Hněv - náhledové PDF - eReading

beletrie.eu

Hněv - náhledové PDF - eReading

Hněv

PRAHA 2013


Přeložila:

JIŘINA STÁRKOVÁ

J. R. Ward: Hněv

Vydání první

Copyright © Love Conquers All, Inc., 2012

This edition published by arrangement with NAL Signet,

a member of Penguin Group (USA) Inc.

All rights reserved including the right of reproduction in whole

or in part in any form

Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4,

www.baronet.cz v roce 2013 jako svou 1766. publikaci

Přeloženo z anglického originálu Rapture,

vydaného nakladatelstvím New American Library,

a division of Penguin Group (USA) Inc. v roce 2012

Český překlad © 2013 Jiřina Stárková

Přebal a vazba © 2013 Ricardo a Baronet

Ilustrace na přebalu © 2013 Emil Křižka

Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová

Korektorka Daniela Čermáková

Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2

Tisk a vazba:

, s. r. o., Český Těšín

Veškerá práva vyhrazena.

Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována

či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.

Název a logo BARONET ® jsou ochranné známky zapsané

Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.

ISBN 978-80-7384-669-5

BARONET

Praha 2013


J. R. Ward

Hněv

Čtvrtý díl

románového cyklu

PADLÍ ANDĚLÉ


Naší Rachel,

která nejenže propadla Heartlandu,

ale představila mě opravdové, živé Fi-Fi.


PODĚKOVÁNÍ

Velikánský dík všem čtenářům!

Jako obvykle zdravím tým Waudových – vy víte, koho

mám na mysli – a děkuji Steveu Axelrodovi, Kaře

Welshové, Leslii Gelbmanové a Claire Zionové.

Tohle všechno by nebylo možné bez mých nejbližších,

jak pokrevních, tak adoptivních.

A samozřejmě bez Spisovatelčina psa.


KAPITOLA

1

H rob.

Se vším všudy. Včetně vztyčeného náhrobního

kamene, nedávno zryté půdy a zpopelněného a pohřbeného

těla pod zemí.

Na hrobu ležel Matyáš, nahý a uprostřed hřbitova,

jehož hranice se ztrácely v neproniknutelné tmě.

Ze všeho nejdřív si vzpomněl na výjev, který nechal

všem svým mužům vytetovat na záda: zlověstnou postavu

Smrtky na pozadí mramorových a žulových desek.

Taková ironie. Dost možná ho Zubatá každou vteřinou

rozseká kosou na kusy.

A teď to schválně řekni rychle třikrát za sebou, napadlo

ho zcela nesmyslně.

Usilovně zamžoural ve snaze pročistit si slabý zrak,

přitáhl končetiny blíž k tělu, aby si udržel tělesnou teplotu,

a čekal, až kulisy vystřídá realita, v níž existoval

předtím. Když se nic nezměnilo, zapřemítal, kam se asi

poděla stěna, kde měl být uvězněný navěky věků.

Že by se z té přecpané, nasládle páchnoucí mučírny

konečně osvobodil?

A nějakým zázrakem unikl z pekla?

Se zaúpěním se pokusil posadit, ale nedokázal ani

zvednout hlavu. Koneckonců, vidět na vlastní oči a zakusit

na vlastní kůži, že ti umanutí věřící mají v lecčems

pravdu, si vyloženě žádá šlofíka. Hříšníci se

9


opravdu dostanou k protinožcům – ne však do Austrálie

– a v cíli zjistí, že trápení a bolístky, na jaké si stěžují

během pozemského života, jsou ve srovnání s tamním

utrpením jako zábavná exkurze ve filmových

ateliérech.

Tam dole je totiž ďáblice.

A její obývák smrdí jako žumpa.

V něčem se však ctění hřímající kazatelé přece jen

spletli. Ukázalo se, že Satan nemá rohy ani kopýtko,

oháňku ani vidle. Je to regulérní mrcha a libuje si

v červené. Ovšem brunetkám tahle barva sluší – aspoň

ona to sama sobě neustále připomínala.

Matyáš znovu zamžoural levým čili zdravým okem,

připravený na návrat do neprostupné, rozžhavené tmy,

kde mu v uších znělo sténání a křik prokletých a kde se

mu jeho vlastní bolest drala vyprahlým hrdlem a tryskala

rozpraskanými rty…

Ale nic se nezměnilo: pořád leží na hrobu, nahý jako

novorozeně. A hrob je na hřbitově.

Zorné pole mu vyplnily náhrobní kameny z bílého

mramoru, rodinné hrobky ozdobené anděly a přízračnými

sochami Panny Marie. Převažovaly však přízemní

náhrobky, jako by mezi vznešenými a velkolepými

nebožtíky odpočívali převážně liliputi a znetvoření

chcípáčkové. Borovice a javory vrhaly stíny na prořídlou

jarní trávu a lavičky z tepaného železa. Na železných

sloupech měkce zářily lampy pouličního osvětlení

jako svíčky na narozeninovém dortu a klikaté

cestičky by jinde možná působily romanticky.

Ne však tady, ne v souvislosti se smrtí –

Matyášovi se najednou začaly odvíjet před očima

události z minulého života, které si vynutily otázku,

jestli shodou okolností nezakouší svůj druhý pokus

o umření. Přesněji třetí.

A nebyly to radostné vzpomínky. Žádná milující

manželka nebo rozkošná dítka, ani bílý laťkový plot

10


kolem domu. Jen mrtvoly. Desítky, stovky mrtvol lidí,

které Matyáš buď nařídil zabít, nebo které zabil sám.

Ano. Během svého života spáchal hodně trestuhodného

zla.

S velkým úsilím se na kyprém hrobě posadil. Tělo

měl jako skládačku, jejíž dílky však do sebe nezapadaly,

naopak byly násilím vpáčené do mezer a náhodně

pospojované, na některých místech uvolněné, jinde nepříjemně

těsné. Ale tak už to bývá, když máte sebevražedné

sklony a musí vás dát do pořádku jen umění lékařů

a vaše omezené samoléčitelské schopnosti.

Matyáš stočil pohled na nápis na náhrobku a zamračil

se.

James Heron.

Kristepane, James Heron…

Zvedl ruku, třesoucími se prsty se dotkl hluboce vyrytých

písmen a přejel jimi přes jméno vytesané do leštěné

šedé žuly.

Přerývaně vydechl, jako by mu bolest, která ho ostře

bodala pod žebry, vytlačovala vzduch z plic.

Ani ve snu by ho nenapadlo, že existuje věčné bytí

nebo konečné zúčtování, kdy se sesumírují a zváží jeho

skutky, nebo že ho po posledním úderu srdce čeká boží

soud. To mu však bolest nepůsobilo. Trýznilo ho vědomí,

že i kdyby tušil, jak skončí, nezachoval by se jinak.

„Je mi to líto,“ řekl, aniž věděl, koho oslovil. „Je mi

to děsně líto…“

Žádná odpověď.

Vzhlédl k obloze. „Je mi to líto!“

Zase nic – což bylo v podstatě dobře. Měl plnou hlavu

výčitek a pro diskusi s druhou stranou už v ní nezbylo

místo.

Když se škrábal na nohy, podlamovala se mu kolena

a hroutil trup, a aby udržel rovnováhu, musel se opřít

o náhrobek. Sklopil oči. Je učiněná troska: stehna samá

jizva, na břiše keloidní šrámy, místo jednoho lýtka jen

11


kůží obalená kost. Doktoři dokázali se šrouby a s hřeby

zázraky, ale s ohledem na to, v jak bezchybné kondici

byl předtím, připomínal polámanou hračku opravenou

izolační páskou a vteřinovým lepidlem.

Škoda, že mu sebevražda nevyšla. Díky Jimu Heronovi

přežíval ještě další dva roky. Potom se smrt přihlásila

o své právo a konečně si ho našla. A dokázala,

že během pozemského života měl duši jen vypůjčenou

a že její skuteční majitelé prodlévají na „druhé

straně“.

Matyáš se ze zvyku rozhlédl po holi, ale nakonec se

zaměřil na to, co spatří pravděpodobněji: přibližující se

stíny, buď těch smrdutých mazlavých bytostí, nebo lidí.

V obou případech to má spočítané. Jako bývalý velitel

ExOp má víc nepřátel než africký diktátor a všichni

mají pušky nebo žoldáky s puškami. Je zavržený samotným

peklem a rozumí se samosebou, že se odtud

nedostal jen tak pro legraci.

Dříve nebo později bude mít někoho v patách, a ačkoli

nemá důvod žít, jeho hrdost žádá, aby o přežití

bojoval.

Anebo ze sebe udělal co nejnesnadnější cíl.

Klopýtl a vykročil s ladností strašáka. Trhal sebou

v sérii křečí, jež završil neuspořádaný krok, při kterém

ho bolelo celé tělo. Aby zamezil úniku tepla, objal si

trup pažemi, ale hned nato zjistil, že to nebyl dobrý nápad.

Rukama totiž potřeboval vyrovnávat kulhání.

Matyáš pokračoval v šouravé zombíkovské chůzi

a s hlavou obtěžkanou zmatkem se ploužil kolem hrobů

a přes trsy rozcuchané trávy, na pokožce doteky

chladného vlhkého vzduchu. Nevěděl, co se s ním stalo,

ani kam má namířeno. Nevěděl, co je za den, měsíc

nebo rok. Ale prvotní potřeby byly neoddiskutovatelné.

Oblečení. Úkryt. Jídlo. Zbraně.

Jakmile si obstará základní výbavu, začne řešit

všechno ostatní. Měl neblahé tušení, že se na svobodě

12


neocitl náhodou. Jakožto raněná šelma se co nevidět

změní v kořist. Takový je zákon divočiny.

Když se doštrachal ke krabicovité kamenné budově

obehnané plotem z tepaného železa, usoudil, že je to

jen další rodinná hrobka. Ale nápis Borový háj na trojúhelníkovém

štítu a zbrusu nový masivní visací zámek

na vstupních dveřích naznačoval, že se zřejmě jedná

o přístřešek pro zahradníky a uklízeče.

Naštěstí někdo nedovřel jedno z oken vzadu… které

se jako na potvoru ani nepohnulo.

Matyáš se shýbl pro spadlou větev, vsunul ji do škvíry

a zapáčil. Rám se prohnul. Znovu zabral… a okno

s pronikavým zaskřípěním povolilo.

Strnul.

Zmocnila se ho panická úzkost, dříve nepoznaná,

teď vštípená děsivými zážitky. Zapátral zrakem ve stínech.

Ten zvuk zná. Podobný vydávají démonovi přisluhovači,

když si pro vás jdou –

Ale bylo ticho.

Jen hroby a plynové osvětlení, které ani varovný příval

adrenalinu neproměnil v… zkrátka v něco jiného.

Matyáš se se zaklením zase dal do práce a páčil

větví tak dlouho, dokud nevznikl dostatečně velký

otvor, aby jím prolezl. Vytáhnout se nahoru byla bezmála

nadlidská dřina, ale sotva měl uvnitř ramena,

zbytek přenechal zemské přitažlivosti. Betonová podlaha,

na níž přistál, byla zřejmě vystlaná otopnými radiátory

a Matyáš si musel dopřát oddychový čas. Namáhavě

funěl, útroby zauzlované palčivou bolestí,

která mu po dopadu bouřlivě vyklíčila na nespočetných

místech těla –

Vzápětí se mu nad hlavou problikaly k životu stropní

zářivky a nemilosrdně ho oslnily.

Zpropadený pohybový čidla. Díky nim, a jen co přivykl

ostrému jasu, se mu nabídl pohled na travní sekačky,

plečky a rozmanité zahradnické nářadí. Nane-

13


štěstí byl v tu chvíli dočista bezbranný, vydaný na nemilost

komukoli, kdo zpozoruje světlo za okny.

Na stěně, jako stažené zvířecí kůže, visely na háčcích

nepromokavé pracovní oděvy. Jak nejrychleji to šlo, si

Matyáš natáhl kalhoty a halenu. Oblečení mělo být volné,

ale na něm plandalo jako skasané plachty. Rázem se

cítil líp, i když hadry páchly jako umělé hnojivo a hrubá

látka mu odírala pokožku. Baseballovou čepici odloženou

na polici zdobilo logo bostonských Red Socks. Nasadil

si ji, aby nemrhal drahocenným tělesným teplem,

a potom se pokusil najít něco, co mu poslouží jako opora.

Usoudil, že lopaty s dlouhou násadou jsou příliš těžké

a drátěné hrábě na listí nejspíš k ničemu.

Kašle na oporu. Musí odsud vypadnout. Pod zářivkami

je přímo na ráně.

Odešel stejným způsobem, jakým vešel. Lopotně se

protáhl oknem a tvrdě dopadl na zem. Na kletby a sakrování

nebyl čas. Honem pryč.

Než zemřel a ocitl se v pekle, byl pronásledovatelem.

Vlastně celý život byl lovcem, tím, kdo slídil, zaháněl

do úzkých a likvidoval. Ale teď, po návratu do

stínů hrobů, byly všechny nepostižitelnosti noci nebezpečné

– pokud se neprokáže jinak.

Matyáš doufal, že je zpátky v Caldwellu.

Jestli ano, musí se držet při zdi a dostat se do New

Yorku, kde má uložené zásoby.

Modlil se, ať je v Caldwellu. Pak stačí jen pětačtyřicet

minut jízdy na jih. Vloupání už má za sebou. Zprovoznění

staršího auta bude další dovednost, kterou může

oprášit.

Trvalo zdánlivě věčnost, než dospěl k plotu z tepaného

železa, vroubícího areál hřbitova. Na výšku měl tři

metry a na vrcholu dlouhé ostré hroty, které patrně prožily

svůj minulý život jako dýky.

Matyáš přistoupil k mříži, která ho věznila na straně

mrtvých. Uchopil ji rukama a cítil, jak mu studený kov

14


stisk opětoval. Zvedl hlavu a soustředil se na nebe. Hvězdy

doopravdy pomrkávaly.

Vždycky si myslel, že se to jen tak říká.

Při hlubokém nádechu vtáhl do plic čerstvý čistý

vzduch a znechuceně si uvědomil, že je zvyklý na zápach

pekla. Zpočátku ho bytostně nenáviděl. Ten ohavný

smrad vaječných pukavců mu pronikal do čelních

dutin, postupoval do hrdla a otravoval vnitřnosti. Nebyl

to jen strašlivý puch, ale infekce, která do něj vstoupila

nosem, šířila se celým organismem a prohlásila za své

území všechno, z čeho jeho tělesná schránka sestávala.

Ale on se proti ní otužil.

Časem, během utrpení, se přizpůsobil také hrůze,

zoufalství i bolesti.

Nefunkční oko, to nevidoucí, mu náhle zvlhlo.

Nahoru, ke hvězdám, se nikdy nedostane.

Tenhle odklad mu má nejspíš jen znásobit muka. Nic

neoživí hrůzný zážitek víc než dočasná úleva. Po návratu

do jámy lvové náhlá změna všechny vjemy zostří,

zruší dřívější aklimatizaci a klamný restart navodí

původní šok.

Zase po něm půjdou. Koneckonců si o to koleduje.

A bude vzdorovat nevyhnutelnému tak dlouho, jak

jen bude třeba – ne s nadějí na únik, ne s vyhlídkou na

odklad, ale díky bezděčnému fungování své vrozené

houževnatosti.

Z téhož důvodu konal zlo.

I to je součástí jeho přirozenosti.

Vytáhl se nad zem, vsunul svou zdravější nohu mezi

železné pruty a stejným způsobem stoupal výš a výš.

Vrchol plotu se zdál v nedohlednu a vzdálenost přiměla

Matyáše k soustředění na daný cíl.

Po nekonečně dlouhé době obemkl jeden výhrůžný

hrot dlaní a nato se do něj zaklesl nadloktím.

Když přehodil nohu přes okraj plotu, jedna z ostrých

špic se mu zabodla do lýtka a vyrvala z něj kousek masa.

15


Ale už se nemohl vrátit. Vsadil na všechno. Nakonec

stejně zvítězí gravitace a stáhne ho zpátky na zem. Lepší

bude přistát vně hřbitova než uvnitř.

Než Matyáš zahájil volný pád, vzhlédl ke hvězdám.

Dokonce k nim vztáhl ruku.

To, že se mu neustále vzdalovaly, bylo vlastně příhodné.

16


KAPITOLA

2

M

els Carmichaelová v redakční místnosti osaměla.

Pokolikáté už?

V devět večer zbyly v bludišti redakce Caldwellského

kurýru jen kancelářské přístroje a nábytek bez lidí.

Samotná novinářská práce na zítřejším vydání skončila

a povinnosti reportérů dočasně převzaly tiskárny na

vzdáleném konci silné zdi za Melsinými zády.

Když se opřela, klouby židle melodicky zavrzaly.

Kdysi je přeměnila v nástroj hrající rozverný popěvek,

který složila během řady podobných osamělých nocí

a který nazvala „Nikam nespěchám“; sopránový part

pohvizdovala sama.

„Ty jsi ještě tady, Carmichaelová?“

Mels se napřímila a založila paže na prsou. „Ahoj,

Dicku.“

Její nadřízený se za ní doklackoval do těsné kóje,

tenký plášť přehozený přes paži, kravatu kolem masitého

krku uvolněnou po další popracovní rundě

u Charlieho.

„Zase makáš přesčas?“ Zrakem zabloudil ke knoflíkům

na předním díle Melsiny sukně, jako by doufal, že

ho zkonzumované panáky whisky obdaří telekinetickými

schopnostmi. „Ti povím, že na tohle jsi až moc pěkná.

Copak nemáš kluka?“

„Znáš mě. Práce a zase práce.“

17


„Možná bych tě něčím zaměstnal…“

Mels ho obdařila neochvějným pohledem. „Díky, ale

mám toho nad hlavu. Dělám průzkum na téma šířícího

se sexuálního obtěžování v odvětvích, kde kdysi měli

početní převahu muži. Například v aerolinkách, ve

sportu… v redakcích novin.“

Dick svraštil obočí, jako by jeho uši opět nezachytily

to, co očekával, že konečně uslyší. Doufal marně.

Melsina reakce na jeho narážky byla od prvního dne

stejná.

Šéfredaktora odhání už dva roky. Bože, jak ten čas

letí…

„Je to poučné.“ Dotkla se myši a vzápětí spořič obrazovky

zmizel. „Mraky statistiky. Mohla by to být

moje první celonárodní reportáž. Genderová otázka

v postfeministické Americe je žádané téma. Samozřejmě

to můžu hodit jen na blog. Třeba připojíš vlastní

komentář…?“

Dick přehodil plášť na druhou paži. „Tímhle jsem tě

nepověřil.“

„Pověřila jsem se tím sama.“

Zvedl hlavu, jako by pátral po další oběti své buzerace.

„Čtu jen články, které sám zadám.“

„Třeba to oceníš i tak.“

Zatahal si za kravatu, jako by se mu špatně dýchalo,

ale s úžasem zjistil, že už ji má uvolněnou. „Marníš

čas, Carmichaelová. Nashle zítra.“

Na odchodu si oblékl nepromokavý plášť z dílny

Waltera Cronkita, modýlek s tuctem klop a páskem, co

plandá z poutek jako úsek střev, který se ocitl tam, kde

nemá co dělat. Kabát si patrně pořídil jako dvacetiletý

mladíček po aféře Watergate, inspirovaný investigativní

prací Woodwarda a Bernsteina při honbě za svou

vlastní novinářskou slávou… jejímž vrcholem byla pozice

šéfredaktora podprůměrného deníku.

Což vůbec není špatný flek. S tím rozdílem, že se

18


nejedná o redakci The New York Times nebo The Wall

Street Journal.

A to Dicka zřejmě ukrutně žere.

Člověk nemusí být génius, aby jeho chování přisoudil

znuděnosti plešatějícího bývalého kormidelníka

čtyřveslice, jehož frustrace z celoživotní neúspěšnosti

se prolíná s blížící se kritickou šedesátkou, která ho

odepíše do starého železa.

Ale třeba je jenom vůl.

Jedno je jisté: s ksichtem podobným spíš šunkovému

sendviči než chlapáckému obličeji Hugha Jackmana

nemůže mít Dick jediný objektivní důvod k přesvědčení,

že řešení problémů všech ženských má ukryté ve

svých kalhotách.

Když se za ním zavřely dvojité dveře, Mels se zhluboka

nadechla a představila si, jak se na záda Dickova

anachronického kabátu otiskne vkusný vzorek pneumatik

expresního městského autobusu. Ale kvůli zeštíhlenému

rozpočtu jezdí expresní autobusy po Obchodní

třídě jen do devíti večer, a teď je… 21:17.

Zadívala se na monitor s vědomím, že by nejspíš

měla jít domů.

Její rozepsaný článek se však netýkal vilných obstarožních

šéfů, co podněcují své podřízené kolegyně

k pošetilým úvahám o prostředcích MHD v roli efektivních

vražedných zbraní. Pojednával o pohřešovaných

osobách. Přesněji o stovkách pohřešovaných osob

na území Caldwellu.

Caldie, jak město důvěrně nazývají jeho obyvatelé,

je na celonárodním žebříčku podobných případů na

prvním místě. Za uplynulý rok jich tohle dvoumilionové

město zaznamenalo trojnásobně víc než všech pět

manhattanských čtvrtí a Chicago dohromady. Poslední

dekáda trumfla statistiky z celého východního pobřeží.

Ještě podivnější bylo, že lidé se neztráceli jen dočasně.

Nikdo o nich už nikdy neslyšel a nikdo je nikdy nena-

19


šel. Nezůstaly po nich žádné stopy, ani tělo, ani se dotyční

nepřestěhovali do jiné jurisdikce.

Jako by je vcucla černá díra.

Po průzkumu získala Mels pocit, že se záplavou

zmizelých možná souvisí i to úděsné vyvraždění celé

rodiny ve venkovském sídle, k němuž došlo před měsícem.

Na místě se našli jen mladí muži rozřezaní na kusy

a vyrovnaní v řadách…

Podle předběžných údajů byla řada z identifikovaných

osob už někdy pohřešována. Mnozí měli záznam

v rejstříku mladistvých nebo v registru narkomanů –

ale na reputaci jejich nejbližším nezáleželo, a ani by

záležet nemělo.

Člověk nemusí být svatý, aby se z něj stala oplakávaná

oběť.

Děsivá tragédie z příměstské venkovské oblasti se

stala hlavním bodem zpravodajství. Každá televizní či

rozhlasová stanice vyslala do Caldwellu své nejlepší

reportéry; stejně tak noviny. Ale navzdory nebývalému

zájmu, politickému tlaku a bouřlivým reakcím právem

znepokojené společnosti se na rozuzlení stále čeká.

Caldwellská policie se snaží vraždy někomu přišít, jenže

nemá jediné vodítko – přestože na případu pracuje

ve dne v noci.

Nějaké řešení přece musí existovat. Vždycky existuje.

A Mels si umínila, že najde odpověď – už kvůli obětem

a jejich nejbližším.

Kromě toho je načase dát o sobě vědět. Do Caldwellu

přesídlila ve svých sedmadvaceti z Manhattanu, protože

tam měla hluboko do kapsy a její kariéra v redakci

deníku New York Post se rozjížděla příliš pomalu. Měla

v úmyslu změnit na půl roku adresu, bydlet u mámy,

něco našetřit a pak vzít útokem The New York Times

nebo The Wall Street Journal, popřípadě se ucházet

o místo reportérky CNN.

Bohužel to jaksi nevyšlo…

20


Mels se znovu soustředila na obrazovku, pročítala

text, který znala téměř zpaměti, a pátrala po podobnostech,

jež jí zatím unikaly… s cílem najít klíč, který by

jí otevřel dveře nejen k senzační reportáži, ale i k jejímu

vlastnímu životu.

Čas běží a bůhví, že není nesmrtelná.

Když odcházela v půl desáté z redakce, řádky s informacemi

se jí objevovaly před očima při každém

mrknutí jako videohra, při níž strávila půl dne.

Její auto jménem Jozefína byla dvanáct let stará

Honda Civic s bezmála třemi sty tisícovkami najetých

kilometrů – a drahoušek Fi-Fi na ni vždy věrně čekal

v chladu noci. Mels nastoupila a dýchavičný motor nastartovala.

Za sebou práci, která uvízla na mrtvém bodě,

před sebou další noc v mámině domě… a to, prosím,

ve svých třiceti letech.

Skvělý. Jako by čekala, že se nazítří probudí a jako

zázrakem z ní bude všemi zbožňovaná moderátorská

hvězda.

Odbočila na Obchodní třídu a dala se směrem z centra,

pryč od kancelářských budov. Minula noční kluby

a bary a co nejrychleji projela nehostinnou, neslavně

proslulou oblastí plnou opuštěných a zchátralých domů

se zabedněnými okny. Následoval o poznání vlídnější

úsek, zazeleněná obytná čtvrť s úpravnými dvoupatrovými

sídly spokojeně usazenými v ulicích pojmenovaných

po druzích stromů –

„Do prdele!“

Mels strhla volant vpravo ve snaze vyhnout se muži,

který vevrávoval na vozovku, ale už bylo pozdě. Najela

přímo do něj a nabrala ho předním blatníkem, takže se

převalil přes kapotu a narazil do čelního bezpečnostního

skla, které se v gejzíru oslňujícího světla roztříštilo

na tisíce střepinek.

Ukázalo se, že to byl teprve první ze tří nárazů. Muž

prolétl vzduchem a Mels měla nepříjemný dojem, že

21


prudce dopadl na chodník… jenže vzápětí měla dost

vlastních starostí. Po střetu změnila Fi-Fi směr a naprala

to do obrubníku. Její hybnost zpomalily brzdy, ale

ne dostatečně – a nato se i sedan na zlomek vteřiny ocitl

ve vzduchu.

Kmen dubu ozářený čelními světly vyburcoval Melsin

mozek k bleskovému výpočtu: Narazím do stromu.

A bude to bolet.

Kolizi provázelo křupnutí a duté zadunění, jemuž

Mels nevěnovala dostatečnou pozornost, protože schytala

omračující přední direkt od airbagu a do zadku –

přesněji do rozkroku – se jí bolestně zařízl nezapnutý

bezpečnostní pás.

Náraz ji mrštil nejdřív dopředu, pak dozadu, načež jí

prášek ze vzduchového vaku vnikl do očí, do nosu i do

plic a vyvolal záchvat kašle. A potom zavládlo ticho.

Po srážce nezbylo Mels nic jiného než zůstat na místě,

stejně jako ubohé stařence Fi-Fi, a tak ležela zhroucená

na splaskajícím airbagu a slabě pokašlávala –

Někdo si pohvizdoval…

Ne. Byl to motor, který vypouštěl páru z něčeho, co

mělo být utěsněné.

Opatrně pootočila hlavu a podívala se oknem na

straně spolujezdce. Muž, kterého porazila, ležel uprostřed

ulice… zlověstně nehybně a tiše.

„Panebože –“

Vtom ožilo autorádio. Zprvu chraplalo, ale postupně

se nabíjelo elektrickým napětím z náhlého zkratu. Ta

písnička… Jak se jen jmenuje?

Ze tmy se z ničeho nic vynořilo ostré světlo a dopadlo

na žalostnou hromádku, o níž Mels věděla, že je lidská

bytost. Zuřivě zamrkala a napadlo ji, že možná nastal

okamžik, který jí odhalí záhady posmrtného života.

Sice to nebude sólokapr, o který usilovala, ale i tak –

Nepřibližovala se k ní však svatá tajemnost, ale reflektory

auta –

22

More magazines by this user
Similar magazines