č.12 - Maskil

MĚSÍC ELUL A SOBOTNÍ ODDÍL ŠOFTIMV pátek 25. srpna (druhý den roš chodeš)započal poslední měsíc židovskéhoroku, měsíc elul. Tento měsíc se nazývátéž měsícem kajícných modliteb – slichota milosrdenství, neboť věříme, že pokudbudeme upřímně litovat našich přestupkůa budeme se snažit je napravit, Hospodinbude na nás shlížet shovívavěji a nakonecnám naše prohřešky promine.Tento měsíc můžeme charakterizovatjako období přípravy k Vysokým svátkům.Tradice nás učí, že mezi Roš hašanaa Jom kipurem je deset dní pokání –aseret jmej tšuva, kdy máme poslednímožnost zlepšit nejen náš vztah k Všemohoucímu,ale především napravit náminarušené mezilidské vztahy. Oněch desetdní je však krajní termín. Proto je dobréa velmi žádoucí začít s nápravou našichnedostatků již na počátku měsíce elul. Tonám také, kromě šabatu, každý den poranní bohoslužbě připomíná zvuk šofaru,který zvěstuje, že dny soudu nad všímživým tvorstvem Země se přibližují.Ne náhodou v první šabat měsíce elulčteme v synagogách parašu Šoftim (Dt16,18-21,9). V tomto sobotním oddílujsou zastoupena ustanovení, dnes bychomřekli, občanského, trestního i náboženskéhopráva. Kromě toho se tu seznámímei s mravními zásadami, jimiž se má říditbudoucí židovský král. Paraša začínáslovy: „...Nepřevrátíš právo, nebudešnikomu stranit, nepřijmeš úplatek. Úplatekoslepuje oči moudrých a překrucujeslova spravedlivých“ (16,19). S tímtostále aktuálním tématem Tóry je spjatpříběh, jehož hlavním aktérem byl rabiAbraham Jehošua Heschel z Apty – Opatówa(zemřel 1825).Když byl rabi Abraham Jehošua z.c.l.předsedou bejt dinu v Kolbasově, měljednou rozhodnout o jisté právní záležitostispolu se dvěma podplacenýmisoudci. Poněvadž rabi Abraham trval nasvém a nechtěl přistoupit na jejichnávrhy, poradili nakonec úplatkáři „svéstraně“, aby rabimu, jehož neúplatnostvšichni znali, vložil peníze tajně dokapsy jeho oděvu. Muž uposlechl jejichrady a podařilo se mu to nepozorovaněprovést. Při příštím jednání rabi cítil, jakse jeho mysl přiklání k mínění přísedícíchdajanů. Ihned odložil jednání soudua odešel domů, kde poté celý zbytek dneplakal a prosil Všemohoucího, aby osvítiljeho oči a dal mu poznat pravdu. Takprošlo několik dní, když tu rabi objevilv kapse svého kaftanu peníze. Ihned mubylo jasné, kdo mu tam ty peníze tajněvsunul. Taková je síla úplatku, že i kdyžtřeba soudce nemá ponětí o tom, že byúplatek dostal (podobně jako rabi Abraham),přesto tato síla ovlivňuje jehorozum a překrucuje jeho mínění.Následující přikázání, které nám Tórapřipomíná, zní: „Budeš usilovat o spravedlnost,a jen o spravedlnost, abys zůstalnaživu a obsadil zemi, kterou ti dáváHospodin, tvůj Bůh“ (16,20). Rabi SimchaBunem z Pšischy – Przysuchy(1765–1827) vysvětloval tento verš tak,že je samozřejmě naší povinností usilovato spravedlnost, ale pouze spravedlivýmiprostředky. Ne tak, jak je tomu u jinýchnárodů, kde „účel světí prostředky“.Pokud dosáhneme sebeušlechtilejšíhocíle nemorálními prostředky, sám takovýcíl je jimi již degradován a nelze jej považovatza ušlechtilý. Konečně i naše přítomnostv zemi, kterou Bůh zaslíbilnašim otcům a nám, jejich potomkům –jišuv haarec, jak je mnohokrát v Tóřeupomenuto, je podmíněna našim chovánímk bližním a dodržováním Hospodinovýchzákonů. V podobném duchu hovoříi prorok Izajáš: „Sijón bude vykoupensoudem a ti v něm, kdo se navrátí, spravedlností“(1,27).Nechť nás provázejí tato vznešenáslova po celý budoucí rok. Kéž nám Hospodindá vnitřní sílu k opravdovémupokání, které naše kamenná srdce přetvořív srdce z masa, v nichž bude místopro lásku k Bohu a lidem, místo pro soucita milosrdenství. Otevřou-li se našesrdce strádajícím a potřebným, hledajícímduchovní či materiální pomoc,můžeme být ujištěni, že Všemohoucí taktéžna nás shlédne v milosti a bude nási tak soudit. Vždyť je psáno, že „Hospodinje plný slitování a milostivý, shovívavý,nanejvýš milosrdný, který odpouštívinu, přestoupení a hřích“ (Ex 34,6-7).◗ Rabín Daniel MayerFoto: www.elmont.net,www.myartichoke.comDEMONSTRACEk uctění památky obětí islámského terorismu a vyjádření podpory protiteroristickému postoji USA a IZRAELEpondělí 11. září v 18 hod, Jungmannovo nám., Praha 1Akce se koná u příležitosti 5. výročí útoku na New York. Svolavatelem akce je Mladá pravicea Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém (ICEI CR)2Září 2006

VYSOKÉ SVÁTKY 5767 –BEJT SIMCHA A MASORTI OLAMIBohoslužby se slouží v Pinkasově synagoze a povede je rabínR o n a l d H o ff b e rg ( M a s o rt i O l a m i ) z a a s i s t e n c e s t u d e n t k yre k o n s t r u k t i v n í h o r a b í n s k é h o s e m i n á ře Donny Kirshbaum (Rošha-šana) a studentky Hebre w U n i o n C o l l e g e v J e r u z e l é m ěJ u d i t h E d e l m a n - G re e n ( J o m K i p u r )ROŠ HA-ŠANAErev Roš ha-šanapátek 22. září:18.30 h mincha a maariv1. den Roš ha-šanasobota 23. září:9.00 h šachrit18.30 h mincha, seudašlišit, maariv2. den Roš ha-šananeděle 24. září:9.00 h šachrit17.30 h mincha18.00 h tašlich18.45 h maarivJOM KIPURErev Jom kipurneděle 1. října:18.00 h Kol nidrejJom kipurpondělí 2. října:9.00 h šachrit15.30 h přednáška16.30 h mincha18.00 h neila, maarivNADAČNÍ FOND OBĚTEM HOLOCAUSTUvyhlašuje výběrové řízení na podporu projektů v programechPÉČEsociálně zdravotní péče se zvláštním zřetelem k potřebám těch,kteří přežili holocaust(uzávěrka přihlášek 13. října 2006)PŘIPOMÍNKAprojekty sloužící k důstojné připomínce obětí holocaustua vzdělávání o holocaustu(uzávěrka přihlášek 29. září 2006)BUDOUCNOSTvzdělávací aktivity v oblasti judaismu (uzávěrka přihlášek 29. září 2006)Informace:Kateřina Fadljevičová, NFOH, Legerova 22/1854, 120 00, Praha 2,tel.: 224 261 573, fax: 224 261 573, http://www.fondholocaust.cz/,e-mail: fadljevicova@fondholocaust.czProgram Bejt Simchazáří 2006Vysoké svátkyv Pinkasově synagozespolečně s Masorti Olami –viz přehled na této straněsobota 30. záříod 10 hodin – Šabat šuvaRanní bohoslužba s rabínemRonaldem Hoffbergem a Masorti OlamiPRAVIDELNÉ AKCEKabalat Šabat každý pátek od 18 hodin;pokud je na programu i přednáška, následujevždy po skončení bohoslužby, od 19 hodin„Odpoledne s Tórou“ (studijní a diskuznísetkání nad týdenní parašou) každouposlední sobotu v měsíciHODINY PRO VEŘEJNOSTkaždý pátek od 16.30 do 18 hodin(z provozních důvodů se ruší dne 15. 9.)Bejt SimchaMánesova 8, 120 00 Praha 2Telefon: 222 251 641, 724 027 929E-mail: kehila@bejtsimcha.czWeb: www.bejtsimcha.czJAK ZÍSKÁVAT MASKIL?a) v elektronické podobě nawww.maskil.czb) v tištěné podobě za cenu poštovnéhoa balného; pošlete, prosím, svoji žádostna adresu Bejt Simcha, Mánesova 8, 120 00Praha 2, telefon/fax: 222 251 641, e-mail:maskil@maskil.cz (to je důležité, zejménapokud platíte bankovním převodem, neboťv tomto případě se jinak nedozvíme adresu,na niž máme Maskil zasílat); výše poštovnéhoa balného je v ČR minimálně 250 Kčročně; uvedený obnos nám laskavě zašletesloženkou nebo na bankovní účetčíslo: 86-8959560207/0100 u Komerčníbanky, variabilní symbol je 88888 (5x8)Tištěnou verzi časopisu je rovněž možné si vyzvednoutosobně přímo v Bejt Simcha.Elul 5766 3

aktualita➤čin, říká novinářům Jiří Kopečný z Odborupro odhalování obecné kriminality na pražsképolicejní správě.Co bude dál, nikdo nevíDozvěděli jsme se, jak to chodí v městsképolicií a lze se jen analogicky domýšlet, kolikdalších problémových strážníků vedení evidujea čeká, až svými skutky překročí únosnoumez. Nemusí se to týkat jen politického extremismu,mohou tam být i strážníci, o kterých jeznámo, že mají pedofilní, sadistické či jinaknestandardní sexuální sklony, mohou býtnepřiměřeně agresivní, mohou se v soukromípohybovat v šedých ekonomických sféráchatd. Je nejvyšší čas se situací vážně zabývat.Drzost, neomalenost a agresivita neonacistickéverbeže je přímo úměrná tomu, jak tytoaktivity vnímá policie, zastupitelství, soudya především sami politici. Zdá se bohužel žednešní aktivity neonacismu jsou přímoúměrné tomu, jak benevolentně státní správareaguje. Mysleme na tyto skutečnosti, ažbudou politici žádat v blížících se volbáchnáš hlas.◗ Milan KALINARok židovské kultury • Dny evropského dědictví 2006 • Evropský den židovské kulturyMatana, a.s., vás zve na výstavu fotografií ke stému výročí stavby jubilejní synagogyŽidovské Město pražské 1870–1914v Jubilejní synagoze, Praha, Jeruzalémská ulice č. 710. 9. 2006 – 8. 11. 2006Jubilejní synagoga vznikla jako náhrada za tři synagogy v Židovském městě, které byly zbourány běhemasanace. Dílo vídeňského architekta V. Stiassneho a stavitele A. Richtra a představuje unikátní příkladmaurské architektury na synagogální stavbě. Výstava přibližuje staré Židovské město, významné osobnosti,které v něm žily, a přirozeně poskytuje i informace o Jubilejní synagoze, jež se tak sama stává exponátem.Zmizelá židovská Praha dodnes oslovuje své obdivovatele na dochovaných vedutách a fotografiích.V jedinečném prostoru Jubilejní synagogy jim umožní znovu vnímat její krásu a tajemno v novýchpodmínkách. Výstavu zaštítil předseda Ústavního soudu JUDr. Pavel Rychetský.Zahájena bude v neděli 10. 9. 2006 v 11 h.KLUB 6-9Nechodí vaše děti do židovské školy? Nevadí, i pro ně otvíráme v Lauderově školeKlub 6-9. Je určený pro židovské děti z šestých až devátých tříd,scházet se budeme jednou za měsíc. Izraelské filmy, dobrá hudba,zajímavé aktivity a prostor pro setkávání kamarádů jsou samozřejmostí,poznávací výlet do Izraele možností.Kontakt pro zájemce: skola@lauder.cz , tel.: 224 252 997.NADAČNÍ FOND OBĚTEM HOLOCAUSTUvyhlašuje výběrové řízení na podporu projektů v programuOBNOVArekonstrukce, obnova a zachování movitých a nemovitých židovských památekv České republice (uzávěrka přihlášek 29. září 2006)Informace:Marta Malá, NFOH, Legerova 22/1854, 120 00 Praha 2, tel.: 224 261 615,fax: 224 262 563 http://www.fondholocaust.cz/, E-mail: mala@fondholocaust.czElul 57665

POHLED Z HAIFYNaše tradice označuje období mezi 17. tamuzem a 9. avem jako tři týdny smutku. Letos to nebyl pouze historickýnázev, ale trpká skutečnost.Den před 17. tamuzem, 12. července, pronikliteroristé Hizballáhu 200 metrů na izraelskéúzemí, poté začali ze zálohy palbu na našepohraničníky a během přestřelky byli dva našivojáci uneseni teroristy do Libanonu. (O něcodříve, při podobné akci, na hranici pásmaGazy byl teroristy Hamásu unesen voják GilatŠalit.) Paralelně začala Hizballáh ostřelovatraketami severní oblasti města Izraele. Nezůstalovšak pouze u příhraničí. Rakety Hizballáhudopadaly a dopadají na Ako, Nahariji,Nazaret, Afulu, Krajot, a samozřejmě naHaifu. Nasralláhovy rakety se nevyhnuly aničistě arabským vesnicím a městům. Bohuželasi někdo z naší rozvědky zaspal na vavřínechnebo podcenil nepřítele. Bez analytiků služeb,stačilo jen dobře naslouchat projevům HassanaNasralláha, který již půl roku před agresínevynechal jedinou příležitost, aby ve svýchprojevech nenabádal (a nám nehrozil) k únosůmizraelských vojáků a občanů. Tak nahrálNasralláhovi do ruky okamžik překvapení,který však neměl být. Všichni si dobře pamatujemena únos tří našich vojáků před šestilety. Hizballáh tehdy proradně držela dlouhéměsíce rodiny unesených i celý Izrael vefalešné naději, že naši vojáci jsou naživu.Izrael nakonec souhlasil s výměnou tří rakvís ostatky našich vojáků za desítky živých teroristů.Opravdu, jak osvícená morálka fundamentalistickéhoislámu! Ne že by podobnépřípady nebyly i dříve s Palestinci. Vše se odehrávalopodle zaběhnutého a osvědčeného scénáře.Za několik unesených tučné výkupnév podobě propuštěných teroristů, tedy 1:100nebo l:1 000. Všechny dřívější izraelské vlády,v jejichž čele stáli bývalí generálové, tak čionak, nakonec přistoupilyna tento, proteroristy výhodnýobchod (napříkladtzv. iskat Džibríl).Tentokrát se všakHamás i Hizballáhpřepočítaly. Nevýraznýšedivý byrokrat,nemající zasebou kariéru generála,předseda vládyEhud Olmert, nepřistoupilna tradičnívýměnný rituál 1:1000. Měl dokoncetakovou chucpe, ževydal příkaz k rozsáhlýmvojenskýmakcím proti agresorům, teroristům z Gazya Libanonu. Také náš bývalý předseda odborovéorganizace Histadrut Amir Perec, který sepo volbách stal ministrem obrany a ve svéaktivní vojenské službě to snad dotáhl pouzena kapitána, se nyní, v době ohrožení státu,ukázal jako opravdový generál. Nutno poznamenat,že ještě nedávno si z něj mnozí novinářia mediální komentátoři dělali až nechutnoulegraci. Amir Perec je druhým ministremobrany, který je sefard. On a jeho rodiče přijeliz Maroka. (Předešlý ministr Šaul Mofazpochází z Íránu.) Tato skutečnost, dle méhonázoru, hraje důležitou a pozitivní roli. Perecje totiž ministrem obrany, který se nedívá nanaše arabské nepřátele očima Evropana, byťv Izraeli narozeného, ale očima člověka, jenžvyšel z islámské země, znajícího jazyk, kulturu,obyčeje a mentalitu tamnějších obyvatel.V této souvislosti jsem si vzpoměl na Stalina,kterému Němci nabídli výměnu jeho zajatéhosyna Jakoba za generála Pauluse. Stalin mělprohlásit, že vojáka za generála nemění. Jakobzahynul v německém zajetí, ale Němci dostalilekci, že s Rusy takový obchod dělat nelze.Podobně i dnes Hamás a Hizballláh dostalylekci, kterou tak brzy nezapomenou. ÚnosyAmir Perec a Ehud Olmert (první a druhý zleva): civilisté, kteří se projevili jako skutečnígenerálovéRakety Hizballáhu se nevyhnuly ani čtvrti Wadí Nisnas,v níž žije část arabského obyvatelstva Haifylidí a vydírání přestaly být výnosným obchodempro teroristické bandy.Šestého srpna, po devíti relativně klidnýchdnech, kdy se do haifských ulic postupně vracelživot, opět dopadaly smrtící rakety Hizballáhuna toto město. Dvě Nasralláhovy raketytentokrát udeřily na čtvrť Wadí Nisnas, v nížžije část arabského obyvatelstva Haify, a kteráse stala symbolem mírového soužití židovskýcha arabských obyvatel našeho města. Přiútoku zde zahynuli dva lidé, 62letý Araba 68letá Arabka. V jiné části Haify při tomtoraketovém útoku byl zabit 30letý Žid z KyriatMockinu, který tu byl navštívit otce. Tři dnypo útoku, poté co Nasralláh politoval rodinydvou „šahídů“, vyzval haifské Araby, abyopustili své město a tak dali možnost k jehomasivnímu ostřelování. Co vlastně Nasrallahchce po haifských Arabech? Zničit jim domy,zničit jejich majetek a udělat z nich běžence vevlastní zemi. Výměnou jim nabízí zachováníholého života. Opravdu bratrská láska. Drtivávětšina haifských Arabů proto jednoznačněodmítla Nasralláhovy drzé návrhy. Tři nevinnéNasralláhovy oběti z posledního útoku potvrzují,že se jemu a jemu podobným nepodařípodrýt vůli haifských Židů a Arabů žít ve vzájemnéúctě a respektu a chce-li tomu Bůh, i takzemřít.◗ Rabín Daniel Mayer, HaifaFoto: www.cjnews.com6Září 2006

IzraelLIBANONŠTÍ ARABOVÉ ÚTOČÍI NA IZRAELSKÉ ARABYRakety odpalované příslušníky libanonského Hizballáhu si nevybírají. Neznají rozdíl mezi národnostmi,vírami, barvou pleti. Na severoizraelský přístav Haifa dopadají tucty raket. Na tu Haifu, v níž se každý rokpořádají společné oslavy svátku svátků: židovské chanuky, křesťanských vánoc a muslimského ramadánu.Nyní zde společně truchlí nad oběťmi raket.Před raketovým útokem se v Nazaretu žádné sirény neozvaly…První raketa dopadla v Haifě sotva stometrů od chrámu Stella Maris. „V těchtodnech slavíme svátek proroka Eliáše.V normálních dobách sem přijíždějíz Galileje tisíce arabských křesťanů,“vypráví 78letý otec Fernandez, jenž zdeslouží už od roku 1949. „Letos jsme čekaliaž 20 tisíc návštěvníků. Přijelo jich všakjen několik stovek,“ dodává.Rakety dopadly také na Nazaret, největšíAraby obývané město v Izraeli,a též na Midždal Krum, Taršichu, Hurfišči Sachnin. V Nazaretu při raketovémútoku zahynuly dvě muslimské děti:Mahmúd a Ravíja Taluzovi. Zahynultaké 35letý muž, který se shodou okolnostíhlásil k šíitské větvi islámu – zrovnajako ti, kteří raketu vypálili. Jednaraketa dopadla na hlavní nazaretskouulici, třídu Papeže Pavla VI. Druházasáhla autoopravnu, která byla naštěstíprázdná – zaměstnanci i majitelé aut jiopustili o hodinu dříve.Před raketovým útokem se v Nazaretuneozvaly sirény. Na rozdíl od jiných městzde poplachové zařízení není – všichni seasi domnívali, že Hizballáh by přeci naarabské město nezaútočil. ObyvateléNazaretu se tedy namísto poplachovéhozařízení museli zatím spokojit jen s tím, žeizraelský premiér Ehud Olmert zatelefonovalstarostovi města a vyjádřil upřímnousoustrast příbuzným obětí. Hizballáhneudělal ani to.Televize a rozhlas patřící tomuto libanonskémumilitantnímu hnutí uvádějí každýden názvy všech izraelských měst, která sestala terčem raketových útoků. Nazaretmezi nimi nebyl. Ani Midždal Krum aniTaršicha. Televizní stanice Al-Manar tři dnyo muslimských obětech útoku mlčela. Ažkdyž skandál nabyl mezinárodních rozměrůa nemohl se dál tajit, přijel do Nazaretuzpravodaj panarabské televize Al-Džazíraa vyzpovídal truchlícího otce. Ten ovšem naadresu šéfa Hizballáhu řekl: „Na HassanaNasralláha se nezlobím. Jistě nemělv úmyslu zabít mé děti. On je hodný člověk,nikoho nechce zabíjet, jistě ani židovskéděti.“ Jeho slova lze pochopit jen na pozadífaktu, že arabští obyvatelé Nazaretunejsou součástí pouze izraelské, nýbržtaké libanonské reality. V libanonskéSaidě a Súru žijí tisíce Palestinců, jejichžpředkové uprchli v roce 1948 z dnešníhoIzraele do Libanonu. V uprchlickém tábořeAjn Hilva žijí stovky lidí, pocházejícíchz vesnice Seforíja – dnešní izraelskéCipori. Tedy z téže vesnice, z níž shodouokolností pocházejí i rodiny dětí, které sestaly oběťmi útoku v Nazaretu. Jejich příbuznív Ajn Hilvě – a také samozřejměodhodlaní příslušníci Hizballáhu –naslouchají tomu, co říká otec zabitýchdětí o Nasralláhovi. Jsou však slyšeti jiné, rozumnější hlasy. „Raketový útokna Nazaret ukázal, že izraelští Arabovétvoří nedílnou součást izraelské společnosti,“napsal izraelsko-arabský publicistaNazír Madžlí. „Co je dobré pro Izrael,je dobré také pro ně. A všechno špatnéškodí také jim. Nazaret, Haifa, Naharíja –tatáž bolest, tatáž cena, tytéž rakety.“ A vzápětídodal: „Jsme tady a jsme také tam. IzraelštíArabové jsou rozpolceni – nikoli všakproto, že nevědí, na čí stranu se mají postavitanebo komu by měli stranit. Obávají sevša,k o osud obou stran. Chtěli by, aby seukončilo prolévání krve a konečně začaldialog.◗ Yehuda LAHAV, IzraelPoznámka redakce:Text byl psán v době probíhajících bojůmezi Izraelskou armádou a militantnímipříslušníky Hizballáhu. Dnes už vládnev oblasti křehké příměří, redakce se všakpřesto domnívá, že Lahavův článek ilustrujenedávnou situaci z poněkud méně známéstránky, a proto jej zařazuje do čísla.Foto: www.atpm.comElul 5766 7

FESTIVAL ŠAMAJIM - ZAČÁTEK NOVÉ TRADICEV TŘEBÍČI SE KONAL JIŽ TŘETÍ FESTIVAL ŽIDOVSKÉ KULTURYNěkteří zbožní Židé uvádějí v záhlaví svých dopisů zkratku BS"D, což značí aramejskou formulku „S pomocínebes.“ Be-Sijata D-šemaja" – šemaja, šamajim...ŠAMAJIM je i v názvu festivalu pořádaném již potřetí třebíčským Kulturně vzdělávacím a informačním zařízením.Záštitu nad ním převzal Arnošt Lustig, který jej také uvedl přednáškou v obnovené Zadní synagoze.Když se v roce 2003 UNESCO rozhodlozapsat město Třebíč na svůj seznamelitních světových památek, přihlédlo kjedinečně zachovalému komplexu bývaléhožidovského ghetta. To, co láká návštěvníkyTřebíče, není ale jen architektonickáhodnota „židovského města ve městě“,rozkládajícího se na břehu řeky Morávky,ale i kulturní odkaz, který nám zanechalijeho významní obyvatelé. Z řad třebíčskýchŽidů například pochází první židovskýuniverzitní profesor v rakouskémonarchii Wolfgang Wessely, jeden z prvníchrakouských sionistických rabínůAdolf Kurrein, někdejší moravský zemskýrabín Nachum Trebitsch, nacisty popravenýlevicový literární kritik, Kurt Konrádnebo hollywoodský herec Francis Lederer.V úzkých uličkách bývalého ghetta jsouna vstupních veřejích některých domůPo šedesáti letech se v Třebíči opět četla Mincha z Tóry.zvláštní hluboké rýhy. Do krátkých, směřujícíchšikmo dovnitř domu, byly vkládánymezuzy, do svislých a dlouhých upevňovalipři nebezpečí povodní prkna, kterábránila vzedmuté Jihlávce proniknout dáldo domů. Vlnám z Jihlávky se obyvateléghetta bránit uměli, té pozdější „hnědévlně“ z Německa podlehli. Z tří set třebíčskýchžidů přežilo nacistické běsnění jendeset. Dva dospělí muži, sedm žen a jedendesetiletý chlapec…„Pořádání festivalu židovské kultury jenápad paní Jaromíry Hanáčkové, kteránám tento úkol svěřila, a náš mladý tým setoho ujal s nevšední vervou,“ říká DášaJuráňová, vedoucí Informačního a turistickéhocentra Zadní synagoga a současněi „dobrá duše“ třebíčského festivalua pokračuje: „Těší nás, že každým rokemstoupá počet návštěvníků nejenomz domova, ale i ze zahraničí. O festivalmají samozřejmě zájem i místní občané,ale zvláště nás těší, když někteří hosté přijíždějíopakovaně. Velkou část návštěvníkůtvoří mladí lidé, a to je z mnoha důvodůvelmi potěšující.“S názvem šamajim – nebe přišel NavotLaufer, mladý izraelský návštěvník Třebíče.Je to hezky znějící, přitom významověširoký název, umožňující zaštítit nejrůznějšíkulturní aktivity. Letos festival„přitáhl“ 2 300 návštěvníků, o 500 vícenež v roce minulém. V čemto je?„Značný díl úspěchu tkvív místě, kde se festival koná.Třebíčská židovská čtvrť jesama o sobě vzácným architektonickýma urbanistickýmklenotem, nevyužít tétoatraktivity by bylo neodpustitelné,“pokračuje Dáša Jaráňováa hodnotí letošní program.„Návštěvníky velicezaujal Achab Haidler. Bylúžasný, přilákal na sobotnísetkání připravené na židovském hřbitověsto padesát hostů. Určitou prestiž dává festivalui účast Arnošta Lustiga, jeho spisovatelskédílo je všeobecně známo a ceněno.Letosklezmerské kapely hrály neplánovitěpřímo v synagoze. Změnu programuzajistil vytrvalý déšť. Nikdo nezapomenena francouzský soubor Glik, který donutilpublikum v synagoze vstát, úspěch mělai slovenská kapela Pressburger KlezmerBand. V podání Jany Lewitové a VladimíraMerty zazněly sefardské písně a na svési přišli i klasičtěji založení posluchači přibáječném violoncellovém koncertě otcea dcery Hoškových. Své publikum si našlai brněnská HaChucpa, pražští Klezmerimi místní divadelní soubor Ampulka.Z pražského Divadla Na Prádle zavítalainscenace „Shipl zhe a lidele in Yidish,skvělá hudební a poetická koláž z jidiš poeziea písní. V netypickém prostředí synagogyjsme promítli dnes již klasický film režiséraZeno Dostála „Golet v údolí“.Duchovním závěrem festivalu byla odpoledníbohoslužba s kantilovaným čtenímTóry. Za tento hluboký zážitek je nutnopoděkovat obětavému hostu z Prahy –panu Michalu Forštovi.“Určitou senzaci způsobil i trojrozměrnýmodel původního židovského města, kterýzachycuje podobu ghetta z poloviny 19.století. Je takovým menším a mladšímsourozencem slavného Langweilovamodelu Prahy. Jak to s ním bylo?„Model je doplněn dotykovou obrazovkous texty v několika světových jazycích.Premiéru pro veřejnost se podařilo uskutečnituž před festivalem Šamajim. Je tonaše chlouba. Nebýt pánů Fišera, Vrškya Šťastného nemohli bychom jej v synagozepředstavit. Je výsledkem usilovnépráce několika lidí, kterým patří můjobdiv a dík.“Přestalo pršet, nad střechami židovskéhoměsta vysvitlo slunce. Loučím se, pečlivěbalím Tóru půjčenou z pražské liberálníkomunity Bejt simcha a ukládám ji dokletru. Odjíždím autobusem a za mnouzůstává Třebíč i příjemné vzpomínky naskvěle organizovaný Festival Šamajim.Rok uteče jako nic a my se opět v srpnusejdeme na třebíčském festivalu. Je toještě brzy, ale usměvavá Dáša Juráňovávás všechny zve už nyní…◗ Michal FORŠT8 Září 2006

dopisPOSLEDNÍ DOPISExkluzivně pro MASKIL napsal synovecmalíře Bedi Mayera, jehož dílo je nyní vystavenov Galerii Mánes a Galerii Mileniumv Praze pod názvem „Lodní lístek do ráje“.V létě 1995 volala moje dcera Helena zeStockholmu. Navštívila výstavu Kulturaa barbarství z Bejt Terezín a uviděla tammalý obrázek, akvarel, podepsaný jménemLeo Mayer. „Není to snad tvůj tatínek“,ptala se. Ano, byl to on!Leo Mayer se narodil v roce 1900v Hodoníně, vystudoval v Praze technikua stal se architektem. Před válkou měl kancelářv Soukenické ulici. Byl výtvarněnadaný stejně jako jeho bratr Bedřich, můjstrýc. Moje maminka pocházela z řemeslnickékatolické rodiny a jejich láska, kterávedla k mému narození v roce 1923, nebylakorunována svatbou a já jsem vyrostl u matčinýchrodičů. Otec se o mne dobře staral,posílal dárky jak mně, tak i naší rodině, častopsal, zajímal se o můj školní prospěcha několikrát nás navštívil. Nikdy se neoženila na moji maminku vždy vzpomínal.Přišla okupace a bída. Musel se vystěhovatze svého krásného bytu a přestěhovat sedo tmavého kumbálu v Maiselově ulici,kterou v době protektorátu Němci přejmenovalina ulici Filipa del Monte. Žil z úspora pracoval na Židovské obci za tisíc protektorátníchkorun měsíčně (sám jsem jakonovopečený student vydělával víc), muselprodávat, co měl, obrazy, šaty, jen aby přežil.Pomáhali jsme mu, jak to jen šlo –balíky s potravinami a tím, co on nejvícpostrádal a co bylo vůbec zakázáno posílat- cigaretami. Babička Amálie a teta Irenabyly přemístěny do Kyjova. Tam jsme jes maminkou navštěvovali, zase ovšems balíky mouky a ovoce. Za to jsem si smělvybrat, co jsem chtěl, z tatínkovy bohatéknihovny zabalené v bednách. Když jsmejednoho dne zase přijeli do Kyjova, byldům prázdný a zabedněný. Babička a tetabyly převezeny do Uherského Brodua „ghettoisiert”, jak to stojí v její občanskélegitimaci. Tetě Iréně se podařilo po operacirakoviny utéct na Slovensko, kde u příbuznýchpřežila do konce války. Amáliemusela do Terezína k velikému zoufalstvímého otce, který byl dosud v Praze. Vím, žetéměř všechno, co jsme mu posílali, posílalzase své mamince do Terezína, aniž tušil,zda je vůbec zásilky dostává.S otcem jsem se setkal naposled na jařev roce 1943. Bylo to začátkem březnaa Praha byla po čtvrté válečné zimě odřenáa šedá. Tatínek bydlel v tmavém úzkémpokoji, kde nebylo ani dost místa pro násdva. Chodit po ulicích bylo nepříjemné jakpro tátu (protože měl židovskou hvězdu),tak i pro mě (protože jsem ji neměl). Kambychom šli? Ty restaurace v Josefově kterébyly vyhrazeny Židům měly jídlo ještěhorší než to válečné, na které jsme byli zvyklí,a jejich ersatzkafe bylo zcela nepitné.Potkali jsme otcova známého právníkaa diskutovali o mém nejistém postaveníjako „míšence prvního stupně“. Tatínek mineustále připomínal, abych si dával pozora „o jistých věcech“ mlčel. To jsem takétéměř celý život respektoval. Naše setkáníbylo krátké a deprimující. Mluvili jsmeo budoucnosti. Čí a jaká budoucnost? Alevzdor všemu, co už Židy postihlo, nedovedlijsme si představit ani tušit, co nás,a zvlášt jeho, čekalo.Jeho poslední dopis byl napsán v chvatu10. září 1943. Transport do Terezína bylvypraven již příští den a my jsme se užnemohli sejít. Z Terezína mi – s ohledemna mou situaci – nepsal a já jsem se pozdějidozvěděl, že 28. září 1944 byl transportemE1-1410 odvezen do Osvětimi.A teď z ničeho nic se objeví jeho obrazna stockholmské výstavě. Jediná připomínkatoho, jak svůj poslední rok životaprožíval. I v podmínkách lágru stále ještěmaloval.Babička Amálie se vrátila a ten obrazz Terezína přivezla s sebou. Byl konec válkya můj strýc Béda Mayer, malíř a sionista,který emigroval v roce 1939, navštívilv Hodoníně svou matku a bratrův obraz siodvezl do Izraele, kde jej daroval muzeuBejt Terezín. Odtud se s výstavou dostalobraz do Stockholmu, kde jej moje dcerkanašla. Dal jsem tehdy malý inzerát do časopisuBejt Terezín a doufal jsem, že se snadpřihlásí nějaké Bédovy děti – tedy možníbratranci či sestřenice. Stal se zázrak.Za pár měsíců zvoní telefon a v něm… byloto neuvěřitelné! Téměř devadesátiletý, alezcela čilý strýc Béda. Neviděli jsme setéměř šedesát let. Takřka románový slednáhod.V roce 1948 jsem se jako student zúčastnilpochodu na Hrad, kde jsme chtěli vyjádřitprezidentu Benešovi naše odhodlání žítv demokracii. Všem účastníkům hrozilaperzekuce a tak jsem odjel a usadil se veŠvédsku. Strýc Béda mi pak napsal, aledopis mu přišel zpět, protoze jsem se tehdyodstěhoval ze Stockholmu a pošta mnenenašla. Do Československa jsem třicetsedmlet nesměl jezdit a veškerý styk s příbuznýmiustal. Jen maminka mi psala.Amálie Mayerová zemřela v roce 1952,Irena v roce 1975 a obě jsou pochoványv Hodoníně. Irenin manžel Osvald Glasera dcera Gerti skončili svůj život v Osvětimi.A život jde dál...Ve Švédsku jsem dostudoval, oženil se,mám dva syny, dvě dcery a několik vnuků.Můj nejstarší syn se jmenuje Leo a nejstaršívnuk také. Každý další Leo je pro mnejakýmsi malým vítězstvím nad Hitlerem.Než Béda zemřel, dal mi sto let staré zlatéhodinky dědečka Julia Mayera, které mělzdědit můj otec. Ty putují rodinou dále,nyní už v páté generaci.Mnoho let jsem pracoval jako ekonom,ale teď jsem v důchodu a mám čas se věnovatsvým koníčkům – historii a politologii.Před několika lety mi vyšla kniha Rasismensideologer (Norstedts, Stockholm2000), kde jsem kriticky zpracoval rasistickéideology od Gobineaua k Hitlerovi.Chtěl jsem ukázat, proč tato zhoubná ideologiestále láká mladé lidi, a také dát učitelůmdo ruky přehlednou pomůcku, aby tytonázory mohli kvalifikovaně vyvracet. Knihaje dnes ve všech veřejných, školních i universitníchknihovnách. Můj zájem o politologiimne nakonec dovedl k tomu, že jsempřeložil „Kacířské eseje“ filozofa JanaPatočky. Překlad: Jan Patočka, Kätterskaessäer (Daidalos, Göteborg 2006) vyšelvhodně letos v květnu. Příští rok se budetotiž připomínat sto let od Patočkova narozenía třicet let od jeho úmrtí (1907–1977).O Patočku je ve Švédsku rostoucí zájema stockholmská univerzita bude letos v listopadupořádat seminář věnovaný Patočkovudílu. A já se pomalu chystám na další překladPatočkova Úvodu do fenomenologickéfilosofie. Tak mi prosím držte palce!◗Leo KRAMÁR, ŠvédskoElul 5766 9

KONEC PORNOGRAFICKÉ KAUZY V LAUDEROVÝCH ŠKOLÁCHROZHOVOR S PETREM KARASEMPetr Karas, bývalý učitel, zástupce a ředitel Lauderových škol vyhrál soudní spor, ve kterém byl obviněn zestahování pornografických souborů na školní server. Soud po více než dva roky trvajícím procesu zcela očistilP. Karase ze všech nařčení a jeho okamžité propuštění z Lauderovy školy prohlásil za zcela neopodstatněné.Soud potvrdil, že výpověď, kterou dala P. Karasovi tehdejší ředitelka školy V. Dvořáková, byla neoprávněná.S Petrem Karasem rozmlouval na dané téma Honza Neubauer.Krizi na obci odstartovala kauzav Lauderových školách (aniž všakbyla příčinou, spíše záminkou),ve které jste byl, mohu-li tos odstupem času tak nazvat,hlavním „protagonistou“.O co vlastně tehdy šlo? Jak totehdy začalo, jak to doopravdybylo a jaký závěr a rozhodnutípřinesl soudní rozsudek?Hlavním protagonistou proti své vůli,nutno dodat. V říjnu 2003 jsem byl zničehonicobviněn tehdejší ředitelkou paní Dvořákovouz údajného stahování pornografickýchsouborů na školní server a byla mi dánavýpověď (paragraf 53). Byl to šok, naprostojsem netušil, o co se jedná. Nedostal jsemšanci se hájit a do pěti minut jsem muselopustit školu. Ačkoliv se již druhý den přiznaladministrátor školní počítačové sítě, žesoubory stahoval on, ačkoliv reprezentaceobce a shromáždění členů vyzvalo tehdejšíředitelku LŠ, aby mě přijala zpět, museljsem projít martyriem trestních oznámenía žalob, které ukončil v červnu tohoto rokusoud – konečný verdikt konstatoval neplatnostvýpovědi.Dost dobře nechápu, kdyžse přiznal administrátor sítě,a to dokonce hned druhý den,proč obvinění vůči vám nebylostaženo. Z jakého důvodu tomutak nebylo? Proč bylo proti vámpostupováno tak nesmyslněa nespravedlivě?To byste se měl asi raději zeptat iniciátorů– tedy části tehdejšího vedení obce a školy.Ale domnívám se, že těch důvodů bylo více.Jako dlouholetý statutární zástupce řediteleLŠ a krátce její ředitel jsem se postavil naodpor proti zasahování do běžného choduškoly ze strany obce. Za to jsem zaplatil prohrouv konkurzu na ředitele LŠ (jaro 2003),ale na žádost většiny rodičů jsem zůstal veškole. Byl jsem tedy nepohodlným svědkemřízení školy novým vedením. Navíc mojívýpověď konzultovala paní Dvořákovás bývalým předsedou T. Jelínkem a bývaloutajemnicí O. Dostálovou – ti tomu vlastně„dali zelenou“. Proto by případná blamáž sestažením výpovědi, omluvou a odškodněnímnutně dopadla i na ně.Petr Karas (1973), narozen v Praze,kde studoval v letech 1992–98 oborhistorii a geografii na přírodovědeckéa filozofické fakultě Univerzity Karlovy,habilitoval se prací na téma Etnickáa religiózní diferenciace StátuIzrael. Následovalo postgraduálnístudium politické a regionální geografiena přírodovědecké fakultě UKa v roce 2005 studium školskéhomanagamentu na Pedagogickéfakultě UK.Na Lauderově škole vyučoval v školnímroce 1999/00 a 2003/04 dějepisa zeměpis, v roce 2001/02 byl statutárnímzástupcem ředitele a v roce2002/03 ředitelem školy. Od roku2004 je spolumajitelem a výkonnýmredaktorem nakladatelství P3K. Publikujeodborné texty.Martyrium trestních oznámenía žalob – kolik jich bylo?Na můj vkus poměrně hodně, předevšímvšak byl vývoj celé kauzy zcela absurdnía počínání vedení školy a jeho právníků jenstěží pochopitelné. Posuďte sám. Nejdřívejsem byl obviněn jako jediný původcea viník. (Proto jsem byl také vyhozen.) Pakbylo podáno trestní oznámení na mě, naadministrátora sítě a na neznámého pachatele.(Trestní oznámení bylo policií odloženojako neodůvodněné.) V další fázi škola žalovalajiž jen administrátora za způsobenouškodu (ten jí také zaplatil soudem vyměřenounáhradu). A nakonec paní Dvořákováv Roš Chodeš napsala, že mě nikdy neoznačilaza viníka (!), že jsem měl jen zodpovědnostjako ředitel (asi nečetla text výpovědi,kterou mi dala). Ale přitom celou dobu (doposlední chvíle), bezmála tři roky, trvalprávník školy u soudu na tom, že jsem seinkriminovaného skutku dopustil já. Dá setomu rozumět jinak, než jako snahu protáhnoutkauzu za každou cenu a poškodit mě conejvíc?To zní jako epizoda z KafkovaProcesu nebo prefabrikátz 50. let. Jak jste to období(dlouhé tři roky) prožíval?Nejdříve těžce – hledal jsem si prácia stále si opakoval, že se mi to celé snad jenzdá. Pak naštěstí na chvíli zvítězil na obcirozum, paní Dvořáková byla odvolánaa nová paní ředitelka Dejmalová mě přijalazpět. Po vítězství Koalice a dosazení paníNovákové i Dvořákové zpět do LŠ jsem zeškoly odešel – nehodlal jsem zažít dalšívykonstruované obvinění. A začala nováetapa – s kolegou jsme založili nakladatelstvíP3K, zaměřené na učebnice a judaika.Stále mě však pronásledovala nekonečnásoudní jednání a pomluvy několika lidí.Bylo jich sice málo, ale „ovládali“ v té doběškolu i obec. Naštěstí i to máme za sebou,a tak jsem uvěřil, že Boží mlýny opravdumelou.Jaký dopad měla tahle aféra naváš osobní život? A jak to neslarodina? Co váš tatínek, bývalýdlouholetý tajemník ŽOP, jak tentoto období snášel a prožíval?Opět nejhorší byly začátky. V obecnímtisku se celá kauza neustále omílala, mojerodina musela nesčíslněkrát vysvětlovati přátelům, kteří události znali jen z doslechu,o co vlastně šlo atd. Opravdu hroznébylo pořád dokola reagovat na útoky, byť jenněkolika málo jedinců. Tehdy jsem poznalna vlastní kůži, jak ničivou a devastující mocmá pomluva. Ale skoro na všem zlém jemožné najít i pozitivní věci. Rodina to vzala10Září 2006

Lauderovy školyjako křivdu, vůči které je nutné se bránit,kamarádi mě podpořili. Bez školy, která mipřed tím brala doslova každou hodinu, jsemse mohl daleko intenzivněji věnovat svémuosobnímu životu. Tatínka to zasáhlo hodně,už jen proto, že měl pocit, že jsem to odneslza něj a za jeho spory s panem Jelínkem. Aleo to větší je dnes jeho zadostiučinění.Jak reagují nyní ti, kdo proti vámvystupovali? Omluvil se někdoz nich? Byl někdo z tehdejšíchiniciátorů nebo aktérů této kauzyschopen přiznat svůj omyl nebovyjádřit lítost? (Slyšel jsemnapříklad, že V. Dvořáková naněkdejším jednáníreprezentace trvalana svém rozhodnutípropustit vás a přitomřekla, že pokudvyhrajete u soudu,omluví se vám.)Jediný, kdo se mi z nichomluvil, byl rabi JehudaJešarim. Tedy člověk, kterýnikomu nechtěl ublížit, jenbyl do kauzy vmanévrována byly mu podány nepravdivéinformace. Ten se již tehdydokázal postavit událostemčelem a osobně se mi,a opravdu upřímně, omluvit.Nikdo jiný... Ale jak jsempoznal iniciátory celé akce,omluvu jsem od nich ani neočekával.Tím spíše, že mnohýmz nich byl pravý stav věcí již dávnoznám a přesto v útocích pokračovali.Nyní, když na obci panujídemokratické poměry, zvažujetenávrat do školy?Nevím. Na jedné straně mají Lauderovyškoly od června tohoto roku kvalitní vedení,kterého si mohu vážit a u kterého je reálnýpředpoklad, že se podaří opět nastartovatrozvoj školy. Na druhé straně jsem školedoslova obětoval několik let životaa „odměna“ za to byla vskutku děsivá. Lhalbych, kdybych řekl, že žádná hořkost ve mněnezůstala. Nehledě na fakt, že někteří aktéřicelé kauzy stále zůstávají ve škole. Slíbiljsem paní ředitelce Dejmalové od zářívedení jednoho či dvou seminářů, ale většízapojení je jen málo pravděpodobné. Už jenz toho důvodu, že mám povinnosti vůčinakladatelství P3K, kde mě navíc prácemimořádně baví.Jaké pocity provázely soudníprojednávání a jak zněl konečnýverdikt soudu?Jsem rozhodně rád, že mám soudní sporza sebou. Především mě těší, že soud nejenuznal neplatnost výpovědi, což jsem odzačátku požadoval, ale také vyjádřil podivnad jednáním paní Dvořákové. Zde připojujicitát z rozhodnutí Obvodního soudu proPrahu 2, z 6. června 2006: „Soudu nebylzřejmý postup žalované (škola), když učinilatento právní úkon (výpověď panuKarasovi), aniž by měla bezpečně prokázané,že tvrzeného jednání se dopustil skutečněžalobce (P. Karas), neboť jde o takcitlivou věc, u níž si žalovaná musela býtvědoma, že žalobce velmi poškodí.“Tedy soud konstatoval to, co drtivá většinarozumných lidí opakovala od začátku.Ale pro část lidí ve vedení školy a obcenebylo tehdy cesty zpět. Nebyl to sporo argumenty, důkazy a fakta, ale o princip:„My máme moc a nikdo se nám nesmí postavit;kdo ano, toho zničíme.“Děkuji vám za jasné a upřímné odpovědi.A přeji vám i všem členům obce, abyo podobných zkušenostech už nikdyneslyšeli.◗ Honza NeubauerDRUHÁ ŠANCE POSLANCE VLČKABylo to letos 10. března, kdy Poslaneckásněmovna Parlamentu České republiky hlasovalao změně zákona č. 140/1961. Navrženázměna tohoto trestního zákona spočívalav doplnění § 260 odst. 1, kde měl být zaslovo „propaguje“ vložen text „komunismus,nacismus nebo jiné podobné“. Tímby byla komunistická strana, její ideologiea členové postaveni mimo zákon, obdobnějako se tak stalo v mnoha postkomunistickýchzemích. Účinnost § 261a (Kdo veřejněpopírá, zpochybňuje, schvaluje nebo sesnaží ospravedlnit nacistické nebo komunistickégenocidium nebo jiné zločinynacistů nebo komunistů proti lidskosti,bude potrestán odnětím svobody na šestměsíců až tři léta.) by iniciovanou změnouznačně posílila.Novela tohoto trestního zákona nebylapřijata díky poslancům ČSSD, KSČMa postoji US-DEU, kdy za tuto stranu se hlasovánízúčastnili a pro přijetí hlasovalipouze poslanci T. Fischerová, S. Karáseka P. Svoboda. Posledně jmenovaný se uždruhého kola hlasování nezúčastnil. A nyní,prosím, dávejme pozor. V prvním hlasováníbyla změna přijata, ale díky poslanci MiloslavuVlčkovi (ČSSD), který překvapivěprohlásil: „Pane předsedající, dámya pánové, dovolte mi, abych zpochybnil totohlasování, protože jsem chtěl hlasovat PROa na sjetině mám X,“ muselo následovatdruhé hlasování, kde již novela neprošla.Vzpomněl jsem si na toto jarní „hlasování“,když v polovině srpna bylo z poslaneckésněmovny hrdě oznámeno, že v pořadísedmou volbou byl předsedou této sněmovny– a tudíž i třetím nejvýše postavenýmpolitikem České republiky – zvolen poslanecMiloslav Vlček. V rozhlasovém rozhovorupo této volbě oznámil, že navzdory svémuomezenému mandátu hodlá sněmovnu „rozhýbatk práci“. Máme se tedy na co těšit!◗ Milan KALINAElul 576611

IVAN VÁVRA: JAK TO VŮBEC BYLO MOŽNÉ?DÍL ŠESTÝ – LÍSTKY DO VĚTRU – SAIDByl to zvláštní rok – rok 1940, a byli zvláštní etapou v historii „Protektorátu“.Mnichovský šok z podzimu 1938 se změnilz otevřené rány v jizvu, která sice nikdynezmizí, ale s níž je nutno žít dál. Protektorátse ukázal v plné kráse v listopadu 1939 –„opatřeními k pacifikaci“, uzavřením vysokýchškol a zastřelením devíti studentů, jejichžjména nebyla tehdy uveřejněna, neboť to bylinepřátelé Říše (a šlo o to demonstrovat, že „tose může stát komukoliv, kdo…“, a po válcenebyli jmenováni opět, neboť to byli – kupodivu– většinou pravičáci.V roce 1940 zavládlo ovzduší prapodivné:Říše nastolila jakýsi „občanský klid“, neboťměla zájem především na tom, aby v hlubokémzápolí za frontou (tehdy, v době neutralitníhopaktu „Hitler-Stalin“), uvažovanou nazápadní hranici Říše, byl klid a pořádek; a především,aby průmysl Čech a Moravy běželnaplno, zvláště pak strojnický a obzvláštězbrojařský, aby lány tohoto „prostoru“ dodávalyco nejvíce obživy věčně hladové Říšia lesy co nejvíce dřeva. Pročež Jeho Excelence,říšský protektor svobodný pán vonNeurath (gentleman chováním, leč hajzl prodejnýsvou duší), nasadil tvář vlídnou, zdvořilese skláněl při audiencích k maličkému„státnímu presidentu“ dr. Emilu Háchovi,„řeznický pes“ SS-Gruppenführer K. H. Frankměl pokyn „z nejvyšších míst“, aby byl kuš(což si později ovšem plně vynahradil),a ministerský předseda tehdejší protektorátnívlády Ing. Eliáš (i primátor Prahy dr. Klapka)byli v trvalém zpravodajském kontaktu s naší(zatím „prozatímní“) vládou v Londýně,a jmenovitě s dr. Edvardem Benešem. Už to,že jsme měli v Londýně vládu – alespoňv takové formě – a že Londýn denně vysílalpro nás seriózní a kvalitní zpravodajství,vytvářelo podstatně rozdílnou situaci oprotipředchozímu pocitu absolutní opuštěnostia zbytečnosti všeho, čím jsme dříve byli a žili.Říše tedy vsadila v té době na kartu„občanského pokoje, práce pro všechny, kliduv rodinách“. Což reprezentovala tehdejší oficiálnívláda Protektorátu a přímo personifikovaldr. Hácha; naproti tomu zcela odsunula stranouvšechna obskurní uskupení jako bylaVlajka, V Boj, Arijská fronta atd. – účelově,poněvadž nedosáhla žádného vlivu a živořilav opovržení.Národ to považoval za své malé, byť i dílčí,ale přeci jenom vítězství. A šel v daných podmínkáchkrůček za krůčkem dál: tiše a jakobybokem se rozšířila a rozrostla kultura – náhle senaplnily výstavy, předtím navštěvované jenúzkou vrstvou milovníků kumštu s nezbytnýmprocentem „kultursnobů“. Stejně tak koncertnísály: aby nebyly řeči, hrály se sice hodněskladby Mozartovy, Beethovenovy, Brahmsovyatd. (ale taky proč ne?), ale současněa podtrženě díla česká: mezitím proniklašikovně i díla ruských klasiků – proti nimž zasoučasné situace nebylo možno mít ideologickénámitky. České divadlo rozkvetlo v tomroce tak, jak snad nikdy předtím: jistěže opera(„Zlatá kaplička“, Národní divadlo, bylo vnímánodvojnásobně národním), ale hlavně činohra;dnešnímu občanovi by zněl až neuvěřitelněpočet divadel a divadélek, scéna scéniček, a to nejen v Praze, Brně, Plzni, alei v každém okresním městě, nehledě k častovýtečným souborům kočovným (Fr. Rys, FerdinandGrabinger aj.). Vinohradské divadlo sevzepjalo k vrcholu dramatických možností,stejně tak Stavovské, Uranie, včetně těch menších,komediálních (Anduly Sedláčkové, OldřichaNového, Vlasty Buriana) a celá řada dalších,včetně nuselského „Tyláčku“. Zvláštnímísto mezi divadly mělo „Déčko“ Na Poříčí,jemuž vdechl život E. F. Burian (jinak skalníkomunista od narození) – divadlo bez nápovědy,s úspornou, spíše jen symbolickou scénografií,kde jeviště spíš žilo světlem a hlasemherců; hlasem vycizelovaným tak, že i slovupronášenému zadržovaným šepotem muselobýt rozumět na druhé galerii za sloupem, kamse chodilo „k stání“. Toto divadlo bylo permanentněvyprodáno, ba nabito všemi vrstvaminároda – od „fajnšmekrů“ až po študáky,a prvně i učně z fabrik, mladé prodavačky,šičky, tramvajáky, instalatéry, servírky a vůbec„plebs“; ten pak, očarován, vnímal, pil, hltalkřišťálovou krásu slova, která se linulaz jeviště, hlasy Jaromíra Spala, Marie Burešovéa dalších – zejména pak v nesmrtelnéManon Lescaut. Pro divadlo ji upravil VítězslavNezval (další komunista, v osobním životěnesnesitelný svou arogancí) a nikdo si už neuvědomoval,že příběh Manon původně napsalH. Prévost jako v podstatě plytký, nasládlýkýč: Manon, tu Manon z „Déčka“ zkrátka„napsal Nezval a hrála ji Bureška“, nikoho celkemnezajímal dost pitomý děj, ale knižnívydání Nezvalova díla si koupil každý a četlose, četlo všude možně i v tramvaji, ve vlaku,o polední přestávce ve fabrikách – a recitovalose! Ne jako módní, chvilkový šlágr, ale jakoinstinktivně cítěné vyznání českému jazykuv nádherné, čisté, prosté podobě. Tou doboucelý národ začal číst a kupovat knihy. Na todříve „nebyl čas“ a „nebyly peníze“, což jepravda toliko částečná. Ale teď si celý národnajednou uvědomil, že je to naše řeč a našekultura, co nás dělá námi – a v čem na nás „tenzatím silnější“ ani v nejmenším nemá. A četlyse „Zpěvy staré Číny“ v brilantním přebásněníBohumila Mathesia (zase v tramvajícha o poledním přestávkách) a poselství těchtobásníků z počátku našeho letopočtu každý tuzedobře porozuměl. A horečně se četla díla historická,byla vydávána překrásná pragensia a dílao českých hradech a zámcích, a to všecko sečetlo a kupovalo a probíralo a zkoumaloa povídalo se o tom napořád.Vrcholná úroveň divadla a jeho herců seprolnula i do českého filmu, z něhož udělalskutečný kumšt především Otakar Vávra, alei Martin Frič. Tato – už umělecká – díla promlouvalabez nadsázky „k duši lidu“ a každápremiéra (Praha měla tenkrát na 110 kina všechna hrála třikrát denně!) byla očekávánas napětím, pak byla prožívána, diskutována,kritizována a nezapomínána – byla událostí.Současně rokem 1940 vstoupil do českéhoživota fenomén jazzu; skutečného, čistokrevného,jadrného a svižného – a to ve forměswingu. Už to nebyly rádoby jazzové utahaninykavárenského „žezu“ k černé kávě a vermutus citrónem, ale opravdový jazz, jenž bylsoustředěně poslouchán, vnímán všemi pórymladé generace – a tančen v plném odevzdáníswingovému rytmu. Paradoxně, jako ostatněcelý ten rozkvět české kultury všech směrů,měla na jeho rozvoji zásluhu stále se utužujícíizolace protektorátního prostoru, neboť vše –mimo nesporné klasiky Západu (Shakespeare,Racine, Moliére, Bizet atd.) bylo nevítáno,nehráno, nevydáváno, netištěno. Totéž potkaloi moderní jazzovou hudbu – i když do vypuknutíválky s USA v prosinci 1941 bylo ještětolerováno vydávání gramodesek (černých„Brunswick“) se skladbami předních americkýchjazzmanů (a proklouzli ještě, kupodivu,i Židé George Gershwin a klarinetista Benny ➤12Září 2006

vzpomínky➤Goodman).Jenomže národ český už tušil, žejakási zuby skřípající tolerance vůči dosudneutrálním USA nebude mít dlouhého trvání –ať již šlo o moderní muziku nebo o ještě,zatím, promítané filmy), a proto ze sebevykřesal výborný český jazz, který sepostupně skoro vyrovnal tehdejším špičkámjazzu západního. Vycházel ze zpěvnosti a poetikybandu „Blue Music“ Jaroslava Ježkaz Osvobozeného divadla „V+W“ a záhy serozsvítil v orchestru R. A. Dvorského (formou„straight and sweet“), v mladém orchestruKarla Vlacha (čistý jazz) a v orchestru EliteClub Emila Ludvíka (tam už spíš jako „hotjazz“). A kromě toho vznikala spousta menšíchorchestříků, poloamatérských či čistěamatérských („za večeři a jedno pivo“), kteréhrály ve všech možných kavárničkách a hotelechvšech měst a městeček země českéi moravské: kdekoliv se sešla parta mladýchlidí, tam se sportovalo, debatovalo – a muzicírovalo.(Některé písničky té doby přežívajídodnes jako evergreeny.)Tohle zvláštní prostředí „předheydrichovského“protektorátu, v němž už mizela hořkostMnichova a kde přes halasná vítězství Říše(obsazení Dánska, Norska i porážka Belgie,Holandska a konečně Francie) všechny ušibyly nastraženy na poslech „BBC London“(mimo jiné: přes všechny „blitzkriegy“ Hitlerovyvůbec nikdo nepochyboval o tom, že tojednou praskne a Adolf zmizí i se svým pitomýmfouskem), dalo vznik i zvláštní partě,v níž jsem se ocitl.Byli to kluci částečně z mé rodné „Křemencárny“(Reálné gymnázium v Křemencověulici v Praze 2), částečně z Lobkowiczovagymnázia na Vinohradech. Byli to mimo jinéJarda Hořejš (pozdější básník Jaromír Hořec),Ivan Diviš (také pozdější básník), Ivan Jirko(stal se z něho klavírní virtuos, ale záhy zemřel),Jirka Bažant a mladičký Jiří Malásek(o jejichž budoucí krásné kariéře v českémuzice netřeba hovořit), dále Leon Steinhart(položid, po válce primář kardiologie v HradciKrálové), já a postava, jíž je věnována tatovzpomínka – „Said“.Byl to „Žid jako blázen“, deset slepenýchŽidů dohromady, povahou, mluvou, gesty,chůzí a vším. Vlastní jménem Jiří Renner, lečvlastnil osobní průkazy („kennkarty“) i najména Alois Kolek, Vlastimil Sladkovský,Karel Šanda a Antonín Dreml. Pochopitelněvčetně dokumentů o arijském původu došestého kolena. Jeho otec (nikdy jsme honespatřili – existoval-li vůbec?) měl v Řipskéulici na Vinohradech v bytě firmu označenouštítkem „Josef Renner, technické potřeby(Technischer Bedarf)“ a pod tímto názvem sibylo možno představit cokoliv stejně jako podpanem Josefem Rennerem. Abychom nepřišlido rozpaků, jak oslovovat našeho přítele, říkalijsme mu Said – od toho, že sem tam, nábožně,popil víno portské (pravé, značky Sandemann– v plné válce!), z čehož vzniklo akronymum„Port-Said“.Živil se – smutně řečeno – šmelinou. Takzručnou, rozsáhlou a výnosnou, že samozřejměza nás za všechny všechno platila zásoboval nás vším, co jsme potřebovali –naprosto nezištně, neboť na to už v osmnáctilete měl. Inu chytrý Žid! Naše parta se scházelapo bytech, někdy i ve Vinohradskékavárně na Korunní třídě, kde se muzicírovalo„za kafe a večeři“, a někdy i (v odpoledníchhodinách) ve vinárně „La Paloma“, kde sicebyly i ženštiny prodejné (byl to lokál dostiobskurní), ale u klavíru kraloval padlý génius –pan Kramer. Tato jinak odporná figura –mrňavý, plešatý, bezzubý, téměř slepý trachomem,zchlastaný, sprostý a špinavý – bylapatrně (bůhvíjak) předlohou postavy „slepéhoKannera“ z Čapkova románu „Život a dílo skladateleFoltýna“, skvělého díla, nedopsaného,neboť smrt vyrazila Karlu Čapkovi pero z ruky.Avšak podle Čapkova popisu to byl přesně on,což mně také v roce 1967 potvrdila Olga Scheinpflugová.Když v lokále nikdo nebyl (v brzkýchodpoledních hodinách) a my jsme se tiše usadilikolem klavíru, Said objednal „pro panaKramera koňaky – furt a jeden za druhým“a Jirka Bažant objednal u pana Kramera: „Takprosím – Max Reger: Čtvero ročních počasí –Zima!“ Anebo: „Fuchs, to andante ze symfonieD moll, od dvanáctého taktu!“ Anebo:„Cesar Bresgen, to scherzo z Hollerbašskésuity!“ Předháněli jsme se v našich „objednávkách“,co nejextravagantnějších, a Krammerhrál a chlastal a hrál tak brilantně, s takovýmaž perversním justamentem, „že todokáže a že zná úplně všecko“, že se nám ažtajil dech. Asi tak po hodině zabručel Krammerz bezzubé huby na Saida (kupodivu hoviděl i za svými zády): „Hele, objednej mi eštěflašku koňaku a pak vypadněte všichni, hajzlové,já už se na vás vyseru!“Jak se později ukázalo, byl odporný panKrammer ještě navíc homosexuální (děsná topředstava – s kým?) a co nejhoršího – Žid. Atakodešel koncem roku 1941 tam, odkud nebylonávratu a tím skončily i naše malé „hauskoncerty“v nanejvýše pochybné „vinárně“ LaPaloma v Týnské uličce na Starém městě, kudyuž tenkrát obcházel Golem, věštící Armagedon– zkázu tohoto světa.Saidova vynalézavost, aktivita, obětavosti drzost neznala mezí. Kšeftoval se vším možnýmzbožím (co nejpřísněji říšskými úřadyobhospodařovaným), včetně pravé kávy, anglickéwhisky, zlata a briliantů. A to s okouzlující,přímo taneční bezostyšností.Vzpomínám na jedno setkání, kdy jsem seměl sejít s Leonem Steinhartem (vyhlíželtéměř jako pravý Žid) a se Saidem (deset Židův jednom těle) u lékařského domu na dnešnímnáměstí I. P. Pavlova. Oba tam už stáli, každýv ruce veliký pomeranč (nevídáno od roku1939 – toliko pro nejvyšší představiteleŘíše!!!) a žrali ty zlatavé plody přímo z rukyi s kůrou a šťáva jim tekla po bradě. Tak činiliveřejně – na frekventovaném náměstí!Chtěl jsem se rozběhnout a vynadat jim,když v tom jsem náhle ztuhl – přistoupilak nim dvojice Němek, pravých Brunhilds úzkými rty a plochou hrudí, v lodenovýchkabátech s „plackou“ (odznakem NSDAP) naklopě a ostře sekaným hlasem se sudeťáckýmpřízvukem vyštěkly: „Na nu – was soll dasheissen?!?!“Said se k nim zvolna obrátil, s gustem polkla ultražidovským tónem s rozmachem rukysuverénně prohlásil: „Na was? Wir Deutschen,wir haben!“ („No co? My Němci, mymáme!“) Brunhildy roztřeseně odcupitalyv poslušné hrůze, zda se nedotkly NĚKOHO,probůh! A já jsem si jen v duchu říkal: „Hergot,blbci, jak dlouho vám tyhle vaše volovinymůžou vydržet…“◗ Ilustrace: Lucie LomováElul 576613

VÝZVA K HUMANITÁRNÍ POMOCIFederace židovských obcí v ČR a Židovská obec Prahavyzývá své členy a veřejnost:POMOZTE ZMÍRNIT NÁSLEDKY VOJENSKÉHO KONFLIKTU V IZRAELIProsíme, přispějte dle svých možností do veřejné sbírky, která byla povolenaMagistrátem hlavního Města Prahy č.j. S-MHMP/29141/2006 s účinností od 14. 8. 2006.Výtěžek sbírky je určen na krytí nákladů spojených s humanitární pomocí v ČRa dále na nápravu a zmírnění následků raketových útoků v Izraeli.FORMY POMOCI:• krátkodobé ozdravné pobyty invalidních osob, těhotných žen a maminek s malými dětmiv rodinách v ČR,• krátkodobé pobyty skupin mládeže ve věku 13–18 let ve vhodných objektecha rekreačních střediscích v ČR,• finanční dary na opravu vybraných školních a zdravotnických zařízenízasažených raketami v severním Izraeli.Finanční dar můžete zasílat na účet:ČS: 1970137379/0800Ze zahraničí:IBAN CZ63 0800 0000 0019 7013 7379, BIC GIBACZPXKontakt:chava.vera@yahoo.com, sekretariát ŽOP, rabinát ŽOP, sekretariát FŽOAktuální informace naleznete na www.kehilaprag.czPrvní akcí je ozdravný pobyt skupiny dětí z nejvíce postižených oblastí.Předpokládaný rozpočet pro tuto formu humanitární pomoci je cca 500 000 Kč.Věnujte, prosím, této výzvě pozornost. Jedná se výjimečnou humanitární pomoc a obětavou prácimnoha dobrovolníků. Tímto způsobem můžeme částečně pomoci Izraeli. V případě vaší pozitivníreakce máme připravené další projekty pro pomoc a každá koruna bude skutečně použitave prospěch poškozených ve válce.Garanti humanitární pomoci:Jiří Daníček, předseda FŽO v ČR, František Bányai, předseda ŽOP14. srpna 2006STAV KONTA HUMANITÁRNÍ POMOCI IZRAELI K 31. 8. 2006:PŘEKROČIL UŽ ČÁSTKU 500 000 KČ14Září 2006

kulturaKULTURNÍ PROGRAM ZÁŘÍ 2006Vzdělávací a kulturní centrum Židovského muzea v PrazeMaiselova 15, 110 00 Praha 1, 3. patrotel. 222 325 172, fax 222 318 856, www.jewishmuseum.czeducation@jewishmuseum.czúterý 12. 9. v 18 h„Židovské památky v bývalé Jugoslávii,zničené a zachované“ – přednáška YechielaBar-Chaima, předsedy The American JewishJoint Distrubution Committee pro zeměEvropy (anglicky s tlumočením do češtiny).Vstupné 10 Kčstředa 13. 9. v 18 hJehuda Löw ben Becalel (1512–17. 9. 1609)– přednáška Prof. PhDr. Vladimíra Sadka,CSc. z Ústavu židovských studií na HTF UKk výročí úmrtí největší osobnosti tzv. velképražské renesance. Vstupné 10 Kččtvrtek 14. 9. v 18 h„I have not seen a butterfly around here...“– výstava černobílých fotografií Rosy Revsin,argentinské fotografky a výtvarnice.Fotografie byly inspirované poezií terezínskýchdětí, která vyšla v 90. letech knižněs českým názvem Motýla jsem tu neviděl.V úvodu promluví autorka děl Rosa Revsin,velvyslanec Argentiny Juan Fleming a ředitelŽidovského muzea v Praze Leo Pavlát.Hudební vystoupení: Jaromír Mrázek(tenor) a Daniel Wiesner (klavír). Výstavapotrvá do konce října 2006. (Občerstvení)úterý 19. 9. v 18 hVýtvarné metafory Marka Podwala – výtvarník,ilustrátor, lékař a profesor dermatologiena New York University osobně komentujeprojekci svých děl, která zdobí přední světovámuzea, od newyorského Židovského muzeaa Metropolitního muzea umění přes Izraelskémuzeum v Jeruzalémě až po Kongresovouknihovnu USA. Pořad předchází stejnojmennévýstavě ve Vratislavském paláci (vernisáž21. 9. 2006). (Anglicky s tlumočenímdo češtiny) Vstupné 10 Kčstředa 20. 9. v 18 hVečer s písněmi v jidiš v novém hábitu –koncert Hany Frejkové (zpěv) a MichalaHromka (kytara). Vstupné 50 Kččtvrtek 21. 9. v 18 h„Doufám, dokud dýchám“ – prezentaceknihy Mgr. Věry Vlčkové, historičky a překladatelky,knihy příběhů žen, které přežilyholocaust: Evy Reichové-Zelené, VěryLöwenbachové-Feldmanové, Marie Spitzové-Vítovcovéa Evy Hejzlarové-Koubkové.Večera se zúčastní Eva Zelená a EvaKoubková, pořadem provází Mgr. Věra Vlčková,která knihu vydala za podpory Nadacíměsta Náchoda a České Skalice. Ukázkyz deníků přečtou studentky dramatu na EnglishCollege in Prague, Ivana Gabalováa Anna Litová. Hudební vystoupení: JanaPerglová (housle) a Jaromír Vogel (klavír).Sál je přístupný vždy 20 minut před zahájenímprogramu, 15 minut po začátku programunení vstup do Vzdělávacího a kulturníhocentra povolen. Výstavy jsouotevřeny pro veřejnost Po–Čt 10–16 h,Pá 10–15 h.PRAŽSKÉ ŽIDOVSKÉ MUZEUMOTEVŘE V BRNĚ VZDĚLÁVACÍ A KULTURNÍ CENTRUMV září tohoto roku bude v Brně slavnostněotevřena první mimopražská pobočka Vzdělávacíhoa kulturního centra Židovského muzeav Praze – Vzdělávací a kulturní centrum Brno.Jedním z hlavních cílů Židovského muzeav Praze je informovat o židovských dějinách,kultuře, tradicích i zvycích a přispět tím k posílenítolerance vůči kulturním a náboženskýmodlišnostem. V srpnu 1996, při příležitosti90. výročí založení muzea, zahájilo proto svoučinnost jeho Vzdělávací a kulturní centrum. RozhodnutímMinisterstva školství, mládeže a tělovýchovyz 22. 7. 1996 bylo zařazeno do soustavyvzdělávacích zařízení pro další vzdělávání pedagogickýchpracovníků. Od založení centra jímprošly desetitisíce žáků, studentů, učitelů i průvodců,večerní kulturní pořady připravovalystovky umělců a odborníků z nejrůznějšíchoblastí lidského poznání.Po deseti letech úspěšné existence pražskéhoVzdělávacího a kulturního centra, v roce, kterýprobíhá ve znamení rozsáhlého kulturního projektu„Rok s židovskou kulturou – 100 let Židovskéhomuzea v Praze“, zahájí činnost druhá částcentra, tentokrát se sídlem v Brně. AktivityVzdělávacího a kulturního centra Brno umožnízájemcům z moravského regionu snadnějšídosah informací o židovské historii od nejranějšíchdějin až po období šoa, kultuře i tradicích,školám, zájmovým organizacím i široké veřejnostimožnost aktivně se účastnit vzdělávacícha kulturních pořadů, besed, dílen, přednáškovýchcyklů a interaktivních výstav. Nezanedbatelnousoučást nabídky služeb centra tvoří seznámenís nemovitými památkami dokumentujícími historiiŽidů a židovského osídlení v různých oblastechMoravy a Slezska. Činnost centra byneměla zůstat omezena pouze na Brno a jehonejbližší okolí; naopak – záměrem je postupněnavázat kontakty s vysokoškolskými, vědeckýmia pedagogickými institucemi i v dalšíchvýznamných městech.Vzdělávací a kulturní centrum Brno sídlív přízemí budovy na tř. Kapitána Jaroše 3, kdemá k dispozici variabilní přednáškový sál vybavenýpotřebnou audiovizuální technikou.Informace o připravovaných pořadechbudou pravidelně uveřejňovány na stránkáchKAM v Brně..., podrobnosti lze najít také nawebových stránkách Židovského muzeawww.jewishmuseum.cz. - hd -Elul 576615

LITERATURA NEJEN S DAVIDOVOU HVĚZDOUO bolestných zážitcích z období nacistickéhoteroru píši většinou ti, kteří toto obdobípřežili, nebo příbuzní těch, kdo v německýchlágrech našli smrt. Druhou skupinu tvoříodborná díla věnovaná holocaustu jako fenoménu,který je analyzován z pozic různýchvědeckých disciplín. HANIN KUFŘÍK,útlá knížka kanadské autorky KARENLEVINE, nepatří ani do jedné z těchto skupin,je svým způsobemvýjimečná.Jedná se o skutečnýpříběh židovskédívky Hany Bradyové,pocházejícíz Nového Města naMoravě. Zahynulav nacistickém tábořev Osvětimi a bylajednou z půldruhéhomilionu tehdy zavražděných židovskýchdětí. V roce 2000 se objevil v Tokijskémcentru pro studium holocaustu kufřík, najehož vrchní straně byla bíle napsaná slova:Hanna Brady, 16. 5. 1931, sirotek. To inspirovalozakladatelku tohoto centra, paníFumiko Išioku, aby začala pátrat po stopáchmrtvé dívky. Nakonec se dostane přes několikkontinentů až do předválečného Československa,kde malá Hanka před sedmdesátilety žila šťastně se svými rodiči. Její život jepřerván nacistickou okupací země…Úvod knížky napsal Jiří Brada, bratrnešťastné Hany Bradyové. Gradace příběhunepostrádá určité napětí a spolu s čtivou formoua množstvím fotografií zaujala knihapředevším kanadskou a japonskou mládež.Karen Levine,HANIN KUFŘÍK, 117 str., Židovskémuzeum a PORTÁL, Praha 2003Zájemci o judaismus a čtenáři zabývajícíse spiritualitou uvítali vydání knihy ViktoraMALKA MISTŘI ŽIDOVSKÉ MOUD-ROSTI, obsahující portrétydávných rabínů,židovských učenců, učitelůzákona a talmudistů.Autor zachytil jejichmyšlenky, výroky, činya postoje, jejich debaty,hádky i boje, popsallegendy o jejich skutcíchi soukromém životě.Jejich odkaz je stále živý a aktuální.V průběhustaletí svým intelektuálním vklademovlivňovali desítky a stovky dalších význačnýchmyslitelů. Tito učitelé moudrosti utvářeliformy současného judaismu, podíleli sena tvoření pravidel víry, náboženských idejíi praktik, předkládali izraelskému liduzákazy i ideály. Jsou personifikací židovskéhoposlání, které stojí na neustálém kladeníotázek „proč“ a „jak“. Knihu uvítajízájemci o judaismus a čtenáři knih zabývajícíchse spiritualitou. Z francouzského originálupřeložil Tomáš Kybal.Viktor Malka,MISTŘI ŽIDOVSKÉ MOUDROSTI,253 str., PORTÁL, Praha 2004Je středověk, jak mnozí říkají, epochoutmy? „Ano, ale kdo zhasnul světlo?“ ptáse LUCIANO DE CRESCENZO ve svéskvěle napsané knize PŘÍBĚHY STŘE-DOVĚKÉ FILOZOFIE. Rodák z neapolskéčtvrti Santa Lucia, bývalý ředitel IBMItalia je autorem více než dvaceti pětiknih, věnoval se i režii, scenáristicea herectví. Ve všem, co podnikal, bylvelmi úspěšný a právě rozličnost různýchprofesí, kterými procházel, jej obdařilaschopností dívat sena svět filozofiez nezvyklých, atraktivníchúhlů. Dnesosmdesátiletý autorprovádí čtenáře myšlenkovýmsvětemi soukromým životemvelikánů středověku– od sv. Augustina posv. Tomáše, od Abelarda k Vilémoviz Ockhamu. Vedle málo známých, životopisnýchreálií slavných mužů, nás DeCrescenzo zavádí i do světa barbarů, čarodějnicbezcitných monarchů a tragickýchkřížových výprav. Kniha je zvláště vhodnápro všechny, kdo potřebují získat o středověkéfilozofii rychlé informace a nechtějípodstupovat studium speciální odbornéliteratury. Podobným způsobem zpracovalautor i filozofii předsokratovskou a posokratovskou.Luciano De Crescenzo,PŘÍBĚHY STŘEDOVĚKÉ FILOSOFIE167 str., DOKOŘÁN, Praha 2006Pokud románu Jiřího Pilouse cosichybí, pak je to laskavá shovívavost vůčinormalizačnímu hnoji. Zbabělost je zdezbabělostí, trapnost trapností, nechutnostnechutností, televizní zločinec televiznímzločincem. Dějiny prosakují z druhéhoplánu skrze optiku subjektivních zážitků,podaných se sarkasmem, sebeironií, smyslempro gagy a absurditu, často formouparafrází a mystifikací. Autor knihy SESRPEM V ZÁDECH ANEB MALÉDĚJINY POSRANOSTI sleduje jakovypravěč linii několika osudů včetně svéhoa prokládá ji epizodickými fragmenty. Maléje zde velkým a velké malým. Vše postupněvnímáno očima školáka,gymnazisty,vysokoškolákaa dospělého naprahu kariéry, který„namáčel nohu dovšeho“, ale nikdy se„zcela nesmočil“…Autorovi bylov roce 1968 deset leta období tuhé normalizacebylo i obdobím jeho dětství, jinošstvía rané dospělosti. Jeho výpověď jeautentická, syrová, nevlídná a pro mnohémůže být i pobuřující. Autorovým záměremale nebylo prožitou dobu kosmeticky upravovatdo „přijatelné“ formy, ale naopakdrobnými šoky čtenáře nejrychleji vpravit dodusné atmosféry reálného socialismu.Jiří Pilous, SE SRPEM V ZÁDECH,239 str., DOKOŘÁN, Praha 2004Miroslava Ludvíková z Moravskéhozemského muzea v Brně ve spolupráci sesudetoněmeckým archivem v Mnichověvydala přepůvabnou česko-německou publikaciMORAVSKÉ A SLEZSKÉ KROJE –KVAŠE Z ROKU 1814.Kvaše lidových krojů obyvatel Moravya rakouského Slezskaz roku 1814 byly vystavenyv Mnichově v roce1993 a o rok pozdějii v Brně. Tato jedinečnáobrazová kolekce – patnáctoriginálů z ní jedosud nezvěstných –mohla být vystavena jendíky společnému úsilí16Září 2006

majitelů originálů – Moravského zemskéhomuzea v Brně, Spolku Adalberta Stiftera a Sudetoněmeckéhoarchivu v Mnichově. Harmonickáa upřímná spolupráce těchto institucí má mimořádnýsymbolický význam a je i následováníhodným vzorem pro budoucnost.Pečlivá grafická úprava, perfektně zvládnutýtisk barevných reprodukcí i kvalitní křídovýpapír je zárukou silného estetickéhoprožitku nad krásnou knihou. Unikátní soubortakřka dvě stě let starých kvašů představujeobrovské bohatství krajových oděvůzačátku 19. století. V té době oděv nebyl jenpraktickou odpovědí na rozmary počasí, alebyl rovněž strukturovaným komunikačnímsystémem, který umožňoval na první pohledsnadno rozeznat, který muž je ještě svobodný,která panna ještě neprovdaná, odkuda z jakého prostředí pocházejí. Kroje takbyly, řečeno dnešním jazykem, z daleka viditelnýmsouborem osobních dat. Tato knihauspokojí nejen odborníky na historii, etnografiia folkloristiku, ale může být i vhodnýmdárkem pro každého milovníka krásné knihy.Vzhledem k zrcadlovému, českoněmeckémutextu můžeme knihou potěšit příbuznéi známé v německy mluvících zemích.Miroslava Ludvíková, MORAVSKÉA SLEZSKÉ KROJE – KVAŠE Z ROKU1814, Moravské zemské muzeum, BrnoELIE WIESEL, nositel Nobelovy cenymíru, patří nesporně mezi současné elitníautory zabývající se židovskou tématikou. Vesvé knize, nazvané PŘÍBĚHY O DŮVĚŘE,představuje prostřednictvím Hagar, Mojžíše,Árona, Mirjam a dalších starou židovskounárodní historii, která byla utvářena rodinnýmidramaty a národními tragédiemi, vášněmi,žárlivostí i politickými ambicemi, ale předevšímdůvěrou v Boha. Autor pracuje s živýmjazykem a přitažlivou, srozumitelnou formouzapojuje čtenáře dosvých úvah, kterénejsou jen rezonancíminulosti, ale i obratnoua tolik potřebnouaktualizací.Eseje o velkýchpostavách židovské historiejistě uvítají čtenářise zájmem o tradicejudaismu, duchovnía reflexivní literaturu a o biblické příběhydoplněné obrazy z židovských legend.Elie Wiesel,PŘÍBĚHY O DŮVĚŘE, 137 STR.,PORTÁL, Praha 2001Dokážete správně interpretovat termínyjako postmarxismus, koncept memu, vnitřníměsto nebo strategický esencialismus?Pokud váháte nad těmito a dalšími termíny,kterými jsme obklopeni v denním i odbornémtisku, pak může pomoci praktickýSLOVNÍK KULTURÁLNÍCH STUDIÍbritského autora CHRISE BARKERA.Kulturálním studiím dává zvláštní nádechprávě jejich teoretický jazyk. Je to sada nástrojůpřevzatých z mnoha různých teoretických proudůa metodologických přístupů, jimiž jsou kulturálnístudia tvořena. Přesně určit hranice těchto studiíjakožto soudržné,jednotné akademickédisciplinys jednoznačněvymezenýmitématy, pojmya metodami bylovždy obtížné,neboť se v zásadějedná o multidisciplinárníoblastbádání. Chcemelivšak z tradičního zvyku vše zařazovat, pak simůžeme pomoci konstatováním, že kulturálnístudia jsou velmi podobná kulturní politice, jsoumožností, jak chápat svět a účastnit se jeho proměn.Chris Barker, SLOVNÍKKULTURÁLNÍCH STUDIÍ, 206 STR.,PORTÁL, Praha 2006Zlatá šedesátá léta. Před pokladnou divadlaSemafor stojí stovky lidí ve frontě nalístky. Za několik hodin jsou vyprodánavšechna jeho měsíční představení. Popularitatandemu Suchý-Šlitr, WaldemaraMatušky, Evy Pilarové a dalších semaforákůbyla doslova hvězdná. Suchého písničky sehrají nejen v rozhlase a televizi, ale takéu táboráků konzervativních trampů, kteřídovolili, aby poetika semaforských písnízaujala čestné místo vedle uctívaných předválečnýchhitů klasiků trampské písně. Jehotvorba zlidověla v tom nejlepším slovasmyslu, Jiří Suchý – výtvarník, muzikant,zpěvák a především básník – autor tisícůtextů písní s nepřekonatelnou pečetí noblesnípoetiky – se stal ještě za svého života národnímklasikem.Mladá novinářka MAGDA HETTNE-ROVÁ je autorkou knižního rozhovoru sezakladatelem a majitelem divadla SemaforJiřím Suchým. Otázky a odpovědi rozdělilado devíti chronologicky řazených kapitol,v nichž se Suchý dotýká vzpomínek nakonec světové války, vojenskou službu,osmašedesátý rok a připomíná své potížes bývalým režimem… Vedle těchto „velkých“témat se autorce podařilo získat odpovědii na řadu velmi osobních, intimních otázek.V celku pak vznikla knížka, kteránenuceným, nebulvárním způsobem představuježivoucího klasika české kultury v jehoosobní, nečítankové podobě. K půvabuknihy přispívají i četné Suchého kresby,fotografie z jeho soukromého archivua drobné ukázky z jeho básnické a písňovétvorby.Magda Hettnerová, JIŘÍ SUCHÝ –MÉ SRDCE – TISÍC KILOWATT,PORTÁL, Praha 2005Nesporným obohacením slovenské literárníscény je sympatický talent VIOLYKOVÁČOVÉ, která se už několik letpokouší zrekonstruovat osudy židů z maléhoměstečka. A z tohoto prostředí také čerpánáměty svých povídek v kterých zachytilapříběhy lidí, žijících až do osudných válečnýchdnů v integraci s místní komunitou, abypak – za pasivního přihlížení sousedů – zmizeliv nenávratnu.Hybšovi, Königovi, Natanovi, Majerovi,Švarcovi, pan Goldberg a rabín Weiss – jsouprotagonistyúsměvných příběhů, zachycujícíchdrobné a všední události v židovskékomunitě malého městečka Svätý Jur nedalekoBratislavy. Autorka používá prostý, alekultivovaný jazyk, kterým „maluje“ výstižnédrobnokresby lidských charakterů, aby takvytvořila plastickýobrazmísta, kde seděj odehrává.Knížku s velkýmcitem ilustrovalaSašaSvětlíková.Svými jemnými,v sépiovéhnědi laděnýmikresbamivytvořiladůstojný pendant vlastnímu textu. Půvabnouknihou potěšíte i své přátele – doporučujijako kultivovaný dárek.Viola Kováčová, ČAS BARCHESU, Gplus G, PRAHA 2004◗ Milan KALINAElul 576617

JEDNA ZEMĚ – DVA SVĚTYIzrael je sice velmi malý, zato mediálněvelmi výrazný stát. Osud tomu chtěl, žev sobě vždy pojímal více světů. Jejich stoupencizde paralelně žijí, někteří v konfliktu,jiní ve vzájemné toleranci. Dnes se k těmtopomyslným světům přidaly dva další – válkouzmítaný sever a válku glosující středa jih. Pomyslná hranice mezi těmito světy senachází asi padesát kilometrů severně od TelAvivu, tedy u Chadery – nejjižněji položenéhoměsta ostřelovaného Hizballáhem.V centru a na jihu země lidé sledují vývojudálostí prostřednictvím televizního zpravodajství,novin, internetu a „při pojídánídýňových semínek“ bouřlivě glosují politickéa vojenské postupy. Nemálo z nich jeválkou přímo zasaženo. Povolávací rozkazk nástupu na tzv. „miluim“ obdrželi Izraelciz požadovaných jednotek po celé zemi.Odváděni jsou všichni, kteří během svépovinné vojenské služby patřili k jednéz požadovaných jednotek,a to bez ohledu na rodinnýstav, zaměstnání a společensképostavení. Limit jepouze věkový (dnes do 45let). Před čtrnácti dny bylotakto povoláno na severpřes čtyřicet tisíc mužů,většina je doposud soustředěnav severských kibucechna izraelském území.Tento týden byla obeslánadruhá odvodová vlna. Naleckterých pracovištích náhle panuje ženskápřesila – když muži válčí, ženy obstarávajídomácnost, obchody a běžný chodspolečnosti.Nicméně jedinou viditelnou změnou zdejsou zmatení řidiči, bloudící po městskýchsilnicích. Jsou to „váleční utečenci“ zeseveru, kteří přijíždějí, aby hledali azylu svých blízkých i vzdálených příbuzných.A jak už to v Izraeli chodí, i ti, co žádnétakové známé nemají, mohou využít nabídkymnoha cizích rodin, ochotných u sebe hostit– po dobu nezbytně nutnou – celé rodiny.Malé studentské byty mých kamarádů seproměnily v noclehárny. V jedné posteli spívíce dětí, po zemi, včetně polozakrytýchteras, jsou rozloženy matrace. Doposudzahálející kuchyňské trouby náhle produkujínejrůznější blízkovýchodní speciality. Jakdlouho budou tato „romantická rodinná setkání“trvat, se neví, ale eskalace bojovýchakcí nakonec povedou k rozdělení rodin.Část se jich vrací a bude vracet na sever, částse, po vzoru kočovníků, přesune k dalšímpříbuzným.Přesto se jižně od pomyslné dělicí hranicežije způsobem, který není válkou přílišpoznamenán. Tel-avivské kavárny žijí svýmnon–stop životem, jako by několik desítekkilometrů od nich neprobíhal konflikt, plnícípřední stránky novin na celém světě. Zatosever je místními nazýván „Sarajevo“. Podtímto jménem nešťastného balkánskéhoměsta si totiž představují pobořené, ostřelovanéměsto plné prachu, stresovaných lidí,neustávající palby a hluku letadel. Rakety naizraelská severská města dopadají po celédny. Nejtěžší ostřelování zažívá zřejmě, dnesjiž z velké části opuštěné, malé seversképohraniční město Kiriat Šmona.Hodiny trávené v krytech se zdají býtnekonečné. Dle oficiálních pokynů je sice„Na pláži Nicanim dnes stojí vesnice pro pět tisíc rodin ze severu Izraele. Vesnici nechal postavit miliardářArkadij Gaidamak."možné čtvrt hodiny po doznění sirén krytopustit, ale strach a vyčerpanost některéobyvatele natolik přemohla, že své novébetonové příbytky neopouštějí vůbec a dennísvětlo tak neviděli již několik dnů.Některé velké hi-techové společnosti sídlícív Haifě zřídily nová „podzemní zázemí“pro své zaměstnance. Pracuje se tedyi z improvizovaných kanceláří v prostoráchgaráží, kde nechybí ani dětské koutky a automatyna zmrzlinu. Pud k přežití a adrenalinz válečného napětí dodává lidem sílua schopnost nezabývat se „nepodstatnými“věci, tedy vším, co bezprostředně nesouvisís potřebou záchrany života. K „nepodstatným“patří i oprava zničených domů a podnikůnebo finanční zajištění. Platy se nevyplácejí,práce jsou pozastavené, bankomatyprázdné. Mnozí kritizují nedostatečnou připravenoststátu, který příliš spoléhá na vzájemnousolidaritu a „izraelskou povahu“.Byl to solidární soukromý sektor, kterýzajistil vybavení tisíců krytů dodávkami klimatizačníchzařízení, dek, televizí, přehrávačů,a samozřejmě i potravin a mnoha dalšíchpotřebných výrobků. Bez takovépomoci by situace vypadala podstatně hůře.V tomto směru nelze nezmínit iniciativusilně medializovaného místního milionářeA. Gaidamaka. Tento původem ruský podnikatels dosti podivnou historií, který se netajísvými společensko-politickými ambicemi,využil válečného stavu asi k největší „PR“akci. Na pláži Nicanim nechal vystavět „vesnici“pro pět tisíc rodin ze severu, kde jimnabízí nejen bezpečný nocleh, ale také teplájídla o více chodech a lékařskou pomoc.Postaral se i o rozptýlení dětí, pro které zdevystupují klauni a akrobati, jsou zde možnostisportovat a dokonce je zde i kosmetickýkout. To vše zdarma. Rozhodne-li seněkdy účastnit voleb, pak si tímto gestemzajistil desetitisícehlasů.Žijeme tady veválce, každý vystavenjiné realitě,každý je v trochujiném světě. Doufejme,že totoválečné běsnění brzyskončí a přinesehmatatelné výsledky,především likvidaciinfrastruktury teroristickéorganizace Hizballáh, která infiltrovalalibanonské území. Pokud Izrael neobhájía neobnoví své postavení silného státu, nepřestanebýt Blízký východ regionem nekonečnýchbojů. Přeji si konec války pro Izraelcestejně jako Libanonce, pro sebe a své přátele.Alibistické příměří vnucené mezinárodnímprostředím – které by poskytlo Hizballáhumožnost obnovy sil a doplnění zbrojníhoarzenálu – není přijatelné. Doufejme v spravedlivějšířešení. Bez takového by všechnyčekaly další těžké měsíce, možná roky nejistoty,situace, která není ani mírem ani válkou.◗ Linda KALVACHIzrael, 14. srpna 200618Září 2006

STRUČNÁ HISTORIE ŽIDOVSKÉ HUDBYKOMENTÁŘ KANTORA:Hudba má v židovské bohoslužbě tradici,která sahá tisíce let do minulosti.V biblickém období se píseň objevujejako zvolený výrazový prostředek v nejdramatičtějšíchokamžicích. „Tak zpívali Mojžíša děti Izraele“ po přechodu Rákosovéhomoře (Širat ha-jam). Později se v knizeNumeri setkáváme s Písní studně (Širat habeęer),Debořinou písní v knize Soudců(Širat Devora) a písní krále Davida v knizeKrálovské (Širat David). Tyto písně jsouvýlevy radosti a vděčnosti Bohu po zjeveníjeho zázraků a spásy.V Tóře se ovšem objevuje i jiný druh písně.Jde o píseň rozjímavou, která často obsahujemorální poučení a svými verši někdy i napomíná.Mám na mysli píseň Haęazinu: „Slyšte,ó nebesa, a já budu mluvit a nechť zeměnaslouchá řeči mých rtů.“ Podobně i mnohéžalmy obsahují etické učení a hlubokomyslnéúvahy o Bohu a Jeho světě.Hudba má dvojí schopnost – vyjadřovata oslovovat. Hudba může vyjadřovat radost,jako u Rákosového moře, lásku, jako v Písnipísní (Šir ha-širim), smutek, jako v knize Pláč(Megilat Ejcha) a mnoho jiných emocí. Alejejí schopnost otevřít lidské srdce určitémuposelství, jako v případě písně Haęazinu, jeještě mocnější. A právě z tohoto důvodu nazývámecelou Tóru písní.Hudba doprovázela náš lid vždy, ale novývýznam získala se zbudováním jeruzalémskéhoChrámu. Od okamžiku, kdy král David„tančil ze všech sil“ před archou úmluvy,doprovázela hudba veškeré náboženskéobřady.Druhá kniha Kronik popisuje zasvěceníPrvního Chrámu za krále Šalamouna a přinášíi výčet nástrojů a zpěváků, kteří při němúčinkovali.V samotném Chrámu byl sbor, s určitýminstrumentálním doprovodem, který zpíval,když byly přinášeny denní a zvláštní oběti.Období prvního Chrámu, od 9. století do roku586 př. o. l., je dobou vzniku žalmů.V Chrámu byly pravděpodobně veřejně přednášeny.V období druhého Chrámu, v následujícíchpěti staletích, pak došlo k ustálení pevnéhopořadí, v němž byly žalmy přijednotlivých bohoslužbách zpívány. Zvykrecitovat denní žalmy, který se dnes praktikujev synagogální bohoslužbě, je pokračovánímtéto tradice.Kolem 12. století se poprvé objevujepojem „mi-sinaj“ („ze Sinaje“) v souvislostis nápěvy, které byly již tehdy považovány zastaré a „neměnné“. Mnozí slavní rabíni psalilyrické modlitby a pečlivě zapisovali starobylémelodie pro použití ve svých komunitách.Mnohé z těchto pijutim (náboženských básní)obohacují naše modlitební knihy dodnes. Patřík nim třeba písně Maharila (1356–1427) neboMaharama z Rothenburgu (1215–1293).Označení chazan se poprvé objevilov osmém století, kdy jednotlivci začínají přebíratvětší zodpovědnost za zachovávání rituálua řádné dodržování liturgie.V židovské náboženské tradici, synagogálníhudbu nevyjímaje, se vždy úzkostlivě dbalo nazachování rovnováhy mezi inovací a tradicí.Rabi Jákob Molin, významný učenec, který žilve 14. století v Německu, kodifikoval pro aškenázskouoblast melodie, které neměly býtměněny. Tyto nápěvy, které se většinou používalyna Vysoké svátky, označil jako „ze Sinajepocházející“. Co tím přesně myslel, není úplnějasné, ale zdá se, že chce říct dvě věci. Za prvé,že tyto melodie jsou skutečně staré, možnádokonce z doby Chrámu. A za druhé, že ses nimi musí zacházet, jako by byly předány naSinaji. V průběhu staletí se tyto nápěvy, označované„mi-sinaj“, tradovaly ústně, předávalytakříkajíc od úst k uchu. Každému aškenázskémuŽidovi tak dokonale přešly do krve.S rostoucím vlivem západní hudby seměnila i synagogální hudba, zejménav Německu doby Mozartovy, Beethovenovy čiSchubertovy.Liberální synagogy v Německu, Rakousko-Uhersku, Francii a následně i v celém britskémimpériu si nyní najímaly sbory a skladatele, abypro synagogy tvořili skladby, které by sneslysrovnání se světskou hudbou své doby. Mnohádíla Louise Lewandovského (severníNěmecko) nebo Salomona Sultzera (Vídeň)například připomínají sekulární skladatele, jakotřeba Felixe Mendelssohna. Výzvou pro tytoskladatele bylo pokusit se naplnit zároveň tradičnípožadavky synagogální hudby a očekáváníi vkus současníků. Někdy se době přizpůsobilivíce, ale nikdy nezasahovali do ustálenépodoby „tónů ze Sinaje“ rabiho Molina.Dokonce považovali za důležité pořídit evropskýnotový zápis posvátných „sinajských“tónů.Vznik chasidismu ve východní Evropě v 18.a 19. století vymezil hudbě novou roli. Chasidismuskladl velký důraz na prožitek radosti přislužbě Bohu a hudba měla proto navozovatradost, ne velebnost západoevropské synagogálníhudby. Chasidské nápěvy se často neslyv polských, ruských, maďarských, rumunskýchči cikánských tanečních či pochodových rytmechnebo jiných živých stylech. Takováhudba pomáhala navodit radostnou atmosférupro modlitbu.O možném původu našich melodiíRanné nápěvy žalmů byly druhem čantování.Mnohé „motivy“, s nimiž se setkávámedodnes, se také ozývají v kantilaci, která sepoužívá při čtení z Tóry po celém světě.Synagogální hudba také vždy přebíralasoudobé vlivy. Například lze nalézt mnohépodobnosti mezi zpěvy muezzina a předčítačeKoránu a synagogálním zpěvem, a to nejenu sefardů, kteří žili po staletí v arabskýchzemích, ale i u aškenázů, kteří žili po tisíc letve vzdálené severní Evropě. Sefardské intonacedokonce důvěrně připomínají zpěvymozarabských křesťanů, které vzkvétalyv jejich sousedství do 13. století. Chazanutobecně se podobá katolickému zpěvu a synagogálnímelodie nacházejí v mnoha případechparalelu v křesťanské hudbě.Kantor Joel Kron, LondýnOdborná revize:Rabi dr. Michael Dushinsky, Praha◗ Přeložila Kateřina WeberováPODĚKOVÁNÍŽidovská obec v Praze děkuje všemobčanským, církevním i humanitárnímorganizacím a jednotlivcům,kteří přišli ve středu 27. červencevyjádřit svou solidaritu s Izraelema současně podpořit naléhavoupotřebu důstojného a spravedlivéhomíru v celé blízkovýchodní oblasti.Účastníci setkání na náměstí Míruv Praze se svými transparenty, zpěvemi troubením na rituální hudebnínástroje šofary se tak aktivně připojilik veřejnému mínění, které citlivěvnímá probíhající konflikt na Blízkémvýchodě.František Bányai,předseda Židovské obce v Prazezasláno do ČTK27. července 2006Elul 576619

CHASIDISMUS, HASKALA, REFORMASeriál o myšlenkových proudech,které formovaly současný obraz judaismuPittsburghská platformaVážení a milí čtenáři,v právě končícím roce jste se naposlední stránce Maskilu pravidelněsetkávali s texty Sylvie Wittmannové natéma Chasidismus, haskala, reforma.Text o Esperanze Malchi v letním dvojčíslebyl poslední částí tohoto seriálu.Nicméně se domnívám, že vám dlužímeještě malý dodatek.V dílech věnovaných počátkůmreformního hnutí byla často zmiňovánatzv. Pittsburghská platforma. Jedná seo základní dokument počátků organizovanéhoreformního hnutí. Dnesbychom vás rádi seznámili s vlastnímtextem platformy.Sylvie Wittmannová pro vás budesamozřejmě psát i v novém židovskémroce, ale již na nové téma.Ve dnech 16.–19. listopadu 1885 sesešli reformní rabíni z celých Spojenýchstátů v čele s Isaacem Mayerem Wisem.Setkání navazovalo na Filadelfskou konferenci(1869), která zase pokračovalav práci Německé konference z let 1841až 1846. Rabíni přijali v Pittsbughuzásadní text:1. Uznáváme každé náboženství zapokus uchopit Nekonečno a v každémzpůsobu, zdroji či knize, které jsoujakýmkoliv náboženským systémempovažovány za svaté, vidíme uvědoměníBoží přítomnosti v člověku. Domnívámese, že judaismus představuje nejvyššíkoncepci idey Boha tak, jak ji učí našeSvatá písma a jak byla rozvíjena a interpretovánažidovskými učiteli, v souladus morálním a filozofickým pokrokemjejich doby. Jsme přesvědčeni, že judaismus– v neustálých bojích, zkouškácha nedobrovolné izolaci – zachoval a uhájiltuto ideu jakožto ústřední náboženskoupravdu pro celé lidstvo.2. V Bibli vidíme záznam o zasvěcenížidovského lidu jeho poslání –kněžské službě jednomu Bohua ceníme si ji jakožto nejmocnějšínástroj náboženské a etické výuky.Věříme, že moderní objevy v oblastipřírodních a historických věd nejsouv rozporu s učením judaismu s tím, žeBible odráží primitivní představy svédoby a někdy halí svou koncepci božíProzřetelnosti a Spravedlnosti jednajícís lidmi, do hávu zázračných příběhů.3. Mojžíšské zákonodárství uznávámejako systém, který měl připravitžidovský národ na život v Palestině.Dnes považujeme za závazné pouzejeho etické zákony a dodržujemepouze ty obřady, které povznášejía posvěcují naše životy, zatímco odmítámety, které se neslučují s představamia zvyky moderní civilizace.4. Máme za to, že všechna takovámojžíšská a rabínská ustanovení jakostravovací omezení, kněžská čistotaa ustanovení ohledně oděvu, vznikalav průběhu doby a pod vlivem představ,které jsou nám naprosto cizí z hlediskarozumového i duchovního. Modernímužidovi nepřinášejí pocit kněžské svatostia jejich zachovávání v našichdnech je spíše překážkou než nástrojemmoderního duchovního povznesení.5. V moderní době univerzální kulturysrdce a intelektu uznáváme velkou mesianistickounaději Izraele na nastoleníkrálovství pravdy, spravedlnosti a mírumezi všemi lidmi. Nepovažujeme se jižza národ, ale za náboženskou komunitu,a proto neočekáváme ani návrat do Palestiny,ani obnovení obětní bohoslužby podvedením synů Áronových, ani znovunastolenížádných zákonů vztahujících sek židovskému státu.6. Považujeme judaismus za progresivnínáboženství, které se stále snaží býtv souladu s požadavky rozumu. Jsmepřesvědčeni, že je naprosto nezbytnézachovat si historickou identitu a kontinuitus naší velkou minulostí. Ceníme sipomoci křesťanství a islámu, dceřinýchnáboženství judaismu, v šíření monoteistickéa morální pravdy. Uznáváme, žeduch všeobjímající humanity naší dobyje nám spojencem v naplňování našímise, a proto nabízíme partnerství všem,kteří s námi spolupracují k nastolenívlády pravdy a spravedlnosti mezi lidmi.7. Potvrzujeme platnost učenío nesmrtelnosti duše, přičemž tuto víruzakládáme na božské podstatě lidskéhoducha, který vždy nachází blaho ve spravedlnostia zlo je mu utrpením. Víru vevzkříšení těla a v Gehennu a Eden (pekloa ráj), jako místa trvalého trestu čiodměny, máme za judaismu cizí.8. V dokonalém souladu s duchemmojžíšské legislativy, která se snažío úpravu poměrů mezi bohatými a chudými,považujeme za svou povinnostpodílet se na velkém úkolu modernídoby řešit dle práva a spravedlnosti problémy,které s sebou přináší nedostatkysoučasného společenského systému.PAMĚTNÍ DESKA S RELIÉFEM ZANIKLÉ SYNAGOGYbude odhalena židovským obětem holocaustu 14. září t.r. v Moravských Budějovicích, na místě, kdekdysi stála synagoga. Autorem desky je sochař Nikos Armutidis. U příležitosti tohoto slavnostníhoaktu bude uvedeno představení divadla MIRIAM „Rekviem za 77 297 obětí“ a výstavou „Zmizelí sousedé“,kterou zapůjčil do Moravských Budějovic Terezínský památník.Pořadatelé také vydají pamětní publikaci nazvanou „Památce moravskobudějovických Židů“, ve kterébudou uvedeny nejen práce místních historiků, ale i dobové fotografie a dokumenty.Publikace budeobsahovat i všechna jména zahynulých místních židovských občanů. Projekt byl finančně podpořenNadační fondem obětem holocaustu i samosprávou města. ( A N )Věstník Maskil – registrace MK ČR č. E 14877Vydává židovská kongregace Bejt Simcha, přidružený člen Federace židovských obcí ČR, Mánesova 8, 120 00 Praha 2, Česká republika, IČO: 61385735, tel./fax: 222 251 641, e-mail: redakce.maskil@maskil.cz. Maskil vycházíměsíčně za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR, Nadačního fondu obětem holocaustu a The American JOINT Distribution Committee. Zájemci mohou přispět na vydávání věstníku libovolnou částkou na bankovní účet:86-8959560207/0100 u Komerční banky, variabilní symbol: 88888 (5x8). Redakce: Milan Kalina, Kateřina Weberová. Redakční rada: Michal Foršt, Jitka Nováková. Ilustrace: Lucie Lomová.Předtisková příprava a tisk: Typografické studio Trilabit, s. r. o., Vodičkova 36, Praha 1. Uzávěrka tohoto čísla 9. 8. 2006, Uzávěrka příštího čísla 8. 9. 2006.