Elektronická verze - Národní divadlo

téma
>
Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský
Foto: H. Smejkalová
SKUTR:
Devadesát procent práce
děláme společně
V závěru letošní sezony
uvede Opera Národního
divadla jeden z velkých
světových titulů, který
se ovšem narodil přímo
v Praze – Mozartova Dona
Giovanniho. Kromě jeho
výjimečnosti ve spojení
se scénou Stavovského
divadla je chystané provedení
zvláštní i tím, že při
rozhovoru s režisérem odpovídají
dva hlasy a často
se používá zájmeno „my“.
Na režisérské židli totiž
sedí SKUTR, tedy
Martin Kukučka
a Lukáš Trpišovský.
>
Na zkoušce Dona Giovanniho
Foto: H. Smejkalová
Režisérských tandemů ve světě českého divadla
není mnoho. Jak vznikl ten váš?
Martin Kukučka: Na hudebním festivalu Mladé
podium v Karlových Varech byl Lukáš osloven,
aby režijně udělal slavnostní zahájení, byli jsme
ještě ve druhém ročníku na DAMU. Jenže na to
bylo málo času, tak mě požádal, jestli bych mu
nepomohl. Při generálních zkouškách, když se
dávaly finální poznámky hercům, jsme zjistili,
že je máme úplně identické. Od té doby vím, že
už si poznámky vůbec nemusím psát. Lukáš je
napíše úplně stejně. Tam jsme přišli na to, že
když propojíme naše divadelní priority nebo dovednosti,
bude se nám pracovat daleko snadněji.
Naše práce hodně spočívá v tom, že když přijdeme
na scénu, vycházíme z lidí a improvizace. Věci
často vznikají na místě a přesně k tomuto způsobu
práce je vhodnější, když se doplňujeme. Jeden
staví, druhý pozoruje. Dává nám to mnohem
větší možnost dát prostor herci.
Lze podobný způsob práce užívat i samostatně?
MK: Já si to moc nedokážu představit. Zpětná
reflexe nepočká do druhého dne. Děje se právě
v tom okamžiku. Zachytit ji a rovnou předat by
jeden člověk asi nezvládl. Je to prostě způsob divadla,
který jsme se rozhodli nějakou dobu dělat,
a na to jsou potřeba dva.
Vy ale přesto samostatné projekty máte. Jak to
funguje u nich?
MK: U mě to funguje tak, že si jen někoho dosadím
místo Lukáše. Ale musí to být osoba, které
mohu maximálně důvěřovat. Když dělám třeba
věc, která je víc taneční, pozvu si choreografa.
Ovšem u divadla multižánrového je pro mě Lukáš
nenahraditelný a pořád si to ještě bez něj nedokážu
představit.
Lukáš Trpišovský: Mým samostatným projektem
jsou nejčastěji rozhlasové hry, ale to je úplně jiný
způsob práce. Soustředěnost je tam víc na text,
takže si vystačím sám. Ale co se týká jiných věcí,
taky si raději přizvu někoho do dvojice. Stále ale
děláme devadesát procent práce společně.
Nese sebou společná práce negativa?
LT: My si někdy děláme legraci, že je to jako
manželství. Stejně jako se říká, že v něm po sedmi
letech přichází krize, i my už jsme si ji přestáli. Už
se hrozně dobře známe, víme co od toho druhého
čekat a stejně tak dobře víme, že toho druhého už
nezměníme. Děláme spolu deset let, museli jsme
se naučit respektovat jeden druhého.
MK: Trošku nevýhodou je, že jsme spolu i sousedé
v baráku, takže se čas od času stane, že nám to naruší
ideální sousedské vztahy a nemluvíme spolu.
Jinak se nám ale povedlo skvěle rozdělit profesní
a soukromý život. Když jedeme třeba na chalupu
do Tater, hodíme divadlo za hlavu a bavíme se o jiných
věcech. Chvíli to ale samozřejmě trvalo.
Jste hodně rozdílné povahy, což je zřejmě způsobeno
i rozdílnou národností, nekomplikuje vám
někdy právě tohle spolupráci?
LT: Je pravda, že se nikdy nebavíme o rozdělení
Československa, na to máme každý svůj pohled,
takže tohle téma vynecháváme. Ovšem jinak se
rozdílné povahy ukazují spíš ve vztahu k ostatním.
Martin je hlučnější, má velká gesta, takže
ho většinou musíme spíš umírňovat, aby se
na nás lidé například v kavárně neotáčeli. Přijeli
jsme ale třeba do Bělehradu a on tam strašně zapadl,
lidé ho milovali. Zatímco mě se pořád ptali,
proč mám depresi.
6