podrobněji - Krasec

26
Jihočeský občasník o životním prostředí
PAMĚŤ STRAKONICKÝCH STROMŮ
Povídka „Švandova lípa“ od Markéty Scheinostové je jedním z příspěvků do akce pobočky Šmidingerovy knihovny Za Parkem „Paměť
strakonických stromů“. Ta nebyla zaměřena jen na stromy památné, ale i na docela obyčejné, ke kterým mají lidé blízký vztah nebo se
k nim vážou jejich vzpomínky.
Sešlo se několikero příspěvků dospělých i dětí, a to nejen literárních, ale i výtvarných – mezi nimi také kresby Věry Dejmkové. Všechny
práce byly vystaveny v prostorách pobočky knihovny v Husově ulici. IVANA JONOVÁ, Šmidingerova knihovna
Kresby Věra Dejmková
FEJETON Ireny Vackové
O ženě, která sázela stromy
Jednou jsem psala fejeton o muži, který sázel stromy. Byl to obyčejný
dělník odněkud ze severu Čech. Zdálo se mi to fantastické, velkolepé,
úžasné. Jít krajinou a z pusté, socialistické monotónnosti učinit zelenou
šumící oázu. Až ten člověk zemře, zbude po něm na světě na tisíc stromů!
Nadchlo mne to, a tak jsem začala sázet sama. Zachránila jsem nálet od
lesní cesty a přesadila tuhle a tamhle, ale jednou ho sežrala zvěř, jindy
zničili lidé, pak uschnul. Bylo to nekoncepční. Začnu sázet jinak – profesionálně,
s reklamou. Mé stromky budou mít kůly, cedulky, souhlas majitele
pozemku. Nečekala jsem, že hned má první žádost o finance na výsadbu
uspěje. Myslela jsem, že obstát v konkurenčním boji dalších žádostí
je to nejtěžší. Jak bláhová jsem byla!
Vybrala jsem stromy. Protože jsem chtěla něco původního, starého, prostě
extra, nebylo jednoduché takové stromky získat. Putovaly z velké dálky.
Získala jsem souhlas majitele pozemku. Sehnala jsem kůly, dovezla
pletivo, obstarala cedulky, nářadí… Vytiskla plakátky, vyrobila pamětní
listy, oběhla starostu, ředitele… Napsala tiskové zprávy, sehnala odměny
pro děti, nastudovala přesný postup sázení. Naučila se výchovný řez mladé
korunky. Abych měla vše dokonalé, ještě jsem nadstandardně kontaktovala
zemědělská družstva a soukromníky, abych zjistila, kde požadují
vjezdy na pole, místa k obracení techniky atp.
Setkání se zemědělci byla první ledová sprcha. Čekala jsem, že budou
Švandova lípa
Znáte ten příběh o Švandovi? O tom dudákovi, co měl kouzelné
dudy? No jistě, ten zná každý, vždyť žil tady ve Strakonicích. Ale
kam se poděly jeho dudy? V jedné písničce se zpívá, že dudy leží
za oltářem. Ale jsou to ty dudy kouzelné? Nejspíš ne. Stejně tam
nikdo žádné dudy nikdy nenašel. Tato pověst, kterou budu
povídat, rozhodně není známá, ale může být pravdivá.
Povídá se, že kouzelné dudy jsou ve Švandově lípě. Vždyť ta lípa
je tak velká, statná, stará a přitom krásná. Tato lípa se stále drží,
neláme se. Říká se, že jedné noci, když skončí zima, vystoupí
Švanda z lípy a zahraje na své dudy. Najednou toho rána po této
noci začne sníh mizet, tráva a první květinky začnou vyrůstat,
stromy začnou mít pupeny..., zkrátka probudí se jaro. Slyšela
jsem také, že až dojdou veškeré zásoby jídla a pití a Čechy budou
hladovět, vystoupí Švanda z lípy a zahraje. Celým Čechám pak
bude líp.
Tuhle pověst jsem vymyslela a napsala, protože si myslím, že
většina z ní je pravdivá. No, vážně. Šla jsem totiž na začátku
března pozdě v noci domů. Najednou, směrem od Švandovy lípy,
jsem zaslechla tiché hraní na dudy. Ano, byla to písnička „Já
jsem ze Strakonic.“ Nevšímala jsem si toho, ale ráno jsem se
probudila a oknem na mou postel svítilo první jarní slunce.
Podívala jsem se z okna a viděla jsem první jarní květinky, ptáky
na stromech... Markéta Scheinostová, 10 let
ZŠ F. L. Čelakovského, Strakonice
nadšeně jásat, že v místech, kde jejich dědové sázeli ovocnou alej, my ji
zase obnovíme. Chyba lávky! Ještě na družstvu byli celkem vstřícní. Ale
soukromý zemědělec, ten, z jehož úst neustále v televizi slýchám, jak musí
dostávat dotace za to, že udržuje krajinu, ten krajinotvůrce, který jaksi
navíc seje i obilí a pečuje o stáda, se stává zarytým odpůrcem jakéhokoli
zeleného prvku (větrolamu, stromořadí, mokřadu či meze), má-li vzniknout
v jeho blízkosti. A uchyluje se ke lžím, výhrůžkám, nadávkám.
Přidávají se pracovníci z technických služeb: „A kdo to zaleje? Kdo ořeže?
Máme málo práce?“ Za nimi místní motoristé „Co je to za blbost, bude to
tu nepřehledné, stromy kolem cest jsou nebezpečné!“ Mou poznámku, že
jde o cyklostezku, přes hluk motorů neslyší. A ozývají se domorodci: „Co to
sem cpete, my nechceme napadaný listí, rozmačkaný švestky...“
Ženě, která chtěla sázet stromy, je rázem smutno. Je jí líto sladkého ovoce,
které nikdy nevyroste, stínu, který mohl v horku schovat cyklisty, hmyzu a
ptáků, kteří by v korunách našli nový domov, zvířat, která by si přišla na
podzim pochutnat na ovoci, je jí líto vody, kterou mohly stromy zadržovat,
je jí líto krajiny.
Na sázení stromů vám téměř nikdo nepřijde. Budete sázet sami, maximálně
s nostalgickým důchodcem, jedním dítětem a jedním alternativním
mladíkem. Zapomněla jsem na kamarádku, přijede z velké dálky, ale jen
kvůli vám. Za vysázené stromy sklidíte urážky a výsměch. Pak vám je
ostatní zničí. Do konce života s vámi nikdo z okolí nepromluví. Stojí vám ty
stromy za to? Jestli si teď odpovíte: „ano“, dám vám dobrou radu: Sázejte,
ale: sázejte potají, v noci, se škraboškou na hlavě, sázejte stromky, které se
budou tvářit jako nálet, klidně je trochu okousejte, sežeňte si na dobu
výsadby nějaké alibi, a pokud vás chytí, zaplaťte si nejlepšího právníka.
Protože, já osobně mám takový dojem, že sázet stromy je v Zemi české
téměř trestné!