Kulturně společenský časopis - Dobrá adresa

Marie Zezulková (1890–1979) se tedy psaní
o sobě nikterak nebránila, nicméně hlavní
zásluhu na vydání životopisné trilogie má
až její syn František, lékař. Doplnil také vydání
úvodním slovem a jeho zásluha není
stroze zanedbatelná. Javořická psala rukou,
do četných sešitů. Syn je po léta střádal.
Když došlo vzpomínání konce, nastala fáze
luštění rukopisu. Ten... věru že není pojat
egomaniakálně (a nemíním to rozhodně jako
urážku, ale vybavuji si nyní vzpomínky
Františka Kožíka). Ne, není, spíše naopak.
Text se snad až příliš rozbíhá a roztéká v řeku.
A ovšem: v rodinnou ságu. Tvůrkyni románů
a románků tak lze i díky němu etablovat
na pečlivou kronikářku své doby.
Všech svých dob.
I když...
„Nejvíce mě blaží, když čtenáři řeknou,
že jim připravila jsem vždy chvilku pěknou.
Že jsem potěšila srdce zarmoucená, honorář
to vzácný, zlatá je to cena.“ Tak charakterizovala
své psaní ona sama.
4.
autorku
(Paměti Vlasty Javořické dnes)
Píši vypravěčka, protože víc než za spisovatelku
se považovala právě za vypravěčku.
To ostatně dokládá i tón jejího vlastního
životopisu a JOTA ho letos poprvé opatřila
i fotografiemi na obálkách.
Na té první, ještě jarně zelené, vidíme
mladou dívku. Na modré obálce svazku dvě
hledíme už na ženu středního věku, z fialové
pak hledí stařena. Pokaždé ale žena
zvláštně charismatická i krásná.
Zvlášť snímek mladičké Vlasty Javořické
(tehdy vlastně tedy ještě Marie) jako by
skrýval za očima všechno, co ještě musí
být odkudsi paličatě vydolováno a dovyprávěno
všem. Nedivíme se vlastně ani
moc pozdějším organizátorům zájezdů do
Studené...
3.
Otec se budoucí spisovatelky dočkal až v sedmapadesáti
letech. „Jsem pozdní květ stárnoucího
muže, ale také ovoce zralého matčina
ženství,“ napsala o tom a není bez zajímavosti,
že se právě tento „už zralý“ otec
chtěl původně seznámit na inzerát. Když
však zavítal do Prahy, a to za jakousi roztouženou
učitelkou, setkal se v budoucím hotelu
Šroubek s Antonínem Egrem, stavitelem
ze Zdětína u Mělníka, a po jeho boku s „neodolatelně
roztomilou" (slova Javořické) sedmnáctiletou
slečnou. Budoucí manželství
bylo na místě zpečetěno vydatnou svíčkovou
pro všechny tři.
Mladý pár měl syna Josefa. Ten se nikdy
neoženil a roku 1926 jím rod (ze strany
Vlasty Javořické neprokazatelně spřízněný
s Lobkovici) vymřel po meči.
Rok po bratrovi se narodilo děvčátko,
Tonka, ale na budoucí spisovatelku si manželé
počkali ještě deset let. To už byl Bareš
obvodním lékařem ve Studené u Telče.
„Bude to Jiřina,“ naplánoval tehdy neobvyklé
jméno. Ale spíš tchyně mívají slovo
– a podle tchyně „bylo by urážkou nectít
Pannu Marii v den jejího zvěstování“, a tak
děvče pokřtili a biřmovali na Marii Annu
Veroniku Antonii Barešovou.
Když jí bylo šest let, počala její matka
ještě hocha, nebyla ale asi moc ráda. V pátém
měsíci potratila a zbytek života se za to
kála. V lásce k Marušce však byli jak rodiče,
tak i zbylí sourozenci jako slepí. Hýčkali ji,
milovali... i vzdělávali, což se pak už nikdy
žádným státním institucím nepodařilo.
www.dobraadresa.cz • 2006 • 11 • 5