PDF - eReading

ereading.cz

PDF - eReading

Pierre Louÿs Pybrac


P y b r A c

Pierre Louÿs

Artes Liberales


Preface & Commentary © Radim Kopáč, 2011

Editions © Artes Liberales, 2011

ISBN 978-80-904745-2-9


Kdo je Pybrac?

Louÿsův Pybrac, klasické dílo světové literární erotiky,

vyšel poprvé v pařížském nakladatelství Cythère

v roce 1927, dva roky po autorově smrti. Český překlad

se objevil krátce nato, v květnu 1932, jako druhý

svazek subskribentské edice Lotos, kterou vydával

v Praze Václav Lácha. Jako překladatel je uveden

„K. S.“, což jsou iniciály Svatopluka Kadlece, který

pro tutéž edici převedl báseň Charlesa Baudelaira

Kurtizáně; na místě ilustrátora stojí iniciála „T.“, přičemž

uvolněný kresebný styl jasně prozrazuje Toyen.

„Pybrac se stal jednou z mála knih,“ píší Lenka Bydžovská

a Karel Srp v publikaci Knihy s Toyen (2003),

„ve které Toyen přímo neilustrovala text, ale k významově

rozverným čtyřverším dodala autonomní

kresby. Vyjádřila chlapeckou touhu po ženském

klínu, zabývala se onanií, nevyhnula se ani oblíbeným

exotickým látkám, když na jedné kresbě zachytila

masturbující černošku […].“ Ve světě skladbu

ilustrovali mj. Tsuguharu Fujita (cca konec 20. let)

a Berthommé Saint-André (cca 40. léta); ukázky jejich

prací jsou dostupné na adrese: http://www.erotomane.org/erotomane/search.asp?all=Pybrac.

Na rozdíl od četných jiných prvorepublikových

počinů na poli erotického písemnictví, od Obrátilových

Kryptadií po Štyrského Erotickou revui nebo

Edici 69, nebyl Pybrac po roce 1989 knižně reeditován.

Jediná ukázka se objevila v „čítance francouzské

erotické literatury 18.–20. století“, kterou vydalo

7


nakladatelství Protis v roce 2008 pod názvem Slastná

to noc (s. 170–177). Přitom se Pierre Louÿs (vl. jménem

Pierre Louis; 1870–1925) těšil za první republiky,

respektive hned od roku 1900, v české kultuře

značné oblibě, jak naznačuje soupis překladů jeho

děl (datace v závorkách jsou někdy jen kvalifikovanými

odhady, v původních vydáních je nenajdeme):

Lukianovy hovory prodajných (1900), Afrodite: mravy

antické (1900, 2. vydání 1926), Příhody krále Pausola

(mezi 1901–25), Antické povídky (1908), Písně Bilitiny

(1910, 2. vydání 1911, 3. vydání 1932), Nachový muž

(mezi 1911–40), Leda; Byblis (1912), Žena a tahací

panák (1912, 2. vydání 1922, 3. vydání pod názvem

Žena a loutka 1997), Nepravá Estera (1914), Únos po

plese v opeře (1924), Soumrak nymf (1925), Antické povídky

(1928), Psyché (1930) a Tři dcery své matky (1930,

2. vydání pod názvem Tři dcery a jejich matka 1931).

Ne vždycky jde samozřejmě o erotickou literaturu;

mírou tematické a výrazové explicitnosti si

s Pybrakem zadá snad jen próza Tři dcery a jejich matka

(kterou zařadilo v roce 2007 do své bezejmenné

řady erotické literatury nakladatelství Dybbuk, a sice

pod názvem Tři dcery a matka). Veronika Košnarová

o románu napsala: „Tři dcery a matka je [ve srovnání

s prózou Žena a loutka] text mnohem explicitnější

a krutější; vypravěč v něm líčí několik málo dnů,

které strávil v roli aktéra i diváka s matkou-prostitutkou

a jejími třemi dcerami. Jako nejoblíbenější

se tu ukazují praktiky anální, skatologické a zoofilní.

Mezi matkou a dcerami panuje zvláštní, zvenčí

8


neprohlédnutelný a nepochopitelný incestní vztah,

založený z velké části na vzájemném osočování a fyzickém

i verbálním ponižování. Tereza (matka) své

dcery učí pouze tomu, k čemu byla sama od dětství

vedena. Dívky žijí pohlavním životem od raného

věku, neznají nic jiného než ponižování a sexuální

týrání, a proto je také samy vyžadují (z oběti se stává

další tyran). Terezino prohlášení, že je ,přísná katolička,

téměř pobožnůstkářka‘, vyznívá v těchto souvislostech

jako drsná antiklerikální ironie“ (sborník

Pohlavní sklony v pořádku?, 2011).

Kdo je Pybrac? Zřejmě Guy du Faur, pán z Pibrac,

francouzský básník a diplomat, který žil v letech

1529–84 a jehož šlechtický přídomek se někdy

psal v podobě, jakou zvolil Louÿs. Jenže souvislosti

mezi domnělým předobrazem a Louÿsovou skladbou

jsou matné; podobně jako vztah mezi středověkým

Smilem z Lichtenburku, případně Smilem Flaškou

z Pardubic, a eposem Rytíř Smil, který bývá tradičně

připisován Jaroslavu Vrchlickému.

Odkud tedy básník ve svém psaní vycházel, na

koho navazoval? Na markýze de Sade, na Apollinaira,

na Wilda, s nímž jej pojilo přátelství? Louÿsův

styl, formovaný v generaci parnasismu a symbolismu,

je ale jiný. Liší se i povaha humoru, který používá:

oproti bujarému, karnevalovému veselí Lady

Fuckingham nebo obludné hyperbole 11 tisíc prutů

volí básník decentní, delikátnější tón („Já nerad vídávám,

když dáma udělá se, / sotvaže zašimrám jí

chlupy u řiti. / Tu díru širokou by bralo jenom prase.

9


A pak mám chotě rád. Nechci ho šiditi“). Louÿs je

snad nejblíž poetice dekadence; možná nejvíc Verlainovým

pozdním pornografiím Ženy & Muži. Ostatně

značný rozsah textu plus jeho repetitivní charakter

jako by měly za skrytý cíl probudit ve čtenáři nejen

jistý druh společensky a morálně podvratné obraznosti,

ale také – s přibývajícími slokami – pocity

únavy a přesycenosti slastmi života, čili motivy, které

skloňovali ve svých dílech právě spisovatelé dekadence

konce 19. století. (Asi není náhodou, že Antické

povídky převedl do češtiny Arnošt Procházka.)

Pybrac čítá 313 čtyřverší. Úvodem každého se autorský

subjekt vymezí z moralistických pozic („Já

nerad vídávám…“) proti následující scéně, postavené

častokrát za využití přímé řeči některé z aktérek

(méně častěji aktérů), jejímž těžištěm je to, co

jiní vídávají rádi, respektive na čem rádi participují

či by rádi participovali: na všemožných pokleslých,

vlastně pornografických demonstracích pohlavního

obcování. Máme před sebou pestrý rejstřík „situací“,

v nichž vystupuje v hlavní úloze osvobozené libido,

bedekr všemožných perverzností, málem encyklopedický

heslář sexuálních styků (nejen) mezi mužem

a ženou.

Souloží se tu v metru, pod mostem, ve křoví, na

osamělé louce, při lekci klavíru, na hnojišti, na zahradě,

v tmavé šatně, v salonu i v posteli; kulisy jsou

přitom francouzsko-belgické (Louÿs se narodil v belgickém

Ghentu, žil a zemřel v Paříži), účastní se paničky

i prostitutky, holky i dámy, zoufalí chuďasové

10


i zhýralí boháči – a škála jejich kohabitačních praktik

zahrnuje zoofilii, pedofilii i gerontofilii, flagelaci,

incest, sapfismus, orální i anální sex, pissing nebo

masturbaci; není nouze ani o sexuální pomůcky

(„godmišé“). Vagině je ve skladbě přezdíváno nejen

obvyklými výrazy jako pička, díra, kunda či kundička,

ale také ajbiška, chlácholka, chcapka, chlupatice,

mandolína, pumpa, skulina, stružka, prcna, kasa,

případně buchta, tepluška, frndička; penis je synonymicky

označován jako prut, kláda i klarinet, had

i hadice, čuran, žihadlo, žíla, píst, ocas, bořivoj aj.

Sex je tu prostě všudypřítomný a slastně závratný ve

své pestrosti i perverznosti. Svět, který autor v Pybrakovi

stvořil, je ryze pansexualistický.

V českém kontextu má k Pybrakovi blízko jednak

album Jedenadvacet, které nakreslila Toyen v roce

1938 jako svatební dar pro Jaroslava Brouka, jednak

Halasova sbírka Thyrsos, vydaná ve Štyrského Edici

69 na podzim dvaatřicátého roku. Také v těchto případech

se jedná o „sexuálně osvětovou“ práci realizovanou

na poli poezie, o slovesnou a obraznou přehlídku

intimit nejrůznějšího druhu. Oba tituly jsou

sice nevelké rozsahem, ale svým uměním se Louÿsově

čtyřverším minimálně rovnají: „Ó svůdná labuti miluji

tě tak / však odpusť zeptat bych se chtěla / proč

nemáš krk svůj dlouhý na spodu těla / kde chlípnosti

tvé trčící je znak“ (F. Halas: Smutek Ledy).

Radim Kopáč

11


Já nerad vídávám, když panna bez vší hany

si před svým bratránkem na dírce češe vlas,

jej čechrá ve vějíř, pak na dvě stejné strany,

říkajíc šelmovsky: „Ty nemáš peněz as!“

Já nerad vídávám, když v tichém chrámu Páně

se vřelá dívčina s mdlým okem zpovídá,

a pod svou sukničkou si pičku honíc maně,

dí: „Otče, odpusťte… Jsem právě odbyta!“

Já nerad vídávám, když bratra lízající

sestřičku v komoru rodiče zavíraj’,

a když se objeví pak s nafouknutou lící

a plivá v saloně rozbředlé sperma v čaj.

Já nerad vídávám, když snědá Andaluska

jak čubka roztáhne své půlky zadnice,

kde v černých chocholech jí roste tráva kluzká,

jež jako vlčí mák u řiti barví se.

Já nerad vídávám, když maličké tři žabky,

jež nesmí veřejně spát v jedné posteli,

po koutech proháněj’ si roztomilé chcapky

a do úst čurají si s díky: „Anděli!“

Já nerad vídávám, když prófa za matiky

je tuctu školaček jen pro šprým, žert a špás,

a když je přistihne, že řeknou na ty zvyky:

„My honíme si je jen pro vás – nechte nás!“

13


Já nerad vídávám, když vyjevená žačka,

již kmotra zaučuje v díře Sapfině,

neumí odborně podumlat poštěváčka

a laple kouše jí až příliš nevinně.

Já nerad dívám se na vyžle smutných očí,

jež příliš rudý chlup a slanou šťávu má.

Vždyť nemá přítelkyň, a ta, jež v ní se smočí,

hned mořskou nemocí se těžce rozstoná!

Já nerad vídávám, když krásná labužnice

vycucá vejmrdu a řekne milenci:

„Máš ještě kapičku? Já chtěla bych jí více!“

– Ach, ta čtvrt hodiny teď nejmíň počká si!

Já nerad vídávám, když malá rozkošnice

odejde z hostiny v přilehlou zahradu

a kundu honí si biskupem od slepice,

zatímco milovník ji bere odzadu.

Já nerad vídávám, že mladá dívka dáví

a slintá oleje, když má být hotova,

když řekne, přirážejíc a vyluzujíc šťávy:

„Ach, za to byla jsem dnes, kanče, zdarma tvá!“

Já nerad vídávám, když s malou Agnes spává

ctná vychovatelka, hubená slepice,

jež jazyk do dírky jí jako ocas cpává

a o nos otírá jí chlupy zadnice.

14

More magazines by this user
Similar magazines