SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Historické analýzy budování české demokracie 475
Třetí interpretace je tragická – nejedná se zde však, jak by se mohlo zdát, o „ideologii
poražených“, ale o důsledek narůstajících rozporů uvnitř nových politických
elit – tedy vítězů. Hlavním hrdinou této interpretace je Václav Klaus, který zahájil
svou raketovou politickou dráhu zdvižením varovného prstu a voláním, že vývoj
se ubírá špatným směrem. A jako viníky označil neschopné levicové intelektuály
v pražském Koordinačním centru Občanského fóra, kteří brání zahájení ekonomické
reformy, blokují demokratizaci Občanského fóra, ignorují hlas regionů a podobně.
S pomocí masy nespokojených regionálních vůdců Občanského fóra proměnil
Klaus tragickou interpretaci v „druhou revoluci“ – ovládl a rozdělil toto politické
hnutí, vytvořil z jeho větší části pravicovou Občanskou demokratickou stranu a zahájil
razantní ekonomickou reformu.
A konečně je zde interpretace, která dle mého názoru vyvolává největší otazníky
– totiž ironizace revoluce, která nejenže zpochybňuje ideály listopadu 1989
(víra v dobro člověka, v hlubší smysl politického snažení), ale je vlastně ideologií
politického nihilismu, neboť tvrdí, že každá politická akce je neúčinná a že se vždy
zvrhne v nezamýšlené konce. Revoluce je tak prezentována jako spiknutí (nejlépe
tajných služeb), v němž angažující se obyčejný člověk vůbec netuší, čemu slouží.
Krapfl dokonce neváhá vyslovit závěr, že taková interpretace podporuje konzervativní
až reakční postoje části veřejnosti.
Analýzu beletristických reflexí české transformace přináší studie Aleny Fialové
nazvaná „Příběhy transformace: Obrazy revoluce, demokracie a kapitalismu v české
polistopadové próze“. Podobně jako Petra Dominková v příspěvku o zobrazení
porevoluční reality v české kinematografie i Alena Fialová uvádí svůj text poukazem
na zásadní proměnu podmínek pro práci a postavení spisovatelů po listopadu
1989. Spisovatelé byli na jedné straně zbaveni povinnosti podřizovat se ve své
tvorbě zájmům a nařízením režimu, na druhé straně ale ztratili své výsadní postavení
„svědomí národa“ a museli přijmout také ekonomickou realitu – kniha se stala
zbožím, jejímž smyslem je mimo jiné zisk vydavatele. Nicméně ambice spisovatelů
postihnout „ducha doby“ a vykreslit společenskou realitu zůstala. Autorka konstatuje,
že polistopadová realita je v beletrii prezentována – až překvapivě – téměř
jednoznačně negativně. Jako základní schéma se v ní vyskytuje počáteční idealismus
studentů a protestující veřejnosti, střídaný zklamáním z polistopadového
vývoje. Ten je vlastně – řečeno s Jamesem Krapflem – líčen především v duchu
ironické interpretace revoluce. To je dost závažné zjištění, uvážíme-li, že umělecké
(literární, a ještě více filmové) obrazy společenského vývoje často utvářejí veřejné
mínění více než sama realita.
Nejvíce frekventované obrazy polistopadové reality v české próze ukazují
podle Aleny Fialové změnu společenského a ekonomického postavení protagonistů,
dále takzvané převlékání kabátů, a především postavu znovu úspěšného
bývalého komunisty, který se díky svým nelegálně získaným prostředkům z doby
předlistopadové stal bohatým podnikatelem, a tedy znovu součástí společenské
elity. Alena Fialová dokládá, že se v próze z devadesátých let vůbec neobjevuje
pozitivní reflexe ekonomické transformace, naopak ji zde provází zvýšená míra
násilí ve společnosti, vzestup xenofobie či antisemitismus. Přestože autorka pra-