Sallyino dobrodružné léto - eReading

ereading.cz

Sallyino dobrodružné léto - eReading

TRITON

Praha/Kroměříž


André R. Millan

Sallyino dobrodružné léto


© André R. Millan, 2010

Translation © Kateřina Drewsová, 2010

Cover © Renata Brtnická, 2010

Cover illustration © Artjom Labus, 2010

© TRITON, 2010

ISBN 978-80-7387-396-7


Úvod

Co říci k poutavé knize Andrého R. Millana z psychologického

a pedagogického hlediska a snad i z hlediska

lékaře zabývajícího se psychosomatickými, resp. civilizačními

nemocemi?

Mnohé odpovědi se zřetelně samy vyjeví na pozadí

toho, jaká přání a obavy prožívají děti od předškolního

věku až po pubertu, pro něž je tato kniha v prvé řadě

napsána.

Děti (a taktéž i dospělí) touží po dobrodružství a tajemství,

k čemuž je předurčuje jejich intenzivní vnitřní

fantazijní život, jenž však potřebuje nalézt „vhodnou potravu“

ve vnějším dění. To je bohužel v dnešní konzumní

a computerové společnosti opomíjeno a ze značné části

pouze nahrazováno televizí či počítačívými hrami.

Na druhé straně potřebují děti i spolehlivý domov, jistotu

a podporu od rodičů, kteří s dětmi „vyjednávají“

míru jejich svobody, neboť jsou za ně odpovědní.

Obé skloubit je nadmíru těžké a udělat z toho napínavé

a vtipné vyprávění je v určitém ohledu ještě těžší,

autorovi se to ovšem vynikajícím způsobem podařilo.

Kniha nepůsobí (alespoň ne na prvý pohled) výhradně

pedagogicky, ač v určitých důležitých momentech jde

o rozhodování, co je čestné jednání a co nikoli, jak

oprávněný je respekt k rodičům, jedná se též o přátelství,

kamarádství a věrnost.

Navíc se jedná z velké části o příběh dvou odvážných

dívek, jež se vyznačují jak neohrožeností a zdravou zvídavostí,

tak i citovostí a odhodláním upřímně pomoci.

7


V tomto smyslu může zaujmout českého čtenáře i ona

samozřejmost, se kterou rodiče – zde zvláště otec – respektují

své děti, považujíce je za rovnocenné partnery

při řešení různých situací, aniž by ztratili ze zřetele svoji

zodpovědnost a starost o ně. Vlastně se tím jedná

o odpověď na zdánlivý rozpor mezi autoritativní a antiautoritativní

výchovou tím, že je kladen důraz na přirozenou

autoritu i porozumění.

To všechno se čte jakoby jedním dechem, napětí se

střídá s nadějí, že vše dobře dopadne. Dítě, ale i dospělý

čtenář se podvědomě identifikují s hrdinkou Sally,

obávají se i radují, a hlavně – zřejmě podobně jako její

rodiče – věří v její invenci, v její schopnost snášet těžkosti

a neztrácet odvahu.

Z knihy čiší (americká) jasnost a duch svobody, jež

není libovolností, nýbrž je nesena jistými hodnotami,

které lze jen implicitně vnímat a objevovat. Ty jsou nesmírně

důležité, ba podmínkou pro fungování demokracie:

ta je možná jen s demokraticky smýšlejícími lidmi,

s lidmi se spolehlivými vztahy, kteří se vzájemně

respektují a sami si stanovují hranice, kam až jejich svoboda

sahá a kde začíná integrita druhého či zájem celé

společnosti. Tato vyváženost mezi mnou a druhými,

kterou je nutno stále znovu obhajovat, je nám prezentována

s odzbrojující samozřejmostí autorem, který

udělal své zkušenosti s dětmi, a nyní již i s vnučkou, po

své emigraci koncem roku 1968 do USA.

8

MUDr. PhDr. Jan Poněšický, Ph.D.


I / Telefonní rozhovor

Na Roland Gardens se usmívalo sluníčko, hmyz bzučel

a holubi dělali to, co obvykle dělávají, když je krásný

den a všichni jsou šťastni. Ale na tváři malé Sally, která

se vlekla za svým otcem na stanici podzemky South

Kensington, se žádné štěstí nezračilo.

Právě začínaly letní prázdniny, takže měla ke štěstí

spoustu důvodů. Navíc byla v Londýně, a ne v Sioux

Falls v Jižní Dakotě, kde se narodila. Obvykle by ji potěšila

i jen myšlenka na to, že jí někteří třídní nepřátelé

záviděli stěhování do vzdáleného města. Ale dnes ne.

Když táta doma loni o Vánocích oznámil, že „balíme

a v únoru se na pár let stěhujeme do Anglie“, nebyla

Sally moc nadšená. Znamenalo to opustit kamarády

a také učitelku paní Hunterovou, nejmilejšího člověka,

jakého Sally zná. „Ale to je úžasné!“ prohlásila paní

Hunterová, když se jí Sally svěřila, že se budou stěhovat.

„Uvidíš nová místa, seznámíš se s novými lidmi,

budeš dělat nové věci a bude se ti to moc líbit, uvidíš,“

ujišťovala ji a vrhala tak na blížící se stěhování mnohem

příznivější světlo. Sally se dokonce začínala trochu

těšit.

Jenže teď před ní bylo léto, které vypadalo velmi neradostně.

Kolem stěhování přes Atlantik bylo spousta

vzrušení, Sally nastoupila do nové školy, všechno bylo

vzhůru nohama a Sally úplně zapomněla na prázdniny.

Až poslední den ve škole si uvědomila, že její budoucnost

v následujících dvou měsících je jedna velká černá

díra.

9


Obávala se, že sobotní odpolední představení, na které

právě s tatínkem mířila, bude nejzábavnější událostí

celých prázdnin.

V tu chvíli zazvonil telefon. Zrovna když míjela vesele

červenou telefonní budku s pozlacenou korunkou

nahoře a rozbitými skly po stranách, telefon uvnitř zazvonil.

Chodila kolem té budky každý den nejméně

dvakrát cestou do školy a zpátky a vždycky byl zticha.

Teď zazvonil hlasitěji než kterýkoli jiný telefon, který

kdy slyšela, a vylekal ji. Ale ještě více ji vyváděla z míry

skutečnost, že vůbec zvoní. Dokonce i v době mobilních

telefonů lidé používají veřejné telefonní budky, aby

někomu zavolali, že přijdou pozdě, vsadili si v sázkové

kanceláři nebo si domluvili tajnou schůzku. „Ale kdo by

volal do telefonní budky?“ divila se Sally.

To se dalo zjistit jediným možným způsobem a Sally

se rozhodla, že to zjistí. „Počkej, tati, to je pro mě,“ volala

ještě za otcem, který právě zahýbal za roh.

Potom prostrčila ruku rozbitým okýnkem a zvedla sluchátko.

Druhou rukou stiskla nos, aby si změnila hlas.

„Veřejnost tu momentálně není. Zanechte prosím vzkaz

po zaznění tónu a my se vám ozveme, jakmile to bude

možné.“ Sally její vlastní vtípek uspokojil a zahihňala se.

Jenže muž na druhém konci nebyl vůbec spokojený.

„Ty jsi Sally Roweová, že ano? Tak mluv, nemám na

tebe celý den!“ pokáral ji.

Sally byla naprosto ohromená a nejspíš poprvé v životě

nenacházela slov. Lidé nejenže telefonují do veřejných

telefonních budek, oni telefonují jí! „Ano, já jsem

Sally,“ odpověděla a knedlík jí v krku začal opět tepat

a pomalu sestoupil tam, kam patřil.

„To je dobře,“ pokračoval muž, „protože s tebou chci

mluvit.“

10


„Vy chcete mluvit se mnou?“ užasla Sally.

„Ano, ale napřed řekni tatínkovi, ať na tebe počká.

Bude to trvat jen pár minut.“

Muž v telefonu se už nezlobil, ale Sally připadal čím

dál tajemnější. ‚Zlověstný,‘ řekla by, kdyby to slovo znala.

Jak to, že zná její jméno a zatelefonuje jí zrovna ve

chvíli, kdy ona jde okolo telefonní budky? A jak to, že

ví, že táta čeká za rohem? Sally instinktivně zvedla oči

a podívala se do oken bílých řadových domů, které stály

všude kolem, ale žádná záclona se nepohnula a ani nic

jiného nenaznačovalo, že by v Roland Gardens byl nějaký

život. Jenže Sally cítila mužův pohled v zádech

a naskakovala jí z něj husí kůže. Věděla, že ji pozoruje

a čeká.

„Mám pro tebe návrh,“ oznámil jí. „Zpočátku ti to

bude znít trochu divně, ale čím víc o tom budeš přemýšlet,

tím logičtější ti to bude připadat.“

Sally nechtěla poslouchat návrhy nějakého cizího

člověka, a upřímně řečeno, začínala pociťovat určitou

úzkost. „Nejlepší bude prostě zavěsit a zapomenout, že

se to vůbec stalo,“ říkala si. Jenže její druhý hlas, ten,

kterému téměř vždycky naslouchala, říkal něco jiného.

„Hele, nemáš co ztratit,“ vemlouval se, „prázdniny budou

stejně nuda. Odmítnout můžeš vždycky, po telefonu

je to jednoduché, už jsi to udělala nejmíň tisíckrát,

když ti po telefonu nabízeli pojištění nebo výhodnou

půjčku.“

„Jaký je to návrh?“ zeptala se cizího muže.

„Chtěl bych, abys pro mě jela na výlet, na výpravu bez

průvodce, chceš-li. Já totiž hrozně rád cestuji, ale teď

jsem uvázán na invalidním vozíku, a tak už sám nikam

nemůžu. Takže chci podniknout hned druhou nejlepší

věc – vidět svět očima malého chytrého dítěte. Pojedeš

11


na exotická místa, strávíš tam pár dní a potom se se

mnou podělíš o své zážitky. To není tak nesmyslné, co

říkáš?“ zeptal se muž a rychle dodal: „Jistě, já vím, že jsi

ještě malá a nemůžeš cestovat sama, takže s sebou můžeš

vzít jednoho z rodičů. Zaplatím všechny výdaje za

vás oba. Ale budou mě zajímat tvoje příběhy z cest.“

Sally bylo skoro jedenáct, takže si nemyslela, že je

‚malá‘, ale představa cest do dalekých krajů zněla hezky.

Až příliš hezky na to, aby to byla pravda, pomyslela si.

„Tatínek mi nedovolí přijímat výlety se všemi výlohami

zaplacenými od cizích lidí,“ odmítla ho. „Promiňte, už

musím jít.“

„Počkej, ještě to nepokládej,“ zarazil ji muž, „slib mi,

že o tom budeš přemýšlet. Nic jiného po tobě nechci,“

řekl. Sally mu to slíbila a zavěsila.

Když se na rohu připojila k tatínkovi, byl poněkud

namíchnutý. Ani ne tak proto, že na ni musel čekat, ale

protože, jak oznamovala ručně psaná cedule na stojanu

před vstupem do stanice, zaměstnanci podzemky zase

stávkovali a veškerý systém podzemní dopravy v Londýně

byl uzavřený. „Zatracení líní odboráři,“ sykl podrážděně.

„Sally, musíme autobusem, pospěš si, nebo přijdeme

pozdě,“ pobídl ji.

„Ty nechceš vědět, s kým jsem to telefonila?“

„Telefonovala, ne telefonila.“

„No dobře, no, tak s kým jsem telefonovala,“ souhlasila

Sally poněkud zoufalá z toho, že tátu zajímá víc

gramatika než to, co mu chce říct.

„No, vlastně ani ne, ale nech mě hádat. Byl to tajemný

cizinec, který ti hrozil deseti lety povinné aritmetiky,

jestli se s ním nesetkáš o půlnoci na Tower of London

a nepřineseš mu půl litru krve z mrtvých krys.“

12


Obvykle si ze Sallyiny živé představivosti nedělal legraci,

naopak ji povzbuzoval, ale Sally někdy tak

promíchávala fantazii s realitou, že to otec nedokázal

rozlišit. To potom cítil, že je trocha sarkasmu na místě.

„Jsi blízko, ale je to trochu jinak. Chce, abysme...

ehm... abychom ty a já jeli někam daleko na výlet a on

to zaplatí,“ upřesnila to.

„To je mnohem lepší, aspoň nemusíme chytat krysy.

A kromě toho je mnohem lepší jet někam na výlet než

strávit léto v Londýně bez kamarádů,“ řekl. „Pojedeme

devadesát čtyřkou, to nás posune mnohem blíž k divadlu,“

dodal. Nastoupili do dvoupatrového červeného

autobusu a celou událost s tajemným telefonátem pustili

z hlavy.

Ale ne na dlouho.

13


II / Návrh

Následujícího rána se Sally probudila pozdě. Předchozího

večera byla příliš rozrušená a nemohla usnout,

a když se jí to konečně podařilo, tlačila ji noční můra.

Zdálo se jí, že ji po ulici pronásleduje muž na invalidním

vozíku, mává mrtvou krysou a křičí nějaké nesrozumitelné

výhrůžky. Probudilo ji tátovo volání: „Sal,

pojď dolů, někdo s tebou chce mluvit!“

Když sešla dolů, uviděla v hale stát mladého muže.

Byl oblečen v červené uniformě a v ruce držel obálku.

„Slečna Sally Roweová?“ zeptal se. Kývla hlavou a muž

pokračoval: „Máte tu zvláštní dodávku, tady to prosím

podepište.“ Podal jí pero a podložku s listem papíru

a ukázal na křížek v dolní části. Sally podepsala, muž jí

podal obálku a odešel.

Na hnědé obálce bylo její jméno, ale nikoli adresa.

Roztrhla ji a uvnitř objevila další dvě obálky. Na jedné

bylo napsáno „Slečna Sally Roweová“ a na druhé „Pan

Jon Rowe“.

„Tati, tohle je pro tebe,“ oznámila Sally a podala mu

jednu z obálek. Vzal si ji a prohlédl ji z obou stran. „Co

je to?“ zeptal se.

„Nevím, ale nejspíš to bude od toho muže, co jsem

s ním včera mluvila po telefonu,“ odpověděla Sally.

„Otevři to a uvidíš.“

Posadil se k jídelnímu stolu a upil kávy, zatímco stále

z obou stran pečlivě prohlížel obálku a hledal nějaká

znamení, podle kterých by mohl určit její původ. Žádná

tam však nebyla, a tak ji roztrhl. Uvnitř byly dva

14

More magazines by this user
Similar magazines