EXPO EX POST - Architekt

architekt.casopis.cz

EXPO EX POST - Architekt

EXPO EX POST

ČESKÝ ARCHITEKT

V ČÍNĚ

VÝSTAVA

99

TEXT FRANTIŠEK J. POTUŽNÍK

Česká expozice na EXPO 2010 byla umístěna

v pronajímané budově. V době, kdy vznikla

vláda Mirka Topolánka, která rozhodla o účasti

na největší všeobecné světové výstavě všech

dob, byly již stavební parcely na šanghajském

výstavišti rozebrány. Národní pavilon se tak

nemohl zařadit k původním architektonickým

dílům, která v centru největšího přístavu světa

vyrostla. Podařilo se ale vyjednat pronájem

největší možné haly na co nejlepším místě – dva

tisíce metrů čtverečních přímo na Evropském

náměstí, tedy v srdci zóny C.

Na řešení budovy vysoké dvanáct, široké

čtyřicet a dlouhé padesát metrů spolupracovali

architekti libereckého studia SIAL v čele

s Jiřím Bučkem a společnost FILMDEKOR pod

vedením Jaromíra Švarce. Pravidelné stěny

pavilonu využili jako plochy pro instalaci pixelové

mapy historického centra Prahy – světový

kartografi cký unikát byl vyveden na bílé ploše

ze čtyřiceti tisíc černých hokejových puků,

tedy symbolů českého sportovního, výrobního

i obchodního úspěchu. Kromě mapy, kterou

bylo možné díky umístění puků na ocelové trny

podsvítit a vytvořit tak po setmění plastičtější

fasádu, oživila a ozvláštnila budovu obří stuha,

která se vinula ke vchodu do expozice. Spirála,

jejíž průměr místy přesahoval čtyři metry,

nabízela čekajícím útočiště před nepřízní počasí

a na plochých obrazovkách zabudovaných

do vnitřních stěn i první informace o pavilonu,

České republice a partnerech národní účasti.

Tým architektů se snažil zachovat harmonii

mezi exteriérem a interiérem pavilonu i koncepcí

vnitřní expozice. Využil toho, že plášť budovy

nedržely žádné podpěry, a celý prostor nechal

co nejotevřenější. Mírně zvlněný terén pokrytý

umělou trávou (mimochodem výrobkem české

fi rmy, který „ustál“ téměř devět milionů párů noh)

měl evokovat vlídnou českou krajinu, pravidelné

moduly o rozměrech čtyři krát čtyři metry pak

symbolické městské bloky. Většinu těchto

„kubusů“ tvůrci zavěsili nad pochozí prostor

na vestavěnou ocelovou konstrukci vážící sto

sedmdesát pět tun, ale skrytou pohledům

a dosáhli tak několika výhod: pro různé

exponáty vytvořili jednotící expoziční strukturu,

v pavilonu nevznikly žádné koridory či stěny

omezující zbytečně pohyb a počet návštěvníků,

kopírováním terénu se spodní okraje modulů

otevřely částečně i pohledům z boku a konečně

celá expozice mohla evokovat jedno z hlavních

témat: harmonii přírodní a urbanizované krajiny.

Vlastní expozici tvořilo dvaadvacet

originálních exponátů (počítejme mezi ně

i zmíněnou obří stuhu u vstupu do pavilonu)

pojmenovaných „Plody civilizace“. Národní

pavilon tak představoval Českou republiku

jako křižovatku myšlenek, kultur a technologií,

z nichž Češi s pověstnou kreativitou skutečné

plody civilizace vytvářejí, a naplňoval tím i motto

celého EXPO 2010 „Lepší město – lepší život“:

levitující město symbolizovalo místo, kde mohou

lidé v symbióze s přírodou žít, tvořit a uchovávat

díla svých rukou a hlav pro další generace.

Expozice byla koncipována tak, aby

přilákala v konkurenci dvou set padesáti dalších

vystavovatelů pozornost návštěvníků, aby

v nejlidnatější zemi světa, jejíž obyvatelé o České

republice téměř nic nevěděli, zanechala

co nejsilnější a nejtrvalejší dojem, a aby se

neodvolávala jen na její kulturní historii a přírodní

krásu, ale především na moderní umění, vědu

a ekonomický potenciál. Mezi exponáty tak

byla díla, která hrála roli „magnetů“, díla, která

popisovala české světové unikáty, a díla, která

představovala to nejlepší ze současného umění.

V první kategorii se podařilo již před

zahájením EXPO 2010 v čínských médiích

zpopularizovat exponát „Dotek štěstí“ – v dubnu

byly z podstavce sochy Jana Nepomuckého

na Karlově mostě sejmuty bronzové reliéfy,

které především turisté z Asie vyhledávají

jako symboly štěstí, a s velkou okázalostí byly

přepraveny do českého pavilonu v Šanghaji

a umístěny na kopii sochy českého světce.

Národní expozice se tak stala jednou z pěti,

kterou čínští novináři doporučovali k vidění.

Dotek štěstí „vítal“ návštěvníky a uváděl je

do zóny, kde byly i další interaktivní exponáty:

letadélko, v němž se zájemci mohli díky televizní

technologii proletět nad českou krajinou, nebo

obří puzzle z devíti obrazovek, kde skládali

z různých částí zvířata a města podle svých

představ.

V rámci českých unikátů se v zavěšených

modulech prezentoval užitý design, včetně

cibuláku (jehož výrobu a vzor inspirovala čínská

keramika a díky němuž Číňané nacházeli

společnou linku mezi zeměmi vzdálenými deset

tisíc kilometrů), a úspěchy současné české vědy

– antivirotika týmu profesora Antonína Holého či

český patent na výrobu a zpracování nanovláken

„nanopsider“. Ohlédnutí do historie nabízel jen

jediný exponát, ale zato velmi působivou formou:

Perly České republiky tvořilo pětadvacet unikátů

z oblasti kultury, vědy, krajiny, prvenství a „divů“,

což byla kategorie, do níž své tipy nominovala

ve všelidovém hlasování veřejnost. Všechny

nasnímal kameraman Jan Malíř technikou,

která umožnila jejich projekci ve čtyřmetrovém

FOTO JAROMÍR ŠVARC, JAKUB NEPRAŠ


ČESKÝ ARCHITEKT

V ČÍNĚ

VÝSTAVA

100

kaleidoskopu vystupujícím z travnatého svahu –

systém zrcadel kolem projekční plochy vytvářel

iluzi obří koule, jejíž povrch se měnil a ožíval

jednotlivými perlami. Imaginace byla natolik

intenzivní, že jednou diváci vnikli i přes zábrany

do jádra krasohledu a jeho zrcadlové stěny

popraskaly a musely být vyměněny.

Soubor moderních děl vytvořili mladí čeští

umělci Jakub Nepraš, Federico Díaz a Lukáš

Rittstein. Exponát Federica Díaze „LacrimAu

in Czeknowlogy“ přitom interaktivně propojil

oblast umění a hi-tech. Každý pětistý návštěvník

pavilonu mohl usednout v prosklené místnosti

do křesla, které pomocí čelenky snímající

mozkovou aktivitu zaznamenalo jeho pocity

vyvolané obří slzou z ryzího zlata umístěné

v bezprostřední blízkosti (objemem odpovídala

LacrimAu jedné tuně ryzího kovu, ale ve

skutečnosti ho byly díky nanotechnologiím na

hliníkovém těle pouze tři celé a čtyři desetiny

gramu). Automatická pipetovací stanice pak

podle transformovaných dat namíchala divákovi

jedinečný parfém, který mu zůstal jako klíč ke

vzpomínce na nevšední zážitek.

Expozice „Plody civilizace“ chtěla navázat

i na slavnou českou tradici polyekranových a

dalších projekcí a návštěvníkům nabídla

v sestřihu z provázaných televizních večerníčků

jednak ukázku české animované tvorby

(pochopitelně včetně příběhu Milerova Krtka,

který je v Číně nejslavnějším Čechem)

a také originální točnu, kde projekce fi lmu na

průhledné plochy ve zmenšené kulise vytváří

plastický obraz i bez použití 3D brýlí… Chtěla

se však také vyhnout tomu, aby návštěvníci

museli čekat ve frontách na začátky a konce

představení a pak se dostávali do pavilonu

v omezeném počtu. Veškerá podívaná byla proto

volně přístupná a český pavilon se těšil zcela

nečekané návštěvnosti – za půl roku jím prošlo

osm milionů a sedm set padesát tisíc lidí.

Úspěch a oblibu u návštěvníků parafovalo

sedm cen, které český pavilon na EXPO 2010

získal: vedle cen za doprovodné programy,

jejichž počtem i kvalitou čeští umělci překonávali

po celou dobu výstavy produkce daleko větších

a bohatších zemí (vystoupení pouličního divadla

V. O.S. A. chtěl dokonce přímo angažovat

pavilon Saúdské Arábie!), za národní marketing,

či přínos mezikulturní výměně získala expozice

i stříbrnou cenu BIE za kreativitu. Mezinárodní

úřad pro EXPO ji české národní účasti na

všeobecné světové výstavě udělil po třiačtyřiceti

letech – po legendární Zlaté hvězdě z Bruselu

1958 ji získala už jen expozice v Montrealu

1967.

Česká expozice navíc jako celek vůbec

poprvé v historii zůstane přímo v zemi, pro

niž byla vytvořena – za více než třicet milionů

korun ji koupila aglomerace se symbolickým

jménem Farma československo-čínského

přátelství z provincie Che-pej. Přímo v Šanghaji

podle informací místních médií zůstane v nové

administrativně-obytné zóně, která má na více

než pěti kilometrech čtverečních výstaviště

vyrůst, kromě čínského už jen pět pavilonů:

z obchodně-politických důvodů saúdskoarabský

a ruský a pro architektonickou

atraktivitu italský, francouzský a španělský.

Ty jsou totiž na rozdíl od britské Katedrály

semen, která jinak svou originalitou vysoko

předčila ostatní stavby, využitelné jako

galerijní prostory i do budoucna, což mystická

„pampeliška“ ze Spojeného království není.

A přestože česká expozice sídlila

v pronajímaném pavilonu, chce pro ni nový

majitel postavit identickou budovu, včetně

multimediální haly a jednacích místností, a od

prvního října ji opět zpřístupnit veřejnosti a na

své náklady dál provozovat. Vzhledem k tomu, že

celková koncepce odrážela to, že expozice bude

umístěna v Číně a že pětadevadesát procent

diváků budou Číňané, je to ideální řešení.

Pokud se Česká republika rozhodne pro

účast na příští všeobecné světové výstavě, která

se s heslem „Potraviny pro planetu, energie pro

život“ odehraje již za čtyři roky v italském Milánu,

bude ovšem v situaci jiné – v prostředí s daleko

zmlsanějšími a internacionálnějšími návštěvníky,

v subtilnější a originálnější konkurenci. Na

přípravu expozice pro EXPO 2010 v Šanghaji

měli realizátoři něco málo přes dva roky. Na

projekt pro EXPO 2015 v Miláně, tedy na

vytvoření původní koncepce a na oslovení ještě

většího počtu partnerů ze soukromé sféry, to

může být málo.


ARCHITEKTONICKÝ KONCEPT

EXPO 2010

ČESKÝ ARCHITEKT

V ČÍNĚ

VÝSTAVA

101

EXPO EX POST – ARCHITEKTONICKÝ KONCEPT

TEXT JAROMÍR ŠVARC

První a zásadní vliv na to, jak bude vypadat

pavilon na EXPO, mělo rozhodnutí vlády.

Buď uvolnit peníze na stavbu národního

pavilonu, nebo jen na pronájem hotového

pavilonu. V prvním případě mají architekti

možnost navrhnout více či méně atraktivní

objekt, který svým tvarem, materiálem, vazbou

na téma výstavy či využitím národních specifi k

zaujme návštěvníky. Často je jediným zajímavým

momentem národní prezentace. Málokdy se

podaří navrhnout zajímavý pavilon i s vynikající

expozicí.

V případě pronajatého pavilonu jsou

architekti postaveni před problém, co udělat

s nezajímavou plechovou „bednou“. Možnosti

jsou omezené a navíc limitované různými

pravidly, která určuje pořadatel. Důležitý je tedy

nápad, a to se týká jak exteriéru, tak interiéru,

včetně uspořádání expozice v jinak nezajímavém

prostoru.

V Šanghaji byla k dispozici průmyslová,

plechová hala ve tvaru kvádru se základnou

40 x 50 m a výškou 10 m. Generální komisař

P. A. Stehlík vybral pro naši účast objekt

s výhodným umístěním, přímo u páteřní

komunikace na Europe square.

Autoři vítězného návrhu z ateliéru SIAL

vsadili na jednoduchost a čistotu

architektonického řešení. Navrhli obložení

vnějšího plechového pláště bílými cetrisovými

deskami s přiznanými spárami. Na této fasádě

byl ze 40 000 hokejových puků vytvořen

půdorys centrální části Starého Města

pražského. Puky byly upevněny

na různě dlouhých distančních tyčkách. Před

pavilon navrhli velkou bílou spirálu, která svou

dynamikou oživila vnější prostor a navedla

návštěvníka ke vstupu. Pavilon se stal rázem

nepřehlédnutelným a už jen tím, že na fasádě

byly puky, v Číně věc téměř neznámá, budil

přirozenou zvědavost návštěvníků.

Těžištěm expozic většiny národních pavilonů

je již řadu let více či méně nápaditá projekce.

Tento prvek se od geniálního výtvarného počinu

našich umělců na EXPO 58 v Bruselu a EXPO

67 v Montrealu stal téměř neodlučitelnou

součástí expozic. Systém projekcí a různých

multimediálních show je v současné době

doveden k neobvyklé technické dokonalosti,

ale po výstavnické stránce nepřináší již nic

nového. Navíc jakákoliv takováto show umístěná

v expozici limituje průchodnost a má za příčinu

tvoření velikých front před pavilony.

Autoři našeho pavilonu se rozumně vzdali

těchto již otřelých výrazových prostředků

a také již konečně „zapomněli” na gotické

madony, české baroko, české sklo, betlémy,

řeky a stromy života, krajky, kraslice a jiná již

mnohokrát prezentovaná a vyčpělá témata,

která se stále opakovala v našich expozicích

a lišila se od expa k expu jen formou zpracování.

Autoři jednoduchým způsobem oddělili

od vnitřního prostoru pavilonu dvoupodlažní

vestavbou obchod, multimediální halu,

konferenční místnost, restauraci a administrativu

se zázemím. Samotnou expozici vyřešili zcela

neobvyklým způsobem. Do prostoru navrhli

systém zavěšených kubusů, dutých kvádrů,

které svým dolním okrajem kopírují tvar zvlněné

podlahy pokryté travním kobercem. Zavěšené

bílé, přísně geometrické kubusy, vznášející

se nad travnatou přívětivou a dynamickou

„krajinou“, evokují symbiózu města a přírody,

jeden ze základních předpokladů pro naplnění

hesla EXPO 2010 „Lepší město – lepší

život“. Toto neobvyklé uspořádání výstavního

prostoru je zcela novým řešením umožňujícím

volný pohyb návštěvníků pod kubusy. Řešení,

které velkou část expozice umístilo nad hlavy

návštěvníků, sice přineslo mnoho konstrukčních

problémů, limitovalo možnosti a způsob

instalace jednotlivých exponátů a artefaktů,

ale mělo zásadní vliv na charakter

a průchodnost pavilonu. Vznikl tak unikátní

prostor, který náš pavilon učinil lehce

zapamatovatelným. Jednoduché, architektonicky

čisté a nápadité řešení exteriéru a interiéru

pavilonu spojené s kvalitní propagací, řadou

doprovodných akcí a programů, atraktivními

exponáty a prakticky ničím nelimitovanou

průchodností, jsou faktory, které měly vliv

na úspěch naší účasti v Šanghaji. Po více

než čtyřiceti létech se náš pavilon dostal

do žebříčku „top ten“, byl oceněn stříbrnou

soškou za kreativitu a mnohými dalšími

cenami.


NOVOSTAVBA OBJEKTU

PET/CT

ČESKÝ ARCHITEKT

V ČÍNĚ

VÝSTAVA

102

EXPO EX POST – INSTALACE

TEXT JAKUB NEPRAŠ

Expozice v českém pavilonu v Šanghaji

se skládala ze zavěšených komínů, modulů

4 x 4 m, kde byla umístěna většina instalací

až do výšky sedmi metrů nad terénem. Tedy

skoro vše se odehrávalo nad hlavou diváků.

Výhodou u takového netradičního plánu

byla velká úspora místa, tedy průchodnost

a také to, že každá instalace měla vlastně své

relativně oddělené místo. Neumím si totiž dost

dobře představit všechny umělecké instalace

promíchané s českými tradicemi a úspěchy

prezentované vitrínově hned vedle sebe.

Málokdo však při sledování vydržel bolest

v zátylku více než půl minuty bez přestávky.

Lidé si lehali i pod instalace na zelený koberec,

aby si odpočinuli po tom celodenním

lunaparku a nekonečném postávání ve

frontách.

Číňané jsou opravdu jiní. Mají třeba

mnohem menší osobní rozestup mezi sebou,

strkají do sebe, přirozeně se houfují a překřikují.

Běžnou reakcí bylo nesmyslné mávání

a souborné pokřiky na každý exponát

ve snaze najít zde nějakou interakci.

Samozřejmě všichni byli obecně extrémně

nadšení z monumentálních světelně-kinetických

instalací. To, co jim posléze evokují, a zda

studují druhý plán, myšlenku nebo přesah,

jsem si všiml jen u několika anglicky mluvících

případů. Ti ostatní se mi neustále snažili

něco naznačit s podobnými usměvavými

výrazy, ale neodvažuji si tvrdit, co tím mysleli.

Jelikož jsem měl možnost pečlivěji sledovat

reakce Číňanů na mé věci již před několika

lety, věřím a domnívám se, že alespoň ty

základní nosné frekvence z mých video plastik

zde v Šanghaji také pochytili. Bohužel nyní

mi zde nezbylo moc času na bedlivý průzkum

reakcí. I když náš pavilon navštívilo více než

osm milionu lidí, byli to samozřejmě převážně

Číňané z těch nejprůměrnějších vrstev ze

všech koutů země. To jsem přirozeně také

předpokládal, a tedy se ani nebránil určité

atrakci.

Mé tři realizace však vycházely z ověřených

témat korespondujících s tématy „Expa“

v Šanghaji.

Metropolia Město se vznáší autoritativně

nad hlavami lidí. Nezvyklý pohled na kolos,

ve kterém většina z nás denně funguje. Ikona

současného města v pravidelném rytmu otáčení

na sebe nabaluje každým okamžikem nové dění.

Rotující frekvence obsahují vizuální

i symbolické rytmy současných měst.

Převážně však z Šanghaje a Prahy.

Abstraktní příběh univerzálního města graduje

v několika fázích a opět se noří do tmy.

Jako by energetický náboj opustil prostor

a znovu se po chvíli vrátil do dalšího

hypnotického cyklu.

Reliéfní projekční povrch tvoří kruhová

zástavba z obalů z reálných výrobků původně

vyrobených v Číně. Ta občas funguje plasticky

samotná, pouze jako osvícená fyzická schránka,

anebo dává prostor promítanému obrazu.

Cílem je apelovat na lidi, aby se dokázali

postavit k městu jako k celku a uměli využít

neztrátově jeho potenciální (duální) energii,

která se bohužel projevuje většinou negativně,

například na psychiku člověka. Cílem je

najít i v sobě pozitivní přístup k městu jako

nevyhnutelnému mechanismu současné

společnosti.

Kultury Svět mnoha kultur jevící se

z dálky spíše jako mikroorganické kultury.

Poloprůhlednou strukturu vycházející z obalů

rostlinných buněk vyplňuje rytmus a přirozené

hemžení z běžného života i kulturních tradic.

Přírodní nebesa v horní části navazují na


ČESKÝ ARCHITEKT

V ČÍNĚ

VÝSTAVA

103

neutrální prostřední oblast většinového

celku až po kořenovou část řídicího systému.

Anomálie Relativně stabilní strukturu občas

naruší anomálie neznámého původu, podobně

jako se to nečekaně stává ve všech systémech.

Původ nebo diagnóza problému se i v relativně

uměle vytvořeném světě stává čím dál

složitější a dá se spíše uhadovat. Příkladem

může být i fi nanční krize, která se v této fázi

evoluce jeví spíše jako přírodní katastrofa, jejíž

nevyhnutelnost opět jen tušíme, ale není

v naší moci efektivně zasáhnout proti

nepřístupnému celku, z kterého pochází.

Aury komunikace Zdánlivě osamocené

ostrovy civilizace jsou úzce provázány

a komunikují mezi sebou. Mnoho věcí nese

kolem sebe nabité náboje plné záhadných

emocí a jiných informací, které nejsou viditelné

pouhým okem. Mohou to být i aury, jejichž

existence je i prokázána a dokonce i měřitelná

hlavně kolem živých bytostí.

Dynamické, avšak nehybné asambláže

z hraček na povrchu objektů stylizují

současnou společnost. Tvoří shluky podobné

planetám, městům nebo výseku úzce provázané

atomární struktury. Vcelku ukazují principy

nebo vztahy, které okolo nás nejsou na první

pohled patrné, ale víme nebo cítíme, že mají

důležitou funkci. Příkladem je třeba otázka

přítomnosti většinové černé hmoty ve vesmíru

nebo například „neprobádaný“ sklad informací

v DNA, jenž zdánlivě nemá funkci. Avšak síla

myšlenky člověka hraje také velkou roli ve

výsledném spletitém celku přírodních vztahů.

Vysílané myšlenky, emoce a jiné energie se

ve společenství mísí, reagují v tomto

kolektivním vědomí a následně se bumerangově

vrací.

Pro podprahovou komunikaci je v instalaci

záměrně použita symbolika znakové řeči.

Šíří se se zpožděním, podobně jako v přírodě.

Každá putující vlna představuje jedno slovo,

které se váže k danému tématu.

More magazines by this user
Similar magazines