SLOVA ČESKÉHO PŮVODU VE SPISOVNÉ NĚMČINĚ

ACTA UNIVERSITATIS PALACKIANAE OLOMUCENSIS
FACULTAS PAEDAGOGICA
PHILOLOGICA XIX 1999 STUDIA PHILOLOGICA 9
SLOVA ČESKÉHO PŮVODU VE SPISOVNÉ NĚMČINĚ
Josef Jodas
Skutečnost, že němčina přejala během svého vývoje četná slova, popř. slovní spojení,
českého původu a že některá v ní trvale zdomácněla, není ničím zcela novým ani
neznámým; bylo o tom napsáno již nemálo odborných prací, sebráno značné množství
materiálu a podáno i nejedno závažné osobní svědectví. Přesto má způsob zpracování či
prozkoumání tohoto jevu, jeho interpretace a především reflexe mezi širší, a to i odbornou
veřejností daleko ke stavu, který bychom mohli označit jako uspokojivý.
Vlastní odborná literatura, vesměs zahraniční provenience, je rozptýlená, nepřehledná,
někdy nesnadno dostupná a vesměs i málo známá: mnohé cenné podněty
a množství zajímavého empirického materiálu tak zůstaly nedostatečně zužitkovány,
popř. upadly v zapomenutí. Česká jazykověda jako celek zaujímá k německým lexikálním
bohemismům vztah dost indiferentní; občasné, vlastně sporadické, zmínky o nich
u domácích autorů bývají neúplné, jednostranné a nepřesné.
Hlavním zdrojem obtíží a nejasností je však sama povaha zkoumaného jevu: heterogennost
materiálu – lexikálních bohemismů v německém jazyce, jeho proměnlivost
v čase, nesnadná lokalizace, zčásti i obtížná odlišitelnost od příbuzných či paralelních
prvků (výpůjček z jiných, převážně slovanských jazyků). Zdaleka ne všechny problémy
byly proto vyřešeny jednoznačně a s definitivní platností.
V této stati si blíže povšimneme slov českého původu, která byla přejata do spisovné
němčiny, resp. do psaného, kulturního jazyka. Jsou to vesměs výpůjčky staršího data,
z hlediska stylové charakteristiky i územního rozšíření většinou bezpříznakové (bez
jakéhokoliv omezení), přejaté převážně na základě širších kulturních a politických
styků, nikoliv jen v důsledku bezprostředního sídelního kontaktu dvou etnik (německého
a českého). Jejich počet je relativně malý, zejména ve srovnání s obdobnými výpůjčkami
z němčiny do češtiny.
Tento fakt nelze uspokojivě vysvětlit jen poukazem na jistý vývojový předstih německé
kultury a německou expanzi na východ, tj. jednostranností, resp. jednosměrností
česko-německých kulturních a jazykových vztahů, jak se to v minulosti porůznu dělo;
důležitou příčinnou okolností byly rovněž jiné podmínky pro vznik a vývoj spisovné
češtiny a němčiny a celkově odlišná jazyková situace v obou komunitách, jakož i kvantitativní
převaha německého živlu – české vlivy na němčinu nemohly mít i vzhledem
k rozsahu německého území takový význam jako v případě ovlivnění češtiny němčinou. 1
23

Stanovit přesný počet německých spisovných (kulturních) slov českého původu
není i přes jejich relativně malý rozsah nijak jednoduché. Názory předních odborníků
se totiž v této věci místy dost významně liší a studie, která by odlišná stanoviska uvedla
v soulad a jednotlivé poznatky shrnula, není dosud k dispozici. Bielfeldtova práce (1965),
která k tomu má nejblíže, je vlastně jen podrobným komentářem k výkladům Klugova
etymologického slovníku, a je na něm tudíž materiálově závislá, autorův pokus o částečnou
revizi těchto výkladů (týkajících se mj. právě českého původu některých německých
slov) nebyl navíc obecně přijat. V souladu s dosavadním stavem poznání
problematiky nebudeme proto usilovat o přesnější kvantitativní vymezení českého
podílu na německé spisovné slovní zásobě a zaměříme pozornost na některé jednotlivé
případy přejetí slov z češtiny.
Výrazy ätsch a Tesching sice v reprezentativních přehledech německých lexikálních
bohemismů zastoupeny nejsou a zdroje, které o jejich možném českém původu informují,
se omezují na pouhé konstatování „faktu“ přejetí (Machek 1971: 163; Ertl 1926:
164), přesto není třeba český původ těchto slov brát v pochybnost. Vzhledem k tomu,
že novější německé slovníky (viz literatura) jejich etymologii neuvádějí (pokud jsou
v nich zařazena, figurují tam jako slova elementární, resp. nejasného původu), je
vysvětlení formální i významové stránky těchto slov přejetím z češtiny vlastně jedinou
možností, jak věrohodným způsobem vysvětlit jejich vznik.
Z hlediska formy jde u citoslovečného ätsch o celkem věrné napodobení českého
heč, eliminaci náslovného h- je možno připsat na vrub odlišnému vnímání této hlásky
v cizím prostředí, jako fakultativního, doprovodného zvukového elementu (na úrovni
rázu); shodný význam škodolibého posměchu je pak snadno odvoditelný z přidružené
expresívní sémantiky sloves zrakového vnímání, jež – v petrifikovaných, konvencionalizovaných
formách – často poklesají v citoslovce vyjadřující významy pocitově chlubivé,
údivné či kontaktové a vybízecí 2 , přitom jen české heč je právě takovým slovesem
fundováno: vzniklo z imperativu hlež(e)!, hle! (Machek 1971: 163).
Motivace vzniku pojmenování u výrazu Tesching vysvítá z vysvětlující definice slova
těšínka ve Slovníku spisovného jazyka českého (III 806): „druh pušky (nazv. podle
města Těšína, kde se vyráběla)“, pojmenování přímo podle německého názvu města
Teschen nepřichází v úvahu a žádné jiné (německé či cizí) fundující slovo rovněž není
známo.
Český původ slov Dudei/Dudelsack, Halunke, Preiselbeere, Petschaft a Prahm
se obecně uznává, čeština však nebyla (nemusela být) výlučným, popř. prvotním zdrojem
přejetí.
Výraz Dudei se vykládá z česko-polského dudy (na paralelní polský zdroj přejetí
ukazuje mj. jedno ze starších, zaniklých označení nástroje: „polnischer Bock“), určující
element kompozita Dudelsack může však mít předlohu ve tvaru duda (sg.), známém
z ruštiny, ukrajinštiny a slovinštiny (Steinhauser 1978: 58).
Obecně panuje shoda také v názoru, že výrazy Halunke a Preiselbeere jsou přejaty
z češtiny (z holomek a staršího bruslina), podle H. H. Bielfeldta je sice třeba hledat
alternativní, popř. dokonce základní zdroj přejetí v lužické srbštině (1965: 44, 49; 1966:
127), to je však názor ojedinělý, neakceptují ho ani novější německé slovníky, s nimiž
pracujeme.
24

V případě slov Petschaft a Prahm jde o dvojí, na sobě nezávislé přejetí, jednak
ze slovinštiny a češtiny, jednak z ruštiny a češtiny (Bielfeldt 1965: 11, 21), doklady české
provenience (böhmisch) jsou sice o něco pozdější, považují se však tradičně pro další
šíření těchto slov v německém jazykovém prostoru za základní.
Tři přejaté výrazy – Schmetten, Schöps a Baude nedošly rozšíření na celém německém
jazykovém území, užívá se jich, resp. užívalo jako regionálních (příznakových)
variant k neutrálním, celoněmeckým (bezpříznakově spisovným) protějškům Sahne;
Hammel; Berghütte, Berggasthof, Bergwirtschaft. I přesto však nabyly jistého statutu
oficiálnosti a překročily rámec úzce lokálních jazykových prostředků.
Ze slova Schmetten smetana (východoněmecky) bylo odvozeno (nejprve právě
v oblastech středovýchodního Německa, Horního Saska) spisovné Schmetterling (motýl),
vedle vlastního výrazu Sahne se dosud regionálně užívá také kompozita Schmettenkäse,
v minulosti to byl zcela běžný prvek hovorové němčiny (Umgangssprache)
z českých zemí, pro sudetoněmeckou koiné vlastně specifický (Beranek 1970:
124–125).
Slovo Schöps skopec (rakousky) slouží dnes v Rakousku především (jako odvozené
slovo nebo kompozitum) k označení skopového masa nebo pokrmů z něho – Schöpsenfleisch,
Schöpsernes; Schöpsenschlegel (skopová kýta); Schöpsenbraten a má tam platnost
jazykového prostředku v podstatě plně spisovného, oficiálního (v kuchařských
receptech, na jídelních lístcích apod.).
Baude (východoněmecky) horská chata, horský hotel (hostinec), horská samota je
jakýmsi reliktem i příznačným symbolem bývalé česko-německé jazykové a kulturní
symbiózy (často domácky intimní, lokálně podložené), jako součást oficiálních, úředních
označení příslušných objektů i „osad“ (seskupení horských usedlostí) je to jazyková
reálie spjatá bezprostředně s oblastí Krkonoš – srov. dřívější německé názvy
a paralelní, současné české jako Wiesenbaude – Luční bouda, Woseckerbaude – Vosecká
bouda, Töpferbaude – Hrnčířská bouda, Friesbauden – Friesovy boudy, Lahrbauden
– Lahrovy boudy. Turistické chaty a „hotely“ se na české straně Krkonoš jako
„boudy“ pojmenovávají dodnes, přitom nikde jinde se v Čechách ani na Moravě podobné
objekty takto neoznačují.
Z důvodů věcných (zejména proto, že se horské chaty a usedlosti budovaly v době,
kdy osídlení Krkonoš bylo téměř výlučně německé) je ovšem víc než pravděpodobné,
že zmíněného významu (historicky vzato druhotného) bylo užito nejprve u výrazu Baude
a teprve později u paralelního českého bouda – šlo by pak vlastně o sémantický kalk
z němčiny, resp. zpětnou přejímku slova v novém, specifickém významu. 3
V době husitských válek přešly z češtiny do němčiny výrazy houfnice, píšala, lebka,
tesák, váček a snad i trabant. Z nich ovšem pouze první dva se v jazyce ujaly natrvalo
a rozšířily se i do dalších jazyků. Obecně známo je to o výrazu píšala (přejatém už
koncem 16. stol. zpětně do češtiny jako pistole, Machek 1971: 459), méně již o slově
houfnice, které bylo přejato do slovenštiny jako húfnica, polštiny haufnica a němčiny
haufnitz (Machek 1971: 179); pozdější německá podoba slova Haubitze dala pak
vzniknout franc. l’obus a angl. the hauwitzer (Eisner 1992: 494).
Jen v úzce specializované literatuře je možno se dozvědět, že po nějaký čas žily
v německém jazyce výrazy Lebke druh helmy, Tesak dlouhý široký nůž, resp. dýka
25

a Wätschker tobolka, měšec, „váček“ (Bellmann 1971), stejně tak jako v polštině łebka
a tesak (Siatkowski 1996); poslední ze jmenovaných výrazů – v podobě tasak – v ní
dokonce natrvalo zdomácněl a má spisovný, neutrální charakter.
Zatímco německé slovníky a speciální lexikologické studie shodně udávají český
původ výrazu Trabant, je tomu na české straně (drabant, trabant) právě naopak. České
i německé drabant, trabant se shodují pouze ve významech: (dř.) pěší žoldnéř, z toho
pak tělesný strážce (původně zřejmě opěšalý), popř. stálý průvodce vysoce postavené
osoby (krále n. šlechtice), německý výraz má navíc významy: nový, současný – (astron.)
družice, souputník (satelit), umělý měsíc a historický, specializovaný (snad prvotní)
– husitský pěší bojovník. První písemné doklady o existenci výrazu v tomto významu
pocházejí – počínaje r. 1424 – z oblasti Lužice a Slezska, zemí bezprostředně zasažených
husitskými válkami (Bielfeldt 1965: 26). Jak se zdá, mohlo by tedy jít v češtině
o zpětnou přejímku výrazu původně dost specifického (české reálie), a to již ve významu
zobecněném; 4 ve shodě s německými prameny by pak bylo třeba uznat vlastní původ
předpokládané české předlohy německého slova drabant za nejasný.
Bez doplňujících komentářů nelze přejít výklady původu výrazů Roboter, Groschen
a Scharwenzel.
Slovo Roboter bylo v němčině utvořeno ve středověku (14.–15. stol.) z přejatého
českého základu robota – Robat/Robot s historickým významem kdo byl povinen robotou
vrchnosti (robotník) a nově, patrně nezávisle na tom ze slova robot s významem
automat, stroj vykonávající n. nahrazující lidskou práci (Maschinenmensch); v druhém
případě však o přímé přejetí českého slovního základu asi nejde, nebo novodobé
Roboter se v němčině rozšířilo díky anglickému překladu Čapkova dramatu RUR,
podle plného znění titulu „Rossum’s Universal Robots“, jenž se chápal a chápe jako
angličtině vlastní, původní.
Z formulace „něm. grosch je z češtiny (Grimm DWb); pro to svědčí fakt, že všechny
německé doklady 14. a 15. stol. jsou z východního Německa“ v Machkově slovníku
(1971: 152, Šmilauerův recenzní dodatek) lze usuzovat na přímé přejetí slova groš
do němčiny; přejata však byla jen variantní forma, nikoliv slovo samo (ani pojem),
které má v němčině jako v češtině původ ve střlat. (denarius) grossus, tj. tlustý (peníz),
a německy znělo (původně) grosse. Forma grosch(e), odrážející, napodobující českou
výslovnost (grossus > groš podobně jako versus > verš, Machek 1971: 152) se vyvinula
zprvu jen v „české“ (böhmisch) kancelářské němčině (ve 14. stol.) a díky její prestiži
a vlivu (ovšem jen krátkodobě trvajícímu) se rozšířila postupně po celém Německu
a Rakousku.
Výraz Scharwenzel (řidč. Scherwenzel), dvojího významu: 1. (zast. a pej.) patolízal,
přehnaný horlivec, lichometník (neodbytně vnucující svou připravenost „být k službám“)
a 2. (reg., kart.) spodek, kluk, nepatří ke slovní zásobě centrálního charakteru a ani jeho
původ nebyl zcela uspokojivě a beze zbytku v reprezentativních, oficiálních slovnících
vysvětlen. 5 Kromě zajímavé a spletité historie vzniku (vskutku originální a dle našeho
soudu nejpřijatelnější výklad podal Walter Steinhauser, 1978: 104) stojí za zaznamenání
to, že výraz Scharwenzel funduje běžně užívané, mnohem frekventovanější sloveso
(herum)scharwenzeln „1. otáčet se, ošmerdovat se kolem k-o, 2. lísat se ke k-u, pochle-
26

ovat k-u (Volný 1966: 866) a že je významově i formálně souvztažné s výrazem Wenzel
– (kart.) spodek, kluk 6 .
K takovýmto slovům vícevýznamovým, resp. s členěným významem náležejí kromě
výše uvedených Baude a Roboter už jen Halunke a Tornister, 7 jakožto fundující výraz
nebo určující komponent slova složeného lze připomenout jen Roboter (roboterhaft
= mechanický), Schmetten (Schmettenkäse = smetanový sýr). Jinak jde vesměs o slova
jednovýznamová, často výrazy specializované, termíny (Kalesche druh kočáru, koleska;
Haubitze; Tesching; Trappe drop; Zeisig čížek; Hatschek háček). Výjimečné je také,
jestliže figurují jako komponenty frazeologických spojení – Groschen: např. jdm. fehlt
ein Groschen an der Mark „někdo není zcela soudný, při rozumu“, nicht [ganz] bei
Groschen sein – postrádat (zdravý) rozum, soudnost; Haubitze – voll wie eine Haubitze
(Strandhaubitze) sein „bejt vožralej/nalitej jako dělo“.
Přejímání ze slovanských jazyků do němčiny probíhalo u téže lexikální jednotky
nejednou na několika místech souběžně; z hlediska čistě hláskoslovného je pak velmi
obtížné (a někdy dokonce nemožné) výchozí podoby navzájem odlišit, detailněji určit,
zejména jde-li o výraz všeslovanské slovní zásoby a obecně o starší období, kdy diferenciace
mezi jednotlivými slovanskými jazyky nebyly ještě tak výrazné. U některých
takových slov se proto jako zdroj přejetí uvádí jen obecné označení ze „slovanštiny“,
popř. ze západoslovanských jazyků. S češtinou jako alternativním, popř. vedlejším,
doplňkovým zdrojem přejetí je možno i přesto počítat u mnoha takových výrazů: kursin[n]a
> kürsen (z toho pak kürsenaere, nyní Kürschner – kožešník) a zülle
> Zille z praslovanských slov „krzno“ a „člun“, přejatých mj. od starých Slovanů českého
rodu, zisec > Zeisig čížek, stigeliz > Stiegelitz stehlec/stehlík, Beißker/Peisker
apod. (nyní Schlammbeißer) piskoř, pitsche, picze > Peitsche bič (Bellmann 1971:
256), snad i Kretzscham krčma (Bellmann 1971: 248); Kren křen a Reizker ryzec pro
rak. němčinu (Steinhauser 1978: 50, 53n.), Slibowitz/Sliwowitz (něm. Pflaumenschnaps,
rak. Zwetschkenbrand) slivovice (Steinhauser 1978: 120, Beranek 1970: 128), nářeční
(rakouské) Gareis karas (Machek 1971: 242) vedle spisovného Karausche (z pol.
karas), regionální (z českých zemí) Grenitze/Granitze hranice (Bellmann 1971: 229)
vedle spis. Grenze (z lužickosrb. nebo pol.) aj.
K případům tohoto typu by bylo možno připočíst i slova, jež byla do němčiny přejata
prostřednictvím češtiny nebo jiných uvažovaných jazyků: Karbatsche Peitsche, karbatschen
peitschen bylo přejato podle některých výkladů (Kluge 1934: 285, Deutsches
Universalwörterbuch A–Z 1989: 812) z osm. (tur.) kirbac [kyrbač] přes češtinu a/nebo
maarštinu, podle jiných přes polštinu a ruštinu (Steinhauser 1978: 72n.), popř. přes
některý z jmenovaných slovanských jazyků (Bielfedt 1965: 33); u dříve již uvedeného
Tornister se jako poslední článek přejetí uvádí rovněž čeština – Machek (1971: 635):
„Něm. Tornister (z toho č. tornistra i zkrácené torna) se má za přejetí z ma. nebo
z č. (Hpt.)“, Deutsches Universalwörterbuch A–Z (1989: 1543): z čes. nář. tanistra,
Duden – Herkunftswörterbuch (1989: 748): ze „slovanštiny“, srov. nář. čes., pol. formy
tanistra < tanisz[t]ra, Bielfeldt (1965: 26): pro český původ v němčině mluví to, že starší
tanister je doloženo v 17. stol. jen v písemnostech českého a slezského původu a mladší
tornister v 18. stol. původu hornosaského.
27

S českými zeměmi, konkrétně s rozvinutou tam (mj. díky německým kolonistům)
kulturou hornickou souvisí výraz Hund/Hunt kleiner kastenförmiger Förderwagen, zdrojem
přejetí je sice slovinské hyntow nebo slovenské hintov (z ma. hintó) Paradekutsche,
první německý doklad však pochází z Krušných hor (Bielfedt 1965: 27), v nichž
je zřejmě třeba hledat i ohnisko jeho šíření v německém jazyce.
Podobně pouze věcnou, nikoli přímou jazykovou souvislost má s českými reáliemi,
resp. s češtinou americký dolar. Základem bylo německé -taler z Joachimstaler (Münze),
podle místa, kde se tyto mince začaly razit (Joachimstal – Jáchymov); tento základ
dal vzniknout různým názvům mincí – Taler = hist. stříbrná mince v německých
zemích, podle její zvukové podoby (odrážející německou, nikoliv českou výslovnost!)
slovanské tolar – dnes např. v obnovené platnosti oficiální měnová jednotka ve Slovinsku,
prostřednictvím dolnoněm. – nizozem. daler pak vlastní angl. – amer. dollar
(Duden – Fremdwörterbuch 1990: 196, Duden – Herkunftswörterbuch 1989: 132,
Deutsches Universalwörterbuch A–Z 1989: 355, 1511) 8 .
Z poznatků, jež jsme zde shromáždili, je zřejmé, že přejímání slov z češtiny nebo
českým prostřednictvím do spisovné němčiny/jazyka kulturního nebylo jevem natolik
sporadickým, jak by se dalo usuzovat z formulací v novějších českých lexikologických
příručkách. Ty uvádějí jen několik jednotlivých výrazů (Filipec 1985: 127; Hladká
1995: 102 – ta ovšem jen slova regionální povahy), nejvíce kolem jedné desítky, a to
i se slovy co do českého původu chybně určenými, spornými či pouze alternativními
– tolar; čížek a hákovnice; karabáč (Helcl 1963: 60; Hauser 1980: 167).
Jak lze vyvodit z odborné literatury a slovníků, byly z češtiny do spisovné němčiny/jazyka
kulurního zcela jistě nebo alespoň s velkou pravděpodobností přejaty výrazy ätsch,
Baude, Dudei/Dudelsack, Groschen, Halunke, Hatschek, Haubitze, Kalesche, Petschaft,
Pistole, Polka, Prahm, Preiselbeere, Robat/Robot, Roboter, Scharwenzel, Schmetten, Schöps,
Tesching, Tornister, Trabant, Trappe, Wenzel, Ziesel(maus), tedy více než dvě desítky
slov. Tento počet by se významně zvýšil, kdybychom vzali v úvahu některé případy
nejednoznačné či sporné (čížek, hákovnice, švestka, tulich, vdolek, kousek aj.), alternativní
a v širším slova smyslu regionální.
V budoucnosti bude proto třeba věnovat pozornost nejen dalšímu zpřesňujícímu
etymologickému bádání, ale také popularizaci a náležité interpretaci již dosaženého
stavu poznání.
28
POZNÁMKY
1. Výstižně to vyjádřil P. Eisner (1992: 493n.): „Vlivy češtiny zasáhly jen německé ostrůvky, a počítáme-li
co do některých jevů celé naše pohraničí, pořád jen poměrně nepatrnou zátoku německého moře. Vlivy
němčiny však zasáhly celou oblast českých sídliš a byly i jinak pronikavější. Německému vzdělanci
a spisovateli z prostředí symbiosy česko-německé postačilo, aby pozorně četl německé autory anebo aby
si nějakou chvíli pobyl v říši, a mohl se tím svých bohemismů snadno zbavit. Český autor a vzdělanec si
nemohl pobýt nikde, nebo ani oblasti nářeční mu po této stránce nemohly dát žádnou plnou jistotu,
a nemohli mu ji ovšem dát ani čeští klasikové.“
2. Hleme, heleme se, hele(), podívej; podobně i německy, např. údivné schau! schau! (to se podívejme!)
a na da schau her! (no tohle!, něco takového!) nebo přesvědčovací a vybízecí schau (mal) ... (hele ...,
podívej ...).

3. Původní význam z češtiny přejatého výrazu Baude byl totiž jen pastýřská chýše (Kluge 1934: 43), který
koresponduje s jedním ze základních významů (jednou z jeho exemplifikací) českého slova bouda: (SSJČ
I, 155) 1. menší jednoduché stavení z prken n. podobného materiálu: ... pastýřská b. ...; význam druhý
(Berggasthof, Bergwirtschaft), dnes vlastně základní, z hlediska časové priority, posloupnosti v češtině
obdobu nemá.
4. Polské trabant (hist.), přejaté z němčiny, má už jen posunutý význam „člen tělesné, osobní stráže
významné, vysoce postavené osoby“, nikoli tedy ještě starší, česko-německý význam „lancknecht,
ozbrojený pěšák“ (Szymczak 1981: 519).
5. Srov. Duden – Herkunftswörterbuch (622): „Zugrunde liegt – wohl beeinflußt von landsch. Wenzel
„Unter“ – tschech. červenec „Herzbube“ (zu červený „rot“, nach der Spielkartenfarbe). Vielleicht hat
auch „schwänzeln“ ... auf die Bedeutungsentwicklung eingewirkt.“ – Deutsches Universalwörterbuch
A–Z (1305): „1: übetr. von Bed. 2 im Sinne von „jmd., der wie eine Trumphkarte (beliebig) eingesetzt
werden kann“; 2: Wohl unter Einfluß unter Wenzel < tschech. červenec = (roter) Herzbube...“
6. Novodobý vídeňský výraz Wenzel (z přelomu 19. a 20. stol.) = český voják (ve Vídni sloužící) nemá s tímto
slovem patrně nic společného, i když právě na těchto kartách bývá zobrazován „knecht“
– voják s halapartnou.
7. Halunke: a) holomek, špatný člověk; b) žert. rošák, dareba, klacek. – Tornister: a) torna, vojenský
tlumok; b) region. školní brašna.
8. České etymologické slovníky (Machek, Holub – Lyer) zprostředkování mezi Taler/tolar a dollar neregistrují
a mohou tak zavdávat podnět k mylným názorům o přímém vztahu mezi českým tolar a americkým
dollar (viz např. Hauser 1980: 167).
LITERATURA
Bellmann, G.: Slavoteutonica. Berlin – New York 1971.
Beranek, F. J.: Atlas der sudetendeutschen Umgangssprache. Marburg 1970.
Bielfeldt, H. H.: Die Entlehnungen aus den verschiedenen slawischen Sprachen im Wortschatz der
neuhochdeutschen Schriftsprache. Sitzungsberischte der Deutschen Akademie der Wissenschaften
(Berlin) 1965, č. 4, str. 5–59.
Bielfeldt, H. H.: Die tschechischen Lehnwörter im Deutschen. Slavica Pragensia VIII, 1966, str. 123–133.
DUDEN – Wie sagt man in Österreich? (2. vyd.). Mannheim – Zürich – Wien 1980.
DUDEN – Wie sagt man anderswo? (2. vyd.). Mannheim – Zürich – Wien 1983.
DUDEN – Herkunftswörterbuch der deutschen Sprache (2. vyd.). Mannheim – Leipzig – Wien – Zürich
1989.
DUDEN – Deutsches Universalwörterbuch A–Z. (2. vyd.). Mannheim – Leipzig – Wien – Zürich 1989.
DUDEN – Das Fremdwörterbuch. Mannheim – Leipzig – Wien – Zürich 1990.
DUDEN – Redewendungen und sprichtwörtlichen Redensarten. Mannheim – Leipzig – Wien – Zürich
1992.
Eisner, P.: Chrám i tvrz (fotoreprint podle vydání z r. 1946). Praha 1992.
Ertl, V.: Gebauerova Mluvnice česká (9. vyd.). Praha 1926.
Filipec, J. – Čermák, F.: Česká lexikologie. Praha 1985.
Hauser, P.: Nauka o slovní zásobě. Praha 1980.
Helcl, M.: Slovní zásoba češtiny a její změny. – In: O češtině pro Čechy. Praha 1963, str. 26–60.
Hladká, Z.: Lexikologie. – In: Příruční mluvnice češtiny. Praha 1995, str. 65–108.
Holub, J. – Lyer, S.: Stručný etymologický slovník jazyka českého. (2. vyd.) Praha 1978.
Kluge, F.: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. 11. vyd. (ve zpracování A. Götze). Berlin
– Leipzig 1934.
Steinhauser, W.: Slawisches im Wienerischen. (2. vyd.) Wien 1978.
Szymczak, M. a kol.: Słownik języka polskiego (III). Warszawa 1981.
Volný, J.: Německo-český slovník. Praha 1966.
29

30
ZUSAMMENFASSUNG
DIE TSCHECHISCHEN LEHNWÖRTER IM HOCHDEUTSCHEN
Die tschechischen Lehnwörter sind im Hochdeutschen nicht häufig. Trotzdem ist
es nicht leicht, die Gesamtzahl dieser Wörter zu bestimmen – die Fachliteratur
(meistens ausländischer Provenienz) ist zerstreut, die Ansichten sogar der Vorderfachleute
weichen in einigen Fällen wesentlich ab, und die Studie, welche die unterschiedlichen
Meinungen in Einklang brächte, steht nicht zur Verfügung.
Der Verfasser stellt deshalb seine Aufmerksamkeit vor allem auf manche Einzelfälle
des Entlehnens und bemüht sich nur die wichtigsten Kenntnisse zusammenzusetzen.
Dabei gelang er außer anderem zu der Schlußfolgerung, daß die Zahl der
tschechischen Lehnwörter im Hochdeutschen sicher wenigstens 20 Einheiten überragt.
Diese Zahl ist viel größer als jene, welche die tschechischen lexikologischen
Handbücher neuerer Zeit bringen.
In der Zukunft muß man also die Aufmerksamkeit nicht nur der weiteren Vertiefung
der etymologischen Forschung, sondern auch der Popularisierung und der passenden
Interpretation des schon geschafften Kenntniszustandes widmen.