zcela odlišný od stylu příslušníka majority střední 

Evropy v mnoha směrech. Romové mají ohromně vyvinutý smysl pro poznání 

člověka pouhým pohledem a intuicí. Tedy možná ještě více než 95 % mimoslovních 

informací zpracovávají při jakékoliv komunikaci. Umějí okamžitě ”přečíst” člověka, 

9

jeho upřímnost a dokonce i rysy či vlastnosti. Cítí se v přítomnosti druhé osoby 

příjemně a jistě, či vnímají ohrožení. A to i tehdy, když naše slova ujišťují o opaku. 

Jakoby četli ”pravdu” člověka z jeho nitra. Když lektor či učitel ve škole říká :”Já Ti 

pomohu, dokážeš to”, ale přitom se soustředí na něco jiného a spěchá domů, říká to 

jen formálně a neupřímně, Rom to cítí a nevěří. Jakoby se ”zablokne” a ihned cítí 

bariéru mezi sebou a učitelem. Nebojí se přísnosti, pokárání a kritiky, je-li míněna 

upřímně a taktně. 

Veřejné zostuzení je vnímáno krutě a úplně demotivuje Roma a vystaví další 

bariéru. Naše negativní hodnocení na veřejnosti, ve školách a v práci už asi 

nevnímáme jako nevhodné, ale normální, a přesto si každý vybaví nepříjemné 

zážitky, spojené s podobnou situací. Mezi Romy (a mnoha dalšími kulturami na 

světě) však podávání kritiky je umění. Málokdy útočí na osobu, ale výtka se týká 

problému. Rozhodně by se veřejné pokárání mělo přizpůsobit kritériím pozitivní a 

konstruktivní kritiky a zpětné vazby. 

Jistotu Rom získává i dotykem. Pocit bezpečí získá tehdy, když je mu osoba 

blízká na dosah či přímo v osobním dotyku. Romské ženy se na výcviku během 

deseti minut sesedly k sobě, opřely se o sebe a seskupily v jednom rohu místnosti. 

Byly pak klidnější, vnímavější a jakoby se více soustředily. Naše představy, že 

každý musí být na své židli, v pohodě a klidu od okolí, zde neobstál. Při sledování i 

jiných kultur či etnických skupin obyvatel (např. Italů či Španělů) je vidět, že potřeba 

kontaktu a blízkosti je běžnou součástí jakékoliv komunikace a třeba zcela se 

odlišuje od ”chladné” distance třeba Norů či Skandinávců, kteří jakoby odráželi 

chladnější severské vzdálenosti mezi obyvateli i obcemi. Sociálním pracovnicím 

vysvětlujeme, že potřeba přijít blízko dává Romovi jistotu, nikoliv demonstraci síly a 

neznamená to ohrožení pro sociálního pracovníka, který pro jistotu potřebuje zase 

větší vzdálenost. Vysoký počet členů rodiny při složitém jednání je jistě vysvětlitelné 

pro pocit bezpečí a síly a možná, kdyby tento fakt věděl starosta Rokycan, nevolal by 

policii na vedení nadace Porozumění a naděje, které přišlo v počtu cca 15 osob na 

jedno ze složitých jednání. 

Obrovskou roli v komunikačním stylu Romů dále hraje schopnost empatie 

(vcítění se). Rom se velmi brzy vcítí do pocitů druhého člověka a hned si dovede 

vybavit co člověk prožívá. Dostává se tak velmi rychle po pocitu radosti či strachu, 

bezmoci a nejistoty. Přečte informaci z držení těla, pohledu očí. Nepotřebuje slova. 

Naše výchova potlačila tuto schopnost a mnohdy naše ledová maska nám 

neumožňuje čitelně a přesně přečíst pocity druhého. My o citech nemluvíme jako 

v jiných kulturách a city negativní a zraňující vůbec nechceme sdělit, vždyť bychom 

se před druhými ztrapnili. Rom to však nepotřebuje slyšet, on to cítí. Proto rychle 

dovede přispěchat na pomoc a ”podržet” člověka v tísni a nepohodě, resp. s jásotem 

a pořádně oslaví radost a veselí, které přeci také patří k životu. (Odtud i ony dlouhé 

a radostné a hlučné oslavy členů rodiny jakéhokoliv svátku, dosaženého cíle, nebo 

jen příjemného setkání). 

S tím souvisí další specifika: vysoký podíl emocí při jednání, značná sensitivita 

všech jevů. Náš chlad navenek (i když nitro máme rozhárané) je něco, co Rom 

nezná. Je-li zoufalý, je to vidět na dálku a bohužel při tomto rozpoložení vidí i ostatní 

věci, které jsou pozitivní a neohrožující. Není schopen jakéhosi ”nadhledu”, 

racionálního rozboru a systémovému přístupu. Proto je nutné brát mnohdy některé 

10

informace jako relativní a umět s nimi pracovat. Dnešní pocit ohrožení dominuje 

všem ostatním pocitům a nám se tak zdá, že Romové zaujímají pouze extrémní 

postoj k veškerému dění kolem sebe. 

V této souvislosti je zajímavé zjištění amerického autora Thomase Kochmana 

při sledování rozdílného chování bílé a černé rasy v konfliktních situacích 

v posledních 20 letech v USA. Autor upozorňuje, že emoce jsou tak dominantní pro 

černou rasu, že jsou všude a ve vysoké míře i tam, kde by je bílý člověk nečekal. I při 

běžném jednání, kdy nejde o život, je nutné ukázat, že o věc člověk bojuje a musí 

ukázat emotivní zaangažovanost. Tedy i při obyčejném jednání při vyplňování 

formulářů na sociálním odboru musí člověk bojovat o věc, až křičet a ukázat, že chce 

docílit svého cíle, jinak by při klidném a tzv ”neangažavovaném hlase” neměl šanci 

na vyhrání či vůbec přijetí . Autor upozorňuje, že toto zaangažování je 

charakteristické pro skupinu lidí, která nemá psanou kulturu a vysoké vzdělání 

evropsko-amerického ”racionálního” stylu. Jinak totiž pracuje s písmem a slovem. 

Psaná kultura vyvinula sofistikovanější přístup ke slovu a jeho obsahu a 

interpretaci. Když je písmo napsané¸ trvá. Tak se s ním pracuje v mnohem 

jemnějších formách, než když je slovo pouze vyřčeno a sděleno. Když slovo jen 

sděluji a nikdy jsem s ním nepracoval, nepsal jej a nečetl, má pro mne menší 

význam. Vyřknu i slovo hrubé, nahlas a opakovaně a nechci ublížit, jen být čitelnější. 

Pak jej velmi brzy zapomenu a už nevím, co bylo řečeno. Autor upozorňuje, že toto 

chování bylo charakteristické i pro bílou rasu v 19. století či na počátku 20. století, 

kdy lidé nechodili běžně do škol a nevzdělávali se. Teprve práce s písmem, vzdělání 

a nové formy chování pozměnily (zjemnily či zformalizovaly) i jednání lidí. 

Zdá se, že chování Romů, kteří rovněž nemají psaný jazyk, je velmi podobné. 

Nebude to charakteristika jen americké černé rasy, ale spíše průvodní jev určitého 

sociálního postavení a způsobu života v určitých podmínkách. Tedy impulsivita, 

okamžitá nekontrolovatelná reakce patří k životu a jeho dennodenním projevům. 

Protože majorita není na tak vypjaté či extrémní jednání běžně zvyklá, ”čte to jinak”nikoliv 

jako pouhou zaangažovanost, ale jako již vyšší stupeň ohrožení. Vždyť 

zvýšení hlasu a křik , napjaté tělo a pocit nepohody mě ohrožuje, vyvádí z míry a nutí 

mne k obraně, nikoliv racionálnímu řešení případu. Romská asistentka říká: ”Roma či 

romskou maminku musíte nechat vykřičet, chviličku se jen dívat a chlácholivě 

popisovat její stav duše (v komunikaci hovoříme o parafrázování a zrcadlení pocitů) a 

pak si sedněte a věcně začněte řešit problém. Jejich emoce patří k jednání, buďte na 

to připraveni a nebojte se. Bude to sice o pár minut delší, ale pak uspějete na 

dlouhou dobu…”.Možná, kdyby toto vše sociální pracovník věděl, jednání by mohla 

být efektivnější a klidnější než doposud. 

Život s emocemi má však i další důsledky. Jsem-li v afektu, mám spíše 

neracionální schopnost uvažování. Nechci říci, že Romové nejsou schopni klidného 

jednání, ale prožívají-li dnes pocit ohrožení, obav a nejistoty, pak jsou ve svém 

osobním postoji mnohem více ”zabudováni” a nechtějí, resp. nemohou svůj svět 

opustit. Zajímavé jsou některé modelové situace při seminářích. Při jedné z nich 

musí 5členný tým spolupracovat, aby každý z týmu splnil úkol : sestavil čtverec ze tří 

částí, je však závislý na chování skupiny. Nemůže totiž sám vybírat, ale je odkázán 

na nabídky druhých. U Romů se nejednou stalo, že když byli ve strachu, že to 

nedokáží a i když skupina pomáhala, nebyli schopni změny vlastního přístupu a stále 

11

dokola zkoušeli jeden styl řešení (stále stejné skládání z přidělených tří částí), který 

nebyl efektivní. I při našich obecných radách (jinak účastník nesmí mít žádné 

informace z okolí) nebyli schopni nového pohledu na věc, až jim to museli členové 

týmu sami provést na svém modelu a navést je k nové reakci. Znamená to, že 

emoce a pohled Roma na svět jej tak limitovaly v jednání, že přimět jej k novému 

přístupu vyžadovalo nadlidské úsilí celé skupiny. Stres romského participanta tak 

ochromil, že nebyl schopen po dobu 20 minut žádného jednání. 

Při jedné ze závěrečných her, kdy si účastníci semináře píší navzájem 

anonymně na papír jen dobré informace a přání, dochází u některých Romů 

k neobvyklému průběhu. Prakticky nikdy s účastníky majority nenajdete na papíře 

negativní informace, ale u Romů ano. I když je zadání vždy stejné ”pouze pozitivní 

věci, které vidíte a chcete sdělit”, asi nepřekonají u Romů negativní emoce, které 

mohou účastníci mezi sebou cítit. Na papír se k méně neformálním osobnostem či 

lidem, ke kterým mohu mít jistou averzi, tak dostane i negativní informace typu 

”zhubni”, ”seď doma”…apod. Pravděpodobně nemohou emoce snadno překonat 

rozumovým uvážením. 

Ještě jeden příklad o emocích : příchody, odchody a pozornost romských 

účastníků mnohé lektory konsternovala a byla spojena s mnoha nejasnými či 

negativními pocity samotných lektorů. Při racionálním, klidném a věcném sdělení, že 

pozdní příchody, časté odchody, ignorace, únava a nepozornost po probdělých 

nocích, nás roztrpčují a vyžadujeme jiného přístupu, nevyvolala žádnou reakci. Až 

teprve jasné, jadrné a velmi ostré sdělení, že výuka je obtížná, neradostná a asi 

zbytečná a ještě k tomu přidaný ostrý tón, vybudil Romy z letargie a jakoby nově 

obnovil kontakt a soustředění. Naše obavy, že tato forma byla neprofesionální a 

kontakt nám zcela zavřela, se nenaplnily. Naopak, sdělení vyvolalo v mnohých očích 

slzy a poděkování za upřímnost. Něco nepředstavitelného mezi účastníky z řad 

majority. Znamená to, že emoce k životu patří a musí se s nimi pracovat. Jsou-li 

sděleny upřímně a týkají-li se i negativního sdělení, jsou akceptovány více než 

formálně správné, ale ”neživé vyjádření”. Dle Romů (a jistě i nás všech) je 

samozřejmý život plný pohlazení, ale i pohlavku, pokud je od srdce a bez falše. 

Další specifický rys, který je charakteristický pro velikou skupinu Romů, je 

nízká schopnost generalizace. Pokud jsme říkali obecné teoretické vstupy na 

počátku každé nové látky, pozornost byla velmi nízká, resp. i když se účastníci 

snažili, model jakoby nepochopili. Až konkrétní jednání je přivedlo k poznání 

předkládané informace. Jak jazyk, který nemá zobecňující termíny, tak možná i 

neexistence psaného písma a práce s teorií je .de facto limitujícím faktorem při práci 

s obecným modelem. Očekávání, že z modelu jasně vyplyne návod pro konkrétní 

situaci, není na místě. Spíše časté, až monotónní opakování a předvádění situací 

novým způsobem může romské účastníky přimět k efektivní práci v budoucnu. 

12

2. Zkušenosti z poradenstvím pro romského poradce 

. 

2.1. Důležitost funkce romského poradce 

Relativně nová funkce romského asistenta a poradce vykonávaná Romem má 

svá opodstatnění. Existence této funkce má své počátky v 90.letech, kdy si členové 

samosprávy v některých lokalitách uvědomili nutnost zlepšení komunikace mezi 

samosprávou, státní správou a romskou komunitou. Na mnohá jednání komisí byli 

zváni samotní Romové z lokalit, aby vysvětlili situaci či se pokusili společně 

s kompetentními pracovníky vzniklé spory a nedorozumění řešit. Jakmile byla na 

základě mnoha zkušeností tato práce pozitivně vyhodnocena a oficiálně 

ustanovena funkce poradců pro národnosti, mohli začít vykonávat tuto práci samotní 

Romové. (Bohužel ne všude je chápána důležitost národnosti jako fenomen 

úspěšnosti, protože do funkce romského poradce je volen i člen z majority.) 

Vzhledem k tomu, že víme, že Romové žijí v jiném světě hodnot, tradic, 

zkušeností a očekávání, je velmi důležité, aby tento svět znal někdo, kdo bude 

profesionálním prostředníkem mezi romskou komunitou a úřady státní správy či 

jakýmikoliv institucemi, které mají kompetence řešit naše situace. Jedině Rom sám je 

schopen pochopit problém romské rodiny či jednotlivce v obci, nezalekne se křiku, 

pláče či jakýchkoliv silných emocí doprovázejících téměř každou akci. Navíc je 

schopen často v romštině vysvětlit proč jsou formuláře tak a tak uspořádány, jak a 

proč fungují zákony, proč je nutné vyčkat úředních hodin a další a další zákonitosti a 

pravidla, která vytvořil svět majority. Kritika od romského poradce je snášena jinak 

než od majoritního úředníka a pomůže odeznít emocím, které může prožívat 

zklamaný a nedostatečně informovaný žadatel. 

Poradce je jakýmsi ”filtrem”, který odstraní nedorozumění, jakýmsi 

prostředníkem, který přetlumočí a objasní chování obou stran. Není to role 

jednoduchá, jak by se zdálo a každý, kdo se o ní uchází, by měl být dobře připraven 

po všech stránkách. Je ověřeno, že nestačí jen entuziasmus a dobrá vůle, ale 

vyžadována je profesionalita, zkušenost a vytrvalost. 

2.2.Limity výběru : 

Asistenta či poradce by měl vykonávat Rom splňující určitá kriteria. Z počátku 

byl do této funkce přijímán Rom (Romka), který byl určitou neformální autoritou, sám 

se zapojoval do role laického prostředníka mezi úřady a romskou komunitou a měl 

jisté vyjednávací schopnosti. Časem se zjistilo, že mohl narazit na řadu těžkostí. 

Reprezentativnost : 

Vzhledem k tomu, že romská komunita je však velice heterogenní, 

s obrovskou škálou vnitřních a vnějších meziosobních pozitivních i negativních 

vazeb v rámci rodů a lokalit, objevilo se velmi brzy, že zvolený romský asistent 

nemusel reprezentovat všechny Romy v lokalitě a že s některými se dokonce vůbec 

nechtěl sám kontaktovat, resp. neměl na mnohé žádný vliv. Vše však vyžaduje čas a 

seznámení Romů s novou funckí a jejím smyslem. 

13

Řešení volit do funkce někoho, kdo je z jiné lokality, mělo rovněž svá úskalí. 

Romové si dlouho zvykají na ”svou” tvář, důvěra se buduje zdlouhavě a nesnadno a 

je možné, že takovýto neznámý romský asistent nebude mít dlouho žádné výsledky 

a kontakty a pomalu bude akceptován jako autorita. Po jednom roce se však 

situace obvykle zlomí. 

Role muže a ženy : 

Žena ve funkci asistenta a poradce bude z počátku v těžší pozici, protože role 

ženy patří v romské komunitě zejména do oblasti rodiny. Postavení poradce, silné 

autority a neformálního vůdce přísluší odjakživa mužům a i když je žena 

středoškolačka, mnozí si k ní našli cestu až časem a to ještě s velikým komentářem 

v rodinách v lokalitě. Proto je rovněž vhodné, aby romská asistentka měla silnou 

podporu v odbornících a mohla s nimi těžké chvíle i tohoto typu prodiskutovat. 

Vzdělání : 

Vzdělání mnohých bylo z počátku jen základní a i když se jednalo o 

zkušeného řečníka a nebojácného reprezentanta, začal narážet na neznalost 

administrativy, vyhlášek a základních pravidel agendy sociálního pracovníka. 

V neposlední řadě mohlo i nízké vzdělání limitovat finanční ocenění, protože na 

úřadech je požadováno středoškolské vzdělání a dle toho určeno finanční 

ohodnocení. Stalo se nejednou, že zařazení asistenta či poradce do vyšší platové 

skupiny než mu dle vzdělání příslušelo, začalo budit závist a stalo se terčem útoků, 

mnohdy i rasisticky orientovaných. 

Proto byl časem formulován požadavek samotné romské nadace na alternativní 

středoškolské vzdělání romského poradce. 

Kompetence : 

Romský asistent se může časem dostat do tzv. dvou ”mlýnských kol”. 

Úředníci majority jej tlačili do pozice, aby začal řešit všechny, tedy i neřešitelné či 

velmi zdlouhavé a komplikované případy romských rodin v lokalitě a mnohdy mu i 

předávali případy k vyřešení, aniž by měl romský asistent kompetence. Z druhé 

strany jeho romští klienti byli a jsou vlastně jeho soukmenovci, příbuzní či naopak 

velcí nepřátelé a jestliže nevyhověl jejich přání (např. přidělit byt, sehnat práci, 

vymoci sociální dávky apod.), zřekli se jej, začali šířit fámy o úplatcích či jej 

zatracovat. Jeden příběh z praxe je i doplněn o distanci na veřejnosti (včetně 

teatrálního křiku a ”odplivnutím” před asistentem na veřejnosti). 

Všechny tyto projevy jsou pro asistenta velmi bolestivé a nečekané a 

vyžadovalo to velikou odvahu a přitom okamžitou pomoc od rozumných přátel či 

silných autorit na úřadě. Podpora je v takovýchto každodenních situacích nesmírně 

důležitá. 

Asistent by neměl mít z těchto důvodů určeny závažné úřednické kompetence 

a rozhodně by neměl mít kompetence finanční. Jen hlas poradní, jak naznačuje 

funkce. Časem jistě přijde i rutinérská úřednická práce, jako např. odvolání k soudu, 

formulace žádostí, písemná doporučení, vyplnění formulářů a pod, což vyžaduje 

zkušenosti, informace a dlouhodobou znalost odborné agendy. Úkolem bude i 

důležitá práce koordinátorská. 

14

Pokud na úřad nastoupí kvalifikovaná romská sociální pracovnice, neměla by 

dostávat jen romské případy, ale všechny sociální případy jako její kolegyně. 

Rozhodně by měla mít kvalifikovanou podporu a možnosti konzultace jako kterákoliv 

začínající pracovnice. 

Rasismus : 

Vzhledem k tomu, že v naší společnosti je v současné době přes 80 % 

rasisticky orientovaných, resp. velmi málo tolerantních osob, setká se romský 

asistent velmi často s rasistickými hodnoceními, postoji a distancí latentního 

charakteru. Nemusí to být jednoznačné odsouzení a výroky typu Sládkovy 

republikánské strany, ale mnohé skryté narážky srovnávající asistenta s průměrným 

středoškolákem, dále to bude nezájem úředníků o řešení, kritika spíše než pomoc a 

časté stížnosti na jeho romské klienty apod. I když je mnohdy na podobný postoj 

z běžného života zvyklý, intenzita takovýchto výroků stoupne, protože bude stále pod 

drobnohledem majoritních úředníků, kteří mají před sebou novou situaci, na kterou 

nebyli adekvátně připraveni. Připočteme-li jeho percepci v poslední době ohledně 

této otázky, bude prožívat situace velmi intenzivně a možná i bolestivě. Vždy by měl 

mít proto nablízku ”blízkou duši”, která jeho pocity bude schopna pochopit a pomoci 

mu je zpracovat. 

Emoce : 

Jak bylo řečeno výše, emoce, senzitivita a zvýšená citlivost na projevy 

distance či přehlížení, patří do života každého Roma. Počítat by s nimi měl i romský 

poradce, resp. jeho kolegové kolem. Pokud bude poradce v depresi, a bude silně 

prožívat určitý, byť parciální a relativní neúspěch, bude z tohoto hlediska hodnotit i 

další jednání a situace. Často jsem byla svědkem, že bezprostřední negativní, resp. 

pozitivní nálada a odpovídající emotivní prožitek ”natočil” poradce do pohledu 

pesimisty či optimisty. Z jednoho či druhého pohledu pak hodnotil i další věci, které 

s původně prožívanou situací vůbec neměly nic společného. Mnohé pozitivní věci tak 

byly kritizovány a neuznány jako významné a naopak mnohé negativní věci byly 

bagatelizovány a nepřipravily poradce na složitá jednání. 

Romský poradce by měl mít nablízku spolehlivého rádce a člověka, který jej 

pochopí a pomůže mu nalézt opět vyrovnanost.Mělo by být také samozřejmostí, že 

by měl zažívat časté výměny zkušeností s ostatními sociálními pracovníky, kteří 

prožívají podobné situace, aby si uvědomil relativitu situace a viděl, že podobné 

problémy a z nich nalézání východiska patří k životu a rutinérskému výkonu práce a 

nejsou to jen osobní schopnosti či neschopnosti pracovníka. 

Životní priority : 

Každý máme své osobní priority, kterým podřizujeme mnohá jednání a 

řešení. Pro Romy je největší prioritou jeho rodina, a to jak vlastní, tak i širší 

příbuzní (bratranci, sestřenice, strýcové, tety a pod), protože to je síla, základ, 

jistota a bezpečí. V zájmu rodiny udělá vše. To však může mnohdy limitovat 

romského asistenta při složitých jednáních, dlouhých žurnálních dnech a s námi 

předjednaných termínech. Mnohokrát se stalo, že z rodinného důvodu nepřišel 

poradce či reprezentant romské organizace na sjednanou a několikrát ověřenou 

schůzku. Protože rodila dcera, odejel jeden koordinátor na Slovensko. Dodnes se 

neomluvil, ale dozvěděla jsem se, že jeho dcera rodila první dítě. Nemusí ani přijít 

15

na pravidelnou schůzi po úředních hodinách, protože někdo z rodiny jej potřebuje 

mnohem více. Je-li nemoc v rodině, účast na komisi není ta prioritní. 

Možná by stálo za to vytvořit systém kontrolních otázek před pořádanou společnou 

akcí a pojistit se o případném odvolání či jiném termínu. 

2.3. Požadavky na romského asistenta a poradce 

Na základě výše uvedených informací a zkušeností by bylo vhodné vždy před 

volbou romského poradce do úřadu klást důraz na tato kriteria : 

• uchazeč by měl absolvovat výcvik v komunikativních dovednostech 

• dále by měl absolvovat výcvik v administrativě, včetně práce na počítači 

• měl by být orientován v příslušných předpisech, které souvisejí s jeho agendou 

• měl by mít základní uznalosti romštiny, aby mohl tlumočit a vysvětlit požadované 

informace romských občanů úředníkům a naopak 

• měl by mít základní přehled v dějinách romistiky, historie Romů 

• měl by být informován o rozdílech v hodnotových vzorcích a tradicích Romů a 

české majority 

• měl by zvládnout základy českého jazyka, protože bude častokrát v písemném 

styku s nejrůznějšími institucemi a organizacemi 

Vedení úřadu by mělo vzít v úvahu, že Rom bude často řešit mnohé neznámé 

a velmi složité případy a že by měl mít: 

• zajištěného odborného konzultanta, který poradí v organizačních, finančních, 

projektových a dalších potřebných oblastech 

• zajištěnou spolehlivou kontaktní osobu, která v době nouze, potřeb a ”černého 

vidění světa” bude nablízku 

• zklidní jej a přivede k pragmatickému a efektivnímu řešení ( ať to je kompetentní 

osoba a silná autorita z řad majority, která pracuje na úřadě a zároveň ještě 

některý reprezentant romské organizace v místě, atd.) 

• vytvořený systém kriterií a tzv.kontrolních otázek před každou důležitou 

společnou akcí úřadu a poradce, resp. romské komunity. 

• velmi úzkou spolupráci s protidrogovým koordinátorem, resp. manažerem pro 

prevenci, protože problémy a případy by se měly řešit společně a systémově. 

(Rozhodně by obě funkce neměly být sloučeny, jedná se o diametrálně odlišnou 

agendu). 

16

3. ZÁVĚREČNÁ DOPORUČENÍ 

• Zajistit podmínky pro alternativní středoškolské vzdělávání romských poradců, 

dále reprezentantů romských iniciativ a romských asistentů pro základní školy a 

předškolní zařízení. 

• Připravit kurzy pro další vzdělávání sociálních pracovníků jak vyšších územních 

celků, tak i sociálních pracovníků těch měst a regionů, kde je početná romská 

komunita a kde je vyšší výskyt rasově motivovaných konfliktů. 

• Připravit projekty typu ” Kulatý stůl” ve všech správních vyšších územních 

celcích a v městech s větším zastoupením romské komunity.” Kulaté stoly” 

umožní najít společnou řeč mezi pracovníky státní správy, zastupitele 

samosprávy a reprezentanty romské komunity. 

• Ve všech vyšších územních celcích připravit pracovníky pro práci ve Smírčích 

radách. Smírčí rada je institut, který řeší konflikty mimosoudními cestami jednání 

a pomáhá snižovat napětí a konflikty mezi jedinci či jedinci a skupinami velmi brzy 

po zahájení smírčího jednání. Lze ji velmi snadno založit za pomoci profesionálů, 

ale i angažovaných dobrovolníků v obci.(Informace podá České centrum pro 

vyjednávání a řešení konfliktu, které má s touto aktivitou zkušenosti). 

• Připravit metodickou pomůcku pro pracovníky státní správy a samosprávy, která 

poskytne základní informace o odlišnosti romského etnika a jeho specifických 

potřebách a očekáváních. 

• Připravit kurzy pro učitele základních a středních škol, zejména učitele občanské 

výchovy pro výuku k toleranci a proti rasismu. 

• Připravit speciální kurzy pro pracovníky massmedií jako je televize, rozhlas a 

denní tisk o životě etnických skupin v naší společnosti a příčinách vzniku rasové 

nesnášenlivosti. 

17

Použitá literatura : 

1) Konflikt, koření života : kolektiv autorů, průvodce řešením konfliktů pro učitele 

středních škol, Partners for Democratic Change, České centrum pro vyjednávání a 

řešení konfliktu, Praha, 1996 

2) Kochman, Thomas :, Black and White, Styles in Conflict, The University of 

Chicago Press, Chicago 1989 

3) Pracovní nepublikované materiály Českého centra pro vyjednávání a řešení 

konfliktu v letech 1994-98, Praha 

4) ŠIŠKOVÁ Tatjana,: Zkušenosti ze styku s cikánskými rodinami žijícími v Praze 5, 

in : Čs.pediatr, č.9/1977, s.556 an. 

5) ŠIŠKOVÁ Tatjana,: Některé výsledky ze šetření o sociálním snímku cikánského 

obyvatelstva v Praze, In : Čs.pediatr, č.9/1997, str. 559 an. 

6) Šišková Tatjana, : Romská menšina v Československu, in Sociologický obzor, 

ročník 2, č.1/1993 

7) ŠIŠKOVÁ, Tatjana : Analýza situace romské menšiny v Praze 5 a Praze 13, 

nepublikovaná sociologická studie z r.1993 (materiál Obč.sdružení R-Mosty) 

8) ŠIŠKOVÁ, Tatjana : Romská komunita v Rokycanech, Analýza dat z r.1994. 

nepublikovaná sociologicko-demografická studie z r.1996.(Materiál Nadace 

Porozumění a naděje v Rokycanech). 

9) WEINEROVÁ, Renata : Pražští Romové – hledání ztracených jistot ? Etnologická 

sonda v Praze 5. (Materiál Ústavu pro etnografii a folkloristiku AV ČR, Praha, 

1994). 

18

Závěrečné shrnutí : 

Studie přináší informace a zkušenosti se vzděláváním dospělých Romů po 

roce 1990 na úrovni neziskové instituce. Pozornost soustřeďuje jednak na oblast 

technik, které je vhodné aplikovat při vzdělávacích seminářích pro romské účastníky 

a jednak upozorňuje na jednotlivé projevy odlišného komunikačního stylu romské 

menšiny. Při nerespektování těchto odlišností totiž dochází k nedorozumění, 

disharmonickému soužití a konfliktům české majority a romské minority. Informace o 

těchto odlišnostech a znalost specifických přístupů naproti tomu může napomoci 

bezkonfliktnímu soužití a efektivnějšímu společnému řešení problémů v lokalitách, 

kde tyto skupiny žijí. 

Vzdělávací aktivity pro Romy byly zahájeny velmi brzy po r.1990, kdy se 

objevil nový požadavek ze strany samotných Romů : získat vyšší vzdělání a 

potřebnou kvalifikaci, aby obstáli v podmínkách, které přinesl nový systém tržní 

ekonomiky. Nevládní sektor reagoval velmi brzy na tento nový požadavek a stal se 

tak určitým předvojem aktivit, které by měl v budoucnu zajišťovat stát. Mezi instituce, 

které se začaly v tomto směru angažovat, patří zejména České centrum pro 

vyjednávání a řešení konfliktu, Sorosova nadace Open Society Fund, Katedra 

Sociální práce Filosofické fakulty UK Praha a romská nadace Dr.Rajko Djuriče, 

zakladatelka Romské Akademie. 

České centrum pro vzdělávání a řešení konfliktů realizovalo řadu aktivit a 

vzdělávacích seminářů jak pro Romy či úředníky samotné, tak i pro obě skupiny 

dohromady. Bylo ověřeno, že při společném jednání může dojít mnohem rychleji k 

pochopení jednání, dříve mnohdy nepochopitelného a někdy i ohrožujícího. 

Objasnění postojů obou stran navzájem vede k rychlému navázání ”lidského” 

kontaktu, relativně rychlému poklesu strachu a pocitu ohrožení a novému, 

systémovějšímu pohledu na věc. Navíc účastníci velmi rychle opouštějí 

generalizující model stereotypního hodnocení a začínají rozlišovat. Tak se otevírá 

nová cesta pro řešení konfliktu či vyjednávání mezi konkrétními jedinci-dříve 

příslušníky určité skupiny tzv. ”mojí” a ”jiné než jsem já” a začíná se zcela nově 

objevovat ”my” ,což jest vy a já dohromady.Tyto komunitní projekty v lokalitě byly 

pojmenovány ”kulaté stoly” a je pravděpodobné, že budou postupně otevírat cestu 

k pozitivnějšímu soužití v lokalitě, protože přiblíží Romy a úředníky přes osobní 

zkušenosti a poznání. Projekty probíhají ve městech Most, Pardubice, Ústí nad 

Labem a Písek. 

19

Mezi specifiky kurzů a vzdělávacích seminářů pro romské participanty patří : 

Kratší bloky, delší pauzy, naprostá schopnost improvizace věnovat se problému, 

který se objeví jak ve skupině při semináři, tak v terénu, kde již účastníci sami 

začínají pracovat. Ve večerních programech je možné dělat pouze velmi živé 

modelové situace či vést diskuse na jakékoliv požadované téma (to se objeví 

pravidelně a nečekaně každou chvíli). 

I když je zahájení každého nového dne velmi srdečné, měl by být lektor 

připraven i na empatické čtení ”tragedie a smutku”, které může účastník cítit velmi 

intenzivně, protože pocity jsou závislé na mnoha dalších faktorech, které člen 

majority vnímat vůbec nemusí. Dnes mezi tyto jevy patří pocity ohrožení, strachu a 

nedůvěry. 

Co se týče účasti, mnozí Romové přicházejí a odcházejí kdykoliv 

potřebují,resp. kdy sami mají něco důležitějšího (rodinou oslavu za tři dny, víkendový 

odjezd mimo domov či trhání zubu na počátku týdne). Plánovaný počet účastníků se 

tak mění a výklad by měl být pro nově příchozí opakovaně vysvětlen anebo pro 

naléhavost urgentního případu odložen. Sezení na seminářích s Romy je vždy velmi 

neformální. 

Teoretické vstupy pro romské kurzy musejí být co nejjednodušší, nejkratší a 

častokrát doplněné obrázkem či předvedením. Velmi těžce se pracuje se 

všeobecnými modely, analytické a pak syntetické úkoly nelze provádět ve sledu za 

sebou. Vše musí být krátké, hravé, co nejvíce prožitkové. 

Studie si dále všímá rozdílů v komunikačním stylu Romů, který vyplývá 

z odlišné historie, životního stylu, vnímání, jiných tradic a zkušeností.Tím, že každý 

pocházíme z různých míst, máme jiný etnický původ, jinou kulturu, máme jiná 

očekávání, jiné představy a přání, nereagujeme všichni stejně a hlavně ”nečteme” 

informace vysílajícího shodně jako druhá strana. Dochází tak k nedorozumění a 

někdy i ke konfliktu. V rámci této kapitoly věnuje autorka pozornost ”faktorům 

komunikace”, které vytvořil profesor D.Barnlund ze Státní Univerzity v San Francisku 

.Jsou to zejména hodnoty, percepce, předpojatost a komunikační styl. 

Bude-li komunikace mezi dvěma jedinci shodná ve všech těchto čtyřech oblastech, 

bude komunikace snadná. A naopak, komunikace se stane obtížnou, jestliže se dva 

lidé liší více než v jednom z těchto bodů. 

Komunikační styl Romů je zcela odlišný od stylu příslušníka majority střední 

Evropy v mnoha směrech. Romové mají ohromně vyvinutý smysl pro poznání 

člověka pouhým pohledem a intuicí. Tedy možná ještě více než 95 % mimoslovních 

informací zpracovávají při jakékoliv komunikaci. Umějí okamžitě ”přečíst” člověka, 

jeho upřímnost a dokonce i rysy či vlastnosti. Cítí se v přítomnosti druhé osoby 

příjemně a jistě, či vnímají ohrožení. A to i tehdy, když naše slova ujišťují o opaku. 

Jakoby četli ”pravdu” člověka z jeho nitra 

Veřejné zostuzení je vnímáno krutě a úplně demotivuje Roma a vystaví další 

bariéru. Naše negativní hodnocení na veřejnosti, ve školách a v práci už asi 

nevnímáme jako nevhodné, ale normální, a přesto si každý vybaví nepříjemné 

zážitky, spojené s podobnou situací. Mezi Romy (a mnoha dalšími kulturami na 

světě) však podávání kritiky je umění. Málokdy útočí na osobu, ale výtka se týká 

problému. Rozhodně by se veřejné pokárání mělo přizpůsobit kritériím pozitivní a 

konstruktivní kritiky a zpětné vazby. 

20

Jistotu Rom získává i dotykem. Pocit bezpečí získá tehdy, když je mu osoba 

blízká na dosah či přímo v osobním dotyku.Je dobré vědět, že potřeba přijít blízko 

dává Romovi jistotu, nikoliv demonstraci síly a neznamená to ohrožení pro 

sociálního pracovníka, který pro jistotu potřebuje zase větší vzdálenost. Vysoký 

počet členů rodiny při složitém jednání je jistě vysvětlitelný pro pocit bezpečí. 

S tím souvisí další specifika : vysoký podíl emocí při jednání, značná 

sensitivita všech jevů. Náš chlad navenek (i když nitro máme rozhárané) je něco, co 

Rom nezná. Je-li zoufalý, je to vidět na dálku a bohužel při tomto rozpoložení vidí i 

ostatní věci, které jsou pozitivní a neohrožující. Není schopen jakéhosi ”nadhledu”, 

racionálního rozboru a systémovému přístupu. Proto je nutné brát mnohdy některé 

informace jako relativní a umět s nimi pracovat. 

V této souvislosti autorka uvádí srovnání se studií amerického autora 

Thomase Kochmana, který sleduje rozdílné chování bílé a černé rasy v konfliktních 

situacích v USA. Autor upozorňuje, že emoce jsou tak dominantní pro černou rasu, 

že jsou všude a ve vysoké míře i tam, kde by je bílý člověk nečekal. I při běžném 

jednání, kdy nejde o život, je nutné ukázat, že o věc člověk bojuje a musí ukázat 

emotivní zaangažovanost. Tedy i při obyčejném jednání při vyplňování formulářů na 

sociálním odboru musí člověk bojovat o věc, až křičet a ukázat, že chce docílit svého 

cíle, jinak by při klidném a tzv ”neangažavovaném hlase” neměl šanci na vyhrání či 

vůbec přijetí . Autor upozorňuje, že toto zaangažování je charakteristické pro skupinu 

lidí, která nemá psanou kulturu a v důsledku toho jinak pracuje se slovem. Psaná 

kultura vyvinula sofistikovanější přístup ke slovu a jeho obsahu a interpretaci. Když je 

písmo napsané¸ trvá. Tak se s ním pracuje v mnohem jemnějších formách, než když 

je slovo pouze vyřčeno a sděleno. Vyřknu i slovo hrubé, nahlas a opakovaně, ale 

nechci ublížit, jen být čitelnější. Právě proto, že Romové rovněž nemají psaný jazyk, 

postupují velmi podobně. 

Ve studii je dále informace o funkci romského asistenta či poradce, o jeho 

důležitosti při jednání s romskou klientelou na úřadech, zároveň je však tato pasáž 

doplněna i o limity, které může tato funkce přinést. Jedná se zejména o 

reprezentativnost, roli ženy či muže, vzdělání, kompetence a životní priority Roma. 

V závěru práce jsou shrnuty požadavky na pracovníka, který by měl vykonávat 

funkci romského poradce či asistenta a uvedena jsou závěrečná doporučení, která 

by měla zajistit kompetentní instituce ať již na státní, či nestátní úrovni. Při jejich 

aplikaci bude docházet k žádoucímu harmonickému soužití české majority a romské 

minority. 

21

ŽIVOTOPIS Tatjany ŠIŠKOVÉ 

T.Šišková se narodila v Praze v r.1946. Studovala Filosofickou fakultu University 

Karlovy v Praze (obor sociologie- filosofie), kterou ukončila doktorátem filosofie. 

Studovala rovněž sociologii na Columbia University v New Yorku, USA. 

Pracovala jako sociální kurátorka romského obyvatelstva a ve výzkumu v sociologii 

dopravy, veřejného mínění, průmyslu a kultury. Od r.1992 pracuje v Českém centru 

pro vyjednávání a řešení konfliktů v Praze jako lektorka a koordinátorka projektů, 

zejména v oblasti interetnických vztahů. Pracuje i v dalších neziskových organizacích 

(např. R-MOSTY) a komisích při obvodním Úřadu Prahy 5. 

Je autorkou sociologických studií o romské komunitě v Praze a Rokycanech, dále 

studií o toleranci a rasismu, zejména mezi středoškolskou mládeží. Externě přednáší 

na katedře Sociologie FFUK v Praze témata související s vyjednáváním a řešením 

konfliktu. 

22

1. Úvod. 

ROMOVÉ A SOCIÁLNÍ PATOLOGIE 

Kazimír Večerka 

Pojednat o tak choulostivé otázce, jakou je problematika romských 

spoluobčanů ve vztahu k sociálně patologickým jevům, je velmi nesnadné. Před 

zrakem každého autora, který se o to pokusí, defilují obrazy jednak některých 

romských aktivistů a proromsky orientovaných občanů z řad většinového 

obyvatelstva, jež mají tendenci tuto problematiku vytěsňovat ze zorného pole svých 

úvah a předstírat údiv nad tím, že něco takového může být vůbec v souvislosti s 

Romy diskutováno, jednak otevření rasisté či snad lidé s tendencí k černobílému 

vidění světa, kteří bezostyšně a urážlivě kladou rovnítko mezi slova Rom a zločinec 

či asociál a nejsou schopni postřehnout jakýkoliv pozitivní signál lidsky čistého a 

obohacujícího romství. Obě tyto skupiny nutně nebudou spokojeny s následujícími 

úvahami, které jsou psány s úmyslem pokusit se popsat nelehce poznatelný vztah 

Romů a sociální patologie v realistických konturách. 

Tento úkol je o to těžší, že se nemáme možnost opřít o žádné informace, 

jež by vypovídaly o současných mravních kodexech moderních Romů, že 

nemáme přesnější informace o tom, jak je vnitřně romská populace v těchto 

otázkách stratifikována a jak velké procento Romů je vlastně rezervoárem 

asociálního přístupu k životu v jejich nejodpudivějších formách.. Víme pouze 

to, že zde dosud existuje reálný problém, který se nějak manifestuje navenek a 

který obecně zatěžuje soužití občanů ČR. Problém, kdy určité skupiny lidí nectí 

zásadu, že právo jednoho člověka končí tam, kde začíná právo člověka 

druhého, je sám o sobě velmi závažný a získává ještě na palčivé důležitosti a 

naléhavosti, jestliže se do něj přelévají hodnotící kritéria čerpaná z rasismu, 

xenofobie či jiných zdrojů nepřátelství. Je ovšem jisté, že reálný sociální 

problém se nevyřeší ani cudně odvrácenýma očima, ani snahou po snadných 

odpovědích na složité otázky. Tyto otázky však zde jsou a proto je třeba na ně 

hledat pravdivé odpovědi. Bez nich se totiž problém jenom prohlubuje a 

postupně by mohl získávat rozměry nezvládnutelnosti. 

2. Obecně o sociální patologii a jejich nositelích 

Když v této stati hovoříme o sociální patologii, mluvíme o takových jevech 

sociálního života, jež lze z určitého objektivizovaného pohledu považovat za škodlivé 

pro chod sociálního organizmu. Mluvíme o takových jevech a skutečnostech, které 

určité jedince zotročují a ve svých (často dlouhodobých a na první pohled 

nezřejmých) důsledcích jej činí nešťastným, sociálně či psychicky bezprizorným. V 

tomto pojetí, jež je vhodným východiskem pro následující úvahy, tedy za sociálně 

patologické nepovažujeme to, co pouze nevyhovuje (nebo se z nějakého důvodu 

nelíbí) majoritě, ale takové jevy, u kterých lze dovodit, že mají devastující účinky na 

sociální život celku nebo jeho podstatných částí. Aniž bychom se chtěli pouštět do 

zásadních teoretických pokusů o vymezení, chceme touto tezí pouze naznačit, že 

případná sociální patologie může spočívat nejen v narušování obecných principů 

soužití, jež jsou kodifikovány nebo zjevně uznávány ve většinové společnosti, ale i v 

1

opouštění krásných a plnohodnotných lidských etických principů minorit, které jsou 

odkládány pod rouškou pokroku či adaptace na většinové systémy. 

Jestliže jedincův život (či život určitých společenství) vykazuje určité asociální 

či dokonce antisociální rysy, je třeba si klást otázku, co je příčinou takového stavu. 

Kriminologie spatřuje odpověď na tuto komplikovanou věc v kombinaci biologických a 

osobnostních předpokladů člověka žitých v jeho užších či širších sociálních polích. V 

rámci socializačního procesu dochází k více či méně vhodnému rozvoji 

osobnostních rysů, jež se zase zpětně projevují v konkrétních způsobech života 

individua v určitých životních podmínkách. I když se individuální osud 

neopakovatelně disponovaného člověka naplňuje v rámci neopakovatelných interakcí 

s jeho sociálním okolím, je přece jenom možné činit určité zobecňující závěry, jež 

vysvětlují, proč se určití jedinci, vystavení určitým obecně vadným socializačním 

procesům a postupům, stávají problémovými. Jinými slovy řečeno, určití lidé 

vychovávaní v určitých životních konstelacích mají obecně větší tendenci vykazovat 

znaky sociální patologie než jiní, kteří jim vystaveni nebyli. 

Hlavní důvodem, proč se zabývat vztahem Romů a sociální patologie potom je 

skutečnost, že Romové jako celek jsou jednak majoritou (i když nesprávně) vnímáni 

jako celek a zároveň skutečně žijí (obecně častěji) v takových životních podmínkách, 

které vedou (obecně častěji) k neadekvátnímu (sociálně patologickému) 

osobnostnímu a společenskému výsledku. Přitom je nutné konstatovat, že někteří z 

nich se s tímto - z hlediska celku - neadekvátním výsledkem solidarizují. Je proto 

třeba zabývat se specifickými okolnostmi (a to ať faktickými či domnělými), které 

zahánějí Romy psychologicky či fyzicky do životního ghetta a které jim umožňují se 

v něm mnohdy bolestínsky usadit. 

3. Postoj majority k Romům 

Než začneme hovořit o projevech romské sociální patologie je třeba celou 

problematiku zasadit do optiky majoritní společnosti, ve které je soužití s Romy hojně 

- a často jednostranně - diskutováno. Negativní vztah k Romům je v české majoritní 

společnosti zakořeněn. Je jistě na místě ptát se, proč tomu tak je. Shrňme proto zde 

některé důvody averze, které bývají nejčastěji uváděny v diskusích majority a které 

mají zároveň souvislost s předpokládanou asocialitou Romů. Vybíráme zde pouze ty 

aspekty, které mají bezprostřední vztah k námi probíranému tématu. Nicméně je 

třeba konstatovat, že negativní vztah k Romům je velmi často založen právě na 

těchto názorech, nikoliv na rasismu v jeho čisté podobě. 

Pravděpodobně nejfrekventovanější výtkou je předpoklad, že Romové se 

dopouštějí kriminality podstatně častěji, než je tomu u majoritní společnosti „zvykem“. 

Navíc veřejné mínění majority soudí, že pro mnohé Romy není trestněprávní postih 

ničím odstrašujícím a že pobyt ve vězení je pro ně vlastně štěstím, neboť se zde mají 

tak, jak si nezaslouží. Navíc „hlas lidu“ říká, že v jejich pospolitosti není ani uvěznění 

něčím sociálně degradujícím, že odsouzeného spíše činí hrdinou. Zvláště negativně 

jsou interpretovány zmínky o tom, že v romské kriminalitě platí „dvojí metr“, jež staví 

romskou minoritu proti „bezdůvodně ohrožené“ a proto se „bránící“ majoritě. Tento 

pocit pramení z přesvědčení, že se obecně jinak hodnotí trestná činnost 

2

uskutečňovaná vůči členům většinové Neromské společnosti a jinak vůči Romům 

samotným. 

Dalším iritujícím předpokladem majoritní společnosti je obecné přesvědčení, 

že se Romové snaží vyhýbat poctivé práci, snaží se žít příživnicky, usilují o 

zneužívání sociálních dávek a když pracují, jsou nespolehliví, neukáznění a odborně 

nezpůsobilí, a tím nepoužitelní pro značnou část možných pracovních profesí. 

Romové se tak často dostávají do postavení na společnosti jednoznačně závislých 

jedinců, kteří nejenže rezignovali na pokusy vzít odpovědnost za svůj život do svých 

rukou, ale navíc, když se mimořádnými postupy domohou nějakých materiálních 

výhod (které jim společnost „štědře“ a „bezdůvodně“ poskytuje), často je zneužívají 

ke stupňování svých požadavků (např. „svévolně“ si pozvou do poskytnuté obecní 

ubytovny další příbuzné), využijí prostředky na jiný účel, než na které byly 

poskytnuty (např. poskytnutou dotaci použijí na něco jiného, než na co ji původně 

žádali nebo poskytnuté prostředky „z liknavosti a neodpovědnosti“ nevyúčtují), či tyto 

„statky“ devastují (např. „vybydlují“ byty). 

Majorita má dále dojem, že se Romové nechtějí vzdělávat, že unikají naší „až 

nemístné“ snaze poskytnout jim vzdělání. „Naschvál“ nechodí do školy, rodiče je v 

tom podporují. Navíc „nechtějí“ absolvovat ani celou zvláštní školu, kam se je „z naší 

dobré vůle“ snažíme zařadit, abychom takto zlomili jejich odpor k formální edukaci. A 

tak vyrůstají stále noví a noví „příživníci“ této společnosti. Situace se navíc zhoršuje, 

že ve školských zařízeních (dětských domovech) se objevuje stále větší skupina 

romských dětí, na jejichž výchovu jejich „nesolidní“ romští rodiče zcela rezignovali. 

V této souvislosti je majorita též „nezlomně“ přesvědčena, že rodinné vztahy 

Romů jsou „ve velké většině“ nefunkční a neodpovědné, že romští partneři žijí „na 

hromádce“ (a proto neformalizují své rodinné či partnerské svazky), že se vyznačují 

nevázanou sexualitou. Je jim vyčítáno, že neuznávají „věková omezení“ pro 

reprodukci, dívky mají děti příliš brzy a celkový počet dětí je též „provokující“, stále 

častěji odkládají své děti do ústavů. 

Jedna z hlavních obav majority ve vztahu k Romům je však založena na 

předpokladu, že se dosud nevzdali použití fyzické síly jako argumentu. Obává se, že 

jsou Romům obecně cizí právní postupy uznávané v „civilizované“ společnosti, 

kterými by se mohli domoci svého „případného“ práva. Navíc své bezprávné jednání 

často spojují „s temnými výhrůžkami“ fyzického násilí vůči „bezbrannému“ a Romovi 

„na život a na smrt vydanému“ poškozenému či jeho rodině. Jejich jednání je pro 

majoritu nečitelné, reakce mohou být nevyzpytatelně divoké, brutální a až 

nepochopitelně fanatické. Jsou „jistě“ ochotni použít násilí, jestliže nebude splněna 

jejich vůle. 

Konečně - Romové se chovají „divně“ - jsou hluční, zdá se, jako by se pořád 

hádali, mluví divnou směsicí romštiny, jež je „špikována“ českými či slovenskými 

výrazy, majorita jim nerozumí a považuje jejich jazyk za argot (neboli řeč, kterou se 

na „nás“ domlouvají, když mluví jazykem majority mají omezenou slovní zásobu a 

nesprávnou intonaci, mluví hrubě, jsou zaostalí, hrubí a nesnaží se z této zaostalosti 

vlastním úsilím uniknout. 

3

Všechny tyto hrubě obviňující předpoklady vedou majoritu k závěru, že Romy 

není vhodné pouštět do svého světa, že je třeba od nich udržovat preventivní 

distanci. Obecně pak majorita vnímá Romy jako skupinu lidí, jež se od ní v mnoha 

směrech liší, což by nebylo tak zlé, kdyby odlišnost neinterpretovala téměř 

všeobecně jako negativní skutečnost. Členové většinové společnosti mají vůči 

Romům zakořeněnou nedůvěru, jež vzniká často již v rodinách a je posilována ve 

školních kolektivech a vrstevnických skupinách, na pracovišti i v místech bydliště. 

Výše uvedené teze je možno dokumentovat alespoň na některých 

sociologických výzkumech z nedávné doby. Uveďme zde alespoň některé z nich: 

V roce 1995 bylo provedeno poměrně rozsáhlé výzkumné šetření mezi 

pražskou mládeží v rámci projektu „Mládež a lidská práva“ ve spolupráci s Nadací 

Charty 77 . 1 Členové výzkumného týmu navštívili celkem 17 škol a učilišť v Praze. 

Zde mimo jiné předkládali studentům anonymní dotazník zaměřený na oblast 

lidských práv. Celkem bylo touto akcí získáno 1014 vyplněných dotazníků. 

Jeden z bloků otázek zkoumal postoje respondentů k jiným rasám, 

národnostním skupinám a přistěhovalcům, přičemž postoj respondentů k vybraným 

rasám a národnostním skupinám byl např. v jedné z otázek měřen posouzením 

hypotetické situace, že by „v bezprostředním sousedství respondenta bydlela rodina 

určité rasy či národnostní skupiny“. Pro měření intenzity postoje bylo užita 

třístupňová škála ( tato rodina by mi "vadila značně", "vadila by mi trochu", "nevadila 

by mi"). Ze srovnání odpovědí vyplynulo následující pořadí podle odmítavého 

postoje (viz tabulka č.1). 

Tabulka č.1 Postoj respondentů k rodinám vybraných národností a ras (n =1014) 

Rodina : 

rodina by „vadila 

značně“ (%) 

rodina by „vadila“ a 

„vadila značně“(%) 

romská 47,8 79,7 

vietnamská 14,9 49,1 

arabská 17,2 45,4 

ruská 10,9 34,5 

čínská 8,7 31,2 

německá 7,8 22,2 

židovská 4,9 13,1 

černošská 4,0 10,3 

slovenská 2,7 9,3 

Zdroj: Trávníčková,I. a kol.: Pražská mládež a lidská práva, IKSP,Praha 1995,str. 36 

1 Trávníčková, I., Martinková, M., Scheinost, M., Pražská mládež a lidská práva, IKSP, Praha 1995 

4

Tabulka jednoznačně ukazuje, že téměř čtyři respondenti z pěti odmítají 

soužití s romskými rodinami, a to bez ohledu na to, jakého typu či charakteru by tyto 

rodiny mohly být. Lze si povšimnout i faktu, že v pořadí druhá, tj. vietnamská, rodina 

uvedená v tabulce negativní obliby by „vadila značně“ respondentům podstatně 

méně často než rodina romská, a to o více jak 30%. 

Pozoruhodným v této souvislosti je ovšem i fakt, že dotázané dívky jsou s 

jedinou výjimkou tolerantnější ke všem výše sledovaným typům rodin, přičemž touto 

výjimkou jsou právě romské rodiny, které hodnotí respondenti mužského i ženského 

pohlaví téměř shodně. Zatímco by romská rodina vadila 76,3% dívek ( z toho 39,9% 

značně), vietnamská rodina by vadila „pouze“ 46,7% dívek (z toho značně jen 8,3%) 

arabská 41,5%, resp. 11,3% značně a např. židovská by vadila 9,6% dotázaných 

dívek (značně 2,8% respondentek). Je vhodné dodat, že v pořadí odmítavého 

postoje k jednotlivým skupinám rodin není rozdíl mezi chlapci a dívkami, což 

znamená, že romské rodiny jsou nejvíce odmítány bez ohledu na pohlaví 

respondenta. 

U příslušníků skupin a hnutí mládeže se nejodmítavější postoje projevují u 

respondentů, kteří se zároveň hlásí k hnutí skinheads, k satanistům a fotbalovým 

vlajkonošům - hooligans, kde procento vyjádření "vadí značně" ve všech případech 

převyšuje průměr, a to někdy velmi výrazně, naopak nejtolerantnější postoje k 

romským rodinám projevují příslušníci ekologických aktivit, zčásti punkeři a v menší 

míře anarchisté. Podle druhu školy projevují nejtolerantnější postoje studenti 

gymnázií, naopak nejméně tolerantní se jeví frekventanti učňovských oborů s 

maturitou. 

Vztah k romským spoluobčanům byl testován i dalším dotazem, který 

směřoval k objasnění otázky, do jaké míry by mohl Rom připadat v úvahu jako 

budoucí životní partner, resp. člen rodiny. Tento problém byl zkoumán na základě 

dotazníkové otázky „zda by byl respondent schopen chodit s dívkou či chlapcem 

příslušné národnosti (rasy)“ přičemž možnosti výběru těchto národností či ras byly 

opět předznačeny. Postoj byl zjišťován čtyřstupňovou škálou "rozhodně ne", "spíše 

ne", "možná ano", "určitě ano". Tabulka č. 2 opět vypovídá o odmítavých postojích 

(pořadí uvádíme opět podle odmítavého postoje). 

Tabulka č.2 Vztak k partnerovi odlišné národnosti či rasy (n = 1014) 

národnost (rasa): 

rozhodně ne (%) rozhodně ne a ne 

(%) 

Rom 56,0 78,4 

Vietnamec 41,2 73,8 

Číňan 34,5 67,4 

Arab 33,5 59,8 

Rus 17,0 44,6 

černoch 18,4 38,0 

Žid 14,7 28,8 

5

Němec 9,4 21,7 

Slovák 6,2 15,1 

Zdroj: Trávníčková, I., Pražská mládež a lidská práva, IKSP, Praha 1995, str.38 

Ve srovnání s respondenty - muži projevují se u respondentek - dívek dílčí 

rozdíly v toleranci. Odmítavější postoj zaujali k Vietnamcům a Číňanům, relativně 

shodný s chlapci k Romům, Arabům, Němcům a Rusům. Tolerantnější postoj se pak 

projevuje ve vztahu k černochům, Židům a Slovákům. 

V pořadí odmítání jednotlivých národností či ras se ovšem obě pohlaví 

shodují. Pokud jde o Romy, zaujalo odmítavý postoj 78,1% dívek, z toho 52,4% 

uvedlo "rozhodně ne". Vietnamce jako partnera odmítá 79,2% dívek (tj. o něco málo 

více než Romy), z toho 41,4% rozhodně. Číňana odmítá 72,6% dívek, z toho 35,4% 

rozhodně, Araba 63% dívek, z toho 31% rozhodně. Rusa odmítá 46%, z toho 13,3% 

rozhodně, černocha 31,3% dívek, z toho 12,5% rozhodně, Žida 24,8%, resp. 10% 

dívek, Němce 20,6%, resp. 7,1% dívek, Slováka 12,5%, resp. 4,3% dívek. 

Autoři zjištění uzavírají, že četnosti získaných negativních odpovědí 

nasvědčují tomu, že poměrně značná část zkoumaného vzorku zaujímá negativní 

postoje k jiným národnostem, resp. rasám, přičemž srovnání odpovědí na uvedené 

otázky ukazuje, že s předpokládanou rostoucí mírou užšího osobního kontaktu se 

odmítavý postoj posiluje. Zdá se tedy, že poměrně značná část zkoumaného vzorku 

mladé generace není dostatečně připravena na multikulturní a multinacionální 

společnost, jejíž rostoucí úlohu je třeba předpokládat. Varující je odmítavý postoj k 

Romům, který zaujímají tři čtvrtiny dotázaných, z toho polovina zcela jednoznačně. 

Vzhledem k tomu, že se jedná o příslušníky mladé generace, vytváří to - jak 

konstatují autoři - předpoklad k dále rostoucí izolaci romské populace ve společnosti. 

A my k tomu musíme dodat, že tyto postoje rozhodně nenapomáhají k omezení 

antagonismu mezi majoritou a minoritou a (nebudou-li kroceny všemi dostupnými 

prostředky) mohou vést jedině k akceleraci neporozumění, jejímž jedním z následků 

je další nárůst vzájemně neakceptovatelných postojů a asociálních činů. 

Podobné výsledky přinesl i výzkum extremistické mládeže, jež byl proveden 

pracovníky Institutu pro kriminologii a sociální prevenci v roce 1996. 2 Průzkum 

zjišťoval názory studentů 3. ročníků středních škol a učilišť (2149 respondentů, 

výzkum byl representativní pro ČR) 

Skupina otázek dotazníku testovala osobní sympatie nebo antipatie k různým 

sociálním, etnickým a sexuálním skupinám v naší společnosti. Respondenti měli 

oznámkovat následující skupiny známkou jako ve škole, jednička tedy znamená 

velmi kladný vztah vyjádřený slovně jako "mám je rád", pětku lze verbalizovat 

výrokem "nenávidím je". Některé výsledky postojů k námi vybraným sociálním 

skupinám ukazuje tabulka č.3. 

Tabulka dokumentuje na jedné straně, že hůře než Romové se v hodnocení 

mládeže umístili pouze kriminální recidivisté a neonacisté, na druhé straně ukazuje, 

že např. černoši a Židé jsou hodnoceni podstatně lépe než Romové. Autoři tyto 

2 Kolektiv autorů, Extremismus mládeže v ČR, IKSP, Praha 1996 

6

výsledky interpretují v tom smyslu, že mládež není nějak apriorně netolerantní a 

negativní postoj zaujímá jenom ke skupinám obyvatel, se kterými jsou buď problémy 

nebo které jsou tradičně vnímány jako negativní. 

Tabulka č.3 Postoj respondentů k vybraným sociálním skupinám (n = 2149) 

hodnocení (%) 1 2 3 4 5 průměr 

řadoví občané 19 29 40,5 4,5 3 2,42 

neonacisté 1,5 3,5 27 14 44 4,06 

homosexuálové 3 13,5 54 9,5 18 3,26 

kriminál. recidivisté 0,5 0,5 11 18 66,5 4,54 

členové náb. sekt 1 7 41 21 27,5 3,68 

Romové (Cikáni) 1,5 6 29 21,5 40 3,94 

Židé 13,5 23 51,5 4 5 2,63 

Číňané a Vietnamci 3 11 48 19,5 15,5 3,34 

černoši 19,5 28,5 42,5 3,5 4 2,43 

anarchisté 5,5 11,5 35 20 24,5 3,48 

skinheadi 6 9 29 20,5 33,5 3,67 

Zdroj: Kolektiv autorů, Extremismus mládeže v České republice, IKSP, Praha1996, str. 63 

Kontraverzní postavení Romů lze doložit ještě dalším zjištěním průzkumu. Na 

dotaz, který národ je respondentům nejméně sympatický (respondent mohl uvést 

pouze jeden), dotázaní mladí lidé odpověděli: Němci (13,7%), Rusové (10,6%) a 

Romové (9,9%). To tedy znamená, že z celkového množství 2149 dotázaných 212 

respondentů vyjádřila vůči Romům averzi. Jestliže bychom ovšem vzali za základ 

pouze ty respondenty, kteří na otázku odpověděli (tj. 1094 jedinců), pak jednoznačný 

odsudek vyjádřil téměř každý pátý. 

4. Jaká je úroveň romské kriminality 

Realistické posouzení situace se neobejde bez snahy dokumentovat stav 

problematiky alespoň nějakými statistickými údaji. Ty je třeba brát jako základ 

diskuse, a to i s tím vědomím, že mechanismus - o kterém budeme ještě dále hovořit 

- jak se určitý člověk stane „známým pachatelem“ může být u romských a 

neromských osob zcela rozdílný. Když zde hovoříme o zastoupení pachatelů z řad 

Romů na všech pachatelích trestné činnosti, hovoříme pouze o těch pachatelích, 

které se podařilo obvinit či stíhat na základě rutinní práce orgánů ochrany práva. V 

latentní oblasti celkové sumy spáchaných trestných činů může být teoreticky podíl 

romských a neromských pachatelů podstatně jiný. 

7

Na počátku devadesátých let, kdy byly údaje o romské kriminalitě k dispozici 3 , 

se pohyboval podíl Romů na celkové trestné činnosti v ČR okolo 16%, zatímco na 

Slovensku dosahoval 28%, což souhrnně znamenalo, že podílově byl na sklonku 

Československé federativní republiky přibližně každý pátý obviněný Romem. 

Romové se však nepodíleli na všech trestných činech rovnoměrně. Zvláště velký 

podíl vykazovali na krádežích vloupáním (22% celkového nápadu všech obviněných 

v ČR) a tzv. krádežích prostých (19%). To bylo ovšem podstatně méně než podíl 

Romů na registrované trestné činnosti na Slovensku, kde 40% pachatelů krádeží 

vloupáním bylo z řad Romů a jejich podíl na krádežích prostých byl více jak třetinový 

(36%). Nemalý podíl měli Romové též na mravnostní delikvenci, především na 

trestném činu pohlavního zneužívání (§ 242 tr. zák.). Zde činil podíl Romů v ČR 

zhruba 20% celkového nápadu (pro srovnání na Slovensku 40%). Na násilné 

kriminalitě se Romové v ČR podíleli relativně méně, totiž zhruba 13% (na Slovensku 

23%). 

I když by se mohlo zdát, že ČR vychází ve srovnání s SR na základě výše 

uvedených procent lépe, je třeba tento názor korigovat. Poslední sčítání obyvatel a 

kvalifikované odhady odborníků totiž dokládají, že na Slovensku žije podstatně více 

Romů než je tomu v ČR, čímž se ovšem v SR též zvyšuje teoretická 

pravděpodobnost, že se Rom spíše stane objektem zájmu trestního práva. Pohled na 

absolutní četnosti pak jasně ukazuje, že kriminalitou zasažená romská populace v 

ČR byla na počátku devadesátých let podstatně větší než tomu bylo na Slovensku. 

Jaká je situace v současnosti je poměrně obtížně a nepřesně zjistitelné. Je 

tomu tak především z důvodu diskutabilního zákazu vykazování Romů v statistické 

ročence kriminality, jež bylo učiněno mimo jiné na základě intenzívního tlaku 

romských organizací, jež si od tohoto kroku - bohužel mylně - slibovaly zklidnění 

veřejného mínění o Romech. V tomto směru stojí za povšimnutí protisměrnost vývoje 

evidování romské kriminality v SR a ČR. Zatímco na Slovensku dvě usnesení vlády 

(č.310/1996 a 796/1997) zavazují prezidenta Policejního sboru každoročně 

vypracovávat analýzu trestné činnosti Romů a předkládat ji zplnomocněnci vlády pro 

otázky občanů vyžadující zvláštní pomoc, v České republice se tyto údaje stávají 

téměř nedostupnými. Bylo by možná dobré se zamyslet nad tím, který přístup je 

Romům i majoritní společnosti více ku prospěchu, zda utajování či nesledování údajů 

nevede spíše k nežádoucímu osočování Romů než k jejich sociální a ekonomické 

integraci. Na kriminalitu Romů v ČR lze tedy usuzovat spíše nepřímo. 

Vzhledem k tomu, že naše státní hranice se Slovenskem je dosud nejvolněji 

prostupná a osudy Romů žijících v českých zemích a na Slovensku se ještě zdaleka 

nerozešly, je možné alespoň ilustračně naši situaci dokumentovat vývojem romské 

kriminality na Slovensku. 4 V roce 1997 bylo v SR evidováno 92 395 trestných činů, z 

kterých byla objasněna necelá polovina (47,2% případů). Z celkového počtu 

objasněných trestných činů bylo Romům prokázána účast na pětině těchto činů 

(přesně 21,5%). Na základě kvalifikovaného odhadu se neoficiálně udává, že z 

celkového množství přibližně 5 368 000 obyvatel žijících v současné době na 

Slovensku je 350 000 Romů (tj.6,6% všeho obyvatelstva). Z těchto údajů je možno 

3 Štěchová, M., Etnicita a kriminalita, in.: Novotný, O., Zapletal, J., Základy kriminologie, PFUK, Praha 1993 

4 Mikuš, P., Analýza trestnej činnosti rómskeho obyvateĺstva v Slovenskej republike v roku 1997, Kriminalistika 

/ 1998 

8

dovodit, že romská kriminalita je přibližně 3x vyšší než kriminalita majoritní 

společnosti na Slovensku. 

Na objasněné násilné kriminalitě, jež celkově přesáhla v roce 1997 v SR 

10000 deliktů, se Romové podílejí 19% ( tj. spáchali 1924 deliktů). Drtivá většina 

těchto násilných deliktů byla spáchána recidivisty (92%) a zhruba třetina mladými 

Romy do 18 let. Přibližně každý třetí násilný delikt páchaný romským pachatelem byl 

uskutečněn pod vlivem alkoholu. Největší frekvenci vykazovala loupež (40%) a 

úmyslné ublížení na zdraví (14%). 

Na celkové objasněné majetkové kriminalitě (tj. přibližně 19000 deliktech) se 

na Slovensku podílejí Romové zhruba 30% ( 5760 deliktů). Pro jejich majetkovou 

trestnou činnost je příznačné, že způsobená škoda je ve většině případů malá. 

Nejčastěji se zaměřují na krádeže vloupáním (53% trestných činů) a tzv. krádeže 

prosté (46 %). Téměř tři pětiny (57%) romské majetkové trestné činnosti měla na 

svědomí mládež do 18 let věku . 

Absolutní počty všech deliktů řazených do mravnostní kriminality (kolem 700 

trestných činů) jsou v porovnání s předcházejícími druhy deliktů podstatně menší. Na 

tomto celkovém počtu mají Romové opticky vysoký 54% podíl. V absolutních 

četnostech to však znamená 395 prokázaných trestných činů. Navíc měli na tomto 

množství případů převažující podíl děti a mladiství (59% všech romských 

mravnostních deliktů). Naprostou většinu romských deliktů v této oblasti lze zahrnout 

pod skutkovou podstatu pohlavního zneužívaní. To tvoří nejen 88% všech 

mravnostních deliktů Romů, ale též téměř 65% všech (tj. romských i neromských ) 

deliktů tohoto typu spáchaných a objasněných za rok. K této problematice je možno 

ještě uvést, že z pěti objasněných případů obchodování s ženami spáchali čtyři 

případy Romové. 

Z hlediska našeho rozboru je škoda, že nelze uvést obdobné přesné údaje za 

Českou republiku. Na základě určitých indicií by bylo pravděpodobně možno 

dokázat, že romská kriminalita má relativně stabilizovanou podobu. Jeden z mála 

empirických údajů, o které je možno se při úvahách o současné romské kriminalitě 

do jisté míry opřít, je vykazování kriminality tzv. statisticky významných skupin 

obyvatel (SVS), kam se řadí vedle cizinců i národnostní menšiny (včetně Romů). Jak 

uvádí Ročenka prevence kriminality 5 , podíl stíhaných osob zařazených do kategorie 

SVS na všech stíhaných v celé ČR byl v roce 1997 roven 10,8% (v absolutních 

údajích zhruba 12 800 stíhaných osob). Podle údajů Marešové a kol. 6 , se tento údaj 

v roce 1996 pohyboval zhruba na úrovni 12% (cca 13 100 stíhaných osob) a v roce 

1995 na úrovni zhruba 12,5% (cca 13 150 stíhaných osob). Vzhledem k tomu, že 

větší výskyt osob označených kategorií SVS je zaznamenáván v lokalitách, kde 

tradičně žijí i Romové ve větší koncentraci, lze dovodit, že převážná část pachatelů 

vykazovaných v této položce jsou Romové. Pro porovnání trendů lze ještě uvést 7 , že 

v roce 1993 - kdy byl počet Romů ve statistikách vykazován - činil podíl trestně 

stíhaných Romů na všech trestně stíhaných osobách 17,4%, což v absolutních 

počtech znamenalo cca 14 350 osob. Lze tedy pracovně uvažovat o tom, že počet 

5 

Ročenka prevence kriminality 1997, Odbor prevence kriminality MV ČR, Praha 1998 

6 

Marešová, A. a kol., Kriminalita v roce 1996, IKSP, Praha 1998 

7 

Marešová, A., Základní údaje o osobách vyšetřovaných a stíhaných v české republice v r. 1993, Kriminalistika 

4/1994 

9

stíhaných Romů se v současnosti v ČR jak v absolutních tak i relativních četnostech 

snižuje a pohybuje se kolem 8 -9% celkového ročního nápadu stíhaných osob. 

Budeme-li dále pokračovat v odhadech, můžeme současné množství 

etnických Romů žijících na území ČR reálně odhadnout na 200000 osob, což 

znamená, že tvoří zhruba 2% populace. Uvážíme-li však, že Romové jsou z 

demografického pohledu průměrně mladší než majoritní společnost, a tudíž 

větší část Romů je ve věku do 30 let, jenž se považuje z hlediska páchání 

trestné činnosti za nejnebezpečnější, pak můžeme uzavřít, že Romové se 

podílejí na objasněné registrované kriminalitě 3 - 4x více než osoby z řad 

majority. Toto zjištění by víceméně korespondovalo se současnými údaji ze 

Slovenska a bylo by i v souhlasu s dlouhodobými trendy poměrů mezi 

romskou kriminalitou v ČR a SR. 

Kriminalita Romů není ovšem stejnoměrně zastoupena na celém území ČR. 

Existují lokality, kde kriminalita Romů je dominantním prvkem veškeré kriminality. 

Doklad o této situaci poskytuje mimo jiné i podkladová zpráva pro jednání vlády 8 , 

pro kterou se vžil název „Bratinkova zpráva“. V tomto materiálu se hovoří o 

závažnosti romské kriminality a za doklad se uvádějí současné údaje za okres 

Teplice. Cituji: „Romská komunita zde tvoří zhruba 7% celkového počtu obyvatel, její 

podíl na trestné činnosti však odhaduje teplická kriminální služba na 60%, u 

pachatelů přepadení dokonce na 80%.“ (viz str. 31) Zdá se tedy, že v některých 

oblastech ČR je kriminalita páchaná Romy významným problémem. 

Obdobné údaje udává Večeřa 9 , když konstatuje, že „některé trestné 

činy se už dnes stávají doménou romských delikventů, např. podle posledních 

údajů městské policie v Brně se Romové podílejí až na 95% kapesních krádeží 

a 80% loupežných přepadení. Na prostituci a na ni se nabalující trestné činnosti 

(kuplířství, loupežná přepadení apod.) se pak podílejí Romové dle odhadu cca 

ze 60%.“ 

Romská kriminalita je páchána - z větší míry než je tomu u majoritní 

společnosti - recidivisty. Tento fakt je nejen konstatován v „Bratinkově 

zprávě“, ale lze ji doložit i významným zastoupením Romů v zařízeních pro 

výkon trestu odnětí svobody. Statistické údaje za rok 1991 např. dokládají, že 

Romové představovali zhruba polovinu všech vyšetřovaných a stíhaných 

recidivistů. Tento údaj ovšem zároveň znamená, že vysoké počty pachatelů 

Romů jdou do značné míry na vrub kriminalita má 

tady chy bí část textu je třeba doplnit 

5..Typické rysy romské sociální patologie 

Na úvod této části je třeba říci, že jsme si vědomi toho, že jakékoliv obecné 

soudy o romské sociální patologii mohou být napadeny z nejrůznějších pozic. Vždyť 

dopátrat se něčeho obecného v individuálních životech různých rodových a 

8 Usnesení vlády České republiky č.686/97 ke Zprávě o situaci romské komunity v České republice a opatření 

vlády napomáhající její integraci ve společnosti, Úřad vlády České republiky, 1997 

9 Večeřa, M., Romové - stále se vracející téma, in.: Kratochvíl, V., Trestněprávní reforma v České republice, 

sborník příspěvků z mezinárodního semináře, Masarykova universita, Brno 1994 

10

kastovních struktur, u jednotlivců či skupin Romů žijících v nejrůznějších životních 

prostředích a nacházejících se na nejrůznějších stupních integrace do majoritní 

společnosti, téměř nelze. Navíc dnešní politicky podbarvené informační embargo na 

údaje o asociálním či antisociálním jednání části Romů znemožňuje dokumentovat 

dále předložené, často obecně sdílené, teze průkazným empirickým materiálem. 

Nicméně, pokusme se o analýzu tohoto problému. Nejdříve uveďme některé - i když 

bohužel poněkud starší - výsledky výzkumných studií o romských pachatelích, v 

druhé části se pak pokusme o rozbor některých typických forem současné 

delikvence, která je spojována s romskými pachateli. 

Ještě v době hluboké totality, v roce 1979, došlo v tehdejším Výzkumném 

ústavu kriminologickém k prvnímu pokusu alespoň tezovitě zmapovat hlavní 

kriminogenní faktory kriminality mladistvých Romů 10 (tehdy ovšem Cikánů, a to ještě 

povinně psáno s malým „c“). Byl to zcela zásadní průlom do problematiky, neboť 

poprvé se v takové šíři k otázkám romského etnika vyjádřili experti, kteří s romským 

problémem skutečně přicházeli do styku. Vhodnost výběru byla do značné míry 

garantována i externí spolupracovnicí ústavu T. Šiškovou, která si po právu získala 

důvěru nejen znalých lidí z řad majority, ale mezi experty získala i samotné Romy. 

Šetření bylo - z důvodu ochrany expertů a jejich možnosti se volně vyjádřit - striktně 

anonymní, což se po zpracování údajů ukázalo jako krajně prozíravé, neboť získané 

výsledky expertních vyjádření nápadně (i když nezávisle) připomínaly materiály 

Charty 77 k romské problematice. 

Experti v tomto šetření hodnotili hlavní kriminogenní faktory romské kriminality 

v následujících třech hlavních úrovních: 

1) Osobnostní rysy romského delikventa 

2) Kriminogenní aspekty života Romů ve vztahu k jejich rodinnému zázemí 

3) Kriminogenní aspekty života Romů ve vztahu k většinové společnosti 

Osobnostní rysy romského mladistvého delikventa byly navíc popsány na 

základě analýzy mladistvých Romů, kteří byli diagnostikováni v Diagnostických 

ústavech pro mládež. Psychologové těchto zařízení se tehdy shodovali na tom, že 

posuzovaní klienti vykazují disharmonický osobnostní vývoj, infantilnost projevu a 

značnou těžkopádnost myšlení. Dále byla diagnostikována zvýšená emoční reaktivita 

a nestálost v pracovní činnosti, dále pak snížená schopnost náležitě posoudit životní 

situaci. K těmto vlastnostem byla jako dominantní přiřazena sugestibilita, neboli lehká 

manipulovatelnost vůdčí osobností. Psychologové těchto zařízení, kteří ovšem 

používali rutinně testy inteligence sestrojené pro členy majoritní společnosti, 

konstatovali, že inteligenční kvocient cikánských mladistvých delikventů se často 

pohyboval hluboko pod normou a schopnost abstrakce vyššího stupně byla málo 

rozvinutá. Z hlediska organicity měl každý čtvrtý mladistvý delikventní Rom určitý, 

zdravotnickou komisí konstatovaný, defekt. K těmto zjištěným výsledkům, se 

rozpoutala poměrně značná diskuse (která trvá ostatně dodnes), neboť - jak je 

možno uzavřít - diagnostikované výsledky do značné, obtížně stanovitelné míry 

vypovídají o tom, jak se majoritě romští delikventi jeví, než o tom, jací skutečně jsou. 

10 Kalibán, V., Šišková, T., Večerka, K., Příčiny zvýšené kriminality (protispolečenské činnosti) cikánských 

občanů, zejména mladistvých, VÚK, závěrečná zpráva z výzkumu, 1979 

11

K této diskusi jsme se pokusili přispět v rámci empirického výzkumu jenž byl 

zaměřen na kriminalitu mladistvých Romů v kontextu kontrolních skupin vrstevníků 11 . 

Náhodně vybraní mladiství delikventní Romové (DR) z celé republiky byly 

porovnáváni jednak se skupinou nedelikventních mladistvých Romů (dále NR) a 

skupinou delikventních mladistvých z řad majority (dále DM). Psychologické 

charakteristiky jsme získávali vlastní baterií testů, které se snažili přihlédnout k 

námitkám, které byly vyslovovány v rámci předchozího šetření. Výsledky tohoto 

porovnávání je možno shrnout do následujících tezí: 

a) z hlediska inteligence dosahovali delikventní mladiství Romové výrazně horších 

výsledků než oba kontrolní soubory NR a DM, 

b) v míře hostilní agresivity a zjištěných antisociálních tendencí se odlišují 

respondenti nedelikventního romského souboru od obou souborů delikventních (DR 

a DM) 

c) emoční diferencovanost byla podstatně lepší u souboru nedelikventních Romů 

než tomu bylo u souboru DM, ale hlavně u delikventních Romů. Nedelikventní osoby 

jsou častěji euforicky laděny a projevují méně často nápadný neklid než osoby z 

obou delikventních souborů. 

d) Sebehodnocení v normě bylo konstatováno zhruba u jedné třetiny klientů každého 

souboru. Rozdíl spočíval v tom, že zbývající klienti obou delikventních souborů (DR i 

DM) měli tendenci ke sníženému sebehodnocení, zatímco klienti kontrolního souboru 

nedelikventních mladistvých Romů měli tendenci se přeceňovat. 

e) Romové obou souborů vykazovali kritický vztah k vlastní etnické příslušnosti a 

všechny tři skupiny projevovaly snížený pocit sounáležitosti s Romy. 

f) Romští delikventi mají častěji narušený subjektivní vztah k rodině a rodičům než je 

tomu u obou kontrolních souborů (NR a DM). Totéž platí o vztahu ke škole a 

částečně i o vztahu k hudbě s tím, že obecné očekávání větší muzikálnosti obou 

romských souborů se potvrdilo. 

Na základě těchto výsledků by snad bylo možno uzavřít, že Romové, kteří z hlediska 

norem majoritní společnosti nemají větších problémů, se od delikventních Romů 

výrazně odlišují i ve výsledcích psychologických vyšetření. 

Porovnání obou delikventních souborů ukázalo, že se klienti v zásadě 

neliší ani v touze po penězích, ani v touze po vlastnění věcí, že projevují 

shodnou rigiditu motivačních struktur a že při páchání trestné činnosti se 

shodně stejně projevuje vliv intoxikace především alkoholem. Relativně vysoké 

četnosti rigidity motivačních struktur, ať způsobené omezeným repertoárem 

potřeb chování v důsledku poruch sociálního učení nebo zúženou orientací 

osobnosti u obou vzorků naznačují, že jde o obecnější rys, typický pro větší 

část kriminální populace. 

11 Štěchová, M., Večerka, K., Ščepichinová, J.G., Netík, K., Faktory ovlivňující kriminalitu mladistvých Romů, 

závěrečná zpráva z výzkumu, VÚK, Praha 1990 

12

Mírnou převahu sexuálně motivované trestné činnosti a kriminálního chování 

pod výrazným vlivem okolí (svedení, vydírání) vykazují romští delikventi, zatímco 

neromští delikventi se poněkud častěji dopouštějí deliktů ve snaze na sebe upozornit. 

I zde se nám potvrdilo zjištění z původního šetření, že romští mladiství pachatelé 

jsou výrazně sugestibilní. 

„Fascinace okamžikem“ je typickým motivačním činitelem romského 

delikventa. Výzkum ukázal, že jeho potřeby jsou natolik intenzívní a regulační 

mechanismy osobnosti natolik slabé, že fakt objevení se subjektivně významné 

hodnoty může okamžitě spustit jedincovo chování. To má mnohdy kriminální 

povahu. Zdá se, že rozdíl mezi soubory je zde podložen různými výchovnými 

styly v romských a majoritních rodinách. 

Je zde snad vhodné odcitovat G. Demetera 12 : „... Romské dítě jí, když má 

hlad, vstává, když se probudí a jde spát, když je ospalé. Třeba o půlnoci. Nemusí být 

pořád ve střehu, napjaté, aby něco neudělalo špatně. Nemusí pořád říkat děkuju, 

prosím, děkuju, prosím - mezi Romy se přirozeně rozdává, je-li z čeho, a nemusí se 

o to prosit... Romské dítě se učí tím, že vidí a vnímá, co dělají druzí. Nikdo je 

nedrezíruje, učí se jaksi samovolně. Také ho nikdo nenutí, aby se učil něčemu, co 

mu není od Boha dáno.“ 

Z vlastní zkušenosti návštěv v osadě je možno potvrdit, že tomu tak skutečně 

je. Tento styl výchovy ovšem skrývá řadu nebezpečí, z nichž největší je neschopnost 

odložit uspokojení na pozdější dobu. Jestliže není dítě cvičeno v určitém řádu, není 

schopno podřídit se nějaké nepříjemné povinnosti, není odolné proti stresu, není 

schopno vydržet zdlouhavou nezábavnou práci ani odvést minimum školní 

pozornosti, pak lehce podlehne jakékoliv „tužbě“. Je zde ovšem třeba hned dodat, že 

některé gadžovské rodiny svou výchovnou úlohu v této oblasti též nesplňují, nicméně 

se zdá, že přece jenom ostatní sociální struktury majority vykonají (a dosahují) v 

tomto ohledu alespoň základní minimum. 

U romských delikventů - na rozdíl od mladistvých delikventních chlapců z 

majoritní společnosti - se poněkud častěji objevuje potřeba stimulace jakožto jedna z 

hlavních determinant kriminálního chování. Mladý delikventní Rom chce něco nového 

zažít, touží po dobrodružství, vyhledává dráždivé požitky či se této potřeby snaží 

zbavit uklidňujícími drogami. U romského delikventního souboru se též objevovala 

potřeba uznání. Dalo by se říci, že je odrazem frustrace této potřeby v běžném 

životě. 

Na otázku, jak se vlastně liší - či shodují - způsoby prožívání volného času 

romských mladistvých delikventů od delikventních a nedelikventních mladistvých 

Neromů, se pokusila dát odpověď výzkumná sonda na toto téma 13 . Ve studii se 

dokládá, že delikventi z řad majoritní společnosti se v hierarchii zájmů o sledované 

aktivity volného času obecně více shodují s respondenty kontrolního souboru 

Neromů než se souborem mladistvých delikventních Romů. To jinými slovy 

znamená, že Romové stále ještě žijí na okraji majoritní společnosti. 

12 

Demeter, G., Slovo dvěma romským novinářům, in: Hübschmanová,M., Šaj pes dovakeras. Můžeme se 

domluvit, Olomouc 1993 

13 

Večerka, K., Kriminalita mládeže a volný čas, nepublikovaná kandidátská disertační práce, VÚK, Praha 

1985 

13

Nicméně chlapci delikventních souborů mají určité obdobné rysy, které se 

projevují (oproti nedelikventům) záporným vztahem k intelektově obtížnějším 

aktivitám, které vyžadují dlouhodobější snažení, trpělivost, odložení uspokojení z 

cíle. Nejsou ochotni se vzdělávat, opovrhují studiem jakéhokoliv druhu, neorientují se 

ani na manuální zručnost ani na rozšiřování svých teoretických poznatků. Jejich 

osobnostní obzor není ani obohacován četbou. Četba - pokud vůbec je alespoň na 

okraji spektra zájmů volného času - se zaměřuje na detektivky a dobrodružnou 

literaturu a také - především u Romů, ale nejen u nich - na pohádky. S touto 

charakteristikou souvisí též vysoce výrazný nezájem o kulturní aktivity s závažnějším 

(a tedy obtížněji uchopitelným) obsahem. Je zaznamenán téměř nulový zájem o 

divadla, koncerty vážné hudby, návštěvy muzeí či galerií a obecně o jakoukoliv 

zájmově - uměleckou činnost. I když jsou si oba soubory v těchto charakteristikách 

blízko, přece jenom jsou tyto zjištěné údaje typičtější pro romský soubor. 

Oba delikventní soubory výrazně akceptují takové činnosti, které jsou spojeny 

s hedonistickým zaměřením jejich osobnosti. Především preferují aktivity, které 

bezprostředně souvisejí s požíváním alkoholu, ať již v soukromí (mejdany) nebo na 

veřejnosti (restaurace, vinárny apod.). Vyhledávají též taneční aktivity, které často 

spojují s alkoholovými excesy a promiskuitními vztahy. Pro oba delikventní soubory 

je dále příznačná neschopnost dobře využít svůj volný čas. Tuto tezi je možno doložit 

jejich relativně vysokým zájmem o bezcílné chození po ulicích nebo „vandrování“ 

krajinou. Nezvládnutý volný čas (v podobě nudy) se pak právě v těchto místech stává 

nebezpečným „rádcem“ pro antisociální či dokonce kriminální činnost. 

Obecně se ukázalo, že všechny zkoumané soubory měly zájem o poslech 

televize, rozhlasu, magnetofonu a gramofonu, o návštěvy kina a koncertů moderních 

hudebních skupin, zajímaly se o sport a o zábavu s kamarády a dívkami. Zdá se, že 

všechny soubory obdobně participují na sledování masmédií. 

Delikventní Romové se od delikventních respondentů z řad majoritní 

společnosti odlišují pozitivně především v lepším vztahu k hudbě a hudebním 

aktivitám. Více sami zpívají, hrají na hudební nástroje, skládají popěvky. Mají též 

relativně lepší vztah k působení v amatérských kapelách. Naopak delikventní 

Neromové jsou v témže srovnání výrazně více zaměřeni na činnosti technického 

rázu (kutilství, motorismus), čtou časopisy a používají více služeb knihoven. 

Vraťme se však k expertnímu šetření a všimněme si druhého a třetího okruhu 

kriminogenních faktorů, které vyvěrají z určitých problémů rodinného zázemí a 

soužití s většinovou společností. Experti se shodli, že některé asociální projevy 

vyvěrají ze systému norem a hodnotových vzorců romské rodiny, jež se formovaly 

(a byly formovány) odlišným historickým vývojem v často nepřátelském prostředí 

majoritní společnosti a které proto v minulosti plnily významné role v řadě oblastí 

romského života, či umožňovaly přežití. V současné době jednak působí v mnohých 

aspektech retardačně (zde byly experty označeny zvláště normy a hodnoty, jež jsou 

zaměřeny na prezentismus a biologickou funkci rodiny), jednak dochází k nevhodné - 

až sociálně patologické - erozi tradičních pozitivních rolí a jsou přestupována určitá 

tradiční tabu (eroze vztahu k dětem, a to jak z hlediska péče, tak chování k nim, 

prostituční chování, soudržnost rodiny, apod.). 

14

Experti navíc upozorňovali na jistý kriminogenetický aspekt eroze 

tradičních norem jenž je nebezpečně doplňován pouhým vnějškovým 

přizpůsobováním se standartům moderní většinové společnosti. Tento pochod 

způsobuje vytváření tlaku na uspokojování nepravých - především materiálně 

orientovaných - potřeb, jež jsou vytrženy z obecnějších souvislostí. Již tehdy 

experti upozorňovali na to, že romský svět je ochuzován o tradiční hodnoty 

vlastní kultury a začíná se jednoznačně orientovat na vyšší životní materiální 

standart, aniž by byli Romové - ve své převažující většině - schopni do svých 

plánů zabudovat sociálně aprobovatelné předpoklady jejich postupného 

dosažení (vzdělání, vystoupení z odevzdaného prezentismu, odpovědná a 

kvalifikovaná práce atp.). 

Dalším důležitým bodem, jenž podmiňuje romskou kriminalitu je 

převažující neschopnost racionálně zacházet s finančními prostředky, 

rozvrhnout si jejich použití a zvládnout jejich účelné vynaložení. V tomto 

ohledu mají Romové ještě značné rezervy. Ještě příliš často sociální pracovníci 

upozorňují na to, že se - zvláště v rodinách, odkud se především rekrutují 

romští delikventi - střídají dny hojnosti s dny naprosté nouze. Naznačený 

signál, který má nesporně svůj význam při úvahách o majetkové trestné 

činnosti Romů a který experti kdysi kladli na jedno z předních míst 

vysvětlujících zvýšenou romskou kriminální aktivitu, se v současné době, kdy 

je mnoho romských rodin bez práce, stává alarmujícím. 

Z dnešního pohledu můžeme konstatovat, že názory expertů se v současných 

podmínkách stále výrazněji naplňují. Situace se ovšem zhoršila v tom smyslu, že 

vlastní případné rozhodnutí Roma přizpůsobit se požadavkům současné konkurenční 

„tržní ekonomiky bez přívlastků“ (a tím opustit normy romského sdílení všeho se 

všemi) je podstatně obtížnější než tomu bylo v minulosti. Jednak materiální standart 

se na nabídkové straně velmi zvýšil, jednak se - z hlediska úspěchu na trhu práce - 

pro nekvalifikované a nevzdělané jedince nachází jen velmi obtížně pracovní 

příležitost. To ovšem bude stále více a více frustrovat Romy, kteří si budou 

uvědomovat bezvýchodnost své situace, budou si stále více vzpomínat na 

historicky ověřené způsoby přežití a na základě racionalizačních mechanismů 

se stále častěji budou cítit „oprávněni“ k asociálnímu jednání. A to zde 

nemáme na mysli pouze nárůst majetkové trestné činnosti, ale i další formy 

sociálně patologického chování, jež je spojeno v současnosti především s 

prostitucí a drogovou scénou (viz dále). 

Situace je o to horší, že majoritní společnost ČR konce dvacátého století má 

tendenci podezírat Romy, že nemají žádné „aspirační“ plány a že se začínají 

spoléhat na sociální dávky, nebo ze svého svobodného rozhodnutí na delikventní 

činnost. A je těžké toto podezření rozptýlit, a to zvláště proto, že v romské populaci je 

objektivně podstatně více jedinců, kteří mají již z delikventní činností v minulosti své 

zkušenosti, resp. kteří mají již zápis v rejstříku trestů. Svou úlohu v současnosti 

sehrává i vyostřování některých rasistických a xenofobních tendencí, jež působí 

hořkost na všech stranách a rozhodně nepřispívá ke konstruktivnímu řešení. 

Než přejdeme k určitým specifickým rysům romské kriminality uveďme zde 

zajímavou - a pro naše téma velmi podnětnou - teorii subkultury extrémní chudoby, 

15

jak ji ve své práci uvádí W. Miller 14 ) Ten charakterizuje tuto subkulturu šesti body, 

které „determinují“ muže, jenž v takové subkultuře žije: 

a) muž se zabývá maléry. Maléry jsou pro něj jednak rizikem, protože jej mohou 

přivést do rukou soudu a represivních orgánů společnosti, ve které žije. Zároveň jsou 

však maléry výzvou, protože mu mohou dobýt v jeho referenční skupině vysokou 

prestiž. Jestliže vyřeší malér, zvítězí, vyhne se trestu, nějak situaci ustojí, stává se 

pro své lidi hrdinou. 

b) muž musí být tvrdý. To znamená, že považuje za svou povinnost předvádět všude 

a stále svou sílu a nedat najevo žádný cit. Projevovat takové hnutí mysli by 

znamenalo si zadat, podrylo by to vlastní sebeúctu. 

c) muž musí být vychytralý. Musí se vyznat v situaci, musí umět využít příležitost, 

musí znát prostředky, jak někoho převézt, ošidit. 

d) muž je orientován na vzrušení. Je třeba nežít šedivý život, je třeba utéct od 

monotonie života, je třeba najít dobrodružství, vyvolat vzruch, postarat se, aby bylo 

živo. 

e) muž věří v osud. Svůj život nemůže téměř nijak ovlivnit, sní o velkém štěstí, dává 

štěstí příležitost (hazardní hráčství). 

f) muž potřebuje mít pocit nezávislosti. Snáší špatně autoritu kohokoliv jiného, 

nechce se nechat nikým usměrňovat, nikoho nepotřebuje, nikoho se na nic nebude 

ptát. 

Romská kriminalita vykazuje některé specifické rysy. Již výše bylo naznačeno, 

že je především kriminalitou majetkovou. Jejím podstatným průvodním jevem je fakt, 

že škody z tohoto druhu kriminality nebývají obecně příliš velké. Romové krádeže 

většinou nepřipravují, jen zřídka tipují byty, sklepy, či jiné vhodné objekty pro 

uskutečnění trestné činnosti. Mají spíše tendenci využít vhodnou situaci, jež 

umožňuje příležitostnou krádež uskutečnit, často takto jednají pod tlakem řešení 

momentálně špatné sociální či ekonomické situace. 

Romští pachatelé se většinou nesnaží překonávat nějaké větší nebo 

komplikovanější zabezpečení věcí či objektů, pro takovou případnou akci nebývají 

vhodně vybaveni ani materiálně ani technicky a v některých případech jim chybí pro 

„dokonalejší“ provedení majetkové kriminality i odpovídající vzdělání. Navíc se tohoto 

druhu deliktů dopouštějí výrazně často romské děti či mladiství, kteří se nechávají 

téměř zcela inspirovat okamžikem, vhodnou (či zdánlivě vhodnou) kriminogenní 

situací, realizují okamžitý nápad bez domyšlení důsledků, bez úvah o možnosti 

odhalení, skrytí lupu či jiných konspiračních opatření, jež by bylo nutno zachovat pro 

úspěšnost provedení krádeže. Trestná činnost je tedy páchána nejčastěji bez hlubší 

přípravy, formou nepromyšlených jednorázových útoků. Mnohdy hraje svou roli požití 

alkoholu či - v poslední době - i drog. Nicméně právě tento nedomyšlený způsob 

provedení trestné činnosti má často za následek vyústění celé akce do fatálních 

rozměrů. V romské kriminalitě se tak objevují zkratkovité prvky, jež směřují ke snaze 

14 Volně rozvedeno z publikace: Matoušek,O., Kroftová, A., Mládež a delikvence, Portál, Praha 1998 

16

zakrýt původně zamýšlený majetkový delikt. Snaha „paralyzovat“ oběť přepadení či 

náhodného svědka mnohdy vyústí v závažný fyzický útok, jež nejednou končí jejich 

těžkým zraněním či smrtí. Tato nepřipravená strachová reakce bývá provedena se 

zbytečnou brutalitou, která bývá laickou - ale mnohdy i odbornou - veřejností 

interpretována jako důkaz romské asociality a necitelnosti. 

Trestná činnost Romů je nejčastěji zaměřena na členy majoritní společnosti. 

Rodinné vazby mezi romskými velkorodinami jim většinou znemožňují kriminální 

chování vůči lidem z vlastního etnika. Asociální projevy vůči Romům (především 

vlastní rodové skupiny) jsou hodnoceny výrazně přísněji než obdobné asociální činy 

zaměřené na příslušníky majority. Romský základní pocit, rozdělující lidi na vlastní a 

cizí zde získává ve vztahu k majoritě až kriminogenní význam. Vlastní lidé jsou 

především ti Romové, u kterých je jedinec v bezpečí, kteří - aniž zvažují zda je či 

není jejich příbuzný v právu při sporu s členy majority - jsou připraveni jej podpořit, 

přičemž podpora je poskytována v rozsahu od materiální pomoci (ukrytí lupu, 

poskytnutí možnosti ukrýt se či „zmizet“), přes fyzickou pomoc či obranu romského 

účastníka („bratr se pral, tak jsem mu musel pomoci“), přes křivou výpověď, až často 

k ochotě vzít na sebe důsledky trestného či jinak asociálního činu (vydávat se za 

pachatele, brát vinu na sebe, nastrčení méně trestného - např. dítěte, mladistvého 

jedince či těhotné ženy - na místo pravého pachatele). 

Tuto skutečnost nelze vykládat odtrženě od poznatku, že tradiční romské 

skupiny jsou známy tím, že jsou jejich členové ochotni dělit se ve svém společenství 

o vše, což v našem kontextu znamená, že jsou připraveni dělit se nejen o zisk z 

trestné činnosti (či o jiný případný zisk), ale i o případné důsledky, na základě kterých 

byl zisk uskutečněn. Mohlo by snad být řečeno, že Romové ve svém životě 

akceptovali ideu „kolektivní viny“, neboť majorita jim často tento postoj vnucovala a 

podle tohoto principu se k nim chovala a - bohužel - často ještě chová. Nicméně s 

tímto pojetím je spřažena i idea „kolektivních zisků“ a „kolektivní pomoci a podpory“. 

Romové řeší problémy s daleko menší perspektivou budoucnosti, než je tomu u 

majoritní společnosti. Řeší problémy momentálního materiálního nedostatku, 

momentálního fyzického ohrožení, momentálního trestního stíhání, a to vše často 

vysoce emotivně a spontánně, bez dlouhých úvah o důsledcích svých činů. Ve chvíli 

nedostatku je pak „vinen“ ten, kdo se nerozdělí (v rámci své society), nebo má 

nadbytek (v rámci majority). Přitom při momentálním řešení problému romské 

komunity není podstatné, proč má někdo dostatek a jiný nedostatek, nezvažuje se 

stupeň zavinění či přičinění, ale bere se v potaz pouze to, že má momentálně někdo 

přebytek a někdo nedostatek. 

Na druhou stranu pro Roma, který se ještě pohybuje ve struktuře rodu či 

velkorodiny, znamená porušení těchto principů solidarity (ale i některých dalších - i z 

hlediska majoritní společnosti obdivovaných etických norem sociální odpovědnosti 

vůči „vlastním“), nebezpečí vyobcování ze společenství, zbavení jeho opory. To je 

často podstatně větším trestem než uložení formalizované trestní sankce řádným 

soudem. Dokud je totiž Rom členem „své“ velkorodiny, jeho individuální dobro či zlo 

je nějakým způsobem dobrem či zlem všech příbuzných. Z toho lze vyvodit, že pokud 

Rom bude uskutečňovat jakoukoliv - tedy i trestnou - činnost v souhlase se svou 

velkorodinou, nebude pravděpodobně jakkoliv ostrakizován v případě, že se jakkoliv 

dostane do maléru či objektivně poškodí „své“. (Na tomto místě je ovšem vhodné 

připomenout romské přísloví, jak jej uvádí M. Hübschmanová o tom, že není dobré 

17

soustavně dráždit členy majority“: „Te dřives andro veš, av lačho gadženca, kaj kaj 

dživeha, av lačho Romenca“, neboli „žiješ-li v lese, buď zadobře s vlky, žiješ-li ve vsi, 

buď zadobře s gádži, ať žiješ kdekoliv, buď zadobře s Romy“.) Jedině tak si lze 

vyložit překvapivý poznatek, že Romové se neodtahují od členů svého rodu, kteří byli 

např. trestně stíháni či dokonce odsouzeni i k dlouhotrvajícím trestům odnětí 

svobody, nevyčítají jim jejich asocialitu a berou celou záležitost jako součást života. 

Jejich reakce je v době nepřítomnosti odsouzeného spíše substitučního rázu, tedy 

snaží se zaplnit místo po odsouzeném skupinovou pomocí, podobně jako kdyby 

tento člen rodiny zemřel nebo byl nemocen. Návrat odsouzeného je pak slaven a 

většinou jednoznačně akceptován. 

Exkomunikace má však pro Roma v tradiční komunitě hrůzný dopad. Citujme 

zde některé pasáže z výborného referátu, který přednesla M. Hübschmannové již v 

roce 1986 v Českém Krumlově 15 : „...v mnoha případech padá ostuda nejen na 

jedince, který se dopustil nemístného chování, ale na celou FAMILIJA - příbuzenstvo 

v rozsahu tří, čtyř generací. Chce-li se rodina od LADŽ očistit, demonstrativně 

provinilého člena potrestá. (...) Veřejná ostuda byla citelný trest. Člověk ve městě, 

odkázaný na sociální služby institucí, za nimiž vůbec necítí lidi, člověk, který často 

nezná ani sousedy z domu, který se může přestěhovat, odstěhovat, změnit práci, 

kamarády, manžela/manželku, hospodu, si dopad veřejné ostudy ani nedovede 

představit. Rom, který byl PRE LADŽ ´na džalas avri andal o kher´ (nevyšel z domu), 

´ladžalas te avel pre vatra / maškar o Roma´ (styděl se vyjít na veřejnost / mezi 

Romy). Ocital se v sociální izolaci. Taková izolace byla i materiálním postihem. (...) 

Nejhorší forma veřejného odsudku se ovšem projevovala tím, že ostatní provinilého 

ignorovali. Odtáhli se od něho, nemluvili s ním, nezvali ho k sobě domů - přestal pro 

ně existovat. (...) Exkomunikace ohrožovala holou existenci. Gádžovská společnost 

Romovi sociální služby neposkytovala a začlenit se do komunity cizích Romů bylo 

nesmírně obtížné.“ 

Mohlo by se zdát, že rozbití romského systému velkorodin by mohlo být 

prospěšným i pro zlikvidování onoho vyhraněného dualismu „vlastní“ versus „cizí“. 

Snad touto myšlenkou byla vedena i snaha předchozích vlád, které se snažily 

provádět tzv. politiku rozptylu romského obyvatelstva. Ta spočívala ve snaze 

rozmístit jednotlivě izolované rodiny „gádžovského“ typu (tj. rodiče s dětmi) z míst 

koncentrace romských velkorodin mezi běžnou majoritní populaci. Avšak zkušenosti 

ukázaly, že tato politika v mnohých aspektech romskou asocialitu spíše posílila než 

paralyzovala. Zapomnělo se totiž na to, že člověk není produktem pouze svého 

momentálně žitého sociálního prostředí, ale že si i do nové životní situace přináší své 

vědomí a rodovou zkušenost. Nejeden Rom, bez zázemí rodu, bez jasných 

identifikačních a etických korektivních vzorů své komunity (o kterých je pojednáno 

na jiných místech této publikace) si tak nakonec ponechal víceméně postoje spojené 

s romskou asocialitou a nejednou je posílil o „nosné“ prvky asociality majority. 

I když jsme výše hovořili o tom, že Romové nejčastěji uskutečňují trestnou 

činnost impulsivně, jsou i určité specifické formy kriminality, které bývají alespoň 

elementárně připraveny. Máme zde na mysli různé taktiky a davové strategie, které 

mají členy majority dezorientovat či je mají přimět ke vstřícnějšímu postoji vůči 

15 Hübschmanová, M., Některé korektivy sociálního chování v tradiční romské komunitě, in: Příčiny, podmínky 

a možnosti prevence sociálně patologických jevů u romské populace v ČSSR, Sborník sekce sociální patologie 

Československé sociologické společnosti při ČSAV, Český Krumlov 1986 

18

omským požadavkům. Např. známou romskou taktikou využívanou ke krádežím je 

činnost tzv. „uspávaček“. Tato trestná činnost, která je nebezpečná nejen z hlediska 

vlastní krádeže, ale může mít pro okradeného za jistých okolností i závažné 

zdravotní důsledky (např. selhání srdce, či udušení se zvratky atp.), je založena na 

metodě vetření se mladé romské ženy (společnice) do přízně nějakého muže 

(nejlépe cizince) a jeho vylákání do ústraní, kde je mu ve vhodné chvíli nabídnut 

nápoj se silným uspávacím prostředkem. Poté, co „host“ usne je okraden (často 

nejen o finanční hotovost či cennější věci, ale často i oděvní součásti) , přičemž se 

kalkuluje s tím, že se cizinec u nás nevyzná, či že mu bude trapné celou záležitost 

hlásit. 

Jiným příkladem modelové romské skupinové trestné činnosti je snaha vyvolat 

v nějaké vhodné situaci zdání rozruchu (např. v dopravním prostředku při 

nastupování či vystupování), vytvoření shluku a nepřehledné situace, jež odpoutá 

pozornost vyhlédnuté osoby od kontroly svých věcí. Následuje provedení kapesní 

krádeže, jež je připravena tak, aby byly odcizené předměty okamžitě předány 

participujícím členům romského společenství k ukrytí či odnesení do bezpečí. Tato 

činnost kapsářských gangů je mnohonásobně zdokumentována orgány ochrany 

práva a lze ji považovat za romskou specifickou formu kriminálního jednání. 

Jak jsme výše uvedli, romská kriminalita bývá málokdy záležitostí jednotlivce a 

je spíše pravidlem, že trestná činnost v romském pojetí bývá skupinovou záležitostí. 

Jednak je krádež často motivována „potřebami rodiny“, často je však velkorodinou 

přímo zajišťována. Přitom se často stává, že zisk z kriminality bývá nesrovnatelně 

menší než škoda, které z tohoto jednání vznikla. Opět téměř modelovým jednáním 

tohoto druhu je „sběr“ barevných kovů, jež jsou následně prodávány ve výkupnách 

druhotných surovin. Romové se při těchto akcích - a nutno říci, že často z neznalosti 

- dopouštějí hrubého poškozování např. zabezpečovacích zařízení na drahách, či 

krádeží různých síťových kabelů atp., tedy materiálů či zabezpečení často miliónové 

hodnoty. Podobně nepřipravená vloupání do bytů či obchodů vedou často k větším 

škodám na vstupních dveřích či výkladních skříních než je způsobena vlastním 

„lupem“. 

Romská kriminalita má v sobě často zakódovány prvky podvodného či 

nesolidního jednání vůči příslušníkům majoritní společnosti. Z pohledu samotných 

Romů může tato činnost být do jisté míry naplňováním onoho historicky vzniklého 

pravidla (či připomínající dětskou hru na četníky a zloděje, ovšem se závažnějšími 

důsledky), že sociální schopnost a zralost šikovného Roma se projevuje - mimo jiné - 

schopností oklamat nebo napálit „gádže“. Tato schopnost je v romském tradičním 

prostředí o to více ceněna, o co více je „napálení“ či „oklamání“ nápaditější a 

zábavnější. Na druhou stranu je nutno uvést, že sociální distance mezi majoritou a 

minoritou nemůže být snad ničím víc rozšířena a podtržena, než romským trestním 

(ale i obdobným) jednáním, které vedle způsobené škody, přivodí poškozenému (či 

důvěřivci) i výsměch jeho sociálního okolí. To, co je zde konstatováno, má v 

majoritním přístupu k Romům jako celku podstatný význam. 

V poslední době se začíná hovořit i o podílu Romů na organizované 

kriminalitě. 16 Experti na organizovaný zločin soudí, že se Romové v rámci 

16 Údaje jsou převzaty z publikace M. Scheinost, Trestná činnost cizích státních příslušníků v ČR, etnický faktor 

v organizované kriminalitě, IKSP, Praha 1996). 

19

organizovaných skupin složených z příslušníků jiných etnik vyskytují pouze v roli 

výkonných spolupracovníků na nejnižších stupních organizace, kteří nejsou najímáni 

na složitější činnosti. Jen málokdy zastávají významnější postavení než tzv. výkonné 

funkce, což jsou pomocníci či lidé pracující na ulici neboli „pěšáci“. S Romy nejčastěji 

spolupracují jugoslávské (resp. kosovoalbánské) delikventní skupiny, přičemž v 

těchto strukturách sehrávají Romové úlohy např. distributorů drog, ubytovatelů 

nelegálních migrantů či se angažují jako členové vyděračských skupin. Jejich činnost 

byla zaznamenána též v ruských skupinách organizovaného zločinu, kde se Romové 

podílejí pomocnými úkony při odcizování aut. 

Většina expertů se rovněž shodla v názoru, že sami Romové nevystupují jako 

organizátoři trestné činnosti ve smyslu organizované kriminality. Ani podle poznatků 

Interpolu není nic známo o významnější zločinecké organizaci vytvořené Romy 

kdekoli na světě. Přesto však v ČR existují romské skupiny, které vykazují některé 

znaky organizovanosti, byť na nižším stupni. Objevují se např. při organizování 

prostituce (pasáctví u pouliční a silniční prostituce včetně dělby úseku silnic na trese 

mezi jednotlivé skupiny). 

H. Malinová 17 , jež se řadu let zabývá otázkami prostituce v ČR sděluje, že 

romský pasák bývá často tím člověkem, který si jako první všimne mladé dívky, která 

je z nějakých důvodů „vyvržena“ ze své orientační rodiny. Píše: „Kdo mladou dívku 

najde na ulici a ujme se ji? Existují dva nejčastější ´sběrači´ rodinných přebytků: 

a) dealeři drog, kteří shánějí podřízené dealery na rozšíření distributorské sítě a 

většinou dívku nakonec skrze drogu přivlečou do světa prostituce, 

b) romský pasák, který je citlivým diagnostikem ´dobrého´ zboží pro obchod s lidmi: 

bezpečně identifikuje člověka v nouzi, ochotného podvolit se násilí, vykonávat 

prostituci atd.“ 

Autorka dále uvádí svůj odhad romských pasáků na celkovém množství 

tímto způsobem se živících lidí na 80%. Má ovšem na mysli tzv. pasáky v první 

linii, tj. ty, kteří ovládají pouliční a silniční prostituci. Domnívá se, že se 

rekrutují především z těch Romů, kteří se dříve živili vekslováním a nyní 

přesedlali na jiné výhodné činnosti: obchodování s drogami, pašování a 

prostituce. Jak autorka uvádí v jiném sdělení 18 „novější praktiky kuplířství 

uplatňuje dálniční a pouliční mafie. Na ulici či silnici jsou s provozovatelkami 

´malé ryby´, chlapci romského původu ve věku do 15 let, právně obtížně 

postižitelní. Nebo ti, které je mafie ochotna obětovat.“ 

Romské skupiny jsou zaměřeny i na hospodářskou kriminalitu, především na 

podvody. U této majetkové kriminality tohoto typu se využívá pro roli nákupčích tzv. 

„bílých koní“. Bývají to většinou Neromové (přičemž je třeba podotknout, že 

Neromové si Romy na trestnou činnost nenajímají, zatímco opačně jsou takové 

případy známy), jež jsou vybíráni mezi mladšími, dosud netrestanými osobami, 

kterým je obstarán výpis z rejstříku a živnostenský list. Tyto osoby jsou pak 

17 Malinová,H., Poznávací znaky obchodu se ženami, in: Sborník příspěvků ze semináře sekce 

sociální patologie, MČSS,Vimperk, duben 1996 

18 Malinová.H., Právní postavení prostitutek u nás aneb „Co s ní?“, in :Sociální patologie včera, dnes a 

zítra, Sborník příspěvků ze semináře sekce sociální patologie, MČSS, Praha, leden 1995 

20

nastrčeny k tomu, aby za poměrně malou odměnu odebíraly na svůj živnostenský list 

zboží na fakturu, která ovšem nebude nikdy uhrazena, přičemž „bílý kůň“ často zboží 

ani nevidí. Odebírány jsou většinou potraviny, tabákové výrobky, textil, tj. zboží, které 

lze rychle rozprodat. Zboží je ihned přebíráno a odváženo Romy, kteří k tomuto účelu 

využívají najaté přepravce a dále krátce skladováno nejčastěji u romských 

příbuzných. Poté je hluboce pod cenou předáváno prodejcům, především stánkařům. 

Tyto skupiny většinou fungují na základě rodinných, resp. příbuzeneckých svazků, na 

některé úkony, jak výše uvedeno, jsou však používáni občané většinové společnosti. 

Podle názoru expertů organizátorské romské rodiny většinou navazují na 

trestnou činnost, kterou provozovaly již před rokem 1989 a dovedně využívají nových 

podmínek pro podnikání (možnost odběru zboží na faktury, založení firmy atd.) Při 

nebezpečí odhalení „bílého koně“ se skupina snaží o jeho uklizení do bezpečí 

(včetně zahraničí), existují však i signály o jejich fyzické likvidaci, jež má pomoci při 

zakrytí trestné činnosti. K vytváření skupin s prvky organizovanosti tendují především 

olašští Romové. 

Podle expertů specializovaných na drogy je znepokojivé stále vyšší zapojení 

Romů do drogových aktivit, jež je patrné v poslední době. Na bázi velkorodinných 

svazků je organizován přísun surovin pro výrobu drog (pervitin) zajišťovanou 

odborníkem z řad majoritní společnosti, a následně odbyt a distribuce drog, přičemž 

takováto skupina, vykazující prvky organizovanosti, se může lehce věnovat i jiným 

kriminálním aktivitám. Jde pak především o pašování zboží, překupnictví, ale i 

zneužívání Romů pro tzv. vymahačské služby. 

Stále častěji je romské společenství zasahováno nealkoholovou toxikománií. 

Specifickým rysem romských toxikomanů je potřeba „utlumit se“. Proto jsou Romové 

ve značném nebezpečí, neboť se u nich - častěji než u majoritní populace vyskytuje 

zneužívání finančně velmi drahého návykového heroinu nebo naopak laciných a 

zdravotně velmi devastujících těkavých chemických prostředků. 

6. „Podpora“ romské asociality ze strany majoritní společnosti 

Při úvahách o romské kriminalitě se nelze nezmínit o roli majoritní společnosti 

na tomto procesu. I v současné době mají členové majority tendenci nevnímat podíl 

svého - i když často neuvědomělého -zavinění, které se váže k romské asocialitě. A 

přitom tato úloha je zjevná. Podobně, jako při rozvodu manželů nelze hledat 

zpravidla vinu pouze na jedné straně, tak i v případě romské sociální patologie nelze 

nevnímat, že určité asociální jednání je často pouhou reakcí na postoje majority. Bylo 

by možná vhodnějším, aby tyto pasáže psali spíše představitelé romské minority, 

nicméně i my se snad můžeme alespoň do některých důvodů vžít. 

Nejzávažnějším obviněním, kterým majorita deklasuje romskou minoritu, je 

podtrhovaná skutečnost, že Romové vykazují relativně větší podíl na objasněné 

trestné činnosti než je vykazovaný podíl majority. Je možno položit si otázku, zda 

skutečně Romové páchají více trestnou činnost než členové většinové společnosti, či 

zda zvýšená kriminalita Romů nejde - alespoň částečně - na vrub většího procenta 

odhalení romských pachatelů než pachatelů neromských. Domníváme se, že lze 

21

usoudit, že tomu tak skutečně je. V dalším textu se pokusíme vyložit alespoň 

nejdůležitější důvody tohoto předpokladu. 

Lidé mají tendenci všímat si více jevů či věcí, které jsou nezvyklé, nebo které 

se v nějakém parametru vymykají běžnému stavu. Nejsou totiž schopni udržovat 

pozornost vnímání stále na vysoké úrovni, a proto „zpozorní“ pouze teprve (nebo 

především) tehdy, jestliže jejich smysly narazí na něco zvláštního, něco, co stojí za 

pozornost, co narušuje běžný průběh. Zvláště městský člověk zintenzivní svou 

pozornost, když se z masy lidí vynoří někdo, kdo je nápadně oblečený, kdo mluví 

jinou řečí, kdo má jinou barvu kůže nebo fyziognomii, kdo má nadprůměrný či 

podprůměrný vzrůst či vykazuje známky invalidity, atp. Nepravidelné situace pak 

vyhodnocuje, přičemž mimo jiné zvažuje, zda jej změna situace ohrožuje či 

zvýhodňuje, zda je nastalá situace vítaná či obávaná. Proto se také zkušení 

pachatelé trestné činnosti většinou snaží nevzbudit svým počínáním či přítomností 

jakoukoliv mimořádnou pozornost, usilují o to, aby jejich činnost se jevila být 

normální či všední. Snaží se neodlišovat ani oblečením, ani nezvyklým pohybem či 

chováním, tj. přijímají mimikry, které jim umožní splynout s okolím. To však Romové 

nemohou, neboť jejich barva kůže s největší pravděpodobností vyvolá pozornost (a 

to aniž by se jednalo o jakýkoliv rasistický záměr pozorovatele). 

Chování Romů na veřejnosti je již z tohoto důvodu pod důslednější sociální 

kontrolou většinové společnosti. Neromové věnují romské populaci zvýšenou 

„preventivní“ pozornost na základě předpokladu, že odlišný vzhled člověka disponuje 

i k odlišnému způsobu chování. Navíc tato zvýšená pozornost ve vztahu k Romům 

často přináší úspěch při odhalení jejich případné trestné činnosti. Tyto - z hlediska 

majority - negativní zkušenosti s romskou kriminalitou, jež jsou vlastně patrně v 

nezanedbatelné míře způsobeny větší ostražitostí, bývají automaticky vztaženy na 

celou populaci Romů (a bývají z nich vyvozovány „patřičné“ generalizující soudy). 

A tak, ačkoliv v absolutních počtech případů (např. zlodějů) převažují každoročně 

nutně členové majoritní společnosti nad Romy (vždyť „bílých“ Čechů, Moravanů a 

Slezanů je v ČR podstatně více než Romů, takže v absolutních počtech přestoupení 

zákona budou mít vždy „prim“), je u majority neustále jednostranně posilována 

ostražitost adresně vůči Romům. 

Proto se zdá nezanedbatelnému množství majoritní společnosti oprávněný 

např. požadavek, aby žádný Rom nebyl vpuštěn na diskotéku, jestliže je s nějakými 

Romy špatná zkušenost, aby nebylo v restauracích naléváno Romům, protože 

někteří nezaplatili, atp. 

Je známým psychologickým faktem, že člověk má tendenci naplnit svým 

chováním očekávání sociálního okolí. Jestliže toto okolí předpokládá, že je jedinec 

schopný, čestný, pracovitý, moudrý apod., jedinec má skutečně tendenci postupně 

se takovým stát. Totéž ovšem platí i naopak. Vžijeme-li se do situace Roma 

zjišťujeme, že je - při kontaktu s majoritní společností - neustále vystavován 

neadekvátním podezřením. Ty nebývají společností občanů majority většinou 

verbalizovány (i když ani o tyto přímé důkazy negativního vztahu nebývá nouze), ale 

lze je vysledovat především z nonverbálních projevů (lidé si v dopravních 

prostředcích vedle Roma většinou nesedají, intenzivněji si kontrolují kabelky a 

peněženky, dávají najevo nelibost z přítomnosti Romů v restauraci apod. Bývá mu 

tedy bez důkazu dávána najevo, že je v „bílé“ společnosti nežádoucí osobou. 

22

Nemůže být snad nic horšího, než když je někdo podezírán z něčeho, 

čeho se nedopustil a ani dopustit nechtěl. V případě Romů se automaticky 

předpokládá, že jsou nebezpeční a tento předsudek majorita nepovažuje za 

nutné ani ověřovat ani případně měnit. To ovšem odporuje základním 

požadavkům presumpce neviny, na které si majoritní kultura tak zakládá. Ba 

ještě hůř. Když totiž někdy náhodně (a mnohdy proti svému přání) dojde k 

nezvratnému důkazu, že konkrétní podezíraný jedinec je bezúhonný (ba 

dokonce eticky na výši), má tento člen většinové společnosti tendenci 

považovat toto zjištění za „čestnou“ výjimku, zatímco individuální romské 

selhání za potvrzení předsudku a jeho správné vztažení na celek. A tak se na 

jedné straně setkáváme s výroky „bílých“ ve smyslu „kdyby byli všichni Romové jako 

náš Fero Horvát z provozu, nic bych proti nim neměl“, na druhé straně slýcháváme 

výroky typu „Pana Novotného okradl cikán, musíme si dát na ně větší pozor“. 

Romové si jsou této tendence majoritní společnosti dobře vědomi a mají (i 

proto) tendenci pokud možno popírat romskou kriminalitu (i jinou asocialitu) či 

křečovitě přesvědčovat Neromy o své individuální akceptovatelnosti. (Vzpomeňme 

zde např. potřebu některých romských žen přesvědčovat členy gádžovské 

společnosti o tom, že v jejich domácnosti je tak čisto, že by se „mohlo jíst z podlahy“, 

že jsou schopny vydělat peníze, atp.) Avšak jestliže je někdo trvale podezírán z 

asociality či antisociality a sklízí všechny sociální důsledky takovýchto předsudků, 

musel by být velmi silnou osobností, aby svým chováním časem očekávání nenaplnil. 

To, co bylo řečeno, se především týká romské mládeže, která je na nespravedlivé 

osočování zvláště citlivá, ale celý mechanismus se bohužel bolestivě (a z majoritní 

pozice nedoceněně) týká Romů jako celku, a to bez ohledu na doklady, jaký život 

skutečně žijí. Nelze se však potom divit často úpěnlivým prosbám romských 

intelektuálů, kteří majoritu opětovně prosí, aby při svých soudech alespoň 

elementárně rozlišovala a neházela všechny Romy „do jednoho pytle“. 

Další důvod většího množství registrované romské delikvence je možno 

spatřovat v neschopnosti (nebo nezájmu) romských pachatelů o zahlazení stop své 

trestné činnosti. Vzhledem k tomu, že značná část romské kriminality se děje bez 

elementární přípravy a že je často dílem okamžiku či momentálního nápadu je tím 

také snadněji odhalitelná a dokazatelná. Vždyť nejednou uskutečňují Romové svou 

trestnou činnost v místě svého bydliště, mnohdy skoro před zraky orgánů ochrany 

práva, sami se neuváženou výpovědí usvědčí a svým neopatrným chováním ohrozí. 

Kriminalita je páchána častěji pod vlivem alkoholu, jenž - jak známo - odbourává 

zábrany a samozřejmě též omezuje pachatele v elementární obezřetnosti. 

Domníváme se, že je nesporným faktem, že romská kriminalita je většinou snadněji 

dokazatelná a že svědci z majoritní společnosti ochotněji svědčí v neprospěch Romů. 

Na romské kriminalitě má majoritní společnost do značné míry i jiný podíl. Její 

pochybení spočívá především v neschopnosti adekvátně reagovat na romské 

chování. Předsudky, jež vůči Romům majorita má ji totiž znemožňuje dobře 

vyhodnotit případnou nastalou kriminogenní situaci či interakci, jež by mohla v 

kriminalitu přerůst a zvolit vhodnou formu řešení. 

23

Nevhodná reakce ze strany majority se projevuje dvěma extrémy. Tím 

prvním je neadekvátní strachová reakce a podsouvání nekalých úmyslů 

Romovi ještě dříve než byly případně zjevně a jednoznačně vyjádřeny. Nerom 

se i v dosud zárodečné konfliktní situaci velmi často obává pomsty, 

předpokládá u romského útočníka nějakou „nadpřirozenou“ sílu, domnívá se, 

že odpor je v každém případě marný, neboť snědý útočník je jistě ze zálohy 

podporován jinými Romy či jistě použije brutálního násilí, atp. Výsledkem je 

naprostá (a často zbytečná) odevzdanost do útočníkovy vůle, čímž se v něm 

(ale nejen v něm, ale v celé komunitě) posiluje dojem, že zločinné jednání vůči 

členům majority je účinným postupem pro naplnění vlastních potřeb a vede 

útočníka a jeho sociální okolí k opakování a napodobování. Zvláště chybné je 

takové chování vůči dětským pachatelům, v nichž nesprávná reakce 

napadeného jen prohloubí přesvědčení o vhodnosti delikventního postupu. 

Druhým extremním způsobem reakce na asociální či antisociální chování 

(mnohdy často dosud v náznaku) je zbrklá snaha oznámit vše negativní, co je 

pácháno Romy, orgánům ochrany práva, aniž je projevena jakákoliv snaha o 

výchovné působení či jiné řešení. Kriminologická věda dokládá, že lidé mají 

obecnou tendenci oznámit nějakého pachatele (především méně závažné 

trestné činnosti) represivním či obdobným orgánům (např. škole) až při 

opakovaných přestupcích. To především platí o trestné činnosti mladých lidí z 

řad majoritní společnosti, která je často řešena neformální domluvou, takzvaně 

„po sousedsku“. Členové majoritní společnosti však projevují menší tendenci 

k tolerování i menších přestupků, které jsou Romy páchány na Neromech. Zde 

je naopak často nebezpečí přeceňováno a zjištěný pachatel z řad Romů 

oficiálně postihován daleko dříve než jeho vrstevník z řad majority. 

Určité zavinění ze stany majority (jako toho silnějšího v dialogu) spočívá 

i v tom, že v průběhu soužití s Romy se téměř nikdy nepokusila interpretovat 

jejich činy a pochopit jejich východiskové pozice. Často interpretovala chování 

Romů podle (a pouze podle) svých životních hodnot, zkušeností, přání atp., 

přičemž neočekávané či překvapivé reakce romského společenství na kontakt 

s ní (či na dobře míněný „proromský“ zásah) považovala za - v lepším případě - 

„nevysvětlitelnou zvlášnost“, nebo - hůře - za romskou prohnanost, 

nevděčnost, záludnost či hloupost. Přitom i dnes jsme svědky velkého 

množství komunikačních bariér, které reálně mezi majoritou a minoritou 

existují a zdaleka nejsou jen důsledkem nestejně zvládnutého dorozumívacího 

jazyka. 

A tak je třeba zjistit, zda některé „podivné“ reakce Romů na snahy 

spoluobčanů - ať již v podobě jednotlivců, obcí, organizací či přímo státu - 

nejsou jen srozumitelnou reakcí v určitém, poněkud posunutém (a může být i 

hodnotnějším) kulturním rámci. Zda např. to co interpretujeme jako snahu o 

maření námi poskytované materiální pomoci určité konkrétní potřebné romské 

rodině není vlastně pouze důsledkem obdivuhodné snahy obdarované rodiny 

ve smyslu krásné romské tradice rozdělit se (nebo sdílet radost) s těmi, kteří 

obdobné štěstí neměli. Nebo není podstatně větší - námi hodnocená 

„asociální“ - porodnost u romských dívek spíše důsledkem většího a hlubšího 

vztahu k nedotknutelnosti lidského života, a tudíž nepřijatelnosti potratu ? Či 

24

zda některé romské podivnosti, které narušují soužití lidí v domě nejsou 

způsobeny tradiční pohostinností Romů uplatňovanou vůči příbuzným v 

nevhodných časových a prostorových podmínkách ? 

Ale i jinak: Nesestěhováváme do jednoho domu znepřátelené romské rody, 

nenarušujeme omezenou (a často pod ekonomickým tlakem téměř urážlivou) 

nabídkou nejšpinavějších a nejtěžších pracovních příležitostí nějaké letité tabu, 

nezpůsobujeme některými našimi nonverbálními projevy negaci našich verbálních 

pozitivních projevů, nepřeskakujeme určitými zásahy do romské komunity nutné fáze 

postupného sbližování minoritních a majoritních hodnotových orientací. A také: jsme 

schopni řídit se ve vztahu k Romům pravdivým romským příslovím: „Paťiv des, paťiv 

arakhes“, neboli „Prokážeš-li úctu, dostane se ti úcty“ ? 19 

Majorita by měla najít prostředky, jak porozumět životním cílům a potřebám 

romské minority a nabídnout ji - a to z pohledu Romů - oboustranně přijatelné cesty 

integrace. Vždyť dosud Romové vnímají svět majority jako ohrožující, což je vede k 

konzervování starých obranných a mnohdy i nepřátelských rodových mechanismů. V 

rámci pravdy je však třeba vhodným způsobem rozbíjet i některé mýty, za které se 

někdy skrývá neochota ke změně archaických postupů. Vždyť např. letitá „omluva“ 

předčasných sexuálních styků romských dívek se mimo jiné vysvětluje jejich 

podstatně dřívější biologickou zralostí. Čerpáme-li však z vědecký provedených 

antropologických zjištění 20 , které se zaměřily na posouzení sexuální zralosti 

romských dívek, musíme konstatovat, že se jedná v této oblasti o blud. Porovnání 

skupiny romských dívek a kontrolní skupiny dívek z majoritní (v tomto případě 

slovenské) společnosti ukázalo, že „střední věk nástupu menstruace byl u romských 

děvčat 13,8 roku a u neromských 13,1 roku. Romské dívky se zpožďují za 

neromskými o 0,7 roku, což je přibližně 8 měsíců. 

Romská kriminalita je neoddiskutovatelně spojena i s prostým faktem, že 

Romové žijí též častěji - ať již z jakéhokoliv důvodu - v takových životních 

podmínkách, které jsou pro kriminogenní chování jednoznačně příznivější. Jestliže 

vyjdeme ze zjištění několikaletého výzkumu kriminality mladistvých Romů 21 , který 

byl dokončen těsně před sametovou revolucí, zjišťujeme, že romští delikventi 

pocházeli většinou z nejméně integrovaných rodin. Ve všech sledovaných 

ukazatelích se u romských nedelikventů (tj. u kontrolního vzorku mladistvých 

nedelikventních Romů, kteří v posledních třech letech neměli zhoršenou známku z 

chování a nebyli nikdy vyšetřováni pro podezření z trestné činnosti) prokázalo, že 

jejich rodiny byly lépe adaptovány na požadavky a normy majoritní společnosti. 

Většinou se jednalo o děti z rodin, jejichž rodičům se již dříve podařilo získat si 

akceptované postavení v majoritní společností. Tito rodiče častěji vykonávali profese 

vyžadující určitou kvalifikaci a tím se také méně často stalo, že se jednalo o rodiny 

žijící pod hranicí životního minima, tedy odkázané na finanční pomoc společnosti. 

Rodinné zázemí sledovaných delikventních Romů bylo ve většině sledovaných 

charakteristik na podstatně nižší úrovni než u kontrolních souborů nedelikventních 

19 

Hübschmanová,M., šebková,H., žigová,A., Dobré slovo je jako chleba, Romská přísloví, KD hl.m. 

Prahy, Praha 1985, str. 30 - 31 ) 

20 

Siváková,D., Antropologické výskumy Cigánov (Rómov) na Slovensku, in: Mann,A.B., Neznámi 

Rómovia, Ister Science Press, Bratislava 1992, str. 40 

21 

Štěchová, M., Večerka,K., Kriminalita mladistvých Romů, VÚK, 1990 

25

Romů. Toto konstatování se týkalo nejen bytových podmínek ( byty podřadné 

kategorie, z hlediska počtu bydlících malé, často bez základních hygienických 

podmínek), ale i celkové ekonomické a hospodářské situace. 

Rodiny nedelikventních Romů byly výrazně méně často napadeny sociálně 

patologickými jevy než rodiny delikventních mladistvých Romů. V nejužší rodině 

delikventů se často vyskytovala ještě další (často nejedna) delikventní osoba, 

nejčastěji se tento fakt týkal otce nebo bratra klienta. Rodinné zázemí bylo 

zhoršováno i nadměrným požíváním alkoholických nápojů a v mnohých případech i 

drog. Rodiny delikventů vykazovaly i menší stabilitu rodinného zázemí (tj. častější 

změny výchovného klimatu) a špatné plnění rodičovských povinností (chyby ve 

výchově, špatná kontrola ze strany rodičů a celkové zanedbávání rodičovských 

povinností). 

Co z toho plyne? Asi se zjevně ukazuje, že určitý druh životního 

prostředí je pro delikvenci vhodnější než jiný a proto určitý životní styl může 

předem vyvolávat obavy s asociality. A Romové v takových podmínkách, které 

asocialitu podněcují, žijí daleko častěji, než členové majoritní společnosti. A 

žijí v nich proto, že se majoritní společnosti nepodařilo změnit jejich - pro 

moderní dobu anachronický - životní styl tak, aby byli Romové se svými 

pozitivními specifiky integrováni do společnosti a aby o tuto integraci stáli a 

sami o ni usilovali. Ne že by nebyly činěny pokusy Romy „zařadit“, ale tyto 

pokusy téměř vždy vycházely z představ majority o tomto procesu, přičemž 

romské potřeby a specifika spojená s neoddiskutovatelnou nutností 

nastoupení integrační cesty byly trestuhodně ignorovány. 

A tak bychom se měli při rozvažování o postavení Romů v současnosti, které 

samovolně a - alespoň z pohledu Romů - neřízeně směřuje buď k nezaměstnanosti, 

pauperizaci a tím sociální odkázanosti Romů na sociální dávky nebo k nástupu 

„alternativních“ cest obživy a „zábavy“ romského etnika - zamyslet nad tím, zda v 

současnosti neděláme další chybu v našem vztahu k tomuto etniku, když zdlouhavě 

a nerozhodně uvažujeme o tom, zda by přece jenom neměla být nastoupena určitá 

„afirmativní akce“, která by umožnila Romům zachytit a rozvinout nové pojetí romství 

uvnitř (nikoliv na samém okraji) světa majority. Jak říká Matoušek ve výše citované 

práci (str.58): „Společnost, v níž žijeme, není koherentní společnost. Mezi jejími 

jednotlivými vrstvami existují přehrady, jež překonají jen zdatní jedinci (...) Každá 

vrstva měla (a u Romů stále má - K.V.) svoje specifické cíle a téměř nikoho 

nenapadlo volit jiné. Kdo se do určité vrstvy narodil skoro vždy zůstal jejím 

příslušníkem až do smrti. Ti, kdož se pokoušeli společenské přehrady překročit uspěli 

jen málokdy a leckdy za svou troufalost platili životem.“ 

Jestliže tedy upřímně chceme, aby přehrady naší společnosti mohli 

Romové překročit, musíme jim k tomu vytvořit především vzdělanostní 

podmínky. Přitom nelze přeskakovat některé fáze, ale je třeba vytvářet 

možnosti diferencovaného individualizovaného postupu. Musí nám být 

varováním předchozí postupy, které neodůvodněně předpokládaly, že 

materiální rozvoj Romů zabezpečí rozvoj ve všech ostatních oblastech, že 

překlene potřebný kulturní a vzdělanostní deficit. Velké množství „vybydlených 

bytů“ jako důkaz naší naivní materialistické víry, by nás od takového postupu 

26

měl odradit. I zde však platí ona známá moudrost, že „je lepší někoho naučit 

chytat ryby, než mu jen rybu dát.“ 

Možná, že cesta k nalezení způsobů, jak nastartovat romskou cestu k 

potřebné a nenásilné integraci (a tím i „znormálnění“ sociálně patologické 

problematiky) by se mohla nalézt i prostřednictvím pečlivého zkoumání, jakými 

cestami a postupy si někteří, jednoznačně nedelikventní, vzdělaní a pracovně i lidsky 

schopní jedinci, kteří se navíc nestydí za své romství, vypracovali své obecně 

akceptované místo v strukturách současné majoritní společnosti. Ti totiž našli klíč, 

který by měl být poznán, rozmnožen a využit k prospěchu Romů i majority . 

7. Závěry 

Z výše uvedeného pojednání o vztahu Romů a sociální patologie vyplývá 

několik závěrů. 

Předně je třeba zcela jednoznačně prohlásit, že nelze klást rovnítko mezi 

pojmy Rom a delikvent, či Rom a asociál. Takovéto asociace mají nádech rasismu a 

netolerance, neodpovědné a malevolentní snahy o pošpinění celé skupiny občanů, 

případně nanejvýše vypovídají o intelektové neschopnosti posuzovatelů z řad 

majority racionálně rozlišovat. Romové jako lidé nejsou o nic více ani méně 

disponováni k trestné činnosti či jiným sociálně patologickým jevům. 

Kriminologická teorie ukazuje, že s určitými životními podmínkami a 

životními zkušenostmi na jedné straně a stupněm či směrem socializace 

osobnosti na straně druhé jsou asociovány i určité způsoby chování. Materiální 

i mravní bídu, nedostatek vzdělání a výchovy, asociální vzory, hodnoty a normy 

a nedostatek pozitivních identifikačních možností, pocit vyděděnosti a 

nemožnosti ovlivnit vlastní osud, závislost na alkoholu či drogách, přetrhané 

rodinné vazby atp., to (a nejen to) nachází kriminologie v anamnézách 

převážné části delikventů, bez ohledu na jejich etnicitu. Tragédie Romů potom 

spočívá v tom, že v podmínkách, jež asocialitu plodí, žijí relativně častěji, takže 

se nelze divit, že též častěji vykazují asociální jednání. 

Navíc občané majoritní společnosti od Romů asociální chování 

„očekávají“ a podle toho se k nim chovají. Též Romové jsou vůči počínání 

majority významně nedůvěřiví. Volí obranné mechanismy i v těch případech, kdy k 

nim osvícenější část Neromů přistupuje s pozitivními úmysly, považují členy majority 

(též generálně !) za ohrožující a škodící, přičemž se tento postoj stává základem 

možné racionalizace případné asociality vůči nim. Nedůvěra plodí nedůvěru, 

očekávání asociality tuto asocialitu navozuje, život ve střehu nedovoluje pochopit 

pozitivní úmysly. 

Je neoddiskutovatelným faktem, že Romové se každoročně podílejí na 

registrované delikvenci relativně větším podílem, než je tomu u majority. Na 

tomto faktu nezmění nic utajení statistik, jež o tomto faktu svědčí. Spíše 

naopak, lidé, kteří nekriticky ze všech deliktů a špatností viní Romy se v 

prostředí nedostatku statistických údajů ohánějí svými „odhady“, čímž situaci 

nepravdivě vyhrocují. Obránci principu občanské společnosti si neuvědomují, 

27

že formální prosazení myšlenky oficiální občanské „nerozpoznatelnosti“ Roma 

ještě neznamená faktické zajištění jeho stejných práv a stejného zacházení, 

jakož i stejné úrovně ve všech oblastech lidského života. 

Z kriminologického pohledu je samozřejmě třeba provádět motivační analýzu 

všech skupin občanů, kteří se dopouštějí zločinného či asociálního jednání. Nicméně 

Romové jsou v tomto směru (ale i v jiných směrech - např. v kultuře) specifickou 

skupinou, jejíž delikvence má mimo obecné příčiny i specificky etnické determinanty 

(např. vztah ke vzdělání, význam rodinného zázemí, pojetí pravdy, vliv historické 

zkušenosti, některé odlišné představy o právu a spravedlnosti, atp.). 

Má-li se podíl Romů na delikventním či asociálním jednání snižovat, pak je 

třeba jednak provádět systematickou a strukturovanou - tedy nikoliv povrchní - 

analýzu příčin narušování norem trestního práva odsouzenými Romy, jednak hledat 

především preventivní (Romy akceptovatelné) prostředky, které by v budoucnu 

takové jednání omezovalo. Jde tedy o snahu specifičnost romské kriminality či 

asociality důsledně popsat a nalézt - ve prospěch Romů i Neromů - účinné cesty, 

které by takové jednání odkloňovalo k jednání sociálně aprobovatelnému. Přitom je 

nutno konstatovat, že pouhé manipulace s etnikem, ani tržní mechanismy bez 

přívlastku, k takovému výsledku u Romů bezpečně nepovedou. 

V neposlední řadě je ovšem třeba, aby rodící se romská reprezentace 

pochopila, že je třeba učinit nezbytný reálný vstřícný krok vůči majoritě a 

zaměřila se nejen na prosazování materiálních zájmů a potřeb Romů, ale aby se 

soustředila i na propagování zásad přísného dodržování - nejen trestních - 

norem romskou minoritou. K tomu je ovšem nutným předpokladem 

nekompromisní, reálně dokumentovaná snaha orgánů ochrany práva 

zakročovat proti všem projevům diskriminace, rasismu, xenofobie či jiným - 

zjevným či latentním - formám nenávisti - vůči romské menšině. 

Literatura: 

Demeter,G., Slovo dvěma romským novinářům, in: Hübschmanová,M., Šaj pes 

dovakeras. Můžeme se domluvit, Olomouc 1993 

Hübschmanová, M., Některé korektivy sociálního chování v tradiční romské 

komunitě, in: Příčiny, podmínky a možnosti prevence sociálně patologických jevů u 

romské populace v ČSSR, Sborník sekce sociální patologie Československé 

sociologické společnosti při ČSAV, Český Krumlov 1986 

Hübschmanová,M., Šebková,H., Žigová,A., Dobré slovo je jako chleba, Romská 

přísloví, KD hl.m. Prahy, Praha 1985 

Kalibán,V., Šišková, T., Večerka, K., Příčiny zvýšené kriminality /protispolečenské 

činnosti/ cikánských občanů, zejména mladistvých, VÚK, nepublikovaná závěrečná 

zpráva z výzkumu,1979 

Kolektiv autorů, Extremismus mládeže v ČR, IKSP, Praha 1996 

28

Malinová,H., Poznávací znaky obchodu se ženami, in: Sborník příspěvků ze 

semináře sekce sociální patologie, MČSS,Vimperk, duben 1996 

Malinová.H., Právní postavení prostitutek u nás aneb „Co s ní?“, in :Sociální 

patologie včera, dnes a zítra, Sborník příspěvků ze semináře sekce sociální 

patologie, MČSS, Praha, leden 1995 

Marešová, A., Kriminalita v roce 1996, IKSP, Praha, 1998 

Marešová, A., Základní údaje o osobách vyšetřovaných a stíhaných v České 

republice v r. 1993, Kriminalistika 4/1994 

Matoušek,O., Kroftová, A., Mládež a delikvence, Portál, Praha 1998 

Mikuš, P., Analýza trestnej činnosti rómskeho obyvateľstva v Slovenskej republike v 

roku 1997, Kriminalistika /1998 

Ročenka prevence kriminality 1997, Odbor prevence kriminality MV ČR, Praha 1998 

Scheinost, M., Trestná činnost cizích státních příslušníků v ČR, etnický faktor v 

organizované kriminalitě, IKSP, Praha 1996). 

Siváková,D., Antropologické výskumy Cigánov (Rómov) na Slovensku, in: 

Mann,A.B., Neznámi Rómovia, Ister Science Press, Bratislava 1992, str. 40 

Štěchová, M., Etnicita a kriminalita, in: Novotný, O., Zapletal, J., Základy 

kriminologie, PFUK, Praha 1993 

Štěchová, M., Večerka,K., Kriminalita mladistvých Romů, VÚK, 1990 

Štěchová,M., Večerka, K., Ščepichinová,J.G., Netík,K.: Faktory ovlivňující kriminalitu 

mladistvých Romů, závěrečná zpráva z výzkumu, VÚK, Praha 1990 

Trávníčková, I., Martinková, M., Scheinost, M.: Pražská mládež a lidská práva, 

Praha 1995 

Usnesení vlády České republiky č. 686/97 ke Zprávě o situaci romské komunity v 

České republice a opatření vlády napomáhající její integraci ve společnosti, Úřad 

vlády České republiky, 1997 

Večerka, K., Kriminalita mládeže a volný čas, nepublikovaná kandidátská disertační 

práce, VÚK, Praha 1985 

Večeřa, M., Romové - stále se vracející téma, in: Kratochvíl, V.: Trestněprávní 

reforma v České republice, sborník příspěvků z mezinárodního semináře, 

Masarykova universita, Brno 1994 

29

Resumé 

Kazimír Večerka : Romové a sociální patologie 

Kapitola pojednává o podílu Romů na asociální či antisociální činnosti. V 

úvodu pojednání se konstatuje, že kolem této problematiky panuje v majoritní 

společnosti celá řada mýthů, jež jsou z objektivního pohledu živeny nedostatečným 

počtem hodnověrných empirických údajů kvantitativní i kvalitativní povahy (chybí 

jednak veřejně dostupné statistiky o podílu Romů na kriminalitě a jiných sociálně 

patologických jevech, jednak v podstatě neexistuje základní výzkum hodnotové 

orientace různých skupin Romů včetně jejich - jistě diferencovaného - vztahu k 

dodržování norem a hodnot společnosti v níž žijí). Nad vší pochybnost však lze 

konstatovat, že výskyt určitých specifických forem sociálně patologické jevů je v 

romské populaci hojně zastoupen a manifestace těchto skutečností zatěžuje 

nemalou mírou soužití Romů s majoritní společností. Na druhé straně je ovšem též 

zjevné, že příčiny tohoto stavu nelze hledat pouze na straně samotných Romů a že 

majoritní společnost svým postojem a iracionálním chováním k Romům situaci často 

významně vyhrocuje. 

Úroveň kriminality Romů je v současnosti kvalifikovaně odhadována - při 

porovnání s indexem kriminality všech občanů - jako zvýšená, avšak relativně 

stabilisovaná. Romští pachatelé tvoří přibližně jednu desetinu celkového ročního 

nápadu známých pachatelů trestných činů, což znamená, že - vzhledem k četnosti 

populace Romů - se na ni podílejí zhruba čtyřnásobně více než občané většinové 

společnosti. 

30

Zvýšený výskyt sociálně patologických jevů u romské populace je možno 

vysvětlovat z mnoha úhlů. Stať si všímá problematiky manifestovaných negativních 

postojů majoritní společnosti vůči Romům, přičemž poukazuje na skutečnost, že 

klima apriorní nedůvěry je živnou půdou pro asocialitu. Dále jsou uváděny některé 

empirické studie, jež alespoň částečně dokládají určité odlišnosti Romů v oblasti 

kultury a tradice, v osobnostním vybavení, ve vzdělanostní úrovni, ve formách 

ekonomického zajištění, ve formách rodinného zázemí a soužití, v prožívání volného 

času či ve vztahu k majoritní společnosti jako celku atp., jež mohou za určitých 

okolností podnítit či napomoci antisociálnímu jednání Romů. 

Ve stati jsou též naznačeny základní formy a projevy tradičních i nových forem 

sociálně patologických jevů (včetně kriminality), jež jsou příznačné pro Romy v ČR . 

31

PhDr. Kazimír Večerka, CSc., 

narozen: 16.11.1949 v Olomouci 

bydliště: Praha 8 

stav : ženatý 

počet dětí: 3 děti (* 1975, 1977, 1980) 

Odborné curriculum vitae 

vzdělání: 1967 maturita na SVVŠ - Praha 10 

1972 ukončeno studium na FF UK státními zkouškami 

(obor sociologie - filosofie) 

1973 rigorosní zkouška (PhDr.) 

práce na téma: "Sociální patologie 

jako sociologická disciplína" 

1987 kandidát právních věd (CSc.) 

práce na téma: " Volný čas delinkventní mládeže" 

profese: od r. 1973 do současnost pracovník Institutu pro kriminologii a sociální 

prevenci (dříve Výzkumný ústav kriminologický) - v současnosti vedoucí týmu 

prevence kriminality a týmu kriminality mládeže 

odborné aktivity:- Předseda sekce sociální patologie Masarykovy české sociologické 

společnosti a člen jejího 

řídícího výboru 

- Člen republikového výboru pro prevenci kriminality 

- Člen Koordinační skupiny MPSV (Řešení příčin 

a důsledků sociálně patologických jevů u mládeže) - Člen právní sekce ČHV 

- Člen správní rady nadace "KLÍČ" 

- Externí vyučující: 

katedra sociální práce FFUK - přednášky z oboru 

sociální patologie 

katedra trestního práva PFUK - kriminologický 

kurz 

katedra sociologie FFUK - přednášky z oboru 

z kriminologie 

oblasti odborného zájmu:- kriminalita dětí a mládeže ( projevy násilí, 

32

skupinová trestná činnost, volný čas atp.) 

- prevence kriminality (teorie i praxe) 

- sociálně patologické jevy 

33

Úvod 

MEZINÁRODNÍ DOKUMENTY A ROMOVÉ 

Milan Pospíšil, Viktor Sekyt 

Z historického pohledu právní ochrana národnostních menšin na mezinárodní 

scéně je záležitostí mladou, romskou komunitu zde nalézáme až v posledních dvou 

dekádách. Shrneme-li všechny mezinárodněprávní aktivity, docházíme ke zjištění, že 

přes krátkou dobu je pokusů o ošetření této oblasti relativně mnoho. Je to mj. tím, že 

k většině opatření v evropských i celosvětových rozměrech vedly vesměs výrazně 

negativní zkušenosti. 

V mezinárodním právu je znám obecnější pojem národnostní či etnická menšina 

obvykle z bilaterálních (resp. multilaterálních) dohod mezi státy, jež jejich 

prostřednictvím řeší otázky „svých“ společných menšin (známe např. Dohodu mezi 

vládami ČSFR a Polska o kulturní a vědecké spolupráci, o přeshraniční spolupráci, 

Smlouvu mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z roku 1992, 

Smlouvu mezi Českou republikou a Slovenskem o dobrém sousedství, přátelských 

vztazích a spolupráci). To je další skutečnost, která ukazuje na to, že v oblasti 

mezinárodní ochrany romské menšiny sensu stricto je mezinárodní právo v 

celoevropském měřítku ve srovnání s úpravou záležitostí ostatních menšin teprve v 

počátcích. 

Navíc neexistuje všeobecně přijatá definice pojmu menšina, z čehož - jak 

dobře známe i z našeho praktického života - vyplývá řada nesnází a co přináší často 

pitoreskní situace (vlivem prvního svobodného sčítání lidu v roce 1991 došlo po šesti 

letech dokonce k tomu, že zčásti aby prorazila setrvale alibistický argument o počtu 

pouhých 32 tisících Romů v ČR, a vyhnula se tak určitému zneužívání pojmu 

národnostní menšina, se vláda ČR v roce 1997 v rámci tzv. Bratinkovy zprávy 

uchýlila k termínu komunita). 

Ani mezinárodní organizace do nedávné minulosti neznaly způsob, jak v 

menšinové politice naložit s nově rozpoznaným problémem společenského postavení 

Romů. I když se v základních rysech vědělo, že v zemích východního bloku existuje 

velká skupina evropských Romů, jejich životní podmínky v totalitárních režimech 

zůstávaly stranou zájmu evropských i celosvětových organizací. 

Abychom pomocí mezinárodních dokumentů rozeznali, zda romská 

problematika je státem řešena v souladu s nimi či nikoliv, máme dnes k dispozici 

velké množství mezinárodních závazků zaměřených široce na problematiku ochrany 

lidských práv, schválených a přijatých před relativně dlouhou dobou Organizací 

spojených národů (jde o více než 25 dokumentů, přesto se Romy explicitně zabývají 

pouze 2, přičemž schválen byl pouze jediný) či Radou Evropy (přes 17 dokumentů, 8 

dalších se týká přímo Romů) a posléze i Organizací pro bezpečnost a spolupráci v 

Evropě. 

RADA EVROPY 

V oblasti ochrany práv národnostních a etnických menšin je to především ona, 

která zvláště v poslední době vyvíjí velkou aktivitu. Je ovšem nutno poznamenat, že 

většina dokumentů má charakter doporučení, i když - jak známe z praxe - plnění 

1 

Komentář [RMP1]:

závazků z nich vyplývajících je sledováno s velkou pozorností a státní správě přináší 

v poslední době zájem orgánů mezinárodních organizací často nemalé problémy. 

Dříve než se budeme věnovat podrobněji některým jednotlivým textům, je 

zapotřebí přiblížit si samotný problém klasifikace Romů jako menšiny. I když je dnes 

mezinárodními organizacemi deklarována zřetelná vůle rozeznat Romy jako 

menšinu, není situace v této věci tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. V první řadě 

jde o problém řekněme terminologický či politický. Jsou-li totiž Romové ve většině 

evropských států chápáni jako etnická, a ne jako národnostní menšina, mohou být 

jejich problémy vykládány svým způsobem jako druhořadé, zatímco pojem 

národnostní menšina bývá i podvědomě chápán jako politicky významnější. 

Vedle toho také proto, že Romové jsou řazeni mezi neteritoriální menšiny, 

vznikají zde právní i faktické následky v záležitosti ochrany a rozvoje jejich jazyka 

(viz Evropská charta regionálních a menšinových jazyků). 

V roce 1993 je Radou Evropy kodifikován přístup „Romové jako evropská 

menšina“, vyjadřující vůli přihlásit Evropu jako „mateřské“ teritorium romské etnické 

menšiny. To v důsledku znamená vykročení ke globálnímu přístupu k romským 

záležitostem. Mimo jiné můžeme chování mezinárodních (a to vládních i nevládních) 

organizací v této záležitosti vnímat jako zrcadlo nastavené státům v průběhu 

proklamované celoevropské i světové integrace. 

Uvedený princip je konkrétně vyjádřen v Doporučení 1203 Rady Evropy z roku 

1993, kde se konstatuje, že Romové jsou neteritoriální evropskou etnickou skupinou, 

jejíž početnost je nejvyšší v zemích střední a východní Evropy a jejíž odlišný životní 

styl vede k intoleranci projevované většinovým obyvatelstvem. Úkolem je proto, 

kromě podpory ochrany základních individuálních lidských práv, též respektování 

menšinových práv této skupiny. To znamená v první řadě garance stejných práv, 

stejných šancí, stejného zacházení, ze skupinových práv především podpora 

revitalizace romského jazyka a kultury. 

V našem dalším textu je uveden výčet dokumentů, přičemž u některých bude 

zvlášť poznámka, zda a jaký závazek vzala na sebe Česká republika. Základními 

východisky jsou ovšem dokumenty pojednávající šířeji o lidských právech, a nelze je 

tedy zcela opomenout (v tabulkách je vždy dokument, pojednávající o záležitostech 

Romů přímo, uveden tučně). 

Ještě jednu krátkou poznámku úvodem: termín „Romové/Cikáni/kočovníci“ 

užívaný Radou Evropy působí značně kostrbatě a je i nepraktický. Může nám ovšem 

sloužit jako ukázka toho, jak složitý je proces hledání kompromisů v organizacích 

typu Rady Evropy. Nazveme-li někoho z příslušníků romské menšiny v Maďarsku 

„Cikán“, jeho reakce na toto pojmenování bude překvapivě klidná narozdíl od mnoha 

zemí, kde by nás okamžitě zařadili mezi lidi s minimálně xenofobními sklony. Třetí 

použitý termín „kočovníci“ vychází z tradičního spojení způsobu života Romů v 

západní Evropě s kočováním, protože však kočují i příslušníci jiných etnických skupin 

(kočování se bere za způsob života bez jakékoliv návaznosti na etnicitu), byl nakonec 

akceptován uvedený pojem. Zajímavé je, že téměř při každé příležitosti bývá v Radě 

Evropy otázka pojmenování Romů otevřena, aniž by bylo docíleno jakékoliv přiblížení 

postojů k této věci. 

Úmluvy Rady Evropy 

2

Z úmluv Rady Evropy měla a má zásadní význam Úmluva o ochraně 

lidských práv a základních svobod, která je založena na principu ochrany 

individuálních práv, ochrana práv národnostních a etnických menšin se tedy 

uskutečňuje nepřímo přes tato práva. Např. v čl. 5 (§ 2) je uvedeno právo osoby na 

informace v jazyce, jemuž rozumí, a v čl. 6 (§ 3) se zakládá právo na tlumočení při 

výslechu. Dále ve čl. 9 se stanovuje právo na svobodu myšlení, svědomí a 

náboženství a jejich projevy, čl. 10 pojednává o právu na svobodu projevu a právu na 

informace a čl. 11 definuje právo na svobodu shromažďování a sdružování. Tento 

dokument se stal základním kamenem pro všechny další evropské mezinárodní i 

vnitrostátní normy. 

Název úmluvy přijato RE přístup ČR 

Úmluva o ochraně lidských práv a 

základních svobod (protokoly viz níže) 

Evropská sociální charta včetně tří 

doplňujících protokolů 

Evropská úmluva o zabránění mučení 

a nelidského nebo ponižujícího 

zacházení či trestání 

Rámcová Úmluva o ochraně 

národnostních menšin 

Charta regionálních a menšinových 

jazyků 

4.11.1950 Sdělení MZV č. 209/1992 Sb., 

o podepsání Úmluvy dne 8.3.1992 

18.10.1961 podepsáno roku 1992 

26.11.1987 sdělení Ministerstva zahraničních věcí 

č. 9/1996 Sb. 

podepsáno r. 1992 

1.2.1995 28.4.1995 podepsán souhlas s 

podpisem a ratifikací ratifikace 

XII/1997 platnost počínajíc 

dnem 1.4.1998 

otevřeno 

k podpisu 

2.10.1992 

Úmluva je dále zpřesňována těmito protokoly: 

3 

nepodepsáno (jako většina evropských 

států) 

dokument přijato komentář 

Protokol č. 1 k Úmluvě 20.3.1952 stanoví právo rodičů na zajištění vzdělání jejich 

dětí v souladu s jejich přesvědčením (čl. 4) 

Protokol č. 2 6.5.1963 Evropskému soudu pro lidská práva se přiznává 

pravomoc vydávat posudky 

Protokol č. 3 6.5.1963 doplňuje čl. 29, 30 a 34 Úmluvy 

Protokol č. 4 16.9.1963 přiznává některá další práva a svobody, jako např. 

právo na místo pobytu a na volný pohyb 

Protokol č. 5 20.1.1966 doplňuje čl. 22 a 40 Úmluvy 

Protokol č. 6 28.4.1983 týká se zrušení trestu smrti 

Protokol č. 7 22.11.1984 týká se problému vyhoštění

Protokol č. 8 19.3.1985 

Protokol č. 9 6.9.1990 novelizace čl. 31, 44, 45, 48; nevstoupil v platnost 

Protokol č. 10 25.3.1992 novelizace čl. 32; dosud nevstoupil v platnost 

Charta regionálních a menšinových jazyků 

Tento dokument byl podepsán dosud pouze 5 státy a ačkoliv se romské problematiky 

dotýká pouze okrajově, je zajímavý právě tím, že jde o pokus o definici uvedených jazyků 

(musí jít o teritoriální jazyk tradičně praktikovaný státními příslušníky daného státu, což se 

netýká jazyků mimoevropských migrantů, a nesmí být pouhým dialektem. V Chartě je též 

definován pojem „jazyk bez území“, který nespadá do kategorie regionálního či menšinového 

jazyka (zde je jako příklad uvedena romština). 

Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin 

Je jednoznačně považována za vrchol snah počatých v Evropě v roce 1950 

Evropskou úmluvou o lidských právech. Ostatně, je to současně první nástroj 

mezinárodního práva, kde je pamatováno explicitně na ochranu etnických a 

národnostních menšin. 

Text o 31 článcích seřazených v 5 oddílech rozebírá základní principy, režim 

ochrany práv národnostních menšin, pravidla provádění, způsoby kontroly provádění 

Úmluvy a právní režim dohody. Opět se odkazuje na rámec - ochranu individuálních 

lidských práv. Smyslem úmluvy je vytvořit právní prostředí, v němž se musí 

pohybovat vnitrostátní pravidla. Ani zde však není definováno, kdo je příslušníkem 

národnostní menšiny, relativně přesně je vymezen vztah státu a příslušníka menšiny, 

přičemž základním kritériem rozpoznání příslušnosti k menšině je „náboženství, 

tradice a kulturní dědictví“ (čl. 5). 

Kromě práv již definovaných v dřívějších obecných dokumentech (svoboda 

shromažďování, sdružování, projevu, myšlení, svědomí a náboženství - čl. 7 a 8, 

přístup k médiím - čl. 9, užívání a rozvoj mateřského jazyka, a to v soukromí i na 

veřejnosti - čl. 10) se objevují nově definovaná práva na užívání mateřského jazyka 

při zápisech do matrik, úředních označení a toponym - čl. 11, na uchování kultury a 

na široce pojaté otázky vzdělávání pak čl. 12, 13 a 14. Účasti na věcech veřejných 

se týkají čl. 15 a 17. Článek 18 pojednává o mezinárodní spolupráci. 

I když se Rámcová úmluva nevyslovuje explicitně k problematice romské a 

mnohým se může zdát, že se zde stále setrvačně pohybujeme v oblasti „tradičních“ 

národnostních menšin, v mnoha konkrétních případech může navozovat velmi 

konfliktogenní situaci, např. v otázce práva na vzdělání v mateřském jazyce; zvláště 

když víme, v jakém stavu je romský jazyk u nás i v sousedních zemích obývaných 

příslušníky romské menšiny. V každém případě dikce Úmluvy naznačuje, že 

problémy, které známe u ostatních - tradičních menšin, zcela bezesporu budou 

aktuální i v tomto případě, navíc povaha romské menšiny s jejími variacemi v 

jednotlivých evropských zemích přinese mnoho dalších. Tím spíše, že většina 

příslušníků romské menšiny žije ve státech, které se teprve nedávno vymanily z 

bývalého východního bloku a samy mají své specifické transformační problémy. 

4

Druhou skupinou textů Rady Evropy - i když ve srovnání s úmluvami ne tolik 

používanou - jsou dokumenty přijaté Výborem ministrů. Tři starší z níže uvedených 

se týkaly Romů, šlo ovšem tehdy o problematiku Romů západoevropských, obecně 

charakterizovaných kočováním a kromě toho o dobu dávno zašlou, kdy o početných 

romských komunitách v zemích za železnou oponou věděl málokdo. V posledních 

dvou letech projevuje toto grémium v první řadě aktivitu v otázce boje proti rasismu, 

xenofobii a intoleranci. 

označení dokumentu jeho přijetí poznámka 

Doporučení č. 563/69 1969 týká se Romů (Cikánů) a ostatních 

kočovníků v Evropě, zmíněny otázky 

diskriminace, vzdělávání, bydlení, 

poradenství, sociální a léčebné péče 

Rezoluce č. 13/75 22.5.1975 zaměřeno na sociální situaci kočujících 

osob v Evropě, zmíněna problematika 

kočování, bydlení, výchovy, profesní 

orientace a vzdělávání, hygieny a sociální 

péče 

Doporučení č. 1/83 22.2.1983 týká se kočujících osob a osob bez statutu 

občanství nebo neurčené národnosti 

Doporučení č. 10/92 21.5.1992 o uplatnění práv osob náležících k 

národnostním menšinám 

Doporučení č. 20/97 30.10.1997 týká se projevů nenávisti 

Doporučení č. 14/97 30.9.1997 o zřizování národních institucí na ochranu 

lidských práv 

Usnesení č. 10/97 17.9.1997 o pravidlech monitoringu podle čl. 24 a 26 

Rámcové úmluvy o ochraně národnostních 

menšin 

Rozhodnutí o 

podpisu Evropské úmluvy 

regionálních a menšinových 

jazyků 

Přijetí Rámcové 

úmluvy o ochraně národnostních 

menšin 

Deklarace o 

pokračování Evropské kampaně 

mládeže proti rasismu, xenofobii, 

antisemitismu a intoleranci 

5.11.1992 rozhodnutí bylo jedním z kroků ve složité 

schvalovací proceduře (jde o obzvláště 

citlivý dokument) 

10.11.1994 vláda ČR přijala usnesením č.218/1995 

Posl. sněmovna PČR ratifikovala 

s doprovod. usnesením č. 517/1997, 

platnost od 1. dubna 1998. 

3.5.1996 

Za významné lze také považovat dokumenty Parlamentního shromáždění, 

které mají tvořit jakýsi politický, sjednocující rámec pro vnitrostátní legislativu 

členských států Rady Evropy. 

5

Doplňujícím protokolem Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod 

je Doporučení č. 1201 rozvádějící blíže práva osob náležících k národnostním 

menšinám, proto je na tomto místě zvlášť vzpomenuto. Jeho definice národnostní 

menšiny je obecně snad nejpřijatelnějším základem pro politické dokumenty o 

národnostních menšinách ve většině evropských zemí. Kromě toho se zabývá právy 

týkající se mateřského jazyka, místní správy, účasti na veřejných věcech a 

mezinárodních závazků. I přesto nebyl text doporučení akceptován státy plně podle 

představ Rady Evropy. 

označení dokumentu přijetí RE poznámka 

Doporučení č. 563 

k situaci Romů a osob 

nomádním způsobem žijících 

Doporučení č. 1134 o 

právech menšin 


ohledně doplňkového protokolu o 

právech menšin k Evropské úmluvě 

o lidských právech 

30.9.1969 týká se Romů (Cikánů) a ostatních 

kočovníků v Evropě; diskriminace, 

vzdělávání, bydlení, poradenství, 

sociální a léčebná péče 

1990 

1.2.1993 viz níže 

Doporučení č. 1203 2.2.1993 viz níže 

Doporučení č. 1275 o 

boji proti rasismu, xenofobii, 

antisemitismu a rasové 

nesnášenlivosti 

28.6.1995 viz níže 

Dokumentem, který narozdíl od výchozího (č. 1201) již cíleně míří na Romy, je 

Doporučení č. 1203. Protože jde o jediný komplexní materiál, přiblížíme si jeho 

obsah podrobně. Dělí se na tyto oblasti: 

Vzdělávání 

∗ rozšíření stávajících učitelských studijních programů pro vzdělávání Romů 

∗ zvláštní pozornost má být věnována vzdělávání romských žen obecně, kromě 

toho též matek s dětmi dohromady 

∗ nadané romské děti se mají povzbuzovat ve studiu, aby z nich posléze mohla 

vzniknout generace mediátorů 

Kultura 

∗ v některých hudebních školách se má podporovat výuka a studium romské 

hudby, rovněž pak vznik sítě takovýchto škol 

∗ měl by být ustaven evropský program pro romský jazyk a centrum pro 

překladatelskou činnost 

∗ ustanovení týkající se neteritoriálních jazyků, jak jsou dána Evropskou chartou 

pro menšinové nebo regionální jazyky, by měla být uplatňována i na romštinu 

∗ měla by být podporována kulturní centra a muzea romské kultury, vedle toho 

též romské festivaly 

∗ v sérii výstav evropského umění by měla být zahrnuta putovní výstava o 

romské kultuře 

6

Poskytování informací 

∗ k ochraně základních lidských práv Romů a k jejich bezpečnému životnímu 

pocitu by měly být poskytovány dostatečné informace 

∗ je zapotřebí založit Evropské informační centrum, které by se zaměřilo na 

postavení a kulturu Romů, vedle toho speciálně na mediální politiku 

Oblast rovnocenných lidských práv 

∗ členské státy, které dosud neratifikovaly Mezinárodní dohodu o lidských 

právech (New York 1966) nebo Mezinárodní konvenci o odstranění všech 

forem rasové diskriminace (New York 1965), by měly být přesvědčovány, aby 

tak učinily 

∗ v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 5. odst. 1 

písm. e) by měla být patřičnou deklarací odstraněna diskriminace Romů, aby 

pojem „tulák“ („vagrant“) se nevztahoval na osoby s nomádním způsobem života 

∗ ustanovení všech dodatkových protokolů konvence, týkající se menšin, by 

měly být vztahovány na neteritoriální menšiny 

∗ členské státy, které dosud neratifikovaly 4. protokol k Evropské konvenci 

lidských práv (jenž tím, že zaručuje svobodu pohybu, je zásadní pro 

kočovníky), by tak měly učinit 

∗ členské státy by měly změnit veškerou legislativu a právní normy diskriminující 

přímo či nepřímo Romy 

∗ mělo by být uznáno, že být obětí pogromu, nebo mít odůvodněnou obavu z 

pogromu, proti kterému úřady neposkytují patřičnou ochranu, zakládá 

oprávněnou obavu z perzekuce z důvodu příslušnosti k určité skupině (jak se 

uvádí v textu o statutu uprchlíka Konvence Spojených národů z r. 1951) 

Oblast každodenního života 

∗ členské státy by měly ujistit, že při přípravě zákonných opatření a jejich 

aplikací vztahujících se k Romům konzultují případné otázky s nimi 

∗ v členských státech by se měly zavádět podpůrné programy pro zlepšení 

situace v bydlení, vzdělávání a pracovních příležitostech pro ty Romy, kteří žijí 

v nepříznivých životních podmínkách, na přípravě a realizaci programů by 

Romové měli participovat 

Všeobecná opatření 

∗ v rámci národních legislativ a opatření týkajících se Romů by měl být 

zpracován nezávislý výzkum a na jeho základě by měla být vyhotovena 

pravidelná zpráva o tomto výzkumu, která by měla být dána k dispozici 

Evropskému Parlamentu 

∗ země Evropského Společenství by měly více spolupracovat v „romské oblasti“, 

konkrétně ve věcech vzdělávání, boji proti chudobě, zachování evropského 

kulturního dědictví, poznávání menšin, podpoře rovnocenných práv 

∗ Rada Evropy by měla romským reprezentativním mezinárodním organizacím 

udělit status konzultanta 

∗ Radou Evropy by měl být jmenován romský mediátor, který - po konzultacích s 

národními romskými organizacemi - by měl mít následující úkoly: sledovat změny 

dosažené na základě tohoto doporučení, udržovat pravidelný kontakt s romskými 

reprezentacemi, v odpovídajících záležitostech by měl poskytovat doporučení a 

informace národním vládám a různým orgánům Rady Evropy, v členských 

státech v „romské oblasti“ vyšetřovat vládní politiku a situaci v oblasti dodržování 

lidských práv a zvláště se zabývat postavením Romů bez státního občanství; 

7

právo obdržet odpovědi národních vlád na dotazy jim položené v dané oblasti, 

právo přístupu do národních archivů a k odpovídajícím vládním materiálům, 

právo dotazovat se občanů členských států 

∗ členské státy by měly do 2 let podat Generálnímu sekretariátu Rady Evropy 

zprávu o pokrocích, kterých se podařilo podle doporučení 1203 dosáhnout. 

Je patrné, že Doporučení obsahuje na jedné straně řadu všeobecných 

ustanovení orientovaných na Radu Evropy samotnou, na straně druhé lze z textu 

vyčíst i zcela konkrétní úkoly. Při hodnocení těchto bodů můžeme konstatovat, že 

některé jsou Českou republikou plněny uspokojivě (např. ty z oblasti kultury, v 

poslední době snad i vzdělávání), většinou ale je charakteristická určitá nedůslednost 

a pasivita, snad i alibismus (to se týká především poslední oblasti všeobecných 

opatření). 

Kromě výše uvedených dokumentů jako takových je namístě zmínit celou řadu 

aktivit Rady Evropy směřujících k otázce společenského postavení Romů. Prvním 

orgánem, který se začal soustavně zabývat problematikou společenského postavení 

Romů, byl Evropský výbor pro otázky migrace, který zpracoval Zprávu o postavení 

Cikánů/Romů/Sintů (ekonomické a sociální faktory - zaměstnanost, vzdělávání, 

bydlení; lokální problémy - vztahy v komunitě, násilí, role úřadů; kultura; právní 

postavení). Na základě iniciativy tohoto orgánu vznikla např. v roce 1995 Stálá 

konference pro spolupráci a koordinaci romských organizací v Evropě, znamenající 

bezesporu první významný krok, jak postupovat v řešení problémů za pomoci 

reprezentace samotných Romů. Jde o konzultační orgán Rady Evropy, v němž je 

zastoupeno 10 evropských zemí. Při Výboru pro otázky migrace byla v roce 1996 

rovněž zřízena Skupina expertů pro otázky Romů. Zvláštní roli v otázce podpory 

romské menšiny hraje Kongres lokálních a regionálních samospráv v Evropě, který 

inicioval založení Sítě evropských měst aktivních v romských záležitostech. Kromě 

toho přijal následující dokumenty: 


Rezoluce č. 125/81 1981 kulturní a sociální problémy kočovníků 

Rezoluce č. 249/93 18.5. 1993 úloha a odpovědnost místní veřejné 

správy v otázkách společenského 

postavení Romů 

Rezoluce č. 16/95 31.5. 1995 příspěvek k tématu „Tolerantní Evropa“ 

Na dosavadním výčtu je jednoznačně vidět, že Rada Evropy stojí na prvním 

místě mezi iniciátory změn v přístupech jednotlivých států vůči příslušníkům romské 

menšiny a jako taková je respektována. Ostatně konkrétní příklad lze najít i pro 

Českou republiku, a to hodnocení, která sestavila již výše zmíněná Skupina expertů 

pro otázky Romů k aktuální situaci v naší zemi. Jako příklad uvedeme výsledky z 

jejího posledního jednání ve Strasbourgu v březnu 1998, kde se problém romské 

migrace z České republiky do Kanady a Spojeného království projednával. Zde bylo 

mj. konstatováno, že: 

• problém není dostatečně řešen, 

• je spojen s otázkou nabývání státního občanství ČR, 

• významným faktorem je alarmující výskyt projevů rasových útoků, 

8

• východiskem není emigrace, ale aktivní politická vůle v boji proti rasismu. 

Jako závěr bylo pak řečeno, že 

• sekretariát Komise shromáždí fakta od UNHCR, Evropského střediska pro práva 

Romů a dalších organizací o výsledcích projednání jednotlivých kauz žadatelů o 

politický asyl; 

• záležitost by měla být projednána s českou vládní reprezentací (na příštím jednání 

na podzim 1998 v Praze). 

Kromě toho Parlamentní shromáždění Rady Evropy schválilo a posléze i v září 

1997 vydalo Zprávu o monitoringu České republiky. V ní jsou jako nedostatky 

zmíněny tyto otázky (první tři se přitom bezprostředně týkají Romů): 

• provádění zákona o státním občanství ČR, 

• trestně právní úprava vyhoštění, 

• postavení romské menšiny, 

• naplnění ústavy ve věcech Nejvyššího správního soudu a VÚSC, 

• podmínky pro registraci náboženských společností, 

• zákon o státní službě, resp. lustrační zákon. 

Zcela zvláštní postavení má organizace, jež vznikla na základě Vídeňského 

summitu, a to Evropská komise proti rasismu a rasové nesnášenlivosti, což je 

nevládní instituce - nástroj Rady Evropy pro boj s rasismem, xenofobií, 

antisemitismem a intolerancí. Jejím úkolem je sbírat údaje o legislativě, politických a 

dalších opatřeních, které činí členské státy Rady v uvedené oblasti, dále také 

navrhovat další aktivity na lokální, národní a evropské úrovni. Z navržených 

dokumentů, jež mají přísně povahu doporučení, uvádíme tyto: 


Doporučení 1 

Boj proti rasismu, xenofobii, 

antisemitismu a rasové 

nesnášenlivosti 


Speciální instituce pro boj proti 

rasismu, xenofobii, antisemitismu a 

rasové nesnášenlivosti na národní 

úrovni 


Boj proti rasismu a intoleranci 

směřované proti Romům 


Národní průzkumy o zkušenostech 

a pozorování diskriminace a 

rasismu z pohledu potencionálních 

obětí 

1996 týká se oblasti práva, jeho uplatnění; 

politiky ve školství, kultuře, bezpečnosti, 

službách, ochraně před diskriminací 

1997 doporučuje se zřídit dané instituce (v 

příloze je statut, alternativní formy, 

funkce a povinnosti, správa a činnost 

speciálních institucí) 

6.3.1998 viz text níže 

6.3.1998 vládám členských států se doporučuje 

zorganizovat na národní úrovni průzkum 

(podle přílohy doporučení) 

V Doporučení č. 3 ( o boji proti rasismu a intoleranci směřované proti Romům) je 

vyjmenována celá škála konkrétních návrhů: 

9

∗ aby oficiální pojmenování každé komunity bylo ve shodě s jejím přáním, 

∗ zajistit, aby diskriminace byla adekvátně postihována (včetně občanského práva a 

správního řádu), zvláště v otázce zaměstnanosti, bydlení, vzdělávání a veřejných služeb 

∗ zajistit spravedlnost v případech porušování základních práv Romů 

∗ zřídit výcvikové kursy pro všechny osoby na všech stupních resortu spravedlnosti, zvláště 

proti předsudkům 

∗ posílit rozvoj patřičných kroků k dialogu mezi policií, lokální správou a romskou komunitou 

∗ učinit nezbytná opatření, aby de jure i de facto přístup k nabývání státního občanství či k 

právu asylu nepůsobily jako Romy diskriminující 

∗ rozvinout systém podpory tak, aby romská komunita mohla vystupovat aktivně v procesu 

rozhodování o věcech veřejných 

∗ vytrvale vystupovat proti jakýmkoliv formám školské segregace Romů. 

ORGANIZACE PRO BEZPEČNOST A SPOLUPRÁCI V EVROPĚ (OBSE) 

Nejdříve se pouze stručně zmíníme o organizaci samotné, protože je sama o 

sobě poněkud kuriózním nástrojem ochrany lidských práv. Na jednu stranu pro nás 

znamenala v nedávné minulosti velmi významnou a konkrétní pomoc v ochraně 

tehdy masivně porušovaných lidských práv. Na straně druhé však tím, že je fórem, 

na němž lze přednést jakoukoliv výhradu k určité vládě, zdá se, že základy, jimiž by 

měla jednotlivé státy morálně a politicky zavazovat, ztrácí se v šíři a množství 

projednávaných věcí. Je nutno mít také na zřeteli, že obecně neexistuje moc 

normativní či donucovací. 

V otázce národnostních a etnických menšin zaujímá OBSE v současné době 

přední místo, patrně hned za Radou Evropy, což lze kromě jiného přičíst také 

existenci nových demokracií, jejichž podstatným problémem menšiny jsou. 

Z materiálů OBSE je namístě zmínit hned první, a to Dokument o 

závěrečném Helsinském jednání z 1. srpna 1975. V zásadě VII (o respektování 

lidských práv a základních svobod) je ustanoveno, že „státy, na jejichž území 

národnostní menšiny existují, respektují právo osob patřících k těmto menšinám na 

rovnost před zákonem, dávají jim plnou možnost využívat lidských práv a základních 

svobod“. Není však ani učiněn pokus upřesnit pojem národnostní menšina. 

Po konferenci OBSE v lednu 1989 ve Vídni jsou práva národnostních menšin 

zmíněna zřetelněji. Ve Vídeňském dokumentu se dozvíme, že menšiny zasluhují 

pro svoji odlišnou identitu určitou osobitou ochranu. Velkým pokrokem je, že pro 

zlepšení komunikace je zaveden mechanismus „lidské dimenze“, který ve svém 

principu znamená otevření široké scény pro výměnu otázek a odpovědí. 

V červnu 1990 po konferenci v Kodani vzniká další, dosud nejkonkrétnější 

dokument - Kodaňský dokument (29.6.1990), který v kapitole IV stanovuje základní 

principy ochrany lidských práv. Jako kritérium kvality demokracie v zemi je shledáno 

vhodným právě respektování práv menšin („... je důležitým faktorem stability a 

demokracie zúčastněných zemí“). Z dalších jde o právo na svobodnou identifikaci, 

právo zakládat organizace na národnostním principu, právo užívat mateřského 

jazyka v soukromí i na veřejnosti, rozšiřovat informace a mít k nim přístup v 

mateřském jazyce, právo na kulturní dědictví, dále také odsouzení rasismu a 

xenofobie. Právě v článku 40 je řečeno „Účastnické státy jasně a bez výjimky 

odsuzují totalitní režimy, rasovou a etnickou nenávist, antisemitismus, xenofobii a 

diskriminaci každého druhu, jakož i pronásledování z náboženských a ideologických 

důvodů. V této souvislosti uznávají i specifické problémy Romů“. Po schůzce v 

10

Kodani se 1. - 9. července 1991 konalo v Ženevě setkání odborníků na národnostní 

menšiny (včetně delegátů Mezinárodní romské unie) a v závěrečné zprávě z tohoto 

zasedání (v kap. VI) bylo vyjádřeno znepokojení nad růstem rasového, etnického a 

náboženského násilí, přičemž opět se uznaly zvláštní problémy Romů. 

Od té doby jsou Romové dále zmiňováni v dokumentech z konference v Moskvě 

v roce 1991 (kapitola IV, čl. 2.2.) a především na dvou setkáních v Helsinkách v roce 

1992 (kapitola VI, § 35: „Členské státy ... potvrzují potřebu vypracovat vhodné 

programy, které budou řešit problémy příslušníků společenství a jiných skupin tradičně 

nazývaných Gitani, a vytvářet pro ně podmínky rovnoprávného uplatnění ve 

společnosti“). 

V rámci Úřadu pro demokratické instituce a lidská práva (ODIHR) otevřela v 

roce 1994 Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě tzv. Kontaktní místo pro 

otázky Romů a Sintů, jehož posláním je „pomoc členským státům při hledání 

konstruktivních řešení problémů, jimž Romové čelí“. 

EVROPSKÁ UNIE 

Ještě pod názvem Evropské společenství se zabývala romskou problematikou 

v usnesení Evropského parlamentu v roce 1984 a posléze v roce 1989 usnesením 

Rady ministrů. Šlo tehdy o otázku poskytování školního vzdělání romským dětem a 

dětem kočovníků. Oblast vzdělávání je ostatně i dnes prioritou Evropské unie, 

přičemž je jasné, že v době jejího rozšiřování, Schengenskou úmluvou kodifikované 

prostupnosti hranic mezi členskými státy a současné různorodé ekonomické úrovně 

jednotlivých států, bude nutno přístup buďto rozšířit, nebo se spoléhat na pomoc 

ostatních mezinárodních evropských organizací pojímajících romské záležitosti a 

národnostní problematiku globálněji. 

Právě poslední vývoj jasně ukazuje, jak pozadu zůstala ochrana práv romské 

menšiny za právy ostatních menšin i za ochranou dalších rozměrů lidských práv. 

Není tedy divu, že toto zpoždění je často ze strany moci, obránců lidských práv i 

Romů samotných doháněno snahou ne nepodobnou hysterii. A to neplatí pouze o 

situaci v ČR, ale i v zahraničí, kde politika vůči Romům navzdory úsilí výše 

zmíněných organizací osciluje poněkud nedůstojně mezi pasivitou a hysterickými 

reakcemi. Nicméně stojí za zmínku, že v aktuálním procesu rozšiřování EU o 

vybrané země střední a východní Evropy (a Kypr) v komentáři k České republice 

mezi výhradami stojí právě státní politika vůči Romům, resp. jejich postavení ve 

společnosti. 

ORGANIZACE SPOJENÝCH NÁRODŮ 

Dokumenty Organizace spojených národů (dále OSN) znají pojem Rom 

relativně krátkou dobu. První dokument, ve kterém jsou Romové přímo jmenováni, je 

až z roku 1992. V OSN se věnuje oblastem, které se dotýkají postavení Romů 

především Komise pro lidská práva, respektive její subkomise pro prevenci 

diskriminace a ochranu menšin. Právě tato komise jako výsledek svých jednání 

vypracovává jednotlivé dokumenty. Dokumenty OSN, s výjimkou dokumentů Rady 

bezpečnosti OSN, mají formu doporučení, signatářské státy jimi nejsou vázány a 

teprve včleněním těchto dokumentů do právního řádu signatářského státu se stávají 

pro občany a vlády těchto států závazné. Ale ani pak není možno plnění závazků 

vyplývajících z dokumentů mezinárodně kontrolovat, respektive vymáhat, pokud 

signatářské státy s takovou kontrolou nevysloví přímý souhlas. Přesto morální váha 

11

těchto mezinárodních závazků stoupá a každoroční zprávy o dodržování lidských 

práv v jednotlivých signatářských zemích mají rok od roku větší vnitropolitický dopad 

na politiku sledovaných zemí. 

Nejvyšší váhu mají mezinárodní úmluvy a pakty, menší pak deklarace a 

rezoluce. Toto obecné pravidlo však v některých případech platí omezeně, některé 

deklarace vzhledem ke svému obsahu mají v mezinárodních vztazích větší význam 

než mezinárodní úmluvy. 

S výjimkou rezoluce 1992/65 Ochrana Romů (Cikánů) se žádný z mezinárodních 

dokumentů OSN cele nevěnuje Romům, dokonce v žádném z dalších 

dokumentu OSN se Romové vysloveně neuvádějí. Přesto řada těchto dokumentů se 

práv Romů jako jednotlivců i jako skupiny týká. Většinu těchto dokumentů přejala 

Česká republika do svého právního řádu a jsou součástí Sbírky zákonů. 

V následující tabulce jsou uvedeny mezinárodní dokumenty OSN, které Česká 

republika, (respektive Československo) ratifikovala, nebo k nim přistoupila a které se 

staly součástí jejího právního řádu. Tučně je uvedeno číslo Sbírky zákonů. 

Název mezinárodního dokumentu a jeho č.Sb. Podpis 

Úmluva o otroctví (25.9.1926) 

č. 165/1930 Sb. 

Úmluva o předcházení a trestání zločinu genocidia 

(9.12.1948) 

č. 32/1955 Sb. 

Úmluva o politických právech žen (20.12.1952) 

č. 46/1955 Sb. 

Úmluva o státním občanství vdaných žen 

(20.2.1957) 

č. 72/1962 Sb. 

Úmluva o souhlasu manželství, nejnižším věku pro 

uzavření manželství a registraci manželství 

(10.12.1962) 

č.124/1968 Sb. 

Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem 

rasové diskriminace (21.12.1965) 

č.95/1974 Sb. 

Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a 

zločinů proti lidskosti (26.11.1968) 

č.53/1974 Sb. 

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a 

kulturních právech (19.12.1966) 

č.120/1976 Sb. 

Mezinárodní úmluva o potlačení a trestání zločinu 

apartheidu (30.11.1973) 

č. 116/1976 Sb. 

Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen 

(18.12.1985) 

č. 62/1987 Sb. 

12 

Ratifikace či 

přistoupení (r,p) 

25.9.1926 10.10.1930 (r) 

28.12.1949 21.12.1950 (r) 

31.3.1953 6.4.1955 (r) 

3.9.1957 5.4.1962 (r) 

8.10.1963 5.3.1965 (r) 

7.3.1966 29.12.1966 (r) 

21.5.1969 13.8.1970 (r) 

7.10.1968 23.12.1975 (r) 

29.8.1975 25.3.1976 (r) 

17.7.1980 16.2.1982 (r)

Mezinárodní úmluva o apartheidu ve sportu 

(10.12.1985) 

č. 84/1988 Sb. 

Úmluva proti mučení a jinému krutému nelidskému a 

ponižujícímu zacházení a trestání (10.12.1984) 

č.143/1988 Sb. 

Úmluva o právech dítěte (20.11.1989) 

č. 104/1991 Sb. 

Opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských 

právech (16.12.1966) 

č. 169/1991 Sb. 

Úmluva o postavení uprchlíků (28.7.1951) 

č.208/1993 Sb. 

Protokol o postavení uprchlíků (31.1.1967) 

č.208/1993 Sb. 

13 

25.1.1987 29.7.1987 (r) 

8.9.1986 7.7.1987 (r) 

30.9.1990 7.1.1991 (r) 

ne 12.3.1991 (p) 

ne 26.11.1991 (p) 

ne 26.11.1991 (p) 

Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace 

Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace byla přijata 

rezolucí Valného shromáždění OSN 21.12.1965, podepsána jménem 

Československé republiky 7.3.1966, ratifikována presidentem republiky 29.12.1966. 

Úmluva vstoupila v platnost 4.1.1969 a byla publikována ve Sbírce zákonů 15.8.1974 

pod č.95/74 Sb. 

Z mezinárodních úmluv OSN se problémů Romů žijících v České republice 

týká nejvíce Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace. Již 

v prvním odstavci prvního článku této úmluvy je definována rasová diskriminace: 

1. Výraz „rasová diskriminace" v této úmluvě znamená jakékoli rozlišování, 

vylučování, omezování nebo zvýhodňování založené na rase, barvě pleti, rodovém 

nebo na národnostním nebo etnickém původu, jehož cílem nebo následkem je 

znemožnění nebo omezení uznání, užívání nebo uskutečňování lidských práv a 

základních svobod na základě rovnosti v politické, hospodářské, sociální, kulturní 

nebo v kterékoliv jiné oblasti veřejného života. 

Důležité v tomto článku je, že za rasovou diskriminaci je považováno již i 

„rozlišování“, jehož cílem nebo následkem je omezení práv. Úmluva však 

nezamezuje využití zvláštních opatření k dosažení přiměřeného rozvoje etnických 

skupin i tehdy, jsou-li jednotlivci jichž se tato opatření týkají, vybíráni podle 

příslušnosti k rase, etniku, rodové skupině ap. Ve čtvrtém odstavci prvního článku 

čteme: 

4. Za rasovou diskriminaci nejsou považována zvláštní opatření, učiněná výhradně 

pro zajištění přiměřeného rozvoje některých rasových nebo etnických skupin nebo 

jednotlivců, kteří potřebují takovou ochranu, jež může být nezbytnou k tomu, aby jim 

zabezpečila rovné užívání nebo výkon Iidských práv a základních svobod, pokud 

ovšem tato opatření nevedou k zachovávání rozdílných práv pro různé rasové 

skupiny a pokud nezůstanou v platnosti po dosažení cílů, pro které byla přijata. 

Ve druhém článku úmluvy smluvní státy odsuzují rasovou diskriminaci a 

zavazují se, že jí nebudou prostřednictvím svých institucí provádět, ani na svém 

území trpět. Ve druhém odstavci tohoto článku se znovu upozorňuje na možnost

zvláštních opatření v oblasti sociální, hospodářské, kulturní a jiných k zajištění 

přiměřeného rozvoje rasových skupin a jejich příslušníků. 

Ve třetím článku smluvní státy odsuzují rasovou segregaci a apartheid a 

zavazují se na svém území tyto praktiky zakázat. 

Ve čtvrtém článku smluvní státy odsuzují propagandu o nadřazenosti 

některých ras, zavazují se takovouto propagandu prohlásit za trestné činy a dále v 

odstavci b) se zavazují: 

prohlásit za nezákonné organizace a rovněž i organizovanou a jakoukoli jinou 

propagandistickou činnost podporující a povzbuzující rasovou diskriminaci a prohlásit 

účast v takových organizacích nebo na takové činnosti za trestnou podle zákona; 

V pátém článku se smluvní státy zavazují odstranit rasovou diskriminaci ve 

všech formách a zajistit rovnost před zákonem. V konkrétních ustanoveních pak 

smluvní státy musí příslušníkům všech ras a etnik zajistit dle odstavce b) : 

práva na osobní bezpečnost a ochranu státem proti násilí a újmě na zdraví, ať jsou 

způsobeny vládními úředníky nebo kteroukoli osobou, skupinou nebo institucí, 

V odstavci d) zaručují další občanská práva jmenovitě pak pod bodem iii) : 

právo na státní občanství 

V odstavci e) hospodářská, sociální a kulturní práva zejména: 

i) práva na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé 

pracovní podmínky, na ochranu proti nezaměstnanosti, na stejný plat za stejnou práci 

a na spravedlivou a uspokojivou odměnu za práci, 

ii ) práva zakládat odborové organizace a stát se jejich členem. 

iii) práva na bydlení, 

iv) práva na ochranu zdraví, léčebnou péči, sociální zabezpečení a sociální služby, 

v) práva na vzdělání a školení. 

vi ) práva na rovnou účast v kulturním dění 

V odstavci f) pátého článku se pak smluvní státy zavazují zajistit příslušníkům 

všech ras a etnik volný přístup na všechna veřejná místa: 

f ) práva přístupu na všechna místa a na používání všech služeb určených pro 

veřejnost, jako jsou dopravní prostředky, hotely, restaurace, kavárny, divadla a parky 

V šestém článku se smluvní státy zavazují upravit zákony tak, aby náhrada za 

škody utrpěné rasovou diskriminací mohla být vymáhána soudní cestou. V sedmém 

článku signatářské státy slibují v oblasti výchovy, vzdělávání, kultury a informací 

zahájit boj proti rasovým předsudkům a vychovávat národy k rasové toleranci a 

snášenlivosti. 

Články 8, 9, 10 jsou věnovány ustavení mezinárodního osmičlenného Výboru 

pro sledování plnění této úmluvy. Článek 11 upravuje, kdo a jakým způsobem může 

Výboru podávat stížnosti na porušování úmluvy, články 12 a 13 pojednávají o 

vyřizování těchto stížností. V článku 14 je vymezeno, že Výbor pro sledování plnění 

této úmluvy vyřizuje pouze stížnosti na ty státy, které uznají příslušnost tohoto 

Výboru. Státy, které uznají Výbor, ustanoví v rámci svého právního řádu orgán, který 

bude přijímat a projednávat petice jednotlivců i skupin, které si stěžují na porušování 

této úmluvy a které nedosáhly nápravy obvyklou právní cestou. Pokud stěžovatel 

nedosáhne nápravu u tohoto orgánu, může se dále obrátit na Výbor. Článek 15 pak 

pojednává o uplatnění této úmluvy i v zemích, které jsou dosud koloniální. 

14

Články 17 až 25 pojednávají o možnostech přistoupit k této úmluvě s 

výhradami k jednotlivým článkům, o možnostech revize této úmluvy a o platnosti této 

úmluvy. 

Úmluva o otroctví 

Úmluva o otroctví Společnosti národů byla podepsána zástupcem 

Československé republiky 26.9.1926 a ratifikována 10.10.1930, vyšla pak ve Sbírce 

zákonů a nařízení státu Československého 22.11.1930. 

K nejstarším mezinárodním úmluvám, ke kterým se Československá republika 

připojila, patří tato úmluva o otroctví. Ačkoli to zní absurdně, je dosud aktuální. V 

komunistickém státě se práce ve věznicích téměř rovnala práci otrocké (mezi vězni 

bylo mnoho Romů). Po roce 1989 byla v této oblasti učiněna náprava, ale např. 

extremistické politické strany dosud předkládají návrhy na znovuzavedení nucené 

práce ve věznicích. 

V poslední době dochází častěji k obchodu se ženami v nejrůznějších zemích 

světa. Předmětem obchodu jsou i romské dívky, které se nechají zlákat nabídkou 

výhodné práce v zahraničí. Také v těchto případech je možno se dovolávat 

ustanovení Úmluvy o otroctví. 

Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen 

Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen z 18.12.1979 byla jménem 

Československa podepsána 17.7.1980, Národním shromážděním byla ratifikována 

16.2.1982 a v platnost vstoupila 18.3.1982. Byla publikována ve Sbírce zákonů 

13.5.1987 pod č. 62/87 Sb. 

Tato úmluva se týká všech žen, vzhledem k Romům v ní není žádné zvláštní 

ustanovení. Konstrukce a filosofie úmluvy je však obdobná úmluvě o odstranění 

rasové diskriminace. I zde nalezneme v článku 4 v odstavci 1 ustanovení: 

Přijmou-Ii státy, smluvní strany, dočasná zvláštní opatření, zaměřená na faktické 

urychlení zrovnoprávnění žen a mužů, nebude to považováno za diskriminaci jak je 

definována v této úmluvě; v žádném případě však toto opatření nesmí ve svém 

důsledku vést k zachování nerovnoprávných nebo oddělených měřítek; od těchto 

opatření bude ustoupeno, až budou dosaženy cíle zrovnoprávnění v oblasti možnosti 

a zacházení. 

Odstranění všech forem diskriminace tedy nevylučuje zvláštní opatření, 

zaměřená na urychlení zrovnoprávnění. Tato opatření nejsou v žádném případě 

diskriminací. 

V článku 6 úmluvy se státy zavazují přijmout opatření k zamezení obchodu se 

ženami a vykořisťování prostituce žen, což se týká i mnoha romských žen, které jsou 

často oběťmi těchto trestných činů (někdy též s určitým podílem na těchto činech). 

Úmluva o souhlasu s manželstvím, nejnižším věku pro uzavření manželství a 

registraci manželství 

Úmluva o souhlasu s manželstvím, nejnižším věku pro uzavření manželství a 

registraci manželství byla sjednána v OSN v New Yorku 10.12.1962, podepsána 

15 

Komentář [s2]:

Československem 5.10.1963, presidentem republiky ratifikována 5.3.1965 a vstoupila 

v platnost 3.6.1965. Ve Sbírce zákonů byla publikována 5.8.1968 pod č.124/68 Sb. 

Úmluva v úvodu cituje ze článku 16 Všeobecné deklarace lidských práv: 

1. Muži i ženy, jakmile dosáhli zletilosti, mají právo bez jakéhokoli omezení z důvodů 

rasových, národnostních nebo náboženských uzavřít sňatek a založit rodinu. V 

manželství mají stejná práva během jeho trvání i při jeho rozvázání. 

Druhý článek této úmluvy se dotýká sňatkových zvyklostí některých skupin Romů: 

2) Smluvní státy přijmou zákonodárná opatření stanovící nejnižší věk pro uzavření 

manželství. Nebude právně uzavřen žádný sňatek jakoukoliv osobou, která tohoto 

věku nedosáhla, kromě případů, kdy příslušný orgán povolí z vážných důvodů 

výjimku, pokud jde o věk, v zájmu nastávajících manželů. 

Česká republika uzákonila nejnižší věk pro možnost uzavření sňatku na 

osmnáct let, z vážných důvodů lze povolit výjimku na šestnáct let. U Romů dochází k 

dřívějšímu pohlavnímu dospívání a tradičně zde byl i nižší věk sňatkovosti. Tím, že 

Česká republika stanovila věk zletilosti jak uvedeno, způsobila, že část tradičních 

sňatků některých skupin Romů nelze legalizovat. 

Úmluva o státním občanství vdaných žen 

Úmluva o státním občanství vdaných žen byla sjednána 20.2.1957 na půdě 

OSN a byla podepsána zástupci Československa 3.9.1957. Národní shromáždění 

úmluvu schválilo 23.2.1962, president ji ratifikoval 8.3.1962 a nabyla platnosti 

4.7.1962. Ve Sbírce zákonů byla publikována 7.7.1962 pod č. 72/62 Sb. 

Tato úmluva umožňuje ženě, která se provdá za cizince, přednostně získat, 

pokud si tak přeje, občanství země svého manžela a přitom si ponechat i své 

původní občanství. Vzhledem k tomu, že Romové žijí v mnoha sousedních zemích, 

je pravděpodobné, že ke sňatkům s cizincem (Romem, který má jiné státní 

občanství) zde bude docházet stále častěji. Úmluva může těmto ženám ulehčit 

sňatek dle vlastní volby. 

Je překvapující, že úmluva nepočítá s opačnou situací, tedy s tím, že se muž 

přistěhuje do země své ženy. V tomto případě je pro získání občanství oproti ženě 

muž znevýhodněn. 

Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti 

Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti byla 

přijata na půdě OSN v New Yorku 26.11.1968. Jménem Československa byla 

parafována 21.5.1969 a president ji ratifikoval 13.8.1970. Publikována byla 5.3.1974 

ve Sbírce zákonů pod č. 53/74 Sb. 

Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti byly definovány ve Statutu 

Norimberského mezinárodního vojenského soudního dvora 8.8.1945 a potvrzeny 

rezolucemi Valného shromáždění OSN č.3 z 13.2.1946 a č. 95 z 11.12.1946. 

K těmto zločinům patří i genocida Romů (Cikánů), která se uskutečnila jak v 

hitlerovském Německu, tak na územích pod německou okupační správou. Na těchto 

zločinech se podíleli i občané České republiky, kteří vykonávali funkce dozorců v 

koncentračních táborech. Do dnešního dne nebyli pro tuto činnost trestně stíháni, a 

to i přesto, že Česká republika je signatářem této úmluvy. 

16

Mezinárodní úmluva o potlačení a trestání zločinu apartheidu 

Mezinárodní úmluva o potlačení a trestání zločinu apartheidu byla přijata 

Valným shromážděním OSN 30.11.1973, jménem Československa podepsána 

29.8.1975, ratifikována byla 25.3.1976, vstoupila v platnost 18.7.1976 a publikována 

byla ve Sbírce zákonů 16.8.1976 pod č. 116/76 Sb. 

Zločin apartheidu je zde v článku 2 definován jako politika a praktiky rasové 

segregace a diskriminace páchané s cílem upevnit nadvládu jedné rasové skupiny 

osob nad jinou rasovou skupinou osob, a to zbavováním příslušníků rasové skupiny 

práva na život a svobodu osobnosti vražděním, způsobováním tělesné či duševní 

újmy, svévolným vězněním, utvářením takových životních podmínek rasové skupině, 

které vedou k jejich fyzické likvidaci, zbavení práv účasti na politickém, kulturním, 

sociálním a ekonomickém životě země, oddělováním rasových skupin do rezervací 

nebo ghett, omezování vzniku smíšených manželství atd. 

Také tato úmluva je vzhledem k Romům aktuální. I když v současnosti není 

zločin apartheidu naplňován, jsou v České republice extremistické skupiny, které o 

něco podobného usilují. Tyto skupiny se setkávají s tichou podporou značné části 

obyvatelstva a politická strana, která hlásá podobné cíle, je parlamentní stranou. 

Mezinárodní úmluvu proti apartheidu ve sportu 

Mezinárodní úmluvu proti apartheidu ve sportu sjednalo OSN 10.12.1985 v 

New Yorku. Československo podepsalo úmluvu 25.2.1987, ratifikovalo jí 29.7.1987. 

Úmluva vstoupila v platnost 3.4.1988 a byla vydána ve Sbírce zákonů 29.4.1988 pod 

číslem 84/88 Sb. 

Úmluva zakazuje jakoukoliv rasovou segregaci ve sportu, a to jak 

amatérském, tak profesionálním. Úmluva navazuje na Mezinárodní úmluvu o 

potlačení a trestání zločinu apartheidu a rozvádí tuto úmluvu v oblasti diskriminace a 

segregace sportovců. 

Úmluva proti mučení a jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo 

trestání 

Úmluva proti mučení a jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo 

trestání byla sjednána 10.12.1984 v New Yorku, Československo jí podepsalo 

8.9.1986, ratifikovalo 7.7.1988. V platnost vstoupila úmluva 26.6.1987 a publikována 

byla 18.8.1988 ve Sbírce zákonů pod č. 143/88 Sb. 

V článku dvě úmluvy se v prvním odstavci uvádí: 

Každý stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, přijme účinná zákonodárná, 

správní, soudní či jiná opatření pro zabránění mučení na celém území, jež je pod 

jeho jurisdikcí. 

Z ustanovení jednoznačně vyplývá, že stát je povinen zajistit všem svým 

občanům i ostatním osobám nalézajícím se na jeho území, že nebudou vystaveni 

mučení ani ze strany státu a státních orgánů, ani ze strany třetích osob. Toto 

ustanovení se Romů týká i proto, že právě oni jsou v poslední době vystavováni 

jednání, jímž je člověku úmyslně působena silná bolest nebo tělesné či duševní 

utrpení. A právě tak je v této úmluvě definováno mučení. 

17

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech 

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech byl otevřen k podpisu v 

New Yorku 19.12.1966, podepsán Československou republikou 7.10.1968, schválen 

Národním shromážděním 11.11.1975, vstoupil v platnost 23.3.1976 a byl publikován 

10.5.1976 ve Sbírce zákonů pod č. 120/76 Sb. 

V tomto paktu je v článcích 20, 24, 26, 27 vysloveně uvedeno: 

20) Jakákoli národnostní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje 

podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí, musí být zakázána zákonem. 

24) Každé dítě má bez jakékoli diskriminace podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka 

náboženství, národnostního nebo sociálního původu, majetku nebo rodu, právo na 

takovou ochranu, která mu přísluší s ohledem na jeho postavení nezletilce ze strany 

jeho rodiny, společnosti a státu. 

26) ... Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou a účinnou 

ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů, např. Podle rasy, barvy, pohlaví, 

jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo 

sociálního původu, majetku a rodu. 

27) Ve státech, kde existují etnické, náboženské nebo jazykové menšiny, nebude 

jejím příslušníkům upíráno právo, aby spolu s ostatními příslušníky menšiny užívali 

své vlastní kultury, vyznávali a projevovali své vlastní náboženství nebo používali 

vlastního jazyka. 

Československo přistoupilo 12.6.1991 k opčnímu protokolu k Mezinárodnímu 

paktu o občanských a politických právech, publikovaném ve Sbírce zákonů pod 

č.169/91 Sb. Tímto přistoupením uznalo příslušnost orgánů Paktu dostávat a 

posuzovat stížnosti od jednotlivců podléhajících jurisdikci státu. 

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech 

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech byl 

otevřen k podpisu v New Yorku 19.12.1966, podepsán Československou republikou 

7.10.1968, schválen Národním shromážděním 11.11.1975, vstoupil v platnost 

23.3.1976 a byl publikován 10.5.1976 ve Sbírce zákonů pod č. 120/76 Sb. 

Ve článcích 2 (odst. 2) a 30 stojí: 

2/2) Státy a smluvní strany Paktu se zavazují, že zaručí, že práva formulovaná v 

tomto Paktu budou se uskutečňovat bez jakéhokoli rozlišování podle rasy, barvy, 

pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního a 

sociálního původu, majetku, rodu a jiného postavení. 

30/a) základní vzdělání bude povinné a svobodně přístupné pro všechny; 

Tento bod je pro Romy velmi důležitý. Pod záminkou rozšíření svobod, 

povýšení významu rodiny navrhují extremisté zrušení povinné školní docházky. 

Takové opatření by významně poškodilo romskou komunitu, ve které je dosud 

mnoho jedinců, kteří si neuvědomují význam vzdělání. 

Úmluva o právech dítěte 

Úmluvu o právech dítěte byla OSN v New Yorku přijata 20.11.1989, 

Československem podepsána 30.9.1990, Federálním shromážděním schválena 

18

7.1.1991. Vstoupila v platnost 6.2.1991 a byla publikována ve Sbírce zákonů pod 

č.104/91 Sb. 

V článcích 2 a 30 této úmluvy je uvedeno: 

2/1) Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, se zavazují respektovat a 

zabezpečit práva stanovena touto úmluvou každému dítěti nacházejícímu se pod 

jejich jurisdikcí bez jakékoli diskriminace podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, 

náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního, etnického nebo 

sociálního původu, majetku, tělesné nebo duševní nezpůsobilosti dítěte nebo jeho 

rodičů nebo zákonných zástupců. 

30) V těch státech, kde existují etnické, náboženské nebo jazykové menšiny nebo 

osoby domorodého původu, nesmí být dítěti náležejícímu k takové menšině nebo 

domorodému obyvatelstvu odpíráno právo společně s příslušníky své skupiny užívat 

vlastní kultury, vyznávat a praktikovat své vlastní náboženství a používat svého 

vlastního jazyka. 

Úmluva o právním postavení uprchlíků 

Úmluva o právním postavení uprchlíků byla přijata v Ženevě 28.7.1951 a 

26.11.1991 byl v New Yorku přijat Protokol týkající se postavení uprchlíků. Pro 

Českou republiku vstoupily Úmluva i Protokol v platnost 24.2.1992 a byly publikovány 

ve Sbírce zákonů pod č. 208/92 Sb. 

Na statut uprchlíka má nárok dle této Úmluvy a Protokolu člověk, který ... se 

nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodu 

rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodu příslušnosti k určitým 

společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů... Toto 

pronásledování nemusí být působeno státními orgány, postačí, je-li státními orgány 

trpěno. 

Článek 3 této úmluvy je nazván Zákaz diskriminace: 

Smluvní strany se zavazují dodržovat ustanovení této úmluvy vůči uprchlíkům bez 

rozlišování rasy, náboženství nebo země původu. 

Romové, kteří opouštějí naši zem, žádají v cizině o udělení statutu uprchlíka. 

V případech, kdy mohou doložit osobní pronásledování třeba i jen ze strany 

extremistických skupin, na které státní orgány nereagují jednoznačným 

prosazováním práv pronásledovaného, tento statut uprchlíka skutečně dostávají. Na 

naše území přicházejí Romové z východní a jihovýchodní Evropy a někteří z nich 

rovněž žádají o udělení statutu uprchlíka podle této úmluvy. Vzniká tak všeobecně 

absurdní situace, kterou může vyřešit pouze koordinované úsilí všech zúčastněných. 

Rezoluce 1992/65 Ochrana Romů (Cikánů) 

Komise pro lidská práva 4.3.1992 přijala čtyřiceti třemi hlasy proti žádnému, za 

osmi absencí rezoluci 1992/65 Ochrana Romů (Cikánů): 

1. Požaduje zvláštního zpravodaje subkomise pro prevenci diskriminace a ochranu 

menšin, pověřeného přípravou studie o možných způsobech a prostředcích 

vyjednávání mírumilovného a konstruktivního řešení problému zahrnujících menšiny, 

aby se ve své práci zaměřil na poskytování informací o specifických podmínkách, v 

nichž Romové (Cikáni) žijí; 

19

2. Vyzývá státy, aby přijaly všechna náležitá opatření tak, aby eliminovaly jakoukoli 

formu diskriminace Romů (Cikánů); 

3. Vyzývá státy, které mají vůli a mohou tak učinit, aby k tomu účelu využily 

poradenských služeb Centra pro lidská práva. 

Význam této rezoluce není jen v tom, že jsou zde Romové v dokumentech 

OSN poprvé vysloveně jmenováni, ale i v tom, že tato rezoluce vyzývá státy k 

hledání konstruktivních, mírumilovných cest k řešení problému a nabízí využití 

poradenských služeb Centra pro lidská práva. Této rezoluci předcházela dlouholetá 

práce mezinárodní romské organizace Romani union, která již v roce 1979 získala 

uznání Ekonomické a sociální rady Spojených národů jako mimovládní organizace, 

která zastupuje Romy (Cikány) a kočovníky. V březnu 1993 bylo přehodnoceno 

postavení Romani union tak, že z kategorie „Roster“ jí přeřadili do II. kategorie 

„zprostředkovatel“, čímž se zvýšil její vliv. 

Deklarace a akční program boje proti rasismu a rasové diskriminaci 

Deklarace a akční program boje proti rasismu a rasové diskriminaci byla 

přijata Světovou konferencí, která se konala ve dnech 14. až 25. 8.1978 v Ženevě za 

účasti zástupců 125 vlád a pozorovatelů z mnoha organizací OSN a národně 

osvobozeneckých hnutí. 

Deklarace nemá stejnou právní závaznost jako mezinárodní úmluvy. Světová 

konference v Ženevě se věnovala především problémům rasové diskriminace v Jižní 

Africe, Rhodesii a v Palestině. Přesto některá doporučení mají obecnější platnost a 

jsou stejně užitečná i pro situaci Romů v České republice: 

1. Jakékoli učení o rasové nadřazenosti je vědecky falešné, morálně 

odsouzeníhodné, sociálně nespravedlivé a nebezpečné a nemá žádné oprávnění; 

9. Právní zavržení rasismu a rasové diskriminace by mělo být doplněno intenzívním 

úsilím o zajištění rovnosti v hospodářské, sociální a kulturní oblasti; 

10. Konference vyjadřuje hluboké znepokojení nad tím, že mnoho neonacistických a 

fašistických organizací stupňuje aktivitu, což podporuje tendence k rasismu a rasové 

diskriminaci; 

11. Výchova a informace mohou šířit rasové předsudky, mohou však být též účinnými 

prostředky v boji proti rasismu a rasové diskriminaci; konference podporuje úsilí 

Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu o účinnější využívání výchovy a informací 

v boji proti rasismu a rasovým předsudkům; též všechny vlády jsou odpovědny za to, 

aby všemi dosažitelnými prostředky vychovávaly svůj lid, zejména děti a mládež, k 

hlubšímu pochopení zavrženíhodnosti rasismu, rasové diskriminace a apartheidu, a aby 

zajistily respektování důstojnosti a hodnoty všech lidských bytostí; 

23. Konference naléhavě žádá příslušné národní i mezinárodní orgány, aby zvláště 

uvážily psychické a fyzické důsledky pro děti, které jsou oběťmi rasové diskriminace, 

a postaraly se o to, aby zvláštní opatření k paralyzování těchto důsledků byla 

obsažena v akcích v průběhu Roku dítěte, 1979, i v letech následujících. 

20

Závěr 

Otázka právní ochrany Romů v evropském i celosvětovém měřítku má své 

specifické okolnosti, které je zapotřebí mít na vědomí. V první řadě je to fakt, že 

narozdíl od širší lidsko-právní problematiky se ocitá na jednacích stolech de facto až 

s politickými změnami ve státech bývalého východního bloku, tedy v poslední dekádě 

tohoto století. 

Vedle toho většina předcházejících kroků vycházela ze zkušeností se 

západoevropskými Romy a charakter komunit ve střední a východní Evropě je 

novum. Již samotná skutečnost, že v celkovém odhadu počtu Romů v Evropě (cca 

7.5 milionu) dominují státy bývalého východního bloku (cca 80%), musí znamenat, 

jak výrazně aktivní roli by měly tyto státy na sebe přijmout v tvorbě mezinárodního 

rámce ochrany Romů. Jak se dnes bohužel zdá - a na příkladu České republiky je to 

vidět nejvýrazněji, politické aktivity v této oblasti se (samozřejmě vedle úletů typu 

nabídky místostarostky v Ostravě-Mariánských horách Janáčkové či starosty a 

senátora Klausnera) omezují povýtce na reakce na rasově motivované konání, a k 

aktivní a konzistentní politice je dosud málo zkušeností i vůle. 

V této situaci je namístě ptát se, zda mohou mezinárodní nástroje v této 

oblasti přivodit pozitivní změny ve vnitrostátní legislativě, výkonu moci a nakonec i 

všedním životě. Z posledního vývoje je patrné, že právě problematika postavení 

Romů ve společnosti bude úhelným kamenem našeho zvažování přinejmenším při 

vstupu do Evropské Unie. Je tedy pošetilé tuto věc dále podceňovat, jak to dělali 

někteří politici v nedávné minulosti až do konce roku 1997, kdy 

Ani mezinárodní organizace to nemají jednoduché, vždyť pracně budovaná 

národnostní politika má mezi jinými i tu chybu, že je těžko použitelná na problematiku 

romskou. Kromě přísné ochrany lidských práv bude tedy patrně nutno vycházet z 

nově nabývaných zkušeností v zemích, jako je Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a 

další, mezi nimi i naše země. Při závazcích vyplývajících z dokumentů typu 

Schengenské či Dublinské dohody to ani státy západní Evropy nemají nikterak 

jednoduché, zvláště se současnou obavou z migrace Romů na západ. Je pravda, že 

zatím nejúčinněji působí politika Rady Evropy a OBSE, která staví na podpoře 

místních (národních) projektů. 

21

Literatura 

Dokumenty Rady Evropy, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, 

Organizace Spojených národů 

Bouček, M.: Implementační mechanismus k Rámcové úmluvě o ochraně 

národnostních menšin. - in Sbor. Právní nástroje k ochraně národnostních 

menšin - Postavení národnostních menšin v České republice a jejich ochrana. 

Informační a dokumentační středisko Rady Evropy. Praha. 1997. 

Liégeois, J.P.: Roma, Gypsies, Travellers. Council of Europe Press. 1995. 

Malenovský, J.: Problematika národnostních menšin z hlediska mezinárodního 

práva a v Radě Evropy. - in Sbor. Právní nástroje k ochraně národnostních 



Pospíšil, M.: Přehled aktivit Rady Evropy v otázce společenského postavení 

Romů v Evropě. - in Sbor. Právní nástroje k ochraně národnostních 



Postolle, A: Příspěvek k ustanovení evropské legislativy Cikánů - Prvky 

mezinárodní ochrany Romů ve střední Evropě. - MS Francouzské středisko 

výzkumu sociálních věd. Praha. 1997. 

Steketee, F.: Právní instrumenty Rady Evropy k ochraně národnostních menšin. - in 

Sbor. Právní nástroje k ochraně národnostních menšin - Postavení 

národnostních menšin v České republice a jejich ochrana. Informační a 

dokumentační středisko Rady Evropy. Praha. 1997. 

Vláda ČR: Zpráva o situaci romské komunity v České republice (příloha k 

usnesení vlády č. 686 ze dne 29. října 1997). Praha. 1997. 

22

SOUHRNNÉ ZÁVĚRY 

S využitím monotematických studií řady autorů zpracovali:Hana Frištenská 

Tomáš Haišmann a Petr Víšek. 

INFORMACE O STAVU ROMSKÉ MENŠINY V ČESKÉ REPUBLICE 

1.1. DEMOGRAFICKÉ ASPEKTY 

Při Sčítání lidu v roce 1991 se k romské národnosti přihlásilo necelých 33 tisíc 

obyvatel České republiky. V České republice žilo v roce 1998 podle odborného 

odhadu zhruba 200 tis. osob, které jsou (na základě svých antropologických rysů, 

způsobu života, postavením ve společnosti) považováni anebo sami sebe považují 

za osoby příslušející k romskému etniku. Právě o těchto obyvatelích České 

republiky bude dále předkládaný text hovořit jako o Romech. Ti se přes svůj etnický 

původ prohlásili také za Čechy, Slováky, Maďary a pod. 

Romské obyvatelstvo České republiky, přes vnitřní diferenciaci, vykazuje jako 

celek některé demografické charakteristiky, které je odlišují od ostatní populace 

našeho státu i většiny evropského obyvatelstva. Pro populaci České republiky i 

většinu evropského obyvatelstva je v současné době charakteristické demografické 

stárnutí. Vzhledem k nízké úrovni porodnosti českého obyvatelstva a zlepšování 

jeho úmrtnostních poměrů se zvyšuje zastoupení starých osob v této populaci. 

Věková struktura romského obyvatelstva naopak představuje tzv. progresivní 

typ věkové struktury, pro který je charakteristický vysoký podíl dětí a velmi 

nízké zastoupení starých osob. Věkový medián romského obyvatelstva v roce 

1991 dosahoval hodnoty 20 let, zatímco u úhrnu obyvatelstva 35,4 let. 

Česká republika patří v současné době k zemím s nejnižší porodností na 

světě. Průměrný počet dětí na ženu, dosahující hodnot 1,2 nezaručuje prostou 

početní obnovu české populace. Naopak romská populace si doposud zachovává 

vysokou úroveň porodnosti. Porodnost romských žen je jen velmi málo 

regulovaná a romské ženy mají obvykle děti během celého reprodukčního 

období. 

Na základě dat ze sčítání lidu z let 1970 a 1980 lze usuzovat na postupné 

snižování úrovně plodnosti romských žen, které pravděpodobně pokračovalo i 

v následujících letech a dá se očekávat i v dalších letech. V letech 1970 - 1980 došlo 

také ke snížení podílu romských žen s vysokými počty dětí. Výrazně vyšší 

realizovaná plodnost romské populace ve srovnání s ostatním obyvatelstvem však 

přetrvává i do současnosti. Podle dat ze sčítání lidu 1991 měly vdané romské ženy s 

dětmi na konci reprodukčního období (tj. ve věkové skupině 45 - 49 let) v průměru 5 

dětí, zatímco úhrn všech žen v České republice jen 2,17 dětí. Romy odlišuje rovněž 

průměrná velikost rodin a počet závislých dětí. Ten v roce 1980 činil 2,9 dětí a 

v roce 1991 2,4 dětí, zatímco u úhrnu obyvatelstva dosahoval hodnoty 1,7 

dětí.

Postupné snižování plodnosti romské populace je patrné a lze ho očekávat i v 

budoucnosti. V reakci demografického chování na změny vnějších podmínek existuje 

obvykle určitý časový posun. Zkušenosti ukazují, že snižování úrovně plodnosti 

je obvykle spojeno s rostoucí životní úrovní, se zlepšující se ekonomickou a 

sociální situací a s rostoucí vzdělanostní úrovní populace, a to především 

dívek a mladých žen. 

Romské obyvatelstvo jako jediné v České republice si doposud udržuje 

poměrně vysoké tempo početního růstu. Tento vývoj bude pokračovat. I v 

případě snížení průměrného počtu dětí na jednu ženu bude absolutní počet 

narozených dětí velmi vysoký a početní růst bude zachován. Stále ještě téměř 

dvojnásobné zastoupení dětí do 14ti let u Romů ve srovnání s úhrnem obyvatelstva a 

naopak pouze zlomkovitý podíl osob ve věku nad 60 let znamená, že věková 

struktura Romů představuje nadále evidentní základ budoucího početního růstu této 

části českého obyvatelstva. Jen samotná současná věková struktura romské 

populace zaručuje v dalších letech početní růst. Kladně bude působit na početní růst 

i předpokládané zlepšování zdravotního stavu a úmrtnostních poměrů romské 

populace. Svou roli může hrát i populační politika státu. 

Hodnotami věkových charakteristik, charakteristik realizované plodnosti 

romských žen a počtu závislých dětí v rodině i úmrtnostních charakteristik se 

tak romská populace v České republice odlišuje od ostatní populace a sbližuje 

s populacemi rozvojových zemí. 

Romská populace si zachovává a bude zachovávat určitý stupeň odlišnosti 

ve svém demografickém chování i v řadě svých sociálních a kulturních projevů. 

Hlubší poznání a pochopení demografického chování (včetně úrovně 

reprodukce romské populace) považujeme za důležité pro určení stupně 

demografického vývoje této části obyvatelstva České republiky (a tím i jejího 

místa v rámci populačního vývoje České republiky) a zároveň jako universální, 

resp. globální indikátor změn v oblasti společenské a kulturní. 

Současný způsob sčítání neumožňuje jednoznačnou odpověď na otázku, 

kolik Romů v České republice skutečně žije či v budoucnu bude žít. Stejný způsob 

statistického zjišťování se předpokládá i pro další sčítání, neboť takový způsob 

zjišťování národnostní struktury obyvatelstva ve sčítání lidu v roce 1991 je plně v 

souladu s mezinárodními závazky České republiky v oblasti ochrany lidských a 

menšinových práv. 

1.2. IDENTITA ROMŮ, JEJÍ STAV A PERSPEKTIVY 

Východiskem pro volbu přístupů jednotlivých států k naplnění standardů 

ochrany menšin a jejich integrace je především specifická situace dané země a 

specifická situace konkrétní menšiny. Postavení romské menšiny v České republice 

je však třeba posuzovat také v kontextu se specifickým postavením romské menšiny 

v Evropě obecně, protože specifické postavení a problémy v soužití s majoritou 

nejsou jen problém České republiky. Dosud se také neustálil vývoj názorů 

vrcholových evropských struktur k této minoritě. Má sice v zásadě definitivně 

položené základní principy, nezvládá však prozatím obsáhnout celkový věcný i

kvantitativní obsah „romského problému“ v evropské dimenzi ani jeho variantnost 

zejména ve státech střední a východní Evropy. 1 

Jednou z nejsložitějších otázek spjatých s hledáním specifické strategie 

integrace konkrétní etnické či národnostní menšiny je stanovení této strategie, 

zejména stanovení podílu jejích dvou podstatných složek, kterými jsou vedle 

sebe míra participace na tvorbě občanské společnosti a ochrana popř. podpora 

diverzity /odlišnosti, rozdílnosti/. Je to otázka jaká odlišnost ještě může být 

zdrojem sociální koheze /soudržnosti/ a jaká již může být její překážkou. 

Otázkou, která zůstává otevřena, je úloha etnické identity v procesu 

integrace menšiny, v našem případě menšiny českých Romů. Plný respekt k takovým 

dimenzím identity, jakými jsou jazyk, vlastní kulturní tradice a zvyklosti, vlastní 

historie a geneze, psané respektive publikované a textovou formou kodifikované 

prvky identity (vlastní literatura, poezie, dětské příběhy apod.) a v neposlední řadě 

pak komunitní život etnických či národnostních společenství jsou 

neoddiskutovatelnou základní bází pro tuto integraci. Problém je však složitější. V 

západní Evropě i v severní Americe převládá přístup, v němž se důraz na 

posilování specifické kulturní, etnické či národnostní identity menšin stal téměř 

prostředkem a mechanismem jejich integrace do etnicky či národnostně odlišného 

prostředí. Předpokládá se (a tomu také odpovídají příslušná opatření státní 

administrativy), že součástí cesty k reálně úspěšné integraci je posílení až obnova 

vědomého uchopení vlastní identity, vlastního původu, tradic či jazyka, tedy projev 

zájmu skupiny samotné. 

Dynamika současného evropského vývoje má ovšem více protichůdných 

dimenzí. Na jedné straně je protiasimilační a tenduje ve prospěch posilování etnické 

identity jako mechanismu integrace menšin. Reaguje tak ovšem na snahy, které 

vycházejí z vnitřních zdrojů a zájmů menšin a zcela podstatným znakem je, že 

jde o skupiny, které jsou sociálně integrovány v majoritě a jejich národnostní 

rozvoj je hodnotou navíc, popř. nástrojem k zajištění dalšího vzestupu, ke 

zvýšení podílu na společenském životě a k regionálnímu rozvoji, nikoliv 

cestou k elementární sociální integraci. Současně ovšem proces sjednocování 

Evropy vede k tomu, že se snižuje programově váha „národního“ ve prospěch 

„evropského“ či „evropanského“. 

V této situaci je třeba hledat odpovědi na následující zásadní otázky:. 

• Jsou Romové etnickou menšinou charakteristickou společným vědomím 

sounáležitosti , vědomím vlastní identity, vnitřně spojenou svým jazykem, 

tradicemi, strukturou a reprezentací ? 

• Spojuje je /při významné vnitřní rozrůzněnosti/ spíše etnická, rasová a 

diskriminační zátěž ze strany většinového prostředí, objektivní i subjektivní 

1 Koncem 90. let tvoří Romové v České republice jen jednu ze skupin obyvatelstva, se kterými jsou 

v zemích západní Evropy spojována „integrační“ opatření. Jakkoli se to může zdát absurdní, ještě 

komunistickému státu se podařilo vytvořit si další podobný problém, kterým bezpochyby již je 

populace cizinců.

postavení obtížně přizpůsobivého a sociálně handicapovaného společenství, 

které je objektem společenské marginalizace, jež je dnes již hlavním 

společným jmenovatelem Romů v ČR a patrně v celé Evropě? 

• Není ztráta a desintegrace vlastní kulturní a etnické identity tím rozhodujícím 

rysem romského etnika, rysem, který Romy tlačí k okraji společnosti, 

zbavuje je prostředků kulturní integrace a schopnosti soužití? 

• Je možné tyto otázky klást ve vztahu k romské menšině jako celku, nebo je 

možné předpokládat, že odpovědi na tyto otázky jsou u jejich jednotlivých 

skupin tvořících romskou menšinu /reálně vymezitelných/ různé? 

Z mnoha ohledů je evidentní, že jde o otázky, s kterými si nejen zatím nevíme 

rady, ale zatím je dokonce máme strach byť jen formulovat, a to patrně jak z 

hlediska možných důsledků a závazků pro postup státu vůči tomuto etniku, tak z 

obav z kritiky od mocensky zakotvených representací Romů samotných. 

Vážnost těchto otázek spočívá ve volbě rozhodnutí o tom, zda český stát 

bude překonávat současný stav spíše integrací spoluutvářenou a nesenou 

právě etnickými specifiky, tedy regenerací a rozvojem identity Romů i jejich 

subjektivity jakožto etnické menšiny, nebo zda bude defavorizaci Romů 

překonávat spíše prostřednictvím regionální a komunální politiky, respektive 

sociální politiky specificky mířené na jednotlivce a rodiny jakožto sociální 

jednotky, zatímco komunita a její struktura budou spíše pomocnými 

instrumenty. 

Z odpovědí na zásadní otázku o způsobu integrace vyplývají významné závěry 

pro stát. Řešení odvozované z perspektivy rozvoje etnické identity menšiny musí 

nezbytně počítat s regenerací této identity, z perspektivy situace romské menšiny 

jako celku, v její struktuře, diferenciaci, reprezentaci a specifických kulturních a 

etnických potřebách, jako podmínce integrace a vstupu do české společnosti. 

Východiskem takového modelu integrace je předpoklad, že skupiny tvořící 

multietnickou nebo pluralitní společnost mají ojedinělé charakteristické kulturní rysy, 

které často mohou pozdvihnout a posílit národní politické společenství a toleruje se, 

že si etnické skupiny zachovaly své typické kulturní znaky . 

Na druhé straně teze, že jen ti, kdo jasně vědí ”kdo jsou”, dokáží také bez 

problémů zvládat kulturní, jazykové a národnostní prostředí většinové společnosti a 

identifikovat se s touto společností i se státem jako s vlastním, platí jen tehdy, pokud 

majoritní prostředí je schopno akceptovat konkrétní přítomnost minority s projevy její 

vlastní identity a specificity. Takový předpoklad může být splněn, pokud tyto projevy 

neohrožují naplňování práv majority. 

Vzhledem k vývoji evropských nadnárodních struktur jsou Romové v 

řadě ohledů považováni za celoevropsky specifickou menšinu, která postrádá 

mnohé podstatné rysy, o které se specifická ochrana a podpora národnostních 

menšin v Evropě opírá. Jejich postavení v evropských dokumentech stále 

ještě bývá vymezeno zvlášť. Stejně jako není přijatelné bránit Romům v 

národnostním rozvoji, tak není přijatelné tyto postupy minoritě zvenčí 

s buditelským nadšením vnucovat. I to je násilí. Národností rozvoj je právo ne

povinnost. . V žádné evropské zemi není státní politikou akcentována cesta 

národnostního rozvoje Romů jako cesty k integraci. Naopak mezinárodní romské 

reprezentace akcentují národnostní sounáležitost a národnostní rozvoj Romů na 

evropském teritoriu, jako „evropského“ národa, přičemž se necítí se být státně 

teritoriálně vázáni a omezeni. 

1.3. PROBLÉM INFORMAČNÍHO DEFICITU 

Podmínkou pro rozhodnutí musí být dostatek informací. Ze 

specializovaných historických a dalších studií vyplývá, že dosavadní nezájem a 

neschopnost účinně problém řešit, provázel a provází značný a dlouhodobý 

nedostatek nezbytných a zevrubných informací. Parametrizace politiky a programů 

vůči jednotlivým menšinám vyžaduje neustále obnovovanou znalost objektivních i 

subjektivních parametrů postavení, života menšiny, její struktury, vnitřní diferenciace, 

obdobně jako hlubokou znalost situace a procesů uvnitř majoritního prostředí, do 

něhož se menšina integruje. Parametrizace politiky a programů vůči konkrétním 

menšinám pak vyžaduje také průběžný monitoring toho, co menšina sama chce. 

Chybí informace popisující sociální, hospodářskou i kulturní situaci Romů, a to 

jak obecně, tak regionálně specificky, chybí vývojové informace (například školní 

výsledky romských dětí, ambice rodin v tomto ohledu apod.). Chybí informace o 

postojích a intencích samotných Romů, jejich vlastní sebereflexi, a to jak s ohledem 

na současnou situaci, tak s ohledem na budoucí vývoj a aspirace. Je vysoce 

pravděpodobné, že při kvalitním vhledu do situace uvnitř romské menšiny by pokus o 

masový odchod Romů do zahraničí v roce 1997 nikoho nezaskočil. 

V řadě ohledů budí absence informací dojem zastírání skutečného stavu . To 

má zřejmě tři možné důvody. Může jít o zastírání pasivity a nezájmu státu, a to pod 

zástěrkou zákazu shromažďování etnicky specifických informací, jakkoli mezinárodní 

dokumenty nijak neomezují právo k takové informační politice, je-li základem pro 

integraci menšiny nebo jde o snahu disponovat účelově a monopolně odhady a 

zveličenými údaji nebo o snahu zabránit šíření reálných negativních či pozitivních 

informací o některých aspektech projevujících se v životě této minority. 

Integrační politika zatím nemůže být odvozována ani ze zobecnění dílčích 

zkušeností nevládního sektoru, kde jednotlivé nadace a občanská sdružení působí v 

nejrůznějších oblastech integrace Romů. Obdobně chybí obecnější analýza výsledků 

získaných na komunální úrovni v různých regionech, při značné varianci aktivity 

samospráv i podmínek, v nichž pracují. 

Na straně majority existuje jen nejasná představa o povaze vnitřní 

struktury a organizaci romské menšiny. Není proto zřejmé, zda lze pro romskou 

menšinu definovat a uplatnit celoplošné zásady integrační politiky, nebo zda 

má být regionálně, rodově, hlouběji etnicky, z hlediska původu atd. 

specifikována a v jakém poměru nástrojů. Je zřejmé, že situace má značnou 

regionální i komunální odlišnost , která je spojena nejen s dobou příchodu 

Romů, celkovou stabilitou daného regionu, ale i s místní situací a komunální 

politikou samosprávných orgánů obcí a měst.

Jak v důsledku faktického historického vývoje, tak v důsledku viditelného 

rozmělnění vědomí vlastní identity, je patrná zcela odlišná historická zakotvenost 

Romů. Romové v Čechách patrně žijí především vědomím své generace nebo 

generace rodičů a prarodičů. Je třeba připomenout, že je to historické dědictví /a 

povědomí/ tragické, svazující a retardační, oddůvodňující nedůvěru až nepřátelství 

ke všem neromskému. To je ovšem samozřejmě vzhledem ke komplikovanosti jejich 

osudu i národnostní a etnické agresivitě střední Evropy málo. Pak například 

památník v Letech či Muzeum romské kultury v Brně nadále zůstávají spíše věcí 

úzkého okruhu romských aktivistů, a především příslušníků majority “kolem nich“, 

než výrazem potřeby Romů o regeneraci vlastní historické identity a o její uchopení 

mladší generací. 

Mimořádně vážnou otázkou je stav romštiny, a to jak z hlediska jejího 

rozšíření a dynamiky, tak z hlediska zvládnutí jazyka samotnými Romy. Posilování 

prvků vlastní kulturní identity však nesporně je spjato s podporou romštiny jako 

jazyka (učebnice, texty, literatura) i jako komunikačního a vyjadřovacího prostředku 

dětí. Jazyková situace Romů v ČR představuje jednu z nejsložitějších otázek a 

dimenzí posilování a rozvoje jejich vlastní identity v historickém, etnickém i 

vzdělanostním smyslu. 

Podpora romštiny by mohla sehrát mimořádně významnou úlohou v 

regeneraci identity Romů a tím i jejich integrace do českého prostředí jako 

Romů. Má-li romština zůstat spíše předmětem zájmu romistů nebo nástrojem 

rozvoje minority musí rozhodnout především Romové sami. 

Romská menšina není teritoriálně kompaktní, jakkoli je v některých 

regionech koncentrována více než v jiných. V principu však je spíše strukturována do 

autonomních rodinných, regionálních či komunálních společenství, která nejsou 

systematičtěji provázána. Dosud Romové zřejmě představují, spíše než menšinu, 

sumu různě definovaných lokálních komunit s velice různorodým historickým a 

migračním zázemím a složitými vzájemnými vztahy. 

Skutečnost „vymizení“ Romů z informačních bází a statistik má více důvodů. 

Prosazovali jej ti, kteří chtěli zabránit možnému zneužití informací /přičemž tato 

obava má historické opodstatnění/, dále ti, kteří chtěli vyloučit často frekventované 

informace o některých problematických projevech života Romů, o sociálně 

patologických jevech části romské populace a zlepšit tak image této skupiny i ti, kteří 

chtěli a nyní mohou na místo faktů manipulovat polopravdami, ať už se nacházejí na 

kterékoliv straně. Takovým názorům a mezi nimi také názorům romských 

representací byla přiznána větší váha než odpovídala reálné situaci a potřebě státu. 2 

2 Došlo však také k volbě různých nestandardních institucionalizací způsobů řešení formou např. 

vládní komise, pracovní skupiny ad hoc apod. a také k prorůstání nestátních iniciativ do státní správy, 

jakož i k situaci, kdy si romské nevládní iniciativy de facto monopolizovaly právo na informace a 

odborný názor k této problematice. Projevilo se to například v pojetí, obsahu, hodnoceních i závěrech 

citované tzv. Bratinkovy zprávy, z níž nebylo zřejmé, co je informací či názorem příslušných resortů, 

co je názorem romských representací a co je kompromisním řešením, a kdo jej za majoritu sjednal. 

A to tím spíše, že řada informací a námětů byla ve zprávě zapsána a později uložena k realizaci přes 

nesouhlas příslušných resortů a varování řady dotázaných odborníků. I majorita má právo /a 

povinnost/ samostatně formulovat svá stanoviska a jednat o nich. Ostatně přes nepochybnou 

upřímnost snahy se při přizvávání romských aktivistů ke spolupráci projevuje hluboká neznalost

Paradoxně jsou to nyní právě a prakticky pouze romské representace, které 

monopolně vydávají informace o Romech, jejich nezaměstnanosti a sociální situaci a 

tyto informace se stávají východiskem pro hodnocení situace Romů, a to v 

tuzemsku i zahraničí, aniž je známo na jakém principu identifikace byly získány a 

aniž s nimi může kdokoliv polemizovat. Stát takovými informacemi nemůže 

disponovat, protože by to odporovalo dosud všeobecně deklarovanému 

„občanskému principu“ a protože skutečně žádné statistiky nevede. 

Je třeba konstatovat také zásadní absenci systematického vědeckého 

výzkumu v této společenskovědní oblasti po roce 1990, což je velmi překvapivé ve 

srovnání s rozsáhlými výzkumy realizovanými v osmdesátých letech. Je třeba také 

přiznat, že došlo opět k vytvoření atmosféry určité politické ožehavosti tohoto tématu 

/jako pro roce 1970/, která byla tentokrát dána obavami z kritiky rasového kontextu 

výzkumu a takové kritiky také na několika sporadických vědeckých diskusích ze 

strany romských representací zazněly tak ostrým tónem, že omezily podstatně 

zájem o dané téma. V podstatě se naplnila představa, že jen romské representace 

samy mohou být v této oblasti činné a mají monopol na informace. 

Důsledek vzniklého informačního vakua ze strany státu je ovšem 

katastrofální. Ve skutečnosti vedl tento postup k pravému opaku původního 

záměru. Na místo „tvrdých“ čísel se disponuje odhady, fámami a 

polopravdami, které mnohdy předčí realitu, vedou ke zkreslenému vidění a 

neumožňují reálný stav vysvětlit a na základě tohoto vysvětlení koncipovat 

kroky k řešení. Tento stav znemožňuje i odbornou diskusi, která nemůže 

pracovat s pocity, dojmy, názory, fámami, výsledky amatérských výzkumů, 

nadšením či distancí, ale pouze a jedině s fakty. 

Dostatek informací zjištěných jak na základě fungujícího mechanizmu 

individuální ochrany, také na základě výběrových šetření, by celý problém zbavilo 

tolik frekventovaných zjednodušení a polopravd a demytizovalo jej. Tak například 

by umožnilo dát fakt vyššího podílu závislých Romů na sociálních dávkách do reálné 

souvislosti s nezaměstnaností a nízkou kvalifikací, ukázalo by např. jak se liší 

nezaměstnanost nízkokvalifikovaných příslušníků majority s nezaměstnaností Romů 

a umožnilo by odhalovat skutečný rozměr případné diskriminace. Umožnilo by 

vymezit sociálně patologické jevy až po kriminalitu u části Romů do vysvětlitelných 

sociálních determinací zcela srovnatelných s důsledky stejných determinací u 

majoritní populace. Umožnilo by také sledovat trendy vývoje a kvantifikovat jejich 

důsledky. Pro koncipování příslušných opatření je to nevyhnutelné, protože podle 

toho je třeba požadovat i adekvátní ekonomické zdroje. Umožnilo by také, a to 

především, detekovat ty stimuly, které by mohly vést k sociálnímu vzestupu části 

romské populace a tyto stimuly rozvíjet a podporovat. 

Odborná analýza by nepochybně ukázala, že v mnoha směrech jde o 

standardní problémy, které se týkají všech lidí, nikoliv jen Romů, že jsou 

řešitelné standardními cestami, že se nejedná o nějaké výlučné problémy, které 

vnitřních interetnických vztahů a tak romskou representaci považuje za representaci spíše majorita 

než minorita, což samozřejmě velmi omezuje hodnotu oboustrannosti vztahů.

mohou řešit jen jakkoliv výlučně vymezení odborníci a subjekty a že je to proto 

věcí všech subjektů, které jsou v řešení takových jevů angažovány. 

Jde o otázku citlivou a je třeba vycházet z toho, že získávání informací 

v nezbytném rozsahu je i zájmem Romů samotných, umožní rozvinout integrační 

politiku, omezovat sociálně patologické jevy a chránit tak i skupinu Romů samotnou. 

Jde také o vytvoření stavu vzájemné důvěry. Je třeba opakovaně zdůraznit, že 

jedním ze zdrojů xenofobie i distance je obava z neznámého a nepoznaného, a proto 

je třeba očekávat v tomto směru aktivní podporu romských representací. 

2. PROGRAM INTEGRACE ROMSKÉ MENŠINY 

V diskusi o řešení soužití s Romy v poválečném Československu a poté i 

v České republice byly do protikladu postaveny pojem národnostního rozvoje a 

pojem asimilace, později pojem asimilace a pojem integrace. 3 

Tzv. přirozená asimilace je proces, při němž jednotlivci, ale i jednotlivé malé 

skupiny a národy, překonávají svou ekonomickou, sociální, jazykovou a kulturní 

izolující odlišnost a postupně se sbližují s jinými /většími/ etnickými skupinami. 

Akceptovatelnou je asimilace tehdy, je-li přirozeným /chtěným,dobrovolným/ 

procesem postupného splývání kulturních, sociálních, etnických a jiných 

skupin, ve kterém jedna/některé ze skupin ztrácí své jazykové, kulturní a 

sociální rysy a v jejich substituci přejímá rysy skupin jiných. Tento přirozený, 

státem nenavozovaný ani neorganizovaný proces může vrcholit nejen 

individuálním transferem identity, ale i formálním zánikem určité skupiny. 

Právě pojmem asimilace lze zřejmě charakterizovat dosavadní proces 

sžívání romské minority s majoritním prostředím České republiky. Lze dokonce 

vyslovit i hypotézu, že právě asimilace v mnoha případech v minulosti byla a 

dosud v zásadě je cílem představ o sociálním vzestupu u samotných Romů. 

Nepřijatelnou je násilná a nedobrovolná asimilace, ať již je státem či jiným 

nestátním subjektem organizována, podněcována, podporována. Nepřijatelné 

jsou tyto formy asimilace jak v individuálním, tak hromadném měřítku. 

S ohledem na romskou menšinu je při hledání cílové vize používán 

termín integrace ve smyslu začlenění se do společnosti při zachování 

specifických etnických rysů, způsobu života a právo být také společností 

přijat. Obecně integrace znamená dvoustranný proces. Znamená na jedné 

straně dobrovolně vstoupit, na druhé být - i se svými specifiky - (vlídně) přijat. 

3 V české politické praxi je časté, že se názory různých politických směrů na variantní řešení 

společenských problémů fortifikují a medializují dříve než proběhne nezávislá odborná diskuse a 

názory se deklarují na mediálně použitelných jednoduchých heslech a sloganech. Odborným 

termínům použitým tou či onou stranou se přisuzují hodnotící kritéria, apelativa či dokonce kritéria 

morální. Takový postup pak zablokuje odbornou diskusi. Některé pojmy jsou považovány za 

„společenské“ tabu.

Produktem integrace v tomto pojetí je pak otevřená multikulturní společnost, 

vzájemně snášenlivá, tedy nikoliv se většinově nebo menšinově distancující. 4 

Nemá-li být základní obsah, smysl a cíl integrace praktickou politikou zkreslen 

nebo realizován snazším způsobem, a to jak v podobě nepřijatelného asimilačního 

tlaku, tak ani v podobě sice laskavější, ale přesto nedobrovolné asimilace /například, 

když není jiné nabídky než té, která obsahuje asimilativní program/, musí si zachovat 

podobu srozumitelné a trvalé nabídky státu (stále ještě reprezentující spíše pouze 

většinovou společnost). Na tuto nabídku romská komunita a její příslušníci - jsou-li 

odpovědnými sami k sobě - mohou, ale nemusí v nabízené podobě reflektovat a 

mohou ji podle svých potřeb spolutvořit či upřesňovat. 

Program integrace je nabídka.a je povinností státu ji poskytnout. Asimilace je 

možnost, kterou si menšina, popřípadě její jednotliví příslušníci mohou zvolit. 

Jakkoli by se rozlišování mezi integrační a asimilační perspektivou mohlo zdát 

spíše teoretickou a laboratorní záležitostí (v praxi neexistuje totiž žádné „systémově 

čisté“ řešení), rozhodnutí o povaze dalšího postupu je zásadní a to jednak svou 

podstatou a jednak svou naléhavostí. S ohledem na značný všeobecný sociální a 

společenský propad romského obyvatelstva, rapidně narůstající diskriminační a 

segregační tendence, jakož i uchování, resp. obnovu „dobré“ pověsti v zahraničí již 

nelze dlouho otálet. 

Nadále je třeba pro další postup a diskusi odmítnout mediální a 

ideologizující pejorativní simplifikaci obou pojmů a přístupů, tedy asimilace a 

integrace, minimálně proto, že každá integrace obsahuje prvky asimilace a 

v tomto procesu jde zřejmě především o hledání vyváženosti v přínosech a 

ztrátách, které si na romské straně integrace vyžádá. 5 

4 Pojem integrace byl na konci šedesátých let převzat z oboru defektologie právě pro kritiku násilné 

asimilace, k níž do té doby docházelo. Sociální integrace Romů nebyla deklarována po roce 1972 

jako proces etnické asimilace a snaha o překonání jejich etnicity. Citujeme „proces integrace může 

být provázen zmenšováním váhy některých etnických rysů u cikánských občanů. Celospolečenské 

úsilí o integraci této části naší populace není v žádném případě motivováno záměrem likvidovat 

cikánský jazyk, i všechno pozitivní, co je v kultuře a tradici Cikánů obsaženo. Naproti tomu, tento 

citlivý přístup k etnickým zvláštnostem ... neznamená jen akceptovat všechna specifika. Jde o 

diferencovaný proces - akceptovat kladně působící prvky etnických zvláštností a potlačovat prvky 

působící negativně, např. není možno akceptovat labilnost vztahu k práci, která se u cikánských 

občanů projevuje, ale vést je ke stabilizaci jejich pracovních poměrů.“ / viz Zásady celostátních 

sociálně politických opatření 1972/. Jinou věcí ovšem je, jak byly ve skutečnosti tyto zásady 

realizovány. 

5 V této souvislosti je vhodné komentovat ještě další používaný pojem. Velmi často se při hodnocení 

situace v soužití hovoří kriticky o xenofobii české veřejnosti. Je sporné tento pocit vytýkat, je to 

strach z cizího. Strach je třeba léčit, stejně jako klaustrofobii, nebo arachnefobii, tedy strach z 

pavouků. Nestačí okřiknutí, ale nabytí přesvědčení, že pavouci neškodí.Tato fobie vzniká reálným 

nebo tušeným pocitem ohrožení.Je to subjektivní pocit, nikoliv ideologie. Část Romů se skutečně v 

každodenním soužití chová destruktivně, asociálně a destabilizuje život svých sousedů, protože jim 

chybějí vzdělanostní, kulturní a vlastní etnické předpoklady k soužití s majoritním prostředím. Jakkoliv 

je to nesprávné - je pochopitelné, že veřejnost má tendenci tyto excesívní prvky v soužití 

generalizovat na všechny Romy. Existující a spíše narůstající distance není proto důsledkem 

nějakého obecného rasismu, nýbrž je více důsledkem problémů v soužití /než jejich příčinou/. To je 

třeba otevřeně konstatovat. Z oboru psychiatrie je možno převzít jeden z přístupů léčení fobií. Jde o 

proces desenzibilizace, proces v němž se častějším kontaktem postižený seznamuje s dříve

Pro budoucnost nesmí být již otázka pokládána integrace „buď a nebo“. Musí 

být zřejmé, že integrace romské menšiny do společnosti je jedinou v současné době 

akceptovatelnou možností řešení situace ve vztazích mezi majoritou a romskou 

menšinou. Musí však být současně zřejmé, že defavorizace Romů v sociální oblasti 

/sociální propad, sociální vyloučení a pod./ není překonatelná umožněním realizace 

národnostních práv, ale jen a pouze integrací této menšiny do všech sfér 

společenského života, podle principů občanských, tedy především integrací sociální. 

Stát musí otevřeně, jasně a jednoznačně přiznat, že jakákoliv integrace, 

jakkoliv vstřícná, chápající a tolerantní, nutně obsahuje mocensky garantované 

oboustranné vyloučení těch minoritních i majoritních postupů včetně např. 

některých etnických specifik, které jsou v rozporu s formálními normami 

/například zákony/. Musí připustit vynucené vyloučení konfliktních majoritních i 

minoritních postupů včetně „specifik“, které budou v rozporu s neformálními 

sociálními korektivy majoritní společnosti /etický kodex, mravní normy, způsob 

života/. Existuje i mnoho dalších faktorů, ovlivňujících jemná přediva utváření 

mezilidských vztahů /např. sousedských vztahů, vztahů na pracovišti ap./, a 

které ovlivňují úspěšnost přijetí. Je otázkou vlastního cílevědomého 

dobrovolného zájmu obou stran tyto faktory poznat, akceptovat a k integraci 

využít. Jde například o vztah ke vzdělání a vztah k práci na straně menšiny a o 

„vysoký práh“ na straně majority, problém vzájemné komunikace a pod. 

Život člověka v moderní společnosti je velmi široce reglementován 

/standardizován/ až do detailů životního stylu /např. jednání, oblékání/ se zcela 

minimálním prostorem pro nějakou jeho výraznou variabilitu. Tato 

standardizace ale odpovídá svobodné vůli ji akceptovat na jedné straně a jasně 

formulované povinnosti státu zabezpečit diverzitu /např. multikulturalitu/ a 

tuto diverzitu v případě zájmu jejich nositelů chránit, pokud neohrožuje práva 

jiných. 

Skutečnost, že sama česká společnost stojí před bezpodmínečným 

požadavkem přizpůsobit se, a to společným „normám a standardům“ 

sjednocené Evropy, je v této situaci výraznou výhodou. Půjde o proces 

neobyčejně rozsáhlý a zasahující nejen do všech oblastí dosud suverénního 

práva, ekonomie, vzdělávání, ale i do života každého z obyvatel, zasažena 

bude řada dosavadních zvyklostí v práci, nutnosti ovládat cizí jazyky a pod. 

Splnění těchto podmínek je podmínkou přijetí - integrace. Abychom mohli být 

plně kompatibilní s Evropou, žádné národní „cesty“ ve společných věcech 

předpokládanou hrozbou a postupně ji poznává a zbavuje se tak strachu. Toto řešení, totiž 

častější prezentace běžné lidské dimenze života Romů a jejich kultury na místo mediálního 

zveličování excesivních jevů a konfliktů je právě to co je možné a nutné pro omezení 

xenofobie vykonat. Xenofobii je třeba léčit nabytím jistoty, že nebezpečí nehrozí. Romská 

representace ale žádný takový signál nevyslala, přiměřenou sebereflexi neakceptuje, naopak tvrdí, 

že především Romové sami jsou středem ohrožení. Liknavost řešení excesívních konfliktů s 

etnických podtextem jim dává za pravdu. Na podstatě problému to však nic nemění. Každodenní 

problémy v soužití nejsou medializovány ani nejsou předmětem trestního řízení. A tak se zcela 

paradoxně většina cítí reálně ohrožena menšinou, proti jejímuž neadekvátnímu počínání není 

adekvátně postupováno. Xenofobie je ovšem i na straně romské menšiny.

nebudou tolerovány. Vztah k Romům je definován ze strany EU jako špatný a 

bude tvořit jedno z významných kritérií pro přijetí České republiky do EU. 

Českou společnost tak na jedné straně čeká konfrontace s potřebou 

sama se přizpůsobit a s problémem, aby se novým společným dimenzím 

přizpůsobil její vztah k romské menšině ale také sama romská menšina. To 

vede objektivně k její vyšší netrpělivosti. Musí-li se přizpůsobit ona, musí 

zároveň vytvořit podmínky /nabídku, příležitost/ přizpůsobení i pro svou 

dvouprocentní menšinu. 

Nepřistoupit ke koncepčnímu a razantnímu řešení problémů romské menšiny 

a vztahů v soužití by přineslo postupně závažná rizika. Vedle mezinárodní 

dehonestace státu pro nedodržování lidských práv a tedy ve svém důsledku nepřijetí 

do EU by neřešení, resp. neadekvátní řešení vedlo - jako již nyní vede k růstu 

neporozumění, napětí, emigrace nejintegrovanějších - protože paušalizací špatné 

pověsti reálně znevýhodněných Romů, tím dalšímu průběžnému a možná i 

prudkému zhoršení stavu, k lokálním a možná i regionálním krizím a konfliktům, 

vyloučení soužití až k fyzickému oddělování /zdi, objektivně vzniklá ghetta pro 

neplatiče bytů až po záměrné vysídlení/. Přitom by každý konflikt těžce postihoval 

především ty Romy, kteří se integrovali, protože by byli nespravedlivě zařazeni do 

ostrakizované skupiny a znemožnil se tak proces jejich další integrace. 

Taková cesta by vedla k nepřátelsky koncipované sebeobraně, 

radikalizaci, černým panterům, palestinizaci, možnosti politického zneužití, 

destabilizaci regionů a státu. Nezadržitelný proces propadu do konfliktu až po 

segregaci nebo po oboustranně vítaný exodus. 

3 . MOŽNOSTI A LIMITY SOCIÁLNÍ MOBILITY ROMSKÉ MENŠINY 

V pohledu na Romy dochází ze strany majority zřejmě k mimořádně 

závažnému omylu, když jsou chápáni jako pospolitost směřující k vytvoření národa 

v evropském pojetí, jako „mladý národ“, jako paralela vzniku nových národů 

v minulém století. Takové chápání vede k převaze buditelských přístupů, ale i 

majoritní povýšenosti a osvícenskému intelektualismu. 

Národní pospolitost lze nepochybně chápat i jako strukturu /systém/ ochrany 

komunity a jejich zájmů. Evropské národy se vytvořily historicky jako sociální 

systémy existující vedle sebe - až po vytvoření národních států, v nichž jsou národy 

odděleny hranicemi. Sociální /vertikální/ mobilita v těchto národních systémech byla 

možná a žádoucí, národní princip vedl elity k podpoře mobility ve společném 

národním /též ekonomickém/ zájmu a k sociální stratifikaci. Naopak zejména ve 

vypjatých vztazích mezi těmito národy „vedle sebe“ byl prostup horizontální velmi 

komplikovaný a ostrakizovaný /viz. např. pejorativní akcent pojmu odnárodnění/. 

Historický systém vytváření sociální struktury a pojetí komunitní příslušnosti a 

sounáležitosti u Romů je nejen o tisíc let starší, ale především je zcela odlišný. Nebyl 

vytvořen na bázi národní odlišnosti (což by v daleké minulosti rozsáhlé Indie nemělo 

žádný význam, a nemělo to význam ani při pozdějším kočování), ale na principu 

hierarchie kastovní, přesněji na principu existence vzájemně oddělených, obtížně 

proniknutelných skupin, s různými vztahy vzájemného hodnocení a sebehodnocení,

s uzavřeným sociálním systémem, skupin postavených na rodových, profesních či 

teritoriálních determinantách. . 

Romské rodové komunity mají svoji společenskou prestiž postavenu na 

příslušnosti k určité skupině, společensky velmi přesně ohraničené. Tyto hranice 

jednotlivé komunity i jednotlivce vzájemně oddělují co do výkonu povolání i 

v každodenním životě. A jsou velmi obtížně překročitelné, popř. nepřekročitelné. 

Romové se v celé své historii a patrně i dosud zřejmě méně identifikují s pojmem 

romská národnost, který patří do jiné (naší) soustavy komunitních vztahů. To také 

může být jedno z vysvětlení, proč se Romové běžně hlásí k různým národnostem 

(v našem pojetí), protože to pro ně nemá žádný zvláštní určovací význam, který je 

naopak tak významný pro majoritu. 

Jejich „rozdělení“ v rámci romské komunity není „vedle sebe“, ale „nad 

sebou“. Příslušník vyšší /popř. jiné/ vrstvy či skupiny nemá k romské 

komunitě na nízké / jiné/ úrovni žádný zvláštní vztah. Horizontální průnik do 

české či slovenské národnosti je snadný, překročit hranici této „kastovní“ 

determinace je velmi obtížné, znamená současně přínos ve zvýšení osobního 

sociálního statusu, ale i současnou ztrátu dřívější identity, s ní souvisejících 

sociálních vztahů a vzájemné sociální ochrany . Situace je ještě složitější, když 

vzájemně obtížně prostupné jsou i dvě komunity na stejné úrovni, protože mají 

jiný rodový či teritoriální původ. Pak je zřejmě podstatné sebehodnocení 

vlastní pozice v této hierarchii. 6 

Tento archetyp sociálního chování a utváření sociálních vztahů zřejmě 

v určitém rozsahu existuje a působí i v současných podmínkách v současné 

romské menšině. Podstatné by však bylo zjistit, nakolik je akceptován. 

Nezodpovězenými otázkami totiž zůstává, jak velký podíl Romů se tímto 

sociálním systémem již necítí být vázán a sociální vzestup chápe nezávisle na 

tradičním archetypu, jakou cenu za to platí a jaké přínosy to pro ně má. Ověření 

všech těchto tezí vyžaduje provedení sociologického výzkumu. Poznání těchto 

procesů je jednou ze základních předpokladů pro další kroky. 

Lze vyslovit názor, že právě tento model pohybu v sociální strukturách, 

limitující sociální mobilitu, obsahuje konzervující faktory a působí retardačně 

ve vzájemném soužití s majoritní společností. Také do budoucna je možné 

počítat s tím, že bude zdrojem zneklidňujících odlišností a sociální exkluze. 

Rozdíl spočívá v tom, že majoritní společnost je angažována a motivována k 

sociální mobilitě, na dosažení vyšší úrovně spotřeby, příjmů, postavení a tento 

individuální vzestup je možný a do značné míry ovlivnitelný. Není vyloučeno 

ani to, že k sociálnímu vzestupu dochází uvnitř jednotlivých skupin bez ohledu 

na jejich „hodnocení“ v rámci celé romské menšiny. 

6 Poznatky z indické pravlasti Romů ukazují, že pokud se rodové komunitě podaří získat (osvojit si) 

profesi s vyšší prestiží, "čistší" práci, může se tzv. sanskrtizovat, tj. postoupit výše na žebříčku 

kastovní hierarchie. Sanskrtizace ovšem předpokládá, že ona komunita - "nová kasta" si nejen přisvojí 

novou profesi, ale že si osvojí i veškeré zvyky odpovídající jejímu novému statusu, a tedy, že se vzdá 

zvyků původních. Sanskrtizace probíhala a probíhá i v evropském romském společenství. Řídí se 

kastovním modelem. Jejím projevem ve zcela odlišném etnokulturním i sociálním prostředí je sociální 

povznesení (sanskrtizace) celých rodových skupin i jednotlivců s jejich užšími rodinami.

Tradiční model pohybu v komunitní struktuře postavené na obtížně prostupné 

vertikále by zřejmě mohl osvětlit i další zkušenost, kterou je malý zájem o vzdělání 

dětí jako základního zdroje možného sociálního vzestupu, který se v romské 

komunitě trvale projevuje. Lze vyslovit hypotézu, že jde o zcela logický mechanismus 

sociální ochrany, čelící tomu, aby děti, které získají vyšší vzdělání „neemigrovaly“ do 

vyšších sociálních vrstev, což by přineslo zpřetrhání všech vazeb s původní úrovní. 

Taková sanskrtizace by rodiče mohla zbavit budoucí podpory. V majoritní populaci 

jde o proces zcela opačný, čím vyšší sociální status dětí, tím větší naděje na budoucí 

sociální ochranu rodičů. 

Lze vyslovit také názor, že historicky dlouhé přetrvávání existence tohoto 

sociálního členění v romské komunitě je dáno dvěma faktory. Prvním je fakt potřeby 

tohoto ochranného mechanismu v nepřátelském prostředí. Dokud Romové žijí 

v pocitu ohrožení není důvod, aby se této ochrany zbavovali. Navíc žijí natolik 

rozptýleně, že to mohlo tyto mechanismy ještě posílit, ještě zvýraznit dělením na 

Romy žijící v různých městech a oblastech na komunity spojené příbuzenskými 

svazky. Dokud bude toto ohrožení trvat, tento ochranný mechanismus bude 

užitečným. Změnu „zevnitř“ tedy nelze očekávat od jeho rozrušováním zvenčí, ale od 

vytvoření přátelského prostředí . Na tom musí ovšem pracovat obě strany. 

Logickým důsledkem procesu “sanskrtizace“ a závažným problémem pro 

rozvoj romské komunity je slabá vzájemná identifikace romských elit se skupinou na 

nižší úrovni , popř. jako s celkem. V souladu s dosavadní vývojovou tendencí se 

romské elity, jakmile dosáhly společenského postavení, spíše snažily vyvázat z 

romského prostředí a splynout či asimilovat se do většinové populace. Konec konců 

byla to i nevyřčená podmínka na straně majority, aby ten, kdo se chce přiblížit a být 

přijat, deklaroval svůj ne-vztah k ostrakizované menšině. Problém je však ještě 

složitější. I skupina sama mění svůj vztah ke svému příslušníku, který společensky 

postoupil. Romská menšina tak vlastně trpí neblahými důsledky sociálního vzestupu 

svých členů zejména nedostatečným rozvojem vertikálních prvků sociální struktury 

menšiny. Pokud k takovému jevu dochází, a zdá se že ano, mohlo by to být 

považováno za postupné překonání tradiční struktury a přebírání nového modelu 

sociálního rozvrstvení, které by bylo vertikálně prostupnější. Ostatně problém 

sociální mobility a mobilitní společnosti není vůbec jen problém vztahu k romské 

komunitě ale tématem moderní společnosti obecně. 

Reálná pozice romských elit je značně obtížná, protože jsou ve dvojím ohni. 

Minorita i majorita od nich očekávají naplnění rolí, které se vzájemně vylučují. Může 

být vznesen návrh, aby se zvýšila účast romských elit na řešení problematiky 

vlastní menšiny, pokud by to nebylo nepřijatelně manipulativní, protože je to 

může být v rozporu se způsobem utváření sociální struktury a hierarchie 

romské komunity. Možné však je napomáhat dalšímu vytváření elit na různé 

úrovni, odstraňovat překážky v rozvoji sociální stratifikace, pomáhat - 

v případě zájmu - překonávat tradiční komunitní strukturu, a to především 

individuálně. 

4.. ROMSKÉ REPRESENTACE, JEJICH STAV A ÚKOLY

Na volbě způsobů a nástrojů integrace musí nezbytně participovat 

romské representace. Jejich aktivní participace je a bude nutná zejména 

v případě, že bude vybrána taková forma integrace, při níž bude akcentována 

komunikace mezi státem (dnes jakoby zastupujícím majoritu, v budoucnosti 

jako společný zástupce majority i romské minority) a romskou komunitou. 

Romské representace by měly mít oprávnění mluvit za menšinu, tj. měly by být 

vytvořeny demokraticky a s přihlédnutím ke stavu územního rozmístění 

romských komunit. Tyto předpoklady romská representace zatím nesplňuje. 

Otevřenou otázkou je, zda s ohledem na specifické vztahy uvnitř romské 

komunity bylo je a bude možné takovou representaci vytvořit. Dosud se to 

nepodařilo. Za Romy mluví v médiích v podstatě soukromé osoby, jejichž 

názorům je přikládán representanty majority neadekvátní význam. 

Problematickou je vzájemná komunikace mezi státem a romskými 

representacemi i mezi nimi navzájem. Problém v komunikaci s romskými 

representacemi je dán jejich značně limitovanou schopností uplatňovat jakýkoliv vliv 

na minoritu, kontrastující s masmediálním sebevědomím, a neschopnost být reálným 

partnerem pro jednání, jejich nízká sebereflexe i skutečnost, že si tyto skutečnosti 

representace majority neuvědomuje. 

Romské representace však po roce 1990 prošly obrovským, možná však 

nepřehledným, vývojem, který odpovídá stavu romské komunity jako celku, 

nedostatku zkušeností i neujasněnosti principů platných pro podobné situace. 

„Revoluční“ vůdce však postupně nahrazují ti vytrvalejší, politicky možná jinak 

orientovaní. Především dochází ke krystalizaci lokálních romských representací i ke 

vzniku různých politických orientací v rámci „romského“ hnutí. To je velmi 

povzbuzující. 

Předpokladem úspěšnosti je průběžná participace Romů na tvorbě 

integračního programu a jeho prosazování. Odpovědnost /včetně organizační a 

ekonomické/ za zajištění této participace má stát. Tato participace musí probíhat na 

všech úrovních. V průběhu formulace politické koncepce cílové vize a 

harmonogramu jejího naplňování musí dojít ke strukturované a regionalizované 

diskusi, která vyústí v precizaci na úrovni jednotlivých věcných oblastí i jednotlivých 

územích celků /podle principu decentralisace a subsidiarity/. 

Formulace integračního programu musí být hledána a nalezena za aktivní 

účasti Romů samotných a může být i kompromisní. 

V této souvislosti vyvstává otázka jaká je představa a názory na postup u 

Romů samotných? Z monotematických studií vyplývá, že Romové například /ústy 

svých aktivistů/ oceňují práci nestátních organizací a považují ji za užitečnou. Kladně 

hodnotí, že pomáhají Romům. Mnozí Romové si však současně uvědomují, že 

tyto organizace je vedou k asimilaci a že vlastně jsou jakýmsi pokračováním 

dřívějšího paternalistického přístupu státu. Tento paternalistický tlak již není 

představován represívními anonymními složkami totalitárního státu, ale je 

nahrazen laskavými a asertivními nevládními organizacemi neziskového 

sektoru ať se jedná o organizace romské či „proromské“.

Je v logice „hry“, že akce nevládního sektoru, dobrovolně přijímané 

cílovou skupinou, mohou mít i asimilativní charakter. Stát musí ovšem umět 

tyto aktivity rozlišit a najít jasná pravidla pro zasahování do tohoto procesu. 

Zaručeno musí být pravidlo, že stát tyto aktivity podpoří jen tehdy, je-li v jejich 

východisku dobrovolné individuální rozhodnutí jejich příjemců ve věci jejich 

etnické identity až po její ztrátu. I tak je účast státu sporná. 

Zásadním problémem však je, že si romské representace uvědomují, že 

neznají jiný postup, než určité vyrovnání se majoritě. Do svých programů proto 

především zařazují vzdělání, získávání kvalifikace pro děti z romských rodin a 

podporu jejich začleňování do pracovního poměru, podporu bytového fondu pro 

Romy (tedy jejich trvalé usídlení), což všechno jsou vlastně způsoby a formy 

dobrovolné adaptace Romů na hodnotovou orientaci majority. Nikdo z romských 

předáků, se kterými byly tyto otázky při práci na této studii diskutovány nehlásá 

návrat k romské původní kultuře ani nepožaduje obnovení kočování a nedomnívá se, 

že k obnovení tohoto svérázného způsobu života ještě někdy dojde. Naopak, většina 

protagonistů romských zájmových sdružení přímo či nepřímo propaguje přizpůsobení 

se majoritě, přijetí jejího stylu života, včetně její hodnotové orientace, kterou 

považuje vlastně za žádoucí i pro Romy. Samotnými Romy vypracované návrhy 

programů požadují pro tuto minoritu podporu vzdělávání, kvalifikaci, začleňování do 

majoritních struktur a redukuje specifiky romské populace na zachování jazyka, 

znalost odlišností ve vlastních dějinách a na folklór. Jen výjimečně si někteří z 

mluvčích Romů uvědomují, že snaha získat výhody majority dosud současně 

znamená do značné míry popření jejich svébytnosti a vlastně určitou formu 

postupného zániku vlastní identity. Požadavky, které tyto romské zájmové 

organizace vznášejí na majoritní společnost a i zahraniční nadace a to na co žádají 

finanční prostředky z programů Evropské unie, jsou vlastně programy totálního 

přizpůsobení se majoritě. Rozpor mezi touhou podobat se a ztrátou vlastní 

identity si většina romských předáků vůbec neuvědomuje. Neuvědomují si to 

ani ti romští předáci, kteří sebe sama považují za romské nacionalisty. I romští 

nacionálně zaměření aktivisté, kteří na první místo kladou romskou národnost 

a pak teprve občanskou příslušnost k České republice, mají ve svém programu 

požadavky, které ve svých důsledcích povedou asimilaci romského etnika, a 

tím vlastně i k jeho kulturnímu zániku či redukci romské kultury pouze na 

folklór, což bylo - jinými prostředky a jako státní politika - realizováno i za 

minulého politického režimu. 

Jde o hluboký filozofický i etický problém. Je zřejmé že svět Romů je velmi 

podstatně odlišný od světa majority a není to vůbec jen otázka folklorní. Tato 

neujasněnost je ale vlastní i programům, které nabízí Evropská Unie a jí 

financované vzdělávací programy, vyrovnávací třídy pro romské děti a podpora 

a zachování specifik romské kultury pouze na úrovni folklóru a odráží 

celoevropskou bezradnost v této oblasti. 

Je zřejmé, že ani aktivisté a představitelé romského etnika nevědí, jak se 

chtějí integrovat, a že sice někdy hovoří o tom, že bojují za svoji identitu, ale ve 

skutečnosti se dobrovolně této identity vzdávají, neboť chtějí žít na téže - či podobné 

- materiální úrovni jako majorita, jejíž přednosti obdivují a napodobují jak v módě, tak 

v životním stylu. Nevládní romské organizace tak jakoby dnes převzaly roli

paternalistického státu, tedy struktury a ideje, které vlastně přispívají k asimilaci 

Romů. 

Je to touha „být jako oni“, být a žít na stejné úrovni jako majoritní obyvatelstvo 

i za cenu vzdání se vlastní odlišnosti anebo „jen“ nezkušenost romské representace 

nově definovat své požadavky v nových podmínkách? Potíže s profilováním nových 

programů na straně státu tak jasně ukazují na nepřipravenost obou stran na 

definování nových forem koexistence, cesty k nim a pravidel jejich fungování. 

5. LIMITY POVINNOSTÍ STÁTU VŮČI ROMŮM 

Omezíme-li soubor povinností státu vůči jeho občanům na oblast lidských 

práv podle Listiny základních práv a svobod, jsou povinnosti státu vůči příslušníkům 

romské menšiny (zejména pokud jde o cílový stav) identické s jeho povinnostmi vůči 

občanům obecně. V obecné rovině identifikujeme tři základní způsoby, které stát 

používá k realizaci svých povinností vůči občanům. 

• Základní povinností demokratického státu (ve smyslu zdržet se, nečinit, 

nezneužívat moc) je vytvořit politický a legislativní prostor, v němž všichni 

občané mohou realizovat svá zákony garantovaná práva. 

• Druhým je zajištění autoritativní ochrany tohoto prostoru. Stát vytváří 

možnost využívat základní občanská práva, následně ji chrání, ale adresně 

ještě do tohoto procesu neintervenuje a záleží především na konkrétním 

občanovi, jak svá práva využívá. 

První a druhá povinnost demokratického státu společně vytvářejí minimální a 

nezpochybnitelný rozsah povinností státu vůči všem občanům obecně. 

• Třetím okruhem povinností státu však spolu s vytvářením a autoritativní 

ochranou prostoru jsou aktivní podpůrné činnosti při naplňování lidských 

práv v případě určitých - specifických - cílových skupin. Jedná se o ty cílové 

skupiny, pro které jsou některá práva obtížněji dostupná. Jasným příkladem 

této povinnosti státu je např. zajištění souboru kulturních práv pro 

příslušníky národnostních menšin, sociálních práv pro sociálně ohrožené 

skupiny, zajištění práva nebýt diskriminován na trhu práce v případě tělesně 

postižených apod. 7 

Cíl občanské společnosti tedy stav, v němž občané mají rovné příležitosti 

naplňovat svá práva i způsoby, jimiž stát uvedeného cílového stavu dosahuje 

(vytvoření prostoru, aktivní ochrana a podpora) jsou v případě Romů principiálně, ale 

i obsahově i věcně totožné jako u jiných cílových skupin. 

7 Pro konkrétní podobu této podpory jsou přitom klíčové míra a proporčnost ve vztahu k ostatnímu 

obyvatelstvu, tedy k těm kteří tuto specifickou podporu státu nepotřebují a naopak jsou těmi, o něž se 

stát při hledání konsensu opírá. Tento problém je obvykle o to složitější, že důležitou součástí právě 

těchto aktivit státu v oblasti naplňování určitých lidských práv ve prospěch příslušníků menšin nebo 

menšinových komunit tvoří specifické, ostatním nekompenzované státní finanční intervence.

Státní politika vůči Romům, směřující k dosažení tohoto cíle se však 

musí nutně odlišovat od politiky orientované k jiným znevýhodněným skupinám, má-li 

být úspěšná, a to ve třech směrech: 

• Musí volit specifické, adresně „proromské“ nástroje a proto často odlišné, než 

u dalších znevýhodněných menšin. 

• Nejde jen o působení na romskou minoritu samotnou, ale zároveň jde také o 

průběžné tvarování vzájemného vztahu minority a majority, tedy i o 

intenzivní působení na majoritu, aby se stala prostupnou, otevřenou přijímající 

tehdy, když o to bude projeven aktivní účinný zájem. 

• Opatření státu musí být razantní a státem mocensky prosazována. Toto 

konstatování je logickou ekvivalentní daní za hloubku defavorizace a 

marginalizace romské menšiny jako celku i jejích jednotlivých příslušníků.. 

K ochraně práv příslušníků romské menšiny a podpoře jejich realizace má 

stát čtyři okruhy povinností. Jsou to : 

A. Ochrana před úmyslnou diskriminací, násilím a persekucí, které je založena 

na antropologické, rasové, národnostní či etnické odlišnosti Romů. 

B. Ochrana před nenásilnou (strukturální) diskriminací. 

C. Záruka a podpora práva na rozvoj národnostní či etnické identity 

D. Integrace do společnosti z hlediska společenského, profesního a 

ekonomického postavení příslušníků romské komunity a otevřenosti 

mobilitních příležitostí ke všem pozicím a úrovním uvnitř většinové 

společnosti. 

5.1. OCHRANA PŘED ÚMYSLNOU DISKRIMINACÍ, NÁSILÍM A PERSEKUCÍ 

Jde o autoritativní ochranu před úmyslnou diskriminací, násilím a 

persekucí, která je založena na antropologické, rasové, národnostní či etnické 

odlišnosti Romů. V této oblasti povinností státu v případě České republiky není 

přípustné žádné politické manévrovaní, nedodržení či kompromisy, pokud jde o 

naplnění nejvyšších standardů. S ohledem na rozeznávání rasového násilí a postih 

jeho pachatelů, jde o oblast, kde stát svými opatřeními udělal od roku 1989 relativně 

největší pokrok, i když současný stav není tím, co bychom mohli srovnat s nejvyššími 

standardy v této oblasti povinností státu. 

Česká státní politika činí minimum toho, co by měla vykonat při předcházení a 

řešení interetnického konfliktu v oblasti osvěty, výchovy ve školách apod. Za 

ucelenou státní politiku, vedenou cílovou vizí, nelze považovat nepříliš bohaté, často 

začátečnické a v omezeném rozsahu působící nevládní aktivity, byť někdy dotované 

ze státního rozpočtu. Pokud stát nedává nevládnímu sektoru jasně formulované 

zakázky, které naplňují obsah státní cílové vize a naopak očekává s čím neziskové 

organizace přijdou a podle toho chaoticky formuluje svojí státní politiku, nelze hovořit

o dobrém a účelném využívání tohoto mocného pomocníka, kterým organizace 

občanské společnosti bezpochyby jsou. 

Český stát také neučinil dosud žádné podstatné kroky v oblasti 

zabránění násilné diskriminaci, a to ani na úrovni legislativní s výjimkou 

zákona na ochranu spotřebitele, který se vyrovnává s diskriminací v oblasti 

poskytování služeb, ale je poměrně málo využíván. 

Pokud se vrátíme ke schématu způsobů plnění povinností státu v oblasti 

lidských práv (vytvoření prostoru, jeho ochrana a podpora menšinových cílových 

skupin), zůstala státní intervence do řešení násilné diskriminace pouze u vytvoření 

legislativního prostoru (řada zákonů a právní řád jako celek diskriminaci zakazují), 

ale tento prostor není téměř vůbec chráněn příslušnými právními a institucionálními 

mechanizmy, které by zákaz diskriminace prosazovaly, a proto obecný zákaz 

diskriminace působí většinou pouze jako deklarace bez praktických konsekvencí. 

O státní podpoře opatření, směřujících proti násilné diskriminaci se 

vůbec nedá mluvit. Stát zatím ani nevyjádřil svůj zájem na jejím řešení tím, že 

by institucionalizoval státní dohled nad jejím řešením. Státní politika v této 

oblasti postrádá mezioborový pohled na dané téma, omezuje se na oblast 

represe, a to pouze v případech rasového násilí, ostatní sledované jevy zatím 

dobře ani nerozeznává. 

5.2. OCHRANA PŘED NENÁSILNOU (STRUKTURÁLNÍ) DISKRIMINACÍ 

Jde o ochranu před nenásilnou (strukturální) diskriminací v oblastech 

významných pro vstup do majoritního prostředí, tedy dosažení stavu rovnosti 

příležitostí ve veřejném, politickém, hospodářském a sociálním životě země. 

Rada Evropy identifikovala tento druh diskriminace jako „diskriminace 

systémy“ a nazvala ji strukturální diskriminací. Jde o velmi obtížně rozeznatelný a 

špatně odstranitelný jev, protože diskriminace určitých cílových skupin je zabudována 

jako vlastnost systémů, které vyplývají z kultury a tradic dominantní skupiny. Práh 

vstupu do těchto systému jak pak nastaven příliš vysoko pro Romy, ale nejen pro 

ně. 

Cílová vize v této oblasti státní politiky úplně chybí a vysoký práh 

systémů není řešen jeho snižováním (říkejme tomu třeba humanizace 

systémů), ale naopak parciálními /náhražkovými/ opatřeními, které jsou 

modelovány pouze pro Romy a systémy obcházejí - to znamená nemění je, ale 

spíše je nahrazují provizóriem (např. různé náhradní formy vzdělávání pouze 

pro Romy, parciální nesystémové hledání cest ke zvýhodnění romských 

podnikatelů či romských uchazečů na trhu práce, pokusy o řešení de facto 

segregovaného bydlení apod.), přičemž základní téma, tj. strukturální 

diskriminace nejen, že není řešena, ale není ani státní politikou rozpoznána. 

Takové řešení vede k další následné segregaci. Opět je třeba 

konstatovat, že program snižování „prahu pro vstup do společenských 

systémů“ se netýká jen romské minority, ale je aktuální otázkou 

/mezinárodně frekventovanou/ fenoménu sociálního vyloučení.

5.3. ZÁRUKA A PODPORA PRÁVA NA ROZVOJ NÁRODNOSTNÍ ČI ETNICKÉ 

IDENTITY 

Jde o okruh klasických národnostních práv, garantovaných Listinou základních 

práv a svobod ve smyslu práva na svobodnou volbu národnosti a příslušnosti k 

národnostní menšině, jazykový rozvoj (právo na vzdělání v mateřském jazyce, právo 

na šíření informací ve vlastním jazyce, právo na jeho používání i ve veřejném styku), 

právo na rozvoj kulturní identity, záruka shromažďovacích práv, právo na účast 

v rozhodování o záležitostech, které se menšiny dotýkají. 

Při zajištění práv národnostní menšiny, a Romové jsou považováni u nás 

nejméně od roku 1991 za národnostní menšinu, nabývá mimořádnou důležitost 

zralost menšiny, stav její národnostního vědomí a v souvislostí s tím 

schopnost formulování jejích požadavků. Stát reaguje na tyto formulované 

požadavky - národnostní práva jsou práva „nabídnutá“ a záleží na národnostní 

menšině, zda ohlásí, že jich hodlá využívat a v jakém rozsahu a že k tomu 

potřebuje podporu. 

V případě Romů je zatím velmi těžké určit kam směřuje vývoj jejich identity. To 

bezpochyby ovlivňuje subjektivní možnosti a zájem Romů využívat nabídky 

národnostních práv a státní podpory v této oblasti. Je ale možné říci, že v současné 

době již Romové některá ze svých národnostních práv využívají zcela (šíření 

informací v mateřském jazyce, podpora rozvoje národnostní kultury, účast na 

rozhodování, shromažďování na národnostním principu), jiná méně (u některých 

nebyl dosud ze strany Romů formulovaný použitelný požadavek např. na vznik 

romského národnostního školství). Stav vědomí Romů jako národnostní menšiny se 

tedy projevuje ve slabém a málo tvořivém využívání těchto práv. Nicméně v oblasti 

vytvoření legislativního prostoru, jeho ochrany a podpory využívání národnostních 

práv romskou menšinou je ČR na úrovni mezinárodních standardů. 

6. VYMEZENÍ CÍLOVÉ SKUPINY ROMŮ PRO KONCIPOVÁNÍ AKTIVIT STÁTU 

6.1. OBČANSKÝ PRINCIP JAKO CÍL, NE PROSTŘEDEK 

Pro koncipování politiky státu je nezbytné vymezit cílovou skupinu, adresáta 

politiky, a to ve vztahu k povinnostem, které vůči této skupině stát má. Právě ve 

vztahu k Romům to není, jak ukázala minulá praxe ani bezvýznamný, ani jednoduchý 

úkol. 

Po roce 1990 byl ve vztahu k romskému obyvatelstvu deklarován 

tzv. občanský princip. Ten byl zjednodušeně chápán tak, že „všichni /občané/ jsou 

si rovni a z jejich odlišností etnického či typu nelze odvozovat ani znevýhodnění /tj. 

diskriminaci/, ale ani žádná práva a nároky navíc“. Koneckonců takto zjednodušeně 

to pochopily a prosazovaly i romské representace. 

Sčítání lidu 1991 bylo v souladu s mezinárodními zvyklostmi provedeno na 

základě svobodné deklarace národnosti. Tím se tento přístup mezi Romy i ve 

veřejnosti utvrdil a romský problém se stal „jen“ problémem národnostním. ýlučný

princip svobodné deklarace národnosti ze Sčítání lidu byl mylně převzat do celého 

systému vztahů státu k této části svých obyvatel a vznikl a byl opakovaně deklarován 

ničím nepodložený názor, že nic, co se týká národností nemůže být s ohledem na 

Listinu základních práv a svobod předmětem jakékoliv evidence. 

Z romského obyvatelstva se tak stala statisticky neidentifikovatelná, 

neuchopitelná a proto také nechránitelná skupina, nad rámec běžných 

povinností chránit, které jsou definovány ke všem občanům. Byl to nesprávně 

pochopený občanský princip, omyl velmi ochotně ovšem uchopený těmi, kteří 

se nechtěli a tudíž ani nemuseli problémem zabývat. Došlo tak k extrémnímu 

zjednodušení problému, které zastavilo řešení na několik let. Nastal stav, který 

by se dal vyjádřit jako schizofrenie či pokrytectví, stav, v němž všichni dobře 

věděli, že se Romové odlišují minimálně alespoň antropologickým typem, na 

první pohled zřejmým, ovšem tato skutečnost není oficiálně zjistitelná a tudíž ji 

není možno ani třeba vzít na vědomí. Přitom naprostá většina paušalizujících 

znevýhodnění a z nich vyplývající diskriminace se váže právě na tuto zjevnou 

antropologickou odlišnost. Tento stav lze ovšem vysvětlit také jako nezájem 

cokoliv k řešení vykonat. Omylem byl ovšem i názor romských reprezentací, že 

toto je cesta k rovnoprávnému postavení. 8 

Tato účelová a mylná mystifikace občanským principem se, aniž to kdokoliv z 

oblasti právní vědy kritizoval, projevila i v tvorbě a zejména v uplatňování zákonů. 9 

Na oprávněnou otázku, jak je mezinárodně právně základní princip nediskriminace 

dodržován není rozhodně možné nadále odpovídat tak, jak bylo 

dosud v českých poměrech zvykem anebo tak, že „nevíme, protože národnost 

nemůžeme vykazovat jako identifikační znak“, neboť podle velmi specifického 

principu ze Sčítání lidu je to věcí dobrovolné deklarace. 

6.2. ROMOVÉ - VYMEZENÍ CÍLOVÝCH SKUPIN 

Významnou podmínkou pro rozvoj aktivit státu /orgánů státu/ a plnění 

jeho povinností v jednotlivých oblastech, v nichž ze zákona vykonává státní 

moc/ správu je přesné vymezení cílové skupiny. Romské obyvatelstvo je 

vymezitelné v třech dimenzích v zásadě navazujících na jednotlivé povinnosti 

státu v této oblasti. 

8 Proto ten upřímný údiv amerických expertů na konferenci o rovnoprávnosti /a zejména o Romech/ 

v roce 1997, na níž ambasadorka USA kritizovala diskriminaci Romů v ČR. Tito experti nechtěli věřit, 

že se nikde nevede jakkoliv statistika vyjadřující samostatně také situaci Romů. „Jak chcete chránit 

Romy před diskriminací“ říkali, když o nich nic nevíte. 

9 Tak například zákon o zaměstnanosti výslovně uvádí, že „občané mají právo na zaměstnání bez 

ohledu na rasu, barvu pleti, pohlaví, jazyk, náboženství .... národnost, etnický nebo sociální původ 

atd.“ Pozice Romů jako menšinu tu sice v tomto výčtu není vymezena jen národností, ale také 

barvou pleti, jazykem a případně i rasou. Již nelze dokázat fakt, že při tvorbě tohoto původně 

federálního zákona bylo toto zmnožení kritérií /barva pleti, národnost, etnický původ, jazyk/ 

koncipováno právě pro tehdejší nevyjasněnost pozice Romů. Z tohoto práva pak vyplývá právo na 

ochranu před diskriminací a nutnost sankcí za diskriminaci.

Prvním vymezením je vymezení podle antropologického typu. Právě toto 

vymezení určuje Romy jako objekt sociální distance, xenofobie, rasismu a 

diskriminace a činí z nich „viditelnou“ skupinu, a co je zásadě důležité - bez ohledu 

na skutečnou úroveň jejich individuální integrace do společnosti a bez ohledu na 

individuálně deklarovanou národnost. K antropologické odlišnosti se nikdo nemusí 

přihlašovat, protože je zjevná. Je to vymezení barvou pleti. Je proto paradoxní, že 

když byla přijetím zákona o zaměstnanosti již v roce 1991 kodifikována jako kritéria 

ochrany také “barva pleti“ nebo „etnický původ“, nikdo jej pro zajištění ochrany Romů 

nevyužil. Přitom právě tento viditelný znak vede k paušalizující diskriminaci. Do takto 

vymezené skupiny se všemi nepříznivými důsledky patří úspěšný romský podnikatel, 

úředník i romské dítě, které žilo celý život v ústavní péči a k romství nemá žádný 

vztah, nebo osvojené romské dítě, které vyrůstalo v neromské rodině. Do skupiny 

takto vymezené, patří celá romská menšina. Je výsostnou povinností státu 

preventivně, aktivně a razantně chránit takto vymezenou skupinu svých občanů před 

jakýmikoliv negativními projevy, od znevýhodnění až po diskriminaci. V tomto 

vymezení se nelze odvolávat na žádné „negativní rysy či zkušenosti“, protože v 

tomto vymezení by šlo o nepřijatelnou paušalizaci, princip kolektivní viny a rasismus. 

Druhým vymezením je vymezení romské menšiny jako skupiny sociálně 

handicapované, která je ohrožena strukturální diskriminací. Tyto sociální 

handicapy pramení z více důvodů. Na straně subjektu jde například o historické 

souvislosti a zkušenosti, tradice, s nimi související a řetězící se nízká sociální 

úroveň, nízká adaptabilita, nízké vzdělání a pracovní kvalifikace, vyšší 

nezaměstnanost, větší závislost na sociální dávkách, vyšší rozměr sociálně 

patologických jevů až po kriminalitu. Z objektivního hlediska tyto handicapy vyvolávají 

sociální distanci, nezájem a ne-podporu ze strany majority. Jde o zcela standardní 

sociální znevýhodnění a jejich důsledky, s jakými se odborná sociální práce popř. 

výchovná a vzdělávací práce setkává u více sociálních skupin. Jsou známy odborné 

postupy sociální práce, které se při jejich kompenzaci uplatňují. Stát je zcela 

nepochybně povinen zabezpečit sociální pomoc lidem z takto vymezené sociální 

skupiny, a to především odbornou sociální práci, a samozřejmě ve stejném rozsahu 

jako ostatním i hmotnou pomoc, v případě, že takovou pomoc potřebují a požádají o 

ni. Jde totiž o nabídku sociální pomoci, do níž patří zejména individuální 

socioterapeutická práce a spolu s ní také různé programy určené k sociálnímu 

rozvoji skupiny. Jde o právo. Je věcí profesionality této pomoci, že bude umět odhalit 

kořeny sociálních handicapů /v tomto případě na rozdíl od jiných v etnickém původu/ 

a bude postupovat tak, že povede klienty k posílení jejich individuální schopnosti 

směřující k nabytí sociální suverenity, že povede k potlačování těch prvků osobnosti, 

které vedou ke konfliktům a že bude mít motivační povahu a bude čelit konzervaci 

chudoby. Je zřejmé, že do takto vymezené skupiny zdaleka nepatří celá romská 

komunita, nicméně zřejmě její významná část. K rozvoji intenzívní sociální práce v 

oboru sociální práce není třeba žádných dalších identifikačních znaků, aby 

poskytovala odbornou sociální práci této znevýhodněné skupině. 

Poněkud jiná situace je v oblasti hmotné pomoci tj. např. u dávek sociální 

péče, nebo v oblasti zaměstnanosti. Pro analýzy sociálně ekonomické situace těchto 

osob v těchto oblastech by identifikace skupiny byla potřebná či naopak, bez této 

identifikace by se stát musel vzdát možnosti zvláštních přístupů. Potřebné 

representativní údaje je ovšem možné získat representativními výzkumy.

Třetím vymezením je vymezení na základě deklarace romské národnosti. 

Každý občan má právo deklarovat svoji národnost. Národnostní menšiny mají právo 

na podporu rozvoje své národnosti /etnicity/, její kultury atd. K romské národnosti se 

přihlásilo cca 33 tis. občanů, tj. zhruba 16 % z jejich celkového odhadovaného 

počtu, za mateřský jazyk označilo romštinu cca 12 % Romů, z celkového 

odhadovaného počtu 200 tis. osob. Jde jen o zcela ilustrativní údaj, protože 

přihlášení se k národnosti ve Sčítání lidu není podmínkou pro uplatnění práva na 

podporu národnostního rozvoje. Podmínkou je individuálně nebo prostřednictvím 

representací skupinově projevený zájem. Ovšem až do doby, kdy demokraticky 

vytvořená representace vyjádří zájem jiného počtu Romů, je pro kvantifikaci romské 

národnostní menšiny relevantní počet občanů, kteří se při Sčítání lidu přihlásili 

k romské národnosti. 

Je zřejmé, že totální smísení těchto vymezení /např. podpora 

zaměstnanosti ve vztahu k národnosti/, bylo zavádějící, protože kritérium 

národnosti, tedy to, že se někdo národnostně deklaruje, ho na trhu práce 

nediskriminuje, ani není „proto“ v hmotné nouzi, ani se „proto“ častěji nedopouští 

kriminality. Handicapují a diskriminují ho jiná vymezení a všichni to samozřejmě 

vědí. Zcela objektivně ovšem třeba přiznat, že také historické konsekvence a obava 

z nařčení z rasového přístupu vedla k tomuto simplifikujícímu vymezení romské 

komunity. Pak se ovšem například neadekvátně očekávalo, že de jure jen 

národnostně vymezený problém bude integrován např. v sociální oblasti. Takové 

kritérium v sociální ochraně není známo, a to /nejen v sociální oblasti/ umožnilo a 

také vysvětluje jakousi pasivní resistenci státních orgánů. Výše uvedené vymezení 

umožňuje přesně definovat jak roli a povinnosti státu tak i postupy v jednotlivých 

oblastech jeho působení. 

7. OPATŘENÍ STÁTNÍ POLITIKY VŮČI ROMSKÉ MENŠINĚ S AKCENTEM NA 

NEDÁVNOU MINULOST 

Soužití obyvatelstva českých zemí s Romy trvá již řadu staletí. Toto soužití a 

konflikty z něj vyplývající bylo vždy více či méně regulováno a ovlivňováno státní 

mocí. Obsah přijímaných opatření se v čase proměňoval, jednou šlo o snahu řešit 

problém vyhnáním Romů, jindy jejich usazením a vnucenou změnou jejich životního 

stylu. Jindy, a to poměrně častěji než jsme ochotni připustit, opatření státní moci 

směřovala k jejich genocidě. Mezi pozoruhodné vlastnosti tohoto etnika patří i 

schopnost tlaku státní moci čelit a „přežít jej“ tak, jako mnoho jiných nepřízní 

osudu, kterým byli evropští Romové po staletí vystaveni. Na druhé straně to 

má za následek , že mnoho historicky se vytvořivších obranných mechanismů 

přežívá a brání integraci. 

Ve zcela nedávné historii, a to po roce 1945, byli Romové objektem silného 

tlaku různých státních opatření, o jejichž efektivitě a často i humánnosti je sice nutné 

pochybovat, ale naopak nelze pochybovat o tom, že tato opatření formovala nejen 

naše vztahy s Romy, ale i současné charakteristiky romské menšiny. 

Je proto naivní a krajně nebezpečné podlehnout iluzi, a to se bohužel 

novým politickým reprezentacím pravidelně stává, že jsou těmi prvními, které

nejen, že začínají řešit problémy, spojené se životem romské komunity v 

našem většinovém prostředí, ale také prvními, kteří se s tímto velmi složitým 

souborem problémů vyrovnávají správně a kvalifikovaně. V novodobé historii 

státní politiky vůči romské komunitě docházelo totiž vždy k jakýmsi etapám, které 

měly podobu impulsů amplitudy (křivka se víceméně pravidelně vychylovala od 

nulového stavu v určitých intervalech, a to od pozitivních opatření a dobrých úmyslů 

k převažující skepsi a s ní souvisejícími represívními opatřeními a naopak). V těchto 

etapách se obvykle jen nepatrně nebo vůbec nereflektovaly nástroje, výsledky a 

úmysly přecházejících intervalů a jejich historických okolností. 

Po roce 1989 tento proces nejen neskončil a nezískal podobu plynulého 

vývoje ve formulování státní politiky vůči Romům, ale naopak lze říci, že se dokonce 

ve střídání výkyvů amplitudy ještě zrychlil. Veškeré započaté pokusy k řešení situace 

Romů, ať již koncepční nebo v praktické poloze aktuálních opatření, a to na všech 

úrovní státní moci, vykazují stále stejné znaky: víceméně slibný začátek hledání 

řešení, završený příslušným usnesením vlády, formální, povrchní a vládou důsledně 

nevyžadované plnění uložených úkolů na různých stupních státní správy a závěr 

celého intervalu, který znamená jeho rozmělnění a vymizení. 

Nový začátek, který obvykle započíná s každou novou mocenskou 

reprezentací a vůbec s novými tvářemi, odpovědnými za tuto oblast, začíná s 

řešením celého problému jakoby znova, na nic přecházejícího nenavazuje, a to 

ani formou odmítnutí minulých řešení /obvykle proto, že nová reprezentace 

reaguje na problém pouze podle svých znalostí, resp. postupného objevování 

tématu a o přecházejícím intervalu a jeho obsahu mnoho neví/. Stále se 

opakují podobné nástroje a cesty, z nichž se některé v minulosti ukázaly jako 

slepé či příliš riskantní bez toho, že by je státní politika vůbec reflektovala jako 

již někdy předtím použité. Toto přerušované vědomí ve formulování státní 

politiky vůči romské menšině je přítomné a dobře rozpoznatelné dokonce i 

krátkém intervalu devíti let po roce 1989. Bohužel nahrává těch, kteří 

v minulém cyklu svými názory a aktivitami neuspěli, neboť je vše zapomenuto. 

V procesu hledání výrazu státní politiky po roce 1989 vůči romské komunitě 

lze vysledovat několik etap, které se jednak týkají chápání speciální situace romské 

komunity a jednak řešení problematiky interetnického konfliktu a jeho produktů: 

7.1. OBDOBÍ LET 1990 AŽ 1992 

Po roce 1989 s příchodem nových politických, společenských a postupně i 

ekonomických podmínek došlo k rychlé změně situace většiny příslušníků romské 

komunity. Sociální destabilizace romského etnika byla od počátku doprovázená 

vzrůstající a historicky ojedinělou politickou aktivitou rychle se formujících romských 

reprezentací, které se o svůj díl na demokratických změnách přihlásily hned v 

listopadu 1989. 

Ve státní politice vůči Romům je toto období charakteristické výkyvem 

amplitudy směrem nahoru - stát i společenské elity se překonávají v deklaraci 

dobrých úmyslů (v tom není toto období nepodobné rokům 1948 a 1968) v 

celospolečensky sdílené euforii, souvisejících se vznikem demokratických poměrů v 

zemi. 

Současně probíhá souběžný, přirozený, velmi rychlý a nikým 

neregulovaný (v těchto dvou letech se vlastně dokonal do současné podoby)

sociální propad části Romů (a počínají se objevovat první akty rasového násilí), 

zatím dobře neidentifikován. Přispěla k němu zřejmě také příliš rychlá tichá 

eroze a posléze nereflektovaný zánik sociálních programů, vzniklých v 

osmdesátých letech, které měly své opodstatnění a výsledky. K jejich vymizení 

dochází i proto, že nebyly u lokální státní správy oblíbené a ta využila 

společenských změn a nepromyšlených požadavků romských reprezentací k 

jejich zrušení. Šlo např. bezplatnou docházku romských dětí do mateřské 

školy, o programy a působení sociálních kurátorů (např. letní rekreačně 

výchovné tábory, sociálně zdravotní kurzy, pokusy zaměstnat romské sociální 

pracovníky - Praha 1992, apod.), finanční prostředky vyčleněné na tyto 

programy apod. Ukončení těchto opatření je např. v Praze charakterizováno 

tím, že Magistrát hl. m. Prahy ruší v roce 1992 specializované pracoviště 

kurátorů pro Romy a podobně se děje postupně i v dalších městech republiky. 

Z řešení problému postupně vypadává MPSV, které bylo dříve jeho 

dominantním nositelem. 

Na druhé straně stát a vrcholná pracoviště státní správy na federální i 

republikových úrovních přistupují k hledání nových koncepčních východisek pro 

kvalitativně odlišnou politiku státu vůči Romům, prostou paternalistických rysů 

minulých řešení. Na úrovni federální vlády i obou vlád republikových, české i 

slovenské, došlo k přijetí zásad politiky vlády vůči romské komunitě se zcela novými 

prvky: Romové jako národnostní menšina s příslušnými národnostními právy, účast 

romských reprezentací na řešení vlastních problémů, zavádění prvků multikulturní 

výchovy do školských programů, posílení regionálního chápání řešení sociálních 

problémů Romů apod. 

Tato práce je charakteristická vznikem nových a pozitivních rysů, totiž 

otevřením možnosti pro národnostní emancipaci Romů a poprvé otevřeným hledáním 

romských partnerů pro dialog s vrcholnou státní exekutivou i zákonodárnou mocí. 

Vzniká určitá romská politická reprezentace (i když ještě slabá) a Romové jsou 

poprvé a zatím naposled početně zastoupeni jak ve Federální shromáždění ČSFR 

tak i v České národní radě. 

Tato fáze, vstřícná a plná vzájemných dobrých úmyslů (stát versus romská 

reprezentace) skončila rokem 1993 rozpadem Československa. Nastává další z etap 

politiky státu vůči Romům, již mnohem prozaičtější, etapa vystřízlivění, amplituda 

klesá směrem dolů. Tato etapa je symbolicky předznamenaná přijetím zákona o 

nabývání a pozbývání státního občanství ČR. 

7.2. OBDOBÍ LET 1993 AŽ 1996 

Tato etapa znamená nový začátek v hledání výrazu státní politiky vůči romské 

komunitě, tentokrát již pouze v podmínkách České republiky. Aniž došlo ke zrušení 

přecházejících usnesení vlády z let 1991-1992, nová vláda se již k těmto výsledkům 

práce nepřihlásila. Neznamená to však, že by byl problém Romů zapomenut: v 

období let 1993 -1996 jednala vláda speciálně o situaci Romů čtyřikrát a k návrhům 

Rady pro národnosti a MV byla přijata tři usnesení vlády, obsahující řadu úkolů, např. 

zřízení národnostních poradců, poradenské služby na okresních úřadech k 

vyřizování občanství ČR apod. O vzrůstajícím interetnickém napětí, které se 

projevuje rasových násilím jednala vláda nad zprávami MV dokonce šestkrát s 

příslušným počtem vládních usnesení a řadou úkolů pro orgány státní správy.

Tato frekvence aktivit vlády však (až na pozitivní výsledky v oblasti odhalováni 

a postihu pachatelů rasového násilí po roce 1995) zůstala bez viditelných úspěchů. 

Důvodem bylo zejména to, že se vláda v tomto období problémem zabývala pouze 

pod tlakem událostí a příliš preferovala aktuální a dílčí pragmatická opatření na úkor 

koncepčních úvah, směřujících k cílové vizi. Navíc se opakoval stejný, již výše 

popsaný proces - začátek, znamenající zpracování obtížně získaných informací, 

předložení příslušné analýzy vládě, která přijala související usnesení, následovala 

absence kontroly nad jeho plněním resortními ministerstvy, přičemž uložené úkoly 

jimi nebyly plněny buď vůbec nebo pouze formálně, až se přestaly plnit vůbec a celý 

proces byl odpovědnými složkami státní správy zapomenut. Pokud tento model se 

železnou pravidelností opakuje víceméně obecně, pak pro popisovanou etapu je 

typickým jevem. 

7.3. OBDOBÍ LET 1997 A DÁLE 

Zatím poslední etapa celého procesu je zahájena přijetím tzv. Bratinkovy 

zprávy o situaci romské komunity, kterou vláda přijala pod tlakem mezinárodní kritiky, 

reagující na početnější emigraci Romů do zahraničí než tomu bylo v jiných letech po 

roce 1989. Výkyv amplitudy směřuje směrem vzhůru, stát, media a společnost vůbec 

s určitým úžasem objevují romskou komunitu a její specifické problémy. Pokoušejí se 

také identifikovat vlastnosti většinové společnosti, které se projevují v produktech 

rasismu. Tvrdá kritika (ne zcela objektivní) zahraničních institucí a demokratických 

států, která směřuje až ke zpochybnění připravenosti ČR ke vstupu do EU, i 

emigrace poškozující renomé státu i zájmy ostatních občanů důsledky / zavedení 

vízové povinnosti a další hrozba v tom směru/ poškozující emigrace vyvolala velmi 

zjitřený až hysterický zájem o situaci romské komunity. Je třeba říci, že absence 

znalosti minulých opatření a jejich vývoje zabránila ČR se na mezinárodním 

formu účinněji bránit a tím vlastně nepřímo potvrdila relevantnost této kritiky. 

Tzv. Bratinkova zpráva představuje zatím nejúdernější popis situace romské 

menšiny, ovšem při absenci hledání koncepčních východisek a tedy i cílové vize. 

Zpráva je především popisem stavu a to ve stupni poznání nové mocenské 

reprezentace, která začala být za tento úsek odpovědná v nové vládě v roce 1996. 

Zpráva není objevná ve svých zjištěních, ani navržených úkolech, které vláda přijala. 

Čím je zpráva ojedinělá je to, že problém Romů byl zvednut jako výsostně politické 

téma a především požadavkem zapojení romských reprezentací na formulování a 

realizaci státních opatření, směřujících k změně situace romské komunity. 

Předznamenává zvýšenou aktivitu státu ve vztahu k Romům, která nemá obdoby 

nejen po roce 1989, ale ani v obdobích před tím. 

Na rámec časového horizontu ukončení tohoto výzkumu je nutné 

připomenout, že vláda dne 30. září 1998 přijala svým usnesením č. 643 zprávu o 

plnění úkolů, které byly uloženy v přecházejícím roce k tzv. Bratinkově zprávě o 

situaci romské komunity. V souvislosti s tím nelze než litovat, že zahraniční kritikové 

chování státu a české společnosti vůči romské komunitě nedostatečné reflektují a 

hodnotí tyto snahy a pokračují ve svých kritických postojích v nezměněné podobě. 

Tím prohlubují pochyby nejen státu a jeho orgánů, ale i veřejnosti vůbec, o smyslu a 

budoucích výsledcích těchto namáhavých kroků. Paradoxně tak pomáhají těm 

společenským silám, které hledají příležitost uplatnit rychlá a represívní řešení. 

Jednou z problematických jevů je trvale přílišné spoléhání státních 

orgánů na původní aktivity neziskového sektoru, přičemž tento proces jde

opačným směrem - nikoliv státní objednávka a následně státní peníze těm 

neziskovým subjektům, které ji nejlépe naplní, ale naopak stát přejímá jako 

opatření státní politiky právě ty dílčí aktivity, které vymýšlí neziskový sektor a 

také „si“ je financuje. Toto prorůstání státního aparátu a neziskového sektoru 

nelze nazvat spoluprací a bude pro budoucnost pro srozumitelnost hledání 

řešení problémem. 

8. FORMULACE PROGRAMU INTEGRACE 

Cílem je programu integrace je bezkonfliktní soužití, přesněji řečeno 

koexistence, která na jedné straně zajistí plnou participaci všech obyvatel na 

sférách života společnosti a na fungování státu a jeho institucí, zároveň však 

uchová a plně ochrání chtěnou diverzitu /odlišnost/ jednotlivých participujících 

částí. Cílem je zásadní posílení společenské koheze/ soudržnosti/, eliminace 

kolektivní i individuální sociální a společenské exkluze /vyloučení/ založené na 

etnickém, národnostním či rasovém původu a příslušnosti, zajištění rovné 

příležitosti všech obyvatel a plná ochrana všech obyvatel před jakoukoliv 

diskriminací. Součástí programových cílů může být zastavení sociálního 

propadu romské minority a integrace jejich do struktur sociální hierarchie. 

To znamená, že jede o to 

• dosáhnout vývojově stabilního soužití, tj. soužití bez vzájemné apriorní 

nedůvěry, permanentních konfliktů, vzájemné nevraživosti, bez narůstajícího 

napětí . 

• dosáhnout stavu, v němž budou chráněna práva menšiny, a zabráněno všem 

formám diskriminace. 

• dosáhnout takového stavu, aby historicky vzniklé sociální a kulturní 

handicapy mohly být v případě individuálního zájmu překonány využitím 

nabídky integrační /sociálně mobilitní/ pomoci a nebránily vstupu 

příslušníků minority do všech sfér života majoritní společnosti. 

Tohoto stavu nemusí být nutně dosaženo na podkladě vzájemné náklonnosti 

ale oboustranného respektu k právům. Výraz „oboustranného“ je potřebné zdůraznit. 

Řešení romské problematiky a problematiky vzájemných vztahů 

představuje významný problém, vyžadující koncepční, kontinuální a 

dlouhodobé celospolečenské řešení na bázi nejširšího konsensu na jedné 

straně a mocenské politiky státu na straně druhé. Pro navržení adekvátních 

postupů je nezbytné vycházet ze zkušeností z minulých postupů tvorby 

podobných programů, které byly v tomto směru na úrovni centra vykonány a 

ze zhodnocení jejich úspěšnosti. Je zřejmé, že se formulace cílů musí 

posunout na nejvyšší možnou úroveň. Proto musí být nejprve řešeno na 

politické úrovni.

Pro bezpodmínečně nezbytnou společenskou akceptaci musí být řešení 

romské problematiky /politická koncepce vize cílového stavu/ věcí politické dohody 

mezi politickými stranami. Problém musí být odpolitizován a odideologizován a 

neřešení či řešení se nesmí stát nástrojem politického boje jedněch proti druhým. 

V takovém zápase se pak Romové stávají rukojmími. Definice cílové vize musí být 

integrální součástí programu každé demokratické politické strany. Vzájemné rozdíly 

mezi politickými stranami v této otázce nemohou být principiální /asimilace nebo 

integrace/, ale mohou spočívat „jen“ v názorech na řazení kroků, rychlost postupu a 

pod. Formulace politické koncepce cílové vize je věcí politické representace a 

nikoliv úřednických, resp. odbornických struktur. Ovšem otevřené podmínky pro 

odborné zázemí této práce a pro veřejnou a odbornou diskusi a oponenturu musí 

být vytvořeny. 

Formulace politické koncepce programu integrace by měla být přenesena na 

půdu Parlamentu České republiky, a to z více důvodů. Jde především o politickou 

dohodu, tedy dohodu politických stran, které jsou v zastupitelském sboru 

zastoupeny.Dohoda musí mít dlouhodobý charakter a platit bez ohledu na to, která 

ze stran je právě u moci. Politická koncepce cílového stavu musí být trvalá v čase, 

aby se mohla stát postupně normou chování jednotlivců i veřejných subjektů, protože 

nic neškodí vzájemnému soužití více než rychlé střídání názorů a opatření, prudké 

obraty v politice vůči Romům, od ostré kritiky až po omluvy ministrů hraničící 

s hanobením neromů. Veřejnost pak ztrácí trpělivost a je dezorientována. 

Lze předpokládat, že by k jednání o politické koncepci cílové vize měl být 

vytvořen adekvátní parlamentní orgán .Výsledkem aktivity na půdě Parlamentu by 

měla být formulace politické koncepce cílové vize a harmonogramu na úrovni 

usnesení Parlamentu České republiky se stanovením závazné odpovědnosti 

vlády za přípravu a realizaci vládního dokumentu. Politická koncepce cílové vize 

by neměla mít povahu zákonné normy, ale jasně formulované odpovědnosti výkonné 

moci - moci zákonodárné za aktivní politiku v oblasti řešení romské problematiky a 

problematiky vzájemných vztahů. 

Již při koncipování cílové vize je třeba akcentovat význam neziskového 

sektoru /nevládního/, a to jak na celostátní, tak i regionální a lokální úrovni. V řadě 

směrů se nestátní subjekty nacházejí při řešení romské problematiky ve výhodnější 

pozici než stát a jeho instituce a to jak ve vztahu k menšině tak i většině. Konec 

konců v činnosti nestátních subjektů jde o projev aktivní občanské participace na 

realizaci budoucího státního programu a v případě, že se v tomto směru občanská 

společnost jejich prostřednictvím bude chtít více angažovat,. musí k tomu mít 

odpovídající podporu státu. 

Politická koncepce cílové vize musí obsahovat deklarativní projev vůle 

státu /české politické representace/ řešit romskou problematiku a problematiku 

vzájemných vztahů, a to bezpodmínečně na úrovni evropských standardů. 

Musí obsahovat současně jasnou a jednoznačnou detekci právních, 

institucionálních a ekonomických překážek , které je třeba k jejímu dosažení 

odstranit. Politická koncepce musí určit obecnou odpovědnost vlády za 

realizaci této koncepce a možná i formulovat základní neopominutelné 

postupové kroky. Zpětná vazba mezi výkonnou a zákonodárnou mocí musí být 

zajištěna pravidelnými bilančními zprávami o aktivitách vlády v dané oblasti a

o obecné situaci v jednotlivých regionech České republiky. Na podkladě 

politické koncpece cílové vize by měl být vypracován státní program integrace. 

Takový program musí splňovat - aby byl účinný určité předpoklady : 

Prvním ze základních předpokladů pro naplnění cílové vize je její kontinuální 

/mocenské/ prosazování státem, který zde representuje nejen vrcholový 

management, ale jakákoliv autorita disponující demokratickou mocí, tzn. mj. také 

lokální autority. V oblasti státní administrativy se takový program musí stát závazným 

východiskem pro jakékoliv akty. Pro samosprávné orgány pak doporučeným a 

zároveň právem popř. ekonomickou reglementací vynucovaným přístupem k řešení 

problematiky. 

Program musí být zpracován s použitím jasných pojmů, jasných 

formulací, které budou opakovaně vysvětlovány a budou srozumitelné 

každému občanu. Zájmy, potřeby, vztahy a závazky obou stran musí být 

vyjádřeny jednoznačně a musí být zřejmé, z jakých principů nelze nikdy 

ustupovat. Musí být konsensuálně přijatelný, být přijatý a sdílený nejširší 

veřejností, tj. mít povahu určité části sociální doktríny státu. .Její tvorba a 

přijetí musí být medializováno. 

Veřejnost - až po jednotlivého občana, se musí dozvědět, co má dělat, do 

dosud dělala špatně a co pro řešení udělají sami Romové. Xenofobie a distance 

nejsou pocitem úřadů ale jednotlivců. Vysvětlení změny přístupu musí vést 

proto až k jednotlivému občanu. Takový dokument by se mohl stát, při 

konsensuální podpoře, neformálním korektivem jednání veřejných subjektů i 

jednotlivých osob a to na obou stranách. Mohl by vyjadřovat standard 

žádoucích vztahů a tvořit určitý etalon pro posuzování odchylek ve vztazích na 

všech úrovních. Taková veřejná deklarace žádoucích standardních vztahů 

chybí. 10 

6.6. CESTY K INTEGRACI 

Protože má problematika soužití mnoho dimenzí je třeba předpokládat, že k i 

k jejímu řešení je souběžně třeba postupovat více cestami. Jde zejména o to: 

• řešit nekompromisně problém diskriminace a zabránit projevům rasového 

násilí. Rasová diskriminace a rasové násilí je právě to, co procesu integrace 

nejvíce škodí. Vede k neadekvátním osobním postojům, opravňuje pasivní 

resistenci k integračním aktivitám, činí společnost neprostupnou pro individuální 

sociální mobilitu příslušníku minority. 

10 V tomto ohledu dokonce dochází k vskutku bizarní nesouměrnosti v informační bázi mezi minoritou 

a majoritou. Romské representace a jejich prostřednictvím minorita celá, měly k dispozici tzv. 

Bratinkovou zprávu, protože se na její tvorbě podílely /znaly její závěry, byly jim rozdány závěry 

hodnotící kontrolní vládní zprávy/. O obsahu zmíněné zprávy, o uložených úkolech ani o jejich plnění 

majorita však neví nic. Nebyly zveřejněny. Nemohou tedy ovlivnit chování samosprávných orgánů, 

regionálních orgánů ani jednotlivých občanů. Dost možná by i některá tvrzení ve zmíněné zprávě 

vyvolaly v majoritě nevoli, nesouhlas a odpor, protože ve vztahu k oběma „stranám sporu“ nebyla 

vyvážená. Veřejnost se vůbec nedozvěděla co má dělat a co dosud dělala špatně. Jak má v 

takové situaci reagovat ?.

• formulovat různorodou dostupnou nabídku v oblasti vzdělávání, sociální 

pomoci, na trhu práce, v oblasti národnostních aktivit a pod. Tato nabídka, 

kromě národnostních práv, nemusí být formulována jen pro Romy a netýká se jen 

Romů, ale musí se brát v úvahu i jejich situace a práh pro schopnost přijetí těchto 

nabídek musí být nízký. 

• podporovat rozvoj romských elit, vzdělaných a plně integrovaných příslušníků 

střední a vyšší příjmové skupiny obyvatel státu. To nevylučuje ani vznik a další 

rozvoj sociální stratifikace v romské komunitě, tedy vznik dalších vrstev. Jejich 

existence činí šanci na vzestup ostatních reálnou a možnou. Přičemž tento vliv 

působí i na majoritu. Zvyšuje totiž prestiž celé skupiny. 

• trvale komunikovat s Romy samotnými a to na všech úrovních sociálního, 

politického i regionálního rozdělení. Je třeba podstatně změnit stav, v němž 

romské representace formulují požadavky a stát na ně reaguje. Jde o to vést zcela 

otevřený dialog, v němž jistě i majorita má právo vyslovit své názory a požadavky. 

Tento trvalý dialog je třeba vést s co nejširším okruhem Romů a trvale hledat a 

napomáhat vytváření representace této minority. 

• provádět cílené výzkumy v romské komunitě i o vzájemných vztazích. s cílem 

vědět více o zjevných problémech než na úrovni mediálních zjednodušení.

PROBLEMS OF COEXISTENCE OF THE ROMANY MINORITY AND 

THE MAJORITY COMMUNITY WITHIN THE CONTEXT OF SOCIAL 

POLICY 

I. INTRODUCTION 

Main problems and conclusions of a research study 

This publication was prepared by a team of experts, and includes both the 

introductory definitions of major problem areas, as well as a set of nineteen 

monothematic studies which analyze each of the problems in detail. The first 

section presents a full outline, and an in-depth analysis of the steps taken by the 

Czechoslovakian state, and later the Czech Republic, concerning the Romani 

community after 1945. Special attention is paid to the period following 1989. Also, 

it contains an analysis of the differences in the demographic structure of the 

Romani population. Furthermore, some political reflections about the duties of the 

state to the Romani community are presented after the studies focused on 

individual problems faced by the Roma. These problems include the conflicts of 

mutual coexistence between the Roma and the majority, education, the labor 

market, social systems, criminality, problems of social distance, etc. Special 

attention is also paid to the way the Roma are perceived in the Czech Republic 

and in Europe, from the perspective of international politics. 

This text presents a summary of the findings of the experts and outcomes of their 

research, and proposes further steps to be taken based on these initial studies. It 

also contains an interpretation of the findings from each of the monothematic 

studies. Not only does it pay attention to the problems of the demographic 

development and the ethnic identity of the Roma, but it also examines critically the 

lack of attention paid to these problems in the last several years, as well as the 

politicalization of the problem. It points out the lack of necessary information for 

decision making concerning further strategies, while at the same time stressing 

specific problems concerning the social mobility of the Roma, the problem of the 

presentation of conflicting demands, the interests of the Roma, and the issue of 

furthering the integration process. It defines the duties of the state towards the 

Roma according to European standards. It also defines some possible ways of 

integrating the Roma into the majority population and tries to define them as a 

target group within certain state policies. The following text examines critically 

some alternate possibilities for obtaining the necessary data on the social and 

economic conditions of the Roma. It includes information on the opinions of the 

Romani representation concerning such further strategies, and asserts the need to 

raise the qualification and level of responsibility of this representation itself. 

The text discusses the absence of a global conception of further solutions based 

on the critical analysis of state policy during the last eight years. It stresses the 

need to have a formulated political consensus about the final vision of mutual

coexistence for a socially unified solution which would be imposed from a position 

of power. It characterizes its content and assumption of success, pointing out that 

according to the current political program, there is an urgent need of a state led 

integration program. It also demonstrates the need for knowledge of the state 

structure, the political mechanisms, and procedures which are to be used when 

preparing similar documentation. Some of the contributing texts also focus on the 

macro social tools which can be used to solve some of the problems of mutual 

coexistence. 

This text reflects the opinion of the authors. It presents information, and asks 

questions - including less convenient ones - which are to be answered in the 

future by both the researchers and politicians. It presents various statements and 

solutions. It also presents suggestions for further discussions about the state 

program of integration of the Romani minority, and a general improvement of 

mutual relations. This study represents solid ground for a reasonable and expert 

discussion about the problems of coexistence between the Roma and the majority 

population, and state politics in this field. This is to be its major contribution. 

II. SUMMARY OF THE MAIN PROBLEMS 

• The Czech Roma form a specific minority, whose long term handicap and 

discrimination in its possibility to fulfill its rights and to be integrated into the 

society arise from ethnic differences and both historical and social 

determination. 

• The protection of the rights of the Romani minority by the state are not 

satisfactory, nor is the state support of their social and ethnic integration. 

• The condition of the Romani minority in the Czech Republic became the subject 

of repeated criticism from abroad, especially in connection to the Czech 

Republic application for EU and NATO membership. 

• Some aspects of the way of life of some Roma exemplify a social distance 

which is later generalized to include the entire group. This generalization slows 

down the integration process. 

• In Europe, the Roma are perceived as a specific non-territorial minority, whose 

different lifestyle has often evoked intolerance from the majority populations. 

Even though the Roma are presented as a “European minority” in international 

documents, the political praxis is much more pragmatic, finding their interstate 

migration a negative characteristic. 

• The problems of the way of life of a certain subset of the Romani minority in 

Europe, the problems of mutual coexistence as well as those of the integration 

strategies, are all extremely difficult multi-faceted problems. The discussion 

about how to solve them remains open in states throughout Europe. 

2

• The Romani minority is missing various key characteristics which are necessary 

for the specific protection and support granted by the internationally binding 

documents in Europe. Therefore, their social integration is perceived as a first 

step to their ethnic integration. However, international Romani organizations 

prefer ethnic emancipation. 

• It seems that the Romani community in the Czech Republic is getting more and 

more stratified: the situation of the integrated part of the minority is assumed to 

be improving, while that of the remaining Roma is worsening rapidly. 

• The two groups have vastly different aspirations, face different problems, and 

present different requirements to the state. In this situation, having no relevant 

data, it is practically impossible to perceive the Romani minority as a 

homogenous and consistent community. This situation has great impact on 

both social and ethnic integration. 

• The demographic characterization of the Romani minority differs greatly from 

that of the majority population, and further growth of the community is expected. 

• In the last eight years, there has been nearly no academic or systematic 

research on the issues connected with the Roma. There are no data on the 

social changes within the community. Therefore, there are no data to collect, 

and it is not possible to quantify or reflect on them to produce relevant solutions 

which would help improve this situation. Because of these difficulties, it is 

perceived that the decision to not collect data based on ethnicity was 

misguided. 

• The social and sub-ethnic stratification within the Romani community has 

caused there to be no democratically formed or locally appointed Romani 

representation. Moreover, there is no valid information about how the Roma 

themselves perceive the remaining integration strategies. 

• Certain archetypes of behavior remain the same within the community even 

after decades of strong pressure to integrate the minority (which have often 

been implemented using unacceptable means). Such archetypes slow down 

and limit the possibility of improving their social position. The archetypes, their 

importance, and their consequences, need to be recognized. 

• After 1989, the state payed only scattered attention to this issue, characterized 

mainly by a lack of reliable data. The state did not undertake any legislative, 

economic, or institutional steps towards further solutions. Especially at the 

central level, the state used ineffective methods to define and implement state 

policies (including inadequate ways of communicating with the minority). 

Moreover, the “Romani issue” has become highly politicized. 

• There is no clearly defined integration model which would be based on political 

consensus, could be implemented from a position of power, and which would 

also be legislatively, economically, and institutionally guaranteed. This political 

consensus is necessary. 

3

• Positive and enriching activities for, and with, the Romani community have been 

carried out by local authorities and mainly non-profit and non-governmental 

organizations. 

III. LIST OF THE MONOTHEMATIC STUDIES 

1. Foreign Inspirations about the Integration of the Roma (Ivan Gabal) 

2. Roma from the Perspective of Statistics and Demography (Kvìta Kalibová) 

3. From an Ethnic Caste to a Structured Ethnic Community (Milena 

Hübschmannová) 

4. Roma in Czechoslovakia between 1945-1967: Development of Institutional 

Interest and its Consequences (Tomáš Haišman) 

5. Integration Program - Problem Solutions of the Romani Inhabitants between 

1970 and 1989 (Petr Víšek) 

6. Development and the Present Situation of the Practical Solutions and State 

Competencies after 1989 (Andrej Sulitka) 

7. Inter-ethnic Conflict after 1989 with Special Emphasis on the Roma (Hana 

Frištenská) 

8. Consequences of Law No. 40/1993 Coll. On the Acquisition and Loss of Czech 

Republic Citizenship (Marta Miklušáková) 

9. Roma, Non-Profit, Non-Governmental and Pro-Romani Organizations 

Contributing to the Integration Process (Jiøina Šiklová) 

10. Development of Romani Representation after 1989 and the Policy of Power 

towards the Roma (Karel Holomek) 

11. The Life of the Romani Intellectuals in the Czech Lands (Jana Horváthová) 

12. The Role of Romani Journalists and the Media (Jarmila Balážová) 

13. Romani Children in the Czech Primary School System and Their Future 

Careers (Helena Balabánová) 

14. Roma and Employment, alias Employability, of the Roma in the Czech 

Republic (Petr Kaplan) 

15. The Roma in Social Protection Systems. Social Distance Sources (Michaela 

Kepková and Petr Víšek) 

4

16. The NGO Experience with Educating Adult Roma after 1990 (Tatjana Šišková) 

17. Roma and Social Pathology (Kazimír Veèerka) 

18. International Documents and the Roma (Milan Pospíšil, Viktor Sekyt) 

IV. FINAL OUTCOMES 

1. Information about the condition of the Romani community in the Czech 

Republic 

1.1. Demographic aspects 

During the 1991 census, less than 33,000 Czech citizens claimed Romani 

ethnicity. However, according to expert estimations, as of 1998, there were some 

200,000 persons in the Czech Republic who belong to the Romani ethnic group 

(based on anthropological characterization, way of life, social status). Throughout 

the remainder of this report, the words Roma/Romani both refer to the larger 

figure, i.e. including even the Roma who claimed Czech, Slovak, Hungarian, or 

other ethnic background during the census. 

The Romani inhabitants of the Czech Republic and Europe at large, reflect certain 

demographic characterizations which differentiate them from the majority 

population. Today, the Czech and European populations are mainly characterized 

by ageing (getting older).The ageing of the Czech population has been caused 

primarily by the dropping fertility and mortality rates. However, the age 

distribution of the Romani population has a high proportion of youth, and a 

very low proportion of elderly people. In 1991, the median age of the Roma 

was 20 years old, while that of the whole population of the CR was 35.4 

years old. 

Presently, the Czech Republic is among the countries with the lowest fertility rates. 

The average number of children per woman is 1,2 which does not even guarantee 

population replenishment. At the same time, the Romani population has 

retained a high fertility rate. The use of contraception is limited within the 

Romani population and Romani women usually have children throughout 

their whole child-bearing period. 

According to data from the censuses of 1970 and 1980, the fertility rate of the 

Romani women dropped. This trend can be expected to hold true for today and 

the foreseeable future. In the period in between 1970 and 1980, the proportion of 

Romani women with a high number of children decreased. However, Romani 

women still continue to have a much higher number of children than the women in 

the majority population. According to the data provided by the census from 1991, 

married Romani women had 5 children on average by the end of their childbearing 

period (i.e. 45-49 age group), while the same category of all the women in 

the Czech Republic had only 2.17 children. The Roma are also distinctive for 

their large families and number of dependent children. In 1980, the number 

of dependent children was 2.9 and in 1991 it decreased to 2.4 children. 

5

Among the population as a whole, the same coefficient was only 1.7 

children. 

The continuous decrease in Romani fertility is obvious, and can be expected in the 

future as well. Reproductive behavior often reflects changes in the external 

conditions, with a certain time delay. Experience shows that the reduction of 

fertility is usually connected with rising living standards, improving 

economic and social situations, and a rise in the level of education, 

especially in the case of young women. 

In the studied period, the life expectancy of the Roma was similar to that of the 

Czech majority in the 1930s. 

Romani inhabitants form the only subset of the population of the Czech 

Republic which is growing. This trend is expected to continue. Even though 

the average number of children per Romani woman has decreased, the 

absolute number of children born is high, and the Roma population is 

expected to increase steadily. There are almost twice as many Romani children 

under 14 as there are in the CR population at large. This coupled with the low 

number of Romani over 60 guarantees continued growth in the future. Also, the 

presumed improvement in the state of health, and decreasing mortality rate within 

the community will further increase growth rates. Further growth can also be 

affected by population policies. 

Taking into account the values of the measured characteristics, the fertility 

data of the Romani women, the number of dependent children in their 

families, and mortality characteristics, the Romani population distribution in 

the Czech Republic differs from the rest of the population, and more closely 

resembles the population distribution of developing countries. 

The Romani population is expected to conserve certain distinctive trends in its 

reproductive behavior as well as various social and cultural expressions. An indepth 

knowledge and understanding of their reproductive behavior is an 

important tool for a further recognition of the level of demographic 

development of this part of the population of the Czech Republic. Also, it 

can be interpreted as a global indicator of the changes taking place in the 

social and cultural fields. 

The current form of the national census is unable to produce a clear measure of 

the number of Roma in the CR today. Unfortunately, the same statistical strategy 

is expected to be used again for upcoming national censuses. The system of 

defining the ethnic structure of inhabitants which was used in 1991 is in full 

accordance with international agreements which bind the Czech Republic in the 

fields of human and minority rights. 

Therefore, the objective must be to produce a multi-cultural society which will 

allow all its members to correctly identify their ethnic backgrounds without any fear 

of negative repercussions. 

6

The precise number of Roma is not the most important question when 

dealing with the community. However, it does present a mutually 

advantageous base for further prognosis of the dimensions of the issue in 

the future. More detailed information about the reproductive behavior of the 

Romani population can be obtained by individual research which should be 

focused on the younger generation. A topical solution for the near future could 

be statistical studies initiated by either the state or other authorities, including the 

Romani representation, carried out on the local level. Such research will help 

complete the demographic map of this category of inhabitants of the CR, while 

simultaneously helping to build a methodology for such research and its 

evaluation. 

1.2. Identity of the Roma, their state and their perspectives 

The situation of the Romani minority in the CR is far from a specific problem of the 

CR, and is to be viewed in the context of Europe as a specific minority and its 

problems in coexisting with the majority population. 

The role of ethnic identity within the integration process of the Roma remains an 

open question. However, the basis for such an integration is to be formed with full 

respect paid to dimensions of identity such as language, distinct cultural traditions 

and habits, and a separate history and genesis. 

In both Western Europe and North America, the trend to support the specific 

cultural or ethnic identities of minorities almost became a means of integrating 

them into their new surroundings. It is assumed (and such an assumption reflects 

the measures taken by the state administration) that a renewal of a conscious 

focus on our own identity, origin, traditions or language is a necessary part of 

successful integration. However, the dynamic of modern European development 

has various antagonistic dimensions. On the one hand, it refuses any assimilation 

trends, and instead supports ethnic identity as a mechanism of integrating 

minorities. On the other hand, the process of unifying Europe decreases the 

importance of specific ethnic background, and replaces it with a broader 

“European identity”. 

Given this situation, we need to seek answers for the following questions: 

* Do the Roma form an ethnic minority characterized by a common 

feeling of appurtenance, their own distinct identity, unified by their 

own language, traditions, structures, and representation? 

* Is their identity determined (ignoring sub-ethnic divisions) by an 

ethnic, discriminatory handicap imposed on them by the majority 

population? The position of being non-conformist and socially 

handicapped community which is subjected to social 

marginalization has become the common denominator of the Roma 

throughout Europe. 

7

* Is not the loss and destruction of their own culture and ethnic identity 

the key characterization of the minority? Is not that the feature which 

is causing the marginalization of the Roma, and which is stripping 

them of the means of cultural integration and the ability to coexist? 

* Is it possible to find universal answers to these questions which 

would be valid throughout the whole Romani community, or will the 

answers vary according to individual sub-groups? 

The answers are to be found in the decision over whether the Czech state is to 

overcome the current difficulties with a process of integration. Therefore, the 

Czech Republic needs to decide between the following options: whether the 

integration is to be based on ethnic specifics, or whether the difficulties are to be 

solved through regional and communal policies. 

The claim that only those who "know who they are" can manage to deal with 

culturally, linguistically, and ethnically, different surroundings, and to identify 

themselves with both the society and its institutions, can only be valid if the 

majority can accept the presence of such a minority and the expression of its 

differences. Such a condition can only be fulfilled if these expressions do not put 

the rights of the majority into danger. Therefore, the question stands: what kind 

of differences can become a means for social cohesion, and what degree of 

difference can actually obstruct it? 

The Roma form a specific minority in Europe. They are lacking various 

important characteristics which are necessary for the right to specific 

protection and support from the European states. Often, in European 

documents, the Romani issue is mentioned explicitly. It is unacceptable to 

restrain the Roma in their emancipation effort, and it is also unacceptable to 

force the Roma into emancipation from the outside because such an attempt 

is to be interpreted as a violent process. Ethnic development must be 

understood as a right and not a duty. No European state recognizes ethnic 

development imposed on a minority by a state structure as a means of 

integration. The representatives of different international Romani organizations 

stress the need to perceive the ethnic development of the Roma in Europe as the 

development of a "European nation", without any territorial bounds. 

The question of the Romani language is very important. More support of the 

language could play an important role in the regeneration of the Roma´s 

identity and their further integration into the Czech community. However, it 

must be the Roma who decide if the Romani language is to be the subject of 

interest to a few Romologists or whether it can be a tool for further development of 

their minority. 

The distribution of the Roma differs according to region. In principle, the minority is 

structured into autonomous families or region-based communities with no 

systematic structure. The Roma instead represent a number of different local 

communities with various historical backgrounds and difficult mutual bounds. 

8

1.3. INFORMATION DEFICIT PROBLEM 

Effective solutions cannot be found without sufficient information. The state 

programs for minorities require continuously renewed knowledge of both the 

objective and subjective parameters of the Romani situation, their lives, the 

structure of the sub-culture, its inner differentiation, and a thorough knowledge of 

the surroundings into which the minority is to be integrated. It also requires a 

continuous monitoring of the minority´s requirements. At the same time, we are 

facing a lack of information about the social, economic, and cultural situation of the 

Roma on both the scale of the republic, as well as in each of the regions. There is 

no information on developments within the community (such as the achievement 

of Romani children at schools, family ambitions concerning education, etc.). There 

is no information about the approaches and intentions of the Roma themselves, 

for today, or the future. 

The majority has a very unclear idea of the inner structure and organization 

of the Romani minority. Therefore, it is not clear whether it is possible to 

define the group and implement the general rules for their integration or 

whether the integration should be approached with special attention to 

regional, family, and ethnic aspects. It is obvious that the situation differs 

according to locality and community membership, which is closely 

connected with the time of arrival in Czech territory, the general stability of 

the region, and the communal politics of the local authorities. 

There are several reasons for the lack of information about the Roma. The ban on 

collecting data has been proposed by people intending to avoid the possible 

misuse of the data (and such a fear has well-founded historical reasons). These 

people have tried to limit the discussion of some of the more troublesome aspects 

of the Roma lifestyle, the pathological behaviour of a certain faction of the 

community, and to improve the general image of the minority. They wanted to limit 

the manipulation of the data by means of uncertain claims, whichever side the 

manipulators decided to take. 

Absurdly, it is mainly the Romani representation who is today arguing over data on 

the unemployment of the Roma and their social situation. This information often 

becomes the base for the evaluation of the condition of the Roma in both the 

Czech Republic, and foreign reports, without any specification of the principles 

used to gather such data, or any possibility of arguing against it. 

There has been a basic lack of systematic research in this field since 1990. 

This is even more surprising when compared with the 1980s, when many different 

research projects took place. It also must be stated that the whole issue of 

research among the Roma has been perceived as somewhat politically incorrect 

due to suspicion of its racial overtones. Such criticisms have been proclaimed by 

some Romani representatives with such vehemence that interest in the field has 

dropped markedly. 

9

However, the consequences of the informational vacuum within the state 

structure are catastrophic. In fact, the state´s approach led to trends in exact 

opposition to the required ones. The truly valid numbers have been replaced 

with estimates, rumours, and skewed guesses, which present an unrealistic 

picture of the community. The current approach makes it impossible to 

explain the trends within the community, and prevents the experts from 

drafting solution proposals. The current situation destroys professional 

discussions, which cannot operate on unsupported feelings and 

assumptions, or the results of poorly conducted research, but only with the 

facts. 

The entire issue of conduction research concerning the Roma is a sensitive topic. 

However, the collected data can be used in the best interest of the Roma because 

it enables integration policies to be developed, helps to limit pathology, and can 

protect the Roma. Also, step by step this data can lead to a rise in mutual trust. At 

this point, it is essential to say that one of the sources of xenophobia and distance 

is the fear of the unknown. The input of the Romani representation would be of 

great help in reducing this lack of knowledge.. 

2. THE PROGRAM OF ROMANI MINORITY INTEGRATION 

The discussion about coexistence with the Roma in postwar Czechoslovakia, and 

later, the Czech Republic, tends to view national development, assimilation, and 

integration as antagonistic. So-called natural assimilation is a process in which 

individuals as well as groups overcome their economic, social, linguistic, and 

cultural isolation and slowly come together with larger ethnic groups. Assimilation 

can only be acceptable if it represents a natural (i.e. volunteer) process of 

unification. 

Assimilation is therefore the most precise definition of the process of the 

Romani minority coming together with the ethnic Czech majority. Some 

hypotheses also seem to suggest that assimilation, in the opinion of a 

certain subset of the Romani community, still represents the ideal trend 

towards social improvement. However, forced assimilation that is organized, 

provoked, or supported by the state or any non-governmental entity, is 

unacceptable. Such assimilation is inadmissible regardless of whether it is 

carried out on an individual basis, or through larger scale operations. 

In the context of the Romani community, "integration" as such has been 

defined in connection with the final goals. In this sense, integration is 

understood as a process of inclusion, while the integrated group can retain 

its ethnic distinction, lifestyle, and the right to get involved in the process. 

Integration in general can only be a mutual process. It entails both the 

volunteer entry into the process, and a tolerant acceptance of the 

community, including its differences from the majority. A multicultural and 

accepting society is a consequential product of integration. 

10

The integration process needs to be a permanent offer from the state. This offer 

can be amended, accepted, or rejected by the Romani community or its members. 

The integration program is an offer which must be made by the state. Assimilation 

is an option which the minority, or some subset thereof, might choose. 

The state must openly and clearly declare that any kind of integration 

strategy - however understanding and tolerant it might be - necessarily 

guarantees the exclusion of any approaches which are in contradiction to 

the law and other formal norms. It must also allow for the exclusion of 

approaches which are in contradiction to the non-formal social mores of the 

majority society (such as its ethics codex, moral norms, lifestyle). The 

success of an integration program also depends on the human factor. 

Therefore, it is in the best interest of both camps to promote a better 

understanding of those factors which can be used in the integration 

process. 

The fact that the Czech society itself is facing the issue of integration into 

the common "norms and standards" of a united Europe, offers great 

advantage. The process is expected to be extremely difficult, touching upon 

all the issues of sovereign law, economics, and education. Individuals will 

have to get used to new work habits, have knowledge of more languages, 

etc. Fulfilment of these requirements is the condition for the accession - 

integration. To come together with the European community, no ethnic 

"ways" in common policies will be tolerated. The poor relations of the CR 

towards the Roma has been identified as such by experts in the EU. 

Improvement of these relations is considered to be one of the important 

criteria for accession into the EU. 

The Czech society is therefore not only confronted with the requirement of 

integrating itself into the new European structures - it also faces difficulties in 

bringing its relationship with the Roma in accordance with the new social 

dimensions. The Roma themselves, face the same problems. Therefore, the 

population of the Czech society is becoming increasingly anxious. In order for the 

Czech Republic to be integrated into the EU, it must first offer its 2% minority the 

opportunity to be integrated. 

3. POSSIBILITIES AND LIMITS OF THE SOCIAL MOBILIZATION OF THE 

ROMANI MINORITY 

The majority population often mistakes the Roma for a community tending to form 

a nation in the European sense, such as the so-called "young nations" - the newly 

formed nation states of the last century. This misunderstanding leads to 

emancipated approaches to integration, and arrogance on the part of the majority. 

The ethnic based community can definitely be perceived as a structure (system) 

protecting a people and their interests. The European nations were historically 

formed from neighbouring social systems which grew into nation states where the 

11

nations were separated by borders. The social (vertical) mobility in these national 

systems was not only possible, but required. The national approach made the 

elites support the mobility within the common national (and economic) interest, 

which later led towards social stratification. On the other hand, the horizontal 

mobility between "bordering" states was extremely complicated and resulted in 

ostracism (consider, for instance, the pejorative tone of the word "ex-patriot"). The 

history of the social structure and the understanding of community belonging, is 

not only very different among the Roma, but is also a thousand years older. It was 

not built on the basis of national differentiation (which would have no meaning in 

the historical context of India, nor in the context of the nomadic lifestyle). It grew 

on the principle of a caste hierarchy, i.e. existence of mutually separated groups 

with different mutual perceptions, and self-perceptions, groups with closed social 

systems, based on clan, professional, or territorial determinants. 

The Romani clan communities establish social prestige based on belonging to a 

certain group with well defined characteristics. These characteristics separate 

them in terms of both professional life, as well as everyday duties and rights. 

These boundaries are extremely hard to overcome. Therefore, the Roma find it 

difficult to identify themselves with a global "Romani nationality/ethnicity" which 

rather reflects a different (ours) system of community relations. It might also 

explain why the Roma usually claimed a different nationality/ethnicity in the 

census. 

The Romani community is differentiated more vertically than horizontally. 

Persons belonging to a higher (or other) strata have no special relation to 

those belonging to a lower (other) one. The horizontal infiltration into Czech 

or Slovak society is easy. Overcoming the boundaries of this "caste" 

determination is extraordinarily difficult: it means an advantage of a higher 

social status, but also the loss of the previous identity, the social contacts 

connected with it, and the mutual social protection. The situation gets even 

more complex when two communities on the same level are too hard to fuse 

because of their distinct clan or territorial origin. The self evaluation of 

one´s status in this hierarchy is also of great importance. 

It is believed that this archetype of social behaviour and relations still exists 

to some extent within the Romani minority. The important question is its 

role and its significance. Another question is the proportion of the Roma 

who no longer feel bound by this social system, and who perceive social 

improvement with no binds with respect to the traditional archetype. To find 

the answers, solid sociological research is unavoidable. The results of this 

research are to found the basis for the further steps. 

It could be stated that the extremely long duration of this social differentiation 

within the Romani community is caused by two factors. The first one is the need of 

protective mechanisms in hostile surroundings. As long as the Roma feel 

endangered, there is no need to remove the protection. Moreover, their territorial 

and family based differentiation have probably only supported these mechanisms. 

The protective mechanisms will be useful for as long as the feeling of danger lasts. 

12

Therefore, the changes within the community cannot occur unless the surrounding 

society changes its character and becomes more friendly. However, such a 

change must be evoked by both of the sides. 

4. ROMANI REPRESENTATION, THEIR POSITION AND THEIR TASKS 

The Romani representation necessarily needs to participate in the process of 

choosing the integration strategy and its tools. The Romani representatives should 

have a mandate to present their opinion on behalf of the minority, i.e. they should 

be chosen based on democratic principles with attention to the territorial 

distribution of the Roma. So far, the Romani representation fails to fit this 

definition. The question is whether it is possible to have such representation 

established for these relations within the community. 

The communication between the state and the Romani representation, as well as 

that between the representatives themselves, has been troublesome. The 

communication problems with the representation are caused by their inability to 

influence the minority as a whole (in contrast to their overly confident media 

image), inability to become a reasonable partner for negotiations, their low degree 

of self-reflection and the fact that the majority population is not aware of the 

issues. 

The Romani representation has gone through a tremendous, yet confusing, 

development since 1990, which reflects the state of the community as a whole, 

their lack of experience, and lack of clear principles of governance. However, the 

"revolutionary" leaders are being replaced with relentless and persistent ones who 

often have different political ambitions. The local Romani representatives are 

becoming more visible, and the Romani movement is becoming more diverse. 

Such a trend is very encouraging. 

The effectiveness of the state involvement in this field, which was started by the 

Czech Republic governmental activities of 1996 are now, more than any other 

time, dependent on the behaviour of the Romani representation. They are 

expected to carry out tasks on which they have not quite come together so far: to 

brave the risks connected with answering difficult questions such as the identity of 

the Roma, their ambitions, and their ethnic rights. Moreover, the Roma will have to 

admit the problems of mutual coexistence are as much a Roma issue as they are 

an issue of the majority population. They will have to admit the majority has an 

equal right to define its needs and requests addressed to the state, as well as 

problems concerning the behaviour of the Roma. The situation is too serious to 

excuse the weak representation, its inadequacies and excesses. 

The Romani representatives admit they know no other way but equalisation 

with the majority population. Therefore their programs focus on education, 

better training, helping Roma to obtain jobs, and helping in the housing sphere 

(i.e. permanent settling), which are nothing but different forms of Roma 

assimilation strategies. 

13

Most of the Romani leaders are not aware of the paradox between the desire 

to emulate the majority lifestyle and the loss of their own identity. Even 

those leaders who consider themselves Romani nationalists do not 

recognize this paradox. Even those who prefer the ethnic principles to the 

civic ones, still present programs leading towards assimilation of the 

Romani minority, its cultural doom, or reduction of the culture to only a 

folklore which was implemented during the last regime - though through 

social politics. 

The problem has both deep philosophic and ethic dimensions. It is obvious that 

the world of the Roma is very different from the world of the majority, and it cannot 

be reduced and perceived only as a folklore question. This uncertainty is typical 

even for the programs offered by the European Union. Its support of Romani 

culture (primarily focused on folklore) only reflects the perplexity of this 

filed. 

Is it the desire to "be like them", to live in the same style as the majority 

population, even though it means giving up their own differences, or is it "just" a 

lack of experience, and the inability of the Romani representation to define their 

requests under the new conditions? The problems connected with the state trying 

to create new programs only show very clearly that neither of the sides is really 

ready to define the new forms of coexistence, its strategies and rules. 

5. LIMITS OF STATE DUTIES TOWARDS THE ROMA 

If we limit state duties towards its citizens to the definition provided by the 

Universal Declaration, the state has the same duties towards the Roma as 

towards any other citizen (especially when it comes to target goals). In general, 

there are three main strategies a state uses to implement its duties towards its 

citizens: 

* The basic duty of a democratic state is to establish a political and 

legislative space in which every citizen can practice his rights 

guaranteed by law. 

* Secondly, a democratic state must provide its citizens with authorised 

protection of such rights. The state provides basic civic rights and 

consequently protects them. 

These two duties are absolutely required of a democratic state. 

* The third set of state responsibilities is to actively protect human 

rights in the case of certain - specific - target groups. These target groups 

generally have more difficult access to some of their rights. Clear examples 

of this can be protecting the cultural rights of the members of an ethnic 

14

minority, protecting social rights for socially endangered groups, the right to 

no discrimination in the labour market in the case of the handicapped, etc. 

Therefore, the goal of a civic society is the situation in which all its citizens share 

equal opportunities to fulfill their rights. The strategies which a state uses to reach 

this goal (providing space, active protection, and support) are the same for Roma, 

both in principle and content, as the ones used in the case of any other group. 

Naturally, the specifics of certain approaches used in the case of the Romani 

issue differ from those focused on other disadvantaged groups: 

* The state must opt for specific, clearly "pro-Romani" tools which might 

often differ from the tools used in the case of other disadvantaged groups. 

* The issue is not only about influencing the Romani community. There is 

also an urgent need to improve mutual relations continuously. The majority 

must become more open and accepting when asked to do so. 

* As a consequence of the long term marginalization of the Roma, the state 

strategy must be vigorously implemented by the state from a position of 

power. 

Concerning the protection of the rights of the Roma, the state has four specific 

responsibilities: 

* Protection against intentional discrimination, violence, and 

persecution based on an anthropological, racial, national, or ethnic 

differences of the Roma. 

* Protection against non-violent (structural) discrimination. 

* Assurance and support of their right to develop a national or ethnic 

identity. 

* Integration into the society from the point of social, professional, and 

economic status of the members of the Romani community, and open 

opportunities and access to all positions and levels within the 

majority society. 

5.1. PROTECTION AGAINST INTENTIONAL DISCRIMINATION, VIOLENCE, 

AND PERSECUTION 

This entails the protection against intentional discrimination, violence, and 

persecution, based on anthropological, racial, national, or ethnic differences of the 

Roma. Following the highest standards, no political manoeuvring, avoidance or 

compromise is acceptable on this issue in the Czech Republic. Since 1989, the 

recognition of racial violence and the right of recovery has probably undergone the 

15

greatest improvement in the Czech Republic. Currently however, the state is still 

not meeting the standards it should attain. 

5.2. PROTECTION AGAINST NON-VIOLENT (STRUCTURAL) DISCRIMINATION 

Protection against non-violent (structural) discrimination affects the fields which 

are important when interacting with the majority community, i.e. being allowed to 

reach a state of equal opportunities in the public, political, economic, and social 

life of a country. 

The Council of Europe identified this kind of discrimination as a "discrimination by 

systems", and defined it as structural discrimination. This phenomenon is very 

hard to recognize and remove, since the discrimination of certain groups is a part 

of the system characterization. These arise from the culture and the traditions of 

the dominant group. 

The target vision in this field of state politics is missing. The problem of 

Roma accessibility to the system’s high threshold is not being solved by 

lowering it, but, on the contrary, by substitute measures which are only 

modelled for the Roma with no attention to the systems. It means, the systems are 

not being changed, but only replaced with some provisional measures (such as 

different subsidiary educational programs offered explicitly to the Roma, partial 

and non-systematic proposals of preferential treatment to Romani businessmen, 

proposals of de facto segregated housing, etc.). However, the basic problem of 

structural discrimination is not only not being solved, but is not even recognized by 

the state. The proposed solutions can then only lead to further segregation. The 

program lowering the “entrance threshold into social systems” is not only a 

problem pertaining to the Romani minority, but it is a topical question (frequently 

international) of the phenomena of social exclusion. 

5.3. GUARANTEE AND SUPPORT OF THE RIGHT TO DEVELOP A 

NATIONAL/ETHNIC IDENTITY 

The right to develop a national/ethnic identity has been guaranteed by the 

Universal Declaration which declares the right of individuals to opt to specify their 

ethnicity and the opportunity to change their nationality, language development 

(the right to be educated in one´s mother tongue, the right to use the language at 

official places), the right to develop one´s cultural identity, the right to assemble, 

and the right to participate in decisions concerning the minority. 

In order for the Roma to claim the rights of a minority - and the Roma have 

been considered to be an ethnic minority in the Czech Republic since 1991 - 

their maturity, state of cultural awareness, and ability to formulate their 

demands plays a key role. The state is to react to these formulated 

demands: the national/ethnic rights are “offered”, and then it depends on 

the minority to decide whether to take advantage of them, and how much 

support they need to do so. 

16

At present, the Roma are fully practicing some of their national/ethnic rights (such 

as opting for resources in their language, support for development of their culture, 

participating in decision making and, exercising their right to assemble based on 

ethnic principle). Other rights have not been of great interest to them (such as the 

demand that education should be provided in their language). In terms of 

legislative protection and support of Roma national/ethnic rights, the Czech 

Republic has reached the level required by international standards. 

6. DEFINITION OF THE ROMA TARGET GROUP FOR THE CONCEPT OF 

STATE ACTIVITIES 

6.1. CIVIC PRINCIPLE AS A GOAL, NOT THE MEANS 

To draft state policies, it is necessary to define the target group as a group the 

state has a duty towards. Recent history has proven this is to be neither an 

insignificant, nor an easy task. 

After 1990, the state declared the so-called civic principle towards the Roma. 

It has been incorrectly understood as stating that “all (citizens) are equal and their 

ethnic differentiation provides no grounds for either disadvantages (i.e. 

discrimination), nor any extra advantages”. Moreover, this misunderstanding of 

the principle was presented even by some of the Romani leaders. 

The census of 1991 respected the free declaration of one´s ethnic background. 

However, in so doing, it has strengthened the misunderstanding of the civic 

principle, and the problems of the Roma have only been understood to be an 

“ethnic problem”. The principle of free ethnic background declaration has been 

adopted by the state. The state has held onto the misguided opinion that no data 

based on ethnic belonging should be collected. 

The Romani population became statistically non-identifiable, and therefore 

an un-protectable group. The misunderstood civic principle has been 

repeatedly used by those who did not want to deal with the Roma issue. 

This extreme nature of this over-simplification stopped any development in 

the field for several years. This time period could be defined as a period of 

schizophrenia and hypocrisy: everyone knows the Roma are at least 

recognizable by their distinctive anthropological characteristics, yet 

classifying people according to these characteristics is not permissible, and 

must therefore be ignored. At the same time, most of the disadvantages and 

continuous discrimination against the Roma are based on these distinctive 

characteristics. The misunderstanding of the civic principle can also be 

viewed as a complete lack of interest in doing anything about the issue. The 

Romani representatives who perceive such an interpretation of the civic 

principle as a way to equal opportunities are wrong. 

6.2. ROMA - TARGET GROUPS DEFINITION 

17

In order for the state to fulfill its duties and further develop activities to 

improve the situation of the Roma, a precise definition of the target group is 

necessary. There are three dimensions along which the Romani population 

could be defined, each of which reflect the state´s duties in the field: 

The first delimitation is based on anthropological characteristics. Especially 

those characteristics made the Roma a subject of social distance, xenophobia, 

racism, and discrimination, ignoring both their free ethnic background declaration 

as well as their level of integration into the society. Anthropological distinctions do 

not have to be declared - they are visible. In the case of the Roma, skin color is 

decisive. Interestingly enough, no-one has used the employment law of 1991 to 

protect the Roma from discrimination. This law guarantees protection based on 

“skin color” or “ethnic background”. It is often nothing beyond skin color which 

causes the generalized discrimination. The group so defined would then also 

include Romani businessmen and all Romani children - whether they spent their 

childhood at home, in foster care, in group homes, or were adopted. The group 

would then include the whole Romani minority. The sovereign duty of the state 

would then be to protect this group from any negative expressions, from being put 

at a disadvantage, or being discriminated against. The arguments stressing 

“negative characteristics or experience” are wrong-headed. 

Another characteristic that might define the Romani minority is its status as 

a socially handicapped group endangered by structural discrimination. 

There are various reasons for these social handicaps. In the case of the Romani 

minority, they arise from its history, experience, and traditions, the low social 

status connected to them, low adaptability, low education and job qualification, a 

higher unemployment rate, higher dependency on social benefits, and greater 

predominance of the pathological phenomena leading to criminality. All these 

handicaps objectively cause the social distance and a lack of interest and support 

from the majority. Social work recognizes several strategies to use when 

compensating the Roma. There is no doubt the state is obliged to provide them 

with social assistance, especially through professional social work, and even 

material help, if necessary. Above all, the offer of social assistance includes 

individual socio-therapeutical work, and programs supporting the social 

development of the group. These are the rights as declared by law. Professional 

social work should be able to identify the root causes of any social handicaps, and 

help its clients to support their individual abilities. This aid should lead to social 

sovereignty, as well as limiting conflict behaviour and helping to alleviate poverty. 

It is obvious that the Romani community as a whole does not fall into this 

category, however, the majority of the Roma do. 

The third distinction is based on the declaration of Romani ethnicity. Each 

citizen has the right to declare his or her ethnic background. Ethnic minorities have 

the right for support of their ethnicity, their culture, etc. However, only some 

33,000 citizens declared Romani ethnicity during the 1991 census, which is about 

16% of the estimated total. Only about 12% of the estimated number declared the 

Romani language to be their mother tongue. Census declaration has never been a 

condition for a claim for support of ethic development. However, unless the 

democratically established Romani representation presents demands for a 

18

different number of Roma, the number gathered during the last census remains 

relevant for any future quantification. 

It is obvious that the confusion over these definitions has been misleading 

(e.g. when drafting policies attempting to strengthen employment in 

connection to ethnicity). The fact that someone declares his ethnic background, 

is not to discriminate him at a labour market, nor does it cause the material 

poverty or a higher criminality rate. Everyone realizes that the real causes of 

discrimination are to be found elsewhere. Yet it must be said that the historical 

consequences as well as fear of accusation of racism played its role in the 

simplification of the definition of the community. The definitions presented above 

help to present clearly both the role and duties of the state, and strategies for 

further development. 

7. STATE POLICY MEASURES TOWARDS THE ROMANI MINORITY WITH 

SPECIAL ATTENTION PAID TO RECENT HISTORY 

The Roma and Czechs have coexisted for several centuries. The coexistence and 

the conflicts arising from it have always been more or less regulated and 

influenced by a state power. The content of the state measures changed from an 

attempt to expel the Roma to a program of forced settlement and assimilation. At 

other times, and actually more often than we are willing to admit, the state 

measure led towards genocide. An extraordinary characteristic of this ethnic 

group is its ability to face pressure from the state and survive in the same 

way they survived the many different tragedies the Roma have been 

exposed to for centuries. On the other hand, various historically valid 

defensive mechanisms obstruct the integration process. 

After 1945, the Roma were subjected to strong pressure imposed by ineffective 

and inhumane state measures. However, these measures formed not only the 

mutual relationship between the Roma and ethnic Czechs, but they also formed 

some of the current characteristics of the Romani minority. 

The modern history of state politics towards the Roma reminds one of a wave. The 

curve has gone up and down, ranging from positive measures and expression of 

good will, to rather sceptical approaches and consequent repressive measures, 

and back again). However, no attention has been paid to the outcomes of 

measures taken during previous periods. 

Not only has this process not ended after 1989, and not grown into continuous 

development of state policies according to the formulation, but the extreme crests 

of the amplitude have been changing even faster. 

With all the changes brought about in 1989, the situation of most of the Roma 

changed rapidly. On one hand, Roma were subjected to rapid social 

destabilization, on the other hand, the Romani representation which took part in 

the democratization process as early as in November 1989 was formed very 

quickly. 

19

At the time of the global excitement over the democratization process in the Czech 

Republic, the amplitude of the curve crested in the positive direction went up and 

both the social elites and the state hurried with the declaration of their best will 

(which is not unlike what happened in 1948 and 1968). 

This stage was characteristic of new positive trends. It opened opportunities for 

Roma´s emancipation, and caused the state executive and legislative 

representatives to search for Romani partners. Romani political representation 

was being formed as well (though not very strong), and the Roma were for the first 

and last time, represented in both chambers of Parliament. 

This promising phase ended with the split of Czechoslovakia in 1993. The new 

phase of sobering from the previous excitement started and the curve has turned 

downward. This period - symbolically enough - started with the Parliament passing 

the law on the acquisition and loss of CR citizenship. 

The current stage requires a search for new strategies, this time only within the 

Czech Republic. 

The current stage began with the government accepting the so-called “Bratinka´s 

Report” on the situation of the Romani community. This only happened under 

strong international pressure based on the large number of Romani asylum 

applicants. The curve is turning upward again, and the state, media, and the 

society as a whole are surprisingly discovering the Romani community and its 

specific problems. More attention is being paid to the identification of some of the 

majority population characteristics which occur in its racist expressions. 

International criticism, which goes as far as doubting the eligibility of the CR to 

enter the EU, is not always perfectly objective. The growing number of asylum 

applicants (which caused visa duty with Canada among other things) provoked a 

hysterical interest in the Roma in the CR. The lack of thorough knowledge of 

the previous measures and their outcomes, prevented the CR from being 

able to defend its policies, and in a way, only proved that the criticisms were 

relevant. 

8. FORMULATION OF THE INTEGRATION PROGRAM 

The goal of the integration program is a mutual coexistence without any 

conflicts, that is a coexistence which will guarantee full participation of all 

inhabitants in public matters, while at the same time protecting the desired 

diversity of the participants. The goals are to support basic social cohesion, 

eliminate collective or individual social exclusion based on ethnic or racial 

origin, to provide equal opportunities for all CR inhabitants, and to provide 

full protection from any kind of discrimination. Ceasing the social stagnation 

of the Romani minority, as well as aiding its integration into the majority 

social hierarchy, can also be part of the program´s goals. 

The program goals can be defined as follows: 

20

To reach a sustainable coexistence with no a priori distrust, permanent 

conflicts, mutual grudges, or growing tensions. 

To reach the stage at which the rights of a minority will really be protected 

and any form of discrimination will be avoided. 

To reach the stage where the historically based social and cultural 

handicaps could be overcome, in case of an individual interest, with help of 

the integration programs. 

This stage can only be reached through mutual respect of the rule of law. The 

"mutuality" plays a key role in such a process. 

The solutions to the Romani issues and the issue of our mutual coexistence, 

require a conceptional, continuous, and long-term search based on a wide 

consensus as to appropriate state politics. To draft adequate strategies, it is 

necessary to consider the effectiveness of previous approaches 

implemented by the central government. However, the formulation of the 

goals should be discussed at the highest, (i.e. political) level. 

The solutions (political vision of the final goals) must be a matter of political 

agreement between the political parties. The problems needs to be stripped of 

their political and ideological character. The issue should never become a tool of 

political fights because the Roma are held hostage in such fights. Therefore, each 

democratic party should include its vision of integration into its program. The major 

differences in the vision are expected mainly in the order of priorities. It is up to 

the political representation to formulate the final vision. However, there must 

be a forum for expert discussion and opposition. 

The formulation of the political program of integration should be discussed in 

Parliament for three reasons: 

It is primarily a matter of political consensus between political parties which are 

represented in Parliament. 

The consensus needs to have a sustainable character and should remain valid 

regardless of the political climate. The sustainability will guarantee the conception 

will be used as a norm of behaviour for both individuals and the state. Rapid 

changes in strategies and measures turns out to be completely ineffective. The 

publics looses its patience and becomes confused. 

The experts perceive their participation on the work of a parliamentary body as 

neutral and acceptable step. 

When drafting the final vision, the importance of both the central and local nonprofit 

and non-governmental sectors should not be forgotten. Often, these 

organizations have a better position in the field and have a better relationships 

with both the minority and the majority. 

21

The integration program should fulfill some basic expectations: It must be 

continuously implemented by the state on both the central and local levels. The 

program must be binding for any administrative acts, and the local independent 

organs should understand it as a recommendation which can be connected with 

certain economic advantages. 

The program needs to be easily understandable, using clear formulations 

which will be repeatedly explained so everyone understands them. The 

interests, needs, and demands of both the Roma and majority need to be 

defined unambiguously and it must be clear which principles are not to be 

sacrificed. It must reflect a broad social doctrine. The media needs to 

inform the public about it. 

The public must learn what is now expected from it and what the Roma are 

going to do. Xenophobia and distance are not reported by institutions but by 

individuals. Therefore, it is necessary to make sure the public gets the 

information. An explicit declaration could become an informal corrective for 

both parties. It could state the standard of expected results and establish a 

model. So far, such a declaration is missing. 

6.6. WAYS TO INTEGRATION 

Just as coexistence has various dimensions, there are also several ways in which 

to reach it. Some of the priorities can be defined as followed: 

Solving the problems of discrimination and racial violence with no 

compromise. Racial discrimination and racial violence are the greatest 

obstructions to the integration process. They lead to inadequate personal 

approaches, provide excuses for passive resistance to the integration process, 

and makes the social mobility of minorities impossible. 

Formulating diverse and accessible offers in the fields of education, social 

help, the labour market, and ethnic activities. Even though this task is not 

formulated exclusively for the Roma, their status should be taken into account. 

Supporting the development of Romani elites, the educated and fully 

integrated members of the middle upper and upper classes. Such a process does 

not eliminate the possibility of further stratification within the Romani community. 

Their existence, however, enhances the chances for improvement of other 

members of the community. At the same time, this stratification would have certain 

influence on the majority too, since it improves the prestige of all Roma. 

To communicate with the Roma. There is a need to change the pattern in which 

the Romani representation formulates demands, and the state reacts to them. The 

dialogue must pay the same attention to the demands of the majority population. 

Also, more Roma should participate in the debate. 

22

To carry out research within the Romani community to learn more about their 

problems, and to avoid the over-simplification presented by the media. 

Concrete steps towards integration can be only drafted after we accept a 

given strategy. With a self-confident program and a guarantee of its 

implementation, the separate ministries will not find it difficult to resolve the 

remaining problems. The tools have only a macro social conceptual dimension 

and only represent some possible steps which could be used to implement some 

of the proposed strategies. 

A. Drafting the state integration program for the Roma 

Drafting the state integration program for the Roma requires an open political 

platform in parliament, acceptance of a politically viable final vision, and drafting 

the state integration program within the above mentioned parameters. 

B. Legislation and institutionalization of the protection against 

discrimination 

A law against racial discrimination, or partial amendments to the current code 

which would include a precise definition of sanctions and protection mechanisms, 

is necessary. A central governmental "anti-discrimination office" should be 

established by special law. The British and Dutch legislations can serve as 

examples. The shift from the declaration of equal opportunities to active 

protection of the minority´s rights is necessary. 

C. Law on the integration of the Romani minority 

The state can only implement its policies through its administration if it fulfill, the 

two conditions listed above. Moreover, only then is it possible to obtain support for 

it from the state budget. The question is whether the state declaration, basic 

principles, the duties of the local governments, and the NGO demands having to 

do with integration, should be codified with the special authorization of a state 

body which would carry the responsibility for its implementation. 

D. Establishing a responsible and competent state authority or appointing 

an already existing office to supervise and implement the integration 

strategies. 

A standard state and constitutional office should carry out the responsibility for the 

implementation of the integration strategies, i.e. the office should not simply 

coordinate and formulate the tasks carried out by others. No improvising with 

governmental advisory groups proved effective over the last three decades. 

E. Improving the professionalism of the state administration, development 

the social work in the field, as well as development of an expert social 

advisory. 

23

Knowledge of and respect for the state integration program should be expected of 

the employees of the state administration. Further steps are to be taken to 

improve the communication with the minority within the social systems. To take 

these steps, a higher number of well trained social workers, a space in which to 

conduct social work, and an expert social advisory are all necessary . 

F. Creating the transparent and motivating rules to support NGO entities and 

local authorities in the integration process. 

Clear and economically stimulating rules must be presented to all the nongovernmental 

bodies who are willing to participate in the integration process. 

G. Drafting and financing projects of sociological and socio-economic 

research on the situation of the Roma. 

These projects should be given more breadth within the general support provided 

to academic research. The research should be focused on demographic 

behaviour, social and economic conditions, education, job qualification and requalification, 

as well as in the fields of Roma´s social pathology, the Romani 

language, and culture. 

H. Creating platforms for a continuous dialogue with the Romani 

community. 

The platform needs to include Roma representatives, with attention paid to their 

sub-ethnic groups and territorial distribution. The Roma have not yet managed to 

establish a unified non-political representation based on the principles of 

proportional representation of territories, etc. Different platforms for further 

discussion (such as one for the Romani elite, or one for young Romani 

intellectuals) are to be considered. 

I. Reconstruction of the system of social care 

Establishing a motivating system of social help in the case of material poverty, 

which takes into account the applicant´s desire to resolve his situation. The 

system should motivate the person and at the same time influence him positively 

in terms of respect for common living standards. It will avoid the possibility of 

people becoming social parasites, alleviate poverty, and help to overcome the risk 

of social distance and exclusion. 

24

Romové v České republice - Socioklub

Transform your PDFs into Flipbooks and boost your revenue!

Delete template?

Save as template ?