Academic Jazz Band - rosmus

Almanach 

k 50. výročí založení orchestru 

1958 Dixieland XI. A − 2008 Academic Jazz Band 

History of Jazz

Předmluva 

Přerov je městem jazzové hudby. 

Téměř na den přesně jsem před ro− 

kem připravoval předmluvu ke knize 

mapující čtyřicetiletou historii pře− 

rovských jazzových festivalů. A dnes 

se snažím napsat neotřelá slova do 

almanachu věnovaného orchestru, 

který se zde již 50 let aktivně věnuje 

tradičnímu jazzu. Byl jsem pětiletý 

klouček, když začínali svou hudební 

cestu. Byli studenty přerovské 

„jedenáctiletky“ a říkali si Dixieland 

XI. A. Sbírali první vavříny, jezdili 

po festivalech a soutěžích. Úspěšní 

byli i po změně názvu na Academic 

Jazz Band. A prokázali, že pořekadlo 

„doma není nikdo prorokem“ pro 

jazzmeny neplatí. 

Akademici sice již mezi studentské orchestry dávno nepatří. Jejich 

vystoupení jsou však stále lákadlem pro posluchače všech generací. Hrají 

nejen přerovským milovníkům jazzu, vystupují na nejrůznějších místech naší 

republiky i Evropy. 

Nevím, ale možná, že bychom měli uvažovat o zápisu do knihy rekordů − 

vždyť kolik amatérských orchestrů oslaví 50. narozeniny v plné umělecké síle 

a zdatnosti, která se pohybuje na evropské úrovni. 

K některým muzikantům z kapely mám i vřelý osobní vztah. A Oťu 

Smejkala si dokonce troufám již léta nazývat přítelem. Se svým pověstným 

úsměvem, humorem a dobrou náladou mne dokázal povzbuzovat, když jsem 

po úrazu musel strávit několik měsíců bez pohybu upoután na lůžku. 

Věřím, že přerovský Academic Jazz Band zůstane ještě dlouhá léta stálicí na 

jazzových pódiích. Paradoxně tak může být součástí kulturní současnosti 

i hudebních dějin města Přerova. A to se taky nepodaří každému .... 

Ing. Jiří Lajtoch, primátor statutárního města Přerova 

Září 2007 

5

Úvodem 

V roce 1973 sepsal kapelník Jiří Lakomý pod názvem „History of Jazz“ 

stručné dějiny Dixielandu XI. A a Academic Jazz Bandu. Vhodnou příležitostí 

k vydání, nebo správněji rozdání této desetistránkové eseje bylo 15. výročí 

založení orchestru, který zprvu nesl jméno odhalující jeho původ i stylové 

zaměření. Tento název − Dixieland XI. A pak byl časem upravován do 

aktuálnější podoby dle požadavků zřizovatele (Dixieland XI KDS či D XI). Po 

krátké přestávce se orchestr znovu sešel a zjistil, že při dobré vůli je možno 

navázat a pokračovat dále. S jiným názvem, který však v sobě stále ten 

studentský odkaz zahrnuje − Academic Jazz Band. 

50. výročí je jistě větší událostí než výročí patnácté, a proto může být 

i důvodem k vydání další „History of Jazz“. Název je sice velmi nadnesený, 

ale vrací nás do doby před 50 lety, kdy byl jedním z nejfrekventovanějších při 

nejrůznějších příležitostech, kterými se jazz popularizoval. 

Proto si dovoluji dát tato slova alespoň do podtitulu. 

Děkuji všem, kteří se podíleli na precizování dat, zejména kronikářům Ing. 

Františkovi Menšíkovi a Dr. Pavlu Braunovi. Děkuji za poskytnutí fotografií 

či archiválií − jmenovitě Leopoldu Lakomému, Jiřímu Drkošovi, Josefu 

Černockému, Miroslavu Smolkovi, Dr. Karlu Sekerovi, Dr. Vladimíru 

Čechovi, Mgr. Miroslavu Šiškovi, paní Dagmar Tšponové a Miladě Žurkové, 

pracovníkům Státního archivu v Henčlově, paní Jitce Hanákové z Muzea 

J. A. Komenského a panu řediteli Olšinovi z kroměřížského archivu. Děkuji za 

ukázání směru na křižovatkách při cestě za konečnou podobou almanachu − 

p. Oldřichu Fialovi a Mgr. Zdence Sekerové. I pánové Jan Čep a Miloslav 

Flašar se snažili a vypátrali něco zajímavého ve svých archivech. Velký dík 

patří těm, kteří se podíleli na vytvoření textové části všech kapitol 

a samozřejmě Statutárnímu městu Přerov. 

Omlouvám se všem, kteří zde naleznou chyby zřetelné − i když nechtěné − 

omlouvám se těm, kteří vše v dějinách viděli jinak nebo kteří soudí, že něco 

mělo být podtrženo, zvýrazněno, zmíněno či naopak zcela potlačeno. Nechci 

nikomu ublížit, ale přes veškerou snahu je v tomto almanachu mnoho 

subjektivního − to si uvědomuji. Nenalezl jsem však vhodnější řešení než to, 

které máte před sebou: za pomoci všech dostupných materiálů sepsat novou 

„History“ a doplnit ji již bez nároku na historickou pravdu postřehy 

jednotlivců a obecnými tématy. 

Celý almanach proto záměrně nemá jednolitý charakter. První část má, nebo 

měla by mít, tvář spíše dokumentárně dějepisnou a je výsledkem vyhledání 

a prostudování desítek pramenů. Citáty z těchto pramenů jsou spojeny textem 

do podoby chronologicky vedené kroniky. Z důvodů pochopitelných je větší 

důraz kladen na léta dávno minulá. 

6

Druhou část tvoří vzpomínky členů a příznivců orchestru. Velmi si cením 

všech, kteří do tohoto sborníku své články poskytli. Část třetí je sborník 

monotematických kapitolek z dějin souboru. Jeho zdrojem jsou zejména 

vzpomínky, vytažené z paměti bývalých i dnešních členů kapely, bez nároku 

na stoprocentní pravdivost a doložitelnost. Závěr tvoří několik 

nekomentovaných faktů. 

Velmi zkrácenou verzi této History of Jazz naleznete na vloženém DVD. 

Otakar Smejkal 

7

Začátky 

Část I − Dějiny 

Mazurku již nechcem slyšet 

Míru kulturní zmatenosti v hlavách teenagerů druhé poloviny 50. let snad 

nejlépe vystihne úvodní stránka z kroniky třídy IX. A ročník 1956−7. Třídy, ve 

které o dva roky později vznikl Dixieland XI. A. 

Staré tance našich předků 

My již vůbec neznáme, 

My holdujem Jazz−Band hudbě, 

A ke všem Vám voláme: 

Zanechte již starých tanců, 

Polek, foxů, foxtrotů, 

Ba i starých obkročáků, 

Nejsou vůbec do skoku! 

Mazurku již nechcem slyšet, 

Tu tančila stará ves. 

V našich uších bude zníti 

Jen divoký USA−Jazz. 

Jak třeštivě začne vřískat 

Jazz−trubka či saxofon, 

Začneme si hnedle pískat 

I ten starý charleston. 

Proto mambo naučte se, 

Sambu všichni kolemkol, 

Poté budem všichni trsat 

Americký 

Rock and Roll. 

Bylo zcela nepochybné, co se nám tehdy nelíbilo. My, tím myslím buď 

většinu, nebo jádro, nebo ty, co jsme spolu mluvili. Mezi hodnoty hodné 

zavržení patřila dechovka, produkty hudební školy, ze které jsme dezertovali 

9

a masové písně. Každého přitahovalo však něco trochu jiného. První byli 

fascinováni leskem a zvukem bigbandů, které ještě plnily svou funkci 

tanečních orchestrů, druhé přitahovala zcela nová rocková hudba vokálních 

skupin předbeatlesovského období, třetí se snažili přijít na kloub jazzové 

hudbě, která tehdy začínala opět být vysílána i na československých 

rozhlasových stanicích. 

První kroky ke vzniku třídní kapely byly jednoduché. Chuť byla, místo na 

zkoušení, cvičení a experimentování − nejde−li to jinak, v bytech. Notový 

materiál Něco se dalo koupit, to ovšem tak pro zjištění, že tudy hlavní cesta 

nepovede. Nebylo to nic nového, krčili jsme nad tím nosem. Ovšem pro 

ověření zdatnosti jednotlivců to vhodné bylo. A bez not Dixieland se dal hrát 

s chutí − vyžaduje to jen trochu techniky, harmonické cítění a odposlouchané 

know−how. 

Problémem největším byla bicí souprava. Ta nebyla u nikoho k dispozici 

a její obstarání či zpřístupnění bylo posledním krokem ke vzniku Dixielandu 

XI. A. Posledním krokem přípravné fáze, která trvala celý školní rok 1957−8. 

1958 

Bicí souprava včetně bubeníka byla nalezena v ZK ROL (elektrárna) a podle 

kroniky souboru první veřejné vystoupení bylo v tomto Závodním klubu na 

členské schůzi ROH dne 28. 11. 1958. Úspěchem, který nás utvrdil 

v přesvědčení, že dixieland bude to pravé, byl jednoznačně pozitivní ohlas 

u studentského publika jedenáctiletky na zhruba desetiminutové vystoupení 

10 

Jeden z prvních listů v kronice

v sále přerovského pivovaru 15. 12. 1958. Bylo součástí tzv. jolky, tedy 

předvánoční dobrovolně−povinné sešlosti žáků 3. stupně, kde v tom roce každá 

třída přispívala něčím do kulturního programu. Profesorský sbor organizoval 

pak vyhodnocení − anonymní anketu s volebními urnami, kde měli všichni žáci 

označit třídu s nejlepším, nebo řekněme s nejpřitažlivějším programem. Bylo 

to zcela jednomyslné − všechny hlasy pro dixieland z XI. A, který se prezentoval 

několika skladbami, m. j. i When the saints go marching in. 

Tím jsme vstoupili do myslí svých vrstevníků na gymnáziu jako jazzmani, 

tedy interpreti hudby, která měla renomé. Po tomto druhém vystoupení přišla 

další a sluší se zaznamenat alespoň ta první tak, jak jsou doslovně uvedena 

v kronice vedené F. Menšíkem. 

19. 12. 1958: ČSM ROL Přerov. Hudební a taneční pořad na večírku. Méně 

zdařilé − konkurenční zášť. 

31. 12. 1958: ZK ROL Přerov. Silvestrovský program v ZK. Všichni 

spokojeni − posluchači i účinkující. 

1959 

5. 1. 1959: JZD Lazníky. Kulturní a taneční pořad na výroční členské schůzi. 

11. 1. 1959: JZD Radvanice. Kulturní a taneční pořad na výroční členské 

schůzi. 

23. 1. 1959: KVOS dopravy Olomouc. Zakončení internátního školení 

předsedů ZV. Písemné poděkování předsednictva KVOS škole za zdařilé 

vystoupení − hudba, recitace i zpěvy. 

31. 1. 1959: ČSM Šišma. Taneční pořad na plese ČSM. 

11. 2. 1959: JZD Zábeštní Lhota. Kulturní a taneční pořad na výroční 

členské schůzi. 

17. 2. 1959: Okresní kolo soutěže STM v Přerově. 

A dál již pouze ty něčím významnější: 

6. 3. 1959: ZK ČSD Přerov. Pořad k oslavě MDŽ. 

12. 3. 1959: DO Přerov. Přehlídka okresních vítězů STM. Jako první 

postupujeme do krajského kola. 

4. 4. 1959: ČSM OU Energ. Závodů Přerov. Písemné poděkování: „…Vaše 

vystoupení bylo milým překvapením jak pro nás samé, hlavně pak pro naše 

rodiče a pozvané hosty. Jako svazáci máme z Vás radost dvojnásobnou 

a to proto, že bylo dosti hlasů a hlavně z řad starších, kteří navrhovali 

hudbu jinou…“. 

26. 4. 1959: Krajské kolo STM Olomouc. Odpoledne vystoupení v Redutě na 

přehlídce krajských vítězů. Jako první postupujeme do celostátního kola 

STM do Brna. 

11

12 

7. 5. 1959: KV ČSM Olomouc. Večírek Palackého university na rozloučení 

se zahraničními delegáty − hudební pořad. 

23. 5. 1959: Wolkerův Prostějov. Ústřední kolo STM, estrádní vystoupení. 

22. −25. 6. 1959: Dolní Moravice okr. Rýmařov. Obstarání notového 

materiálu, zkoušky a hudební a taneční pořad místní org. ČSM. 

Několikadenní pobyt v Rýmařově kdesi v polorozpadlém domu znamenal 

pro nás kromě obvyklých prázdninových radovánek i změnu kvalitativní. 

V osobě Miroslava Sedláka jsme našli velmi aktivního příznivce i hráče na 

bicí nástroje v jedné osobě. Byl starší než my ostatní, pobyt v Rýmařově 

zorganizoval, kdesi od místního sběratele sehnal několik aranžmá pro obsaze− 

ní tp, tb, cl, ts plus rytmika napsané quasi dixieland, rozdal to a tak jsme hráli 

i dixieland z not, ale hlavně − cvičili jsme na ÚK STM (Ústřední kolo soutěže 

tvořivosti mládeže) dosud nebývalým systémem. Jednotlivé proaranžované 

pasáže nás přinutil Sedlák jednotlivě detailně zvládnout na skoro 100% − určitě 

nám to neublížilo. 

Pro ÚK jsme z těch nových not připravili Tiger Rag a Riverside Blues. 

Z dalšího notového materiálu jsme využili „tiskáče“ L. Bezubky „Panopti− 

kum“ a zpívané cha−cha „Moje malá seňorita“, což byl „tiskáč“ pro taneční 

orchestr. Zbytek byl „z kule“. 

A je nejvyšší čas vložit i zmínku, kdo byli ti osnovatelé, ti kteří stáli u zrodu, 

resp. stáli či seděli na těch prvních „veřejných vystoupeních“. 

V kronice jsou zapsáni: 

Bohumil Stužka, vedoucí a piano 

Miluše Dreiseitlová, zpěv 

Pavel Petruška − trubka 

Jiří Lakomý − klarinet a altsaxofon 

Otakar Smejkal − pozoun 

František Menšík − kytara 

Vladislav Peška − basa 

Miroslav Novotný − bicí 

Výrazněji starší než ostatní byl Miroslav Novotný. Jeho snaha byla 

obrovská, jeho ochota hrát s takovými „všiváky“ byla s odstupem času 

udivující, jeho zásluhy neopominutelné. Leč všechny nás iritoval svými 

„stařeckými“ názory − muselo mu být v té době snad už 30 let − a svým 

opatrným a velmi tichým výkonem na bicí. Jeho výrok, že bubeník hraje pro 

ostatní muzikanty byl ostatními neakceptovatelný. 

O ÚK STM v Brně je v kronice krasopisně napsáno: 

29. 6. − 5. 7. 1959: Setkání mládeže v Brně, ústřední kolo STM. Získáno 

II. místo (I. uděleno nebylo). Veřejná vystoupení v Brně:

1. 7. 1959: 

Soutěžní vystoupení (hotel Morava). Členové poroty vyjádřili se velmi 

pochvalně o celém vystoupení i jednotlivých sólistech. Zvláště upoutala 

všechny zpěvačka souboru Miluše Dreiseitlová, kterou označili jako „velmi 

vkusnou, přitom temperamentní a přesvědčivou…“. 

Jedině výběr „Moje malá seňorita“ byl označen za nevhodný. Jedním 

z hlavních kladů souboru jsou ta četná brigádnická vystoupení v tak různých 

odvětvích: ČSM, JZD, ROH, školy, učňovská učiliště atd. Rovněž vedení 

kroniky souboru je přehledné a uvádění citátů z děkovných dopisů je velmi 

výstižné. „Zatím žádný ze souborů se takovouto činností pochlubiti nemůže“ 

uzavírá pohovor s. Dr. Siváček. 

V ZK Pivovar Přerov v r.1959 

2. 7. 1959: 

Morava tančí a zpívá. Zimní stadion. Vystoupení s moravskými soubory 

před dosud největším počtem posluchačů. 

Spolu s mnoha dalšími jsme byli ubytováni ve škole v Křídlovické ulici. 

Z čitelných podpisů lze identifikovat tyto členy poroty: Alexej Fried, Zdeněk 

Cón, R. Myška, Pavel Bayerle, Dr. Ján Siváček. 

A kronika dále pokračuje výčtem nesčetných vystoupení charakterizo− 

vaných jako hudební, zábavný, taneční, kulturní či estrádní večer, program 

nebo pořad. 

Jedním z nejstarších zachovaných dokumentů je seznam skladeb ze sezóny 

59/60. Pro ilustraci následuje deset hitů s čísly 61−70, mezi kterými nebyl 

13

žádný dixieland. Bylo tam opravdu kdeco: 

61 − Pádný důvod B. Nikodém foxtrot 

62 − Pohádková země B. Šmída waltz 

63 − Bílý měsíc V. Trojan beguine 

64 − Boogie in B H. Gebhart boogie 

65 − Zkrásněla mi 

ve vzpomínkách V. Kloc waltz 

66 − Miluška F. Benetka polka 

67 − Nikdo nic nikdy nemá J. Ježek foxtrot 

68 − Ritorno D. Olivieri slowfox 

69 − Nebe na zemi J. Ježek foxtrot 

70 − Tik−Tak S. Procházka foxtrot 

Asi i nyní by ještě bylo možno odhadnout, kdo jaké aranžmá vyrobil a co 

byly tiskáče. 

1960 

Podle záznamů jsme si nová saka (vlastní) koupili v lednu 1960 a v březnu 

jsme již měli i svého zřizovatele KDS − Klub dopravy a spojů Přerov. To 

přineslo možnost zkoušek v Komuně, v dubnu nové bicí nástroje, absolvování 

tzv. přehrávek a s tím i spojená možnost nehrát pouze brigádnicky, ale i za 

úhradu. Dosud to bylo zdarma, za řízek, za děkovný dopis, za čest a slávu. 

První místa v okresním i krajském kole STM z předchozího roku jsme 

v dubnu 1960 obhájili a Nová Svoboda tehdy o olomouckém kole napsala: 

„Na výsledcích bylo vidět, jak je správné organizovat úzkou spolupráci 

profesionálních umělců s lidovou uměleckou tvořivostí. Důkazem je taneční 

orchestr jedenáctiletky v Přerově, který po loňském pronikavém úspěchu 

předvedl letos ještě lepší výkon, prostý všech nezdravých manýr, kterými tyto 

orchestry velmi rychle načichnou od profesionálních souborů. Dobrá cesta 

tohoto souboru je podmíněna i zdravým kolektivním životem a chutí seznámit 

se dokonale s problémy džezové hudby.“ 

První taneční odpoledne pro mládež s Dixielandem XI. A v Komuně se 

konalo 17. 4. 1960 o velikonoční neděli a to druhé o den později. A právě 

tehdy jsme se nechali vyfotit v těch nových modrých sakách. 

Kromě dalšího jsme 1. května hráli odpoledne poprvé v Michalově na 

Majáles, 2. října v Drahotuších ke Dni parašutistů, 20. října na Benátské noci 

v Tovačově a 12. listopadu v Brodku na večeru s bizarním názvem „Tančíme 

Lipsi“. Byl to nový umělý tanec v šestičtvrťovém taktu vytvořený v NDR. Tak 

jsme jedno lipsi s názvem „Heute tanzen alle jungen Leute nur die 

Lipsischritt“ taky odehráli. 

14

1960: Zleva − Smejkal, Petruška, Lakomý, Stužka, Sedlák, Peška, Menšík, 

Dreiseitlová. 

Větší tréninkové úsilí však vyžadovala společná příprava s dramatickým 

souborem KDS na estrádní večer „S písničkou kolem světa“, který se konal 

v KDS ke Dni železničářů. Ústřední kolo STM se v r. 1960 nekonalo, protože 

byla spartakiáda. 

1960: Vycházíme z Komuny směr Městský dům 

15

Přerovští vítězí v srdcích diváků 

16 

1961 

Jeden týden v lednu 1961 jsme strávili jako kulturní úderka ROH 

v Krkonoších na Pražské chatě, odkud jsme kulturu vyváželi i na Lyžařskou, 

Bobí a Žižkovu chatu. V březnu a dubnu jsme opět vyhráli okresní kolo 

i krajské kolo STM v Karviné. Mladá fronta 16. 4. 1961 k tomu napsala: 

„Hrajte mi blues...“. Hlas Milušky Dreiseitlové, vítězky ústředního kola 

STM v Bratislavě i Wolkerova Prostějova uvádí program. Přehlušují ji tóny 

trubky. To hraje student čtvrtého ročníku průmyslovky Pavel Petruška. 

Přidávají se ostatní − …. Hudba proudí každým nervem. Miluška Dreiseitlová 

zpívá − rozpoutává se bouře potlesku… Přerovští vítězí v srdcích diváků. 

Ostatního bylo po celý rok dost: taneční večery a odpoledne, plesy, MDŽ, 

estrády, svatba spolužačky, módní přehlídky, Rudé prapory. 30. dubna jsme se 

poprvé předvedli v Ostravě v Domě odborů na přehlídce vítězů krajského kola 

a od 8. do 15. května jsme pobyli v Praze na ÚK STM. 

Protože jsme získali 1. cenu ve své věkové kategorii v oboru taneční orchestry, 

byli jsme zařazeni i do programu na pódia PKOJF. Z paměti ovšem nelze 

vymazat ubytování v Praze. Na spartakiádních lehátkách v tělocvičně kdesi 

u Vyšehradu, spolu s dalšími desítkami mládežníků − umělců. Skoro na poslední 

chvíli přijeli na ubytování pánové z přerovské Meopťanky, kteří tehdy soutěžili 

v nějaké kategorii starších a v oboru dechovka. Zbylo na ně místo už jen na 

jevišti, to se však ukázalo k zabydlení jako nejvhodnější. My jsme se s nimi tehdy 

moc nekamarádili. Hráli dechovku a byli to navíc krabáci, kterým jsme odtáhli 

publikum nedělních čajů z Městského domu do Komuny. Ale hlavně − byli 

„mnohem“ starší − asi tak o pět let. Čas však také pracuje a za mnoho let se v AJB 

mnozí z tohoto vyšehradského jeviště též objevili: Bartl, Smolka, Vavroušek, 

Halamíček…, a po ještě více letech zase mnozí z AJB hráli v dresu Krabu na jeho 

jubilejních koncertech, přestože s Krabem vlastně neměli nic společného. 

Na bicí s námi hostoval v Praze Josef Svížela, protože patrně ani jeden 

z alternujících bubeníků se nemohl na celý týden uvolnit a Míla Dreiseitlová 

tehdy zpívala m. j. Basin Street Blues. 

A již 27. 5. 1961 jsme natočili něco ve studiu čs. rozhlasu v Olomouci, co 

pak bylo vysíláno 5. 6. 1961 na stanici Československo. Ve dnech 17. −27. 9. 

1961 jsme se stali opět kulturní úderkou, tentokrát v Mariánských Lázních, 

která rozdávala kulturní údery v zotavovnách Polonia, Leningrad, Donbas, 

Kossuth, Di Vittorio, Evropa a Suvorov. Nejlepší to prý bylo ale v Maxim 

baru, píše další kronikář B. Stužka. Nenapsal ale proč. 

Pro nás nejvýznamnější akcí toho roku byl koncert „Jazz Olomouc 1961“, 

kterého se na jevišti kromě nás zúčastnil i olomoucký Sextet−klub, se kterým

na klarinet a altsaxofon hrál Karel Krautgartner. Ten nám do kroniky napsal: 

„Chlapcům, kteří vědí co činí a činí to dobře, přeju vše nejlepší! Zlomte vaz!“ 

Jazz Olomouc 1961. Zprava − Neuls, "Karot“ Slovák, Menšík, Novotný, Petruška, 

Smejkal, Lakomý, Krautgartner, Ing. Pospíšil, Stužka. 

Chlapci, kteří se činili, to byli Petruška, Lakomý, Smejkal, Stužka a Menšík 

s posilami. U bicích seděl Jaromír „Karot“ Slovák, bubeník z Krabu a další 

posilou byl Rudolf Neuls, krabácký basista. 

1962 

Plesy, čaje, večírky, hrátky, zábavy, kola STM, dělalo to 5−7 her za měsíc, 

a to se ještě chodilo do práce či do školy v sobotu, a tak to pokračovalo 

i v dalším roce 1962. V květnu toho roku došly zápisy v kronice na poslední 

list naškrábáním poznámky o 1. místě na krajském kole STM v Havířově a dál 

už nebylo nikoho, kdo by pokračoval. Na kroniku nebyl čas, ani chuť. Zkusme 

tedy částečně nahradit zápisy z kroniky článkem z Přerovského železničáře 

16. 6. 1962: …Soubor se zúčastnil okresního a krajského kola STM 

a v krajském kole získal opět 1. místo a postupuje tak do ústředního kola STM, 

které proběhne koncem června v Bratislavě, kde chtějí opakovat své loňské 

vítězství. 27. května se Dixieland zúčastnil soutěže amatérských souborů v Brně, 

kde ve své kategorii získal nejvyšší uznání. Umělecká úroveň souboru nepřichází 

však „nazmar“ pouze na tancovačkách, ale jde ruku v ruce s výchovou 

17

18 

a ideologickou prací mezi mladšími soubory. I tyto již nyní dosahují 

mimořádných úspěchů v okrese i v kraji. V neposlední řadě formou výchov− 

ných koncertů, tříbí se v mládeži dobrý vkus pro moderní taneční hudbu. To je 

ten největší klad souboru Dixieland XI, který ohodnotil i ÚV ČSM tím, že dne 

9. června vyslal mladé hudebníky reprezentovat naši hudbu na kulturní zájezd 

do Belgie. 

Po návratu, a to 19. června si můžete poslechnout náš Dixieland v rozhlase 

na stanici Ostrava, kde budou vysílat přímým přenosem ze studia. 23. června 

natáčí televize tento soubor přenosem z Bratislavy. Vysílání přejímá Intervize. 

(Tento pořad doporučujeme všem našim zaměstnancům. ) Začátkem měsíce 

července odjíždí soubor na mezinárodní tábor ČSM do Vysokých Tater, kde 

bude hrát pro zahraniční hosty. 

A jak to všechno bylo podrobněji Květnová soutěž v brněnském Jazzclubu 

pro nás skončila dopisem: 

Jménem pořádajících složek dovolujeme si Vám poděkovat za Vaši účast na 

I. přehlídce jazzových amatérských skupin a blahopřát Vám touto cestou 

k vítězství v kategorii tradičních skupin. Jako druhý se umístil Jazztet 

z Gottwaldova, dále potom Ruby z Brna a Klub 61 z Velké Bíteše. 

Soutěž sólistů tradičního jazzu skončila takto: 

1. Pavelka tbn 

2. Smejkal tbn 

3. Petruška tpt 

4. Ševčík tpt (z Jazztetu) 

5. Lakomý cl 

6. Ševčík tpt (ze souboru Ruby) 

Velmi jsme litovali, že jste se nemohli zúčastnit večerní přehlídky 

nejúspěšnějších souborů − přehlídka měla zásluhou moderních souborů 

vynikající úroveň… 

U „kulturního zájezdu“ do Belgie se trošku pozdržme. Byl prvním do 

zahraničí a hned do Belgie − na 10 červnových dnů. Nejeli jsme sami, byla to 

výprava složená z několika skupinek a jednotlivců pod hlavičkou ÚV ČSM. 

Jelo s námi harmonikové duo, dívčí pěvecké trio, folklorní tanečníci a taky 

mladý mim Jaroslav Čejka, který všude dělal doslova „psí kusy“. Celá 

výprava jela autobusem, nic nás to nestálo, vše bylo zajištěno, jako kapesné 

jsme dostali 10 DM. Při první zastávce v Nürnbergu jsme si za ně koupili 

přímo „americké“ sluneční brýle. V Belgii celý tento soubor písní a tanců dělal 

jakousi estrádu v několika velkých městech. Brusel, Antverpy, Tournai, 

Sprimont, Liége… Ubytováni jsme byli někde v rodinách, někde v hotelu. 

Líbilo se nám to. Poprvé jsme byli u moře, v Antverpách jsme poprvé hleděli 

do objektivů televizních kamer pro zpravodajství, poprvé jsme byli na Západě,

vlastně v cizině vůbec, poprvé jsme slyšeli a viděli tančit twist, poprvé se 

zúčastnili rautu − na čs. ambasádě. My, chlapci z Přerova, jsme twist pilně 

cvičili za asistence místních a s touto znalostí jsme pak doma krásně 

machrovali jako jeho apoštolové. Taky jsme kromě jiného dovezli domů 

kuřivo Lucky Strike a Chesterfield a kabelky s nápisem Sabena. Ty kabelky 

přes rameno strašně frčely. S nápisem Air France by to byl vrchol! Nic jsme 

ale nevydělali, takže čs. koruny na různé nákupy jsme museli vyměnit jednak 

tajně, tj. bez vyznačení na celním a devizovém prohlášení a jednak v jakési 

podivné směnárně, kde byli ochotni přijmout stejně tak neobvyklé měny, 

jakými byly Kčs nebo katanžské dolary. 

Jedinou mrzutostí byla tehdy podmínka, že nemohla jet celá kapela, ale 

pouze pět osob. Řešení bylo kruté, ale asi se nedalo nic dělat − buď nikdo nebo 

pět. Jeli tedy tři „dechy“, pianista Bohumil Stužka a jako posilu jsme přizvali 

opět bubeníka z Krabu, Jardu „Karota“ Slováka, protože našeho nového 

bubeníka Leopolda Lakomého nepustili ze školy. 

Již bez posil a v plném obsazení jsme jeli koncem června do Bratislavy 

(Petruška, Lakomý J., Smejkal, Stužka, Menšík, Lakomý L., Kubín 

a Dreiseitlová). Z prvního vystoupení před TV kamerami v Československu 

v programu „Setkání s nejlepšími“− zřejmě toho zmíněného 23. 6. 1962 − zbyla 

jedna fotografie a atmosféra v Bratislavě byla opravdu taková, jak to uvádí 

redaktorka ze Smeny 29. 6. 1962: 

TV studio Bratislava 

19

Električky, smerujúce včera večer k Parku kultúry a oddychu, boli na 

prasknutie. Mladí Bratislavčania i účastníci ústredného kola STM z celej 

republiky sa ponáhľali na dva veľmi přiťažlivé programy: na koncert 

najlepších tanečných a džezových sväzáckych orchestrov, nazvaný „Rytmus 

1962“, a na tanečný večer, venovaný mladým hosťom Bratislavy. 

V priestoroch Parku kultúry sa zišlo vyše 5000 chlapcov a dievčat a obsadili 

obidve haly do posledného miesta… 

U obecenstva si sice získal najväčšiu obľubu dixilend z Přerova, hrajúci 

s nesmiernou chuťou a temperamentom, ale mladé publikum dokázalo odměnit 

búrlivým potleskom každú skladbu, alebo sólový výkon všetkých účinkujúcich. 

Zvlášť si ceníme veľmi kvalitný výber repertoáru − za celý večer sme nepočuli 

ani jeden bežný, ošúchaný šláger. 

Nebo ve Večerníku z téhož dne: … A aby boli hody milovníkov tanečnej 

hudby úplné, usporiadali večer v estrádnej hale PKO koncert najlepších 

džezových skupin pod priliehavým názvom RYTMUS 1962. Nadšenie nebralo 

konca, keď hralo ústecké Combo 59, Bratislavské štúdio alebo dixieland z Pře− 

rova. Taký záujem o tanečnú hudbu Bratislava už dávno neviděla: estrádna 

hala bola preplnená, ľudia v nej stáli − a pred bránou ostali desiatky tých, 

ktorým sa už neušiel lístok. Najlepšie československé džezové skupiny si tento 

záujem zaslúžili. 

Na podzim jsme pak z ostravského studia TV hráli v pořadu pro brigádníky 

Akce Z spolu s dalšími orchestry, např. s Meopťankou a vyvrcholením roku 

bylo silvestrovské vysílání našeho 

dixielandu z Ovčárny na Pradědu. 

Silvestr i předešlá vysílání byla zcela 

živá, vše šlo přímo do éteru a bez 

playbacku. 

Obvyklá situace v té době byla: 

Autoři pořadu − dramaturg, režisér 

a kameraman − něco vymysleli, hodili 

to na papír, nechali si to schválit a pak 

vše stejně provedli jinak. Samozřejmě 

mnohem lépe a všem tato situace vyho− 

vovala. Důležité bylo mít na obrazovce 

vlasy za ušima a nepronášet politické 

vtipy. 

Jak ukazují fotky, novinové článečky 

nebo např. ostravský program z cyklu 

„A hraje džez“ došlo v Dixielandu XI. 

Miluše Dreiseitlová 

A v r. 1962 k určitým personálním 

20

22 

odpolední čaje pro mládež, plesy a pořádaly různé zábavy. Mezi dominující 

kapely patřil Dixieland XI. A, vítěz mnoha soutěží a ústředních kol STM. 

Jednoho krásného dne v roce 1961 mě kluci z dixielandu pozvali na zkoušku, 

že by to se mnou zkusili. Potřebovali bubeníka. Dopadlo to tak, že mě přijali 

a stal jsem se „benjamínkem“, nejmladším členem tohoto orchestru. Zhruba 

ve stejném období nastoupil i Jarda Kubín a na zpěv Pavel Novák. Nechci 

zveličovat, ale hrát vedle takových muzikantů jakými byli Pavel Petruška, Ota 

Smejkal, Jirka Lakomý, Bobin Stužka, Vláďa Peška a Franta Menšík byla 

velká čest. Zpívala Míla Dreiseitlová. „Nehrajícím členem“ byl otec Jirky, 

pan František Lakomý, který byl jakousi zárukou organizačních záležitostí. 

Nebyl jsem s nimi v žádném příbuzenském vztahu, jak se mnozí domnívali. 

S kapelou jsem hrál až do nástupu na vojnu v říjnu 1964.

Čeho chcete dosáhnout 

1963 

Úspěchy v STM doslova otevřely pro Dixieland XI. A dveře do studia čs. 

rozhlasu v Olomouci a Ostravě, a to jak pro nahrávky, tak pro různé rozhovory 

na thema: co jste, odkud jste, proč to děláte, jaký to má smysl apod. 

K nejvydařenějším sentencím patřila tehdy odpověď na otázku: „Jakým stylem 

hrajete“ Petruška řekl: „No, Gustav Brom hraje asi tak naším stylem.“ To 

tedy znělo velmi velikášsky. Druhá odpověď, která všem přítomným vyrazila 

dech (zase ovšem z jiného pořadu) byla na otázku: „Čeho chcete 

dosáhnout“. Zabodoval opět Pavel Petruška, když řekl: „Být nejlepší na 

světě.“ Ten redaktor to tehdy však usmlouval na něco reálnějšího. 

Naše první rozhlasové nahrávky na to totiž moc neukazovaly. On to byl 

přece jen rozdíl − amatérský drive a jazzový feeling panu režiséru 

Konvalinkovi nijak neučarovaly. On spíš vyžadoval i preciznost v takových 

„nepodstatných“ věcech, jako je shodné vedení basové linky na base a v levé 

ruce piana. 

Od našeho prvního TV vystoupení v Bratislavě jich dodnes bylo několik 

desítek. Ani v roce 1963 jsme ovšem nehráli jen na soutěžích či v rozhlase 

apod., ale jistěže i k tanci. Tam jsme ovšem nemohli vystačit jen s jazzovým 

repertoárem, ale museli jsme se věnovat i běžné taneční hudbě a lidovkám, 

i když někteří neradi. 

Taky jsme hráli, i když ve zmenšeném obsazení, v tanečních. To už sice jazz 

nebyl vůbec žádný, ale byla to vhodná půda pro experimentátory 

a multiinstrumentalisty. Petruška např. byl schopen hrát v tanečních na 

7 nástrojů − od houslí přes C−melody saxofon až po bicí. Tyto experimenty 

našly svůj vrchol jednoho dne, kdy jsme zjistili, že omylem kapelníka máme 

hrát na dvou místech současně. A hráli jsme: na jednom místě (v tanečních) 

čtyři, na druhém (v Henčlově na odvedenecké zábavě) jen tři, v obsazení, které 

asi mělo světovou premiéru: pozoun, banjo a bicí. L. Lakomému se 

v tanečních též líbilo a vzpomíná na ně takto: 

Kromě jiných vystoupení jsme se hudebně angažovali, i když většinou 

v menší partii, v tanečních hodinách. Tehdy byl široko daleko známý taneční 

mistr pan Liebiger se svou dcerou paní Koplíkovou. Nebyl pro nás problém na 

prodloužené zahrát polonézu Z Hořicka nebo nějaké passo doble. František 

Holub, správce z Komuny, vlastnil psa Araba. Byl to sice dobračisko, ale metr 

čtyřicet vysoká vztyčená hlava naháněla hrůzu. V jedněch tanečních nás 

nenapadlo nic jiného, než Araba zahnat po schodech dolů z jeviště mezi 

tanečníky. Mistr zrovna předváděl nějaké kroky, když žáci začali skákat na 

23

židle a unikat ze sálu. Mistr zbystřil, pevným krokem předstoupil před jeviště 

a svým hlubokým hlasem nám sdělil: „Pánové, pánové, no tak. Zažeňte toho 

psíka.“ Po této větě bylo velmi obtížné udržet kamenné obličeje. 

A taky nám v r. 1963 v KDS koupili nové pulty. Ty původní, z překližky nám 

dal kdosi z nějaké svazácké instituce zdarma a my si je natřeli stříbrno−černým 

nátěrem. Nové byly kovové, na které jsme vpředu nechali pro sál viditelně napsat 

s jistou mírou neskromnosti svá jména. Však Gustav Brom to měl taky tak. 

V r. 1963 přišel do kapely Pavel Novák, dochovaný je plakát na koncert 

23. června, a ten rok se taky poprvé objevil v televizi s anglicky zpívanou písní 

„Virginia“, zatímco Míle Dreiseitlové, studující herectví na AMU v Praze, už 

nezbýval na přerovské aktivity čas. I ti, co nebydleli přes týden v Přerově byli 

ostatně z dění ve všedních dnech v podstatě vyřazeni. Experimentátoři se 

věnovali beatu, v tanečních hráli ke všem tancům a v nejrůznějších sestavách. 

V létě se opět hrálo v Mezinárodním táboře mládeže, tentokrát v Soběšíně. 

Důsledkem byl článek v jugoslávském časopise „Ritam“ ze dne 15. 10. 1963, 

ze kterého pochází následující rozhovor: 

Zamolili smo mlade čehoslovačke muzičare da za naše čitaoce odgovore na 

nekoliko pitanja. 

−− Repertoar 

−− Najviše sviramo tradicionalni klasični džez, prema tome najomiljeniji 

kompozitori su nam Oliver, Viljems i Armstrong… 

24

−− Svirate li samo diksilend Šta mislite o modernim strujanjima u džezu 

−−Svi smo mi za tradicionalni džez, ali nemamo ništa protiv modernog. Šta 

više i sami ga ponekad sviramo. Glavno je da je džez dobar! 

−− Jeste li se kada služili vašim folklorom 

−−Vrlo malo, jer nam je kritika zamerila, da ga − vulgarizujemo! 

Stali jsme se v tom roce laureáty na přehlídce nejlepších amatérských 

orchestrů v Ostravě, mučili nás v ostravském rozhlase a v ostravském TV 

studiu jsme to už znali dobře. 

V TV studiu Ostrava 1963 

Zřejmě nejzajímavějším počinem byl koncert 23. listopadu, kde spoluúčin− 

kovalo i Junior Trio Praha (Jan Hammer ml., Allan Vitouš a Miroslav Vitouš), 

Dr. Jan Hammer st., Laco Deczi a zpívala Vlasta Průchová. 

1964 − 1966 

K popisu let 1964−6 využiji část materiálu, který napsal Jiří Lakomý 

v r. 1973 k 15. výročí vzniku ansámblu: 

Orchestr naposledy vystupuje na koncertech, v rozhlase i televizi − poslední 

jeho akcí je koncert na přerovském letišti − a v dubnu 1964 se rozchází. Ať byly 

již důvody, pohnutky i viny členů jakékoliv − byla to obrovská škoda, kterou 

dovedeme všichni teprve s odstupem času uznat. 

Po rozchodu Dixielandu XI. A vzniká Synkopa, kam přechází: P. Petruška, 

Pavel Novák, Ladislav Peška a na čas Otakar Smejkal; rytmická skupina D XI 

25

26 

se členy Jiřím Lakomým a Jaroslavem Kubínem; v tanečním orchestru Alfa 

hraje B. Stužka a Polda Lakomý odchází plnit svou základní vojenskou 

povinnost. 

V roce 1966 při příležitosti I. ČAJFu dochází ke spříznění duší a orchestr se 

kompletní schází na zahajovacím koncertu. Jeho umístění sice nebylo lichotivé 

− umístil se poslední, ale byl to popud k zahájení nové etapy tradičního jazzu 

v Přerově. 

Po usmíření tří matadorů bývalé kapely vzniká v listopadu roku 1966 nový 

orchestr, který se po velké schůzi usnesl na názvu „Academic Jazz Band“. 

Zakládajícími členy byli: Pavel Petruška, Jiří Lakomý, Otakar Smejkal, 

Ladislav Komínek, Bohumil Škoda, Jiří Drkoš a Zdeněk Pec.

Dílem zkázy začaly být osobní spory 

Pavel Petruška, staronový kapelník, viděl tuto situaci obdobně a v úvodu 

svých Dějin AJB napsal: 

Psal se rok 1964. Po příchodu nového člena Dixielandu XI …… se do jinak 

vzácně sladěného kolektivu počal snášet soumrak rozporů. Ze zprvu nevinně 

vypadající doplňkové taneční hudby se stala brzda jazzové tvorby. 

1964: Zleva Peška, J.Lakomý, Novák, Crhonková, L.Lakomý, Mičková, Kubín, 

Lakomá, Petruška 

Toto nebezpečí svorně většina členů souboru přehlédla. Že se potom stalo 

příčinou rozpadu souboru, o tom není dnes pochyby. Druhým dílem zkázy 

začaly být osobní spory, které vyvrcholily kastováním. Tři osoby (Smejkal, 

Lakomý, Petruška), na kterých v kritické době existence závisela, se nechtíc 

rozhodly proti své vůli …. 

Synkopa byl nový orchestr (20. 4. 1964), jehož „otci“ byli Smejkal, 

Petruška, Peška. Jazz měl být prvořadou náplní skupiny. Jelikož však byla 

v důsledku nedostatku hudebníků obsazena nejprve nejazzmany pro beatovou 

skupinu (Wykrent, Blažek, Peška, Novák, Pavlesa) a před Smejkalem stál 

problém vojenské služby, upustilo se proti vůli zakladatelů od jazzu. 

Obdobně skončil Lakomý. Namísto jazzu byl donucen hrát kavárenskou 

hudbu. 

27

Dva roky byla dostatečně dlouhá doba, za niž vyprahli touhou hrát skutečně 

„svou“ muziku všichni tři shora uvedení. Nemenší práci vykonaly kolektivy 

hráčů, se kterými pracovali. Není tudíž divu, že se každý snažil vrátit. 

Naprosto nezávisle o tom začali všichni tři přemýšlet. Proto není ani možné 

označit někoho „otcem“ Academic Jazz Bandu. Náhoda, která potom svedla 

Lakomého a Petrušku dohromady, dávala myšlence konkrétní podobu. Po 

řadě „schůzí“ (20 − 05 hod) se po prvé sešel tehdy ještě bezejmenný soubor 

v přednáškovém sále OB. Bylo to 23. 10. 1966 (Smejkal, Pec, Drkoš, Lakomý, 

Petruška, Škoda, Komínek). 

Od té doby začala aktivně nová práce, velkou překážkou je však vojna. 

Momentálně postihuje Petrušku a Smejkala. V dubnu to však již budou tři. 

Petruška, Lakomý, Pec. 

Za ustavující lze pokládat zkoušku, která byla dne 3. 12. 1966 v přednáško− 

vém sále OB. Tam byl Jiřím Lakomým navržen název Academic Jazz Band. Byl 

schválen (Smejkal, Komínek, Škoda, Pec, Petruška, Lakomý, Drkoš). Tedy se 

bude slavit 3. 12. 66. 

Leopold Lakomý tu osudnou i ostudnou dobu vidí trochu jinak: 

V r. 1964 docházelo v kapele k různým názorovým změnám. Týkaly se nejen 

hraní dixielandu, ale i jestli hrát jazz či populární hudbu. Navíc několik členů 

kapely čekala vojenská služba. Přesto se muzicírovalo dál. Hrál se jazz, beat. 

28 

1966: Naposledy jako Dixieland XI.A

Výborným jazzovým muzikantem, aranžérem a klavíristou se pro některé z nás 

stal Bohumil Škoda ml. A rovněž i kontrabasista Jiří Drkoš. Spolu s nimi jsme 

s Jirkou Lakomým vytvořili Combo D XI a vystupovali zejména na jazzových 

odpoledních v Komuně. 

Dixieland XI. A skončil tedy v podstatě ukončením studií, nástupem do 

zaměstnání podle umístěnek a nástupem vojenské prezenční služby. V letech 

1965 a 1966 se již dixieland v Přerově prostě nehrál. Poslední vystoupení 

kapely s názvem Dixieland XI. A se odehrálo 4. června na I. ČAJFu v Přerově 

v r. 1966 a někteří přitom byli ještě v uniformách. Není proto divu, že recenze 

v bulletinu nebyla vůbec příznivá: 

U přerovského dixielandového orchestru se především projevila špatná 

příprava a nevhodné riskování. Některé dobré sólistické výstupy nemohly 

zachránit celkový dojem, v němž dominovala forma, která je sice vhodná pro 

jam session, ale zdaleka ne na koncertní pódium. 

29

Dnes to dopadlo dobře, 

ať příště je to ještě lepší 

1967 

8. ledna 1967 v okresním kole STM zvítězil již orchestr s názvem Academic 

Jazz Band, se kterým j. h. na basu hrál R. Neuls st. Ač krajské kolo mělo být 

26. února, sešli jsme se po nutné „zubní“ přestávce opět všichni až 21. února 

a kronika vedená P. Petruškou dále vypovídá: 

Následovaly celé serie zkoušek počínaje 22. 2. 67. Začalo se trénovat 

dvoufázově. Máme hrozné potíže se sály. Petrušku dne 23. 2. odvolali zpět na 

posádku. Celá akce je smrtelně ohrožena. Zapojily se tedy všechny síly 

k dosažení úspěchu. Nesmírné díky zde patří p. Kramářovi, Chlíbcovi, Valovi 

atd. 

Když se tedy napjaly všechny síly a známosti, dílo se přece jen zdařilo. 

V pátek 24. 2. jsme se nakonec všichni sešli. Závazky, které jsme si dali 8. 1. 67 

se splnily až na malé výjimky. Komínek si nechal spravit banjo, Lakomý sehnal 

bombardon, Petruška si koupil kornet. Teď už nám nebrání skoro nic. Ale 

právě to „skoro nic“ je asi nejpodstatnější − ZATRACENÁ VOJNA. 

O krajském kole vypovídá novinový výstřižek „Olomoucký jazz−festival“: 

Druhého severomoravského krajského jazz−festivalu amatérských skupin 

v Olomouci se zúčastnilo celkem devět tradičních i moderních jazzových kapel 

z Ostravy, Opavy, Místku, Českého Těšína, Přerova a Olomouce. Porota 

prohlásila absolutním vítězem festivalu Modern jazz orchestr z Č. Těšína. 

V kategorii tradičního jazzu udělila porota cenu Academic Jazz Bandu 

z Přerova. Obě skupiny budou reprezentovat kraj na 2. čs. amatérském 

jazzovém festivalu letos v dubnu v Přerově. 

A autor kroniky pokračuje: 

Skončila pro nás další a dá se říci nejtěžší etapa k cestě za úspěchem. 

Utrpěli jsme další vítězství a o to cennější, že již krajského formátu. 

Pochopitelně to pořád ještě není ono, ale radost z toho máme… . Současně 

s tímto musíme slavit 26. 2. 1967 jako datum naší první rozhlasové nahrávky 

vysílání schopné. A v neděli 5. 3. v 11. 00 se poprvé rozechvěly membrány 

reproduktorů naším kvílením − Sláva! 

Po hrozném lítání se podařilo zajistit oba „zobáky“ na festival… Vystoupení 

se obešlo bez průšvihu. Přijati jsme byli publikem celkem rozpačitě. Zaplakali 

jsme opět nad svými nástroji a dostali dárkový koš od n. p. Masna. Všechno 

jsme to hned preventivně sežrali na symposiu v Měšťanské besedě, kde se také 

vytyčily další body programu AJB… 

30

1967: Zadáci AJB na kresbě v kronice byli „Muška" (Škoda), Komínek, "Had" 

(Drkoš) a Pec. 

Měsíc srpen lze nazvat obdobím značných destrukcí. Začaly se citelně 

diferencovat některé muzikantské nedostatky převážně u pánů rytmiků. 

Z těchto diferencí nakonec vyústil rozpor, kdy při zkoušce v podsvětí 

městského domu dne 25. 7. 1967 rozhodl kolektiv výměnu hráčů. Místo 

doposud na bicí nástroje hrajícího Zdeňka Pece nastoupil u bicích nástrojů 

nový člen… Novým členem se stal známý bubeník, vodohospodář Akciového 

pivovaru, nositel čestného titulu GEJZA pan Ladislav Tšpon…. 

Mimo normální práci nám započaly ještě taneční. Je to hrozná sranda 

a nijak nám to neškodí. Zkoušky probíhají velmi kladně a z písní That Happy 

Rag a Georgia Camp Meeting jsme už úplně pitomí, protože to hrajeme 

v jednom kuse. Nálada v souboru byla neurčitá až do doby, kdy se stala jedna 

závažná událost. Způsobil ji docela obyčejný listonoš, který přinesl zase 

docela obyčejný dopis. Jeho obsah byl však už poněkud závažnější a začaly se 

mnohým kolena třásti − che − che! 

Bylo to pozvání do ostravského rozhlasu na 11. 9. 1967 v době 8. 00 − 12. 30 hod. 

a o výsledku svědčí zápis do kroniky od pánů Zb. Přecechtěla a F. Trnky: Dnes to 

dopadlo dobře, ať příště je to ještě lepší. A opět autor kroniky: 

Nahrávky dopadly dobře a budeme hned dál nahrávat 4. 10. 1967 a pak 

pravidelně každé 2 měsíce. Je to veliký úspěch, který nás však ještě více 

31

AJB před MD v r.1967: Zleva Tšpon, Drkoš, Petruška, Lakomý, Smejkal, Komínek, 

Škoda 

zavazuje… Převezli jsme si piano ze Škodovy ulice. Nejprve jsme sháněli na 

nádraží hodinu vozík a chodili od jednoho náčelníka ke druhému a nakonec 

jsme sehnali z Pivovaru a Kazeta vozíky dokonce dva. Pak jsme zkoušeli ráno 

i večer na dvoře v Komuně. Yak nám přislíbil, že dostaneme klíče od zadní 

klubovny. Nakonec se tak stalo. Růžička pustil do klubovny nějaké ožraly 

a nějaký Yetti nám tam pokrčil již tak dosti demolovaný bombardon. 

Přes všechny tyto potíže jsme jeli 4. 10. 67 opět nahrávat. Hned při odjezdu 

se stala malá epizoda (viz obr. ), kdy kolemjdoucí cikán napomínal čurajícího 

Lakomého, aby tak nečinil, jelikož tím ničí socialistický majetek. Nahrávání 

dopadlo dobře… Nyní si dáme dva měsíce nahrávací přestávku. Po těchto 

nahrávkách jsme byli definitivně pozváni k pravidelnému natáčení. 

Výhodná konstelace hvězd na 28. 10. 67 vnukla nám myšlenku uspořádat 

symposium bývalých členů Dixielandu XI. A, a jelikož není od myšlenky daleko 

k činům, doufáme, že se v uvedené datum opět po 9 letech sejdeme. 

I s pozměněným obsazením rytmických nástrojů byla návaznost Academic 

Jazz Bandu na Dixieland XI. A velmi úzká. Zůstali dechaři, zůstaly dobré 

i špatné zvyklosti. I nové jméno jsme chápali jako logickou změnu, ale 

současně jsme se jednoznačně hlásili k „dixielandovému“ následnictví, jak 

o tom svědčí pozvánka na „symposium k uctění výročí devíti let založení 

Dixielandu XI“, které se konalo 28. 10. 1967 v KDS. V pozvánce bylo 

m. j. uvedeno: 

32

Setkání pořádá a z jeho iniciativy nápad vyšel, potomek slavného D XI 

orchestr ACADEMIC JAZZ BAND, jenž pokračuje a navazuje na ony slavné 

tradice…. Po slavnostním zahájení stařičkou znělkou provedenou 

internacionálním obsazením je možné zhlédnout historické unikátní velkofilmy 

(Tatry, Soběšín atd. ), prohlédnout archiv fotografií a písemností, poslechnout 

si nahrávky z let 1960−1967, zahrát si na historické nástroje a především se 

zapojit do diskuse na téma: proč jsme byli tak hloupí, že jsme se rozpadli. 

Bůh ví, kde ty velkofilmy skončily. A jako již mnohokrát předtím a potom, 

zanedlouho přišla další z četných etap příklonu k pop−music, vyvolaná nejen 

snahou o stále něco nového, ale i snahou prosadit se ve viditelnějších žánrech 

hudby. K dobru byla možnost natáčet v rozhlase, kam jsme měli dveře 

otevřeny z jazzových důvodů. Na dalších listech kroniky je k tomu napsáno: 

Rok finanční pasivity zdá se dosti doléhá na již tak dosti zadlužené kapsy 

všech členů. Bude nutné tuto situaci řešit, protože by mohla znamenat jednak 

osobní a jednak i celkové destrukce v bandu. Nebudeme se zřejmě moci 

distancovat od taneční muziky a to kolektivně včetně Motýlka a Standy − nová 

přezdívka pro Smejkala. 

K dalším destrukcím došlo hned vzápětí. Vypracoval a naučil jsem se 

skladbu Hey Partners. 

Jako „novoty“ jsem chtěl pro zpestření použít jednak svého zpěvu a jednak 

některé pokusy jako např. tamburina. Způsob, jakým však byla moje (v kopro− 

dukci s Hadem) snaha přijata, nebyl zrovna lichotivý. Nechci, aby se kronika 

zaobírala mnou (není moje i když ji píši), nicméně však skupina upadla do 

latence, kterou je možno vyřešit jedině prací. Poklesla však pracovitost na bod 

mrazu a její delší trvání by mělo za následek obrovské škody. 

A bez pokroku není originality a bez originality není kapely. Snad mi dá 

doba za pravdu (protože tyto řádky se budou číst až daleko později). Natáčení 

je 12. 12. Mám strach. 

Experimentální natáčení taky dopadlo dobře, kronikář však dál popisuje 

nechutenství jiných členů souboru k těmto experimentům: 

Destruktivní však bylo, že jsme se od tohoto data nebyli schopni sejít. 

Lakomý začal dělat destrukce s Kramářem a tak i na Silvestra se sešla jen úzká 

studijní skupina − Komínek, Drkoš, Tšpon, Petruška…Po několika schůzích 

s Hadem „U hrocha“ se zrodila, utvrdila a konkrétní podoby začala nabývat 

myšlenka finanční existence bandu…Začali jsme tedy zkoušet jako Horror 

parta, tedy skupina hrůzy, taneční muziku. … Aparaturu jsme sice nesehnali, 

zato jsme však sehnali člověka, který je pověřen ji obsluhovat. Jest to Standa 

Bartoň … 

33

Kdo jsou vlastně tito mladí lidé 

1968 

Tyto zcela nejazzové věci už jednou způsobily rozklad kapely, a proto 

vynechejme zápisy k běžným záležitostem, přeskočme pár stránek a přečtěme 

si, co psal kapelník Petruška dál o těchto „horrorech“: 

Dlužno však poznamenat, že se řady našeho bandu pohříchu rozrostly. 

Tajným hlasováním byl usnesením pléna a všech složek bandové fronty jednou 

myslí zvolen jako manager našeho kroužku Jaroslav Pončík. 

Ovšem již z 15. října pochází drsný zápis u shodného jména: Měli jsme mezi 

sebou vola! Bez komentáře. Ale teď zase zpět, jak jsme přišli k Adéle: 

O týden později, tj. 21. 4. 68 byla v Komuně soutěž talentů. Potřebujeme pro 

Horror partu zpěvačku. Byl proto delegován Muška, aby se zúčastnil a podal 

potom na schůzi referát. Jako objev byla označena Adéla Polášková, mladá to 

dívčina, chrabře hltající znalosti na místní SVVŠ. Junta rozhodla, že by se jí 

tedy mělo říci. Zrovna když se přemýšlelo kdo, tak šla náhodou tato dobrá 

dívka kolem. 

Tímto pádem se náš soubor opět rozrůstá. Nezbývá než doufat, že tento 

něžný kvítek bude zdrojem dobré nálady a zejména další nové práce. 

Nelze už nyní říci, proč v kronice není zmínka o Marii Bedřichové, která 

s námi taky cosi natočila v ostravském rozhlase. Neví to už ani Dr. Pavel 

34 

1968: Vlevo nahoře Adéla Polášková

Braun, se kterým to bylo projednáno v listopadu 2006 „U třech…“. V šeru 

minulosti zůstávají i další jména, podílející se na „doplňkové taneční hudbě“ 

v letech předchozích i následujících. J. Wykrent sám vzpomíná, že to zkoušel 

kdysi se seskupením, které se nazývalo „Kňuk“. 

Na III. ČAJFu v dubnu r. 1968 už hrál Jiří Drkoš (Had) s tubou. Souviselo 

to se snahou hrát jako kapely ze začátku 20. století. Název Academic již začal 

něco znamenat alespoň na místní úrovni. Důkazem toho by mohl být i nadpis 

v Novém Přerovsku 27. dubna: „Academic Jazz Band − representant Přerova“ 

a pod ním vysvětlující řádky: 

Mezi sedmi jazzovými soubory, které vystoupily včera na prvním dnu III. 

Československého amatérského jazzového festivalu, byl i Academic Jazz Band 

z Přerova. Dnes, když píši tyto řádky, nevím, jakého umístění na letošním 

festivalu dosáhnou, ale jsem přesvědčen, že se opět zařadí mezi nejlepších 

osm. Kdo jsou vlastně tito mladí lidé, kteří se představili Přerovu již podruhé 

na tomto fóru a jejichž název je celkem mezi občany neznámý 

Je třeba se vrátit trochu do historie a vzpomenout populárního Dixielandu 

XI, který získal mezi mládeží před deseti lety velkou oblibu. … Zatím se 

spokojili několika vystoupeními na koncertech a teprve pravděpodobně 

koncem června začnou pravidelně vystupovat v Klubu dopravy a spojů 

v Přerově. 

−mk− 

Po ČAJFu a po dalším koncertě v Ostravě se 9. května uskutečnil první 

zahraniční zájezd pod názvem AJB. Pavel Petruška o tom vydává svědectví: 

Překročili jsme toho památného dne hranice ČSSR do Polska. Ať je tomu 

jakkoliv, je nutno respektovat tento čin jako skutečně oficiální začátek našich 

zahraničních toulek…. A pak pokračuje o přípravě na velký koncert v Přerově: 

Velká pozornost se soustředila na propagandu koncertu. Manager Yetti 

projevil snahu, leč korunovanou zhruba 10% úspěchem. V kinech se sice 

objevily naše pitomé tváře, leč přesto přese všechno to nebylo dokonalé. 

Koncert byl původně naplánován na 20. 6. 68, jelikož však Jozef Smejkal ve 

své zhovadilosti hodlá navštívit SSSR, byli jsme tedy nuceni tento termín 

přesunout na 17. 6. 

Průběh tohoto koncertu vůbec nenadchl Rudolfa Neulse st., který do 

Nového Přerovska 22. 6. 1968 napsal (výtah): 

Vždyť hned v úvodu je možno říci, že koncert byl svým způsobem zajímavým 

konglomerátem tradičního jazzu a moderní pop music, takže mohl plnit značně 

odlišné požadavky. Je ovšem jiná otázka, jak se soubor vyrovnal s•jednotli− 

vými žánry. 

35

36 

Pokud hrál tradiční jazz, bylo všechno v pořádku. Ba více než to… 

Podstatně odlišnou byla ta část koncertu, ve které se soubor snažil 

o interpretaci moderní taneční hudby. Zde bylo zřejmé, jak tento žánr není 

dosud zažit, jak ale i většina členů mu nepřikládá potřebnou závažnost a jak 

se do něčeho nutí. Aranžmá většiny skladeb byla stereotypní, bez nápadů 

a tento dojem nemůže ovlivnit ani jedna nebo dvě vlastní skladby, které snad 

při pečlivějším zpracování by byly zajímavé. Tu mám na mysli především 

„Bláhovou lásku“ B. Škody a „Poslouchej“ P. Petrušky. V žádném případě 

však pro posouzení kvality skladby nestačí to, že je „z vlastní dílny“, jak se 

nám snažil několikrát namluvit konferenciér pořadu − který kromě toho byl 

slušně řečeno přinejmenším nepřipraven na tak odpovědnou funkci. Pokud se 

týká pěveckého projevu v této části programu, je třeba ocenit vyrovnanou 

intonaci P. Petrušky i snahu o osobité podání, třeba také odvahu při 

interpretaci Larga J. S. Bacha, méně již pohybové kreace. Značně nesourodě 

do rámce „několika rozhněvaných pánů“ zapadla mladá, dosud nevyzrálá 

a nevyhraněná A. Polášková. Bylo by třeba, aby si uvědomila, že nadšení 

nestačí, že je třeba umět a něco pro to dělat. Ty doby, kdy stačila stylovost 

projevu a k tomu patřičná „prostná“ jsou, doufám, již za námi. Ke zpěvu je 

nutno mít hlas a tento velmi pečlivě školit, stejně jako při skladbě nutno 

ovládat hudební gramatiku. 

Závěrem snad tolik − myslím si, že přes všechny uvedené výhrady by bylo 

škoda tento program, který jistě stál mnoho úsilí, nechat zapadnout. 

Především se však přimlouvám, jak to konečně bylo možno vypozorovat i na 

ohlasu obecenstva, aby soubor nezapomněl na svůj původní název a to jak 

dříve Dixieland XI. A, tak i později Academic Jazz Band. 

Jedním z hostů III. ČAJFu byl i Hans Stephan Winkler z NSR, o kterém 

bylo ve Zpravodaji v „okénku hostů“ napsáno: „…. Je totiž nadšeným 

propagátorem československého jazzu a v roce 1965 zajistil delší angažmá 

SHQ v NSR. Zajímavé je, že se mu velmi líbil přerovský Academic Jazz Band, 

u kterého oceňoval především elán a zaujetí pro tradiční jazz, stejně tak 

i smysl pro rytmus…!“ 

A právě pan Winkler si nás vybral pro několikadenní vystupování od 19. 7. 68 

do 3. 8. 68 v jeho jazzovém klubu Strohalm v Erlangenu. Kronikář Pavel 

popisuje: Nadšení neznalo mezí a tak jsme se začali připravovat na zájezd. Že 

se nyní budeme věnovat jen jazzové hudbě, o tom již není pochyb. Přesto však 

jsme 3. 7. 68 dokončili beatové písně Léto a Bláhová láska. Hned vzápětí 9. 7. 68 

natáčíme znovu, tentokrát dixi. Výsledkem jsou skladby Martinique, Relaxin' 

at the Touro a nedokončená skladba Someday. 

Vyjet nebyl problém, k výjezdní doložce stačilo v tom roce jen pozvání. 

I tak to však byly z časového hlediska nervy, jak je to potvrzeno i v kronice:

Pozvání nám došlo 18. 6. 1968. Ale již za necelý měsíc jsme měli odjíždět. 

Dopadlo to dobře až na to, že na víza jsme s•Muškou museli stát 2 dny ve 

frontě v Praze. Lépe řečeno 2 dny a 2 noci. Víza jsme však obdrželi. Bylo to 

v hodině dvanácté. V 11 hod dopoledne jsem přiběhl zpěněný do Měšťanské 

besedy, kde mě očekával zbytek bandu. Během 10 minut museli všichni vyplnit 

formuláře na peníze. Během dalších 5 minut se zhroutila prodavačka v trafice, 

když po ní žádalo sedm mužů 300korunové kolky. Pak poklusem do banky. 

Večer jsme odjeli do Prahy. Přespali jsme ve Staru a ještě večer byla schůze 

U Fleků o slušném chování na zahraničních zájezdech. 

Ráno jsme ještě vyrazili do města. Petruška + Smejkal + Motýlek koupili 

obrovské odznaky s nápisy: „Čekám UFO“, „Jsem genius“ a „Jsem zadaná“. 

Tyto, zejména první dva slavily obrovské úspěchy, jelikož aktér největší blbosti 

a destrukce získává nyní „UFO“ a odznak „Genius“ je nyní plným 

ohodnocením duševních hodnot majitele. 

Cesta probíhala velmi poklidně. Ještě na čs. půdě jsme sežrali v bufeťáku 

spousty řízků a vypili mnoho piv, jelikož ta nám teď budou velmi scházet. UFO 

a Genius několikráte změnily majitele, nikoliv však za činy tak závažné, aby 

stály za publikaci. 

Pan Winkler si nás na nádraží vyzvedl a ubytoval v hotelu „U zlaté štiky“, 

asi jednom z nejlevnějších. Když viděl naše „rypáky“ řekl, že tam bydlel před 

14 dny Zdeněk Pulec a nezbláznil se. Stravu nám zajišťoval tak, že nám na 

poledne zaopatřil lístky do menzy, večer jsme od něho dostali něco v klubu 

zdarma − zpravidla párek, a na snídani stejně čas nebyl. Hráli jsme totiž od 

23 hod. do 4 hod. Že nám nebylo vůbec proti mysli považovat se za vyslance 

města Přerova, dokazuje i následující novinový text: 

Erlanger Tagblatt 1. 8. 1968: 

Ať žije německo−československé přátelství. Těmito slovy poděkoval starosta 

Dr. Heinrich Lades přerovskému Academic Jazz Bandu, který včera v poledne 

u radnice předvedl dixielandové dostaveníčko a předal pozdravy od 

přerovského starosty K. Rosmuse. Starosta Dr. Lades proto nechal otevřít 

jednu láhev své oblíbené whisky…. . 

Kousek dál v kronice zase pokračoval bandleader Pavel Petruška: Stále více jsme 

se setkávali s novými manažery, jejichž počet ke konci dosáhl 15 členů. Podepsali 

jsme na místě dohodu o účinkování v Jugoslávii. V koncertní agentuře nám nabídli 

angažmá do Hamburku na jeden rok a jeden Američan do Kanady rovněž na jeden 

rok. Zdá se, že budeme za chvíli muset uvažovat o profesionalismu. 

Velmi srdečná vystoupení byla na garden party a v klubu vysokoškoláků. 

Škoda, že Američané měli cvičení − jinak jsme hráli i tam. Mezi nejlepší 

a nejdůležitější vystoupení bezesporu patří hra pro Oberbürgermeistera. 

Koncert před radnicí měl velký úspěch, jehož důsledkem byla „resekce“ na 

37

adnici. Na této akci byla přítomna bavorská televize a tak zase podle 

známých zvyklostí se náš první televizní debut uskutečnil v zahraničí. 

Cestou do Přerova proběhla ve vlaku hrozná schůze. Bylo shledáno na 

základě právě absolvovaného zájezdu, že jsou v muzice dosti podstatné 

mezery, které je nutno vyřešit. Závěr byl nekompromisní. S orchestrem se tudíž 

loučí Vladimír Komínek. Děkujeme oficielně za obětavou práci a přejeme 

mnoho úspěchů v dalším životě. Současně se novým členem stává Jiří Drábek. 

Za podmínek ne zrovna lehkých se náš soubor připravil na zájezd do 

Jugoslávie. S vyřízením pasu pro Drábka bylo snad víc potíží než se startem 

na Venuši. Díky neschopnosti J. Pončíka byl Západ takřka znemožněn a ohlas 

známých událostí tomu rovněž nepřispěl. Nakonec však dobrá věc se podařila 

a svatá pravda zvítězila. A tak jsme se sešli opět na nádraží, tentokráte však 

v této sestavě: 

Lakomý Drábek 

Smejkal Drkoš 

Petruška Tšpon 

Tedy veselá šestka. 

38

Hráli jsme od 22 do 03 hod s beatovou skupinou „Bisteri“. Hráli fajn a hned 

první den bylo nutno uvalit prohibici na T. a J. Oba příliš nasávali vinjak atd 

a následky byly katastrofální. Prohibice byla velmi přísná a další průběh lze 

označit za dobrý. 

Úmyslně zde nejsou uvedena ani jména, ani přezdívky postižených 

prohibicí. Souvisí to se zjištěním, že po výzvě k sepsání vzpomínek nebo ně− 

čeho k dalšímu zpracování, nebyl skoro nikdo schopen si vzpomenout na nic 

podstatného. S výjimkou toho, jak kdy kdo (někdo úplně jiný než autor vzpo− 

mínky) upadl do alkoholového opojení. Asi se jedná o dobře pamatovatelnou 

radost z cizího neštěstí. Výjimku z výjimky činí jen Pavel Novák. A za další! 

Po zevrubném studiu Petruškovy kroniky to vypadá tak, že on sám byl 

odporný abstinent, přinucený shodou jazzových okolností pohybovat se ve 

spolku přátel lihových nápojů. Nebudeme se tomu tedy nyní věnovat 

a zájemce nechť si přečte kapitolku s názvem „Boj proti alkoholu“. 

Na československo − rakouských hranicích se nás při cestě do Jugoslávie 

(začátkem září 68) zeptali, zda se chceme vrátit. Na kladnou odpověď pokrčili 

nevěřícně rameny a dali tedy i razítka. V Zagrebu už ani nevěřili, že se 

objevíme a stali jsme se vzácnými. Zvlášť když P. Petruška na potkání 

roztrušoval, že byl při srpnových událostech dokonce i raněn. Nechtěl pouze 

ukázat kam. 

Další slovo má opět on sám: 

Jednou jsme přišli ze hry a po krátké schůzi řekl Had „Tři“ a tím to začalo. 

Bitva, která začala polštáři, se rozrostla do takových rozměrů, že zhaslo světlo 

a spali jsme nakonec na zemi. Had zasáhl rohožkou přes dvoje dveře Gejzu do 

oka a způsobil mu monokl. Jeden Němec chtěl po nás oheň, dostal polštářem, 

spadly mu brejle a bylo to. . . 

Po příjezdu dolehla i na nás tvrdá realita. Začaly potíže s KDS, Drkoš 

odmítl účinkovat a proto bylo nutno opět učinit personální změny…. Měníme 

tedy již po třetí obsazení. Je to jak u blbých. Neustále měnit arrangement. 

Hrajeme teď na dvě trumpety a věřím, že to bude daleko lepší než před tím. 

Druhým trumpetistou se stal od 1. 10. 1968 Jiří Pavelka, zatímco u Jiřího 

Drábka je uvedeno datum 15. 6. 1968. Tu bude ale nějaký kiks. Ten s námi 

ještě v létě nehrál a jel až do Jugoslávie, tedy přesněji do Zagrebu na 

Internacionalni festival studentskih kazališta, konaný 8. − 14. 9. 1968. 

Na podzim už jsme měli nacvičený repertoár pro obsazení se dvěma 

trumpetami a začali se věnovat jazzu po způsobu kalifornských revivalistů, 

konkrétně představovaného orchestrem Lu Waters and his Yerba Buena Jazz 

Band. Cizí teoretické pomoci již nebylo zapotřebí, neboť např. již několik let 

v tu dobu běžel na VKV pořad „Hrajeme pro vaše magnetofony“ a v něm již 

byly spousty a spousty jazzu, vše s velmi podrobnými diskografickými daty. 

Pomoci bylo potřeba jiné. Kronikář píše: 

39

40 

Nastaly však další potíže a problémy. Hrozné a nesmyslné podrazy nám 

připravil Klub dopravy a spojů. Nu což − nu tož. … 

Byli jsme tedy nuceni odevzdat nástroje − cíl č. 1, oznámení o trestném činu 

znemožňuje cestu do zahraničí − cíl č. 2. Nicméně se zablýskalo na časy 

a pokud bych někdy složil oslavnou ódu, pak bych ji věnoval p. Rosmusovi, 

p. Uvírovi a MěNV vůbec. Jejich přičiněním a bezmeznou ochotou vůči nám 

projevenou se stalo to, že ani jeden z těchto ne zrovna hezkých úmyslů vyšel. 

Přes fantastické potíže, které nám kladli naši „přátelé“, jsme přece jen, 

i když s denním zpožděním odcestovali do NSR. 

Pan Winkler nás totiž pozval opět do Erlangenu na předvánoční jazz. Stát 

frontu do Prahy do Štěpánské ulice, kde byl jako součást francouzské 

ambasády úřad vydávající víza do NSR, jelo tehdy na podzim duo Petruška 

a Smejkal. Frontu jsme stáli, seděli a leželi v kotelně a před ránem pak na 

schodech v tom činžáku celou noc. 

V Erlangenu jsme hostovali za obdobných podmínek jako v létě. Jeden den 

nás šéf zapůjčil do jazzklubu v Nürnbergu výměnou za klarinetistu Toni 

Scotta z USA. To byla pro nás docela slušná pocta. 

Dále se v kronice Pavel zmiňuje i o velké cti hrát na slavnostním zasedání 

městské rady v zámku Atzelsberg a o tom, jak Jack (Drábek) „zabloudil 

a vzburcoval mnoho pokojně spících německých občanů, než nalezl své lože“. 

A ještě je třeba k tomuto roku dodat, že oslava 10. výročí založení kapely se 

konala „U labutě“.

Academic, který mile překvapil 

svou stále stoupající kvalitou 

1969 

S jazzem to bylo v r. 1968 nadějné, ale během r. 1969 se možnosti výjezdu 

do zahraničí rázně zmenšily. Po vyhoštění z Komuny jsme zkoušeli ve 

stavebním učilišti na ul. bří Hovůrkových, kde učil Jiří Lakomý nebo 

v kavárně Sokolovny či v hudební škole na Máchově ulici, protože OB Přerov 

1969: Zleva nahoře − Lakomý, Petruška, Pavelka, Smejkal, Bartl. Dole − Drábek, 

Tšpon, Škoda. Foto Toth 

pro nás nic stálého neměla. Podíleli jsme se však se skupinou Karla Růžičky 

na rozhlasovém přímém přenosu z Divadla hudby v Praze. 4. − 7. března 1969 

jsme se poprvé ukázali v Č. Budějovicích na III. ročníku Jazzuniverziády, kde 

jsme získali první cenu v kategorii tradičního jazzu a 12. března se opět 

41

natáčelo ve studiu ostravského rozhlasu. Na IV. ČAJFu v dubnu 1969 hrál 

AJB v obsazení P. Petruška (co), Jiří Pavelka (co), J. Lakomý (cl), O. Smejkal 

(tb), B. Škoda (p), J. Drábek (bj), M. Bartl (tu), L. Tšpon (dr) a kromě 

vlastního soutěžního koncertu v sobotu jsme byli u slavnostního zahájení 

celého ČAJFu ve čtvrtek. 

Ve Zpravodaji z tohoto festivalu v r. 1969 je uvedeno: 

„…Velmi se mi líbí, že zahájení provedl soubor svým vystoupením mimo 

soutěž. Jsem rád, že to byl právě přerovský Academic, který mile překvapil 

svou stále stoupající kvalitou, čímž předeslal, že úroveň festivalu bude vysoká 

a navodil hned na začátku příjemnou atmosféru.“ 

Pavel Smetáček 

člen poroty 

Jak v r. 1968, tak i v r. 1969 natočil AJB v ostravském rozhlase slušný počet 

titulů a vystupoval v různých pořadech ostravského studia TV. Z nich např. ten 

s názvem „U krále Olivera“ z dubna 1969 byl přímo věnován naší kapele. 

V tomto i v předchozích pořadech jsme už nejen vyráběli hudbu, ale 

zapojovali se i do rozhovorů, hráli třeba v plavkách v bazénu, nebo všelijak 

vyváděli na přání režiséra. Ale zejména jsme byli ochotní hrát live, a to i při 

zkouškách, takže celý den. Vlastně 2−3 dny pro jeden pořad. Poslední zápis 

v kronice sepisované Pavlem Petruškou se týká jednoho z nich: 

„Děkuji srdečně za perfektní pořad a těším se na setkání při dalších − a ještě letos.“ 

Mirek…. 

Televize Ostrava 

„Já taky!“ V. Čapek 

V roce 1969 pak utrpěl orchestr několik vážných ran. Postupně se z něj 

vytratili jak Pavel Petruška, který odjel do NSR vyřizovat další angažmá aniž 

se vrátil zpět, tak Jiří Pavelka, který odešel hrát jako profesionál do 

cirkusového orchestru. Bohumila Škodu konečně odvedli na vojnu. 

Olomoucký pianista Petr Junk byl chviličku náhrada dobrá, ale bohužel ne 

příliš po ruce. Takže v tom roce začal svou dlouholetou činnost v AJB MVDr. 

Karel Sekera. Z pavlovické dechovky byl po přestěhování do Přerova jako 

druhý trumpetista zlákán Josef Černocký a po několikaměsíčním tápání se 

načas stal na jaře 1970 prvním trumpetistou Bronislav Ludmila z Hranic. 

1970 

Na přelomu let 1969 a 1970 jsme tedy zase cvičili znovu a aby byla nějaká 

změna, tak jsme se rozhodli obsazení ještě zvětšit o dva saxofony či klarinety. 

Konkrétně to byli po krátké úvaze nakonec Karel Slatinský a Miroslav 

42

Smolka, kteří ovšem byli bráni jako hosté, neboť nechtěli opustit své původní 

kapely, v nichž byli kapelníky a s nimiž měli velké množství závazků v rámci 

taneční hudby. 

Impulsem k této změně byla deska „A study of frustration“ s nahrávkami 

orchestru Fletchera Hendersona z let 1927−29. První čtyři secvičené tituly 

(Copenhagen, Everybody Loves My Baby, What Cha Call'em Blues a Crazy 

Quilt) jsme předvedli na V. ČAJFu v dubnu 1970 a pak i v pražském Divadle 

hudby 11. 5. 1970 pro přímý přenos v rozhlase. 

Vedoucím souboru byl po odchodu Pavla Petrušky zvolen Ladislav Tšpon. 

„Pokud by se Vám buď přímo na festivalu, nebo i později dostalo pozvání 

k účasti na jazzových festivalech mimo ČSSR, uvědomte o tom neprodleně 

Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti, hudební oddělení, Praha 

1, Sněmovní 7. Podle rozhodnutí ministerstva kultury musí být každá takováto 

účast zařazena do plánu ministerstva. Jedná se výhradně o amatérskou účast 

na festivalech, nikoli zájezdy za honorář.“ − Toto upozornění všem souborům 

nevypadalo na první pohled tak zle, protože zájezd za honorář by nám určitě 

nevadil. Z citovaného upozornění nebylo však zcela zřejmé, že s honorářem 

vše půjde jen přes Pragokoncert a že tedy obyčejná smlouva s pozváním jsou 

pro vydání výjezdní doložky velmi málo. A na Pragokoncertu všechny 

amatéry drželi zkrátka z jiného směru. „S tím nesouhlasím, to je za málo 

peněz“, řekl příslušný referent k předloženému návrhu smlouvy. „Kolik je 

minimum“, zněl dotaz. „100 DM na hlavu za vystoupení, Pragokoncert si 

nechá 10%, všechno vyřídí, tak ať to stojí za to.“ Tak nějak probíhal rozhovor 

v Praze a začalo být jasné, že doba se změnila, což všechny hrubě otrávilo. 

Sumu požadovanou Pragokoncertem nám nikdo nechtěl dát a bylo to. Výlet do 

jazzclubu v Norimberku apod. se tedy nekonal. A tak jsme se dostali na dlouhá 

léta do moci ÚDLUTu Praha. 

19. března 1970 jsme se opět předvedli na Jazzuniversiádě v Č. Budě− 

jovicích. První cenu jsme vyhráli i v tomto roce, též v nerozšířeném obsazení: 

Bronislav Ludmila 

− 1. trumpeta 

Josef Černocký 

− 2. trumpeta 

prof. Jiří Lakomý 

− klarinet, sopran sax 

Ing. Otakar Smejkal 

− trombon 

Dr. Karel Sekera 

− piano 

Jiří Drábek 

− banjo 

Helmut Bartl 

− sousafon 

Ladislav Tšpon 

− bicí, vedoucí 

S tím rozšířeným obsazením byla ostatně potíž. Ti dva naši hosté totiž 

neměli moc času, zvlášť když festival byl vícedenní, bylo to zadarmo a jim by 

unikly třeba zavedené štace. Zvlášť nás některé hnětlo, když jsme se např. 

o rok později nemohli jet ukázat někam na festival do NDR, protože taneční 

43

1970: Bartl, Drábek, Ludmila, Černocký, Smejkal. 

44 

1970: Lakomý, Slatinský, Smolka. Foto Toth 

orchestr Mistral hrál v Lověšicích. Inu, nic není ideální. 

V tradičním jazzu je zase sympatické rozšiřování stylového spektra. Na 

jedné straně tu stojí třeba úsilí přerovských Akademiků, kteří s tříčlennou

saxofonovou a stejně početnou žesťovou sekcí zasahují už do raného swingu 

a tohoto obsazení vtipně a dobře aranžérsky využívají (zejména častým 

uplatňováním tří klarinetů). − L. Dorůžka: Proč se jezdí do Přerova, Melodie 

č. 7/70. Na ČAJFu jsme se tehdy umístili s rozšířeným obsazením (Bronislav 

Ludmila, Josef Černocký, Otakar Smejkal, Jiří Lakomý, Karel Slatinský, 

Miroslav Smolka, Jiří Drábek, Milan Bartl, Karel Sekera, Ladislav Tšpon) na 

3. místě za Harlem Sound z Zürichu a Revival Clubem Bratislava. 

Sotva ČAJF skončil, opět začaly potíže s trumpetistou. Broněk dostal doma 

„zaracha“ a zákaz dojíždět na zkoušky do Přerova (tak to vysvětloval) a nezbylo, 

než aby na trumpetu přešel univerzální dechař Milan Bartl. Jeho místo zaujal 

čerstvě reamaterizovaný tubista z Buřinek Leopold Kráčmar z Olomouce. 

1971 

Na VI. ČAJFu v dubnu 1971 se změnil oproti minulým rokům způsob 

hodnocení a do evropské třídy byl zařazen i AJB v plném obsazení. Teoreticky 

byl vedoucím, tedy kapelníkem, v té době stále ještě L. Tšpon, hybatelem 

osudů, šedou eminencí a minimálně praktickým uměleckým vedoucím 

a iniciátorem všeho dění byl však určitě Jiří Lakomý. 

U přerovského jedenáctičlenného souboru imponují zejména zdařilá 

aranžmá Jiřího Lakomého a pracně secvičené ansámblové pasáže, jakož 

i objevná dramaturgie. A tak zbývá ještě vylepšit frázování. Tak to napsal 

1971: dva kornety − Černocký, Bartl. Foto Toth 

45

1971: Karel Sekera. Foto Toth 

1971: Leopold Kráčmar. Foto Toth 

Antonín Matzner v článku „Pře− 

rovské imprese 1971“ do časopi− 

su Melodie 7/71. 

5. ročník Jazzuniversiády 

v Českých Budějovicích v únoru 

1971 byl posledním. Tam jsme 

vystupovali stejně jako rok 

předtím v nerozšířeném obsaze− 

ní a náš nový příznivec, redaktor 

Mladého světa Přemysl Veverka 

to takto zhodnotil v Mladém 

Světě č. 12/71: 

„… V Českých Budějovicích 

mne o tom přesvědčil i přerov− 

ský Academic Jazz Band, který 

letos vyhrál Jazzuniversiádu již 

potřetí. Slyšet klarinet vedou− 

cího přerovského bandu prof. 

Jiřího Lakomého (Jazzuniversiá− 

dy se mohou zúčastnit i absol− 

venti vysokých škol) je zážitek. 

46

Slyšet a vidět hrát tohoto člověka na klarinet představuje chvíli, která už tak 

zcela nepatří do našeho reálného světa. Spolu s celým orchestrem (všichni 

jsou nepochybně znamenití, každý z hráčů znamená výraznou individualitu a 

osobnost) vytváří chvíli, v níž je hodně vysloveno a přece něco zamlčeno, v níž 

je hodně naznačeno a přece něco utajeno, v níž je hodně zažito a přece se něco 

rodí, v níž je hodně dokonáno a přece kousek naděje zůstává… Tím se hra 

Přerovských podobá dobré klauniádě a dobré poezii. 

V sále budějovického vysokoškolského klubu se ozvaly hlasy, které zapo− 

chybovaly o amatérismu Academic Jazz Bandu. Přerovští však jsou amatéry, 

snad jen s tím rozdílem, že jim jazz už není jenom koníčkem, ale životní 

potřebou…“. 

Na závěrečném jam session v jedné restauraci to ovšem s tou životní 

potřebou vypadalo jinak, zvlášť když Milan Bartl jako nosné téma udal na 

trumpetu „Hájku, háječku“. Tím jazz skončil a pak už to vypadalo spíše jako 

ve vinném sklípku. 

1972 

25. dubna 1972 napsala Nová svoboda v článku „Před amatérským 

festivalem“: 

…Zastihli jsme tuto skupinu, či spíše orchestr, právě při zkoušce. Během 

krátké přestávky jsme požádali vedoucího Academicu Ladislava Tšpona 

o rozhovor. 

Lze pozorovat ve hře Academicu nějaký stylový posun 

To jistě. Academic totiž začínal v běžném dixielandovém složení, tedy 

trumpeta, klarinet, pozoun, kontrabas, piano, banjo a bicí. Časem přibyla 

ještě jedna trumpeta. Kontrabas byl vyměněn tubou či suzafonem, ke klarinetu 

přistoupil z počátku jeden, pak dva saxofony. Ještě později se rozšířila žesťová 

skupina o třetí trumpetu. Na letošním festivalu budeme experimentovat 

i s houslemi a varhanami. Změna ve složení se projevila samozřejmě i v celko− 

vém zvuku kapely. Dostali jsme se dnes až na samou hranici tradičního jazzu, 

protože hrajeme spíše raný swing. Většina členů souboru také aranžuje nebo 

se na aranžmá značně podílí. Konečná úprava každé skladby vzniká až na 

zkouškách. Ačkoliv je to spíše jakási „dílna“, ve které vzniká kolektivní dílo, 

musím vyzdvihnout našeho klarinetistu Jiřího Lakomého, který upravuje pro 

soubor nejvíce a věnuje Academicu vlastně celý svůj volný čas…. 

(ec) 

„… silně po incidentu v Čs. televizi Ostrava pociťuje (AJB) přízeň některých 

činovníků tak, že je úplně odstaven. Je to velmi smutné, neboť Dixieland XI 

a později Academic vystoupil v ostravské televizi po dobu svého trvání celkem 

osmnáctkrát a vždy se pouze tvrdošíjně snažil o co nejkvalitnější reprodukci 

47

svého výkonu. Bohužel poslední frekvence se stala osudnou na celého 

půldruhého roku….“ − tak popsal své pocity o rok později J. Lakomý ve své 

History of jazz. Není pouze uveden charakter zmíněného incidentu, který se 

zase jednou stal potvrzením pravidla, že žádné stromy nerostou do nebe. Oč 

šlo Už se nám nechtělo pořád během všech zkoušek hrát živě a dožadovali 

jsme se příliš tvrdě playbacku. Rejža řekl sice „dobře“, ale hrubě na nás 

zanevřel. Časem se to však všechno spravilo a pan režisér Zdeněk Havlíček se 

pro nás stal jedním ze symbolů ostravské televize. 

…a přerovskému Academicu za vskutku objevnou dramaturgii jejich 

soutěžního programu, poznamenanou navíc značnou technickou náročností 

(zvláště reeds section). Tak zní vyhodnocení AJB na festivalu, které opět 

napsal A. Matzner: Sedmý jazzový v Přerově, Melodie 7/72. Na ČAJFu v r. 

1972 byl AJB rozšířen dočasně o jednu trumpetu a Lubomír Pleva si s námi 

zahrál na housle. Na jevišti se ukázal tedy celý band v sestavě: Pavelka, 

Černocký, Bartl − trumpety, Lakomý, Smolka, Slatinský − saxofony 

a klarinety, Smejkal − trombon, Drábek − banjo, Kráčmar − tuba, Sekera − 

piano, Tšpon − bicí, leader a Lubomír Pleva j. h. − housle. 

1972: Lubomír Pleva jako host AJB. Foto Toth 

48

Sedmdesátý třetí rok pozvedl 

Academic z momentální krize 

a postupné letargie 

1973 

A poslední citace z díla J. Lakomého: „… Sedmdesátýtřetí rok pozvedl 

Academic z momentální krize a postupné letargie v podobě výborného 

výkonu na VIII. ČAJFu, neméně dobrého výkonu na Olomouckých jazzových 

dnech a ve vidině přislíbeného zájezdu na jazz festival do Španělska. Kapela 

pravidelně po dobu půl roku cvičila, byl perfektně připraven program pro 

festival i repertoár pro dvouhodinový koncert. Sen všech hráčů se naplnil a po 

obdobích střídavé víry a nedůvěry pesimistů se Academic vydává jako první 

hudební těleso v Přerově na dlouhý a náročný zájezd.“ 

Jestliže vše seřadíme postupně, pak se zmíníme prvně o Olomouckých 

jazzových dnech, které se konaly 2. a 3. března 1973. Jan Beránek o nich 

napsal v Jazz−Bulletinu č. 6, vydávaném Jazzovou sekcí Svazu hudebníků 

ČSR: „… a na nedostatek přízně obecenstva si nemohl naříkat ani přerovský 

Academic Jazz Band. Prof. Lubomír Pleva jako hostující houslista musel 

dokonce opakovat Violin Stomp.“ 

1973: 15. výročí založení orchestru u Hrocha 

49

50 

8. června 1973 Academic po prvé natáčel v gramofonovém studiu 

Supraphonu v Dejvicích tři skladby pro desku Československý amatérský 

tradiční jazz. Deska vyšla následujícího roku v rámci Gramoklubu a kromě 

AJB obsahuje i snímky Old Time Jazz Bandu Loučná n. D., Jazz Antikvariátu 

Praha a Nového Traditionalu Bratislava. 

Jiří Lakomý, od začátku r. 1973 již jako kapelník praktický i teoretický, 

sepsal v tom roce k 15. výročí svou History of jazz, ze které pocházejí dříve 

uvedené citace. Břeťa Kramář napsal zmínku k tomuto výročí do Nového 

Přerovska a vlastní oslava se konala 20. listopadu v Plzeňské pivnici u Hrocha, 

až po návratu bandu ze San Sebastianu. 

Grandiózní podíl na uskutečnění zájezdu do Španělska po stránce 

organizační měl Břeťa Kramář, tehdy zaměstnanec OKS Přerov, který byl na 

tomto zájezdu s námi jako organizační vedoucí. Problémem bylo zaopatření, 

neboť noclehy a strava byly garantovány pořadatelem jen během festivalu 

a my si chtěli celý zájezd trochu „turisticky“ natáhnout. Muselo se tedy řešit 

stravování během cesty z vlastních zdrojů, ubytování − něco levného se snad 

někde najde a taky jsme chlapi a je ostatně teplo. A zbývalo sehnat ještě trochu 

nějaké tvrdé měny. 

Průběh této výpravy byl v r. 1973 dosti podrobně popsán na pokračování 

v Novém Přerovsku Břeťou Kramářem a Vladimírem Výstřelou. Nebylo 

pouze napsáno, že cestou tam i zpět jsme se setkali s emigrantem Pavlem 

Petruškou − ideový vedoucí výpravy byl však inteligentní a tak v autobusu 

předstíral spánek. Též bylo poněkud opomenuto, že jsme se cestou zastavili na 

jazzovém dostaveníčku v NSR v parku Schönbusch. 

Main − Echo 19. 7. 1973: Open−air koncert českého „Academic Jazz Band 

Přerov“ skončil málem − v opravdovém slova smyslu − ve vodě. Všechno bylo 

tak pěkně připraveno pro vlahý letní večer: osvětlení, podium, hlediště. 

Prudký déšť však obrátil všechny přípravy vniveč a následovala rychlá 

improvizace. Hudba přešla do malého tanečního Schönbusch−Café, kde ovšem 

nalezla místo jen polovina z dobrých 300 jazzových fandů. Takže venkovní 

podium se přeměnilo na tribunu pro diváky a okna sálu nabízela místo výhledu 

pohled dovnitř. 

Co však slibně začalo, muselo i úspěšně skončit. Band nabídl hodnotný 

dixieland, který publikum přijalo s nadšením. Jiskra přeskakovala rychle 

z hudby na posluchače a z posluchačů na hudebníky. Technicky velmi vyspěle 

a v precizním aranžmá hrála skupina tradiční skladby raných bigbandů jako 

byl Duke Ellington nebo Fletcher Henderson. Nabídla, v pozitivním slova 

smyslu, muzeální jazz − zcela ve stylu orchestrů ze začátku jazzové historie, až 

jste málem slyšeli škrábance na starých deskách. Publikum, z větší části 

mladší dvaceti let, nadšeně aplaudovalo a dožadovalo se přídavků s takovým 

důrazem, že se sál skoro třásl ve svých základech.

Přiměřený prostor B. Kramářovi věnovala následně i Melodie 11/73: 

… letos ve dnech 21. −25. července se španělským posluchačům poprvé 

představil Academic Jazz Band z Přerova. Mohl se festivalu zúčastnit 

především díky podpoře přerovského Městského národního výboru, který 

uhradil nejdůležitější náklady dlouhodobého zájezdu − cestovné, čímž dal 

najevo, že hodlá dobré hudbě pomáhat nejenom v rámci Čajfu. 

Přerovský Academic zahrál nad svůj obvyklý průměr a jako jediný ze 

soutěžících souborů musel dvě skladby přidat. 

Po třídenní amatérské části se konaly dva koncerty profesionálních 

hudebníků, ve kterých vystoupily big bandy trumpetisty Clarka Terryho 

a Blues from Kansas City pianisty Milta Bucknera a swingový kvartet 

Bennyho Waterse. 

Opakujícím se nedostatkem sansebastianského festivalu je velmi špatná 

reprodukční aparatura, často rozladěné piano a především to, že souborům 

není umožněno zkoušet na soutěžním pódiu. 

kř. 

1973: Na jevišti v San Sebastianu 

Ze španělských novin La voz de Espaňa s podtitulkem „Por Dios, por 

Espaňa y por Franco“ ocitujeme drobnou zmínku: …Program uzavřela 

československá skupina Academic Jazz Band. Znovu se ukázalo, že je to 

tradiční jazz, který nejvíce přitahuje všechny posluchače. Této skupině se 

51

odpoledne nejvíce tleskalo, přičemž obzvláště zaujala tradiční evropská 

skladba „Copenhague“. Celá skupina byla oblečena do triček festivalového 

stylu, věnovaných známým Pataxi Alcortou…. 

El diario vasco (Baskický deník) se našeho vystoupení dotknul téhož dne, tj. 

24. července: …Zvláštní zmínku si zaslouží skupiny, které zakončovaly obě 

představení. V tom prvním vystoupil „Academic Jazz Band“ z Českosloven− 

ska, který dělal tradiční jazz a jako „dárek“ přidal jednu skladbu vyžádanou 

publikem, které chtělo poslouchat jejich hudbu i bez světel a reproduktorů… 

1974 

I po zájezdu do Španělska jsme pokračovali ve využívání služeb Břeti 

Kramáře jako organizačního vedoucího. S agenturou KKS Ostrava nám 

dohazoval po celé Moravě koncerty, které měly jakýs takýs výchovný 

charakter. Marcela Urbášková zpívala a Marie Mikulenková tyto koncerty 

moderovala. Měli jsme za sebou (už podruhé) tzv. krajské, profesionální 

přehrávky a nemuseli jsme už tedy absolvovat normální, amatérské přehrávky 

organizované Okresním kulturním střediskem. Krajské, profesionální 

umožňovaly několikanásobně vyšší honoráře a odstraňovaly teoreticky i hono− 

Jiří Drábek 1974. Foto Toth 

52

AJB 1974. Foto Toth 

rářovou nivelizaci jednotlivých hudebníků. Každý měl jiný platový strop 

podle výsledků individuálního přezkoušení. To sestávalo jednak ze hry 

v rámci souboru či samostatně, z teoretických testů hudebních, ale zejména ze 

znalosti aktuální politické situace. V hudebních testech se dalo něco opsat, 

zkouška politická byla ústní. Takže bubeníkovi byl stanoven malý plat, 

protože ve svém notovém zápisu Kaťuši nepostřehl, že se jedná o mollovou 

tóninu a navíc tvrdil, že helsinská konference se odbývala v Norsku. Karel 

Slatinský též vybojoval malý plat, protože nevěděl, kdy se tato konference 

konala. Naopak třeba takový Dr. Karel Sekera toto znal a protože mu nebyl 

neznámý ani autor Glagolské mše, dosáhnul na hodnocení vyšší. 

Břeťa v té době „řešil“ zapeklitý problém s názvem orchestru: 

Vážená soudružko! 

Po konzultaci s mnoha povolanými češtináři o našem současném problému 

s počeštěním dlouholetého názvu Academic Jazz Band Přerov Vám 

předkládáme následující návrh: 

J A Z Z O V Ý O R C H E S T R „A K A D E M I K“ − P Ř E R O V 

Na podporu tohoto našeho názvu sdělujeme: JAZZ BAND = JAZZOVÝ 

ORCHESTR a ACADEMIC (z původního latinského z písmeny C) budeme psát 

AKADEMIK. 

Slovo Akademik totiž má příbuzné v naší řeči, jako titul AKADEMIK (např. 

s. Hejrovský), Hudební AKADEMIE, Socialistická AKADEMIE ČSR, 

53

54 

AKADEMIK, dopisní papír − výrobek Pražských papíren, n. p. v Praze 12 − 

Stalin. 190 apod. 

Věříme, že tento náš návrh − shora uvedený − projde při „prověrkách“ 

a těšíme se na spolupráci s Vámi. 

S pozdravem 

Uměním za mír! 

Kramář Břetislav 

Břeťa si troufnul dát ty prověrky do úvozovek, Stalina též zmínil a tento 

švejkovský dopis se určitě musel zalíbit každému. Název se tedy poněkud 

dopletl, takže např. v Dobroslavicích, kde jsme se 20. dubna ukázali jako 

reprezentanti patronátního města, bylo na plakátech uvedeno AKADEMIC 

JAZZ−BAND. Již k listopadovému posezení při svíčkách v Městském domě 

a v prosinci na večer „Poezie swingu“ též v MD byl však na plakátech opět 

Academic Jazz Band. Stejně tak na 2. ročníku Jazzového festivalu v Českém 

Těšíně. 

V Č. Těšíně bylo jistě hezky a nouze o zážitky jako obvykle taky nebyla. 

Pozvání na 10. Evropský Hot Jazz Festival ve Frankfurtu n. M. nás ale potěšilo 

více. Tam jsme ovšem nezažili nic, neboť tam jsme nemohli. Nastaly zoufalé 

časy. Byli jsme vcelku „našlapaní“, ČAJF v Přerově byl ten rok naposledy, 

pak zmizel a nám stejně tak mizela vidina zájezdů.

Interpretační výkon 

zůstal o poznání zpět 

1975 

A tak jsme se motali po Moravě s názvem Akademik a v r. 1975 jsme si 

kloudně zahráli pouze na X. ČAJFu v Kroměříži koncem října. Naši úroveň 

zhodnotil v Melodii opět Antonín Matzner: …„Stříbrnou plaketu z minulosti 

tentokrát neobhájil přerovský Academic, jehož interpretační výkon (zejména 

ladění a frázování) zůstal o poznání zpět za stylově vyhraněnými, avšak 

technicky značně náročnými úpravami trombonisty Otakara Smejkala.“ 

Obdobně, zcela bez nadšení, se o AJB zmínil 26. 11. 1975 v Nové Svobodě 

Jiří Bezruč v článečku Jazzový maratón: 

…O něco méně dobře si vedl Academic Jazz Band z Přerova − získal bronz… 

AJB se na kroměřížském festivalu objevil v následující sestavě: 

prof. Lakomý Jiří − sopránsax, altsax, klarinet, umělecký vedoucí 

Smolka Miroslav − tenorsax, klarinet 

Slatinský Karel 

− altsax, klarinet 

Bartl Milan 

− 1. trpt, kornet 

Černocký Josef 

− 2. trpt, kornet 

Ing. Smejkal Otakar − trombon 

MVDr. Sekera Karel − piano 

Kráčmar Leopold − tuba 

Drábek Jiří 

− banjo 

Tšpon Ladislav 

− bicí 

Urbášková Marcela − zpěv 

1976 

Dostali jsme tedy jen bronzovou plaketu a ani další rok to nebylo slavné. 

L. Kráčmarovi se už ani nechtělo jezdit na zkoušky a nahradil ho tak Jaroslav 

Plíhal. Výhledem bylo sem tam angažmá v televizi, sem tam frekvence 

v ostravském rozhlase − a kapelník se přitom začal intenzivně věnovat sportu. 

Po provedeném puči byl na 5 let zvolen novým kapelníkem Ing. Smejkal 

s odhodláním mít pořádný motiv, kterým mohl být podle jeho názoru jedině 

další zájezd na Západ. 

55

AJB v Kroměříži v r. 1975. Foto Bubík 

Marcela Urbášková v r. 1975 v Kroměříži. 

Foto Bubík 

1977 

Na pražském XI. ČAJFu v r. 1977 

jsme zřejmě špatně nezahráli, 

protože v sobotním programu ze 

17. září autor se značkou 

„V“ uvedl: Večer zahájil ve sviž− 

ném a optimistickém tónu Akade− 

mik z Přerova. Nutno říci, že 

málokterá kapela má tak nepřilé− 

havý název. Jejich hudba neměla 

nic společného s nějakým akade− 

mismem, byla plná radosti a chuti 

do hry. 

V Praze toho roku vystupoval 

m. j. i francouzský Big Band de 

Saint−Germain. Trapné kroužení 

kolem Francouzů bylo korunová− 

no pozváním AJB od jejich 

organizačního vedoucího p. Alai− 

na Renaulta na příští rok do 

Normandie. Novému kapelníkovi 

56

nezbývalo pak již nic jiného, než 

tvrdošíjně navštěvovat při každé 

služební cestě do Prahy ÚDLUT 

i ministerstvo kultury a otravo− 

vat. Ale vyšlo to! A dokonce 

tuplovaně!! 

Do plánu nás pánové z Prahy 

zařadili pro r. 1978 na Interna− 

tionales Dixieland Festival v Dráž− 

ďanech (4. − 7. 5. 1978). To byla 

zásluha Břeti Kramáře, který na 

tento festival jel s námi opět 

jako organizační vedoucí. Jako 

jediní zástupci ČSSR jsme byli 

zařazeni do hlavního programu. 

Ale protože AJB se taky nějak 

vyvíjel, žádný dixieland se 

z naší strany nekonal. Naopak. 

Už na podzim r. 1977 jsme 

provedli další stylový obrat, 

zvětšili obsazení a začali hrát 

swing. V podstatě basieovky se Jaroslav Plíhal v Lucerně v r. 1977 

čtyřmi saxofony, třemi trumpetami, dvěma trombóny a rytmikou. Aranžmá 

pro tento malý bigband zpracovával Ing. Milan Svozil, který rovněž kapelu 

dirigoval a vedl zkoušky. 

Zkouška v Městském domě 1977. Zleva − Slatinský, Mikeš, Sekera, Smejkal, Prášil, 

Kubis, Svozil, Svížela, Pavelka, Černocký, Plíhal, Polák, Vařák. 

57

Swinging the Blues 

1978 

Do Drážďan jel orchestr ve složení: 

Ing. Vojmír Prášil − cl, as Ing. Otakar Smejkal − tb 

prof. Jiří Lakomý − cl, ts František Mikeš − tb 

Karel Slatinský − cl, as Dr. Karel Sekera − p 

Josef Pavelka − bs, as Jaroslav Plíhal − b 

Jiří Pavelka − tp prof. Petr Vařák − g 

Josef Černocký − tp Josef Svížela − dr 

Vladimír Kubis − tp Ing. Milan Svozil − dir 

No, alespoň to bylo v tom moři dixielandů něco jiného. Celý festival byl 

organizován s důkladností opravdu německou. Každý band dostal časový 

rozvrh na celou dobu festivalu i přidělenou hostesku. Bandy hrály na různých 

místech po celou dobu festivalu a neměly tak ani čas se poflakovat. Např. hned 

první den jsme měli předepsáno: 

17. 30 hod. : vyzvednutí skupiny a nástrojů od hotelu a odjezd k VEB 

Edelstahlwerk ve Freitalu 

18. 00 hod. : technická zkouška 

19. 00 hod. : přijetí 

20. 00 − 24. 00 hod.: podniková akce (Betriebsveranstaltung) 

po skončení odvoz skupiny a nástrojů k hotelu 

Všechno to fungovalo, pouze ty noční odvozy byly nějak na vodě. Asi to 

bylo tím, že nám se chtělo jet zpět do hotelu v jinou dobu než zamýšlel 

dopravce. 

Mezi nepodstatné festivalové vzpomínky patří degustace humří pomazánky 

na rautu a rozvášněný Franta Mikeš, který doslova hodil svůj pozounový 

snižec z jeviště do davu. Břeťa Kramář též něco vyprávěl o souboru do televize 

DDR. To s námi byl naposledy a pak už jaksi nic. Asi už bylo moc bossů. 

Kapelník, dirigent, org. vedoucí, politický vedoucí. Určitě mu ale nikdo neřekl 

„Děkuji“ nebo aspoň „Spánembohem“. Ty změny se řešily v podstatě tvrdě, 

bezohledně, dalo by se říci křupansky. Milan Bartl upadl, poranil si rty, tak co 

s ním. Nahradil ho Jiří Pavelka. Na druhé straně se zase Tšponovi, Drábkovi 

nebo Smolkovi nelíbil přechod na swing nebo jen velmi řídké možnosti 

prezentace. Tak odešli. Jistěže dočasně, pak zase byly jiné důvody ke změnám. 

Další „odejitý“ byl Jarda Plíhal. Dostal by jako voják výjezdní doložku do 

Francie Nedostal. Stejně tak jako Petr Vařák, který měl před sebou náhradní 

vojenskou službu. Tak jsme na basu vzali Václava Šubrta. Tím jsme byli 

58

ovšem odkázáni jen na swing, protože Václavovi tuba neříkala nic. A když už 

jsme u těch změn − již od r. 1977 se stal ředitelem v MěKSS Přerov Pavel 

Holík, organizátor a propagátor jazzových festivalů a jistě i největší příznivec 

naší kapely od doby Josefa Málka v KDS Přerov. 

Zkouška v Městském domě 1978. Zleva − Slatinský, Prášil, Sekera, Josef Pavelka, 

Svížela, Mikeš, Smejkal, Černocký, Jiří Pavelka, Drábek, Šubrt, Kubis. 

Ještě před tím jsme si v únoru v TV dali tentokrát bigbandové „Hudební 

studio M“. Tento pořad byl vždycky live, to byla jeho specialita. Tady žádná 

šance smlouvat nebo brblat nebyla, pořad byl pro ty, kteří se živé hudby 

nebojí. 

Naše cesta do Francie byla rovněž součástí plánu ministerstva kultury pro 

r. 1978 a stala se pro nás opět příležitostí navštívit nám málo dostupné kraje. 

V Melodii pak otiskli článek, který ten festival popisuje, takže jej velmi 

zkráceně uvedeme i zde: 

„Bylo tam vše, čeho je zapotřebí ke spokojenému životu v New Orleansu: 

mnoho kouře, mnoho prachu, mnoho piva a mnoho lidí pohromadě.“ Tak 

komentoval letošní, již desátý ročník jazzového festivalu Jam Potatoes 

v Luneray jeden místní novinář. Nevím, zdali tak hovořil z vlastní zkušenosti, 

jestli vůbec v New Orleansu byl, ale atmosféru festivalu vystihl zcela přesně. 

Nebylo v ní ani stopy snobismu. Velkou měrou k tomu ovšem přispívalo 

prostředí, které již předem vylučovalo možnosti pohodlného a zcela pasivního 

konzumování kultury... 

59

A jaký se hrál jazz Vystupovaly zde převážně tradicionalistické a swingové 

skupiny, a mezi nimi i náš Academic Jazz Band z Přerova, který se nyní snaží 

hrát swing 40. let. Tahákem číslo jedna byl Cat Anderson, který si sem 

odskočil z Paříže, kde v současné době působí. Hrál a pískal, netřeba slov. 

Z kategorie velmi známých osobností zde zpívala Beryl Brydenová, jinak zde 

předváděli své umění amatéři i profesionálové, z tuzemska i z ciziny, ti, co se 

snažili i ti, co to už uměli. Prakticky od kapely z vedlejší vesnice až po 

zmíněného Cata Andersona...“ 

Na festival jsme tenkrát jeli vlakem do Paříže, z Paříže pak do Normandie 

pokračovali busem pořadatele. Bydleli jsme u moře v Quiberville, většinu 

času jsme však trávili v Luneray v místě konání festivalu, protože program 

začínal už dopoledne. Pořadatelé nám dali nějaké volné lístky na jídlo, pivo 

bylo taky zdarma a tak nám nic nescházelo. Po festivalu jsme strávili zásluhou 

pana Renaulta pár dnů v Centre international de sejour v Saint−Germain−en− 

Laye na předměstí Paříže. Až všem došla turistická zvídavost, kapesné 

z Luneray a platnost výjezdní doložky, což bylo asi za dva−tři dny, sedli si do 

vlaku a domů. Po Paříži jsme jako turistického průvodce využívali pana Jeana 

Battu, rodáka z Přerova, který s námi statečně obcházel námi preferované ulice 

pod Montmartrem, obchodní domy, sexshopy i pivnice. Ve Francii už zase na 

kytaru a banjo hrál Jiří Drábek. 

Průvod v Dieppe 1978. Vpředu − Mikeš, Slatinský, Prášil, Kubis, Černocký, Drábek. 

60

1979 

Po skončení festivalu v Normandii to nevypadalo špatně. Na r. 1979 jsme 

měli pozvání na 10 dnů od Dipl Ing. Otmara Rietha. To ovšem na ministerstvu 

kultury bohužel akceptováno nebylo. S ředitelem festivalu v Luneray 

p. Jeanem Suplice byl však dohodnut další termín naší účasti na festivalu pro 

r. 1981 a tady nám ministerstvo kultury opětovnou možnost pro r. 1981 

předběžně slíbilo. Motiv by tedy byl. Ne však pro všechny. Vystupovat jednou 

za čas, spíše pro čest a slávu, spolu s tušením, že další Západ už nebude, vedly 

asi k postupné obměně. Je totiž třeba též poznamenat, že na výlet do Francie 

nám nikdo nic nedal a my se skládali na dopravu. Za natáčení v rozhlase 

přitom byly částky spíše symbolické a rozhodně ne v poměru s nutnou 

intenzitou cvičení. 

Postupně tedy během dvou let přišli Karel Šebek místo Josefa Pavelky, 

Oldřich Janča místo Josefa Svížely, Otakar Halamíček místo Františka Mikeše 

a Vladimír Vojkůvka místo Jiřího Pavelky. S Vojkůvkou a Jančou začal 

vlastně import mimopřerovských muzikantů, protože v Přerově už jsme jiné 

ochotné skoro neviděli. Vojkůvka vzápětí přivedl i Holešováka Ladislava 

Dohnala, který nastoupil místo Eduarda Janči resp. Vladimíra Kubise, 

a dalšího Holešováka Josefa Hájka, který vystřídal Václava Šubrta. 

28. února jsme do ostravského rozhlasu poprvé přitáhli v bigbandovém 

obsazení a natočili dodnes tam zachované swingové standardy Opus One, 

Swinging the Blues a Don't Be That Way. Ve dnech 23. −25. 11. 1979 jsme se 

zúčastnili XIII. Slánských jazzových dnů, pro Přerov pak připravili m. j. 

i klubový koncert k 70. výročí narození Benny Goodmana. 

1980 

Hned od začátku roku 1980 se začal připravovat nový zájezd do Francie pro 

r. 1981, tentokrát ovšem spojený i s pobytem v NSR a 13. února jsme natočili 

v Ostravě další swingovky. 

Od 17. do 19. 4. se v kroměřížském Domě kultury konal Jazzový festival 

Kroměříž 1980. První den zahajoval orchestr zasl. um. Gustava Broma a hned 

po něm měl přijít na scénu AJB Přerov. To byla pecka! Ale nepodlehli jsme 

panice a dali se do boje. Byla tam totiž i nějaká porota a celý podnik byl jako 

festivalem ZUČ na počest 35. výročí osvobození Československa sovětskou 

armádou − to bylo zcela běžné, ba normální. 

61

AJB 1980, obsazení dle textu. 

Academic Jazz Band nastoupil v obsazení: 

Ing. Svozil Milan − dirigent Ing. Smejkal Otakar − trbne 

Ing. Prášil Vojmír − as Halamíček Otakar − trbne 

Prof. Lakomý Jiří − ts Janča Oldřich − dr 

Slatinský Karel − ts Dr. Sekera Karel − p 

Šebek Karel − bs Hájek Josef − b 

Vojkůvka Vladimír − tp Černocký Josef − tp 

Dohnal Ladislav − tp 

62 

Zvuková zkouška v Kroměříži r. 1980. Foto: Letko

11. a 12. srpna jsme vyráběli v Ostravě ve studiu Bezruč na Dvořákově ulici 

program „Hrajeme pro R“. To znamenalo hrajeme pro r−a−dost a byl cele 

věnován Academic Jazz Bandu. Jarda Wykrent si s námi zazpíval jako host 

Tmavomodrý svět od Jaroslava Ježka a podle poznámek ve scénáři jsme hráli 

i následující skladby: Taps Miller, My Funny Valentine, The Stampede, Volga 

Boatmen, Old Man River, Blues Before And Because a Fantail. Scénář končil: 

KAM PD KOM 

KA podle jmen stříhá fotofejeton 

jednotlivých členů kapely v běžném 

provozu přerovských ulic, 

zcela v civilu mezi lidmi nebo 

z pracovišť v typickém prostředí 

KOM: 

Až budete někdy Přerovem projíždět 

anebo tam dokonce budete na 

služební cestě, můžete se na mnoha 

místech setkat 

se zcela nenápadnými tvářemi 

pracovníků různých profesí 

/uvede všechny členy orchestru 

funkcí, jménem, resp. 

zaměstnavatelem−upřesním 

dodatečně/ 

To ovšem byl jen scénář, který se schvaloval. Veškeré uvedené trapnosti se 

nakonec nikde neobjevily a bylo z toho stejně nakonec „Hudební studio M“. 

63

Naprosto nezůstali ve stínu 

orchestru Gustava Broma 

1981 

„…Mohu směle tvrdit, že my Moravané jsme od poloviny 30. let v historii 

této hudby u nás nikde nehráli podřadnou roli. Spíše naopak. Má−li Praha svůj 

velký mezinárodní festival, dále pražské jazzové dny, dále vzpomenu jazzové 

dny ve Slaném apod., nezůstává Slovensko v pozadí a bratislavské jazzové dny 

si rychle získávají svůj mezinárodní zvuk. My Moravané nesmíme zůstat 

pozadu. Po Přerovu převzala štafetu moravských jazz festivalů Kroměříž, 

a jsem rád, že jsem byl vlastně u zrodu dalšího malého festivalu jazzu 

v krásném prostředí nového kulturního stánku v severomoravském Šumperku. 

Festival je zde. Díky patří všem organizátorům, všem kulturním činitelům. 

A teď už zbývá jen přání, aby se tento malý šumperský festival stal uměleckým 

přínosem a obohacením našeho kulturního života v Severomoravském kraji.“ 

Napsal 11. 4. 1981 Gustav Brom, m. j. člen org. štábu Jazzových dnů 

Šumperk. Ty se v tom roce konaly poprvé a co čert nechtěl, opět celý festival 

zahajoval orchestr Gustava Broma a hned po něm a jedné skupině z Bruntálu 

zase nastupoval AJB. 

Stěžovat si ale nikdo nemůžeme. V pozvánce ze 4. prosince 1980 od 

ředitele festivalu p. Rybičky bylo zdůvodnění: … Doporučení na Vás jsme 

získali od pana Broma, který je iniciátorem tohoto festivalu… 

Z ohlasů k tomuto festivalu z bulletinu: „…Podle mého soudu posun 

repertoáru AJB Přerov k tomu, co hrají dnes je krokem kupředu. K jejich cti 

bych řekl, že naprosto nezůstali ve stínu orchestru Gustava Broma“. A další: 

„…AJB Přerov − blíží se výkonem orchestru G. Broma…“ 

Do Francie jela kapela v červnu 1981 vlakem, aniž by orchestr G. Broma byl 

někde nablízku. Přestup v Praze a Norimberku, výstup z vlaku v Aschaffen− 

burgu. Po noci ve vlaku byl hned prvý den slušně nabitý: okamžitě z vlaku na 

Frühschoppen, oběd, pak ubytování v místním Jugendherbergu, potom rychle 

na letiště v Obernau vyzkoušet si Cessnu i větroně. Otmar Rieth, náš příznivec 

a pořadatel četných koncertních vystoupení, byl totiž i členem místního klubu 

aviatiků a zrovna na tom letišti mezi svými kamarády slavil padesátiny. Tak 

jsme mu v hangáru zahráli. Pohoda! 

Další den byl deštivý a bylo zima − akorát tak na spaní. Nechali jsme se tedy 

tím počasím inspirovat a až večer si dali jazz v Schönbuschi − opět po osmi 

letech. Následující den již jsme všichni věnovali obvyklému programu, 

kterým bylo monitorování obchodů. Jednotlivci či malé skupinky podle svých 

zájmů okukovali elektroniku, gramodesky, oddělení s oblečením, nebo podle 

64

úkolů napsaných na papírku i drogerie, zlatnictví nebo třeba sportovní 

potřeby. 

Po večerní produkci v Bavárii se pak další den již prováděl promyšlený 

nákup za stržené marky. První kupuje kazeťák, druhý „fáčka“, někdo desky, 

jiný prstýnek, ten digitální hodinky, onen podkolenky na aerobic. Odpoledne 

a večer se všichni sešli opět na letišti a zúčastnili se křtu nových letadel. A co 

dělat další den, když už je nakoupeno Návštěva německé domácnosti spojená 

s poznáním, jak to chodí v Evropě doma, potom do kina na film „Aufführung 

am Schulbank“ (takové filmy se u nás rozhodně nepromítaly) a pak na 

bowling (ty koule s dírami jsme ještě též neznali). A večer do vlaku směr 

Paris. 

Před nádražím nás pan Batta nadirigoval na drážní bus od Gare Est do Gare 

St. Lazaire a v Dieppe jsme byli na nádraží již očekáváni ředitelem festivalu 

p. Suplicem. Po degustaci sýrů v „Café Sport“ následovalo ubytování 

v přímořském hotelu v Quiberville, pak postupně Grand Parade v Dieppe, 

zkouška vlastní otužilosti v mořské vodě, vyzkoušení restaurace, zvuková 

zkouška v Luneray, degustace místních specialit a piva, festivalové vystoupení 

a večerní vytí trumpet jako hotelová večerka. V pondělí dopoledne zase zpět 

do Paříže, kde nám p. Batta zajistil ubytováni v Centre Lagrange a my opět 

zkoumali s různou mírou intenzity život pařížský. 

Na jevišti v Luneray 1981 

65

66 

Potíže působily kromě dveřních zámků na kód hlavně zavazadla a zejména 

pak jejich průvoz metrem. Jinak pro jejich dopravu mimo Paris byly ve Francii 

použity pořadatelský autobus a kamionet, v NSR pak auta spřízněných duší. 

Z Paříže jsme opět odjeli do Aschaffenburgu, kde probíhal Volksfest a večer 

jsme bavili účastníky na párty k padesátinám majitele textilní továrny. Tyto 

soukromé akce byly zvlášť zdařilé. Jednak jsme něco bokem vydělali, jednak 

kdeco u nás k jídlu nebývalého vyzkoušeli. Ale zejména mezi účastníky byli 

lidé, kteří nám mohli nějak dopomoci k dalším, již „hodnotnějším“ 

vystoupením. Další den se zase kdesi cosi konalo, zase jsme si zopakovali 

letiště a pak odjeli domů − vlakem. 

Nesmazatelně se ten rok jistě všem vrylo do paměti právě to letiště − to bylo 

novum! Paris − to už jsme znali. Ale zkoušet si knipl kdesi v nebi a pod sebou 

vidět zámek Mespelbrunn, to je věc! 

V Kultuře Přerova 8/1981 k tomuto zájezdu otiskli článek, ve kterém jsou 

popsány tehdy aktuální dojmy: 

Již potřinácté se konal letos festival „Jam Potatoes“ v Luneray. A současně 

již podruhé měl Academic Jazz Band možnost zúčastnit se tohoto jazzového 

svátku, který je svými pořadateli prezentován jako největší tradicionalistický 

festival v Evropě. 

I kdyby snad pravdu neměli, pak od ní rozhodně nebudou příliš vzdáleni. 

6 tisíc diváků během dvou dní na vesnici, která sama o sobě čítá asi 2 tisíce 

obyvatel, představuje totiž gigantický podnik, do kterého jsou nějakým 

způsobem zapojeni všichni její obyvatelé. Ani orchestrů není málo. Letos, jako 

ostatně každoročně, dvacet orchestrů z Evropy a Ameriky. Takže není divu, že 

první den se začíná v 18 hodin a končí bůhvíkdy a druhý den, v neděli, je 

začátek již v 11 hod. Každý den tedy 8 hodin jazzu minimálně. 

Již z toho vyplývá, že sedadla, vlastně lavice, nejsou číslována a že hala, ve 

které hudebníci seznamují přítomné zájemce se svým uměním, připomíná 

koncertní sál jen vzdáleně. Publiku je sice dána možnost odpočinout si od 

tvrdých lavic bez opěradel, ne však od jazzu. Průmyslová televize, letos poprvé 

barevná, i dokonalé ozvučení zprostředkovávají takřka přímý kontakt diváka 

s jevištěm i v přilehlé hale, kde to vypadá trochu jako na slavnosti, trochu na 

koncertě, trochu v tanečním sále a trochu v restauraci. Chlebíčky, pivo, káva, 

zmrzlina, pomfrity − to samozřejmě. Ale i speciality z Normandie − crepes, 

choucroute, tripes, včetně lahví cidru. A v rohu pod znakem Červeného kříže 

úschovna dětí. 

Festival však nebyl jen vystoupení orchestrů v Luneray. Jeho jakousi 

introdukcí, nebo spíše reklamou byla „La grande parade“ v ulicích Dieppe, 

konaná v sobotu po poledni. Za účasti hudebníků z různých kapel jsme bez 

pochyby při této parádě hráli prim my, udávali jsme tak říkajíc tón(konkrétně

tóninu) a vlastně jsme si tím udělali reklamu hlavně pro sebe. Festivalovým 

jam session, kterému se říká ve Francii „boeuf“, jsme také nepohrdli, takže 

spokojenost s českými muzikanty byla veliká. Budou se na nás těšit znovu a prý 

jsme sympatičtí − psali novinách. 

Kromě festivalu v Normandii měl Academic Jazz Band i šest samostatných 

koncertů při cestě tam a zpět v NSR. Všechny koncerty se konaly 

v Aschaffenburgu nad Mohanem a okolí, kterému se říká Spessart. Ani zde 

jsme nehráli poprvé a jazzoví příznivci, kteří nás slyšeli před osmi lety, na nás 

ještě nezapomněli. Zklamání jsme jim určitě nezpůsobili, ba naopak. Se svým 

dvoutýdenním zájezdem můžeme tedy být spokojeni jak my, tak i všichni ti, 

kteří nám naslouchali a pro které jsme byli reprezentanty úrovně 

československého amatérského jazzu. 

Obdobně popisuje tento festival v Melodii 10/81 i Arne Vanderka, který tam 

byl s námi jako „hudebník“: 

„V malé francouzské vesnici Luneray na pobřeží Normandie je vzduch 

prosycen vůní mořské soli. Čím blíže jsme se však s naším autobusem prodírali 

pochodujícími zástupy mladých lidí k místu konání zdejšího mezinárodního 

jazzového festivalu, ustupovala kouzelná romantika tvrdé realitě. Do nosu se 

bezostyšně drala zemitá zatuchlost starých brambor. Když jsme zastavili před 

hangárem svou velikostí připomínající úkryt pro několik vzducholodí, byl jsem 

přes veškerou teoretickou připravenost trochu zaskočen tím jednoduchým 

nápadem. Luneray, vesnička s pouhými osmnácti sty obyvateli, z nichž velká 

většina se podílí na zpracování brambor do igelitových sáčků, dokázala 

proměnit chytrou myšlenku ve výnosný obchod.“ 

V tiskovině Paris−Normandie z 15. 6. 81 napsali v „Koutku kiksů“ m. j.: 

„Nevíme, o čem Češi při parádě přemýšleli. Vypochodovali totiž seřazeni jako 

dechovka a my je museli žádat o zmírnění horlivosti a o záměnu za pomalý 

husí pochod“. Nestalo se ovšem nic jiného, než že jsme panujícímu chaosu 

dali řád a vyrazili s pochodem „Mužně vpřed“. A ti ostatní se tak měli aspoň 

k čemu přidat. Patrně pochvalně je na jiném místě v týchž novinách pod 

fotografií poznamenáno: „V ulicích Dieppe zahájil celou parádu Academic 

Jazz Band − na scénu v Luneray se vrátí pozítří.“ 

Jinde v glose „Tea−time“ píšou: „Sympatičtí Čechové z Academic Jazz 

Bandu přišli své anglické kolegy vítat k lodi. Ale na druhé straně kanálu si asi 

spletli jízdní řád s hodinou na čaj. A tak Češi v 17 hod. z přístavu odešli a loď 

Villandry přijela až v 18 hod.“ 

Ten rok jsme si též zahráli i v Přerově na Jazzovém večeru 9. 10. 1981 

a v říjnu téhož roku abdikoval po koncepčních neshodách dirigent a aranžér 

Ing. Milan Svozil, kterého u dirigentského pultíku vystřídal Dr. Vladimír 

Čech. 

67

1981: Jana Koubková a Karel Slatinský při jam session. Foto: M. Flašar 

1982 

V r. 1982 sice žádný festival v Přerově nebyl, ale 29. 10. 82 dostal AJB 

příležitost zúčastnit se I. přehlídky jazzových orchestrů ve Studénce. Další 

příležitostí byl 2. jazzový festival v Gottwaldově. V Kroměříži 15. dubna pak 

zahájil orchestr G. Broma a zase nám nasadil laťku. Recenze pochází tentokrát 

z Opus musicum č. 6/1982, kde poznamenává Miroslav Foret: 

…Závěr večera patřil zkušenému a mezinárodně prověřenému Academic 

Jazz Bandu z Přerova. V současné době je to big band, zaměřený na 

swingovou hudbu především Counta Basieho. Předvedeným výkonem se 

orchestr nesporně řadí k trojici těch nejlepších, které jsme v Kroměříži 

slyšeli… 

68

AJB se předvedl s obsazením: 

Ing. Otakar Smejkal − tb Dr. Jan Mikulík − as 

Otakar Halamíček − tb Eduard Herman − ts j. h. 

Vladimír Vojkůvka − tp Karel Slatinský − ts 

Josef Černocký − tp Karel Šebek − bs 

Bohumil Janeček − tp j. h. Josef Hájek − bg 

Dr. Karel Sekera − p Oldřich Janča − d 

Dr. Vladimír Čech − dir, arr 

AJB v Kroměříži 1982. Obsazení dle textu. Foto: M. Flašar 

Z podnětu pořadatelů jazzových festivalů v Kroměříži vydalo v r. 1986 

nakladatelství Panton ze záznamů několika ročníků komplet dvou EP desek 

z názvem Jazzová Kroměříž. Academic Jazz Band zde má titul Fantail z roku 

1982, dále zde mají své snímky z let 1982−86 uvedeny i další orchestry 

a skupiny. 

1983 

V knize „Labyrint jazzu a ráj srdce“ autoři poznamenávají, že v r. 1981 se 

konaly zkušebně Přerovské jazzové dny a že Osvětová beseda (v r. 1983 

povýšená na MěKSS) si troufla 30. září 1983 uspořádat jednodenní Jazzový 

festival Přerov s mezinárodní účastí. Protože se z té doby zřejmě mnoho 

nezachovalo, pokusme se uvést věci na pravou míru podle našich materiálů. 

V roce 1981 se koncert konal 9. října. V Nové Svobodě 23. 10. 1981 lze nalézt 

i jednu recenzi pod názvem „Lahůdka pro milovníky jazzu“ od Jiřího Děrdy: 

69

70 

Jazzový večer, který navazuje na tradici amatérských festivalů, se konal 

v Přerově, v pátek 9. října. Největší zájem byl o vystoupení brněnského 

orchestru zasloužilého umělce Gustava Broma, který ve dvou půlhodinových 

blocích předvedl řadu novinek ze svého repertoáru. Vystoupení obohatila 

zpěvačka Eva Svobodová. 

Podmanivým výkonem zaujalo ostravské trio Vladimíra Figara a také 

brněnský Ornis v novém složení a s hostující „hot tetou“, Janou Koubkovou, 

nadchl diváky. 

Z jazzových souborů Moravy vystoupili za amatéry opavský Big band 

s širokou škálou svého repertoáru, stále populární Old Time Jazz Band 

z Loučné a přerovský Academic Jazz Band. 

O dva roky později, na „Jazzovém festivalu Přerov 1983 ČSSR“ v pátek 

30. 9. 1983 vystoupily kapely: Jazzový kvintet TOLMS Bruntál, Blue Wonder 

Jazz Band Dresden, LHQ Pardubice, Academic Jazz Band Přerov, Swingtet 

Ostrava a Jazz ORO Ostrava. Ten večer za AJB hráli: Vojkůvka, Černocký, 

Smejkal, Lakomý, Smolka, Šebek, Sekera, Tšpon, Vařák a Raják j. h. Hrál se 

raný swing. 

Podle sobotního programu hráli, či měli hrát AJB Přerov, Jazzová laboratoř 

Ostrava, Old Time Jazz Band Loučná n. D., Milan Kašuba, Blue Wonder Jazz 

Band Dresden a Laco Déczi s Jazz Celulou a uruguayským tenorsaxofonistou 

Wilsonem de Oliveira. Oba dny uváděl Dr. Mojmír Smékal, koncert natáčel 

Čs. rozhlas Brno, pořadatelem byla Osvětová beseda Přerov ve spolupráci 

s KKS Ostrava, Hudební nástroje Hradec Králové, OKS Přerov a ZK ROH 

Přerovské strojírny. Druhý den hrál AJB v bigbandovém obsazení: Vojkůvka, 

Černocký, Dohnal, Smejkal, Halamíček, Lakomý, Smolka, Šebek, Mikulík, 

Sekera, Janča, Hájek, Čech. 

V r. 1983 se AJB naposledy zapojil mezi orchestry plesové a odehrál svých 

pár minut na plese kulturních pracovníků v přerovském Městském domě. 

Velmi mnoho času zabrala příprava na jubilejní koncert „25 let od 

Dixielandu XI. A po Academic Jazz Band“. V Kultuře Přerova 11/83 vyšla 

informace: 

Na koncertě, pořádaném Městským kulturním a společenským střediskem 

18. listopadu v Městském domě k 25. výročí založení Dixielandu XI. A, jako 

přímého předchůdce Academic Jazz Bandu, uslyšíte skladby, které byly 

v repertoáru před 25 lety i ty, které hraje Academic Jazz Band dnes. Budou to 

melodie známé z vystoupení Dixielandu XI. A, tituly, které přinášely úspěch 

AJB po jeho sestavení i ty, které byly prezentovány veřejnosti na posledních 

jazzových festivalech. V koncertu vystoupí i někteří z bývalých členů kapely. 

Zpívat a koncert uvádět bude Miluše Dreiseitlová. 

Koncert bude tématicky rozdělen do čtyř částí. V první části si zavzpo− 

mínáme na dixieland, zatímco druhá část bude věnována tradičnímu jazzu. Ve

třetí uslyšíme raný swing 30. let a koncert bude zakončen swingem 

s bigbandovým zvukem 

Bylo to tak. Koncert uváděla Miluše Dreiseitlová se svým synem Liborem 

Hruškou. V první části koncertu si starý repertoár Dixielandu XI. A − tedy 

Tiger Rag a podobně − zopakovali i Ing. Jaroslav Kubín, Ing. František Menšík 

a Dr. Bohumil Stužka. V druhé části to už byl tehdy současný repertoár 

„malého“ jazzu, ve třetí části „střední“ jazz jak jej znáte z podání AJB nyní 

a na závěr zaburácel bigband. Nelze již přesně říci, kdo nakonec na tomto 

koncertě vystupoval, neboť realita v obsazení neodpovídala přesně úmyslu. 

Ale Bohuš Stužka si po delší době zahrál na piano, Jarek Kubín nacvičil opět 

prstoklad na pracně sehnanou basu (všude už byly k dispozici normálně jen 

baskytary) a Míla se připomněla publiku nejen jako herečka. 

1983: 25 let AJB. Foto Flašar 

Nevím, jaká účast byla v Městském domě o 10 dní později (28. listopadu) 

na „Sovětské písni − Přerov 83“, ale my jsme na výročním koncertu měli 

„Měšťák“ plný. Zkuste ale odhadnout, kde muzikant vydělal více. I jiné 

rozdíly by se daly nalézt. Např. v Novém Přerovsku je možno marně hledat 

nějakou zmínku o tom dvoudenním přerovském jazzovém festivalu v r. 1983. 

Ani o našem jubilejním koncertu ani slovo. Sovětská píseň je ovšem zmíněna 

několikrát. Ale asi za to můžou pořadatelé, kteří se řádně nevěnovali 

medializaci. 

71

25 let AJB − koncert uváděla M. Dreiseitlová a její syn Libor Hruška. Foto: M. Flašar 

Academic Jazz Band jako bigband byl dobrý, měl velmi slušnou úroveň, 

měl však svá „ale“. Nebyl to v ČSSR neobvyklý sound − to za prvé. Že 

bychom překonali orchestr G. Broma, se kterým se pořád nabízelo srovnání, 

to nehrozilo. A za třetí: Kde hledat prostředí, kam směstnat bigband a kdo ho 

zaplatí − to zejména ve vztahu k zahraničí a za čtvrté: „střední jazz“ v našem 

podání byl vzácný celoevropsky. Výsledek marketingového zamyšlení byl 

jednoznačný. V r. 1983 se natáčely v Ostravě tituly již zase ve zmenšeném 

obsazení. 

K našemu jubileu též připravil rozhlasový pořad Jaroslav Wykrent − nebyl 

to pro nás od něj ani první, ani poslední − děkujeme velmi! Byl i autorem 

televizního scénáře k pořadu „Jakým stylem hrajete“, který se vyráběl 

7. 2. 1984 v ostravském hotelu Palace a který byl rovněž věnován jubileu AJB. 

72

Ta parta, vzniklá kdysi jen tak pro 

radost ve školní třídě, je tu podnes 

1984 

Na přelomu let 1983−4 se skupina chaotiků z AJB zúčastnila „semináře“ 

s jedním redaktorem z časopisu Signál. Z neodpovědného plácání jednoho 

přes druhého − tedy „bez tiskového mluvčího“ − vzešel v Signálu č. 3/84 článek 

„Ze školních škamen“, z něhož je vyjmuta část týkající se aktuálního stavu 

bandu: 

…Jak plynula léta, lidé do kapely přicházeli a odcházeli, takže z původní 

sestavy hrají dnes už jenom dva. Měnil se taky repertoár i stylové zaměření. 

Dneska přerovští čerpají ze dvou oblastí − jednak hrají takzvaný raný swing, 

černošskou muziku dvacátých a třicátých let, a pak skladby z doby swingu 

vrcholného, z té muzikantské zlaté éry. 

Dva dramaturgické póly se obrážejí i v tom, že dnešní Akademic Jazz Band 

hraje ve dvou sestavách, jež obsazením nástrojovým ani lidským nejsou 

totožné. V jedné partě je dvanáct muzikantů a dirigent, v druhé hraje deset 

členů − celkem pak šestnáct lidí může o sobě dnes říkat, že patří do týmu 

Akademic Jazz Bandu. . . 

Co se občanských povolání přerovských jazzmanů týče, najde se mezi nimi 

kdejaká profese. Mají tam v kapele stavebního inženýra, profesora češtiny 

a tělocviku, učitele LŠU, chemika, seřizovače, lékaře, právníka, kádrováka, 

vodohospodáře i předsedu celozávodního výboru KSČ. Všechny spojuje dobrá 

parta − a pak láska k dobré muzice. (A ta je natolik silná, že mnozí z členů 

Akademiku hrají navíc i v jiných kapelách v městě a okolí. ) Loni v listopadu 

se dožil přerovský Akademic Jazz Band kulatého jubilea − bylo mu totiž 

pětadvacet. Mužný věk oslavil jaksepatří − parádním galakoncertem, kde se 

sešli hráči dnešní s těmi někdejšími a zahráli si všichni jedna radost, k potěše 

své i vyprodaného auditoria. 

Předseda CZV KSČ a kádrovák patrně nikoho nezaujali. Problém přinesl až 

další odstavec: 

„Ptáte se jestli Akademic Jazz Band přežije rok 2000“ smějí se přerovští 

muzikanti a krčí rameny. „Víte tady je strašně špatná kapela v pohřební síni: 

takže kdyby to nešlo jinak, najdete nás hrát tam!“ 

Zkrátka, ta parta, vzniklá kdysi jen tak pro radost ve školní třídě, je tu 

podnes. A s ní nejen kvalifikované ryzí muzikantství, ale taky smysl pro 

humor… 

73

Tento druh humoru nebyl již ale snesitelný pro pana Hanzálka a jeho 

hřbitovní band. Ozvali se a nás celkem oprávněně považovali za arogantní 

tupce. Samozřejmě se pak omluvil někdo úplně jiný, než autor výroku. 

Již koncem roku 1983 došlo ke změně na postu tubisty. Se zánikem 

bigbandového obsazení přitáhl L. Vojkůvka ze Slavkova p. H. Josefa Rajáka, 

tubistu vycvičeného v dechovce. 

AJB v r. 1984 v klubu na Kopaninách. Zleva: Smejkal, Raják, Drábek, Sekera, 

Tšpon, Vojkůvka, Černocký, Lakomý, Smolka, Šebek. Foto Vojzola 

Soustavná korespondence, směřující k účasti na nějakém festivalu ve 

Francii, Holandsku nebo Velké Británii, nebrala žádného konce. Výsledek se 

dostavil až u Německa pro r. 1985, kdy se na Ústav pro kulturní a výchovnou 

činnost v Praze (dříve ÚDLUT) obrátili současně a koordinovaně jak Dipl Ing. 

Otmar Rieth, tak i Dr. Pavel Petruska, který zcela přidrzle požádal 

i o potvrzení obdržení dopisu. Otmarův dopis už jsme si napsali sami a nechali 

jej od něj při snídani v přerovském hotelu Grand jen podepsat. Otmar byl totiž 

nejen jazzovým fandou, naším příznivcem a stálým návštěvníkem českých 

jazzových festivalů, ale do ČSSR jezdil primárně jako obchodník se stroji pro 

papírenský průmysl. 

Zatím jsme si však mohli i v r. 1984 zahrát jen v tuzemsku, např. na 

1. Salónu tradičního jazzu v PKOJFu v Praze, který se konal 18. −20. 5. a na 

Československém jazzovém festivalu v Karlových Varech ve dnech 16. −18. 3. 

Nocovali jsme tehdy v Grandhotelu Moskva − Pupp, cvičili tam na jevišti a žili 

si spokojeně v sestavě: Smejkal, Vojkůvka, Černocký, Lakomý, Šebek, 

74

Smolka, Sekera, Vařák (bjo) j. h., Tšpon a Raják. V kategorii tradičního jazzu 

jsme si odvezli 2. cenu, kterou nám předal Dr. Lubomír Dorůžka. Obdobně 

krátce tento rok zhodnotil i Vladimír Dvořák v Kultuře 9/84, v článku 

„Soubory a kroužky MKSS“: 

Souborem, jehož členové již přes čtvrt století provozují dobrou jazzovou 

muziku je Akademik Jazz band. Po loňských oslavách svého jubilea soubor 

nezahálel, provedl změny personální i repertoárové, zkoušel a hrál, především 

mimo Přerov. Nahrával v rozhlase a v televizi natočil samostatný pořad „Co 

právě hrajete“. Z Československého jazzového festivalu v Karlových varech 

si dovezl jednu z cen − Stříbrné vřídlo. Úspěšně koncertoval na I. salonu 

tradičního jazzu v Praze… 

Je pravdou, že v Přerově jsme si moc nezahráli. Ani tehdy, a vlastně ani 

dnes. Ale všem bylo jasné, že s touto hudbou se k bohatství nepřijde. A tak 

kdo měl chuť, čas, či si potřeboval něco vydělat, musel přibrat k AJB jako další 

„kroužek“ i jiný orchestr. 

AJB někde mimo Přerov v r. 1984 

75

1985 

Protože počasí bylo příznivé, nemuseli jsme se nastěhovat při 2. Salónu 

tradičního jazzu v Praze do Pravého křídla Sjezdového paláce, ale mohli jsme 

zůstat na letním tanečním parketu. Program moderoval rovněž příznivě 

naladěný Oskar Gottlieb a dobrou náladu z prvních letních veder nám tak 

zkazil jedině J. Drábek, kterému v Přerově ujel vlak a jehož místo na jevišti 

muselo zůstat prázdné. Pro zlepšení nálady jsme „Gejzovi“ vymyslili další 

přezdívku a „Jack“ nedostal ani gáži, ani náhradu jízdenky, takže s jazzem šel 

po stránce finanční rázem do slušného minusu. 

Charakteristickým znakem tvrdě vyšlapaného výletu do NSR, tentokrát 

realizovaného vlastními dopravními prostředky, byla jejich poruchovost. 

První závada byla odstraňována hned první den u jezera Ammersee − nedojeli 

jsme tedy ani do Mnichova a vrcholným okamžikem bylo odtažení nového 

organizačního vedoucího Františka Bulanta na laně. Nevím, jak to měl 

„Karel“ − tedy Dr. Pavel Petruska − promyšleno s dopravou, ale ze zámku 

Spetzgart, který se stal naším dočasným německým hnízdem, jsme pět dnů 

vyjížděli až do více než 200 km vzdáleného Stuttgartu. Konečným řešením se 

stal pronajatý mikrobus a jedno Volvo. 

Pět večerů v Dixieland Hall ve Stuttgartu bylo náročných fyzicky. Ve všední 

den od 20 do 24 hod., v sobotu ještě o hodinu déle. Místní boss nás hned na 

začátku lámanou češtinou varoval: „Nejsme v Československu, kde když se 

hraje, tak se víc nehraje než hraje. Přestávka je jedna − 10 minut po hodině. 

76 

1985: Po mnoha letech opět s P. Petruskou

Nikoliv po třech písničkách.“ Repertoár „středního“ jazzu jsme měli doplněn 

o proaranžované skladby menšího obsazení a některé standardy jsme si 

přehráli i s P. Petruskou jako za dávných dixielandových časů. Aby si někteří 

dechaři mohli aspoň trošku vydýchnout, museli jsme zařadit do poloviny 

hodinového maratonu jednu skladbu jako sólo piano. 

Tuto robotárnu jsme si ještě dobrovolně zesílili časným odjezdem do 

Stuttgartu, abychom mohli „bloncat“ po městě a motat se v obchodech 

s elektronikou a hudebními nosiči. Několik hodin v autě, několik ve městě, 

několik na pódiu a zase zpátky několik hodin do hnízda ve Spetzgartu. Spát by 

byla škoda času a to jsme měli ještě několikanásobné vízum do Švýcarska − 

a to někteří museli též využít. 

Výsledek však rozhodně nebyl katastrofický − naopak, byl povzbuzující. 

Reakcí na koncert v lázeňském domu v Überlingen byl článek v Süddeutsche 

Zeitung „Traditionellen Jazz nachgezeichnet“: 

Desetičlenný „Academic Jazz Band“ z československého Přerova 

v lázeňském sále Überlingen − to byly improvizace plné fantazie 

i instrumentální dokonalost. V souhře se ukázalo deset československých 

hudebníků jako mistři svého oboru... 

Na tomto místě je třeba též ocenit technicky dokonalý a přitom hravě 

znějící přednes nástrojů plátkové sekce. Rychlé sekvence v obou směrech 

stupnice, zčásti dokonce ještě rytmicky retardované, se nezdály představovat 

pro Čechy nějaký technický problém... 

Ve virtuozitě nezůstaly trumpety za dřevy pozadu. Mimoto nadchnul band 

i výbornou rytmikou, spíše s měkkým a plným zvukem, který v žádném 

momentu nenesl stopy únavy. Cíleně vkládané chromatické postupy prováděné 

často žesťovými nástroji dodávaly celému zvukovému dojmu živost 

a ukazovaly na značné bohatství nápadů… 

Celkem vzato se blýsknul Academic Jazz Band efektní a zřetelnou 

instrumentální souhrou, která je v takovém rozměru ke slyšení jen zřídka… 

Jeden fanda z Hannoveru po tříhodinovém koncertu nadšeně tvrdil: „Das 

war toll − sie müssen auch zu uns kommen!“ 

Thomas Wagner 

V Überlingen to byla tříhodinovka. Reklamní akce u Bodamského jezera 

nebyla příliš náročná a i natáčení první naší EP desky v soukromém studiu 

v Konstanz bylo relativně zábavné. O přítomnost při mixování však už nestál 

nikdo. U Fischkopfu v Konstanz jsme si též vytvořili dobré jméno − to jsme si 

pokazili až v dalším roce. A pak už opět nastaly problémy s automobily na 

zpáteční cestě. Kolo od vozíku upadlo ještě v Německu a kapelník raději sedl 

do vlaku a jel zbytek výjezdní doložky využít do Rakouska, protože v autech 

bylo stejně nařezáno „věžemi“. 

77

78 

Na prvním ročníku obnoveného Přerovského jazzového festivalu jsme 

v rámci soutěže obdrželi vcelku nezajímavého bronzového zubra. Jack 

(Drábek) už byl „odejit“ definitivně a místo za jeho pultem na nějakou dobu 

opět zaujal Petr Vařák. Ze všech dosavadních členů jasně největší fluktuant, 

který několikrát v AJB začal a skončil, a přitom v AJB vystřídal kytaru, banjo 

a tubu. V bulletinu z tohoto PJF se objevila výstižná noticka: 

Jedná se o shodu jmen 

Otázka napadla pozorného čtenáře včerejšího programu. V obsazení dvou 

koncertujících kapel se objevilo jméno Petra Vařáka. Opravdu, jednalo se 

o téhož, člena přerovského Akademiku. Se svojí kapelou hrál banjo. S Jazzo− 

vým orchestrem Konzervatoře Kroměříž pak basovou kytaru. Sám je absol− 

ventem kroměřížské konzervatoře, kde studoval hru na kytaru. Basa je jeho 

oblíbeným nástrojem, proto si ji s chutí zahraje, zvláště pak se svými bývalými 

kolegy. 

A do třetice: ještě nedozněl potlesk po vystoupení a Petr pospíchal do 

vinárny „Pod zámkem“, aby pokračoval ve hře tancechtivým návštěvníkům.

Veřejnost má ve svém povědomí 

Přerov spojen s takovým tělesem, 

jakým je ACADEMIC JAZZ BAND 

1986 

Amatérská omezení reálně existovala pro AJB nejen v šedesátých, ale 

i v osmdesátých letech. Příkladem toho byla možnost, resp. nemožnost 

spoluúčasti na projektu ostravské televize „Kavárnička dříve narozených“, 

kterou nám dohodil J. Wykrent. Možnost interpretace starších hitů v dobovém 

aranžmá nám jistě nebyla proti mysli a nečinila potíže. Nebyl by ani problém 

se zhotovením aranžmá. Úskalí bylo jinde. Po provedených přípravách 

v bandu přišla z Ostravy zpráva: Pan AB nebude zpívat písničku CD; místo 

něho bude vystupovat zpěvačka EF s písničkou GH. Místo paní JK…atd, 

a protože pan V. I. P. XY nemá čas odpoledne, bude se všechno vyrábět už 

ráno. To znamenalo všechno zaranžovat znovu, znovu secvičit, v rozhlasovém 

studiu v Olomouci nahrát v původním termínu playback a mít čas jet do 

Ostravy někdy jindy. To ovšem je pro normálně zaměstnané lidi 

neuchopitelné, a proto po několika „kavárničkách“, z kterých ta lednová 1986 

byla pro nás první, jsme museli z projektu vycouvat. Tak flexibilní jsme 

opravdu nebyli. 

Zatímco výlet do NSR v r. 1985 byl v režii Dr. Pavla Petrusky, červencový 

zájezd v r. 1986, rovněž do NSR, připravil Ing. Otmar Rieth. Tentokrát se jelo 

vlakem a s dopravou na místě nám vypomáhali různí další lidé, ze kterých se 

časem stali naši nejlepší přátelé. Z míst působení byl noblesním zejména 

koncert v Arkadenhofu jezuitského kostela v Aschaffenburgu, který byl 

přenášen přímo bavorským rozhlasem v rámci cyklu Jazz auf Reisen. Velmi 

pochvalná recenze nadepsaná Familiäre Stimmung v Main−Echo z 24. 7. 68 

začínala větou: Ganz und gar nicht „akademisch“ war das, was die Academic 

Jazz Band aus Přerov in Mähren bei Konzert im Arkadenhof der 

Jesuitenkirche bot. Ta rodinná atmosféra byla vytvořena spoluvystoupením 

místní zpěvačky Wally Dové s naším bandem. 

Při tomto zájezdu již velmi aktivně působil jako manažer, tlumočník a orga− 

nizátor František Bulant. 

Po vyhlášení výsledků soutěže na 2. Přerovském jazzovém festivalu dne 

27. 9. 1986 se na sebe nejstarší pamětníci z kapely podívali a zcela současně 

zamručeli: „konečně“ a odešli do kavárny Městského domu. Nikdo už neví, 

kdo toho našeho zlatého přerovského zubra přebíral, jak vlastně vypadal a kde 

skončil. V úvahu připadá někdo z následujících: Vojkůvka, Černocký, Šebek, 

Smolka, Sekera, Vařák, Raják a Tšpon. Smejkal ani Lakomý to nebyli. 

79

AJB v NSR v r. 1986. Zcela vpravo Otmar Rieth, uprostřed Fr. Bulant 

S vycestováním za hranice už byly menší problémy než ze začátku 70. let 

a tak jsme v říjnu 1986 jeli do NSR v tom roce již podruhé a připadali jsme si 

jako fotbalisté cestující po celém světě. Tentokrát ale bez J. Rajáka. Osud mu 

z rukou vyrval řidičský průkaz. I soud musel kvůli tomu navštěvovat, a to bylo 

příčinou, proč naopak nemohl navštěvovat cizí země. Zájezd se tedy konal 

s náhradníkem Fr. Bělohradem z Uh. Hradiště. 

Tyto cestovatelské možnosti byly opravdu velmi motivující. Při této říjnové 

„šňůře“ organizoval něco Petruska a něco Rieth, takže jsme začali ve 

Forchheimu, pokračovali v Bad Soden, přemístili se k Bodamskému jezeru do 

Überlingen, zopakovali si z loňska Fischkopf v Konstanz, poznali studentský 

klub v Tübingen i jezuitský kostel ve Freiburgu, zajeli do Rottenburgu atd. 

Skoro tři týdny v autobuse přinesly nové a neotřelé zážitky zejména s tím 

autobusem, s různými druhy a způsoby ubytování, se studentskými akcemi na 

podporu „Jazzové sekce“ v ČSSR a malá skupina navštívila též několik domů 

ve čtvrti červených světel ve Frankfurtu a. M. za účelem provedení průzkumu 

za doprovodu osoby znalé − Otmara. Samozřejmě pouze na striptýz a peep− 

show. Též jsme ve volné chvilce zašli na vinobraní, pořádané po německy ve 

velkém stanu s lavicemi, kde hrála místní dechovka. Vojkůvka využil situace, 

80

vylezl na jeviště, přidal se a předvedl jim to. Ke konci již se též přihlásila 

ponorková nemoc, jejíž průběh by bylo vhodné popsat na zvláštní list papíru. 

Z počátku však vládla pohoda. A taky proč ne, když dopis, který jsme 

nalezli na privátě v Sailaufu, začínal: 

Milí přátelé z Přerova, 

srdečně Vás vítám v mém bytě. Prosím, abyste se zde cítili jako doma! 

V ledničce je šunka, uzeniny, minerálka a něco piva (bohužel jsem neměla čas 

obstarat jich více). Víno je tam též. Můžete sníst a vypít všechno, co najdete. 

Chleba je v mrazáku, v horní přihrádce (krajíce − prosím před jídlem 

rozmrazit). 

Přes den můžete klidně hrát. Vezměte si prosím ručníky z koupelny… 

Inu, všude jsou lidé dobří… 

Ze závěru roku 1986 se zachoval plakát, ze kterého je možno ocitovat, že 

na VI. ročníku jazzového pořadu Dixieland na Labi „účinkovaly přední 

jazzové soubory“ 13. 12. 1986 ve velkém sále OKS. A mezi nimi i AJB 

Přerov. 

V tom roce jsme patrně vstoupili do povědomí publika i v širším okolí, 

neboť: „…Před dvaceti lety vznikla v Přerově tradice jazzových festivalů 

a přestože byla na čas přerušena, vždy tu měla populární a jazzová hudba 

vysokou úroveň. Naše veřejnost má ve svém povědomí Přerov spojen 

s takovým tělesem, jakým je Academic Jazz Band. “ Tak to řekla v úvodním 

slově 25. září v Městském domě místopředsedkyně Sm KNV Jana Fojtíková 

při zahájení PJF. 

1987 

Účast na festivalech se stala hlavní náplní i smyslem existence. Aspoň se to 

tak zdálo. Změny prostředí a podmínek, cestování, nové tváře − bylo nás víc, 

kterým to vyhovovalo. V r. 1987 charakterizuje tento stav orchestru článek 

z Nového Přerovska ze dne 4. 9. 1987: 

…I v letošním roce dostal (AJB) příležitost na jazzovém festivalu 

v Karlových Varech, na XI. Mezinárodním dixielandovém festivalu v Drážďa− 

nech a na 5. mezinárodním festivalu Zelt−Musik ve Freiburgu. 

Stříbrná medaile za tradiční jazz v Karlových Varech nemohla být důvodem 

k nespokojenosti. Na ostatních dvou festivalech se ceny neudělovaly 

a měřítkem mohla být jen odezva publika a spokojenost pořadatelů. Přísliby 

pozvání k účasti v příštím roce jsou však důkazem kladného hodnocení 

Academicu. A srovnání jeho úrovně s ostatními účastníky Protože se jednalo 

o festivaly s převážnou účastí profesionálů, nikdo se žebříček nepokoušel 

sestavovat a pro amatéry je už samotná účast vyznamenáním. Ve Freiburgu 

například vystupoval i Modern Jazz Quartet z USA, před lety absolutní 

světová špička. 

81

82 

Zajímavá je i zcela rozdílná organizace a pojetí všech tří zmíněných 

festivalů. V Karlových Varech koncerty v hotelu Termal, jam sessions pak na 

druhém konci lázní; v Drážďanech koncerty přímo v závodech nebo v jejich 

kulturních zařízeních − na organizaci se tak podílí mnoho průmyslových 

podniků; ve Freiburgu se festival konal na ploše za městem v několika velkých, 

takřka cirkusových stanech − je zajímavé, že zde se jednalo o festival jazzové 

a vážné hudby současně. 

Jeden letošní festival má ale ještě Academic Jazz Band před sebou. 

Doufejme, že i ten „domácí“ , přerovský bude pro něj stejně úspěšný jako 

předcházející. 

Při větším přiblížení je nutno říci, že v K. Varech se jednalo o 4. Českoslo− 

venský jazzový festival 19. −21. 3. 1987 a že účast na něm byla důsledkem 

zlaté medaile z Přerova v roce předchozím. Aktuální obsazení: Vojkůvka, 

Černocký, Smejkal, Lakomý, Šebek, Smolka, Sekera, Vařák, Raják, Tšpon. 

Festival v Dresden se konal 14. −17. 5. 87 a též bylo možno navázat na 

předcházející snad úspěšné vystoupení z r. 1978. Do Dresden se jelo vlakem, 

večer hned po příjezdu následovalo s dalšími dvěma kapelami přijetí 

v pivovaru Feldschlößchen a jazzování rovněž v tomto pivovaru. Ve firemní 

ubytovně na Permoserstraße jsme pak nalezli i noclehy. V poledne bylo další 

přijetí a večer následovaly čtyři hodiny naší aktivity v Pädagogische 

Hochschule na střídačku s Tower Jazz Band Berlin. V sobotu naše aktivita 

vyvrcholila v sále nového pivovaru Coschütz na okraji města. 

Nebylo to tedy vystoupení v hlavním programu v Kulturhausu, ale účast na 

mnohočetných koncertech na mnoha místech po celém festivalovém městě, 

kterým se společně říkalo Little Dixieland. 

Na více než dva týdny se protáhnul zájezd do NSR, jehož hlavní náplní byl 

5. Internationales Zelt−Musik−Festival Freiburg. Autobusem s ubytováním 

v soukromí na různých místech města. Jedna z domácích byla patrně nejen 

příznivcem umělců z Východu, ale i squaterů, kteří byli pronásledováni policií 

a nakonec skončili též v jejím bytě. Takové známosti jsme tedy dosud neměli. 

To bylo zajímavé − druhou stránkou této zajímavosti byl však nedostatek místa 

na spaní. Tato domácí byla učitelkou a stěžovala si na malý plat. S tím jsme jí 

nepomohli, tak jsme jí aspoň uklidili a umyli náčiní. 

Vlastní festival probíhal na louce za městem, kde byly postaveny čtyři velké 

stany − Zirkuszelt, Spiegelzelt, Varietezelt a Gastrozelt, ve kterých se odbývala 

představení. Kromě toho zde bylo zřízeno obrovské parkoviště a další 

potřebná infrastruktura, stála zde i spousta maringotek pro showmany, 

pořadatele i obsluhující personál. Zvláštní stan sloužil jako kuchyně a jídelna 

pro účinkující. Tam jsme strávili nejvíce času, neboť jsme měli spoustu bonů 

na nápoje gratis.

Kromě našeho hlavního vystoupení ve Spiegelzeltu jsme hráli pro dobrou 

chuť dvakrát v Gastrozeltu, taky ve městě u obchodního domu Hertie či na 

náměstí Augustinerplatz. To všechno bylo důsledkem jednoho nedělního 

dopoledne z r. 1986. Tak to aspoň uvedli pořadatelé v programu: 

Academic Jazz Band jsme pozvali na festival okamžitě po úspěšném matiné 

na Scheunenfestu loňského roku. Návštěvníci toho dopoledne zažili opravdu 

vynikající vystoupení bandu z ČSSR. Komplexní aranžmá a perfektně 

provedené chórusy i sóla jsou příznačné pro tuto jazzovou formaci. 

V paměti z toho roku každému jistě utkvěla tři vystoupení během jednoho 

dne − v neděli 28. června, kdy při tom večerním v Tennisclubu už šly na 

všechny mrákoty. Poslední koncert celého zájezdu byl ve Forchheimu, kde nás 

vyznamenal i pan starosta: 

Starosta, který mohl přijít až ke konci představení, byl okamžitě nadšen 

přídavky a označil hudbu za dobrého prostředníka mezi národy. Hostům 

předal několik upomínek a mezi nimi i „Forchheimer Orden“ − modrou 

kravatu se znakem města… Tak to otiskli ve Fränkischer Tag dne 2. 7. 1987. 

V Nordbayrische Nachrichten z téhož dne bylo kromě standardních pochval 

i vysvětleno, proč jsme tam byli:… Warum aber war die „wohl zur Zeit beste 

tschechische Jazzband im traditionellen Stil“, so Margarete Friedrich, eine 

langjährige Kennerin der Band, gerade nach Forchheim gekommen Pavel 

Petruška, ein ehemaliger Lehrer am Forchheimer Gymnasium, spielte früher 

auch mit. So ist er also das Verbindungsstück zwischen dem Orchester und der 

Stadt. Da Pavel Petruška die Deutschlandtouren der Gruppe organisiere und 

er selbst ihn gut kenne, so Rudolf Ullmann als Vertreter der Volkshochschule, 

konnte unter Mitorganisation der Stadt Forchheim dieser Abend stattfinden. 

Hlavní událostí toho roku však nebyl pro nás ani jeden z festivalů, ale nové 

smokingy, které nám nechal ušít a též i zaplatil ředitel MKSS Přerov p. Pavel 

Holík. Pochvala a poděkování na tomto místě jsou zcela oprávněné. Náš 

image tím velmi získal. 

Další podstatnou změnou bylo již nevím kolikáté, opět ale velmi dočasné 

rozloučení s Petrem Vařákem. Tentokrát skončil s banjem a nahradil ho od 

začátku roku 1987 Ing. Karel Jačko, který se dal hned po svém příchodu do 

sepisování již třetí kroniky. Po půl roce ho však přešla chuť nebo síly, a tak 

kronika je takřka zcela prázdná. PJF 87 byl prvním přerovským festivalem pro 

Ing. Karla Jačka a současně posledním pro Josefa Rajáka, kterého u tuby 

vystřídal trumpetista, spisovatel, showman a starý Přerovák Jaroslav 

Vavroušek. Měl všechna možná plus − jeho jediné minus bylo, že neuměl hrát 

na tubu. To se však poddalo. 

V Přerově nám dali ten rok pouze stříbrného zubra a z ohlasů uvádím citát 

z bulletinu č. 2: 

83

AJB v r. 1987 − první zleva Karel Jačko. Foto Čep 

Dojemne milé sú stretnutia so starými známymi. Akademik Jazz Band 

ostáva svojej hudbe verný už roky a vždy nás presvedčí o pretrvávajúcich 

a stále aktuálnych kvalitách jazzovej tradície. Igor Wasserberger 

Pro AJB byl ten rok posledním soutěžním. Následující tři roky soutěžila už 

jen comba a bigbandy − tradiční jazz se stal nesoutěžním, a v dalších letech se 

již nesoutěžilo vůbec. 

84

Ke konci r. 1987 jsme se ještě ukázali v jednom z TV hudebních pořadů 

„Aréna“ a nyní si dovolím první citaci z knihy Jaroslava Vavrouška „Krab to 

byl swing“. Týká se společného koncertu orchestrů Krab a AJB 9. 12. 1987: 

V samostatném bloku se před− 

stavil spoluúčinkující orchestr 

Academic Jazz Band, jehož členo− 

vé již tradičně seděli v řadách 

sestaveného orchestru Krab. Kon− 

cert byl vyprodaný s jednoznač− 

ným úspěchem orchestrů Krab 

a Academic Jazz Band. 

Orchestr pokračoval v této 

sérii koncertů dále úspěšně na 

scéně kulturního domu v Bystřici 

pod Hostýnem, 13. 1. 1988 spolu 

s orchestrem Academic Jazz Band, 

kde se tyto kapely svými hráči na− 

vzájem prolínaly. Byla z toho 

pestrá směsice swingu a jazzu, 

což bylo pro bystřické, (velmi do− 

bré) publikum, nebývalým zá− 

žitkem, který vyjadřovali bouřli− 

vým potleskem. 

Jaroslav Vavroušek jako člen AJB. Foto Čep 

85

Já vám dám Jiráska 

1988 

Se svolením autora zmíněné knihy uvedu do tohoto almanachu několik 

úryvků z r. 1988, kdy Jaroslav Vavroušek prožíval léto svého života jako člen 

AJB. Pro bližší seznámení se s činností AJB ve velmi plodném roce 1988 si, 

prosím, tuto knihu zakupte. První úryvek se týká jeho první produkce jako 

tubisty: 

… A co teď Sám ztracen uprostřed velkoměsta bez jakékoliv reálné 

představy, kde vůbec může být ten kulturní a koncertní stánek a jak se to tam 

vůbec jmenuje Moje znalosti jazyka této navštívené země byly nulové. 

Jednoduše řečeno jsem se ztratil. Čas vystoupení se povážlivě blížil. Již jsem 

viděl tu dvojici známých ironiků Lakomého a Sekeru, jak budou komentovat 

tento můj úlet při každé možné situaci a příležitosti, snad doživotně. Skoro 

jsem si nařídil, že to jednoduše zapíchnu, zůstanu stát na místě a budu čekat, 

než mě tu cestou zpět snad kluci najdou. V tomto rozpoložení a skoro rezignaci 

jsem učinil rozhodnutí: „Tak, a dáš se touto ulicí doprava a buď a nebo.“ 

Vyšlo to „buď“ a asi po stometrové chůzi jsem uviděl dva spásné Barkasy 

v obležení ofrakovaných sólistů. Zpocený a ještě roztřesený jsem vyslechl 

poznámku: „Jirásek zase někde psal plamenné pozdravy do vlasti.“ Nestál mě 

ten vtípek ani za jeden pohled, byť přejmenování na Jiráska bylo v podstatě 

velmi trefné, neboť na rozdíl od těch ostatních nekulturních sobců jsem 

opravdu poctivě posílal psané pozdravy rodině a spoustě známých. O svém 

strachu z možného bloudění jsem takticky pomlčel, vybalil tubu, sedl na 

určené místo na jevišti v očekávání věcí příštích, neboť se blížila hodina 

pravdy, mého prvního, a to hned zahraničního vystoupení s touto kapelou. 

Překvapeně jsem zíral, když mi místní technický personál nainstaloval na 

korpus nástroje takovou třínožku s masivním mikrofonem. To mi ještě 

scházelo. Být zvukově zvýrazněn, když jsem byl přesunem tuby fyzicky úplně na 

dně. Kapelník Tadeáš nadiktoval čísla „písniček“, jak repertoáru familiárně 

říkal, a ani se moc nerozhlížel, jestli jsou všichni „redy“, naklepal nohou 

rytmus a již se jelo. Nakonec mi ten strach z mikrofonu velice pomohl. Pěkně 

jsem se slyšel, byly to úplné rány, kluci čuměli a já nabyl velkého sebevědomí. 

Já vám dám Jiráska a jel jsem jako fretka. Nevím čím vším to bylo, ale toto 

první vystoupení mně pěkně vyšlo, což potvrdil i kapelník Tadeáš svým ne 

často používaným slovem spokojenosti − „šén.“ 

Tak popisuje J. Vavroušek začátek cesty AJB do NDR v dubnu 1988. 

Všichni jsme zaregistrovali, že „Jirásek“ Vavroušek pořád něco sepisoval. 

Nebyly to však pohlednice, houby! On si čmáral deníček! No, kdyby nic 

nespisoval, asi by to vše upadlo v zapomnění, neboť žádný další „jirásko“ či 

86

aspoň sběratel suvenýrů už nebyl. Ani plakátek, ani žádný prográmek se 

nezachoval. A opět s dovolením pokračujme z jeho 24stránkového popisu 

průběhu roku 1988 ve službách AJB: 

Druhý zahraniční zájezd se uskutečnil v termínu 12. 5. až 15. 5. 1988… 

Odpoledne se třemi kapelami, kdy ta třetí byla německá, probíhalo velmi 

šťastně. Pivovarský sál byl plný muziky docela žánrově se lišící, a tak se 

obecenstvo výborně bavilo, včetně tance na parketu velkého sálu. Je pravda, 

že několik druhů piva teklo proudem, ale přišlo striktní nařízení šéfa kapely: 

„Nepijte tyto patoky, večer bude pivovar exportní kategorie, tam se 

uvolníme.“ Je až neuvěřitelné, že příkaz byl splněn bez zjevného reptání 

a kapela se v pauzách doslova vrhala na „švédské stoly“, které byly docela 

štědré. Sám jsem si dával například grilované kuře s kachnou a byla na to a na 

další pochoutky vždy celá půlhodina, jak zněla dohoda tří kapelníků. 

Úderem 18. hod. (s pověstnou německou přesností) rázem skončil celý 

odpolední hudební koktejl, kdy se kapely rozloučily s přáním všeho nejlepšího. 

Na naši kapelu již čekala motorizovaná eskorta v podobě nákladního auta 

a malého autobusu. V pohodě nás převezli (během patnácti minut) do 

druhého, „exportního pivovaru“. Naši pivní orchestrální odborníci již cestou 

sestavovali různé testovací systémy a postupy. Pěkně si tím zvyšovali chuť 

a k tomu patřičně neukojenou odpolední žízeň, která prý narůstá se „čtvercem 

vzdálenosti“, jak poznamenal orchestrální matematik Karlík Šebek…. 

Bylo tu pivo točené, pivo lahvové i pivo v plechovkách, což jsme viděli 

poprvé. Naše testovací skupina (čítající deset členů z jedenácti) testovala 

a testovala… 

J. Vavroušek se zmiňuje i o Salónu tradičního jazzu v Praze. Ze zájezdu do 

NSR pak extrahujme úvodní větu a něco o nostalgickém Tanztee ve 

Schwalbachu: 

Plánovaný zájezd trval 18 dní a zahrnoval 25 vystoupení, ale tak 

různorodých charakterů, že si to člověk (ani s velkou fantazií jakou vlastním) 

nedovedl představit…. Samotné obecenstvo byla nóbl společnost skládající se 

ze střední a starší generace. Co bylo velmi pozoruhodné a pro nás úplné 

novum, byla skutečnost, že všechny dámy byly oděny v dobových kostýmech 

dvacátých let. Korunu tomu všemu dali účastníci, kteří tančili i dobové tance 

tohoto období. V tomto okamžiku jsme se všichni přenesli o 60 let nazpět. Byla 

velká škoda, že nikdo z kapely neměl videokameru. Byl by to unikátní 

dokument. 

Upoutávku na knihu „Krab to byl swing“ sepsanou a vydanou Jaroslavem 

Vavrouškem v roce 1998 zakončíme odstavcem o jubilejním koncertu k 30. 

výročí založení orchestru: 

Pořad zahájil Academic a následně se představily další dva uvedené 

orchestry s průvodním slovem Ing. Jaroslava Cedidly. Program byl velice 

87

vyvážený a atraktivní, neboť předvedl pestrou paletu: od středně velkého 

kapelového jazzu přes tradiční dixieland až po swingovou muziku z NDR. 

Obecenstvo bylo úplně vtaženo do hudebního koktejlu a vytvořili pro Přerov 

typickou a správnou jazzovou atmosféru. Takže závěrečný jamsession všech 

účinkujících byl strhující hudební manifestací všech tří orchestrů na otevřené 

scéně…. Díky Academicu, díky vám všem chlapci… 

. . zůstává váš Jaroslav Vavroušek. . 

Chlapci, o kterých zde byla řeč, to byli 

ten rok: Vojkůvka, Černocký, Lakomý, 

Smolka, Šebek, Sekera, Jačko, Vavroušek, 

Tšpon a Smejkal. 

V r. 1988 jsme na PJF již hráli mimo 

soutěž, takže mezi trofeje získané v tom 

roce můžeme započítat pouze dosud 

nevyužitý, na pivním tácku vyvedený 

poukaz do čistírny na desatero kalhot od 

paní Frankové. 

Rovněž krátce nás zhodnotil St. Titzl 

Poukaz na čerpání služeb 

v Melodii 1/89 (Cesta do Přerova): 

…Vedle pohotového moderátora Aleše 

Bendy si zvláštní zmínky zaslouží ještě přerovský Academic, který přednesl 

gala program ke třicetiletému výročí své existence… 

88 

AJB koncem r. 1988 − konečně je pořádně vidět i P. Vařáka (třetí zprava)

V pořadu „Dnes naposled“ jsme se 31. října spolu s dalšími orchestry 

MěKSS Přerov rozloučili na delší dobu s Městským domem před jeho 

rekonstrukcí. Slávek Žalud jako kapelník Entuziastů byl iniciátorem i vydání 

kompletu dvou EP desek se snímky souborů MěKSS Přerov. Jedná se 

o Entuziasty, Pirillo, Přerovský dětský sbor a AJB. Koncem roku skončil svou 

misi u AJB i jednoroční dobrovolník J. Vavroušek a u jeho sympatického 

nástroje ho vystřídal staronový jazzman Petr Vařák. 

89

Své renomé potvrdil 

1989 

Další směřování AJB bylo determinováno nezbytností vypořádat se 

s „otazníkem“, který zmínil i Antonín Truhlář ve své recenzi uveřejněné 

k 4. PJF v Gramorevui 1/89: 

Domácí Academic Jazz Band slavící již 30 let své existence je souborem 

ověnčeným již řadou cen na domácích i zahraničních pódiích a své renomé 

potvrdil i tohoto večera řadou nevšedních úprav skladeb, jako Bílé sestry 

Jaroslava Ježka. Zůstává otazníkem, proč orchestr takových kvalit dodnes 

nemá svoji profilovou desku. 

Proč ji neměl Do Prahy daleko, vnucovat se někomu, aby nás zařadil do 

edičního plánu A v ČSSR se stejně lisovaly jen gramodesky, zatímco jinde 

už i CD. Bylo však jasné, že to musíme nějak vymyslet, čas na to už přišel. 

V květnu 1989 jel AJB opět vlakem do Drážďan na již zmiňovaný Little 

Dixieland a o měsíc později, pro změnu vlastními auty, jsme vyrazili do NSR, 

kde jsme patřili opět kromě jiného mezi účinkující na 7. Internazionales Zelt− 

Musik−Festivalu. A zase jsme si opakovali propagační vystoupení u Hertie, 

hlavní koncert ve Spiegelzeltu, několik hodin v Gastrozeltu, k tomu jedno 

matiné v Emmendingen a též i jeden večer v Jazzhausu, tedy ve freiburgském 

jazzclubu. 

Z r. 1989 pochází i dvě v NSR vydaná CD, na kterých je uveden AJB 

v opravdu hvězdné společnosti. Na tom prvním jsou snímky z festivalu 

z Freiburgu a je zde kromě AJB zachyceno např. i vystoupení orchestrů 

Stephane Grapelli Trio a The Dizzy Gillespie United Nation All Stars 

Orchestra. 

Druhá CD je testovací, vydaná nakladatelstvím Audio, kde kromě záznamů 

z téhož festivalu jsou i záznamy nejrůznějších zvuků − vítr v lese, vítr na moři, 

výstřel, letiště atd. − a zvukových signálů. Mají se tím prý testovat sluchátka, 

reproduktory i hi−fi soupravy obecně. Tak to píšou na obalu. 

V r. 1989 vystřídal Ladislava Tšpona za bicími Miloš Koláček a místo Jiřího 

Lakomého nastoupil Miroslav Šiška z Břestu, tehdy klarinetista zlínské 

filharmonie. J. Lakomý byl předposlední ze zakládajících členů, který z AJB 

odešel. 

1990 

V únoru 1990 se po dlouhém cvičení v Dluhonicích konal z podzimu 

odložený společný koncert Krabu a AJB. Mnozí členové AJB hráli i v Krabu 

roli podstatnou, Vojkůvka dokonce stěžejní. 

90

AJB jako host na výročním koncertu Krabu v r. 1990. Druhý zprava Miroslav 

Šiška. 

V roce 1990 nebyla již třeba k vycestování do Rakouska ani žádná doložka, 

ani vízum. Využití této situace se povedlo Fr. Bulantovi hned o Velikonocích. 

AJB dal dohromady svůj motorizovaný konvoj a Velikonoce strávil ve 

Štýrsku svátečním koncertováním v městečku Pöllau. Do nedalekého 

Hartbergu jsme rozšířili svůj akční radius ještě téhož roku v srpnu, kde jsme 

z louky za městem spolu s dalšími tradicionalisty ze střední Evropy pouštěli 

jazz nad sousední pole bez valného ohlasu několika málo posluchačů. 

Každoroční drážďanský dixielandový festival se konal opět v květnu, opět 

za naší přítomnosti. Změny oproti předchozím rokům byly nepatrné. 

V pivovaru Feldschlößchen nás přivítal tentýž ředitel, byl již ale oslovován 

„Herr“. Ze sálu továrny TuR (Transformatoren und Röntgen) se ztratil dřívější 

nápis, který hlásal: Kde je jeden „Genosse“, tam je i „Partei“. Zážitkem toho 

roku bylo ubytování, neboť jsme měli pro sebe celou vilu na Voßstraße. Byla 

zcela vybydlená pracovníky z Angoly, kteří ji již opustili a my si hráli na 

operativně se přizpůsobující bezdomovce. Na památku jsme si z vily odnesli 

velkou vlajku NDR, zbytek vybavení již odnesl někdo před námi. V menze 

Technische Universität se nezměnilo nic. V AJB ostatně taky. Jinde to ovšem 

vřelo. Pro příklad budiž zde uvedena část z prohlášení moravské komory SAI 

(Svazu autorů a interpretů): 

91

Podmínky, ve kterých moravští umělci vykonávají svou práci jsou nejhorší 

v celém spektru čs. kultury. Jsme bezprizornou a doslova nesvéprávnou částí 

umělecké veřejnosti. Podstatná část naší činnosti je umožněna jen překra− 

čováním dosud platného řádu této republiky. Neexistuje organizace, která by 

hájila naše zájmy. Jsme přesvědčeni o nezbytnosti existence takovéto 

struktury. Její absence na Moravě v uplynulých letech spolu s centralizací 

sdělovacích prostředků a vydavatelství do Prahy a Bratislavy způsobila odliv 

talentů a značný útlum kulturního sebevědomí celého regionu. Klademe si za 

cíl tyto chyby napravovat v koordinaci s činností dalších nově vzniklých 

organizací podobného zaměření (Unie, Asociace). 

Jako kapela jsme nebyli ani dříve, ani později členy žádného svazu, unie, 

asociace či sekce a problém s „kulturním sebevědomím regionu“ nás netrápil. 

Vlastními auty jsme zajeli jen na pár dní v červnu na osvědčená místa do 

NSR. Bylo to naposledy s vízem a navázali jsme styk jednak s pracovníky 

hudební agentury Preisinger, jednak SAM Concert GmbH. 

1991 

Na jevišti byl nápis „Musik, die aus dem Herzen kommt“, československá 

a německá vlajka a pod nimi se vystřídali country skupina Poutníci, Jožka 

Černý s kapelou Oliva, Academic Jazz Band a Moravěnka. Stalo se ve dnech 

24. a 25. března 1991 v městské hale v Kolíně nad Rýnem. V hledišti byli nejen 

zástupci naší ambasády z Bonnu, ale i zástupci hudebního průmyslu 

z Německa, Rakouska a Švýcarska. 

Ti všichni pozváni zprostředkovatelskou agenturou „Sound Agency Music“, 

aby tady viděli a slyšeli, co se hraje na Moravě a aby vzali na vědomí, že 

ČSFR je nejen Praha. Přesně tak to bylo prezentováno moderátorem 

z agentury, která „sází“ na kvalitu československých mimopražských 

hudebních souborů různého zaměření. 

Pro zcela jiné publikum hrál Academic Jazz Band druhý víkend v květnu na 

již 21. ročníku „Dixieland festivalu“ v Drážďanech. Zde jsme vystupovali 

v neoficiální části festivalu zvaného Little Dixieland pro studenty vysokých 

škol a již po několikáté jsme byli překvapeni (takže to vlastně už ani 

překvapení nebylo) zájmem mladé generace o tradiční jazz. Zřejmě je to 

v Drážďanech tradice, která ovšem pro nás znamená zcela jiný, nezvyklý 

pohled do hlediště sálu. A tak jsme na chvilku byli mladšími i my na jevišti. 

A na jevištích doma i v zahraničí by si chtěl AJB, jako amatérský orchestr 

reprezentující především Přerov a jeho hudební kulturu, udržet úroveň, o níž 

se vyjádřil kapelník „Happy Schwale Jazzband“ z Bad Segeburg: „Muziku, 

kterou tento band produkuje, mohu počítat k nejperfektnějším, které jsem 

dosud slyšel živě − lépe to už nejde!“ − Přerovsko 14. 6. 1991. 

92

V Kolíně jsme s ostatními kapelami hráli po dva večery na „promotion“ 

akci. V několika verzích vypracovaný „Presse − service“ i propagační snímky 

− vše bylo dobře společně s agenturou připraveno. V hotelu Kaiser jsme se 

neměli špatně a cestu se třemi auty a dvěma vozíky jsme si na závěr doplnili 

jedním vystoupením v Hofgarten u Mika v Aschaffenburgu. To abychom 

trochu setřásli tu tíhu odpovědnosti. 

V Drážďanech nás o pár týdnů později čekala pouze dvě vystoupení v Neue 

Mensa. Odezva byla výborná, nocleh tak na minus tři. Už to nebyla vila jako 

v r. 1990, ale postele na poschodí v nějakých tesko−barácích kdesi zcela na 

okraji města. Levná varianta dopravy autobusem dopadla na minus čtyři 

a v této podobě a s tímto dopravcem již nikdy opakována nebyla. Je hrozné, 

jestliže ve vzpomínkách se dříve a lépe vybavují demontáž autobusového 

motoru u České Lípy a bloudění kolem Teplic, než sál a jeviště v místě 

působení. 

I červnová cesta v r. 1991, opět do Německa, byla poznamenána 

experimentováním v dopravě. Místo obvyklé Škody 1203 sloužil k přesunu 

osob i materiálu jakýsi neobvyklý přepravník s minimem pohodlí. Ujal se pro 

něj velmi trefný název „panzer“ a byl naplněn reptajícími umělci, kteří se 

dožadovali změny a toužili po místě v jedné ze dvou dalších Škodovek 120. 

Tak zakouřený prostor jako byl v tom „panzeru“ se už nikdy neopakoval. Ani 

tento dopravní experiment se zřetelně nevydařil. Toho roku se mohlo jezdit do 

Německa již zcela volně, ale tato konkrétní cesta nebyla organizována 

zmíněnou agenturou SAM Concert z Kolína. Opět byla, jako obvykle, v režii 

Františka Bulanta. Otazníkem pro nás byly Öhningen u Bodensee 

a Rüsselsheim. Časem však změnila i tato místa svůj statut na 100%ní pozna− 

telnost. Budiž zde proto složena velká poklona panu Horstu Aussenhofovi, 

profesoru matematiky na Kantově gymnáziu v Rüsselsheimu, pro něhož jazz 

a hudba vůbec je druhým životním posláním, který vede orchestry, organizuje 

kulturní život ve městě, shání sponzory a nečeká přitom, že mu za to někdo 

něco dá. A nyní části dvou recenzí z toho léta: 

„Siesse Träumä“ popřál s úsměvným českým akcentem posluchačům na 

závěr trombonista Otakar Smejkal. Dost možná, že některým z okolo stovky 

jazzových příznivců se o „Akademicích“ zdálo; jako obvykle však odstartovali 

od počátku hosté z Přerova v ČSFR ohňostroj raného swingu a uvedli do 

čistého nadšení své příznivce …. Bicí, banjo, piano a tuba vytváří velmi solidní 

harmonický základ, nad kterým se dechový sextet v přední řadě může 

blýsknout komplikovanými aranžmá a zářícími improvizacemi…. Trumpetista 

Josef Černocký se ukazuje v „I found a new baby“ od Dona Redmana též jako 

zpěvák, ke kterému se brzy přidruží i jeho kolegové do pěveckého tria…. 

Baletní hudba „Tanec jeptišek“ z Ježkovy hry „Kat a Blázen“ zní zrovna tak 

přesvědčivě, tedy nanejvýš tanečně i s decentně přidušenou sólovou 

trumpetou. Svou prvotřídní virtuozitu může Vladimír Vojkůvka na první 

93

Šťastný Nový rok 1992 už prožíval s AJB i Milan Strnadel − první vlevo nahoře. 

Miloš Koláček − první zleva dole 

trumpetě prokázat v Ellingtonově „Blues with the feeling“, nicméně v Acade− 

mic Jazz Bandu není žádný exponovaný hvězdný sólista, za kterého by se 

museli ostatní schovávat… Rozzářené tváře a nadšení jsou nejen v publiku, ale 

i na jevišti: ne zbytečně se přiznávají Akademici, že každoročně se na 

Forchheim těší… …Nordbayerische Nachrichten. 

Fränkischer Tag − Sál na radnici se změnil v Cotton club: Do zlatého věku 

20. let zavedl své věrné příznivce svižně jazzovou hudbou Academic Jazz Band 

z českého Přerova (Morava). Čeští muzikanti, kteří již pošesté vystoupili 

v radničním sále, nadchli jako každoročně svým perfektním výkonem a českým 

šarmem…. 

Po dobře dvou a půl hodinách nechtěl ještě nikdo jít domů. Několika 

přídavky odměnil přerovský jazzband své posluchače a přislíbil závěrem 

zrovna takový večer v příštím roce. 

Do Rakouska, do Štýrska jsme v srpnu prohnali svá již letitá auta a vozíky, 

takže se cestou zase něco přihodilo. Ale už to mělo jiný šmrnc než dříve. 

Žádná šňůra! Jeden den tam, krátký výdech s pivem a večer se hraje; druhý 

den se hraje dopoledne, malý výdech s kafem a jede se zpět. 

Pražskou akcí pyramidálního významu byla v tom roce jubilejní výstava, 

organizovaná skutečně velkoryse. Včetně naší účasti v programu. Pokud je 

nám známo, zaplaceno nedostal nikdo nic. Showmani z Prahy na tom byli ale 

určitě lépe než my, kteří investovali slušnou částku do dopravy. 

94

Taky jsme 22. srpna 1991 poprvé natáčeli v brněnském studiu Českosloven− 

ského rozhlasu: Tiger Rag, Clarinet Marmelade a Creole Love Call. Protože 

výsledek nebyl hanebný, dostali jsme příslib na další frekvence. 

Za další měsíc se konal opět PJF. Malé zastavení u něho jde na vrub 

Jazzpressu z toho roku. V něm jsou − patrně z materiálů sehnaných Naďou 

Holíkovou a Dr. Vladimírem Čechem − uvedeny heslovitě recenze týkající se 

kvality výkonu AJB na dosavadních jazzových festivalech v Přerově i anketa 

ze zákulisí přerovského jazzu. První otázka z ankety zněla: Jak byste se 

stručně vypořádal s tímto tématem fiktivní slohové práce: Přerovské jazzové 

festivaly a já. Druhá otázka byla: Jaká je vaše nejveselejší, případně nejmilejší 

vzpomínka z minulých festivalů 

Antonín Matzner na druhou anketní otázku odpověděl: Milou vzpomínku 

věnuji jednak přerovskému Dixielandu XI. A, který hrál pro přijíždějící 

festivalové účastníky na přerovském nádraží a jednak družným ránům po 

koncertech. 

V r. 1991 proběhla změna playera na banjo, kde Ing. Karla Jačka vystřídal 

Milan Strnadel. 

Po sebetrýznění v brněnském studiu 4. 12. 1991 jsme ze sebe vymáčkli 

dalších šest skladeb. 

95

Opticky i akusticky 

bylo všechno stylové 

1992 

12. března 1992 jsme opět v brněnském studiu zanechali výsledky své práce 

a později, 8. července jsme k nim ještě něco přidali. 1. května jsme 

odstartovali naši jazzově−turistickou sezónu účastí na otevření, či odemčení 

Balatonu. Velký raut, ještě větší ohňostroj a státnické projevy − to vše proběhlo 

v hotelu a vedle hotelu Marina v Balatonfüredu. Naše image se smokingy byla 

zcela na místě již od welcome−drinku. Zvládli jsme i pár titulů potmě a zcela 

zpaměti. 

7. −10. května se konal již 22. Internationales Dixieland−Festival Dresden 

a toho roku jsme reprezentovali ČSFR v hlavním programu. Kromě hlavního 

představení ve Festsaale Kulturpalastu jsme hráli i v pivnici Hotelu Hilton 

Dresden, v hotelu Bellevue, na řadu přišla i Neue Mensa, ještě jedenkrát 

Kulturpalast a na závěr jazzový klub Tonne. Tam to bylo nejlepší! Nejvíce 

posluchačů bylo jistě v Kulturpalastu, kde jsme ovšem museli ke svému 

programu skoro celou hodinu přidávat, protože se čekalo, až přijde odněkud 

nějaký jazzový průvod. Bylo to zoufalé. Dramaturgie našeho programu byla 

zcela narušena, pořád se hledaly noty a nálada na průvodní slovo se ztrácela. 

Moderátor, pan Karlheinz Drechsel, totiž utekl s tím, že jde zjistit „kde to 

vázne“ a nám dal pokyn, ať pořád hrajeme. Vysvobodilo nás až vyhrávající 

obří stádo muzikantů, které z ulice do hlediště přineslo kromě svých nástrojů 

a dalšího jazzu i množství promilí a nezdravých výparů. 

V září, když jsme se déle než týden brouzdali kolem Bodamského jezera, 

převážily zážitky turisticko−gastronomické. Tolik hřibů jsme nikdy nikde 

neviděli. Na jednom uchovaném výstřižku švýcarských novin se ovšem nepíše 

o hřibech, ale o jazzu: 

Na svém turné kolem Bodensee koncertoval Academic Jazz Band z Přerova 

na Moravě (Československo) 21. 9. 92 poprvé ve Švýcarsku v Mammern…. 

Opticky i akusticky bylo všechno stylové: hudebníci ve smokingu, 

vystupování, disciplina, program i obsazení… Souhra deseti muzikantů se 

vyznačovala dynamikou i precizností, což byl součet jejich vyspělé technické 

zralosti a jejich absolutní disciplinovanosti. Koncert byl obohacen zajímavými 

informacemi o komponistech, aranžérech, kapelnících i dějinách jazzu 

a kultury…. Kdo je propásnul, má příležitost poslechnout si Academic Jazz 

Band v sobotu v Rathauskelleru v Öhningen… 

V r. 1992 jsme také poprvé nehráli na PJF. Ani jsme nic v tu dobu v Přerově 

neslyšeli a neviděli. Nebyl čas, byli jsme na hřibech ve Švýcarsku. 

96

A taky jsme se ještě museli vyvléknout se smlouvy se SAM Concertem, 

neboť kromě promotion akce byl výsledek stejně jako s Preisingerem nulový. 

Především však se neměli k vydání našeho CD. SAM Concert byl z naší strany 

eliminován za pomoci agentury SIKONY. Museli jsme se ovšem nyní 

rozmyslet, zda na CD spolupracovat se SIKONY nebo s Československým 

rozhlasem a Pantonem. Osvíceni Pánembohem jsme se po drobném lavírování 

rozhodli pro rozhlas, kde jsme si s panem Wittmannem a Vojáčkem dohodli 

podmínky, vyžadující z naší strany sice určité investice, ale vzalo to aspoň 

nějaký spád, zvlášť později, když ve hře už nemusel být Panton. Bylo však 

zřejmé, že bez sponzorů už to nepůjde. Vše bylo i tak typické dělení kůže 

medvěda, který ještě běhal po lese − na světě nebyly ještě všechny nahrávky. 

1993 

V první polovině 1993 (3. 6. 93) jsme jeden den věnovali opět brněnskému 

studiu, kde jsme dokončili potřebné množství hitů na první CD − medvěd tedy 

byl uloven. Příprava CD mohla vstoupit do závěrečné fáze. 

1993: Příprava na rakouskou televizi 

Rok 1993 začal pro band neobvyklou výzvou. Zahrát si v rakouské televizi. 

Na ÖRF 2 jsme tedy 31. ledna v nedělním odpoledním pořadu „Senioren 

Club“ předvedli trochu jazzu. 

97

98 

Tradičně jsme na jaře opět zajeli na pár dnů na dixielandový festival do 

Drážďan. Pädagogische Hochschule, pěší zóna, hotel Bellevue − to byla místa 

našeho třídenního působení v květnu. 

13. července byla orchestru městem Přerov udělena pamětní medaile Jana 

Amose Komenského. Kupodivu to bylo v dějinách kapely první ocenění, první 

diplom, první medaile získaná bez soutěže. V tom roce ovšem band slavil 35 

let od svého vzniku, což je poměrně slušné číslo a ta medaile s tím souvisela. 

V červenci podnikla dvojice členů spanilou jízdu do Vídně se snahou uchytit 

se u nějaké rakouské agentury kvůli rozšíření možností v Rakousku, zejména 

ve Vídni. Bylo zjištěno, že jednoduché to není a že osobní přátelské kontakty 

bohužel znamenají více. To se ukázalo i v listopadu téhož roku, kdy pan 

Kaske, původně z agentury SAM Concert, pro nás zorganizoval pár 

vystoupení v Coburgu a okolí a v berlínských klubech Eierschale (Treptow, 

Dahlem, Kurfürstendamm). Z velmi dobré společnosti v těchto klubech si 

troufám vypíchnout Mr. Ackera Bilka and his Paramount Jazzband. My si 

k této koncertní řadě přidali ještě Forchheim, odkud pochází kousek jedné 

poetické recenze s názvem „Swing se švejkovským úsměvem“ z Fränkischer 

Tage dne 27. 11. 1993: 

V jednotném oblečení − smoking a motýlek − stáli hosté z Moravy na jevišti 

skoro bez pohybu, notové papíry před sebou − jen se švejkovským úsměvem na 

tváři. A s šibalsky pomrkávajícíma očima hráli swing a zpívali. I bez 

mikrofonů. Ryzí sound… 

Academic Jazz Band je jedna z nejlepších swingových skupin v Česku a také 

u nás lze jen stěží nalézt něco srovnatelného. Pozoruhodné je již to, jak 

hudebníci ovládají své nástroje. Ty po chvilkách užití hrubé síly dostávají 

i svůj příděl něhy. Tu se vznáší pozounový tón v sále jako obláček, pak se 

trumpety procházejí až nad „vysokým C“, tu saxofony učiní výpad ze střehu 

přes celé téma a zase přejdou do krytu, potom se klarinety zamotají do malých 

smyček, aby následně neskonale měkce zazněly až kdesi za obzorem, tuba 

rozechvívá bránici a úhoz na činel je jako rána do zad. 

„Nächstes Jahr, wenn Sie wollen, sehen wir uns wieder“. Tento příslib 

kapelníka byl odměněn velkým potleskem. Těšíme se na to. 

mw 

Ještě před švejkovskými úsměvy byla celá kapela po absolvování PJF 

„promočena“ na Velkomoravské strécovské univerzitě v Brně 1. listopadu 

v sále Stadionu. Všichni získali titul „stréc“ (MUStr) a bylo zřejmé, že už 

nejsme žádní učni. Odběhnout zpět k PJF pomůže Nové Přerovsko: 

Tradice zahájení Přerovského jazzového festivalu byla dodržena a domácí 

Academic Jazz Band dostal opět příležitost otevřít třídenní nabídku jazzových 

pochoutek letošního festivalu. Dlouho jsem neslyšel Academic hrát s takovou

chutí a technickou suverenitou. Zařazení skladeb se zpěvem sólisty přispělo ke 

zpestření programu kompozic raného swingu, což posluchači přijali 

s radostí…. − napsal Dr. Vladimír Čech v NP 1. 10. 1993. 

Konec roku znamenal po mnoha přípravách velkolepou oslavu 35. výročí 

založení AJB. Ještě dva měsíce předtím se předpokládalo, že koncert uspořádá 

agentura Sikony s. r. o., která též měla vydat naše první CD právě k tomuto 

výročí. Dopadlo to jinak, a tak po SAM Concertu jsme v prosinci skončili 

spolupráci po dohodě i se Sikony. Shánění sponzorů bylo na nás. A výsledek 

koncertu 

Moravský den 13. 12. 1993: Zcela zaplněný sál Městského domu v Přerově 

byl v sobotu 11. prosince svědkem oslav 35. narozenin přerovského Academic 

Jazz Bandu. 

Bouřlivý potlesk po každé skladbě i všech sólech jenom dokazoval, jak velké 

popularitě se toto hudební těleso na domácí scéně těší. A protože v obecenstvu 

byly zastoupeny všechny generace, je zřejmé, že obliba Academicu nezná 

věkových hranic…. (kvaj) 

17. 12. 1993 Nové Přerovsko, Alžběta Königová:…. . Spolutvůrcem večera 

byl vynikající konferenciér Eduard Hrubeš, jakož i perfektní swingové 

přerovské publikum. O kvalitách koncertujících se není potřeba dlouze šířit. 

Snad postačí fakt, že koncert trval čtyři hodiny a ti největší vytrvalci odcházeli 

až téměř nad ránem. Ale na to už jsme u jazzových večerů zvyklí. 

Výroční koncert 1993 

99

Jako první hosté večera se představili ve slavnostních maskovacích 

uniformách členové souboru Army Big Band Brno, řízeného dirigentem 

profesorem Rudolfem Zavadilem. První vystoupení měli v brněnské katedrále, 

kde zpívali koledy. Později se přeorientovali z dechové hudby na jazzovou, což 

nebylo nijak jednoduché. Ale podařilo se. 

Další host večera Blue Wonder Jazzband Dresden vystoupil ve vynikajícím 

obsazení, s netradičními hudebními nástroji a s patřičným temperamentem. 

Hosté byli výborní, Academic Jazz Band o nic méně. Prostě od A až po 

Z vynikající! 

Ve 23 hodin začalo finále. Za zvuků fanfár muzikantů Army Big Band Brno 

znějících z balkónu, vstoupila hlavním vchodem řada lektorů v červeno− 

černých talárech Univerzity Velkomoravské, (definovaná jako myšlenkový 

pochod odněkud někam…jako lavina řítící se po svazích… jako vědecká rada 

pověřená zkoumáním průvanu v Moravské bráně), aby udělila přerovskému 

AJB cenu Josefa Blahy pro rok 1993. A pak nastal okamžik nezkalené radosti 

a muzikantského štěstí. Přerovské publikum povstalo a z rukou rektora 

Univerzity Velkomoravské převzal Ing. Ota Smejkal cenu J. Blahy. Poté 

němečtí muzikanti z Drážďan obdarovali své přerovské přátele milými 

dárečky. Závěrečné slovo patřilo Ing. Smejkalovi, který poděkoval 

účinkujícím, sponzorům i posluchačům. Ti byli nadšeni natolik, že si neustále 

sílícím potleskem (i povoleným hvízdáním) vynutili několik přídavků. Úvod, 

jakož i závěrečné vystoupení Academic Jazz Bandu Přerov, podtrhl sólovým 

zpěvem Pepa Černocký. 

Na listině k té ceně z Brna je doslova krasopisně namalováno, že: 

Fakultas moraviensis straecorum 

udílí cenu Josefa Blahy 

Academic Jazz Bandu Přerov 

za dlouholetou vynikající interpretaci a popularizaci tradičního jazzu 

na Moravě, v Čechách i v zahraničí. 

Tato cena je nejvyšší uznání Univerzity velkomoravské. Je udílena 

vědeckou radou univerzity a to ve všech oborech umění. Držitelem může 

být nejen absolvent univerzity, ale každý, kdo v práci umělecké se přičinil 

o větší slávu svého oboru. 

100

Překvapili nás mile, 

i když jsme to čekali 

1994 

Paní Alžběta Königová určitě patřila a patří ke stoupencům nebo 

propagátorům AJB, protože v Přerovském obzoru 6. 5. 1994 opět velmi 

pochválila náš další, opakovaný výroční koncert, tentokrát už připravovaný 

zvlášť pro ostravskou televizi a spojený i se křtem našeho prvního 

samostatného CD: 

Academic Jazz Band a jeho kompakt − Od Dixielandu XI. A po CD. 

Překvapili nás mile, i když jsme to čekali. A překvapí třeba ještě víc. Jejich 

první kompaktní nahrávka byla stavěna kus po kuse jako věž, na které jsou 

znaky mnoha lidí, mnoha ideí, a času. Je to obraz toho, pro co žijí, co milují, 

obraz stále překvapivější věštbami jejich vlastní touhy, obraz čím dál tím více 

zlacený životem… 

Sešli se v plné parádě ve středu 27. dubna večer v Městském domě a těžko 

říci, zda zářily více jejich tváře, nebo nablýskané hudební nástroje. 

…O slavnostním večeru si AJB zahrál i pod taktovkou „zlatých ručiček“ 

Gustava Broma. Nutno podotknout, že ani přibývající léta neubrala nic z jeho 

šarmu a temperamentu… 

…Konferenciér večera představil také pět sponzorů, za jejichž přispění se 

podařilo spatřit novému a prvnímu kompaktu AJB světlo světa. Na pódium byli 

pozváni ředitelé Přerovských strojírem, Ekoagrobanky, Montáží, Elánu, Tonu 

Bystřice p. H., Tomi−Remont Prostějov spolu s Jaroslavem Vojáčkem za 

vydavatele − Český rozhlas, studio Brno, aby šampaňským připili na zdar 

přerovského AJB. „Ať žije a jeho sláva se rozletí alespoň do šedesáti zemí 

světa“, popřál ředitel Tonu Bystřice p. Hostýnem. 

Vynikající zážitek večera umocnila swingová zpěvačka Helenka Soklová, 

jakož i zářící Pepa Černocký sólovým zpěvem. AJB dokázal strhnout přerovské 

publikum natolik, že neustále sílícím potleskem si vynutilo ještě několik 

přídavků. 

V témže vydání Přerovského obzoru bylo též avizováno, že: Academic Jazz 

Band se ve dnech 12. až 15. května zúčastní jazzového festivalu v Drážďanech 

a počátkem července odjede na turné po západní Evropě. Vystoupí v Německu, 

Belgii a Holandsku. 

A tak se i stalo. Little Dixieland v Drážďanech pro nás tentokrát znamenal 

několik doslova pouličních vystoupení a jedno v Boxringu navrch. Těžištěm 

zájezdu do Holandska a Belgie byl Jazz Meeting v Tilburgu 1. −3. 7. 94. 

101

Jako velmi prozíravé se ukázalo naše upozornění antverpské agentuře LN 

International, že budeme k vidění a slyšení v Tilburgu. Zástupce agentury 

přijel, poslechnul si náš jazz a v r. 1997 pro nás připravil další koncerty 

v Holandsku. V nabídkovém katalogu byl AJB propagován: De Academic 

Jazz Band brengt de vroege big band muziek uit de jaren 20 en 30. 

Geliefkoosde komponisten zijn Duke Ellington, Fletcher Henderson, Don 

Redman. Het gezelschap ontstond in 1958 en vertolkt de partituren op 

authentieke wijze. Bezetting: 3 klar/sax, 2 trompet, trombone, tuba, banjo, 

piano, drums. Dit tentet kent ruime Europese belangstelling... 

K Jazz−Meetingu zorganizoval F. Bulant cestou zpět i dvě zastavení 

v Německu. Ohlas na jedno z nich byl v Nürnburger Nachrichten z 8. 7. 94 

příznivý: 

Academic Jazz Band z českého Přerova jamoval za vlahého letního večera 

v pevnosti… 

Tu zazářili Vladimír Vojkůvka a Josef Černocký se svými trumpetami, tu 

zazněl takřka symfonický zvuk celého souboru, který není ani bigbandem, ani 

tanečním orchestrem, ani komorním uskupením… 

Až do posledního přídavku fascinoval absolutně čistou sehraností, a to 

i v nejrychlejších pasážích. Těch deset je tým se suverénním hudebním 

uměním. Nechce se věřit tomu, že spolu hrají jen ve volném čase 

a o dovolené… 

Autobus se už jednoznačně projevil jako velmi vhodný multifunkční 

prostředek pro cestování i pro přežití volného dne. Volný den v Holandsku 

jsme trávili v mořských vlnách a autobus se změnil na hotelbus. 

Pan Antonín Truhlář na PJF 22. −24. 9. 94 naše CD zaregistroval se slovy: 

První, čtvrteční večer zahájil již tradičně domácí Academic Jazz Band, jehož 

debutové CD Stampede bylo též k mání v kuloárech Městského domu. Snad ani 

není třeba zdůraznit, že AJB rozjel svůj set s vehemencí jemu vlastní. Změna 

u klavíru, kde Dr. Vladimír Čech zastoupil nemocného Dr. Karla Sekeru, byla 

příjemným zpestřením obsazení kapely. Vokály trumpetisty Pepy Černockého, 

třebas v Baby Wan't You Please Come Home, instrumentálky typu Variety 

Stomp Fletchera Hendersona, Ellingtonova Solitude a řada dalších navodily 

správnou atmosféru. Navíc hostem Akademiků byla vynikající zpěvačka 

Helena Soklová z Old Time Jazzbandu. Ta zaujala třebas v blues Besie Smith 

Take Me For A Buggy Ride či ve fast skladbách. 

A ještě jednou dopis od téhož publicisty a znalce tradičního jazzu: 

…Vaše CD jsem též zaslal mému dlouholetému kolegovi, který m. j. 

moderuje pořady na stanici Antenne Brandenburg a který je specialistou 

najmě na Fletcher Hendersona. 

102

Přerov, toto ‚jazzové srdce Moravy' je nám velmi blízký, protože jsme 

s chotí absolvovali mnoho ročníků Čajfů i následných PJF. Inu, čas letí, ale 

láska k jazzu a jeho protagonistům neochabuje. Mějte se moc hezky a budu 

rád, když se mi ozvete. 

Keep Swinging, Stomp Off, Let's Go 

Váš Antonín Truhlář 

V Hudebních rozhledech č. 11/94 poznamenal Jiří Starý, že …domácí 

Academic Jazz Band a zpěvačka Helena Soklová předvedli vkusný, 

spontaneitou i nefalšovaným zápalem jiskřící dixieland. 

AJB se v ty dny (24. 9. 1994) zúčastnil i slavnostního svěcení praporu města 

Přerova na Horním náměstí. 

14. a 15. 10. 1994 probíhal pod organizací Eierschale Berlin v Palais am 

Rundfunk 10. Berliner Dixieland−Festival. AJB se objevil první den na jevišti č. 1, 

druhý den na jevišti č. 2 a když už jsme byli v Berlíně, tak ještě další den v jazzclubu 

Dahlem. Vše osvědčeným autobusem a už nikdy pak do těch dálek jinak. 

1994 − Plakát k berlínskému festivalu 

1995 

Velmi slušně navštívený vánoční koncert AJB byl u zrození nápadu 

zorganizovat v Přerově malý festival, věnovaný starším formám jazzu jako 

protiklad či doplněk k PJF, na kterém v r. 1994 stejně jako roce předchozím 

103

nebylo již kromě AJB možno slyšet tradiční jazz. Mohli jsme si to již dovolit, 

neboť na upozornění p. starosty Dr. Dutka jsme se právně „vyprofilovali“ jako 

občanské sdružení, které bylo na Ministerstvu vnitra zaregistrováno 

26. 1. 1994. Pak následovaly IČO, účet u ČS a předtím ještě volba předsedy 

obč. sdružení, kterým se stal MVDr. Karel Sekera, CSc. Po dohodě 

s Bohuslavem Přidalem tedy náš kulturní spolek společně s útvarem PR Pře− 

rovských strojíren uspořádaly v klubu PS na Horním náměstí 8. dubna 

Moravský jazzový mini festival. Byl jednodenní a s posezením u stolů. Kromě 

AJB se představily orchestry Hospital Jazz Band z Krnova, Old Time Jazz 

Band V. Losiny a F dur Jazz Band Zlín. Již při sestavování rozpočtu bylo 

konstatováno, že bez stanovení extrémně vysokého vstupného akce nemůže 

skončit vyrovnaně a že bude třeba hledat sponzory. Bez nich by byla možná 

účast pouze jednoho orchestru. 

Do klubu PS jsme se vrátili i v létě při oslavách 125. výročí založení 

přerovského gymnázia, abychom se hudbou připomenuli i svým vrstevníkům, 

kteří Přerov při této příležitosti navštívili. 

První zájezd v r. 1995 byl připraven do Německa. Úvodní koncert se konal 

27. dubna ve velké aule gymnázia Antonianum v Geseke, o den později v sále 

Blaue Traube v Burgthannu pro místní Jazz− und Kulturverein a třetí den ve 

sklepení Festungu v Rüsselsheimu, rovněž pro místní jazzclub. 

11. dubna vyhověla městská rada naší žádosti a svolila k používání 

městského praporu při vystoupeních AJB. Prapor měl být dobovým jevištním 

doplňkem k novým tmavočerveným pultům a motýlkům shodné barvy. 

Zhotovení a nátěr pultů byl v režii všestranného umělce a řemeslníka 

V. Vojkůvky. Pulty zatím slouží a posloužily i 10. června 1995 před hotelem 

GPB při jeho slavnostním otevření po rekonstrukci. Prapor ovšem příliš dlouho 

nevydržel a stal se obětí potopy v r. 1997 stejně jako jeho žerď a další materiál. 

Druhý zájezd toho roku směřoval na Stadtfest do Aschaffenburgu, kde jsme 

po dva víkendové dny v srpnu měli tu čest hledět během našich vstupů i do 

kamer TV Touring. 

Přerovský jazzový festival jsme tradičně zahájili (tentokrát i s H. Soklovou 

v obsazení Smejkal, Vojkůvka, Černocký, Šiška, Šebek, Smolka, Sekera, 

Vařák, Strnadel, Koláček) a na základě dobré zkušenosti s „Mojamife“ v r. 

1995 jsme za stejných podmínek začali připravovat totéž pro r. 1996. 

1996 

Tentokrát mezi zúčastněnými soubory dne 18. dubna byl v klubu PS na 

Horním náměstí: Swingband J. Závodného z Olomouce, Black Ladies 

z Olomouce, Nostalgia Quartet z Brna a též i AJB. 

Po několika letech měl Academic Jazz Band v druhé polovině června opět 

příležitost představit se návštěvníkům festivalu ve Freiburgu. „Zelt−Musik− 

104

Festival“ nabízel obdobně jako v minulých letech kulturní veřejnosti nejen 

vážnou hudbu, ale i rock a hip hop, tanec i pantomimu a dokonce i loutkové 

divadlo či směs toho všeho. Hraje se, nebo přesněji něco se děje, jak 

v cirkusových stanech pro tento festival zvlášť postavených, tak i na jevišti, vše 

na travnaté ploše za městem… 

Po Freiburgu vystupoval Academic Jazz Band ještě na svých samostatných 

koncertech v bavorských městech Weilheim, Forchheim a ve Wilhelmsdorfu 

u jezera Ilmensee. 

Jazzoví tradicionalisté z celé Evropy se již dlouhá léta setkávají mj. i na 

dixielandovém festivalu v Drážďanech, kde se v květnu prezentoval Academic 

Jazz Band spolu s dalšími bandy na koncertu konaném v prostorách nyní 

zrušené Vysoké pedagogické školy. Veškeré zařízení bylo již jen provizorní 

a dožívající, a za plotem byly připraveny buldozery učinit škole definitivní 

konec a uvolnit zde místo pro stavbu vládních budov nové spolkové země…. 

My se pak těšíme v srpnu do Berlína a v září na Přerovský jazzový festival. 

V tomto článku z NP 12. července je snad uvedeno vše podstatné, co 

absolvoval AJB v r. 1996. Připojme proto jen krátkou informaci, že 

z Freiburgu jsme si odskočili 21. června zahrát sportovcům v Bruchsalu k 75. 

výročí jejich handbalu. V Přerově pak jsme už 20. března na Horním náměstí 

věnovali část ze svého repertoáru prezidentu V. Havlovi, který byl na návštěvě 

v Přerově. Program II. Českého festivalu amatérských bigbandů dokazuje, že 

18. října jsme již hráli v Sokolském domě ve Vyškově. 

Slovo již v předchozí větě patří podtrhnout, protože znamenalo ukončení 

nevím již kolikátého krizového období. Tentokrát způsobeného náhlým 

a zcela nečekaným, vážným onemocněním Vladimíra Vojkůvky − tři dny před 

dlouho připravovaným samostatným koncertem v Berlíně. 

1997 

To nejdůležitější z roku 1997 je uvedeno v NP z 27. června „Academic Jazz 

Band v Holandsku“: Na základě úspěšných vystoupení na jazzovém festivalu 

v Tilburgu byla pro Academic Jazz Band zaranžována letos v květnu účast na 

několika již zavedených jazzových festivalech v Holandsku. Byly to Philip 

Morris Jazzweekend v Bergenu op Zoom, Oude Stijl Jazzfestival v Enkhuizenu 

a Schelde Jazzfestival v Terneuzenu. 

Společně s mnoha dosud v Přerově neznámými orchestry z Belgie, 

Holandska, Velké Británie a Německa přispíval za pěkného počasí i Academic 

Jazz Band k dobré, nejen jazzem živené náladě mnoha návštěvníků, kteří 

naplnili sály, sálky, hospody i náměstí v uvedených městech. Patrně 

nejneobvyklejší byla organizace festivalu v Bergenu, kde se hrálo současně na 

16 místech a posluchačům přitom stačila jediná vstupenka. Výsledkem byla 

nezměrná živost celého města po celý večer. 

105

V případě přerovského orchestru byla v programu vzpomenuta 

východoevropská disciplina, ale bez vysvětlení, zda je to plus či minus. 

V žádném případě však Academic Jazz Band ostudu neučinil ani Přerovu, ani 

východní Evropě. Cestou na festivaly navíc zahráli přerovští muzikanti mj. 

i v restauraci F. Buse v partnerském městě Cuijk. 

Ve dnech 13. až 15. června pak Academic Jazz Band absolvoval tři koncerty 

v Bavorsku, v lázeňských a výletních místech v podhůří Alp. I tam se setkal 

pouze s kladnými ohlasy na svou interpretaci jazzové hudby 20. a 30. let. 

K výročí připravovanému na další rok byly směrovány naše další nahrávky 

v brněnském rozhlase, již s úmyslem je umístit na naše druhé CD. 

V brněnském studiu v r. 1997 

Voda v Přerově při povodni v r. 1997 dosáhla v ZUŠ na tř. 17. listopadu tak 

vysoko, že po jejím opadnutí jsme něco museli opět umýt vodou od bahna 

a pak sušit, něco jsme už nenašli vůbec. 

Podívaná to tehdy byla zajímavá. Zatímco všude jinde se před domy válely 

na chodnících krámy ze sklepa, na chodníku před ZUŠ se vyhřívaly tři piána 

a jedna bicí souprava. Zvláštní péči jsme věnovali obsahu kufrů s notovým 

materiálem. Jednotlivé party jsme od sebe šetrně odlepovali a kladli je vedle 

sebe na schodiště školy. Ještě že byly prázdniny a my byli v té škole jako jedni 

z prvních brigádníků na odstraňování škod. I tak byl ovšem výsledek tristní. 

Co nebylo později přepsáno, mohlo se ještě několik let poté ukazovat jako 

jedinečnost. Papír zahnědlý od bahna a na něm kromě značně narušeného 

původního zápisu i spousta zbytků notových kuliček a čáreček otisknutých 

z jiného partu, vše podle stupně vodostálosti použitého inkoustu, fixu, barviva. 

PJF jsme přesto zahájili v pátek 19. 9. 97. 

106

Fanóšků se nelekéte, 

na noty nehleďte 

1998 

„Musíme vydržet“, řekli o sobě ke svému jubileu. To bylo úvodní motto 

brožury, vydané k 40. výročí založení AJB. Brožury ke slavnostnímu 

koncertu, který se konal 29. května za přispění mnoha sponzorů. Koncert byl 

i příležitostí ke křtu dalšího CD se snímky AJB natočenými ve studiu Českého 

rozhlasu Brno. Slovem provázel Jaroslav Wykrent. Academic Jazz Band 

nastoupil po změnách provedených v letech 1997 a 1998 v obsazení: 


leader, trombon 

Herbert Novotný trubka 


trubka, zpěv 

Miroslav Šiška 

klarinet, altsaxofon 

Pavel Skýpala 

klarinet, altsaxofon 

Miroslav Smolka klarinet, tenorsaxofon 

Karel Sekera 

piano 

Petr Vařák 

tuba 

Milan Strnadel 

banjo 

Radek Hrůza 

bicí 

Dožínky v Leimersheimu v r. 1998. Třetí zleva Radek Hrůza, první zprava Pavel 

Skýpala. 

107

Z brožury pochází i následující blahopřání: 

Břeťa Kramář: 

Považuji za štěstí, že jsem mohl, a ne krátce, spolupracovat s jubilující 

kapelou Academic Jazz Bandem. Poznal jsem ji dokonale a umím ocenit nejen 

jejich všestrannou profesionalitu, ale i jejich vzájemnou úctu s tolerancí 

zároveň. Nejen na jednodenních, ale i několikatýdenních koncertních turné to 

byl obdivuhodný kolektiv, jemuž je nutno přát jen a jen úspěchy a štěstí ve 

výběru spoluhráčů. Takže nakonec stručně: Ať Vám to, akademici, stále hraje 

líp a líp… 

Papá Rudolf Neuls, zakladatel Čajfů: 

Hudbu, zvláště kterou děláte, mám rád. Vždy jsem Vám fandil − a budu 

i nadále. Hudbě zdar a jazzu zvlášť! 

Max Wittmann, dlouholetý dramaturg orchestru Gustava Broma a šéf 

hudební redakce Českého rozhlasu v Brně: 

Milý Academicu, tykám Ti, protože jsme už přes dvacet let přáteli a známe 

se velmi dobře. Vím, že přílišná chvála škodí, proto s ní nechci plýtvat, ale 

jednou za čtyřicet let Ti ji snad říci mohu. Jsi skvělý a hraješ báječně báječnou 

muziku. Vydrž, velkoryse přehlížej malosti přízemního světa a hrej. Vždyť je to 

přece radost. 

Aleš Benda, Praha, dramaturg, organizátor, moderátor Přerovských 

jazzových festivalů: 

Milý Oto i Vy ostatní z Academic Jazz bandu Přerov! Chtěl bych Vám 

poslat gratulaci, která by zalahodila Vašemu sluchu, ale přitom nezněla 

akademicky. Zasloužíte si to, protože jste vždycky do synkop vypálili hlava 

nehlava a s chutí, a protože to děláte teprve čtyřicet let, nemáte nejmenší 

důvod toho jen tak nechat. Proto moje vinšování zní: fanóšků se nelekéte, na 

noty nehleďte a pokáď Vám to síly a věk dovolijó, tak hrrr do jazzu. 

Luboš Pleva, virtuos ve hře na foukací harmoniku (gymnázium − JSŠ−1958): 

Nazdar kluci! Tož Vám musím poblahopřát ke čtyřicátým narozeninám. Ať 

Vám ještě hodně slouží! 

Za redakci přerovského jazzového všeličeho Naďa Holíková: 

Tož znáte to, milí akademici, že když už by Vás mělo v životě opustit všechno, 

zůstane Vám jazz. A nejenom Vám, ale i nám, které už čtyřicet let infikujete 

svým jazzem v rytmu tlukotu srdce, strhujícím odvazem i elegantním zjevem. 

Proto dnes, při Vaší jubilejní oslavě, hlasitě tleskáme a voláme bravo! 

108

Recenze z Hanáckých novin ze dne 3. 6. 1998: 

Přerovský Academic Jazz Band slavil minulý týden již čtyřicetileté výročí 

svého hudebního působení. . . 

Pořadatelé čtyřicátin Jazz Bandu, Městský dům Přerov a Nadace 

Přerovského jazzového festivalu, pozvali na páteční oslavu jazzové gratulanty 

z domova i ze zahraničí. Mezi hosty večera nechyběli dlouholetí přátelé 

Academiku, skupina Old Time Jazz Band Velké Losiny, dále vynikající IKS Big 

Band z německého Rüsselsheimu a nastupující generace přerovských 

jazzmanů V. V. Big Band Přerov. 

Oslavencům blahopřál také virtuózní hráč na foukací harmoniku Lubomír 

Pleva, který v Přerově pokřtil své CD Přerovské nocturno. 

O tom, že Academic Jazz Band ušel dlouhý kus cesty, přesvědčilo diváky 

vystoupení Academicu v závěrečné části večera. Nápadité aranžmá, rytmická 

dokonalost a stylová preciznost, tak lze ve stručnosti popsat hru přerovských 

Academiků. Není divu, že také oni pokřtili své druhé CD, nazvané prostě 

Academic Jazz Band. 

(rs) 

Měsíc září 1998 byl velmi slušně nabitý. Nejprve to byl zájezd k Rýnu, kde 

se v Leimersheimu konaly dožínky spolkové země Rhein−Pfalz. Během 

několika dnů pobytu jsme stihli spolu s mnoha dalšími soubory různého 

zaměření z Německa a Francie zmasírovat uši domorodců v montované hale, 

v průvodu i na návsi. A též i ledaco degustovat. Zejména místní speciality 

u „rodičů“, jak jsme říkali domácím, i v nejrůznějších stáncích, kam jsme měli 

svobodný přístup. Televize ARD nás zaznamenala v průvodu na alegorickém 

vozu, tedy spíše vozíku. 

V září jsme též byli součástí větší přerovské výpravy na Festival umenia 

a kultúry v Bardejove, kde kromě oficiálních koncertů 12. září na náměstí 

a v Klube odborov jsme se připletli i na nějakou svatbu, což zavinil hlavní 

pořadatel pán Marhulík. To už se kdysi vlastně jednou stalo ve Freiburgu taky. 

Tehdy v tom p. Marhulík prsty neměl, ale jednalo se též o ředitele festivalu. 

My za to nemůžeme, šéfům se to fakt odmítnout nedá. 

O pár let později jsme se do Bardejova ještě jednou na pár dní vrátili. Bylo 

šeredné počasí, nebyla žádná svatba a i když se p. Marhulík snažil, už to 

nebylo ono. 

ČSJF v Přerově se též konal v září. AJB zahajoval ve čtvrtek 17. září. 

Letošní jubilant má za sebou nejen velkolepou oslavu svých narozenin, ale 

také čtyřicetiletou jazzovou cestu po celé Evropě. Jak bylo napsáno, je jisté, že 

AJB zaujímá na české hudební scéně zvláštní postavení nejen proto, že se jako 

jediný u nás věnuje výlučně revival stylu raného swingu, ale také tím, že v něm 

hrají amatérští hudebníci. Ačkoliv je v kapele několik absolventů hudebních 

109

110 

konzervatoří a vysokých hudebních škol, nikomu není působení v orchestru 

povoláním. I proto má snad interpretace skladeb v podání AJB tu pro jazz 

potřebnou jiskru a fantazii (dodává Vladimír Čech). Tak to bylo napsáno ve 

festivalovém magazínu. V Jazzpressu byl pochválen Pepa: Za nejlepší 

rytmickou práci nohou neoficiální balkonová porota ve svém tajném hlasování 

vyhodnotila přerovského trumpetistu Josefa Černockého. 

17. října jsme se ve V. Losinách natěsnali na jeviště v lázeňském domě 

a spolu s dalšími jazzmany se účastnili jazzového večera. Ještě před tím, 

tradičně o prázdninách, jsme se 5. července zase naopak doslova „roztahovali“ 

na jevišti před Společenským domem v Luhačovicích. Na jevišti Městského 

domu jsme byli jako doma 19. prosince. To byl vánoční koncert. 

Na zdi v našem kutlochu v Máchově ulici visí tiskovina, která anoncuje, že 

v rámci hořických Jazz Nights ´98 vystoupí v sobotu 7. 11. 1998 v Domě 

kultury Koruna v Hořicích i AJB. Vzpomínky jsou dobré, byla tam stolová 

úprava, za jeden večer se vystřídalo šest orchestrů, usypávalo to. 

1999 

Plakáty nikdo systematicky nesbíral, programy též ne, kronikář nebyl určen, 

a proto spousta vystoupení, produkcí a jiných jazzových chvil zapadá do šera 

dějin. Kdyby alespoň ty fotky někdo pořizoval! Některé roky jsou proto z hlediska 

pregnantního dějepisectví velmi, velmi chabě dokumentovány. Např. r. 1999. 

Po mnoha letech se podíval AJB do Stuttgartu. Jen tři pamětníci si ještě 

mohli vzpomenout na tvrdý chleba v Dixieland Hall z r. 1985. Tentokrát 

dvouhodinový koncertík 26. června v levém křídle výpravní budovy železnič− 

ní stanice Stuttgart Hbf byl jen jako zákusek se šlehačkou. Není ani tak 

zajímavé, že koncert byl součástí seriálu Swing Time Special pořádaného Jazz 

Society Stuttgart e. V. To nevídané, to byl způsob přeměny části nádražní haly 

na koncertní sál. Dvě hodiny před začátkem se vysunula přepážka, která 

oddělila zvukotěsně levé křídlo od zbytku haly, zřízenci přivezli židle, stolky, 

výčepní pult, jeviště, ozvučení, vše dali rychle na asi obvyklá místa a bylo to. 

S neskonalým zájmem jsme přihlíželi i na opětovnou proměnu divadla 

v nádraží. 

Ostatní zastavení v Německu toho roku již pozoruhodná nebyla. Za mimo− 

řádný je možno však považovat náš hudební rámec pro udělení Hannah 

Arendt−Preis za „institucionální reformy na poli vědy a výzkumu na východě 

střední Evropy“. Slavnostní předání se konalo dne 21. října v 18 hod., místem 

předání byl Marmorsaal des Palais Schwarzenberg ve Vídni. Kromě nás 

a oceněných byl z Česka přítomen i p. Eduard Zeman, ministr školství ČR. 

Ve vile Tomáše Bati ve Zlíně jsme se předvedli pro Nadaci T. Bati 28. 

června a v Holešově 17. června si nás mohli poslechnout návštěvníci festivalu 

Holešovská jazzová pódia.

Výjimečným bylo i hudební blahopřání v přerovské tančírně v Palackého 

ulici. Konal se tam 21. září křest CD Two Peters, tedy dvou kytaristů, dvou 

Vařáků. 

2000 

Nedá se říci, že by rok 2000 byl rokem mimořádným. Ač kalendářně přelomový, 

neznamenal pro AJB přelom v žádném směru a nemusíme jej nijak zvlášť 

vypíchnout. Jen starší jazzmani si při pohledu zpět uvědomili, že se dožili r. 2000. 

28. dubna bylo na šumperském festivalu Pramet jazz 2000 opatrně zjištěno, 

že jeho ředitel pan Rybička již zapomněl na naši blamáž z roku 1981, kdy jsme 

si od něho vypůjčili tehdy vzácnou kroucenou šňůru k baskytaře, kterou nám 

pak po pár minutách někdo ze šatny stejně ukradl. Festival byl tedy pro nás 

úspěšný − myšleno ten v r. 2000. 

1. května jsme si po dlouhé době vyzkoušeli opravený hudební altánek 

v Michalově. Velká výprava přerovské delegace do partnerského města 

Cuijku v r. 2000 čítala kromě velení radnice i mažoretky ze ZUŠ, trubače 

OMS, zástupce dalších spolků a AJB. Všichni účastníci si určitě vzpomenou 

na příjezd k „Posthoornu“ pana Buse a na první setkání se svými „rodiči“. 

Zcela v duchu tibetského přísloví: Tvůj domov je tam, kde zrovna jsi, a tvým 

rodičem je kdokoliv, kdo je k tobě laskavý. Všichni byli spokojeni až na Fr. 

Bulanta, jehož „rodičce“ se ten den vůbec, ale vůbec nechtělo domů. 

Po dopoledni stráveném vnímáním i nevnímáním projevů na radnici jsme 

poledne a odpoledne věnovali posluchačům v domově důchodců, kde 

největším problémem byla úroveň hlasitosti našeho projevu. Jistěže. Někoho 

irituje projev hlasitý, projev tichý zase někteří již neslyší. Zvolili jsme nakonec 

tichou variantu a trochu přitlačili až večer na pódiu „Schouwcafé“. A to hned 

po minutě ticha k výročí ukončení druhé světové války. 

Třetí den půjčil Hank Pistorius žesťové sekci jízdní kola, i když všichni spíše 

pokukovali po jeho motocyklu. Na škaredý pád však jednomu z umělců stačilo 

i to kolo a tato nehoda trumfla dosavadní největší zážitek toho dne, kterým 

byla exkurze do inseminačního muzea. Poslední den se konalo matiné na pěší 

zóně, odpoledne výlet na lodích do fabriky na zpracování dřeva a večer měl 

AJB tři vstupy v kulturně−globalizovaném programu. 

Změny v obsazení též pokračovaly. V polovině roku začal trpět jazzovým 

nechutenstvím Miroslav Šiška a téměř současně se zapsal do historie našeho 

souboru pan Martin Hýzl jako majitel agentury Prestige. Slíbil prosincovou 

šňůru do severního Německa a Karel Walta jako nástupce po M. Šiškovi proto 

pilně studoval − a nic. Pan Hýzl zorganizoval pouze vánoční koncert 

v elektrárenském klubu. Na něm měl největší úspěch V. Vojkůvka, který si 

s námi zahrál jen tři skladby jako host, a od té doby se účastní našich akcí již 

jen jako pozorovatel, benevolentní kritik a kamarád. K. Walta už byl 

111

plnoprávným členem AJB i na akci 20. října v Městském domě ke 130. výročí 

založení přerovského gymnázia, kde účinkovali bývalí absolventi této školy. 

V bulletinu k XVII. ČSJF je kromě 

obsazení uvedeno: K mnohokrát 

vyřčeným a napsaným důkazům o stálé 

kvalitě Academic Jazz Bandu přidá− 

váme v poslední době ještě jeden. Přes 

více jak 40 let existence se dosud 

orchestr nerozpadl, a během posled− 

ních tří let výrazně snižuje svůj věkový 

průměr. Ta nejčerstvější inovace 

dosud ještě nebyla ani zachycena na 

snímku. 

Academic Jazz Band od posledního 

jazzového festivalu svůj hudební názor 

nezměnil, takže z novinek můžeme 

sdělit: 

• Pepa Černocký se snažil na kole 

předjet kapelníka. Osud ho však 

vytrestal. Spadl a zlomil si nohu. 

• AJB hrál při jedné příležitosti 

i mažoretkám To zatím v dějinách 

Karel Walta v r. 2002. Foto Stojaník 

orchestru poprvé. 

112 

Současný kapelník Herbert Novotný v r. 2002. Foto Stojaník

2001 

Ve stejném obsazení (Novotný, Černocký, Smejkal, Walta, Skýpala, 

Smolka, Sekera, Vařák, Strnadel, Hrůza) produkoval AJB svůj jazz i v r. 2001. 

Přídavná paměť ve formě fotografií vydává svědectví nejen o účasti AJB na 

ČSJF v Přerově, ale i o pobytu v Německu, kde jsme v Königstädte prezen− 

tovali speciální program k 100. výročí narození L. Armstronga. 

2002 

V r. 2002 se vrátil ztracený 

syn Miroslav Šiška a způsobil 

posuny v saxofonové sekci. Stal 

se vedoucím sekce místo Karla 

Walty. Ten vystřídal u tenor− 

saxofonu Miroslava Smolku 

a rázem tak tato rošáda omladila 

celý band. A jestliže čas na 

jazzování v tom roce znovu 

našel M. Šiška, ztratil ho na čas 

− po kolikáté už − P. Vařák. 

Místo něho přišel další mladík − 

Alexander Kunert. Čas změn 

byl kromě nákupu nových mo− 

týlků dovršen i odchodem dosa− 

vadního kapelníka do kapelnic− 

kého důchodu. Změny popsané 

na pár řádcích ovšem byly na 

rozdíl od minulosti prováděny 

velmi pomalu a citlivě, bez 

R. 2003 − Nový tubista Alexandr Kunert. 

negativního vlivu na přátelské 

Foto J. Čep 

vztahy. Novým kapelníkem byl 

zvolen jeden z těch výrazně mladších, Herbert Novotný. 

Z roku 2002 jsou zachovány snímky z vystoupení 16. května v Ekomuzeu 

v Praze. Jednalo se o záležitost k 40. výročí založení firmy Sudop Praha a. s. 

a tato návštěva přispěla k rozšíření technických vědomostí celé kapely. Dva 

dny předtím to bylo velmi obdobné. Sudop Brno s. r. o. slavil 10. výročí 

založení firmy v brněnském hotelu Holiday Inn. A do měsíce května patřilo 

i naše prvomájové koncertování u přerovského bazénu, kde několik souborů 

hrálo na objednávku Služeb města Přerova. 

Bez zvláštních událostí proběhl Stadtfest v Aschaffenburgu. Program 

„Rüsselsheimer Kultursommer“ prozrazuje, že „Klassik−Jazz vom Feinsten“ 

v podání AJB byl za vstupné 6 €, zatímco místní Horst Tappert−Show Band 

113

yl za 3, 5 €, stejně jako šansoniér Marco Cinquante. Ovšem na „Flamenco 

Solera mit Chiquillin de Cordoba“ byl vstup zcela volný, neboť byli „gefördert 

vom Hess Sozialministerium im Rahmen der Aktion Hessen: grenzen−los“. 

Takový je výsledek kulturní politiky v praxi. Nad námi finančně bděly firmy 

Bücherhaus Jansen a Weinhaus Schaab−Louis. 

Zcela bez vstupného byla oslava svátku sv. Barbory 4. prosince ve smíchov− 

ském pivovaru Staropramen, kde vystoupení naše i pražských showmanů 

moderovala pro pracovníky pražské firmy Metroprojekt Marie Retková. 

2003 

Stěžejní akcí v r. 2003 byl jubilejní koncert k 45. výročí založení orchestru. 

Z těch kulatých narozenin ty nejméně kulaté a proto nijak zvlášť bombastické. 

Koncert měl dva hlavní protagonisty, neboť byl výročním nejen pro nás, ale 

současně byl věnován 40 letům prvního mediálního vystoupení Pavla Nováka. 

Našimi hosty byl Old Time Jazz Band V. Losiny a přerovská rocková skupina 

Sagittarius. 

Koncert se konal 17. 12. 2003 v Městském domě, moderoval Bob Přidal. 

Koncertu ještě předcházela řada jiných akcí, kterých se AJB rovněž zúčastnil. 

Zkusme některé jmenovat: 

• IX. Mezinárodní jazzový festival 

„Jazz Goes To Town“ v Hradci 

Králové (13. −18. 10.), kde AJB 

hrál v „Pit Bull“ 

• ČSJF v Přerově (11. 10.) 

• Ranní vysílání ČT dne 21. 8. 

z Michalova o našem městě 

• Opětovný zájezd do Německa 

na obvyklá místa 

• Seminář v Kemiflocu (7. 10.) 

Sotva se A. Kunert trochu v AJB 

aklimatizoval, začaly problémy. 

S ním. Nevěděl, kam dřív skočit − 

dechovky, změny bydliště, vlastní 

svatba, vlastní dítě, změny zaměst− 

nání a tomu všemu vévodilo angaž− 

má v propagační skupině na prodej 

nádobí Tescoma. To už s jazzem 

R. 2004 − Nový tenorsaxofonista Jiří 

Pumprla 

vůbec nešlo a protože mezitím svou 

podnikatelskou činnost zvolnil P. Vařák, 

114

vznikla z těch dvou alternující dvojička, popřípadě doplněná ještě někým 

dalším. 

Z důvodu hudebního podnikání vzdal jazz v AJB koncem roku i Karel Walta. 

Souborový smoking i místo učitele v ZUŠ vyměnil za výstroj rockera a rockování 

po všech vlastech českých, obdobně jako předtím Vařák a Kunert. Tenorsaxofon 

bral do svých rukou od festivalu v Hradci místo něj Jiří Pumprla, další ze skupiny 

patřící do větve na jih od Přerova, též učitel v ZUŠ. 

115

V domácí hierarchii svého žánru 

drží již několik let první příčku 

kvality i umělecké úrovně 

2004 

Na závěrečném Jazzovém Galavečeru 1. 5. 2004 v rámci Evropských 

jazzových dnů v Hranicích jsme se potkali po dlouhé době s Bronislavem 

Ludmilou, naším trumpetistou z r. 1970, tentokrát zde v roli ředitele festivalu. 

Richard Pogoda byl všemi uznán jako výborný moderátor a k naší úvodní 

skladbě se představily i dvě místní stepařky. 

Jazz− und Kulturverein Burgthann e. V. vybíral na naši produkci 30. 7. 2004 

v Landgasthofu Blaue Traube už 8, 00 €, zatímco v Hranicích to bylo jen 80 

Kč. Podstatné to sice není, ale je to historická pravda stejně jako skutečnost, 

že nás to nikdy moc nezajímalo a že v r. 1963 bylo vstupné na náš koncert 

v Komuně 8 Kčs (na stání 3 Kčs) a hrál tam i Laco Deczi a zpívala Vlasta 

Průchová. Co požadovali od návštěvníků našich vystoupení ostatní němečtí 

pořadatelé, nevíme, ale zjistíme to příště. V „nové době“ už sice možnost jet 

do Německa přestala být vzácností, jistý prestižní význam to však snad má. 

A ještě něco. Kde jinde lze pouze s kamarády zažít ospalá rána u snídaně, kdy 

po pozdravech „Morgen“ či „Morning“ se prvně všichni vrhají na džus. 

V Mladé Frontě Dnes se 2. 9. 2004 objevil s podtitulkem „Přerovský 

Academic Jazz Band už šestačtyřicet let hraje skladby jazzových velikánů“ 

rozhovor redaktora s O. Smejkalem a M. Šiškou. Zde je z něj výňatek: 

…"Současná produkce je po harmonické a rytmické stránce a vlastně 

i v délce skladeb postavena na jazzových základech. Háček je v tom, že z toho, 

co se dříve v jazzu odehrálo během osmitaktového rytmického úseku, dnes 

muzikanti postaví celou písničku. Takže současná populární hudba vlastně žije 

jen z jazzových drobků. Ale i ty jsou natolik nápadité, že z nich lze složit pěkný 

song“, uvažuje klarinetista a altsaxofonista Miroslav Šiška… 

Ve sloupečku „Názor odborníka“ nás pochválil Max Wittmann, vedoucí 

hudební redakce ČRo Brno: Academic Jazz Band je kapela, která v domácí 

hierarchii svého žánru drží již několik let první příčku kvality i umělecké 

úrovně. Obdivuhodný soubor, který vznikl na půdě přerovské jedenáctiletky 

s úmyslem hrát si pro radost (a dodnes složený převážně z amatérských 

hudebníků), je pojmem v celoevropském měřítku. Kdo chce slyšet ve stylově 

nejvěrnějším podání americký raný swing, měl by si přerovské „Akademiky“ 

určitě poslechnout. 

V tom roce jsme se opět začali věnovat „secvičování“ skladeb pro rozhlas. 

To patří též mezi záležitosti prestižního rázu. Navíc s nezávislou kontrolou 

kvality bandu. 

116

Vánoční pohodu jsme šířili mezi sebe i diváky na koncertě v klubu 

Tepla a. s. 16. prosince. Již v nových černých oblecích, koupených na jaře 

a s A. Kunertem, který mezitím už prodal všechny hrnce a pánve. 

2005 

V menší pohodě pokračovaly studiové frekvence i v dalším roce, v němž 

úsilí bylo směrováno k vlastnímu vydání našeho třetího CD. Skladby 

pocházejí všechny z brněnského studia a CD bylo určeno pro obchodní 

partnery a. s. Kemifloc, která sponzorovala výrobu. Vydání jsme si zajišťovali 

sami. 

20. května pořádal kulturní spolek Academic pod záštitou starosty města 

Přerova pro příznivce starého jazzu moravský minifestival „Poznáte lehce náš 

rytmus“. Kromě AJB vystoupily i Alfa Band Fulnek a OTJB V. Losiny. Byl 

využit grant města Přerova. 

Náš kulturní spolek též uspořádal 15. prosince i Vánoční koncert, rovněž 

v klubu a. s. Teplo Přerov. Organizační tíha spočívala v obou případech 

zejména na paní Renatě Černocké, stejně jako u ostatních případů, které byly 

organizovány spolkem. Agenturní činnost v dalších případech je vykonávána 

různě. Ty další případy byly v r. 2005 např. v hotelu Jana, v Kojetíně, 

Luhačovicích, v hotelu Santon u Brna či na několika místech v Německu. 

V Hofgarten se 31. července jednalo o „Lebendiger Nostalgie−Trip mit Jazz 

und Swing“, kde nostalgii vyvolávaly a jazz oživovaly Vitello Tonnato and 

The Roaming Zucchinis a AJB. 

2006 

Údaje z tohoto roku zaznamenejme ještě rychleji a všimněme si pouze méně 

obvyklých: 100 let veslařského klubu v Aschaffenburgu se slavilo za účasti AJB 

29. července, 9. září se AJB účastnil festivalu „Jazz na konci léta“ 

v Č. Krumlově a v tomto městě jsme si zahráli i na prezentační akci 

organizované firmou Roche 19. října. Poprvé jsme vystoupili na pódium 

v hotelu Adamantine v Pozlovicích 20. 10. 06 pro pořadatele ze zlínského kraje. 

2007 

V r. 2007 bezesporu nejvíce energie a času bylo věnováno přípravě tohoto 

almanachu, výrobě DVD se zachovanými videozáznamy a přípravě CD 

s historickými snímky. 

Když odhlédneme od tradičních vystoupení v Michalově, v Luhačovicích, 

v Německu či v Městském domě, zbývá k uvedení zejména účast na XIX. 

Salónu tradičního jazzu 16. června v Neratovicích, Dvůr malého Vítka 

12. července v Č. Krumlově a koncert pro Jazzclub v Offenbachu o den 

později. A taky jsme si zkusili zopakovat swing! 

117

118

Část II − Vzpomínky 

Dixieland XI. A 

a jedna třída 

přerovského gymnázia 1956 −1959 

Přerovské gymnázium v roce 1956 otevřelo tři deváté třídy A, B, C. Ten, 

kdo rozhodoval o klíči a tím i výběru žáků do jednotlivých tříd − a to byl jistě 

mimo jiné také ředitel gymnázia profesor Bubeník − měl − aniž to tehdy mohl 

tušit − mimořádně šťastnou ruku. Do jedné třídy nastoupila parta nováčků, kteří 

se až na malé výjimky prakticky neznali. Ale jak už to v mladých letech bývá, 

našli si k sobě brzy cestu. 

První den školy při nástupu na dvoře napjatě očekávali, kdo se stane jejich 

třídním. Vedením třídy IX. A byl pověřen nový mladý člen pedagogického 

sboru gymnázia − pan profesor Novotný. Třída byla z neznámého důvodu 

umístěna v I. patře školy nejblíž ředitelny a sborovny přímo nad hlavním 

vchodem do budovy gymnázia. Brzy se žáci třídy začali zajímat o kulturní 

a sportovní dění na škole. Zjistili, že pěvecký sbor vede prof. Pejša (člen 

PSMU) a tělocvikářem že je několikanásobný mistr světa na foukací 

harmoniku prof. Pleva. 

Třída IX. A byla zvláštní tím, že měla ve svém středu sestru profesora Plevy, 

dceru školníka Komárka, vítězku recitační soutěže Wolkerův Prostějov, vítěze 

krajských matematických olympiád, dívčí trio, členy vítězného týmu přeboru 

republiky v české házené, basketbalové a volejbalové nadšence (z nichž jeden 

byl později trenérem reprezentačního volejbalového družstva a jeden přesedlal 

na fotbal a hrál za prvoligový tým Sparta Praha) atd. 

Ta zdravá všehochuť a správně nastartovaná nevyčerpatelná energie mládí 

a v neposlední řadě stmelení třídní party na chmelových a bramborových 

brigádách, školních výletech, lyžařských kurzech a jiných třídních akcích 

vyústila ve druhém roce třídního soužití v rozhodnutí přetavit zcela zřejmé 

hudební cítění v něco, co by mělo hlubší smysl. Od klavírních a kytarových 

základů a písní Kučerovců přejít také k jiným nástrojům a vyšším hudebním 

119

120 

formám. A tak ve druhém roce na gymnáziu se zatím zcela nenápadně rýsuje 

jádro zatím bezejmenné skupiny, jejíž členové se začínají učit a postupně se 

zdokonalují ve hře na saxofon a klarinet (Lakomý), trombón (Smejkal), piano 

(Stužka), banjo (Menšík), kytara (Vymyslický), zpěv a klavír (Dreiseitlová). 

Každý z nás tehdy několikrát zhlédl nezapomenutelný film „Synkopy“ se 

sugestivní jazzovou tematikou, o kterém jsme si nadšeně povídali a pak lovili 

a poslouchali hudební pořady na cizokrajných stanicích rádia − tajně a s nadše− 

ním Luxemburg, Autofahrer unterwegs, Svobodná Evropa i Hlas Ameriky. 

Padlo v tomto druhém roce závazné rozhodnutí − každý se na svůj nástroj 

naučí hrát tak, abychom se mohli po prázdninách sejít, aby se sehnaly a roz− 

daly nějaké noty, řeklo se jedem, odpočítalo se…a při těchto úvahách se 

ukázalo, že k úplnosti orchestru chybí ještě nějaké nástroje a začalo se pátrat. 

Výsledkem byla trumpeta (Petruška z průmyslovky) a basa (Peška ze sousední 

třídy B). Bicí soupravu se podařilo zajistit prostřednictvím otce Jirky 

Lakomého v klubu přerovské elektrárny i se starším bubeníkem (Novotný). 

Plán byl jasný, slovo dalo slovo − školní rok a prázdniny − individuální dřina. 

Nikdo z nás nechtěl před ostatními propadnout. Pamatuji si, jak jsem potkal 

o prázdninách Otu Smejkala a říkám „Tak co, Oto“ Ota − „Baví mě to…Už 

umím Žabáka − pojď si poslechnout“. Tak jsme šli k nim − a uměl − bez chyby 

− a s dusítkem. 

Jako první orientační schůzku ještě neúplné kapely po prázdninách bych 

označil tu v sídlišti Meopty v bytě Vymyslických…Ale pak to začalo mít spád 

− byt Franty na Kratochvílové, Pavla na Jaselské, elektrárna, zpočátku 

nevěřícně a trochu skoupě ve školní aule na gymnáziu…Přenášení basy 

a bubnů sem a tam…A dřina − pár skladeb pořád dokola až do úmoru. První 

cíl byl před námi… Prosinec 1958 a slavnostní školní „jolka“ v sále přerov− 

ského pivovaru. Bude tam celý gympl i profesorský sbor. Žáci z jednotlivých 

tříd gymnázia připraví program. 

Pro nás tedy první veřejné vystoupení začínajícího bezejmenného orchestru 

ze třídy XI. A. Vybrali jsme a vypilovali tři skladby dixielandové a jednu 

taneční zpívanou. Na ten úspěch prvního vystoupení nelze zapome− 

nout…Zápal a živelnost strhla celý sál pivovaru k mohutným ovacím. A pak 

přišel poděkovat sám pan ředitel Bubeník − pochopil, že píseň „Tluče, tluče 

bubeníček“, kterou zazpívala Míla Dreiseitlová a dívala se při zpívání přímo 

na něho − tu že jsme vybrali schválně. Dixieland v podání mladíků byl prý 

strhující… 

Prosinec roku 1958 byl pro začínající kapelu významný navíc ještě tím, že 

jsme měli kromě školní „jolky“ před sebou další povinnost. V klubu 

elektrárny, kde byly zkoušky, jsme měli po silvestrovském programu hrát 

k tanci − asi od 22 hod. do 1 hod. po půlnoci − to již v roce 1959. Nastalo 

počítání − taneční skladba trvá průměrně 3 minuty − zahrajeme 3 skladby

v sérii tj. 9 minut − 6 minut přestávka − co čtvrt hodiny jedna série − za hodinu 

tedy 12 kousků a za 3 hodiny 36 skladeb. Nastala tvrdá práce − sestavení 

prvního repertoiru. Sehnaly se nějaké „tišťáky“ tanečních skladeb (slowfox, 

tango, waltz, foxtrot) a lidovek (valčík, polka). A zpaměti odposlouchané 

dixielandy… Nacvičit 36 skladeb v amatérské začínající kapele nebylo jen tak. 

Pořád něco chybělo. Pak kdosi řekl − zkusme improvizovanou bluesovou 

dvanáctku…V čem .... V B−duru…A podařilo se… Trumpeta Pavla coby 

základní melodický hlas zněla zcela bezchybně… Jirkův klarinet vše obalil 

skvělými kudrlinkami a Otovy pozounové přiznávky a glisanda spolu se 

šlapající rytmikou …Dohromady tedy chórus − sóla − chórus …První blues 

bylo na světě − byla to paráda…Všem zářily oči…Dali jsme dohromady asi 

25 skladeb − no a zbytek že se nějak vyvine − pro úspěch na zvláštní přání se 

něco zopakuje a doplní se navíc bluesovými improvizacemi. Druhé veřejné 

vystoupení po trochu nervózním začátku se podařilo − tančící páry i netančící 

posluchači byli spokojeni − museli jsme přidávat… 

V desáté a jedenácté třídě byla naší třídní profesorka Kubínová. Byla naším 

fandou a poslala za námi zástupce ředitele profesora Sedláčka. Ten na začátku 

roku 1959 po úspěšné „jolce“ přišel za námi do třídy s tím, že gymnázium bylo 

pověřeno zajištěním kulturního vystoupení v patronátním JZD a že ze školy 

kromě houslí a klavíru, recitačního pásma z dalších tříd vystoupí i naše kapela, 

což jsme přivítali s radostí…Odvoz zajistí škola…. Schůze JZD byla 

v19 00 hod. − školní agitka vystoupí v úvodu programu − orchestr zahájí 

a ukončí celé pásmo. Kdosi přišel s nápadem − máme−li začít, tak orchestr 

Gustava Broma vždy začíná a končí znělkou…Nacvičili jsme Šajzonetem 

vybraný úryvek waltzu − melodii na 8 taktů…A veřejně ji poprvé zahráli v tom 

JZD…Opona se rozhrnula − komusi strhla pultík…Smích v sále…Paličky 

bubeníka odklepaly rytmus − raz dva tři − 8 taktů zahráno − konec…Hodnou 

chvíli se nic neděje…Pak přichází studentka z nižšího ročníku coby 

konferenciérka a říká posluchačům větu, která se stala památeční a jen ti, co 

to zažili, vědí proč…Sdělení bylo prosté …„Orchestr vám zahrál 

znělku“…A odešla…Opět smích v sále…Po vyhodnocení této produkce jsme 

si řekli, že kapela musí mít nějaký název a protože nás bylo tehdy pět z jedné 

třídy a protože již tehdy nás bavila a šla nám nejvíc dixielandová muzika, 

shodli jsme se na názvu DIXIELAND XI. A. 

Tato nová úspěšná kapela se postupně dostávala do podvědomí širšího 

okolí. Navíc si přes vítězství v okresním a krajském kole soutěže STM 

vybojovala účast v celostátním kole STM, které se v roce 1959 konalo v Brně. 

A i tehdy to bylo tažení vítězné − pochvala poroty a 1. místo. Dokonce přišel 

tehdy za Mílou Dreiseitlovou kapelník Erik Knirsch a lákal ji coby zpěvačku 

do své kapely. Byli jsme vybráni, abychom jako vítězové hráli kromě několika 

vystoupení v podnicích také na přehlídce vítězů, která se konala na Zimním 

121

stadioně. A tehdy Laďa Peška přišel s geniálním nápadem, že totiž slyšel před 

týdnem úplně nový hit − písničku „Páni kluci, však je znáte, rádi pletou páté 

přes deváté…“ a že to bude bomba, když se to za dva dny naučíme…Takže 

aranžmá psáno na koleně, slova písně pochycená jedenkrát z rádia a doplněná 

vlastní tvorbou, dvě − tři malé zkoušky a hurá na přehlídku vítězů − stadion 

zaplněn ze tří čtvrtin. Do serie precizně naučených soutěžních skladeb vsunutá 

novinka dopadla taky dobře. Jediným zádrhelem byl malý výpadek slov 

zpěvačky, která v jedné části písně pohotově zaimprovizovala a místo slov 

odzpívala la−la−la. 

Ještě bych rád připomněl jednu z příhod, která mi utkvěla v paměti. Hráli 

jsme někde na vesnici − snad to bylo v té slavné Zábeštní Lhotě, kde nám 

jednou zhasli světlo. Když jsme jeli tam, přijel pro nás autobus, cesta zpět byla 

však romantičtější. Pořadatelé nám přistavili traktor s vlečkou, na které bylo 

pár otepí slámy, která měla zamaskovat nevoňavý a mírně znečištěný povrch 

korby. Zpěvačka Míla měla tehdy na sobě pěkné sametové zelené šaty a my 

i ona jsme cestu přežili s malým znečištěním našich muzikantských uniforem. 

Proč to připomínám V těch zelených sametových šatech, které absolvovaly tu 

pohnutou a nevoňavou „traktorovou“ přepravu, se nakonec na maturitní tablo 

třídy XI. A nechaly vyfotografovat všechny holky. 

František Menšík 

Academic jazz band a Dixieland XI.A 

To jsou signály, které mi říkají, že jsem byl kdysi také mladý, ale že už to 

není pravda. Byly doby, kdy už jen slovo Dixieland bylo zavrženíhodné 

a jedině okolnost, že jeho pravý význam byl výrazem otrokářského jihu 

Spojených států amerických (což bylo nutno vždy zdůrazňovat) mohla 

omluvit skutečnost, že takovou hudbu provozují českoslovenští mládežníci. 

Jazz se musel alespoň na plakátech psát „džez“ a zpívat anglicky bylo téměř 

protistátní činností. Píši o tom proto, že i v této atmosféře se jazz hrál, jen bylo 

obtížné najít prostředky a prostředí k jeho veřejným produkcím. 

Taneční a zábavná hudba však měla zelenou a dokonce se pod jejím jménem 

mohly skrývat i takové podezřelé žánry, jako džez a jeho „bílá“ větev 

dixieland. Jako vedoucí Kroužku přátel… jazzové hudby jsem byl v roce 1959 

122

delegován do poroty STM (soutěže tvořivosti mládeže) a tam − ejhle se 

objevila parta neohrožených studentů přerovské jedenáctiletky, kteří se nebáli 

před porotou ohlásit skladby jako Tiger Rag nebo Riverside Blues a dokonce 

je předvedli s náležitým drivem − tehdy elánem, průbojností − takže jsem měl 

lehkou práci přesvědčit zbytek poroty, že jsou zralí do celostátního kola. 

Musím říci, že i ta porota, v níž seděli hudební odborníci krajského formátu, 

kteří o jazzu a dixielandu moc nevěděli, uznala, že tohle je hudba, která 

mladým lidem jde ze srdce, ale hlavně že také intonace, harmonie a inter− 

punkce jsou v pořádku. Dokonce mi uložili, abych se jim po odborné stránce 

věnoval, což jsem učinil rád, i když jsem o hudebních nástrojích a teorii měl 

menší znalosti, než oni tušili. 

Věc byla totiž taková, že tehdy se o propagaci jazzu nestarali odborníci 

a hudební teoretikové, ale laičtí fandové, kteří byli ochotni obětovat čas 

a podstoupit i nějaká ta rizika s tím spojená. A tak jsem pak prožil s pozdějšími 

maturanty pár krásných let, kdy jsme se věnovali propagaci této naší milované 

hudby po vlastech českých, moravských a dokonce i slovenských. Tu se mi 

vybavuje roztomilá historka, kdy jsme − tuším v roce 1962 − měli dokonce 

vystoupení v bratislavské televizi a marně vysvětlovali tamním technikům, že 

ta muzika je opravdu improvizovaná a nedá se s ní zajistit fungující playback. 

Jak to tehdy dopadlo už nevím, videorekordéry ještě nebyly, ale vždycky si na 

to vzpomenu, když v televizi vidím některou velkokapelu, nebo zpěváka, jak 

bez mikrofonů snaživě předstírají své strhující výkony. 

Co se mi na mládencích nejvíc líbí je, že zůstali zapálenými amatéry, kteří 

do dneška na svém hraní pracují a vyvíjejí se, i když už žádnou (a tím méně 

mou) pomoc nepotřebují. Dnes už mají dávno po maturitě, někteří bohužel 

i po pohřbu, ale stále je to mladistvá parta, kterou obdivuji. 

Ladislav Pospíšil 

Je to hrozné 

Je to hrozné, ale když jsem četl Tvůj dopis a uvědomil jsem si, že to bude 

50 let od doby kdy jsem i já začínal s tehdejším Dixielandem XI, tak mně 

přechází mráz po zádech a nechce se tomu věřit. Musím přiznat, že to byly 

krásné časy plné nadšení a plánů a že se hrálo s nadšením a vytrvale. Dixieland 

je krásná muzika a myslím, že mi dala do mé další hudebnické činnosti hodně. 

Taky celá naše parta muzikantů byla výborná jak po muzikantské stránce, tak 

i v soukromí. Různé oslavy, které se konaly v Komuně měly vysokou kulturní 

úroveň a taky tu pivní. Ale bez toho to nejde, tím se utužuje kolektiv. 

123

Píšeš, že si má každý vzpomenout na nějaké ty zážitky a vzpomínky. Abych 

se ti přiznal, tak jsem na tom asi tak jako ty, že už si prd vzpomínám. Co si 

pamatuji, to je naše působení na brigádě v Břidličné, kde jsme příležitostně 

hrávali a hráli i v okolních dědinách, což zařizoval blahé paměti náš tehdejší 

bubeník Sedlák. V Břidličné se udály dvě story, na které si určitě vzpomínáš. 

Jedna se vztahovala k ožralému myslivci, který si − s patřičnou flaškou − 

vyžádal zahrát Zelení hájové. Samozřejmě přišla pauza a po pauze se na 

milého myslivce zapomnělo, avšak nezapomněl myslivec, který přišel 

i s puškou a se slovy „Budou ti hájové nebo ne“ začal na nás mířit. Kapela 

se hrdinsky rozprchla a zůstals tam jenom Ty se svým pozounem, a tak Ti 

nezbylo nic jiného, než mu ty Háje zahrát. Zahrál jsi je skvěle. 

Kromě toho si vzpomínám, že Míla zpívala v Karlově Studánce v Hubertusu 

s velkým úspěchem na stole, že Mistr se před vystoupením blaze vykoupal 

a potom nezahrál po celý večer ani „hoří“ a že Míla v Brně na Stadionu před 

tím obrovským davem zapomněla text, ale přes to všechno měla (a s ní 

i kapela) obrovský úspěch. 

Srdečně tě zdravím! 

Peška Vladislav 

Dvě šance 

Do houslí jsem chodil strašně nerad. Z počátku to šlo. Vrzal jsem si své 

šlágry a snil jsem o tom, že jednou budu slavným. Pak jsem ale zjistil, že holky 

se dají oblbovat i jinak. Třeba salty u Bečvy, nebo zpěvem soudobých hitů za 

doprovodu kytary od babičky. Nesnášel jsem teorii, a tak jsem byl nakonec 

šťastným, když moje návštěvy hudební školy skončily s posledním ročníkem 

základní školy. 

„Takový talent, “ stěžoval si pan učitel Votava mé mámě. Marně. 

S nástupem na gymnázium jsem stále více začal pošilhávat po kytaře 

a mikrofonu. Komuna, kterou přejmenovali na Klub dopravy a spojů, mi stála 

v cestě ze školy. Postával jsem často pod oknem a sledoval zkoušky kapely 

Járy Kohouta. Kéž bych si tak jednou mohl zazpívat na mikrofon! Můj sen se 

ale dlouho nesplnil. Docházel jsem na gympl, kde měla sídlo tehdy už známá 

kapela Dixieland XI. Očumoval jsem je na chodbách, ale marně. Byl jsem pro 

ně vzduch. Luboš Pleva, mistr světa na foukačku, mě měl z tělocviku, ale také 

vedl velký sbor a divadlo. 

124

„Kdo umí zpívat“ zeptal se jednoho dne ve třídě. 

Přihlásila se parta holek, ale kluk žádný. Ze zadní lavice se ozvalo: 

„Novák. A hraje na kytaru.“ 

Můj osud byl zpečetěn. Docházel jsem do sboru, ale brzy jsem dostal 

i sólové party. Vzpomněl jsem si na mateřskou školu, kde jsem zpíval roli 

kohouta. Proboha, abych nedopadl také tak! Nakonec jsme se spolužákem 

Pepou Šiškou dokonce založili kapelu, ale bylo to jen takové vrzání. Prostě se 

mi zdálo, že jsem k ničemu. 

Jednoho dne přišly do školy nějaké papíry ohledně soutěže nových talentů. 

Vůbec jsem neměl chuť se přihlásit. Ale holky ze třídy to udělaly za mne. 

A tak jsem jednoho krásného odpoledne stál před mikrofonem a za mnou 

kapela Járy Kohouta. Porota se tvářila znuděně. 

„Co budete zpívat“ 

„Mně je to jedno,“ řekl jsem přidrzle. 

„A co tak Červené pantoflíčky“ zeptal se Jára Kohout. 

„Tak jo.“ 

Kapela spustila a já jsem zjistil, že to mám strašně nízko. Ale nebylo úniku. 

Odezpíval jsem sloku a refrén a hlavní porotce mávl rukou. 

„Stačí.“ 

Odploužil jsem se a spolu s ostatními jsem čekal na výsledky. Věděl jsem 

ale, že to nebyla moje parketa. Stál jsem těsně u dveří. V tom jsem zaslechl 

své jméno. 

„Novák. Zpíval čistě. Ale měl to asi nízko. To bude tenor. No, zatím má 

času dost.“ 

Už jsem na nic nečekal. Vlekl jsem se domů a druhý den se mi ani nechtělo 

do školy. 

„Tak co“ uháněly mě holky. 

„Nic. Prý mám čas.“ 

Byly zklamané a já ještě víc. . 

Neděle byla svěží a slunečná. Ozval se zvonek. Musel jsem přes dvůr, abych 

otevřel neznámému rušiči mého klidu. Klika cvakla a dveře mírně zavrzaly. 

Stál tam Jarda Kubín, jeden z Dixielandu XI. 

„Ahoj. Máš čas“ 

„Na co“ 

„Kluci mě poslali, jestli si s námi nechceš zazpívat.“ 

„Já“ zeptal jsem se jako tele. 

„A je tu snad ještě někdo“ 

„A kdy“ 

125

126 

„Máme teď zkoušku v Komuně. Tak jdeš“ 

Polkl jsem naprázdno a kývnul jsem hlavou. Já jenom řeknu mámě. 

Zpátky jsem byl ale dřív, než by snad Jarda čekal. Vyrazili jsme. Měl jsem 

trému, uši mi hořely jak papriky. Kluci z dixielandu seděli v kroužku. 

„Ahoj,“ pozdravil jsem slušně. 

Kývli hlavou a Pavel Petruška se ujal zkoušky. 

„Umíš třeba…“ začal jmenovat skladby. 

„Jo, tuhle umím.“ 

„A ve které tónině to chceš“ 

„Kruci, zase ta teorie,“ zavrčel jsem si pod pubertální vousy. 

„Co takhle B dur“ a začal na trubku. 

„To je pro mě nízko,“ snažil jsem se oponovat. „Raději výš, třeba do E.“ 

„Tak do es,“ zavolal na ostatní, aniž respektoval mnou vybranou kytarovou tóninu. 

Spustil jsem a zdálo se, že kluci byli spokojeni. 

„My se ti ozveme s další zkouškou,“ řekl na závěr Pavel. 

Už se neozvali. Prý se tehdy Pavlovi zdálo, že zpívám moc vysoko. Zřejmě 

měl velké slovo, protože na to přistoupil i Jirka Lakomý, Ota Smejkal i Franta 

Menšík. A taky Jarda Kubín. Jediný, kdo se na mě stále díval velmi zvídavě 

už na té zkoušce, byl pianista Bobin Stužka. Netrvalo dlouho a navštívil mě. 

„Nic si z toho nedělej. Já ti něco navrhnu. My máme velkou swingovou 

kapelu. Říkáme si Alfa a hrajeme všechno. Tak bys to mohl zkusit s námi.“ 

Teď jsem věděl, že jsem nakročil správně. Bobin byl tím, který zažehl 

jiskřičku naděje, že jednou třeba budu skutečně stát před mikrofonem 

a kapelou. 

Můj sen se splnil. Byla to skvělá škola. Velký band zněl úžasně. Naučil jsem 

se díky Bobinovi i ostatním zkušeným muzikantům swingovat, zpívat blues. 

Ale také jsem se dostal ke šlágrům. Hráli jsme na čajích a občas na plese. Byli 

to skvělí muzikanti a dali mi tu nejlepší školu. 

Jednou se opět ozval Pavel Petruška. 

„Poslyš, nechceš přejít k nám Budeme dělat televizi a potřebovali bychom 

zpěváka. A navíc chceme hrát vedle dixielandu ještě v malé partě bigbít. Co 

ty na to“ 

„Já nevím,“ odpověděl jsem po pravdě. 

„Bobe, kluci z dixielandu mi nabídli…“ 

„Já vím.“ 

„A co mám dělat“ 

„Běž. Máš větší šance než v téhle kapele. My to nějak zvládneme 

a v dixielandu budu s tebou.“ 

„To myslíš vážně“

„Stoprocentně.“ 

A tak jsem dostal druhou šanci v dixielandu. Teď už mě brali vážně jako 

zpěváka, ale přitom byla sranda. 

„Viděli jste včera ten film Jak tam byl ten tulák a pořád říkal − já jsem 

Šůňas, kamarád z vojny“ 

Tenhle vtípek vládl dlouho v celé kapele. Všichni jsme se oslovovali Šůňas. 

Jenže každý už měl nějakou přezdívku, jen já ne. A tak to Šůňas se stále více 

říkalo jen mně. Až někdo místo Šůňas začal říkat Čůňas. Už mi to zůstalo 

navždy. Tak vstoupil do mého života Dixieland XI nejen hudbou a skvělým 

džezem, ale také mi dal cejch snad do konce života. Neboť ještě dnes mi nikdo 

jinak jak Čuňas neřekne. 

S dixielandem jsem absolvoval svou první televizi v Ostravě. Musel jsem 

zpívat anglicky a poradcem mi byl Ota Smejkal. 

„Čuňásku, to musíš pořádně rozjet. Carry me back to old Virginia,“ 

zanotoval. 

Televize dopadla dobře. Po ní mi kluci předvedli, že dovedou ještě jiné 

i věci. Zmastili se jak zákon a mě donutili, abych snědl rybičky z akvária 

a napil se s nimi. Nechal jsem se donutit, ale jen lehce. V té době jsem téměř 

vůbec nepil. Ale jak se zdálo později, pokusili se tomu udělat přítrž. 

V hudbě na mě působili skvěle. Naučil jsem se cítění džezu, začal jsem 

studovat soukromě angličtinu. Naučili mě tomu, že hrajeme a zpíváme pro lidi 

a nejen pro sebe. Ono ostatně padesát korun za celý večer bylo tak na 

limonádu a pro ně na pivo. 

Hrál se dixieland, ale pak se parta lidí dohodla, že skutečně chtějí ještě 

zakusit stále více se tlačící rokenrol a začínající bigbít. Začala pomalu vznikat 

další kapela. 

„Pojedeme hrát do Soběšína na mezinárodní tábor mládeže,“ oznámil 

jednoho dne Pavel, kterému už nikdo neřekl jinak než Mistr. 

Začali jsme cvičit a vedle dixielandu se zaváděly i první skladby 

s rockovými a bigbítovými prvky. Dechy jsme zachovaly, ale přitvrdili jsme. 

A to i kluci. Nejen v hudbě, ale i ve vztahu ke mně. Do Soběšína jsem odjížděl 

jako téměř alkoholem nedotčený panic. Bránil jsem se jejich návrhům dlouho. 

„Čuňas, nepij ty limonády, dej si pivo.“ 

„To je hnusný a hořký,“ reagoval jsem v obraně. 

Jenže jak mě vychovávali v hudbě, tak nakonec dokázali to, že jsem se 

jednoho krásného večera rozhodl odložit limonádu a do ruky jsem uchopil 

půllitr. Jedno pivo jsem přežil, druhé také. A pak už to šlo. Jeden večer se jim 

povedlo srazit mě na kolena. Vypil jsem asi pět piv a byl jsem jak čuně. 

„Bravo, Čuňas, dej si ještě. Konečně jsi muzikant.“ 

Už jsem nemohl. Bylo po hudební produkci a já jsem seděl na židli, smál 

jsem se jak jojo a nemohl jsem vstát. 

„Já nemůžu jít a ani se nezvednu,“ řehtal jsem se. 

127

„Nevadí, Čuňas, my tě poneseme.“ 

Vzali mě na ramena jako rakev a nesli mě celým táborem. Spíše kličkovali, 

protože jim pohyb na vlastních nohou dělal taky problémy. To muselo přijít. 

Zavrávorali a upadli se mnou na louce do vysoké trávy. Zůstal jsem v pohodě 

ležet v trávě a hleděl jsem na hvězdy, kterých byl dvojnásobný počet. Oni se 

klidně mezi tím vypravili ke svým chatkám. Nevím ani, jak dlouho to trvalo. 

Ale asi se v někom z kluků ozvalo svědomí. Najednou jsem spatřil blikající 

světýlka a obrysy postav. 

„Kde jsi, čuňas“ řvali a svítili baterkami do trávy. Dva měli dokonce tága 

od kulečníku a bodali do trávy jako záchranáři do laviny. Našli mě. Zase mě 

vzali a já jsem se v pohodě nechal nést až do chatky. Posadili mě do sprchy 

a pustili vodu. Myslím, že po chvilce jsem se uvrtil a odšoural jsem se do 

postele. 

„Fuj, už nikdy,“ řekl jsem známou chlapskou lež. 

Jeli jsme společně ještě do Jugoslávie na koncertní turné jako Synkopa. Ale 

pak už jsme se definitivně rozhodli pro rozchod a cestu k bigbítu. 

Myslím, že můj život s dixielandem mi dal moc. Jak pro život, tak pro mé 

hudební cítění. Vždyť kdo měl to štěstí, aby po výchově v rodině k vážné 

hudbě mohl projít swingem, a pak měl kolem sebe tak skvělé muzikanty, jako 

byli právě v Dixielandu XI. 

Mnozí už mezi námi nejsou, s jinými se setkávám málo. Ale nikdy na ně 

nezapomenu. 

Pavel Novák 

Záskok − můj zvláštní úděl 

Že hudba sbližuje národy je staletími ověřená pravda. A že věkové rozdíly 

hudebníků, působících v jednom orchestru, se právě hudbou srovnávají, je 

další osvědčená skutečnost. Moje účinkování jako klavírista v Dixielandu XI 

nebo AJB s muzikanty v průměru téměř o dvacet let mladšími − byť v různých 

obdobích jako záskok − je právě můj případ. 

Kapitola první: 1959 

Jako člen poroty soutěže Lidové umělecké tvořivosti jsem se s Dixielandem 

XI. A oficielně setkal v „Komuně“, abych se přesvědčil, že tu skutečně vznikl 

nový orchestr, kvalitativně, repertoárem i stylem odlišný od většiny tzv. 

tanečních kapel. Dalším překvapením byla pro mne subtilní zpěvačka 

s hereckou interpretací písniček − Miluše Dreiseitlová. Jak by ne, když 

o mnoho let později jsme ji vídali na prknech předních českých divadel. 

128

Kapitola druhá: 1962 

Silvestrovský pořad Ostravské televize, přímý přenos z chaty Ovčárna pod 

Pradědem byl pro mne prvním záskokem za klavíristu Bohumila Stužku. 

Dvoudenní pobyt v krásném prostředí zasněžených svahů byl zaplněn 

zkouškami i v okolí chaty. Střídání tepla v chatě a promrzlého ovzduší mimo 

ni se stalo osudným režisérovi pořadu Zdeňku Havlíčkovi, který první den sice 

hlasitě uděloval pokyny všem účinkujícím, ale druhý den v důsledku prudkých 

teplotních změn je sípajícím hlasem jen šeptal svému asistentovi (ke 

škodolibosti všech účinkujících). Fanoušci Dixielandu XI. A mohli vidět svoji 

kapelu ve večerním televizním pořadu. 

Kapitola třetí: 1963 

Můj druhý záskok (opět za Bohumila Stužku) byl pro mne prověrkou 

přizpůsobení mé swingové orientace dixielandovému hraní a to na úrovni 

přenosu Slovenské televize v Bratislavě. Bylo to pochopitelně přímé vysílání, 

záznam se tehdy nepořizoval a dosah televizního signálu do Přerova nebyl 

tentokrát technicky realizovatelný. Nevím už jak jsem se stal vlastníkem 

magnetofonového záznamu celého pořadu, který se snad nyní podaří převést 

ze stařičkého magnetofonu Sonet duo do modernějšího záznamového zařízení 

k posouzení dnešním posluchačům. 

Televizní natáčení bylo provázeno nejrůznějšími záludnostmi záběrů 

kamery. Všichni kluci z kapely samozřejmě znali své party zpaměti. Já jsem − 

jako záskok − notový záznam alespoň místy potřeboval. Ale noty položené na 

klavíru nebo dokonce na konci klaviatury zase vadily kameramanovi, který 

vyžadoval detailní záběry rukou. A tak jsem unikal kameře s notovým partem 

i na kolenou, jen abych vyhověl záběru. Ale všechno dopadlo OK. Dixieland 

XI. A měl úspěch a nabídky k účinkování i v zahraničí nedaly na sebe čekat. 

Kapitola čtvrtá: 1981−3 

V těchto letech jsem zpracoval několik aranžmá pro velkokapelový AJB, 

jehož nástrojové obsazení se rozšířilo na 4 saxofony, 3 trubky, 2 trombony 

a rytmickou skupinu. I to bylo zřejmě podnětem k nabídce od AJB, abych se 

mimo aranžérských povinností stal také dirigentem orchestru. Mimo celé řady 

koncertních a společenských vystoupení jsme se úspěšně podíleli i na soutěžní 

přehlídce jazzových souborů v Kroměříži v roce 1982. Hudební vizitkou 

orchestru této soutěže je nakladatelstvím Panton Praha vydané LP se skladbou 

Neala Heftiho „Fantail“. 

Návrat AJB k interpretaci raného swingu 20. a 30. let min. století, včetně 

snížení nástrojového obsazení, ve kterém orchestr splňuje ta nejpřísnější 

hudební a stylová kriteria (což je popsáno v jiných kapitolách této publikace), 

potvrzuje správnost tehdejšího rozhodnutí. 

129

Kapitola pátá: 1985 

Začátkem toho roku mne požádal Ota Smejkal, abych urychleně zpracoval 

aranžmá jedné písničky pro tehdy začínající pořad Ostravské televize 

„Kavárnička dříve narozených“, ve kterém se stal AJB doprovodným 

orchestrem známých herců a zpěváků. Aranžéři orchestru měli podobné úkoly, 

ale byli zaměstnáni, já začínal důchodový věk a měl tak pro aranžování více 

času. Po úspěšné premiéře tohoto pořadu následovalo brzy pokračování a jeho 

autor Ondřej Suchý vyžadoval další orchestrální aranžmá. 

Pro třetí pokračování Kavárniček se stalo aranžování hudebních podkladů 

mou již výlučnou − milou − povinností, včetně opětovného záskoku u piana za 

Karla Sekeru, který v době natáčení byl odvelen na vojenské cvičení. 

Protože pak měl AJB závazky k zahraničním zájezdům, stal jsem se 

výlučným aranžérem hudebních podkladů tohoto pořadu, už však pro 

Ostravský rozhlasový orchestr, který AJB vystřídal. Tak jsem se jako aranžér 

i autor písniček mohl podílet na padesáti osmi pokračováních Kavárniček až 

do roku 1995. 

Kapitola šestá:1994 

A po mnoha letech opět záskok u piana za Karla Sekeru a o to odpovědnější, 

neboť už za 14 dnů AJB zahajoval desátý jubilejní Přerovský jazzový festival. 

Změny v klavírních partech, ke kterým nutně při zkouškách dochází, si Karel 

neopravuje, neb díky jeho výborné muzikální paměti se mu ihned v mozku 

ukládají. Tím hůř pro „záskokáře“, který zjišťuje, že některé části partů nebyly 

vůbec korekturovány. Avšak i tyto hudební hádanky se mně podařilo včas 

vyřešit a AJB mohl s úspěchem zahájit první festivalový večer. 

Pro „záskokáře“ však pokračovalo příjemné účinkování s kapelou při 

slavnostním křtu vlajky Města Přerova a následně úspěšný zájezd do Berlína, 

včetně koncertu v proslulém rozhlasovém středisku RIAS. 

Kapitola sedmá: 1994 

K popularitě kapely jsem přispěl i slovem, zpracováním tzv. sleeve−note 

k jejímu druhému CD, vydanému Českým rozhlasem Brno. 

Kapitola osmá: 2006 

Bude ještě záskok 

Přerov 11. 11. 2006 Vladimír Čech 

130

Jak to vidí manželka 

V našich poměrech je manželka v rodině vždy, až na malé výjimky na 

druhém místě, manželka muzikanta je na tom ještě hůř, je vždy na místě 

třetím. První místo samozřejmě obsazuje manžel, druhé muzika a pro 

manželku zbývá místo třetí, jestliže tuto pozici neobsadí ovšem stejným dílem 

do konce života děti. Z této „výše“ se pak díváte na všechno, co souvisí 

s muzikou a jejím interpretem, jako blízkým rodinným příslušníkem byť 

amatérským, velmi opatrně až skepticky. Pokusím se uspořádat náhled na 

soužití s muzikantem bez emocí a nadsázky, ale nemohu se neubránit do jisté 

míry subjektivnímu pohledu. Věřím, že podobné zkušenosti jako mám já, mají 

i jiné ženy hudebníků, ať amatérů nebo profesionálů a že bychom se mohly se 

svými zkušenostmi vzácně shodnout. 

Muzikant amatér musí dělat alespoň průměrně nějakou základní profesi, za 

kterou je pravidelně odměňován bez ohledu na kvalitu své práce, aby jeho 

rodina úplně nestrádala. V době vzniku jazzové skupiny Dixieland XI. A, ale 

i později, když se hudebně včetně názvu přeformovala na honosnější 

Academic, bylo provozování dvou řemesel normou a základním předpo− 

kladem hospodářské stability rodiny, neboť profesionálové by si tímto druhem 

hudby nevydělali ani na slanou vodu. Amatérismus a schopnost improvizace 

u nás zasahoval do všech oblastí pracovního i kulturního života. Tímto 

životním stylem byl vyčerpávající úprk a mohl jej ve zdraví přežít jen mladý 

nadšenec, nabitý elánem a energií. Vyžadoval mimo jiné neobyčejnou 

toleranci životního partnera, dětí a celé rodiny. Kdykoliv jsem něco 

potřebovala nebo chtěla udělat, mnohokrát jsem dostala odpověď: Nemůžu, 

mám zkoušku, máme vystoupení, jedeme na zájezd, musím cvičit. Na obranu 

Academicu musím uznat, že zkoušky byly jen jedenkrát týdně a že kapela 

vystupovala se svým jazzovým repertoárem při zvláštních příležitostech, 

nikoliv po sobotách na tancovačkách. I tak to bylo náročné na čas a energii jak 

muzikantů, tak zbytku rodiny hlavně v době, když děti byly ještě malé. Na 

vytváření imaginárních hodnot, jako je rozvíjení vztahů a vazeb ve vlastní 

rodině nebyl ani čas, ani ochota. 

Aby muzikant při zkouškách a vystoupeních obstál u kapelníka a později 

u posluchačů, musí svoji dovednost stále opakovat a rozvíjet cvičením. 

Samozřejmě cvičí, když ho to napadne nebo popadne a zásadně v ten 

nejnesprávnější okamžik. Pokud filatelista sbírá známky, nejsou projevy jeho 

záliby, až na občasná nadávání, slyšet. Muzikanta, když hraje, je slyšet 

vždycky a všude. Zejména v panelovém domě se hluk dobře šíří, ale ne 

vždycky se to dobře poslouchá. Když přicházíte domů pěšky z práce 

s objemným nákupem ve dvou taškách, s bolestmi v zádech, s kabelkou přes 

rameno a dvěma malými dětmi za zády, v případě deště ještě vše doplněno 

131

132 

o žonglování s deštníkem, nebo když chcete poslouchat rozhlas nebo jen ticho, 

jsou tyto harmonické zvuky nežádoucí a trhají uši. Tady už nepomůže ani 

mládí, ani elán, ani zavřené dveře. Vypolstrování dveří molitanem se ukázalo 

jako neúčinné. Naštěstí s přibývajícími léty se frekvence cvičení a předvádění 

hry na hudební nástroj snižovala, až se domácí zkoušení vytratilo úplně. 

Muzikant amatér má ale to štěstí, že hudba je pro něho koníčkem, relaxací 

a únikem z každodenních starostí i pěknou zálibou, která přináší chvilkovou 

radost nejen těm co hrají, ale i posluchačům. Ale tak jednoduché to zas není. 

Muzicírování v kapele vyžaduje ochotu jednotlivce podrobit se kolektivu 

i když mu to není po chuti, chodit na pravidelné zkoušky, bez kterých to 

bohužel nejde a na které se prostě musí vždy chodit i když se to rodině vůbec 

nehodí. Na zkoušky kapely se chodí i tehdy, když je muzikant na smrt 

nemocný a pro potřeby rodiny se nemůže pro nemoc na posteli ani pohnout. 

To pak před zkouškou zázrakem ožije a nemoc je dočasně vyléčena, aby ho 

ovšem s ještě větší intenzitou na druhý den schvátila. To platí nejen v případě 

nemoci, ale i v případě tělesného vyčerpání, únavy a chátrání věkem. Stále se 

nemohu zbavit dojmu, že v mnoho případech to byla jen obyčejná výmluva. 

Academic má ve svém repertoáru skladby z dvacátých let minulého století 

tzv. raný swing, což je dnes již málo obvyklý hudební styl. Za 50 let trvání 

souboru si našel své posluchače nejen v našem městě, ale po celé republice. 

Jejich úspěch v tomto žánru překročil v sedmdesátých a osmdesátých letech 

dokonce i hranice republiky. V období největší normalizace dokázal soubor 

překonávat úskalí devizových příslibů a souhlasu okresních představitelů 

vládnoucí strany a absolvoval za velmi primitivních podmínek řadu zájezdů 

s vystoupeními v zahraničí, konkrétně v západní Evropě. V té době byl takový 

zájezd v okresních poměrech ojedinělou událostí a pro mnoho lidí vysněnou 

a nedostupnou představou. Nebylo proto divu, že souboru mnozí cestování do 

zahraničí nepřáli. Věřím, že pro muzikanty byl tento druh zájezdů velmi 

nepohodlný a po všech stránkách náročný, když bez velkého odpočinku 

s velkými přejezdy autobusem museli absolvovat dohodnutá vystoupení. 

Na zájezdy jezdili všichni členové zásadně sami bez svých manželek, 

ženský element by rušil zábavu v mužském kolektivu a asi nebylo 

nejvhodnější vidět úpadek a morální rozpad muzikantů v důsledku 

„mládeneckého života“. Manželka muzikanta si přišla na své jinak. Určitou 

dobu před zájezdem prala, žehlila, sháněla a chystala jídlo na cestu a celý 

pobyt, pomohla při balení, udělila rady, doprovodila manžela na nádraží, 

k autobusu nebo k autu a sama zůstala doma, aby dělala jako vždy dobré 

rodinné zázemí. Po návratu souboru, když zapomněli na útrapy spojené 

s cestováním, se účastníci zájezdu vytahovali, kde všude byli a co viděli, 

zatímco manželce zbyly zase jen domácí práce v opačném pořadí.

S výjimkou kantorů, kteří měli prázdniny, čerpalo se volno z dovolené, které 

také nebylo moc. Tak se opakovaně stávalo, že většina volna z dovolené padla 

na vystoupení v tuzemsku nebo v zahraničí a společnou dovolenou musela 

manželka s dětmi oželet nebo jezdila na dovolenou sama nebo později s dětmi. 

Dnes pro mě pojem společná dovolená ztratil již na významu, ale v období, 

kdy děti byly ještě malé, jsem dovolenou tohoto typu postrádala. Pravdou 

zůstává, že zájezdy a vystoupení byly pro rodinu jistým přínosem do 

rodinného rozpočtu a já i děti jsme dostaly v té době dárky, které byly u nás 

nedostupné. Protože jsem v té době sama amatérsky pro rodinu ledacos ušila, 

potěšily mě třeba módní časopisy se střihy, vlna na pletení, dětská móda nebo 

třeba kousek zlata. Byla to jakási náhrada za služby, konané v době 

nepřítomnosti manžela−muzikanta. Pokus zúčastnit se jedenkrát společně 

s manželem takového zájezdu do zahraničí zůstal neuskutečněn. Nebyla 

k tomu příznivě nakloněna vůle ani orgánů rozhodujících o uskutečnění 

zájezdu, ani manžela. Názory ostatních muzikantů jsem neznala. 

Muzikant potřebuje být při tvorbě nebo interpretaci uvolněný, příjemně 

naladěný a bez stresu, pak se mu daří najít inspiraci. Když múza podřimuje 

nebo umělecký potenciál z vlastních zdrojů se vyčerpal, hledá inspiraci jinde. 

V některých případech je zdrojem inspirace milenka, což bývá drahá 

a dočasná záležitost, a to jen pro odolné jedince. V jiných, mnohem častějších 

případech je zdrojem inspirace a uvolnění alkohol v jakékoliv míře. Muzikant 

má žízeň vždy, i když inspiraci nehledá. Zkoušky, vystoupení, zájezdy a jiná 

setkání se nikdy neobešly bez nějakého alkoholu. Takový hektický životní styl 

umělců nemůže organismus dlouho tolerovat Z tohoto pohledu je řemeslo 

hudebníka rizikové a nejeden muzikant za to zaplatil zdravím a další životem. 

Můj manžel tuto smrtící kombinaci svého času doplnil ještě o počítačovou 

vášeň, což se mu málem zdravotně i jinak nevyplatilo. 

Soužití s muzikantem nepřináší jen samá negativa. Díky soužití 

s muzikantem jsem se naučila tento hudební žánr vnímat, mám v souvislosti 

s vystoupeními Academicu a jiných podobných souborů řadu pěkných zážitků 

a potěšení z muziky. A za to trápení, co amatérské muzicírování přináší, to 

snad stojí. 

Dr. Zdena Sekerová 

133

Nejsem rodilý Přerovan, 

ale jsem skalní fanda 

Nejsem rodilý Přerovan, tudíž úplné začátky místního bandu znám spíše 

z prospektů nebo vyprávění. Přišel jsem sem v období bouřlivého jara 1968 za 

prací a hlavně kvůli bytu. Jako vášnivý fotoamatér jsem uvítal i možnost 

zúčastnit se ještě téhož roku ČAJFu. Zde jsem poprvé poznal Academic Jazz 

Band. Svým způsobem to bylo shledání víceméně osudové. 

Vždy jsem inklinoval k hudbě spíše melodické, jako je blues, soul, swing 

a tradiční jazz. Proto mne tento band okamžitě zaujal svou hrou a nakonec 

i přátelským vystupováním jeho členů v průběhu celého trvání soutěže. 

V následujících obdobích jsme se setkávali pravidelně na festivalech, kde 

jsem se aktivně angažoval. Dokonce jsme navázali spolupráci. Pro kapelu 

jsem zhotovil fotografickou novoročenku. Náklonnosti členů kapely jsem já 

naopak několikrát zneužil pro podporu podnikatelských aktivit naší firmy, 

která byla završena sponzorováním CD v roce 2005, které jsme použili jako 

jeden z novoročních darů pro naše obchodní partnery. 

Z mého pohledu jsem na spolupráci nikdy neprodělal, neboť optimismus 

členů kapely a následně i optimistické tóny aranžmá mne nikdy nezklamaly. 

Prostě si ve mně vypěstovali náruživého „skalního“ fandu. 

Chtěl bych poděkovat za těch téměř čtyřicet let radosti a uspokojení (zažil 

jsem několik změn v obsazení i aranžmá), které mi všichni hráči dopřávali 

a při každé příležitosti dopřávají. 

Přeji neméně plodná a úspěšná i další léta. 

Váš Jiří Nečas 

Vzpomínka na US Army 

„A nechtěli byste zahrát Američanům Co vím, tak ti platí dobře.“, zeptal se 

příznivec bandu Heinz Meier z Erlangenu, který nás skoro denně chodil 

poslouchat do klubu Strohalm. Pracovní doba tam byla až od 23 hod. a jak 

jsme vyrozuměli, majitel měl pro tuto provozní dobu s radnicí nějaké drobné 

potíže. Ve 23 hodin byla totiž všude jinde zavírací hodina, on však svůj klub 

stále prezentoval jako soukromý. Že tam ale pustil každého, kdo zaplatil, to 

jsme viděli dobře. Ale to jen tak na okraj. 

134

Odpověď Heinzovi byla kladná, protože přes den jsme se většinou stejně jen 

potáceli po městě a sem tam si příležitostně zahráli − tu pro firmy, tu 

u Kaufhofu na zahájení sezónních výprodejů. 

Po naší odpovědi následovala bystrá reakce: „Tak tam jedeme!“. „Jak, kdy, 

čím, kam“. „Teď hned, na motorce, do jejich kasáren!“. „Mám si vzít aspoň 

pasport“. „Na co, uvidíš!“. A viděl jsem: Na tandemu motorky jsem se jako 

spolujezdec přehnal americkou strážnicí. Heinz cosi houkl bez zastavení na 

službukonajícího černocha a byli jsme uvnitř. Šli jsme zrovna za colonelem, 

tj. za „kovářem“. Při představení jsem rozhodně nezdůraznil, že jsem poručík 

armády Varšavské smlouvy a soustředil jsem se jen na chápání smyslu jeho 

řeči. Nic z toho nakonec nebylo, cenu asi nasadil obchodní poradce Heinz 

vysoko, ale po pár dnech na jednom rautu na radnici už jsme se s colonelem 

viděli jako známí. Byl tam jako zástupce posádky USA. 

Když už se tedy žádný business nekonal, zavedl mě Heinz aspoň do místní 

Army, kde mě dostrkal koupit si americké cigarety za „duty free“ cenu. 

Výsledek vnímaný kolektivem byl: vystoupení další žádné, cigaret jsem prý 

koupil málo a tak mi ostatní vynadali. A to je pořád a týká se to všech, kdo 

vyvinou nějakou iniciativu. Dobrodružství to bylo ale světové! 


135

Strava hudebníka 

Motto: Hudebníka musí někdo nakrmit, pít už skoro umí sám. 

Kvalifikace: 

1967 státní zkouška z hygieny potravin 

1971 atestace I. stupně z hygieny potravin živočišného původu 

1981 atestace II. stupně z oboru výživa a dietetika hospodářských zvířat 

1988 dizertační práce „Obsah dusičnanů v krmivech“ 

Myslím, že jsem dostatečně kvalifikován pro můj popis stravovacích návy− 

ků a oblast hodnocení výživy členů Academic Jazz Bandu. 

Natáčení v Praze. 

Do roku 1973 jsme nebyli nikde déle než 1 den a nebylo potřeba žádné 

speciální výživy, mimo jídlo v restauraci. 

Při natáčení desky Československý amatérský tradiční jazz jsme se v Praze 

ubytovali v hotelu Olympic. Mezi členy souboru se rozšířila mylná informace, 

že snídaně je v ceně noclehu. Toho využili Karel Slatinský, který si mimo 

standardní snídani poručil i palačinky navíc za 75, − Kčs a Milan Bartl, který 

přišel na snídani pozdě a objednal si párek. Nestačil jej sníst, tak mu párek za 

50, − Kč zabalili. V té době by bylo na Václavském náměstí za tuto cenu párků 

asi deset. Během natáčení nám pro odlehčení situace režisér reprodukoval 

skladbu s tématikou zažívání − „The Constipation Blues“, Blues o zácpě. 

Španělsko. 

Následovaly přípravy na zájezd do španělského San Sebastianu. Městský 

národní výbor v osobě svého tajemníka zajistil v přerovské pekárně trvanlivý 

chléb, ve výrobně „Ormil“ Severomoravského průmyslu masného n. p. 

trvanlivý turistický salám a v Severomoravských pivovarech n. p. několik 

beden přerovské desítky. Potraviny nám byly vydány zdarma s tím, že část 

dovezeme zpět, aby se laboratorně zjistilo, jak přečkaly náročnou cestu 

a zkušenosti se pak použily pro případný export do procestovaných zemí. Při 

přípravných schůzích bylo na základě geografického rozboru konstatováno, že 

ve Španělsku je hrozné sucho, a proto výše uvedený vedoucí zájezdu, jsa 

původem ze Šišmy, zajistil v mlékárně i dvě hliníkové konve červeně 

označené nápisem „Mlékárna Šišma“. Ty se staly v dalším dějství rekvizitou 

pro humorná představení během zájezdu. 

Kapela, včetně 2 vedoucích pracovníků − celkem 12 lidí, byla rozdělena do 

4 tříčlenných samostatných skupin. K názvu skupin se použila nomenklatura 

z filmu „Někdo to rád horké“: Severní, Jižní, Východní a Západní sekce. Pro 

neaktivitu sekce východní, tvořené dvěma doprovodnými pracovníky 

a nejstarším muzikantem, tzv. předsedou ROH, byly sekce Východní 

136

a Západní sloučeny do sekce Střední o 6 členech. Sekce byly zcela samostatné 

s rozplánovaným počtem polévek, konzerv, těstovin, nožů, soli, prkének a pro 

případ prochladnutí i rumu. Mám dojem, že přerovské Seliko n. p. poskytlo 

zdarma expedici část zásob této tekutiny, pracovně nazvané Karlem 

Slatinským lidová konzervatoř. Sekce byly vybaveny vařičem na rozličný 

pohon, v sestupné řadě plynový 2x, 1x petrolejový a 1x na pevný líh. 

Během cesty vykázal nový autobus KAROSA poruchy startéru. Opakované 

vynucené přestávky měly neblahý vliv na pitný režim osazenstva. První 

zastávka byla již v nedalekém Kojetíně v restauraci Pivovar, další spojená 

s výměnou startéru v Táboře, kde bylo prozkoumáno restaurací více. 

Výsledek byl ten, že tubista po přestávce ve Frankfurtu na první pokus 

nenastoupil k nám, ale do autobusu plného jeptišek směřujícího do Švédska. 

V přístřešku výletní restaurace Ponde Rosa poblíž francouzských hranic, kde 

jsme rozbili tábor, pak následoval „polní soud“, ve kterém byl tubista 

tribunálem z vedení zájezdu odsouzen do konce naší mise k pití šumáků 

z vlastních zásob. Pokud můžu situaci hodnotit jako člen stejné stravovací 

skupiny, neměl ale šumáky zřejmě žádné. 

Na francouzsko − španělských hranicích došlo na konve od mléka. Vedení 

výpravy před hrozbou sucha na poušti mne vyslalo, abych anglicky požádal 

celníky o vodu. Slušně jsem pozdravil a řekl, že jedeme na festival do San 

Sebastianu, a proto potřebujeme naplnit konve vodou. Celníci se na mne 

s úžasem dívali a pak pokynuli směrem k hydrantu. Na rozloučenou se mě 

zeptali, proč nejsme oblečeni v kroji. Otázka mě hluboce dojala. Nevěděl jsem 

totiž, že v té době se konal poblíž folkloristický festival. 

Dojeli jsme do San Sebastianu. Ubytovali jsme se v klášterní koleji, která se 

stala na týden naším domovem. Na přivítanou jsme k večeři dostali nějaké sekané 

maso v rajské omáčce. Výboru ROH zřejmě jídlo nechutnalo a tak rozhodl, že 

místo jakéhosi španělského jídla je lépe nechat si vyplatit diety na ruku. Jsme 

přece vybaveni našimi kvalitními konzervami a salámem. Raději jsem tedy týden 

jedl bagety s pomeranči za údivu Španělů, kteří naznačovali, že můžu dostat 

zauzlení střev. Výjimka nastala během návštěvy baskické restaurace, kde jsme 

obdrželi rybí polévku − baskickou obdobu maďarského halászlé a krupičnou kaši. 

Vše končilo provoláváním národních přípitků ocasúna − živijó. 

Potřeba živočišných bílkovin se projevila i tak, že Karel Slatinský, jsa 

vybaven z domu rybářským náčiním, ulovil v moři nějaké ryby. Následovala 

tepelná úprava ryb na plynovém vařiči na pokoji v klášterní koleji, kde bylo 

zakázáno i kouřit. Službukonající člen řádu se po uzření vzduchového měchýře 

a vnitřností ryb v umývadle včetně plápolajícího půlmetrového plamene vařiče 

zmohl pouze na výkřik „Jesús María“. K tomuto dění se váže i příhoda, která 

nemá přímou vazbu na výživu, ale chtěl bych ji rovněž uvést. Po ukončení této 

téměř kmenové akce prvobytně pospolné společnosti Milan Bartl zcela znaven 

usnul. Jsa buzen na večerní vystoupení, děkoval rušiteli slovy: „Právě jsi mi 

zachránil život, zdálo se mi, že stará chtěla, abych umýval schody“. 

137

Po průjezdu Španělskem jsme se utábořili v blízkosti Barcelony na místě, 

kde je dnes pláž posetá hotely. V roce 1973 jsme místo v blízkosti malého 

hotelu se smetištěm pracovně nazvali Rio Potkanos. Zde se historka s konvemi 

na vodu opakovala s tím, že na tom smetišti opravdu žádná voda nebyla. Po 

vystoupení v hotelu jsem požádal šéfa, zda si můžeme nabrat do konví vodu. 

Vyvalil na mě oči a poslal dva číšníky, kteří do konví „Mlékárna Šišma“ 

nalévali z originálních lahví minerálku. Styděl jsem se ještě víc než poprvé. 

Každá cesta má svůj cíl. Na jejím počátku se na zádi autobusu houpal les 

suchých salámů, aby větraly. Při návratu po téměř třech týdnech tam zbylo jen 

pár jejich konečků a chleby již také skoro došly. Pivo vyschlo již hned z kraje. 

Chléb i zbytky salámu pokrývala souvislá vrstva plísně. Byl jsem ovlivněn 

současnými pracemi o výskytu plísňových aflatoxinů a vyzbrojen vědomostmi 

jsem konzumaci zaplísněných potravin zakázal. Zřejmě jsem podcenil sílu 

hladu. Přes zákaz konzumace a příkaz výrobce, že část salámu musí být 

předložena k analýze, všechen salám zmizel. Severomoravský průmysl masný 

n. p. neobdržel zásadní informace o trvanlivosti výrobků a do Španělska nic 

nevyvezl a pět let byl s výlety utrum. 

Francie 1978. 

V roce 1978 jsme dostali pozvání na jazzový festival do Luneray v Norman− 

dii. Tentokrát jsme měli jet vlakem. Uspořádání stravovacích triád se podle 

vedení souboru osvědčilo a stalo se pevnou součástí organizace zájezdů na 

dlouhou dobu. Pro práci s vařičem ve vlaku bylo zapotřebí technologii upravit. 

Tíha spočinula na vařičích lihových pevných i tekutých. Během cesty 

rychlíkem Praha − Paříž téměř došlo k požáru vagónu. Při přípravě polévky na 

vařiči na pevný líh, který byl umístněn na umakartovém stolku u okna, došlo 

k propáleninám stolku 3. − 4. stupně − zuhelnatění umakartu. Shodou náhod 

jsme ve stejném vagónu i kupé jeli v opačném směru Paříž − Praha. Pozůstatky 

kulinářské přípravy byly na stolku i po týdnu zcela zřetelné. Ve vedlejším 

kupé seděla jiná část kapely s pyromanickými vlohami. Během aplikace 

tekutého lihu do vařiče se tento vylil a protékal pod stěnou do našeho kupé. Na 

podlaze vytvořil obrazec zvíci Černého moře. Byl okamžitě vyhlášen požární 

poplach se zákazem kouření a manipulace s otevřeným ohněm. Během tohoto 

zájezdu se nevyskytly žádné mimořádné stravovací zvláštnosti. Jenom 

podotknu, že jazzový festival se konal ve vyprázdněném skladu brambor a byl 

učiněn objev pití anýzky Richard s minerálkou ve formě bílé emulze. 

Francie 1981. 

V roce 1981 jsme opětovně vyjeli do Francie na jazzový festival v Luneray. 

Po zkušenostech s vařiči na tekutá paliva bylo rozhodnuto, že jsou povoleny 

pouze vařiče plynové. Toto mělo rozhodující vliv na vybavení všech triád. 

Opětovně bylo pečlivě naplánováno sestavení a výbava všech účastníků 

138

zájezdů a členů stravovacích 

skupin. Tentokrát byla naplá− 

nována přestávka v Aschaffen− 

burgu. Během ubytování 

v místním Jugendherbergu 

vyšla najevo krutá zrada. 

Známý kuchař a labužník 

Karel Slatinský, když si chtěl 

připravit vše potřebné k vý− 

robě knedlíků, zjistil, že 

parťák si místo vařiče sebou 

Stravenka pro členy AJB 

vzal manželku. Tím se systé− 

m stravovacích svébytných komun navždy rozpadl. Na zpáteční cestě 

z festivalu v Luneray jsme se opět zastavili v Aschaffenburgu. Zde bylo 

učiněno několik kulinářských objevů. Z mé strany se mi vryla do paměti moje 

první návštěva skutečné čínské restaurace. Pozval nás náš kamarád Otmar 

Rieth. Podávalo se kompletní menu od polévky po servírování na vyhřívaných 

podnosech, množství omáček a zvláště si pamatuji na tučné vepřové kousky 

asi 2 cm velké, obalené v cukru a opečené na pánvi. Na závěr se podávalo 

švestkové víno. Zřejmě však nejsou všichni takovými obdivovateli čínské 

kuchyně a dali by z čínské stravy přednost raději konzervě čínského lunche. 

Výbor ROH se opětovně domáhal výplaty projezených peněz v čínské 

restauraci. 

Teoretické studium německých specialit… 

139

… a následující praktické cvičení 

Hráli jsme na oslavě padesátin místního textilního magnáta s přezdívkou 

Pino. Během hostiny se podávaly různé lahůdky, od grilovaných kuřat, steaků, 

salátů až po dezertní sýry. Dirigent nemoha dirigovat se upřel na konzumaci 

dobrot. S naprostým přehledem vynechal všechny masné výrobky a vrhl se na 

obrovské kolo parmazánu. Vzhledem k váze zkonzumoval sýra asi kilo. 

S Jirkou Lakomým jsme se vydali po jeho stopách s tím, že jsme vystřídali 

množství dezertních sýrů. Nakonec zůstal ten modrý! S očekáváním slastných 

chuťových zážitků jsme si naložili plnou porci. Na rozdíl od Sněhurky nás 

modrá barva asi varovala a po několika ždibcích pistáciového sýra tento 

zmizel decentně v křoví. Druhým zásadním kulinářským objevem zájezdu 

bylo zjištění, že pistáciový sýr mi nechutná. 

Bodamské jezero 1985. 

Poprvé jsme vyjeli na zájezd vlastními vozidly. Opět byly sestaveny 

stravovací skupiny a plynové vařiče uvedeny do pohotovosti. Nakoupili jsme 

polévky v sáčku, konzervy, těstoviny, rýži, sůl, cukr a zeleninu včetně cibule 

a česneku. Ubytováni jsme byli v internátu místního gymnázia v Ueberlingenu 

na břehu Bodamského jezera. Na přivítanou jsme absolvovali večeři v jídelně 

internátu, podobně jako před 12 lety v San Sebastianu. Další postup byl stejný. 

Vaříme si sami! Internát byl vybaven kuchyňkou, kde vznikla nová kreace. 

Karel Šebek vytvořil česko−čínské vepřové s kolínky: Na zpěněné cibulce 

140

osmahneme čínskou vepřovou konzervu, přidáme uvařená česká kolínka 

a smícháme v jednolitou hmotu. Podává se před ztuhnutím. Další vynález či 

objev jídla díkybohu nenastal. 

Každoroční cesty do Německa. 

Navázali jsme kontakty s přáteli v Německu a od roku 1985 jsme 

každoročně mohli studovat taje německé kuchyně. Jednotlivé roky mně 

chuťově splývají a tak vyzvednu pouze několik významných událostí. V roce 

1986 jsem poprvé ochutnal německé národní speciality − pečené vepřové 

koleno se zelím v Aschaffenburgu, a ve Freiburgu německé halušky − spaetzle. 

Při návštěvách Aschaffenburgu jsme bydleli ve Waldaschaffu u Jutty 

a Huberta Rothových. Hubi byl malého vzrůstu, ale vařit opravdu uměl, 

zvláště uměl omáčky. Při oslavě jeho narozenin jsem poprvé ochutnal další 

německou klasiku − bavorskou sekanou. Hubi nechal u řezníka upéct sekanou, 

kterou tovaryš ještě teplou přinesl, u pekaře obstaral čerstvý chléb a z hospody 

sud piva. Na Hubiho oslavě byl s námi i hornista z jedné české filharmonie, 

který hrával po kostelech církevní skladby. V Aschaffenburgu byl včetně své 

maminky. Na tuto dámu ve zralém věku měla bavorská sekaná neobyčejný 

vliv. Během produkce českých písniček se chopila bubnu s takovou vervou, že 

jej mocným úderem protrhla. Jinak se vždy těšíme na pizzu v restauraci 

Hofgarten v Aschaffenburgu − „U Majka“. Na tenkém křupavém základě jsou 

vrstvy cibule, anglické slaniny, salámu či sýra. Je to harmonie chuti. Italské 

národní jídlo v Německu v hospodě U Majka připravují Pákistánci v turbanu. 

Současně se změnami obsazení orchestru se měnily i stravovací návyky. 

Nositelem změn se stal Vladík Vojkůvka. Jeho specialitou bylo několik 

masných výrobků: vepřová rolada (vyslovuj krátce), králičí roláda, králičí 

klobásy. Výrobky sám i konzervoval a stal se nositelem nebezpečí nikoliv 

botulinizmu, ale infekčního rozlévání obsahu konzerv kdekoliv a po čemkoliv. 

Na polstrování mého nového auta se objevila mapa Madagaskaru po výjezdu 

z Přerova již ve Vlkoši. Vladikovou oblíbenou konzervou cizí provenience 

byla fazuľa s párkou. Otevíral ji (porážel) zásadně sklapovacím nožem na 

způsob šicího stroje. Jinak byl Vladík závislý na konzumaci capuccina a všeho 

strašně sladkého. Fyzikálními pokusy zjistil, že do šálku kávy se nevleze víc 

jak 20 kostek cukru − ostatní se již nerozpouštějí a vyčuhují z melasy. Bílé 

víno zásadně sladil !!! Ve Forchheimu nás pozval na večeři starosta města, 

takto svobodný rytíř. Na přípitek bylo naléváno bílé značkové víno. K údivu 

všech Vladík si do vína z přesýpací cukřenky nasypal několik odměrek 

a lžičkou zamíchal. K večeři byl vepřový obrovský steak. Pohoršení vedení, 

málem včetně polního soudu, si následně vysloužil, když obrovskému 

tubistovi přešoupl nožem do talířku skoro celý steak se slovy: „Josefe jez, já 

už nemožu!“. 

141

Se změnami v saxofonové sekci došlo i na změnu ve stravování. Již nebyly 

přednější peníze před pořádným jídlem, ba právě naopak. Začátek změn byl 

ovšem krušný. Po koncertě na zámečku u Drážďan si Mirek Šiška na rozdíl od 

ostatních nevybral standardní vepřový steak, ale jehněčí na roštu. Produkt 

prošel asi delší termickou úpravou, protože byl poněkud zuhelnatělý. Když si 

jehněčí Mirek dal, tak se do něj s odvahou pustil a tím získal moje sympatie. 

Spolu jsme se pustili do objevů světa jídla. Jmenuji kachnu v čínské restauraci 

− doba jídla 3 hodiny. Ve Stuttgartu následovala korejská restaurace se 

specialitou vepřové uši a pečená žebírka. Musím se přiznat, že dlouholetý 

přesun hodnot směrem ke kulinářským zážitkům měl na mou tělesnou 

schránku jistý vliv. Při cestě do San Sebastianu jsem se v autobusu vlezl 

i s nafukovací poduškou pod sedadla a vážil jsem 73, − kg. Dobroty čínské 

kuchyně způsobily jistý váhový přírůstek a již bych se pod sedadla v autobuse 

nevmáčknul. 

Můj přínos k výživě orchestru. 

Mým největším přínosem k výživě kapely byl sběr hub ve Švýcarsku. 

Několikrát jsme byli ve vesnici Oehningen na pomezí Německa a Švýcarska, 

kousek od Neuschattelu a Kostnice. Přímo ve vsi je hraniční přechod. 

Odpoledne jsem si vyšel do okolních lesů a zjistil, že místní obyvatelstvo s námi 

nesdílí lovecký pud mykologický. V lese byly hromady žampionů, panšťáků, 

praváků a suchohřibů. Zalarmoval jsem část kapely a vyrazili jsme do Švýcarska 

na houby. Výsledek byl několik tašek hub. Otazníkem se stalo zpracování. Bylo 

brzy odpoledne, asi 15 hodin, a byl proto vzbuzen Petr Vařák, aby vydal sádlo 

na smažení. Využili jsme pohostinnosti rodiny Geugisů, kde část kapely bydlela. 

Kuchyně se změnila v pekelnou. Za škvíření sádla a později i oleje 

zrekvírovaného domácím, oblaka dýmu stoupala z pánve, na které se smažily 

houby. Rodina vytrvale vzdorovala ochutnávce smažených hub a zřejmě si 

myslela, že pácháme nějakou rituální východní sebevraždu. Nicméně anglická 

turistka vidouc přípravu hub ke smažení zvolala „Ah, Parasolen“ a nebezpečí 

otravy bylo zažehnáno. Pak si již pochutnávali všichni. Podobná situace nastala 

za týden ve Waldaschaffu. Sběr hub vydal ještě větší množství materiálu. Paní 

domácí se šla poradit po houbových orgiích k místnímu veterináři, zda jí z hub 

nehrozí nějaké nebezpečí. Nevím, co jí pan kolega řekl, ale my žijeme dodnes 

a Jutta 15 let taky. 

A to je největší zisk z celé epizody mého působení ve výživě kapely. Není 

důležité něco vyhrát, získat nebo sníst, nejdůležitější je to přežít. Již se těším 

na další humorné situace, o které při jídle a pití v tomto orchestru není nikdy 

nouze. A protože největší zábavou je neštěstí jiného, je pořád na co se těšit. 

Zdraví Vás veterinární lékař kapely 

Karel Sekera. 

142

Moje soukromé jubileum 

Jestliže dnes mohu jako dlouholetá ctitelka Academic Jazz Bandu připravit 

do almanachu malý příspěvek, chtěla bych poukázat i na mé vlastní jubileum: 

25 let od seznámení s hudebníky, kteří tehdy patřili k tomuto orchestru. Z nich 

ostatně ještě tři zůstali dodnes: trombonista Otakar, trumpetista Pepa a pianista 

Charly − čtvrtým je dobrý přítel Franta Bulant, manažer orchestru. Znám tedy 

band polovinu doby jeho existence. 

Na den našeho prvního setkání v Aschaffenburgu si vzpomínám ještě dobře: 

Vlastně náhodou jsem se jednoho svátečního dne v r. 1981 objevila na jejich 

koncertu a ihned jsem byla jejich hudbou nadšena. Jazz se stal navždy mou 

vášní. Jeden známý, se kterým jsem se po představení dala do řeči, mi 

vyprávěl, že ti muzikanti sem včetně doprovodu údajně přicestovali vlakem 

a že nyní je zapotřebí je odvézt na místo jejich ubytování. Spolupráci na 

odvozu jsem ráda přislíbila, neboť hotel byl několik kilometrů za městem 

a kromě dobrého tuctu osob se musely přemístit i nástroje a aparatura. 

Od toho dne jsem byla nadšeným příznivcem skupiny. Dnes bychom řekli 

„fan“ nebo „groupie“. Následující dny jsem navštěvovala všechny jejich 

koncerty a samozřejmě byla opět k dispozici jako dopravce. Velmi rychle jsem 

zpozorovala, že ubytování včetně vybavenosti nebylo právě ideální. Proto 

jsem zvažovala, zda by se pro další rok nedalo ještě s několika přáteli 

zorganizovat ubytování v soukromí. A skutečně se to podařilo. Mohli jsme 

ubytovat deset muzikantů, manažera, dvě oficiální osoby i řidiče autobusu na 

tři různá místa. A tím začala „familiérní fáze“ našich vztahů! 

Nejraději vzpomínám na ta první léta. Měla jsem totiž velký byt a mohla 

proto ubytovat šest osob. Zprvu u mě bydleli kapelník Otakar, oba trumpetisté 

Vláďa a Pepa, bubeník Gejza, a k tomu ještě oba funkcionáři, kteří ze začátku, 

v časech komunistického režimu s nimi jezdili jako doprovod. V mé skupince 

se rychle rozvinul pocit sounáležitosti. Když jsem v poledne po vyučování 

přišla ze školy domů, měl Pepa pro nás všechny již uvařeno. Ostatní se podíleli 

na přípravě stolování, umývání nádobí a úklidu. Naše idylka byla vlastně 

rušena jen oběma „oficiálními představiteli“, kteří po koncertech určovali, jak 

dlouho smíme zůstat sedět na terase a nechávat tak doznít den. Nějak jsem 

cítila nepříjemnou kontrolu našich rozhovorů a další rok místo doprovodu 

jsem vzala do svého bytu řidiče autobusu. Bylo to přijatelnější, ale též spojeno 

s komplikacemi, které se však s odstupem let ukazují jako veselé. 

Dopravní prostředek, se kterým band přicestoval, měl své záludnosti. Byl to 

totiž starý model a čas od času zcela vypustil svou duši. Jedenkrát zůstal stát 

na silnici v poloviční vzdálenosti mezi mým bydlištěm a místem, kde se mělo 

večer hrát. Řidič zkoušel co uměl, nic ale nezmohl, tedy minimálně ne v tom 

krátkém čase, který jsme měli ještě k dispozici. Protože jsem se svým autem 

143

144 

ten bus pořád doprovázela − což se ukázalo jako nutné nejen pro tento den − 

byli všichni i s nástroji včetně aparátu naloženi do mého auta a dopraveni 

k cíli. To muselo být provedeno samozřejmě v několika etapách. Někteří 

z pánů se proto dali na cestu pěšky. Zda doprava zpět po koncertě probíhala 

stejným způsobem, nebo zda mezitím byl bus opět provozuschopný, jsem 

bohužel zapomněla. 

V průběhu let se personální obsazení vyvíjelo. Zvláště rytmická skupina 

(kromě Charlyho u piana) byla stále nějak pozměňována. Do naší domácí 

pospolitosti velmi dobře zapadnul Miloš Koláček, který vystřídal Gejzu. Pro 

ubytování platilo, že u mne bydleli vždy „Pozoun, trumpety a bicí“. Když 

později přicestovali všichni tu a tam i vlastními vozy a bez trvalého dozoru, 

zmenšila se i náročnost na prostor. K rozmístění bylo místo dřívějších čtrnácti 

jen jedenáct osob. Přenocování na gauči či matracích tím patřilo minulosti. 

V těch pár dnech jejich přítomnosti se zintenzivnil můj denní režim. 

Dopoledne jsem musela jít do práce, odpoledne jezdit jako šofér na 

nakupovací výlety do Citygalerie, mezitím stihnout své domácí povinnosti 

a večer se starat o to, abychom se všichni včas objevili na místě konání 

koncertu. Potom přišla pro band nejnáročnější část dne, pro mě ale 

„highlight“: užívala jsem si hudby plnými doušky. A několikrát hráli i zvlášť 

pro mě mou oblíbenou skladbu: Blues with the Feeling od Duke Ellingtona. 

Ale měla jsem ráda i mnoho jiných: „Creole Love Call“ rovněž od Duka, „The 

Stampede“ od Fletchera Hendersona, „Tiger Rag“ od Nicka La Roccy 

a „When You're Smiling“, který s kouzlem ve hlase předváděl Pepa. Často 

jsme ještě odpoledne u mě doma společně studovali anglické texty. Vlada se 

mě pokoušel naučit vydat na trumpetu nějaký tón − marně. Moje žalostné 

pokusy pronikly sice zvukově do celého domu, u mé domácí však nenalezly 

žádného zvláštního zalíbení. 

Hubert a Jutta Rothovi, u kterých vždy bydlel Franta Bulant a tři 

saxofonisté, měli později i možnosti k objevení nových míst pro další 

vystoupení. Svou propagační strategií udělali hodně pro úspěch zájezdů. Byli 

jsme pak všichni spolu na hradě Wertheim i na různých místech v okolí 

Aschaffenburgu. U Mika v Hofgartenrestaurantu, tam mohl Academic hrávat 

pravidelně. Termín byl vždy hned předem dohodnut pro další rok. Měla jsem 

možnost pro AJB nadchnout i mnohé ze svých přátel a známých, takže akční 

prostor byl rozšiřován i mimo Unterfranken. Jela jsem do Burgthannu 

u Norimberka a Forchheimu a seznámila tam s nimi mého otce a mého přítele. 

Absolutní špičkou pro mě byl 6. Zeltmusikfestival ve Freiburgu/Breisgau 

v červnu 1988. Směla jsem tam „můj band“ doprovázet a zažít mnoho 

krásných koncertů nejrůznějších souborů. 

Dvakrát jsem navštívila své přátele i v jejich městě Přerově. Druhá cesta na 

Moravu s Juttou mi při dobrodružném počasí se silnou mlhou a při špatném 

silničním značení zůstane navždy v paměti.

Po politických změnách v r. 1989 se vztahy AJB k Aschaffenburgu i ke mně 

poněkud zklidnily. Za prvé to bylo způsobeno tím, že na trh vtrhlo mnoho 

kapel z Východu a o stejně velký koláč se muselo dělit více zájemců. Ale také 

moje osobní situace se změnila. V r. 1990 jsem poznala svého dnešního 

manžela a trávila pak více času mimo Aschaffenburg. Vzpomínám si ale ještě 

dobře na koncert v Burgthannu, na který jsem přijela a kde mě on překvapil 

svou návštěvou. Od té doby je též milovníkem jejich hudby. 

Dlouhé roky jsem tu hudbu poslouchala hlavně doma na CD nebo v autě na 

kazetách. Ale již dva roky jsme opět všichni v osobním kontaktu. Můj muž mě 

zlákal v r. 2005 na jeden výlet do neznáma. K mému plnému překvapení jsme 

skončili večer v Burgthannu na koncertu AJB. Bylo to nádherné shledání 

s Otou, Pepou a Charlym − a též i s Frantou, který byl jako jediný informován, 

že bych případně mohla se svým mužem přijet. V létě 2006 jsme si to 

zopakovali. Škoda jen, že tak mnoho z mých přátel z r. 1981 buď již nežije, 

nebo z bandu odešli. Zvlášť postrádám Miloše a Vlaďu, kteří se mnoho let 

s Otou a Pepou u mě zastavovali. Doufám, že se mají dobře! 

Zatímco lovím tyto řádky ze své paměti, vracím se v myšlenkách do 

předchozích 25 let, ve kterých jsem nejen mohla zažívat potřeštěný jazz, nýbrž 

i získala milé přátele − a to v době, kdy vztahy mezi námi ještě ztěžovala 

železná opona. Přes jistou snahu jsem porozuměla jen několika málo českým 

slovům, ale díky velmi dobrým znalostem němčiny Franty a Oty jsme všechny 

jazykové nástrahy zdolali. A kde scházela slova, pomohly často ruce 

a mimika, což bylo zábavnější a tím i skutečně spojující. Zcela vědomě jsme 

využívali taky podoby slov „nádraží“ a „na zdraví“ a říkávali „zum Bahnhof“. 

Tak přeji dnes k Vašemu velkému jubileu celému AJB pro dalších 50 let 

„auf Euere Gesundheit“ a k mému malému jubileu přeji všem svým milým 

přátelům pro následujících 25 let velmi srdečné „zum Bahnhof“. 

Listopad 2006 Margarete Friedrich 

AJB − moje univerzita 

Bohužel si už nevzpomenu přesně na roky jednotlivých událostí, ale moje 

působení v AJB bylo pro mne nejen jazzovou mateřskou a základní školou, ale 

také univerzitou, která mne hudebně doposud ovlivňuje. Vše to začalo jednou 

v létě na plovárně v Přerově, když mi můj kamarád z potápění Petr Vařák 

nabídl, jestli bych místo něj nechtěl hrát na tenorové banjo. Dal mi kontakt na 

kapelníka Otu Smejkala a já s drzostí sobě vlastní jsem se vydal na jejich 

145

146 

zkoušku. Ta drzost spočívala v tom, že ač jsem již prošel v Přerově všemi 

trampskými a folkovými kapelami a dostal na festivalu trampské písně 

v Horním Jelení cenu za nejlepšího tenorového banjistu, ve skutečnosti jsem 

uměl jen pět akordů, které jsem obdobně jako mí kamarádi kotlíkáři umně 

transponoval do jiných tónin kapodastrem, ale co hůře, noty jsem znal jen 

z rychlíku a nějaké jazzové značky typu A#m7/−5 byly pro mne hexa− 

decimálním symbolem. 

Na první zkoušce jsem dostal noty, tedy přesněji partitury, podle kterých 

banjista v kapele jako AJB hraje a jen vím, že to pro mne byl šok, že jednotlivé 

skladby se téměř vůbec nehrají jako mezi námi trampy výhradně v Gdur, ale 

naopak klidně v Bb, Eb a pod. a dokonce v jedné skladě neudrží jednu tóninu 

a klidně jednu část hrají v F dur a druhou v Bb. Při samotné hře se mi celá 

partitura spojila do nečitelné změti puntíků a tak jsem se snažil lehce 

improvizovat, což kapelník rychle ukončil slovy: vezmi si to domů a za 14 dní 

přijď ukázat, co ses naučil. Musím zde zpětně poděkovat Peťovi Vařákovi za 

dvouhodinové zaškolení do problematiky a vysvětlení pojmů jako repetice, 

coda, a do základní techniky hry na banjo v jazzu. Potom si už jen pamatuji, 

že jsem těch 14 dní hrál 10 hodin denně doma na banjo, až sousedé 

v Kosmákově ulici začali chodit domů raději Kozlovskou a těch cca 50−100, 

skladeb jsem se naučil téměř nazpaměť. Bylo to pro mne při značné 

benevolenci kapelníka vstupenkou do AJB, protože jsem byl přijat. 

Repertoár AJB je samozřejmě to nejdůležitější. Když jsem byl poprvé na 

vystoupení AJB ještě jako řadový posluchač, což bylo v Ponorce na 

Kopaninách, úplně mne dostaly skladby Henderson Stomp a Clarinet 

Marmelade. Zejména klarinetovo−saxofonová sekce ve složení Jirka Lakomý, 

Karel Šebek a Mirek Smolka tam hrála úžasné chórusy, které doplnila 

společnou choreografií, při které „troubili“ jednou do levého a podruhé do 

pravého rohu, no zkrátka pro mne hudební bozi. Takových skladeb je 

samozřejmě v repertoáru AJB dodnes vícero, ale tyto patří u mne k tomu 

rodinnému stříbru, které mě vždy dostane. V AJB nehraji už od roku 1990, ale 

přesto se mi jazz v této poloze úplně zaryl pod kůži a dovedl mne k dalšímu 

samostudiu a celoživotní lásce k jazzu. A tak, i když dnes hraji amatérsky 

především trampské písničky, vždy si vybírám jako hudební základ pro vlastní 

texty právě jazzové standardy, a to i mezi těmi, které jsem hrál s AJB: I've 

Found a New Baby, The Sheik Of Araby, Solitude, Tiger Rag a další. Banjo 

mi sice již nějaký rok leží v NZ (vojensky: Nedoknutelné zásoby), ale díky 

AJB jsem mohl osobně slyšet na Zelt Festivalu ve Freiburgu svou současnou 

studnici jazzu Stephana Grappelliho, přes kterého jsem se dostal ke kytaristovi 

Django Reinhardtovi a gypsy jazzu, který teď hrajeme v Přerově s mou novou 

jazzovou formací Hot Jazz King & Acorns, takže moje AJB univerzita 

i v tomto případě nalezla své uplatnění. 

Karel Jačko

365 dnů ve službách jazzové mašiny 

Academic trochu jinak L. P. 1987 − 1988 

Psaly se tenkrát dva letopočty − 1987 až 1988, takže celých 365 dnů ve 

službách jazzové mašiny zvané „Academic Jazz Band“ Přerov − aneb můj 

svérázný pohled na toto pozoruhodné hudební uskupení. 

V té době a vlastně dodnes čítá deset členů, kteří byli rozděleni do tří 

nástrojových sekcí: 

1)sekce rytmická 

piano 

Dr. Karel Sekera 

bicí 


banjo 

Ing. Karel Jačko 

tuba 

Jaroslav Vavroušek 

2)sekce saxofonová 

1. alt, klar. Jiří Lakomý 

2. alt, klar. Karel Šebek 

tenor, klar. 

Miroslav Smolka 

3)sekce plechů 

1. trubka Vladimír Vojkůvka 

2. trubka Josef Černocký 

pozoun 

Ing. Otakar Smejkal, 

neodvolatelný kapelník, zvaný nevím proč 

Tadeáš, a je dobře, že to tenkrát tak bylo. 

4)vokálová lehká kvartetová kavalerie z výše jmenovaných 


Vladimír Vojkůvka 

Ing. Karel Jačko 

Ing. Otakar Smejkal 

Tato skupina nátrubkových trubačů měla po pravdě již ústa od těch 

zatracených nátrubků pěkně zdecimovaná, a tak aby si trochu oddáchli, lehce 

se zamotávali do roztomilých zpěvánek. A to velmi úspěšně a jako 

víceúčelová skupina kapely se tímto dostala vždy do velké přízně chápajícího 

publika. 

Když jsem se rozhlédl vůkol kapely i do jejích hudebních hlubin, žasnul 

jsem, co je tam různých individualit: hudebních i jiných lajdáků, 

nedisciplinovanců − disciplinovanců a dalších samorostů − a jak je tedy vůbec 

možné, že ta kapela takhle válí! 

Mým cílem v tomto krátkém písemném extempore je rozebrat ty kluky 

(tenkrát kluky), rozebrat je jednoho po druhém a přitom hned v úvodu tvrdím, 

že se mnou nemusí každý ausgerechnet souhlasit. Dále přidrzle uvádím, že 

mohu i srovnávat, neboť znám dosti kapel: 

147

148 

Smetáčkovce, Pražský dixieland, různé swingové a jazzové kapely od Aše 

až po Tatry a mnoho amerických kapel. A již dopředu se těším na láteření 

svých odpůrců − „ty mizero, diletante, neználku, ignorante, jazzová prázdnoto, 

ale možná i na milé − dobře jsi je hudebně vyzvednul a posadil na evropskou 

úroveň“. Tak to holt v životě chodí. Tak do toho. 

Jiří Lakomý, klarinetista a saxofonista, začal na klarinet v dixielandu, tedy 

v muzice, která není příliš svázána notovým záznamem. S notovým záznamem 

se setkal v různých kavárenských uskupeních, ale to byl opět volný výklad 

tohoto záznamu. Takže jeho notová kázeň byla značně svérázná. Najednou se 

stal lídrem tříčlenné saxofonové sekce AJB, kde měl vedle sebe ostřílené hráče 

z pětičlenných sekcí saxofonů, kde přesné hraní z notového záznamu bylo 

základním předpokladem velkých bandů. To byl Mirek Smolka na tenora 

a Karel Šebek na altku. Ti vlastně dělali mantinely pro Jirkovu hru v sekci. 

Z počátku z toho byli dosti nervózní, protože jejich lídr nebyl ale vůbec notově 

disciplinovaný při hraní v sekci. 

Vždy dokázal dle svého pojetí či představy notu někde uspíšit, nebo délku 

letmo zkrátit, tón zhoupnout − dát mu určitou plastiku, drive. Takže z tohoto 

svérázného pojetí nakonec tato sekce udělala přednost a to platilo i když sekce 

hrála chorus s klarinety. Výsledek Nebyl to tím pádem žádný přesný, 

počítačový zvukový projev, ale měl pro posluchače zcela nový a neza− 

měnitelně zfrázovaný, byť aranžovaný hudební námět, který posluchače 

přiváděl doslova do varu. A když se podíváme na historické snímky 

amerických, hlavně černošských kapel, tak právě ta určitá nesourodost − to 

bylo to strhující u amerických jazzmanů. 

A nyní si zkuste představit, že po takto pojatém chorusu nastoupila sekce 

plechů. Její lídr Vladimír Vojkůvka byl odchovancem velkokapelového 

swingu, tudíž hráč s perfektním čtením notového záznamu se swingem v těle. 

Druhý hráč trubky Jožka Černocký − tělem a duší muzikant nemající problém 

se žádným hudebním žánrem − jel jakoby po stejné koleji se svým lídrem. 

Pozounista alias kapelník AJB, aranžér a nastudovaný odborník amerického 

jazzu 20tých až 30tých let Ing. Otakar Smejkal byl spodním přesným pedálem 

plechové, žesťové sekce. 

Když plechaři nastoupili na svůj chorus, tak svist stříbrných tónů v mistrném 

rytmickém podání zněl „jako jeden muž“. To byl další chod − nabídka pro 

posluchače, kteří se po saxové pochutině ocitli u nového zvukového menu 

a nezbylo jim nic jiného, než s úžasem na toto trio zírat. 

Obyčejně po tomto sekčním harašení došla řada na rytmiku, kdy klavírový 

sólista Dr. Karel Sekera nedokázal ukrotit svou jazzovou rozžhavenost a rozjel 

to, jako by sjížděl z Pradědu na Ovčárnu, k čemuž se vždy přidal ochotně 

svedený bicista Gejza Tšpon. Tento tandem by ovšem v nestřeženém

okamžiku mohl způsobit i možnou kapelovou havárii, kdyby se dostali do 

nekontrolovaných otáček jako elektromotor s kotvou nakrátko. A právě nyní 

ovšem přišel čas pro zbytek kapely v podobě banja Ing. Karla Jačka a tu− 

bistického novice Jaroslava Vavrouška. Karel s banjem jako inženýr a hlavně 

vynikající matematik věděl přesně, co jsou to 4 doby − čtvrtky, půlky, 

osminky, šestnáctiny a nenechal si vnutit nějaký úprk dolů kopcem. A tubista 

Jarouš převážně celý svůj život prožil hraním swingové muziky na trumpetu − 

čili čtením not z trumpetových krkolomných zápisů. To mu poskytlo u tuby 

relativně spoustu času při hraní čtvrtek, půlek či celých not, sem tam s nějakou 

synkopou a osminkou. Tedy dost času k tomu, kdy se zlomyslnou tvrdostí 

přesně sázel první, třetí a nakonec všechny čtyři čtvrtky, aby se rytmika 

s celou kapelou neocitla v nějaké přerytmizované škarpě. Na druhou stranu 

ovšem, zase tento souboj úprku a rytmické brzdy měl úžasné napětí, které 

publikum okamžitě postřehlo a obyčejně bylo tímto dovedeno k vytleskávání 

rytmu. Na tuto skutečnost byl tubový Jarouš patřičně hrdý a správně 

srovnával, když říkal, že tuba − tento nádherný velký nástroj je vlastně jenom 

velká trumpeta a s chutí si v nestřeženém okamžiku zahrál jakoukoliv 

písničku, která ho napadla. Což u tubistů, které poznal, nebyla běžná 

záležitost. 

V německém festivalovém magazínu z Freiburgu z roku 1988 se mimo jiné 

píše, že AJB je deset jazzových sólistů a perfektních chorusových hráčů 

americké jazzové muziky 20. − 30. let. Toto písemné hodnocení jen potvrzuji, 

neboť jsem to sám zažil a ze začátku mi z toho běhal doslova mráz po zádech. 

Všechen tento můj rozbor jednotlivců či následně i sekcí vyúsťuje právě 

v hraní chorusů jak v unionech či v akordech, kdy celá kapela hrála tutti. Ano, 

nesčíslněkrát jsem byl svědkem toho, že tyto pasáže dokázaly zvednout 

desítky, stovky a mnohde i několik tisíc diváků a posluchačů ze sedadel − no 

to jsem za celý svůj muzikantský život nikdy nezažil. Není se opravdu vůbec 

co divit, že AJB se zapsal do vědomí jazzové Evropy jako jazzová celebrita 

par excellence. Dokonce se v té době uskutečnil určitý kontakt s jedním 

fanouškem z USA, který prý uvažoval o pozvání AJB do USA jako ukázky 

jazzu z dvacátých a třicátých let pro studenty některých amerických vysokých 

škol. Doba pro tuto aktivitu ale ještě nebyla dostatečně příznivá. 

To vše bylo tenkrát L. P. 1987 − 1988. 

Tubový Jarouš Vavroušek 

149

Na cestách s AJB 

aneb 

jazzové konstanty 

Zaklapnutím dveří po nástupu do zájezdového autobusu se začíná odvíjet 

každé nové koncertní turné, na které docela pravidelně vyráží Academic Jazz 

Band Přerov. Ze stávajícího každodenního hektického prostředí, plného 

pracovních, rodinných, osobních a bůhvíjakých povinností a stereotypů, se 

během okamžiku vše překlopí do úplně jiného světa, do jiného prostoru a času, 

hodnot a vztahů. Začíná se odvíjet mnoho set kilometrů cestování od města 

k městu, od koncertu ke koncertu, od štace ke štaci, od hotelu k hotelu, od 

festivalu k festivalu … několik dnů na cestách s jazzem, vůní dálek 

a očekáváním jazzových zážitků. 

150 

Pohoda 

Dlouhé hodiny trávené na cestách v autobusu bývají vyplněny poznáváním 

nových krajin, odpočinkem, také navigací (často provázenou hádkami − kudy 

dál, kam odbočit, kdeže jsme se to vůbec právě octli … atd. ). 

Mezi okamžiky s napětím očekávané patří odborné přednášky a diskuse na 

nejrůznější témata. Každý člen kapely se občas nechá vyprovokovat 

k příspěvku, kdy se cítí být povolán po odborné stránce vše vyložit právě on!

Pohoda, klídek 

Někdy i s praktickou prezentací. A témata jsou vskutku různorodá − od 

chemického procesu suché destilace přes inseminaci hovězího dobytka až ke 

způsobu pěstování kanadských žížal či správnému zakuřování nové dýmky. 

Pozorný posluchač si musí vést písemné poznámky, neboť nepřeberné 

množství tak vzácných informací nejde uchovat prostým poslechem. Pro 

potřebu eventuálních rekvizit potřebných k výkladu, není problémem vhodně 

zastavit a vše potřebné nakoupit či jinak pořídit. 

Oblíbenou, ba vyhledávanou činností posádky jsou také ochutnávky 

osobních zásob nejrůznějších pochutin tekuté i pevné konzistence, původně 

určených pro případ ztroskotání. A jelikož jsou mezi námi dokonalí kuchaři, 

pekaři, pěstitelé, vlastníci archívů a znalci nejlepších odrůd vín i destilátů, dá 

se tušit, že je o co stát. 

Neopomenutelnou průvodní událostí bývá autokarový putovní filmový 

festival, jehož ředitelem může být každý, kdo je na palubě a na tento úkol se 

doma náležitě vybavil svou pečlivě protříděnou videotékou. Úkolem „ředitele 

filmového festivalu“ je postarat se o poutavou, žánrově i odborně vysokou 

úroveň promítaných titulů. Každý člen kapely má svůj nezaměnitelný 

dramaturgický rukopis. Přesto evergreeny mezi filmy bývají Cotton club (pro 

jazzmany), Dědictví (pro pamětníky, vlastence a melancholiky) a nějaký 

katastrofický Terminátor (pro mladou optimistickou jazzovou populaci). 

O projekci se stará palubní televize s videem, která někdy i funguje. 

Příhod a zážitků z cest i koncertních pódií bývá při putování s Academicem 

víc než dost, od běžných epizod (odsouzených k zapomenutí) přes milé 

151

152 

Pohoda, klídek a tabáček 

okamžiky, které potěší až k výjimečným, neopakovatelným, nezapomenu− 

telným, neskutečným či neuvěřitelným událostem. 

Mezi ty skutečně velmi intenzivní patří i takové, které, bohužel, nemohu 

prezentovat, nejdou přidat k dobrému ani při vzpomínkách z cest u rodinného 

krbu či v kruhu přátel a fandů kapely. Takové události zůstávají opředeny 

tajemstvím, utajeny veřejnosti. Byly−li by prezentovány, nikdo by nevěřil, 

málokdo by chápal a vypravěč by byl za lháře, pomlouvače, práskače anebo 

přinejmenším za toho, který si vymýšlí ve snaze být zajímavým. 

O způsobu zveřejnění takových výjimečných události se mnohdy vedly 

vášnivé diskuze, dokonce i sázky. Nejodvážnějším z nápadů bylo ozvláštnit 

neuvěřitelnými příhodami průvodní slovo některých koncertů AJB. Nápad to 

byl tak nezvyklý, že byl již dopředu odsouzen k záhubě. Přesto se tak jednou 

(a samozřejmě také naposled, neboť bez úspěchu) i stalo. Od té doby je jasno. 

Některé události prostě zůstanou nezveřejněny a jsou uchovány jen ve 

vzpomínkách či trapně nedopovězených náznacích účastníků. Musíme se s tím 

smířit. A tak zůstane navždy neobjasněno zmizení klarinetu těsně před 

koncertní produkcí; nález ztraceného motýlka po mnoha letech v malém 

německém městečku; zahraniční rekonstrukce nepojištěného chrupu; záhada 

záměny notových partů na pultech téměř při každém koncertě; jak zahrát d, 

když je zapsáno f a mělo být fis; sběr a konzumace švýcarských hub při hře 

falešného flašinetu; sounáležitost cizokrajných rodičů s naším strádáním; 

záhadná změna směru u freiburgského koně; několikanásobná opakovaná 

úmrtí a obživnutí člena kapely a především pak to, že jsem se naučil pořádně 

hrát na saxofon až v Academic Jazz Bandu.

Vše výše vzpomenuté platilo (a doufám, že i bude nadále platit) bez ohledu 

na počasí, roční období, politickou a hospodářskou situaci v zemi, věk či 

zdravotní a jiný stav členů kapely, měnu, počet řádných členů EU, ceny 

pohonných hmot a energie vůbec, oteplování zeměkoule, všeobecnou 

globalizaci či názory hudebních laiků i expertů na jazz třicátých let v naší 

interpretaci. 

Miroslav Šiška, Kroměříž 12. ledna 2007. 

153

Část III − Námětové okruhy 

Diferenciace a polarizace bandu 

Zcela nepodstatné, ale zajímavé bylo v začátcích dělení na houslisty a pianisty, 

podle toho, k čemu byl dotyčný v dětství dokopán rodiči na hudební škole. Nic 

jiného se totiž v těch časech na hudební škole nevyučovalo. Tuto okolnost je 

možno zdůraznit i z několika důvodů. Když jsme např. o založení kapely na 

začátku X. třídy přemýšleli, notový záznam nebyl pro nás neznámou věcí. 

Velmi podstatným znakem, doslova ovlivňujícím kvalitu života a segregu− 

jící soubor na dvě absolutně rozdílné části, však bylo chrápání. Chrápači 

a nechrápači, to bylo a je rozhodující rozdělení orchestru. Největším 

chrápačem v dějinách byl Balderis, kterého všichni ostatní chodili pozorovat 

a poslouchat. Spal na zádech, mohutně u toho řval a najednou nic, ticho. 

Zapadl mu jazyk, přestal úplně dýchat. První pomoc však nepotřeboval, 

k zástavě srdce nedocházelo. Po několika vteřinách ticha z jeho plic vyšlehla 

exploze vzduchu. Po krátké etapě zrychleného dechu opět nastalo standardní 

řezání. A celý cyklus se stále opakoval. Bylo nebývale napínavé jeho apnoe 

sledovat, nikdo jsme to dosud neznali a tak jsme soutěžili, kdo se v jeho 

bezdechové etapě při zpětném odpočítávání více přiblíží té explozi. Že by ho 

někdo obrátil, šťouchnul do něho nebo jinak pomohl Takový soucit nehrozil. 

Pupuš a Pupiš se v chrápání též vyznali a nelze zapomnět ani na Pepu. Ale 

kupodivu jejich hluková intenzita již slábne. To někteří jiní zase pomalu 

přecházejí od nechrápačů ke konkurenci, takže bylo založeno chrápačské 

„Béčko“, kam patří ti, kteří − jak říká Ladik − jen cedí přes zuby. 

Nechrápači neznají slitování. Řidič autobusu p. Zatloukal se kdesi 

v Drážďanech zdržel, zabloudil v jakési ubytovně v noci do nechrápačského 

teritoria, vydal zvuk a byl proto svižně, bezohledně a s absencí minimálního 

stupně zdvořilosti vypovězen do areálu, kde se otřásaly zdi. Ing. Karel Jačko 

popisuje své zkušenosti takto: 

Tím okamžikem mi začal plnohodnotný život člena AJB se zážitky, které 

nelze nikde jinde zažít. Ještě jsem si ani nestihl pořídit vlastní banjo a už jsme 

cestovali s AJB do Německa na Zelt Festival ve Freiburgu s koncerty na 

desítkách míst na trase přes půl Německa. S tím se pojí i moje první 

nesmazatelná zkušenost s fungováním kapely o 10 hudebnících s doprovodem 

na cestách. Ota se mne jako kapelník zeptal, zda jsem chrápač nebo 

nechrápač. Vyslovil jsem přesvědčení, že nikdy v minulosti jsem nechrápal 

a byl tedy jako inteligent ubytován v dobré společnosti nechrápačů, a to přímo 

s Otou Smejkalem a Karlem Sekerou. Hned druhé ráno jsem byl jako zcela 

nespolehlivý a podlý chrápač vyhnán mezi chrápačská esa, jakými byl např. 

tubista Raják. Musím ovšem říci, že jsem byl v tomto ohledu posléze 

154

Nechrápačské dvojice v r. 1997 

rehabilitován a na jedné ze standardních štací, kde jsme nocovali u kamaráda 

Huberta, jsem spal týden v manželské posteli s Karlem Sekerou bez jediné 

reklamace a naopak jsme společně vyhnali spát tubistu Rajáka ze 

spartakiádního lůžka v našich nohách do vany v koupelně. Jeho umístění do 

vany bylo ovšem kritické tak, že jeho chrápání násobené rezonancí vany 

budilo i naše hostitele, což Hubert ráno komentoval slovy, že tuto noc byly 

pokáceny všechny stromy v okruhu desíti kilometrů. 

K ubytování se váže i další rozčlenění. Mnohokrát jsme hráli v okolí 

Aschaffenburgu, v Bavorsku. Přebývali jsme i vícekrát v soukromí, takže se 

historicky vytvořily Margaretgruppe, Juttagruppe a Winfriedgruppe. 

Podmínky pro trávení volného času byly na jednotlivých místech různé. 

Saxofonová sekce sice obývala jen malou chaloupku, nazývanou „pionýrský 

tábor“, ale zato měli k disposici bazén. Jinde naopak byly lepší podmínky pro 

pořádání seznamovacích večírků či pro zcela volný pohyb po domě. 

S přibývajícími roky se stal nutným i další způsob selekce. Když rozdíl mezi 

nejmladším a nejstarším přesáhl 40 let a někteří již zpomalili tempo při 

pomocných činnostech, objevili se dobrovolníci, kteří ve snaze neztrácet čas 

toho stihli mnohem víc než ti, co si potřebovali vydechnout. A odtud byl už 

jen krůček k vytvoření skupin dědečků a pečovatelů. Stát se dědečkem je krok 

nevratný, pečovatelé se dědečky postupně stávají a dokonce se na to už těší. 

Co je povinností pečovatele Normálně. Dědeček musí být na produkci řádně 

upraven, musí mít ponožky, motýlka, chrup, správný hudební nástroj a musí 

vědět, co se momentálně hraje. 

Samozřejmě dochází sem tam k drobné šikaně, která je ovšem oboustranná 

155

a bývá inspirována sledováním médií. Dřívější výkřiky: „Však počkej večer na 

intru!“ nebo „Sahara!“ byly nahrazeny požadavky dědečků na uvaření kafe či 

podání stopečky na jedné straně a přehnanou starostí pečovatelů o správnou 

dědečkovskou životosprávu na straně druhé. Šikana však nedosahuje 

kritických rozměrů. Pouze Pitrys, když se stal z pečovatele dědečkem, začal 

uplatňovat mazácké manýry. Horší je, a to už je jen povzdech, když 

i pečovatel jako tuhle Plastik zapomene doma klarinet, nebo když si Radek 

vezme ke smokingu adidasky. 

Kupodivu neexistuje na rozdíl od většinové společnosti polarizace na kuřáky 

a nekuřáky. V autech se nekouří, v autobusu ano. Hranice mezi kuřáky a neku− 

řáky je málo zřetelná. Nejstatečnějším nepřítelem kouření je Charlie, který ovšem 

dříve kouřil. Kuřákem maniakem je naopak Franta, o kterém někteří tvrdí, že jeho 

pohyb krajinou lze vystopovat podle vajglů od marsek. Smůlu měl kdysi Doktor, 

který s námi absolvoval jeden mnohadenní zájezd autobusem. Zrovna se zrodil 

nový zájmový kroužek, který začal pěstovat kouření dýmek, vedl diskuse o jeho 

podmínkách a kuřáckých potřebách, členové kroužku si předávali zkušenosti 

z čištění dýmek a pod. Při soutěži, kdo vydrží kouřit dýmku nejdéle, nevydržel 

pouze pasivně kouřící Doktor a vstoje a strašně zkroucen začal inhalovat 

z pootevřeného okénka „čistý“ vzduch z dálnice. Pohled to byl nezapomenutelný. 

Archaické dělení na houslisty a pianisty je dávno, dávno pryč. V posledních několika 

málo desetiletích se ti mladší padesáti 

let rozlišují podle hudby, které se 

věnovali dříve, resp. i v současnosti. 

Rockeři nebo dechováci, i jeden 

kotlíkář, všichni vlastně přišli k jazzu 

až v AJB. Uhádli byste, kdo má 

kořeny v Motusu, Boršičance, 

Veselce 

Magna charta, 

kapelníci a jiní 

bossové 

Již od svého počátku byl 

orchestr dílem kolektivu a za svůj 

vznik nevděčí jedné konkrétní 

osobě, nýbrž kolektivnímu nadše− 

ní. V těch nejranějších dobách, 

kdy většina své nástroje sice nějak 

zvládla, ale nebyla ještě schopna 

nějaké aranžmá ze sebe vydat, byl 

Rocker Radek Hrůza hraje jazz 

156

jasně vedoucím kapely Bohuš Stužka. Jako dlouholetému pianistovi mu 

harmonie nebyla tajemstvím a uměl hrát i z harmonických značek, zatímco 

ostatní, kromě Franty, byli − řekněme − na úrovni chabých trampských 

kytaristů. Stal se tedy Bohuš i prvním aranžérem. Další až trochu později 

usoudili, že je to činnost nejen záslužná, ale i zajímavá a tak za nějaký měsíc 

úpravy skladeb už neprováděl jen Bohuš, ale takřka všichni podle svých sil. 

Jistěže metodou „pokus − omyl“. „Tiskáče“ nám totiž příliš nevyhovovaly, 

protože tam moc zajímavého pro nás nebylo. Při aranžování se z pásků či desek 

nic neopisovalo či neodposlouchávalo a postupně se do této práce po 

nastudování příruček o harmonii a aranžování zapojili snad všichni kromě 

bubeníků. Jako vodítko sloužily často zpěvníčky „Zpíváme s kytarou“. 

Výsledky byly místy zoufalé, ale zkušenosti rostly. Nicméně nejzdařilejšími 

byly tak jako tak skladby s minimálně proaranžovanými částmi, kde se hrálo 

pouze z harmonických značek a kde jsme dávali průchod své invenci 

a technice v chórusech i sólech. Byl to dixieland, byl na konci 50. a začátku 

60. let dokonce v módě, a tak jsme jej už po roce do svých vrstevníků 

v Komuně o sobotách a nedělích tlačili hlava nehlava. Návštěvníci v Komuně 

rovněž vydávali ohlušující řev, až nám to všechno chtěl jednou službukonající 

pořadatel zatrhnout. Prý z toho děláme Bikini. 

Protože všichni dělali všechno, nebyl již zpočátku pro nikoho akcepto− 

vatelný systém vedoucího tak, jak to bylo běžné v ostatních orchestrech. Taky 

by zřejmě nikdo nechtěl poslouchat jen jednoho velitele, ba naopak, mluvit do 

všeho se snažil kdekdo. Vedoucího však orchestr mít musel, a aby ostatní 

nebyli zkráceni na svých „právech“ a netrpěli přílišnou podřízeností, byla 

sepsána hned krátce po vzniku orchestru velká listina svobod, tzv. Magna 

Charta Libertatum. Vedoucímu např. upírala právo na kapelnické požitky a na 

nějaké rozhodování. Aranžmá se rovněž neproplácela, to byla věc cti. Byly 

však stanoveny pokuty za pozdní příchod na zkoušku. To mělo svůj význam 

během studií, kdy se na zkoušky dojíždělo do Přerova z různých měst. 

Skoro všechno se řešilo demokraticky hlasováním a ve výběru skladeb, tedy 

v dramaturgii jsme se střídali. Funkce vedoucího tak byla vlastně podobná 

funkci domovního důvěrníka, neboť neměl skoro žádná práva, ale mnoho 

povinností. Existenci zbytků Magny Charty bylo možno zaregistrovat i mnoho 

let později a její odér vystupuje i z následujícího kronikářského zápisu z doby 

demokratizace: 

Plénum vyhovělo jeho žádosti a provedlo tajné hlasování. Stav hlasů byl i po 

tomto hlasování nezměněn. S přihlédnutím na politickou bezúhonnost byl opět 

marnotratný syn přijat za člena našeho gangu. 

Po zaregistrování a přehrávkách však musel vedoucí souboru řešit i jiné věci 

než změny v aranžmá. Tak jsme volili a zvolili toho nejmladšího − Petrušku. 

157

Ten se hned velmi osvědčil a ukázal své organizační schopnosti celé „juntě“ 

v tom nejlepším smyslu slova. Dalším velmi schopným organizátorem byl 

Jarda Kubín (Barvík), který se vlastně stal manažerem, i když se tomu tak 

tehdy neříkalo. Ti dva pracovali a zbytek do toho kecal. Normální situace. 

„Karel“ Petruška byl vedoucím i po mezidobí 1965 a 66, kdy po velkém vření 

vznikl z Dixielandu XI. A Academic Jazz Band. V aranžování došlo k drobné 

změně, protože jsme podle vzoru kalifornských revivalistů začali hrát s dvěma 

trumpetami či kornety. Ten dvojhlas už býval psán a počet aranžérů se snížil 

pouze na tři dechové hráče. 

Když se Karel nevrátil z NSR, měli jsme v úmyslu provádět „rotaci kádrů“. 

Prvním kapelníkem byl zvolen Gejza (L. Tšpon). A šlo to. Až toho měl plné 

zuby, byl to Josef (J. Lakomý). Taky to šlo. V r. 1973 vstoupila do hry i další 

osoba − Břeťa Kramář jako manažer. Říkali jsme Břeťovi „boss“ a on vlastně 

měl na bedrech přípravu i organizování zájezdu do Španělska. Josef byl 

iniciátorem změny v obsazení na 3 plechy a 3 dřeva, aranžmá byla opět jiná 

a aranžéři po nějaké době zůstali jen dva. Bylo to už trochu složitější, ale 

podařilo se najít způsob, jak to asi dělali ti staří borci, tedy aby to správně 

znělo. Chyb bylo hodně, rýpali do toho zejména Charlie a Pepa. Ten sám se 

později rovněž přidal do skupiny aranžérů. 

Josef byl rovněž i iniciátorem další změny v obsazení na větší swingový 

orchestr. V té době sehnat schopné hráče na dechové nástroje nebyl tak velký 

„Boss“ Břeťa Kramář a dirigent Dr. Vladimír Čech v r. 1984 

158

problém jako dnes, ale i tak jsme museli sahat do mimopřerovských zdrojů. 

Aranžéra, dirigenta i drezéra dělal Ing. Milan Svozil, kterého pak vystřídal 

Dr. Vladimír Čech. To už v době, kdy po dalším zvratu byl novým kapelníkem 

Ing. Otakar Smejkal. 

Po r. 1981 byl povolán do služby opět manažer − tentokrát František Bulant, 

který se velmi osvědčoval jako organizátor a byl velmi cenný, zejména pro své 

znalosti německého jazyka. Větší orchestr byl mezitím opět redukován, 

protože se špatně prodával, a tak jsme se zase vrátili k ranému swingu 

a k původním repertoáru. 

Protože do r. 1989 bylo v orchestru demokracie až příliš, bylo po r. 1989 

kapelníkovi dovoleno pragmaticky přejít na diktátorský způsob vedení. 

Používala se ovšem úvodní formulka: „Zcela demokraticky jsem rozhodl, 

že…“. Určitě se to tehdy vyplatilo, nyní je už situace zase v normálu. 

Manažerem může být nyní pro jakoukoliv akci kdokoliv. Ať ukáže, co umí! 

Jako všude jinde ostatní nejprve vše tolerantně přijmou a teprve pak vše 

netolerantně a totálně zkritizují. To je přirozené. 

Po krátké epizodě s kapelníkem Pitrysem je od r. 2002 současným 

kapelníkem Herbert Novotný. V kterési době jsme si říkali, že jsme vlastně 

orchestr kapelníků, protože skoro každý z nás dělal někdy někde kapelníka 

něčeho. Dnes ti mladší to mají ještě před sebou. 

A ještě u jedné kategorie bossů bychom se měli zastavit. Nevíme, zda je to 

vhodné a nebudeme tedy jmenovat. Mezi lety 1969 a 1989 na zájezdy do 

zahraničí s námi jezdili i ideoví, či političtí vedoucí zájezdu. Chápali jsme, že 

to jinak nejde, ale nemohli jsme si na ně vlastně nikdy hodně stěžovat. Asi se 

museli stejně trochu cítit trapně, takže rádi pomohli při běžných, drobných 

fyzických činnostech, které v každé kapele patří mezi nutné a neoblíbené. 

Život nám výrazněji nekomplikovali, my na druhé straně jsme nečinili nic, co 

by nám příště mohlo přitížit. Kromě jedné výjimky. Tou bylo v NSR naše 

setkávání s Karlem, jako s naším bývalým členem a kamarádem. A též 

i pořadatelem nebo zprostředkovatelem mnoha akcí, kde jsme účinkovali. 

Nějak jsme na tato setkání pak v povinném hlášení zapomněli. A Tigridovo 

Svědectví To si vezli domů ti ideoví bossové jako studijní materiál. 

159

160 

Elektrifikace 

Snad je to tím, že jsme se kromě začátků nevěnovali taneční hudbě; je však 

faktem, že vztah většiny členů souboru k elektronice a k elektrifikaci souboru 

vůbec byl historicky velmi vlažný. Do různých šňůr, šňůreček a drátů se 

všichni tak akorát zaplétali, ale snaha o komplexní pochopení a řešení chyběla. 

Je to tak třicet let, kdy Pitrys hrál klidně na kytaru, z níž se neozýval žádný 

zvuk. Ne že by to nevěděl, ale když zjistil, že po pár taktech zvuk odešel, 

nehnul ani brvou, nesnažil se zjistit příčinu, ale jako zkušený mistr playbacku 

brnkal do ohluchlých strun tak dlouho, než na něho přiletěli místní technici 

a pohnuli s nějakým knoflíkem. 

V dobách dřevních to bylo ještě horší. Při jedné produkci v České Třebové 

způsobil laický zásah trumpetisty do zesilovače tmu nejen na sále, ale v celé 

městské čtvrti. V slaboproudé i silnoproudé elektrotechnice to bylo tedy slabší 

− spíše jsme se zaměřovali na práce méně odborné. Tentýž trumpetista vylepšil 

stařičký magnetofon pouze tím, že jej natřel jakousi hrozivou barvou a na 

vnitřnosti už mu nezbylo sil − ostatně byl od své práce násilím odtržen 

ostatními. Tak zcela pravdivě ostouzel svého kamaráda a kapelníka 

J. Lakomý. 

Zvukaře AJB nikdy jako jazzové těleso neměl. Výjimku tvořila jen období, 

kdy někdo přišel s „novou“ myšlenkou ponořit se i do jiného hudebního žánru 

a kdy pak mistři zvuku údajně byli na místě. Asi museli též trochu trpět, 

protože např. Slatiňák zcela vážně tvrdil, že (pozměněná verze) „Co zvukař − 

to osel“. Tak se vyjadřoval nejen o amatérech, ale i o profesionálech a většina 

kapely souhlasně přizvukovala a dávala mu za pravdu. Naopak však třeba 

M. Smolka zase ozvučení stále protěžoval. V takové rozpolcené atmosféře se 

ovšem jen obtížně najde nějaký iniciativní člen kapely, který se ujme role 

soundmistra, protože může tušit, vlastně zcela určitě to ví, že ať už učiní 

cokoliv, nezavděčí se nikomu, a potupen bude ode všech. 

Kupodivu, když nebylo zbytí, našli se. Pupuš a Pitrys, bývalí rockeři − 

„Myšáci“ − nebo jak se zamlada jmenovali, ti už měli ponětí o Leslie−bednách, 

Shurech, všelijakých mišpultech a konektorech, o čem my starší jsme mnoho 

nevěděli nebo nechtěli vědět. Inu, kdo nic neví, nemůže vlastně ani nic dělat, 

nic nepokazí a ve výsledku je bez práce a kouří, že 

V poslední době už je situace jiná. Slatiňáka už ti noví neznají, jeho výrok se 

stal ústní legendou a kapelník Bertík při práci s dráty připomíná rybáře na břehu 

moře, spravujícího své sítě. Vyzná se i Řídící, který se zabývá skládáním 

elektronické hudby, problémy neměl Walta ani další. Akorát Radek, ten je jiný. 

Svou schopností hrát i v rozhlasovém studiu s vrzající šlapkou a nezájmem 

o řešení obdobných drobných zvukových problémů připomíná indické myslitele. 

Ale nakonec je nutno stejně říci a většina se mnou bude jistě souhlasit, že 

akustická hudba bez zesilovačů a jiných úprav zvuku je stejně nejkrásnější.

Cestování 

Začátkem 60. let byl spřízněnou duší souboru v KDS pes velký jako tele 

(majitelem byl správce klubu Franta Holub) jménem Arab. Ti, kdo zrovna 

nehráli, s ním mohli na jevišti tančit a provádět jiné psí kusy. Arab byl pes 

velmi hodný, nechal si všechno líbit, pouze hodně slintal, a při zvuku 

trombonu teskně vyl. 

Potíž jsme s ním měli, až když měl s námi jet do Brna natáčet v TV pořad 

„Magna charta“ o našem bandu. Neuměl totiž v Přerově na nádraží nastoupit 

po schůdcích do vlaku a my ho museli zvedat a cpát ho do dveří. Na to ovšem 

zvyklý nebyl a nelibost projevoval vytím, podobajícím se zvuku parní píšťaly. 

Při cestování ve vlaku nebývala nuda. Během chvíle všechno ven, všechno 

přenést na jiné nástupiště a zase všechno dovnitř. A přitom nic neztratit a na 

nic nezapomenout. Díky nácviku se vše podařilo, a protože těch nastupování, 

přestupování a vystupování bylo mnoho, dosáhli jsme v tom již určitého 

mistrovství. 

Vždy to však tak dobře nedopadlo. V době, kdy jsme hráli s basou, nechtělo 

se Jarkovi při cestě do Hranic tlačit úzkými dveřmi basu do vozu. Dal ji do 

„hytláku“, ale při vyzvedávání tohoto zavazadla mu byl předán obal na basu 

ve formě velmi splasklého pytlíku naplněného množstvím různě velkých 

třísek. 

Na str. 132 kroniky se též něco najde k cestování vlakem. Pavel Petruška tu 

píše o létě v Erlangenu 1968: 

Odjezd zpátky probíhal poklidně. Ve zmatku na nádraží Pihňa zapomněl 

doma kabát, Pišta zaspal a tak ani nějaké zvláštní loučení nebylo. Lakomý 

dělal v Norimberku nedobrovolně nosiče. Při zmatku, který jsme vyvolali na 

nádraží, jsme zpozdili jinak na vteřinu přesně jedoucí rychlík asi o 10 minut. 

Výpravčí si rval vlasy a my zase bombardon do dveří. V Chebu měl Motýlek 

vyrazit hlavou okno, protože myslel, že je otevřené. V Praze jsme pak měli 

všechen vercajk přenést z nástupiště na nástupiště za 5 min., což se nám 

kupodivu podařilo. 

Obdobně tomu bylo jednou v metru. Skupina odvážných cestovatelů se 

chtěla v Paříži dostat z bodu X do bodu Y. Nevystihla však správný okamžik 

k výstupu ze soupravy a dostala se až do depa. Používání češtiny, ruštiny 

a dalších ve Francii nepříliš známých jazyků zůstalo bez odezvy a dotyční byli 

bezmála přinuceni pracovat při úklidu depa. Nikde nenalezli spřízněnou či 

ochotnou duši a Pepa dokonce propadl malomyslnosti natolik, že již nevěřil, 

že se dostanou odtamtud na světlo a hlasitě projevoval svou zoufalost. Dobře 

však vše dopadlo. Ta souprava po jisté době pokračovala v oběhu a dotyční si 

připsali k dobru exkurzi do nejtemnějších hlubin metra. 

161

162 

1968: Odjíždíme do Polska 

Jeden z Karlů se dokonce kdysi velmi sprostě obořil na cizího průvodčího, 

který po něm nechtěl nic jiného než jízdenku. Tu neměl. A neměl ani sčítací 

lístek ke společné jízdence. Ten lístek sice Karel původně vlastnil, ale kamsi 

jej zahodil jako nepotřebný papírek. Skončilo to též dobře. Průvodčí byl 

v menšině a Karel česky a s využitím vulgárních slov vysvětlil, že nic nemá 

a že tedy nic nedá. 

Cestovalo se ale i jinak, jinými dopravními prostředky. Do autobusu se 

všechno pěkně naskládá, není třeba secvičovat přestupovací poplachy, ale zato 

se v něm špatně spalo a při poruše jsme se museli starat o náhradní dopravu. 

Na příklad při jedné cestě busem do Ostravy na rozhlasovou frekvenci byl na 

místě včas pouze jeden hudebník − ten, který dal přednost vlaku. Ostatní 

docházeli jednotlivě nebo po malých skupinkách, jak kdo co stihl, neboť co se 

nestalo. Autobus, ve kterém jela většina, se stal během jízdy nepojízdným. 

Gejza byl vyslán sehnat autobus náhradní. Sehnal, ale když s novým busem 

přijel k místu, kde měli čekat ostatní, nikoho nebylo vidět. Autobusák Gejzovi 

vynadal a odjel zpět. Gejza sám cestoval dál stopem a později se dozvěděl, že 

kamarádi využili kolemjedoucího auta s nákladem fošen. A na fošnách pak 

zahájili další etapu přesunu do Ostravy. 

Dlouho po zájezdu do Španělska se nám stýskalo po zvucích ts − ts, které 

byly vyluzovány autobusem a kterým jsme uvykli i v noci. Při spánku 

v autobuse někteří raději vlezli pod sedadla a nemožnost pohybu hlavou 

kompenzovali možností natáhnout si nohy. Gejza spal na sedadle i v těch nej− 

nemožnějších pozicích, zalíbilo se mu to a jedno dvousedadlo si pak chtěl

P. Petruška v r. 1962 někde v Belgii. U nás ještě nebyly ani automaty, ani Coca Cola 

vypůjčit nadoma. Na zadním sedadle spočíval během zmíněné cesty 

odsouzenec Polda a trucoval tam po rozsudku polního soudu, který na něj 

uvalil šumákovou dietu. 

Dobu před asi dvaceti lety popisuje jiný Karel (Jačko): 

Organizace dopravy kapely o deseti hudebnících s nástroji, pultíky a vlastní 

bagáží byla pro mne jako dopravního inženýra celkem zážitek. Jako v té době 

nejmladší člen, jsem k banju vyfasoval dva velké lodní kufry s pultíky, takže při 

jedné z prvních a posledních cest vlakem na vystoupení v tehdejší NDR 

v Drážďanech, s přestupem v Praze z Hlavního na nádraží Praha střed, jsem 

si vyzkoušel profesi nosiče. Ještě štěstí, že jsem v té době byl výkonnostní 

sportovec, dnes bych tam měl problém odnést sám sebe. Ovšem moje první 

cesta do Německa západního byla autobusem ČSAD, tedy podniku, kde jsem 

byl ekonomem. Byl nám přidělen „zájezdový autobus“ Škoda RT, který 

vypadal, že nedojede ani do Rozvadova. Všechno v něm vrzalo a mlátilo, ale 

mne jako zaměstnance ČSAD to nijak nepřekvapovalo a tak jsem si klidně 

v tom rachotu ustlal na zemi v uličce svůj trampský spacák a zalomil, abych tu 

cestu do SRN přežil. Zřejmě jsem tak jako nádražáci měl vybudovaný vnitřní 

stereotyp z denního dojíždění do Přerova stejným autobusem s tím, že dokud 

163

164 

autobus rachotí, kvílí převodovka, spojka i brzdy, je vše v pořádku a nehrozí 

žádné nebezpečí. Neskutečným profesním šokem ovšem pro mne bylo, že po 

přejetí státní hranice stejný autobus jel jako Rolls&Royce a já už nemohl ani 

zamhouřit oko. Nevím, jak to soudruzi ze SRN dokázali, ale cesty byly tak 

rovné, že se na autobusu nepohnul ani nýtek. 

Za vzpomínku stojí též jízda vypůjčeným autem v cizině r. 1968. Řidičák 

vlastnil pouze Karel (zase úplně jiný Karel), ale teprve krátce. Proto si nevšimnul, 

že jsme celý den jezdili se zataženou ruční brzdou, i když mu bylo po pravdě 

divné, že ten Mercedes nejede víc jak 80 km/hod. Ještě před tím považoval 

ukazatel stavu paliva, který byl skoro na nule za důkaz, že nádrž je plná. Takže 

jsme zůstali stát v poli a byli přinuceni shánět napřed kanystr a potom pumpu. 

Vše s pomocí kolemjedoucích. Do třetice pak ten den špatně zaparkoval a za 

stěračem jsme objevili příslušný lístek. Karel ho jako suvenýr vzal domů 

a nikomu nic neřekl. My rovněž ne. Policií byl pak popotahován majitel nám 

půjčeného auta, ale to už my jsme byli doma. Cosi nám vytýkal, když jsme přijeli 

za půl roku opět a Mercedes nám, ten zbabělec, již znovu nepůjčil. 

Z letadla měl největší strach Helmut. Kdysi před letem z Přerova do Prahy 

nabádal šéfpilota: „Já Vás upozorňuji, pane, že letím poprvé. Veďte ten letoun 

opatrně!“ Kapitán to vzal na vědomí sdělením: „Jistěže. Já to taky řídím 

poprvé, poletíme velmi opatrně.“ 

S cestováním úzce souvisel vztah poutníků k celníkům. Byl vždy obecně 

dobrý, protože nejsme přece žádní pašeráci. Přímo vzorovým cestovatelem 

v tomto smyslu byl Ladik, který by z daleké ciziny nejraději vlekl domů jen 

pytel různorodého kamení na skalku. Naopak José Svížela vezl odněkud 

dokonce dvě kalkulačky. Byl odhalen a zcela zmateně, v drzosti smíšené se 

strachem tvrdil, že ta druhá není jeho, že ji veze dceři. 

V r. 1991 zastavila naše vozidlo cestou přes Mnichov celní policie. To naše 

vozidlo bylo patrně spíše vhodnější k přepravě zvěře než osob a tak jejich 

jediný dotaz zněl, která zvířata přepravujeme. Bylo poukázáno na několik 

uvnitř sedících umělců a orgáni se rychle vzdálili, neboť se na ně vyvalil 

dýmkový čoud z právě probíhající tabákové seance, který by určitě žádný tvor 

kromě člověka nemohl vydržet. 

Obdobně rychle vzdali svou práci celníci španělští v r. 1973, kdy se na ně 

po otevření dveří autobusu vyvalily exhalace z nejlevnějších španělských 

cigaret Ducados a francouzských Gitanes bez filtru. 

Ale naopak! Jedenkrát na přechodu Strážný, na české straně při cestě ven 

jsme museli z aut vybalit úplně všechno. Kdosi, asi Franta, usoudil, že to tudy 

půjde rychle, že je tam malý provoz. Byl. Takže na nás měli moře času. 

V r. 2006 při jízdě po dálnici byl náš autobus zastaven blikajícími nápisy 

„Folge“, „Follow me“, „Stop“, „Polizei“. Opět to byli celníci a my byli tuze

1973: AJB v St. Tropez 

zvědavi, co po nás mohou chtít. Po nás nechtěli nic, po řidiči požadovali 

předložit doklady o zaplacení dálničního poplatku. Tak zaplatil. 

Husarským kouskem již promlčeným, je to vše 45 let, byl dovoz jakýchsi 

dvou ptáků pro jednoho příznivce kapely. Latinský název byl znám, u ptáčníka 

byl tedy požadován jeden „monsieur“ a jedna „madame“. Přes hranice byli 

dáni do velkého bubnu na spodek všech zavazadel a jejich případné pípání 

bylo uměle přehlušováno naším vlastním zpěvem. Po celní prohlídce už měli 

nožičky nahoře, v Přerově však byli posléze nasvíceni ultrafialovými paprsky 

a z mrákot se probrali. Všechno úsilí však bylo téměř zbytečné, neboť doběhl 

nás ptáčník, který nám prodal ne „madame“ a „monsieur“, ale starého 

a mladého „monsieur“. Takže vymřeli po meči. 

Domů se ovšem vozily nejen suvenýry, ale i věci potřebné pro domácnost. 

Cestující veřejnost na jednom z nádraží zaujala plastová hajzlštětka, kterou 

Ladik vezl z NDR a která mu čouhala z tašky. Tři zákazníci z řad AJB koupili 

zase v jiné zemi superlevně shodné barevné televizory nějaké méně známé 

značky. Jeden bouchl ještě v místě účinkování, druhý až týden po příjezdu 

domů, třetí kupodivu slouží dosud. 

165

166 

Kuchařství 

Velmi oceňováno bylo v souboru, zvláště v době vzdálenější, umění 

kuchařské. Mistři tohoto oboru, kteří v dobách hojnosti neměli možnost se 

projevit, byli vždy uctíváni v době, kdy z různých důvodů nezbylo než 

spolehnout se na své vlastní zásoby a vlastní kuchařské síly. Ostatní, 

nevzdělanci v tomto oboru, museli mistrům podlézat, ubezpečovat je 

o nezvyklé lahodnosti jimi připravených pokrmů a museli jim dělat ochotné 

a poslušné sluhy. Dones, podej, podrž, umyj, lépe to utři − mistři se nadýmali 

pýchou jako orientální despotové a zbytek kmital. Ti nejdevótnější si pak směli 

během obrátky u pracovního místa kuchaře přivonět k hrnci a vzdechnout 

blahem. Bylo to taky na místě, vždyť pestrost stravy se vyrovnala klidně 

restauraci čtvrté cenové skupiny. Guláš, gulášová polévka, polévka z kostky 

a různě upravovaná, jak říká Pepa „zesilovaná“, jídla z konzerv. 

Skutečným odborníkem byl Karel Slatinský, který uměl jako přílohu 

připravit nejen brambory či rýži, ale dokonce i knedlíky z prášku. Výkon o to 

hodnotnější, že ty knedlíky byly ušoulány na placatém kameni na břehu 

potoka, a dokonce už potmě. 

Největším rypákem (ve smyslu fajnšmekrovství) býval Jack. Tomu by se 

však nezavděčil nikdo. Jeho pečlivá preparace jednotlivých kousků masa, 

např. v rizotu, vyvolávala úžas a stála v příkrém rozporu se skutečností, že 

jsme v témž období zkonzumovali asi 14 dnů starý salám. Tedy 14 dnů bez 

uchování v nějakém chladnu. 

V pozdější době byl jednoznačně nejobdivovanějším mužem v oboru kuchař 

Ladik. Nevíme, kdy se to naučil, ale uměl všechno a nejvíc se chlubil vlastním 

provedením masového závinu, kterým omračoval i cizince, a který někdy 

přinášel i na „čtené“ zkoušky. Na zájezdech jídla nejen připravoval, 

samozřejmě nezištně a pro více lidí, ale na zájezdy přicházel nejlépe vybaven 

z domova. Nikdo kromě něho nevezl okurky nebo klobásy, či maso ve 

sklenicích, prostě zátěž, která sice byla na chuť vynikající, ale pro neustálé 

přesuny na zájezdech zcela nevhodná. My ostatní jsme s ním měli soucit, 

a proto jsme mu pomohli zbavit se těch nejtěžších zásob hned na počátku 

zájezdu. Sám Ladik ovšem nebyl nějakým labužníkem a jeho znalost dobrého 

pití byla vlastně nulová. 

Různé povahy se skutečně při zájezdech ukazovaly i z pohledu gurmánsko− 

kuchařského. Na jedné straně příznivci domácích klobás bohatě vybavení 

z domova, na druhé straně dobrodruzi, kteří spoléhali na to, že nějak bude a že 

ostatně stačí jen peníze. Zbytek někde mezi tím. Pan řídící z domu nevozil nic 

− je třeba držet nějakou úroveň, hm Stáří jeho konzervy poslední záchrany 

bylo značné, protože ještě v r. 2004 upozornil: „Co to je, nevím, jak je to staré, 

taky nevím, ale cenu to má ještě v Kčs“.

Franta taky nevozil skoro nic. V tomto případě ovšem šlo o druhotný, 

vynucený jev, neboť veškerý jeho zavazadlový prostor spotřebovaly marsky. 

Zato Plastik neustále zdůrazňoval, že jeho švagr je řezníkem a že u nich 

v Rohálově se pálí slivovice v každém baráku a nechával se často chválit 

spokojenými kamarády, klienty. 

Na kuchyňský pořádek byl největší ras Miloš. Ač jinak málomluvný 

introvert, dokázal důrazně a opakovaně upozorňovat své kamarády na 

nedostatky, např. při umývání náčiní a též jim předváděl, jak to má doma 

vypadat. 

167

Sport 

V orchestru se ve volných chvílích dařilo i sportu. Zvláště tedy v dobách 

dávno minulých, v dobách dixielandových. Patrně tomu nahrály skutečnosti, 

že Josef, Čuňas i Karel byli studenti tělesné výchovy a že dvoje prázdniny 

jsme trávili jako hudba v mezinárodních táborech mládeže, kde sport byl 

důležitým zabijákem volného času. 

V Novém Smokovci jsme dokonce reprezentovali ČSSR, protože kromě nás 

a správce tábora tam žádní jiní Čechoslováci nebyli. Přestože výběr do 

mužstva byl minimální a vlastně jsme hráli všichni, získali jsme v jednom 

turnusu první cenu v odbíjené a porazili všechna ostatní národní mužstva. 

Mezi sebou jsme spíše hrávali fotbal. Dechy proti rytmice a podobně. Bylo to 

dost ležérní a k žádnému úrazu nedošlo. 

Bez následků zůstalo i lyžování, ve kterém zvláště vynikal Jarek. Když my 

ostatní jsme jeli lanovkou nahoru na Černou horu, on stále ještě byl na cestě 

dolů. A tak jsme z lanovky viděli sněhuláka, padajícího každých 10 m 

a jedoucího systémem cik−cak z lesa do lesa, z hluboké závěje pod smrkem na 

jedné straně do hluboké závěje na druhé straně průseku. 

Neobvyklým výsledkem skončil vodní sport, „námořní bitva“ dvou lodí na 

přírodním koupališti Lido v Mar. Lázních. Jednu ze dvou půjčených pramic 

posádka při dokončování prohraného boje opustila, doplavala ke břehu 

a zbaběle opustila celý areál. A ta pramice odpočívá na dně někde uprostřed 

jezera dosud. 

168

Ke sportu patří i horolezectví. Při pobytu v Tatrách dva velehorští turisté 

z našich řad opustili ráno své spící kamarády a vydali se zdolat v teniskách 

Gerlach, i když neměli nejmenší tušení kudy a kam. Jejich odhad nebyl 

nejlepší, zdolali několik bezejmenných vrcholů při bloudění, v závěru už lezli 

jen sedě obkročmo na hřebeni a používali svázaných šálů jako lana. 

Rozhodnutí řvát a dovolat se horské služby bylo stále odkládáno, za stále 

obtížnějších podmínek se pohybovali kupředu až došli k obrovské průrvě, 

která zela mezi nimi a Gerlachem. Cesta zpět byla velmi nelehká, v teniskách 

následoval i jeden dlouhý pád na sněhovém poli a vyčerpáni pak vypili skoro 

celé Batizovské pleso. 

Po dvou týdnech se zotavili natolik, že podnikli pokus o zdolání 

Lomnického štítu. Rovněž v teniskách, rovněž systémem „Když půjdu pořád 

nahoru, tak tam musím dojít“. Ujel jim vlak, pak byla velká fronta u lanovky, 

takže šli pěšky ze Smokovce do T. Lomnice a pak pořád po svých až na 

vrchol. Samozřejmě opět s blouděním mezi Lomnickým sedlem a vrcholem. 

Pomoci horské služby se opět jen těsně vyhnuli. 

„Horský vůdce“ Karel se však spolupráci s Horskou službou přece jen 

nevyhnul. V Krkonoších si šel dopoledne před odjezdem domů ještě 

zalyžovat. V tom padla mlha, všichni jsme odjížděli a nám nezbylo než na něj 

HS povolat. Akce HS se slibně rozjela a my sedli do vlaku. Karel se však po 

nějakém čase objevil sám, pátrání po sobě zrušil, ve Svobodě nad Úpou ještě 

stačil vyfotit odjíždějící vlak a nakonec se ještě dostavil večer na ples do 

Komuny, kde jsme zatím hráli bez něho. Svým příchodem na jeviště přes 

parket v lyžařských botách s lyžemi a batohem vzbudil mimořádnou 

pozornost. 

Mezi sportovní výkony v extrémních podmínkách patřil bezesporu večerní 

a noční přesun v Krkonoších na lyžích z České boudy na Lyžařskou chatu 

a zpět. Pouze na lyžích a veškeré hudební nástroje na zádech nebo jinak na 

sobě. Míla si skutečně tehdy, jak se říká, hrábla na dno svých sil. 

Na „mezinárodní úrovni“ jsme pak sportovali ještě jednou a současně 

i naposledy v r. 1968. V Erlangenu jsme dva týdny bydleli nad restaurací 

hotelu „U zlaté štiky“, kde se hrál stolní fotbal. Tak jsme ve volných chvílích 

intenzivně trénovali a po získání základních dovedností to byl už jen krůček 

k utkání s dalšími štamgasty, kterými byli jednak místní, jednak vojáci 

z americké posádky. Naše výsledky ale nebyly nic moc. 

Když byly naše noclehy více vzdáleny od míst účinkování, a to bylo 

konkrétně skoro vždy v Drážďanech, stal se přesun k ubytovacímu zařízení 

impulsem k nočnímu chodeckému sportu z důvodu jak vyvětrání, tak šetrnosti. 

Jistý saxofonista nevynikal zvlášť rychlou chůzí, naopak musel být stále 

popoháněn, hecován, chlácholen, ba i podpírán a vysloužil si proto přezdívku 

„Jožo Pribilinec“. Jeho memoriály přetrvaly do dnešních dnů. 

169

Před mnoha léty u Bodamského jezera jsme péčí domorodců měli možnost 

buď vyzkoušet marihuanu nebo windsurfing. To první vyžadovalo jistou 

finanční oběť, to druhé nikoliv. Zvolili jsme tedy variantu sportovní. Výsledky 

byly zoufalé. Jedinému Pepovi se podařilo vyskočit na surf a udržet se na něm. 

Ale neuměl se otočit a vrátit. Volal proto o pomoc na celé jezero a nezbylo mu 

než se zachránit pádem do vody a nechat se v člunu odvézt na břeh. Ale 

v udržení rovnováhy byl určitě nejlepší, což předvedl i v soutěži při šplhání na 

kůl. Soutěže v plavání jsme nekonali a v opalování zřetelně zvítězil Ředitel, 

který plaváním opovrhl a vydržel ve Vlissingenu stát po kotníky ve vodě až do 

spaření holení. 

Poslední sportovní akcí byly cyklistické závody kapely v Cuijku v r. 2000. 

V ostré pravé zatáčce se Pepa pokusil vnější stranou předjet kapelníka a tento 

záměr odporující subordinaci byl vyšší mocí potrestán. Upadl, zranil se a po 

příjezdu domů skončil s nohou v sádře a následně s půlroční neschopenkou. 

A to už byl jeho trénink na přicházející důchodová léta. 

Karty, oblíbený sport všemožných spolků, skupin i kapel se nikdy nehrály. 

Proč, to se neví. Mnoho času ale bylo naopak věnováno tzv. seminářům na 

nejrůznější témata. To však už do sportu nepatří, to je jiná kratochvíle. 

Zkoušky, trénink 

Ty úplně první, v nichž se vlastně ověřovalo, kdo a jak umí na co hrát a jak 

si poradí s notami, se odbývaly v bytech rodičů. Dalším místem zkoušek byla 

gymnazijní aula, ale to také nebylo ono. Jednou nás tam přišel navštívit prof. 

A. Geryk, který učil matematiku, ale současně to byl i houslista, který 

vyučoval na hudební škole a hrál v Přerubu. Při cvičení valčíku „Sen lásky“ 

nám do toho mluvil − jistě to bylo zcela na místě − ale nás tím otrávil. 

Bylo velkou zásluhou pana F. Lakomého, že nám zajistil možnost zkoušení 

v ZK ROL, tedy v elektrárně. Následoval Klub dopravy a spojů, kde jsme byli 

řádně zaregistrováni. KDS se stal naším tzv. zřizovatelem, vybavil nás vším 

možným, na nástroje jsme dostali zvláštní kutloch a začali jsme tam také 

v zimě hrávat v sobotu večer a neděli odpoledne. Stalo se z toho tehdy velmi 

oblíbené místo mládeže. 

Dalšími místy tréninku se během času staly na kratší dobu i ZK Pivovar, 

jeden dům ve Škodově ulici, patřící tehdy KDS nebo ČSD, i kavárna 

v Sokolovně. Dlouhou dobu − mnoho let − jsme pak zkoušeli v Městském 

domě, když už bylo naším zřizovatelem MěKSS Přerov, a to až do zahájení 

rekonstrukce MD v r. 1988. Pak po krátkých mezihrách v klubu na 

170

Kopaninách a v Předmostí jsme zakotvili až do potopy v hudební škole na tř. 

17. listopadu, po potopě pak v Máchově ulici. To už ale bylo MěKSS zrušeno 

a my se stali občanským sdružením. 

Vlastní zkoušky měly různou úroveň. Dovedete si jistě představit, jak se 

šturmuje před zájezdem či před soutěží, zatímco když nehoří, tempo slábne, 

stagnuje a řeší se úplně jiné záležitosti. Hodně času se stráví vychytáváním 

chyb v aranžmá a dohady nad „zlepšovacími návrhy“. Mistrem v nich je od 

nepaměti Pepa. Jeho největší ZN ovšem přicházejí v tu nejnevhodnější dobu. 

Den před natáčením v rozhlase, nebo když už je všechno v nejlepším pořádku, 

přijde jeho chvíle. „Asi by bylo lépe hrát to a to tak a tak“. „Slyšel jsem 

v osmdesát let starém originále, že ten a ten to hrál rychleji, pomaleji, výš, níž, 

prostě úplně jinak“, tak nějak to vyznívá. No, neposlali byste ho někam On 

se však brání a ne a ne tam jít. 

Na přelomu 70. a 80. let jsme zavedli též pojem „veřejné zkoušky“. Dohodli 

jsme se s Jarečkem Skýpalou a v hospodě v Michalově jsme si „otřískávali“ 

repertoár za přítomnosti hostů, které jsme si sami pozvali. Bylo to jako 

koncert, vstupné žádné, nic jsme nevydělali. Dohodnuto bylo pouze, že co 

vypijeme, neplatíme. 

Spokojenost muzikantská vládne i na tzv. „čtených“ zkouškách, kde se 

nedaří pouze těm, co přijedou autem. Pravidelně se „čtená“ koná před 

Vánocemi, kdy si dáváme různé dárečky. Nejčastěji takové, které hodně 

dlouho vydrží i otevřené. 

Dalším užívaným tréninkovým pojmem bylo „soustředění“. To se provádělo 

ale jen v dobách dřívějších a znamenalo obdobně jako ve sportu vícefázový 

několikadenní trénink mimo Přerov se zajištěným noclehem rovněž mimo 

Přerov. Výsledky ovšem nebyly jednoznačné. 

Zpěváci a zpěvačky 

Ozdobou a magnetem každého orchestru ve všech dobách bývaly zpěvačky. 

Miluše Dreiseitlová byla zpěvačkou − zakladatelkou bandu a spolužačkou 

z naší třídy XI. A. Protože následovně studovala v Praze na AMU, nebyl její 

repertoár nijak obrovský. Podstatný však byl její druhý přínos do kolektivu 

v čase kulturních úderek. Herecké a dramatické schopnosti Míly byly tak 

i v rámci bandu využívány k obecné spokojenosti našich posluchačů. 

V té době zpíval nebo chtěl zpívat z členů orchestru snad kdekdo, kromě 

Bohuše. Nejvytrvalejší byl Karel, který se až v čase AJB pasoval do role 

zpěváka po krátkých dřívějších mezihrách s Laďou Pospíšilem, zpívajícím hit 

171

Louisiana a Pavlem Novákem (Čuňasem). Karel, stejně jako ti dva, to vzal 

i anglicky. Nelze tvrdit, že to bylo projevem spřízněnosti s anglosaskou 

literaturou, ale tehdy v 60. letech už to šlo a angličtina k jazzu ostatně patřila 

a patří. S námi a s písní Virginia to byla dokonce Čuňasova premiéra v TV − 

to bylo ještě před založením Synkopy. Karel zase nazpíval věci s anglickým 

textem i v rozhlase. Potom, po r. 1968, už to zase s angličtinou moc nešlo. 

Karla však popadla „vášeň“ a chuť na vlastní tvorbu a popmusic, a zlanařil 

tedy na pár písniček i Majku Bedřichovou a Adélu Poláškovou. 

Marcela Urbášková, která s námi jezdila na koncerty v 70. letech zpívala texty 

v češtině, které pro nás, resp. pro ni napsala Maruška Vodáková, kdysi rovněž 

naše spolužačka z gymnázia. Měli jsme tehdy takový ucelený program, jehož 

součástí bylo i „mluvené slovo“, které interpretovala Marie Mikulenková. 

A jestliže odbočím od zpěvu k mluvenému slovu, byla to jediná členka souboru, 

která se tím zabývala primárně. Jinak konferenciéry, spíkry a moderátory byli 

buď hosté − nejčastěji asi Ceďa, sem tam Bob Přidal nebo my sami. 

Posledním v řadě zpěváků je Pepa. Pravda, jeho angličtina je spíše křovácká 

než z Oxfordu, ale říkal stréc Wittmann z rozhlasu: „Elektrikář Pepa zpívá líp 

než ti, kteří si myslí, že jsou profesionálové“. 

Zpěváky jako hosty jsme nijak moc nevyužívali. Jednou Vlasta Průchová, 

několikrát Jarda Wykrent a párkrát Helena Soklová ze OTJB. A vlastně ani 

jiné hosty jsme prakticky neměli. Výjimku tvoří Gustav Brom sám jako 

dirigent a Lubomír Pleva. 

SRPB, příznivci, sponzoři 

Mezi první příznivce našeho orchestru patřil zejména klarinetistův otec 

p. František Lakomý. Dále matka banjisty paní Menšíková, která nám 

zpočátku sháněla a sehnala možnosti k vystupování při nejrůznějších 

příležitostech a pečlivě vedla i kroniku! Oba dva též prováděli asi v prvních 

dvou letech v náš prospěch účinný lobbing, manažerskou činnost a zajištovali 

public relations. 

Nevíme už, o kolik let byl starší p. Miroslav Novotný, který byl příznivcem 

a současně naším prvním kloudným bubeníkem, který disponoval soupravou 

bicích. Hrál s nějakými borci rovněž v ROLu, s námi hrál, protože nikdo jiný 

zatím nebyl, a patrně dost toho musel přetrpět. Dost neurvale jsme mu 

172

nadávali a nutili ho ke „zřetelnějšímu“, tedy hlasitějšímu a více brejky 

kořeněnému výkonu. Z toho lze usoudit, že musel být příznivcem skalním, 

jinak by s tím dávno praštil. 

V KDS byl naším přítelem, sponzorem, a vůbec zlatým člověkem 

p. František Málek. Jednoznačně se stal členem hypotetického SRPB, tj. 

Sdružení rodičů a přátel bandu, neboť slovo mecenáš se tehdy nepoužívalo. 

I ostatní pracovníky KDS jsme mohli za jeho éry počítat mezi své přátele. Jeho 

dobrota a ochota byla příkladná. Naše požadavky rád vyplnil, my naopak jsme 

dělali KDS dobré jméno a chodili tam i na různé brigády. Na náš zájezd do 

Belgie jsme dostali nové obleky, dokonce nám tehdy koupil i vibrafon. To už 

byla ale „rozežranost“. 

Do SRPB patřil též Ing. Ladislav Pospíšil z Olomouce. Byl a je jazzovým 

teoretikem a po zaslechnutí naší hudby před těmi 50 lety nás pozval k sobě 

domů a vyptával se, co všechno hrajeme a odkud čerpáme. Když slyšel 

v odpovědích kromě osvědčených „numbers“ a starých jazzových hitů i cha− 

cha „Moje malá seňorita“, strašně se šklebil a rozhodně nám to nedoporučoval. 

Ze Sonetu nám pak přehrál pásek s Hot Seven L. Armstronga, pí Pospíšilová 

nám uvařila kafe a my jsme od té doby měli pořádný zdroj. Tím na nás 

výchovně působil. A prosím! Uplynul nějaký čas a Laďa, cca o 15 let starší než 

my, začal s námi i zpívat a když pak jsme cosi předváděli v bratislavské TV, 

rozvíjel v tom programu nějaké jazzové teorie, které my jsme ovšem 

neposlouchali. 

Zcela jiný význam pro kapelu měl Rosťa Vaněk. Hudebního výkonu sice 

nebyl schopen, byl však kamarádem, který s námi v časech Dixielandu XI. 

A byl snad skoro všude. Rád a ochotně pomáhal s tím, do čeho se „umělcům“ 

moc nechtělo. Přinášel, zdvihal, balil, stavěl i pracoval s oponou. Současně 

kulisák i náměstek pro techniku. Stal se jedním z nás. 

Zatímco pan Málek jako vedoucí KDS s námi nikde na zájezdu nebyl, další 

náš příznivec a mecenáš Pavel Holík jako ředitel MěKSS Přerov s námi 

alespoň někde byl. To je vždy velmi vhodné pro zesílení pout, upevnění 

vztahů a odstranění potencionálních neshod. Zajistil nám smokingy, hudební 

nástroje i ostatní materiál. Byli jsme zcela spokojeni. I jeho nástupkyně paní 

Jana Pešková nám též fandila a totéž je možno klidně prohlásit i o všech 

primátorech, starostech či předsedech MěNV v Přerově v době minulé. 

Zahraničních příznivců bylo též hodně. Hans Stephan Winkler z Erlangenu 

byl na začátku, na konci je Michael Wissel z Aschaffenburgu. Nemohu ani 

vynechat ty, kteří se na jazz v podstatě nijak zvlášť nevázali, ale přesto nám 

svým kamarádským přístupem pomáhali. Hubert a Jutta Rothovi, Winfried 

a Otilie Schmidtovi, Margarete Friedrich, to jsou ti nej. Na začátku těchto 

přátelských vztahů býval leckdy nocleh v soukromí, který zajišťoval pořadatel. 

Vztahy se následně utužovaly při kornu nebo pivu, pak následovala dotazna 

a poučení z novinek v domácnosti − jak to splachuje, co se na tom tělese měří, 

173

jak funguje bankomat. Vrcholem přátelských vztahů byla možnost vyzkoušet 

si řízení Cessny nebo vyvěšení naší vlajky před domem, kde jsme přebývali. 

Někteří z příznivců hovořili i částečně česky a neskrývali svůj původ ze 

Sudet. A my jsme se zase divili, když nám např. paní E. Ulitzka z Kravař ve 

Sl. vyprávěla, kdeže k těm jizvám přišla. Ale pak jsme si s ní všichni zazpívali 

„Proč ta sova tolik houkala“. 

A další řada je těch, kteří měli rádi jazz a pro které nebyl problém spřátelit 

se s interprety jejich oblíbené hudby. Otmar Rieth, Alain Renault, Volker 

Peterhof, Rudi Ullmann, Horst Aussenhof či Alexander Heisler a Stefan 

Schönfeld. Jim všem vděčíme za možnost poznat kus světa ze všech stran. 

A nakonec nám dnes již neznámí Baskové ze San Sebastianu. Stali se nejen 

příznivci, ale i sponzory. Jedli jsme v jejich hospodě a na festivalu pak 

vystoupili v tričkách, které nám věnovali. To ovšem způsobilo nevůli Španělů, 

takže zaplaťbůh, že jsme nevylezli na pódium i v těch baskických baretech. 

Mezi prvními sponzory v r. 1973 byly Přerovské strojírny a někteří 

z výrobců chleba a salámu. Ten chleba a salám jsme jako testovali a Přerovské 

strojírny hradily náklady na autobus, protože jsme jako vezli jejich reklamní 

nápis. S pravým sponzorstvím v dnešním slova smyslu nás ještě před r. 1989 

seznámila firma Radio Ostheimer, která nám nechala natisknout obrovské 

množství plakátů se svým logem. Moc jsme jich ale nevyužili, protože tam 

bylo zmíněno „CSSR“, a to už za chvíli bylo passé. 

Pak už bylo sponzorů víc − teď mluvím o firmách, které se kulturou 

nezabývají profesně − abych však na někoho nezapomněl, nechci je 

vyjmenovávat. Na sponzorovaných akcích byly jistě zmíněny. Musím však 

uvést z poslední doby ty, které měly či mají podíl největší: Montáže Přerov, 

Kemifloc a. s., Sudop Brno s. r. o., Kolej & Consult Servis Brno s. r. o. a OHL 

ŽS Brno a. s. 

Na místě jsou samozřejmě i díky organizacím či institucím, které podporu 

kultury mají ve své náplni a zejména statutárnímu městu Přerovu. 

Řidiči a navigátoři 

Několikrát od r. 1985 jsme na zájezdy do Německa a Rakouska jezdili 

i vlastními vozy. V 80. letech náš jazzový konvoj tvořila Škoda 1203, řízená 

Frantou Bulantem a dvě osobní auta, která se každým rokem střídala. Ve 1203 

byla uložena spousta souborových potřeb a jako další zátěž tam bylo uloženo 

trumpetové duo, které nevědělo ani kde jsme, ani kam a kudy se jede, takže 

jejich případná navigátorská pomoc by byla stejně nulová. 

174

Na rozdíl od nich, ostatní jeli jeden rok jako řidiči, další rok jako navigátoři 

a zase další rok jen jako zátěž. Řidič byl řidičem po celou cestu, jel prostě 

svým autem. Vždy jsme se nějak domluvili a stanovili, kdo budou navigátoři 

v jednotlivých strojích a kdo bude navigátor s admirálskou hodností. A pak už 

se všichni jen těšili, jak navigátoři budou postupně a potupně degradováni až 

do utržení poslední frčky. Šlo to rychle. Zaváhání, jemné zabloudění a − 

admirále, vystupte − vojíne, zařaďte se! Karel Jačko ve svých memoárech tvrdí, 

že …největší blbec v kapele je navigátor, který zase zavinil, že jsme neodbočili 

správně na dálnici a zajeli si navíc 100 km. Je s podivem, že jsme v té 

předmobilové době dojeli všude včas a dokonce všichni. Jen jednou jsme 

s Karlem Sekerou a Ladikem Vojkůvkou ve Freiburgu téměř nestihli 

vystoupení, když jsme místo na louky, kde se Zelt Festival konal, dojeli na 

místní řízenou skládku na opačném konci města. Tam pak musel navigátor 

nechat i své admirálské distinkce. Výsledek to byl velmi úsměvný a může mu 

konkurovat jen autobusový výlet s celou přerovskou deputací do družebního 

Cuijku, kdy z úsporných důvodů byla velitelem zájezdu do Holandska zvolena 

trasa přes Rakousko. 

Jako mechanik Miroslav Smolka 

Na dálničních odpočívadlech byla Škoda 1203 zvědavě okukována místními 

Evropany: „Co to je“. A my jsme hrdě odpovídali: „To si dělal Franta sám“. 

Byl potom velmi uznale, i když nezaslouženě pochválen. 

Řidiči byli spokojeni, že v NSR je jim dovoleno nějaké malé promile a že se 

dají bystřit smysly i během jízdy. Na dálnici jsme z pravého pruhu mnohokrát 

175

V autobusu ve dne 

nevyjeli. Jestliže totiž v konvoji nebyla 1203, pak jedno auto táhlo za sebou 

vozík a rychlost konvoje opět nebyla pronikavá. Jako řidičům se nám líbilo 

zdolávání patrových parkovišť, kde jsme si připadali jako v gangsterských 

filmech. A ten vozík, ten jsme tam kdysi nechali přivázaný k jakési trubce, což 

znamenalo výraznou finanční úsporu. 

Potíže řidičům působili kromě navigátorů hlavně jejich vlastní stroje. Nelze 

zapomenout na prodřené brzdové trubičky u 1203, kdy už do nebe bylo blízko, 

na kolo u Ladikova vozíku a dále na starší škodovky, u kterých v letním vedru 

při dálničních zácpách odmítala poslušnost palivová čerpadla. Funkci 

hlavního mechanika jasně získal Karel Šebek, který si celý den vydržel hrát se 

startérem, až jej přinutil k činnosti. 

K těm vlastním autům nás znovu jako k alternativě vlastně dovedla nechutná 

událost s autobusem. Jako zákazníci jsme si dovolili trvat na tom, aby jako 

řidič najatého busu jela konkrétní osoba, Vašek, který se nám předtím osvědčil 

svou ochotou a přístupem. Pánové z LIAZu ale tvrdili, že prý to nejde a že na 

Západ se musí řidiči střídat. Neustoupili jsme, bylo po našem, ale jeho 

závistiví kolegové mu zřejmě bus tak zřídili, že to bylo k zoufání. A od té doby 

i my víme, co umí piliny v naftě. 

Ve velkém autobuse se však v pozdější době dalo i spát a sloužil a vlastně 

slouží současně jako noclehárna, šatna, skladiště, promítací sál, jídelna, 

kavárna i restaurace. To všechno si lze lehce představit, když smícháte výlet 

obecné školy s autokarovým zájezdem, pořádaným cestovní kanceláří někam 

do dálav a k tomu připočtete možnosti v autobusu kouřit, zabrat čtyři sedadla 

pro jednoho člověka a co nejvolněji se v něm pohybovat. Specialitou je tedy 

obrovský popelník nejlépe zavěšený jako hamaka a ustanovení dozorčího či 

176

V autobusu v noci 

staršiny, který obhospodařuje „muniční“ sklad, vydává „náboje“, dělá „čárky“ 

za spotřebu a pak všechny zkasíruje a vyrovná se s dodavatelem munice. 

Další odlišností je způsob rezervace místa, v našem případě celé busové 

řady, která je nazývána kajutou. Několikrát jsme losovali zcela poctivě, ale 

kdysi si někteří už tak zvykli, že na další cestě si vylosovaná čísla kajut 

vyměňovali tak dlouho, až došli k rozdělení minulému. A tak se už nelosuje, 

všichni vědí kde je jejich místo a běda novici, který to nerespektuje. Je 

označen za kukačku a jeho vejce jsou s nelibostí odstraněna. 

Žánrový obrázek, na který se všichni už těší, je charakteristický tím, že 

vpředu sídlí dozorčí vydávající náboje − už asi 20 let je to Pepa − čumí do 

bedny a nadává na program, který připravuje „ředitel filmového festivalu“ 

oslovovaný „pane Bartoško“. 

Ostatní se věnují různé zájmové činnosti a jen chvílemi se ozve: „Jeden 

tříštivý na sedmičku“ nebo „Pane dozorčí, jeden granát na dvojku“. Zmatení 

nastává, když dozorčí usne a někteří mají tu drzost krást munici, sami si dělají 

čárky nebo když dozorčí začne stávkovat se slovy, že bar je již uzavřen. 

A při této pohodě jsou všichni spokojeni. Dokonce jednou kdosi navrhl, že 

bychom si obdobnou cestu mohli uspořádat jen tak, celý den na polygonu 

Přerov − Radslavice − Tučín − Želátovice − Přerov. A je vůbec možno tuto 

pohodu nějak narušit Je. Nějaký řidič, patrně začátečník, usoudil, že tak málo 

lidí do tak velkého autobusu je vlastně luxus a vzal si s sebou na doslova 

kritické čtyři dny do Německa vlastní manželku. Ta už to asi podruhé nebude 

177

Vyúčtování na konci cesty 

zkoušet. Nám to oznámil na poslední chvíli, tak jsme se s tím vyrovnali, ale 

rychle našli dosud nebývalou a neprožitou zábavu. Jak jí to znechutit, ale 

přitom jí žádné příkoří neučinit. Noclehy neplatila, o jídlo měla též vystaráno. 

Na rozdíl od nás účinkovat nemusela a pivo na ni taky vyšlo. Ovšem jinak 

podmínky měla kruté. Vynalézavost neměla meze. To takoví řidiči−frajeři jako 

Honza Janso, nebo dříve Vašek Petrtýl, ti už věděli a znali, co kapela 

potřebuje. 

Při cestování vlastními vozy utrpěli kdysi drobnou nehodu dva Otové, když 

jeli na koncert do Val. Meziříčí. Je vyzkoušeno, že člověk z tohoto důvodu 

trochu znervózní, přijde mu to líto a že se pak strašně, strašně špatně může 

soustředit na nějaké umění. Totéž může potvrdit i Pitrys, který se též jemně 

střetnul cestou do brněnského rozhlasového studia u Vyškova s nějakým 

jiným motoristou. 

178

Ve smokingu i na hnojišti 

Tuto zásadu poprvé vyslovil Pitrys, když jsme se jednou dohadovali, zda je 

třeba mít smokingy i při letních vedrech, dopoledne, nebo na méně 

významných akcích. Je to prý součást image, tvrdil. Na hnojišti jsme sice 

nikdy nehráli, ale jako pódium už nám sloužilo v padesátileté minulosti 

ledacos. Kdysi pradávno jsme hráli cestou někam i ve vlaku. A jestliže 

začínáme s dopravními prostředky, pak lze jmenovat i několik verzí korby 

nákladního auta. Verze první: alegorický vůz v Přerově na 1. máje. Verze 

druhá: propagační jízda na festivalu ve Freiburgu − jedeme a hrajeme, někdo 

rozhazuje z vozu letáky, cestou přibíráme peruánské indiány, kteří se k nám 

nejazzově přidávají, nějaký showman z USA k tomu dělá pantomimu. Pak 

náhlé přibrzdění a Charlie má desku pianina na prstech. Ten řval! Ještě, že na 

trase byly restaurační přestávky. Nejmenším dopravním prostředkem, 

sloužícím jako jeviště, byl jakýsi selský vůz v Leimersheimu při dožínkách, 

největším loď San Diego kotvící v Hamburgu, kde slavil nějaký místní VIP 

narozeniny. 

1998: Na vozíku 

Nehráli jsme na pohybující se lodi, i když jednou jsme k tomu měli blízko. 

U Koblence jsme se dostali sice až k přívozu přes Rýn, převozník nás ale 

nechtěl bohužel s autobusem vzít na palubu a my museli k mostu. 

Pódium často nahradila dlažba na náměstích, v ulicích, v pasážích, na nádvo− 

ří zámků a hradů, či travnatý povrch v parku, u bazénu, ve výletní restauraci. 

179

2003: V Michalově 

Ojedinělými místy byla sauna, zasněžená louka na Silvestra v Jeseníkách 

a bazén v Brušperku − zde šlo ovšem o playback. 

Naproti tomu zcela normální bylo vystupovat na jevištích v sokolovnách, 

kavárnách, zotavovnách, chatách, menzách, domech armády, kulturních 

domech a sálech koncertních domů. V paměti utkví Lucerna, Kulturhaus 

v Dresden či Deutschlandhalle v Berlíně. V přerovských poměrech jsme už 

nestihli Dělnický dům, jako doma jsme se cítili v ZK ROL, v Městském domě, 

v Komuně i v klubu na Kopaninách. 

Taneční hodiny, plesy, večírky, rauty, majálesy, firemní záležitosti na jedné 

straně, festivaly a koncerty na straně druhé − to byly běžné příležitosti. 

A kromě toho i módní přehlídky, otevírání turistické sezóny atd. Méně 

obvyklým byl jen raut s jazzem v jedné odsvěcené kapli. Zvláštností byl 

koncert na olomoucké univerzitě jako následná akce k přednášce prof. Jařaba 

o kulturní renesanci v Harlemu ve 20. a 30. letech, to vše doplněno ještě 

výstavou fotografií. 

Zvláštní podkapitolu by mohly tvořit frekvence v rozhlasových studiích (Praha, 

Brno, Ostrava, Olomouc) a studiích televizních (Brno, Ostrava, Bratislava, Wien). 

Kromě speciálních pořadů o našem bandu to byly zábavné pořady, před 

mnoha lety Televizní klub mladých a onehdy už Kavárnička pro dříve 

narozené. 

Vážili jsme si zejména TV v cizině. Úplně poprvé jsme hleděli, ale 

doopravdy hleděli do TV kamer v Belgii při vystoupení celé české umělecky 

víceúčelové skupiny v Antverpách. Bylo to něco krátkého do zpravodajství, 

stejně jako o pár let později v San Sebastianu. Krátký šot včetně rozhovoru nás 

180

potkal na festivalu v Normandii a pár slov rozhovoru o AJB proniklo do 

televize NDR i při drážďanských dixielandových festivalech. 

V únoru 1993 jsme jeli do Vídně natočit v Seniorenklubu živě dvě skladby, 

které jsme si sami vybrali a které byly doplněny jak rozhovorem, tak 

výkladem p. G. Schiftera o jazzovém dění v Česku. Vysílalo se to na ORF 2 

a kdo měl videorekordér, už to mohl i zaznamenat. Záznam z vysílání SWR 

v r. 1998 z dožínek v Leimersheimu už jsme měli k dispozici také. 

Z názvu kapitoly nyní vypíchneme ten „smoking“. Na jejich pořízení 

vzpomíná Karel Jačko: 

Nevím, jestli se ještě pojem „šolny“ pro hudebnické smokingy AJB používá, 

ale jednoho dne celá kapela jela do Konice na Prostějovsku, tam nám vzali 

míru a všem nám ušili slušivé černé smokingy s lesklými klopami, jak se na 

správné jazzmany sluší. Smokingy byly v zásadě dobře padnoucí, i když látka 

byla trochu podobná kopřivákům, které jsem nosil na vojně, ale stejné nosili 

v té době i číšníci a tak byly prověřeny terénem. Jednou jsme nahrávali 

v Ostravě na Černé louce pořad „Ring volný“ a jak to při nahrávání chodí, 

pořád se na něco čeká a tak jsme si všech deset zašli na pivo do restaurace na 

Výstavišti. Shodou okolností tam všichni cca čtyři číšníci měli úplně stejné 

smokingy a právě před týdnem měl v kině premiéru film „Vrchní prchni!“ 

Dívali se na nás jako ta banda unavených číšníků ve skleníku v Karlových 

Varech ze závěrečné scény. Korunu tomu dal Karel Sekera hláškou „klid 

kolegové − školení číšníků“. Úžasný byl pohled na hudebníky v šolnách na 

konci turné po SRN, kdy troje puky nešlo již žehlit po vojensky pod matrací 

1963: TV Ostrava 

181

Vrchní, prchni! 

a bílé smokingové košile se daly již jen vyhodit. 

Je velkou zásluhou Pavla Holíka, tehdy ředitele MěKSS Přerov, že nám jako 

uniformu smokingy zajistil. Vydržely nám až do r. 2003 a teď pokračujeme 

v obdobném image. Před smokingovou érou to bylo různé. Jako stejnokroj 

sloužily zpočátku jen bílá košile s nějakou stužkou, pak modrá saka, šedý 

tesilový oblek i s vestou, jen bílé košile s černou vestou, šedé bundokošile, 

žluté kalhoty a proužkované košile, košile stejné barvy pro každou sekci, černé 

košile, trička s nápisem Academic Jazz Band a pak konečně přišly smokingy. 

182 

Bílé ponožky experimentálně ke smokingu

1986: V černých košilích 

O shánění bundokošil v r. 1968 píše Pavel Petruška: 

S objednávkou v ruce jsme vyrazili shánět kalhoty a košile. Nejprve jsme 

koupili košile. Pak jsme šli pro kalhoty. Nebyly však pro všechny a tak jsme 

lítali z kšeftu do kšeftu, zkoušeli nejnemožnější kombinace a největší sranda na 

tom je, že jsme si k tomu sami hráli z dráťáku. Nakonec jsme si vybrali 

světlešedé kalhoty a stejně šedé košile. Poněvadž jsme vypadali jako afričtí 

bojovníci, získal tento oděv název „Africa Corps“. 

I s oblečením je možno zažít nejrůznější lapálie. Košile roztržená kotvou 

velkého bubnu, jiná košile zapomenutá kdesi v šatně, chybějící boty či 

ponožky atd. Ladik uměl zapomenout i kalhoty v hotelu a nevzít je s sebou na 

koncert. Nejneobvyklejší příhoda se však stala Pupušovi v Oberhausenu. 

Nechal v šatně místního sálu motýlka. Věděl ale kde, na kterém konkrétním 

místě. Za rok jsme se objevili v téže šatně, Pupuš sáhl rukou nahoru na 

patřičné místo a abrakadabra − motýlek vyletěl na světlo. Tato příhoda se dává 

k dobrému v Německu s tím, že si nejsme jisti, zda fakt nikdo nekrade, anebo 

se jen neuklízí. Neumějí odpovědět a kroutí hlavou stejně jako my. 

183

1968: V kroji Afrikakorps 

184 

Není každý den svátek 

Vlastně zcela bez nadsázky je v kronice popsána situace o vztazích s SNB: 

Mezi tím (r. 1968) nám vstoupil do cesty známý recidivista Lančík, oficielně 

to führer Bes clubu. I stalo se a tento dobrý muž nám přislíbil značné finanční 

prostředky. Leč takových už bylo a on jsa si zřejmě vědom této poučky, 

dokumentoval svá slova činy. Mrhal objednávkami na spousty tisíc a zakrátko 

jsme se stali vlastníky bicí soupravy − leč bohužel nakrátko. 

I sešla se hodina s hodinou a místní Scotland Yard učinil tomuto mecenáši 

konec. Tím současně zadupal jiskřičku naděje, že se nám někdy povede líp. 

Jakmile se to Yak dověděl, byli jsme několikrát vyhozeni z klubu. Zásluhou zde 

jmenovaného J. Pončíka se opět vracíme do KDS. 

Dostalo se nám cti (v r. 1968) seznámit se jako přímí aktéři 

s všudypřítomným Scotland Yardem a od chvíle, kdy dva nenápadní civilisté

v linoleu odvlekli zločince Tšpona z akciového pivovaru do šatlavy, nemáme 

nyní pokoj. Jako doklad pohnutých chvil nalepuji na další stranu výtah 

z projevů. 

A v kronice následuje nalepená korespondence s SNB a pozastavení činnosti 

souboru Academic. Další vyhození z Klubu dopravy a spojů následovalo po 

sjednaném příměří zanedlouho. Zřejmě ti starší funkcionáři byli moc 

cimprlich. Ale Komuna už není a jazzband hraje stále. 

Kronika str. 124: … Na malém náměstíčku, kde jsme se rozložili, byla brzy 

spousta lidí. Vesele jsme vyhrávali − lidé tleskali. Pihňa měl pod zadkem 

Petruškův futrál od trumpety a v něm pornografické karty. Při obrovském 

aplausu Pihňa vstal, vzal futrál, ten se pochopitelně otevřel, karty se vysypaly 

a podle zákona schválnosti se všechny obrátily slečnami vzhůru. Bouřlivý 

potlesk kvitoval toto bezprostřední vystoupení. Studem se propadající členové 

bandu „lozili“ po kolenou a sbírali tyto jinak vděčné obrázky. 

A za chvíli se ty karty rozsypaly 

I knihu s nemravnými obrázky si dovezl v dobách pornoprohibice jeden 

frajer do ČSSR. Zájem mezi přerovskými občany byl obrovský, dotyčný měl 

dobré srdce a tak nakonec následovalo předvolání hříšníka i knihy na SNB. 

Hříšník se domů vrátil, kniha nikoliv. 

185

186 

Víte, že... 

• nejúsměvnější plakát na naše vystoupení byl objeven na plakátovací ploše 

v Soběchlebech Jako motto na něm bylo uvedeno: „Včera v televizi − dnes 

u nás“. 

• Karel Šebek zachránil před lety orchestr Gustava Broma od ostudy v hodině 

dvanácté Josef Audes nemohl nalézt svůj barytonsaxofon a Karel mu 

nezištně dal k dispozici ten svůj. 

• strašlivá žízeň byla v r. 1968 příčinou toho, že soubor cestou z Erlangenu 

vypil dar starosty tohoto města pro přerovského starostu p. Rosmuse 

Kapelník pak musel v Tuzexu koupit obdobnou whisky, která byla následně 

na přerovské radnici starostovi slavnostně předána. 

• textilní průmyslník „Pino“ věnoval každému členu souboru pár metrů látky, 

aby bylo zřejmé, že je hodným kapitalistou Chvíli na to věnoval opět 

každému členu souboru pár metrů látky i odborářský boss z jeho továrny, 

protože „Pino“ prý byl kapitalistou zlým. Hádejte, který „štof“ si všichni 

ponechali! Správně − oba! 

• někteří členové vystřídali v dějinách bandu i několik přezdívek Pokuste se 

vyřešit další hádanku − komu patřily či patří přezdívky následující: Helmut, 

Gejza, Pihňa, Karel, Mistr, Josef, Tatíček, Bedřa, Čeněk, Stan, Tadeáš, Had, 

Muška, Brouček, Ryba, Čuňas, Yetti, Šajzonet, Balderis, Uhde, Pupuš, 

Plastik, Klokočka, Hovůrka, Ludvík, Motýlek, Jack, Charlie, Barvík, 

Kendy, Giuseppe! 

• pro zapomenutí cestovního dokladu v cizině byl z vlaku v Děčíně potupně 

vyveden jeden člen souboru 

• jinému členu, kutilovi, se podařilo při zkoumání know−how u vypůjčeného 

flašinetu tento nástroj totálně znehybnit 

• dalšímu se nedařilo uhasit při nočním návratu ke svým „rodičům“ 

pochodeň, kterou si vypůjčil kvůli snadnější orientaci způsobené výpadkem 

proudu někde v Německu 

• zase jiná dvojice čekala ráno po jam session v casinu Pequeňo na východ 

slunce nad mořem A že se ho nedočkala Nemohla si totiž vhledem ke 

společenskému zaneprázdnění uvědomit, že jsou na západním pobřeží, takže 

tvrdošíjně civěla do tmy než jim slunce nasvítilo záda. 

• při cvičení v Grandhotelu Moskva−Pupp byl při nesnadném hledání 

občerstvovací místnosti nalezen prostor s extrémně nízkou cenou piva 

i kafe Byl to bufet pro zaměstnance a od toho momentu bylo všem jasno, 

kde je naše místo. 

• už si skoro nikdo nepamatuje, jak přišel Ryba ke své přezdívce Říká sám: 

Nohejbal, malá kopaná, skoky do vody, plavání, lodičky a večerní produkce

yly v Soběšíně na denním pořadu. Hlavním úborem tedy byly plavky. Já 

měl na zelených plavkách našitou takovou prohnutou kovovou rybu. „Rybo, 

rybko, rybičko“, mi říkali, až mi to zůstalo dodnes. 

• elektronické požární čidlo opravdu umí v hotelu spustit požární poplach 

Ladik to vyzkoušel v Holandsku. 

• AJB hrál svůj standardní repertoár na plese jazzklubu Frýdek − Místek A že 

naopak v r. 2006 byl v Luhačovicích z parketu vyveden příslušníkem policie 

jeden muž, který se při našem koncertu snažil tančit 

• soubor kdysi dávno vyhrál v tombole na plese v Hranicích plnometr dřeva 

Výhra byla obratem vyměněna za úplně něco jiného. 

• nejrychlejším způsobem, jak vše na pokoji uspořádat, je založit v rohu 

místnosti skalku, na kterou se postupně klade vše, co člověk zrovna 

nepotřebuje Láhev s okurkami, slipy, trumpeta, nůž, špinavá košile, 

cigarety i boty. Při hledání konkrétního předmětu pak vzniká druhá skalka 

v opačném rohu místnosti. Nejpřehlednější situace je až v momentě, kdy je 

vše rozloženo na podlaze. 

187

188 

Boj proti alkoholu 

Kapitola s tímto názvem původně neměla být vůbec vytvořena. Vnuknutí 

přišlo až od Jaroslava Vavrouška, který v knize „Krab to byl swing“ v části 

„Academic Jazz Band − Ve službách jazzu − reportáž o účinkování“ popsal 

jistou konkrétní situaci s konkrétními osobami následujícím zastřeným 

způsobem, včetně zdůvodnění: 

Nezadržitelně se blížil termín několika sjednaných koncertů, a to hned mimo 

republiku, v tehdejší NDR. Na zkoušku, těsně před zájezdem, to bylo v roce 

1988, přišel jeden „umělec“ v doprovodu asi dvou promilí, čímž se pro něj 

stala zkouška bezpředmětnou. Navíc byl pořádně vytočeným šéfem kapely ze 

zkoušky vykázán. 

Následující noční odjezd mezinárodním rychlíkem byl kapelovým 

manažerem připravený bezchybně. V praxi to znamenalo tři spací kupátka, což 

slibovalo maximální pohodlí pro příští nekonečné vlakové hodiny. Výše 

uvedený likérový hříšník překypoval aktivitou v nakládání a ukládání 

zavazadel, nicméně s ním zatím nemluvil nikdo, včetně výpravčího 

přerovského nádraží. Ten posléze pustě zapískal, blikl zeleným světlem 

a souprava se dala do pohybu. 

Pracovně nazvaný „likérový hříšník“ po ujetí několika kilometrů, jsa zatím 

v beznadějné situaci začal navazovat kontakt známou taktikou − přes 

potraviny. „Kluci, žena nám udělala pár řízků, pojďte si vzít.“ Známí gurmáni 

vytvořili malou frontu u likérníka a ten s určitou dávkou sebevědomí vydával 

potravinový hit snad všech evropských kuchyní. V šerosvitu vlakové uličky se 

jevily řízky celkem normálně, ale teprve v ostrém světle kupé okomentoval 

tento výtvor špičkový znalec všech pochutin, Jirka Lakomý, lakonicky:„To je 

bledý řízek,“ jinak řečeno − nedodělaný, nedosmažený. A ejhle, už měl 

promilový muž neodpáratelnou nálepku s elegantním titulem „bledý řízek“. 

Pokud čtenář vyjádřil údiv nad tím, že dle reklamy na titulní straně této 

publikace je napsáno − historie − a zamlčuje „bledý řízek“, tak je třeba přiznat, 

že vzhledem k tomu, kdy dnes skoro každý žaluje každého a žádá miliony za to, 

když někdo o někom řekne, že je vůl či idiot, tak právě proto, že autor nevlastní 

miliony, nelze jmenovat. Co kdyby „bledý řízek“ podal žalobu 

Někdo možná ví, o koho se jedná, není to ale důležité, a tak po dohodě 

s ostatními spisovateli, pamětníky, autory deníčků a kronik jsou v dalších 

citátech (minimálně 40 let starých) některá jména a zdroje informací lehce 

přikryta mlžným oparem, aby všichni pověstným „oknem“ prolétnuli a ne− 

ublížili si o střepy minulosti. 

Zápis A 

Exkurze do akciového pivovaru 14. 4. 67: Vydáváme tímto potvrzení, že 

světoznámý lidový soubor Academic Jazz Band se choval při návštěvě našeho 

závodu přiměřeně ke svým schopnostem.

Bylo zjištěno, že největší břuch nemám já ale Had, což tímto vchází do dějin. 

Při průchodu pivovarem zavinili členové zmíněného souboru značnou ztrátu 

ve výrobě, což se ovšem zaměstnanci zavázali během dalších čtvrtletí dohonit. 

Jinak jim tedy přejeme při klání na II. ČAJFu ten nejvyšší úspěch! 

Podnikový vodohospodář: Tšpon Lad. v. r. 

Hlavní technolog: Sulanský v. r. 

Vzpomínka B na rok cca1964 

Jako každý rok přišly Velikonoce. To pondělí byl pro nás den, kdy jsme 

chtěli zahrát snad každé holce. Všichni měli své nástroje, jen XY ovládal činel. 

Hráli jsme pod okny svých nejbližších, no a těch promilí neustále narůstalo. 

Kterési velikonoční pondělí bylo mimořádné v tom, že jeden z nás zkrátka 

padl. Bylo nutno ho donést domů a zazvonit. Z otevřených dveří zaslechli blíže 

stojící dvě věty: „Maminko, mě je špatně, já umírám!“; a druhá: „Bože 

chlapci, co jste mně s ním udělali!“. Za těchto okolností nebyla chuť na 

původně zamýšlenou písničku a raději zbytek kapely pádil dál. 

Zápis C z r. 1967 

Rovněž symposium U labutě bylo celkem destruktivní, jelikož nás vyhodili už 

ve 21 00 a to je pro kozáky velmi málo. 

Příhoda D z 11. 9. 1967 

Gejza na základě těchto úspěchů zorganizoval exkurzi do Ostravských 

pivovarů. Přineslo to obrovské překvapení. Všichni byli z mnohastupňových 

piv jako mušličky. Jelikož strašně pršelo, tak jsme zakotvili u piv a pak jsme se 

vydali na cestu do Kulturního domu. Byla to taková tranzistorová Odyssea. Šli 

jsme „zkratkou“ přes hřbitov, vyzbrojeni na cestu 

několika lahvemi. Vpředu šla početná delegace 

L., S., T. a M., kousek vzadu šel samostatně P. 

a na závěr junioři K. a D. Petrušku přepadly na 

hřbitově dvě cigánky a vychlastaly mu pivo. H. 

podpíral úplně zlikvidovaného K., který několikrát 

upadl do hrobu atd. Dílo zkázy dovršil 

K. v autobuse, kde si opakoval part ze Šavlového 

tance. Jinak to bylo OK. 

Zamyšlení E 

Dne 25. 11. 67 došlo k půvabnému výletu naší 

skupiny na „Poslední leč“ do Dluhonic. V 17 

hodin pro nás přijelo hasičské auto. Byla zima jak 

v Rusku a dotyčné auto byl kabriolet. Měli jsme 

k dispozici pouze hasičské kabáty. Vypadali jsme 

jako Ku−Klux−Klan, ale bylo nám fajn, jelikož to 

byla po dlouhé době zase sranda. A co navíc! Jeli 

jsme na kšeft komplet! 

189

Hráli jsme v hospodě myslivcům, kteří už byli notně opilí v 10 hod. Když nás 

uviděli, tak se na nás dívali všelijak. Když jsme však spustili říznou dechovku, 

tak pookřáli a začali nám nosit „humplíky“. Na každého z nás připadla 

početná řada „humplíků“ a proto někteří podlehli − in memoriam S. a Y. 

Ostatní vydrželi se značnými ztrátami. 

Došlo k několika závažným destrukcím. S. zapomněl nástroj v Dluhonicích 

a našel ho až za tři dny, H. se chtěl porvat a navíc přišel do nechutné hádky 

s L. To byl velmi nepěkný závěr jinak tak slibně se vyvíjející akce. 

Dostali jsme na závěr každý zajíce a nějakou tu korunu. Myslím, že zas 

budeme mít o čem přemýšlet. Je to někdy smutné, ale je to bohužel pravda. 

Zklamání F z 1. 3. 1968 

Skladba XY se stala obžalobou bezuzdného chlastu a současně také 

náhrobním kamenem našich nadějí. K smrti vyjukaní kolegové nebyli schopni 

udělat přítrž jeho řádění, když zapomněl opakovat repetici a tuto pak chtěl 

zase opakovat, když už zas všichni hráli dál, čímž dovršil Waterloo. Zdálo se, 

že záchrana přišla v podobě chorusu, jež začal P. v sebeobraně prosazovat. 

Jenže v smrtelném potu se koupající X. tam vrazil sveřepě stoptime a tím byla 

kulturní revoluce u konce. Bylo nám, jako by nás smrť …. Skončili jsme tedy 

druzí. 

Komu čest, tomu čest. Palmu si tedy zaslouženě odnesl dixieland R 57 

Loučná nad Desnou. 

Ještě že máme v tom neštěstí alespoň v tom štěstí, že budeme moci vystoupit 

na III. ČAJFu u nás doma. 

Předsevzetí G z r. 1968 

Rozhodli jsme se s alkoholem skončit „in definitivo“. Podnikají se rozsáhlé 

antialkoholické akce. Byl založen „Cofola Club“. Vyráží dech všem známým 

přerovským barmanům. Sedm zdatných jonáků si hbitě poručí sedm chladných 

kofol. Za tímto účelem se začínají navštěvovat nyní RaJe oplývající tímto 

nektarem. Patří mezi ně domovský stánek v Komuně, namnoze pak bar Haná 

i akciový pivovar. Největší rána ovšem je, že jsme se rozhodli i sportovat. 

Zápis o úrazu H 

Jako duševní oázu jsme přivítali datum 15. 4. 1968…. Sešli jsme se tradičně 

na mostě Míru, leč bohužel v omezené sestavě. Rezignovali staří pamětníci 

jako L., který z titulu své vychovatelské důstojnosti nechtěl dopustit eventuelní 

znevážení svého stavu − jeho chyba…. 

Jelikož nám ještě dokonce zbyl čas, tak jsme zašli hudnout k Mrtvole. 

V tomto slovutném hostinci nás ochmelci nadšením takřka nosili na ramenou. 

Do této krásné pohody se vmísili nějací cizí elementi. Vznikla krátká, leč 

výstižná bitva. Dali jsme se na ústup, ale s oblibou do všeho se míchající Břeťa 

190

Frankenstein (M. ) se jal uklidňovat rváče. Dopadlo to přesně tak, kterak jsme 

předpokládali. Dostal po tlamě a byl klid. Neznámý kulturista mu s chirurgic− 

kou jistotou načal obočí, z čehož jsme měli obrovskou srandu. 

Vzpomínka CH na r. 1968 

Do Zagrebu jsme dorazili až k půlnoci. Protože nás naši hostitelé vzhledem 

k událostem už ani neočekávali, došlo celkem ke zmatkům. Ubytovali nás ve 

dvou pokojích na koleji. Pokoje celkem dobré až na to, že to bylo strašně 

daleko od místa působení. 

Hned v noci nás unavené pozvali na seznamovací večírek. Seděli jsme 

v klubu na zemi a jeden náčelník pravil: „Tak co, napijeme se, ne“ A tím to 

začalo. Na lačný žaludek 1 l slivovice, pak další, a ještě navrch a už to bylo. 

Zapadli jsme myslím dobře mezi tu „Dolce vita“. Co jsme tam viděli, jsme 

tedy ještě neviděli. 

Na závěr alespoň jeden krátký komentář k tomu, co jsme ještě neviděli. No 

bože! Pan ředitel festivalu zatuhl, to je pravda, ale jeho podřízení se o něj 

postarali. Položili jej pěkně na dlouhý stůl na záda a kromě hlavy celého 

přikryli tureckým praporem (skupina z Turecka se nedostavila). Byl to 

důstojný pohřeb, ba, ba. 

191

Co jsme kdysi hráli 

Repertoár z oblasti tradičního jazzu za časů Dixielandu XI. A tvořily 

následující stěžejní tituly, které byly odposlouchány zejména od Louise 

Armstronga, Muggsy Spaniera, Graeme Bella a Original Dixieland Jazz 

Bandu: 

Riverside Blues 

Tin Roof Blues 

Savoy Blues 

When The Saints 

Potato Head Blues 

Washington and Lee 

Tiger Rag 

Doctor Jazz 

Blues in the Blues 

Barnyard Blues 

Relaxin' at the Touro 

Buggle Call Rag 

South 

Basin Street Blues 

My Bucket Got in Hole in It Black Bottom Stomp 

Sister Kate 

Satanic Blues 

That's Plenty 

Příkladem repertoáru Academic Jazz Bandu z konce šedesátých let může být 

následující koncertní program z blíže neurčeného místa a data: 

Muskrat Ramble 

Smoky Mokes 

Happy Rag 

Black Bottom Stomp 

Jazz Me Blues 

Riverside Blues 

Potato Head Blues 

Martinique 

Wang Wang Blues 

Hey Partners 

Hot Time in Your Town Tonight Key Hole Blues 

West End Blues 

Someday 

Kansas City Stomp 

Chimes Blues 

South 

Alabama Jubilee 

Original Dixieland One Step Come Back Sweet Papa 

South Rampart Street Parade Bill Bailey, Want You 

Please Come Home 

V sedmdesátých letech mezi parádní patřila m. j. i tato čísla: 

Connie Island Washboard 

Chantic Leer 

Irish Black Bottom 

Stomp Off, Let's Go 

Way Down Yonder in New Orleans Don't Talk About Me 

At The Jazz Band Ball 

Příklady repertoáru z pozdější doby je již možno najít v zaprášených 

kufrech. Následující program je ke koncertu dne 22. 10. 1979: 

Swinging the Blues 

Blues Before and Because 

St. Louis Blues 

Mood Indigo 

Darktown Strutters Ball 

Sweet Sue 

Taps Miller 

Don't Be That Way 

192

Work Song 

Jersey Bounce 

One O'Clock Jump 

Early Autumn 

Woodchoppers Ball 

Lil Darling 

Johnson Rag 

The King 

My Funny Valentine 

Tea For Two 

Opus One 

Dnešní repertoár vychází v podstatě z obsahu tří CD, které Academic Jazz 

Band natáčel od r. 1991. 

. 

193

Část IV − Fakta 

Všichni z historie AJB 

Bicí: 

Miroslav Novotný 

Miroslav Sedlák 

Leoš Lakomý 

Zdeněk Pec 

Josef Svížela 


Oldřich Janča 

Miloš Koláček 

Radek Hrůza 

Trumpety: 

Pavel Petruška 

Jiří Pavelka 

Bronislav Ludmila 

Milan Bartl 

Eduard Janča 

Ladislav Dohnal 

Vladimír Kubis 

Vladimír Vojkůvka 


Herbert Novotný 

Banjo, kytara 

František Menšík 

Vladimír Komínek 

Jiří Drábek 

Karel Jačko 

Petr Vařák 

Milan Strnadel 

Piano: 

Bohumil Stužka 

Jiří Sklenář 

Bohumil Škoda 

Karel Sekera 

Trombony: 

František Mikeš 

Otakar Halamíček 


Zpěv: 

Miluše Dreiseitlová 

Pavel Novák 

Marcela Urbášková 


Klarinety, saxofony: 

Jiří Lakomý 

Karel Slatinský 

Vojmír Prášil 

Josef Pavelka 

Jan Mikulík 

Miroslav Smolka 

Karel Šebek 

Karel Walta 

Miroslav Šiška 

Pavel Skýpala 

Jiří Pumprla 

Kontrabas, baskytara, tuba: 

Vladislav Peška 

Jaroslav Kubín 

Jiří Drkoš 

Milan Bartl 

Leopold Kráčmar 

Josef Hájek 

Václav Šubrt 

Jaroslav Plíhal 

Josef Raják 

Jaroslav Vavroušek 

Petr Vařák 

Alexandr Kunert 

194

Dirigenti: 

Milan Svozil 

Vladimír Čech 

Kapelníci: 

Bohumil Stužka 

Pavel Petruška 


Jiří Lakomý 


Herbert Novotný 

Manažeři: 

Jaroslav Pončík 

Břetislav Kramář 

František Bulant 

Renata Černocká 

Ostatní: 

Rostislav Vaněk 

Stanislav Bartoň 

Diskografie 

1974 Supraphon Happy Pal Stomp 

Československý amatérský Everybody Loves My Baby 

tradiční jazz 

What Cha Call'em Blues 

1985 P − Music Copenhagen 

Henderson Stomp 

Crying and Sighing 

Shuffling Sadie 

1986 Panton Fantail 

Jazzová Kroměříž 

1989 AUDIO Plain Dirt 

Stakkato Spezial 

1989 AUDIO Plain Dirt 

Jazz Events 

Four Or Five Time 

1989 Supraphon Crying and Sighing 

Pro MKSS Přerov She's Great, Great Girl 

195

1994 Český rozhlas studio Brno Crazy Quilt 

The Stampede 

Solitude 

I Found a New Baby 

Tea Pot Dome Blues 

Milenberg Joys 

I'll Make Fun for You 

White Sisters 

Crying and Sighing 

Sidewalk Blues 

When You're Smiling 

The Blues with the Feelin' 

Do Something 

Over My Shoulder 

Creole Love Call 

Henderson Stomp 

Tiger Rag 

Wherever There's a Will, Baby 

Copenhagen 

1998 Český rozhlas studio Brno Wa−Wa−Wa 

Academic Jazz Band What Cha Call'em Blues 

Baby, Won't You Please Come Home 

Plain Dirt 

Showboat Shuffle 

I'd Love It 

Static Strut 

Some of These Days 

Happy Pal Stomp 

Clarinet Marmelade 

Shuffling Sadie 

Don´t You Think I Love You 

Okay, Baby 

Snag It 

Boot to Boot 

Paducah 

St. Louis Shuffle 

196

2005 Kemifloc, a. s. Sugar Foot Stomp 

Academic Jazz Band Přerov Dog Bottom 

New Kinda Blues 

Jersey Lightning 

Hop Off 

The Meanest Kind of Blues 

Black and Blue 

Come On Baby 

You're Driving Me Crazy 

How Come You Do Me Like You Do, Do 

The Boy in the Boat 

Jubilee Stomp 

I'm Coming Virginia 

Market Street Stomp 

I Can't Believe You're Love With Me 

Off To Bufalo 

Hop Head 

Stockholm Stomp 

The Mooche 

Lookin' Good But Feelin' Bad 

197

Obsah 

Úvodem .......................................................................................................... 6 

Část I − Dějiny ..........................................................................................9 

Mazurku již nechcem slyšet ............................................................................9 

Přerovští vítězí v srdcích diváků....................................................................16 

Čeho chcete dosáhnout ................................................................................23 

Dílem zkázy začaly být osobní spory ............................................................27 

Dnes to dopadlo dobře, ať příště je to ještě lepší ..........................................30 

Kdo jsou vlastně tito mladí lidé ....................................................................34 

Academic, který mile překvapil svou stále stoupající kvalitou ....................41 

Sedmdesátý třetí rok pozvedl 

Academic z momentální krize a postupné letargie........................................49 

Interpretační výkon zůstal o poznání zpět ....................................................55 

Swinging the Blues ........................................................................................58 

Naprosto nezůstali ve stínu orchestru Gustava Broma..................................64 

Ta parta, vzniklá kdysi jen tak pro radost ve školní třídě, je tu podnes........73 

Veřejnost má ve svém povědomí Přerov spojen 

s takovým tělesem, jakým je AJB ................................................................79 

Já vám dám Jiráska ........................................................................................86 

Své renomé potvrdil ......................................................................................90 

Opticky i akusticky bylo všechno stylové ....................................................96 

Překvapili nás mile, i když jsme to čekali ..................................................101 

Fanóšků se nelekéte, na noty nehleďte ........................................................107 

V domácí hierarchii svého žánru drží již několik let 

první příčku kvality i umělecké úrovně ......................................................116 

Část II − Vzpomínky ..........................................................................119 

Dixieland XI. A a jedna třída přerovského gymnázia 1956−59 

František Menšík..........................................................................................119 

Academic Jazz Band a Dixieland XI. A 

Ladislav Pospíšil ..........................................................................................122 

Je to hrozné 

Vladislav Peška............................................................................................123 

Dvě šance 

Pavel Novák ................................................................................................124 

Záskok − můj zvláštní úděl 

Vladimír Čech..............................................................................................128 

Jak to vidí manželka 

Zdena Sekerová............................................................................................131 

Nejsem rodilý Přerovan 

Jiří Nečas......................................................................................................134 

198

Vzpomínka na US Army 

Otakar Smejkal ............................................................................................134 

Strava hudebníka 

Karel Sekera ................................................................................................136 

Moje soukromé jubileum 

Margarete Friedrich......................................................................................143 

AJB − moje univerzita 

Karel Jačko ..................................................................................................145 

365 dnů ve službách jazzové mašiny 

Jaroslav Vavroušek ......................................................................................147 

Jazzové konstanty 

Miroslav Šiška ............................................................................................150 

Část III − Námětové okruhy ..........................................................154 

Diferenciace a polarizace bandu ..................................................................154 

Magna charta, kapelníci a jiní bossové........................................................156 

Elektrifikace ................................................................................................160 

Cestování......................................................................................................161 

Kuchařství ....................................................................................................166 

Sport ............................................................................................................168 

Zkoušky, trénink ..........................................................................................170 

Zpěváci a zpěvačky......................................................................................171 

SRPB, příznivci, sponzoři............................................................................172 

Řidiči a navigátoři........................................................................................175 

Ve smokingu i na hnojišti............................................................................179 

Není každý den svátek ................................................................................184 

Víte, že… ....................................................................................................186 

Boj proti alkoholu ........................................................................................188 

Co jsme kdysi hráli ......................................................................................192 

Část IV − Fakta ....................................................................................194 

Všichni z historie AJB ................................................................................194 

Diskografie ..................................................................................................195 

199

Almanach 

k 50 rokům tradičního jazzu v Přerově 

Vydavatel: Kulturní spolek Academic 

Autor: Otakar Smejkal a kolektiv 

Ilustrace: Vladislav Časta 

Grafické zpracování: J. Sypěna 

Tisk: Tiskárna Strojil 

Náklad 250 ks

Almanach byl vydán za přispění statutárního města Přerov 

PŘEROV 2008

AJB v Hofgarten 1989 

AJB na konci roku 1989 

203

1994 − V předsálí Deutschlandhalle Berlin. Fr. Bulant a AJB 

AJB v r. 1995. Foto Stojaník 

204

Plakát z r. 1999 

205

Josef Černocký v r. 1996. Foto Čep 

Na výletní lodi v r. 2000 

206

Saxofonová sekce na přerovském ČSJF v r. 2001 

R. 2002 − Účastníci firemního večírku zřejmě zkoušejí blackbottom 

207

Na Stadtfestu v Aschaffenburgu v r. 2002. Zleva Sekera, Walta, Černocký, Šiška, 

Smejkal, Skýpala, Novotný 

V rekonstruovaném Michalově v r. 2003. Foto: Jan Čep. 

208

U Mika v r. 2004 

Sólo suzafon v r. 2005 

209

2005: Umění má mnoho podob 

AJB v r. 2006. Foto: R. Toman 

210

posunům. Někdy ke konci roku 1959 začal hrávat na basu Jaroslav Kubín, 

zpočátku jako hudební učedník. Znamenal v tom roce posilu z organizá− 

torského a manažerského pohledu, z pohledu muzikantského již trochu méně. 

Všichni však byli spokojeni, všichni věděli, co se od koho očekává. Vladislav 

Peška totiž byl v letech 1959 − 61 na vojně a obsluha basy byla zpočátku různá. 

V kronice to zaznamenáno není, neboť např. v r. 1962 nebyl v řádném termínu 

ani čas na zkoušky na vysokých školách, natož na psaní kroniky. Někteří vše 

zvládali obtížněji, takže text jednoho tehdy zpívaného hitu jsme obměnili 

a zpívali: „Snad v roce šedesátémšestém, už bude všude mír a AB bude 

inženýr...“. Vlaďa Peška se však v roce 1962 vrátil a rytmická sekce čítala dvě 

banja, basu a bicí bez piana. 

V té době jsme začali též používat název Dixieland XI nebo Dixieland XI 

KDS. Sem tam, na pořadech, které sám uváděl či režíroval, si s námi zazpíval 

i jazzový propagátor Ing. arch. Ladislav Pospíšil z Olomouce. Byl autorem 

scénářů na některé výchovné koncerty a velkou měrou se zasloužil o náš 

teoretický jazzový růst. 

V tomto roce jsme získali již zmíněného nového bubeníka Leopolda 

Lakomého a konečně tak vyřešili problém stálého, odpovědného, znalého a po 

všech stránkách vyhovujícího vrstevníka, sedícího u bicích. Situaci v Komuně 

popisuje on sám ve svých „Rybových vzpomínkách“: 

Za opravdickou bicí soupravu jsem zasedl v r. 1959 v Komuně. Šéfem klubu 

byl Josef Málek, kterému dodnes vděčím za to, že mi jako samoukovi umožnil 

cvičit na bicí v zákulisí jeviště. V Ko− 

muně jsem se seznámil s řadou mu− 

zikantů, kteří mě od r. 1960 pomalu 

vtahovali mezi sebe. 

Když se dívám na fotografie muzi− 

kantů, se kterými jsem na pódiu 

začínal, vidím orchestr Alfa. V tu dobu 

vystřídal Svaťu Tůmu v šéfování Alfy 

Bohuš Stužka a hrál i na trumpetu 

spolu s Radkem Štymplem, Milanem 

Zábranským a Lubošem Zapletalem; 

pozoun hrál Standa Chmelař, saxofony 

Eda Herman, Josef Pavelka a Jarda 

Stojan, piano Jirka Sklenář, kytaru Jiří 

Drábek a u bicích jsme se střídali 

s Tomem Dostálem. Zpíval Karel 

Zemánek a začínal tu i Pavel Novák. 

V Komuně bylo muzikantsky živo. 

Hrávaly se koncerty, organizovaly 

Jaroslav Kubín 

21

Academic Jazz Band - rosmus

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?