Proměněna za soumraku - náhledové PDF - eReading

beletrie.eu

Proměněna za soumraku - náhledové PDF - eReading

PROMĚNĚNA

ZA SOUMRAKU

PRAHA 2012


Přeložila:

IVANA ČEJKOVÁ

C. C. Hunter: Proměněna za soumraku

Vydání první

Copyright © 2012 by Christie Craig

Published by arrangement with St. Martin’s Press, LLC.

All rights reserved

Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4,

www.baronet.cz v roce 2012 jako svou 1738. publikaci

Přeloženo z anglického originálu Taken at Dusk

vydaného nakladatelstvím St. Martin’s Griffin, New York (USA) v roce 2012

Český překlad © 2012 Ivana Čejková

Přebal a vazba © 2012 Ricardo a Baronet

Ilustrace na přebalu © 2012 Emil Křižka

Odpovědný redaktor Jiří Chodil

Korektorka Dana Chodilová

Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2

Tisk a vazba:

, s. r. o., Český Těšín

Veškerá práva vyhrazena.

Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována

či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.

Název a logo BARONET ® jsou ochranné známky zapsané

Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.

ISBN 978-80-7384-640-4

BARONET

Praha 2012


C. C. Hunter

PROMĚNĚNA

ZA SOUMRAKU


V životě se občas dostanete na křižovatku, kdy nevíte

kudy kam. Pak potřebujete přítele, který vám pomůže

zjistit, kam patříte. Přítele, jenž vám ukáže správný

směr. Přítele, jenž vás nejen ovlivní, ale je odrazovým

můstkem pro to, čeho v životě dosáhnete.

Drahý Steve Craigu, díky za všechno, cos pro mě

udělal, abych byla taková, jaká jsem. Díky za tvou lásku,

za všechny ty roky, kdy jsme byli spolu, a za tu radost,

kterou jsme společně prožili. Jsme zatraceně dobrý

tým, nemyslíš?


Poděkování

Mému manažerovi, jehož podpora a rady jsou přesně

to, co každý spisovatel potřebuje. Rose Hilliardové, andělu

mezi redaktory. Faye Hughesové, jež má odvahu

si jako první přečíst mou děsivou prvotní verzi rukopisu.

Díky za pomoc a hlavně za přátelství. Susan Mullerové,

Teri Thackstonové a Suzan Hardenové – díky

vám všem za podporu, přátelství, kritiku a hlavně za

chvíle, kdy se smíchy popadáme za břicho. Nedovedete

si představit, jak moc to pro mě znamená. Jody Payneové,

ženě, jejíž odvaha a síla mě inspirovaly. Ženě,

která mě při psaní povzbuzovala a jejíhož přátelství si

velmi cením.

Rose Brandové, alias R. M. Brand, jejíž nedostižnost

na poli grafiky mě vždy udivuje. Díky za tvou podporu,

tvá nádherná videa a za nové přátelství, které jsme našly.

Díky patří i Kathleen Adeyové za redakci a pomoc

při psaní. Díky tobě byly všechny termíny pro mě mnohem

přijatelnější.


Kapitola první

Jsou tady. Konečně se s nimi setkám.

Kylie Galenová vyšla z jídelny na sluncem ozářenou

verandu. Zadívala se na srub, kde měla kancelář vedoucí

tábora Údolí stínů. Nechala za sebou kakofonii hlasů

přátel a kamarádů, kteří se sešli v jídelně, slyšela jen

štěbetání ptáků kdesi v dálce a šustění listů, s nimiž si

pohrával vítr v korunách stromů. Ze všeho nejvíc ale

slyšela hlasitý tlukot srdce, které jí bušilo v hrudi.

Buch. Buch. Buch.

Jsou tady.

Dech se jí zrychlil při pomyšlení, že se zanedlouho

setká s Brightenovými, manželi, kteří adoptovali a vychovali

jejího biologického otce. Otce, jehož nikdy nepoznala,

ale zamilovala si ho během jeho krátkých návštěv

z posmrtného světa.

Přinutila se udělat krok… jeden, dva. Emocionální

bouři odehrávající se ve svém nitru nerozuměla.

Vzrušení.

Zvědavost.

Strach. Ano, musela si přiznat, že ji skutečně ovládl

strach.

9


A co dalšího?

Po spánku jí stékala kapička potu, spíš z nervového

vypětí než z texaského horka, které zde v půli srpna panovalo.

Jdi a odkryj minulost, abys mohla odhalit svůj osud.

Tajemná slova mrtvých andělů jí hučela v hlavě jako

ozvěna. Znovu udělala krok, ale zastavila se. Toužila se

dozvědět, kdo byl její otec – a kdo je ona, tedy spíš,

čím je? Instinkty jí radily otočit se a utéct.

Má snad z tohohle strach? Strach z odhalení pravdy?

Než přišla před několika týdny sem do tábora v Údolí

stínů, byla si jistá, že je obyčejná holka, teenagerka,

co si tak trochu neví rady s životem. Myslela si, že to,

že si připadá „zvláštní“, je pro tenhle věk normální.

Dnes už věděla víc.

Není normální.

Není dokonce ani člověk. Tedy alespoň ne normální

člověk.

Problém byl, že nemohla přijít na to, kdo vlastně

je… K jakému nadpřirozenému druhu patří? Část jejího

„já“ pro ni bylo hádankou.

Hádankou, kterou jí Brightenovi můžou pomoct vyřešit.

Opět udělala dva kroky. Vítr se jí prohnal kolem uší,

jako by měl stejnou chuť jako ona utéct někam hodně

daleko. Sebral jí pár vzpurných pramínků blonďatých

vlasů a přilepil jí je na obličej.

Kylie na chvíli zavřela oči, a když je znovu otevřela,

jasné slunce bylo pryč a nad hlavou se jí objevil zlověstně

vypadající černý mrak. Tábor se ponořil do stínu.

Nebyla si jistá, zda je to nějaké znamení, nebo se

jen přihnala letní bouřka. Kylie ztuhla a krev jí tepala

ve spáncích. Zhluboka se nadechla a uvědomila si, že

je ve vzduchu cítit voda. Užuž se chtěla rozběhnout ke

10


kanceláři, když ji čísi ruka chytila za loket. Zpanikařila,

protože jí najednou před očima vyvstala vzpomínka

na jinou ruku, která ji chytila.

Rychle se otočila.

„Prr, jsi v pořádku?“ Lucas uvolnil sevření.

Kylie popadla dech a zadívala se do vlkodlakových

jasně modrých očí.

„Jo, jen… překvapil jsi mě. Ty mě vždycky vyděsíš.

Měl bys hvízdat, když jdeš za mnou.“ Vzpomínku na

Maria a jeho vnuka – toho zrzavého upířího grázla

zasunula do nejhlubší paměti.

„Promiň.“ Lucas se ušklíbl a palcem jí kroužil kolem

lokte. Bylo to tak… intimní. Jak to jen dokázal, že

tak obyčejný dotek na ni působil, jako by to byl ten

nejsladší hřích? Závan větru, v němž už byla cítit nadcházející

bouřka, mu rozcuchal vlasy.

Díval se na ni, z modrých očí vyzařovala něha a zaháněla

Kyliiny nejčernější představy. „Nevypadáš

zrovna spokojeně. Co se stalo?“ Zvedl ruku a zasunul jí

neposedný pramínek za ucho.

Kylie se zadívala na budovu kanceláře. „Přijeli za

mnou babička s dědečkem… ti, co adoptovali mého

opravdového otce.“

Musel si všimnout jejího zaváhání. „Myslel jsem, že

se s nimi chceš setkat. Proto jsi je hledala, ne?“

„Jasně. Jen jsem…“

„Vyděšená?“ dokončil za ni Lucas větu.

Nechtěla to si připustit ani sama sobě, ale protože vlkodlaci

dokážou vycítit strach, věděla, že lhaní by nemělo

smysl. „Ano.“ Podívala se na Lucase a v očích

mu zahlédla potěšení. „Co je tady k smíchu?“

„Ty,“ odpověděl. „Pořád se tě snažím pochopit. Když

tě unesl ten grázl a zavřel tě do tý kobky, nebála ses.

Dokonce jsem si říkal, že ses tam chovala… úžasně.“

11


Kylie se usmála. Ne, Lucas byl ten, kdo byl úžasný

a obdivuhodný. Riskoval vlastní život, jen aby ji ochránil

před Mariem a zrzkem. Na to nikdy nezapomene.

„Vážně, Kylie, jestli je to ten pár, co jsem ho před

chvilkou viděl vcházet dovnitř, tak jsou to docela fajn

starší lidé. Uvidíš, že jim hned padneš kolem krku.“

„Z tohohle strach nemám. Jen…,“ zavřela oči a nevěděla,

jak by to měla vysvětlit Lucasovi, když to nechápala

ani sama? A pak jí najednou slova začala sama

plynout z úst: „Co jim mám říct? ‚Vím, že jste otci nikdy

neřekli, že jste ho adoptovali. Zjistil to vlastně až

po smrti. A pak se seznámil se mnou… Jo, a mimochodem,

nebyl to obyčejný člověk. Mohli byste mi tedy

prozradit, kdo byli jeho biologičtí rodiče? Pak bych totiž

třeba zjistila, k jakému nadpřirozenému druhu patřím.‘

Nevím, jak mám začít…“

Lucas musel z jejího hlasu poznat, že má opravdu ze

setkání obavy, protože úsměv ze rtů mu zmizel. „Až je

uvidíš, určitě na něco přijdeš.“

„Jasně,“ přikývla Kylie, jistá si tím však vůbec nebyla.

Vydala se pěšinou ke kanceláři a vnímala Lucasovu

přítomnost, teplo jeho těla, když ji doprovázel ke

schodům do srubu. Kylie mu za to byla vděčná.

Zastavil se přede dveřmi a pohladil ji po paži.

„Chceš, abych tam šel s tebou?“

Málem mu řekla, že ano, ale tohle byla záležitost,

kterou musela zvládnout sama.

Zevnitř zaslechla hlasy a zadívala se na dveře. Uvědomila

si, že tam nebude s těmi cizími lidmi sama. Bude

tam s nimi i Holiday, která tábor Údolí stínů vedla. Ta jí

určitě poskytne morální podporu, kdyby to potřebovala.

Její doteky byly tak uklidňující… Obvykle Kylii vadilo,

že někteří lidé mají tu moc ji pouhým dotekem ovládat,

ale zrovna teď tenhle nadpřirozený dar vítala.

12


„Díky, bude tam se mnou Holiday.“

Lucas přikývl. Zadíval se jí na rty, jeho obličej byl

nebezpečně blízko jejího. Než přitiskl svá ústa na její,

Kylii obestřel mrazivý chlad, který ji upozornil, že se

kolem objevil nějaký duch. Přitiskla mu prst na rty. Nerada

se líbala před obecenstvem, ať už to byli lidé nebo

duchové ze záhrobí.

Možná to ale nebyl jediný důvod, proč se nechtěla

s Lucasem líbat. Chci vůbec, aby mě líbal? Dobrá

otázka, pomyslela si. Zase jedna z těch, na něž hledala

odpověď. Teď však před sebou měla jiné otázky. Musela

se soustředit na Brightenovy.

„Musím jít,“ zašeptala a vydala se ke dveřím. Znovu

ji obklopil chlad. Prima, pomyslela si, tak mám na krku

nejenom Brightenovy, ale i nějakého ducha.

Z Lucasových očí se dalo vyčíst zklamání. Rozhlížel

se kolem, jako by vycítil, že tu nejsou sami.

„Tak hodně štěstí.“ Na chvíli zaváhal, pak se otočil

a odešel.

Kylie ho pozorovala, dokud jí nezmizel z očí. Poté

se obrátila, aby zjistila, kdo vedle ní stojí. Na těle jí naskočila

husí kůže. To, že duchy viděla, byla jedna

z vlastností, které ji utvrzovaly v tom, že není normálním

člověkem.

„Nemůžeš chvíli počkat?“ zašeptala.

Vedle houpacího křesla v rohu verandy se objevil

obláček bílé páry. Kylie už věděla, že to je duch, jenž

nemá dostatek energie nebo zkušeností k tomu, aby se

zhmotnil. Energie mu ale stačila na to, aby rozhoupal

křeslo, a to pak vydávalo strašidelné zvuky.

Kylie vyčkávala a přemýšlela, zda je s ní duch ženy,

který se objevil v autě, když s matkou projížděly kolem

hřbitova ve Fallenu. Kdo je ta žena? A co ode mě chce?

Kylii se honily hlavou otázky, na něž zatím neznala od-

13


povědi. Když šlo o duchy, Kylie to nikdy neměla jednoduché.

„Teď není ta správná doba na rozhovor.“ Tedy ne, že

by kdy byla, pomyslela si. Proč se všichni obracejí

zrovna na mě?

Mlžný opar dostával konkrétnější tvary a Kylii přeběhlo

kolem páteře příjemné vzrušení.

To nebyla žena, kterou ráno viděla v autě.

„Danieli?“ Kylie natáhla ruku. Špičky prstů zmizely

v chladném oparu a Kylii najednou bylo horko, rukou

jí projelo chvění a pocítila prudký nával lásky

i lítosti. Rychle ruku stáhla zpátky a v očích se jí objevily

slzy.

„Danieli?“ Málem na něj zavolala tati, i když jí to

stále připadalo zvláštní. Sledovala, jak se duch snažil

zhmotnit.

Jednou se zmínil, že jeho čas tady na zemi je omezený.

Do očí jí vhrkly další slzy, když si uvědomila,

že ho už nikdy nemusí spatřit. Soucítila s ním, když

si uvědomila, jak těžké to musí být i pro něj. Daniel

chtěl být s ní, až se setká s jeho rodiči. Byla ráda, že

tu je. Potřebovala ho. Litovala, že neměli moc příležitostí

si o Brightenových promluvit. Ze všeho nejvíc

si ale přála, aby Daniel nebyl býval zemřel tak

mladý.

„Ne!“ Jediné slovo, které byl schopen vyslovit nahlas,

prořízlo vzduch jako ostří nože.

„Ne? A co ne?“ Daniel mlčel, jako by nebyl schopen

odpovědět. „Ne – znamená to snad, že se jich nemám

ptát na tvé opravdové rodiče? Ale já musím, Danieli, to

je jediný způsob, jak se můžu dozvědět pravdu.“

„To není…“ hlas se mu zlomil.

„Co není? Není to důležité?“ Kylie čekala na jeho

odpověď, ale Danielův přízrak se pomalu začal vytrá-

14


cet a jeho duchovní síla se vytrácela. Teplota se pomalu

zvyšovala, jak obláček bílé páry mizel. Jen křeslo na

verandě se stále houpalo sem a tam a kolem se rozhostilo

naprosté ticho.

„Pro mě je to ale tak důležité,“ zašeptala Kylie.

„Potřebuju…“ Uvědomila si, že už je kolem zase dusno

a pálí horké slunce.

Byl pryč. Pomyšlení, že se třeba už nikdy nevrátí, ji

rozrušilo. „To není fér.“ Otřela si slzy, které jí stékaly

po tvářích. Znovu ji napadlo, že by nejraději někam

utekla a schovala se. Na tuhle návštěvu ale čekala příliš

dlouho. Popadla kliku – stále ještě chladnou od přítomnosti

Danielova přízraku – a vydala se vstříc Brightenovým.

Uvnitř zaslechla Kylie tiché hlasy. Snažila se jim porozumět,

ale slova jí splývala, takže neslyšela, o čem se

baví.

Během posledních dní se u ní několikrát projevil

další z nadpřirozených darů, a to supersluch. Najednou

byla schopná poslouchat rozhovory, které slyšet vůbec

nechtěla. Tato schopnost se objevila, pak ale zase rychle

zmizela. K čemu je ale takový dar, když člověk ani

neví, jak ho využít? Jenom to Kylii znovu přesvědčilo,

jak moc se její život změnil.

Kousla se do rtu a vyrazila chodbou k místnosti, kde

slyšela hlasy. Soustředila se na svůj nejdůležitější úkol:

dostat odpovědi na otázky, které si kladla stále dokola:

Kdo byli Danielovi opravdoví rodiče? A kdo jsem já?

Zaslechla Holidayin hlas, jak říká: „Jste si jistí, že ji

budete milovat?“

Kylie zpomalila a zaposlouchala se. Milovat?

Není to trochu silné slovo? Stačí, když ji budou mít

rádi. To by bylo prima, pomyslela si. Milovat někoho

15


je… velmi komplikované. Ani mít někoho rád se neobejde

bez problémů. Kylie si vzpomněla na jednoho

elfa, který dospěl ke stejnému závěru… a raději z tábora

utekl. Derek byl rozhodně důkazem, že „mít rád Kylii“

je složitý vztah. Při vzpomínce na něj si Kylie uvědomila,

že to je také jeden z důvodů, proč stále váhá

poddat se Lucasovým polibkům.

Tak pěkně po pořádku! Kylie vyhnala myšlenky na

Dereka i Lucase z hlavy a vešla do otevřených dveří.

Postarší muž seděl u stolu a sevřené ruce měl položené

na velké dubové desce stolu. „Do jakých potíží se

dostala?“

„Co tím myslíte?“ Holiday se zadívala ke dveřím

a přehodila si dlouhé rudé vlasy přes rameno.

Muž pokračoval: „Našli jsme si informace o táboru

v Údolí stínů na internetu a zjistili jsme, že je to tábor

pro problémovou mládež.“

No super! Danielovi adoptivní rodiče si myslí, že

jsem nějaká chuligánka.

„Nevěřte všemu, co se na internetu píše.“ Kylie z Holidayina

hlasu poznala, že ji ta slova naštvala. „Řekla

bych, že je to právě naopak. Že jsme tábor pro výjimečně

nadané a talentované mladé lidi, kteří se snaží najít

sebe samy.“

„Jen mi proboha neříkejte, že je zapletená v drogách,“

pronesla stříbrovlasá žena, jako by Holiday ani

neposlouchala. „Nevím, jestli bychom byli schopni se

s tím vyrovnat.“

„Nejsem žádná narkomanka,“ ozvala se ode dveří

Kylie a vzpomněla si na svou spolubydlící upírku Dellu,

která musela takovýmto podezřením čelit od vlastních

rodičů. Všechny hlavy v místnosti se otočily jejím

směrem a Kylie, když si uvědomila, že je středem pozornosti,

zatajila dech.

16


„Ach, bože,“ povzdechla si starší žena. „Nechtěla

jsem tě urazit.“

Kylie vešla do místnosti. „Neurazila jste mě. Jen

jsem chtěla, aby bylo hned od začátku jasno.“ Zadívala

se do ženiných nevýrazných šedých očí a pak se zaměřila

na muže, aby zjistila… co vlastně? Podobné rysy?

Věděla přece, že nejsou Danielovi biologičtí rodiče.

Ale vychovali ho, formovali ho, takže v něm něco

z nich muselo být.

Kylie si vzpomněla na Toma Galena – muže, který ji

taky vychoval a jehož až donedávna považovala za svého

skutečného otce. I když mu stále neodpustila, že po

sedmnácti letech manželství se na matku i na ni vykašlal

a odešel, nemohla popřít, že od něj určité způsoby

chování převzala. Mnohem víc toho ovšem zdědila po

Danielovi – nejen nadpřirozené schopnosti, ale i fyzickou

podobu.

„Dočetli jsme se, že tohle je tábor pro problémovou

mládež,“ pronesl omluvným tónem muž.

Kylie si vzpomněla, že jí jednou Daniel říkal, že ho

adoptivní rodiče milovali a že i ji si určitě zamilují,

i když ji dosud neznali.

Láska. Silné pohnutí naplnilo Kylii srdce. Najednou

si vzpomněla na babičku – matčinu matku. Na to, jak

moc ji obdivovala a jak moc jí chyběla, když zemřela.

Uvědomila si, že i Brightenovi jsou starší lidé a že jejich

čas tady na zemi se krátí. V tu chvíli měla pocit, že

musí z místnosti utéct.

Jako kdyby myšlenky na smrt znovu přivolaly přízraky,

v místnosti se najednou ochladilo a Kylie věděla,

že je s nimi nějaký duch. Byl to snad Daniel? V duchu

volala jeho jméno, ale chlad, který ji obklopoval,

by jiný. Jakmile se chladný vzduch dostal do Kyliiných

plic, vedle paní Brightenové se zhmotnil duch. Přízrak

17


měl podobu ženy s holou lebkou, na níž se odráželo

světlo. Kylie sebou trhla, když si všimla čerstvých jizev

na ženině hlavě.

„Trochu jsme se toho setkání obávali,“ řekl pan Brighten.

„Nevěděli jsme o tobě.“

„Já… vím,“ zamumlala Kylie, neschopná odtrhnout

zrak od ducha, který se zmateně díval na postarší pár.

Když se Kylie pořádně zadívala do tváře ženy, uvědomila

si, že je to ta samá žena, co se objevila ráno

v autě. Její oholená hlava a jizvy by měly Kylii nejspíše

něco napovědět… ale co?

Duch se na ni podíval. „Vůbec tomu nerozumím.“

Já taky ne, pomyslela si Kylie, nebyla si ale jistá,

zda žena umí číst její myšlenky jako ostatní duchové.

„Tolik lidí po mně chtělo, abych ti to řekla.“

„Kdo?“ Když si uvědomila, že to slovo řekla nahlas,

kousla se do rtu. Požádal ji snad Daniel? Nebo babička?

A co chtěli, abys mi řekla?

Duch se na Kylii zadíval, jako by jí rozuměl. „Někdo

žije, někdo umírá.“

Další hádanky, pomyslela si Kylie, a otočila se.

Všimla si, jak se Holiday rozhlíží, jako by i ona vycítila

přítomnost ducha. Paní Brightenová se zadívala na

strop a hledala klimatizaci, protože jí najednou bylo

chladno. Naštěstí duch zmizel a v místnosti se zase

oteplilo.

Kylie se snažila vyhnat myšlenky na přízrak z hlavy

a zadívala na Brightenovy. Její pozornost přitáhla šedivá

kštice vlasů na hlavě pana Brightena. Jeho bledá pokožka

jí napověděla, že v mládí býval zrzavý.

Z jakéhosi důvodu Kylii napadlo zakmihat obočím

a zkusit si přečíst obraz jeho mozku. Byl to další dar

nadpřirozených bytostí, který se však Kylie teprve nedávno

naučila využívat. Byl to způsob, jakým nadpři-

18


ození dokázali odlišit ostatní nadpřirozené od obyčejných

smrtelníků. Paní i pan Brightenovi byli obyčejní

lidé.

Normální a slušní lidé. Tak proč byla Kylie v jejich

přítomnosti tak nervózní?

Tak jako si Kylie prohlížela Brightenovy, sledovali

i oni ji. Čekala, že jí řeknou, jak moc se podobá Danielovi,

ale nic takového neřekli.

Nakonec paní Brightenová pronesla: „Jsme moc rádi,

že jsme se s tebou setkali.“

„To já taky,“ odpověděla Kylie. I když jsem vyděšená

k smrti. Posadila se na židli vedle Holiday, naproti

Brightenovým. Pod stolem rychle vyhledala Holidayinu

ruku a stiskla jí ji. Cítila, jak do ní proudí pozitivní

energie, a uklidnila se.

„Řeknete mi něco o otci?“ zeptala se Kylie.

„Ale jistě.“ Výraz v obličeji paní Brightenové zněžněl.

„Bylo to takové krásné dítě. Byl velmi oblíbený,

chytrý, společenský.“

Kylie položila volnou ruku na stůl. „Takže ne jako

já,“ zašeptala a kousla se do rtu, protože ta slova nechtěla

vyslovit nahlas.

Paní Brightenová se zamračila. „To bych neřekla.

Vedoucí tábora nám, než jsi přišla, vyprávěla, jaká jsi

úžasná dívka.“ Natáhla ruku přes stůl a položila dlaň

na Kyliinu. „Nemůžu uvěřit, že máme vnučku.“

V jejím doteku bylo něco, co rozbouřilo Kyliiny

emoce. Nebylo to jen teplo její pokožky – ruka byla

vyzáblá, kostnatá, s klouby zkroucenými artritidou

a třesoucími se prsty. Kylie si vzpomněla na babičku,

na její doteky, lehké jako pírko, laskavé a něžné… na

její ruce, které byly tak křehké, než zemřela. Kyliino

srdce bez varování zaplavil zármutek. Bylo jí líto, že už

babičku neuvidí, a litovala i Danielovy rodiče, jejichž

19


stáří ji zarazilo. Uvědomila si, že jejich čas se už také

pomalu nachyluje.

„Kdy jsi zjistila, že Daniel byl tvůj otec?“ zeptala se

paní Brightenová s rukou stále položenou na Kyliině

zápěstí. Bylo to zvláštně uklidňující.

„Teprve nedávno,“ odpověděla s hrdlem staženým

emocemi. „Rodiče se rozvádějí, a tak to nějak přišlo,

že pravda vyšla najevo.“ To přece není taková lež, pomyslela

si.

„Rozvádějí se? Chudáčku.“

Starý muž souhlasně přikyvoval a Kylie si všimla, že

má modré oči – zářivě modré oči jako dvě chrpy. „Jsme

rádi, že ses rozhodla nás vyhledat.“

„Moc rádi.“ Paní Brightenové se třásl hlas. „Syn nám

pořád chybí.“ V místnosti se rozhostilo ticho, smutek

jako by všem sebral hlas i dech.

Kylie se kousala do rtu, aby neprozradila, jak se

s Danielem setkala a jak moc jí také chybí. Aby jim nezačala

vykládat, že Daniel sám přiznal, jak moc rodiče

miloval. Chtěla se jich na tolik věcí zeptat, chtěla jim

toho tolik říct, ale nemohla.

„Přivezli jsme nějaké fotografie,“ ozvala se paní

Brightenová.

„Mého otce?“ Kylie se naklonila dopředu.

Stará paní přikývla a nervózně si poposedla na židli.

Sklonila se a z velké bílé tašky vytáhla hnědou obálku.

Kylii se rozbušilo srdce a netrpělivě se naklonila dopředu.

Nemohla se dočkat, až spatří fotografie otce.

Vypadal v dětských letech stejně jako ona?

Paní Brightenová jí podala obálku a Kylie ji rychle

otevřela.

Hrdlo se jí stáhlo dojetím, když spatřila první fotografii

– malého Daniela, asi tak kolem šesti let, kterému

chyběly přední zuby. Vzpomněla si, že i ona má po-

20


dobné fotografie z první třídy. Přísahala by, že jejich

podobnost je úžasná.

Fotografie zachycovaly Danielův život – od dospívajícího

kluka s dlouhými vlasy v odřených džínsech až

po dospělého muže.

Na jedné z nich byl ve skupince dospělých lidí. Kylii

se téměř zastavilo srdce, když si uvědomila, kdo stojí

vedle něj. Z fotografie se na ni dívala matka.

Podívala se na Brightenovy. „Tohle je moje máma.“

Paní Brightenová přikývla. „Ano, my víme.“

„Vy to víte?“ zeptala se zmateně Kylie. „Myslela

jsem, že jste se s ní nikdy nesetkali.“

„Mysleli jsme si, že by to mohla být ona,“ promluvila

tichým hlasem paní Brightenová. „Když jsme se

o tobě dozvěděli, napadlo nás, že by tvá matka mohla

být právě tahle dívka na fotografii.“

„Ach,“ Kylie si povzdechla a znovu se zadívala na

fotografie. Uvažovala, jak na to mohli přijít právě

z téhle jedné fotografie. Vlastně ale na tom nezáleželo.

„Můžu si je nechat?“

„Samozřejmě že můžeš,“ přikývla paní Brightenová.

„Udělala jsem si pro sebe kopie. Daniel by si určitě

přál, abychom ti je dali.“

Ano, to by si přál. Kylie si vzpomněla, jak se snažil

zhmotnit, aby jí něco důležitého sdělil. „Máma ho milovala,“

dodala Kylie a vzpomněla si, jak jí matka říkala,

že Brightenovi na ni asi budou mít zlost, protože se

je nesnažila vyhledat dřív. Ale nezdálo se, že by se na

ni zlobili.

„Myslím, že ho opravdu milovala.“ Paní Brightenová

se naklonila dopředu a znovu se dotkla Kyliiny ruky.

Kylie cítila, jak jí prostupuje teplo a něha. Byla to… téměř

magická chvíle.

21


Najednou Kylii v kapse pípl telefon a narušil křehké

ticho, které v místnosti vládlo. Ignorovala nově příchozí

textovou zprávu a upřeně se dívala do očí paní

Brightenové. A pak, z důvodů, které jí nebyly jasné, se

jí srdce otevřelo.

Možná, že podvědomě toužila po tom, aby ji Danielovi

rodiče milovali. Možná je chtěla také milovat.

A nezáleželo na tom, kolik času jim zbývá. Milovali

mého otce a tak brzy ho ztratili. Stejně jako já, pomyslela

si. Takže je jedině správné, že i my se budeme

mít rádi.

Bylo to snad to, co jí chtěl Daniel sdělit? Kylie se

znovu zadívala na fotografie rozložené na stole a pak je

srovnala a vložila do obálky. Věděla, že později, až bude

mít víc času, si je pořádně prohlédne.

Kylii zazvonil telefon. Vyndala ho z kapsy, aby zvonění

přerušila, ale na displeji zahlédla Derekovo jméno.

Srdce jí vynechalo. Volá snad proto, aby se omluvil,

že z tábora odešel? A chci vůbec, aby se omlouval?

Otázky se honily Kylii hlavou.

Teď se pro změnu ozval Holidayin telefon.

„Promiňte.“ Holiday vstala a zamířila ke dveřím. Cestou

hovor přijala. A pak se najednou zastavila. „Počkej,

zpomal,“ řekla do aparátu. Napětí v jejím hlase změnilo

atmosféru v celé místnosti. Holiday se otočila a stoupla

si vedle Kylie.

„Co se děje?“ zamumlala Kylie.

Holiday jí stiskla rameno, rychle zaklapla telefon

a podívala se na Brightenovy. „Bohužel, došlo k něčemu

nečekanému. Omlouvám se, ale budeme muset tohle

setkání přeložit na jindy.“

„Co se stalo?“ zeptala se zneklidněně Kylie.

Holiday jí neodpověděla. Kylie se podívala na

Brightenovy, kteří se tvářili překvapeně. Nechtěla se

22


s nimi tak brzy rozloučit, když je konečně našla. „Nemohli

bychom –“

„Ne,“ přerušila ji stroze Holiday. „Budu muset poprosit

tvé příbuzné, aby opustili tábor. Teď hned.“

Tón hlasu byl nekompromisní. Jakmile dořekla větu,

vchodové dveře se rozlétly a bouchly do zdi. Oba staří

manželé sebou trhli a zírali na dveře, za nimiž se ozývaly

dunivé kroky.

23

More magazines by this user
Similar magazines