SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Evropská integrace jako problém 485
ropské federaci (například Edvarda Beneše, Milana Hodži či Wenzela Jaksche),
z období kolem roku 1968 pak volnější filozofická pojetí, jako jsou liberálně-emancipační
představy Karla Kosíka či Milana Kundery, z konce sedmdesátých let nakonec
konzervativně-katolické koncepty Bohumila Doležala či Emanuela Mandlera
(s. 118–120). V současné době podle něj má historický pojem střední Evropy smysl
spíše jako „ideálnětypicky“ konstruovaná perspektiva bádání (s. 120).
Z příspěvků věnovaných speciálnější (uměnovědné a literární) problematice budiž
zmíněn text maďarského muzikologa Tibora Talliána „Béla Bartók v proměnách
prostorů“. Autor v něm vyjadřuje takřka obecně sdílený kritický vztah své země
vůči trianonskému řešení politického uspořádání ve střední Evropě. Upozorňuje
například na mylnou, údajně často tradovanou představu, že Bartók sbíral lidové
písně v Maďarsku a „sousedních zemích“. Podle Talliána však Bartókovy sběratelské
aktivity spadají výlučně do doby, kdy všechny tyto oblasti byly součástí Maďarska,
respektive Uher (maďarština tyto dva pojmy nerozlišuje; s. 157–165)
Werner Telesko nazval svůj příspěvek „Rakousko a ‘jeho’ regiony: K otázce několikeré
identity v prostředcích výtvarného umění v 19. století“. Mimo jiné v něm
dokumentuje složitost a problematičnost konstruování kolektivních identit jednotlivých
regionů starého Rakouska a uvádí příklad, kdy se v rámci tyrolských slavností
na počátku minulého století uplatňovala trojí kolektivní identifikace této země:
celoněmecká v širokém smyslu, kterou symbolizovala „Germania“, tyrolská („Tirol“)
a rakouská („Austria“). Obdobně jako i v jiných historických zemích byly tyto
typy identifikace částečně komplementární, částečně ale konkurenční (s. 176 n.).
Zajímavým doplňkem témat recenzované publikace je kolektivní vzpomínka
na – již neexistující – staré mocnářství v podobě „celuloidové“ konstrukce Vídně
na filmovém plátně. Té je věnován příspěvek Jacqueline Vansantové „Hollywoodská
Vídeň jako transnacionální místo paměti“. V této obrazové prezentaci, či spíše
rekonstrukci Vídně je zdůrazněn její odér tradičního císařského sídla v silně nostalgickém
smyslu. Podobně jako první publikaci doplňuje esej švýcarského spisovatele
Adolfa Muschga, druhou uzavírá text maďarského literáta Pétera Nádase.
Ve všech uvedených i v ostatních příspěvcích vládne v charakteristikách specifičnosti
„Evropy“, případně Evropy „střední“, duch „antiesencialismu“ a pluralitní
otevřenosti. Otázkou přesahující intenci přispěvatelů je, nakolik intelektuální
rekonstrukce i dekonstrukce tradičních konceptů může být východiskem alternativy
emocionálních identifikací s národním státem, jež – často v nacionalistické až
šovinistické podobě – nabraly jakoby druhý dech v době, pro kterou je příznačná
i rezignace na určitější podobu evropské ústavy a skepse velké části evropské veřejnosti
i jejích politických reprezentací vůči Lisabonské smlouvě. To nastoluje též
otázku, v jakém smyslu může dnes být Evropa, případně Evropa „střední“, integrujícím
prvkem občanské a politické identifikace.